SG:ZDP -111. Na Věčných Časech - KONEC (+PDF za Obsahem)

[andoriel]

Další upoutávku? Ale nebude tak dramatická jako první

Upoutávka číslo 2

„Joe, jakmile vstoupíme do normálního vesmíru, najděte tu cizí loď a palte.“ Joe Spencer v antickém křesle pokýval hlavou, že Evana Lornea slyšel, a dál se soustředil na let Atlantis. Byla to jeho první opravdová mise po desítkách simulací a náležitě si ji užíval. Poslouchání rozkazů mu sice občas dělalo potíže a někdy nevěděl, kdy držet jazyk za zuby, ale jeho výcvik stejně pokračoval, protože měl jeden z nejsilnějších antických genů na Zemi. Městskou loď ovládal jen tak mimochodem a jediné, co nedělal právě rád, byla střelba. Jeho instruktoři vybírali ty nejodpornější mimozemšťany, aby mu pomohli překonat přirozenou nechuť k zabíjení, ale vždycky je překvapil nějakým postřehem, který i z děsivého povstalce Reetou udělal pozoruhodnou zajímavost nebo milého domácího mazlíčka.
Pro let Atlantis na P3X-972 byl bývalý holič Joe vybrán proto, že se jednalo o ryze vědeckou misi, kde se se střelbou nepočítalo a Joe si v praxi mohl v klidu vyzkoušet své nově získané teoretické dovednosti. Navíc celé akci velel podplukovník Lorne, který byl kdykoli schopný Joea zastoupit v případě nečekaných potíží.
Potíže se ukázaly být zcela jiného druhu, než s jakými Evan i Joe počítali, a tváří v tvář realitě možného zániku byl i zarputilý pacifista Joe rozhodnutý střílet v okamžiku, kdy uvidí na nepřítele.

obě jsou výborný nevím co bylo lepší jestli mrak nebo pacifista

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Ještě jich mám pár připravených. Píšu 21. kapitolu a právě mě napadlo, že jestli se v mém vesmíru nepřihodí něco, o čem nevím předem, tak už budu skoro v polovině

A sakra, je Joe voják, nebo je jen pacifista

[andoriel]

Joe je holič Aspoň původně. Najdeš ho v SG1 - osmá série, díl panáct - Občan Joe A co s ním dělám v ZDP 2 - to je jiná věc

á jo už vím o kom je řeč

Joe byl zajímavý týpek. Bude to jistě veselé.

[andoriel]

Díky, Azany Joe je fajn

Je osmého, takže je tady:

Upoutávka číslo 3

„Chybí nám tři lidé. Atlantis a její posádka jsou připraveni po nich pátrat,“ řekl podplukovník Lorne už poněkolikáté.
Odpověď byla stejná jako všechny předcházející. Původní cíl jejich cesty zůstal nezměněn. Mají odletět na Ernestovu planetu a zjistit, jestli je možné zachránit něco z poradní místnosti čtyř ras. Nepomohl ani křik a výhrůžky doktorů McKaye a Felgera. Jediný komentář, který si jejich zuřivá intervence vysloužila, zněl, že je s podivem, jak si ti dva padli do noty. Sarkastický hlas z komunikace dodal, že začaly probíhat sázky, jak dlouho váženým doktorům vydrží, než si vjedou do zbytků vlasů.
Generál Landry se rozhovoru neúčastnil, i když by se zúčastnil třeba i zápasu v bahně raději, než tomu, co ho potkalo - čelit jedné rozlícené člence SG. Vala Mal Doran dokázala až před jeho kancelář pronést obrovskou útočnou pušku a jen nerada ji odevzdala dvěma pozorným vojákům, kteří právě procházeli kolem. Stála před generálem s rukama v bok a netrpělivě klepala nohou v očekávání jeho odpovědi.
Hank si poposedl v křesle, položil ruce na stůl, propletl si prsty a zase je hned osvobodil. Nebylo radno ztratit ostražitost. Puška byla sice bezpečně na svém místě ve zbrojnici, ale kdo ví, co všechno ještě Vala skrývá.

Všimli jste si, že ve vyprávění nemám žádné Wraithy?

Nu očekávám že to horší teprve přijde, ale opět skvělá upoutávka

[andoriel]

Děkuju, Ondro
No, bude to hrozný a ještě horší. Aspoň mi to tak připadá Právě se snažím popsat svoji první vesmírnou bitvu. Je to na

výborný hlavně Vala

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Chápu

[andoriel]

Snad nebude vadit, když přidám upoutávku už dneska

Tuhle mám zvlášť ráda

Upoutávka číslo 4

Ve velkém podkrovním bytě v blízkosti jedné z největších pařížských dominant – Notre Dame - se právě speciální zásahová jednotka v černých ochranných oblecích probourala dovnitř.
„Policie! Vstupujeme do vašeho bytu!“ vykřikl velitel, i když ze zkušenosti posledních čtyř týdnů věděl, že je to zbytečné.
Sotva dořekl poslední slovo, jeho muži se rozběhli, aby co nejrychleji nalezli obyvatele bytu a mohli zavolat další partu, která měla na starosti odnesení těl.
„Tady!“ ozvalo se z kuchyně. Tři z pěti vojáků už tam postávali. „Budeme potřebovat i odchyt,“ řekl jeden z nich veliteli.
Nad mrtvolami dvou lidí, na některých místech okousanými až na kost, se krčilo několik rozježených koček. Té nejbližší z tlamičky visel kousek napůl rozžvýkaného masa. Sotva se na ni velitel podíval, s mlasknutím ho spolkla a zasyčela na vojáky, jakoby jim chtěla dát najevo, že tato kořist je její.
Velitel procítěně zaklel.
Poslední voják do kuchyně sotva nahlédl, otočil se a přitiskl si k uchu komunikační zařízení zabudované v nepropustné helmě. Ohlásil místo a čas nálezu a zavolal speciální odchyt. Přitom se stále nenápadně posunoval směrem ke dveřím. Myslel si, že už ho nic nepřekvapí, ale jeden pohled do kuchyně ho přesvědčil o opaku. Vypnul komunikátor a naprázdno polknul, aby se zbavil nepříjemné pachuti v ústech.

Včera jsem napsala stránku číslo 100, ale Krabat se do Mléčné dráhy pořád ještě nedostal, takže si na souvislé vyprávění ještě nějakou chvilku počkáte

začínáš mě děsit