SG: Zítra bude hůř...

Výborná část. Koukám že má námitka o tom, že by neměli být ve dvojicích se ujala(samozřejmě s podmínkou že to tak nebylo zamýšleno již dříve)

[Klenotka]

Dark Angel: Bylo

Tak to se omlouvám za klamání přítomných svými rádoby originálními myšlenkami

Opäť jedna z tých kvalitných SGA poviedok , v ktorej sa odvíja napínavý príbeh. Neznáma technológia, vedci, čo si nevedia rady, vyzerá to skvele. Páči sa mi ako sa venuješ každej postave samostatne. Je to perfektné, také zahalené tajomstvom, tak som zvedavá čo spravia s Teylov a s ostatnými vôbec.

Tak jsem to taky dočetla a musím říct, že je to super. Už se těším na další část. Udržuješ nás v příjemném napětí a nevědomosti a navíc jsem si představila, jak musel vypadat John na začátku, než jim dali ty šaty:-))))

Už se těším na pokračování:-).

Pokaždé naprosto konsternovaně čekám, až se objeví další díl...a nejinak tomu je i tentokrát. Skvělé, skvělé!

[Klenotka]

Pokračování, konečně. Prosím, neptejte se na Radka či Teylu, budou, časem, ale nemůžu u toho sedět tři hodiny. Zase to mám rozehráno v několika liniích a něco takového je extrémně těžké psát. Takže buďte trpěliví. Dobrá zpráva je, že tohle chci poslat do soutěže na Festival fantazie a tak to musím do konce dubna dopsat
Asi tam budou nějaké chyby, je to psané dost narychlo, tak se za ně omlouvám.

