Další drobnost jsem měla kdysi napsanou, pak se mi ji podařilo vymazat, ale v hlavě zůstala a včera se mi ji podařilo dát znovu dohromady. Tady je:
STANLEY
„Stanley!“ hlas matky se naléhavě rozlehl domem.
Chlapec pootočil hlavu, aby viděl na dveře svého pokoje, a hned se zase vrátil k předcházející činnosti: pečlivému rozbalování velké krabice. Dostal ji včera v noci. Otec se u něho zastavil, když přišel z práce, aby ho pohladil po vlasech a zaklepal nehtem na obřadně zabalený dárek. Ráno byl zase pryč.
Stanley odstranil poslední vrstvu obalu a odklopil víko. Oči mu zazářily nad tou krásou. S dokonalým modelem jednoduché galaxie mohl manipulovat podle potřeby. Sledoval ji jako celek a pak si vybral a přiblížil jednu sluneční soustavu. Prsty se mu rozběhly po přiloženém ovladači.
„Tak Stanley, kde jsi? Oběd už je na stole.“ Hlas zněl tentokrát mnohem blíž a také mnohem rozzlobeněji.
Chlapec se zamračil na dveře. Právě se mu podařilo zadat správnou sestavu příkazů. Ještě neměl hlad. Kdo by při takové zábavě myslel na jídlo?
„Stanley, nebudu to už opakovat.“ Tentokrát to znělo tiše a nebezpečně klidně. Byl čas poslechnout.
Naposledy se podíval do otevřené krabice. Podle jeho pokynů se ke třetí planetě sledované soustavy blížila velká kometa. Jestli planetu mine nebo se díky několika kolizím v pásu asteroidů střetnou, to už nezjistil. S povzdechem zaklapnul víko a vydal se po schodech dolů do jídelny.
Hezký zbytek neděle
