SG: ZDP - druhá série bude - asi :)

[andoriel]

Moc se omlouváme za dlouhé zdržení. Technické problémy jsou konečně vyřešeny (snad) a tady je další část:

12.Po stříbrné niti

„To není Lorn.“
Zašeptala jsem to asi příliš nahlas, protože dr. Beckett se ke mně otočil s tázavým výrazem.
„Co jsi říkala?“
„Ale nic. Kdy budou hotové testy DNA?“
„Asi za hodinu.“ Carson přestal s psaním a sjel mě zkoumavým pohledem.
„Proč se ptáš? Něco se ti snad nezdá?“
„Ne, to ne. Jen mě to tak napadlo. Nechce se mi věřit, že je major i s celým týmem mrtvý.“ V duchu jsem se proklínala za svůj hbitý jazyk. Nedávala jsem si pozor, protože jsem byla k smrti unavená a tahle duševní únava se už začínala projevovat i navenek.
„To nikomu z nás, ale všechny dosavadní důkazy bohužel naznačují opak. Testy to nejspíš potvrdí.“
„Hm,“ povzdechla jsem si a zamyšleně přejela prstem po psí známce, která byla uložena ve stříbrné misce vedle lůžka s ohořelým tělem. Tiše to zacinkalo, jak se otřel kov o kov.
„Co moje testy?“
„V pořádku – jako vždy.“
„Takže můžu v klidu zpátky do práce.“ Usmála jsem se a s o něco lehčím srdcem opustila ošetřovnu nasáklou nasládlým pachem spáleného masa.

Když se za Erin zavřely dveře, doktor si k sobě zavolal asistentku, která měla na starosti krevní testy z rána.
„Viděla jsi ji?“
„Ano, doktore. Zdála se mi nezvykle pobledlá.“
„V tom máte naprostou pravdu, Beth. Erin nikdy nevypadala tak…neduživě a zchátrale. Řekl bych, že dokonce ani po transportu z Velétosu neutrpěl její vzhled tak jako teď.“ Carson si přejel dlaní přes zarudlé oči a přistrčil lehce zneklidněné sestřičce po stole list papíru.
„To jsou její krevní testy,“ krátce se odmlčel a zakroutil nechápavě hlavou. „Co tomu říkáte?“
„Všechny hodnoty jsou v pořádku. Kam tím míříte?“
„To je právě ono, hodnoty jsou přímo ukázkové, ale upřímně – očekávala byste takovéto výsledky u někoho, kdo vypadá jako ona? Vždyť už jen od pohledu to vypadá přinejmenším na těžkou anémii!“
„Mám je udělat znovu?“ Beth s pochopením pohlédla do Carsonovy tváře, zmítané duševními muky nad nevyřešenou záhadou. V týmu doktora Becketta bylo již všeobecně známo, jakou posedlostí jejich nadřízený trpí, pokud se jedná o zdravotní stav Erin Velenské.
„Buďte tak hodná, prosím.“

„Jestli to takhle půjde dál, bůh ví, že už to dlouho nevydržím! Nevidíš, jak vypadám?“
„Vypadáš přiměřeně svému stavu, což je vcelku pochopitelné, tak si přestaň stěžovat.“ Dar zakoulel netrpělivě očima a vyčkával u schodiště. „Tělo trpí, ale duše a všechno, co je v ní, sílí. Nedělej si teď s hmotnou schránkou starosti. Musí to být, není jiná možnost. Za to, co získáš, pokud budeme úspěšní, je to přijatelné riziko. Víš, co říká to vaše pořekadlo, ne?“
„Myslíš, co tě nezabije, to tě posílí? Pěkná blbost.“
„Ale jdi.“
„Já už ani nevím, co je to den bez bolesti. Opravdu nemůžu ani jeden prášek?“
„Žádné léky.“ Nekompromisně řekl Dar. „Tvoje tělo musí být naprosto čisté.“
„Já už se o to nechci pokoušet, k ničemu to nevede!“ Erin se zastavila u paty schodiště a prosebně pohlédla na éterickou dívenku nad sebou. Dnes si Dar vylepšil svou podobu dvěma copy svázanými blankytnými mašlemi. Úplná Dorotka, pomyslela si Erin kysele mezi záchvaty bolesti, které se staly v posledních týdnech jejími stálými společníky.
„Že nevede?“ Drobná blondýnka se zakabonila. „Samozřejmě, že pokroky nejsou nijak závratné, ale postupujeme podle časového plánu.“
„My máme nějaký časový harmonogram?!“
„JÁ mám plán a na jeho základě mohu směle říci, že dosavadní výsledky jsou uspokojivé. Pochopitelně nemůžeš v tak krátkém časovém úseku očekávat zázraky.“
„To jistě ne, přesto bych ráda viděla aspoň něco.“ Erin se krátce odmlčela než se odvážila položit přímou otázku.
„Pověz mi pravdu. Potřebuju to vědět. Jak dlouho to ještě mohu vydržet?“
„Pokud ti jde o tvou existenci, duše je nesmrtelná…víceméně.“
„Co to má znamenat to víceméně?“ Erinino energetické tělo se zlostně zachvělo. „Ne, beru to zpátky. Nemusím znát všechno. Můj dotaz se týkal té hmotné části, tedy přesněji řečeno bych se ráda dozvěděla, kolik astrálních výletů ještě moje tělo dokáže zvládnout?“
„Chceš snad po mně přesné číslo?“ Dar si pohrdavě odfrkl a obrátil se zády k nešťastné ženě, která v tomto světě vypadala stejně zuboženě jako její hmotná schránka bezduše ležící ve svém pokoji na Atlantis.
„Když máš „plán“, tak v něm jistě bude i nějaké to rozvržení tělesných sil. Nezapomeň, že tě znám – možnost si něco statisticky spočítat na tebe působí stejně jako na lidi jejich sexuální potřeby.“
Děvčátko se na Erin ošklivě podívalo a zamyšleně si dvakrát poklepalo na nos.
„Proč ne?“ pokrčilo nakonec rameny, „když tě dostatečně nemotivovala představa bezútěšné a nepříliš dlouhé budoucnosti, bezprostřední hrozba by mohla zapůsobit lépe. Tak tedy dobrá, řeknu ti to na rovinu. Dneska to musíme dokončit. Pokud neprojdeme zrcadlem teď, neprojdeme už nikdy. Tvoje tělo se nachází na pokraji kolapsu. Vyčerpali jsme mu všechny rezervy a při další cestě sem by se nejspíš ani jedna z nás neměla kam vrátit. Takže můžeme, prosím, konečně přestat mrhat časem?“
Erin nebyla schopná slova. Přiznání Daru jí na chvíli úplně ochromilo. Přece jen myslela, že pro její přípravu zbývá více času. Osobně to odhadovala na týdny a náhlé prozření jí uvrhlo do šoku. Jak Erin povolila v soustředění, její astrální tělo se začalo hroutit. Rysy se rozostřily a ze zářících očí se staly jen dva pohasínající body, z nichž stékaly temné šmouhy jako rozteklý make-up. Dar chvíli přešlapoval na místě a se zájmem pozoroval oněmělou mihotající se postavu před sebou. Pak zvedl ruku. Rychlostí větší než bylo možné lidským okem zaznamenat, se útlá paže natáhla jako gumový had a překonala vzdálenost dvaačtyřiceti kamenných schodů. Do ticha zaznělo ostré mlasknutí.
„Díky.“ procedila Erin mezi zuby a promnula si zarudlé místo na levé tváři, kam dopadla dívčina dlaň. Její obličej znovu nabyl původní podoby a přízračné tělo přestalo blikat.
„Rádo se stalo,“ pronesl Dar hlasem, kterým by bylo možné přetínat hedvábné kapesníčky ve vzduchu, „a kdyby to nestačilo, velice ráda přidám.“
„Není třeba. Už jsem v pořádku.“ Řekla Erin a bezděčně si uhladila vytahané bílé tílko, které společně s přiléhavými černými džínami a rozdrbanými converskami tvořilo „outfit“ pro dnešní cestu.
„OK, takže?“
„Takže můžeme vyrazit.“ Odtušila pochmurně knihovnice a rychle vyběhla po schodech za děvčátkem, které otevřelo těžká dubová vrata, jako by nic nevážily. Schodiště zalila fialová záře světa za nimi. Světa, který obě dobře znaly.

„Vydrž ještě minutku, už to bude! Vydrž! Soustřeď se! Tam se dívej, ne na mě! Ale nééé….“
Vyčerpaně jsem klesla na kolena do bílého písku a snažila se popadnout dech, který jsem bezděčně zadržovala po celou dobu toho bláznivého snažení. Pomáhalo mi to lépe zvládat bolest. Prsty jsem zabořila do písku a křečovitě ho svírala v dlaních představujíc si při tom Darův drobný bledý krček. Hned se mi trochu ulevilo.
„Jak se mám soustředit, když mi do toho pořád kecáš?“ zachrčela jsem, když jsem v sobě konečně našla trochu dechu. „Myslíš, že je tak snadné se povznést?“
„No, tak se hned nečerti, chtěla jsem tě jen trochu povzbudit – prý to pomáhá – a nezapomeň, že se jedná jen o částečné povznesení. Buď ráda, že se nemusíš starat ještě o svou fyzickou schránku, ta je u celkového povznesení nejhorší překážkou.“
„Skvělý, to mám ale štěstí.“ Zafuněla jsem a zamžourala pod nápory bolesti, které mi v hlavě prokousávaly tisíce cestiček.
„Tak až budeš připravená…“ Dar se „nenápadně“ podíval na hodinky, které se mu u té příležitosti zhmotnily na ruce, aby o vteřinu později zase zmizely.
„Projev trochu velkorysosti a dej mi ještě minutku, ano?“
„Myslím, že se do tebe dokážu vcítit natolik dobře, abych poznala, kolik sil ti ještě zbývá.“
„Jasně, ty jsi empatická asi jako sekačka na trávu.“
„Na ohledy není čas.“
Nechtěla jsem rozdmýchávat další slovní přestřelku, proto jsem přesunula pozornost zpátky k zrcadlu, z kterého vylétávaly do prostoru modré jiskry jako pozůstatek mého posledního nezdařilého pokusu dostat se dovnitř. Hladký povrch neodhaloval nic než temnotu. Nebylo to normální zrcadlo a nikdy neodráželo toho, kdo se do něj díval. Znervózňovalo mě to. Člověk se pak cítil jaksi neúplný, jako by část z něj chyběla…
Prozření, které následovalo, mnou projelo jako blesk a já nedokázala pochopit, jak mi to mohlo tak dlouho unikat. Stočila jsem pohled k Daru, který si zachmuřeně prohlížel špičky černých lakovaných střevíčků a očividně se nudil. S nechutí jsem ho skoukla od hlavy k patě. Žil ve mně už příliš dlouho. Ať se mi to líbilo nebo ne, stal se mou součástí a já jeho. Po celou dobu, během níž jsem se pokoušela projít skrz zrcadlo, tu kousek ze mě zůstával v něm a působil stejně jako závaží na noze, které brání tonoucímu vynořit se zpátky na hladinu. Neúplná duše se nikdy nemohla povznést. Jedinou mojí – naší nadějí byl společný průchod, museli jsme být při vstupu nějak spojeni.
Poprvé po mnoha týdnech jsem se spontánně usmála, což samolibou dívenku nesmírně popudilo.
„Bavíš se dobře?“ řekla tónem tak kousavým, že jsem za krkem ucítila tlak neviditelných zubů.
„Jen sbírám síly.“ Odvětila jsem s nevinným pohledem, zatímco se v mé hlavě rodil plán.
„Tak sbírej rychle a přestaň se při tom tak šklebit. Vypadáš jako svoje slabomyslné dvojče.“
Přešla jsem poslední Darovu poznámku mlčky a horečně přemýšlela. Nepochybovala jsem, že přesvědčit Dar o správnosti mé teorie bude nemožné. Vždy považoval své názory a výpočty na rozdíl od mých za neomylné. Přiznat byť i jen možnost chyby bylo z jeho strany naprosto nepřijatelné. Když jsem o tom tak přemýšlela, musela jsem uznat, že měli s dr. McKayem mnoho společného. Možná to byl také jeden z důvodů, proč mě pravidelně jeho neomalené poznámky tak vytáčely. Připomínaly mi Rodneyho a představa jeho přítomnosti v mé hlavě byla děsivá sama o sobě. Nemusel při tom ani trousit ty své rozumy.
A pak tu byla samozřejmě bolest. Stejně jako dr. McKay se i Dar chorobně bál sebemenší bolístky. Jakékoliv prožívání nepohodlí ho přivádělo k nepříčetnosti a dával při tom naplno průchod svým sklonům k teatrálnosti, což přivádělo k šílenství zase mě, protože jsem to musela chtě nechtě poslouchat.
Když jsem v duchu zhodnotila všechna rizika, rozhodla jsem se uskutečnit svůj plán bez Darova vědomí. Jednoznačně nejrozumnější se jevilo zanechat ho v přesvědčení, jak za ukrutných bolestí oddřu všechnu námahu já a on pak za mnou bez potíží projde otevřenou bránou.
Zatvářila jsem se zničeně, což v mém případě nebylo nikterak těžké, a upřela na dívenku v blankytných šatičkách se žlutými srdíčky prosebný pohled.
„Už se cítím líp, ale přece jen bych uvítala nějaké povzbuzení.“
„No prosím!“ Holčička zlostně pohodila hlavou, až se z jejích ukázkových copánků staly jen dvě rozmazané šmouhy kolem hlavy. „Najednou je moje pomoc žádaná!“
S hranou lhostejností jsem pokrčila rameny a snažila se působit bezradně. Nikdy jsem nebyla dobrá lhářka, ale poslední rok s Darem mé schopnosti v této oblasti značně zdokonalil.
„Tak tedy konec ulejvání! Hoď s sebou, makej, dělej-“
„Počkej!“ Zadržela jsem děvčátko dřív, než stačilo plně zrealizovat svou představu pomoci. „O kibicování vážně nestojím. Potřebuju prostě podržet – doslova.“
„Co?!“
„Chytni mě za ruku a tiše stůj. Nic víc nepotřebuju.“
„Nevidím v tom žádný užitek. Jak ti něco takového pomůže?!“
„Prosím.“
Uběhly tři nekonečné vteřiny, během kterých jsem si připadala jako nejubožejší zrádce v galaxii Pegas a možná i v celém vesmíru. Ostatně, nač troškařit. Tak to alespoň vidělo moje svědomí, jehož hlásek mi kázal o beznadějné morální prohnilosti duše a pekelných kotlících, v kterých už nedočkavě bublala voda. Umlčela jsem ho a poslala do černé díry. Těsně za hranicí prostoru jsem nejasně cítila svoje srdce, jak mi v komatózním těle začíná zrychlovat. Nervózně jsem stočila pohled k pasu. Stále tam bylo. Téměř neviditelné vlákno, slabší než nejtenčí vlasec, volně se obtáčející kolem pasu. Opatrně jsem na něj zabrnkala ukazováčkem. Stačilo by tak málo…
„Jak chceš,“ přerušil tok mých pochmurných myšlenek Dar, „hlavně už začni.“
Zůstala jsem na kolenou před zrcadlem a na nevrlé dítě se už nepodívala. Mohlo by mě to příliš rozrušit. Jedinou myšlenkou jsem utišila zmatek v hlavě. V dokonale prázdné mysli mi zbyla jen naděje na život, kterou jsem se nechala ukonejšit do jakéhosi stavu strnulosti, z něhož se již dalo soustředit. Jakmile jsem ucítila na rameni stisk drobné ručky, věděla jsem, že už není cesty zpět. Pokud obě přežijeme, možná mi to jednou odpustí.

Dar nebyl zdaleka tak klidný, jak se naoko tvářil. Ve skutečnosti byl mnohem nervóznější než polomrtvá Erin, která si strach a pochybnosti v posledních měsících zrovna dvakrát neodpírala a nechala si jimi mučit duši jak jen to šlo. S napětím pozoroval vyhublé tělo před sebou, jak se snaží proniknout skrz bariéru a v duchu se při tom modlil ke starým bohům svého světa, třebaže na ně dávno nevěřil.
Pod fialovou oblohou přízračného světa panoval stejný mrtvolný klid, který ovládl i tělo Darovy hostitelky. Jen občasné zachvění řas a cukání prstů napovídalo, že Erin neodešla za svými předky na druhý břeh. Proto dívenku zaskočilo, když se náhle zvedl vítr a téměř je smetl od zrcadlové brány. Erin byla pohroužena hluboko do sebe a nic z toho nevnímala, ale Dar měl co dělat, aby je oba dva udržel na místě. Zapřel se nohama, až mu kotníky zmizely v písku, a zezadu pevně objal Erin kolem krku. Vítr každou vteřinou sílil a během chvíle se rozpoutalo peklo. Vichřice už přerostla v pouštní bouři a zvedla k nebi ohromné masy bílého písku, které byly na několika místech nasáty rotujícími větrnými víry. Následující tlaková vlna je málem odnesla s sebou a jen nadlidská síla Daru je držela u brány. Pod nápory zvířeného písku, který je pokryl třpytivě bílou vrstvou podobnou jinovatce, se nemohli pořádně nadechnout, což se ukázalo jako velký problém i v astrálním světě, který měl vlastní pravidla. Dívenka si jednou rukou sáhla dozadu a nahmatala uzel. Prudkým pohybem uvolnila mašli a strhla ze sebe kdysi bílou a nažehlenou zástěrku. Po krátkém, ale namáhavém boji s větrem ji přehodila Erin přes tvář, aby ji uchránila před nejhorším. I když měla pevně zavřené oči, s děsivou jistotou cítila, jak se vzdálená tornáda rychle blíží. Vítr už dosáhl takové síly, že si musel Dar skrýt tvář do Erininých divoce vlajících vlasů a v prstech, křečovitě svírajících látku, mu pulzovalo bolestí. Drobné paže se chvěly přemírou námahy a dívčino sebeovládání se začínalo hroutit. Dosud nevěděla, zda je bouře součástí otevírání portálu nebo jen vrtochem tohoto podivného světa. Zoufale se přitiskla ke klečící knihovnici a upnula se k tomu jedinému, na čem záleželo. Poskytnout Erin co nejvíce času.

