SG: Tajemství

Jelikož má dneska svátek Daniela, tak jsem se rozhodla, že uveřejním dvě části za den. Tak si to užijte. (Omlouvám se za případné chyby. )

13.kapitola: Útěk
Pomalu otevřela oči, všechno bylo rozmazané. Někdo se nad ní sklonil a usmál se, byl to Lorne. Daniela se posadila a hledala brýle. John jí je podal.
„Co se stalo?“ zeptala se McNillová. Lorne jí snažil všechno vysvětlit. Daniela se postavila a zavrávorala, ale zůstala stát.
„Musíme ji zachránit.“ Vypadlo z ní. Všichni se na ni dívali. John, Ronon, Lorne i dokonce Rodney se přikláněli k jejímu názoru.
„Měli bychom si o tom promluvit se senátory.“ Poznamenala Teyla.

John s Teylou a Rononem stáli v jednací síni a čekali. Senátorky si šli promluvit s ostatními o jejich návrhu.
„Doufám, že ti tři venku nic nevyvedou.“ Ukázal svoje obavy John. Zbytek v místnosti jen přikývnul.

„Zopakujte to, doktore,“ řekla Daniela.
„Město je napájeno na ZPM, proto je tu takové světlo, je tu možnost růstu květin…“ zopakoval Rodney.
„O.K.“ Přerušila ho a zamyslela se Daniela. Rodney a Lorne byly připraveni jít najít vězení. V tuto chvíli Daniela mlčela a přemýšlela. Oči měla zavřené a tvář byla posetá vráskami přemýšlení. Lorne ji zadumaně pozoroval.
„Dobře.“ Kývla nakonec a vydali se tam, kde tušili vězení. Šli na vlastí pěst, ale Rodney a Lorne s tím souhlasili, dokonce i Danielu přemlouvali.

John přecházel po místnosti, byl velice nervózní, něco mu našeptávalo, že Daniela a zbytek něco chystají. Ronon si myslel to samé a litoval, že nemohl být s nimi a pomoci.

Rodney vyšel zpoza rohu, usmál se na člověka stojícího naproti sobě.
„Nevíte jak se dostanu na náměstí?“ zeptal se. Muž naproti němu se na něj podíval jako na ponožku. Najednou ztuhnul, z hrdla se mu vydral lehký výkřik a svezl se k zemi. Tam kde stál voják, stála Daniela. Lorne, zpoza Rodneyho, se začal s Danielou domlouvat pomocí rukou. Rodnymu to připomínalo domlouvání znakovou řečí pro mentálně postižené, ale očividně se oba domluvili. Když se chystali vyrazit dále, z boční chodby se někdo ozval.
„Alane? Jsi v pořádku? Už jsi se měl hlásit,“ promluvil jeden z vojáků. Vystoupil na chodbu, na které se nacházeli Rodney, Lorne a Daniela, když dořekl poslední slovo. Jakmile je spatřil, tak na ně zamířil zbraní. Chystal se vystřelit. Všichni koukali jeden na druhého.

„Senátorko, mohli bychom vám pomoci. Kdyby jste nám dala šanci, tak by jsme mohli zjistit co mají za nemoc…“ Zkoušela to dále Teyla.
„Víte dobře, že to nejde, je nám to líto...“ Probodla je pohledem senátorka Pelagie.

„Ne,“ řekla potichu Daniela a skočila před Rodneyho. Voják se ho chystal zastřelit, ale zarazil se, ženu by nikdy nezastřelil. Bohužel se tohle zaváhání pro něj stalo osudným. Lorne se rychlostí blesku na něj vrhnul a omráčil ho. Když došli k cele kde ležela Aglaja, rychle otevřeli a Daniela ji vzala do náručí. Potichu se vraceli na zpět.

