Stargate: Aldeneerin 3

Poslední dny jsem jsem toho moc nenapsal, nebyla chuť a musím momentálně řešit pár věcí. Nicméně dopisuju poslední díl Calanyrmiana a do vánoc snad bude i druhý díl Ald3.

A je to tady. Druhý díl je na světě.

2
Konec budiž Ori!

Krátce po osvobození města Lianar znovu zasedala rada Cimméřanského města HammerFell. Účastnil se ji vládce Cimmérie Thorogar III, Azanyrmuth Mocný IV, vládce Mínoji, Khanktilu a spousta vládců dalších světů. Dnešní téma bylo zaměřeno na dění v Universu, kde se věci dávaly do pohybu.

Jako první téma se probíral nedávný úspěch na Aldeneerinu. Tato zpráva se rozletěla nejen na tomto světě, ale dostala se i na mnohé světy pod nadvládou Ori. Zotročení obyvatelé cítili, že nyní nastala největší příležitost ke vzpouře za posledních dvě stě let. Této situace se okamžitě chopili spojené armády Aldeneerinu, Cimmérie a mnohých dalších světů.

„Je tedy pravda, že Ori čelí stále většímu počtu nepřátel?“ zeptal se Thorogar přítomných.
„Ano,“ odpověděl zvěd Karl „Ori si znepřátelili takřka všechny národy, rasy a kultury. Všichni už mají pokrk jejich náboženského teroru. Takže se dá říct, že za námi půjde téměř každý.“
„Já bych doplnil,“ vzal si slovo Azanyrmuth. „že momentálně disponujeme silnou početnou armádou. Třicet tisíc bojovníků je nyní v Lianaru připraveno bránit získané pozice. Plánujeme tento počet ještě posílit. Mezitím na Cimmérii přichází další deseti tisíce bojovníků. Do konce letošního roku by mohly počty dosáhnout padesáti tisíc. To je obrovská armáda, která má tu moc osvobodit mnoho zotročených světů.“
„Jak jsou ty světy chráněné? Mají i štít Kruhu jako na Aldeneerinu?“ dále se ptal vládce Thorogar.
„Štít Kruhu má Celestis a Angren, kde si Ori udělali pevnost. Ostatní světy jsou pouze hlídané početnými strážemi, přičemž některé světy mají prostranství před Kruhem chráněno hradbou. U méně významných světů nebude problém s prolomením obrany. Když vše dobře připravíme, nebude problém ani s opevněnými světy. Hodně nám k tomu pomůže i naše magie.“
„Zmínil jsi svět Angren?“ jal se slova vládce Khanktilu.
„Ten je chráněn hodně dobře. Má dva Kruhy, přičemž jeden chrání štít a druhý je hlídán pouze menší posádkou. Náš záměr spočívá v útoku na tento svět právě druhým Kruhem.“
„Angren,“ tiše přemýšlel badatel Timofei. „To je mi něco říká.“
„Dříve tento svět patřil Goa'uldovi Namtarovi. Avšak před více než dvěma sty lety se Goa'uldi téměř vyhubili v krvavé válce. Údajně mnozí Goa'uldi přežili, ale nemáme o nich sebemenší zprávy. Co je ovšem důležité, že po pádu Goa'uldů byly mnohé světy osvobozeny a po necelém století znovu zotročeny, tentokrát Oriji. Většinou se jedná o světy jejichž obyvatelé žijí prostým životem. Úroveň výzbroje je nízká a o magii mnozí ani neslyšeli, takže se Orijům neměli šanci ubránit.“
„Takže jaký je náš plán?“ vyzval přítomné Mínojský vládce.
„V první řadě musíme shromáždit dostatečnou armádu,“ odpověděl Thorogar. „Jakmile tu bude připraveno alespoň deset tisíc bojovníků, začneme útočit na méně významné světy a osvobozovat je. Tím budou Ori ztrácet věřící včetně jejich vlivu a moc poklesne. Nám zase přibudou zdroje potenciálních bojovníků. Avšak nesmíme zapomínat na Aldeneerin. Lianar už nikdy nesmí padnout do rukou nepřítele.“
„A jak to bude se světy Angren a Celestis?“ zeptal se mág Marat.
„Angren zatím není na řadě,“ pokračoval Thorogar. „Nejprve osvobodíme co největší počty světů a až budeme mít silnou armádu, zaútočíme na něj. Svět Celestis zatím není na pořadu dne. Dokud nezjistíme, jak se dostat přes štít, nedostaneme tam žádnou armádu. Navíc tam proti nám stojí sta tisíce silných bojovníků.“
„To by tedy bylo k našim plánům,“ zakončil jednání Azanyrmuth Mocný IV. Poté ještě následovalo rozebírání podrobnějšího plánu útoků a mohlo se přejít k veselejší části jednání a to k hodování.

Jak se pomalu chýlil podzim ke konci, armáda spojeneckých vojsk se utěšeně rozrůstala. Část bojovníků se přesunula na Aldeneerin, aby pomohla bránit Lianar. Podle posledních zpráv Orijové shromažďují kolem města velké počty bojovníků, a proto bylo třeba nepodceňovat situaci. Když počet připravených bojovníků na Cimmérii dosáhl desítky tisíc, bylo rozhodnuto zahájit osvobozování světů. Vedení armády se účastnilo mnoho schopných vůdců a všemu velel Cimméřan Sildegard. Na výpravu se chystal i Azanyrmuth Silný II, jenž patřil mezi velmi schopné válečníky.

Jakmile byla početná armáda připravena v prostranství před Kruhem světů, které v posledních měsících sloužilo jako velký tábor, Sildegard zahájil řeč: „Bojovníci z rozličných světů. Z Cimmérie, Khanktilu, Avnilu, Mínoji a mnohých dalších. Dnes tu stojíme vzájemně po boku, abychom zahájili druhou fázi války. Před více než měsícem jsme získali zpět velmi důležité město Aldeneerinu Lianar a tím odstřihli Orijům přístup ke Kruhu. Město úspěšně bráníme, a tak tomu bude i nadále. Nyní nastal čas, abychom válku rozpoutali i na druhé frontě. Na straně světů pod nadvládou Ori. Zprávy našich zvědů hovoří jasně. Mnozí obyvatelé již nechtějí nadále snášet příkoří a chystají se k povstání. Stačí jen málo a na mnoho světech zažehneme revoluci. A to zajistíme my. Konec našeho nepřítele je na dosah! Konec budiž Ori!“
„Konec budiž Ori!“ ozvalo se sborově z početné armády.
„Náš první cíl je Jebanna,“ pozvedl Sildegard bojové kladivo, které oplývalo silnou magickou mocí. „Azany, zadej adresu.“

Azanyrmuth Silný II na rozkaz zadal příslušnou adresu, a když se Kruh otevřel přítomní mágové seslali na přední voj ochranná kouzla. Ačkoliv Jebanna sloužila jako méně významný výcvikový tábor, dal se očekávat odpor. Mocná magii Aldeřanů tak mohla zabránit zbytečným ztrátám na životech. Jakmile byl Kruh otevřen a kouzla seslána, stačilo už jen vydat povel: „Konec budiž Ori! Do boje!“

Hned jak bojovníci dorazili na Jebannu, vypukl boj. Posádka tábora v blízkosti Kruhu byla sice malá, avšak připravena k boji. Jen díky kouzlům jako Kamenná kůže, Magický štít a podobné, nebyly téměř žádné ztráty. Zástupy bojovníků se z Kruhu valily po stovkách, a tak obrana Ori proti takové přesile neměla žádnou šanci. Záhy spojenecká armáda vtrhla do stanového tábora jemuž vévodila malá dřevěná pevnost.

Tábor podlehl velmi rychle. Válečníci se bez milosti oháněli po každém nepřátelském bojovníkovi. Kromě nich likvidovali vše, co jim přišlo do cesty. Rozsekali nábytek, zapálili stany, povalili veškeré stojany na zbraně, rozházeli veškeré drobné věci a nádobí. Samotnou dřevěnou pevnůstku chránilo několik lučištníků jeden mág a jeden Převor Ori. Odstranit nepřátelské lukostřelce nebyl pro přesilu žádný problém, ale Převor právě dokončil sesílání nějakého kouzla. Obloha se zbarvila do oranžova a vzápětí začal pršet oheň.

„Udělejte něco s tím Převorem!“ kdosi vykřikl, zatímco mnozí hledali úkryt před spalujícím deštěm. Mnoho lučištníků a mágů se zaměřilo na Převora, ale toho chránil podobný magicky vytvořený štít, jako přední voj, a tak se od něho šípy jen odrážely a kouzla zanikaly. Štít měl naštěstí jen omezenou sílu, ale než by se vyčerpal, ohnivý déšť by napáchal v řadách spojeneckých armád velké škody. To se Azanyrmuth naštval, doběhl k pevnosti, přičemž se kryl štítem. Rozrazil dveře a než si Převor čehokoliv všiml, už byl u něj. Poslední co nepřítel viděl byla sekera letící přímo na jeho krk.

Ohnivý déšť ustal, a tak se mohli bojovníci vrátit zpět a zlikvidovat poslední zbytky odporu.
„To bychom měli,“ oddechoval Azanyrmuth.
„Zvládli jsme to,“ chválil průběh bitvy Sildegard. „Nebýt toho zatracenýho Převora, pevnost by lehla popelem mnohem rychleji.“
„A co dál?“ ptal se další Cimméřanský vůdce Sverker.
„Nejprv ošetříme raněné a počkáme na zbytek armády,“ popisoval další plány Sildegard. „Potom se vydáme do okolí. Orijiové tu vybudovali ještě několik podobných táborů. Kromě nich je tu pár městeček, kde žijí místní obyvatelé, takže pomůžeme hlavně jim. Není jich moc, ale jejich pomoc se může hodit.“
„Než se do toho pustíme, ještě bych vám něco pověděl o Jebanně,“ dal se do vyprávění Azanyrmuth Silný II, který se stejně jako ostatní z jeho rodu zajímal o světy a jejich historii. „Tento svět býval kdysi obydlen mnohem většími počty obyvatel, ale před dvěma či třemi sty léty velká část místních Jebannu opustila. Ne, nebylo to kvůli názvu světa, jak můžu z vašich úsměvů vypozorovat. Co se nám podařilo zjistit, tak sem často cestovali Goa'uldi a brali si tu hostitele. Dá se předpokládat, že to místní přestalo bavit a prostě odešli. Kam, to nevíme. Zůstalo tu jen pár odlehlých osídlení. Od zvědů víme, že tu zůstalo jen tři tisíce místních.“
„Orijů je tu o něco míň, takže za chvíli vyšleme první oddíly.“

Ještě než přešlo poledne, už byla armáda připravena. Rozdělila se na deset menších oddílů a ty se vydali napadat okolní ležení. Jak se dalo očekávat, ostatní Orijovci se o útoku už dozvěděli, a proto se už na spojenecké armády přichystali. Počty nepřátel v táborech a vesnicích však byly malé a proti přesile neměli šanci. Armády mohly cestou mezi leženími obdivovat zpustlá města, která ještě před dvě stě padesáti lety žila a toho dne se již nacházela v troskách zarostlá roštím a vzrostlými stromy.

