Pro pokec, nebo vaše dotazy jsem vytvořila na Discordu skupinu, přidat se můžete zde: https://discord.gg/aZCahpwdZa

Obsah fóra FanArt Vaše povídky Dokončené povídky FF by Anijsha & Pet Holly (Sklizeň)

FF by Anijsha & Pet Holly (Sklizeň)


Odeslat nové téma Odpovědět na téma

Příspěvek 27.9.2007 14:37:51
Pet Holly Senior Airman
Senior Airman

Příspěvky: 210
Bydliště: Přerov
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Josiko, sama nevím, kam na ty šílené nápady chodím. Za chyby se omlouvám, ne všeho si bohužel všimnu :oops: . Jinak ne jen v tobě je ta zlá osoba, takže můžeš hádat, co se asi tak stane... 8) . Mno a co se zatemnění týče... řekněme, že to lehce potemní, ale tohle byla spíše oddechová povídka (já si náramně při jejím psaní oddechla :D ) tak to bude jen lehce a tak trochu s nadsázkou :lol: .
Obrázek

Příspěvek 27.9.2007 15:16:39
Josika Uživatelský avatar
Airman
Airman

Příspěvky: 95
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Jeden otazník nejsou chyby.
Oddechovka taky dobrá. Mě osobně po všem tom angstu, co jsem měla tenhle týden se studijním určitě prospěje.

Příspěvek 30.9.2007 11:11:52
Pet Holly Senior Airman
Senior Airman

Příspěvky: 210
Bydliště: Přerov
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Opět přidávám pokračování povídky. Hm, co dodat... nic mě nenapadá, tak radši budu zticha :D . Tady to máte...