„Co tím myslíte, že jste na ně nepočkali?! To jste jako odletěli bez nich?“ Rononův hlas se jako hrom rozlehl kanceláří doktorky Weirové a lidé v kontrolní místnosti strnuli, protože ho nešlo přeslechnout.
„Ne, říkám, že letěli hned za námi. Ještě jsem je viděl, jak odlétají. Byli pár minut za námi. Bránou za námi už ale neproletěli.“ Lornův rozvážný tón hlasu byl v ostrém kontrastu s Rononovým a jeho klidný pohled se střetl s rozzlobeným pohledem Sateďana. Ten svůj cíl ale našel v Elizabeth. Ta před ním ale taky neuhnula a Ronon musel uznat, že tihle lidé jsou už na jeho divokou povahu natolik zvyklí, že je jeho zvýšený hlas nevyvede z míry.
„A proč pro ně tedy nikdo neletí?“ zeptal se už o poznání klidněji vedoucí expedice, stojící před ním.
„Protože nevíme, co se tam stalo. Nepošlu tam další Jumper, jenom abychom pak pohřešovali další lidi. Tady doktorka Hobbesová byla vedoucí toho projektu, a je přesvědčená, že to s tím musí souviset. Doktorko?“ Ronon si až teď všiml drobné ženy s drdolem, stojící v rohu kanceláře. Očividně jako jediná byla zastrašena jeho výbuchem a když ji teď probodával pohledem, na odvaze jí to nepřidalo.
„My…my jsme si mysleli, že ten systém, zabudovaný ve sloupu, automaticky reaguje na lidskou přítomnost. To málo, co se nám povedlo zjistit z těch nápisů, bylo, že to tam bývalí obyvatelé nechali jako pozdrav…nebo taky varování. To nás napadlo až teď, předtím jsme na to nepomysleli. Ale o tom písmu víme velmi málo, takže to může znamenat cokoliv.“
„Máte k dispozici celé lingvistické oddělení. To jste na nic nepřišli?“ zeptal se už podrážděněji Lorne. Doktorka Hobbesová znejistěla ještě víc, protože ji teď sledovaly tři páry očí, očekávající přímou odpověď, jež neměla.
„Tohle písmo je úplně nové. Původní. Nemá v sobě nic ze znaků antického, wraithského ani jakéhokoliv původního jazyka, s nímž jsme se tu setkali. A to musím dodat, že většina jazyků se tu podobá tomu antickému, jen s malými obměnami. Tohle byla buď rasa starší, než Antikové, což ale vyloučila uhlíková analýza, anebo naprosto oddělená od veškerého dění v galaxii a s Antiky se asi nikdy nesetkali. Což je možné, protože analýzy potvrzují, že nejvyšší technologické úrovně dosáhli až několik tisíc let po odchodu Antiků.“ Byla ráda, že ze sebe dokázala vysoukat srozumitelnou odpověď. Na mluvení před lidmi nikdy nebyla, a zvlášť ne před takovými jako tihle. Dodnes se divila, jak se jí povedlo obhájit diplomovou práci…
„Jak je možné, že nebyli napadeni Wraithy?“ zeptal se Lorne, který tu byl dost dlouho na to, aby se obeznámil s neslavnou historií této galaxie.
„Nevíme. Asi měli nějaký poplašný systém, který je varoval před nebezpečím. Nenašli jsme známky toho, že by žili v podzemí jako třeba Genii. Ale je možné, že měli natolik vyspělou technologii, že se mohli skrýt pod nějaký štít. Nevíme vlastně nic. Studium by nám zabralo roky. Pokud můžu něco doporučit, opravdu bych se zaměřila na ten sloup, protože v něm bude odpověď. A to za nic neručím, jelikož s tím písmem začínáme od začátku a náš překladatelský program s ním má velké problémy.“ Elizabeth na ní jen kývla, v tuhle chvíli neschopna slova. Hobbesová to správně pochopila jako signál k odchodu a tiše vyklouzla z kanceláře. Elizabeth si sedla a zabořila se do židle. Opět čelila možnosti ztráty týmu. Ale tohle bylo jiné. Obvykle věděla, kdo její lidi držel a většinou to byl nepřítel, kterému už někdy čelili. Ale tady její lidi zmizeli beze stopy. V okolí nebyly žádné lodě, žádný život ani na jedné z planet….byla to záhada.
