"Drobnosti mimo mísu" O Chrisnebomerlinovi a Iekaiakei

Tak to bylo pěkné hned to vyzkoším .

Jéjej, tak to nemá chybu, doporučím známým...

[andoriel]

Děkuji, děkuji a děkuji všem
Teď se budu chvíli věnovat "Zápiskům", ale nějaké hlouposti se tady ještě určitě dočkáte

[andoriel]

Moje Potrefená Múza se nezaměřuje jenom na Pegas, ale brousí i po jiných seriálech. Tak vzniklo Obyčejné ráno. A dokonce už má i pokračování
Kdo nezná Sanctuary nebo česky Svatyni, tomu se omlouvám, nevím, jak moc to bude srozumitelné.

Sanctuary 1: Obyčejné ráno

Ráno se od řeky vytáhla mlha a zahalila všechno kolem mokrým závojem. Ulice ztmavly, jak se na dláždění a asfaltu usadila vlhkost. Horní část mohutné kovové brány trčela z oparu s vědomím vlastní důležitosti. Chránila velice zvláštní místo, o kterém věděl jenom málokdo nejenom ve velkém městě, kde se nacházelo, ale i v celém světě.
Zvonek, řinčící uvnitř budovy za branou, vyburcoval Henryho. Přes triko si přehodil župan a běžel k nejbližšímu počítači, napojenému na domovní síť. Kamera nahlížející skrz mřížoví v bráně mu ukázala trochu překvapivý obraz. Vysokou ženu choulící se v mohutném svetru a za ní dvě postavy zahalené v dlouhých pláštích s kápí.
„Kdo to je?“ Helen se Henrymu naklonila přes rameno, aby lépe viděla na monitor.
„Nemám zdání,“ pokrčil rameny. „Ale ti dva,“ přiblížil zahalené postavy, „my někoho připomínají.“
Pootočil hlavu, aby viděl Helen do obličeje. „Mám je pustit?“
Helen se ještě vteřinu upřeně dívala na obrazovku, než přikývla.
Brána se pomalu a bezhlučně otevřela.
Helen a Henry na monitoru sledovali, jak žena kývla na postavy v povzdálí, a jako první vešla na prostranství před domem. Než došli k hlavnímu vchodu, už se otvíral.
Big Guy stál ve dveřích a chystal se ustoupit, aby vpustil nečekanou ranní návštěvu. Při pohledu na zahalené osoby se zarazil a z úst mu vyšel trochu váhavý skřek. Postavy se k sobě naklonily a odpověděly stejně.
„Dobré ráno,“ pozdravila žena a vstoupila.
„Dobré ráno,“ ozvalo se ode dveří z boku vstupní haly, uzavírajících vstup do tajemného nitra domu. Helen zůstala stát v pozadí a pokynula Big Guyovi, aby ji se zahalenými hosty následoval.
Henry došel až k návštěvnici. „Vítáme vás. Paní doktorka s vámi bude chtít mluvit. Odvedu vás do něčeho příjemnějšího, než je vstupní hala,“ pousmál se.
„Děkuji.“ Šla za ním do pokoje s krbem a dvěma pohovkami, oddělenými úzkým stolkem. Zvědavě se rozhlížela a svůj zájem o okolí nijak neskrývala.
Henry ji usadil do pohovky.
„Mohu vám nabídnout šálek čaje?“ zeptal se. Hlavou se mu honilo, kdo ho uvaří, když je Biggie s Helen. S povzdechem usoudil, že to bude na něm.

Helen Magnusová se zastavila u stolu ve své kanceláři. Nesedla si. Otočila se k návštěvníkům a s očekáváním se na ně zadívala.
Trochu se ošívali a kradmými, trhavými pohyby si stahovali kapuce z hlav. Stáli blízko sebe, jakoby se chtěli chránit před okolím. Pohledy jejich očí střílely z Helen na Big Guye a zpátky.
Jeden z příchozích se k Big Guyovi obrátil a začal mu něco vysvětlovat neznámou huhlavou řečí.
Big Guy se zamračil a potřásal hlavou. Odpovídal stejně, ale jeho řeč byla proložena tichým vrčením a zněla jako strohé odmítání.
K diskuzi se přidal i druhý návštěvník. Trojice stála proti sobě a huhlání prokládala nejenom vrčením a syčením, ale i velmi hlasitými skřeky.
Helen všechno pozorně sledovala. Jejich gestikulace jí napověděla víc, než si noví příchozí dokázali představit.

„Děkuji,“ zamumlala žena v pohovce. Uchopila hrnek s čajem do obou rukou a zamračila se na temný krb. Byla jí zima.
„Dobré ráno,“ ozval se ode dveří nový, nepříjemně svěží hlas. Patřil mladému muži. „Jmenuji se Will Zimermann. Budu vám chvíli dělat společnost.“
„Eli,“ představila se žena u krbu. „Tedy, Eleanor Norová,“ doplnila celé své jméno. Alespoň téměř celé.
„Tak tedy, slečno Eli, co vás k nám přivádí?“ Will se posadil proti ní a zapletené prsty si položil do klína.
Zvedla oči k jeho tváři. „Přivádí? Ano. Přivedla jsem vám návštěvu. Odvedla si je doktorka.“ Pousmála se při vzpomínce na překvapení dveřníka, když se hned ráno setkal s někým svého druhu. „Potkala jsem je včera večer, ale,“ zarazila se, „ten milý pán s čajem říkal, že se mnou bude chtít ta doktorka mluvit taky. Nepočkáme na ni?“
Will ji pozorně sledoval. Přestože se snažila chovat klidně, byla na ní znát mírná nervozita. Kruhy pod očima prozrazovaly, že se na dnešek v noci příliš nevyspala, a v pohledu, který občas vrhla na dveře, byla cítit potlačovaná obava.
„Ta návštěva,“ řekl Will jemně, „vás asi překvapila.“
„Vás ne?“ Pozvedla hrnek s čajem a trochu upila. Byl horký a sladký.
„Jistě.“ Všiml si, jak pookřála, když se napila. „Nestává se často, aby nás někdo přišel navštívit – tak brzy ráno,“ dodal s úsměvem.
Znovu se napila a pozorovala ho přes okraj hrnku. „To by byl ten nejmenší problém,“ trochu si povzdechla.
Will jenom pozvedl obočí a čekal.
Místo dalších slov se opřela do pohovky a přimhouřila oči. Teplo nápoje se jí příjemně rozlévalo tělem. Konečně přestala být napnutá a připravená k ráznému zákroku. Toho si užila za celou dlouhou noc dost a dost. Nejméně stokrát si vyčetla, že se plete do cizích záležitostí, ale ty dvě smutné postavy nemohla nechat bloudit po ulicích. Stav svého bytu bude řešit později.
Ticho v místnosti se prohlubovalo. Eli zvedla oči, až když si Will odkašlal.
„Promiňte, říkal jste něco?“ zeptala se zdvořile. Tak se zabrala do vlastních úvah, že přestala vnímat okolí.
„Ne,“ řekl překvapeně Will. Udivilo ho, jak se může někdo na neznámém místě tolik vzdálit v myšlenkách. „Ale rád bych se na něco zeptal,“ pokračoval hned.
Eli se na něj s očekáváním zadívala.
„Nechci, abyste měla problémy kvůli dětem. Nejsou doma samy, že?“
Zarazila se a trochu podezřívavě si ho změřila. „Děti?“ zeptala se. Pak si všimla, jak mu oči sklouzly po jejím svetru, a rozesmála se. „Vy myslíte tohle,“ zatahala se za neuměle uvázanou mašličku na rukávu. „Dcerka kamarádky se učí vázat mašle. Jsou jí tři.“
„Vítám vás tady a děkuji, že jste je dovedla,“ ozval se ode dveří ženský hlas. Helen vstoupila do pokoje.
Eleanor se zvedla, odložila hrnek s čajem a pevně si s doktorkou stiskly ruce.
„Kde jsou?“ starala se Eli. Přes problémy, které se svými zvláštními návštěvníky měla, za ně stále cítila odpovědnost.
„Jsou s Big Guyem,“ řekla doktorka a obrátila se k Willovi. „Běž za nimi, jsou trochu nervózní. Vzal je na snídani.“
Eleanor se nezdržela malého úsměvu. Nedovedla si představit, k čemu by byl malý a štíhlý Will platný, kdyby se ‚tlapky‘, jak jim v duchu říkala, rozhodly k nějaké akci. Will s vážnou tváří odešel.
„Tak,“ Helen pokynula k pohovce a sama si sedla naproti, „jak jste k nim přišla?“
„Oni přišli ke mně. Potkala jsem je na ulici. Sledovali mne dva bloky, než jsme se domluvili.“ Eli si povzdechla. „Nebyla to zrovna přívětivá čtvrť. Raději jsem je vzala domů. Chvíli trvalo, než jsme se pochopili, ale pak jsem je přivedla sem. Prý hledají svého přítele. Ten Big Guy, to je on?“
„Ano,“ Helen se zamyšleně dívala do ztracena. Přemýšlela o druhu, ze kterého pocházel jeden z jejích nejstarších přátel. Nebyly zrovna přátelští ani mezi sebou, natož k ostatním obyvatelům Země. Biggie byl čestná výjimka, která potvrzovala staletími prověřené pravidlo.
Zvedla oči k Eli. „Jak jste se dozvěděla o tomto místě?“
„Dozvídám se víc věcí, než bych sama chtěla,“ pokrčila Eleanor rameny. „Ale některé informace se hodí.“ Podívala se na Helen a v očích jí zahrálo. „Je dobré vědět, kam odvést cizince, kteří bloudí nocí.“
Helen stále čekala na odpověď. Eli svraštila čelo přemýšlením.
„Myslím, že se o vás zmínila Andoriel,“ řekla pomalu. „Moje sestra,“ dodala, když si všimla nechápavého pohledu doktorky Magnusové. „Než odjela na tu dalekou cestu.“ Eli krátce bolestivě stiskla rty a pokračovala: „Byla u mě na návštěvě a chodila městem. Nedostala jsem v práci volno, tak se musela zabavit sama. Šla kolem řeky a narazila na váš dům. Je nádherný. Prohlížela si ho a všimla si, že v zadní části probíhá nějaká zajímavá akce. Neviděla toho moc, ale vrátila se nadšená z toho, co tady ve městě máme.“
„Vaše sestra někam odjela?“ zeptala se Helen.
Eleanor přikývla. Kolem úst se jí objevily jemné vrásky. „Odjela na nějakou tajnou misi. Bude to už rok. Nedávno nám přišla zpráva, že je nezvěstná. Ztratila se a nemohou ji najít.“ Sklopila hlavu a zamračila se na desku stolku před sebou. „Je naživu,“ prohlásila tiše, ale rozhodně.