Jeden z vojáků se probral a zpustil alarm. Chodbami se ozýval hukot a dupání nohou.
„Musíte jít,“ zašeptala Daniela.
„Já tu zůstanu i s Aglajou.“ Promlouvala dále. Věděla, že s holčičkou náručí se ven nedostane. Jediná možnost bylo zůstat a vzít vinu na sebe. Oba dva protestovali, nechtěli ji tam nechat.
„Jděte! To je rozkaz!“ Řekla potichu, avšak s důrazem. Rodney se vzpíral, ale nakonec vyrazil. Lorne se na ni podíval, najednou jako by ho něco popadlo, stoupnul si blíže k ní.

„Jdi…“ zašeptala Daniela. Lorne ji však neposlouchal. Jednou rukou ji pohladil po tváři. Oba dva si koukali do očí. Dusot nohou se ozývalo blíže...Snažila se, aby odešel. Bála se o oba, na ní přece nikomu záležet nemohlo. Rodney je sledoval.
„Richarde, prosím,“ šeptala. Ještě chvíli ji Lorne pozoroval a pak ji políbil.

No, trochu zmatené, nějak jsem se neorientovala, kdo kde vlastně je, mám v tom mírný chaos, ale jinak dobrý:-).

Jen poznámečka:

Jednou rukou ji pohladil po tváři. Oba dva si koukaly do očí.

To tvrdé y mi zcela narušilo tu romantickou scénu:-)....

Já jsem napnutá co bude dál. Už, už jsem si myslela, že domorodci dají pokyn obětovat SGA tým:)! Už by to chtělo trochu akce, jinak ten nápad s obětmi se mi líbí a taky ta houstnoucí atmosféra temna! Tak do toho!

Chúďa malé, ju nesmú obetovať. A chúďa Daniela, dúfam, že je OK. Ale inak pekná časť som zvedavá, čo bude ďalej.

No jo, akční scénu by to chtělo, to je pravda, ale pomalu finišujeme a bohužel mi ještě zbývá vysvětlit spousty věcí. Finiš, věřte mi, bude stát zato a bude se vyvíjet tak, jak to asi nečekáte (a nebo někteří čekáte ).
Díky moc za opravu y , to mi nějak uteklo.

Oj, vím, že jsem sem psala před chvílí, ale myslím, že by vám to mohlo udělat radost .

14.kapitola:Zpátky
„Teylo! Chtěla jsem po vás všech, aby nám pomohli, všichni jsme mysleli, že nám chcete pomoc, ale co jste udělali vy? Zradili jste naši důvěru!“ vykřikla senátorka Pelagie. Před chvílí se dověděla nějakou špatnou zprávu.
„Nechápu o čem mluvíte senátorko.“ Snažila se ji uklidnit Teyla.
„Nevíte? Tak se podívejte.“ Senátorka pokynula nějakým mužům a ti odešli.

Do místnosti byla přivlečena Daniela. Ruce měla v železných okovech, spojených silným řetězem. Z nosu ji tekla krev a trošku se motala. John se zarazil v půlce pohybu.
„Co to má, sakra, znamenat?“ zakřičel do místnosti.
„Byla u nás ve vězení, snažila se zachránit jednu z obětí,“ řekla naprosto klidně senátorka Adelaida,
„a určitě nebyla sama…“ Usmála se na ostatní.
„Nechcete nám říci kdo byl s vámi?“ Obrátila se tentokrát k Daniele. Tase jen zasněně usmála a pak klidně promluvila.
„Jak jste to uhodla?“ Tvář se Daniele změnila do úšklebku. Senátorka pěnila.
„Přiveďte je!“ Rozkázala Pelagie.

Dveře se znova otevřeli a do místnosti byl přiveden Lorne a Rodney.
„Kde byli?“ zeptala se stráží jedna ze senátorek.
„Před budovou,“ řekl popravdě strážný. Senátorka mu pokynula k odchodu. Teď všichni stáli a čekali na to co se bude dít.

„Kdo z těch dvou vám pomáhal.“ Senátorka byla neodbytná a přitom ukazovala na Rodneyho a Lorna. Daniela však mlčela. Prohlížela si tváře všech ostatních. John vypadal naštvaně, přímo běsnil. Ronon vypadal naprosto dotčeně a Teyla se tvářila vítězoslavně, jako by věděla něco, co ostatní ne. Pak se Daniela podívala na Rodneyho. Ten se tvářil zdrceně a Lorne vypadal klidně, něco jí naznačil. Daniela jen lehce kývla hlavou na znamení, že rozumí.

