Mrs. Sheppard: Mno, co říct, snad jen děkuju, jsem ráda, že se ti to líbí. Moc originální to není, ale co nadělám, přece se nebudu zlobit
Jinak přináším poslední závěrečný díl téhle povídky a pokud jste si mysleli, že se na vás budu zlobit, když napíšete nějaký ten komentář, tak vás musím vyvést z omylu. Nebudu se zlobit, dokonce budu velice potěšena a to i za předpokladu, že ten komentář bude rize nelichotivý
„Fajn, co uděláme?“ otočil se Zelenka na Ronona.
„Já půjdu najít McKaye, vy se vraťte za Cadmanovou a pokuste se ji nějak dostat zpět do jejího těla,“ objasnil mu svůj plán a spěšně se porozhlédl po okolí.
„Jste si jistý?“ zaváhal Zelenka, ale rozhodný výraz na Rononově obličeji jej přesvědčil.
„Tak já jdu,“ schválně ještě pronesl, kdyby si to snad Ronon chtěl na poslední chvíli rozmyslet. Když se blížil k tělu poručíka Cadmanové, začalo mluvit: „Mohu vám pomoci.“
Jak Zelenka, tak Ronon vytřeštili oči. Tělo přeci nemůže bez vědomí mluvit, ačkoli to si mysleli i o chůzi.
„Co, prosím?“ Vědec měl pocit, že se přeslechl.
„Vím, jak vám pomoci,“ zopakovalo tělo.
„Co jste zač?!“ namířil Ronon zbraň na poručíka Cadmanovou.
„Jsem Worran, jeden z těch, jimž říkáte Antici,“ odpovědělo tělo na otázku.
„Jak jste se tam proboha dostal?!“ nechápal Ronon.
„Byl jsem strážcem věznice v době, kdy nad námi Wraithové zvítězili. Mé tělo bylo zničeno a tak jsem byl nucen zůstat v počítači komplexu.“
„Celých deset tisíc let?!“ vydechl překvapeně Zelenka. Nedokázal si představit, že by tohle musel zažít.
„Ano, dokud jste nepřišli vy,“ připustil Worran.
„Proč jste nepromluvil dřív?“ podezřívavým pohledem si jej změřil Ronon.
„Když jste deset tisíc let zavřeni v počítači věznice, chvíli vám trvá, než se opět naučíte ovládat tělo. A také mi nějaký čas zabralo, než jsem se z mozku poručíka Cadmanové naučil vaši řeč,“ pokračoval ve vysvětlování.
„Říkal jste něco o pomoci. Jak nám chcete pomoct?“ nedůvěřivě pronesl Ronon. Nevěřil pomalu ani sám sobě, natož tak Antikovi, který byl takovou dlouhou dobu zavřený v tom příšerném vězení. Nepochybně to muselo zanechat nějaké psychické následky.
„Dovolte mi, abych šel s vámi a já vám to ukážu,“ vyhnul se takticky odpovědi.
„Myslíte si, že…“ zaprotestoval Ronon, ale Worran jej zarazil.
„Pokud budete chtít zachránit svého přítele, vezmete mne s sebou,“ usmál se Worran.
Ronon nebyl dvakrát nadšený představou, že bude muset ještě hlídat další osobu. Sám si ani nebyl jistý, jestli chce toho egoistu McKaye zachránit. Nakonec mu ale došlo, že ho tam prostě nedokáže nechat a musel připustit, že pomoc Antika by se pravděpodobně hodila.
„V pořádku,“ přikývl.
„Pak tedy jdeme,“ rozhodl Worran. Ronon ještě nařídil Zelenkovi, aby se vrátil za Cadmanovou a zatím přišel na způsob, jak ji potom vrátí zpět do jejího těla.
***
„Tohle je špatně! Všechno je špatně. To se nemělo stát,“ ozývalo se mumlání doktora McKaye. Už asi podesáté došel k oknu v místnosti, kde ho před pár minutami zavřeli a vyklonil se ven.
