SG:ZDP -111. Na Věčných Časech - KONEC (+PDF za Obsahem)

A já se tak těšil že Baan umře, achjo

[andoriel]

Dočkej času, Ondro
Moc dlouho bez zabíjení nevydržím, takže někdo umře určitě.

Při psaní 'Rozloučení' jsem se setkala s něčím, co mě dost rozzlobilo - postavy nechtěly dělat vůbec nic. Źe se bránily mému plánu, to už jsem zažila, aby se bránily úplně všemu, to byla novinka. A abych použila hrubou sílu, to byla pro mě další novinka. Vypadalo to takhle:
Bavte se

Mimoňka o nakopnutí

„Cože nechceš?“ zeptala se výhrůžně.
„Nevím,“ zamumlal Ace.
„A ty?“ otočila se k Michaelovi.
Zašklebil se na ni a odvrátil se. Baanan si prohlížela špičky svých nových bílých botek a každou chvíli se na ně zamračila. Odmítala zvednout hlavu.
„Takhle by to nešlo, vážení.“ Zhluboka se nadechla. Rázem si připadala vyšší, už se skoro mohla podívat Aceovi zpříma do očí… skoro. A žádný nádech nepomohl k uklidnění.
„Co to máme dělat?“ zeptal se Michael a snažil se tvářit zaujatě a chápavě.
Skepticky se na něj podívala, ale stejně se pokusila ještě jednou: „Poletíte v té lodi k cizincům a seberete jim genovou terapii, aby tady Baanan získala zpátky svoji podobu.“ Postupně se na všechny podívala a bezmocně rozhodila ruce. Upíraly se na ni tři páry zmatených očí. „Nechcete, aby vypadala jako dřív?“ zeptala se.
„Jo.“ Baanan měla už zase sklopenou hlavu a pro změnu si prohlížela dlouhé šedé prsty svých rukou.
„Jo co?“ vyjela na ni.
Aceovi ztuhla tvář a postoupil o krok dopředu.
„Ano?“ zeptala se ho jízlivě. Že by útok na dceru konečně vyvolal aspoň nějakou reakci? Wraithský velitel se zamračil a couvnul zpátky. Sepjala před sebou ruce a podívala se vzhůru. Už nevěděla, kde hledat pomoc.
„Já se z vás zblázním,“ prohlásila procítěně.
Žádná odezva. Ruce jí pomalu klesly. „Tohle nepůjde,“ zavrtěla hlavou a zatvářila se smutně. „Tohle mi postavy prostě dělat nebudou. Jindy jste nezvladatelní. Děláte si, co chcete, a na můj příběh zvysoka pr…,“ zarazila se, protože jí došel vzduch a tak trochu čekala, že začnou reagovat. Nezačali. „Ne,“ řekla rozhodně. Otočila Ace zády k sobě, odstoupila a vší silou ho nakopla.
Michael stál s otevřenými ústy a jen zíral, co se děje. Nedala mu dlouhý čas na přemýšlení, chytila ho za rameno a otočila ho. Co následovalo, se nijak nelišilo od její předchozí akce. Objekt jejího útoku se zmohl sotva na heknutí. Baanan se už nedívala do země. Zvedla bradičku a vyzývavě se na ni podívala. Její pohled říkal, že do wraithské královny, byť sotva jedenáctileté, se nikdo kopat neodváží. Nikdo možná, ona se odvážila a Baanan s jekem proletěla kolem obou Wraithů. Byla menší, lehčí a snáze nakopnutelná.
S rozmachem kopla Ace znovu a tiše zaskřípala zuby, jak jí rozbolelo špatně natočené koleno. Musela přešlápnout a toho postavy využily. Všechny tři se otočily k ní a každá se tvářila jinak výhrůžně. Michael si dal ruce v bok a mírně se předklonil, Ace se mračil a Baanan šedé tvářičky zbělely vztekem.
„Tak jak to bude?“ vyjela na ně. „Koukejte nasednout do lodě a bez terapie se nevracejte!“
Ace se zamračil ještě víc. Napadlo ji, že kdyby ještě přidal, obličej se mu splácne vertikálně a bude se mu místo do očí dívat na trčící uši. Koutky úst jí zacukaly, ale ovládla se. I Ace se ovládl, pomalu došel k přistavené lodi a vešel dovnitř. Michael se zatvářil otráveně, pokrčil rameny a následoval Ace. Baanan dupla nohou a založila si před sebou ruce.
„Copak, maličká?“ zeptala se jí a rty se roztáhly v pomalém děsivém úsměvu. „Chceš přidat?“ Baanan sebou škubla, jakoby dostala políček, a když se ve vchodu do lodi objevil vysoký stín Ace, rozběhla se k němu.
Za pár minut loď odstartovala.
Autorka si tiše oddechla.