Boje na Jebanně trvaly čtyři dny. Ke konci se do boje přidali i mnozí obyvatelé, kteří konečně opět získali svobodu. Po třídenním odpočinku se armáda chystala na další svět. U Kruhu a v jeho okolí proto vyrostl dočasný tábor a vůdci v hlavním stanu probírali další postup.
„Zítra nad ránem bychom vyrazili na další svět,“ pravil Sildegard. „zde necháme na stráži asi pět set mužů. Budou hlídat Jebannu. Nepřítel zatím netuší, co se tu stalo, a tak se dá očekávat, že sem nějaký Ori sem tam zavítá. Rovněž je potřeba řádně pročesat okolí. Jistě tu ještě pár Orijů zůstalo. Nesmí nikdo zůstat naživu.“
„Dobrá. Kam tedy zaútočíme?“ ptal se Sverker.
„Na Erebus. Další ze světů jemuž v dávných dobách vládli Goa'uldi. Dnes zde mají Ori jednu ze svých pevností. Přestavěli starou poničenou Goa'uldskou pevnost a dnes slouží ke zpracování Naquadahu, který zotročený lid těží v místních dolech. Ori tam vyrábí velké množství zbraní. Když ji získáme, citelně narušíme nepříteli dodávky zbraní. Připomínám, že to už nebude tak snadná záležitost jako zde. Kruh se nachází na nádvoří před pevností a je dobře střežen. Náš útok tedy musí být rychlý a zničující. Musíme využít naplno naší magii, proto jsem také nechal poslat pro Azanyrmutha Mága III a Mocného IV. Jejich kouzla dokáží proměnit silné opevnění v hromadu sutě během chvilky. Pak se musejí co nejrychleji vrátit do Lianaru. Nepřítel ho předevčírem znovu napadl.“
„Jaké jsou nepřátelské stavy?“ zajímal se vůdce z Khanktilu Martuven.
„V pevnosti je asi tisíc Orijů a tři a půl tisíce otroků. Na celém Erebusu se počty Orijů odhadují na patnáct tisíc a další sta tisíce obyvatel. Důležité je získat pevnost, kterou můžeme bránit. Nepřítel ji bude chtít určitě získat zpět. Naštěstí se našim zvědům kdysi povedlo uloupit její plány, takže víme, kde se co nachází, kde jsou její silné stránky a kde jsou slabiny. Takže si je ještě jednou projdeme a zítra po obědě vyrážíme. Naše stavy má ještě posílit další tisícovka bojovníků.“
„Ještě jeden dotaz,“ zeptal se Martuven. „Co uděláme s těly nepřátel?“
„Nabodat na kůl před Kruh pro výstrahu a zbytek naházet na hromadu. Ať okusí svoji vlastní medicínu. Ať pocítí, že oni už nepatří mezi ty nejmocnější.“
„Jak poroučíš. Hned ráno se do toho pustíme,“ souhlasil Martuven.

Druhý den se armáda připravovala k dalšímu boji. Krátce před polednem dorazila slíbená posila a též dva Azanyrmuthovci. Před obědem se pečlivě probírala taktika. Následovalo jídlo a krátký odpočinek, a potom nastal ten pravý čas vyrazit.
„Jsme tedy připraveni,“ ujišťoval se Azanyrmuth Mocný IV.
„Ano. Bojovníci už jsou netrpěliví,“ odpověděl Sildegard. „Na Jebanně zůstane jen malá posádka.“
„Jdeme tedy na to.“
Zatímco Azanyrmuth Silný II šel zadat dresu Erebusu, Cimméřanský vůdce Sildegard mezitím promlouval k armádě. Mágové následně seslali na přední voj další ochranná kouzla, jimiž tentokrát nešetřili a čekalo se jen na povel.
„Jebanna.“ říkal si pro sebe Mocný. „Kdo to tak podivně pojmenoval?“

„Konec budiž Ori! Do boje!“ ozvalo se sborově a ještě odhodlaněji, a potom se už zástupy valily do otevřeného Kruhu. Na druhé straně se rozhořel urputný boj. Hned po průchodu byla spojenecká armáda napadena válečníky, zatímco se z hradeb spustila sprška šípů. Pozadu nezůstali ani Převorové Ori, jenž na útočníky sesílali jedno kouzlo za druhým. Původně Goa'uldská pevnost byla přebudována ve stylu Orijských staveb, přistavěno opevněné nádvoří a postaveny magické obranné věže. V dávných dobách stál Kruh světů asi půl míle osamoceně před pevností, to se příchodem Ori změnilo.

Sotva Azanyrmuthé vyšli z Kruhu, započali se sesíláním jejich nejmocnějších kouzel. Za krátko už letěly malé ohnivé koule na důležité cíle. První z nich zamířila k bráně do pevnosti a druhá k bráně ven do krajiny, kde stáli i dva Převorové. Obránci netušili jaká zkáza se na ně řítí a snažili se koulím uhnout jen o pár stop. Následovaly dva ohlušující výbuchy. Silná želená brána do pevnosti nemohla v žádném případě odolat a nyní se zcela zničené kusy železa válely v suti okolního zdiva. Před vstupem zůstaly v dlažbě široké praskliny, malý kráter a mnoho nepřátelských těl rozmetaných na kusy. Obdobný výjev zůstal i u brány ven, kde se ještě zřítila část hradeb.

Nepřítele tento úder natolik zaskočil, že mohly spojenecké armády během chvilky získat celé nádvoří a vniknout na hradby. Válečná vřava byla samozřejmě slyšet široko daleko, a tak nebylo divu, že Orijům přišly na pomoc všechny hlídky v dosahu. V samotné pevnosti zněly neustále poplašné trubky a z její útrob se valili nekonečné zástupy bojovníků. Azanyrmuth Mocný si pro ně připravil nejedno překvapení. To Orijové poznali hned, když se jim hlína pod nohama proměnila v bláto. Zaskočení bojovníci nepřítele tak byli vydáni na pospas Aldeřanským lukostřelcům. Azanyrmuth Mág III posledního žijícího Převora na hradbách chytil kouzlem Bigbyho drtící ruky, která nepříteli znemožnila nejen kouzlení, ale pěkně tvrdě drtila krk a lámala krční obratle.

Spojenecká armáda se už nevešla do prostoru nádvoří. Kruhem stále proudily další a další síly, a přestože Orijům z okolí i z pevnosti přicházely posily, neměli proti takové přesile šanci. Řada oddílů se vydala kolem pevnosti a likvidovala veškerý odpor. Pevnost se tak za necelou půlhodinu ocitla v obklíčení. Lukostřelce, mágy a Převory na hradbách zasypával neustálá sprcha šípů a obránci jen s velkými problémy opětovali střelbu. Dílo zkázy dokončili mágové především z řad Aldeřanů, jenž nepříteli nechtěli dát ani chvilku na oddech. Hradby pevnosti včetně obraných a magických věží ležely v troskách a nepřítel po další půlhodině bojů naprosto rezignoval na obranu hradeb.

Boje se přenesly do vnitřku pevnosti. Armáda se musela rozdělit na mnoho malých oddílů, které pak dobývali postupně každou chodbu a každý sál. Nepřítel nechtěl nechat pevnost bez boje. Další nepříjemnosti způsobovaly pasti, kterých se uvnitř nacházelo požehnaně. Některé sice dobří průzkumníci či zvědové dokázali odstranit, často se však do nich chytlo mnoho bojovníků v zápalu bojů. Jak armády postupovaly dále do její útrob, na stranu armády se přidávalo mnoho otroků, kteří zde pro nepřítele byli nuceni zpracovávat kovy a vyrábět zbraně a zbroje.

Bitva o pevnost trvala téměř celý den. Následoval pečlivý průzkum, kdy bojovníci pátrali po zbytcích nepřátelského odporu. Když padl poslední Orijovec, spojenecká vojska se musela připravit na příchod nepřátel. Její řady posílilo i mnoho otroků. Každý, kdo mě dost sil byl vyzbrojen a postavil se na stranu osvoboditelů. Na Erebusu se dle zpráv mohlo nacházet až deset tisíc nepřátelských bojovníků. Průzkumy z okolí jasně hovořily o ofenzivě nepřítele ve snaze získat pevnost zpět. Z tohoto důvodu se rozeběhly rychlé úpravy poničené pevnosti. Pobořené hradby u hlavního vstupu se narychlo zabezpečily valem z trosek, obrané a magické věže alespoň částečně opravily a hlavní brána zatarasila bednami, nábytkem a dalším mobiliářem sebraným z pevnosti. Azanyrmuthové by sice byli v boji vítanou posilou, avšak povinnosti je volaly zpět na Aldeneerin, proto ještě ten večer opustili Erebus.

Protože spojenecké armády čítaly bezmála téměř deset tisíc bojovníků, jenž se do pevnosti sotva vešly, uvnitř zůstala posádka o pěti tisících bojovníků a další tisícovka osvobozených otroků, kteří měli dost sil, aby pomohli osvoboditelům. Zbytek se vydal severním směrem plenit pozice nepřítele. Dle plánu zaútočí tento oddíl na nepřítele ze zálohy na dohodnutý signál.

Zatímco se početnější oddíl vydal na jih, v pevnosti se kromě příprav léčitelé věnovali raněným. Na Erebus padla noc. V okolí pevnosti zatím vládl klid, cvrčci cvrkli, vítr vál mezi jehličnatými stromy opodál a v dáli se ozvalo vytí vlka. Ještě než se přiblížilo ráno, pozorovatelé na hradbách spatřili míli daleko hořící pochodně. To už se Orijové chystali k protiútoku. Množství oranžového světla přibývalo, jak přicházela další a další vojska. Před svítáním už se záře táhla v jedné široké linii od západu až k jihovýchodu. Do útoku vyšla zřejmě většina nepřátelských bojovníku z Erebusu.

Den se probouzel do jasné oblohy. Slabý zvuk větru prohánějící se ve větvích nedalekých smrků a modřínů záhy přehlušil pochod Orijské armády. S sebou si vezli i obléhací zbraně, což obráncům dělalo vrásky na čelech. Pevnost podobnou výzbrojí nedisponovala. Na hradbách se už připravovali lukostřelci a čekali jen na zahájení bitvy. Nepřítel obklíčil celou pevnost a jediný únik poskytoval Kruh světů.

Nastalo ticho. Ticho před bouří. Z dáli byly slyšet jen Orijské modlitby. To na straně spojeneckých armád vůdce Sildegard začal povzbuzovat vojska a hecovat je válečným pokřikem. Na hradbách a nádvoří to začalo hlučet. Pak už jen zazněl povel a z hradeb se na nepřítele snesla sprška tisíců šípů. Nepřítel palbu okamžitě opětoval. Orijští vůdcové dali povel katapultům a na pevnost se sneslo desítky balvanů, které ničily hradby i zdi samotné pevnosti.

Nepřítel zaútočil značnou převahou na nádvoří s Kruhem. Obránci věnovali tomuto místu zvýšenou pozornost, postavili sem mnoho zdatných válečníků i mnoho mágů. Ačkoliv nepřítel v prvních chvílích utrpěl velké ztráty, nepodařilo se mu zabránit v postavení žebříků a následným bojům na hradbách. „Vyšlete signál!“ zavelel Sildegard. Na jeho rozkaz se rozezněly trubky jejichž zvuk se nesl míle daleko.