„Tohle nejde,“ připustil znovu. Trochu se mu zatočila hlava z té výšky a představa, že se rozmázne dole pod hradbami v příkopu jej taky nelákala.
„To je jen velký zlý sen! Určitě,“ přesvědčoval sám sebe a zalomcoval dveřmi, které se, jako při předchozích pokusech, ani nepohnuly.
„Jen se musím probudit!“ zoufale pronesl, zavřel oči, potom je znova otevřel, ale nic se nezměnilo. „Musím se probudit!“ zopakoval roztřeseným hlasem.
Začal rázovat po pokoji. Neustále chodil ode dveří k oknu a zase zpět. Už se ani nesnažil nějak dostat ven. Pomalu mu docházelo, že je v pořádném maléru. Začal se v duchu uklidňovat a přesvědčovat sám sebe, že nesmí propadnout panice. Musí si zachovat chladnou hlavu. Přesvědčování ale nešlo snadno. Představa, co s ním ta zdejší wraithská královna udělá, až si pro něj přijde, mu to rozhodně neusnadňovala.
„Já umřu,“ zděšeně konstatoval svou situaci a těžce dosedl na kamennou podlahu. V tu chvíli se otevřely dveře a Rodney vyskočil okamžitě na nohy. Do místnosti vstoupila wraithská královna v doprovodu dvou žen, z nichž jedna byla Kanara. Teď umře. Byl si tím jistý.
Automaticky ucouvl, když se k němu přiblížila.
„Odkud přicházíš?“ naklonila se k němu.
„Ne-neřeknu,“ vykoktal Rodney a hlasitě polknul.
„Ale řekneš… sám… nebo tě donutím,“ při těchto slovech jej obešla dokola.
„Já…“ zaseknul se McKay, „z Atlantis, dokud jsme ji nezničili,“ nakonec řekl, co chtěla, ale v trochu poupravené verzi.
„Skutečně?“ se zájmem pronesla královna. „Líbíš se mi,“ pronesla mimo téma. Rodneyho však její slova zaskočila. Skoro se rozkašlal. Ať už to myslela jakkoli, Rodneymu se to ani trošku nezamlouvalo.
„Cítím tvůj strach… jak roztomilé,“ pokračovala děsivým hlasem.
Roztomilé? Jak roztomilé! Tohle už bylo na McKaye moc. Neměl daleko k tomu, aby se na místě vyvrátil.
„Eh,“ nakonec trochu přihlouple odpověděl. Co má na tohle říct? Povědět mu to nějaká žena, asi by zčervenal, ale wraithská královna? Že je roztomilý? Možná i slaďoučký, kdo ví, třeba i k nakousnutí… ale jedině doslova!
„Ušetřím tě,“ pronesla naprosto nepřirozenou větu, „a nechám si tě jako svého mazlíčka,“ ještě dodala, jako by to nebylo nic neobvyklého. Tohle Rodneyho odrovnalo úplně. Jen tak tam stál a tupě na ni zíral. Na víc se nezmohl.
„Ma-mazlíčka?“ vytřeštil oči.
„Ano,“ rozzářila se nadšením wraithská královna, „copak vy nechováte svou potravu jako domácí mazlíčky? Nestaráte se o ně, nedáváte jim vše, co jim na očích vidíte?“ argumentovala. „Ale ovšem, že ano… to jsem se naučila od vás.“
„Mám kočku,“ jen tak bez rozmyslu vydechl Rodney, „ale kočky nejím,“ s tupým výrazem dodal.
„Skutečně?“ Jeho prohlášení ji zaujalo.
V tom okamžiku do místnosti vběhla malá Niraya a bez sebemenších obav objala svou královnu. Jejich nepoměr výšky však způsobil to, že objala pouze její nohy. Wraith sklonil hlavu dolů a věnoval dívence něco jako úsměv, ze kterého Rodneymu běhal mráz po celém těla. Pak ji začala hladit po vlasech a zase se věnovala svému novému mazlíčkovi.