Když Erininým tělem otřásly první záchvěvy změny, dostoupila bouře vrcholu. Erin však okouzleně naslouchala tichu. Absolutní absence zvuku byla svým způsobem mnohem víc ohlušující než kvílivé ječení větru. Dokázala prostoupit tělem až na kost a otevřít se v něm jako rozvíjející se květ. Prapůvodní vesmírné ticho se kolem ní pevně omotalo a prorostlo duší skrz naskrz. Drtilo ji svou neviditelnou váhou, rozpínalo se uvnitř ochablé duše a bouralo jednu mentální bariéru za druhou, až ji nakonec naprosto pohltilo. Již nebyla Erin Velenskou, všechny vzpomínky přehlušilo ticho, které jí dovolilo na jeden úder lidského srdce zaslechnout tep hvězd. Ačkoliv povznesení trvalo jen okamžik, jeho síla stačila k otevření zrcadlového portálu. Nejhorší byl pro Erin náhlý sešup z vyšší sféry bytí zpátky. Když z ní to nadpozemské ticho vyprchalo, cítila se jako prázdná nádoba. Nejasně si uvědomovala, že měla na dosah něco úžasného a sotva se toho stačila dotknout, bylo jí to odepřeno. Ten pocit nenávratné ztráty ji trhal, astrální srdce vynechalo pár úderů, jako by se rozhodovalo, zda má cenu táhnout Erinino tělo dál, ale nakonec znovu udalo pravidelné tempo. Erin procitla do krvavého světa.

Omámeně zamžourala pískem zanesenýma očima na oblohu. Táhla se přes ni výrazná rudá šmouha na jednom konci posetá shlukem vybledlých hvězd.
„Vsadila bych se, že jich bude pět set,“ procedila Erin skrz vyschlé hrdlo. Vítr jak mávnutím kouzelného proutku ustal a nebe se vyjasnilo. Nechápavě pohlédla na zem před sebou. Ležela tam napůl zavátá dětská zástěra. Teprve pak si uvědomila, proč se jí tak těžko dýchá. Mohly za to drobné paže, které jí nelidskou silou tiskly krk. Pak jí pohled padl na bránu. Líně se přelévající temnota se roztrhala a odhalila obraz za ní. Erin poznala známé údolí s vysokou štíhlou věží, jejíž vrchol tvořila křišťálová špice. Zkusmo se dotkla povrchu zrcadla. Očekávala odpor, ale tentokrát jí ruka prošla dovnitř tak snadno, jako by ji ponořila do vody. Dovolila si slabý úsměv a obrnila se proti nadcházející bolesti. Musela jednat rychle, protože Dar se právě chystal pustit. Hrubě si přidržela pouštějící se paže na svém krku a rychle se vrhla vpřed. Brána je tiše pohltila a její povrch opět zčernal. Rudá kometa zmizela a s ní i krvavé světlo. Svět byl opět jako dřív, jen před opuštěným zrcadlem svítil kousek bělostné látky.

„Tak už se zvedni!“ Erin provinile přešlapovala nad svíjejícím se tělíčkem bílé kočky a bezmocně zatínala pěsti. Kočičí naříkání muselo být slyšet na míle daleko, ale pro Erin bylo nejhorší sledovat bolestí zlomené zvíře, jak sebou divoce hází a v křečích zatíná drápky.
„Ježíš, vždyť jsem se ti už stokrát omluvila! Přestaň tady předvádět divadlo a přeměň se na něco, s čím bych mohla mluvit!“ Protože kočka ani nadále nejevila známky jakékoliv rozumné reakce, Erin jí nechala být a poodešla o kousek dál, aby jí řev neprorazil ušní bubínky. Vážně se začala obávat o Darovo duševní zdraví. Bolest odezněla po pár minutách průchodu branou, ale možná to na bytosti, jako byl Dar, působilo jinak.
„Věř mi, Dare, že nebyla jiná možnost. Nefungovalo by to, kdybychom neprošli společně. Musela jsem to udělat!“ zakřičela přes rameno na soptící kočku. Když se opět nedočkala žádné odezvy, s povzdechem usedla do protivně zelené trávy a opřela bradu o kolena. Pohled na trpící zvíře jí drásal skoro stejně jako předchozí fyzická bolest, ale znovu už se nepokoušela Dar uklidňovat. Po prvním pokusu jí rozběsněná šelma poškrábala na ruce a prokousla malíček. Při té vzpomínce si rozmrzele promnula předloktí. Z astrálního těla se řinula modrá krev, takže ruka vypadala, jako by ji Erin ponořila po loket do tyrkysové barvy. Naštěstí krvácení brzy ustalo, zůstala jen tupá bolest, slabě pulzující pod kůží.
„Do prdele,“ ulevila si asi po sto padesáté a přitiskla dlaně na uši, aby to šílenství alespoň ztlumila, „ať už to skončí.“

Měla pocit, že tam musí sedět celou věčnost, zatímco se hluboko do ní i přes zacpané uši zařezávalo kočičí vřeštění a s neutuchající silou jí znemožňovalo rozumně myslet. Proto trvalo nějakou chvíli, než si přes svou momentální rezignaci uvědomila, že skučení utichlo. Ve skutečnosti celý ten srdcervoucí výstup trval sotva půl hodiny, ale v té chvíli si byla jistá, že Dar prořval celý den.
Pomalu zvedla hlavu a podezíravě se zadívala na kočku, která seděla proti ní a pilně se olizovala. Trpělivě čekala, až Dar dokončí očistu. Při tom pohledu ji zalila náhlá vlna radosti a musela se vší silou držet, aby se na kočku nevrhla a nerozmačkala ji v objetí. Nakonec jí v tom zadržela hlavně představa ostrých drápů a ještě ostřejších zubů, které zanechaly na levém předloktí štiplavé stopy a oteklý prst.
„Jsi na příjmu?“ otázala se zkusmo a pátrala ve žlutých očích po nějaké známce inteligence.
Kočka vstala, ladně se prohnula, zívla a zase se posadila. Erin na ní s očekáváním hleděla. Uběhla minuta, pak další a ještě jedna. Čas jako by zamrzl. Počáteční nával radosti opadl a na jeho místo nastoupil rychle narůstající vztek. Dar se opět vrátil k olizování tlapek, aniž by Erin věnoval další pozornost. Pohár trpělivosti přetekl.
„Tak už mluv!“ Prsty oddrolila ze země kus hlíny a vší silou jím mrštila po kočce. Zásah byl přesný. Hrouda se rozprskla Darovi rovnou mezi oči. Erinina zlostná reakce byla tak nečekaná, že nejdřív jen překvapeně zavřískl a až pak se dal do skřehotavého nadávání.
„Přestaň mi pořád ubližovat!“ Z kočičí tlamy se nesl Darův hlas v mnohem hlubším tónu, než na jaký byla Erin zvyklá a navíc měl srozumitelností blíž k slepičímu krákorání než lidské řeči. Než si knihovnice stačila přeložit a domyslet první větu, Dar se rozpálil do běla, až mu ze srsti odlétaly jiskry a dal naplno průchod svým křivdám.
„Kdo tě pozvedl z prachu tvé podřadné existence a povýšil na něco aspoň trochu životaschopného? Kdo ti propůjčil schopnosti, které zesílily směšně slabé lidské smysly? NO KDO?!!! A co dostanu na oplátku? Jen bolest, bolest a ještě víc bolesti!!!“
Erin s hrůzou pozorovala, jak Darova sněhově bílá srst vzplála modrým plamenem. Kočka se však nesvíjela bolestí, ačkoliv jí oheň zcela pohltil. Plameny jí neublížily. Jediné křeče, které jí cloumaly, byly způsobené vztekem. Oněmělou knihovnici napadlo, že za jiných okolností by pohled na modře plápolající zvíře byl i krásný.
„Měla bych několik drobných připomínek k tvému úžasnému projevu, protože ti pár důležitých faktů zřejmě uniklo. Tak zaprvé jsi ve mně získal neomezené ubytování, které ti jen tak mimochodem zachránilo tvůj drahý život a za druhé si laskavě nech ty povýšené kecy. Kdybys do mě nevlezl, nesnažila by se nás teď zabít nějaká podělaná wraithská sekta, nemusela bych se povznést a vedla celkem spokojený a hlavně klidný život.“
„Unudila by ses k smrti!“
„Říkáš ty!“
„Neumíš si představit, jak moc to bolelo!“
„Věř mi, že umím, prošla jsem si tím samým!“
„Nevíš nic! U mě se to projevilo s mnohem horšími účinky!“
„Jak to můžeš vědět? Cítíš snad mou bolest?“
„Prostě to vím!“
„To je skutečně odpověď hodná tebe!“
Nahromaděná zloba učinila z drobného zvířete modrou planoucí kouli. Plameny ho pohltily natolik, že z něj zůstaly jen nejasné obrysy. Erin se podívala stranou, aby zklidnila zrak i mysl. Když bloudila pohledem za Darovými zády, koutkem oka zachytila místo nedaleko rozcestí. Před očima se jí mihlo něco tmavého. Rychle stočila zrak kousek zpátky a zaměřila se pozorněji na jeden bod. Když rozeznala, na co se dívá, páteří jí projel chlad.
Kočka si dala krátkou pauzu tím, že si pohrdavě odplivla na zem. Vypadalo to dost komicky, nebylo však nikoho, kdo by to ocenil. Dar se poprvé pořádně zadíval do Erininých očí, aby zjistil, jaký na ni mají vyřčená – nebo přesněji řečeno vyřvaná – obvinění dopad. První věc, kterou zjistil, se mu ani trochu nelíbila. Erin ho vůbec nevnímala, což ho rozlítilo na vyšší level. Druhá věc, kterou zaznamenal, ho přiměla zmlknout uprostřed zlostného nádechu. Jakmile pohlédl do Erininy tváře, věděl, že je něco špatně. Strach, který čišel z široce rozevřených stříbřitých očí, byl nanejvýš znepokojivý. Teprve pak si Dar všiml i dalších varovných znamení a ve vteřině vystřízlivěl.
„Erin? Co se děje?“
Mladá žena k němu pomalu sklopila zrak a přiškrceným hlasem zašeptala:
„Hele, kočičáku, asi bychom se měli uklidnit.“
„Proč?“ špitla kočka a modrý oheň jako mávnutím kouzelného proutku zhasl. Erin to přišlo skoro líto.
„Vypadá to, že máme problém.“ Knihovnice nasucho polkla a téměř neznatelným pokývnutím hlavy naznačila polohu „problému“. „Tam přichází.“

„Ale ne.“ Prskl Dar a nahrbil hřbet.
„Bohužel ano,“ odtušila Erin a bezmyšlenkovitě se sehnula pro zježenou kočku, které se nějak povedlo omotat se kolem její nohy. Ochranitelsky ji schovala v náruči a naoko klidně vyšla vstříc nově příchozím. Instinkt jí napověděl, že utíkat nemá cenu. Dostihli by ji dřív než by jim stačila ukázat záda. Oni tu byli doma a jako bytosti stvořené z astrální látky měly výhodu na své straně. Ostatně v astrálu nebylo snazší věcí než překousnout křehkou šňůru života, a zuby gnómů by počtem i velikostí s přehledem zvítězily nad jakýmkoliv ozubeným tvorem z většiny materiálních světů.
„Neměli by být menší?“
„Nenech se klamat vaší zkreslenou mytologií, gnómové tady v první sféře běžně dorůstají osmi stop.“
„Co od nás chtějí? Měla jsem za to, že se elementární bytosti smrtelníkům ukazují jen zřídka.“
„Ano, pokud je něco – nebo někdo – nerozzlobí.“ Dar se schoulil hlouběji v náručí, až z něho zbyly k vidění jen uši. „A gnómové jsou pověstní svými výbuchy vzteku.“
„Museli se probudit naším příchodem. Jako zosobnění živlu země jsou spjati s určitým místem, které chrání a střeží.“ Erin si vzpomněla na spálený kruh země v okolí zrcadlového portálu. „A my jsme jim ho narušili.“
„Jejich silná potřeba klidu a ticha nám kladné body taky nepřidala,“ neodpustil si Dar přispět svou troškou do mlýna.
„Přeměň se v něco velkého a hrozivého. Třeba je to odradí provést nám všechny ty ošklivé věci, které mi šrotují mysl.“
„Neznám nic tak hrozivého, co by je dokázalo zastavit, natož vystrašit. Neznají strach ani bolest, jejich jedinou starostí je ochrana místa, jemuž vdechují život. Pro nic jiného nežijí a nic jiného neznají, je to jediný důvod jejich existence, ovšem velice silný. Tak silný, že mu obětují naprosto vše.“
„Tak to aspoň zkus!“
„Nemůžu.“ přiznala nešťastně kočka a schoulila se ještě víc do sebe.
„Jak to?!“
„Nevím, prostě to nejde!“
„Jak to?!!!“ Do Erinina hlasu pronikl lehce hysterický podtón. Nervózně přejížděla očima po mohutných postavách, které mezitím vystoupily z březového háje za rozcestím. Napočítala jich osm, ale mezi stromy zahlédla nejméně další tři míhající se siluety. Přicházeli pomalým rozvláčným tempem, jako by se brodili blátem, ale jejich krok byl pevný a jistý. Brzy utvořili řadu, která se rovnoměrně rozrůstala, jak mezi sebou zvětšovali rozestupy.
„Chystají se nás obklíčit,“ poznamenal Dar, když se gnómové na obou koncích přesunuli před své nejbližší druhy.
„To vidím taky,“ vyštěkla podrážděně knihovnice, „ale momentálně mě zajímá, proč nejsi schopen metamorfózy? Vždyť ti to předtím šlo tak snadno! Dokázal ses přeměnit, na co se ti jen zlíbilo!“
„Jistě,“ ušklíbl se Dar, což v jeho současné podobě připomínalo spíše dávení se natrávenými chlupy, „narozdíl od tebe, pro kterou se stalo vrcholným uměním změnit si barvu tenisek, mi mé schopnosti dovolily téměř neomezenou tvárnost, bohužel mě průchod bránou oslabil natolik, že je s podivem, když jakžtakž zvládnu udržovat své tělo alespoň v nějaké podobě,“ kočka ze sebe vydala krátký skřípavý zvuk, který Erin nakonec rozšifrovala jako smích, „ale pokud tě to uklidní, hádám, že je to jen dočasná indispozice. Moje regenerační schopnosti si s tím poradí, nepotřebuji nic než trochu času.“
„Který ale momentálně jaksi nemáme!“
„To je bohužel smutný fakt a pro nás zřejmě fatální.“ Odpověděl Dar na kousavou poznámku a nepokrytě se roztřásl strachy.
Erin si uvědomila, že drkotá zuby. Zkusila přestat, ale nešlo to. Zastavila se, aby získala čas, což ji stálo poslední zbytky sil. Připadala si jako loutka, které povolily vodicí drátky a která se pohybuje už jen setrvačností. Nebude trvat dlouho a padne k zemi jako podťatý strom.
Kruh se uzavřel. Žena s rozcuchanými prošedivělými vlasy a kočkou v náručí, kterou k sobě tiskla jako nejdražší poklad světa, se s šíleným výrazem otočila na patě a postupně pohlédla do třinácti párů rubínových očí, které žhnuly jako uhlíky. Jejich těla byla tvořena z většiny jen černým kouřem. Celkově se vzdáleně proporčně podobaly lidským, dojem kazily hlavně robustní neforemné končetiny, připomínající nohy slona. Tvar jim pak dávalo spletené kořenoví, větévky a mech, které temnou mlhu poutaly uvnitř. Tváře postrádaly jakékoliv rysy. Kromě planoucích očí trčelo z místa, kde Erin tušila bradu, několik špičatých útvarů, pravděpodobně krápníků. Pokud měli gnómové nos nebo uši, nepodařilo se je Erin v té záplavě větví a listů rozeznat. U některých z nich vršek hlavy obrůstaly podivné popínavé rostliny obtěžkané malými hrozny bobulí. Podle barvy se jednalo zřejmě o samotnou původní pralátku, z které kdysi astrál vznikl.
Na rozcestí padl soumrak a zahalil přízračný svět do namodralé temnoty. Erin bezmocně stála uvnitř zlověstného kruhu a horečně vymýšlela jeden plán za druhým, aby je vzápětí zase zavrhla, každý šílenější a nebezpečnější než předchozí. Když už jí v hlavě zůstalo jen beznadějné prázdno, elementál po její pravici postoupil o krok vpřed a z hrdla se mu vydralo výhružné vrčení. Erin se při tom zvuku přikrčila a bolestně sykla, když ucítila Darovy drápky zatínající se do paže.
„PROČ?!!!“ Hlas gnóma pronikl Erin až ke kostem. „VY NIČIT!!!“ Rozlícený obr zvedl nohu a dupl na třpytivou nitku, která se kolem něj vinula až k zrcadlové bráně. Knihovnicí to trhlo, jako by dostala herdu do zad.
„Dare! Potřebuju tvou pomoc! Zkusím nás přemístit!“
„Zešílelas?“
„Možná, ale nevidím jinou možnost!“
„I pro mě je obtížné teleportovat se na delší vzdálenosti, jak to chceš dokázat ty? Kolikrát ti ještě budu muset zopakovat, že jsem příliš slabý? Nemůžu ti s tím pomoci!“
„Nechci pomoc s přemístěním, ale s odvedením pozornosti,“ Erin kývla hlavou směrem k místu, kde rozhněvaný gnóm přišlápl její životadárnou šňůru, „Musíš ho přinutit couvnout, o víc se nestarej. Hlavně si pospěš!“
Gnómové zvrátili hlavy k nebi právě ve chvíli, kdy kočka vyskočila ženě z náručí. Dvěma skoky překonala vzdálenost ze středu kruhu k rozzuřenému gnómovi a proletěla mu mezi nohama. Obr zařval, ale nepohnul se. Dar si dovolil krátký pohled na Erin. Klečela uprostřed kruhu a rukama si zakrývala tvář.
„To nemůže dokázat.“ Zamumlal si a zplna hrdla prskl, co mu síly stačily. Jiskra, kterou v sobě vykřesal, měla tentokrát barvu krve. Dopadla na obrovu nohu s tichým zasyčením a v místě, kam dopadla, začaly spletené větve ihned doutnat. Malý ohýnek se začal prokousávat skrz listy stále hlouběji.

