Stargate:Last Ancient - New Age, part 4

jo vánoční bych taky brala, ale tu si přepíšeš sama, ať se nepřipravím o překvápko jinak super jako vždy, já ti to říkám furt, ale tak hodím to i do komentů, ať to vidí i ostatní, že tě chválím

Skvělá povídka. Takoví dáreček jako egaranskou loď bych taky brala. Ohledně Mackenziino tajemství .... bude zajímaví pozorovat Johna jak se zachová pokud to zjistí.

A vánoční povídka? Skvělý nápad, dovedu si představit jak Ronon zpívá koledy

takze pridan seznam dilu...snad je to dobre....
Popis bych mozna udelala ve wordu a nekam to nahrala...staci si vybrat kam (odmitam ale CzShare a HellShare)

Jinak jsem zapomnela na spoiler

Toto je spoiler!!!:

bude to takove oddechove...puvodne z toho melo vzniknout neco jineho, ale ujelo mi to, takze je to takova ujeta pytlovina, seriozni je jenom ten zacatek

Tak já bych proti tomu, co je ve spoileru nic neměl, alespon bude legrace Jinak ja osobně upřednostňuji Leteckou poštu.

Kód: Vybrat vše

http://www.leteckaposta.cz/

takze dalsi povidka

Pohádka

Mac chvilku přešlapovala před dveřmi doktorky Kellerové. Po chvilce váhání zaklepala.
„Dále.“ozvalo se zevnitř. Vešla.
„Neruším?“zeptala se.
„Vůbec ne.“pousmála se Jennifer. „Co se děje?“zajímalo ji, když viděla, že je nervózní.
„Dokázala bys udělat test otcovství?“vyhrkla.
„Podle DNA. Jo, dokázala. Proč?“
„Za jak dlouho?“
„Za pár hodin. Proč?“
„Spala jsem s Delroyem. Tehdy…“
„A sakra.“špitla Kellerová. „John to ví?“
„Ne…ale chci mu to říct.“
„Pokud bude Sára jeho.“došlo jí.
„Ona je jeho. Vím to.“
„Tak proč ten test?“
„Když jsme byli na té lodi, přišel s tím táta…a…“
„Ty chceš mít jistotu. Johnovu krev mám. Přijď se Sárou. Udělám to ze slin. Do večera budeš mít odpověď.“
„Fajn. Do té doby budu svého tátu dokonale ignorovat.“pousmála se a odešla.

„Tak Sáro, otevři pusinku.“řekla Jennifer a vatovou tyčinkou vzala vzorky slin. „Šikovná holčička.“pochválila ji a postavila zpátky na zem. „Co to tvoje zranění?“
„Hojí se to. Zkus to prosím co nejdřív.“
„Neboj. Už jdu na to. Přinesu ti potom výsledky.“slíbila doktorka.

„Postav tam ještě jednu kostičku…jé, spadlo to.“pousmála se Mac večer, když si se Sárou stavěly pyramidu z kostiček a ta zrovna spadla.
„Bum.“hlesla Sarah a začala natahovat k pláči.
„No tak to ne, krásko. Žádný brekot. Šup do postýlky. Už půjdeš spinkat a já ti povykládám pohádku.“zvedla ji a dala do postýlky. Někdo zaklepal. Za dveřmi stála Jennifer s nějakým papírem v ruce. Mac zbledla.
„Hlavně mi tady neomdli.“pousmála se, když to viděla.
„Tak co.“
„Je Johnova.“
„Potřebuju panáka.“vydechla úlevou Mac, přešla k baru, vzala si whiskey, neobtěžovala se ani nalitím a napila se.
„Oddechla sis?“
„Netušíš jak.“přikývla.
„Musím se vrátit, tak ti ten papír nechám tady.“
„Jo. Díky moc.“
„Nemáš zač.“

„Takže…příště až mě budeš považovat za couru, rozmysli si to.“řekl Mac ledově, když našla svého otce v jídelně a hodila mu na stůl papír s výsledky. Její táta nic neříkal.
„Ahoj.“přerušil ticho John, který zrovna dorazil a dal Mac pusu.
„Máš čas?“zeptala se ho.
„Mám hlad jak vlk. Takže tak za 15 minut. Stavím se.“
„Fajn. Sára spinká, tak normálně vejdi.“řekla a odešla.
„Co to s ní je?“nechápal.
„To je jedno.“mávl rukou Christopher a taky odešel.

„Co tak důležitého pro mě máš?“zašeptal John, když přišel. Mac seděla na posteli, a když došel, vstala.
„Radši se posaď.“
„No…dobře.“řekl trošku zaraženě a sedl si.
„Prosím, slib mi, že na mě nebudeš křičet.“hlesla.
„Přece nevzbudím Sáru.“pousmál se. „No tak, co se děje?“zeptal se.
„Spala jsem s Delroyem.“vyhrkla po chvilce. Sheppard jenom vyvalil oči a byl pořád potichu. „Řekni něco, prosím.“hlesla, když se k ničemu neměl.
„Kdy?“
„Den před tím, než měli zaútočit na Atlantis. To bylo naposled.“
„Aha.“ To bylo vše, na co se zmohl. „Já…musím ven…dneska budu spát u sebe.“sdělil stručně a odešel. Sotva se zavřely dveře, Mac začaly stékat slzy. Šla si lehnout. Během chvilky se k ní přitulil Ray. Dala mu ruku kolem těla. Trvalo jí dlouho, než usnula.

„Ještě tady ten kousíček spapej. Ham.“přemlouvala Sáru další den u snídaně a snažila se, aby dojedla kus koblížku.
„Ne.“zavrtěla hlavou. Mac pokrčila rameny a snědla ho.
„Nevíš, o co jsi přišla.“pousmála se a utřela jí špinavou pusu.
„Dobré ráno.“ozvalo se za ní. Otočila se.
„Ahoj.“hlesla.
„Seržante, mohl byste na Sáru dát prosím na chvilku pozor?“požádal Sheppard.
„Jistě.“přikývl u vedlejšího stolu sedící voják.
„Pojď se mnou.“řekl. Mac se zaraženě zvedla a šla za ním. Celou cestu nepromluvili ani slovo a za ticha došli až na jedno z mol.
„Kolikrát celkově?“zeptal se.
„Třikrát.“
„Jaký byl?“
„Nebyl jsi to ty.“zašeptala
„Proč?“
„Co jsem mu měla říct? Že pořád miluju tebe? To by asi neprošlo.“ušklíbla se.
„Co to měl včera za papír tvůj táta?“
„Test otcovství. Nevěřil mi, že Sára je tvoje.“odpověděla popravdě.
„Věřím ti.“řekl a chytl ji za ruku.
„Tak to je fajn. Aspoň někdo.“povzdechla si.
„Vy jste oba tak tvrdohlaví, že to ani není možné. Tady test otcovství není nutný.“usmál se John a políbil ji.
„Mám tě ráda.“
„Já vím.“přikývl. „Ale to nejspíš není omluva pro to, že přijdeš pozdě.“
„Kam? Sakra. Mise.“vyjekla. John s úsměvem přikývl. „Nezapomeň na Sáru!“křikla ještě a odběhla.

„Omlouvám se, lidi! Strašně moc!“zafuněla, když doběhla k bráně.
„Dobrý. Hlavně, že to stálo za to.“pousmál se O´Conner a prošel.
„Stálo.“přikývla a taky prošla.

Na planetě to vypadalo jak v nějaké zahradě. Cestička od brány byla vysypaná štěrkem a lemovaly ji samé květiny. Okolo byl les a velká rozlehlá zelená louka.
„No teda.“vydechl George.
„Zdá se mi to, nebo k nám míří…“začal O´Conner.
„Jednorožec? Nezdá.“ujistila ho Mac. Po cestě k nim hrdě kráčel sněhově bílý jednorožec.
„Vítejte.“řekl. Všichni vyvalili oči. „Mé jméno je Prego.“
„Sakra.“dostala ze sebe Mac.
„Jsi Antik.“řekl Prego. Přikývla.
„Jsem plk. Mackenzie Blacková…tohle je major Winterson a dr. O´Conner.“představila je. „To takhle vítáte každého, kdo přijde?“
„Ne, ale u vás vím, že přicházíte v míru. Máte dobré srdce.“
„Co je tohle za místo?“zeptal se O´Conner.
„Vytvořili ho Antikové-tak jim říkáte. Provedu vás, chcete-li.“
„To by bylo milé.“přikývla Mac. Prego se otočil a zbytek ho následoval.
„Tvářili jste se dost překvapeně, když jste mě uviděli.“
„Často nevídáme mluvící koně.“odpověděl George.
„Nejsme koně! Koně jsou zotročení! My jsme volní.“
„Nechtěli jsme tě urazit.“pospíšila se Mac a šlehla pohledem po Wintersonovi.
„V pořádku.“
„Co tady ještě žije?“zajímalo O´Connera.
„Uvidíte. Jsou to především zvířata a pár pro vás bájných stvoření.“
„Všichni jsou tak ukecaní?“zeptal se George.
„Jestli máte na mysli mluvení, tak ano.“
„Táta mi vyprávěl pohádky o jednorožcích, ale nikdy se nezmínil o tom, k čemu slouží váš roh.“řekla Mac.
„K obraně, kvůli postavení-čím širší a delší, tím je důležitější.“
„Co umíte dalšího?“
„Naše slzy léčí. A máme schopnost odhadnout lidi.“
„Užitečné.“přikývl George. Najednou kolem nich proběhl trpaslík s lampičkou v ruce.
„Jak se má žena, Herolde?“zeptal se Prego.
„Dobře, dobře. Děkuji za optání.“odpověděl trpaslík a pospíchal dál.
„Tak tohle je moc.“hlesl O´Conner. Za hovoru došli až k louce. Najednou se ozval řev velkého zvířete. Automaticky nabili zbraně.
„To je v pořádku. Nemusíte se bát.“uklidňoval je Prego. Na louce přistál obrovský drak. Prego seběhl dolů na louku. Pomalu šli za ním.
„Dovolte, abych vám představil Saphiru.“
„Těší mě.“přikývl drak, teda dračice.
„A-ahoj.“pozdravila Mac z uctivé vzdálenosti.
„Nemusíte se mě bát.“
„Ehm…“odkašlal si George.
„Na obloze jsme viděli něco zajímavého, Prego.“oznámila. „Bylo to velké a tmavé a vypouštělo to hodně malých, sobě podobných věcí.“
„Wraithové. Hive.“hlesla Mac.
„O těch jsme neslyšeli po staletí.“ozval se Prego.
„Ať se všichni schovají a nevystrkují nosy…čumáčky ani jiné části těla.“poradila Mac.
„Zařídím to!“vypískl zajíček, který to všechno poslouchal v křoví.
„Běž.“přikývl Prego. Zajíček odhopkal pryč.
„Vylez na mě.“řekla Saphira.
„Cože?!“vyjekla Mac. „Ne, díky.“
„Ale no tak, první, co sis myslela, když jsi mě viděla, bylo, že by ses chtěla na mě proletět.“ušklíbla se. „Potřebujeme tě. Jinak Wraithy neporazíme.“
„Chcete…to je sebevražda!“
„Potřebujeme tvůj štít. O zbytek se postaráme. Pojď, prosím.“naléhala. Mac si odepnula zbraň a pomalu se k ní vydala. „Vylez po křídelním kloubu.“ Saphira se odrazila, mohutně mávla křídly a vznesla se do vzduchu. Mac při tom vypískla.
„Bože, co bych teď dala za Mig.“hlesla. saphira stoupala výš a výš a Mac měla co dělat, aby nezmrzla a nespadla. Po chvilce se přidali další draci. Zlatý, zelený, červený, černý-každý byl jiný. Hive ship už byla na dohled a právě vypouštěla darthy.“
„Štít.“řekl Saphira. Mac poslechla. Saphira zařvala a z tlamy jí vyšlehl obrovský kotouč ohně. Za chvilku se přidali další. V jednom bodě se oheň spojil a vytvořil neprostupnou stěnu, ve které darthy jeden po druhém vybuchovaly. Draci pokračovali až k Hive ship, proletěli kolem ní a zamířili dolů. Hive ship vybouchla. Draci se otočili a zamířili zpět. Většina se cestou odpojila a letěla k jezeru. Saphira opatrně přistála. Mac z ní sklouzla. Úplně celá se třásla.
„Jste v pořádku?“zajímal se George.
„Letectvo by se mělo učit od nich o taktickém útoku a leteckých formacích.“vydechla a svalila se do trávy.
„Chcete to taky zkusit?“nabídla Saphira. Váhavě přikývli. „Tak si vylezte.“
„Něco tě trápí.“ozval se Prego. Lesem se najednou ozval jásot. „To nic. Dozvěděli se, že je po všem.“vysvětlil.
„Trápí.“přikývla.
„Mě to říct můžeš.“
„To je dobrý.“odmítla.
„Wow! Tohle bylo to nejlepší, co jsem kdy zažil.“vykřikl George, když přistáli a sedli si.
„Můžu se na něco zeptat?“ozvala se Mac.
„Proč to Antici postavili?“odhadla Saphira. Přikývla. „Byli jsme spojenci. My, jednorožci a Antikové. Hodně jsme jim pomohli, ale pro lidi jsme byli děsivá zvířata. Antikové se rozhodli nás ochránit. Přestěhovali nás zde. Je tu klid a máme tady všechno.“vysvětlila.
„Tak to je jeden z jejich ušlechtilých kroků.“ušklíbl se George.
„Teď doufám, že se Wraithové zase dlouho neukážou. Je to totiž náhoda, že nás najdou.“povzdechl si Prego.
„Mám tady ten dar, co jste chtěl.“ozval se ten samý zajíček, který šel varovat ostatní.
„Děkuji…chtěl bych vám darovat toto. Jsou to slzy jednorožce. Použijte je v krajní nouzi stačí pár kapek. Je to jako pozornost za pomoc.“
„Děkujeme.“přikývl O´Conner a vzal si lahvičku.
„Není zač.“ujistila ho Saphira.
„Madam, měli bychom jít.“upozornil George.
„Jo.“přikývla a vstala. „Ještě jednou moc děkujeme.“
„My taky. Nashledanou třeba někdy.“rozloučila se Saphira a odletěla.
„Trefíte k bráně sami?“zajímal se Prego.
„Jo, myslím, že jo.“přikývl O´Conner.
„Dobře, v tom případě někdy nashledanou.“rozloučil se a odběhl.
„To zas bude hlášení.“povzdechla si Mac po cestě k bráně.
„Jo. Koně, draci…“usmál se George.