„To on byl semnou.“ Mcnillová ukázala na Lorna. Všichni na ni koukali. John nevěřil vlastním uším. Tohle nemohla být Daniela, ta by nikdy nepřiznala, že s ní někdo byl. Senátorka se zatvářila vítězoslavně.
„Odveďte je oba do výslechové místnosti.“ Nebezpečně se usmála.
„Johne, vás a zbytek vašeho týmu žádám, abyste neprodleně opustili naši planetu, už vás nepotřebujeme, zradili jste naši důvěru,“ vyštěkla Pelagie. John se snažil něco namítnout, ale marně. Bylo pozdě se snažit cokoliv urovnat.

John a jeho tým se vydal směrem k bráně. Vítr foukal a déšť je šlehal do obličeje. Během pěti minut promokli až na kost. Všichni vypadali jako by zažili něco strašného. Senátorka jim řekla, že pokud bude Daniele a Lorneovi prokázaná vina, budou obětováni. John se o oba bál…ano, o oba. Lorna bral jako přítele, přece jenom ho nějaký ten pátek znal. Daniela byla něco jiného. Nevěděl co by o ni řekl, ale věděl, že by nikdy nikoho nezradila a navíc ji z nějakého důvodu důvěřoval.

Major a Daniela byli přivlečeni do podivné místnosti. Dva vojáci Danielu přivázali ke stěně a Lorna přivázali k podivné desce, která vypadala jako úzký stůl. Bránil se, ale marně. Nakonec mu na spánky přidělali podivné tenké kroužky.

Senátorka Griselda se postavila k ovládacímu panelu a stiskla pár knoflíků. Před ní se objevila průhledná tabule. Stiskla dalších pár knoflíků. Lorne se na desce prohnul. Z úst mu vyšel tichý sten. Na obrazovce se začali objevovat jakoby snímky, které mohli všichni přítomní vidět. Lorne sebou cukal a snažil se vyprostit z popruhů.
„Majore, pokud sebou budete i nadále cukat, tak vás to bude více bolet,“ řekla senátorka. Major však neposlouchal. Kroutil se, z úst mu však nevyšel žádný zvuk. Na obrazovce se míhali Lorneovy vzpomínky. Daniela na to zírala jako na nějaký zázrak. Chvilkami koukala na obrazovku, pak zase na Lorna. Z pout se však dostat nemohla.

Dostali se ve vzpomínkách až na tuhle planetu. Lorne se snažil více bránit, nechtěl aby viděli něco, co pro něj znamenalo hodně. Prudce sebou trhnul a pouta se mu zařezali do rukou. Bolest už nemohl déle vydržet, začal křičet. Daniela křičela spolu s ním. Prosila, aby toho už nechali, snažila se vyprostit z pout, i když věděla, že je to marné. Po rukou jí tekla krev, ale nevzdávala se.

Na obrazovce se objevil Lorne a Daniela. Major předával kytku plukovníkovi a ta ji přijala. Oba dva se smáli…Jeden s druhým stáli v pevném obětí. Pak Aglaja ležela na zemi a zmítala se v křečích, Daniela byla v bezvědomí…Stěny vězení se rýsovali v jeho vzpomínkách. Daniela tam stála s holčičkou v náručí a něco křičela, a pak ji Lorne políbil.