Erin si uvědomila, že jí od smrti dělí jen okamžik, sotva se Darovy tlapky dotkly země. Gnómové s očima upřenýma k nebi sbírali sílu ke společnému ohnivému výdechu. Hrudníky se jim nafoukly, jak do sebe za hlasitého hvízdání nasávali z astrálního vzduchu prachové částice pralátky, která se v jejich útrobách měnila ve smrtící nástroj.
„Spálí nás na prach.“ Zděšeně zašeptala a zakryla si tvář dlaněmi ve snaze udržet si mysl pod kontrolou. Mimoděk se jí vybavila část proroctví. Cestu si zvolila, ale zda ji dovede k cíli, se neodvažovala ani odhadnout. Když jí tělem proběhla slabá vibrace, věděla, že spojnice s jejím tělem se uvolnila. Usmála se. Dokázal to. Pokud se jim podaří zmizet, živlové země se ukonejší a nechají nit života na pokoji. Jako bytosti bez vlastní individuality a vyšší inteligence neoplývali potřebou mstít se. Pokud bezprostřední ohrožení pominulo a vetřelci byli zahnáni či zlikvidováni, gnómové se opět uložili ke spánku do korun stromů a pod zem, odkud čerpali svou sílu a střežili zem, jejíž živoucí duší představovali.
„Dare, poběž!“ zakřičela tak hlasitě, až jí ke konci selhal hlas, a napřáhla poslepu paže. Po jeden úder srdce nastalo ticho, pak Gnómové vydechli. Modravé šero počínající noci pročíslo třináct blesků. Střed kruhu vybuchl ohnivou explozí a k nebi vyšlehl sloup modrého ohně.

Když Erin znovu otevřela oči, neviděla nic než naprostou temnotu. Zmateně potřásla hlavou a promnula si oči upocenými dlaněmi. Svět zůstal temný. Na okamžik jí otřásla představa, že zemřela a skončila bůhví ve které sféře, zapomenutá a navěky ztracená. Poplašeně si sáhla k pasu a s úlevou vydechla, když nahmatala tenkou nit. Ještě žije. Zatím.
„Kde to-, “ pokusila se promluvit, ale hlasivky ji zradily, „- jsem?“ Druhý pokus najít hlas skončil dávivým kašlem. Hrdlo ji pálilo, jako by jím prohnala láhev pálenky. Odněkud z temnoty k ní dolehl šramot. Něco se sunulo po podlaze k ní. Rázem si vzpomněla na Dar a zachvěla se hrůzou. Stihl to? Nemohla si vzpomenout.
„Dare?“ zasípala.
Poblíž někdo zasténal. Erin sebou vyděšeně trhla. Ten hlas nepoznávala. „Kdo je tam?!“ Marně napínala zrak. Tma byla absolutní.
„Já.“ Zazněla po chvilce ticha odpověď doprovázená bolestným heknutím.
„Dare?“
Nedůvěra v jejím hlase dotyčného podráždila. Když znovu promluvil, byla si Erin jeho totožností jistá. Nikdo nedokázal být tak kousavý a nepříjemný jako Dar, když se nacházel v takovém rozpoložení.
„Ne, jsem velký zlý gnóm a přišel jsem tě sežrat. No jasně, že já! Nepoznáváš snad svého věrného druha na věčnost?“ Tolik slov Dara vyčerpalo, takže se odmlčel a chvíli jen namáhavě oddechoval.
„Je tu všude hrozná tma! Nevidím ani na vlastní prsty a tvůj hlas zní tak…zvláštně. Jsi v pořádku?“
„Proměnil jsem se.“
„Proměnil?“
„Poškodili ti snad elementálové sluch svým řevem? Jo, metamorfóza nastala samovolně během teleportace.“ Uštěpačná odpověď nenechala Erin na pochybách, že ať už je Dar čímkoliv, spokojený s tím dvakrát není.
„A kým tedy teď jsi?“ Otázala se nervózně a upírala oči do míst, odkud podrážděný hlas přicházel.
„Myslím, že člověkem.“
Erin se podle hluku a nadávek dovtípila, že se o tom Dar ujišťuje hmatem. Po krátkém šustění a hekání se jí dostalo upřesnění:
„Mužského pohlaví.“
„Hm, aha.“
Erin se opřela o ruce a zkusila vstát. Od kamenných kvádrů, na kterých ležela, jí prostydly holé paže a chlad jí začal pronikat do celého těla. Jen co se postavila na nohy, ztěžka upadla zpátky na studenou podlahu. V boku jí zlověstně píchalo a sebemenší pohyb zesiloval bolest. Potlačila vlnu mrákot a opět se vytáhla na nohy. Vykročit už nestihla. Kolena se jí podlomila slabostí a ochablé svaly pulzovaly tupou bolestí. Erin klesla zpátky a sípala námahou.
„Nevstanu, nemohu.“
„Nedivím se, já se taky nenalézám zrovna ve vrcholné formě.“
Darův špatně skrývaný smutek ji donutil ignorovat bolest do živého masa rozedřených loktů a se zatajeným dechem, aby zmírnila ostré píchání v bocích, se po čtyřech odplazila za jeho hlasem. Ležel blíž, než si myslela. Málem do něj vrazila. Když se konečky prstů dotkly jeho vlasů, do dlaní ji zastudilo něco vlhkého. Poplašeně stáhla ruku zpět a zavětřila. V nose jí zaštípal slaný pach. Něco muselo být špatně. V astrálu nebylo možné zachytit jakékoliv vjemy z materiality a tahle vůně se nedala s ničím splést.
„Ty krvácíš?“
„Vypadá to tak.“
„Ale tohle je přece skutečná krev, ne astrální!“ Erin se zmateně posadila na vlhkou podlahu. Pokoušely se o ni mdloby. Vedle ní se Dar ohavně zasmál.
„Přesně tak. Teče ze mě pravá zasraná lidská krev. Zatraceně.“
„Jak?“ ohromeně hlesla. „V jiných sférách nelze krvácet hmotu!“
„To vskutku ne, ale my už nejsme v žádné z vyšších sfér.“
Knihovnice se s nevěřícným úžasem podívala do místa, kde tušila Darovu tvář.
„Kdy jsme vystoupili?“
„Jakmile se ukončil teleportační skok.“
„Ale jak k tomu mohlo dojít? Vždyť mám kolem pasu pořád omotanou astrální niť! Cítím, že je neporušená. S čím mě tedy spojuje?“
„S tím, s čím vždycky – s hmotným tělem na Atlantis.“
„Nerozumím.“
„Tomu se už vůbec nedivím. Sám to nedokážu plně pochopit.“ Chraplavý mužský hlas si povzdechl. „Je to tou věží. Není obyčejným subordinačním bodem, ohýbá a mění nejen prostor a všechno v něm, ale i samotný čas. O tom jsem předtím netušil, kdyby ano, nikdy bych se sem s tebou nevydal. S časem si není radno zahrávat.“
„Takže jsem to dokázala.“
„Ano, přemístila jsi nás a dokonce na správné místo, ale v čem nám to bude dobré, ví teď možná jen váš směšný imaginární Bůh. Tím, že jsme vypadli z astrálu, jsme ztratili všechny možné výhody. Já jsem izolovaný mimo tvé tělo a ty jsi opět jen obyčejný člověk – a navrch zřejmě existuješ na dvou místech v jednom a tom samém vesmíru současně. Hezké, ne?“
„Jak se to jen mohlo takhle zvrtnout?“ Erin se z návalu zoufalství zamotala hlava. Před očima jí tančily barevné hvězdičky, které se vpálily i skrz zavřená víčka. Zdálo se jí, že ztrácí pevnou půdu pod nohama a žaludek na to reagoval po svém.
„Už jsi s tím nechutným reflexem skončila?“ ozval se Dar vyrovnaným hlasem, když dávivé zvuky vystřídalo několikaminutové ticho.
„Asi jo,“ vyčerpaně vydechla knihovnice a přisunula se kousek zpátky. „Kde teď vlastně přesně jsme?“
„Mě se neptej, jsem slepý jako právě narozené kotě. Můžu jen hádat, že se podle zatuchlého vzduchu, vlhka a tmy nacházíme někde v podzemních prostorách pod věží.“
„To je to s tvými schopnostmi až tak zlé?“
„Ano.“
„Ale…jsou tvé smysly jen oslabené nebo s lidským tělem zmizely úplně?“
„Nevím. Něco v sobě cítím, ale tohle neohrabané hmotné tělo mě rozptyluje. Nedokážu se v něm soustředit.“
„Co tvé zranění?“
„Pokud máš na mysli fyzické poškození, momentálně se nenacházím v bezprostředním ohrožení života. Receptory vnímající bolest zaznamenaly celkem osm povrchových poškození živé tkáně. Organismus zastavil únik krve z cévního systému a započal proces obnovy.“
„Aspoň v něčem nás štěstí neopustilo.“
„Jak jsi na tom ty?“
„Nic co by stálo za pozornost.“ Konstatovala Erin a jemně se dotkla prsty levého boku, odkud při každém nádechu vystřelovala ostrá bolest. Aspoň doufám, pomyslela si a opatrně přesunula váhu na pravou polovinu těla, aby píchání v boku co nejvíce eliminovala.
„Musíme se odtud nějak dostat.“ S povzdechem se znovu pokusila vstát. „Doufám, že netrčíme za zamčenými dveřmi nějaké hladomorny či vězeňské kobky.“
Vedle ní se ozvala změť nadávek a klení, prokládaných občasným chrchláním a bolestivým syknutím. Dar se zřejmě pokoušel o totéž. V Erin hrklo, když si plně uvědomila, jak slabý a bezmocný musí ve skutečnosti být.
„Co sem vnést trochu světla? Dokázal bys něco takového?“ rozpačitě nadhodila očekávajíc výbuch hněvu.
„Pokusím se.“ Zašeptal jí těsně do ucha. Stál tak blízko, až ucítila na tváři jeho dech. Na rameno jí ztěžka dopadla teplá dlaň a tlačila ji dolů. Pod náhlou tíhou nebezpečně zavrávorala. Kolena se jí roztřásla novou zátěží.
„Obávám se, že sis nevybral dobrou oporu.“
„Obávám se, že tu žádný další opěrný bod není. Až zažehnu energetickou kouli, najdeme nejbližší stěnu. Tím se problém nestability vyřeší.“
„Jak myslíš.“ Erin zachytila v jeho hlase známé podráždění a raději se odmlčela, aby ho nerušila v soustředění. Obrnila se před pochybnostmi a pod rouškou tmy čekala na zázrak.
Netušila, jak dlouho stála na vratkých nohou a klepala se zimou, když jí do očí zasáhlo oslepující světlo. Bolestivě přimhouřila oči a zapotácela se.
„Tos mě nemohl varovat?“
„Není zač!“ odsekl nakvašeně Dar a čekal, až se jejich oči přizpůsobí náhlé změně.
Erin opatrně pootevřela uslzené oči. Chtěla se omluvit za svou předchozí reakci, ale to, co uviděla, jí vyrazilo dech.
„Panebože! Cos to ze sebe udělal?!“ Vykřikla a prudkým škubnutím osvobodila rameno z teplého sevření.
„Co se děje? Proč na mě tak zíráš?“ Dar se znepokojením sledoval Erinin divoký výraz, když mu pohlédla do tváře. V tom okamžiku jako by ji bodly vosy. Zacouvala od něj, až zády narazila na zeď, daleko za hranice oranžového světla.
„Proč ses změnil zrovna v něj? Pro všechno na světě, mohl jsi být kýmkoliv…čímkoliv. Proč on?“ Každé slovo stálo Erin obrovské úsilí.
„Kdo?“ Dar popošel několik nejistých kroků za knihovnicí choulící se v temnotě. „Vždyť víš, že to nešlo nijak ovlivnit. Proměnil jsem se bez své vůle.“
„Nepřibližuj se!“ vzlykla.
„Ale proč? Proč? Vždyť ti přece neublížím! Jsem to pořád já!“ Dar bezmocně přešlapoval nad skrčenou ženou. Koule ho líně následovala, takže viděl, jak se její vyhublé tělo otřásá tichým nářkem. Poklekl k ní a chytil ji za ramena. Nebránila se, jen zděšeně zalapala po dechu.
„Tak mluv! Seber se!“
„Jdi pryč!“
Dara nečekaný vývoj zaskočil. Získání lidského těla ho sice poněkud vyvedlo z rovnováhy, ale nepokrytý děs v očích jeho hostitelky ho přiváděl k zoufalství. Takhle se naposled dívala do tváře wraithského kněze, když z ní vysával život. Nesnesl pomyšlení, že by k němu cítila něco podobného. Chvíli jen bezmocně sledoval uštvanou ženu, jak se chabě snaží vykroutit z jeho sevření, a pak se rozhodl.
Nemusel hledat dlouho. Vzpomínka se třepotala hned pod povrchem a překrývala vše ostatní. Dar přejížděl jejíma očima zelené oprýskané dveře a cítil neurčitý strach. Sklopil zrak na kulatou mosaznou kouli a sledoval, jak ji váhavě stiskla drobná bledá ruka. Ještě poslední nádech, pak táhlý skřípot otevíraných dveří. Do očí ho uhodilo denní světlo linoucí se skrz vysoká francouzská okna. Pod nimi leželo na rozestlané posteli tělo mladého muže. Z Erininy mysli věděl, že se jmenuje Louis a nedávno oslavil dvacáté a zároveň poslední narozeniny jeho života. Pomalu se blížil k posteli a prohlížel si mrtvé tělo. Mladík ležel na zádech, paže a nohy rozhozené, světle hnědé oči slepě zíraly ke stropu. Přes holou hruď se mu táhla rezavá šmouha. Stejnou barvou nasáklo prostěradlo pod ním i světlé dlouhé kalhoty. Zvenčí do oken škrábaly větve jabloně obsypané květy a vytvářely na ztuhlé tváři neustále se pohybující stíny. Svět potemněl.
„Běž ode mě! Jsem v pořádku!“ dolehl k němu z dáli rozzlobený hlas.
Dar se odtáhl od zuřící ženy a poprvé si pořádně prohlédl svoje nové tělo. Začalo mu svítat. Mimoděk si prsty prohrábl krátké vlasy. Nepochyboval, že budou stejně rudé jako ty mladíkovy z Erininy vzpomínky.
„Už mi nikdy nelez do hlavy,“ pronesla Erin výhružně, „obývat moje tělo ti ještě nedává právo hrabat se v mysli. To je můj soukromý prostor.“
„Kdo je Louis?“ zeptal se nespouštěje z ní ani na okamžik zrak. Odpovědi se už nedočkal.
Na protější straně místnosti se rozletěly dveře. Dovnitř se společně se světlem prodralo i vítězoslavné syčení. Erin, která se snažila těsně předtím vymanit z Darova železného objetí, mu padla s tichým zaúpěním zpátky do náručí.
„Přišli jsme pozdě,“ zašeptala.
„Nemýlil ses, Lavosssi,“ zachechtala se vysoká postava, „proplížila se sem a není sama.“
Do otevřeného prostoru dveří se natlačily další dvě postavy a potěšeně zaskřehotaly.
„Vssskutku, tentokrát ji vize odhalila, ale jak se sem dostala tak rychle? Její přítomnost mate mou mysl. Stále cítím, jako by byla mnoho světelných let daleko odsud. Jak je to možné?“
„To brzy zjistíme,“ pronesl třetí hlas chlácholivě, „dlouho se jí dařilo unikat našemu třetímu oku, ale s tím je konec.“
Dva kněží k nim s hbitostí beroucí dech přiskočili a hrubě je roztrhli od sebe. Dar s Erin to přetrpěli mlčky. Když je vyvlekli z podzemí, mlčeli stejně zarytě jako při úmorném výstupu po příkrém schodišti do posledního patra věže. Kněží se je během cesty nepokoušeli přimět k hovoru. Dlouhými dýkami s ozubeným ostřím je poháněli vpřed a jen občas jim přes kamenné tváře přelétl pohrdavý škleb, když jejich znavená těla zpomalila či klopýtla o sešlapaný schod.
Když konečně stanuli před malými železnými dvířky vedoucími do hlavního sálu, oba vězni jen stěží popadali dech. Kněz před nimi zakroutil nevěřícně hlavou.
„Jak něco tak slabého dokázalo zabít dva z našich bratří? Ze schopností, které by měla mít pod touto střechou znásobené, nejsem schopen zachytit ani stín.“
„Trpělivost, Racone,“ zasyčel první ze dvou kněží, kteří zástup uzavírali, „až dorazí velmistr, dojde tato nepříjemná záhada k osssvětlení.“
„V to doufám,“ zavrčel první kněz a sklonil hlavu, aby se nízkým vchodem protáhl.
„Pochybuješ snad o velmistrově moci?“ uhodil na nespokojeného vůdce průvodu poslední z kněží, když za sebou zabouchl železné křídlo s ohlušujícím zaduněním, které se ozvěnou odráželo od mramorových stěn rozlehlého sálu.
„Samozřejmě, že ne.“ Kněz jménem Racon sklonil hlavu na znamení pokory. Jak si ale Erin stačila povšimnout, oči mu navzdory omluvnému gestu plály nepokrytou záští.
Zajatci byli dovlečeni doprostřed sálu, kde jimi kněží smýkli o zem. Erin se okamžitě přisunula k pobledlému mladíkovi. Její prsty našly jeho ruku a silně ji stiskly. Teprve poté si své protivníky pořádně prohlédla. Racon se vzhledem rovnal běžnému příslušníku Wraithské rasy. Dlouhé bílé vlasy mu splývaly do půli zad a výrazné žluté duhovky protínaly zúžené zornice. Oproti tomu jeho dva druhové měli hladce vyholené lebky a celý prostor očí včetně bělma vyplňovala černota. Všichni ale byli jednotně oblečeni do volných kalhot a dlouhé tuniky šedé barvy, přepásané černým koženým páskem. Stejná černá stuha jim zakrývala čela. Bez hnutí snesla jejich vražedné pohledy provrtávající ji až na kost.
„Co tady s tím?“ přistoupil k nim Racon a pohodil hlavou směrem k Darovi. „K ničemu nám není, mohl bych se na něm nakrmit.“
„Zadrž,“ chytil ho za ruku Lavos, „nemáme jistotu, že je jen obyčejným člověkem. Podívej se na ni: necítíš z ní nic a přece má v sobě moc příslušící jen vyvoleným. Počkáme na velmistra, on rozhodne.“
„Ano,“ přidal se i třetí Wraith, „nesmíme se unáhlit. Chceš na sebe přivolat Jeho hněv?“
Kněží nad nimi chvíli nerozhodně stáli se založenýma rukama a poté se vzdálili na druhý konec sálu a začali se mezi sebou tiše dohadovat. Dar toho využil a zašeptal:
„Neodváží se k žádnému kroku, dokud tu nebude jejich velitel. Bojí se nestability věže a uvažují o našem přemístění do jiného subordinačního bodu. Stejně jako my ani oni netušili nic o ohýbání času na tomto místě. Jsou z toho značně nervózní.“
Erin plaše přikývla a zamyšleně zatahala za průsvitnou niť.
„Nejsou schopní zahlédnout mou astrální spojnici. Je možné, že se neumí pohybovat v jiných sférách?“
„Ano. Dovedli sice svou schopnost nazírání téměř k dokonalosti, ale umění opustit svá těla a vydat se po stezce dál, neznají.“
„To je zajímavé zjištění. Možná by se toho dalo nějak využít.“
Dar přikývl a ochranitelsky objal Erin kolem ramen.
„Taky mě to napadlo. Pokusím se nás i s nimi dostat do první sféry. Pokud dokážeme využít moment překvapení, máme naději.“
„Jaký je v tom háček?“ Obrátila se k němu Erin, když ticho, které se mezi nimi rozhostilo, trvalo několik minut.
„Nesmíme otálet příliš dlouho,“ pokrčil Dar rameny, „moje smysly mi napovídají, že velmistr je blízko a příští vibrace zesilovače, která by mně měla pomoci při skoku do vyšší sféry, přijde každou chvíli.“
„Zvládneš to?“ pohlédla na něj s obavami Erin.
„Nic jiného nám nezbývá. Jakmile se velitel připojí k ostatním, věci vezmou rychlý spád a čas nám vyprší jednou provždy.“
„Dobře. Věřím ti. Dělej, jak uznáš za vhodné.“
Dar na okamžik zaváhal. Rostla v něm zvláštní touha a on nevěděl, jak s ní naložit.
„Erin…,“ začal, ale ta, kterou si kdysi zvolil za svého hostitele, ho přerušila.
„Já vím, taky to cítím a pro případ, že by už před námi neměla ležet žádná budoucnost, je tohle poslední věcí, kterou bych chtěla ve svém životě udělat.“
Jejich rty se dotkly při prvním záchvěvu změny. Věž se opět zaktivovala. Podlaha se pod nimi zhoupla a vzduch se zavlnil modravým šerem. Byli zpět. První astrální rovina je přivítala deštěm bílého peří.
Dar byl připravený. Vší silou se soustředil na svou proměnu a doufal, že se mu ji dostatečnou vůlí povede usměrnit.
„Tentokrát je upoutání pozornosti na tobě.“ Zaskřehotal již kočičí tlamičkou a vyskočil Erin z náručí.
Trojice Wraithů zasyčela překvapením. Změnová vlna neměla ovlivňovat vnitřní prostor věže, přesto se ocitli na podivném cizím místě, které připomínalo svět, do kterého si jejich mysli přicházely pro své vize. Zmateně se otáčeli dokola a snažili se zorientovat. Prvním, komu padl pohled na bezmocnou knihovnici, byl Racon. Pronesl šťavnatou kletbu v posvátném jazyce, v němž bylo klení přísně zakázáno a jeho porušení se trestalo smrtí, a přihnal se ke klečící ženě, následován svými druhy.
„To máš na svědomí ty!“ ukázal na ní prstem a výhružně vycenil zuby. „Mluv! Jak jsi toho dosáhla?“
Když se mu nedostalo žádné odezvy, chytil Erin pod krkem a vytáhl ji k sobě.
„Mlčením si nepomůžeš. Tvá ubohá iluze nás nezastaví a až s tebou skončíme,“ Racon Erin pustil na zem a posměšně pozoroval, jak se jí tvář stáhla bolestí, „budeš žadonit o rychlou smrt.“ Wraith si několikrát demonstrativně protáhl prsty na krmné ruce a sklonil se nad drobným tělem. Ostatní kněží se postavili po jeho boku a souhlasně přikývli. Nenadálá ztráta kontroly nad situací, o níž byli přesvědčeni, že ji pevně třímají ve svých rukou, je přinutila nečekat do příjezdu velmistra.
„Tentokrát nám neunikneš.“
Erin se podívala přes Raconovo rameno do dáli a usmála se.
„To nebude třeba. Jste jen stíny – od této chvíle jednou provždy.“
Raconova tvář se zkřivila nevěřícným úžasem. Prudce máchl rukou, aby ukojil hlad a ztišil sžírající nenávist, která ho spojovala s tímto nicotným kusem živého masa. Jeho dlaň se však nepřisála na kůži, ale prošla skrz až na zem, na níž Erin ležela.
„Nic než stíny.“ Zopakovala a ztěžka se postavila na nohy. Prošla blednoucími těly Wraithů, jejichž křik se změnil v nezřetelný šum, podobný ševelícím listům v jarním vánku, a pomalu se zastavila před svým zachráncem. Smutně se zašklebila na fialovou kočku, jejíž hřbet zdobily tygří pruhy a uznale pokývala hlavou při pohledu na její drobné čelisti, svírající tři překousnuté stříbrné nitky.
„Tfuj.“ Vyplivl Dar provázky z tlamy a naklonil šibalsky hlavu ke straně.
„Pěkný kožich.“ Zkonstatovala Erin a něžně mu přejela dlaní po zádech. „Je vidět, že máš vkus.“
Dar potěšeně zavrněl a počkal, až si jeho životní družka sedne, aby se jí mohl na klíně stočit do klubíčka. Chvíli jen tak mlčeli a vychutnávali pocit vítězství a vzájemné blízkosti.
„Je to za námi.“ Poznamenal Dar, když zachytil Erinin pohled na místo, kde kněží přišli o svá hmotná těla.
„Jeden zbyl.“
„Ten nás už neohrozí.“
„Co se stalo s ostatními tvého druhu?“
„Potulují se někde kolem. Nezemřeli, ale zůstali tu uvěznění. Nejsou teď ničím víc než tepající tváří na kameni či peříčkem unášeným větrem. Není jim pomoci. Časem vyblednou do nicoty stejně jako jejich hostitelé.“
„Není ti jich líto?“
„Upřímně – ani ne. Náš druh se vzájemně moc v lásce nemá. Vlastně se mezi sebou vášnivě nenávidíme. Zbylo nás jen málo a počet vhodných hostitelů zdaleka nedosahoval našich potřeb. Jsme sóloví hráči a dáváme přednost vlastnímu přežití před čímkoliv jiným.“
„Chápu.“
Kočka se v Erinině náručí netrpělivě zavrtěla.
„Nadešel čas návratu.“
Žena s dětskou tváří a šedými skráněmi vstala a vydala se s neznámým druhem fialové tygrované šelmy na cestu k zrcadlové bráně. Minula rozcestí, březový háj i petrolejově modré údolí. Po Gnómech ani dalších tajemných obyvatelích nebylo památky. Vzduchem se jen tu a tam sneslo křehké bílé peříčko, které při kontaktu se zemí puklo jako mýdlová bublina. Na Erin padl stesk. Naposledy se otočila k štíhlé věži, která nyní tonula v záplavě bílého ohně. Kouzlo okamžiku pominulo.
„Vím, proč jsi smutná, ale něco takového není možné. Nemůžu se znovu změnit. Samotná existence v tomto světě a udržení jakékoliv formy mě stojí neuvěřitelné množství energie. Ani netušíš, jak moc velké.“
„Tušila jsem to.“
„Je mi to líto. Opravdu. Víš, chtěl bych znovu zažít ten pocit…byl tak -“
„Už nic neříkej,“ přerušila ho Erin, „jen to zhoršíš.“
Položila kočku před zrcadlový portál a povzdechla si. Když však chtěla vkročit branou zpět, někdo jí chytil za paži. Překvapeně se podívala do světle hnědých očí. Vypadal přesně tak, jak si ho její paměť uchovala v onen černý den před patnácti lety.
„Chci, abys věděla, že zůstanu navždy s tebou, ale nikdy mě už neuvidíš a nikdy spolu nepromluvíme. Věř, bude to tak lepší, tenhle stav není přirozený…pro nikoho.“
Dar jí stiskl ruku a vtáhl ji za sebou do černé tlamy portálu.
Erin se vzbudila uprostřed noci na propoceném lůžku a se slzami v očích hleděla až do svítání do stropu. Nevnímala chlad ani slabost způsobenou dlouhým odloučením od svého těla. Nepochybovala, že si noční cesta později vyžádá krutou daň na jejím zdraví, ale na tom teď nezáleželo. Tak moc ho toužila obejmout a tak objala sebe – koneckonců vždyť byl tam někde uvnitř.