Big Guy byl šťastný a také rozpačitý a trochu se zlobil. Ta nenadálá návštěva ho překvapila víc, než by od sebe očekával. Byl rád, že se k nim přidal Will, ale musel dávat o to větší pozor, aby se nestalo něco nepředvídaného. Usadil hosty v kuchyni a doufal, že se nebudou chtít příliš rozhlížet po domě. Někteří tvorové, obývající Útočiště, by nemuseli setkání se dvěma podrážděnými Yettii přečkat bez úhony a naopak. A Big Guy nechtěl dělat Helen zbytečné potíže. Zatím se toho od nich moc nedozvěděl. Jenom, že se ho vydali hledat. Už to bylo značně neobvyklé. Pochopitelnější bylo, že to byly samice. Vždycky byly podnikavější a odvážnější. V jeho společnosti pořád vládl matriarchát.
A teď dvě samice seděly na zemi pod kuchyňkou linkou a ušklíbaly se nad nejlepším čajem, který se dal sehnat v dobře zásobeném domě Helen Magnusové.
Big Guy se podíval po Willovi. Doktor Zimermann se opíral o dveře u vchodu do kuchyně a se zájmem sledoval počínání hostů. Neubránil se srovnání s tvorem, kterého už pár let považoval za přítele, a mezi obočím se mu začala usazovat starostlivá vráska.
„Ale ne, tady se vstává čím dál dřív,“ ozvalo se vedle Willa.
Kate okázale zívala a ledabyle si přitom přikrývala otevřená ústa rukou. Druhou si jezdila v neučesaných vlasech.
Big Guy jenom syknul. Neuspořádaný oděv Kate vyvolal bouřlivou reakci. Obě návštěvnice se zvedly a začaly prskat.
„Pryč!“ houkl na ni, když zůstala překvapeně zírat na nečekané ranní strávnice. „Wille, odveď ji,“ žádal a oba dva vystrkoval ze dveří do chodby.
Will i Kate zůstali stát vedle sebe těsně za dveřmi, které jim Big Guy přirazil rovnou před nosem. Podívali se na sebe a Kate pozvedla obočí.
„Co se to tu děje?“ zeptala se.
Will jenom potřásl hlavou a vydal se chodbou do společenské místnosti. Po pár krocích se otočil a kývl na Kate.
„Povím ti to někde v teple,“ řekl a přejel si dlaní po paži druhé ruky. Dnešní ráno bylo velmi chladné.

Eli pila už druhý šálek výborného čaje a pomalu se posunula o další krok dál před velkou knihovnou. S hlavou otočenou ke straně studovala jeden titul za druhým a nad některými se usmála. Stejně jako její starší sestra, i ona milovala knihy.
Dveře se rozletěly a do místnosti vešly její ‚tlapky‘. U vchodu se zarazily, ostražitě se rozhlédly, a pak teprve pokračovaly do pokoje. Big Guy je následoval a netvářil se zrovna radostně. S rostoucí nelibostí pozoroval, jak ohmatávaly potahy křesel, a dovolil si nesouhlasné syknutí poté, co jedna z nich začala podrobně zkoumat sochu v rohu místnosti. Po jeho hlasitém projevu se prudce otočila, vrazila do sochy a ta se na zemi rozletěla na několik kusů.
Eleonor se zamračila. „Tak dost!“ řekla rázně a vykročila k ‚tlapkám‘. „Už jste udělaly nepořádek u mě doma. To by mohlo pro dnešek stačit.“
Samice k ní potočily hlavy, ale hned pokračovaly ve svém zkoumání.
„To na ně neplatí,“ potřásl Big Guy hlavou.
Tentokrát se obě zarazily a ta bližší se po něm ohnala. Uhnul a přikrčil se.
„To vás hledaly?“ zeptala se ho Eli.
Počkal s odpovědí, až budou obě návštěvnice opět zaujaté zkoumáním nového prostředí a trochu se od něj vzdálí.
„Ano. I když to pořád nechápu,“ zahučel tiše.
„Jestli jsem tomu dobře porozuměla, chtějí vás zpátky,“ pokračovala Eleanor.
Big Guy jenom zamručel.
„Nechci se vás dotknout, ale nejste pro ně něco jako vyvrhel, když žijete tak dlouho mezi lidmi?“ pokračovala Eli v dotazech. „Proč vás chtějí odvést?“
„To mi neřekly,“ vypadlo z Big Guye dříve, než si všiml, že jedna ze samic je v dosahu. Přiskočila k němu a rozpřáhla se. Big Guy se skrčil v očekávání úderu a Eli na ni přes jeho hlavu rozzlobeně zasyčela. Samice zaváhala a stáhla napřaženou ruku. Oči jí jezdily z jednoho na druhého a občas se tázavě obrátily ke své společnici. Pak ustoupila a okázale se k Eli otočila zády.
„Máte problém.“ Big Guy se vztyčil, sotva byla z dosahu.
Ta sledovala ‚tlapky‘ a mhouřila oči. „Jo. Asi mám,“ souhlasila trochu nepřítomně. „Jenom nevím, jak jsem k němu přišla.“
„Já ano.“ V hlase mu zaznělo utajované veselí. „Právě jste na mě vznesla nárok.“
„Nepovídejte!“ Eli k němu zvedla pobavený pohled. Všimla si, jak se jeho výraz změnil, a zarazila se. „Myslel jste to vážně,“ řekl ohromeně.
„Neměl s vámi být Will?“ Helen stála mezi dveřmi a pozorně sledovala dění v místnosti.
„Musel odvést Kate. Ublížily by jí.“ Big Guy se pohledem dotknul samic.
„Ach,“ vydechla doktorka, „chápu.“ Zůstávala poblíž vchodu a nespustila oči z ‚tlapek‘. „A tady nic nehrozí?“ ptala se hned dál.
Eli pozorovala své bývalé chráněnky. Už zase stály u sebe a huhlavě si vyměňovaly nějaké poznatky. Jedna přitom bezmyšlenkovitě cupovala polštář z pohovky a druhá otáčela listy ve velké knize. Neotáčela je dlouho. Zvuk trhaného papíru zapálil Eli ohníčky v očích. Rázně vzala ‚tlapce‘ knihu z tlap, hlasitě ji zavřela a bouchla s ní o stůl. Dělala to za celou noc tolikrát, že jí to vůbec nepřišlo divné.
Helen si s Big Guyem vyměnila udivený pohled. Oba překvapilo, že se na ni samice nevrhly a nesnažily se ji zabít. Podle jejich chápání světa k tomu měly víc než dost důvodů.
„Už mě to začíná unavovat,“ postěžovala si pro sebe Eleanor, ukázala na ‚tlapky‘ a pokračovala hlasitěji: „Takže – vy dvě sednout. A aspoň chvíli bez pohybu,“ Namířeným prstem pomalu přejela k pohovce.
‚Tlapky‘ něco zahuhlaly a se strkáním se přesunuly na označené místo.
„Snad to chvíli vydrží,“ otočila se Eli k doktorce a Big Guyovi. „V noci to fungovalo vždycky tak na půl hodiny.“
Všichni tři vyšli na chodbu. Křídlo dveří nechali pootevřené jenom tak, aby z pokoje uslyšeli větší hluk.
„Neuvěřitelné.“ Helen si Eli prohlížela se zájmem. „Jak jste to dokázala?“
Eleanor pokrčila rameny. „Udělaly jsme takovou malou počáteční dohodu. Vědí, že jsou ve světě, kde se lépe orientuju já, takže mám hlavní slovo. Až je někdy přijdu navštívit do jejich světa, budu zase já dělat, co mi řeknou.“
Big Guy se rozesmál, až se z toho rozkašlal. „V našem světě byste nepřežila ani jednu minutu,“ vypravil ze sebe.
„A to je důvod, proč se do vašeho světa nechystám,“ usmála se na něj klidně Eli. „Nikdy.“
„Dobrá,“ uzavřela Helen celou věc s vedoucím postavením ve smečce velkonohých samic. „Ještě je tady další otázka,“ obrátila se na Big Guye. „Jak se rozhodneš?“
Podíval se na pootevřené dveře a v očích se mu zamžilo touhou po domově.
„Nemůžu se vrátit,“ řekl s přemáháním. Trhaně se nadechl a otočil se k Eli. „Měla jste pravdu, jsem vyvrhel. Zabili by mě, jakmile bych se mezi nimi objevil.“
Eleanor poklesla ramena. „To je mi moc líto,“ zašeptala. „Ale,“ pokračovala hned, „proč tedy tak touží po tom, vás odvést?“
„Právě proto.“ Big Guy sklonil hlavu
„A jak jim řekneme, že nepůjdeš?“ I Helen se starostlivě podívala na dveře.
„Nepoznávám tě, Helen. Nikdy jsi neměla problémy s komunikací.“ Vysoký holohlavý muž se k nim zvolna blížil chodbou a zdálky se usmíval. Eli se v hlavě mihla představa žraloka, kroužícího kolem vyhlédnuté kořisti.
„Dneska ráno se tu s návštěvami roztrhl pytel,“ hlásil otráveně Will. Šel vedle vysokého muže a v jeho stínu byl snadno přehlédnutelný.
„No tak, Wille,“ sklopil k němu muž výsměšný pohled, „kde je vaše příslovečná pohostinnost?“
„Spletl jste si dveře,“ zamumlal Will a hlasitěji pokračoval: „Jestli je to, co se návštěv týká, všechno, půjdu něco dělat.“ Otočil se a zmizel dřív, než se Helen nadechla k odpovědi.
„Johne? Co tě přivádí?“ Helen si nově příchozího měřila podezřívavým pohledem.
„To nemohu přijít pozdravit svoji starou známou?“ zašklebil se na ni muž zvaný John.
„Nikdy nechodíš jen tak,“ mračila se na něj Helen.
Třesk rozbíjeného skla z místnosti, u které stáli, jim připomněl momentálně nejzávažnější problém. Helen se s otázkou v očích obrátila k Big Guyovi. Ten jenom potřásl hlavou. Kdyby se pokusil odmítnout žádost vyslankyň kmene, znamenalo by to smrt stejně nezvratně, jako jeho návrat. Promyšleně ho postavily do neřešitelné situace.
„Vyřídím to sama,“ povzdechla si doktorka a otevřela dveře.
Vyjekla a v posledním okamžiku se vyhnula letící míse. Kovový, mírně vypouklý kruh jí proletěl kolem hlavy a zastavil se v napřažené ruce Johna.
Eli se opřela o zeď potom, co ji Big Guy strhl stranou, z dosahu letícího předmětu. Z místnosti se ozvaly rozzlobené výkřiky a Helen couvala zpátky s rukama před sebou.
„Není s nimi žádná řeč,“ potřásla hlavou a otočila se k Big Guyovi. „Jak se s nimi dá rozumně mluvit?“
„Nedá,“ byla jediná odpověď, které se dočkala.
Eli se narovnala a zhluboka se nadechla. „Já to zkusím,“ řekla odhodlaně a vešla do pokoje. Dveře za sebou nechala dokořán.
„Zajímavé.“ John ji sledoval pohledem.
Big Guy se váhavě vydal za Eleanor. Nechtěl ji nechat s rozlícenými samicemi samotnou.
Syčely na ni a prskaly, ale neútočily. A také nechtěly rozumět tomu, co jim říkala.
„Předtím rozuměly docela dobře,“ zavrčela Eli. Začínala toho mít dost. Stres a nevyspání si začalo vybírat svou daň. Pootočila hlavu k místu, kde tušila Big Guye. „Neříkej mi, že na tebe budu muset vážně vznést nárok, aby tě tu nechaly.“ Soustředila se na samice a ani si neuvědomila, že mu tyká.
„To už jsi udělala,“ zaslechla huhlavou odpověď.
„Tak co tu ještě chtějí?“ nechápala.
„Zabít mě a teď i tebe. Nesnášejí odpor.“
„Ale neútočí,“ Eli byla čím dál víc zmatená.
„To přijde.“ Big Guy za ní byl přikrčený a připravený na sebemenší výhrůžný pohyb samic. Byly nevypočitatelné a zákeřné.
„Nelíbí se mi to,“ řekla Helen tiše. Sledovala situaci v místnosti před sebou. „Víš, odkud ty dvě přišly?“ obrátila se na Johna.
„Vím,“ přikývl John. „Na co myslíš?“
Eleanor stála před ‚tlapkami‘ a pomalu a důrazně jim říkala, že musejí odejít samy a co nejdříve. Nezdálo se, že by ji poslouchaly. Jedna z nich se naklonila na stranu a zadívala se na Big Guye. Couvnul a zavrtěl hlavou. Nespokojenost ‚tlapek‘ byla cítit až do přilehlé chodby.
Helen stiskla malou vysílačku a přiblížila ji k obličeji. Než stačila promluvit, v pokoji se strhl boj. Pustila ji a vyrazila Eli a Big Guyovi na pomoc. John ji následoval.
Big Guy s jednou z ‚tlapek‘ se drželi za ramena a hráli si na přetahovanou. Bylo zřejmé, kdo má navrch. Big Guy pomalu ustupoval a nepomohlo mu ani výhrůžné cenění zubů.
Eli neměla vůbec žádnou šanci, ale dařilo se jí vyhýbat se přímým útokům. V duchu děkovala kursům sebeobrany a karate, na které chodila společně se sestrou. Věděla, že se nesmí nechat překvapit. Jediný úder její protivnice, který by ji zasáhl, by rázně a jednoznačně rozhodl celý souboj.
Helen se podařilo odtrhnout jednu nepřátelskou ruku z Big Guye a zasypala samici sérií rychlých tvrdých úderů do obličeje. Pak se musela vyhnout ráně, kterou se po ní ‚tlapka‘ ohnala. Skoro se jí to podařilo. Nezdálo se, že by ji útok Helen nějak úspěšně zastavil, ale Big Guy využil příležitost a zkroutil jí druhou ruku za záda. Kopala a volnou rukou kolem sebe tloukla tak rychle a účinně, že ani Big Guy ani Helen nestačili uhýbat.
John se domníval, že souboj s druhou samicí bude jednoduchý, ale přepočítal se. Nejenom, že se mu silou vyrovnala, ale byla mrštnější, než by od jejího zavalitého těla očekával.
Eli zmateně zamrkala. Postava Johna se rozplývala a objevovala na nečekaných místech. Eleanor na vteřinu ztratila pozornost a málem se jí to stalo osudným. ‚Tlapka‘ ji zasáhla a odhodila ji daleko stranou. Naštěstí dopadla na pohovku, převrátila ji a skončila na zemi, zasypaná polštáři.
Henry a Will vběhli do místnosti. Dvakrát se zablesklo a obě návštěvnice klesly k zemi.
„Uf,“ vydechl si Henry a sklonil se nad jednou z ‚tlapek‘. Dotkl se tepny na jejím krku, aby se přesvědčil, že žije. „Použili jsme omračovače na nejvyšší výkon. Chvíli si pospí.“
„To je dobře.“ Helen stála v předklonu a rukama se opírala o kolena. Zhluboka dýchala. Jedna z obdržených ran jí vyrazila dech.
John nedbale jednou rukou postavil pohovku a pomohl Eli zpátky na nohy.
„Děkuju,“ zamumlala a snažila se vytáhnout prsty z jeho velké dlaně.
„Henry, jak je na tom štít?“ Doktorka Magnusová se narovnala.
„Vypnutý,“ hlásil Henry a ani k ní neobrátil pohled.
„Johne,“ otočila se k němu Helen. „Mohl bys je dopravit tam, odkud přišly?“ pokynula k ležícím tělům.
„Jistě,“ trochu ohrnul horní ret, pustil Eleanor a sklonil se nad ‚tlapkami‘. Zmizel i s nimi v narůžovělém světle.
Eli jeho nenadálý odchod přešla mlčením. Rozhlédla se po zničené místnosti. Co nestačily zdevastovat při prohlídce, to vzalo za své během boje.
„Tady to vypadá skoro jako u mě doma,“ usmála se. „To mi připomíná, že bych se měla vrátit.“ Otočila se k Helen. „Ráda jsem vás všechny poznala.“ Postupně se podívala na všechny přítomné. „Ale asi bych měla jít. Doma mě čeká hodně práce.“ Znovu se rozhlédla. „A vás nejspíš taky.“
„Vyprovodím tě,“ řekl Biggie a jako první vykročil ke dveřím.
Eli ještě kývla na Helen a vydala se za ním.