Na hradby pevnosti dopadala další salva balvanů, zatímco zde probíhaly náročné boje. Mágové se zaměřili hlavně na katapulty a další obléhací zbraně, protože odsud pocházelo největší nebezpečí. O poznání těžší situace se odehrávala na nádvoří, kde se nepřítel dostal už za hradby. Naštěstí obránci statečně drželi pozice.

Po další půlhodině bojů už hrozilo, že nádvoří s Kruhem podlehne pod přesilou nepřítele. V tu dobu se ze severu ozval válečný pokřik a jeho mocnost až donutila Orije zastavit boje a podívat se na novou hrozbu. Šest tisíc bojovníků vedeno Sverkerem Ciméřanským vůdcem, vyrazilo na nepřítele. Armáda Ori nestačila na novou situaci zareagovat a dostala do sevření. Příchozí armáda zmasakrovala vše, co se jí připletlo do cesty. Obrovské odhodlání spojeneckých armád vneslo mezi nepřítele zmatek. Dosud ucelená Orijská armáda byla útokem rozštěpena do malých skupinek, které náhle byly nuceny bojovat o holý život. Salvy šípů z hradeb dílo zkázy dokonaly. Stačila pouhá čtvrthodina a naprostá většina Orijů Erebusu padla.

Tak byla moc Ori na Erebusu zlomena. Během následující hodiny se veškerá snaha zaměřila na pomoc raněným. Mnozí museli být odesláni zpět na Cimmérii, kde bylo k dispozici mnohem víc léčitelů. Potom se poničená pevnost a její okolí proměnilo v provizorní tábořiště. Plánovalo se, že armády zde setrvají ještě několik dalších dní, protože bylo třeba pročesat i vzdálenější okolí. Okolní města a vesnice stále čekali na osvobození.

Po nezbytných přípravách a odpočinku, které trvaly celou noc, se početné oddíly vydaly všemi směry do okolí. Proti přesile zkušené armády neměly další pozice Ori žádnou šanci a první vesnice i městečka se po letech zbavila nepřátelské okupace. Během dalších dní se postup urychlil, jak se na stranu spojeneckých vojsk přidávali další a další obyvatele. S výzbrojí nebyly žádné potíže, protože pevnost jí poskytovala dostatek.

A tak byl Erebus osvobozen během války, jenž trvala dvanáct dnů. Deset tisíc bojovníků posílilo dalších dvacet tisíc místních obyvatel, kteří se dokázali ohnat se zbraní a byli odhodláni bojovat proti nepříteli i na dalších světech. Pozadu nezůstala ani Cimmérie, kde bylo připraveno dalších pět tisíc bojovníků.

V trůním sále pevnosti Erebusu se sešli vojevůdci, poslové s Aldeneerinu i zástupci obyvatel Erebusu. Místnost byla předchozími boji poničená, a proto musela být před poradou alespoň trochu upravena.
„Můžeme tedy považovat Erebus za osvobozený svět,“ pravil Sildegard.
„Ano,“ odpověděl zvěd Karl. „Občas ještě narazíme na nějakou zatoulanou hlídku, ale nepředstavuje to žádný vážný problém. Zaměřit se však musíme na ochranu Kruhu. Ori už jistě něco tuší. Stačí si vzpomenout na ten předvčerejší příchod nepřítele. Pravděpodobně nedorazily slíbené zásilky včas, a proto vyslali průzkumnou výpravu. Dá se očekávat, že Ori na nás podnikne nějaký útok. Proto zde necháme trochu větší posádku. Část bude hlídat Kruh světů, zbytek pročesávat okolí a hlídat zdejší osídlení. Máme výhodu, že obyvatelé s námi spolupracují a sami se nabízejí k pomoci.“
„To bychom tedy měli,“ konstatoval Sildegard a ještě se zeptal: „Jaké přicházejí zprávy z Aldeneerinu?“
„Lianar čelil dalšímu nepřátelskému útoku,“ prozradil posel Elias „Naštěstí se ubránil. Tamní stavy jsme sice posílili o další tři tisíce mužů, avšak čelíme značné přesile a moci. Před patnácti dny byly vyslány průzkumné družiny, které mají za pomocí portálových cest najít cestu k rasám, jejichž společenství útoků Orijů odolalo. Ovšem nedá se vůbec odhadnout, za jako dlouho pomoc přivedou. Kdo ví, co je může po cestě potkat. Ty portálové cesty můžou ukrývat věci, které jdou mimo naši představivost.“
„Musíme věřit, naši bojovníci jsou schopní,“ uklidňoval přítomné mág Marat. „Díky poslednímu vítězství jsme získali posily, které můžeme obratem poslat na pomoc Lianaru.“
„S tím souhlasím,“ převzal slovo vůdce Sverker. „Stejně teď budeme muset naše síly rozdělit. Prohnat Kruhem téměř čtyřicet tisíc bojovníků trvá strašně dlouho. On už i čtvrtinový počet zabere moc času. Než projde poslední, může být už v místě dávno dobojováno a navíc je problém, kam to všechno natěsnat. Z těchto důvodů zaútočíme už na pět světů najednou. Pro tentokrát se zaměříme na těžební kolonie.“
„Místa jsou již vybrána,“ pokračoval Sildegard a předal vojevůdcům nákresy, plánky a popis světů. „Dobře si je prohlédněte, abyste znali slabá a silná místa.“
Vojevůdci se zahleděli do plánů a zběžně je se zájmem prohlíželi.
„Takže já mám na starosti svět Qasta,“ pravil Sverker. „Vstupní palác s Kruhem. Obytné kolonie, kde přespávají otroci a samotné doly. To zvládneme.“
„Je to pouštní svět, kde nejsou moc vhodné podmínky k životu,“ doplnil popis mág Marat. „Budeš to mít rychle. Jakmile dobudeš palác, kde se nachází Kruh světů, tak budeš mít v podstatě vyhráno.“
„Dobrá. Pozítří bych vyrazil,“ rozhodl Sverker.
Do konce zasedání i ostatní vojevůdci sdělili čas, kdy budou schopni zaútočit na zvolené světy.

Přípravy k dalším bojům probíhali nyní v obrovském tábořišti, které zabralo veškerá volná prostranství okolo pevnosti. Sverker dokončil přípravy jako první, a tak byl schopen vyrazit s posádkou šesti tisíc bojovníků na Qastu, kde se nacházely doly na Naquadah.

Armáda Sverkera byla přichystána ještě před polednem. Bojovníci se před bitvou posilnili a po poslední kontrole čekali na povel. Na nádvoří před Kruhem se sešla z důvodu omezeného prostoru jen část oddílu, zatímco zbytek vyčkával v okolí. Sverker přikázal zadat adresu Qasty a po nezbytném proslovu se jen ozvalo: „Konec budiž Ori!“ Kouzly chránění bojovníci vtrhli do Kruhu připraveni na boj.

Přesně podle popisu se Kruh nacházel ve velkém sloupovém sále v tradičním Orijském stavebním slohu. Už zde byl připraven zástup Orijských bojovníků. Podporu jim tvořili lukostřelci ukrytí v malých střílnách rozmístěných po celém obvodu velkého sálu. Bylo třeba rychle zneškodnit stráž. V paláci se hned po útoku rozezněly poplašné trubky a první nepřátelští bojovníci přiběhli na pomoc. To jim však bylo málo platné, protože se Kruhem hrnuly hordy Sverkerovo bojovníků. Ačkoliv nepřátelští lukostřelci velmi znepříjemňovali život příchozím, povedlo se mnohým Aldeřanským bojovníkům dostat z jejich dostřelu a jejich další cesta směřovala přímo do prostoru střílen.

Válečník Budivoj kopnutím vyrazil dřevěné dveře vedoucí na ochoz a než lukostřelci zjistili, co se jim děje za zády, mnoho z nich leželo v kaluži krve. V závěsu běželi další bojovníci a likvidovali veškerý odpor. Jakmile padla obrana sálu s Kruhem, palác do hodiny zaplnila Sverkerova armáda a bez milosti pobila veškeré Orije.

„Tady je to už vyčištěný,“ bavil se válečník Budivoj s oddílem na křižovatce chodeb.
„I tuhle část máme taky vyčištěnou,“ hlásil válečník Moretti.
„To bychom měli. Pojďme se podívat dolů do vězení. Jsou tam prý nějaký vězni, tak je pojďme vysvobodit.“

Oba v doprovodu patnácti bojovníků sešli po schodišti do spodních pater, které sloužily jako věznice a mučírny. Našli zde několik zbídačených dělníků i několik válečných zajatců. Na pomoc jim přišlo pár léčitelů, kteří jim donesli jídlo, vodu a ošetřili mnohá zranění po mučení.
„Už jsem ani nedoufal, že se někdy odsud dostanu,“ z posledních sil děkoval osvoboditelům.
„Teď to bude jen lepší,“ tišil ho léčitel Rodan. Podal mu flakónek s léčivým lektvarem a dál mu popisoval poslední události: „Zahájili jsme velké tažení. Naši bojovníci postupně osvobozují světy z moci Ori. Už jsme osvobodili Erebus a Jebannu. Jak ti říkají?“
Když vězeň dopil lektvar, postupně se mu začaly hojit nedávné rány a vracet síla: „To jsem potřeboval. Cítím, jak se mi vrací síla. Jmenuji se Apollyon. Říkal jsi Jebanna?“
„Ano.“
„O tomto světě jsem slyšel. Prý je to ten svět, odkud před dvě stě padesáti lety utekli jeho obyvatelé před hrůzami páchané Goa'uldy.“
„Nevíš kam odešli?“
„To vím přesně. Nasya. Žili jsme tam už po generace. Ori ho naštěstí nikdy neobjevili.“
„Hm. Nasya,“ zamyslel se mág Maratti. „Něco mi to říká, ale nevzpomenu si. Musel bych se zeptat Azanyrmuthů.“
„Na tomto světě kdysi Calanirmyan shromáždil poměrně velkou armádu a útočil s ní na pozice Goa'uldů. Získal podporu i mnoha dalších ras, a tak bylo jeho tažní úspěšné. Goa'uldské armády byly zničeny a na dlouhou dobu od nich pokoj. Avšak po necelých sto letech se objevila nová hrozba. Mnohem silnější než Goa'uldi. Armády Ori zabírali jeden svět za druhým a získávali nepředstavitelnou moc. Naši předkové se je pokoušeli zastavit, ale jejich snažení skončilo nezdarem a jedený svět, který nám zůstal byla Nasya. Zakopali jsme Kruh světů a zůstali tak v bezpečí. Teprve před pár lety jsme ho opět vykopali a pokoušeli se zjistit, jak se věci vyvinuly. Mnozí z nás tak padli do zajetí.“
„A jak to dopadlo s Nasyou?“ zajímal se Rodan.
„Doufám, že dobře. Snad Ori nedonutili nikoho prozradit adresu našeho světa.“
„A ty ji znáš?“
„Samozřejmě.“
„Mohli bychom vyslat průzkumný oddíl a zjisti, zda ho nepřítel neobsadil.“
„To bych vám byl velmi vděčen.“