„Nechte mě vzít Jumper a vrátit se tam.“ řekl zničehonic Lorne a naklonil se přes stůl, jakoby fyzická blízkost dokázala ovlivnit rozhodnutí jeho velící.
„Letím taky.“ dodal Ronon a stoupl si vedle Lorna. Elizabeth se na oba muže podívala a vzdychla. Poslední dobou se cítila tak strašně unavená. Z neustálých bojů a strachu o podřízené a přátele. Dala hlavu do dlaní. Před těmito dvěma si tenhle nepatrný projev mohla dovolit. Znali ji a věděli, že to není známka bezmoci, jenom to byl její styl, jak si utřídit myšlenky.
„Je mi líto, ale dokud nebudeme vědět víc, nemůžu to dovolit. Už jsem vám to říkala. Aspoň dokud tady nebude Caldwell s Daedalem. Poslat tam Jumper, i s maskováním to může být nebezpečné. Nechci ztratit další lidi. Poslala jsem zprávu na Zemi. Příští měsíc by měla dorazit nová loď, Apollo, ale tak dlouho si nemůžeme dovolit čekat. Daedalus teď někde na druhém konci galaxie navázal kontakt s nějakou civilizací a nechtějí odlétat, protože jsou uprostřed jednání. Ale slíbili, že přiletí, jak to bude možné.“ Řekla to klidným, rozvážným hlasem. Ale jako vždy, když dělala tahle rozhodnutí o tom, opustit svoje lidi v zájmu bezpečnosti většiny, cítila, jak se jí srdce láme vejpůl. Hodně poslední dobou pochybovala, jestli na tuhle práci má. Nedávno v samotném městě ztratili hodně lidí a všemi to dost otřáslo. Bála se, že ztráta těch dalších, kteří tohle město vlastně drželi pohromadě, by už nejspíš tahle expedice neustála. Ale nemohla jinak. Nejspíš si předplatí sezení u doktorky Highmeyerové, protože u ní bylo poslední dobou pěkně narváno. Střetla se s pohledy obou mužů. Bylo v nich odhodlání, zlost a taky zklamání, ale v pozadí za tím vším našla taky porozumění. Neměli sílu se hádat, ani jeden. Ronon měl obvykle ve zvyku tiše zuřit. Nemohla ho vinit, kdyby třeba něco rozbil. Bylo na něm vidět, že by teď nejradši byl s nimi.
„Ronone, nemohl jste vědět, že se něco stane. A i kdybyste tam byl, těžko byste tomu zabránil.“ řekla směrem k dlouhovlasému muži a vyslovila tak svou myšlenku nahlas.
„To se neví.“ odpověděl rezignovaně a beze slova opustil její kancelář. Lorne tam chvíli stál a nevěděl, co s rukama a co říct.
„Budu….budu čekat. Naložím Jumper, připravím tým. Jakmile budeme vědět něco víc od lingvistického týmu, bude můj tým připraven vyrazit.“ dodal nakonec.
„Majore…nepustím tam samotný Jumper. Ani kdyby doktorka přišla na cokoliv, leda by to bylo nějaké absolutní vysvětlení toho všeho. Musíme počkat na Daedalus. Plukovník Caldwell slíbil, že kdyby se to tam mělo protáhnout, tak tam nechá diplomatický tým a vyrazí s lodí k nám. Je to snad otázka jen několika dnů.“ Věděla, jak „několik dní“ muselo znít v jazyce nediplomata a prostého vojáka.
„Už teď můžou být mrtví a my bychom tam měli vyrazit. Možná je jen někdo naložil a odvezl. Když budeme čekat, ztratíme stopu!“ Zkusil to znovu, ale nátlak na doktorku nikdy nezabíral.
„Anebo taky ti, kdo mají naše lidi na svědomí, čekají, až jim pošleme další. Nevíme to. Kdyby byla brána na orbitě planety, anebo kdyby zmizeli někde na planetě s bránou, neváhala bych. Ale tohle je jiné. Sestup k samotné bráně je riskantní a na průzkum jedním Jumperem, nebo i několika, je to tam moc velké a nebezpečné.“ Lorne to věděl a přesto ještě chvíli přešlapoval z nohy na nohu, než se i on rozhodl odejít. Zmohl se na něco mezi zoufalým a povzbudivým pohledem. Elizabeth jeho odchod ale už moc nevnímala. Zírala směrem k bráně, za níž se třpytilo barevné okno, odrážející unavené paprsky zapadajícího slunce. Přesně to vystihovalo, jak se cítila.