„Takže jsi letěla na drakovi, jo?“vyzvídal další den po tréninku Ronon.
„Jo. Bylo to jediné, co mě napadlo, ale zabralo to. Sára usnula, i když jsem teda myslela, že u té pohádky spíš usnu já. Z té včerejší mise jsem byla úplně vyčerpaná.“pousmála se Mac. Najednou se otevřely dveře a dovnitř vešel Christopher. „Nechám vás o samotě.“řekl Ronon a odešel. Mac přešla k boxovacímu pytli a začala do něho mlátit. Její táta se postavil za něho.
„Být tebou, tak tohle v rámci svého zdraví nedělám.“poradila mu.
„Promiň.“
„Prosím?“zeptala se a přestala.
„Omluvám se. Neměla jsem právo ti to říct.“
„To teda neměl.“odsekla.
„Chápu, že jsi naštvaná. Co takhle trénink?“navrhl.
„Nechci ti ublížit.“
„No tak. Pojď.“pobízel ji a postavil se na žíněnky. Mac bez varování vykopla nohu, ale Christopher to vykryl. Na nic nečekala a praštila ho pěstí přes tvář. Christopher zaútočil pravačkou, ale vyhnula se a chtěla ho podkopnout, ale nadskočil, a tak promáchla. Využil chvilkovou nepozornost a praštil ji. Skončila na zemi, ale hned vyskočila a chtěla ho kopnout, ale uhnul a udělal výpad. Mac odskočila přemetem dozadu. Udělala dva rychlé kroky, vykopla nohu vysoko. Trefila jenom rameno, a tak mu rychle pravačkou uštědřila pořádnou facku, až skončil na zemi. Podala mu ruku, ale on ji stáhnul dolů. Zůstali ležet.
„Je ti líp?“zeptal se.
„Jo.“přikývla a otočila se na něho. Oba se rozesmáli.

tak doufam, ze se libila a ze jste se aspon trochu pobavili

Jinak s seznam dilu je napsany (urcite jste si vsimli) a s obsahem to bude trosku horsi...napsat to bude celkem zazitek ...vidim to tak nekdy na vanocni prazdniny a nahraju to na rapida a nejaky jiny server...asi uloz. to ne bagruj...na letecke poste to vydrzi jenom 30 dni....jestli chcete jiny server napiste

Tentokrat sem nezapomnela

Toto je spoiler!!!:

Jinak v dalsi povidce se objevi Sam a Genie

opět výborný díl...a pohádka byla ale ještě daleko lepčí

Mackenzie: Super díl, skvělá pohádka , už se těším na další, ještě že jsem prozatím nepřečetl všechno

Tohle je důležité

S Mooony (viewtopic.php?f=27&t=4941&start=225)
jsme přes víkend napsaly společně povídku Jsme dobre, ze? ...Ta bude uverejnena misto povidky se Sam a Genie...Ve stredu ve 20:00...Je to spojeni moji a jeji...mylsim, ze se mate na co tesit... Jenom pro informaci. Jinak o povidku se Sam a Genie neprijdete...pujde jako cislo 63...BTW: Spolecna ma i nazev, hec

Tak poslední díl byl moc pěkný John to vzal velmi dobře a pohádka neměla chybu.

Mackenzie: Těším se na tu společnou povídku. Jsem zvědavá co jste spolu vymyslely

Tak to bude cool

Mac, klobouk dolů. John to vzal hodně dobře . Jinak pohádka byla super .

Takze spolecna povidka...
Abyste věděli, co se dělo v jiné galaxii a jak se sem zuzana a Rodney dostali ctete tady viewtopic.php?f=27&t=4941&p=212755&hilit=#p212755
Jinak zacatek a konec obou povidek je jiny, jenom prostredek je stejny
Doufam, ze si to uzijete

Staré návraty

„Vidíš je?“kývl hlavou John, když seděli v jídelně na obědě.
„Koho?“nechápala Mac a krmila Sáru bramborami, rozmačkanou zeleninou a kuřecím masem.
„Wintersona s Amélií. Dívej, jak se na sebe koukají a jak se chovají.“ukázal.
„Od kdy ty se zrovna vyznáš v tom, jak se kdo na koho dívá?“pousmála se, ale zadívala se tím směrem. George s Amélií zcela nepokrytě flirtoval a ona mu to oplácela. Mac jenom protočila oči.
„On si nedá říct.“povzdechla si potichu. „Už se pomalu půjdu nachystat. Za pár minut vyrážíme. Zvládneš to tu?“zeptala se.
„Pokusím se.“usmál se nejistě, když viděl, jak Sarah kolem sebe rozházela kus oběda.
„Věřím ti.“taky se usmála a vstala od stolu. „No, Sáro, dala bych ti pusinku, ale nemám kam. Jseš celá špinavá.“
„Ale já ne.“ozval se Sheppard. Mac se pousmála a dala mu pusu. Potom se vydala směrem k Georgeovi.
„Ehm…majore, nezapomeňte, že za 15 minut odcházíme. Měl byste si pospíšit.“zkonstatovala a oba si prohlídla.
„Ano, madam.“přikývl Winterson. Mac se pomalu vzdálila, ale dobře slyšela, jak Amelii zašeptal, že se sejdou večer.

Planeta byla už od brány zarostlá. Různé druhy rostlin byly všude, kam oko dohlédlo. Pár kilometrů od brány se tyčila budova antického původu. Vzhledem k tomu, že je nezdržovala žádná skupinka natěšených vědců, cesta jim šla celkem rychle, až na nějaké zádrhele v podobě zarostlých stezek, bodavého hmyzu a píchavých rostlin. Po chvíli se prodřeli k budově. Dveře šly úplně v pohodě otevřít, a tak vešli opatrně dovnitř. Podle detektoru známek život nebyl nikde žádný živý tvor, jakéhokoliv typu. Místnost, ve které se ocitli byla velká, prostorná a prázdná. Jenom uprostřed byla konzole. O´Connerovi jenom zasvítily očíčka a vrhl se ke konzoli.
„Opatrně. Hlavně, na nic nesahej, dokud nebudeš vědět jistě, k čemu to je.“varovala ho Mac.
„Neboj, nejsem Rodney.“usmál se. Jenom přikývla a posadila se k Wintersonovi.
„Vy si nedáte pokoj, že?“pousmála se a zkoumala svoji zbraň. George zčervenal.
„Je to nezávazné.“
„Mně je to jedno. Ale kdyby něco, neříkejte, že jsem vás nevarovala.“pousmála se. Najednou se všude kolem objevilo oslepující bílé světlo. Po chvilce zmizelo.
„O´Conner! Jestli se teď otočím a u zadku budu mít ocas, tak tě přerazím!“zavrčela Mac a vyskočila.
„Nic se nestalo. Vše je jako předtím.“ujistil ji.
„Jsme pořád ve stejné galaxii a na stejné planetě?“nadhodil Winterson.
„Stoprocentně.“přikývl.
„Fajn, tak pokračuj.“dovolila mu Mac.
„Nemám z čeho. Všechny data se ztratily…..nic tu není.“prohlásil smutně.
„To se mi nelíbí. Vrátíme se.“rozhodla.
„Ale….“zaprotestoval
„Říkal jsi, že se všechno ztratilo, tak co řešíš?“
„Ale, co když….“
„Pojď!“
„Ignorante!“zavrčel.
„Já to slyšela.“křikla, i když už byla u dveří.

„Neplánovaná aktivace zvenčí!“ohlásila Amélie.
„Zapněte štít!“křikl Lorne, který měl službu, od brány.
„Nejde to, pane!“odpověděla.
„Jak to?“
„Nemám tušení, majore.“ Najednou se bránou přikutáleli dva lidé. Lorne a zbytek bezpečnostního týmu na ně namířili. Žena se po nějaké chvíli odhodlala a otevřela oči. Zdálo se, že to samé udělal i muž. Chvíli na sebe koukali, nakonec se iniciativy ujal muž, k údivu všech to byl doktor McKay:
„Ok, nechcete slézt, Petersonová?“ Petersonová se ušklíbla:
„Člověk se vám snaží zachránit život a vy?“
„Blablabla.“
„Přesně tak,“ vyškrábala se na nohy. „A do kelu!“
„Co je?“ zeptal se Rodney a taky se postavil. „Ksakru,“ ujelo mu. Zjistil, že hledí do P-90 majora Lorna a že se nějakým záhadným způsobem objevili na Atlantis. Oba dva na sebe vyděšeně pohlédli a nasucho polkli.
„Ok, tak zdá se, že se projdeme do vězení. Co vy na to?“ prohodil ne příliš radostně Lorne. Nic jiného jim nezbývalo, než ho následovat.

„Neplánovaná aktivace zvenčí.“ozvala se o pár minut později znova Amélie. „Kód majora Wintersona.“ SG-16 proběhla bránou.
„Jste tady brzo.“poznamenal Woolsey seshora. „Ale to vůbec nevadí. Měli jsme před chvíli menší příhodu.“
„Jakou?“zamračila se Mac, sundala si zbraň a podala ji jednomu mariňákovi.
„Měli jsme nezvané hosty. Jsou už ve vězení. Tvrdí, že jsou z odsud. Mají uniformy stejné jako my a ví toho hodně o Atlantis.“
„Hm. Lidé?“
„Ano.“přikývl Woolsey.
„Jdu se tam podívat.“povzdechla si Mac.

„Ahoj, co se stalo. Kdo to je?“zeptala se, když dorazila k vězení.
„Přikutáleli se bránou. Ta žena tvrdí, že je od letectva a na Atlantis prý slouží něco okolo půl roku a ten muž…je to McKay.“odpověděl jí John.
„Rodney? Vždyť jsem ho viděla před chvilkou.“
„Je to druhý Rodney.“
„Panebože. Proč Rodney? Proč ne třeba Jennifer?“hlesla Mac. „Mimochodem, kde je Sára?“
„Spinká.“
„Aha. Myslíš, že to nemůže být trik Eagerů?“
„Jsou to lidé. Eagery bys poznala.“namítl.
„Pravda.“přikývla. „No nic, tak já jdu zjistit, co jsou zač.“ Vešla dovnitř vězení. Oba vězni se postavili.
„Chci tu ženu.“poručila Mac a ukázala na kapitána Petersonovou. Jeden ze strážných vypnul silové pole, otevřel mříže a pokynul kapitánu. Ta vyšla.
„Odveďte ji do izolační místnosti.“

„Posaďte se.“pokynula ji Mac a ukázala na židli. Petersonová se neochotně posadila. „Tak jo. Vzhledem k tomu, že jsem velice netrpělivý člověk, tak to vezmeme rychle. Zkuste mi na všechny otázky odpovědět najednou a pravdivě. Pokud to nepůjde po dobrém, vezmeme to po zlém. Dotazy?“
„Kdo jste a jak po zlém?“ Přece jenom Zuzka sama nevěděla, kdo je ta blondýnka. Mohl to být nějaký Wraitský vtípek.
„Plukovník Mackenzie Blacková, vojenský velitel téhle základny. Tákže…?“ Druhou část otázky nezodpověděla.
„Jsem kapitán Zuzana Petersonová.“ Tolik k představování.
„Výborně, kapitáne. Jak jste se sem dostali?“
„Nemám nejmenší tušení,“odpověděla Zuzana popravdě. Přesto odpověděla poněkud ironicky a přitom se poškrábala na hlavě.
„Ale no tak. Chcete mi říct, že jste se tady dostali omylem? O téhle planetě nikdo neví. Teda pořád v to doufám.“
„Vážně, nelžu vám,“ ospravedlňovala se Zuzana. Její lítost byla poněkud přehnaná. „Byli jsme na nějaké planetě, samé rostliny, tráva, však víte. Skupinka vědců se zase v něčem hrabala,“ Mac se jenom pousmála. Tohle až moc dobře znala, „ a najednou se objevilo bílé světlo a …překvapení, byli jsme tady.“ Kapitán skončila, více k tomu neměla. Zdálo se, že to plukovníkovi nestačí. Stále ji sledovala.
„Vážně víc nevím,“ rozhodila ruce Petersonová. Tentokrát už zněla zoufale.Mac si jenom povzdechla. Tahle ženská ji začala neuvěřitelně štvát. Mluvila lehce ironickým hlasem s nepřesvědčivým tónem.
„Takže, přístroj, planeta?“
„Jo, představte si to a pokud se budete vyptávat na Atlantis, tak nemohu sloužit.“ Po tomhle si Mac povzdechla, neměla na to buňky.
„Víte co? Tohle nemá cenu. Zkusím to s tím druhým McKayem.“ Pokynula strážím a ti vzali kapitána zpátky do vězení. Rozhovor skončil.