[Aiwendill]

to nemá chybu...

[andoriel]

Děkuju, Aiwe

Hm, zase žádná vražda, to už by asgardi někoho zabit mohly

[andoriel]

Nakopání nestačí, krvežíznivý Ondro? Neboj, dalších mrtvolek se taky dočkáš - někdy

[Strýček Forďa]

někdy... nám nestačí někdy. My chceme krev!

Tahle mimoňka je dost dobrá a vtipná asi nejlepší hláška:

Tohle mi postavy prostě dělat nebudou. Jindy jste nezvladatelní. Děláte si, co chcete, a na můj příběh zvysoka se…

Nějak se nám ty postavy vymykají kontrole. Na Aldeneerinu naštěstí poslouchají, ale začíná se mi toho dost hromadit. Po pauze dopisuju jednání o Aldeřanské Alianci a těch ras a světů je tam požehnaně. Docela je už těžké dohledat, kam má co patřit. Snad se to nějak zvládne a nebudu muset někoho nakopávat

[andoriel]

Děkuju, Azany
U mého psaní většinou platí věta, kterou jsi vytáhl, o to větší překvapení je, když postavy nechtějí dělat vůbec nic. To je opravdu na nakopnutí

A teď už: bavte se

43. Pekelný taneček

James se protáhl, zavrtěl a otočil na druhý bok. V polospánku ho napadlo, že každodenní několikahodinový odpočinek je mnohem lepší než dlouhá hibernace. Zvlášť po dvaceti dnech nepřetržitého cestování po odlehlých koutech jejich planety, kdy si na odpočinek vyčlenil jenom minimální čas.
Maya pootevřela dveře a zadívala se na hrbol zkrouceného těla a pramen vlasů, který vyklouzl zpod pokrývky. Nic jiného z Jamese vidět nebylo. Zavrtěla hlavou a zase dveře tiše zavřela.
V nově postavené stodole mučivě pomalu vznikalo něco na způsob torza miniaturní hvězdné lodi. Z toho, co rozbil Sheppard, se nezachovalo vůbec nic, takže Maya a James museli začínat úplně od začátku a pomalu z toho bláznili. Aby přišli na jiné myšlenky, začali společně i jednotlivě cestovat do vzdálených krajin. Bez pomoci techniky to bylo náročné a skvělé na odreagování.
Netrpělivě čekala, až si James odpočine a začne vyprávět o své poslední cestě. Musela být hodně zvláštní, když odmítl aspoň naznačit, co ho potkalo, jak to dělávali běžně. Tentokrát se jenom usmál, nechal Mayu stát ve dveřích ložnice, zalezl na nízkou širokou postel a v okamžení spal.

„Pojď se projít,“ vybídl za dva nekonečně dlouhé dny James Mayu. Vzal ji za ruku a vedl ji kolem chrámu, kde právě sloužící odstraňovali zbytky jeho hostiny po probuzení, a několika nenápadnými uličkami až za městečko do udržovaného lesoparku. Maya se kousla do rtu, aby se znovu nezeptala na jeho cestu, a mračila se na cestičku vysypanou pískem pod svýma nohama.
„Dojel jsem na tom příšerném koni až na okraj východní oblasti. Podle vyprávění tam měl být zakletý les, pamatuješ? Ty povídačky mi připadaly směšné,“ začal James, ale po pár větách se odmlčel. Maya zvedla oči, a když zjistila, že se ztratil ve vzpomínkách, šťouchla do něj, aby ho přiměla k pokračování.
„Celé tělo mě bolelo, tak jsem si dal v poslední vesnici pauzu na odpočinek. Vítali mě s náležitou úctou,“ pousmál se. „Měl jsem štěstí, protože jinak bych měl málo síly,“ kouknul po Maye, jestli je náležitě zvědavá, a spokojeně se zašklebil. Byla.
„V té vsi jsem se zdržel skoro dva dny, než jsem se vydal do lesa. Koně jsem nechal u prvních stromů, dál to pitomé zvíře nechtělo jít. Jako kdyby se mu mělo něco stát,“ ušklíbl se. „Chodil jsem tam až do večera a pak do toho dalšího. Nic zajímavého jsem neviděl. Les je – les. Stromy, keře, kořeny, jehličí a listí, sem tam nějaký ten vývrat. Zvěř skoro žádná. Bylo znát, že místní tam nechodí, protože suchého dřeva na topení tam byl nadbytek.“
James se znovu odmlčel a po pár vteřinách se dotkl Mayiny mysli. Předat vzpomínku na setkání s novým druhem této planety pro něj bylo snazší pomocí telepatie. Zamračila se, protože takový vpád do soukromí neměla ráda, ale pustila ho. Na odmítnutí byla moc zvědavá. Zůstali stát proti sobě na rozcestí tří písečných cestiček.