3. část
Když všichni rozkoukali ty mžitky před očima, uviděli ležet Cadmanovou na zemi v bezvědomí.
„Sakra,“ zanadával McKay, „jako bych to neříkal,“ naštvaně pronesl a podíval se na Lauru, které se momentálně věnoval jak Ronon, tak doktor Zelenka.
„Žije,“ místností zazněl Rononův hluboký hlas. Rodneymu se ulevilo.
McKay doběhl k přístroji, u kterého naposledy stála Cadmanová a začal jej studovat. „Kdyby mě byla poslouchala, nemuselo by se to stát,“ mlel si pro sebe, „ale ona ne…“
„Rodney.“ Okamžitě poznal ten hlas.
„To je dobře, že…“ zarazil se při pohledu na poručíka, která byla stále mimo. „Tohle,“ vydechl nechápavě. Jak je možné, že ji slyšel vyslovit jeho jméno, když je stále v bezvědomí? Tohle už jednou zažil. Zoufale si zakryl oči rukama a čekal.
„Ježiš, Rodney,“ zaslechl znovu její hlas, „tam mě nehledej, tam už mě nikdo nedostane.“
McKay zase oddělal ruce z obličeje a porozhlédl se kolem sebe. Zavadil pohledem o nechápavé obličeje kolegů. Nic zde nechybělo, nic ani nepřibylo. Tak kde je teda Cadmanová.
„Tady jsem.“
„Kde tady!“ rozkřičel se Rodney, kterého začínalo rozčilovat, že neví, co přesně se stalo.
„Jak to říct… jsem tady všude… je to fakt divný,“ odvětila Laura.
„Všude?“ vytřeštil oči Zelenka.
„Normálně člověk vidí své okolí tak nějak z jednoho místa… svýma očima,“ pokračovala Cadmanová v monologu, „je to fakt zvláštní, vidět všechno ODEVŠAD!“ značně zdůraznila poslední slovo.
„Cože?“ nechápal Rodney.
„Tak jak to říkám… vidím vás odevšad, z každého úhlu, seshora, zespoda, zprava, zleva… to se nedá popsat, to se snad ani nedá představit… jako by mé oči byla ta zrcadla.“
„Ale to je… jak…“ vydechl Ronon, který si to opravdu nedokázal představit.
„A to nevidím jen tuhle místnost,“ poznamenala jen tak naoko.
„To je… úžasné,“ nadšeně pronesl Rodney a zase se začal věnovat přístroji.
„Ne, je to divné,“ opravil ho hlas poručíka, který zase až tak moc nadšeně nezněl.
„Vy asi ráda opouštíte své tělo,“ rýpnul si ještě Rodney. Momentálně měl navrch, nemohl si pomoct. Také se mu ulevilo, že při jeho dnešní smůle neskončil on ve stěnách komplexu.
„Všechno se musí vyzkoušet,“ trochu jízlivě pronesla Cadmanová, „ale teď mě odtud dostaňte pryč.“
Jak McKay, tak Zelenka se okamžitě dali do studovávání antické technologie. Nešlo to ale zrovna dvakrát jednoduše, když je každou chvíli vyrušoval hlas poručíka. Po několika minutách našli v databázi odpovědi na pár svých otázek.
„Vypadá to, že Cadmanová přenesla své vědomí do hlavního počítače. Podle toho, co tu píšou, zde takto Antici hlídali cely s vězni a ovládali veškeré technologie v komplexu,“ vysvětloval Rodney.
„Zvláštní způsob,“ poznamenal Ronon s údivem.
„Také si myslím,“ souhlasil s ním Rodney.
„To je hezké, ale nechcete místo studování chodu věznice zjišťovat, jak mě dostanete nazpět?!“ vyštěkla Cadmanová. Bylo patrné, že se jí nový pohled na svět zrovna dvakrát nezamlouvá.
„V pořádku,“ připustil Rodney a zase začali se Zelenkou něco řešit.
Po několika málo minutách se zase komplexem rozezněl hlas Cadmanové: „Eh, může se moje tělo hýbat, když mu moje vědomí nedává žádné příkazy?“
„To je nemožné…“ namítl Rodney. Ovšem do chvíle, než se otočil a uviděl tělo poručíka, jak si to zamířilo pryč z místnosti.
„Zastavte mě!“ křikla Laura a Ronon okamžitě chytil její tělo. Nijak se nebránilo.
„Tohle se mi nelíbí…“ poznamenal doktor Zelenka, který toto místo pomalu začínal nesnášet.
„Mě taky ne… někdo sem totiž jde,“ zareagovala Cadmanová.
Než se všichni stihli vzpamatovat, do místnosti vrazilo několik místních obyvatel. Problém byl v tom, že byli ozbrojení. Měli wraithské omračovací zbraně.
„Tu pistoli zahoď!“ křiknul jeden z mužů na Ronona. Ten hodně dlouho váhal, ale nakonec svou zbraň odhodil.
„Co se stalo? Může nám to někdo vysvětlit?!“ rozčiloval se Rodney, zatím co držel ruce poctivě nad hlavou.
„Je to už dávno, co k nám někdo zavítal,“ z davu vystoupil první rádce, „nemůžeme vás jen tak nechat odejít.“
„Proč ne?“ nechápal Zelenka.
„A proč ano?“ z chodby zazněl ten tolik děsivý hlas, při jehož zvuku všem naskakovala husí kůže. Do místnosti vstoupila wraithská královna a přistoupila blíž. Všichni instinktivně ucouvli a Ronon teprve teď začal pořádně litovat, že svou zbraň odložil.
Naklonila se k Rodneymu a věnovala mu pořádný zubatý úsměv, ze kterého McKaye přepadal spíše pocit paniky než radosti. Cítil její dech na svém obličeji a její dlouhé bílé vlasy ho lechtaly na dlaních, které instinktivně držel před tělem a snažil se tak aspoň částečně chránit svůj hrudník.
Zase se odklonila. Bez toho, aniž by z něj spustila zrak, pronesla: „Jeho vezměte, ostatní tu zatím zavřete,“ otočila se a odešla.
Dva ozbrojení muži chytili McKaye a ačkoli se bránil, odtáhli ho pryč. Zbytek místních obyvatel přinutilo Ronona, Zelenku a tělo Cadmanové vylézt na chodbu a strčili je do jedné z cel. Ve chvíli, kdy se za nimi zavřely dveře, zrcadlo se spojilo v plynulou nepřerušenou plochu. Nebylo odtud úniku.
„Co budeme dělat?“ roztřeseným hlasem pronesl doktor Zelenka. „A co udělají s Rodneym?“ Představu měl poměrně živou, ale rozhodně se mu nezamlouvala.
„Nevím, co uděláme, ale já tu odmítám čekat, až přijdou, aby mě zabili,“ pronesl Ronon a pokoušel se najít dveře. Neúspěšně.
„Hups,“ celou se rozzvučil hlas Cadmanové. Jediným citoslovcem vyjádřila jejich momentální situaci. „No tak, doktore, dělejte něco! Vy jste tady vědec,“ oslovila Zelenku.
„To ano, ale vy jste ta, kdo může ovládat celý komplex…“ zarazil se, když mu došel význam jeho slov.
„Ale já…“ zaváhala.
„Chce to jen koncentraci, měla byste ovládat myšlenkami veškerou místní technologii.“
„Ale to nejde… nemám gen Antiků,“ povzdechla si.
„Teoreticky by to nemělo vadit. Pokud by tato technologie vyžadovala antický gen, pravděpodobně byste se nedostala tam, kde jste,“ logicky dedukoval.
„Tak já to zkusím,“ připustila Cadmanová a na chvíli se celou rozneslo ticho, dokud jej nenarušil Ronon: „Tak si pospěšte, jinak z téhle místnosti zblbnu.“
To ticho bylo neúnosné. Radek ani Ronon nemohli nic dělat. Nezbývalo jim nic jiné, než čekat. Buď na smrt, nebo na vysvobození, které na sebe naštěstí nenechalo moc dlouho čekat. Dveře se otevřely a ozval se nadšený hlas poručíka: „Já to dokázala!“
„Výborně,“ oddechl si Zelenka. Ronon okamžitě vyběhl z cely, v řídící místnosti sebral svou zbraň a utíkal ven z komplexu.
„Nemůžete mě tu jen tak nechat!“ zakřičela Laura.
„Vrátíme se pro vás,“ za běhu odpověděl Ronon.
„Tady jste v bezpečí,“ pokoušel se ji uklidnit Zelenka.
Ronon s největší opatrností vylezl z podzemí zpět na zem. Před vchodem zlikvidoval jednoho ze Sedesanů, který tam pravděpodobně zůstal, aby zajistil okolí. Pořádně ještě zkontroloval okolí, kdyby tady náhodou poblíž byly ještě nějaké další hlídky. Za ním hned vyšli i doktor Zelenka a tělesná schránka Cadmanové.