„Oni jsou mými dětmi,“ zareagovala na McKayův nechápavý výraz. „A stejně jako vy, my své děti nejíme.“
„Ale…“ nevěřil vlastním uším Rodney. Tohle jej překvapilo.
„Můj úl je jen málo početný… z Wraithů si vybírám jen ty nejschopnější. A oni?“ pohlédla na Sedesany, „Oni mě ctí jako svou královnu a já je za to nechávám naživu a ochraňuji je.“
Rodneymu to stále nepřicházelo na mysl. Je to Wraith, ti se takto nechovají. Prostě ne.
„Jenže kde se potom krmíte?“ nemohl si pomoct a prostě se musel zeptat.
„V okolí je spousta jiných planet, ale hlavně…“ nedomluvila, protože jí do řeči skočila Niraya.
„Je to rituál. Rituál dospělosti… i já budu mít tu čest se jej jednou zúčastnit. Už se moc těším,“ s nadšením pronesla dívenka a ušklíbla se na Rodneyho. Ta holka se mu prostě nezamlouvala.
„Rituál?“ podivil se vědec.
„Deset let života každého z těchto lidí mi patří. V jejich patnácti si je vezmu,“ vysvětlila královna.
Na tohle už McKay nic neřekl. Když se nad tím ale zamyslel, dávalo mu to smysl. Bylo to něco jako symbióza.
„Počkat… a co bude se mnou?“ vydechl, když si uvědomil, že není v debatním kroužku, ale že mu stále ještě jde o život, co hůř, že tu jde o jeho svobodu.
„Zůstaneš zde…“ začala větu, ale už ji nestihla dokončit. Zasáhl ji paprsek z Rononovy zbraně, která byla nastavena na zabití. Spěšně ji přepnul na omračování a zbavil se ostatních lidí v místnosti.
Rodney se krčil vprostřed pokoje a kryl si hlavu. „Sakra, Ronone!“ trochu nevrle odvětil.
„Poděkuješ mi později,“ zareagoval Ronon.
„Jak jste se sem dostali… Cadmanová, už jste v pořádku?“ všiml si poručíka po Rononově levém boku.
„Není.“ Ronon se nijak nezatěžoval delší odpovědí.
„Fajn, tak co tu potom…“ Ronon jeho monolog přerušil, když se otočil na Lauru: „Tak teď ukaž, co umíš.“
„Ronone, ona tě nevní-má,“ vykoktal při pohledu na tělo poručíka, které si to k němu namířilo a chytlo ho za ruku. „Hej, Cadmanová!“ ohradil se Rodney, ale víc už toho nestihl, změnil se společně s Rononem a Antikem Worranem v čistou energii, která zamířila skrz kamennou stěnu hradu k antickému vězeňskému komplexu.
„Uá,“ ošil se Rodney, když stál před vchodem do komplexu a opět měl svou pevnou tělesnou schránku. Ještě pořád cítil mírné mravenčení v celém těle. Bylo to zvláštní, ale na druhou stranu se mu to zamlouvalo. Asi by si na to brzy zvyknul.
Když se vzpamatoval, všiml si, že vlastně před vchodem zůstal sám, a tak rychle dobíhal ostatní. Zelenku našli v řídící místnosti ponořeného do spousty přístrojů.
„Už to mám, měl bych být schopen vrátit vědomí poručíka zpět do jejího těla,“ pronesl vědec, když stanuli ve dveřích.
„Výborně, tak rychle, ať odtud můžeme vypadnout,“ naléhal Ronon.
„To nepůjde,“ ozval se Worran v těle Cadmanové.
„Proč by to nemělo jít… data jasně ukazují…“ namítl Zelenka, ale Worran mu skočil do řeči.
„Já se těla nevzdám,“ vysvětlil s klidem.
„Hej, tak to ne! Ať jsi kdo jsi, tohle je moje tělo!“ ozvala se značně naštvaná Laura.
„Má pravdu,“ přitakal Ronon a namířil svou zbraň, nastavenou na zabití, na Worrana, „buď v tom těle bude poručík Cadmanová, nebo nikdo.“
„Hej, hej, hej…“ zarazila ho poručík, „opovaž se sáhnout na mé tělo… teda jako… však víš, jak to myslím,“ rozčilovala se.
