SG:ZDP -111. Na Věčných Časech - KONEC (+PDF za Obsahem)

[Aiwendill]

Pekna kapitola... inspirativna...

P.s.: uzi si dovolenku.

[andoriel]

Děkuju, Aiwe

Tahle kapitola mi dala trochu počítání. Snad jsem se moc nesekla
Už se moc těším do letadla, jestli se tady bude pořád točit ta bouřka

[Aiwendill]

Hehe, tak to prajem let bez turbulencii. Ja som si kedysi uzil pri ceste na Barbados pocas sezony hurikanov...

Ty to budes mat snad lepsie...

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

myslel jsem, že John si někam zaleze a spustí rušičku nebo tak něco

No jo, no. Z takovýchhle konců jsem smutná.
I když kdoví, co by lidi dokázali všechno s Enterpise napáchat. To bych asi byla ještě smutnější.

Tak teda jo, no.
Škoda loďky.

[andoriel]

Děkuju, Ondro

John dostal dozorce, tak to měl těžké. Ještěže aspoň trochu fungoval Bill.

A díky, Shano

Tak skvělou loď bych lidem v prackách nenechala ani náhodou, to bychom se s Mléčnou drahou mohli rovnou rozloučit.

Špatně se mi chytá signál, ale zdravím ze Severního Kypru.Do termínu další kapitoly bych měla být zpátky, ale nevím, jestli se mi podaří se tady ještě připojit tak na všechny ostatní komentáře popř. odpovím až po příletu

[Aiwendill]

dúfame, že pošleš fotky

[andoriel]

Víte, jak na Zemi dopadne každý Hrdina?
Bavte se

30. Se všemi důsledky

„Proč jste nerozšířil hyperprostorový vstup a neprovedl Enterprise za slunce?“ vyjel na Lornea generál Eizach. Byl ve sboru náčelníků nový a zakládal si na tom, že přečetl všechna dostupná hlášení ze všech možných misí. Měl tak pro každého dobrou radu, a dobré rady, ty generál Eizach rozdával rád.
„Nebylo to možné, pane,“ odpověděl klidně Evan. „Evakuace už začala a kolem Enterprise bylo množství malých plavidel, které jsme s sebou stáhnout nemohli, ale bez naší pomoci by jich většina skončila v gravitaci slunce. Podařilo se nám je posbírat v poslední vteřině.“
„Hm. Dobrá. Můžete jít. Pošlete mi sem generála Caldwella,“ štěkl na něj Eizach. Ten podplukovník se mu vůbec nelíbil. Na všechno měl nějakou odpověď.
Se Stevenem si tak ostře mluvit nedovolil. Generál je generál a Eizach si pamatoval, že tak dobré místo má jen proto, že ho jistý generál odmítl, aby mohl létat s vesmírnými loděmi.
Plukovníka Shepparda si nechal jako bonbónek na konec.
„Tak vy jste ten slavný hrdina, který zachránil Mléčnou dráhu? Ale přišel jste o loď, chlapče. To je malér.“
John se na generála díval a přemýšlel, kde ho vyhrabali.
„No? Co mi k tomu řeknete? Neměl jste zajistit, aby ta loď fungovala?“
„Loď jste převzali, pojmenovali a odstavili jí paměťové jádro. Bez něj se toho moc dělat nedalo,“ pokrčil John rameny.
„Ale vy jste měl zařídit, aby fungovala. Už jste s ní přece létal. Zahnal jste s ní Shermaal. Nebo to byl někdo jiný a vy jste si jen přivlastnil zásluhy?“
„Létal jsem s ní, když měla zapojené neurální rozhraní a všechny systémy na něj byly vázané. Shermaal kvůli ní odletěli z galaxie. Přišli se i rozloučit. Možná jste o tom našli záznam. Pokud tedy vaši technici neměli moc práce s vypínáním hlavního počítače,“ neudržel se John. Důrazně sekal krátké věty a musel se brzdit, aby jich neřekl mnohem víc. Snažil se ovládnout a odpovídal na všechny otázky generála, jak nejlépe uměl. Naštěstí těch otázek nebylo tolik, jak se obával na začátku.
Generál Eizach se spokojil se stručným výčtem soužití plukovníka Shepparda a lodi, kterou nějaký nenápaditý dobrák pojmenoval Enterprise. Jediné, k čemu se pořád vracel, byl zbraňový systém. Bylo mu divné, že se Sheppard ani nenamáhal pochopit, jak něco takového funguje. Podle generála by to byl ten největší objev, který by možná usmířil vojenské duchy, aby na plukovníka pohlíželi mírněji.
„No, co s vámi, chlapče? Nepotěšil jste mě. Čekal jsem od vás mnohem víc.“ Generál si přehnaně povzdechl a zamnul si čelo. „Ani já vás nepotěším. Půjdete před vojenský soud.“
John vyšel z malé kanceláře jako ve snu. To by ho ještě před hodinou nenapadlo, že se tak brzy dostane od Hrdiny k obžalovanému, případně až k vězni.
Bylo mu celkem jasné, že zničení Enterprise musí mít nějakého viníka, a nikdo jiný není tak na ráně, jako on.