James třetí noc odpočíval na polštáři mechu a před usnutím pozoroval skrz větve stromů blýskavé hvězdy. V této galaxii se mu zdály pořád cizí, neznámé a neskutečně lákavé. Vzpomněl si na dlouhou cestu z Pegasu, při které ho temnota bez jediného světélka téměř přivedla k nepříčetnosti. Myšlenky se mu líně převalovaly hlavou a James pomalu upadal do dřímoty, když ho začalo něco rušit a nedovolilo mu usnout. Rozmrzele nakrčil čelo a pohnul prsty u ruky, jakoby chtěl zdroj rušení odehnat. Nepodařilo se a po pár vteřinách s vrčením zamrkal a posadil se. Důvod, proč nemohl usnout, byl stále silnější neurčitý hluk a míhání světel na blízkém palouku, který James navečer minul. Napadlo ho, že se vesničané vydali ho hledat s obavou o jeho život a při té představě se usmál. Zvedl se a vyšel jim naproti.
Nebyli to vesničané, ale podivné bytosti, které v první chvíli nemohl zařadit. Zastavil se vedle širokého kmene stromu hned u palouku a prohlížel si nový druh.
Vypadali jako lidé, jako skupina mužů, která vyšla do lesa na dřevo… Ne. Tito tvorové by stromy jistě nekáceli a při lepším pohledu James usoudil, že ani s muži nemají moc společného. Nějakým zvláštním způsobem s nimi pocítil spřízněnost. Většina nedosahovala Jamesovy výšky, a to ani s dlouhýma tenkýma ušima, které si na temeni svazovali barevnými provázky, takže jim špičky uší přidávaly dalších zhruba deset centimetrů. Dlouhé vlasy různých barev, většinou kontrastních ke stužkám, měli svázané do silných copů a přes ramena jim visely průhledné šátky.
James zamrkal a díval se dál. Ostře řezané obličeje s výrazným srostlým obočím tvořícím na čele široké V, temné oči bez bělma, dlouhé skobovité nosy a tenké rty rušily všechnu jemnost, kterou by jim pozorovatel mohl přisoudit k barevným stužkám a šátkům. Na bocích všem plandaly široké krátké kalhoty vzadu s otvorem, ze kterého, k Jamesově úžasu a pobavení, každému tvoru trčel chundelatý ocas pruhovaný stejně, jako měli pruhované kalhoty. Ocas tvorové většinou nosili přehozený přes levou ruku, kde se jim jeho konec otáčel ve spirále kolem zápěstí. James na tu kuriozitu zíral, až si všiml, že tenké konce ocasů budou zřejmě chápavé.

Maya prudce zvedla ruku a položila ji Jamesovi na rameno, aby zastavila proud jeho vzpomínek. Potřebovala se vzpamatovat. Muži v šátcích, s copy a stužkami kolem uší a ještě s chápavým ocasem? Maya měla tak nechápavý výraz, až se James musel začít smát.
„Takové tvory jsme tu ještě nepotkali, dokonce ani Thanatos se o nich nikdy nezmínil, i když pro něj asi nebudou zajímaví. Taky bys řekla, že zná jen to, co může sníst?“ prohodil nahlas, aby jí dal čas, než ji zase zahltí svými vzpomínkami. Nečekal na odpověď a pokračoval v představách.