Pokračování bude, doufejme, brzy.
Příjemnou zábavu

Ahoj.

Zdá se, že tentokrát jsem se dostala ke čtení jako první...

Moc se mi líbil ten oblouk, kterým Dar prošel od hubatého děvčátka přes ustrašenou kočku až k Louisovi na konci. A také mě oslovilo to, jak se postupně proměňuje ten vztah Erin a Daru. A to objetí na konci byla skvělá tečka za tím vývojovým obloukem.
Jen jsem se při čtení trochu ztácela v těch různých astrálních rovinách a ohýbání času a prostoru.

Nesmírně se mi líbilo to místo, kde se mluví o doteku prapůvodního ticha.
A bavila jsem se královsky, když dar hmatem zjišťoval, že se vtělil do osoby mužského pohlaví...

Ale to, že by Lorn měl být i se svým týmem mrtvý, mě docela vyděsilo!

Děkuju za příjemný zážitek...

Tak som druhý.

Ja pokračovanie zápiskov rozoberať nebudem, ale s prečítaným obsahom som spopkojný. Páčilo sa mi to.
Nechodím už sem na fórum tak často , ale ma teší , že pokračovanie bolo vložené pred chvíľou .

Třetí místo nemám moc v lásce, ale budiž.
Tak po dlouhé době jsme se dočkali pokračování alespoň jedného příběhu obou knihovnic. Velmi se mi líbilo, jak jsi vystihla vztahy Erin a Daru. Ty technobláboly mi kolikrát opravdu připadaly jako bláboly, holt člověk nerozumí všemu. Ale pěkně to ten příběh oživilo.
Doufám, že budete i nadále pokračovat a nebude tak moc velký interval vydávání, už jsem pomalu zapomněla, co se tam vůbec stalo...

Děkujeme za příznivé ohlasy a sympatické komentáře a protože moje dlouhodobé "technické potíže" byly snad již konečně odstraněny, můžete se v blízké době těšit na další "přírůstky"

[andoriel]

Tak to tentokrát opravdu netrvalo dlouho

13. Krmení, Michael, Rituál a Sebevražda

Ahoj Erin,

zády jsem se tiskla k mřížím dveří a sledovala Ace, jak se ke mně blíží. Rychle jsem se ohlédla do chodby. Stráž poodešla, ale Kolya stál se založenýma rukama a v očích měl tolik zloby, že jsem se ho v té chvíli bála víc, než hladového Wraitha.
Ace mě odtáhl od mříží a hodil mnou přes celou místnost do vzdáleného rohu. Napůl omámená ranou do hlavy jsem sledovala, jak se pomalu přibližuje a protahuje si prsty osvobozené pravé ruky. Sklonil se ke mně a levačkou se opřel o zeď vedle mého ramene.
„Ani se nehni,“ uslyšela jsem jeho hlas, aniž by se mu pohnuly rty. Mrkla jsem. Většího pohybu jsem nebyla schopná.
Napřáhl pravou ruku a se zavrčením ji přiblížil k mému krku, ale ani se mě nedotkl. Zůstala jsem tak, jak jsem dopadla a jen čekala, co bude dál. Po pár vteřinách se jeho ruka přitiskla mezi mé klíční kosti. Projela mnou ostrá bolest, ale ustoupila, když Wraith vzápětí ruku odtáhl. Couvnul a unaveně se opřel o zadní stěnu cely.
„Co se děje?“ štěkl Kolya. „Proč ses nenakrmil?“
„Nejde to,“ zahučel Ace. Velitel očekával vysvětlení, tak pokračoval: „Na některých lidech se nelze nakrmit. Je jich velmi málo, ale existují. Víš to.“ Zmlknul. Vypadal vyčerpaně.
Kolya několikrát přešel kolem cel a mračil se. Zastavil se naproti Wraithovi a chvíli si ho prohlížel. Pak se otočil k odchodu a cestou pokynul strážcům, aby ho následovali.
Bála jsem se pohnout. Wraithovu vysvětlení jsem moc nevěřila. Zato jsem cítila jeho hlad. Opatrně jsem pootočila hlavu, abych na něj viděla. Sklouzl po zdi do sedu a sklonil hlavu. Když jsem se na něj podívala, pohnul rukou směrem ke dveřím. Pomaličku jsem se k nim vydala zády ke zdi, Ace stále na očích. Ani se nehnul.
U dveří jsem zůstala stát, tváří pořád obrácená k Wraithovi. Někde hluboko ve mně stále bublala radost z toho, že Atlantida přece jenom nebyla zničena. Jestli se dostanu z Aceovy cely, než si to rozmyslí, nebo než ho hlad přinutí zkusit to znovu, cesta domů bude můj jediný cíl.

Kolya se vrátil asi za půl hodiny v doprovodu stráží. Rychlým pohledem zhodnotil situaci a na jeho pokyn mě strážní převedli do mé původní cely. Ace odvedli pryč. Vrátil se až další den. Věděla jsem, kde byl a co se s ním dělo - i když bych to raději nevěděla. Geniiské vyslýchací metody byly horší, než všechny mé noční můry, a ani Aceova předchozí vzpomínka na tresty, které následovaly po jeho útěcích, mě na něco takového nemohla připravit. Nakonec se mu podařilo přesvědčit velitele, že jsem opravdu jedna z lidí, na kterých se Wraith nemůže nakrmit. Kdyby mě Wraithové chytili, udělali by si ze mě hračku – Běžce, kterého by pouštěli a chytali pro zábavu. Nebo by mne rovnou zabili.
Ace přivedli zpátky napůl mrtvého. Aniž by se na mě podíval nebo se pokusil o kontakt, přešel pod okno a sesunul se k zemi.
Chytila jsem se mříží a snažila se ho zahlédnout, ale nešlo to. Sedla jsem si ke zdi pod okno, opřela si o ni hlavu a nahlas si povzdechla. V předchozím dnu mě veškerá radost přešla.
Po mém vzdechu se z vedlejší místnosti konečně ozvala nějaká reakce. Ace se krátce ironicky zasmál.
Až se vrátím do Města, bude ze mě podivná bytost, Erin. Ale těším se na Vás. Tolik, tolik se těším na Atlantidu.
Na shledanou Ája

…………………………………………..