***

V celé Atlantis vládla napjatá atmosféra. Všichni čekali na hlášení ze záchranné mise. Doktorka Weirová přecházela po řídící místnosti a měla pocit, že čas se až neskutečně pomalu vleče. Jenže aby toho nebylo málo, zpoždění s hlášením měl i Rodney McKay, ale tam se zatím pokoušela uklidnit přesvědčením, že se jedná o Rodneyho, tudíž na tom není nic neobvyklého.
Srdce jí doslova poskočilo, když se řídící místností ozval hlas Johna: „Atlantis, tady podplukovník Sheppard, prosím odpovězte.“
Neváhala ani vteřinu a okamžitě reagovala: „Všechno v pořádku, Johne?“
„Ano, Elizabeth. Tým majora Lornea je v pořádku. Jsme všichni na Daedalu, okolí brány obsadili Genii, kteří byli také důvodem, proč major nepodal pravidelné hlášení. S největší pravděpodobností nás neodhalili, major Lorne se také pokoušel zůstat v utajení.“
„Díky bohu,“ oddechla si Elizabeth.
„Vracíme se zpět na Atlantis.“
„Už abyste tu byli,“ pronesla doktorka Weirová a ukončila spojení s lodí.
Posadila se s úlevou do křesla a jen tak oddechovala. Byla nesmírně ráda, že se nikomu nic nestalo. Pak si ale vzpomněla na Rodneyho. Tenhle člověk jí poslední dobou přidělával jen starosti. Dnes už toho měla až nad hlavu. A on? Klidně zmešká hlášení i když bezpochyby ví, co se tady odehrává. Cadmanová se Zelenkou je zaručeně informovali.
„Vytočte bránu na Sedes,“ pronesla na celou řídící místnost.
„Tady Elizabeth Weirová, doktore McKayi, prosím odpovězte,“ pronesla do vysílačky poté, co navázali spojení.
Nějakou chvíli se nic nedělo, dokud se místností nerozezněl hlas doktora Zelenky: „Elizabeth, je dobře, že se ozýváte.“
„Co se stalo a kde je Rodney?“ vyptávala se Elizabeth. Její špatné tušení se začínalo naplňovat.
„Máme tu problém. Obyvatelé očividně nebyli tak přátelští, jak jsme si mysleli. O to větší šok pak bylo, když jsme poznali jejich královnu… wraithskou královnu!“ vysvětloval jejich situaci.
„Cože? Oni slouží Wraithům?“ nevěřila vlastním uším Elizabeth.
„No, to je to, co ještě přesně nevíme. Královna pouze přišla s několika muži, pak odvedli doktora McKaye a nás zavřeli v antickém komplexu, který jsme prozkoumávali,“ ozvalo se z vysílačky.
„Jak jste se dostali ven?“ vyzvídala doktorka Weirová.
„Díky poručíku Cadmanové,“ odpověděl jí Radek.
„Takže vy jste v pořádku?“ pokoušela se ujistit. Dva velké problémy za jeden den. Bylo toho na ni opravdu moc.
„No, tak skoro,“ připustil Zelenka, „Cadmanová jen není ve své kůži,“ pronesl metaforicky, „ale s tím si poradíme,“ rychle ještě dodal, aby Elizabeth uklidnil.
„Měli byste se okamžitě vrátit. Doktoru McKayovi pošleme na pomoc Daedala, vzhledem k tomu, že jsou na jeho palubě teď prakticky všichni mariňáci. Nemám další lidi, které bych vám tam poslala bránou.“
„Jenže my se vrátit nemůžeme. Sedesané přerušili přívod energie do DHD, nemůžu s tím v tuhle chvíli nic dělat,“ doktor Zelenka řekl dnes již několikátou špatnou zprávu, „budeme tu muset počkat na Daedala,“ ještě spěšně dodal.
„V pořádku, ale prosím, buďte opatrní,“ ukončila jejich rozhovor Elizabeth a již podruhé těžce dosedla do křesla. Stále více začínala nesnášet tento den.
Obrázek

Příspěvek 05.10.2007 10:15:18
Mrs. Sheppard Uživatelský avatar
Senior Master Sergeant
Senior Master Sergeant

Příspěvky: 630
Bydliště: Sever
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
No musím napsat, že mě tvoje povídka opravdu zaujala. Má to formu, obsah i nápad a všechno v kvalitní jakosti:). Tělesná schránka Cadmanové :lol: - vtipné!
After hard working I like hard playing

Příspěvek 07.10.2007 12:03:58
Pet Holly Senior Airman
Senior Airman

Příspěvky: 210
Bydliště: Přerov
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Mrs. Sheppard: Mno, co říct, snad jen děkuju, jsem ráda, že se ti to líbí. Moc originální to není, ale co nadělám, přece se nebudu zlobit :D Ještě jednou díky.

Jinak přináším poslední závěrečný díl téhle povídky a pokud jste si mysleli, že se na vás budu zlobit, když napíšete nějaký ten komentář, tak vás musím vyvést z omylu. Nebudu se zlobit, dokonce budu velice potěšena a to i za předpokladu, že ten komentář bude rize nelichotivý :D :wink: .

4. část
„Fajn, co uděláme?“ otočil se Zelenka na Ronona.
„Já půjdu najít McKaye, vy se vraťte za Cadmanovou a pokuste se ji nějak dostat zpět do jejího těla,“ objasnil mu svůj plán a spěšně se porozhlédl po okolí.
„Jste si jistý?“ zaváhal Zelenka, ale rozhodný výraz na Rononově obličeji jej přesvědčil.
„Tak já jdu,“ schválně ještě pronesl, kdyby si to snad Ronon chtěl na poslední chvíli rozmyslet. Když se blížil k tělu poručíka Cadmanové, začalo mluvit: „Mohu vám pomoci.“
Jak Zelenka, tak Ronon vytřeštili oči. Tělo přeci nemůže bez vědomí mluvit, ačkoli to si mysleli i o chůzi.
„Co, prosím?“ Vědec měl pocit, že se přeslechl.
„Vím, jak vám pomoci,“ zopakovalo tělo.
„Co jste zač?!“ namířil Ronon zbraň na poručíka Cadmanovou.
„Jsem Worran, jeden z těch, jimž říkáte Antici,“ odpovědělo tělo na otázku.
„Jak jste se tam proboha dostal?!“ nechápal Ronon.
„Byl jsem strážcem věznice v době, kdy nad námi Wraithové zvítězili. Mé tělo bylo zničeno a tak jsem byl nucen zůstat v počítači komplexu.“
„Celých deset tisíc let?!“ vydechl překvapeně Zelenka. Nedokázal si představit, že by tohle musel zažít.
„Ano, dokud jste nepřišli vy,“ připustil Worran.
„Proč jste nepromluvil dřív?“ podezřívavým pohledem si jej změřil Ronon.
„Když jste deset tisíc let zavřeni v počítači věznice, chvíli vám trvá, než se opět naučíte ovládat tělo. A také mi nějaký čas zabralo, než jsem se z mozku poručíka Cadmanové naučil vaši řeč,“ pokračoval ve vysvětlování.
„Říkal jste něco o pomoci. Jak nám chcete pomoct?“ nedůvěřivě pronesl Ronon. Nevěřil pomalu ani sám sobě, natož tak Antikovi, který byl takovou dlouhou dobu zavřený v tom příšerném vězení. Nepochybně to muselo zanechat nějaké psychické následky.
„Dovolte mi, abych šel s vámi a já vám to ukážu,“ vyhnul se takticky odpovědi.
„Myslíte si, že…“ zaprotestoval Ronon, ale Worran jej zarazil.
„Pokud budete chtít zachránit svého přítele, vezmete mne s sebou,“ usmál se Worran.
Ronon nebyl dvakrát nadšený představou, že bude muset ještě hlídat další osobu. Sám si ani nebyl jistý, jestli chce toho egoistu McKaye zachránit. Nakonec mu ale došlo, že ho tam prostě nedokáže nechat a musel připustit, že pomoc Antika by se pravděpodobně hodila.
„V pořádku,“ přikývl.
„Pak tedy jdeme,“ rozhodl Worran. Ronon ještě nařídil Zelenkovi, aby se vrátil za Cadmanovou a zatím přišel na způsob, jak ji potom vrátí zpět do jejího těla.