Rodney stál vedle své sestry a sledoval, jak je rakev s ostatky jejich otce snášena pod zem. Jeannie napůl stála, napůl se opírala o muže, který přišel s ní. Rodney neznal jeho jméno a ani ho znát nechtěl. Když se objevil, Jeannie přestala myslet na studia a trávila s tímhle studentem angličtiny nezdravě moc času. Ale Rodney se pro tuhle chvíli pokusil odvést myšlenky jinam. Zbyli už jen oni dva. Nikdy nebyl ukázkový starší bratr. Vlastně roli toho staršího často suplovala jeho o dost mladší sestra.
Když ho před nedávnem navštívila skupinka zástupců Amerického letectva, spolu se zástupci kanadské diplomaci a po několika hodinách ho zasvětili do programu Stargate, říkal si, že jejich život konečně nabral správný směr. Chtěl vzít i ji, a spolu mohli začít práci snů. Nějakou, která by měla smysl. Po tom vždycky oba toužili. Jeannie ještě víc než on.
Odletěl s nimi ale nakonec sám, protože Jeannie nechtěla opustit domov a odmítla si i vyslechnout, co jí chtěl říct. Sám s tím problém neměl. Matka jim zemřela dávno, a i když byl otec hrdý na ně oba, od dětství byla právě jeho sestra miláčkem McKaye staršího. Neměl mu to za zlé. Taky ji miloval, ale přesto si teď uvědomoval, že ačkoliv mu z celé rodiny zbyla už jen ona, on sám musí se svým životem něco udělat a jít dál.
Teď jejich otec zemřel a Jeannie se pochlubila se svým novým přítelem, vlastně už snoubencem. Chvílemi nevědomky sklouzl očima na její zvětšující se břicho, naznačující šestý měsíc těhotenství.
Když pohřeb skončil, Rodney rychle skočil do auta a odjel. Neměl zájem účastnit se pohřební hostiny, která stojí spoustu peněz a je to pro takzvané přátele hlavně možnost se zadarmo najíst a napít. A taky nechtěl vidět Jeannie, jak se objímá s budoucím manželem. Po hádce, kterou absolvovali brzy ráno, kdy ji řekl spoustu věcí, mu bylo špatně. Řečmi o zkaženém životě, zahozené kariéře a uvázáním se ke sporáku ji natolik rozčílil, že jejich vztah znovu nespraví jen prostou omluvou. A omlouvání nebyl jeho styl.
Rychle zabalil věci a začal je házet do kufru, aby mohl odletět do Států. Kufry násilně cpal do auta, a když se tam některý nevešel, tak bez ohledu na křupavé zvuky do nich tak dlouho kopal, až se tam nakonec naskládaly. Cloumal s ním vztek, smutek a lítost. Něco mezi lítostí nad smrtí otce, ztrátou sestry, která ho milovala, litovala a nenáviděla zároveň a taky sebelítostí, kterou cítil od té doby, co se sem vrátil na otcův pohřeb. Ale vztek převládal. Když ho nechápe vlastní sestra, tak kdo vlastně? Vztek byl tak intenzivní, až byl skoro….nepřirozený. Rodney