Michael

Dar svoje slovo dodržel. Od astrálního putování za křišťálovou věží se mě již nepokusil jakkoliv kontaktovat. Mohla jsem se jen dohadovat, jaký zmatek v něm zanechala přeměna ve skutečného člověka se vším všudy, byť šlo jen o krátkodobou transformaci. A já mu to v mramorovém sále rozhodně neusnadnila. Už tehdy jsem věděla, že bylo velkou chybou ho políbit a podpořit ho tak v jeho probouzejících se lidských citech. V našem případě se ani nedalo mluvit o propastných a nepřekonatelných rozdílech, mezi námi bylo jiné úplně všechno. Jedinou věcí, která nás spojovala, bylo moje tělo, které nám zajišťovalo existenci v tomto vesmíru. Střídavě jsem se styděla, že jsem vztah mezi námi nechala dojít tak daleko, nadávala si a proklínala jeho i sebe, ale co naplat – prostě mi chyběl. Nedokázala jsem si vsugerovat, že city, které mě zevnitř trhají na kusy, má na svědomí podoba Louise. Nebyla jsem schopná uvěřit takové lži. On byl dávno pohřbenou minulostí, v níž jsem se již dávno přestala bolestivě hnípat. Tahle rána byla zacelená, zůstala z ní jen nepříjemná vzpomínka, zahojený šrám na srdci, který postrádal cit. Oproti tomu byly vzpomínky na Darovu přítomnost živé a velmi bolestivé. Nikdy bych tomu nevěřila, ale chybělo mi dokonce i jeho povýšené chování a urážlivé poučování s příslušným arzenálem ironických štěků.
Zvuk budíku mě přivedl k vědomí. Právě začal pátý den po návratu do hmotného těla. Probudila jsem se do šedivého nevlídného rána a od prvního okamžiku, kdy jsem otevřela oči, jsem necítila nic než všeobjímající podrážděnost. Přinesla jsem si ji ze snů, které si moje paměť nedokázala udržet. Zůstala z nich jen nejasná směs zmaru, zneklidňující touhy, pocit nenaplnění a ještě něco, co jsem ani nedokázala pojmenovat a to mě dráždilo ze všeho nejvíc, protože jsem si byla jistá, že to bylo důležité. Jak jsem se marně snažila rozpomenout, hněv ve mně sílil, až vzplanul docela. První to odnesl budík. Mrštila jsem jím o stěnu tak, že v ní zůstal čtvercový otisk a nebohý přístroj se za doprovodu duté rány rozletěl na tři kusy. Dva z nich se odkutálely pod postel a jen malý kus plastu s částí displeje na mě vyčítavě koukal slepým okýnkem.
Vztekle jsem vstala z postele a zakopla ho k ostatním částem do temnoty a prachu.
„A máš to!“ Trochu mi to zchladilo žáhu, ale ne nadlouho. Jeden neopatrný rychlý pohyb a zlomená žebra o sobě dala opět vědět.
„Auu, sakra sakra sakra.“ Dovlekla jsem se s tichým úpěním do koupelny a popadla hřeben – příliš rychle, příliš rázně. „Mor na všechny wraithský parchanty, ať vychcípou!“ Nahrbená nad umyvadlem jsem ze sebe chrlila nadávky hodné dlaždice kříženého s hajzlbábou a čekala, až píchání otupí na přijatelnou míru. Pohlédla jsem do zrcadla na svůj odraz, a zatímco bolest pomalu odplouvala, prohlížela jsem si svoje čerstvě obarvené vlasy. Své „nové“ barvy jsem se zbavila ještě téhož rána po návratu. Při pohledu zpět jsem musela samu sebe obdivovat, že jsem to přes všechnu tu slabost a únavu, která mě po procitnutí zavalila jako neviditelná lavina, zvládla. Ovšem neměla jsem moc na výběr. Pokud bych tak neučinila, musela bych předstoupit před Carsona s vlasy bílými jako sníh, pletí průsvitnou jako mléčné sklo a se rty rudými od krve vytékající co chvíli z nosu. Bylo proto celkem pochopitelné, že jsem dala při představě doktora Becketta, hledajícího pomocí úmorných testů důvod, proč mi náhle přes noc zbělely vlasy, přednost obrovskému sebezapření a zušlechtila svou hmotnou schránku alespoň do podoby, která by nebudila okamžitou pozornost.
Kromě toho, moje nová barva mi až příliš připomínala wraithské bílé palice.
Při čekání nad umyvadlem, které se mezitím orosilo rudými kapkami z mých věčně praskajících žilek, se mi myšlenky zatoulaly hlouběji. Vzpomínala jsem, jak jsem na stejném místě a ve stejně skrčeném postoji odolávala vlnám slabosti, zatímco mi na právě usušených havraních vlasech hrály pod umělým světlem zářivky modré odlesky. Stálo mě to sice nějaké to zvracení a bolest, ale s výsledkem jsem byla spokojená. Dopoledne jsem strávila v posteli a snažila se nabrat trochu síly před nevyhnutelnou cestou na ošetřovnu.
Nedalo mi, abych se neušklíbla při vzpomínce na Carsonovu vyděšenou tvář.
„Tedy Erin, skoro bych tě nepoznal,“ zakoktal se, když jsem prošla dveřmi a sedla si na nejbližší prázdné lůžko.
„Jo, tohle,“ prohrábla jsem si vlasy a ledabyle mávla rukou. „přišel čas dát šedinám sbohem.“
„Tak ses k tomu konečně dokopala,“ pokýval doktor souhlasně hlavou a vrhl kradmý pohled ke dveřím nalevo.
„Ano, od Velétosu se to hodně zhoršilo a já vám tu nechci dělat pohádkovou babičku.“
„S těmi pár chlupy na spáncích bys, obávám se, konkurzem neprošla,“ usmál se Carson.
„Tím si nejsem tak jistá.“ Odvětila jsem temně při vzpomínce na první pohled do zrcadla z dnešního rána a modlila se, abych právě teď nezačala krvácet z nosu.
Za zavřenými dveřmi se náhle ozvalo bolestné úpění doprovázené hlasitým chrastěním kovové lůžkové konstrukce. Mlčky jsme se na sebe s doktorem podívali. Promluvila jsem první.
„Carsone, sám dobře víš, že tohle nedopadne dobře. Některé rozdíly by se neměly stírat, ale naopak udržovat co možná nejpropastnější.“
„Je tu sice jen mizivé procento na úspěch, přesto stojí za to se aspoň pokusit. Pokud by to vyšlo…“ Nechal zbytek viset ve vzduchu a sedl si vedle mě. Pootočila jsem se, abych mu řekla něco povzbuzujícího a to byla chyba. Jak jsem sebou zavrtěla, bolest se opět přihlásila o slovo. Zbledla jsem, což naštěstí nebylo pod silnou vrstvou make-upu dodávající falešné leč přesvědčivé zdání zdravě růžolícího vzhledu vidět.
„Hm, Carsone,“ opatrně jsem si přejela dlaní po boku, „strašně ráda bych řekla opak, ale dneska jsem za tebou přišla jako pacient.“
„Co se děje?“
„Víš, je to poněkud trapné, ale ráno jsem spadla z postele a myslím, že to asi některé z žeber odneslo.“
„Erin,“ obšťastnil mě jedním ze svých hlubokých povzdechů, „ty mě prostě nikdy nepřestaneš překvapovat.“
Rentgen potvrdil naštíplé žebro a já měla zajištěno pár dní na regeneraci.
Bolest už skoro odezněla a já se vrátila do přítomnosti. Opatrně jsem si poupravila obvazy, jimiž jsem měla zafixovaný bok. Sáhla jsem po kartáči a bezmyšlenkovitě si začala česat vlasy. Na mysl mi přišla slova mé drahé zesnulé babičky, která s oblibou říkala, že člověk je člověku nejlepším lékem. Něco na tom bezesporu bylo. Toužila jsem zapomenout na Dara ukrytého kdesi hluboko v mém těle a přiživujícího se na mém energetickém myšlenkovém výdeji a tak jsem se vydala družit se s příslušníky svého druhu. Bohužel než jsem se doplížila do jídelny, byla většina lidí pryč.
Rozmrzele jsem si vzala tác s jídlem a chystala se posadit k nejbližšímu stolu, když jsem ho uviděla. Seděl v nejvzdálenějším koutu jídelny a tvářil se ztraceně. O dva stoly dál se v jídle hnípala dvojice vojáků a snažila se působit nenápadně a uvolněně, což jsem jim nesežrala. Očividně to byla jeho stráž, tedy „ochranka“ podle oficiální verze. Povzdechla jsem si a začala couvat pryč, než si mě všimne. Tím posledním, po čem jsem toužila, bylo družit se s jiným Wraithem, i kdyby vypadal sebevíc jako člověk. Uvnitř to byl stále Wraith, stejně jako byl Dar Darem, i když na mě zrovna koukal lidskýma očima mého bývalého.
Na ústup však bylo pozdě. Vlk v rouše beránčím zvedl hlavu a jeho pohled se střetl s mým. Plaše se usmál a zvedl ruku k pozdravu, který zakončil gestem, které jsem ke své nezměrné lítosti nemohla nepochopit. Na okamžik jsem váhala zmítajíc se mezi osobní záští a nařízením doktorky Wearové chovat se k „novému členu týmu“ zdvořile a žádným způsobem nebudit podezření. S nechutí jsem připustila, že odmítnout jeho jasné pozvání ke stolu by zcela jistě nebylo zdvořilé a vyvolalo v něm jen další zbytečné otázky.
„Ah, Carsone, do čeho si mě zase navezl,“ spílala jsem v duchu doktorovi, zatímco jsem se belhala k osamělému strávníkovi, abych učinila za dost společenské konvenci. Krátkým pokývnutím jsem pozdravila dvojici mužů u nedalekého stolu a vytěsnila z hlavy jejich emoce, které byly natolik silné, že mi doslova bičovaly mysl svou intenzitou. Vojáci cítili vedle nedůvěry a pobouření hlavně strach. Stálo je spoustu sil udržet ho na uzdě a nezpůsobit kvůli němu nějakou unáhlenou reakci. Hluboce jsem s nimi soucítila.
„Ahoj.“ Pozdravil mě. Hlas měl obyčejný, přesto mi z něj tuhla krev v žilách.
„Ahoj.“ Odpověděla jsem a ztěžka odsunula židli potlačujíc ostrou bolest, která mi explodovala v levém boku.
Beze slova sledoval moje těžkopádné počínání zahrnující několikeré posunutí židle a neohrabanou snahu usadit se do co nejméně nepohodlné polohy.
„Jsem Michael.“ Přes stůl se ke mně napřáhla nevinně vyhlížející lidská ruka. S kamenným výrazem jsem jí potřásla ignorujíc při tom vyděšené pohledy vojáků vpalující se mi do zad.
„Já vím,“ pokývla jsem hlavou, „Erin Velenská, momentálně jediný zástupce k přechovávání a bezpečnosti informací atlantské knihovny.
„Známe se dobře?“ Michaelovo obočí se stáhlo usilovným přemýšlením. „Mám pocit, že bychom měli. Když jsem tě uviděl vejít, přišla jsi mi povědomá, ale…nemůžu si vzpomenout.“
V duchu jsem se hystericky zasmála. Představila jsem si, co by tomu asi řekl Dar, kdyby mě viděl klábosit u jednoho stolu s Wraithem a přátelsky mu třást rukou. Ačkoliv nemohl vidět mýma očima, byla jsem si jistá, že to nějakým způsobem vidí či cítí po svém. Třeba by ho to vyprovokovalo vylézt ven a začít se mnou zase mluvit.
„Já vím, ale to je jen pocit,“ ujistila jsem ho, že jsem si amnézie vědoma, a usrkla trochu vody ze sklenice, „nejsme přátelé, ba ani známí. Nejspíš jsi mě jen někdy zahlédl v knihovně.“
„Pak jsi ve mně musela zanechat velmi silný dojem.“ Nebyla to lichotka, jen prosté konstatování.
Přes zdvořilý tón mi neunikl záchvěv zklamání v jeho hlase. Tázavě jsem se na něho podívala.
„Omlouvám se, myslel jsem, že od přítele bych se o sobě mohl dozvědět víc. Nevím proč, ale myslím, že tady moc přátel nemám. Vlastně asi žádné.“
„V tom ti bohužel nepomůžu,“ pokrčila jsem omluvně rameny, „nevím o tobě skoro nic. A co se tvých přátel týče, byl jsi tu příliš krátce, aby sis stihl nějaké získat.“
„Co se ti stalo?“ Změnil náhle novopečený příslušník lidské rasy téma. Musel si všimnout, jak si čas od času zajedu rukou k boku, odkud vystřelovala bolest, kdykoliv jsem udělala neopatrný pohyb.
„Nic zvláštního. Jedno naštíplé žebro jako důsledek pádu z postele.“
Můj protějšek na mě chvíli hloupě zíral a pak propukl v hlasitý smích. Zaskočilo mě to. Vojáci za mnou se na židlích nervózně zavrtěli.
„Promiň, promiň,“ omlouval se spěšně, když zachytil můj zmatený výraz, „ale zní to dost…šíleně.“
„Jsem holt smolař.“ Uzavřela jsem to a stiskla si pod stolem roztřesená kolena.
I když mě na jídlo přešla chuť, jedla jsem tak rychle, jak to jen bylo možné. Michael už většinu své porce snědl. Pokradmu jsem si ho prohlížela a neubránila se úžasu. Nejen že vypadal tak neškodně, on i neškodně jedl. Doktor Beckett dokázal téměř zázrak. Hlavní problém byl v tom „téměř“. Tenhle stav nemohl trvat věčně.
„Co jsi myslela tím, že jsi momentálně jediná?“ přerušil Michael nepříjemně se prodlužující odmlku a zapíchl do mě svůj pomněnkový pohled.
„Bývaly jsme dvě, než se Andoriel při jedné misi ztratila.“
„Nepodařilo se jí – nebo její tělo – najít?“
„Zatím ne.“
„To je mi líto, doufám, že ještě není pozdě. Mě jste přece nakonec taky našli.“
„Jo, měl jsi štěstí.“ Povzdechla jsem si a napíchla na vidličku něco zeleného, pravděpodobně salát. „Věřím, že i ji brzy najdeme.“
Vyměnili jsme si pak ještě pár poznámek o počasí a tím jsme vyčerpali všechna témata ke konverzaci. Mezi námi se rozhostilo trapné ticho a já usoudila, že nastal čas, abych se zvedla od stolu. Spěšně jsem se rozloučila a opustila jídelnu i s přeměněným Wraithem a jeho „bodyguardy“, abych si ve svém pokoji odpočinula. Cestou zpátky jsem narazila na Carsona.
„Prý jsi obědvala s Michaelem,“ řekl místo pozdravu, „o čem jste si povídali?“
„Novinky se šíří rychle.“ Ušklíbla jsem se a opatrně přesunula váhu z pravé nohy na levou. „Přes moje žebro a jeho amnézii jsme se dostali až k počasí, pak už mi naštěstí nezbylo na talíři nic, co by mě mohlo v jeho společnosti nadále zdržovat.“
„Já vím, že s tím většina lidí tady nesouhlasí, ale je to možná naděje…“
„Věř mi, že to chápu, jen prostě cítím, že to s sebou nic dobrého nepřinese, ale dokázat to nijak nemohu. Takže,“ stiskla jsem mu soucitně rameno, „dávej na něho dobrý pozor.“
Moje předpověď se vyplnila mnohem temněji a rychleji, než bych si kdy myslela. O pouhé tři dny později se Michael dostal nešťastnou náhodou k CD doktora Becketta, kde byl zaznamenán podrobný vývoj jeho transformace. Tak se o sobě dozvěděl pravdu, která nakonec jeho lidskou stránku přemohla. Vehnala ho do střetu s Rononem a ochrankou, při němž byl zabit poručík Cole. Michael byl uvězněn do cely se silovým polem, kam mělo přístup jen pár vyvolených. Už jsem ho nespatřila. Později získal Carson od dr. Wearové povolení pokračovat v jeho retransformaci, ale pro bezpečí Atlantis se výzkum přesunul na stanoviště Alfa. Bohužel ani tohle opatření nepřineslo kýžené výsledky. Michaelovi se odtamtud podařilo za pomoci dalších Wraithů utéct a Atlantis nezbývalo než se začít připravovat na další útoky mateřských lodí.

…………………………………………..


Ahoj Erin,

Ace ležel a nehýbal se. Kromě toho krátkého výsměšného zasmání o sobě nedal vědět.
Seděla jsem pod oknem, přemýšlela nad dalším útěkem a opatrně jsem se dotýkala Wraithovy mysli. Jenom tak, abych věděla, že žije. Po nedávných událostech jsem zjistila, že jedna věc v mém životě je jistá. Až budu stát na opuštěné planetě po zdařilém útěku z vězení a rozhodovat se, kam zamířím dál, nebudu tam sama. Všechno se tím zjednodušilo a zároveň zkomplikovalo.
Vstala jsem a začala v zamyšlení přecházet po místnosti. Oči jsem nepřítomně klopila k zemi kromě okamžiků, kdy jsem letmým pohledem kontrolovala celu vedle.
Když jsem se konečně unavila a uklidnila, sedla jsem si, a v té chvíli jsem si uvědomila, že se něco změnilo. Ace plul na pomalých táhlých vlnách někam daleko. Na můj dotyk už vůbec nereagoval. Pak přišla tsunami. Odtrhla nás a vynesla Ace vysoko k obloze. Tak vysoko, až ho postavila na nohy.
Seděla jsem v rohu a nevěřícně zírala do Wraithovy cely.
Ace pozvedl spodní okraj svého kabátu, několikrát poklesl v kolenou a zase se narovnal. A pak si, k mému úžasu a zděšení, začal pobrukovat a kroky, kterými se vydal kolem místnosti, se podobaly tanci.
Jediné, co mě v prvním okamžiku napadlo, bylo, že přišel o rozum.
Jeho mysl byla uzamčená na nepřístupném místě, kam se k ní nikdo nedostal. Od té doby, co jsem trvala na jeho propuštění, se držel v povzdálí, kromě jediného příkazu u něj v cele. Spojení jsem udržovala já a on se ho nesnažil prohloubit, ani mu zabránit, ale vnímal okolí. To se změnilo. Teď, duchem nepřítomen, tančil divný houpavý tanec.
Sledovala jsem ho s rostoucí nervozitou. Konečně jsem pochopila, co dělá.
„Hned přestaň!“ rozkřikla jsem se. Žádná reakce. Ace byl v podivném transu a skutečnost mu unikala. Musela jsem to ukončit. Pátrala jsem v paměti, ale přerušení rituálu nebylo podle všech mých kusých informací možné. Přesto mě řešení napadlo. Zoufalé a nebezpečné řešení. Nechtělo se mi zkoušet neprověřené, ale nemohla jsem ho nechat dokončit rituální tanec smrti. Posbírala jsem z paměti všechny informace a útržky, co mi tam zůstaly ze sledování jeho snu, a v okamžiku, kdy se otočil čelem ke mně, jsem začala jiný rituál. Doufala jsem, že ho zmatu a přestane nebo se přidá ke mně. Obě možnosti byly stejně nebezpečné, ale žádná by neukončila jeho život okamžitě, jako tanec, ve kterém právě došel zhruba do poloviny. Chvíli trvalo, než jeho pohyby znejistěly. Až po pár minutách, když jsem si už skoro zoufala, se jeho rytmus změnil. Tancoval se mnou.
Wraithové neměli moc obřadů a u málokterých se mohlo tančit. Vlastně, podle mých neúplných informací, jenom u dvou. Bohužel, pro nás oba.
Sice jsem přerušila jeho valčík na rozloučenou, ale ani současný rituál jsme nemohli dokončit. Věřila jsem, že mě během tance něco napadne, ale žádný nápad kolem geniiského vězení neletěl. Tanec se chýlil ke konci. Pomalu jsme se přibližovali ke společnému oknu a já pořád nevěděla, jak to dopadne. Podle Wraithova zmateného pohledu jsem pochopila, že ani on nemá vhodné řešení.
Proč si nedám pokoj a zasahuji ostatním do života? A hlavně do smrti!
Rituál přerušily kroky před vězením. Oba jsme sebou trhli, zakolísali, něco mezi námi povolilo a přetrhlo se. Prudce jsem dosedla na lavici a Ace se hroutil k zemi. Hlídka si ničeho podezřelého nevšimla. Vojáci pečlivě zkontrolovali zámky, přejeli nás unavenými pohledy a odešli.
Z vedlejší cely jsem uslyšela přerývaný nádech. Wraith se vzepřel na rukou a pokusil se vstát. Když se dostal do sedu, ozvaly se osamělé kroky. Přišel další strážný. Sám. Mladíček s prvním jemným náznakem vousů. Ohlédl se do chodby, a když se ujistil, že ho nikdo nesledoval, vytáhl klíče. Oba jsme s Acem strnuli. Bez pohnutí jsme sledovali, jak odemkl Wraithovu celu a zase ji zamknul, když vstoupil. Ze svazku klíčů jeden oddělil a zbytek hodil daleko do chodby.
Zbývající klíč svíral v ruce, když se otočil na Ace. „Slib mi, že to bude rychlé,“ řekl.
Ace neodpověděl. Ztěžka vstal a opřel se o stěnu. Mladík několik vteřin váhal, ale pak k němu přistoupil a odemkl mu kovovou rukavici. Wraithovy prsty zacukaly, ale stále se nehýbal.
Nadechla jsem se. Chtěla jsem chlapci rozmluvit sebevraždu Wraithem, ale zůstala jsem potichu. Nemohla jsem Aceovi vzít potravu, když za ním přišla sama a dobrovolně. Ale nemohla jsem ani souhlasit s tím, že připraví o život člověka.
Vojáček stál před Wraithem a ptal se: „Na co čekáš?“ Ace zavrčel. Podíval se chlapci přes rameno do chodby a zaútočil. Tentokrát jsem se neotočila. Viděla jsem, jak se mladíkovi rozšířily oči leknutím z útoku, slyšela jsem jeho přidušený bolestivý výkřik a sledovala, jak se síla přelévá. Za několik vteřin z mladíka zůstala jenom vysušená věc u dveří cely a Ace stál vzpřímený, s hlavou vysoko zvednutou a rukama nad hlavou.
„Cos to provedla?“ otočil se ke mně.
„Snažila jsem se ti zachránit život. Aspoň na čas.“ Hlas se mi trochu třásl.
„Vůbec nevíš, co jsi způsobila,“ zasyčel vztekle. „Nemáš o tom ani ponětí.“
„A co jsem provedla?“ ptala jsem se.
Neodpověděl, ale rozzuřené se na mě podíval.
Byla jsem zmatená a roztrpčená nejenom jeho nepochopitelnou reakcí, ale i tím, že zřejmě nepovažoval za nutné mi ji vysvětlit.
„Omlouvám se, že jsem se tě snažila zachránit,“ řekla jsem uraženě. Stála jsem u okna a dívala se na soušku, co zůstala z chlapce. „A když už jsme u toho, co jsi to provedl ty?“
„Zachránil jsem si život. Aspoň na čas.“
Erin, pořád příliš věcí nechápu. Jediné, čím jsem si jistá, je Město a můj návrat do něj.
Nemůžu se toho dočkat. Ája

…………………………………………..