***
„Tohle je špatně! Všechno je špatně. To se nemělo stát,“ ozývalo se mumlání doktora McKaye. Už asi podesáté došel k oknu v místnosti, kde ho před pár minutami zavřeli a vyklonil se ven.
„Tohle nejde,“ připustil znovu. Trochu se mu zatočila hlava z té výšky a představa, že se rozmázne dole pod hradbami v příkopu jej taky nelákala.
„To je jen velký zlý sen! Určitě,“ přesvědčoval sám sebe a zalomcoval dveřmi, které se, jako při předchozích pokusech, ani nepohnuly.
„Jen se musím probudit!“ zoufale pronesl, zavřel oči, potom je znova otevřel, ale nic se nezměnilo. „Musím se probudit!“ zopakoval roztřeseným hlasem.
Začal rázovat po pokoji. Neustále chodil ode dveří k oknu a zase zpět. Už se ani nesnažil nějak dostat ven. Pomalu mu docházelo, že je v pořádném maléru. Začal se v duchu uklidňovat a přesvědčovat sám sebe, že nesmí propadnout panice. Musí si zachovat chladnou hlavu. Přesvědčování ale nešlo snadno. Představa, co s ním ta zdejší wraithská královna udělá, až si pro něj přijde, mu to rozhodně neusnadňovala.
„Já umřu,“ zděšeně konstatoval svou situaci a těžce dosedl na kamennou podlahu. V tu chvíli se otevřely dveře a Rodney vyskočil okamžitě na nohy. Do místnosti vstoupila wraithská královna v doprovodu dvou žen, z nichž jedna byla Kanara. Teď umře. Byl si tím jistý.
Automaticky ucouvl, když se k němu přiblížila.
„Odkud přicházíš?“ naklonila se k němu.
„Ne-neřeknu,“ vykoktal Rodney a hlasitě polknul.
„Ale řekneš… sám… nebo tě donutím,“ při těchto slovech jej obešla dokola.
„Já…“ zaseknul se McKay, „z Atlantis, dokud jsme ji nezničili,“ nakonec řekl, co chtěla, ale v trochu poupravené verzi.
„Skutečně?“ se zájmem pronesla královna. „Líbíš se mi,“ pronesla mimo téma. Rodneyho však její slova zaskočila. Skoro se rozkašlal. Ať už to myslela jakkoli, Rodneymu se to ani trošku nezamlouvalo.
„Cítím tvůj strach… jak roztomilé,“ pokračovala děsivým hlasem.
Roztomilé? Jak roztomilé! Tohle už bylo na McKaye moc. Neměl daleko k tomu, aby se na místě vyvrátil.
„Eh,“ nakonec trochu přihlouple odpověděl. Co má na tohle říct? Povědět mu to nějaká žena, asi by zčervenal, ale wraithská královna? Že je roztomilý? Možná i slaďoučký, kdo ví, třeba i k nakousnutí… ale jedině doslova!
„Ušetřím tě,“ pronesla naprosto nepřirozenou větu, „a nechám si tě jako svého mazlíčka,“ ještě dodala, jako by to nebylo nic neobvyklého. Tohle Rodneyho odrovnalo úplně. Jen tak tam stál a tupě na ni zíral. Na víc se nezmohl.
„Ma-mazlíčka?“ vytřeštil oči.
„Ano,“ rozzářila se nadšením wraithská královna, „copak vy nechováte svou potravu jako domácí mazlíčky? Nestaráte se o ně, nedáváte jim vše, co jim na očích vidíte?“ argumentovala. „Ale ovšem, že ano… to jsem se naučila od vás.“
„Mám kočku,“ jen tak bez rozmyslu vydechl Rodney, „ale kočky nejím,“ s tupým výrazem dodal.
„Skutečně?“ Jeho prohlášení ji zaujalo.
V tom okamžiku do místnosti vběhla malá Niraya a bez sebemenších obav objala svou královnu. Jejich nepoměr výšky však způsobil to, že objala pouze její nohy. Wraith sklonil hlavu dolů a věnoval dívence něco jako úsměv, ze kterého Rodneymu běhal mráz po celém těla. Pak ji začala hladit po vlasech a zase se věnovala svému novému mazlíčkovi.
„Oni jsou mými dětmi,“ zareagovala na McKayův nechápavý výraz. „A stejně jako vy, my své děti nejíme.“
„Ale…“ nevěřil vlastním uším Rodney. Tohle jej překvapilo.
„Můj úl je jen málo početný… z Wraithů si vybírám jen ty nejschopnější. A oni?“ pohlédla na Sedesany, „Oni mě ctí jako svou královnu a já je za to nechávám naživu a ochraňuji je.“
Rodneymu to stále nepřicházelo na mysl. Je to Wraith, ti se takto nechovají. Prostě ne.
„Jenže kde se potom krmíte?“ nemohl si pomoct a prostě se musel zeptat.
„V okolí je spousta jiných planet, ale hlavně…“ nedomluvila, protože jí do řeči skočila Niraya.
„Je to rituál. Rituál dospělosti… i já budu mít tu čest se jej jednou zúčastnit. Už se moc těším,“ s nadšením pronesla dívenka a ušklíbla se na Rodneyho. Ta holka se mu prostě nezamlouvala.
„Rituál?“ podivil se vědec.
„Deset let života každého z těchto lidí mi patří. V jejich patnácti si je vezmu,“ vysvětlila královna.
Na tohle už McKay nic neřekl. Když se nad tím ale zamyslel, dávalo mu to smysl. Bylo to něco jako symbióza.
„Počkat… a co bude se mnou?“ vydechl, když si uvědomil, že není v debatním kroužku, ale že mu stále ještě jde o život, co hůř, že tu jde o jeho svobodu.
„Zůstaneš zde…“ začala větu, ale už ji nestihla dokončit. Zasáhl ji paprsek z Rononovy zbraně, která byla nastavena na zabití. Spěšně ji přepnul na omračování a zbavil se ostatních lidí v místnosti.
Rodney se krčil vprostřed pokoje a kryl si hlavu. „Sakra, Ronone!“ trochu nevrle odvětil.
„Poděkuješ mi později,“ zareagoval Ronon.
