"Drobnosti mimo mísu" O Chrisnebomerlinovi a Iekaiakei

rozhodně je veselá

[andoriel]

Děkuju, posedlíku
To jsem ráda.
Díky

Za okny práskají petardy, šampaňské už tlačí do špuntu, konec roku vybízí k hodnocení.
Napsala jsem Áje, že jsem ráda, že ji mám. Že kdyby nebyla, musela bych si ji vymyslet. A ona mi odpověděla, že možná vymyšlená je. Nevím, kdo jí to napráskal, ale když už to prasklo, tak ať i ostatní znají celou (silvestrovskou) pravdu.

Ájo? Na monitoru marně blikala dosud nepřečtená zpráva.
Zazvonil telefon.
"Ájo?"
"Co je?" zavrčela neochotně. Seděla u talíře a nabírala polívku. Člověka nenechají ani najíst...
"Jak se ti to líbilo?"
"Ale jo, docela dobrý... Už jsem ti to říkala několikrát."
"Nic podrobnějšího tě nenapadá? Chtěla bych slyšet víc!"
"Řekla jsem ti, co mě napadlo. Dobrý. Proč to nestačí?"
"Tobě by stačilo slyšet docela dobrý? Kdybys něco napsala, nechtěla bys slyšet víc?"
"Většinou mi stačí to dobrý... na rozdíl od někoho"
"Nemůžeš... aspoň chvíli a aspoň občas... dělat to, co chci já?"
"Můžu ale nechci. Zkoušela jsem to. Zpočátku. Pak jsem zkoušela naznačovat, že už mě přestává bavit hrát tuhle hru. Ale jsi jako čtvrtodenní zimnice! Nedáš pokoj! Chceš pořád víc!"
"Napsala jsem si tě. Vdechla jsem ti nový život. Tak snad mi můžeš na oplátku dopřát trochu chvály, ne?! Na co bych tě jinak měla!"
"Ne." Tlak jí pomalu stoupal. "Už mě to nebaví! Jsi ješitná, samolibá baba. Jo, asi i narcistní. Chceš slyšet pořád jen to, že jsi nejlepší. Napiš si někoho jiného, já končím! Půjdu si po svých! A mně už dej pokoj!"
Uměla jsem si představit, jak začíná bojovně vystrkovat bradu. Ale i já jsem přece měla právo...!
"Poslyš, nechci být zlá. Ale jestli mi nejsi mi schopná dát to, kvůli čemu jsem si tě napsala, tak jdi k šípku! Jako jsem tě napsala, tak tě nechám klidně zase... odejít! Pošlu tě někam... odkud bude těžké se vrátit!"
"Hele, já už toho začínám mít taky dost! Nejsem loutka! Nejsem poskok, nejsem sluha, nejsem otrok! Možná sis mě napsala ( i když nejspíš kdovíjestli!) , ale dát život, to je jako vypustit šíp! Ničím už neovlivníš jeho let! A mám hlad. To je nejlepší důkaz, že jsem skutečná! Nenechala jsi mě ani dojíst polívku!"
Vylétl mi tlak. "A to se pleteš, holčičko! Uvidíš, jak ovlivním jeho let! Uvidíme, kdo bude poslouchat... nebo se smát naposled! "
Ája vyšla na balkón. Blížila se půlnoc a rachejtle létaly čím dál víc.
Byla rozčilená. Takovýhle Silvestr neměla zapotřebí! O Silvestru se mají lidi bavit... anebo aspoň dělat věci, které je těší. A ne se hádat.
Vtom dole pod okny zapraskalo. V parku pod okny velká parta mladých lidí rychle zapálila velkou světlici a všichni odskočili.
Světlice vylétla, ale na své cestě lehce tečovala větev jednoho ze stromů a její dráha tím chytla faleš. Světlice si to namířila k balkónům velkého paneláku, barevně osvětleným silvestrovskou výzdobou.
V rachotu petard a světlic nikdo ani nezaznamenal tichý výkřik, kterým světlice zakončila svůj let na jednom z balkónů.