„A co teď?“ ozvalo se z interkomu na můstku. Jonas Quinn klepl na konzoli a potřásl hlavou.
„Pořád nic, Radku. Šťáva nám musí utíkat někde po cestě. Ještě jednou se pro jistotu podívám na panel dole.“ Klekl si na kolena a konečky prstů vsunul za okraj desky kryjící elektrické vedení. Deska s nespokojeným lupnutím povolila a za ní se objevily tenké průsvitné kabely. Většina byla spojená do jednolitého svazku, ale asi pět jich vedlo odděleně. Na ty se Jonas zaměřil nejdřív. Všechno vypadalo v pořádku. Zašátral prsty po horních úchytech, aby se přesvědčil, že jsou všechny kabely správně zasunuté. Posunul se kousek stranou, protože na horní část odhaleného vedení špatně viděl, a ruka mu sjela do míst, kam se dostat nechtěl.
Sprška jisker se rozletěla po můstku Daedala a hned nato ji následovalo bezvládné tělo Jonase. Hrstka dělníků sesazující právě kapitánské křeslo se po něm překvapeně otočila a pár jich udělalo dva kroky jeho směrem, než zjistili, že se ztěžka zvedá do sedu.
„Zatraceně, to byla šlupka,“ zamumlal procítěně a rukou si připlácl zježené vlasy.
„Jonasi, co se děje? Jsi v pořádku?“ volal Radek z interkomu a v hlase mu začala zaznívat panika. „Jdu za tebou,“ ozvalo se nakonec a interkom ztichl.
Jonas se snažil postavit a po několika vrávoravých pokusech se mu to podařilo. Když Radek přiběhl, uvítal ho křivým úsměvem opřený o stále nefungující konzoli.
„Někde se to rozpojilo, jsou tam holé dráty,“ říkal pomalu neohebným jazykem.
„Holé dráty?“ Radek zakoulel očima. „Víš, kolik je v nich energie?“
„Mám představu.“ Jonas se snažil znovu usmát, ale místo toho se svezl na zem.
„Zdravotník!“ zakřičel Radek z plných plic a sklonil se nad Jonasem. „Hned to bude,“ říkal mu potichu. „Přijdou doktoři a budeš v pořádku. Hlavně vydrž, kamaráde.“
Jonas na něj nijak nereagoval.
Netrvalo dlouho a kolem Quinna se motal doktor a dva zdravotníci sestavovali přenosné lůžko, aby mohli Jonase odnést na ošetřovnu.
„On se postavil?“ zjišťoval lékař od dělníků a překvapeně vrtěl hlavou.
„Doktore?“ Radek vypadal čím dál víc vyděšeně a nad lékařovým výrazem se mu udělalo fyzicky špatně.
„Netroufám si ani odhadovat, kolik mozkové tkáně bylo spáleno,“ řekl doktor procítěným hlasem určeným pro pozůstalé. „Víc vám řeknu po vyšetření v nemocnici.“ Poplácal Radka soucitně po rameni a rozběhl se za zdravotníky, kteří pospíchali k helikoptéře čekající na povrchu.
Radek chvíli bezradně stál u zabijácké konzole, pak se sesunul na podlahu a zadíval se na stále otevřený přístup k vedení. Lehl si na záda s hlavou až u paty konzole a zadíval se vzhůru, kde Jonas přišel ke zranění. Na špatně připojených drátech byly vidět stopy po spálenině. Radkovi připadalo, jako by na černých kouscích nalepených kolem drátů viděl otisky Jonasových prstů. Sáhl po nenápadném knoflíku na straně panelu, vypnul přívod elektřiny, vytáhl ze svazku kabelů ten vadný, kousek ho uštípl, odstranil část izolace a obnažený drát vsunul na správné místo. Pak už stačilo zkontrolovat, že nezůstal ani milimetr holého drátu v dohledu a hlavně dosahu, a znovu zapnul energii. Zvedl se, položil dlaň na ovladač a sledoval, jak se postupně rozsvěcují hlášení o načítání programů, a konzole se připravuje k práci. Sotva se objevila základní nabídka, otočil se a odešel.
Za hodinu ho další směna našla sedět v bývalé jídelně Daedala. Každou nohu měl opřenou o jeden svazek kabelů, díval se před sebe nevidoucím pohledem a v prstech stáčel do malého kroužku kousek opáleného drátu.