„Jak jste se sem dostali… Cadmanová, už jste v pořádku?“ všiml si poručíka po Rononově levém boku.
„Není.“ Ronon se nijak nezatěžoval delší odpovědí.
„Fajn, tak co tu potom…“ Ronon jeho monolog přerušil, když se otočil na Lauru: „Tak teď ukaž, co umíš.“
„Ronone, ona tě nevní-má,“ vykoktal při pohledu na tělo poručíka, které si to k němu namířilo a chytlo ho za ruku. „Hej, Cadmanová!“ ohradil se Rodney, ale víc už toho nestihl, změnil se společně s Rononem a Antikem Worranem v čistou energii, která zamířila skrz kamennou stěnu hradu k antickému vězeňskému komplexu.
„Uá,“ ošil se Rodney, když stál před vchodem do komplexu a opět měl svou pevnou tělesnou schránku. Ještě pořád cítil mírné mravenčení v celém těle. Bylo to zvláštní, ale na druhou stranu se mu to zamlouvalo. Asi by si na to brzy zvyknul.
Když se vzpamatoval, všiml si, že vlastně před vchodem zůstal sám, a tak rychle dobíhal ostatní. Zelenku našli v řídící místnosti ponořeného do spousty přístrojů.
„Už to mám, měl bych být schopen vrátit vědomí poručíka zpět do jejího těla,“ pronesl vědec, když stanuli ve dveřích.
„Výborně, tak rychle, ať odtud můžeme vypadnout,“ naléhal Ronon.
„To nepůjde,“ ozval se Worran v těle Cadmanové.
„Proč by to nemělo jít… data jasně ukazují…“ namítl Zelenka, ale Worran mu skočil do řeči.
„Já se těla nevzdám,“ vysvětlil s klidem.
„Hej, tak to ne! Ať jsi kdo jsi, tohle je moje tělo!“ ozvala se značně naštvaná Laura.
„Má pravdu,“ přitakal Ronon a namířil svou zbraň, nastavenou na zabití, na Worrana, „buď v tom těle bude poručík Cadmanová, nebo nikdo.“
„Hej, hej, hej…“ zarazila ho poručík, „opovaž se sáhnout na mé tělo… teda jako… však víš, jak to myslím,“ rozčilovala se.
„Je mi líto, ale do tohoto komplexu se nevrátím,“ s předstíranou lítostí pronesl Worran.
„Ale vrátíš!“ syknul po něm Ronon.
„Co kdybychom vám nabídli jiné tělo?“ ozval se Rodney.
Worran se na něj zadíval očima Cadmanové: „A máte jiné?“
„No… ne,“ připustil Rodney. Neznal nikoho, kdo by se dobrovolně vzdal svého těla a tím spíš si nedovedl představit, že by někdo souhlasil s uvězněním na tomto místě.
„Mohlo by vám stačit mrtvé tělo?“ napadlo Zelenku.
„Na to, abych se povznesl… ano,“ připustil Antik.
„Pak jedno tělo máme,“ usmál se Radek a kývnul na Ronona, který si v tu chvíli vzpomněl na toho jediného muže, který je měl hlídat, když zde byli uvězněni, a kterého tělo stále leží poblíž vchodu. Bez jediného slova se otočil a šel pro něj.
Než se stihl vrátit, Cadmanová už zase obývala svou tělesnou schránku a nadšeně Zelenkovi děkovala.
Ronon se zarazil a chladně pronesl: „Teď vás tam klidně můžeme nechat.“
„Ronone!“ napomenula ho Laura.
„Pomohl nám… a zachránil to nejcennější, co mám… mou svobodu,“ dramaticky pronesl doktor McKay. Neříkalo se mu to zrovna dvakrát snadno, nerad přiznával, že byl kdy v nějakém maléru.
„Svobodu?“ pozvedl obočí Zelenka, „snad život,“ opravil ho bez toho, aniž by věděl, co přesně s ním wraithská královna zamýšlela.
„Jasně, že život…“ rychle se to pokusil zamluvit Rodney, „tak dělej, Ronone,“ ještě spěšně dodal. Sateďan jej nakonec poslechl, položil mrtvé tělo na místo, kam mu ukázal. Pak už se jen místností rozlilo jasné světlo, které chvilku na to zhaslo, stejně jako celý komplex.
Než si všichni přivykli na tmu, stihl se Worran povznést.
„Děkuji,“ pronesla čistá zářivá energie a proletěla stěnou místnosti.
„Nemáte někdo baterku?“ zeptal se ve tmě Rodney, kterému jeho celou výzbroj vzali Sedesané a neměli v plánu mu ji vrátit.
Jak Cadmanová, tak Zelenka rozsvítili své baterky a zamířili ven. Ještě neměli vyhráno. Rodneyho se jim sice podařilo zachránit, Cadmanová se vrátila do svého těla, ale stále ještě byli na planetě plné lidí, kterým Ronon zabil jejich královnu a jedinou cestu pryč představoval Daedalus, který si ovšem dával načas.
Všichni postupně vylezli zpět na zem. Než však stihli cokoli dalšího udělat, vynořili se z křoví místní obyvatelé se zbraněmi v rukou. Ronon a poručík Cadmanová na ně v mžiku mířili také, ale Sedesané měli převahu. Když pak ještě zjistili, že jsou obklíčeni, uvědomili si svou stále se zhoršující situaci. Teď už by je nečekal osud mazlíčků, tihle lidé byli odhodlaní se mstít.
Jednu chvíli tam stáli a koukali do hlavní několika zbraní, v tu druhou je zalilo bílé světlo asgardského přenosového zařízení a oni stanuli na palubě Daedala.
„Akorát včas,“ usmál se John Sheppard.
„Právě že ne! Nemohli jste přiletět tak o minutu dřív?!“ nevrle odvětil Rodney.
„Copak, měl jsi špatný den?“ popíchnul ho John a spolu s ostatními propukl v smích.
„Ts,“ odfrkl si uražený Rodney a zamířil ke kajutám. Teď si potřeboval oddechnout a co hlavně, být chvíli sám.
Obrázek