Stála jsem na tom balkóně.
V dobách, kdy jsme se spolu ještě nehádaly, se na něm odehrávaly moc hezké věci. Ája tam odpočívala pod pověšeným voňavým prádlem a byla celá překvapená, když jsem jí na Prosek nechala přiletět Wraithy.
Ten tanec u ní v bytě... s vysokou postavou s bílými vlasy... pak patřil k nejhezčím vzpomínkám, které jsem z té doby měla... A ji zase na oplátku držel v náručí Terek, milovaná postava, u které jsem nezažila, že by nějakého člověka zarmoutila.
Teď ležela Ája u mých nohou a kroutila se bolestí.
Světlice, kterou jsem jí poslala na balkón jen tak z legrace, aby viděla, kdo v tomhle příběhu drží v ruce pero, a o které jsem si myslela, že jí jen tak trochu nafackuje, šmrncla o zábradlí, ztratila rychlost a zabořila se jí do břicha.
Ale ne... Tohle jsem nechtěla... Krev se řinula z rány a míchala se se zbytky polévky z proděravělého žaludku.
Andoriel se držela za břicho a tiše sténala.
Zazmatkovala jsem. Telefon! Záchranku!
Rychle jsem prohrábla kapsy! Do háje! Mobil zůstal v Řepích, jak jsem spěchala, abych viděla Ájino pokoření!
Kde má telefon Ája?
Vletěla jsem do obýváku, ale nedokázala jsem rychle přístroj najít. Začala jsem pomalu ztrácet naději. Marně jsem hmatala po hromádkách háčkování a pletení a klubíček a šití... Než najdu aparát, než se dovolám, než přijedou... Vždyť já vlastně ani neznám adresu!
Sténání na balkóně ustalo. Neměla jsem odvahu se tam podívat. Nebylo už koho zachraňovat.
Promiň...
Podklesla mi kolena a zoufale jsem spadla do velkého křesla. Slzy mi vstoupily do očí.
Bylo to nesmírně melodramatické! Kdyby tak Ája žila, napsala bych o tom povídku a věnovala ji jí!
Ale najednou mi to došlo. Nejsem bezmocná! Co je silnější než pero v rukou autora! A co je rychlejší než myšlenka? Je tu přece ještě někdo, pro koho smrt není definitivní konečná! Záchrana existuje!
Horečně jsem znova hmatala po hromadách háčkování a pletení. Propisku jsem naštěstí našla rychleji než předtím mobil. Nepsala...
Do prčic! Přece to teď neskončí na vypsané propisce!
Se staženým zadkem jsem probudila počítač.
A se srdcem až v krku jsem začala klofat do klávesnice.
Co když nepřiletí? Nebo přiletí ale budou si taky dělat, co chtějí, jako ta rachejtle...? Co když se zachovají podle své přirozenosti a ne tak, jak potřebuju?
S napětím ve tváři jsem odklepla poslední výzvu.

Na monitoru wraithského důstojníka to zapípalo na znamení nové zprávy.
Wraith zprávu neprodleně otevřel. Oči mu zvědavě klouzaly po sloupcích znaků. Tohle byly jiné znaky než wraithština.
Důstojník zapnul komunikátor. "Veliteli!"

"Jestli to přežiješ," sklonila jsem se nad nehybným tělem v očekávání věcí příštích, "můžeš být taková, jaká chceš... Můžeš mi říkat, co chceš a nemusíš mě pořád jen chválit... Jen se prosím vrať, ano?"
Nad Prosekem cosi zahučelo...

Aiwe mě nebude mít za Wraithy rád , ale on to vydrží.

[Aiwendill]

Ja len decentne pomlcim...

[andoriel]

Tak to teda ne, Aiwe! Něco hezkého nám napiš. Oběma. Na Záchrannou akci i Drsný Silvestr.

Mně se moc líbila ta krev smíchaná s polévkou Taky jsem se byla podívat na balkóně, ale Shana má smůlu, stačila jsem ho nechat zasklít A stejně si budu psát a říkat, co mě napadne (většinou je to naopak - já chválím a Shana se cuká )

Aiwe, nebuď xenofobní!
Mlčeti zlato? Anebo máš strach, že bych Wraithíky poslala pro změnu do Stropkova?
(Ale jsi rychlý! Velmi rychlý!)

No, Ájo, taky mě k Silvestru napadly chlebíčky. Ale chlebíčky by se u protrženého žaludku nemíchaly s krví tak esteticky. Zůstaneme u polévky. Pěkně se napchej polívkou.

[andoriel]

Jak už jsem psala jinde, Shano: Ája je masožravka.
Ale to nevadí. Střelená jsem tak jako tak

[Aiwendill]

Hmmm... ja ze som xenofobny? Ved ja mam mimozemske rasy celkom rad. Napr. Wraithov, lucianov, piratov atd

A priat vam budem len do noveho roku a az v novom roku. Dovtedy to nemam v plane...

Wraithy nejlépe opékané rovnoměrně ze všech stran, že?