se na chvíli zarazil, a když se mu povedlo se trochu uklidnit, došlo mu, že takhle to přece nebylo. Ano, pohádal se s Jeannie, ale nebylo to tak intenzivní a rozhodně ho nezavrhla. Ale vzpomínal si na svoje pocity, kdy se on sám cítil zavrženíhodný potom, co jí řekl. Tohle nebylo správně. Zavřel oči a hned je znovu otevřel. Svět kolem něj se zatřásl a zkroutil, jako při sledování filmu, u nějž se náhle přetrhla páska. A pak se zase ustálil, ale to už jim nezbaštil.
„Okamžitě vypadněte z mojí hlavy!“ zařval nahlas a nehleděl na sousedku, která se na něj podívala, protože nebyla skutečná.
„Takhle to nebylo, proč to děláte? Proč mi oživujete tyhle vzpomínky? Přestaňte se mi přehrabovat v mozku!“ zařval znovu a opět zavřel oči. Začal se soustředit na to, kde byl předtím…vybavil si místnost s jednou židlí…jedl jejich jídlo a pak si sedl na zem…kde nejspíš usnul…ne… „Vy jste mě zase uspali, vy psychopati?“ Realita kolem něj se znovu zavlnila a tentokrát se její pokroucená verze už nevrátila. Po několika vteřinách se začaly obrazy kolem něj rozpouštět a měnit se zpět v želatinové zdi jeho vězení. Vydechl a sedl si na židli, protože se mu zatočila hlava.
„Proč to děláte?“ zeptal se znovu, ale tentokrát šeptem. Tíha okamžiku, kdy v nejtěžších a zároveň nejšťastnějších chvílích života své sestry s ní úmyslně přerušil kontakt, si vyčítal i teď, kdy se v podstatě usmířili.
„Je to bolestivá a zraňující vzpomínka. Snažíme se najít příčinu zranění. Subjekt McKay má hluboké rány.“
„Jo, protože jsem zažil v minulosti špatné věci. Jako každý z nás, tak to prostě je. Je to součást našeho života.“ Odpověděl, tentokrát monotónním a otráveným hlasem. Tahle vysvětlování ho nebavila.
„A s Jeannie jsme se usmířili. Není důvod vyvolávat tyhle vzpomínky.“ Když si vybavil, jak se tehdy cítil, rozhodně chtěl zapomenout.
„Subjekt McKay tedy říká, že toto není zdroj jeho zranění?“ Tentokrát se McKay postavil.
„Ne, Subjekt McKay říká, že jste jenom zatracení parchanti, kteří se nudí a tak unášejí lidi, aby s nimi mohli hrát hru ´zabij si své pokusné morče´.“
Elektrický výboj, který ho zasáhl, v podstatě čekal. Vlastně za něj byl rád, protože náhlá, intenzivní bolest ho dokázala zklidnit a ulevovala mu. Připomínala mu, že ještě žije.
„Subjekt McKay teď může odpočívat. Ale zdroj jeho bolesti a zranění jsme nenašli, takže budeme pokračovat v léčbě.“ Rodney spolkl poznámku o té jejich takzvané léčbě, protože i když mu výboj pročistil hlavu, znovu to pokoušet nechtěl. Usadil se tak na zemi, židli ignoroval, a zíral do zdi.