Rodney seděl na zemi a koukal před sebe. Byl naštvaný, na sebe, na vědce, na všechny. Nechtěl ani vědět, co teď Zuzka asi prožívá. Sám znal spousty nehezkých výslechů a dokonce se i nějakých zúčastnil, nedobrovolně, samozřejmě. Doufal, že nic nepoví a dokonce by jí nemuseli ani ublížit. Byl příliš zabrán přemýšlením, a tak si nevšiml postavy, která stála u mříží.
„Hej, McKay,“ upozornil na sebe někdo šeptem. Rodney potřásl hlavou asi se mu to zdálo. Ten hlas znal, ale ten člověk dávno zemřel.
„Netrucuj!“ Tohle bylo na vědce příliš. Zdvihl hlavu a zamračil se na neznámého. Jenže jeho zamračení dlouho nevydřelo. Během okamžiku stál na nohách:
„Co tu do pekla děláš? Máš být mrtvej!“ Rodneyho pohled padl na omáčenou stráž, tohle nebylo dobré.
Muž před celou se usmál: „Taky tě rád vidím! Jak si se měl? Máš přítelkyni?“
„To není vtipný!“ vyjel na něj Rodney. Muž se usmál a poškrábal se těsně pod černým okem.
„Ne není, ale věř tomu, že jsem tě přišel zachránit,“ znovu se usmál.
„Forde! Jak si se sem dostal?“ Vědcova tvář rozhodně nevypadala přátelsky, ale jak by jste se tvářili vy, kdyby jste potkali někoho, kdo měl být mrtvý a ke všemu byl na “drogách“?
„Jak jsem se dostal? Dobrá otázka,“ Aiden přešel tak, aby na něj vědec lépe viděl, „byl jsme zrovna na té planetě, když jste se tam objevili. Následoval jsem vás. Dokonce si i myslím, že ta kočka, co je tu s tebou, si mě všimla, tedy věděla o mně...No, každopádně jsem tu.“ Rodney ustoupil od mříží a tím dal jasně najevo, že mu nevěří.
„Dobře, vidím, že se nespokojíš s polopravdou,“ zase odhalil své bílé zuby, „když jsem tenkrát utekl z té mateřské lodi, tak jsem se potuloval. Procházel jsem bránou, zabíjel Wraithy, sbíral enzym do zásoby. Jenže mi čím dál více docházela munice. Potřeboval jsem něco, co by mi dalo převahu nad Wraithy a našel jsem to,“ vypadal jako malé dítě. Radost v jeho očích brzo pohasla. McKay si založil ruce na prsou, jeho obličej byl neutrální.
„Jsi neoblomný,“ zažertoval Ford, vypadal, jako by byl opilý, „ pravdou je, že poslední dobou nemám takové štěstí na Wraithy, enzymu ubývá a to zařízení, které jsem ukradl, ta převaha nad ostaními, občas nefunguje. Prochodil jsem spoustu planet, hledal jsem vás a pak jste doslova přišli ke mně.“
„Dobře, řekněme, že ti věřím, ale jak to, že jsme tě neviděli?“ Aidenův smích byl strašný: „Myslel jsem si, že jsi génius! Dokážu se díky tomuto,“ názorně ukázal malý přístroj na svém levém zápěstí, „stát neviditelným.“ Muž ve vězení se uchechtl:
„Poslední dobou ti to vypadává.“
„Jo a co? Tak to občas vypadne, ale ty to zpravíš!“ Fordovo chování značilo, že enzym dochází.
„Ehm, no jasný!“ Rodney začal rozhazovat rukama jak pomatený, „jasně, hned ti to opravím! Vím, co to je a jak se to používá, vlastně mám všechno své vybavení u sebe! Jen mi to podej skrz to silové pole!!!“ Během svého výbuchu přecházel po cele a splašeně rozhazoval rukama. Když se konečně zastavil, tak si uvědomil, že tohle by přesně udělala i Zuzana. Přepadl ho ještě větší vztek.
„Bez problému,“ prohodil Ford. McKayovi oči se zavřeli.
„Ty idiote,“ prohlásil, „nikam s tebou nepůjdu a nic ti neopravím, dokud nezjistím, co je s Petersonovou.“ Sám se divil, že to řekl, ale byla to pravda. Nemohl ji tu nechat a dokonce ani nevěděl, jak se vrátit. K čemu by mu ten útěk byl.
„Jak chceš,“ zasyčel naštvaně Ford a zmizel mu takřka pře očima. Někdo přicházel.
Rodney si rychle domyslel, že Aiden Ford, bývalí poručík, zmizel někde ve městě. Tohle bude muset říct Zuzaně a dokonce si přál, aby ten kdo přicházel byla ona. Nemýlil se. Stráž tvořena čtyřmi muži ji přivedla. Prvně si nevšimli omráčených druhů a tak začali otvírat vězení. V polovině se zarazili a ohlédli se. Dva se okamžitě vrhli ke stráži.
„Plukovníku Blacková,“ hlásil jeden.
„Tady Blacková, stalo se něco?“ zaznělo z vysílačky.
„Ve vězení máme dva omráčené, měla byste sem přijít.“
„Už jdu,“ ozvalo se rychle v odpovědi. Zbylí dva mezitím šoupnuli Petersonou tam kam patřila, do cely.

Znovu opadlo silové pole a Zuzana vešla do cely.
„Vy nemáte modřiny?“ podivil se Rodney. Byla to velmi pěkná a smysluplná věta, kterou ji přivítal.
Petersonová na něj pohoršeně koukla: „To bych je jako měla mít?“
„Vždyť vás vyslýchali!“
Zuzana jen protočila panenkami: „Tak vám teda děkuji...počkej, až si vás vezmou, doporučím jim to, když tolik prahnete po mlácení.“
„To jsem neřekl,“ bránil se vědec.
„Ale řekl!“
„No to ne!“ McKay udělal krok k ženě, tím se vzdálenost tří metrů mezi nimi zkrátila na dva a půl.
„Doktore McKay, ještě nejsem hluchá ani blbá!“
„Tím druhým si nejsem tak jist,“ uchechtl se.
„To jste přehnal!“ Vzdálenost byla alarmující, už jen dva metry!
„Nevím kdo to přehání,“ nevinný pohled by ho asi nezachránil, byla to Mac, která zakročila.
„To by stačilo!“ řekl ženský hlas, který zněl příjemně. Oba dva rázně umlčel. Rodney pohlédl na ženu a znalecky si ji prohlédl. Pokud Ford označil Petersonovou za kočku, tak ho zajímalo, jak by označil ji. Před ním stála pěkná, modrooká, štíhlá blondýnka. Usmál se na ni, avšak ona mu úsměv nevrátila.
„Čím vděčíme za vaši návštěvu?“ začala ji Zuzana přehnaně divadelně vítat. „jsem to ale! Posaďte se, jako doma! Nestyďte se!“ Žena nevypadla, že by měla na podobné vtípky náladu. Stále se s kapitánem měřila pohledem.
„Rodney, asi ji neznáš, ale dovol, abych ti představila plukovníka Blackovou. Ženu mnoha tváří! Skvělou kuchařku...“
„Ticho!“ vyštěkla Mac, „řekněte mi, jak jste dokázali tohle!“ Její ruka ukázala na omráčené vojáky.
„Nebudete mi to věřit, ale nevím,“ připustila už klidným hlasem kapitán.
„Vážně, kapitáne? Ale myslíte si snad, že věřím na duchy?! Je tu někdo s vámi?“
„Ne, proboha! Vidíte tu snad někoho krom nás?“
„Mám toho dost!“ prohlásila plukovník a zahleděla na Petersonovou. Zmatená žena v cele nechápala její počínání. Sledovala ji, ale po chvíli ji začala bolet hlava. Chytila se za spánky.
„Krucinál, ať děláte, co děláte, tak toho nechce!“ zaprosila, ale blondýnka ji pravděpodobně neslyšela.

Mackenzie byla vytočená, pravděpodobně jako Zuzana. Rozhodla se, že ji proskenuje, pomocí telepatie, alespoň to nebude muset z ní páčit. Zahleděla se na ni a soustředila se. Během chvilky mohla číst její myšlenky, obavy, všechno. V její paměti se objevila na planetě, kde byla dnes. Byla přesně taková, jak si ji sama pamatovala. Viděla jak Zuzana nekompromisně tlačí před sebou jednoho botanika. Vypadalo to vtipně, když žena táhla za sebou o hlavu většího muže. Slyšela nadávat McKaye na vědce, který mačkal tlačítka. Stála vedle něho a viděla na tabletu, jak narůstá energie. Cítila pocity Petersonové a slyšela myšlenky, které se jí honili hlavou. Viděla záblesk, přesně ten, jaký zažila. Dokonce i přistihla jak Zuzana sráží k zemi Rodneyho a snaží se ho ochránit. A pak otevřela oči na Atlantis. Přestala. Takže v se tu objevili náhodou a nemohli za to. Tohle mohl být problém, avšak nevysvětlovalo to omráčené stráže.
„Jak jste to udělali?“ zeptala se již vlídnějším hlasem plukovník, „a odpověď typu: železnou tyčí, slyšet nechci!“ Zuzana mlčela, nevěděla, co se tu stalo a navíc ještě byla v šoku z toho, co jí udělala Mac.
„My jsme to nebyli,“ zakuňkal Rodney.
„A kdo teda?“
„Aiden Ford.“
„Cože? Nějaký příbuzný Harrisona Forda?“ podivila se Mac. Zuzka byla stejně zmatená jako ona.
„Neznáte ho. Když jsme přišli na Atlantis, tak byl jeden z mála vojáků, kteří to riziko podstoupili. Brzy se stal členem týmu Shepparda, avšak při obraně Atlantis se stal závislí na Wraithském enzymu. Opustil Atlantis a jeho místo zastoupil Ronon.“ Mackenzie kývla, věřila mu a celou historku si ověřila. Rodney ji takřka propaloval pohledem, čekal že něco řekne, ale ona mlčela. Zuzana nechápavě strčila do McKaye: „Wraithský enzym?“ Vědec kývl. „Fuj.“ Její obličej se zkřivil nechutí.
Mac nakonec kývla na stráže: „Propusťte je.“
Najednou se městem ozval alarm.
„Co zas?“zavrčela Mac. „Co se stalo?“zeptala se vysílačkou.
„Madam, potřebujeme vás v kontrolní místnosti.“odpověděl vyděšeně Chuck.
„Už jdu.“vyhrkla a rozběhla se do kontrolní místnosti. Ostatní ji následovali.

V kontrolní místnosti bylo velké pozdvižení. Lidé zrovna uklízeli spadané papíry a dole se ozývaly zvuky boje. Mac se naklonila přes zábradlí. Dole se zrovna pral Ronon s nějakým mladým černochem, kterého neznala.
„Hej!“křikla. Mladík zvedl hlavu a když viděl, že zvolání patřilo jemu, uhodil Ronona do tváře, co nejsilněji mohl. Ronon se skutálel po třech schodech dolů, kde zůstal ležet. Mac překvapeně zamrkala. Nikomu, kromě ní a ona na to byla patřičně hrdá, se Ronona ještě nikdy, co pamatovala, nepodařilo porazit. „Kdo jste? A jak jste se sem sakra dostal?!“
„Vás ještě neznám.“usmál se Ford.
„Já vás taky ne, takže jsme na tom stejně.“ušklíbla se a sešla k němu dolů.
„Jsem poručík Aiden Ford.“
„Ten, co omráčil stráže? Konečně vás poznávám. Jsem hlavní vojenský velitel téhle základny.“
„Co se stalo se Sheppardem?“
„Změnilo se velení. Co chcete?“
„Těžko říct.“pokrčil rameny.
„Tak já vám pomůžu…Co kdybyste se se mnou šel projít.“navrhla a přišla zase o kousek blíž.
„Zásadně nikam nechodím s nikým, u koho nevím, jak se jmenuje.“pousmál se. Věděla, že si s ní hraje a čeká, jestli něco udělá. Rozhodla se, že na chvilku přistoupí na jeho hru.
„Fajn. Jsem plk. Mackenzie Blacková.“
„Zajímavé.“přikývl a zaútočil. Mac se jeho útoku nohou vyhla a dala mu ránu pěstí. Rychle se otočil a ránu jí vrátil. Byla tak prudká, až skončila na zemi. Rychle se zvedla a rychle vykopla jednu nohu a vzápětí druhou. Ford odletěl dozadu. Otřepal se, vstal a něco zmáčkl na přístroji na zápěstí. Místnost naplnil vysoký táhlý zvuk, při kterém všechny začaly bolet uši. Najednou se ozvalo praskání. Ford se jenom podíval ke stropu, pousmál se a zmizel. Mac se jenom stačila podívat nahoru a zjistit, že je to v háji. Strop se zřítil a ona s výkřikem skončila pod ním.