Netrvalo dlouho, než si ho ti tvorové všimli. Ten nejvyšší z nich se k němu přiblížil a na tváři se mu roztáhl nepříjemný úsměv. James se na něj zamračil. Tvor se zarazil dva kroky od Wraitha a lehce se poklonil.
„Vítám tě, pane, v našem lese. Už je to dlouho, co nás přišel někdo navštívit. Je to škoda, protože jsme velice společenský druh, který se rád baví. Říkáme si rusálové a mé jméno je Andělín VeselýŘezáč.“
James pokývl hlavou a oči mu nezadržitelně sjely na konec Andělínova ocasu. Na rozdíl od dlouhých chlupů po většině délky byl jeho konec pokrytý holou černou kůží, která se v přízračném svitu matně leskla. Světlo vydávaly malé barevné lucerny rozvěšené kolem celého palouku. Jeden z rusálů právě zavěšoval další oranžové světélko na větev vysoko nad zemí. Lucernu připevňoval oběma rukama, nohy mu klimbaly mezi listím a na místě se držel za konec ocasu obtočený kolem vedlejší větve. James zamrkal, jakoby nevěřil vlastním očím. Andělín se znovu divně usmál.
„Naše ocasy mají chápavé konce a jsou velice užitečné. Ale teď už dost o nás – řekni nám něco o sobě. Tvůj druh je velice zvláštní. Nikdy jsme takový neviděli.“
Andělín si Jamese důkladně prohlížel a výrazné obočí se mu zvědavě vlnilo nad wraithskými lícními otvory, černými nehty a lehce neupravenými bílými vlasy.
James pokrčil rameny a zamumlal něco neurčitého. Neměl v úmyslu něco o sobě prozrazovat. Odměnou mu byl další děsivý úsměv Andělína.
„Tajemství!“ vykřikl. „Miluju tajemství a ještě raději mám jeho odhalování. Pro začátek by stačilo tvoje jméno,“ mrkl spiklenecky na Jamese.
James se kysele zašklebil a neodpověděl. Andělína to nevyvedlo z míry, a čím byl James zamlklejší, tím veseleji vyprávěl rusál.
Rusálové byli noční tvorové. Přes den spali zavěšení vysoko v korunách stromů za své chápavé ocasy a v noci pořádali taneční slavnosti za svitu malých lampiček rozvěšených po stromech s barvou světla co nejvíce podobnému světlu hvězd.
„Je to pro nás důležitý rituál, který umožňuje lesu kolem růst v nespoutané kráse a odolávat všem vlivům zvenčí,“ vyprávěl nadšeně Andělín.
James ho poslouchal a sledoval přitom poslední přípravy k nočnímu tanci. Rusálové obcházeli palouk v malých skupinkách a zdánlivě neplánovaně se zastavovali, skupinky se rozpadaly, až byl náhle palouk plný samostatně stojících rusálů, kteří měli kolem sebe dost místa. Jamesovi se zadrhl dech v krku.
Andělín zvedl hlavu a začal zpívat táhlou píseň beze slov. Tóny byly tiché a splývaly se šuměním lesa, ale stejně Jamesem projížděly jako horký nůž, jako vzpomínka na dávnou slávu staré civilizace, která mu byla zvláštním způsobem blízká.
Rusálové se ke zpěvu postupně přidávali a přitom se jim horní poloviny těl prohýbaly, až na nich průhledné šátky vlály jako při velkém větru. Když se ke zpěvu připojil i poslední z nich, ztichli a strnuli.
Andělín stál vedle Jamese s rukama nad hlavou. Když se pasekou rozhostilo ticho, ostře tleskl a všichni rusálové se dali do tance plného složitého podupávání, výkřiků a skoků.
James zůstal stát osamoceně na okraji paseky a musel se přemáhat, aby se nepřidal k tanci. Couvnul k prvním stromům a zjistil, že se celý nervózně klepe. Sedl si na zem, nohy složil před sebe a na pokrčená kolena si položil ruce. Místo na rusály se díval na svoje černobílé prsty a nutil je se uklidnit. Hlavou se mu míhaly obrazy z doby, kdy ještě nemohl být na světě. Obrazy Wraithů tančících v ulicích měst. Další, co mu blesklo myslí, bylo slovní spojení: genetická vzpomínka. Zvedl pohled a zadíval se na palouk, kde tanec rusálů pokračoval pořád dál a dál a vypadalo to, že nikdy neskončí. Bylo to znepokojivé, fascinující a únavné. James znovu sklopil oči ke svým prstům a soustředil se na ně, aby se nemusel zabývat tím, co se dělo kolem něho.
„Máš silnou vůli, většina návštěvníků se k našemu tanci přidá,“ řekl mu k ránu Andělín. Nebyla na něm znát ani stopa po námaze, kterou musel jistě vydat při tak náročném pohybu. “Teď je čas krmení. Jakou stravu požaduje tvůj druh?“
James se zvedl, pohledem přeletěl paseku s hloučky rusálů a dovolil si krátký úsměv, který byl stejně nepříjemný, jako předchozí večer ten Andělínův.
„Nemusím se nakrmit, nevyčerpal jsem se vaším tancem,“ pokrčil rameny.
„Hmmm,“ protáhl rusál. „Vážně? To bys byl první,“ vrátil Jamesovi úsměv.
Wraithův výraz ztuhnul. Cítil se unaveně, ale přičítal to dlouhému nehybnému sezení a nervozitě, kterou při tanci rusálů pociťoval, rozhodně neměl pocit, že by ho někdo cizí připravoval o energii.
Andělín se dál široce usmíval.
„Ještě jsem ti neřekl, čím se živíme,“ nadhodil.
James přeletěl pohledem po okolí. Nastávala největší tma před úsvitem a lampičky na stromech zvolna skomíraly.
„Rosou z květů to asi nebude,“ utrousil. „Malými živočichy? Chodíte krást vesničanům do polí? To proto vás nemají rádi?“ Začínal být podrážděný z Andělínova věčného úsměvu.
„Ne, nechodíme krást do polí. Chodíme krást do jejich obydlí, když nejsou muži doma,“ přiznal klidně rusál. „Jejich ženy nám neodolají a děti, které se jim potom narodí… no, chlapce si bereme k sobě.“
James pokrčil rameny. Bylo mu to celkem jedno. Měli sice s Mayou a Thanatosem vládnout celé planetě, ale Jamesovi stačilo, když dostal pravidelný příděl stravy a dostatek materiálu k pokračování stavby vesmírné lodi. Nechtěl nic jiného, než se dostat zpátky do vesmíru.
„Prozradím ti, čím se náš druh živí,“ přerušil Wraithovy myšlenky Andělín. „Rosa z květů to není, v tom jsi měl pravdu. Naše strava je někdy křupavá a někdy slizká ale výživná. Živíme se hmyzem a z tebe je hmyz tolik cítit…“ Naklonil se blíž k Jamesovi a zhluboka se nadechl. „Patříš částečně do hmyzí říše.“ To nebyla otázka, to bylo konstatování a Wraith se znepokojením pozoroval, jak se k němu začínají rusálové stahovat.
„Tak velké sousto nakrmí hodně mých bratří,“ pokračoval Andělín a přistoupil blíž k Jamesovi. „Je vás někde víc?“
James couvnul, aby se dostal z rusálova dosahu, ale ten ho sledoval krok za krokem. Matné světlo hvězd a lampiček kousek za okrajem paseky vystřídala tma nočního lesa. Rusálům zjevně nevadila a wraithské oči se jí rychle přizpůsobily.
Rusálové se ho snažili obklopit ze všech stran, ale to James nehodlal připustit.