Shana seděla u mléčně bílé stěny potažené měkkým materiálem, nohy měla zkřížené pod sebou a v pravidelném rytmu klepala hlavou o zeď za zády. Potřebovala si uspořádat myšlenky, ale ty se jí pořád rozbíhaly. Dokázala v duchu i nahlas opakovat jen jedno slovo: „Shermaal… Shermaal…“ Každou chvíli si rukama s olámanými nehty zajela do vlasů a roztrhla si sotva zhojené škrábance. Netušila, co je skutečnost a co sen, oboje bylo stejně lákavé a stejně podivně nereálné. Žila dva životy a nedokázala se rozhodnout ani pro jeden z nich.
Ve vedlejší místnosti ležel Cam připoutaný k lůžku, aby si nemohl ublížit. On si svůj opravdový svět vybral, a pak se nedokázal smířit s tím, že ho málem zničil. Žádné řeči poradců a psychiatrů na tom nemohly nic změnit.
Malá psychiatrická klinika patřila soukromému sektoru, ale její služby využívala i armáda pro nejtěžší případy. O Shanu a Cama bylo postaráno nejlépe, jak to bylo v jejich situaci možné.

„Dobrý den, Johne. Připraven na zítřejší jednání?“
John Sheppard se opíral o pootevřené dveře svého pokoje v malém penziónku a podezřívavě si prohlížel malého silného mužíka s rozrůstající se pleší v nepříliš dobře střiženém obleku.
„A vy jste kdo?“ vyjel na něj nepřátelsky. Čekal na právníka přiděleného JAGem a na podomní prodejce neměl náladu.
„Jmenuji se Harmon Rabb a jsem váš právní zástupce,“ představil se mužík. Zároveň sáhl do náprsní kapsy a vytáhl důvěryhodně vyhlížející průkaz.
„Ha… Rabb?“ vyvalil John oči. „No, tak pojďte dál.“ Ustoupil ze dveří a nechal mužíka vejít. Celou dobu z něj nespouštěl nedůvěřivý pohled.
Harmon se smutně usmál. S takovou reakcí se snažil smířit v podstatě od svého narození a stále se mu to nedařilo. Výběr povolání tomu také nepomohl.
„Děkuji,“ usmál se na Johna a sedl si do jednoho ze dvou ošumělých křesel u malého kulatého stolku. „Abych předešel dotazům – moje matka byla v těhotenství ovlivněna jedním seriálem takovou měrou, že se to podepsalo i na mně. Několikrát se mi za to omluvila a po dokončení mého studia a nástupu do zaměstnání mi dokonce navrhla úřední změnu jména. Ale zdálo se mi to zbytečně moc papírování a starostí. Když se s tím dokážu srovnat já, snad to dokáže i moje okolí.“
John si při Harmově úvodní řeči sedl do protějšího křesla a natáhl před sebe nohy.
„Vaše jméno je – no, zvyknu si. Doufám, že jste stejně úspěšný, jako idol vaší matky. Tak jak to bude zítra vypadat?“ zeptal se John. Jméno právníka mu nevadilo. Aspoň si ho bude lépe pamatovat.