Během chvíle dorazil Winterson s Sheppardem. Oba zůstali stát ve dveřích jak přimražení. Některé počítače byly nezvratně zničeny. Trosky se válely po okolí a celkově to působilo zvláštním dojmem. Nikdo z přítomných se nedokázal pohnout. Ten, kdo to udělal, bude za to pykat o to se postarají. Právě byla zničena část jejich snu, práce a domova. Na tomhle se shodli. Sheppard rychle prolétl očima místnost s bránou. Dole pod schody ležel Ronon a v troskách…
„MAC!“křikl a seběhl po schodech. Většina jenom zalapala po dechu. „Zavolejte Kellerovou!“křikl ještě a začal odhrabávat trosky. Za chvilku se k němu připojil George, oba McKayové i Petersonová. „Je tam zaklíněná.“hlesl, když odhrabali dostatek suti.
„Ten strop se může kdykoliv znova zřítit.“upozornil zdejší Rodney a podíval se nahoru, kde mohl vidět hangár jumperů.
„Hej, Mac, prober se.“popleskal ji po tvářích John. „No tak…Tak je to dobře.“pousmál se úlevou, když se pohla.
„Co…?“nechápala.
„Hlavně se nehýbej, dobře? Za chvilku tě odsud dostanem.“řekl.
„To je…?“vyvalila oči, když se podívala nahoru, kde čekala strop.
„Jo.“přikývl Winterson.
„Parchant.“hekla. „AU!“sykla, když se snažila pohnout.
„Řekl jsem ti, ať se nehýbeš!“zavrčel Sheppard.
„Vím. Bylo to hodně rychlé.“
„Co?“
„Ten pád. Nestačila jsem ten štít udržet. Jakmile to na mě dopadlo, myslela jsem, že mi hlavou projel přinejmenším oštěp.“
„No, ale zbrzdilo to ty trosky. To se taky počítá.“pousmál se George.
„Jo.“přikývla.
„Co se stalo?“zeptala se udýchaná Jennifer, když si všimla trosek.
„Zřítil se strop.“informoval ji stručně Sheppard.
„Pohneš nohama?“zeptala se doktorka.
„Vzhledem k tomu, že mi na nich leží asi metrák něčeho těžkého, tak ani ne.“odpověděla jí Mac.
„Uzvednete to?“zeptala se Kellerová.
„Myslím, že jo.“přikývl Winterson a podíval se na trám. Společně se Sheppardem a McKayem(jedním i druhým) chytli každý jednu část.
„Na 3, dobře? 1,2,3.“ Trám nadzvedli a Mac se s pomocí Jennifer a Zuzany vysoukala ven, kde zůstala ležet. Doktorka ji ihned proskenovala kapesním skenerem.
„No, zdá se, že je všechno v pořádku.“zkonstatovala s úlevou po chvilce.
„Fajn, tak mi pomoz vstát.“hekla a posadila se.
„Víš, asi bys neměla…“začala.
„Běhá nám tu nějaký šílený černoch, který porazil i Ronona! Myslíš, že bych neměla?“
„Vzdávám to.“povzdechla si doktorka.
„Děkuju.“pousmála se Mac vítězně.
„Ale tu ránu na hlavě ti ošetřím.“prohlásila. Jenom pokrčila rameny a sedla si na schody. Kellerová jí ránu vyčistila a připleskla jí tam sterilní polštářek s tím, že si ho tam má držet tak dlouho, dokud to nepřestane krvácet. Potom dala Johnovi do ruky náplast, aby jí tu ránu zalepit, jakmile to krvácet přestane a že ona se jde postarat o Ronona, který už byl na ošetřovně.
„Je toho více, o co se pokusil?“ ozvala se Mac a držela si krvácející ránu na čele.
„Chtěl utéci pryč bránou,“ zaznělo sborově od obou McKayů.
„Chci o něm vědět všechno! O co se pokusí, proč tady je a co můžeme dělat!“
„Prakticky nic, Ford vlastní zařízení, které ho činní neviditelným. Tím výbuchem vyřadil senzory. Jsme bezmocní.“ Zase zavládlo v místnosti ticho.
„Pokud se pokusil utéct bránou, tak ji odpojme,“ navrhla Zuzana.
„A víte vůbec jak je to těžký?“
„Promiňte, doktore McKayi, ale ne nevím.“
„Venku máme skoro všechny týmy,“ připojil se do debaty John.
„Vrátit se nemůžou,“ promluvila znovu plukovník Blacková.
„Jo, to máte pravdu, mohl by v nesprávnou chvíli zapnout štít. Možná byste měli své týmy informovat o situaci a pak bránu odpojit do té doby, než ho chytíme,“ ujala se velení kapitán.
„Promiňte my?“ zeptala se Mac.
„Myslíte si, že tu budu jen tak stát a koukat na to, jak devastuje Atlantis? Je to taky můj domov!“
„Ne v tomhle čase, dejte si pohov!“ tentokrát se ozval McKay.
„To je jedno v kterém čase. Ford patří do mého ,času´, tak si dejte pohov vy!“
„To by stačilo, oba McKayové se budou zabývat problémem brány a ostatní udělají týmy. Budeme hledat toho parchanta, co nám ničí město...“ zaznělo rozhodně z úst a zamračeného obličeje plukovníka. Chystala se k odchodu, ale zastavila se, zbledla.
„Bože můj, Sára!“ vydechla a vyběhla do chodeb. Zuzana nečekala a vydala se za ní.

Uběhla nějaká chvíle. Všechny týmy, které se nacházeli venku dostali informaci o situaci na Atlantis. Rodney McKay se hádal s Rodneym McKayem z jiné reality. Všechno bylo tak, jak mělo.
„Když ten krystal vyndáš...“ říkal právě jeden.
„Tak se nic nestane. Prostě uhni a já to vyndám.“
„Mohl bys vyndat nesprávný.“
„Tak ho pak zase zapojím.“
„Blablabla, to je jedno.“ Náhodný pozorovatel se dávno ztratil v tom, který je který.
„Chceš ho vypojit, co?“ uchechtl se jeden McKay na druhého.
„Ccc, samozřejmě, že ne!“
„Vážně ne?“ Oslovený se stále tvářil naštvaně, ale nakonec jeho rysy změkly.
„Tak jo...“
„Zároveň!“ Dohodli se na kompromisu. Oba uchopili malý antický krystal a vytáhli ho. Usmáli se. Ten pak společně odevzdali jedné seržantce na hlídání. Pohlédli na sebe a potřásli si rukama. Vypadalo to, že skončili, přesto jim mozky jely na plné obrátky.
„Ok, pokud se pokusil zmizet bránou, tak se určitě pokusí vzít roha jinak,“ zafilozofoval Rodney.
„Pravda...“ na chvíli se konečně odmlčeli, „Jumpery!“
„Sakra!“ Oba byli géniové a tak je netřeba povídat, že stačilo, aby jeden řekl jen slovo a druhý ho pochopil. Konečně někdo, kdo věděl co dělat. Tak nebylo se čemu divit, když se oba rozeběhli do hangárů pro Jumpery.


Mac probíhala chodbami, jak nejrychleji to šlo, až jí kapitán Petersonová málem nestačila.
„Kdo je to?“zajímalo Zuzanu.
„Kdo?“
„Sára.“ Mac se zastavila a zadýchaně se na ni zadívala.
„Sarah je moje dcera. Moje a Johnova. Pak vám to někdy povyprávím, ale teď musím zjistit, jestli je v pořádku.“ Znova se rozběhla.
„Jak by Ford mohl vědět, že je tady malé dítě?“
„Já nevím, ale prostě musím vědět, že je v pořádku.“ Za pár minut doběhli k pokoji Mac. V chodbě, která k němu vedla, ležel Ray. Mackenzie se k němu rozběhla.
„No tak, chlupáči vstávej.“podrbala ho za ušima. Unaveně otevřel oči.
„Váš pes?“zeptala se Petersonová.
„Jo.“přikývla a pomohla mu vstát. Chviličku jenom vrávoravě přešlapoval a potom si položil hlavu do jejích dlaní. „Kde jsi šel co?“zašeptala Mac a rozhlídla se po chodbě. Na konci ležel Sářin bílý plyšový koníček. „Sarah!“zakřičela. „Sáro!“ Otevřela svůj pokoj. Byl prázdný. Pomalu začala panikařit. Nikdy se nebála víc. „Johne! Johne, potřebuju, abys přišel.“křikla do vysílačky. Během pár minut přiběhl i s Georgem.
„Co se stalo?“vyhrkl Sheppard. Mac svírala v ruce koníčka.
„Já ji necítím. Necítím ani jeho, ani ji.“hlesla a po tváři jí začaly stékat slzy.
„Pojď ke mně.“objal ji John. „Bude v pořádku, Ford jí neublíží.“ A hladil ji po vlasech.
„Jak to víš?“ Odtáhla se od něho.
„Vím.“maličko se pousmál a utřel jí slzy. „Znám ho. Děti měl vždycky rád.“
„Vařené nebo pečené?“ušklíbla se. Sheppard zapl vysílačku. „Chucku, zapněte prosím interkom.“
„Ano, pane… Můžete.“
„Tady Sheppard. Vím, že mně slyšíš, Forde. Musím ti říct, že jsi udělal pěknou blbost. Nejenže ten strop nikoho nezabil, ale to dítě je dcera ženy, se kterou jsi bojoval a moje. Zavařil sis, kámo. Ubliž jí a já ti garantuju, že budeš umírat velice, velice pomalu a nikdo z téhle základny tomu nebude bránit. Víš dobře, že odsud není úniku. Bránou tě nepustíme a jiná možnost tady není.“

Ford to celé poslouchal schovaný v jedné z větracích chodeb a hladil Sarah, aby zůstala potichu. Pořád potichoučku pofňukávala.
„No tak, maličká, neplač. Strejda ti nic neudělá.“snažil se jí uklidnit.
„Mami.“špitla Sára.
„Máma ti teď nepomůže. Neboj, nic ti neudělám….Mohla by jsi konečně sklapnout!“vyjel na ni. Evidentně začal ztrácet nervy a pomalu, ale jistě se dostavoval absťák. Sára začala plakat. „Jdeme!“ vzal ji do náručí a vylezl ze šachty.

Rodney a Rodney utíkali chodbou k hangáru Jumperů.
„Co uděláme pak?“
„Nevím, budeme improvizovat. Každopádně ho musíme zastavit, nepotřebujeme, aby si vzal rukojmí,“ odpovídal jeden vědec druhému. Oba těžce oddechovali. Už neběželi tak rychle jako na začátku. Zatočili a objevili se před vchodem do hangáru.
„Co teď?“ zašeptal Rodney.
„Nevím, ale proč šeptáš?“
„Nevím...budeme muset odpojit...“
„Každý Jumper zvlášť,“ zasténal jeden z McKayů. Se smutným pohledem neohroženě vběhli do dveří, ve kterých se zastavili. Naskytl se jim pohled na poručíka Forda, jenž zápasil s ovládáním Jumperu. Zatím si jich nevšiml, to byla jejich jediná výhoda. Schovali se na nejbližší sloup.
„A co teď, pane chytrý?“
„Mě se ptáš? Ty jsi génius!“
„A ty snad ne?“
„Ok, ok, měli bychom se dohodnout...“ Druhý Rodney se ušklíbl.
„Na čem prosím tě?“
„Budeme blufovat,“ zkusit přesvědčit jeden McKay druhého.
„Jo a myslíš, že ti to jen zbaští? Nikdy jsi blufovat neuměl.“ Oslovený se usmál a mrkl na svého druha.
„Sice jsem nikdy blufovat neuměl, ale necelý půlrok jsem se v tom zlepšil. Mít na Atlantis někoho, jako je Petersonová, tak se to naučíš, to mi věř,“ svůj projev zakončil vítězoslavným úsměvem. Konečně měl v něčem navrch. Promnul si ruce a vyšel zpoza sloupu.
„Hej, Forde!“ oslovený sebou trhnul a nechal ovládání Jumperu.
„Co je, McKay?“ zakřičel a vyšel ven, v rukou svíral malý uzlíček.
„Vím, o co se snažíš, ale Jumpery nepoletí.“
„Jo takhle, myslíš, že to věřím?“ zeptal se Aiden. Uzlíček v jeho rukách začal plakat.
„To je dítě?“ zeptal se zděšený McKay. Druhý, schovaný za sloupem, si uvědomil, kdo to je. Polkl a vyskočil zpoza sloupu.
„Nech ji na pokoji! Jestli Sáře ublížíš, tak...“ Ford nad hrozbou protočil očima.
„Tak co? Bohajeho, McKay, vůbec si se nezměnil. Teď mě budete následovat a odletíme na pevninu.“ Oba McKayové zakroutili hlavou.
„Nikam nejdeme, ty hezky položíš Sáru na zem a vzdáš se. Jumperem nikdy neodletíš! Nemůžeš, stihli jsme je vypojit. Ještě než jsi přišel, tak jsme dělali nutné opravy a tak nejsou v provozu. Byl jsi tak dlouho mimo, že tohle nemůžeš vědět! Prostě vzdej se!“
„Vzdát se vám? Ale to snad ne.“ Adien se nebezpečně usmál. V očích mu hrál podivný plamen.
„Když mi nepomůžete, tak...“ Promnul si ruce. Oba McKayové polkli.
„Nemůžeš odletět a odlož tu holčičku, za nic nemůže, už teď jsi v průšvihu.“
„Hraješ si na city, McKay? Tak jsem v průšvihu a co?...A proč se s vámi tu vůbec vybavuji. Nemůžu odletět?“ Rodney mu skálopevně přitakal. „Pak tedy nemám jinou možnost,“ řekl a začal procházet okolo obou mužů, „nepronásledujte mě, nebo jí ublížím.“ To byla poslední slova, která řekl. Pak jim zmizel z očí. Oba vědci poslechli, nechtěli ohrozit někoho jiného.