„Kde je?“ byla první otázka Johna, když se znovu objevil v místnosti.
„Všichni uklízí.“ Henry se po něm ohlédl od knihovny, kam se pokoušel naskládat všechny vypadané knihy. „Něco jsi chtěl? Třeba pomoci?“
„Ne.“ Malé slůvko znělo jako nerudné zaskřípání. „Chtěl jsem ještě mluvit s tou ženou, co tu byla.“
„Hele, chlape, Eli nech na pokoji.“ Henry se zatvářil výhrůžně. „Ostatně – je pryč. Odešla hned potom, co jsi zmizel. A co jí chceš?“
„Tak to bude jenom mezi mnou a Eli,“ usmál se na něj John a zmizel.

Hezký den

V rámci zápisků a dopisů jsem se dostal k tomuto tématu a prošil si jednotlivé drobnosti.

Daledon
Moc pěkné.

Projekce - krátké, ale hodně dobře popsaná šedá a nudná realita současnosti. Taky bych měl občas chuť hlasitě říct: Počítači! Ukonči program!
Athosianská říkanka - Geniální. Co víc říct.
Komentář - ano, člověk jen vše zničí a zneužije. Krátké a výstižné.
Tvůj čas - to je taky geniální.
Chlouba Eridantu - zajímavý nápad. Podobné šílenosti mě taky kdysi napadli. Kdo ví co je vesmíc vlastně zač.
PŘÍRUČKA o chovu Wraithů - taky dobré dalo by se aplikovat i na jiné tvory, akorát ta účinost by asi tak dobrá nebyla
Na poslední kousek si snad najdu čas příště.

[andoriel]

I tady můžu Azanyrmuthovi jenom poděkovat. Bohužel, teď na drobnosti nemám moc času. Snad to dlouhé zimní večery změní

Konečne som sa dostal aj k tejto zatiaľ poslednej poviedke a nesklamala.
Tak prajem, nech Ti chuť do písania vydrží ešte nejaký ten čas.
a

[andoriel]

Puk - děkuju.
O chuť by nebylo, jenom kdybych měla čas napsat aspoň polovinu nápadů, co se mi honí hlavou...
Díky

[Aiwendill]

andoriel: tak napíš aspoň štvrtinu, keď už nie polovicu tých nápadov

[andoriel]

Obávám se, že později už by mohlo být pozdě a do vánoc bych to nestihla, tak raději posílám hned:

Sanctuary 2:Útočiště pro Eli

Big Guy zvedl hlavu a zaposlouchal se do ticha domu. Helen, Kate, Henry i Will byli v akci. Hledali neznámého abnormála v nějakém skladu. A u hlavních dveří zvonil zvonek a netrpělivě se ozývalo klepátko.
Odložil nedopitou sklenici na stůl a poslední šipku, co mu zůstala v ruce, poslal téměř bez dívání do středu terče. Než otevřel vchod, vystřídala se v něm několikrát nevrlost se zvědavostí.
Sotva pootevřel dveře, tvář se mu roztáhla radostným překvapením.
„Eli,“ zamumlal a ustoupil, aby mohla projít dovnitř.
„Ahoj.“ Eleanor se protáhla do haly a s povzdechem pustila na zem velkou tašku. „Hledám azyl,“ pokračovala.
„Tudy,“ mávl rukou, zvedl její tašku a vedl ji do pokoje pro hosty. Neptal se. Věděl, že časem sama poví, proč přišla.
V místnosti postavil tašku k posteli a odešel se zamumláním, že bude v knihovně.
Eli se rozhlédla, přistoupila k oknu a vyzkoušela kliku. Hlasitě vydechla, když se přesvědčila, že je okno dobře zavřené, a svalila se na postel. Zadívala se do stropu a dala se do smíchu. Kdyby zavřené okno vyřešilo její problém, nehledala by útočiště tady.

Rozjařená společnost se vrátila z úspěšného lovu. Abnormál byl zavřený a zvykal si na nové prostředí. Jeden přes druhého vyprávěli Big Guyovi, jak jim vyděšený tvor unikal, koho skoro zasáhl nepřiměřeně dlouhými končetinami a kdo a jak ho nakonec chytil.
Big Guy trpělivě poslouchal a něco si pro sebe mručel.
„No, a co bylo tady?“ zeptal se konečně Will.
„Je tu Eli,“ řekl Big Guy a dál psal na počítači seznam něčeho, co momentálně nikoho nezajímalo.
„Kdo?“ Will se s ní setkal jenom letmo a jistě mu nezůstala v hlavě tolik, jako dvě návštěvnice, které tehdy přivedla s sebou.
„Eli. V pokoji pro hosty.“ Biggie byl stručný. Eleanor nesešla do knihovny. Zůstala zavřená v pokoji. Několikrát přešel kolem jejích dveří, ale nikdy se za nimi neozval ani hlásek, ani náznak pohybu.
Helen se na něj tázavě podívala. Jenom pokrčil rameny. Pokud šlo o něho, byl spokojený, že je Eli v domě, a víc ho nezajímalo.

Zaklepání na dveře vytrhlo Eleanor ze strnulosti. Ležela stočená do klubíčka a ruce svírala v pěst obtočené kolem těla. Zvedla hlavu a nepřítomně zamrkala do slunečního světla, které pronikalo oknem až k ní.
Další zaklepání, tentokrát důraznější, ji přinutilo se zvednout do sedu a pak i vrávoravě vstát. Než zmáčkla kliku, zhluboka se nadechla.
„Helen,“ vydechla a ustoupila.
„Eli, co se stalo?“ doktorka si prohlížela nečekanou návštěvu.
Eleanor vypadala unaveně. Černé kruhy pod očima a roztřesené ruce, které se snažila schovat za záda, nemohly ujít doktorčině pozornosti.
„Půjdeme do pracovny,“ řekla a pokynula Eleanor, aby ji následovala.