Druhý den před polednem stáli oba před budovou vojenského soudu a John jen stěží maskoval nervozitu. Harmona nezmátl. Právník se na něj povzbudivě usmál a kývl ke vchodu.
„Hlavu vzhůru, plukovníku, jste přece hrdina, co zachránil Mléčnou dráhu. Nějaká neprůkazná drobnost s lodí by na tom neměla nic změnit.“ S těmi slovy rázně vkročil do jámy lvové.
O tři hodiny později oba vycházeli do šedého odpoledního deště a jejich nálada plně odpovídala počasí.
„Myslím,“ začal Harmon Rabb váhavě a zarazil se, když se po něm John podíval. V tom pohledu bylo tolik zlosti, že by umlčela i slavného a stále vítězícího seriálového obhájce. Skutečný Harmon se jen tak lehce nedal. „Myslím,“ zopakoval rázněji, „že víc se udělat nedalo. Velice pomohla návštěva těch – těch mimozemšťanů. Jste u nich velmi oblíbený.“
„Což se o pozemšťanech říct nedá,“ procedil John mezi zuby. Ještě pořád se nemohl smířit s tím, že ho zcela vážně obvinili ze sabotáže Enterprise, ohrožení planetární bezpečnosti, maření, neuposlechnutí, chybného rozhodnutí… už si ani nepamatoval, co všechno na něj právník obžaloby vytáhl.
„Neházejte nás všechny do jednoho pytle,“ ohradil se Harmon. „Většina lidí – i mimozemšťanů, jak jste se mohl přesvědčit – je vám vděčná za vyhnání Shermaal z Mléčné dráhy. Stále jste pro nás hrdina.“
„Padlý hrdina,“ ušklíbl se John, rozhlédl se ulicí a přeběhl ji těsně před projíždějícím autem. Pokračoval rychlým krokem dál a nepočkal, až bude moci přejít i Harmon a připojit se k němu.
Doktor Rabb musel popoběhnout a pořádně natáhnout nohy, aby mu stačil.
„Generál O’Neill se také vyjadřoval velice příznivě,“ pokračoval ve výčtu kladů.
„Víte, co je na tom všem nejlepší?“ štěkl John, zastavil se a zapíchl prst Harmovi do promoklého pláště. „Že už tam nebudu muset,“ odpověděl si hned. „Už nikdy.“
Harmon si povzdechl. Takový vývoj opravdu nečekal. Původně jednoduchá záležitost se komplikovala nepředvídanými způsoby a většina svědků z řad vyšších důstojníků nebyla plukovníku Sheppardovi příznivě nakloněna. Generál O’Neill byl jedinou výjimkou, ale ani ten nemohl dosáhnout víc, než dohody, se kterou John jen velice těžko souhlasil.
„Ta loď,“ zkusil začít z jiného soudku. „Musela být zajímavá. Bylo by možné, že jí průlet sluncem neublížil?“ Věděl, že se pouští na tenký led, protože podobná otázka padla asi před dvěma hodinami.
„Nebylo,“ uťal to John. „Je po ní a nic se na tom nezmění, i kdyby se všichni generálové stavěli na hlavu.“
Harmon si znovu povzdechl. Plukovník už nebyl plukovník, stal se z něj obyčejný John Sheppard, to bylo hlavní součástí dohody, se kterou nakonec byli nuceni souhlasit. John přišel o hodnost a musel dobrovolně odejít z armády. Když to udělal, všechna obvinění byla stažena. Vojsko už o něm nechtělo ani slyšet a, což bylo nejhorší, odstřihli ho od jeho milovaného létání. Nemohl dělat ani instruktora v soukromé letecké škole.
„Můžu vám s něčím pomoci, Johne?“ zeptal se Harmon najednou. Ani nevěděl, proč to udělal, normálně žádnou pomoc nenabízel, ale osud ‚padlého hrdiny‘ se ho dotýkal víc, než by si byl pomyslel, když tento případ přijímal.
John se na něj podíval a potřásl hlavou. „Děkuju za nabídku, Harme, ale ne. Musím si všechno nejdřív promyslet. Sbohem.“ Podal mu ruku, a když k němu Harmon natáhl svoji, krátce ji stiskl, otočil se a odešel.
Harmon Rabb si povzdechl potřetí, zvedl límec u kabátu a zašklebil se, když mu kapky deště stekly za krk. Rozhlédl se a loudavě zamířil k nejbližšímu parku.

[Aiwendill]

Ale no... Harmon Rabb? Až takto?

Ináč veľmi pekná kapitola...

[andoriel]

Díky, Aiwe

Chudák pan Rabb, i od Tebe se mu dostalo smíchu? Ode mě taky Tak Vás o to přece neošidím

V Harmonech Rabbech jsem nevzdělaná (musela jsem se kouknout, kdo to je ), ale kapitola se mi líbí. Jen lodičky (a Johna taky) je mi pořád líto.

[andoriel]

Děkuju, Shano

Tak sis doplnila vzdělání?
O lodičce jsem se už vyjádřila pod minulou kapitolou a John dopadl jako správný Hrdina, s tím nic nenadělám

vynikající díl