„Mackenzie! Ford nám utekl. Běží pryč z hangáru jumperů!“křikl zdejší McKay do vysílačky.
„Kam běžel?“ozvala se Mac.
„Já nevím. Prostě pryč.“
„Jak ho chytnu, zabiju ho!“zavrčela Mac a nabila svoji zbraň. „Wintersone, vemte si pár lidí a jděte směr severní molo. Lorne, vy západ. Johne, ty vezmi východ a já s Petersonovou jdeme na jih. Pohyb! Až ho najdete, dělejte, co uznáte za vhodné.“ Všichni se vydali svým směrem.
„Myslela jsem, že v armádě nesmí mít dva vojáci u stejné jednotky vztah.“ozvala se Zuzana.
„No, vzhledem k tomu, že se to Woolsey dozvěděl, když jsme mu zachraňovali život…. pomohl nám.“
„To chápu, ale to, že by vydýchal i dítě.“podivila se Zuzana.
„Nic jiného mu nezbývalo.“pousmála se Mac. „Byla jsem ve čtvrtém měsíci, když nás napadli Eagerové. Jsou mnohem silnější a náš štít by nevydržel moc dlouho. Museli jsme přeletět na tuhle planetu. Jenže ZPM se vybilo natolik, že jsme nemohli kontaktovat Zemi. Uvízli jsme tady…ani nevím, na jak dlouho…bylo to něco okolo jednoho roku.“
„To znamená, že se Sarah narodila tady?“
„Jo. Zase pro změnu, když útočili Wraithové. V jumperu, se svým psem, Lornem a Woolseym. Nebyla to moje vysněná představa.“
„To věřím. Muselo to být…zvláštní, velmi zvláštní.“
„Pf…byl to hnus.“odfrkla si. Najednou je někdo žduchl na zem a proběhl kolem nich.
„Vždyť to je on!“křikla Zuzka a vyškrábala se na nohy. Obě se za ním rozběhly.
„Máme ho!“křikla Mac do vysílačky. „Běží směr jižní molo.“
„Rozumím.“ Ford byl nepochybně rychlejší, protože obě děvčata ho za chvilku ztratila z očí. Doběhly na křižovatku chodeb.
„Kam teď?“zeptala se Zuzana.
„Molo…ten parchant je na mole!“vykřikla Mac, když se podívala z okna. Obě se rozběhli chodbou vpravo a potom seběhli po točitých schodech dolů. Rychle proběhli chodbou a zastavili se u dveří. Chtěli je otevřít, ale nešlo to.
„Uhněte!“křikla Mac a vytáhla zbraň.
„Si děláte srandu, vždyť to zničíte!“ vykřikla Zuzana, přesto poslechla a couvla.
„Mluvíte jako McKay,“ poznamenala Mac.
„To odvoláte!“ zaznělo dotčeně. Mac se jen ušklíbla a rozstřílela panel. Dveře se otevřely. Obě vyběhly na molo. Foukal studený vítr a vlny se tříštily o město.
„Forde!“zakřičela Mac. Otočil se.
„Stůjte! Ještě krok a pustím ji!“pohrozil a dal Sáru nad oceán.
„Ne! Nedělejte to!“vyjekla Mac a v hlase jí zase zazněl podtón strachu. Pomalu k němu šla. Zuzana radši stála. Nechtěla riskovat život dítěte.
„Řekl jsem, ať stojíte!“zopakoval Ford.
„Stojím. Už stojím.“přikývla Mac a opravdu se zastavila. Mohla být od něho asi deset metrů. „To bude dobrý, kočičko. Maminka už je tady. Co takhle si zahrát na ptáčka, co ty na to? Zahrajeme si na ptáčka?“mluvila na Sarah, která ustrašeně plakala.
„Jo.“špitla.
„Dobře. Budeme si hrát na ptáčka.“pousmála se a mávla rukou. Sára vyletěla Fordovi z rukou a Mac ji ladným obloukem opatrně a jemně položila ke dveřím.
„Co jsi sakra zač?“zeptal se šokovaně Ford.
„Jsem poslední Antik,“usmála se už klidně.
„Všichni jsou buď mrtví, nebo povznesení.“namítl.
„Je to složitější. Poslouchejte, nechci vám ublížit. Pojďte se mnou a můžeme si promluvit. Vím, že Sheppardovi na vás záleží.“
„Promluvit si? Ale já si nechci promluvit! Chci se odsud jenom dostat!“
„To vám bohužel nedovolím.“
„Jak myslíte.“ušklíbl se a vyrazil proti ní. Uhla a Zuzka, která stála za ním, ho praštila.Ford se rychle otočil a vrátil jí to. Spadla na zem, kde zůstala ležet. To už se zezadu přihnala Mac a kopla ho. V kontrolní místnosti si všimla jeho stylu boje. Byl to typický armádní styl protknutý stylem Wraithským. Oba styly znala dost dobře na to, aby dokázala předvídat jeho kroky. Vyhnula se jeho útoku nohou a vykryla i druhý pokus a kopla ho do hlavy. Spadl na zem a už se nepohnul. Mac se chtěla jít podívat, jak je na tom Zuzana, a tak prošla kolem Forda a vydala se k ní. Aiden se najednou rychle zvedl, vytáhl nůž, přiskočil k Mac zezadu a přiložil jí na krk.
„Pohni se a zemřeš.“zasyčel.
„Dobře.“hlesla. Petersonová se začala probírat.
„Jsi moje pojistka, víš? S tebou se dostanu bránou pryč. Sheppard nedovolí, abych ti ublížil. Tak nedělej žádné hlouposti, ano?“ Mac přikývla. „Tak pohyb!“ Prošli kolem Zuzany, která ve zlomku vteřiny zjistila, co se děje. Počkala, až projdou kolem ní. Potom se postavila a zaklepala Fordovi na rameno. Ohlédl se a první, co mohl vidět byla Zuzanina pěst, praštila ho. Otočilo ho to a v tom momentě byla Mac volná. Využila jeho „rozházenosti“ a pořádně ho nakopla. Obě naráz vytáhly zbraň a vystřelily. Ford padl mrtvý k zemi s dvěma dírami v čele.
„Pořezal vás...kvůli mě, omlouvám se,“upozornila a zároveň se omluvila Zuzana.
„Nic to není.“zkonstatovala, když se podívala na ránu táhnoucí se přes klíční kost a šla k Sáře. Vzala ji do náručí. Sára se k ní přitulila. „Už je to dobrý, broučku.“ Dala jí pusu a oblíkla jí svoji bundu. Na molo přiběhl Sheppard, následovaný Lornem a Georgem.
„Jste v pořádku?“zafuněl.
„Jo.“přikývla. Sheppardův pohled sklouzl na mrtvého Forda. „Promiň, ale měla jsem si vybrat, jestli já nebo on…Myslím,že volba byla jasná.“
„Já vím.“přikývl a objal ji.
„Je mi to líto.“
„Pro nás byl už dávno mrtvý. Pojďte dovnitř . Je tu zima.“

Po smrti Forda se stalo novou prioritou vědců návrat McKaye a Zuzany. Nikdo netvrdil, že to bude rychlé a v pořádku. Popravdě oba McKayové nevěděli, co mají dříve udělat. Podle O´Connera zmáčkl jen pár tlačítek, bohužel si však nepamatoval které. To samé Rodney nevěděl, které zmáčknul jeho vědec. Vypadalo to, že budou muset začít od úplného začátku.
„Podívej, to už jsme zkoušeli,“ povzdechl si jeden Rodney.
„Ty jsi to zkoušel a...nefunguje to!“
„Očividně.“ Oba si zároveň promnuli oči. Jeden se napil kávy a druhý si rozbalil čokoládovou tyčinku.
„Tohle je nemožné...asi tu budeš muset zůstat.“ Druhý McKay vyvalil oči na smějícího se druhého Rodneyho.
„Na to zapomeň, s tebou tu nezůstanu!“
„Tak si radši vybereš Petersonovou?“
„Ccc, z bláta do louže!“
Někdo by se divil, že tihle dva spolu můžou pracovat, ale kolem poledne měli řešení. Neuvěřitelné na tom bylo to, že se můžou vrátit v čase a na místo ze kterého zmizeli. Na tuhle práci byli opravdu oba hrdí.


„Můžu si přisednout, madam?“zeptala se Zuzka další den u snídaně.
„Jistě.“pousmála se Mac.
„Jak je Sáře?“
„Ještě spinká.“
„Můžu mít dotaz?“
„Záleží ohledně čeho.“
„Jak jste se dali se Sheppardem do kupy?“
„Líbil se mi od prvního momentu, co jsem ho viděla.“usmála se Mac. „Původně jsem neměla v plánu si s ním něco začít, ale když mě pozval rande…Jinak jsem volala na Zemi.“
„Proč?“zeptala se nechápavě.
„Chtěla jsem vědět, co je s váma v naší realitě.“
„A co jste zjistila?“
„Věřte mi, že vím, jak se budete teď cítit. V naší realitě jste mrtvá. Důlní neštěstí….Je mi to líto.“
„To je…“ Na víc se Petersonová nezmohla. Pouze zavřela oči, vlastně to čekala. Ne vždy ji mohl zachránit bratr.
„Ale tady jste živá, tak o co jde? Hele, já jsem v každé realitě mrtvá.“
„To je smutné.“odpověděla automaticky. Stále byla u toho, co se tehdy stalo.
„Ani ne.“pokrčila rameny. Chvíli obě mlčely.
„Vždycky jsem chtěla děti. Dvě. Kluka a holku.“ ozvala se najednou zasněně Zuzka.
„Dočkáte se. Jenom moc nespěchejte. Mám ještě jednu dceru, Abigail. Je jí 21. Měla jsem ji v patnácti.“
„No teda.“vyvalila oči Zuzana. Mac se jenom pousmála.
„Přijde mi to zvláštní, máte dceru a tolik riskujete. Nevím, jestli bych to dokázala. Dokonce zastávám názor, že bych si své spolupracovníky měla držet dál od těla,“ přiznala se kapitán.
„Taky jsem si to myslela a podívejte se. Mám přítele a s ním i dítě.“ Na to se Zuzka smutně usmála.
„Taky jsem měla přítele, který byl můj spolupracovník...“
„A,“ zajímalo Mac.
„Nikdy více jsem toho nelitovala. Bojím se od té doby si začít něco s někým, koho vidím každý den.“
„To je mi líto...ale za zkoušku nic nedáte.“ Plukovník mrkla na svou podřízenou. Obě se rozesmály.
„No, třeba někdy v budoucnu...možná brzy v budoucnu...“ Zuzka se odmlčela. Vypadala, jako by přemýšlela nad tím, co řekla.
„Víte, když jsem přišla na Atlantis, nevěřila jsem vlastním očím. Bylo to nejkrásnější místo, které se během pár dní změnilo v něco, kde jsem neustále narážela na McKaye.“ Mac se zasmála. „Myslela jsem, že toho chlapa zabiju.“ Sama se usmála. „Jenže vše se změnilo, když jsme byli zasypáni v jednom dole na nějaké planetě... Nikdy jsem netušila, že se na toho malého, otravného a arogantního doktora můžu spolehnout. Vtipné na tom je, že se v lidech dost mýlím.“ Tím dala najevo, že změnila názor na Mac a že se předtím mýlila. Plukovník kývla, pochopila.

Blížila se pátá odpoledne. Oba McKayové, Petersonová, Mac a John se vydali k tomu podivnému zařízení. Tahle cesta je stála nervy. Zuzana jako obvykle nasadila své vražedné tempo a kupodivu to Mac nevadilo. Obě si povídali, nevnímaly okolí, však kdyby něco, tak mají sebou Johna a Rodneyho s Rodneym. Díky dámám se brzy objevili u antického komplexu. Vědci jim během chvilky oznámili, že je vše připravené.
„Omlouvám se za problémy, které jste tu kvůli nám měli a taky díky,“ začala Zuzka, ale dál se už nedostala. Ne, že by nevěděla, co říct. Slova nemohli vyjádřit to, co měla na srdci. Rodney McKay, který přišel do téhle reality se Zuzanou, si se všemi potřásl rukou. Samotná kapitán si potřásla rukou s místním Rodneym. Johnovi předpisově zasalutovala a nakonec se postavila před Mac. Usmála se na ni, plukovník ji úsměv oplatila. Nakonec se Zuzka rozhodla a Mac objala.
„Hodně štěstí,“ dodali s Rodneym, ještě než zmizeli v bílém světle.

„Bylo zajímavé mít tady Rodneyho dvakrát.“poznamenal John večer v posteli.
„Nebylo to ani tak děsivé, jak jsem myslela.“sykla Mac z koupelny tak, aby nevzbudila Sáru.
„Jo, taky jsem se bál toho, že se budou hádat.“přiznal a obdivně hvízdl, když vešla do pokoje.
„Co je?“zarazila se.
„Strašně ti to sluší.“pousmál se a prohlídl si ji. Měla na sobě jenom průsvitnější noční košilku.
„Jo, jenom se pochval.“pousmála se, pohladila spící Sáru a zalezla do postele. „Vždyť si ji kupoval.“
„To jsem ale netušil, jak moc ti bude slušet.“
„Co myslíš, že Petersonová a Rodney teďka dělají?“
„No, myslím, že ne rozhodně to, co bych rád dělal já.“
„Johne. Jsem unavená.“
„Však nemusíš nic dělat.“usmál se, políbil ji a zhasl.