Ahoj Erin,

stáli jsme s Acem u okna a dívali se ke dveřím jeho cely. Chodba byla pořád prázdná. Vojáček se zřejmě se svým plánem na ukončení života nikomu nesvěřil. Wraith se znechuceně podíval na kovový chránič ruky, a když šel k zadní stěně cely, odkopl ho do kouta. Klíček z něj vypadl a cinkl o podlahu. Stejně znechuceným pohledem stihl mě, než se odvrátil. Můj pohled se přesunul ke svazku ostatních klíčů v chodbě. Byl tak blízko a přitom tak daleko. Jako Atlantida a Vy. Stačilo několik kroků ke klíčům, několik kroků v Bráně a mé dlouhé trápení mohlo skončit. Proč jsem se místo pokusů o telepatickou komunikaci s Wraithem raději nepokusila o telekinezi? Svazek klíčů by se vznesl, tiše zazvonil a přistál by mi v nastavené dlani.
Ace stál čelem ke zdi, hlavu sklopenou a vypadal, že o něčem přemýšlí.
Pravou rukou jsem svírala tyč mříží v okně a trochu jsem se natahovala, jak jsem se snažila zahlédnout přes Aceovu celu co největší kus chodby a vstupní dveře.
Wraith se pomalu otočil, stoupnul si proti mně a položil svou levou ruku na mou pravačku.
„Proč jsi po veliteli chtěla moji svobodu?“ zeptal se. Tvářil se klidně a soustředěně a s potěšením si protahoval prsty druhé ruky, než se jí chytil mříží na druhém konci okna.
Při jeho dotyku jsem sebou trhla, ale ruku jsem nevyprostila. „Proč ses nenakrmil, když jsi mě dostal od Kolyi darem?“ odpověděla jsem otázkou. Náhlá změna jeho nálady mě zmátla ještě víc, než předchozí zuřivost. Následovala jsem jeho pohyb, takže jsme drželi jeden druhého a dívali se navzájem do očí.
I jeho ruka sebou pod mojí cukla. „Ještě pořád můžu,“ ušklíbl se.
Mile jsem se na něj usmála. „Ne. Myslím, že teď už ne.“ Zamračil se. Byla to pravda. Potom, co velitele tak dokonale přesvědčil, že to nejde, si ke mně uzavřel cestu. Aspoň v Kolyově vězení.
„Proč ses snažila přerušit rituál?“
„Nežádala jsem o tvou svobodu proto, abys zemřel. Nic jiného mě v té chvíli nenapadlo.“
„Ty nevíš, co pro nás ten tanec znamená,“ řekl a trochu stiskl sevření. „Nevíš o Wraithech vůbec nic.“
„Tak mě pouč. Co jsem provedla tak strašného?“
Zadíval se někam přes mé rameno. „Nikdy jsem neslyšel o takto přerušeném rituálu. Natož o přerušení obou dvou.“ Pohledem se vrátil k mým očím. „Nikdo si to nikdy netroufl. Nejspíš jsi nás oba dva odsoudila k smrti. Jestli budeme mít štěstí, bude rychlá, jestli ne -.“ Nechal nedopovězenou větu viset mezi námi jako ledovou stěnu.
„Jako bych nevěděla, že dobré úmysly většinou všechno jenom zhorší,“ zašeptala jsem si pro sebe. Věděla jsem, že přerušením rituálu způsobím nějaké komplikace, ale v té chvíli bylo všechno lepší, než Aceova okamžitá smrt.
„Jak dlouho bude trvat, než se projeví následky?“ zeptala jsem se váhavě.
„Nevím,“ zahučel. „Snad pár měsíců. Potřebuji se dostat k záznamům, abych…“ Spustil ruce z mříží. „Pokusím se pro nás vymyslet přijatelné řešení,“ uzavřel nahlas pronášené myšlenky a odstoupil.
Překvapil mě. Sice jsem byla stále podřadný druh, ale doba, kdy jsem byla jenom potrava, se kterou je možné si před konzumací pohrát, byla zřejmě pryč. Nebo to byla jenom další zkouška pro hloupé holky, co pořád věří hladovým Wraithům. Ale něco jsem věděla docela jistě. Jednou přijde čas, kdy ponesu následky svých činů. U některých činů ten čas přijde brzy a následky budou nepředstavitelné. Opravdu si je nedovedu představit. Aspoň zatím.
A některé následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Přicházela další hlídka.
Strážní se zarazili u dveří. Nejprve si všimli klíčů, pak mrtvoly u Wraithových dveří. Spustili poplach.
Stáli jsme s Acem každý u zadní stěny své cely a sledovali, jak vojáci pobíhají sem a tam. Po příchodu jednoho z důstojníků se trochu uklidnili, ale všimla jsem si, že zdaleka nepanuje taková disciplína, jako kdyby přišel Kolya. Zřejmě zase nebyl na planetě.
Na důstojníkův pokyn dva vojáci sebrali klíče a odnesli je ke kontrole, jestli některý nechybí. Další odemkli Aceovu celu a pod přísným dohledem mu nasadili kovovou rukavici. Pak teprve odnesli mrtvého vojáčka. Nepoznali ho. Než je důstojník odvolal, celu zběžně prohlédli. Nijak s tím odvoláním nepospíchal. Při každé příležitosti, při každém pohybu, dostal Ace ránu elektrickým obuškem.
Pak odemkli moji celu a také ji prohledali. Když se po mě jeden z nich ohnal, důstojník ho zarazil. Potřeboval pár odpovědí. Seděla jsem na zemi, kolena přitažená k bradě, ruce před sebou pozvednuté k obraně. Stáli nade mnou, připraveni k úderu a čekali, až důstojník skončí s výslechem. Co jsem mu mohla říct? Mladík přišel sám a s jedinou myšlenkou v hlavě. Důstojník se mračil. Nelíbilo se mu, co slyšel. Objevil se voják, který se tak bavil, když jsem spadla z křesla v místnosti pro hosty, a pak mi pomáhal se zvednout. Stál v pozoru za důstojníkem a čekal, až si ho všimne.
Důstojník se otočil. „Co je?“ zeptal se ostře. Nechtěl být u výslechu vyrušován.
„Byl to Edmar, pane,“ řekl voják. „Zmínil se přede mnou, že po zajetí Sory pro něj nemá život smysl. Žádal velitele Kolyu o její záchranu, ale bez úspěchu.“ Jeho pohled zaletěl k vedlejší cele. „Nikomu neřekl, co má v plánu, ale o vězni často mluvil.“
Důstojník na něj nepřátelsky pohlédl, pak se podíval do mých vyděšených očí a beze slova odešel. Vojáci ho pomalu následovali. Edmarův přítel zůstal jako poslední. Vzal mě za ruku a znovu mi pomohl vstát. Odešel, ale zase se hned vrátil s několika kousky teplejšího oblečení. Všiml si, jak ledovou mám ruku. Pořád jsem na sobě měla jenom ty tenké šaty a chlad kamenných zdí se mi začínal prokousávat až do kostí. Byl to tak nečekaný projev laskavosti, že jsem skoro zapomněla poděkovat.
Ace ležel ve tmě a odpočíval. Smrt hlady už mu bezprostředně nehrozila, ale z Edmara mu mnoho nezůstalo.
„Nemůžeme tady zůstat,“ řekla jsem, když konečně všichni odešli a ve vězení nastal klid. „Musíme odejít dřív, než bude na všechno pozdě. Oba.“
Z vedlejší cely se ozval hlasitý nádech, ale žádná slova odporu. V zatuchlém vzduchu se nakonec zachvěl jeho tichý souhlas. Ája

Děkujeme předem za všechny reakce

Dobré pokračovanie.
Spôsobom ako bola táto časť ukončená sa zdá, že čas lenošenia v cele sa blíži ku koncu. S Darom sa určite znovu stretneme, lebo na prechádzku sa mu pravdepodobne ísť veľmi nechce.
Počkám si na pokračovanie a budem múdrejší.
te

Úžasný, super, skvělý, už se těším na pokračování.

[andoriel]

Děkujeme.
Ano, čas "lenošení" skončí asi někdy na konci května
Mezitím bychom Vás ještě rády seznámily s novou "občasnou" postavou. Jestli všechno vyjde podle plánu, představí se Vám už dnes odpoledne.
O Daru Vám možná víc napíše Erin. Její příspěvky jsou většinou překvapením i pro mě

[andoriel]

A tady je slíbená nová postava:

14. Maya

Maya se mračila na ovládací panel své lodi. Nejenom, že vypadávalo maskování, navíc vysadily dva ze tří hlavních motorů.
„Zatraceně!“ rozkřikla se a uhodila pěstí do opěradla svého křesla. Nikdo jí neslyšel. V malé bachraté nákladní lodi byla sama.

Na poslední zastávce jí Wraithové během obchodní transakce sklidili celou čerstvě najatou posádku i obchodní partnery. Paprsek ji minul o příslovečný chlup a během pár vteřin zůstala samotná u skladu plného neužitečného harampádí.
Její největší láska a chlouba – stará záplatovaná vesmírná loď s podivným jménem Mojmír – unikla wraithské pozornosti díky maskování. Byla naložená všehochutí zboží z nedalekých světů. Od Zerabských věšteckých kuliček, přes barevné látky Debrosie až po semena obřích masožravých květin z Terudy. Ten drobný směnný obchod, který provozovala se svým jediným dědictvím po matce Mojmírem, docela vynášel. Ne všechny světy měly k dispozici Hvězdnou bránu a někteří, kteří ji měli, s ní neuměli zacházet. Maya byla ochotná a schopná přepravit téměř cokoli, co se vešlo do Mojmíra. Měla jen několik zásad, které se týkaly otroků, zbraní, omamných látek a podobných divných věcí. Posádku najímala podle potřeby. Měla vytipovaných několik spolehlivých pomocníků, kteří byli připraveni jí pomoci při vykládce a nakládce, a někdy jí pomohli s větším nákladem, když se hned zase vracela na jejich domovskou planetu. Pokud potřebovala někoho na delší dobu, věděla, kde pár takových najde.
Mojmír byl tolikrát spravovaný a některé jeho součásti byly tak odlišné od všeho ostatního, že vyžadoval neustálou kontrolu a velice dobrou znalost propojení jednotlivých částí. Když byl v dobré náladě, fungoval skoro sám. Změť různých systémů od téměř nevyčerpatelných krystalů až po vysoce výbušný přídavný motor, který fungoval na palivo ze sekretu obřích slimáků z Kolandských ostrovů, byla pro Mayu stejně známá, jako pro někoho, kdo nikdy neopustil své rodné město, procházka po náměstí.

Ale teď právě se Maya zlobila. Dodávka skákavých rostlin měla být do dalšího dne na místě určení, a ona bude muset přistát na nejbližší planetě a pokusit se dát dohromady aspoň jeden ze dvou nefungujících motorů a maskování. Bez toho nemůže dál. Nějaké náhradní díly měla, jenom nevěděla, jestli nebude potřebovat mnohem víc improvizace než dílů. Se rty pevně sevřenými pomalu přejela pohledem po údajích o svém nejbližším okolí. Oči jí chvíli váhaly mezi dvěma body, než si pro sebe kývla a už tiše řekla: „Jo.“ Opatrně navedla Mojmíra na přistání.

James seděl ve stanu a sledoval své ruce, složené v klíně. Ostatní muži jeho druhu se toulali po táboře nebo sedali stejně jako on. Žádný nevěděl kdo je a jak se dostal do stanového tábora těch sebevědomých vojáků. Jednali s nimi, jako by byli prašiví. Jenom u doktora se projevovala jakási laskavost smíchaná s nepochopitelnou bázní a možná také neurčitým pocitem zahanbení. Skoro to vypadalo, že za jejich onemocnění může on, i když to všichni popírali.
James vyšel ze stanu a rozhlédl se. Nikdo nebyl v dohledu. Pohled mu zabloudil na šedivou oblohu nad vysokými stromy a uviděl něco, čeho si zřejmě nikdo jiný nevšiml. Matnou čáru kouře a okraj něčeho kovového, co právě mizelo u západního obzoru. Znovu se rozhlédl po táboře, tentokrát mnohem pozorněji. Pořád se nikdo neobjevoval.
Vojáci před hodinou odletěli. Zůstal jenom doktor a ten byl plně zaměstnaný ve svém stanu přípravou dalších injekcí s vakcínou, která by Jamesovi a jeho druhům měla pomáhat. James si nebyl jistý, jestli by ty ostré jehly měl považovat za pomoc nebo za manipulaci.
Stál sám u okraje tábořiště a kouřová stopa nad obzorem se začala rozplývat. Do třetice se rozhlédl a pomalým vycházkovým krokem vykročil mezi nejbližší stromy.

Cesta lesem ho vždycky uklidnila. Nepouštěli je daleko a vždycky se v jejich blízkosti „náhodou“ vyskytoval některý z vojáků, ale chůze po nerovném terénu a šumění stromů nad hlavou odvádělo Jamesovy myšlenky od drobných nepříjemností života v táboře. Navíc, vojáci se tady dneska nevyskytovali.
Na chvíli zapomněl, proč se původně vypravil na cestu a jenom si užíval nečekané volnosti. Pravidelný rytmus chůze mu v hlavě vyvolával divné myšlenky a útržky přestav, které neměl kam zařadit. Napadlo ho, že kdyby šel dost dlouho, třeba by si dokázal vzpomenout na to, kdo vlastně je. Nebo kdo byl před internací. Oči upíral před sebe jenom tak daleko, aby se vyhnul nečekaným překážkám.
Pravidelné tempo narušil nečekaný pohyb, který zahlédl koutkem oka. Na místě, kam mezi listím dopadalo trochu slunečního světla, vyrostlo nízké křoví. To se třáslo a James měl pocit, že se jeho část trhavě pohybuje. Otočil tím směrem hlavu a pozorně se na křoví zadíval. Nepohybovalo se. Aspoň ne celé. Ale několik větviček trhavě poskakovalo po jeho okraji.
James k nim došel a zvedl si je před obličej.
„Co jste zač?“ zeptal se překvapeně. Rostlinky neodpověděly. Jenom úponky, stočené nad kořeny do pevných spirálek, se jim chvěly a jejich konec se každou chvíli natáhl dolů, jak se snažil najít pevnou zemi.
„Tady jste!“ ozvalo se za Jamesem. Úlekem málem nadskočil. U nejbližšího stromu stála vysoká štíhlá žena v něčem, co vypadalo jako velice obnošená modrošedá kombinéza. Měla ji pečlivě zastrčenou do vysokých šněrovacích bot, a za širokým opaskem vyčnívalo množství různého drobného nářadí, každé ve svém vlastním pouzdře.
„Hledáte mě?“ zeptal se zmateně James.
„Vás? Ne. Je,“ kývla směrem k jeho rukám, ve kterých stále držel divné pochodující rostlinky. „Utekly mi z lodi, když jsem otevřela nákladní prostor. Jeden kontejner musel být poškozený. Vrátíte mi je?“ zeptala se s hlavou na stranu.
„Jistě,“ zamumlal James. Udělal dva opatrné pomalé kroky a natáhl k ženě ruce s rostlinkami. Když po nich sáhla, vykřikl a větvičky mu vyklouzly z prstů. Ruce schoval za záda.
„Co se děje?“ zeptala se žena a rychle rostlinky sesbírala, než jí stačily zmizet ve křoví. Narovnala se a podezřívavě se na Jamese podívala.
„Promiňte,“ zašeptal. „Nechtěl jsem vám ublížit.“
„Ublížit?“ vrtěla hlavou. Nedovedla si v ní srovnat, co ten divný muž dělá. Byl vysoký, štíhlý a jeho dlouhé bílé vlasy a velice světlé oči se jí líbily. Ale jeho chování bylo divné. „Jmenuji se Maya. Potřebuji opravit svou loď.“ Udělala neurčitý posunek směrem k západu. „Zboží, které převážím, musí být do zítřejšího večera na planetě, která je odtud půlden cesty.“ Pozvedla rostlinky. „Musím už jít.“
Přistihla se, že s mužem mluví jako s malým dítětem nebo velice nechápavým jedincem planety Tertera, kteří jsou známi svojí pomalostí, zvlášť co se myšlení týká.
Znovu se na něj podívala. Stál klidně a jeho jasné oči ji sledovaly snad až příliš upřeně. Ne, ten nebude pomalý v myšlení. Možná jenom něčím zmatený, napadlo Mayu.
„Můžu vám v něčem pomoci?“ zeptala se ho.
„Já… říkají, že se jmenuji James,“ soukal ze sebe. „Jsem… byl jsem nemocný. Všichni jsme byli. Už jsme v pořádku. Doktor – dostáváme injekce.“ Chtěl, aby s ním žena zůstala. Byla tak jasná a zřetelná v šedi, ve které si zvykl žít v táboře, že by udělal cokoli, aby se ještě zdržela. Pohlédl k západu.
„Mohu vám pomoci s opravou?“ zeptal se.
Skepticky ho přejela pohledem a pokrčila rameny. „Jak chcete, Jamesi. Jenom nevím, jestli mi budete něco platný.“ Otočila se a rychlým krokem vyrazila mezi stromy.
James ji následoval s tichým nadšením. Tábor plný strachu a nezodpovězených otázek se mu vzdaloval každým krokem, každým výdechem. Nechtěl se do něj vrátit. Chtěl jít za ženou Mayou a sledovat, jak se jí při rychlé chůzi vlní vlasy na ramenou. Její netrpělivé pohyby mu připadaly úžasné. Tolik života. Tolik… zarazil se. Potřásl hlavou. Nevěděl, jak mu přišlo na mysl jídlo. Hlad neměl. A přece. Nějaký skrytý hlas mu našeptával, že Maya znamená dobré jídlo. Podíval se na ni. Právě mizela za velikým vývratem. Rozběhl se, aby ji neztratil z dohledu.