Lorne přestal křičet a zmítat se, jakmile přestal přenos. Ležel a hluboce oddechoval. Snažil se popadnou dech, hlava mu třeštěla a celé tělo ho bolelo. V hlavě měl vymeteno, ale všechno si pamatoval. Daniela křičela na senátorku, ale on to nevnímal. Když ho odvazovali, ani se nebránil, byl velice vyčerpaný. Jeho místo zaujala Daniela. Při začátku přenosu se pořádně prohnula, ale ani necekla. Oči měla pevně sevřené. Na obrazovce se objevili její vzpomínky, Lorne to s hrůzou sledoval…

Hmm, pocit chaosu ve mě přetrvává, trochu mi chybí popis míst, kde se co vlastně odehrává... Jsem totálně mimo (možná to nebude tím příběhem:-))). Jednou jsou v nějaké místnosti, pak zase v jiné, nevím, kdo je s kým kde:-). To je jediná výtka. Jinak fajn, jsem zvědavá, jaké vzpomínky se ukážou Daniele - připomíná mi to křeslo Aurora:-). Jinak nápad je moc fajn, nová tvář (Daniela), oběti, Lorne.... A jsi neuvěřitelně plodná:-) Každou chvilku nová část...

No super, nová časť - takéto tempo by som prijala pri viacerých poviedkach . Inak ty sa asi trošičku vyžívaš v tom mučení, že? Ale je to pekné, som zvedavá ako to dopadne, teda ja mám predstavu ako to dopadne ale tak, sú to predsa len tvoje myšlienky

Fazulina: Hups, pardon , mírný chaos v tom asi je, slibuji, že to napravím .

Zizi: Máš pravdu, trošku se v mučení vyžívám, jenže kdybych to nebrala vážně, tak to zase bude takové...no obyčejné.
Konec ukazuje na dvě strany, buď to je to happyend a nebo ne...ale záleží, už jen na tom z jaké strany to vezmu a z jaké ostatní.

Tak a je tu další část, nezbývá mě nic jiného, něž říci...příjemné počtení:).
Omluvte případné chyby, díky.

15.kapitola: Daniela
Nedaleko v horách, u nově postaveného vojenského objektu, seděla na silnici u svého otce mladá dívka, byla to Daniela. Mohlo by jí být tak deset. Po očích jí stékaly slzy. Dopadaly na otcovo chladné čelo a stékay mu po obličeji dolů, byl mrtví. Dívka nebyla schopná nic vnímat. Spustil se déšť a kapky dopadající na silnici po ní pochvičce stékaly, mířily dolů do údolí. Byla celá mokrá. Její šaty pomalu opouštěla rudá. Seděla na silnici a ani se nepohnula. Pár kroků od ní stál muž. Sledoval její neštěstí. Na hlavu jí mířil puškou. Jeho ledový obličej nic nenaznačoval, ale jedno se dalo vyčíst z jeho očí. Chtěl ji zabít. Dívka se pohupovala dopředu a dozadu. Vzlykala. Jedna její ruka nahmatala něco pod otcem, byla to zbraň. Muž mezitím přistoupil blíže k ní. Zbraň ji namířil k srdci. Ozval se druhý výstřel. Najednou malá Daniela stála nad rakví svého otce. Plakala, ale potom slzy utřela, a pak už neprolila ani jednu.

Výslechová místnost nebyla velká, ale zato působila prázdně a depresivně. Ve vnitř bylo jen pouze vybavení potřebující k výslechu. Jindy byla zcela prázdná, však dnes se prováděl výslech. Sledovaná dívka sebou mlela. Snažila se bránit, aby se jí nedostali do hlavy. Její vzpomínky byly bolestné, už od pohledu. Všichni přítomní zmateně zírali na vzpomínky, tohle nikdo rozhodně nečekal. Daniela začala křičet.

Vzpomínky ukázaly její život. Jedna ztráta za druhou. Neustále někdo umíral. Auto zastavilo druhé. Muž vystoupil a byl zastřelen. Déšť. Pohledný mladý muž drží poměrně krásnou blondýnu kolem pasu. Listí se zvedá. Auta jezdící tam a zpátky. Výbuch. Dívka sedící na silnici. Muž stojící a mířící jí na hlavu. Daniela ležela na zemi. Muž který předtím objímal blondýnu, tak ji líbá. Nějaký jiný muž ležící na zemi s dírou v břiše. Místnost od krve. Mladík ležící Danieli na nohách, na hlavě má krev, vypadá, že to nepřežije. Daniela spěchá do nemocnice. Strach, krev, déšť. Vítr hrající si s vločkami sněhu. Velký pes. Rudé mraky jako krev. Úsvit, západ, pád, výbuch, láska, zklamaní a bolest.