Tak doufam, ze se vam to libilo a zaroven bych chtela poprosit i ty, co vetsinou neprispivaji, aby se tentokrat vyjadrili...obe s Mooony bychom byly moc rady....diky

no tak ta povídka perfektní, první společná, co jsem kdy četla fakt se mi líbila, takových by mohlo být i víc, ale asi by byla blbost, kdyby se jim tam objevovali pořád

jak jsem psal k Moony...moc se mi to líbilo, předčilo to mé očekávání

Mno také hodím komentář i sem Předčilo to mé skeptické obavy a bylo to velmi kvalitní dílko, a upřímně - takhle rychle (když jsem dobrou 3/4 mohl přeskočit ) jsem už dlouho povídku nepřečetl

Velmi povedené ještě jsem společnou povídku nečetla a měla jsem trochu obavy co z toho vznikne. Ale obě jste dokázaly, že obavy byly zbytečné

Vážně dobré... i když na jeden ráz docela dlouhé (četl jsem to asi tři čtvrtě hodiny - ne v kuse), ale já mám zrovna co říkat, že...
Jinak námět i děj dílu jak z nějakého lepšího dílu Atlantis i když ty technické věci byly odsunuty tak nějak na okraj... ale to je fuk, protože by to bylo zaprvé ještě delší a zadruhé nepodstatné...

Líbilo se mi zpracování postav, vzájemné konfrontace... situace a hlavně i Aiden Ford, který tu sice působil trochu chaoticky a přes tu velkou výhodu neviditelnosti si nebyl schopen najít zbraň či odletět s Jumperem, který řídit dokáže a McKayové to nestihli nijak zablokovat...
To jsou ale jen obvyklé kosmetické vady a celkově mi tam chybělo jen to, jak by Mac vysvětlovala proč je vlastně antik a něco o tom... což by mimojiné neškodilo, protože třeba já o tom nevím vůbec nic...

tak dalsi povidka at to stihneme do vanocni povidky

Návštěva

„Takže s návrhem nových parádních uniforem souhlasíte?“ujišťoval se Woolsey.
„Jistě, aspoň to nebude vypadat jako montérky.“pousmála se Mackenzie.
„Ano, opět se projevil ženský zájem o módu.“usmál se Lorne, který zrovna lechtal Sáru, která seděla Johnovi za krkem.
„No a ne? Někdo musí dbát i o tuhle stránku věci. Jenom pro zajímavost. Nebudeme lézt do zelí prokuratuře? Taky mají černou.“
„Budou mít bílou. Trvale.“
„Co se stalo? Armáda dostala příspěvek z charity? Mimochodem Lorne, tohle bych nedělala.“usmála se, když pořád lechtal Sáru.
„Proč?“nechápal.
„Sakra!“vyskočil John a sundal Sáru dolů. Mac se rozesmála.
„Vždyť mě počurala.“vyjekl.
„Je vám teplo, pane?“hýkal smíchy Winterson.
„Fakt vtipné.“
„Ale no tak. Pojď k mamince, miláčku. Co jsi to udělala, co?“vzala si ji k sobě. „Ještě něco, pane Woolsey?“
„Ne, můžete jít.“přikývl s úsměvem.
„Pojď. Vyperu ti to…“pobídla Johna a vyšli ze zasedačky, kde se ještě pořád Lorne a George prohýbali smíchy.

„Zase jednou jsi mě donutila dělat domácí práce.“povzdechla si, když prala Sářiny kalhoty. „Podej mi to tvoje tričko, Johne.“řekla. Svlíkl si ho a hodil ho po ní.
„Pověs to, prosím.“hodila mu na oplátku kalhoty.
„Jak jsi věděla, že to udělá?“
„Vždyť hýkala jak oslík celých deset minut. Bylo to jasné.“usmála se.
„Aha.“
„Jdeme se dneska podívat za Teylou a Torenem. Za chvilku by tady měla být Sam i s novými hračkami a sladkostmi.“
„Vždycky jim něco přineseš.“
„No, vždyť jo. Jsou rádi a mají si s čím hrát.“
„Za jak dlouho vyrážíte?“
„Hned jak se objeví Sam. Což by mělo být každou chvílí.“
„Kellerová jde taky?“
„Jo. Udělá i nějaké prohlídky, když už tam bude.“odpověděla a hledala Sáře nějaké věci, které by si mohla obléct. Po chvilce vytáhla nějaké kalhoty a oblékla ji. „Tak a teď buď té lásky a zůstaň chvilku v klidu, ať ti můžu udělat copečky.“řekla, rozčesala jí blonďaté vlásky a udělala dva copánky.
„Vypadá to, jak by šla na rande.“poznamenal John.
„To neznamená, že musí jít ošklivě oblečená.“
„To jsem neřekl.“pousmál se.
„Madam, plk. Carterová dorazila.“ozvalo se z vysílačky.
„Rozumím, ať počká u brány a řekněte dr. Kellerové, že vyrážíme.“
„Ano, madam.“
„Fajn. Tak my jdeme.“rozloučila se. John si ji přitáhl k sobě a políbil ji.
„Hehe.“zatleskala ručkama Sarah.
„Žádné hehe, pojď.“usmála se.

„Sam!“
„Ahoj. Ukaž mi moji skorovnučku.“usmála se Sam, když Mac se Sárou dorazily.
„Ukaž, co máš pěkného.“pobídla ji Mac, když viděla čtyři velké tašky.
„Se podívej…ty jsi ale vyrostla…“ V jedné tašce byly autíčka pro kluky a v druhé panenky pro holky. Ve třetí byli plešáci a v poslední sladkosti.
„No teda. Toho tady je.“vykulila oči.
„No je no.“pokrčila rameny.
„Jennifer. Můžeme vyrazit?“zeptala se Mac.
„Jistě.“zafuněla a položila batoh a tašku.
„Je tam jenom to nejnutnější, že?“ujišťovala se.
„Jo, antibiotika, paralen a panadol, vitamínové bonbónky, teploměry a pár dalších léků.“
„Oni ale nemají mor.“
„Nikdy nevíš, co se bude hodit.“pokrčila rameny a prošla bránou.

„Vítejte. Dlouho jsme se neviděli.“přivítala je Teyla u brány.
„To víš, my co pracujeme a neválíme se…“usmála se Mac. „Ahoj, Torene. Teda. Z tebe už je kus chlapa.“
„Pomůžu vám.“nabídla se Teyla a vzala jednu z tašek. „Děti už se těší.“
„Aby ne. Máme toho hodně.“zafuněla Sam.
„Máme pár nemocných.“otočila se na Jennifer.
„Vidíš. Hodí se to.“řekla doktorka s úsměvem. Mac pokrčila rameny.
„Tak pojďte.“pobídla je Teyla. Za pár minut došli do vesnice. Hned se kolem nich seběhly děti.
„Tak jo, ale klid! Uklidněte se! Každý něco dostane!“křikla Mac. Děti se uklidnily a kousíček ustoupily.
„Půjdu se podívat na nemocné.“řekla Jennifer a s Teylou odešly. Sam s Mac mezitím rozdaly dárky a sladkosti. Během chvilky si děti odběhly hrát s novými hračkami.
„A co vy dva? Budete si hrát spolu?“zeptala se Mac.
„Jo.“přikývl Toren. „Pojď.“vzal Sáru za ruku.
„Myslím, že tady máš potencionálního manžela tvojí dcery.“usmála se Sam.
„Byl bych radši, kdyby v budoucnu měla někoho ze Země.“nezatvářila se moc nadšeně. „Co táta?“
„Mám tě pozdravovat. Jinak se nějaké klisně narodilo hříbátko.“
„To bude Blaise.“pousmála se Mac a sbalila prázdné tašky.
„Jo, nemohla jsem si vzpomenout. Ale to hříbě se prý jmenuje Tucker.“
„Pěkné.“uznala.
„Já navrhovala Chocholka, ale to neprošlo.“
„Proč se nedivím.“rozesmála se.
„Mohu přerušit váš rozhovor, dámy?“zeptal se Kanaan s úsměvem.
„Jistě.“přikývla Sam.
„Dáte si něco?“
„Takový ten oranžový koktejl?“usmála se Mac.
„Tojimo? Jistě. Sedněte si.“ukázal na venkovní lavičku a stůl.
„Dík.“přikývly a posadily se.
„Já si dám jenom čaj.“řekla Sam. Kanaan odešel.
„Co tví pacienti?“zeptala se Mac o pár minut později, když Jennifer s Teylou dorazily.
„Jedna viróza, neštovice, spálenina a celkem hnusná vyrážka.“odpověděla a posadila se k nim .
„Mac, mohla bych tě o něco poprosit?“zeptala se Teyla.
„O co jde?“přikývla a napila se Tojima.
„Víš, mí lidé musejí pro vodu do studny celkem daleko a taky třeba orání pole je náročné. Napadlo mě, pořídit koně. Znám jednu planetu, kde se každý týden pořádají prodeje, tak jsem tě chtěla poprosit, jestli bys mi nepomohla pár koní vybrat.“
„Mohla, ale předpokládám, že i tady se cena odvíjí od kvality. Záleží, kolik za ně chceš dát. Jestli je chceš mít pro práci nebo pro jízdu, jestli chceš mít klisnu, hřebce nebo valacha. Nesmíš zapomenou na postroje. Pro práci bych ti mohla sehnat nějaké od táty-na ranči je spousta nevyužívaných krámů, ale sedlo musí mít každý kůň dělané na sebe tak, aby mu sedělo. A když nedělané, tak by se rozhodně mělo vyzkoušet.“
„Obrátila ses na tu správnou.“usmála se Sam.
„Pravděpodobně.“přikývla Teyla. „Prodej se koná v neděli.“
„Fajn. To máme volno.“
„Tady je adresa. Sejdeme se tam okolo jedenácté.“řekla a napsala adresu.
„Snad už budu vzhůru. Jsme domluvené. Kdyby něco, ozvu se.“slíbila.
„A co ty? Povídej, co je nového.“pobídla Teylu Jennifer.
„Nic moc. Toren už umí pár nových slovíček a celkem slušně běhá. Je to šikovný kluk.“
„Má být po kom.“pousmála se Kellerová.
„Copak je, kočičko?“usmála se Mac, když k ní Sára přišla. Sarah nic neřekla, jenom se přitulila. „co ty, mazlíku? Na, vezmi si tyčinku.“vytáhla jednu ze sáčku a podala jí ji.
„Kujú.“poděkovala.
„Není zač. Na, vezmi jednu Torenovi.“ Sára odcupitala zpátky k Torenovi a podala mu ji. Najednou do vesnice přiběhla s křikem nějaká žena.
„Bránou prošli Genie!“křičela.
„Genie? Nesmí nás tady najít!“vyjekla Mac, rychle vstala a vyběhla pro Sáru.
„Máme asi pět minut. Pojďte.“pobídla je Teyla.
„Ty tady můžeš zůstat.“namítla Sam.
„Potřebujete někoho, kdo se tu vyzná.“pousmála se. „Kanaane, postarej se o Torena. A schovej všechny věci, které by znamenaly, že tady byly.“
„Neboj. Buď opatrná.“přikývla Kanaan a dal jí pusu na rozloučenou.
„Pojďte.“pobídla je znova. Vydaly se rychle do lesa.
„Proč nás nesmí najít?“zafuněla Jennifer.
„Nepamatuješ si, co se stalo minule?“opáčila Mac.
„Chceme jenom tu ženu-Antika.“ozvalo se pár desítek metrů za nimi.
„To šlo rychle.“povzdechla si Sam.
„Chtějí mě. Co takhle kdybych odběhla na druhou stranu a ukázala se jim. Vy byste mezitím běžely k bráně a prošly.“navrhla.
„To je šílené.“namítla Sam.
„To asi ano, ale nehodlám dopustit, aby se něco stalo Sáře.“
„Máš zbraň?“zeptala se Carterová.
„Devítku.“přikývla.
„No tak to musíš zůstat s námi.“pousmála se a šla dál. Mac se Sarah v náručí šla nedobrovolně taky.
„Za dvě hodiny jsme se měly ozvat na Atlantis. Když to neuděláme, budou nás hledat, že?“ujišťovala se Jennifer.
„Určitě.“přikývla Sam.
„Pšt. Někdo tam je.“zastavila je Mac, podala Sáru Sam, vytáhla zbraň a vydala se tím směrem.
„Nestřílej, prosím!“vypískl muž, který se schovával za stromem. Mac si oddechla a odvedla ho k ostatním.
„Korasi. Co tady děláš?“podivila se Teyla. Ustrašený výraz z jeho obličeje zmizel a nahradil ho výraz vítězný.
„Genie jsem zavolal já! Ona,“ukázal na Mac, „je hrozba pro nás všechny.“
„A sakra.“hlesla.
„Proč?“nechápala Teyla.
„Jak jsem řekl,je hrozba. Eagerové by nás našli.“zasyčel. „MÁM JI! JE TADY!“zařval najednou. Mac na nic nečekala a vystřelila. Skácel se mrtvý k zemi.
„No, skvělý.“povzdechla si. „Genie se blíží. Vezměte Sáru a běžte. Půjdu na druhou stranu, odlákám je. A nesnažte se odporovat!“
„Pokud půjdeš na východ, tak pozor na propast. Jestli se k ní dostaneš, není cesta zpátky.“
„Fajn, hodně štěstí.“popřála jim Mac, pohladila Sáru a odběhla.
„Pojďte.“pobídla je Teyla.