Maya seděla na patách a dívala se na Jamese. Právě dokončoval opravu, která by jí samotné zabrala celý den. S jeho pomocí byli hotovi za dvě hodiny. Možná byl trochu zmatený, ale mechanik byl výtečný. Při práci se uklidnil a rozpovídal se. Ne, že by toho měl moc co říci. Jak Maya pochopila, všechnu jejich mužskou populaci postihla nějaká záhadná nemoc, která byla léčitelná pouze za pomoci cizí vakcíny. Problém byl v tom, že vakcína všem postiženým vymazala paměť. James si nepamatoval nic, co předcházelo začátku jeho léčby. Jeho první vzpomínka byla, jak leží ve stanovém táboře na provizorním lůžku a kolem se pohybují neznámí lidé. Neznal své původní jméno ani jméno své domovské planety. Z nějakého neznámého důvodu jim cizinci, kteří je léčili, nechtěli tyto informace sdělit. Maye se to zdálo velmi, velmi podezřelé.
„Hotovo,“ otočil se k ní James s úsměvem. Mojmír mu připadal známější než všechno, co viděl v táboře.
Maya zkusmo zapnula několik systémů, o kterých věděla, že nefungovaly už před wraithským útokem. V poslední době měla tolik práce, že drobnější opravy, které nebyly nezbytné, nechala na volnější dny. Kontrolky se spokojeně rozsvítily.
„Úžasné, Jamesi. Nechceš práci?“ vpadlo z ní, když se naklonila, aby se podívala, jakým způsobem připojil ovládání maskování. Ještě se nesetkala s nikým, kdo by Mojmíra zvládl tak rychle a měl takový cit pro jeho vrtochy.
James se zasmál. „Moc rád bych dostal práci na tak úžasné lodi a s velitelem, jako jsi ty.“ Ohlédl se k východu, kde se za širokým pásem lesa skrýval jeho dočasný domov. Pokud byla nabídka kapitánky Mayi myšlena vážně, mohl by být jeho pobyt v táboře dočasnější, než se kdy odvážil doufat. Při vzpomínce na své současné ubytování mu blesklo hlavou, jestli náhodou na něco nezapomněl, ale nemohl přijít na to, co by to mohlo být. Rozhlédl se po Mojmírovi. Očima se dotýkal jednotlivých přístrojů a vzpomínal, jestli je zapojil správně. Všechno vypadalo v pořádku. Otřel si ruce do starého kusu montérek a podíval se na Mayu.
„Můžu ti pomoci ještě s něčím?“
„No,“ Maya se rozhlédla. „Myslím, že co se opravy Mojmíra týká, jsme hotovi.“
James znovu přejel pohledem po přístrojích a s povzdechem se otočil k výstupu z lodi.
Maya ho zachytila, když procházel okolo ní, využila toho, že má skloněnou hlavu a vtiskla mu malý polibek na tvář. Chtěla mu tím poděkovat za pomoc, ale jeho zmatená reakce ji udivila snad ještě víc, než předtím jeho překvapilo políbení.
Zůstala sedět na zemi tak, jak dopadla odhozená Jamesovým zběsilým úprkem, a jenom nechápavě vrtěla hlavou.

James pospíchal do tábora. Letmý dotyk Mayiných úst ho překvapil a vyvedl z rovnováhy. Ale nejhorší pro něj byla jeho náhlá touha jí ten dotyk oplatit. Vrásky na čele se mu prohlubovaly s každým rychlým krokem. Na okraji lesa zůstal stát a zhluboka se nadechl. Všechny rozporuplné pocity teď musely stranou. V táboře bylo nutné chovat se jako obvykle. Rozhodně nechtěl o Maye nikomu vyprávět. I přes její divné chování a svou ještě podivnější reakci pořád velice toužil po práci na Mojmírovi.
Tábor vypadal opuštěně, ale to nebylo nic divného. Když neprocházeli mezi stany vojáci, bylo tu jako po vymření. Muži jeho druhu byli velmi tišší a pohybovali se jenom kradmo. James nevěděl, jestli je to tím, že na to byli zvyklí ze své domovské planety, nebo tím, že se v táboře necítili dobře. Možná od každého trochu.
Vykročil ke stanu, ve kterém měl přiděleno lůžko, ale pak se zarazil. Vzpomněl si, co mu scházelo po opravě Mojmíra. Injekce. Vakcína, kterou měl dostat už před více než dvěma hodinami. Hned zamířil ke stanu doktora. Dobře se pamatoval, jaký pokřik se spustil, když některý z jeho druhů na lék zapomněl. Vojáci se rojili jak… se zamračením potřásl hlavou. Představa hmyzu, zběsile pobíhajícího po lesní půdě se mu prolínala s vizemi tvorů podobných lidem a hmyzu zároveň. Asi vážně potřeboval doktorovu injekci.
Vešel do stanu a zůstal tiše stát hned u dveří. Doktor Beckett ležel na nemocničním lůžku v bezvědomí a nad jeho tělem se skláněl jeden z pacientů. Říkali mu Michael. Dva další muži postávali kolem a tvářili se rozpačitě.
„Co se děje?“ zeptal se James, když si prohlédl zvláštní scénu před sebou.
Michael se k němu otočil. „Lhali nám,“ řekl stručně a pečlivě uložil zkumavku, kterou před tím svíral v ruce, do vypolstrovaného kufříku. Teprve, když byl kufřík zamknut a jeho držadlo bezpečně spočívalo v Michaelově ruce, pokračoval: „Nebyli jsme nemocní, jak se nám snažili namluvit. To oni způsobili, že se nám ztratila paměť. Jsme něco jiného, než nám tvrdí.“ Pátravě se zadíval na Jamese. „Už dlouho jsi neměl lék, co?“ zeptal se. „Začínáš si vzpomínat.“
James rychle přemýšlel. Ty divné představy, které ho pronásledovaly celou cestu od Mojmíra do tábora a i předtím-. Mojmír. Maya. Rozhlédl se po ostatních. Čemu dá přednost?
Vchod stanu se zachvěl.
„Už přilétají,“ uslyšel zvenku.
„Půjdeme.“ Michael vykročil a cestou vzal Jamese za rameno. „Vrátíme se tam, kam patříme.“ Pokračoval v chůzi a vedl Jamese na prostranství uprostřed tábořiště. Téměř všichni bývalí pacienti už tam byli shromážděni.
„Ještě Allan,“ vyhrkl James a vyprostil se z Michaelova sevření. „Viděl jsem ho, jak jde do lesa.“ Rozběhl se na opačnou stranu, než byl Mojmír. Cítil Michaelovu nespokojenost, ale právě se rozhodl zůstat. Rychle se prodral hustým křovím a schoval se za jeden z padlých kmenů. Doufal, že Maya včas zjistí přílet jejich lodi a Mojmíra zamaskuje.
Hlouček mužů se zavlnil. James cítil, jak mu po páteři naskakuje husí kůže, když nad hlavou uslyšel vysoký nepříjemný zvuk. Ještě víc se za kmenem přikrčil. Bojoval s touhou, přikrýt si hlavu rukama a zavřít oči a zároveň se rozběhnout k ostatním a nechat se přenést do wraithské lodi, kam ve skutečnosti patřil. Pohled dál upíral do středu tábora a ruce zatínal do kůry stromu před sebou.
Malá stíhačka proletěla nízko nad zemí a všichni muži na prostranství zmizeli. James se narovnal, rozběhl se zpátky do tábora a málem na sebe strhl doktorův stan, jak rychle vstoupil dovnitř. Dobře věděl, kde má doktor uložené ampule s vakcínou a injekce k jejich aplikaci.
Už předtím v tomto stanu si vzpomněl, co je zač, a při pohledu na Michaela a ostatní Wraithy, kteří s ním byli v táboře, se rozhodl, že s rozhodnutím, co bude dělat dál se svým životem, musí ještě počkat. Nejdříve chtěl mluvit s Mayou. Ale nechtěl ji ohrozit a také chtěl být připraven na všechny možnosti, tak potřeboval léky, které v táboře zůstaly. Než odletí, bude jí muset říct pravdu. Doufal, že to Maya pochopí a pomůže mu s výběrem. Kdyby se jednalo jenom o něj, neváhal by. Raději by strávil zbytek života v nevědomosti, ale ve společnosti vysoké nervózní ženy na palubě její lodi, než sklízením lidské potravy a neustálým posloucháním cizích příkazů. Ale musela s tím souhlasit i ona. A musela vědět, že James je Wraith. Tou zvláštní látkou přeměněný, ale pořád Wraith.
Do největšího zavazadla, které ve stanu objevil, sypal veškeré doktorovo vybavení. Když to neupotřebí on, může to Maya někde prodat nebo směnit za něco užitečnějšího.
Znovu mu přejel mráz po zádech, když uslyšel svist další Šipky. Musí si pospíšit. Zaklapl tašku a očima zavadil o ležícího doktora. Hruď se mu pravidelně zvedala dechem. James polkl a zalovil v balíčcích léků. Jednu injekci si musí dát, ještě než se vydá na cestu k Mojmírovi. Ruce se mu třásly, ale dokázal nasadit jehlu a natáhnout vakcínu do injekční stříkačky. Nezdržoval se s desinfekcí. Jemné mravenčení se mu rozlévalo z paže do zbytku těla a on už pospíchal mezi stromy.
Šipka se vznášela nad stromy na druhé straně tábora. Byla jen otázka času, než rozšíří pátrání i na jeho protilehlý konec.

Maya se chystala k odletu. Naposledy kontrolovala všechny systémy. Ruka jí bez zaváhání jezdila po ovladačích a očima přitom sledovala obrazovky na protější stěně. Nepříliš hlasitý, ale pronikavý zvukový signál ji přinutil se otočit. Detektory, které právě zapnula, hlásily, že je na oběžné dráze velká loď. Už ji stačily i určit. Wraithové! Jedna z jejich Šipek se vznášela o kus dál nad lesem. Tím směrem utekl James, blesklo Maye hlavou. Rychle zapnula maskování a doufala, že ji zatím neobjevili. Na okamžik zvažovala všechny okolnosti, pak sáhla do tajné přihrádky a k opasku si připnula malou zbraň. Nezabrala moc místa, ale byla výkonná a už několikrát se Maye osvědčila. Ještě jednou zkontrolovala maskování a otočila se k východu z lodi. Se slabým zasyčením se otevřel a Maya vyskočila na suchou lesní půdu. Zvedla hlavu a zadívala se na Šipku. Přibližovala se. Maya udělala dva kroky a vystoupila z maskování Mojmíra.
„Mayo!“ ozvalo se tlumeně mezi blízkými stromy. James se k ní rozběhl. Zastavila se a počkala, až k ní dorazí. Těžký batoh na zádech mu ztěžoval pohyb.
Šipka zakroužila a začala se přibližovat k nim. Maya ji zamračeně pozorovala a očima měřila vzdálenosti.
„Rychle!“ zavolala na Jamese a zamávala rukou, aby ho popohnala.
„Potřebuju s tebou mluvit,“ vyhrkl, sotva přepadl přes práh Mojmíra. Batoh s lékařským vybavením hodil do kouta a zatarasil Maye cestu k pilotnímu křeslu. Pozvedla obočí, založila si ruce a zůstala stát těsně před ním.
„Víš, že nás mohou každou chvíli najít?“ zeptala se konverzačním tónem.
James o krok ustoupil a začal vysvětlovat: „Lhali nám. V tom měl Michael pravdu. Nejsme to, co vidíš.“ Mayin pohled ho přinutil zvednout ruku, aby umlčel případné otázky, než skončí se svým proslovem. Připravoval ho celou cestu sem a teď stejně říkal něco jiného, než původně chtěl. „Tou vakcínou, co nám dávali, nás nějak udržovali v této „lidské“ podobě. To co jsme - to co jsem ve skutečnosti, se ti určitě vůbec nebude líbit. Ale ať jsem dřív byl cokoliv, teď bych moc rád zůstal na Mojmírovi a s tebou.“ S očekáváním se na ni zadíval.
Maya stála ve vchodu do lodi, ruce pořád založené a mezi obočím jí naskočila jemná vráska. „A co tedy jsi - nebo jsi byl?“
„Byl jsem – Wraith,“ vydechl James a vteřinu čekal na Mayinu reakci.
Ani se nepohnula. Jenom vráska na čele se jí trochu prohloubila.
„Mám dost léku na – na nějakou dobu,“ pokračoval. „Zatím nevím přesně kolik ho v doktorově stanu bylo, ale měl vystačit pro několik desítek lid- nás ještě nejméně na pár dnů. Neohrozím tě. To nikdy. Jenom mě, prosím, nech tady. Nechci se vrátit ke své původní existenci,“ skončil trochu bez dechu.
Maya pořád stála bez pohybu. Nakonec zasyčela. „Tak ty jsi James Wraith a chceš pracovat na mojí lodi?“ Ke konci jí hlas trochu zradil.
Stáli proti sobě a měřili se pohledy. James odhadoval, jak se Maya rozhodne a Maya uvažovala, kdy James pozná, že lidský osud vlastně není nic pro něj.
Zvuk přibližující se Šipky je oba vytrhl ze zamyšlení. Maya skočila do pilotního křesla, James zavřel venkovní dveře a usadil se na místo po Mayině levici. V dokonalé souhře dokončili předletovou přípravu a Mojmír se pomalu zvedl nad lesní porost. Maskování fungovalo. Šipka bez zaváhání pokračovala v okruhu kolem opuštěného tábora.
Mojmír se zastavil za blízkým měsícem a Maya se otočila k Jamesovi.
„Co teď?“ zeptala se trochu bezradně. „Co si s Tebou teď počnu?“ pokračovala a oči jí zalétaly z Jamesovy tváře k monitorům a zpátky. Stále sledovala pohyb wraithské lodi a Šipky nad planetou.
„Nech mě tady. Prosím. Vysadit mě můžeš vždycky,“ pousmál se trochu smutně James.
„Když to bude nutné, vysadím tě z Mojmíra, i v půli cesty.“ Maya se energicky otočila v křesle a rychle zadala souřadnice jejich příštího cíle. Skákavé rostlinky se konečně dočkají volnosti v zámecké zahradě rodu Valteových.

Opět děkujeme za Vaše reakce

Ahoj.

Já se ještě krátce vrátím k Erininu Michaelovi (k ostatním povídkám jsem už komentář svého času psala). Čekala jsem na tuto dlouho avizovanou povídku se zvědavostí. a dlužno říci, že byla příjemnou tečkou za náročným týdnem. Líbila se mi „pohádková babička“ i kouzlo nechtěného v „dlaždici křížené s hajzlbábou“. Ocenila jsem i to, že autorka umí správně použít přechodník („potlačujíc“).
Mám snad jen dvě připomínky: V Michaelovi mi trochu chyběla nějaká zápletka, konflikt? katarze... A nevzpomínám si, že by si v předchozí povídce Erin zlomila žebra. Kde se tam tedy ta zlámaná žebra vzala?

Hezkou neděli!

Zdravím!

Pokusím se odpovědět na připomínky
Povídka Michael účelově postrádá klasickou zápletku, o akci nemůže být ani řeč. Důvodem je samotná povídka, která představuje jen jakýsi "předěl" mezi minulým Erininým putováním a příští povídkou, která bude v podstatě jedna velká akce. V této povídce bylo hlavním účelem dovysvětlit city, které Erin k Darovi chovala (úvodní část), neboť se vyskytlo několik chybných interpretací, které jsem tímto měla potřebu uvést na pravou míru. Erin také potřebovala poskytnout trochu času na regeneraci než se vrhne do dalšího dobrodružství. Postava Michaela se zde mihla víceméně jen pro časové zařazení a kromě toho, že svou přítomností potrápila Erin u oběda, zde neměla žádný větší význam.

Co se zlomeného žebra týče, přenesla si Erin tohle zranění z astrálu. Utržila ho v předchozí povídce po teleportaci do věže. Po návratu do svého těla se některé důsledky projevily i na "hmotě".

Jasně, díky...

Jedeme tedy dál. Už se těším!

[andoriel]

Poslední dva dopisy z vězení, ale příběh ještě zdaleka nekončí. Vlastně by se dalo říci, že právě začíná.