Nad šálkem horkého čaje Eli trochu pookřála. Znovu ho svírala oběma rukama, jako při své první návštěvě, a přes jeho okraj se dívala na společnost, která se sešla v pracovně doktorky Magnusové.
Will a Henry se usadili na pohovku, Kate s ručníkem omotaným kolem mokrých vlasů do křesla a Biggie se opřel o zeď vedle obrazu zasněžené hornaté krajiny. Helen seděla za stolem a trpělivě čekala, až se Eli usadí do druhého křesla a začne s vyprávěním o tom, co ji přivedlo tentokrát.
Eleanor se rozhlédla a tiše si povzdechla.
„Jsem tady na doporučení muže, který tady při mé minulé návštěvě byl také. Toho -,“ zarazila se. Nevěděla, jak nejlépe popsat rozporné pocity, které v ní zanechal.
„Johna,“ řekl Henry krátce.
Eli kývla.
„John Druitt ti řekl, že máš přijít sem?“ Big Guy si překvapeně odfrkl a potřásl hlavou.
„Přišel za mnou asi měsíc potom, co jsem byla tady,“ pokračovala Eli. „A pak skoro každý večer aspoň na pár minut. Bylo to zvláštní. Vešla jsem do pokoje a on seděl v křesle. Nejdřív jsem se lekla, ale nic nechtěl. Jenom být v mé blízkosti.“
Eli odložila čaj a objala se rukama, jakoby se chtěla chránit.
„Opravdu zvláštní,“ zamračil se Will. „Vysvětlil to nějak?“
„Říkal, že ho moje přítomnost uklidňuje,“ otřásla se při vzpomínce na vlastní nervozitu poblíž toho muže. „V poslední době se intervaly mezi jeho návštěvami začaly prodlužovat.“
Odmlčela se a znovu se napila čaje.
„Přišel včera večer. Skoro jsem ho nepoznala. Choval se jako šílenec. Křičel na mě, že musím hned odejít. Sem. Přiznám se, že jsem se bála tak, jako ještě nikdy předtím. Tak jsem sbalila pár věcí a jsem tady.“
„Dobře jsi udělala.“ Henry vstal a podíval se po Helen. Po jejím kývnutí se rozběhl ke dveřím.
„Zapneme štít,“ vysvětlil Eleanor, než zmizel.
„Jak dlouho...?“ začala se Eli ptát, ale v půlce věty zmlkla. Kanceláří se rozezněl zvonek.
Kate se vymrštila z křesla a ručník jí spadl z vlhkých vlasů.
„To není možné, aby se dostal ven,“ zavrčela a vyběhla na chodbu.
Will s Helen se rozběhli za ní. Překvapenou Eli nechali v kanceláři. Biggie udělal dva kroky ke dveřím a zastavil se. Nechtěl nechat Eleanor samotnou.
„Půjdu taky,“ řekla, zvedla se z křesla a rychlým krokem vyšla na chodbu.
„Tudy,“ zahučel Big Guy. Vedl Eli ke starému výtahu a pak jeli dlouhou dobu dolů.
Biggie si cestou Eli prohlížel a občas si odfrkl.
„Co se děje?“ zeptala se, když už se jí cesta i prohlídka začaly zdát dlouhé.
„Co uvidíš, není pro všechny,“ řekl temně. „Ale věřím ti.“
V podzemí to vypadalo stejně, jako v jiných sklepních prostorách, která kdy Eleanor viděla. Možná jenom chodby tu byly trochu širší a nebylo v nich tolik prachu.
„Tudy,“ zopakoval Biggie. Vedl Eli podzemním labyrintem kolem mnoha pečlivě zavřených dveří. Na pohled vypadaly nápadně nenápadně a také velice bytelně.
Už zatáčeli asi popáté a Eleanor se právě ohlédla s myšlenkou, jestli by ještě našla cestu zpět, když se kolem nich přehnal Henry a v běhu mával rukama na všechny strany.
„Pryč! Pryč! Jde sem!“ křičel. Chytil Eleanor a táhl ji do příčné chodby, kterou před pár okamžiky minula.
Big Guy se přitiskl k protější zdi ve výklenku u dveří. V malém průzoru nad jejich klikou se objevila děsivá šedomodrá tvář plná ostnů a prohlížela si Biggieho vypoulenýma očima.
Eleanor se opírala o zeď za Henrym a vykukovala mu přes rameno. Tvář v okně ji nepřekvapila tolik, jak by sama od sebe očekávala. Vlastně jí vůbec nepřipadala nebezpečná. Jenom nesmírně smutná.
„Samota,“ zašeptala si pro sebe.
„Cože?“ Henry nechápal, o čem Eli mluví.
Na vysvětlení jí nezbyl čas. Tiché klepnutí v chodbě je upozornilo, že uprchlý tvor je blízko.
Na svou velikost se pohyboval tiše a rychle.
„Co je to?“ zašeptala Eli Henrymu přímo do ucha.
„Jeden z oligotrofů,“ odpověděl stejně tiše.
Eli zmlkla. Sledovala bytost, která se objevila na křižovatce chodeb, a odhadovala, jaký bude její příští směr.
Tvor zastavil a otočil se kolem dokola. Vypadalo to, že se rozhoduje, kam dál.
„Tam je!“ Výkřik odněkud zezadu donutil oligotrofa ke skoku do boční chodby. Dříve, než se Henry vzpamatoval, stála Eli s tvorem proti sobě.
„Nehýbej se,“ varoval ji tiše Henry, když se mu vrátil hlas a do plic dech.
Eleanor nepotřebovala upozornění. Stála jako socha a dívala se na nervózní stvoření před sebou. K Henryho zděšení po chvíli zvedla ruku a pomalu ji položila na tvora. Pod jejím dotekem se zmenšil. Napětí v jeho těle povolilo a výhrůžně zvětšené laloky splaskly.
„To je v pořádku,“ šeptala Eli téměř neslyšně. „Nikdo ti tady neublíží. Jsi v bezpečí.“
Helen a Will se vynořili na rohu chodby, ale Biggie je zadržel a jenom němě kývl směrem k Eli. Helen udělala ještě jeden krok, ale po Eleanořině neznatelném zavrtění hlavy se zastavila. Kate došla už pomalu a do chodby s oligotrofem jenom nakoukla.
„Máte pro něj místo?“ ptala se Eli, aniž by změnila tón nebo zvýšila hlas. Henry jenom přikývl.
„Odpočineš si na klidném místě,“ pokračovala. Nekonečně pomalu a opatrně se pohnula a vedla tvora zpátky tam, odkud utíkal. Pořád šeptala a ruku z tvora nespustila.
Následoval ji a velké oči měl stále upřené na její tvář.
Helen a ostatní je s odstupem následovali. Jenom jednoduchými pohyby Eli směrovali ke správným dveřím a do místnosti za nimi.
Došla s tvorem až k zadní stěně připraveného pokoje. Zůstala stát proti němu a říkala mu něco, co jí samotné připadalo jako nesmysly. Nezáleželo na významu slov, ale na pocitech, které si navzájem předávali. Klid a bezpečí byly na prvním místě. Zároveň se snažila zjistit, jestli je ubytování pro tvora vhodné.
„Jsi krásný oligotrof Oli,“ řekla mu a naposledy přejela rukou po jeho kůži.
Oli se sesunul na hromadu kamení.
Eleanor věděla, že útěk ho hodně vyčerpal. A také věděla, že teď bude dlouhý čas odpočívat. Celou cestu ke dveřím k němu zůstala otočená čelem a sledovala ho ještě chvíli potom, co se zavřely, přes průhledné okno. Couvala až k protější zdi. Teprve, když si byla jistá, že se Oli na svém kamenném lůžku ani nepohnul, dovolila si ustoupit zcela z jeho dohledu.
Udělala krok stranou a zatočila se jí hlava. Zašátrala rukou po opoře.
Biggie byl nejrychlejší. Chytil ji kolem ramen a pak ji zvedl jako hadrovou panenku. Až do té doby si neuvědomila, kolik sil ztratila i ona sama.

Eli se probudila v pokoji pro hosty. Lampa s barevným stínidlem kradla soumraku něco z jeho temnoty. Duhové světlo se odráželo v okně s roztaženými závěsy.
V křesle pod rozsvícenou lampou seděl Will. Na kolenou mu ležela otevřená kniha, ale hlavu měl svěšenou a občasné chrápnutí naznačovalo, jakou činností se právě zabývá.
Eleanor ležela bez hnutí. První šok z probuzení někde jinde, než byla zvyklá, přešel.
„Dobrý večer?“ zkusila pozdrav. Nebyla si jistá, jestli se trefila do denní doby.
„Cože?“ Will zvedl hlavu a trochu zmateně se rozhlédl. Když se zorientoval, podíval se na hodinky na zápěstí.
„Řekl bych, že večer už máme za sebou,“ usmál se.
„Pak tedy dobré ráno.“ Eleanor se protáhla a posadila se.
„Klidně spěte dál,“ mávl Will rukou. „Ráno také ještě není.“
„Dobrá,“ souhlasila Eli a uložila se zpátky. „Ale jenom, když uděláte totéž.“ Kývla hlavou ke dveřím. „Děkuji za hlídání, ale snad není zapotřebí.“
Will se tiše zasmál. „Tak to jste měla slyšet Chlupáče.“
Na Eleanořin nechápavý pohled svou myšlenku rozvedl: „Big Guy vás nechtěl nechat samotnou. Sice jsme zjistili, že jste jenom usnula únavou, ale trval na tom, abyste byla na ošetřovně pod dohledem. Nakonec souhlasil s kompromisem.“
Eli se na tváři postupně objevoval úsměv.
„Milý Biggie,“ zašeptala si pro sebe. „Dobrou noc!“ zavolala za Willem. Počkala, až zmizí ve dveřích, otočila se na bok a objala polštář. Stále s úsměvem zavřela oči. Po posledních vyčerpávajících dnech konečně zase spala s vědomím, že odpočívá.