John seděl na posteli jako přimražený už dobrou půl hodinu. Sledoval, jak v rohu místnosti stojí vysoká, nehnutá postava Wraitha. Okamžitě ho také poznal. Potkal ho před půl rokem za velmi nepříjemných okolností, kdy byli nuceni spolupracovat a on sám si přitom prošel peklem. Bylo mu jasné, že Wraith skutečný není a John byl daleko tomu, mít z jakéhokoliv Wraitha panickou hrůzu. Ale když se pořád nic nehýbalo, začal mít dojem, že se jejich milí hostitelé rozhodli pro netradiční výzdobu místnosti. Netoužil po dalším elektrickém výboji, jímž jim jako zlobivým dětem připomínali, aby byli zticha a přijímali „léčbu“. A tak John seděl, a bál se pohnout. Jenže ani jeho trpělivost nebyla nekonečná a ve chvíli, kdy se odhodlal se zvednout a dojít se na svou novou dekoraci podívat, se vedle Wraitha objevila stejně nehybná Elizabeth. Vlasy měla o něco kratší, než „jeho“ Elizabeth, asi proto, že si ji John tak pamatoval z doby před půl rokem. Měla na sobě také ten zvláštní černý kostým, jenž měla jen párkrát a teď už ho nenosila.
Iluzorní Elizabeth se pohnula směrem k němu a John si stoupl před ní a postavil se jí čelem.
„Tohle vám nepomůže. To, že mi vyvoláte vzpomínku, mě nedonutí si lehnout a hrát hodného pacienta“. Elizabeth, vypadající jako skutečná, se na něj smutně podívala.
„Je mi líto, Johne.“ řekla jen a než se Sheppard stihl rozkoukat, Wraith, nehybně stojící v rohu, se k němu vrhnul. John pocítil na své hrudi jeho ruku, chladnou a krutou. Vnímal znovu ten pocit, který už nechtěl nikdy zažít. Wraith z něj vysával život a on se zmohl jenom na bolestivý křik. Zavřel oči a doufal, že bude brzy po všem. Jenže po několika vteřinách, během nichž se mu promítl před očima celý život, se najednou všechno vrátilo k normálu. Oči opatrně otevřel a po Elizabeth a hlavně po Wraithovi nebylo nikde ani stopy. Rychle se podíval na místo, kde předtím ruka Wraitha vysávala jeho životní energii. Nikde nebyla ani památka toho, co se ještě před chvílí dělo. Sedl si těžce na zem, díval se na ruce, jestli jsou to pořád jeho mladé, nevrásčité ruce a prohmatával si obličej. A pak ho zachvátil vztek. Dosud měl docela trpělivost. Když si s vámi věznitel hraje, je dobré, když hru obrátíte ve svůj prospěch. Aspoň až dosud to pro něj bezchybně fungovalo. Ale vyvoláním téhle vzpomínky, která mu připomněla bezmoc, kdy věděl, že Elizabeth nemůže jinak, ale zároveň na ní byl rozzlobený jako nikdy, ho zranili víc, než by si dokázal představit.
„Subjekt Sheppard vykazuje zvýšenou hladinu adrenalinu.“ oznámil chladný a nezúčastněný hlas v jeho hlavě.
„To si pište, že mám zvýšený adrenalin. Kdybych měl teď někoho z vás po ruce, tak by se vám nelíbilo, co bych provedl.“
„Subjekt Sheppard se vyznačuje v dané situaci zvýšenou agresivitou. Možná se tak vypořádává se stresujícími situacemi. Zajímavé.“ Dodal hlas, naprosto ignorující Shepparda, který se soustředil na obzvlášť ošklivé nadávky ve své mysli, aby si to mohli hezky přečíst.
Bezmocně zatínal pěsti, protože cokoliv jiného nemělo cenu. Pokusil se uklidnit hlubokým dýcháním. Teyla se ho to kdysi snažila naučit, ale on, stejně jako Ronon či Rodney, nebyl moc dobrý žák. Vzpomněl si na ně. Teyla si nejspíš vede nejlépe ze všech. Rodney pravděpodobně hodně nadává, a to ho udržuje v ráži a brání panice. Netušil, jak se vede Radkovi, ale doufal, že i český astrofyzik se s touhle situací popere. Při myšlence na Ronona se pousmál. Byl si jistý, že Sateďanský obr teď pochoduje u Elizabeth v kanceláři a mobilizuje všechny a všechno od Pegasu k Mléčné dráze.
Vyčerpaně si znovu sedl na postel, sáhl po tácu s jídlem, které předtím nedojedl a zkusil zahnat nepříjemný třas ze svých končetin žvýkáním syntetického ovoce. Moc to nepomohlo, ale zabránilo to jeho tělu dělat nepředložené pohyby, k nimž ho nabádal mozek. Kopat do zdi by nebylo k ničemu dobré a pravděpodobně by si jen zlomil prsty. Tak žvýkal a přemýšlel, vztek ho pomalu opouštěl a jediné, co zůstalo, byla deprese a bezmoc.