15. Riko, Do třetice

Ahoj Erin,

několik dnů byl klid. Wraith byl potichu, nepokoušel se se mnou komunikovat ani v myšlenkách ani obyčejným hovorem, a šetřil síly. Doufala jsem, že na společný útěk. Já jen spala a plánovala odchod. Útěk z vězení mě pronásledoval při bdění i ve spánku. Už dlouho se mi nezdály tak živé sny o Městě. A, i když to vypadalo nepravděpodobně, cítila jsem Vaši přítomnost více, než kdy předtím. Jakoby se Atlantida přibližovala.
Edmarův přítel se začal ukazovat téměř vždy s pravidelnou hlídkou. Když mi poprvé podával talíř s tím, co mělo být jídlo, šeptl, že se jmenuje Riko. A pod vrstvou rozvařené zeleniny jsem od té doby nacházela maso nebo sýr. Jednou se dokonce mezi chlebem objevil kousek sladkého pečiva. A pak přišel večer, kdy žádná hlídka neměla přijít, ale Riko se objevil. Přinesl v konvici kávu. Naléval mi ji skrz mříže ve dveřích do malého plechového hrnku. S projevy díků jsem byla opatrná, nevěděla jsem, jestli nemá speciální úkol od Kolyi. Ale rozhodně jsem si ty malé pozornosti užívala.
Po dvou dnech se večer objevil znovu a pak zase. Nosil kávu, sladkosti, další deku na přikrytí a na moji prosbu přinesl i hřeben. Sedali jsme každý ze své strany dveří, on vyprávěl, že je jaro a přinesl mi první květy podobné sedmikráskám, pomačkané a zvadlé, jak je půl dne nosil v kapse. Netrvalo dlouho, než jsem pochopila, že přes všechny příjemné drobnosti nejde ani o mne ani o nějakou nezištnou laskavost. Prostě se potřeboval vypovídat a já byla nejvhodnější posluchač. Vyprávěl o své rodině. O manželce a malém synovi, po kterých se mu stýská. Syna viděl zatím jenom jednou. Žena bydlela u rodičů a po převratu se začala bát, že vládní vojsko Kolyu vypátrá a zabije a Rika zabije s ním. Chtěla, aby zůstal u ní a dítěte, ale Kolya se to dozvěděl, a od té doby se Riko nedostal ze základny. Velitel si nemohl dovolit ztrácet své muže.
Moc jsem nemluvila. Ptala jsem se na běžné věci a občas jsem se dozvěděla zajímavou informaci. Třeba to, že Kolya plánuje další útok na Atlantidu. Bylo to na zbláznění. Nemohla jsem Vás varovat.
Riko si dál večer chodil v nepravidelných intervalech vylévat srdce a dělit se se mnou o své obavy a naděje. Asi si myslel, že mu za kávu náleží moje pozornost. Snažila jsem se nepřipouštět si jeho problémy a řešit je logicky, pokud o to měl zájem. Většinou neměl. Chtěl se jenom vypovídat, ale také chtěl, abych vnímala, co říká, a reagovala ve správných chvílích. Bylo to obtížné. Jeho zpovědi na mě působily destruktivně.
Wraith seděl pod oknem a poslouchal. Své myšlenky si nechával pro sebe a na moje pokusy o kontakt nereagoval. Nechápala jsem to, ale respektovala. Přiznávám, že mi chyběl jeho nadhled a ironie. Za nějakou dobu bych je vyměnila za všechnu Rikovu kávu a společnost. Ale Ace zůstával mlčenlivý.
Vrbou jsem se stávala pravidelně pro kohokoli, kdo se ocitl v mé blízkosti. Moje matka tomu říkala prokletí, protože podobný dar měla i ona. Než jsem se naučila nepřipouštět si cizí starosti, chodívala jsem domů s pláčem.
Po každém Rikově odchodu jsem seděla ještě další půlhodinu bez hnutí a jenom od sebe odháněla zmatené pocity, které u mě zanechal.
Jeho večerní návštěvy přestaly asi po dvou měsících. Už nechodil s hlídkou ani s konvicí a večery ve vězení byly zase tiché. Stejně jako dny. Vzpomněla jsem si, že podobně to vypadalo v prvních týdnech mého uvěznění. Všude klid. Jenom obavy z neznámého prostředí a Wraitha vedle v cele vystřídala bolest hlavy od cizích starostí, které si ke mně nějakou skulinkou našly cestu. A také obavy z ubíhajícího času. Potřebovali jsme opustit vězení co nejdříve a začít pátrat po možnostech, jak zvrátit ten zmatek, který jsem způsobila ve wraithských rituálech. Pořád jsem nevěděla, co přesně se mělo stát, a co se stalo, ale Aceův zasmušilý výraz mě nenechával na pochybách, že máme problém, který se každým dalším dnem zhoršuje.
Riko se při své poslední návštěvě přiznal, že dostal od ženy vzkaz. Jestli se nevrátí do konce roku, vdá se za muže, kterého jí vybrala její rodina, a on syna už neuvidí. Byl neklidný, roztěkaný a moje rada, aby utíkal, kam ho srdce táhne, mu na klidu nepřidala. Po pár minutách odešel a pak už jsem ho neviděla. Doufala jsem, že se mu podařilo projít Branou za rodinou. Doufala jsem marně. Po dvou týdnech se objevil znovu s hlídkou a na uniformě už se mu neblýskalo žádné označení hodnosti. Na můj tázavý pohled nepatrně zavrtěl hlavou a víckrát se neobjevil.
Ace komunikoval jenom sporadicky. Zůstala jsem sama. Moje plány na útěk, které se začaly formovat s návštěvami Rika, vzaly za své. Mohla jsem začít znovu.
Stýská se mi, Erin. Stýská se mi po Vás, po Atlantidě, po Zemi, po Aceově společnosti. A chvílemi nevím, které z těch věcí bych se pro to ostatní vzdala.
Doufám, že Ace připravuje dobrý plán útěku. Jednoho dne se dveře vězení otevřou a my oba projdeme Branou na svobodu. Upnula jsem se k té myšlence, jako by mohla vyřešit všechny naše problémy.
Ája

…………………………………………..

Ahoj Erin,

Kolya chodil kolem mříží a zlomyslně se na mě usmíval. Nevím, kolik zase uplynulo času. Můj kalendář už dávno nefungoval.
Po zlosti, se kterou mě hodil do Wraithova vězení, nezůstala ani stopa. Tvářil se jako kocour nad miskou smetany. Než odešel, zamrkal na mě.
Byla bych zlostí křičela. V hlavě se mi objevila vzpomínka na Rikovu zmínku o nějakých plánech ohledně Atlantidy.
Očima jsem probodávala místo, kde mi zmizel z dohledu.
„Hraješ jeho hru?“ ozval se Ace.
Zuřivě jsem se otočila k oknu. „To říká ten pravý,“ procedila jsem mezi zuby.
Nechtěla jsem prožít znovu všechnu tu nejistotu z doby, kdy mi Kolya tvrdil, že je Atlantis zničená. Na stupnici od černého zoufalství po euforii jsem se pohybovala dost dlouho a pamatovala jsem se, jak to bylo vyčerpávající.
Ace se na mě zašklebil a zmizel.
Seděla jsem na lůžku, víčka semknutá, a snažila se srovnat si myšlenky. Znovu a znovu jsem si přehrávala Rikův hlas, každý jeho pohyb ve chvíli, kdy se zmínil o Kolyových plánech, a hledala jsem náznak toho, co se chystá. Nic.
Rozhlédla jsem se s povzdechem po cele.
„Zatraceně. Nesnáším překvapení,“ řekla jsem a znovu zavřela oči. „Pamatuješ se na nějaké příjemné místo, kam bychom se mohli vydat?“ zeptala jsem se.
„Cože?“ překvapení Wraitha ve vedlejší cele bylo až směšné.
Jemně jsem se ho dotkla myšlenkou.
„Potřebuji se uklidnit. Tak začnu já. Dívej se.“

Představila jsem si úvozovou cestu. Dvě vyjeté koleje v trávě na úbočí mírného kopce. Louka mizela na obzoru za kopcem a před sebou jsme měli smíšený les. Tráva byla vysoká a voněla létem po mateřídoušce. V představách jsem Wraitha vedla k lesu. Cesta se změnila v úzkou stezku mezi křovím, skočila přes potůček a zmizela na palouku ze všech stran obklopeném stromy. Vydali jsme se jím vzhůru k vrcholu kopce. U prvních stromů v horní části palouku byl rovný obdélníkový prostor, vylitý betonem.
‚To je taneční parket,‘ řekla jsem a zatočila se na něm dokola.
Wraith se zatvářil vyděšeně.
‚Pro nás je sice tanec také trochu rituál, ale vlastně nic neznamená. Je to jenom druh zábavy,“ vysvětlovala jsem. ‚Naučím tě valčík, chceš?‘ smála jsem se.
‚Jindy,‘ zazněla vzdálená odpověď.

„Tak dobře,“ řekla jsem nahlas a přerušila telepatické spojení. Z vedlejší cely se neozvala žádná reakce.
„Ace?“ trochu jsem zaváhala, než jsem pokračovala. „Děkuju, žes tam šel se mnou.“
Než stačil odpovědět, přišli vojáci. Někoho uložili do první cely a odešli.
Sotva zmizeli, skokem jsem byla u okna a natahovala se ve snaze neznámého zahlédnout. Bohužel, ležel v bezvědomí mimo můj pohled. Ace se skrýval a jenom syknul, když mě uviděl. Pokrčila jsem rameny, ušklíbla se do míst, kde jsem ho tušila, ale přece jenom jsem si sedla pod okno a přestala se snažit zahlédnout nového vězně. Z nějakého neznámého důvodu se ve mně všechno sevřelo, sotva jsem ho letmo zahlédla. Připadala jsem si jako na startu dlouhého závodu. Napjatá a připravená vyběhnout.

Nový vězeň se s hlasitým heknutím posadil.
„Zatraceně,“ uslyšela jsem mužský hlas. A pak tirádu nadávek a proseb určených Kolyovi. Muž v první cele je vykřikoval a kopal přitom do mříží a do zdi.
Seděla jsem pod oknem a divila se, kde se v něm bere tolik energie. Hlavou se mi honily hloupé myšlenky na wraithské krmení, dostatek síly a útěk. Pečlivě jsem je chránila před Acem. Nemusel vědět o všem.
„Zbytečně se unavuješ,“ ozval se Wraithův hlas.
Další rozhovor mi připadal jako z velice špatné komedie. Vůbec se mi nechtělo se do něj zapojit. Až poznámka nového vězně o tom, kolik lidí ho hledá, mě přinutila se začít smát.
„Tebe taky?“ vysoukala jsem ze sebe. „I mě hledali. Aspoň doufám.“ Už jsem se nesmála. Nedokázala jsem ukrýt stín hořkosti.
„Kolik vás tu vlastně je?“ chtěl vědět ten nový.
„Moc ne,“ ujistila jsem ho. Ještě pořád jsem se nezvedla a podle sluchu jsem věděla, že ani Ace se mu nedal poznat.
Další rozhovor přerušil příchod strážných. Odvedli nového vězně. Neobešlo se to bez drobného incidentu, díky kterému si vysloužil ránu elektrickým obuškem. Slyšela, jak dopadl na zem v bezvědomí.
Odtáhli ho a já vstala, chytila jsem se mříží a zadívala se na Ace, který pomalu došel k oknu. Rukou se ztěžka opíral o zeď, aby se udržel na nohou. Nedostatek potravy byl příliš velký, aby mohl jít bez opory.
Dívala jsem se na něj s lítostí a rozpaky. Arogantní chování nově příchozího přímo vybízelo k… Zarazila jsem se a potřásla hlavou. Teď jsem cítila rozpaky sama nad sebou.
„Ale pak bychom mohli jít,“ vypadlo ze mě dřív, než jsem se zamyslela nad tím, co vlastně říkám.
Wraith se jenom bolestivě zašklebil. Pomalu se posouval blíž ke dveřím.
Sedla jsem si zpátky a opřela si čelo o pokrčená kolena. Staré rány se otevřely. A ten nový vězeň – rozčiloval mě. Jeho přítomnost byla jako špendlík, bodající do zpola zahojené jizvy. I já byla zpočátku přesvědčená, že se musí každou chvíli objevit záchrana. Jenom jsem to nevykřikovala tak nahlas.
Ztracená v myšlenkách jsem si ani nevšimla, že Ace odvedli. Hlavu jsem zvedla až při jeho návratu. Wraith šel bez pomoci a tvářil se spokojeně. Nového přitáhli. Už nebyl v bezvědomí, ale jistě o pár let starší a vysílený bolestí. Výřečnost ho na chvíli opustila.
Ace se mě letmo dotkl myšlenkou. Jenom aby se přesvědčil, že dávám pozor na to, co se děje. Oslovil nového vězně: „Máš bolesti?“
Jejich další rozhovor jsem vnímala jako ve snách. Wraith oslovil vězně jménem, které jsem znala. Pomalu jsem vstala. Váhala jsem, jestli si se mnou nehrají moje smysly nebo jestli to není nějaký wraithský žert. Další test?
Opřela jsem si čelo o mříže. „Zdá se to tak neskutečné,“ zašeptala jsem si pro sebe. Lehce jsem zavrtěla hlavou.
„To krmení?“ zareagoval John Sheppard v první cele. „To bylo skutečné až moc.“
„Wraith musí jíst, aby přežil. Wraitha hlad pálí jako oheň.,“ řekl Ace temně.
„Ano,“ souhlasila jsem. „Oheň, který se nedá ovládnout.“
„No, to se tu sešli dva!“ John se objevil v okně.
Ace stál tak, že na něj bylo dobře vidět. „Měl bys být rád, Shepparde. Máš tu společnost svého druhu.“
John si mě zamračeně prohlížel. Nedokázala jsem se přinutit k úsměvu. Nepoznal mě.
„Tak to jsi byl ty?“ otočil se zpátky k Wraithovi.
Ace neuznal takovou otázku za hodnou odpovědi.
„Stále žiješ,“ řekla jsem. „To je víc, než by mohli říct mnozí jiní.“
„Jo? A jak to, že žiješ ty?“ V Johnově hlase zazněla nedůvěra.
„Třeba jsem Wraithovi nechutnala,“ usmála jsem se smutně.
Mračil se na mě. „Někoho mi připomínáš,“ prohlásil nakonec.
„Nejsem si jistá, Johne, jestli jsem to pořád ještě já,“ potřásla jsem hlavou. „Jsem tady moc dlouho. A žádný záchranný tým nepřišel. Jenom pár dalších vězňů, kteří dopadli ještě hůř.“
„Andoriel?“ Váhavě vyslovil moje jméno.
Rty se mi zkřivily, ale úsměv to nebyl. „Tady kvetu.“
John se tvářil zaraženě. „Celou dobu jste tady spolu?“
Jenom jsem kývla.
Začal přecházet po své cele a každou chvíli nás přejel podezřívavým pohledem.
„Proč je ještě naživu?“ obrátil se na Ace. „Co ti řekla nebo dala, že ses na ní nenakrmil? Nebo nakrmil? Je to víc jak rok a půl co se ztratila.“
„Ano. Podle vašeho chápání času je to rok a devět měsíců co přišla,“ potvrdil Ace, ale na dotaz neodpověděl.
John se na něj zadíval s očekáváním. Wraithovi se ve tváři nepohnul ani sval a já se kousla do rtu, abych se nesmála nebo nekřičela vzteky.
„Máme důležitější věci, než počítání promarněných měsíců a hloupé otázky,“ řekla jsem, když jsem se trochu ovládla.
„Opravdu?“ John si bez dalšího komentáře sedl a ztratil se nám z dohledu. Nastalo dlouhé ticho.
„K takovým se chceš vrátit?“ zeptal se mě Ace potom, co Johna znovu odvedli. „K těm patříš?“
„A ty soudíš podle jednoho vzorku?“ opáčila jsem. Zadívala jsem se ke dveřím z vězení. „Ano. Chci se vrátit tam, odkud jsem přišla. Ty taky.“ To nebyl dotaz, ale konstatování a jako takové si nežádalo odpověď.
Další krmení trochu ubralo na Johnově elánu, ale ne na jeho víře v okamžitou záchranu. Nechala jsem je odhadovat se s Wraithem a pokoušela se vymyslet realizovatelný plán odchodu.
„Andoriel?“ John se otočil i na mě. „A co ty? Žádné pokusy o útěk?“
Začala jsem se smát. „Tak poslouchej.“ Krátce jsem ho seznámila se svými zkušenostmi nasbíranými za více jak jeden a půl roku. Poslouchal pozorně a občas nakrčil čelo, jak nad něčím přemýšlel.
„Kde máš ty své přátele?“ zeptal se Ace Johna, když se potřetí vrátili do vězení.
„Oni přijdou.“ John trval na svém.
„Ať už přijdou nebo ne, nemůžeme tady zůstat,“ skočila jsem jim do řeči.
Oba kývli.
Využila jsem toho a pokračovala: „Měli bychom se dohodnout na nějakém proveditelném plánu odchodu. Hned. Tohle,“ kývla jsem na Johna, „nepůjde do nekonečna.“
John se jenom zašklebil. Z jeho povadlé tváře lemované prošedivělými vlasy se na mě dívaly unavené oči.
Aceovi se na čele prohloubily vrásky.
„Skoro bych přísahal, že se už nikdy neprobudím,“ zamručel John po dalším návratu.
„Jsi silný,“ řekl Ace vážně.
Neodpustila jsem si úsměv nad jeho spokojeným tónem.
„Přestal jsi sám. Proč?“ vydechl John.
„Protože čím déle bych se krmil, tím slabší bys byl a my budeme potřebovat zbytky tvé síly k útěku.“

Plán je připravený, Erin. Věřím, že se tentokrát povede, ale mám z toho divný pocit. Tak dlouho jsem tu byla sama jenom s Wraithem. Dokážu se přizpůsobit lidské společnosti? A co bude s ním? Tak dlouho jsme se snažili najít k sobě cestu - jenom proto, abychom ji teď opustili? Nedovedu si to představit. Je toho příliš, co mezi námi musí být dořešeno.
Je jenom jedna jistota – všechno ukáže čas.
Ája

Snad mi odpustíte použité úryvky z jednoho z mých nejoblíbenějších dílů SGA

Děkuji Erin, Maye, Nadě a Daše za korekce i faktické připomínky.
A slibuji - příště se už KONEČNĚ dočkáte útěku

Dobré pokračovanie a to, že John funguje ako chladnička je tiež celkom dobré.