„Neměly se už dávno ozvat?“zajímal Woolseyho.
„Znáte ženské. Jakmile se zakecají, nehlídají čas.“usmál se George.
„Zadejte adresu, Chucku.“řekl John. Brána se otevřela. „Tady Atlantis, slyší mě někdo?“ Ve vysílačce se ozvalo jenom šumění. „Mac, slyšíš?“
„Třeba jsou mimo signál.“
„To je nemožné.“zavrtěl hlavou John. „Vesnice není tak daleko.“
„Tak se tam běžte podívat. Stejně nemáte nic v plánu.“navrhl Woolsey.
„Dobře. Majore, sežeňte O´Connera a za 10 minut u brány.“
„Ano, pane.“přikývl George a odběhl.

Mac doběhla ke Geniům. Cestou dělala co největší hluk.
„Támhle je!“zakřičel někdo a ukázal na ni.
„Skvělý.“vydechla a rozběhla se pryč. Genie začali střílet.

„Jak se to mohlo stát?“vyjekl Sheppard, když mu Kanaan řekl, co se stalo.
„Je mi to líto, ale určitě budou v přádku. Teyla se tady dobře vyzná.“snaží se ho uklidnit.
„Kolik jich je?“zajímalo George.
„Asi 20.“
„Tak fajn. Jdeme.“pobídl se Sheppard.

„Mama.“zakňourala Sára.
„Maminka bude v pořádku.“utěšovala ji Sam.
„Ještě kousek a budeme u brány.“pobízela je Teyla.

Mac zrychlila. Cítila, že jsou Genie blíž, než by se jí zamlouvalo. Najednou zpoza stromů vyskočili dva vojáci a zatarasili jí cestu. Rychle zastavila a obrátila se zpátky. Pozdě. Zezadu doběhl zbytek. Všichni se na ni vrhli. Většině uhnula a dva pořádně nakopla. Najedou kolem ní proletěla střela. Automaticky se přikrčila a v tu ránu ji vojáci chytli. Chvilku se jim snažila vysmeknout, ale bylo to k ničemu.
„No tak, uklidni se. Nechceme ti ublížit.“ozval se vysoký muž s knírem, který střílel. „Srazte ji!“

„Stůjte.“zašeptala Sam.
„Co se děje?“zajímalo Jennifer.
„Někdo jde. Rychle k zemi.“řekla Teyla. Všechny se přikrčily za kopečkem.
„Vždyť to je Mac. Chytili ji.“vydechla Sam.
„Co uděláme?“zeptala se Kellerová.
„Budeme se modlit.“

„Bacha, někdo jde.“upozornil O´Conner.
„Vidím.“přikývl Sheppard a ukázal na detektor známek života.
„Genie.“zašeptal George.
„To není možné. To je…“vydechl John, když viděl vůdce.
„Co?“
„To je Kolya. Ten parchant má být mrtvý.“
„Mají Mac.“ukázal O´Conner.
„Fajn. Zabijeme je. Hodíme dozadu granát. Tím je trošku odlákáme. Potom je postřílíme. Já si vezmu pět vpravo, Winterson vlevo a O´Conner zbytek…3, 2, 1, teď.“ Sheppard hodil granát. 3 vojáci proletěli vzduchem. Než se stačil zbytek vzpamatovat, vyběhli a začali střílet. Genie padali jako mouchy. Kolya táhl Mac pryč.
„Kolyo, stůj!“zařval Sheppard.

„Sheppard, díky bohu.“vydechla úlevou Jennifer, když je uviděli.

„Stůj, nebo ji zastřelím!“pohrozil a přidržel Mac u hlavy pistoli. Sheppard vytáhl berettu. „Polož tu zbraň!“
„Střílej!“vykřikla Mac.
„Polož tu zbraň!“
„Pusť ji!“
„No tak, ksakru střílej!“křikla znova. Ozval se výstřel a ona padla k zemi. Vzápětí se ozval druhý a Kolya se poroučel k zemi s dírou mezi očima. Sheppard schoval zbraň.
„Ale ne Mac! No tak.“otočil ji, rozvázal a zatřásl s ní.
„Á…au.“vydechla.
„Bože, děkuju.“oddechl si potichu. Mezitím vyšly zpoza kopce Teyla, Sam a Jennifer se Sarah.
„Ani jsi neváhal.“hlesla Mac.
„Hm…žiješ?“
„Chytla to vesta. Kriste!“hlesla a posadila se.
„Mama!“
„No jo.“pousmála se a objala ji. Sára se přitulila. John jí pomohl se postavit.
„Myslíš, že už je doopravdy mrtvý?“zajímalo Teylu a prohlížela si Kolyu.
„Doufám.“odpověděl Sheppard.

*Jack*: no ty mas opravdu co rikat ...jinak ano, technicke veci jsme radeji odsunuly, protoze mylsim, ze ani jedna tomu moc nerozumi ...takze proc se do toho plantat, ze? ....jinak rozepsat, proc je Mac Antik by bylo jeste na dyl...ja myslela, ze do nejake te povidky sem to psala ....kdyby ne, tak mi to napis a ja ti reknu povidku, ve ktere to je

Jinak vsem dekuju za komentare, i kdyz jsem myslela, ze pri tehle "prilezitosti" jich bude trosku vic...i od tech, kteri neprispivaji (ehm..tak casto)...no ale to nevadi...jsem rada, ze se vam to libilo (vesmes jste to tak napsali , az na nejake ty male drobne a zanedbatelne chybicky)...teda doufam...

Jo a jeste bych chtela poprosit, abyste nominovali do povidkove souteze - teda nemylsim primo me (i kdyz by to bylo fajn ), ale celkove....ty nominace jsou opravdu celkem bidne - viewtopic.php?f=27&t=6508&st=0&sk=t&sd=a&hilit

JO malem bych zapomnela na

Toto je spoiler!!!:

no rekneme, ze se objevi andel....vic se rozepisovat nebudu

A dalsi povidka bude asi utery nebo az ve ctvrtek nebo v utery (ve stredu jedu do Vidne ) jeste uvidim

Tak tedy: Obě povídky, jak společná, tak nová jsou opět skvělé , jen tak dál, jen tak dál...

tak přeji hezký výlet do Vídně A jinak povídka byla fajn

no povídka moc dobrá ... akorát mě trošičku zarazil ten Kolya....mi přišlo že už tam nemá moc co dělat...

Earman: Třeba se minule povznesl
Mackenzie: Také přeji hezký výlet

Pěkný díl

Mackenzie: Užij si výlet do Vídně

tak dalsi povidka, at to stihnem do Vanocni, na ktere se pilne pracuje

Věci mezi životem a smrtí

„Prales? To mi nikdo nemohl říct dřív?“zaprotestovala Mac při briefingu v zasedačce.
„Proč?“nechápal George.
„Nemusela jsem strávit půl hodiny kulmováním vlasů.“povzdechla si. „Při té vlhkosti jaká je v pralesech to je během deseti minut narovnané.“
„Je mi líto. Tým dr. Fosseta je momentálně bez lidí. Jeden má chřipku a další má dovolenou. Vymění si to s vámi za jakoukoliv planetu.“odpověděl Woolsey.
„Skvělé.“zamručela.
„Ale no tak. Palmy, teplo…“snažil se jí zvednout náladu O´Conner.
„Dusno. Ne, díky, radši Alpy. Je to vše?“
„Myslím, že jo.“přikývl Woolsey. „Můžete jít.“

„Už vyrážíte?“zajímalo Johna.
„Jo. Pomalu.“přikývla Mac a oblíkla si tričko.
„Dostal jsem dopis od matky…“
„Né.“zabručela nesouhlasně.
„Nemůžeš se jí vyhýbat donekonečna.“namítl.
„Johne, matky mých přítelů mě nemají rády.“
„Moje máti…stejně tam jednou budeme muset zajít. Jsi matka mojí dcery.“
„Na kterou při prvním pohledu řekla, že celkem dobrý!“namítla.
„Ona je…trošku zvláštní, ale je to moje matka.“
„Já tě s tou svou taky nechcu seznámit.“
„To jsem rád. Nerad bych potom v márnici někoho identifikoval.“
„Někoho? Vyhrála bych.“vyprskla. „Jenom bych na policii musela vysvětlovat, proč není moje matka ve skupenství pevném, ale kapalném.“
„Prosím. Udělej to pro mě.“zaškemral John. Mac si povzdechla a hodila na sebe vestu.
„Kdy?“
„Příští týden.“
„Tak brzo?“
„Máš na to týden.“
„Týden? Na přípravu toho, že se půjdu jak nějaká opička ukázat tvojí matce? To je zatraceně málo!“
„Tak co?“
„Jenom proto, že to jsi ty.“pousmála se, připnula si zbraň a odešla.

„Horko.“zafuněl O´Conner, když prošli. Ocitli se uprostřed deštného pralesa. Všude kolem rostly vysoké palmy a jiné stromy, spousta květin a trav.
„Co tady asi tak bude?“zabručel George.
„Malárie.“pousmála se Mac a vydala se sice zpola zarostlou, ale pořád dobře viditelnou cestičkou.
„To je hnus.“zavrčel O´Conner a odháněl od sebe hejna dotěrných much.
„Tady by nepomohl ani repelent.“odvětil George.
„Co je to támhle?“ukázala Mac před sebe. Na malém plácku porostlém jenom nějakou trávou byla asi tři metry vysoká kamenná socha.
„Vypadá jako aztécká.“poznamenal O´Conner a prodral se k ní. „No jo. Je aztécká. Zvláštní. I tady se dá narazit na podobné, hodně podobné věci jako na Zemi.“dodal, když si ji pořádně prohlédl.
„Skvělé. A k čemu je?“
„Na Zemi to sloužilo jako totem. Těžko říct, co tady, ale podle toho, jak je zarostlá, se už o ni dlouho nikdo nestaral.“
„Takže se nemusíme bát nějakých návštěvníků s foukačkami nebo šípy, kterým bychom šlapali po pohřebišti či jiném místě.“ujišťovala se Mac.
„Řekl bych, že ne.“přikývl O´Conner.
„Dobře.“přikývla. O´Conner mezitím sochu všelijak ohmatával a zkoušel různé otvory, ale nic se nedělo.
„Co to děláš?“zajímalo George.
„Může tu být něco schované.“pokrčila rameny a hledal dál. „Ale asi tu nic není.“dodal po chvilce zklamaně.
„Tady by se spíš vyřádili botanikové.“pousmála se Mac.
„Ale radši nebudeme nic trhat, abychom třeba neurazili bohy.“dodal George. „Nepůjdeme dál?“
„Pojď, tady už toho moc nevykoumáš.“poplácala O´Connera Mac.
„Asi jo.“přiznal smutně.
„Ale no tak, budou i jiné totemy. A když ne, nějaký ti na Zemi koupíme a něco ti tam schováme.“snažil se ho povzbudit George.
„Vtipné.“ušklíbl se.
„Had!“křikla Mac a odstrčila ho stranou. K O´Connerovi se celou dobu potichoučku spouštěl žlutý had s černými pruhy. „Sakra!“
„Co je?!“zeptal se Winterson.
„Kousl mě.“hlesla. „Do ruky.“
„O´Connere! Chyť ho! Klidně ho zastřel, ale musíme ho vzít s sebou.“křikl George. „Vy si sedněte.“ Mac poslechla. „Moc se nehýbejte. Myslíte, že je jedovatý?“ptal se, zatímco hledal něco, čím by mohl ruku zaškrtit. Nakonec si vytáhl pásek.
„Uvidíme za chvilku. Jenom kvůli sobě doufám, že ne , ale to, jakou má barvu, mluví nejspíš o něčem jiném.“
„Mám ho!“zavolal odněkud z houští O´Conner.
„Dobře. Je mrtvý?“zeptal se Winterson.
„Omráčený. Stunnerem.“odpověděl a přinesl ho.
„Pojďte, musíme zjistit, co je zač. Vezmu vás.“
„Co když není jedovatý a vy se potáhnete zbytečně?“zeptala se Mac.
„Tak mi koupíte pivo. Ale pokud jedovatý je, nesmí se ten jed dostat do těla. To znamená, že byste se neměla moc hýbat. Nebudeme to podceňovat, dobře?“
„Nic nenamítám.“pokrčila rameny. Winterson ji zvedl.
„Hned, jak dojdeme k bráně, řekni, že potřebujeme doktora, jasné?“
„Neboj.“přikývl O´Conner.
„Jak je vám?“
„Zatím žiju.“pousmála se.
„Za chvilku budeme doma.“řekl George. Za pár minut byli u brány. O´Conner zadal adresu. George mezitím Mac postavil na zem.
„Dobrý?“staral se.
„Jo celkem.“přikývla. Brána se otevřela a oni prošli.