„Nechci dělat potíže, Helen.“ John Druitt se mračil. „Jenom se chci ujistit, že je tady a v pořádku.“
Helen Magnusová se na něho podezřívavě podívala.
„Od kdy se zabýváš charitou?“ zeptala se trochu příkře.
John pokrčil rameny. „To není žádná charita. Doufal jsem, že mi pomůže, a málem jsem ji přitom zabil. Do této chvíle neví, jak blízko byla smrti. Ten tvor...“ přitiskl si ruku na hruď, „poznal o co mi jde a začal se bránit. Nedokázal jsem ho ovládat. Víš to. Nikdy jsem to nedokázal. Ale v její přítomnosti ztratil něco ze své agresivity. Proto vyvázla. Proto jsem jí dokázal poslat pryč. Tak - je tady?“
Helen si Johna prohlížela, jakoby mu pořád tak docela nevěřila.
„Je v bezpečí,“ zvolila nakonec část pravdy.
John si viditelně oddechl. Ramena mu klesla.
„Takže o ní víš.“ To nebyla otázka, ale konstatování, pronesené tichým, vyrovnaným hlasem. „Zaměstnáš ji?“ Vážně se na Helen díval.
Doktorka Magnusová neurčitě pokrčila rameny.
„Rozhodně s ní chci zůstat v kontaktu,“ řekla nakonec. „Má schopnosti, které považuje za normální.“ Zvedla k Johnovi hlavu. „Tak normální zase nejsou, jak jsi poznal sám na sobě.“
Jenom přikývl. Nechtěl znovu zdůrazňovat, jak na něho Eleanor Norová zapůsobila. Pomyšlení, že by ji mohl potkávat v tomto domě, se mu líbilo. Třeba se mu v její přítomnosti občas poštěstí zakusit ten klid, kterým byla obklopena.
Zaklepání na dveře ho vytrhlo z myšlenek. Big Guy nahlédl dovnitř a tázavě se podíval na Helen.
„Tak dobře,“ povzdechla si. „Pusť ji dovnitř. Ale ty,“ otočila se na Johna, „se budeš chovat slušně. Nebo zmiz!“
John Druitt ustoupil ke zdi a založil si ruce na prsou. Přes rty mu přeběhl malý úsměv. Napadlo ho, že Eleanor se snaží chránit všichni.
Eli vešla do pracovny a ve dveřích se překvapeně zarazila.
„Já,“ začala pomalu, „nechtěla jsem rušit. Biggie říkal, že... Přijdu později.“ Otočila se k odchodu.
„Eli. Pojď dál,“ řekla Helen klidně, ale stále nenápadně hlídala Johna. Svoje činy nemíval pod kontrolou. Zvlášť některé.
Eleanor vstoupila a přešla k doktorce. Dávala si pozor, aby Helen zůstala mezi ní a tím mužem, který ji poslední dobou tolik děsil.
„Doufám, že je Oliemu dobře,“ řekla první věc, na kterou si vzpomněla. „Nedržíte ho tu kvůli nějakým pokusům?“ pokračovala a přemýšlela, že jestli se opravdu jedná o pokusy, bude nejspíš dalším pokusným objektem ona sama. Její zkušenosti s návštěvou ‚tlapek‘ v tomto domě něco takového vylučovaly, ale zvykla si nevěřit příliš svému prvnímu dojmu. Byla, stejně jako její sestra, pro tento svět moc důvěřivá. Často se nechala zmanipulovat, protože se odmítala chovat podle běžného standardu, a snažila se být slušná i v případech, kdy její nápady i práci využívali ostatní. Její chabé protesty považovali v nejlepším případě za zdvořilý údiv. Nakonec se naučila bránit důrazněji, ale pokud se nejednalo o životně důležité věci, nedělala to. Stálo jí to moc sil a přemáhání.
„Oli je v pořádku. Ještě pořád spí,“ ujistila ji doktorka. „A,“ usmála se, „žádné pokusy s ním nehodláme provádět. Pro tvory, jako je Oli, je tento dům útočiště. Místo, kde jsou chráněni před lidmi. Ta hromada kamení je pro něho to samé, jako pro tebe postel.“
„Jak to víš?“ naklonila Eli hlavu na stranu.
„Znám je. Už jich tady pár máme,“ pokrčila Helen rameny. „Ale teď jsem chtěla mluvit o tobě.“ Zamyšleně se na Eleanor zadívala.
„Já chci pokoj s opravdovou postelí,“ zašklebila se Eli.
Helen se rozesmála.
„Máš ho mít,“ pokývala hlavou.
„Jak dlouho?“ Eleanor vrhla postranní pohled na Johna.
„Jak bude potřeba,“ trochu si povzdechla Helen. Smích ji přešel. John Druitt byl nepředvídatelný. „Probereme to později.“
„Promiňte,“ Henry strčil hlavu do dveří. „Eli, je po tobě sháňka.“ Pokývl směrem ven a zmizel.
Eleanor pozvedla obočí, rychle se rozloučila s Helen a s posledním nervózním pohledem na Johna vyšla za Henrym.
„Co se děje?“ zeptala se posmutnělé Kate, která na ni čekala na konci chodby.
„Probudil se. Je to moc brzy. Měl spát aspoň týden.“ Kate se čím dál víc mračila. „Nemůžeme ho uklidnit. Říkala jsem si, že bys mohla pomoci ty,“ tázavě se na Eli podívala.
„Myslíš Olieho?“ zeptala se Eleanor už na cestě k výtahu.
„Jo, Olieho,“ přikývla Kate.
Do výtahu za nimi vletěl malý mužíček s křídly.
„Ahój!“ vykřikl. „Vlastně jsem chtěl říct – těší mne, krásky,“ opravil se hned a smekl malou černou buřinku.
„I nás těší, pane, že můžeme být ve vaší společnosti,“ usmála se na něj Eli.
Výměna komplimentů pokračovala až do suterénu.
Na chodbě se mužíček Sheamus s Eleanor rozloučil tak hlubokou poklonou, až se ve vzduchu převrátil.
Kate to sledovala, aniž by nějak zasáhla. Až za druhou zatáčkou podzemní chodby s nevěřícím úsměvem potřásla hlavou a podívala se po Eli.
„S tímhle nevychovaným tvorem tady byly vždycky jenom potíže,“ řekla polohlasně, aby ji Sheamus nemohl slyšet. „Ještě nikdy se nechoval takhle.“
„Jak?“ nechápala Eli.
„Jako dokonalý džentlmen,“ dořekla Kate.
„Ale to on je.“ Eli pokrčila rameny a zastavila se přede dveřmi, které oddělovaly místnost oligotrofa Oliho od zbytku světa.
Big Guy postával tak, aby na něj oligotrof neviděl. Když uviděl Eleanor a Kate, viditelně si oddechl.
Oli stál na hromadě kamení a upřeně se díval do průhledu ve dveřích.
„Jak by žil bez vašeho zásahu?“ zeptala se Eli Biggieho. Přistoupila k oknu a položila ruku na sklo.
„Většinu času by se schovával v jeskyních a skalách, v některých nocích by vyrážel na lov. Živí se jenom určitým druhem hlodavců. Proto je oligotrof. Jeho tělo zpracuje potravu do posledního zbytečku. Málokdy se mu podaří něco chytit. Kdyby mu metabolismus fungoval normálně, dávno by přestal existovat.“
Eli se na Big Guye podívala s údivem. Mluvil jako encyklopedie.
„Má hlad?“ zeptala se.
„Ne,“ Kate zavrtěla hlavou. „Dostal najíst předtím, než utekl.“
Eleanor se zamračila.
„Dostal potravu a pak chtěl zmizet?“ Na té informaci bylo něco divného.
„Máš pravdu,“ ozval se Henry. Právě přišel a připojil se i s Helen ke skupince kolem dveří Olieho. „Pokusili jsme se jeho přirozenou potravu nahradit trochu jiným druhem. Ti hlodavci, kterými se živí, jsou opravdu hodně vzácní.“
„Nedá se nic dělat, Henry,“ otočila se k němu Helen. „Vezmi si s sebou Kate a nějaké mu obstarejte. Nemůžeme se s ním tady každou chvíli honit proto, že nedostane to správné jídlo.“
Henry si povzdechl. Kate ho vzala kolem ramen a odváděla ho pryč.
Eli ještě uslyšela, jak mu říká:
„To bude hned, Hanku. Najdeme je a vrátíme se dřív, než ti přijede ta návštěva.“
Klepnutí na sklo ve dveřích Eli vrátilo zpátky k současnému problému.
„Tak co teď s tebou?“ zeptala se Olieho. Přesunul se k průzoru a ruku položil na místo, kde se Eli opírala dlaní o sklo.
Dívali se na sebe a pak Oli couvnul. Zůstal tváří otočený ke dveřím, ale umožnil je otevřít bez nebezpečí, že by opustil místnost. Eleanor se obrátila k Biggiemu.
„Otevřeš mi, prosím?“
Odfrkl si a natáhl ruku s klíčem k zámku.
Helen se nadechla, ale poznámky si nechala pro sebe. Jestli Eli dokáže Oliho udržet v klidu a na místě, než mu obstarají správný druh jídla, bude to jenom dobře.
Eleanor se protáhla dovnitř a prošla kolem Olieho až ke hromadě kamení, na které předtím odpočíval.
Tvor ji následoval. Vyšplhal se na kamenitý vrchol, obtočil dlouhé ruce kolem jednoho velkého balvanu a hlavu si uložil tak, aby viděl na Eli usazenou na úpatí hromady.
Už zase mu tichým hlasem říkala nesmysly a čekala, až se jeho oči zavřou a Oli usne. Naznačila mu to hned na začátku a zdálo se, že to pochopil. Snažil se nechat oči dokořán, ale padaly mu stále častěji. S hlubokým povzdechem je zavřel.
Eli mluvila ještě chvíli, aby si byla jistá, že tvor ležící nad ní opravdu spí. Její hlas postupně slábl. Při vstávání si dávala pozor, aby pod ní žádný z kamínků nezarachotil. Dveře byly na malou skulinu pootevřené a za nimi čekal Biggie. Všichni ostatní už byli pryč.
„Mohla bys jít se mnou?“ zeptal se sotva tiše zamkl dveře k Oliemu. Nečekal na odpověď a odvedl Eli hlouběji do labyrintu podzemních chodeb. Zastavil se v temném zákoutí u dalších dveří s průhledem. Ohlédl se po Eli a pokynul jí, aby se podívala dovnitř.
Přiblížila obličej ke sklu a hlasitě vydechla. To, co viděla, musela být z větší části iluze, ale byla dokonalá.
V levé části stál vysoký tropický prales, zakončený skalami ze třpytivých krystalů, napůl zasypanými jemným bílým pískem. A vpravo se to všechno ztrácelo v tyrkysově modrém moři. Nad tou krásou zářilo jasně zlaté sluneční světlo.
„Pro koho je vybudovaná taková nádhera?“ zeptala se Eli tiše. Uvědomovala si, že žádný zvuk dveřmi nepronikne, ale stejně jí hlasitá řeč na takovém místě připadala nepatřičná.
„Dívej se dál,“ pobídl ji Biggie.
Eleanor se pozorně zadívala do místnosti. Moře se drobnými vlnkami vpíjelo do bílého písku, krystaly skal se třpytily a občasný poryv mírného větru čechral listy okraje pralesa.
Idylku klidné pláže porušila fontána písku, která vyrazila mezi skalami a zasypala své okolí blýskavou tříští. Písek přestal létat do výše a vysoukalo se z něj dlouhé článkovité tělo obrovitého hmyzu. Tvor se celý dostal ze sevření písku a po krátkém zaváhání se vydal ke dveřím.
Biggie se usmál, vzal za kliku a vstoupil na pláž, přímo tomu tvorovi do cesty.
„Pojď dovnitř a zavři dveře,“ řekl Eli, která stále váhala u vchodu.
Poslechla ho, ale dávala si pozor, aby zůstávala v dosahu kliky.
Horní část hmyzu se vztyčila a Big Guy k ní natáhl ruce. Za pár chvil spolu seděli na pláži. Obrovská stonožka měla první článek položený Biggiemu na kolenou a nechala se od něj drbat na tvrdých krunýřích.
Eli k nim pomalu došla a klekla si do písku vedle Biggieho.
„Je to druh Arthropleury. Našli jsme jenom tohoto jediného samce. Mnoho jich žilo na pobřežích velkých jezer a moří. Kdysi dávno,“ vyprávěl Biggie a nepřestával Arthropleuře jezdit rukou po zádech.
„Je mu smutno,“ řekla Eli. Rukou se dotkla vrcholku hmyzí hlavy. Velké článkovité tělo se pod tím dotekem pohnulo. První dva články se natáhly a stonožka se prohnula jako kočka, která se snaží prodloužit pohlazení.
Eleanor se podívala na Big Guye.
„Hodně tvorům je tady smutno,“ pronesla zamyšleně. Vrátila se pohledem ke stonožce. „Ale tobě se můžeme pokusit najít kamaráda.“ Ještě jednou pohladila divně vyhlížející hlavu a ruku stáhla.
„Opravdu bys pro něj chtěla najít kamaráda?“ zeptal se jí Biggie cestou k pravému slunečnímu světlu. Stonožčího krasavce nechali v písku, ujistili se, že Oli spí na svém kamenném lůžku, a výtah je vyvezl do prvního nadzemního patra domu.
Eleanor jenom přikývla. Přemýšlela, že za dva dny by se měla vrátit do práce. Svět lidí jí připadal vzdálený stovky světelných let. Andoriel musela mít podobný pocit, napadlo ji.
Po její sestře už zrušili pátrání. Přesto Eleanor věděla, že je Ája naživu. Úplně ztracená a odříznutá od všeho, co zná, ale naživu.
V zamyšlení došla až do pracovny Helen Magnusové.
Doktorka seděla za stolem a mračila se na vratký sloupec papírů. Když Eleanor vešla, zvedla hlavu, vstala, obešla stůl a zastavila se před Eli.
„Dalo to trochu práce a počítání,“ usmála se, „ale jestli chceš, nabízím ti práci. Při nárůstu nových případů by se nám někdo takový jako ty hodil. Tvoje schopnost uklidňovat a komunikovat je úžasná.“
Dívala se na Eli a čekala na její rozhodnutí.
Eleanor se rozhlédla po pracovně. Až v té chvíli si všimla, že na pohovce sedí Will a usmívá se na ni. Sklopila oči. Přemýšlela, jak slušně říci, že jsou věci, které si musí důkladně promyslet, než o nich rozhodne.
„Nemusíš odpovídat hned,“ pokračovala Helen, jakoby jí četla myšlenky. „Ale než se rozhodneš, mohla bys sem někdy zajít. Na návštěvu.“
„Ráda.“ Eli se usmála. Taková nabídka jí byla mnohem příjemnější. Alespoň prozatím.