Válečník Budivoj ke konci rozhovoru neustále nad čímsi přemýšlel, až využil chvilku ticha a zeptal se: „Říkal jsi Calanirmyan? To jméno mi něco říká.“
„Byl to prý mocný čaroděj,“ vzpomínal Apollyon.
„Nevíš o něm něco víc? Kde žil a tak?“
„Někde měl prý malou pevnost, kde jeho společenství zkoumalo věci donesené z různých světů a též tam pracoval na dalších projektech. Údajně společenství nemělo moc členů, ale dokázali velice dobře bojovat. To ovšem znám jen z vyprávění. Adresu neznám, avšak na Nasye žije pořád spoustu obyvatel, kteří jeho svět navštěvovali, tak určitě znají i jeho adresu. Povídá se, že Calanirmyan je dosud živ.“
„To bychom se na to podívali,“ pravil Budivoj. „Možná jste taky zaslechli ten příběh z počátku cest Kruhem světů, kdy se rada rozhodla omezit výpravy, ale jednomu čaroději se to nelíbilo a rozhodl se postupovat po svém. Čili s hrstkou věrných sebral, co mohl a vydal se na nějaký neznámý svět. Další zprávy o něm už mlčí. Sice se po něm pokusil sem tam někdo pátrat, ale bezvýsledně. Po čase tato událost upadla v zapomnění, zvlášť po obsazení Aldeneerinu Ori.“
„O Aldeneerinu jsem cosi zaslechl,“ ozval se Apollyon. „Jak to s ním vypadá?“
„Momentálně je jeho značná část pod nadvládou Ori,“ odpověděl válečník Budivoj. „Ale to se brzy změní. Lianar včetně Kruhu je už náš a jakmile získáme dostatečnou armádu, Orije vyhubíme.“
„To zní nadějně,“ prohlásil s mnohem větším elánem Apollyon, jenž se pod dohledem léčitele uzdravoval a cítil se opět dobře.

Zatímco byli vězni vysvobození ze zajetí a ošetřováni, zbytek armády už dobýval okolní obytné kolonie i samotné Naquadahové doly. Ori se vzhledem k menším počtům nezmohli na velký odpor, a tak bylo do večera dobojováno. Sverkerova armáda osvobodila ze zajetí další tisíce zajatců, kteří byli následně posíláni na Erebus, kde bylo o ně postaráno. Mnozí po nabytí sil se rozhodli posílit řady spojeneckých armád a jít do války proti nepříteli, který za necelá dvě století napáchal mnoho zla na obyčejném lidu. Všichni měli v živé paměti ničení tradičních zvyků, víry a obyčejů, pálení knih, potlačování vzdělanosti, vykonstruované procesy a upalování schopných lidí. Nenávist vůči Ori byla značná, a tak nebylo divů, že mnozí opláceli stejnou mincí.

„Pane,“ oslovil mág Marat vojevůdce Sverkera. „Qasta je volná.“
„Výborně,“ zaradoval se. „Takže můžeme zahájit přípravy k dalšímu postupu. Náš další cíl je Simarka. Na Qastě necháme pro jistotu šest set bojovníků. Těla mrtvých Ori naházejte na jednu hromadu na dohled od paláce, ať na té rozpálené poušti pěkně hnijí.“

Přípravy k dalším bojům trvaly tentokrát tři dny. Mezitím poslové informovali ostatní o průběhu války a den před útokem dorazily další posily. Celkově se osvobození Simarky zúčasní pět a půl tisíce bojovníků.

Nad ránem třetího dne to byl měsíc od zahájení tažení i na ostatní světy. Současně to byl den útoku na Simarku. Vůdce Sverker opět dodal bojovníkům odvahu a mohlo se vyrazit.

Kruh na druhé straně byl bráněn pouhou čtyřicítkou Orijských strážných, jenž se ukrývalo v ruinách nějakého starého chrámu, který stával v dávných dobách před Kruhem. Před útokem takové síly neměl nepřítel žádnou šanci. Obrana padla téměř okamžitě a okolo nebyly ani žádné hlídky. Sverkerova armáda měla tak dostatek času na přesun, který zabral necelou hodinu. Poté se mohlo vyrazit osvobozovat svět.

„Tohle je nějak snadné,“ pomyslil si válečník Moretti. „Co víme o tomto světě?“
„Simarka obývají Shavadaiové,“ začal vyprávět mág Marat. „Před příchodem Ori to bývali kočovníci, většinou žili prostým životem. Málokdy se usadili a města vůbec nestavěli. Jejich výzbroj je slabá a magii vůbec neovládají. Dokážeš si představit, jak na ně musel zapůsobit příchod Ori a hlavně schopnosti Převorů a mágů. Co jsem se doslech, že přijali Počátek celkem bez většího odporu, i když našli se mnozí, kteří vzdorovali. Asi si dovedeš představit, jak to dopadlo.“
„Dovedu. Takže nemáme příliš počítat s pomocí místních?“
„Moc ne. Avšak ani s nepřátelstvím. Spíše se nás budou bát.“

Armáda se nato rozdělila na deset menších oddílů, kterým veleli nejschopnější válečníci a tomu největšímu velel Cimméřan Sverker. Sotva ušli první míli, narazili na malé Oriské stavby, které sloužili k bydlení, hospodaření, ale i k mučení, trestání a výkonu moci. Shavadaiové i nadále žili v prostých obydlích, jurtách a stanech, jenž obepínali stavby kolem dokola. Příchod Sverkerovo oddílu zaznamenal nepřítel velmi rychle, zatímco mezi Shavadaii zavládl zmatek. Nechápali, co se tu najednou dělo.

Rozezněly se poplašné trubky a Ori se nato shromáždili před stavbami na hlavní cestě. Dali dohromady sotva dvě stě bojovníků, pár lukostřelců, dva mágy a jednoho Převora. Pěti set členná armáda se bez zaváhání rozeběhla na nepřítele. Aldeřanští mágové stihli ohnivými koulemi prakticky okamžitě zlikvidovat všechny Orijské lukostřelce a mágové se poroučeli záhy. Nepřátelský Převor se sice činil, ale nezpůsobil v řadách Sverkerovo oddílu žádné větší škody. Ohnivou bouři vykouzlil moc pozdě, než aby stihl zastavit postup válečníků, kteří u něj byli tak rychle, že ani nestačil pomyslet na útěk. Válečník Budivoj se už jenom rozpřáhl dlouhým mečem a hlava Převora letěla vzduchem.

Podobná situace se opakovala i na dalších místech. Orijská obrana byla rozmetána ještě dříve, než se stačila pořádně utvořit. Boje na Simarce trvaly pouhé tři dny, a tak byl další svět osvobozen. Prvotní šok z příchodu Sverkerovo armády postupně opadal. Většina Shavadaiů více či méně dobrovolně přistoupila na víru v Počátek. Když teď viděli, jak jejich údajní bohové padli jako mouchy, uvědomili se, že s tou vírou není takové, jak si mysleli. Obyvatelé se od příchozích dozvídali, jak se věci měly, avšak ne každý byl této pravdě ochoten okamžitě uvěřit. Naštěstí mezi Shavadai bylo mnoho moudrých lidí a ti vše uvedli dříve či později na pravou míru.

Simarka byla osvobozena téměř beze ztrát a obtížných bojů. Potvrdily se zprávy o tom, že tento svět patřil mezi málo významné. Než se rozeběhly přípravy na další postup, objevil se zde ještě jeden problém. Některým Shavadaiům, převážně ti, kteří uchovávali tradice i přes útlak Ori, odmítali uznat to, že v řadách osvobozenecké armády bojovalo i nemálo žen. Událost by se pravděpodobně časem urovnala sama bez přičinění, protože Sverkerova armáda měla na starosti mnohem důležitější věci, kdyby ji ovšem nevyhrotil mladý, ale velmi schopný válečník Vinterblod. Tento vysoký, štíhlý, avšak velmi silný mladík, jehož černé rovné dlouhé vlasy byly výrazné i na dálku. Byl znám svým povýšeneckým a agresivním chováním, což už nejednou způsobilo problémy.

„Jestli se komukoliv od nás něco stane, budeme to považovat jako akt války! Máme takovou sílu, že Simarka lehne popelem!“ zastrašoval přítomné Shavadaie Vinterblod, zatímco na něj mířili meči.
„Co se tady děje?“ zjišťoval od přítomných Aldeřanů vůdce Sverker.
„Některým Shavadaiům se nelíbilo to, že jsou v armádě i ženy,“ vysvětloval mu mág Marat situaci. „V této kultuře kdysi platilo, že hlavní slovo měl muž a žena sloužila jako služebná v domácnosti, neměla prakticky žádná práva. To se za staletí změnilo, přesto sem tam v nějaké odlehlé oblasti tyto zvyklosti přetrvaly.“
„Aha. Ale na to nemáme čas. Vinterblode! Co si myslíš, že děláš!“ zakřičel na něj vůdce Sverker, tak, že Vinterblod byl nucen se otočit. „Nepřišli jsme tenhle svět plenit, ale zničit Orije! Tohle je svět Shavadaiů a jejich tradic. To bychom sem klidně mohli poslat Temnorozené. Nezapomínej, co máme na práci a že Ori mohou přejít kdykoliv do protiútoku.“
„Copak to nevidíš? Vždyť nám tady vyhrožovali,“ oponoval Vinterblod.
„Jak tě znám. Určitě jsi je vyprovokoval. A dost řečí! Vracíme se na Erebus!“
„Jako odcházíme, vždyť tady je třeba tohle vyřešit.“
„Odcházíme! To je moje poslední slovo. Nezapomínej, že stále patříš pod mé velení, nebo tě mám nechat zavřít do vězení?“
Vinterblod si uvědomil, že zašel trochu daleko, a že Sverker svou hrozbu míní velice vážně.

„Počkejte,“ ozvali se Shavadaiové, kteří sledovali celou scénu mezi vůdcem a Vinterblodem. „V něčem má pravdu. Je třeba tuhle situaci nějak řešit.“
„Není třeba nic řešit,“ klidněji, avšak stále přísným tónem odvětil vůdce. „Nejsme žádní bohové. Pouze bojujeme s nepřítelem všech ras a kultur. Mnoho světů bylo zotročeno a náš svět je zmítán válkou. Nebudeme zasahovat do vašich tradic, to bychom byli stejní jako Ori. Buďte rádi, že jste znova získali svobodu.“

Během rozmluvy dorazili další Shavadoivé, kteří měli na postavení žen už zcela jiný většinový názor a spojeneckou armádu respektovali za přínos jejich světu. „To se urovná. Tenhle zastaralý názor už téměř vymizel. Nebojte,“ pravil starší muž, jenž se představil jako Moughal. „Všichni budou muset uznat, že ženy nejsou jen méněcenné otrokyně v domácnosti, jako tomu bylo dříve.“

Po těchto slovech byla znát na skupině, která zastupovala staré pořádky, nespokojenost, ale nemohli nic dělat. Museli uznat, že jejich názor zůstal v menšině. Když se spor jakžtakž urovnal, Sverkerova armáda se vydala na cestu. Jak velitel nařídil, cesta směřovala zpět na Erebus.