Pomalu jsem se začínal bát, že se má oblíbená čtyřka ztratila z povrchu galaxie Pegasus Ale jak vidím tak naštěstí ne. Výborný díl

Nádherná povídka jen tak dál...

Ďalší luxusný diel (ale sme si naň trochu počkali ), no každopádne super, ako vždy

Konečně jsem si udělala čas to přečíst a je to pro mě takový balzám na duši. Měla by ses u MGM ucházet o funkci scénáristky SGA. Sledovanost tvých epizod by byla "through the roof" Jen tak dál.

No nejvíc se mi líbilo...no asi to Klenotko neuhádneš! Tak tedy dobře - popis Sheppardova vnitřního utrpení. Common ground je můj nej a oba jeho aktéři, Elizabeth i Todd tu byli správně použiti. Pěkně popsáno!

[Klenotka]

Tak kratičká část, protože všechny určitě zajímá, co je s naším Zelenkou Dalo mi trochu práci, si pro něj něco vymyslet, ale tohle je myslím docela důvěryhodné.

Radek seděl u stolu a nevěděl, jestli se má nudit, nadávat nebo prostě a jednoduše panikařit. Tři roky v galaxii ho naučily, že panika nic neřeší, přesto byl tenhle zážitek unikátní. Přímé setkání s mimozemskou rasou pro něj byl nová zkušenost a být to za jiných okolností, skákal by nadšením. Jenže jeho dosavadní setkání nebyla moc příjemná. Nikdy vlastně sám osobně nemluvil ani s Wraithy či Asurany. Nejbližší setkání pro něj bylo přes obrazovku a jednou viděl Wraithskou královnu hezky zblízka při té jejich nešťastné dohodě s ní v loňském roce.
Hlavou se opíral o levou ruku a pravou jezdil prsty po zdi. Byl to zajímavý materiál. Nejspíš se dokázal podle potřeby měnit. Vypadalo to na ztuhlou tekutinu, v které předtím „plavali“. Jak ale mohla být zároveň vodivá a produkovat elektrické výboje? Povrch zdi byl měkký a jakoby se propadal, když na něj Radek zatlačil prsty.
„Říkala jsem ti, že to takhle dopadne.“ Radek doslova nadskočil, když se ozval ženský hlas. Vyjeveně zíral na ženu, která se zničehonic objevila na židli naproti němu a znuděně si prohlížela místnost. Radek ji okamžitě poznal. Byla to přítelkyně, kterou nechal doma, když odcházel na Atlantis. Před dvěma lety jí poslal vzkaz a pak, když měli opět spojení se Zemí, ji šel navštívit. Před jejím bytem našel pánské pantofle a kočárek. Následně jeho podezření potvrdila sama. Jmenovala se Markéta a on ji opustil po obrovské hádce, před třemi lety.
„Říkala jsem ti, že si buď tvé práce vážit nebudou, anebo tě zabijí.“ Promluvila a Radkovi teprve teď došlo, že jeho bývalá mluví česky. Ti mimozemšťané zřejmě dokázali vytvořit i jiné jazyky podle jeho myšlení. Vždyť přece přemýšlel v češtině.
„Ještě nejsem mrtvý. A Elizabeth určitě dělá všechno, co může, aby nás odtud dostala.“
Markéta se smutně pousmála a dlouze se na něj dívala. Radek se pokusil její pohled setřást, přece jen, ona nebyla skutečná.
„Nejsi tady. Jsi jen v mojí hlavě. Nemám se ti co zodpovídat.“
„Ale já tu jsem, sedím naproti tobě. To mi nechceš nic říct?“ Vzpomněl si, jak potom, co mu řekla o svém manželovi a dítěti, zbaběle vyběhl z domu. Běžel na první letadlo do Států a neohlížel se. Nestihl ani navštívit své sourozence. I když neměl děti moc rád, tak jeho synovec už bude teď chodit do školy. Byla to ironie. Zatímco jeho vztahy v rodině klapaly před expedicí perfektně, tak během ní se začaly rozpadat. Bylo ironií sledovat McKaye a ostatní, jak skládají své rodiny zpátky dohromady právě kvůli odloučení a na něj to mělo opačný efekt.
„Co ti můžu říct? Všechno jsme už probrali. Byla to nabídka, která se neodmítá. Navíc, není možné, abys to byla ty, protože skutečná Markéta o expedici nikdy nevěděla. Jediné, co jsem jí řekl, bylo, že letím do Států pracovat na tajném vědeckém projektu, na němž se naše vláda podílí.“ Kopie Markéty si ho se zaujetím prohlédla. Skoro to vypadalo, že přemýšlí, co mu odpovědět.