Výlet za Arthopleurou mám zatím jenom v hlavě, ale jistě na něj přijde řada.

I tady přeji krásné vánoce a možná i šťastný nový rok, ať už začne kdykoli

Taktiež prajem veselé Vianočné sviatky a nech potešia tak isto ako aj táto poviedka.

[andoriel]

Venku je tak krásně že mi to prostě nedá.

Jestli se Vám taky stýská po horkém slunci, případně po bílých plážích a moři, zkuste další příběh Eleanor Norové. Tam je chvílemi až horko

Sanctuary 3: Ostrov

Eleanor sebou hodila do písku a zaryla do něj prsty. „Tak ty nevylezeš?“ zavrčela.
Biggie ji sledoval od nedalekých stromů. Po jejím výlevu zlosti jenom potřásl hlavou. Věděl, že je to hraná zloba, ale nic to neubíralo na její intenzitě. Pokud by tady někdo měl právo na stížnosti, tak on, projelo mu hlavou. Eli si horko pod pálícím sluncem očividně užívala, zatímco jeho osrstění nešlo odložit. Šaty shodil hned, jak došli z dosahu lidské společnosti. S ohledem na Eli si nechal jenom dlouhé a široké pruhované trenky. I tak se na slunce vydával jen v případě krajní nutnosti.
„Měla jet Kate,“ řekl si pro sebe. „Nebo Will,“ pokračoval v samomluvě a stále ve stínu stromů následoval Eli. Ta se mezitím zvedla a brouzdala mělkým okrajem moře dál a dál po opuštěné kyperské pláži.
Hledání Artheophleury se protahovalo. Podle posledních informací se nějaká mohla vyskytovat na jižním pobřeží turecké části Kypru, ale najít ji, to byla úplně jiná věc.
Zamyšleně se proplétal mezi stromy, hlavu svěšenou k zemi přemýšlením a horkem. Tlumený výkřik Eleanor ho rychle přivedl zpět do reality.
Stála na kraji moře a rukou si clonila oči, aby ji slunce tolik neoslňovalo. Právě se dostala k ohybu, za který předtím neviděla. Ať už se za ohybem skrývalo cokoli, podle Eli to stálo za zastavení a pozornost.
Biggie udělal ještě dva kroky a uviděl to, na co se dívala i Eli. Další dlouhou bílou pláž. O pár desítek metrů dál v písku ležela loďka. Už od pohledu byla stará a sotva držela pohromadě, ale k zalesněnému ostrůvku, který byl v moři asi půl kilometru od pobřeží, by jistě dojet dokázala.
Eli udělala váhavý krok, pak další a za pár chvil už běžela přímo k lodičce.
„Svezeme se!“ volala na Big Guye. „Určitě bude tam. Cítím to.“ Strkala loďku pískem ke hraně vody a bosá chodidla jí na sypkém povrchu podklouzávala tak, že se po každém druhém kroku ocitala na kolenou.
Biggie se zamračil. Výlet lodí po moři se mu nelíbil ani trochu. Ani ostrov se mu moc nezamlouval. Nejdřív chtěl nechat Eli zápolit s loďkou samotnou, ale nedalo mu to, a s tichým brbláním jí šel pomoci.
Loďka se zahoupala na vlnách u břehu. Eli do ní nedočkavě naskočila a otočila se k Big Guyovi. Naposledy zabral, aby se křehké plavidlo dostalo na hlubší vodu a po mohutném odrazu stanul oběma nohama najednou v lodi.
Ani to s nimi nezahoupalo. Jako na povel se loďka rozjela k ostrovu. Nebyla potřeba vesla, plachta s větrem ani kormidlo.
Eli si pomalu sedla a pozorovala rostoucí břeh ostrůvku se stále se zvětšující vráskou mezi obočím. Čím byli blíže, tím víc se její odhodlání rozplývalo v pochybnostech.
Biggie se na ni ani nepodíval. Sledoval břeh, lemovaný stejně jako na protilehlém velkém ostrovu bílou písečnou pláží.
„Mohl by tady být,“ zamumlal a kývl hlavou směrem ke skaliskům trčícím z písku.
Eli si toho sotva všimla. Jako uhranutá pozorovala hlubší stín mezi stromy. Mohl označovat vyšlapanou stezku. Přes pálící slunce, které se sotva překulilo přes poledne, cítila, jak jí po zádech přechází mrazení jako pohlazení ledovou rukou. Otřásla se.
I Biggie něco z toho zaznamenal. Zavrtěl se a podezřívavě se rozhlédl okolo. Jeho další projevy neklidu se omezily na tlumené zafunění.
„Neměli jsme sem jezdit. Omlouvám se,“ řekla hlasitě sotva se loďka dotkla břehu ostrůvku.
„Pozdě,“ pokrčil rameny Biggie. Lítost byla zbytečná. On sem také nechtěl jezdit. Ani na tento ostrůvek, ani do té daleké země, kde se právě nacházeli. Bylo tady moc horko, moc písku, moc slané vody. Jediné, co mu nevadilo, bylo tušené nebezpečí. Jenom si přál, aby se konečně projevilo a mohli mu čelit.
„Když už jsme tady,“ začala Eli, jakoby se jí vůbec nechtělo. „Asi bychom měli pokračovat tamtudy,“ kývla ke stezce.
Biggie neprotestoval. Vykročil jako první a při každém kroku se rozhlížel, aby včas zachytil cokoli divného. Nebylo to jednoduché. Měl jenom matnou představu, co je a co není divné v tropické džungli. Znovu si zopakoval, že Will nebo Kate by se na takovou cestu hodili lépe. Ale oba měli práce nad hlavu a Eli nemohli pustit samotnou. Navíc to byl on a Eli, kdo slíbili jeho příteli ze suterénu, že mu najdou společnost jeho druhu.
Big Guyova opatrnost byla zbytečná. V jeden okamžik mírně stoupali napůl zarostlou opuštěnou stezkou a v druhém byli obklíčeni osmi vysokými snědými bojovníky s dlouhými noži a ještě delšími oštěpy.
Biggie se chystal k boji, ale Eli ho nenápadným pohybem zarazila. Poznala, že by se útočníci nerozpakovali použít své zbraně a jejího přítele i ji zabít. Zamračil se na ni, ale poslechl.
Útočníci nepromluvili. Ukázali dál po stezce a pozvedli zbraně.
Eli lehce pokrčila rameny a vykročila. Napadlo ji, že je klidně mohli nechat jít dál bez přepadení. Stejně chtěli stezkou pokračovat až k nějakému neznámému cíli.
Ušli asi dvěstě metrů. Biggie si říkal, že ostrov z pobřeží vypadal menší, než byl ve skutečnosti. Šel za Eli a kromě rychlých nevrlých pohledů na strážce se už zase díval k zemi. Hlavu zvedl až ve chvíli, kdy se Eleanor s hlasitým výdechem zastavila. Udělal krok stranou a zastavil se také.
Stezka došla svého vrcholu a její další část klesala do údolí. Prales na něj útočil zatím bezvýsledně, protože tam stálo město. Staré a rozpadající se, ale stále vzdorující bujnému porostu, který je obklopoval.
Bojovníci jim netrpělivými gesty dávali najevo, že mají pokračovat do města.
Eli udělala krok z kopce a zaváhala. Z vlastní vůle by se do údolí nevydala. Stezka se otevřela pálícímu slunci a Eleanor připadalo, jako by se brodila proti silnému proudu, který ji neustále táhnul zpět. To město v údolí vyzařovalo takový náboj zla, až se jí dělalo špatně od žaludku a začala jí třeštit hlava.
Biggie na tom nebyl o nic lépe. U něj se ke všemu přidalo horko. Slunce se mu propalovalo srstí a nutilo ho rozdírat si nehty zarudlou svědící kůži.
Došli na hlavní třídu zčásti zasypanou sutí z rozpadlých domů. Podle pokynů pokračovali až na náměstí s popraskanou kašnou bez vody.
Při pohledu na vodou ohlazené kameny původně znázorňující mořské živočichy od drobných rybek až po mořské panny Eli polkla. K celkovému nepohodlí se přidala i žízeň. Zaváhala s rukou na malém batůžku. Nechtělo se jí před strážci vytahovat láhev s vodou, i když nevěděla, proč jim vodu nechce ukázat. Rozhodla se, že takovou žízeň ještě nemá. Krátkým pohledem zjistila, že Biggie její názor podporuje.
Bojovníci je obstoupili, aby nemohli utéct mezi napůl rozpadlé zdi, a zdánlivě si jich přestali všímat.