V době návratu na Erebus se chystala další výprava na méně významný svět. Ještě ten večer se sešli v bývalém trůním sále pevnosti přítomní vůdci, aby si předali zprávy a rozhodli o dalším postupu.
„Jaká je tedy současná situace?“ zajímal se vojevůdce Sverker.
„Od začátku války jsme osvobodili již šestnáct světů a na dalších třech se právě bojuje,“ popisoval stav vůdce Sildegard. „Od našich zvědů máme zprávy, že moc nepřítele začíná upadat. Ori již pociťují nedostatek surovin a výzbroje. Ovšem nezapomínejme, že válka ještě není ani zdaleka vyhraná. Čeká nás ještě hodně světů.“
„A jaké jsou zprávy z Aldeneerinu?“ zeptal se válečník Budivoj.
„Linanar současně čelí velkému náporu,“ popisoval situaci Sildegard. „Proto také veškeré čerstvé síly míří na pomoc obráncům. Doufejme, že Lianarská výprava dopadne dobře a posily v podobě ostatních ras přijdou na pomoc včas.“
„V to taky doufám, Lianar nemůže odolávat věčně,“ prohlásil Sverker. „Zatím musíme pokračovat v našem úsilí. Kam dále zaútočíme?“
„Protože naše počty pozvolna stoupají a posilují je i nemalé počty bojovníků z osvobozených světů, můžeme zaútočit už i na významné světy. Jedním z nich je i Dar Eshkalon. Tento svět zažil za poslední dvě století bouřlivý vývoj, protože Orijové si zde zbudovali velká města, kde žijí výhradně jejich bojovníci i prostí Orijští obyvatelé.“
„Aha. To jistě nebude procházka růžovou zahradou,“ konstatoval Sverker, když poslouchal odpověď Sildegarda. „Proti čemu stojíme? Počty, výzbroj, ochrana Kruhu a tak.“
„Zde stojíme proti třiceti tisícům bojeschopných bojovníků. Nezapomeňme, že i obyvatelé budou bránit svůj svět a těch je téměř sto tisíc. Takže je to velká výzva. Když však tento svět dobudeme, moc nepřítele značně nalomíme. Ohledně Kruhů, tak ty jsou na Dar Eshkalonu dva. Oba dva jsou chráněny víceméně stejně, avšak druhý z nich se nachází na okraji jejich říše ve městě Soldera. Když získáme toto město, budeme mít více času na vytvoření obrany a přesunu veškerých potřebných vojsk. Připravte se, že budeme muset prolomit obdobnou obranu, jaká byla zde na Erebusu.“
„To zvládneme,“ odhodlaně prohlásil Budivoj.
„Vojsk tu máme pro začátek dostatek, takže bychom mohli vyrazit za tři dny,“ tiše se rozmýšlel Sverker. „Stejně bude trvat skoro celý den, než všichni projdou Kruhem.“
„I já se téhle výpravy zúčastním,“ pokračoval Sildegard. „Ostatní vojevůdci budou pokračovat na méně významných světech. Stejně tam bohatě stačily armády o pár tisících členech. Počítejme, že Dar Eshkalon nebude záležitost na deset dnů, ale klidně i na dva čí více měsíců. Potom bychom se vrhli na Angren, kde Ori přestavěli starou Goa'uldskou pevnost, a kde schraňují své nejmocnější zbraně. Pokud padne i Angren, tak bude moc Ori v Universu definitivně zlomena. Zbude už jen Celestis a Aldeneerin. V té době bude snad většina světa zbavena nepřátel a pokud ne, tak se jim vydáme na pomoc. A tímto bych ukončil oficiální část a zahájil tu odlehčenou. Oslavíme naše dosavadní válečné úspěchy.“

Aldeřanský rok 586 se zvolna chýlil ke konci. Přípravy na další útok probíhaly po celé tři dny. Mezitím se vrátily dvě výpravy, které osvobodily další málo významné světy, a které mohly poskytnout posily. Na Erebusu se shromáždilo čtyřicet tisíc bojovníků a dalších deset tisíc válčilo, či hlídalo na ostatních světech. Dalších deset tisíc nedávno posílilo obranu Lianaru, kde se nyní nacházelo přes čtyřicet tisíc bojovníků, takže se dařilo město i na dále držet. Celkem tedy bojovalo úctyhodných sto tisíc bojovníků. Ovšem tím se potenciál svobodných a nově osvobozených světů pozvolna vyčerpával. Dostatek čerstvých sil poskytovala akorát Cimmérie a pár světů, kde bylo mnoho odhodlaných bojovníků.

Po třech dnech náročných příprav už první oddíly stály přichystané na nádvoří a v okolí Kruhu světů. Bylo jasné, že tak početná armáda nemůže projít Kruhem najednou, a tak byl celý počet rozdělen na deset oddílů, přičemž některé měly projít Kruhem až druhý nebo následující den. Bylo připraveno i několik alternativ, kdyby se vyskytly nečekané problémy. Z tohoto důvodu byli kontaktováni i zvědové v řadách Ori, kteří přinášeli zprávy o dění na straně nepřítele.

„Jak to tedy vypadá?“ zaznělo na setkání se zvědy, které probíhalo v trůnním sále Erebuské pevnosti.
„Můžeme vám povědět, že Ori pociťují po dlouhé době ohrožení,“ začal popisovat situaci zvěd Linmat. „Naše dobývání samozřejmě nezůstalo utajeno, a tak nepřítel přeskupuje své síly. Na méně významných světech nechává jen malou posádku, zatímco posiluje obranu důlních a výrobních světů. Buďme připraveni, že pokud nyní vstoupíme na tyto světy, setkáme se velký odporem. Nepřátelská vojska se shromáždí v místech, kde se může nejlépe bránit a to je samozřejmě Kruh světů. Naštěstí je naše ochranná magie mocná a můžeme první voj vždy dobře ochránit.“
„A jaké je situace na Dar Eshkalonu?“ ptal se vůdce Sildegard.
„Hotové manévry,“ pokračoval ve vyprávění zvěd. „Vzhledem současné situaci není divu, že nepřítel lustruje i mnoho obyvatel, a tak některé z nás zajal. My už se neplánujeme vrátit na Dar Eshkalon, protože existuje velká hrozba, že budeme zajati, sotva projdeme Kruhem. Ori ví, že se Dar Eshkalon stane dalším naším cílem, a proto přeskupuje vojska.“
„To není dobré,“ zamračil se Sildegard. „Víte víc?“
„Nepřítel předpokládá, že projdeme druhým Kruhem, a tak do okolí města Soldera stahuje velké armády. Výrazně posílil i obranu druhého Kruhu. Pokud půjdeme tudy, bude nás to stát mnoho sil a než bychom zlomili obranu, ztratili mnoho bojovníků a město by už bylo v obklíčení.“
„Aha. Takže přesně vytušili naši strategii. To ovšem mění situaci. No tak je tedy trochu zaskočíme a půjdeme hlavním vstupem.“
„Dá to samozřejmě smysl, ale obrana hlavního Kruhu zůstává i tak silná. Ovšem okolí města Tarabon se trochu vyprázdnilo. Budeme mít tedy nějaký čas na získání města. Předpokládám, že než nepřítel znovu přeskupí své síly, potrvá to sedm až deset dní.“
„Výborně,“ prásk rukama Sildeard a pompézně prohlásil. „A za sedm dní bychom udeřili dalšími vojsky na druhý Kruh. Máme tedy taktiku.“
„Dobrý plán,“ souhlasil s návrhem Azanyrmuth Silný II. „Zatímco armády Ori se budou zmateně přemisťovat po světě, my budeme plenit důležité pozice. Ještě jedna poznámka. Platí zítřejší čas zahájení útoku?“
„Posuneme to o jeden den. Pak bychom vyrazili časně ráno. A pamatujete, že od zahájení útoku musíme mít neustále spojení Kruhem mezi oběma světy. Nepřítel nám nesmí z druhé strany zablokovat cestu. Pamatujte, že Ori můžou stále využít svůj druhý Kruh.“
Po ukončení setkání si Sildegard sezval ostatní vojevůdce a významné bojovníky a sdělil jim nové poznatky i novou strategii.

O dva dny později byly už armády rozděleny na oddíly a připraveny k cestě. V tu dobu bylo okolí pevnosti zcela zaplněno tisíci stany kam až oko z hradeb dohlédlo. Všechny louky, pastviny, ale i lesy byly zastavěny stany. Všude se neustále pohybovalo obrovské množství bojovníků, někdo cvičil, jiný odpočíval, či jedl.

Sildegard časně po rozbřesku začal s již tradiční řečí, kterou zakončil opět slovy: „Konec budiž Ori!“ Mezitím Aldeřanští čarodějové sesílali ty nejlepší kouzla, jaké se dokázali naučit. Tentokrát jim ke škodě nemohli pomoct ostatní Azanyrmuthé, protože jejich schopnosti byly v Lianaru potřeba víc než jindy. Zato však řady osvobozeneckých armád nově posílili Tolláni, kteří měsíc po začátku války v Universu přislíbili pomoc. Jejich civilizace se od vítězství nad Temnorozenými v roce 322 vzpamatovala. Za dvě stě padesát let Tolláni dokázali téměř zcela obnovit zničenou přírodu na kontinentu Tol, kde znovu vyrostla skvostná města, obnovila se kultura i tradice. Počty Tollánů tak znovu výrazně narostly. A to vše díky dávné pomoci Aldeřanů. Nyní nastal čas splatit starý dluh, a tak jejich mágové a válečníci přidali ruku k dílu. O pár chvil, co Azanyrmuth zadal příslušnou adresu, a potom se magií značně posílený první oddíl vrhl s největší odhodlaností za doprovodu válečného pokřiku skrz Kruh na nepřítele.

Ani ne vteřinu po průchodu se na spojenecké armády snesla těžká palba. Nepřítel moc dobře tušil, kdo se chystá vejít, a tak byl připraven. Velké opevněné prostranství obehnané vysokou hradbou z bílého kamene doplněné obranými a magickými věžemi bylo z velké části zaplněno připravenými Orijskými válečníky. Na hradbách přichystány zástupy lukostřelců, mágů i Převorů. I přestože se Kruhem hrnuli v krátkém čase stovky bojovníků posílený kouzly, byly na začátku značné ztráty. Orijští bojovníci se vrhli na příchozí dav a vypukla těžká a krvavá bitva.

Vzápětí dorazili i Aldeřanští i Tollánští mágové ve velkých počtech a ti se ihned zaměřili na hradby. Nešetřili kouzly typu Ohnivá zeď, Ledová bouře, Řetězový blesk či Ohnivý déšť. Moc všech mágů dohromady měla skutečně zkázonosné dopady. Převorové a mágové nepřítele se marně snažili moc kouzel zlomit, ale jejich moc vůči vzrůstající přesile nestačila. Pár minut po zahájení útoku už na prostranství bojovalo přes tisíc válečníků a šedesátka těch nejmocnějších mágů spojenecké armády. Do počtu čelili obří přesile, ale díky mocné magii brzo padla nepřátelská podpora. Padlé lukostřelce sice okamžitě nahrazovali další, ale sotva se stačili zapojit, už jim třeba hořela zem pod nohama. Převorové odolávali, ale byli mágy drženi v šachu. Nedokázali prakticky nic.