[andoriel]

Když už jsem dneska tady, tak přidám i sem

Světlo a tma

Byla to docela velká kolonie, když přišla zkáza. Na celou obývanou oblast padla tma a s ní se objevilo zlo. Nemělo určitý tvar, ale kroutilo se všude, kam si lehl stín, a jakmile se někdo z osady ocitl v jeho dosahu, zmizel.
Než se usedlíci vzpamatovali, zbylo jich jen devět. Semkli se do těsného hloučku a proti temnotě se bránili rozsvícenými světýlky. Tři svítili, aby se do světla mohli skrýt všichni, a pomalu se vydali pryč z toho hrozného místa. Světlo tří lampiček postupně sláblo. Nikdo si to neuvědomil, dokud se dvou krajních poutníků nezmocnila temnota a neodtáhla je do tvého černého chřtánu. Zbývající rychle nahradili skomírající světýlka za nová a silná a šli dál. Doufali, že udržují stejný směr a už brzy přijdou mimo temné území.
Cesta byla dlouhá a světýlka vydržela příliš krátkou dobu. Každý z bývalých osadníků měl jen jednu lampičku se světýlkem, a po jeho vyčerpání trvalo dlouhou dobu, než znovu doplnilo energii.
Postupně ztratili sedmého i šestého, když se zatoulali od skupinky dál, než kam sahalo slábnoucí světlo.
Zbývajících pět se tisklo k sobě, ze dvou stran byli chráněni světlem a pomalu se posunovali vpřed. Lampičky slábly. Už nebyla žádná další, kterou by mohli rozsvítit.
Jedna z lampiček se rozblikala a zhasla. Další tři osadníci byli ztraceni.
Zbývající dva se co nejblíž u sebe rozběhli dál. Zdálo se jim, že už vidí náznak jasného světla.
Poslední světýlko skomíralo. Jeho záře slábla a slábla. Prchající se zastavili a vyděšeně se na něj zadívali. V tu chvíli lucernička zhasla.
Osadník stál s temnou lucernou a nebyl schopen pohybu, odevzdaně čekal na příchod tmy.
Ten druhý se zmohl na poslední skok tam, kde tušil krásné světlo. V nic už nedoufal, ale nechtěl se vzdát bez boje.
Skočil a… proletěl horizontem temnoty do prudkého jasu. Překvapeně se zastavil, pak se rychle přesunul ještě o kus dál, aby se k němu tma nemohla natáhnout. Po dlouhé době ve tmě si užíval blahodárný vliv světla. Rozevřel náruč, cítil, jak jím proniká jas, a tělo se mu nadouvá a bublá. Svět se zdál krásný. Bude si užívat světla a nebude trvat dlouho a nová kolonie se znovu zaplní obyvateli, kteří vzniknou z jeho těla. Všichni budou on, ten nejstatečnější a nejlepší. Ten, který přežil.
Jako na pokyn se nad jeho rostoucím se tělem objevila duha. Krásný zářící barevný pás se blížil přímo k němu. K zakladateli nového života.
Očekával nárůst energie a rychlé dělení. Na konci duhy se objevila černá kapka, bez zaváhání ho našla a dopadla na něj. Místo života přišla smrt.

-------------------------------------------------------

„Výborně, mladý muži!“ vykřikl profesor a posunul si na nose brýle s pokroucenými kovovými obroučkami. „Kdybyste si nevšiml toho úniku, měli bychom tady za pár vteřin celou novou kolonii této zhoubné bakterie.“ Poklepal studentovi na rameno a otočil se ke zbytku třídy: „Pamatujte si, že zničení každé této bakterie je nezbytné. Jakmile zůstane jen jedna jediná, byla celá léčba zbytečná. Je třeba velká trpělivost a pozornost, protože i ve správném léčebném séru mohou některé dost silné bakterie přežít dost dlouho na to, aby se dostaly z jeho dosahu a znovu se začaly množit. Vytvoří si kolem sebe něco jako ochranné pole, a pak se mohou sérem pohybovat až k jeho okraji.“ Profesor si spokojeně zamnul ruce a kývl na pozorného studenta. „V dnešní hodině byla bakteriální nákaza zdárně vymýcena, příště si povíme něco o virech, které si umí hrát na schovávanou.“

To je dobré. Nějak jsem si to představil jako lidskou kolinii a potom přišlo: Zhoubná bakterie, která musí být vymýcena Takže příště viry hrající si na schovávanou.

A ještě jednu věc mi to připomnělo. Před lety jsme hráli něco jako Dračí doupě za Rodný (slovo upír je urážka) v prostředí současnosti a jeden kamarád měl zajímavou schopnost vytvářet kolem sebe temnotu a rozřiřovat ji do obrovských rozměrů.

[andoriel]

Díky, Azany

Mám překvapivé konce ráda
Viry asi nebudou, to už by nebylo překvapení ale něco jiného mám v plánu. Pokud se mi to teda podaří napsat

moc pěkné proč mám pocit, že bych se měl začít bát

[andoriel]

Díky, posedlíku
Nezačínej, na strach je vždycky času dost (pokud tedy nejsi bakterie )