Děkuju, Puk

Tady je další:
Upoutávka číslo 6
Příjemnou otupělost, která ho unášela do nekonečna, začal rušit protivný zvuk. Nechtěl se budit a zjišťovat, co se děje. Bylo mu dobře. Nic necítil, nic ho nebolelo – jen uši. Trhnul hlavou a zamrkal do černého prázdna. Pohnul rukama a nohama a znovu se dostavil ten pocit neskutečna. Ostré pípnutí mu skoro roztrhlo bubínky a oči oslepil záblesk červeného světla.
„Co to, sakra, je?“ rozkřikl se. Jeho hlas zněl dutě. Zamrkal a soustředil se na svoje okolí. Před ním byla černá propast vesmíru tečkovaná vzdálenými hvězdami. Natáhl před sebe ruce a zadíval se na bílé válce zakončené pětiprstými rukavicemi. Skafandr?
Lehké ťuknutí do zad ho přimělo pootočit hlavu, jak nejvíc to šlo. Sotva zahlédl hladký antracitový povrch čehosi, o co se opíral, uši mu opět zasáhlo pípnutí. Zvedl před sebe levé předloktí a zadíval se na displej. Musel několikrát zamrkat, aby na něj dokázal zaostřit.
„Výška, tlak, teplota, rosný bod,“ zamumlal a zkoumal, čím je jeho pobyt ve skafandru ohrožen. Tlak byl v pořádku, teplota trochu vyšší, ale v mezích. Další pípnutí a jeden ukazatel se červeně rozblikal.
Třicet, dvacet devět, dvacet osm… začalo odpočítávání. Vzduch! V panice začal hledat trup známé lodě, aby se dostal do bezpečí. Točil se dokola a nic známého neviděl.
Dvacet, devatenáct…
Přinutil se přestat lapat po dechu s otevřenými ústy. Srdce mu utíkalo jako o závod. Uviděl svůj tep na displeji a zamračil se na něj. Kde je jeho loď?!
Patnáct, čtrnáct…
Znovu se otočil kolem osy. Pomalu a rozvážně přejížděl očima každý kousek viditelného vesmíru. Nikde nic.
Osm, sedm…
Přehmátl, aby se víc pootočil v dalším směru. Automaticky se přitom ujistil, že se pevně drží výstupku na té antracitové stěně. Antracitové stěně?
Pět, čtyři…