Jakmile byla ochromena nepřátelská podpora, válečníci již neměli problémy se vypořádat s nepřáteli. Obrana Kruhu byla zlomena za necelou hodinu od zahájení útoku. Na straně spojeneckých armád padly stovky bojovníku, ale stálo to za to. Nyní se otevřela cesta k plenění Dar Eshkalonu a jako první bylo na řadě město Tarabon, jenž se pyšnilo svými vysokými bílými věžemi vzájemně propojeny okázalými mosty, honosnými domy, paláci i krásnými parky. Z tohoto důvodu měli armády nařízeno co nejméně ničit města, protože mohly poté sloužit svobodným národům.

A tak byla zahájena další etapa tažení proti mocnému nepříteli. Těžké boje v tu dobu zuřili i na Aldeneerinu, kde se Orijové snažili znovu získat město Lianar. Protože neměli přístup ke Kruhu světů, nevěděli, co se momentálně odehrává v Universu. Mnozí však pociťovali, že něco není v pořádku, protože počet věřících ubýval a tím i jejich síla. Jak tahle válka skončí, ukáže až rok 587, který se blížil.

A v roce 2016 budu pokračovat Aldeneerinem 3. Už mám tak nějak rozmyšleno co se bude odehrávat v dalších osmi kapitolách a ještě to nebude zdaleka konec

vynikající díl

Paráda, paráda, paráda

Psaní další kapitoly je v plném proudu. Pravděpodobně se bude jednat o vůbec nejdelší za své dosavadní působení na foru. Mám už 17 stran a stále nejsem u konce. Pro připomenutí v Ald1 měla 2.Kapitola téměř 20 stran, takže rekord bude jistě pokořen. Další díly budou snad standartní délky (8-10 stran), i když jeden u mě nikdy neví

Dostoj svého titulu Nemůžu se dočkati:-)

A je to tady. Vůbec nejdelší počin Aldeneerinu je na světě. Díl o délce 24 stran je hotov a to jsem tam některé věci nakonec vypustil, protože by měl snad 30 a víc stran. Takže se pohodlně usaďte, pusťte si oblíbenou muziku, otevřete láhev vína, či jiného oblíbeného nápoje a s chutí do čtení. Čekají váš dobré 3 hodiny čtení. Myslím, že na výkend ideální.

3
Cesta světy a portály

V časech, kdy velké armády zahájily útok na první svět pod nadvládou Ori, jenž se nazýval Jebanna. V době, kdy se Lianar chystal na další nepřátelské útoky, se připravovala další neméně důležitá výprava. Azanyrmuth Mág III na válečné poradě zmínil možnost cestování za pomocí nejrůznějších portálů. V Lianaru žil jeden starší muž, který se právě o tyto staré a zapomenuté systémy portálů a průchodů zajímal.

Azanyrmuth Mág III spolu s jeho bratrem, jenž měl přízvisko Zvídavý a dalšími třemi dobrodruhy, konkrétně válečník Slavoj, zvěd Zsigmond a hraničář Bernhard, se vydali právě za oním starcem. Jeho prostý dům se nacházel v Obytné čtvrti v odlehlé uličce poblíž městských hradeb, kam dorazili v podvečer.

Mág III zaklepal klepadlem na prosté dřevěné dveře. Dlouho nikdo nepřicházel, a proto zaklepal znovu. Nakonec se zpoza dveří ozvaly pomalé kroky až se nakonec s tichým vrzáním otevřely.
„A to jseš ty,“ pozdravil mága stařec s notně prošedivělými vlasy a věku okolo sedmdesátky, „pojďte tedy dál.“
Pětice následovala muže, který se představil jako Alfern, do pokoje s velkým opotřebovaným stolem. Když se pětice usadila, stařec jim donesl něco málo na pohoštění, a potom pokračoval: „Jistě jste přišli, abych vám pověděl něco o cestách.“
„Ano. Přesně tak,“ souhlasil Mág III. „Rada rozhodla o vyslání výpravy portály, ovšem nejprve je třeba zjistit o nich co nejvíce.“
„Rád vám vše povím.“
„My už jsme se spolu sice o něčem bavili, ale povězte to i ostatním.“
„Není problém,“ a Alfern začal pomalu vyprávět. „Po dlouhé věky, kdy mnohé staré rasy a kultury osidlovaly všemožné světy, řešily problém, jak mezi nimi cestovat. Jak se civilizace rozvíjely, vynalézaly rychlejší způsoby, jak i po samotných světech cestovat. Na začátek bych dodal, že se tu nebavíme o staletích nebo tisíciletích. Mnohé způsoby jsou nepředstavitelně staré a dnes už můžeme stěží určit, kdo je vynalezl. Nicméně dle starých zpráv i Staří Aldeřané tyto systémy využívaly a rozvíjely.“
„To zní velice zajímavě,“ prohlásil Azanyrmuth Zvídavý. „Teď si teprve uvědomuji, že jsme na nějaké zmínky už před časem narazili ve starých knihách.“
„Stopy jsou všude kolem nás, ale málokdo tomu věnuje pozornost. Svůj podíl mí i jakési kouzlo, které některé způsoby ukrývá. Můžete klidně denně procházet kolem Portálových kamenů, nebo vstupů do Průchodů, ale nikdy si ho nevšimnete, pokud o něm s jistotou nevíte.“
„Tak proto jsme na ně dosud nenarazili,“ poznamenal hraničář Bernhard.
„A jaké jsou všechny způsoby?“ zeptal se celý natěšený zvěd Zsigmond.
„Asi nejpoužívanější je Kruh světů. To netřeba představovat. Jen řeknu, že síť Kruhů je velmi stará a nevíme, kdo ji začal budovat. Mezi nejjednodušší systémy patří takzvané Portálové kameny. Mají zpravidla podobu tři sáhy vysokého kulatého sloupu umístěného uprostřed kruhového schodiště. Je na něm spousta malých kamínků, takže spíš připomíná ozdobu zahrady. Tyto Portálové kameny vás dokáží přenést zpravidla mezi určitou dvojicí. Občas se vyskytují také kameny, které mají i více cílů. Stačí se dotknout lesknoucího kamínku na sloupu a v mžiku jste jinde. Jeden takový se nachází i tady v Lianaru, konkrétně v klášterních zahradách a přenese vás na dvě místa, buď do zříceniny v horách na samotné hranici bývalé Lianarské říše a Popelavými pláněmi, nebo do lesů v blízkosti města Dalamab, stačí se dotknout správného drahokamu.“
„Aha. Tak k tomu slouží ten sloup v klášteře,“ prohlásil Azanyrmuth Zvídavý. „Nikdy by mě to nenapadlo.“
„Tak vidíš. Přesně tak funguje to ukrývací kouzlo.“
„Existuje nějaká mapa těch Portálových kamenů?“ zeptal se válečník Slavoj.
„Nějaké mapy jsem našel, přestože jsem se nemohl kvůli Ori dostat do starých knihoven. Z dostupných materiálů jsem vytvořil tuto jednoduchou mapku, ovšem zahrnuje jen kontinent Elisneyr a jistě tam nejsou všechny. Bezpečně vím, že tyto kameny jsou rozesety po celém Aldeneerinu, takže počítejte s tím, že vás některé mohou přenést i na další kontinenty.“
„Takže se dá krásně cestovat bez nutnosti plavby po moři,“ konstatoval Zvídavý.
„Dá se to tak říct, ovšem Portálové kameny se často nachází na špatně přístupných místech a navíc je magický potenciál velmi omezený. Stačí, aby prošlo pár cestovatelů a kámen bude na čas nefunkční, musí se počkat, až se jeho magický potenciál obnoví, což trvá zpravidla den. Platí, že čím větší je vzdálenost, tím méně osob může projít a déle trvá jeho nabití.“
„To je typická ukázka náročnosti teleportace na velké vzdálenosti,“ poznamenal Mág III.
„Chápu-li to správně, kameny nemůžou být využity nepřítelem k přemístění velké armády?“ dodal hraničář.
„Přesně tak,“ souhlasil s ním Mág III, „Může projít jen pár jednotlivců, přesto jsme postavili ke kameni stráž.“

„Takže to by bylo k Portálovým kamenům vše,“ pravil Alfern. „A nyní bych něco krátce pověděl o takzvaných Rudých portálech.“
„Posloucháme,“ tiše souhlasili přítomní dobrodruzi.
„Ty vytvářeli převážně čarodějové a mágové, kteří je používali k přechodům mezi jejich sídly a tajnými laboratořemi. Tyto vzdálenosti byly zpravidla kratší než je tomu u Portálových kamenů, ovšem jsou zaznamenány i případy, kdy Rudé portály sloužily k přechodu do jiných sfér existence. Na rozdíl od Portálových kamenů je mohli mágové libovolně vypínat a zapínat. K tomu se využívaly různé hole a kouzla. Protože vzdálenosti mezi místy jsou kratší, mohou portály procházet daleko větší počty cestovatelů.“
„Jak nám mohou ty portály pomoct?“ zeptal se zvěd.
„Pravděpodobně se s nimi moc často nesetkáte,“ pokračoval ve vyprávění Alfern. „Ovšem je dobré o jejich existenci vědět. Možná by se vám to při cestách mohlo hodit.“

„A to nejzajímavější jsem si nechal na konec,“ po chvilce mlčení pronesl stařec. „Existují jakési cesty, kterým je říká jednoduše Průchody. Používaly se ke spojení říší, měst, dalších míst a mohou vést kamkoliv. V dávných spisech jsem našel i několik zmínek, že mohou vést i do jiných sfér bytí, nebo na jiné světy. Průchody je další možný způsob jak navštívit další světy, aniž by bylo nutné použít Kruh světů. Ovšem jsou tu mnohá ale.“ Zatímco stařec vyprávěl, venku se povážlivě setmělo. Než pokračoval dál, šel do skřínky odkud vzal pár svíček, ty postavil na stůl a zapálil je. Atmosféra v místnosti i přes to působila ponuře.
„O jakých ale se tu bavíme?“ nedočkavě se vyptával Azanyrmuth Zvídavý.
„Průchody jsou často navštěvovány nejpodivnějšími tvory, bytostmi, případně i nehmotnými entitami. Můžete tam narazit na věci, jenž jsou nad naše chápání, které nikdy nikdo nezaznamenal v bestiářích. Nevíme, kdo Průchody vytvořil nebo zda nejsou pradávným dílem z dob, kdy se vytvářel svět. Jisté je, že určitým způsoben narušují prostor. To by vysvětlovalo přítomnost všech těch podivností. Zaznamenány jsou i případy, kdy Průchody vyvrhly cestovatele na půli cesty a ocitli se najednou v naší sféře existence. Říká se, že cesty vedou mimo veškerý prostor, jakoby neměly ani existovat. Staří Aldeřané sice jeden čas vytvářeli za pomocí prazvláštní magie další vstupní body, avšak po nějaké době od toho ustoupili. Převážně z těch důvodů, které jsem vám teď prozradil, ale přišlo se ještě na jednu věc. Cesty v Průchodech se totiž nahodile mění. Někde se rozpadají, jinde se zničeho nic tvoří nové. To naprosto znemožnilo Průchody jakkoliv zmapovat.“
Přítomní pouze mlčeli a se zaujetím naslouchali vyprávění o tom nejpodivnějším, co v životě vyslechli.
„Odpověď na vámi nevyřčenou otázku zní: ne. Neexistuje žádná mapa. Budete muset cestovat v podstatě naslepo. V Průchodech jsou jakési rozcestníky, ale jsou psány v naprosto neznámém jazyce, takže vám nepomohou. Jsou však způsoby, jak se alespoň trochu v nich orientovat. Za prvé charakter podzemí částečně připomíná prostředí nejbližšího vstupního bodu. A druhá možnost spočívá v orientační magii. O té jsme se nedávno s Mágem III bavili. To je asi tak vše, co vám o Průchodech můžu říct. Buďte hodně opatrní a pokud možno se v nich zdržujte co nejmenší dobu. Ať vás ani nenapadne v nich nocovat, kdo ví, co se tam prochází za hrůzy.“

Ten večer se pětice ještě s Alfernem bavila o dalších podrobnostech nebo o životě pod nadvládou Ori. Neskrýval radost, že jsou utlačovatelé pryč a pevně věřil v to, že Lianar už nikdy nepadne do rukou nepřítele.