Ani Eli ani Biggiemu nezbývalo na útěk mnoho myšlenek. Rychlý pochod pod pálícím sluncem a náporem negativní energie je vyčerpal tak, že si oba sedli na zem ke hraně kašny, která vrhala aspoň krátký stín.
Odpočinek netrval dlouho. Bojovníci zpozorněli a jejich uvolněné postoje se náhle změnily v bdělé a připravené vyrazit na sebemenší pokyn. Zároveň naznačili zajatcům, že by měli vstát také.
Od západní strany se k náměstí blížil malý průvod. Hubení bledí muži v bílých tunikách a s vyholenými hlavami plácali sandály o kamennou cestu. Dlouhé tenké pramínky bradek jim spadaly na prsa a některým až k pasu. Za nimi šli bosi malí snědí mužíci s palmovými listy, kterými chránili bledé muže v sandálech. Zastavili se před zajatci a dlouze a mlčky si je prohlíželi.
Eleanor se s nádechem narovnala a přejela si rukama po krátké vzdušné sukni, kterou měla přetaženou přes plavky. Potřebovala nasbírat trochu jistoty. Pod pohledy příchozích si připadala jako vir pod mikroskopem. Do oka jí stekla kapka potu a přinutila ji mrknout. Těsně předtím, než se jí zavřely oči, uviděla ty bledé muže jinak. S dlouhými bílými vlasy, vyceněnými špičatými zuby a s jizvami po stranách nosu. A mezi nimi svoji sestru. Její oči se zase otevřely a skupinka před ní vypadala stejně, jako při svém příchodu. Neměla čas o tom přemýšlet, protože jeden z bílých mužů promluvil.
„Vítejte ve městě Shang-ankh. Ve městě, které bude zanedlouho vládnout celému světu. Budete mít tu neskonalou čest, že se budete podílet na jeho vzkříšení.“
„Asi ne,“ zahučel Biggie. Podmračeně si prohlížel okolí a stejnou pozornost věnoval živým tvorům i sutinám kolem.
„Není jiné cesty,“ slavnostně prohlásil další z mužů. „Budete tady pracovat nebo zemřete.“
Eleanor se marně pokoušela znovu vyvolat představu své sestry a řeči okolo ji rušily.
„Nepřišli jsme stavět město,“ řekla nepřítomně.
„Mnozí to říkali a každý z nich zůstal.“ První bledý muž mluvil nevýrazným a hlasem a s nevýraznou tváří. Přesto Eleanor vycítila hrozbu. Zadívala se na něj se vší pozorností, které byla schopna. Ani nejmenším pohybem nedal znát, jestli si je vědom jejího pokusu o nenápadnou sondu do jeho duševního stavu. Eli se zamračila. Z těch tvorů před ní nebylo cítit vůbec nic. Koutkem oka zachytila náznak úsměvu na tváři jednoho z těch, kteří stáli v dalších řadách. Podívala se na něj a neovládla třas. Tento jí vědomě nechal nahlédnout do svých myšlenek a to, co tam vycítila, na ni působilo jako by ji někdo zavřel do ledové krychle. Mráz ji obklopil silně a těsně až k nemožnosti se nadechnout. V těch tvorech před ní nebylo nic lidského.
„Nebudu stavět vaše město,“ odmítla rázně. Divila se, že jí při přitom z úst neunikají obláčky sražené páry, protože chlad neustupoval, i když cítila na kůži ostré jehly slunce.
Biggie vedle ní tiše zamručel. Souhlasil s jejím názorem, ale považoval za zbytečné to zdůrazňovat. Pokud se neozvou do Svatyně v určený čas, někdo po nich začne pátrat. Proč se tedy netvářit pokorně a nevyčkat na pomoc?
Eleanor jenom zavrtěla hlavou. Zvedl se v ní nevysvětlitelný odpor. Nepátrala po jeho původu, ale věděla, že odmítne všechno, co jí ti muži přikážou nebo řeknou.
První z mužů, který je oslovil, nedal znát, jestli se ho odmítnutí nějak dotklo. Řešení měl připravené předem. „Ty,“ ukázal na Big Guye, „budeš odklízet sutiny podle pokynů hlídačů. Jestli ne, bude za to ona trpět,“ podíval se na Eleanor. Na jeho pokyn strážci oba odvedli na severní stranu údolí. Pár posledních domů se už zcela ztratilo v bujné ostrovní vegetaci a mezi jejich rozpadlými zbytky byly vztyčeny silné kůly po celé délce obtočené silnými lany. Lana se asi metr nad zemí začala proplétat do sítě ještě zpevněné několika popínavými rostlinami, které použily kůly a síť k vlastní cestě do vyšších pozic. Kameny zatím neobrostlé divokou flórou byly rozpálené. Vzduch se nad nimi chvěl i v horkém odpoledni.
Eleanor zakopla a kapka potu z jejího čela padala na jeden z kamenů. Ani nezasyčela. Zmizela beze stopy ještě před tím, než se dotkla skály. Slunce na to místo pálilo celý den.
Eli nasucho polkla. Cítila, jak ji z povzdálí sleduje smečka bledých mužů. Teď už jejich emoce cítila. Nedočkavost převažovala. Zvedla oči k síti a pochopila. Mezi provazy a rostlinami byla zapleteno pár křehkých bílých kostí.
„Budeš pracovat na obnově města?“ zeptal se Biggieho ten, který Eli nechal jako první nahlédnout do myšlenek. I teď z něj jasně cítila to, co před ní ostatní s tichou pohrdavostí ukryli.
Biggie si něco zamumlal, přejel pohledem ze sítě na Eleanor a svěsil ramena.
„Odpověz nahlas,“ poručili mu.
„Budu,“ zavrčel. I on si všiml pozůstatků těch, kdo odmítli.
„Dokud budeš plnit naše rozkazy, tvá přítelkyně zůstane naživu. A také ti zůstane na očích,“ prohlásili.
Dva strážci vyšplhali vzhůru po síti a vytáhli z ní skrytá oka. Další dva se Eli chopili a jako žok ji podali těm nahoře. Než se vzpamatovala, visela za ruce i za nohy v síti tak, že se nemohla ani pohnout.
„Ty jsi odmítla několikrát,“ podíval se na ni jeden z mužů. „Dokud nezměníš názor, zůstaneš tady. Dnes máš poslední možnost k jinému rozhodnutí. Připojíš se ke svému společníkovi?“
„Ne!“ Eli pohodila hlavou. Ještě pořád nevěděla, co ji k takovému vzdoru přivedlo. Ale představa, že by měla těmto tvorům jakkoli pomáhat, ji přiváděla k zuřivému odporu.
„Zítra v tuto dobu se přijdeme zeptat znovu,“ řekl jeden z bledých mužů a všichni odešli.
Strážci ještě jednou zkontrolovali smyčky, ve kterých byla Eli chycená, a zmizeli taky.
Zavřela oči před sluncem, které jí dopadalo na pravou tvář. Bylo časné odpoledne a čekal ji ještě dlouhý, dlouhý večer. Vzpomněla si na malý batoh ve stínu u kašny. Bylo tam ještě půl lahve vody. Znovu polkla. Na patře ucítila chuť krystalků soli. Zůstaly jí na rtech potom, co se vláha z potu vypařila. Napadlo ji, že se k zapomenuté vodě třeba dostane Biggie.

Biggie se před nuceným odchodem ohlédl po Eli, ale nedovolili mu ji oslovit ani se k ní vrátit. Vedli ho jednou ze zpola zasypaných ulic hlouběji do města a pak umetenou pěšinou do suterénu paláce původně obloženého bílými mramorovými deskami. Podzemní místnost byla rozdělena rohožemi na jednotlivé kóje a u vstupu stál sud zpola naplněný kalnou vodou.
Jeden ze strážců pokynul k první kóji vpravo. „Tady si můžeš odpočinout. Voda je na příděl. Teď dostaneš jednu naběračku. Tam je hrnek.“ Ukázal ke kóji a přistoupil k sudu.
Biggie klepl se zprohýbaným hliníkovým hrnkem tak, aby z něj vyhnal pavouky a odstranil vrchní nános spadané omítky ze dna. Nechal si od strážce nalít naběračku vody a přiblížil k ní nos. Znechuceně frknul, ale hrnek vyprázdnil na jeden lok.
„Další příděl bude večer. Teď tě čeká práce,“ pokračoval strážce a díval se, jak Biggie odkládá prázdný hrnek na místo.
Biggie ho bez odporu následoval na místo, kde měl pod jeho dohledem začít s odklízením sutin. Celou cestu se nenápadně rozhlížel a hledal možnost, jak se nepozorovaně dostat k Eli a opustit město dřív, než si toho někdo všimne.