„Co se stalo?“zajímalo Woolseyho.
„Kousl ji had. Tenhle.“řekl O´Conner a vytáhl ho z batohu. Najednou se za nima ozvala tlumená rána.
„Mac!“vykřikl John, který sešel dolů se Sárou.
„Tolik k otázce, jestli je jedovatý.“povzdechl si Winterson.
„Nemůžu…se…nadechnut.“zalapala po dechu.
„Uklidni se.“ John si k ní klekl. Sára začala plakat.
„Vezmi…ji…pryč! Vezměte ji…někdo pryč!“hlesla Mac. Chuck seběhl rychle dolů.
„Pojď, půjdeme se podívat, co dělá Ray, ano?“odnesl ji.
„Bude to dobrý. Jennifer tu bude za chvilku. Zkus zůstat v klidu.“hladil ji John po vlasech. Lékařský tým dorazil.
„Kousl ji had.“informoval doktorku George.
„Tak jo. Puls zatím celkem pravidelný. Dám ti kyslíkovou masku, aby se ti lépe dýchalo, dobře. Hlavně zkus zůstat při vědomí.“řekl Jennifer. „Má někdo tušení, co je to za hada?“ Všichni svorně zavrtěli hlavami. „V tom případě budu potřebovat to nejsilnější sérum, co tady máme a pár lidí, kteří vědí něco o hadech, k přípravě séra.“
„Bude v pořádku?“hlesl John.
„Já nevím. Pokud to sérum zabere anebo nám dá alespoň čas, má šanci.“odpověděla doktorka. „Tak jdeme!“

„Dejte jí fýzák a adrenalin.“
„Doktorku, tlak klesá.“oznámila jedna sestra.
„No tak, holka, tohle mi nedělej. Kde je ten adrenalin? A připravte defibrilátor. Rychle.“
„Tady je to sérum.“podala jí Marie lahvičku.
„To je to nejsilnější, co tu je?“
„Ano.“přikývla.
„Stoupá jí teplota.“
„Kolik?“zeptala se Jennifer a píchla jí protilátku.
„39,4°C.“
„to je moc. Dejte jí něco proti teplotě a potom studené obklady.“
„Omdlela.“
„Tlak má 110 na 78.“
„Vypadá, že to aspoň trochu zabralo.“oddechla si. „Dál jí snižujte teplotu a při náznaku zhoršení jí dejte další dávku.“

„Jak je jí?“zeptali se hned John, O´Conner, Winterson a Woolsey najednou, když se Kellerová objevila.
„Žije, ale jestli nenajdeme sérum…“
„Můžeme za ní?“zeptal se John.
„Jenom na chvilku a jenom dva z vás. Musí odpočívat a být v klidu. A já jdu zjistit, jak to jde dr. Stealovi s naším strakatým přítelem.“odešla.
„Půjdu já s Johnem. Chci…chci jí něco říct.“hlesl O´Conner.
„Dobře. Potom dejte vědět.“přikývl Woolsey.

„Ahoj.“pozdravil ji John.
„Ahoj.“zašeptala.
„Takové luxusní vybruslení z návštěvy u mojí matky jsem ještě neviděl.“
„Ono to nebylo úmyslné, fakt. Ale doufám, že tomu hadovi alespoň chutnalo.“
„Už na tm dělají. Bude to dobrý…už půjdu, ať tady O´Conner může říct, co chtěl.“rozloučil se a dal jí pusu. „Přijdu za chvilku.“odešel.
„Chtěl jsem se ti omluvit.“začal O´Conner.
„Za co?“nechápala.
„Měl jsem to být já, ne ty. Měl jsem tady ležet já…a…“
„O´Connere, přestaň. Nevšiml sis jedné věci? Ty nejhorší věci se stávají mě.“
„Já to ale nechápu. Proč?“
„Protože to vždycky přežiju? Protože se mi rány hojí rychleji než ostatním?“pousmála se.
„Není to fér.“
„To není.“souhlasila.
„Co když to nepřežiješ? Máš malou holčičku. Měl jsem to být já. Jestli umřeš, budu si to do smrti vyčítat.“
„Proč myslet na nejlepší?“ušklíbla se.
„Přestaň.“
„Víš co? Co kdybys šel pomoct? Takhle by tě potom nemusely trápit výčitky.“
„Dobře.“přikývl a odešel.

„Dr. Steale, jak jste na tom?“zajímalo Jennifer, když došla do biologické laboratoře.
„Tak nádherný exemplář jsem ještě neviděl.“liboval si dr. Steal a díval se zálibně na hada v teráriu.
„To je sice možné, ale umírá kvůli němu člověk. Tak co?“vyjela na něho.
„Jeho jed je nejsilnější, co jsem kdy viděl.“
„Dokážete vyrobit sérum?“
„Snad, ale bude to trvat.“
„Jak dlouho? Pár hodin?“
„Dny.“
„Ona nemá dny! Máte 24 hodin.“
„To je nemožné.“
„To abyste začal.“řekla ledově a odešla.

„Dejte jí ještě sérum a hlídejte tekutiny.“povzdechla si Jennifer, když se vrátila na ošetřovnu.
„Ano, doktorko.“přikývla sestra.
„Jennifer?“ozval se John ode dveří. Otočila se. Došla ke dveřím a vzala ho stranou. „Jak je jí?“
„Dostala morfium proti bolesti, ale je v komatu. Možná je to tak lepší prozatím. Myslím, že by měla velké bolesti. Dostává dále sérum a Steal dělá na séru.“
„Jak dlouho na to má?“
„Maximálně den. Za pár hodin jí stoupne horečka kriticky a začnou jí selhávat ledviny.“

Mac se probudila. Vstala a rozhlédla se kolem. Na sobě měla dlouhé bílé šaty na ramínka. Někdo k ní přicházel. Byl to celkem pěkný muž v bílém hábitu.
„kdo jsi?“zeptala se.
„Tvůj Strážný anděl.“odpověděl muž.
„Já mám Strážného anděla? A takového pěkného?“podivila se.
„Každý ho má.“usmál se.
„Máš jméno?“
„Říkají mi Gabriel. Zkráceně Gabe.“představil se.
„No teda. A co děláš?“
„Hlídám tě.“
„To máš asi hodně práce.“pousmála se.
„V této chvíli ano, ale nestěžuju si. Někteří třeba nemají co dělat po celou dobu života svého…vy byste řekli svěřence.“
„Kde to jsme?“
„Těžko říct. Tohle je tvoje mysl. Pomysli na místo, kde chceš být a budeš tam.“usmál se. Bílý prostor zmizel a objevil se malý tropický ostrůvek odklopený azurovým mořem.
„Dobrá volba.“uznal Gabe. „Tohle místo máš ráda?“
„Byla jsem tady s dcerou. Je to ostrůvek v souostroví Malediv.“
„Nádherné místo.“
„Je to skutečné?“zeptala se.
„Těžko říct. Ve skutečnosti ležíš v komatu na ošetřovně a tví přátelé se snaží vyrobit protilátku. Ale teď je pro tebe skutečnost toto. Pokud se probudíš, budeš toto považovat za sen.“
„To je dost dobře možné.“přikývla.
„Tohle místo se ti líbí, tak proč žiješ skoro na okraji pouště?“
„Protože to mám blíž to práce.“
„Vy lidé.“povzdechl si s úsměvem Gabe a otočil se. Mac udělala to samé a vykulila oči. Na pláži stál její dům a okolo se pásli koně.
„Nemůžeš přesouvat domy.“usmála se.
„Toto není skutečné. Kdyby sis chtěla sednout na obláček, můžeš, i když by si jím v realitě propadla.“
„Budeme se držet při zemi.“

„Dr. Steale? Nějaký pokrok?“zeptala se Kellerová.
„Mám protilátku, která neúčinkuje.“povzdechl si.
„Ani trošku?“
„Je mi líto, ale pravděpodobně by ji zabila. Pořád dělám v něčem chybu, ale nevím v čem.“
„Vy na to přijdete.“
„Doufám. Jak dlouho ještě?“
„Zatím je stabilizovaná, ale tohle nebude trvat věčně. Takže tak za tři hodiny.“
„Už to skoro mám, ale pořád něco chybí. Dr. McKay prohledal databázi a nebyla tam ani zmínka o našem příteli.“
„Snažte se.“

„No tak, Mac, vydrž. Bude to dobrý.“hlesl John a hladil ji po čele. Byla celá zpocená a studené obklady nepomáhaly. „Takhle se nemůžeš ulít z té návštěvy. A Sára se na tebe taky pořád ptá a hledá tě. Nemůžu tu zůstat sám. Oba tě potřebujeme.“
„Měl byste si odpočinout, plukovníku.“ozvala se Marie. „Sedíte tady hodiny.“
„Nemůžu.“
„Ale co Sárinka?“
„Spí.“odpověděl. „To kousnutí je zajímavě zbarvené.“podotkl a podíval se na její ruku, kde byly vyražené dva zuby na začátku hřbetu palce, které měly zelenou barvu okolo a červenou v blízkosti rány.
„Je to reakce na ten jed.“vysvětlila. Najednou se křivka, která ukazovala činnost srdce, narovnala. „Zkolabovala! Běžte!“odstrčila ho stranou. Mezitím dovnitř naběhl tým s Jennifer.
„Dejte jí další dávku séra!“řekla.
„Nezabírá!“
„V tom případě defibrilátor. Nabijte na 200.“
„Ano, doktorko.“

„Průhledním!“vyjekla a podívala se na ruce. „Co se děje?“
„Umíráš.“
„Já…nechci. Pomoz mi!“
„Nemůžu.“zašeptal. „Hlavně to nevzdávej. Ukážu ti v té chvilce, co nám zbývá, co se stane, když zemřeš a smysl toho, proč žiješ.“podal jí ruku. Chytla ji. V tom okamžiku sledovali nerovnou bitvu dvou lodí Eagerů a Daedala. Po chvilce byl Daedalus zničen. Lodě zamířily k planetě a zbombardovali Atlantis.
„Tohle se stane, když to vzdáš. Jsi důležitý člověk v tomto boji. Bez tebe to nezvládnou a ty to v hloubi duše víš.“
„Nevím, jak to udělat.“hlesla a dívala se, jak čím dál víc průsvitá.
„Zaměř se na to, že budeš chybět svým dcerám a že Sára potřebuje mámu.“poradil jí Gabe. Mac zavřela oči.

„Konečně. Tlak 102 na 69. Aspoň něco.“oddechla si Kellerová. „Ale tohle se můžu opakovat kdykoliv a být čím dál častější.“
„Doktorko! Doktorko! Mám to!“křičel dr. Steal už ode dveří a v ruce držel lahvičku s oranžovou tekutinou.
„Zabere to?“zeptala se, když uviděla tu barvu.
„Testy dopadly dobře.“
„Dobře.“přikývla Jennifer. Nabrala tekutinu do injekce a píchla ji Mac.

„Zabralo to.“pousmála se.
„Ano. Tví přátelé to dokázali. Teď se musíš rozhodnout. Zůstat, jít dál nebo se vrátit zpátky.“
„Tady bych se za chvilku začala nudit, dál už jsem jednou šla a nedopadlo to, jak jsem myslela. Cesta zpět je nejlepší řešení.“
„V tom případě sbohem, Mackenzie.“rozloučil se.
„Gabe, počkej!“zastavila ho a dala mu pusu. Zčervenal.
„Takhle se Sheppard cítí.“
„Cože?“
„Neboj, když jste sami, odcházím. Vím, že on se o tebe postará.“usmál se.
„Aha…Děkuju.“
„Nemáš zač. hodně štěstí. Sbohem.“rozloučil se znova a zmizel.

„Johne…“hlesla Mac.
„Zabralo to.“vydechl úlevou.
„Puls celkem pravidelný, tlak taky, teplota…klesla. Úžasné, ale aspoň týden tady zůstaneš.“shrnula to doktorka.
„Fajn, ale…pořád se nevyhnu té návštěvě.“
„No to rozhodně ne.“ujistil ji Sheppard.

Ozvalo se zaklepání.
„Dále.“křikl George. „Á, plukovníku. Doktorka vás už pustila?“
„Jo.“přikývla Mac. „Nesu pivo…vlastně celé štěně.“vkutálela soudek dovnitř.
„No teda, ale dohoda zněla jinak. Sedněte si.“
„Dík.“sedla si na židli. „Tohle je dík za to, že jste nezpanikařil. Kdyby jo, pivo už byste nedostal.“
„Tak to děkuju.“usmál se George. „Víte, měl jsem celkem strach, že…“ Mac se zadívala na balkon. Překvapeně zamrkala, když tam viděla Gaba. Ten se pousmál. Mac sotva znatelně přikývla a usmála se. Zmizel.
„…no ale musím uznat, že se teda vědci tentokrát vytáhli.“dokončil svoji řeč.
„To teda jo.“přikývla.

Tak je to takova oddechovaka,a le snad se libila...
Jo tohle jsem jeste chtela - teda uz asi mesic...jak byla ta povidka s odhalenim brany a nekdo(uz nevim kdo) rikal, ze v kazdem vraceni se casem vsichni umrou....ono je to nahodou skvela prilezitost k zabiti vsech naprosto beztrestne - no doufam, ze jste to pochopili

Jinak

Toto je spoiler!!!:

seznamime se s Johnovou matkou, bude kratsi povidka, ale dulezita pro dalsich...hodne...asi sest

Uprimne doufam, ze to do vanocni stihnem a nehodim ji sem nekde v pulce tech pokracovani ...to by byla celkem sranda ...jo a jeste me napadla silvestrovska povidka - teda je to jenom navrh a jeste bych musela vymyslet obsah, ale pokud budete chcit, tak si napiste

*Jack*: Byly to ty povidky?

tak myslim, ze to je vsechno

Další super povídka, prostě extra klasa
Jinak Silvestrovská povídka - proč ne?