Když se rozloučili, pětice se vrátila do Severní čtvrti pro věci. Rozhodli se, že vyrazí ještě dnes večer, protože času není nazbyt. Potom se vydali do Královských zahrad, kde se nachází jeden ze vstupů do Průchodů. Zahrady patřily mezi odpočinkové místo jak pro obyvatele města, tak i pro časté vzájemné setkávání vládců a šlechticů. Bylo to místo klidu, vzrostlých stromů, okázalých paláců, rozličných altánů, klidných potůčků, průzračných jezírek a překrásných záhonů. Azanyrmuth Mág III odvedl skupinu do odlehlé části. Cestou museli překročit tři mrtvoly Orijských válečníků, které tam ležely ještě od osvobození Lianaru.

Zastavili se u malého dřevěného altánu stojící nad jezírkem a kde mírný vánek chladného podzimu rozezníval malou zvonkohru zavěšenou pod střechou.
„Jsme na místě,“ prohlásil Mág III a ukázal na malé zákoutí těsně sousedící s městskou hradbou. „Vstup do Průchodů je přesně zde.“
„To je tu tak na očích?“ podivil válečník Slavoj. Když pohlédl na tři sáhy vysoký opracovaný kvádr připomínající velkou kamennou skříň, jehož přední část tvořily dvoukřídlé kamenné dveře zdobené podivnými freskami a znaky.
„To je právě efekt toho kouzla,“ vysvětloval mág. „Když nevíš, že se zde nachází ten vstupní bod, můžeš sem chodit každý den a nikdy si toho nevšimneš. Sám vůbec netuším, jak taková magie funguje.“
„Aha. Takže se můžeme vydat na cestu,“ navrhl válečník.
„Správně,“ souhlasil Azanyrmuth Mág III. „Času není nazbyt. Já se s vámi musím rozloučit. Mé schopnosti budou potřeba při obraně Lianaru. Ty bratře, pojď ke mně. Něco pro tebe mám.“
Azanyrmuth Zvídavý přistoupil s přirozenou zvědavostí k bratrovi: „O co se jedná?“
„Mám tu pro tebe něco, co vám pomůže v cestování,“ pravil Mág III a předal bratrovi šedomodře zbarvený amulet ve tvaru kruhu s šipkou uvnitř. „Toto je amulet, jenž má moc ukázat sesilateli cestu k hledanému cíli. Ty jsi byl vždy velmi dobrý v magii určené ke sledování a pátrání. Mě nikdy moc dobře nešla, takže ji ve spojení s amuletem využiješ na vaší cestě. Snad ti vždy ukáže cestu z Průchodů i do nich, snad pomocí něj nalezneš blízké Portálové kameny a další cíle. Ovšem buď opatrný, nevíme jak funguje magie v Průchodech.“
„Budu.“
„A ještě tu mám jednu věc,“ podal mu složený černočervený plášť. „Tento kouzelný plášť propůjčuje nositeli kouzlo Světluška. Na tvé přání tě bude doprovázet a poskytovat světlo. Dle slov Alferna je v průchodech naprostá tma, takže bude vítaným pomocníkem.“
Zvídavý si plášť vzápětí oblékl přes svou černou průzkumnickou koženou zbroj, na které měl červeně vyvedené rodové znaky.
„A buď na sebe opatrný,“ pokračoval Mág III. „Nerad bych tě ztratil. Věřím, že to zvládnete.“
„Děkuji ti za důvěru. Neboj se. Zvládneme to.“

Po rozloučení se čtveřice odebrala ke vstupu do Průchodů, zatímco je Azanyrmuth Mág III pozoroval z altánu. Když stanuli před kamennými dveřmi se spoustou podivných symbolů a vyobrazení, jenž se nepodobaly čemukoliv známému a než začali přemýšlet o tom, jaky dveře otevřít, daly se samy do pohybu. Najednou tam udiveně stáli před otevřenými dveřmi za nimiž se vlnila světle modrá bariéra jakéhosi portálu. Na rozdíl od Kruhu světů v něm viděli svůj odraz jako v zrcadle. Další věc, jenž si všimli, bylo slabé bzučení vydávané otevřeným vstupním bodem. „Tož jdeme na to!“ zavelel Slavoj a všichni popořadě vstoupili dovnitř.

Na druhé straně je uvítala úplná tma, kterou narušovalo mihotavé modré světlo otevřeného portálu. Kamenné dveře se po chvíli za nimi zavřely. Nastala úplná tma. Azanyrmuth Zvídavý měl na paměti plášť, kterou mu předal bratr a své schopnosti zaměřil na vytvoření světlušky. Po chvilce snažení se najednou ve vzduchu nad hlavou zjevila bíle zářící koule světla, která osvětlovala okolí do vzdálenosti necelých deseti stop a vydávala u toho příjemný tichý cinkavý zvuk. Konečně se mohli rozhlédnout po okolí.

Nacházeli se ve větším sálu nápadně připomínající podzemí Lianaru. Přesně jak říkal Alfern, že okolí vstupních bodů se podobá místu, kam vedou. Od vstupního bodu vedla stopu široká šedobílá čára s černým lemem, která pokračovala následnou chodbou kamsi do tmy. Další věcí, jenž si hned všimli, bylo téměř úplné ticho narušované téměř neslyšným hučením, které se zdálo být všudypřítomné. Pak tu nebyl ani chlad a vlhko typické pro podzemí, ani žádné horko či sucho. Nedalo se však říct, že by zde bylo tak akorát. Jakoby tu neexistovala teplota ani vlhkost. Průchody patřily vskutku mezi podivné místo.

„Zbytečně neotálejme,“ upozornil ostatní hraničář Bernhard. „Pamatujte na slova Alferna, abychom se v nich zdržovali co nejméně.“ Na jeho popud Azanyrmuth vyzkoušel amulet. Kouzlo nato zafungovalo a jemu se před očima zjevila slabá nazelenalá linka sledující šedobílou čáru. Po ní se vydali na cestu. Svižným krokem šli asi dvacet stop širokou chodbou, přičemž jejich kroky vytvářely hlasitou ozvěnu.

Po chvíli dorazili do dalšího většího sálu, uprostřed kterého stál kamenný čtvercový sloup, který byl tři sáhy vysoký a jeden sáh dlouhý na každou stranu. Byl z úplně stejného kamene, jako vstupní bod a též ho pokrývaly záhadné symboly. Patrně sloužil jako rozcestník, protože od něj vedly další šedobílé pruhy, které směřovaly do čtyř stran, přičemž po jedné z ní přišli.

Čtveřice sloup pozorovala v marné snaze něco z něj vyčíst. Symboly však byly tak podivné, že to zakrátko vzdali.
„Tohle nám nepomůže,“ povzdech si zvěd Zsigmond a otočil se ke Zvídavému: „Napadá tě, kudy pokračovat?“
„Nezbývá, než se spolehnout na sledovací kouzlo,“ pravil Azanyrmuth, a proto dal na něj a ujal se vedení party.
„Kam vlastně jdeme?“ zajímal se válečník.
„Soustředil jsem se na nejbližší vstupní bod. Tak uvidíme, jak kouzlo funguje.“

Pokračovali směrem vlevo. Chodba začala mírně stoupat do schodů a následně se stočila doprava. Dorazili do dalšího velkého sálu s další rozcestníkem, který tentokrát tvořil křižovatku tří cest. Krátce se na sloup podívali, a když ani zde nic nerozluštili, Azanyrmuth pokračoval chodbou v přímém směru.

Během cesty, aniž to postřehli, se charakter Průchodů změnil. Chodby už nepřipomínaly podzemí Lianaru, ale spíš starého hradu. Zdi byly z čediče a stropy klenuté, pouze šedobílá čára se nezměnila. Ušli dalších dvě stě sáhů dlouhou chodbou, která opět ústila do sálu s rozcestníkem. Už se ani nezdržovali luštěním symbolů na sloupu a pokračovali za Azanyrmuthem cestou rovně.

Charakter prostředí se znovu změnil. Tentokrát se nenacházeli v chodbě, ale dvacet stop široká kamenná cesta vedla jakýmsi temným prázdnem. Zastavili se při okraji, jenž tvořilo dvě stopy vysoké zábradlí, odkud hleděli do úplného prázdna. Když tu nic zajímavého neobjevili pokračovali cestou dál.

Záhy dorazili už v pořadí čtvrtou křižovatku, kterou tentokrát tvořila plošina s rozcestníkem. Při té příležitosti hraničář Bernhard poznamenal: „Řeknu vám, že nemít to sledovací kouzlo, asi bychom se tu hodně rychle ztratili.“ Azanyrmuth pouze souhlasil s jeho slovy a vydal se cestou vlevo. Ta se po pár krocích začala stáčet do spirály stoupající kamsi výše. Na jejím vrcholu cesta opět pokračovala prázdnem přes jakýsi most až na další křižovatku. Zde Zvídavý pokračoval přímo až dorazili na další plošinu, kde konečně našli vstupní portál.

„Konečně, už jsem myslel, že tu budeme bloudit celé dny,“ prohlásil s lehkou úlevou válečník.
„Není třeba se obávat,“ uklidňoval přehnané obavy Azanyrmuth. „Alfern říkal, že vstupní body jsou v Průchodech vzdálené přibližně půl až jednu míli od sebe.“
Po těchto slovech se postavili před dveře, které se hned jakoby na povel otevřely. Opět hleděli do vlnící se modrobílé bariéry, ve které viděli svůj odraz. Nečekali a prošli portálem. Než vstoupil Azanyrmuth, zhasl světlušku, protože nechtěl riskovat prozrazení v případě, že by vystoupili na nebezpečné místo, či přímo do náruče Ori.