Noc a další den uběhl jako ve snu. Někdy Eli zahlédla Biggieho skloněného v sutinách nebo shrbeně kráčejícího pod těžkým břemenem. Ale nikdy k ní nezvedl pohled.
Před východem slunce jí hlídači přinesli trochu vody. Ano, dokud bude Biggie pracovat, zůstane Eleanor naživu. Trochu.
Další podvečerní návštěvu bledých mužů ignorovala. Na jejich dotazy neodpovídala a dívala se nad jejich hlavy do dálky. Trhla sebou, když na ni vylili špinavou zapáchající vodu z vědra, ale jinak nereagovala. Voda ji polila jenom od hrudi dolů, takže krk zůstal stejně vyprahlý, jako předtím. Slunce si okamžitě na její kůži začalo z vodních kapek dělat malé čočky a pálit ještě víc. Vizita odešla zklamaná. Eli se netrpělivě podívala k západu. Těšila se na noční tmu, protože ji dokázala skrýt před nepřátelským světem.
Slunce klesalo k obzoru jenom pomalu a Eli cítila, jak se jí stín lesa šplhá po nohou vzhůru. Místo aby cítila úlevu po celodenním žáru, roztřásla ji zima. Poslední paprsek zasvítil na její nataženou ruku zaťatou v pěst a zmizel. Tma se přikradla rychle. Obalila Eli jako dusivá houně a připomněla jí otékající jazyk. Trocha vody z rána byla dávno jenom vzpomínkou. Hlava Eleanor třeštila z nedostatku tekutiny.
Noc se vlekla. Eli nemohla usnout. Ani nebe plné zářících hvězd jí nepozvedlo náladu. Zavřela oči a snažila se odpočívat, jak jí žízeň a provazy pálící v místě spoutání dovolovaly. Spánek přece jenom přišel a přinesl jí trhavé temné sny. Ten poslední ji probudil. Zdálo se jí, že se jí někdo kradmo dotýká. Klepe jí na rameno, dotýká se její tváře. Slabě vyjekla, když si uvědomila, že se jí to nezdá. Někdo byl v síti za ní a pokoušel se ji nenápadně probudit. Její hlasitý projev přinutil jednoho ze strážných pozvednout pochodeň a přejet ji letmým pohledem, když šel okolo.
Sotva zmizel mezi sutinami města, někdo Eli přitiskl ke rtům kulatý otvor lahve. Tenký pramínek vody jí stékal krkem a tišil bolest.
Eleanor věděla, že musí pít pomalu, ale ten pramínek byl tak zoufale malý a skončil tak brzy, že se málem rozplakala.
„Musíme zmizet,“ zafuněl jí Biggie do ucha a hmatem zkoumal, jak Eli zbavit smyček provazu.
Světlo pochodně dopadlo Eleanor na tvář a Biggie se za ní přikrčil, aby se skryl v jejím stínu. Bledý muž si visící dívku chvíli zkoumavě prohlížel a ona se na něj dívala se zjevnou nechutí. Volnou rukou chytil síť a zdálo se, že se vytáhne nahoru. Pak ustoupil, naposledy pozvedl pochodeň, aby na Eli dobře viděl, otočil se a odešel. Pleskající pantofle mu chyběly a bos se pohyboval tiše jako duch.
Eleanor se za ním ještě chvíli dívala, aby si byla jistá, že opravdu odešel. Cítila, jak jí Biggie uvolnil postupně obě ruce. Hned je volně provlékla sítí, aby nepřepadla. Rozedřené a zatuhlé klouby by ji nemusely unést, kdyby se snažila držet jenom prsty.
Big Guy se natáhl k jejímu kotníku a s tichým žuchnutím spadl. Nad městem se rozlehl smích. Kolem sítě zaplály pochodně a odhalily přihlížející diváky. Těch bledých bylo o něco víc, než v uvítací delegaci. Malých sluhů byly stovky a vysocí strážci si svůj počet osmi udrželi.
„Jak dojemné!“ vykřikl nadšeně bledý muž, který neskrýval myšlenky. „Napíšu o tom pověst o krásce a zvířeti.“
Eleanor se ušklíbla. „To už tady bylo. Několikrát. Neumíte vymyslet něco vlastního?“
Jiný bledý muž vytrhl kopí z rukou strážce a mrštil s ním po Eli. Protože už neměla pevně přivázané ruce, vyhnula se mu. Skoro. Kopí se jí otřelo o bok a otevřelo tam krvavou ránu.
„I to už tady bylo,“ zašeptala mezi stisknutými zuby. Nebránila se strážcům, když ji sundali ze sítě. Nohy ji neudržely ve stoje. Svezla se k zemi a zůstala sedět. Biggieho přitáhli a hodili vedle ní. Položila na něj ruku a tiše si vydechla. Po jeho pádu měla strach, že ho zabili, ale žil. Žádné zranění na něm neobjevila. Přejela mu dlaní po obličeji a ucítila, jak mrkl.
„Opravdu dojemné.“ V hlase bledého muže už neznělo pobavení. Díval se na Biggieho a Eli s neskrývaným odporem. „Zítra ráno začnete pracovat. Oba. Stavba města se neúnosně prodlužuje.“ Otočil se ke svým druhům. „Všichni zajatci budou pracovat a Shang-ankh bude brzy největší a nejslavnější na této planetě.“
Muži okolo pokyvovali hlavami a souhlasně mumlali.
„Nebudeme stavět vaše město,“ prohlásila Eleanor. Podpírali s Biggiem jeden druhého a pomalu se postavili.
Big Guy neříkal nic. Už včera uplynula doba, kdy se měli ozvat do Svatyně. Ještě chvíli bude trvat, než je Helen najde, ale nepochyboval o tom, že se tak stane v nejbližších okamžicích.
Eleanor mhouřila oči do světel pochodní a lamp, kterými bylo osvíceno celé okolí. Připadala si jako podřadná herečka v nesmyslné frašce.
„Nebudeme stavět vaše město,“ zatvrzele opakovala svoji repliku.
Její výstup přerušila fontána písku a kamínků těsně u hranice světla a stínu. Plamen nejbližší pochodně se mihl na článkovitém tělu, které hned zmizelo ve tmě.
Všichni diváci otočili hlavy k nové scéně.
Eli a Biggie se chtěli nenápadně vytratit, ale hlídači byli ostražití. Špičkami kopí je přinutili zůstat na místě. Přesto na nich byla vidět skrývaná nervozita z neznámého tvora. Ohlíželi se do místa, kde se objevil, takže si ani nevšimli růžového oparu u zajatců.
„Dojemné?“ ozval se posměšný hlas. „To bylo vyjádřeno přesně.“
John Druitt vzal Biggieho i Eli za lokty a všichni tři zmizeli.
Strážci spustili poplach a s pochodněmi se rozběhli do města. Malí služebníci s ukřivděnými výrazy začali propátrávat nejbližší okraj lesa. Bledí muži syčeli přes stisknuté zuby rozkazy, kde se má ještě hledat.
Celé pátrání rychle ukončilo několik řízných vojenských povelů. Turecká armáda vstoupila do města a mezi přítomnými nedělala rozdíly. Kdo se vzdal, toho zatkla, a kdo se bránil, byl zastřelen. Mnoho služebníků zmizelo v lese, ale z pánů Shang-ankhu neunikl ani jediný.
Důstojník nechal město i jeho okolí osvětlit velikými reflektory a ošklíbal se nad zajatci. Měl za úkol zajmout i ženu a nějakého divného tvora, kteří se podle informací měli ve městě nacházet, ale nikde je nenašli. Jeho vojáci procházeli trosky starých kamenných domů a našli jenom pár pavouků. Trochu vzrušení vzniklo, když na ně z jednoho kouta zasyčela ukrytá zmije. Chtěli ji zabít, ale rozkaz velitele je zastavil. Nepřišli válčit s hady. Hledání bylo stále povrchnější, až vydal velitel rozkaz k odchodu. Staré trosky ho nezajímaly, pokud neobsahovaly nějaké skryté poklady. Jestli tam nějaké jsou, jistě se o nich časem od zajatců dozví, a bude lepší, když o tom bude vědět co nejméně dalších lidí.
Světla zhasla, lidé odešli a rozvaliny města se ponořily do tmy. Vycházející slunce se letmo dotklo sítě, vyschlé kašny a sloupu prachu zvířeného poryvem větru. Nic jiného než vítr se nepohnulo. Údolí zůstalo bez života.

Eleanor seděla v pokoji pro hosty zabalená do županu a v prstech svírala sklenici s vodou. Znovu si v hlavě přehrávala poslední okamžiky na ostrůvku. Něco si pamatovala a něco jí vyprávěli ostatní.
Druitt se objevil v ten nejvhodnější okamžik. Odložil Eli a Biggiho do vstupní haly Svatyně a podruhé se tam objevil rozmrzelý. Helen s Henrym čekali nad údolím a sledovali postup i ústup tureckého vojska. Využili jeho nabídky na rychlou dopravu a jako další putovala do Útočiště Artheophleura, která jim pomohla odpoutat pozornost. Ze dvou cest se staly tři a John se cítil mírně uražen. Alespoň se tak tvářil. Jak Eli zaznamenala, většinu nespokojenosti jenom hrál. Za ten okamžik, kdy se mohl beztrestně dotknout Helen mu to stálo.
Eli v době, kdy přenesl zpátky i Helen s Henrym, ještě seděla na studené podlaze vstupní haly. Nejraději by si tam lehla a usnula. Biggie už odváděl jejich nového článkovitého hosta do suterénu a huhlavě mu něco vyprávěl.
Druitt Henryho pustil hned, ale doktorku Magnusovou si na okamžik přitáhl blíž k sobě. Jenom tak, aby se mohl letmo dotknout rty jejích vlasů, než uvolnil stisk. Helen si toho ani nevšimla nebo se tak aspoň tvářila. Hned začala organizovat přesun Eli na ošetřovnu a sháněla se po Big Guyovi.
John si všiml Eleanořina malého úsměvu a sklonil se nad ní. V další vteřině ji pokládal na lůžko ošetřovny a do ucha jí sykl: „Nic dojemného.“
Klidně se k němu obrátila. „Nápodobně,“ usmála se. „A děkujeme,“ dodala.
Chystal se zmizet, ale při jejích posledních slovech se zarazil. Vzal z nejbližšího stolu sklenici, naplnil ji vodou ze džbánu a podal ji Eli. „Všichni vědí, že ten chlupáč má pro tebe slabost,“ říkal při tom.
Eli sklenku naráz vyprázdnila a pohodlně se opřela o polštář. „Takových je, kteří mají pro někoho slabost,“ zašeptala a zavřela oči. Mizení a zjevování se Johna Druitta ji pořád trochu mátlo, i když mělo nesporné výhody. Zrovna teď si nepřála sledovat jeho zmizení.
Doktorka vešla na ošetřovnu a zadívala se na spící Eleanor. Kromě rychle se hojící rány na boku, pár odřenin a nedostatku tekutin jí zřejmě nic nebylo. Měli štěstí. Všichni měli štěstí, že jim podařilo najít dva ztracené členy Svatyně včas, a také, že vojáci nenašli podzemní sál s bohatstvím nashromážděným tou zvláštní sektou. Byly tam předměty, které by neměly vidět nepovolané oči. Pro lovce pokladů byl podzemní sál plný nečekaných nástrah a nebezpečí.
Helen nechala Eleanor spát, jenom jí na stolku vedle postele nechala lístek se vzkazem, že její pokoj je připraven. Až se probudí, může se tam přesunout a využít všechny dostupné vymoženosti Útočiště, aby byla zase sama sebou.
Eli se při četní lístku smála. O vymoženostech jako je sprcha se jí v posledních nocích i zdálo.

Doufám, že jste se trochu zahřáli na sluníčku. Eli rozhodně ano
Děkuji za kometáře

[Aiwendill]

Jeeeej slunicko...


To ja rad....

Moc libilo, chtit dalsi...

[andoriel]

Vždyť jsi to snad ani nemohl stačit přečíst, Aiwendille
Děkuju Ani jsem netušila, že se mi Sanctuary tak rozjede, ale na druhou stranu si občas ráda odskočím z Pegasu.
Nic nového nemám rozepsané, ale jistě na to časem dojde.