„Je mi líto, ale do tohoto komplexu se nevrátím,“ s předstíranou lítostí pronesl Worran.
„Ale vrátíš!“ syknul po něm Ronon.
„Co kdybychom vám nabídli jiné tělo?“ ozval se Rodney.
Worran se na něj zadíval očima Cadmanové: „A máte jiné?“
„No… ne,“ připustil Rodney. Neznal nikoho, kdo by se dobrovolně vzdal svého těla a tím spíš si nedovedl představit, že by někdo souhlasil s uvězněním na tomto místě.
„Mohlo by vám stačit mrtvé tělo?“ napadlo Zelenku.
„Na to, abych se povznesl… ano,“ připustil Antik.
„Pak jedno tělo máme,“ usmál se Radek a kývnul na Ronona, který si v tu chvíli vzpomněl na toho jediného muže, který je měl hlídat, když zde byli uvězněni, a kterého tělo stále leží poblíž vchodu. Bez jediného slova se otočil a šel pro něj.
Než se stihl vrátit, Cadmanová už zase obývala svou tělesnou schránku a nadšeně Zelenkovi děkovala.
Ronon se zarazil a chladně pronesl: „Teď vás tam klidně můžeme nechat.“
„Ronone!“ napomenula ho Laura.
„Pomohl nám… a zachránil to nejcennější, co mám… mou svobodu,“ dramaticky pronesl doktor McKay. Neříkalo se mu to zrovna dvakrát snadno, nerad přiznával, že byl kdy v nějakém maléru.
„Svobodu?“ pozvedl obočí Zelenka, „snad život,“ opravil ho bez toho, aniž by věděl, co přesně s ním wraithská královna zamýšlela.
„Jasně, že život…“ rychle se to pokusil zamluvit Rodney, „tak dělej, Ronone,“ ještě spěšně dodal. Sateďan jej nakonec poslechl, položil mrtvé tělo na místo, kam mu ukázal. Pak už se jen místností rozlilo jasné světlo, které chvilku na to zhaslo, stejně jako celý komplex.
Než si všichni přivykli na tmu, stihl se Worran povznést.
„Děkuji,“ pronesla čistá zářivá energie a proletěla stěnou místnosti.
„Nemáte někdo baterku?“ zeptal se ve tmě Rodney, kterému jeho celou výzbroj vzali Sedesané a neměli v plánu mu ji vrátit.
Jak Cadmanová, tak Zelenka rozsvítili své baterky a zamířili ven. Ještě neměli vyhráno. Rodneyho se jim sice podařilo zachránit, Cadmanová se vrátila do svého těla, ale stále ještě byli na planetě plné lidí, kterým Ronon zabil jejich královnu a jedinou cestu pryč představoval Daedalus, který si ovšem dával načas.
Všichni postupně vylezli zpět na zem. Než však stihli cokoli dalšího udělat, vynořili se z křoví místní obyvatelé se zbraněmi v rukou. Ronon a poručík Cadmanová na ně v mžiku mířili také, ale Sedesané měli převahu. Když pak ještě zjistili, že jsou obklíčeni, uvědomili si svou stále se zhoršující situaci. Teď už by je nečekal osud mazlíčků, tihle lidé byli odhodlaní se mstít.
Jednu chvíli tam stáli a koukali do hlavní několika zbraní, v tu druhou je zalilo bílé světlo asgardského přenosového zařízení a oni stanuli na palubě Daedala.
„Akorát včas,“ usmál se John Sheppard.
„Právě že ne! Nemohli jste přiletět tak o minutu dřív?!“ nevrle odvětil Rodney.
„Copak, měl jsi špatný den?“ popíchnul ho John a spolu s ostatními propukl v smích.
„Ts,“ odfrkl si uražený Rodney a zamířil ke kajutám. Teď si potřeboval oddechnout a co hlavně, být chvíli sám.