Příspěvek 14.10.2007 11:56:36
Anijsha Uživatelský avatar
Senior Master Sergeant
Senior Master Sergeant

Příspěvky: 677
Bydliště: Olomouc
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Dneska přicházím se svou solovou povídkou já :D Jmenuje se Sklizeň. Je to kratičká povídečka. Moje prvni SG fan fiction, která mě napadla a kterou jsem i dopsala :)

Anotace: Jak už název napovídá, povídka bude o Wraithech a jejich sklizni. Za beta-read moc děkuju Pet Holly :cheers:

„Utíkej!“ ještě stačila zaslechnout než dopadla na zem. Rychle se podívala na místo, kde před chvílí stál. Nebyl tam. Snažila se potlačit slzy, ale nával smutku byl až příliš velký. Byl pryč. Odstrčil ji z dosahu paprsku, aby aspoň ona mohla uniknout.
Vzpomněla si na jeho slova a rychle vstala. Rozhlédla se po noční obloze, jestli nejsou blízko. Byli. Dala se do běhu. Nevěděla, kde přesně je, směr už dávno ztratila. Na nějakou orientaci v terénu ani nebyl čas, šlo jí o holý život. Věděla jen, že je v lese kousek od své vesnice. Utíkala jak nejrychleji to šlo, ale oni byli rychlejší. Znovu zaslechla ten strašlivý zvuk a před ní se objevil paprsek, který jí už vzal manžela.
Takměř na místě se zastavila a jen taktak se mu vyhnula. Muž za ní už takové štěstí neměl. Znala ho, byl to její soused, s jehož ženou se přátelila. Kde je jí konec.
Copak to nikdy neskončí, pomyslela si když málem narazila do hloučku vesničanů. „Pryč!“ to jediné slovo ze sebe dokázala dostat. Na nic jiného už neměla sil, kromě snahy přežít. Ale i ta z ní vyprchávala. Její strach byl čím dál větší.
Stíhačka se ve vzduchu obrátila, aby podnikla další nálet na prchající. Znovu se dala do běhu, kličkovala mezi stromy jako zajíc. Několik lidí běželo s ní.
Někdo vykřikl, ale byl přerušen, když ho paprsek dostihl. Zvuk stíhačky byl čím dál tím blíž. Chtěla rezignovat, ale v uších jí pořád zněl manželův výkřik. Vždy mu byla poslušnou ženou. Tak bude poslouchat i teď.
Zabočila, když v tom zahlédla přímo před sebou postavu s bílými vlasy. Naštěstí si jí nevšimla. Jsou všude! pomyslela si a zase přemáhala pláč. Její naděje na záchranu se rovnaly nule.
Opatrně se rozeběhla a schovávala se přitom za stromy, aby ji nezpozorovali. Tímto stylem se pohybovala dokud jí postava nezmizela z očí.
Něco se jí ale nezdálo. Zaposlouchala se do noci. Nic. Neslyšela žádnou stíhačku ani lidský křik. To ticho ji děsilo víc než cokoli, co dnes v noci zažila. Byla úplně sama.
Najednou cosi zahlédla periferním viděním, ale když se otočila nic tam nebylo. A zase. Otočila se dokolečka, ale nikde nikdo nebyl. Její strach rostl. Co se to děje?
Znovu se rozeběhla. Byli všude, ale zároveň tam nikdo nebyl. Asi se už dočista zbláznila. Běžela pryč z lesa. Když už nálet přestal, bude mimo něj bezpečněji. Jakmile uviděla jeho okraj, zrychlila.
Mezi stromy už zahlédla pár staveb z její vesnice, které byly v plamenech. Když vyběhla ven, mohla se podívat na celé dílo zkázy. Z vesnice, která ležela nedaleko lesa, nezůstal kámen na kameni. Když nějaká budova nebyla v plamenech, byla zbořená.
Přerývavě se nadechla. Všechno je ztraceno, problesklo jí hlavou. I kdyby se podařilo více lidem utéci, tady stejně už zůstat nemohli, museli by odejít Kruhem předků na jiné místo a doufat, že si je tam nenajdou. Ale tohle vše bylo jen kdyby. Skutečnost byla naprosto jiná. Nikdo neunikl jejich řádění. Kromě ní. Pravda, nemusela přežít jen ona sama. A v to doufala, k této myšlence se upnula. Musí najít další přeživší.
Byla tak zabraná do svých myšlenek, že si ani nevšimla dvou stíhaček letících jejím směrem. Zaregistrovala je, až uslyšela jejich řev. Ale to už bylo pozdě. Po louce se k ní rychle přibližoval paprsek. Jediné, co stačila, bylo otočit se s úmyslem zmizet v lese.
Pak už ji paprsek pohltil.