„To ale stačilo, ne? Chtěl jsi odjel pryč, tisíce kilometrů daleko a mě tam nechal?. Jen tak…pro nějakou lepší budoucnost, lépe placenou práci. Copak ti místo profesora nestačilo?“
Její vyčítavý hlas ho popíchl, aby prudce vstal od stolu.
„Tohle jsme probrali. Myslíš si, že jako profesor bych měl prostředky dělat to, co jsem chtěl? Důležitý výzkum a vidět fungovat…tohle všechno v praxi?“ Při slově „tohle všechno“ se rozmáchl, aby tak dal najevo, co tím myslel. Při té hádce tehdy už věděl, do čeho jde a o co půjde. Chtěl se se svou přítelkyní rozloučit. Tušil, že komunikace bude problematická a že to dost možná bude jednosměrná jízdenka. Ale z peněz, které dostal, by mohla ona a všichni z jeho rodiny docela dobře spokojeně žít. Nemohl po Markétě chtít, aby na něj počkala, když se docela dobře nemusel nikdy vrátit. Ale nečekal, že odchod skončí bouchnutím dveří.
„Ty jsi byl vždycky takový dobrodruh. Chtěl jsi dokázat svým starším kolegům, že máš pravdu? Proto se všichni z té tvé expedice vydali do Pegasu?“ Teď se smutně usmál Radek.
„S *tebou*se o tom bavit nebudu. Nejsi nic, jenom výtvor mé představivosti. Moje Markéta o Pegasu nevěděla. Nemá cenu o tom mluvit. Slyšíte mě?“ Podíval se kolem sebe a nahoru, protože o tohle zájem neměl. Nechtěl tady mluvit v podstatě sám se sebou.
„Tohle nezabere! Máte to nedomyšlené.“ Markéta, stále se smutným výrazem, zmizela a zůstala po ní jen prázdná židle. Ten výjev Radkem trochu otřásl, protože to bylo skoro symbolické.
„Subjekt Zelenka používá jiný druh mluvené konverzace.“ Ozvalo se mu v hlavě. Tentokrát jeden hlas, zvědavý a napjatý. Tomu se říká změna tématu, napadlo ho.
„Myslíte jazyk? Ano. Já jsem Čech, mluvím jinou řečí, než ostatní. Jestli jste v mojí hlavě, tak to vidíte.“ Po chvíli ticha, jakoby si připravoval otázku, hlas promluvil znovu: „Ale proč to tak je? Nemáte problémy v komunikaci?“ Zelenka zakroutil očima. Neměl rád debaty na tohle téma ani s lidmi, které viděl, natož se vzduchem a otravným hlasem v jeho hlavě.
„Ano, míváme problémy, ale není to kvůli jazyku. Lidi se učí cizí řeči. Třeba já. Umím mluvit anglicky, protože jinak bych si s ostatními neporozuměl. Máme…rozdělení podle států. To jsou jiná území a jinak se na nich mluví. Ale jsou i státy, které jsou sice různé, ale řeč mají stejnou. Třeba plukovník Sheppard je Američan, ale McKay je Kanaďan. Přesto oba mluví anglicky. Těžko se to vysvětluje.“ Nevědomky zakroutil hlavou a na obličeji se mu objevil podrážděný škleb. Proč jim to vysvětloval?
„Poslyšte, jestli chcete znát tyhle věci, stačilo se zeptat. Nemuseli jste nás unášet. A proč jste mi sem přitáhli mou bývalou přítelkyni?“
„Protože pro Subjekt představuje jeden ze zdrojů jeho zranění.“
„A táááák. No, to je samozřejmě něco jiného.“ odsekl a dál se s nimi bavit nehodlal. Sedl si zpět na židli, ale za pár vteřin znovu vyskočil, protože se v rohu objevila postel. Co to mělo být?
„Ne, že bych nebyl rád za postel, ale…co to znamená?“
„Subjekt Zelenka spolupracoval.“ Odpovědělo mu několik hlasů najednou, a Radek pochopil. Dárek za spolupráci. Možná, že když bude „hodný“, tak by je mohl zkusit přemluvit, aby je pustili. Nějaká promluva o svobodě, vůli, samostatném rozhodování…ale to později. Postel vypadala příliš lákavě na to, aby se hádal a zůstával sedět na židli. Tak se k ní přesunul, lehl si, ale než si mohl v hlavě začít vymýšlet nějaký plán pro „umluvení“ svých hostitelů, tvrdě usnul.

P.S. Jméno Markéta mi v hlavě ve spojení s ním utkvělo. Nevím proč, ale tuším, že se snad tak jmenuje Nyklova žena

Pravděpodobně se budu opakovat, když budu prohlašovat, že tato část je výborná, ale musí to tak být, jiné slovo mě nenapadá

Opravdu dobra povidka a nejlepši je zatim posledni čast s Radkem. Doufam že to ztihnež dopsat do dubna na Festival fantazie.