Malou místností, kde se prováděli výslechy, se rozléhal křik. Daniela na desce sebou škubala. Snažila se uvolnit si ruce, avšak její boj byl marný a předem prohraný. Vzpomínky se na obrazovce jen skákaly. Jedna střídala druhou. Z Danieliných očí tekly slzy.

Dostali se až do nedávné doby. Daniela stála v místnosti, vypadala jako velké skladiště, nějaká věc přesně uprostřed na podstavci se rozzářila. McNillová ji okamžitě rozstřílela. Všichni, co byli ve skladišti, začali něco vážného řešit. Nakonec se Daniela zamračila, nadzvedla si tričko a odhalila hlubokou ránu na břiše. Muži v místnosti začali mluvit jeden přes druhého, očividně s jejím návrhem nesouhlasili, potom však jeden voják do rány vložil nějakou malou věc a zašil…Pak plukovník stála na Atlantidě, hned však na téhle planetě. Všude hustě pršelo a proti ní stál Lorne…Major předával kytku McNillové a ta ji přijala. Oba dva se smáli…Jeden s druhým stáli v pevném obětí. Pak Aglaja ležela na zemi a zmítala se v křečích…Stěny vězení vypadali ponuře. Daniela stála s holčičkou v náručí a něco křičela, a pak ji Lorne políbil.

Nesnesitelný křik v místnosti skončil, Daniela se už přestala zmítat, jen ležela, po celém těle se chvěla a plakala. Přenos skončil. Bylo rozhodnuto, jsou viní.

Lorne a Mcnillová byli přepraveni do vězení. Oba dva hodili na zem do stejné kopky. Daniela se třásla. Major se k ní opatrně připlazil a objal ji i jemu bila zima. Místnost byla celá z kamene, až na železné mříže. Malé zamřížované okénko bylo uprostřed stropu a na zemi v rohu bylo trochu slámy. Z kamenných stěn ze stěn kapala voda a dovnitř malým okem prosvítal měsíc. Během chvilky Lorne i Mcnillová spali.

Wow tak to je mučenie. Chúďa Daniela. Inak obdivujem ako chaoticky si dokázala popísať tie spomienky - teda aspoň mne to prišlo tak nejak chaoticky ale pochopila som to.
Som zvedavá, čo sa stane ďalej

To co prožívá nebo prožila Daniela bych nikdy zažít nechtěla. Vlastně je ode mě hnusné, že jsem ji vymyslela takovou minulost, ale svým způsobem jsem chtěla naznačit, že trpí už od dětství a že takoví lidé existují...no nevím jak to správně vysvětlit .

Chaotické to je, přiznávám, vlastně podle mého názoru jsou myšlenky chaotické a vzpomínky můžou být taky , postupem času se mohou vzpomínky pomíchat a vytvářet se úplně nové .
Kromě rozhodnosti a jiných vlastností, je samotná Daniela taková chaotická, alespoň na mě tak působí. Vlastně by mě samotnou zajímalo, jak na ostatní působí Daniela, jako člověk.

Kdybych v budoucnu chtěla napsat další povídku, uvítali byste Danielu a nebo ji máte plné zuby? (Vlastně mě už něco napadlo . )

Chudák Daniela, ta zrovna v životě moc štěstí neměla...a to,jak jsou chaoticky popsány její vzpomínky se mi líbí,dává to tomu dobrý náboj

Já bych Danielu docela uvítala...není sice moje moc oblíbená postava,ale je fajn a další povídka s ní může být zajímavá

Presne tak, Daniela je v pohode a vôbec mi nevadí, tak ak ju chceš použiť v nejakej inej poviedke - len do toho

Teda myslím, že na jednoho člověka (Danielu) je to skoro moc! Po takových zážitcích, aby z ní nebyla nakonec nějaká hromadná vražedkyně nebo tak něco