***

Pomalu přicházela k sobě. Všude kolem sebe slyšela vyděšené hlasy a nářek. Tohle jí připomnělo, co se stalo a kde je.
Prudce otevřela oči a rozhlédla se. Byla mezi svými lidmi. Někdo se nad ni naklonil. Byl to její manžel. Spadl jí kámen ze srdce, že žije.
„Ganne,“ posadila se, „jsi v pořádku?“
Neodpověděl. Vypadal sklíčeně. „Vzali už několik lidí,“ vypadlo z něj nakonec.
Nepřítomně přikývla. Věděla, že budou chodit, dokud tady někdo bude. Věděla, že si přijdou i pro ně. Je to jen otázka času. Velice krátkého času.
Zhluboka se nadechla. Jejím nitrem se začala šířit panika. Pálily ji oči.
Rozplakala se. „Obejmi mě.“
Poslechl ji. „Všechno bude v pořádku. Neboj, dostaneme se odsud.“ Ani jeden těmhle slovům nevěřil. Nebylo cesty zpět. Všichni zemřou. Do jednoho.
Objímali se, dokud někdo neřekl. „Už jdou.“
Pustil ji a utřel jí její uplakané oči. „Musíš být silná.“ Slyšela jak prázdně to zní. Tak prázdně, jak se sama cítila, jak se cítil on. Povzbudivě se usmál, pak oba stoupli, stejně jako ostatní vězni, čekající na rozsudek pro jednoho z nich.
Přišel sám. Jen jediný voják, obličej zahalený maskou. Mříž se před ním sama rozestoupila a on se zastavil. Všichni automaticky ustoupili o krok dozadu. I když to nebylo vidět, pozorně je sledoval, vybíral.
Pohyb jeho hlavy se zastavil, teď v jeho zorném úhlu byla i ona se svým manželem. Nemohli si být jisti, že se na ně dívá.
Ale voják je dlouho v nejistotě nenechal. Chytil ji za ruku silou si ji přitáhl k sobě.
„Ne!“ vykřikla a snažila se mu vysmýknout ze sevření. Povolil sevření, a to jen proto, aby vystrašenou ženu chytil pod krkem a následně si ji přitiskl k boku. Nemohla se ani pohnout, ani vydat hlásku. Jen se nešťastně dívala na Ganna. Ten cítil, jak mu stékají slzy po tvářích. Nezmohl se ani na odpor, když mu odváděli manželku.
Dívali se na sebe, dokud voják nezahnul za roh a nezmizeli si z očí.
Takhle ji táhl ještě hodnou chvíli. Ostatní obyvatelé je bez většího zájmu míjeli. Občas se nějaký na ni podíval. Z těch pohledů jí běhal mráz po zádech, byly hladové. S takovou usoudila, že ani ostatní nebudou žít dlouho.
Pustil ji až v jedné menší kruhové místnosti a poslušně se postavil ke dveřím na stráž. On nebude mým katem, pomyslela si. A jak budu muset dlouho čekat?
Porozhlédla se po místnosti. Moc toho v ní k vidění nebylo, velký stůl a kolem něj pár židlí a… zajíkala se, když uviděla mrtvolu na jedné z nich. Mrtvý vypadal, že je tady už hodně dlouho, ale ona věděla, že její zajatci dokážou vysát život z člověka, dokud z něj nezůstane jen kostra potažená kůží.
Začaly se jí třást kolena. Bála se, že nebožtíka znala, což bylo vysoce pravděpodobné. Gann říkal, že už několik lidí odvedli.
Měla sto chutí utéct, ale strážný stojící u dveří vypadal, že ji bedlivě hlídá. Nemohla se dívat směrem k nebožtíkovi a ani ke strážnému. Její strach a zoufalství dosáhly vrcholu. Rozklepala se. Ruce instinktivně zkřížené na hrudi, aby ji chránily. Věděla, že to nepomůže, že ji nakonec donutí je dát pryč. Slýchávala, že umí ovládat lidskou mysl a číst v ní.
Jak dlouho ještě, blesklo jí hlavou, když uslyšela kroky, které nepochybně mířily sem. Nasucho polkla, když se objevil ve dveřích. Podíval se na ni, z toho pohledu ji zamrazilo. Stejně jako ostatní byl hladový.
Pomalu se blížil k ní, nespěchal. Měla tu možnost si svého vraha pořádně prohlédnout. Tradiční černý plášť opásaný řemeny, dlouhé bílé vlasy mu sahaly pomalu až do pasu, vystouplé lícní kosti, úsměv plný špičáků, prostě dokonalý Wraith.
Jak se k ní blížil, ona instinktivně couvala, dokud nenarazila do stěny, byla v pasti. Ruce bojácně na hrudi. „Ne,“ zakňourala, „prosím, ne.“
Nejevil žádné známky slitování. Naklonil se k jejímu vyděšenému obličeji. Cítila jeho dech na svých tvářích.
Promluvil. „Dej ty ruce dolů.“
Jeho hlas se jí vtíral do mysli, její tělo neposlouchalo ji ale jeho. Poslušně spustila ruce. Poslední chyba v jejím životě. Po tvářích jí nadále stékaly slzy. Nechtěla umřít. „Prosím.“
Ignoroval její slova. Vyděl v ní jen potravu, jen jednu z mnoha. Strhl ji hrubou pracovní halenu a tím odhalil její hrudník.
Usmál se na ni a napřáhl ruku k obnaženému hrudníku. Viděla dlaň jeho ruky. Tak tahle vypadá ta ďábelská část Wraithů, kterou vysávají život z nebohých lidí.
Rezignovaně zavřela oči a čekala na bolest. Ta přišla tak náhle, že bolestí oči otevřela. Instinktivně chytla ruku na svém hrudníku a snažila se ji odtrhnout, ale pomalu jí vypovídalo službu celé tělo. Cítila pomalu vyprchávající život ze svého těla.
Jak dlouho to bude trvat? pomyslela si a hypnotizována svým katem, se mu dívala do jeho plazích očí, ze kterých hlad pomalu vyprchával jako život z ní.
I přes odcházející síly dokázala křičet, křičet bolestí. Bylo to až k neuvěření, že člověku na to zbývají síly, když se rychle blíží do náruče zubaté. Celé její tělo stárlo velmi rychle. Už jen krůček ji dělil od smrti… cítila to… už… jen…
Mám z toho špatný pocit...
Obrázek
Sbor je matka, sbor je otec.
----Reklama----
Anijshino vidderské okénko