Podíval se na Mayu a smutně se usmál.
„Prostě jsem utekl,“ přiznal tiše.
Maya hlasitě vydechla.
„Kdybys to neudělal…“ začala pomalu.
„Nestál bych před tebou. Nakrmili by se na mě,“ doplnil James to, co se jí nechtělo vyslovit. „Utíkal jsem před nimi, dokud nevyšlo slunce. Jakmile se ukázalo na obloze, všichni rusálové zmizeli. Dopoledne jsem je pak hledal v korunách stromů, ale marně. Raději jsem se vydal zpátky k okraji lesa a nemusím říkat, že zpáteční cesta mi netrvala tři dny, ale navečer jsem už vystupoval z lesa.“ James se otřásl. Pomyšlení, že by jeho druh nebyl na vrcholu potravního řetězce, bylo téměř nepředstavitelné, ale po setkání s rusály nepříjemně reálné.
„Kůň tam samozřejmě nečekal, tak jsem se vydal pěšky do vesnice. Její obyvatelé byli překvapení, že mě vidí živého. Vrátili mi koně, kterého už jeden sedlák zapřahal do vozu, a vyprovodili mě kus cesty, aby se přesvědčili, že opravdu odjíždím.“
Vzal Mayu kolem pasu a přitáhl ji k sobě. „Jsem rád, že jsme ztroskotali právě tady a ne tam,“ přiznal.
„Hm, já taky,“ zamumlala Maya, jak jí to Jamesovo objetí dovolilo.
„Kde se tady berete?“ ozval se vedle nich neznámý hlas.
Otočili se po něm a chtěli se ohradit proti vyrušování místních bohů, ale místo toho jen zírali na tu nejnepravděpodobnější bytost, která se mohla na jejich planetě ukázat.

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

[Aiwendill]

líbilo, moc...

podrobnejší komentár napíšem možno neskôr, teraz som už unavený...

[andoriel]

Děkuju, Aiwe

To se nedivím, že jsi unavený - tolik čtiva rozesláno. Už se těším, až se do toho pustím, jenom nevím, odkud začnu

[Aiwendill]

Začni tam, kde si skončila...

pěkné