Příspěvek 16.10.2007 20:07:20
Mrs. Sheppard Uživatelský avatar
Senior Master Sergeant
Senior Master Sergeant

Příspěvky: 630
Bydliště: Sever
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
to Pet Holly: Konečně jsem se dostala k přečtení konce tvého příběhu (moc práce a málo času..). Zatímco předchozí části mi připadaly docela vážné až pochmurné, ta poslední byla nakonec dost humorně odlehčená. Myslím, že jsi použila dobré nápady a rozvinula jsi ideu navozenou třeba v díle the Hive. Mám ráda Wraithy a povídka o nich mě vždy potěší. Rodney jako domácí mazlíček :lol: originální myšlena! Antik , který se pomocí mrtvého těla povznese..hmm vážně dobré! Jako sheppofilka bych tam přidala více Shepparda, ale není každý den posvícení :roll:. Opravdu hezké! Piš dál!
to Anijsha:
Uf to teda bylo expresivně podané! Normálně mi to zvedlo adrenalin! Taková úderná povídka! Umíš to emocionalně zabarvit, jen co je pravda :shock: ! Neprožila jsi minulý život v galaxii Pegasuss?
After hard working I like hard playing

Příspěvek 17.10.2007 13:36:03
Anijsha Uživatelský avatar
Senior Master Sergeant
Senior Master Sergeant

Příspěvky: 677
Bydliště: Olomouc
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Mrs. Sheppard: Díky za chválu! Jsem ráda, že se ti povídka líbila. :D A jestli jsem prožila minulý život v Pegasu? No, možný to je :D Možná je to příběh mé nějaké reinkarnace :wink: :lol:
Mám z toho špatný pocit...
Obrázek
Sbor je matka, sbor je otec.
----Reklama----
Anijshino vidderské okénko

Příspěvek 19.10.2007 16:57:36
Pet Holly Senior Airman
Senior Airman

Příspěvky: 210
Bydliště: Přerov
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Mrs. Sheppard: Děkuju mockrát za pochvalu a jsem ráda, žes tu povídku dočetla až do konce :D . Díky.

Anijsha: Mno, tak nevím, čí reinkarnace žila na Atlantidě, co? Ty Američanko :D . Mno, ale nepochybuju, žes tam žila se mnou 8) . Aspoň v to doufám.
Obrázek

Příspěvek 19.10.2007 17:50:49
Anijsha Uživatelský avatar
Senior Master Sergeant
Senior Master Sergeant

Příspěvky: 677
Bydliště: Olomouc
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Pet Holly: Hele osobo, moje osmá reinkarnace žila v severní Americe. Bůh ví, kde žil ten zbytek :D
Mám z toho špatný pocit...
Obrázek
Sbor je matka, sbor je otec.
----Reklama----
Anijshino vidderské okénko

Příspěvek 23.10.2007 11:29:18
Colleen Uživatelský avatar
Airman
Airman

Příspěvky: 26
Bydliště: Brno
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Anijsha: Ta první část neměla chybu. Krásné, plné emocí. Jsem ráda, že jsem se rozhodla povídku přečíst :)

Příspěvek 23.10.2007 15:21:11
Paulie Uživatelský avatar
Airman
Airman

Příspěvky: 5
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
:lol: Co na to říct? Jen tak dál, dámy :lol:
Zelenka: „Do prdele, to je na hovno tohle to. Kdo to vymyslel, že budeme pod vodou tentokrát?“
Sheppard: „I think my Czech’s getting better, ’cause I know what you mean.“

Příspěvek 23.10.2007 17:40:57
Anijsha Uživatelský avatar
Senior Master Sergeant
Senior Master Sergeant

Příspěvky: 677
Bydliště: Olomouc
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Colleen: A já jsem ráda, že se ti povídka líbila :D

Paulie: Díky za povzbudivá slova, jsme rády (snad mluvím i za spolupachatelku :D ), že se ti naše povídky líbí.
Mám z toho špatný pocit...
Obrázek
Sbor je matka, sbor je otec.
----Reklama----
Anijshino vidderské okénko

Příspěvek 24.10.2007 19:39:47
Pet Holly Senior Airman
Senior Airman

Příspěvky: 210
Bydliště: Přerov
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Anijsha: Samozřejmě, že mluvíš i za spolupachatelku, spolupachatelka ti velice důvěřuje, tak si ale nepřej tu duvěru zneužít :twisted: :D
Jůů, stý příspěvěk :D . Jsem ráda, že jsem ho napsala zrovna sem 8) .
Obrázek

Příspěvek 28.11.2007 13:30:27
Zizi Uživatelský avatar
Master Sergeant
Master Sergeant

Příspěvky: 532
Bydliště: Piešťany (Slovensko)
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
symbióza - jedným slovom super. Páčil sa mi ten antický Alcatraz. Typicky zobrazený Ronon, príde, odbachne a tým to končí :). Inak ešte chápem ten symbiotický vzťah medzi Sedesanmi a tou Wraithkou, ale chovať Rodneyho ako domáceho mazlíčka? To je riadne šialený nápad :lol:

sklizeň - Tak toto bol tak troška horor. Nechcela by som byť na jej mieste chúďa. Ale inak zaujímavý pohľad na smrť wraithom :).
I´m damn proud member of SheppofilclubObrázek
[img][images/thumbs/Zizi_sga-pbannerupr.jpg]http://i195.photobucket.com/albums/z158/Zitulik/sga-pbannerupr.jpg[/img]

Odeslat nové téma Odpovědět na téma
Předchozí

Zpět na Dokončené povídky