Když se kamenné dveře s bouchnutím za nimi zavřely, rozhlédli se ve snaze zjistit, kam se pomocí Průchodů dostali. Čtveřice stála na břehu menší řeky, kolem které se nacházel smíšený les. Víc toho neviděli, protože vládla noc. Až po chvíli zahlédli za řekou slabá světla.
„Tušíte někdo, kde můžeme být?“ zajímal se Slavoj.
„Můžeme být kdekoliv,“ uvažoval Azanyrmuth zatímco se rozhlížel po okolí. „Podle hvězd by tímto směrem měl být sever. Pokud jsme na kontinentu Elisneyr, tak by to měly být Mlžné hory, které rozdělují kontinent na severní a jižní část.“
„To by tedy znamenalo, že můžeme být severně od města Canventeria, tudíž uprostřed nepřátelského území,“ doplnil ho Bernhard.
„Může být, ale nespoléhal bych na to. Můžeme se nacházet v podstatě kdekoliv jižně od pohoří. Nebo i na jiném kontinentě. Zbytek světa vůbec neznáme a netušíme, zda není taky osídlen. Stačí vzpomenout na Okatar Shing, nebo na ostatní uzavřené kultury.“
„Tak to tu trochu obhlédneme,“ navrhl zvěd Zsigmond.
„Dobrá, ale opatrně.“

Čtveřice se vydala podél řeky na jih, zda nenarazí na nějaký mostek, či jiné vhodné místo k překročení řeky. Asi půl míle odsud narazili na cestu, která překonával řeku pomocí brodu. Když si prohlíželi řeku, Azanyrmuth zaslech klapot několika koní, který se blížil z lesa od východu. Schovali se do křoví, odkud vyhlíželi cestovatel.

Jejich obavy se potvrdily, když po cestě kolem nich prošla čtveřice Orijů na koních. „Tak je to jasné, jsme na území nepřítele,“ konstatoval Azanyrmuth, sotva nepřítel přešel brod. „Tady moc nezmůžeme, musíme se vrátit zpět do Průchodů.“

Zbytečně se už nezdržovali a vrátili se portálem do Průchodů. Azanyrmuth znovu rozsvítil světlušku a vyvolal sledovací kouzlo. Hned na první křižovatce, kudy už jednou prošli, se dali doprava, jak mu ukazovala slabá zelená čára. Tato cesta pozvolna stoupala a současně stáčela doleva. Došli na další křižovatku s dalším rozcestníkem, kterému už nevěnovali žádnou pozornost, protože jakékoliv studium symbolů bylo marné. Zde se dali ještě jednou vpravo.

Pořád se nacházeli v jakémsi prázdnu, zrovna přecházeli další most, když se najednou vše kolem zatřáslo. Ozval se mužský křik a vzápětí z ničeho nic dopadlo přímo před ně něčí tělo. Ještě chvíli vše kolem dunělo a ozývalo se praskání kamene. Jakmile se vše uklidnilo a Průchody naplnilo ticho narušované slabým hučením, pořádně si tělo prohlédli. Hned poznali, že se jedná o Orijovce. Nejevil už žádné známky života, pád byl pro něj smrtelný.

„Kde se tu jen vzal?“ nepřestával se divit hraničář.
„Já možná vím,“ tiše uvažoval Azanyrmuth. „Alfern zmínil, že Průchody občas někoho vyvrhly na půli cesty. To bude jistě i tenhle případ, akorát nemám nejmenší tušení, jak k tomu může dojít. Možná si někdo zahrával s nějakou magií a tohle může být vedlejší efekt.“
„Doufám, že máš pravdu,“ pravil zvěd. „Myšlenka, že bych se najednou propadl do Průchodů, není zrovna příjemná. A teď odsud raději co nejrychleji zmizme.“

Azanyrmuth se opět ujal vedení, přičemž sledoval kouzlem naznačenou cestu. Dorazili na další křižovatku, kde pokračovali rovně, aby se zakrátko charakter Průchodů znovu změnil. Volné prázdno nahradily katakomby. Následovala další křižovatka, kde se dali doprava až přišli k dalšímu vstupnímu bodu. Kamenné dveře se jako na povel samy otevřely, takže cesta byla volná. Zvídavý zhasl světlušku a vkročil do portálu jako první.

Na druhé straně vládla opět noc, kterou narušovalo pouze světlo portálu. Když se dveře zavřely, všude byla téměř naprostá tma. V tuto podzimní dobu bylo kolem téměř naprosté ticho. Chladný vzduch už věstil přicházející zimu. Opatrným průzkumem zjistili, že se nacházejí v opuštěné zřícenině hradu. Nenašli tu žádné lidské stopy, a tak si mohli být jisti, že ruiny nikdo neobývá a mohou zde strávit noc. Nasbírali dřevo na oheň, kterého tu byl dostatek. Potom si vyhlédli ještě zachovalou klenutou místnost v přízemí bývalého hradního paláce. Před ulehnutím Bernhard ulovil zajíce, a tak měli chutnou večeři opečenou na ohni. Pak si rozdělili hlídky a šli spát.

Probudili se do mrazivého rána. Během noci sice nic nepřihodilo, ale pořádně se ochladilo. Z tohoto důvodu se oblékli do teplých kůží. S sebou nesli velkou výbavu pro každou příležitost, protože je Průchody mohli přivést kamkoliv, například do horkých pouští, vlhkých džunglí, nebo ledových plání. Po snídani Azanyrmuth vystoupal na hradní válcovou věž, kde se chtěl pořádně rozhlédnout po okolí. Okolo však viděl jen kopcovitou krajinu pokrytou hustými listnatými lesy, jen kdesi daleko na severu se v oparu ztrácelo jakési pohoří.

„Tak co? Zjistil jsi, kde jsme?“ zeptali se ho ostatní, když se vrátil na zarostlé nádvoří.
„Ne. Všude je jen hustý les. Na severu je jakési pohoří, ale není nejlepší viditelnost. Zkoušel jsem hledací kouzlo k nějakému osídlení, ale stopa je nejasná. Můžeme se domnívat, že jsme pořád na Elisneyru.“
„Takže zpět do Průchodů,“ hádal válečník Slavoj.
„Bude to asi nejlepší. Zkoušel jsem zaměřit i případný Portálový kámen. Nějaký je západním směrem, ale stopa je velmi slabá. Bude mnoho mil daleko. Jeho sledování by mě zbytečně unavilo a navíc bychom mohli narazit na případného nepřítele. Navíc ani nevíme, kde bychom skončili.“

Na základě Azanyrmuthovo zjištění, se rozhodli pokračovat Průchody. Teprve za světla zjistili, kde se nachází vstupní bod. Dveře byly součásti sklepní zdi, odkud se dalo vyjít přímo na hradní nádvoří. Čtveřice cestovatelů se postavila před dveře, které se otevřely a pokračovali v putování.

Toho dne navštívili celkem sedm míst. Z toho dvě zříceniny, z nichž byla jedna obývaná malým počtem vzbouřenců. Zde si akorát vyměnili zprávy o dění ve světě. Dvakrát se objevili kdesi uprostřed lesa, jednou vysoko v Mlžných horách v troskách staré signální hlásky. Dokonce navštívili i malý ostrov obklopený nekonečným mořem. Průchody je zavedli i do měst. Dopoledne dorazili do malého města Haldera, které se nacházelo sto mil na jih od Canventerie. Město bylo v moci nepřítele, a tak se tu nezdržovali. Samotná cesta průchody proběhla bez nepříjemností, avšak při putovaní narazili na hromadu starých ohlodaných kostí. Dle velikosti stop od zubů musela být neznámá bytost vskutku velká.

Na Aldeneerinu se pozvolna stmívalo. Cestovatelé tentokrát vylezli v neznámém sklepení. Místnosti byly plné beden a polic s výbavou běžné denní potřeby. To ukazovalo, že se nachází na obývaném místě. Opatrně procházeli rozlehlé třípatrové podzemí a z věcí se snažili přijít na něco, co by jim prozradilo název místa. Během toho zaslechli něčí kroky. Schovali se za bedny, odkud potajmu sledovali okolí. Jejich obavy se potvrdili, kdy sklepní komorou prošla čtveřice Orijů.

„Někde tady by to mělo být,“ říkal holohlavý Orijovec, zatímco zbytek začal prohledávat bedny.
„Než vyrazíme na pomoc našim armádám, musíme najít všechnu potřebnou výstroj. Čeká nás dlouhá cesta. Mezi Andarionem a Lianarem je to přes deset dní cesty. Začíná zima, a na frontě budou tyhle stany a polní kuchyně potřeba.“
„Stejně to nechápu, jak mohli Aldeřané dobýt Lianar,“ pravil nejmladší, zatímco se prohrabával policemi.
„Museli tam mít nějaké zvědy, či co. Kruh světů patřil mezi nejstřeženější místo a odkud jinudy by ty velké armády přišly. Snad ho získáme zpět. Nejdřív ty útoky Temnorozených a teď tohle.“

Nepřátelé se dále prohrabovali skladem, přičemž z beden vyndavali plachty a další potřebné vybavení. Čtveřice cestovatelů však musela setrvávat na místě, protože od jediného východu z místnosti je právě dělila skupinka Orijů. Útěk byl v tuto chvíli znemožněn, a tak zůstávali ukryti ve stínu za bednami a doufali, že je tu neobjeví.

„Co to tady je?“ podivil se holohlavý, když sundal jednu bednu.
„To jsou nepřátelští zvědi!“ zahlásil starší hnědovlasý Orijovec a hned nato zakřičel: „Poplach!“
Cestovatelé si byli vědomi, že sem záhy dorazí mnoho stráží, a tak se dali na útěk. Azanyrmuth kouzlem ve sklepě rozvířil letitý prach aby zakryl jejich útěk. Než se nepřátelé rozkoukali, čtveřice už utíkala směrem ke vstupnímu bodu. Celou cestu za sebou slyšeli kroky pronásledovatelů. Rychle zatočili do místnosti, kterou sem vstoupili. Dveře do Průchodů se před nimi otevřely stejně jako mnohokrát předtím a tím zmizeli z Andarionu beze stopy. Ori tu noc jistě neměli klidnou, když marně pátrali až do rána po narušitelích.

Cestovatelé mezitím pokračovali spletitým bludištěm Průchodů, které po celý den cestování mnohokrát změnily podobu. Protentokrát hrubé chodby připomínající sklepy hradů přešli opět do volné prázdnoty, aby se prostředí znovu změnilo. Nyní byly chodby a sály postaveny s precizně opracovaných kamenných bloků, jakoby se dostali do nějakých starověkých paláců. Přimělo je to na chvíli zastavit a obdivovat zpracování chodeb ať už vznikly jakkoliv. Po chvíli, aniž by zpozorovali cokoliv podezřelého, měli pocit, jakoby tu tu nebyli sami. Všichni dřív nebo později pocítili nepříjemný pocit, že jsou někým sledování. Co chvíli se někdo zastavoval a snažil se cokoliv spatřit. Zprvu se domnívali, jestli se do Průchodů nedostali Orijovci, ale to brzy vyloučili. Ve tmě nikoho neviděli, ani neslyšeli. Celou cestu se dostavovaly pocity neurčité obavy z neznámého, proto se oddechli, když opustili Průchody.

Průchody je tentokrát zavedly do trosek jakési antické stavby na vrcholu kopce, který byl vzdálen sotva míli od moře. Mohli jen slepě odhadovat, kde se tentokrát vynořili. Mohla to být nejjižnější málo prozkoumaná část Elisneyru, kde podobné stavby stály, avšak díky okupaci se už nenašel nikdo, kdo by tu část řádně zmapoval. Nebo se mohli také nacházet na úplně jiném kontinentu. Prozatím pozastavili podobné domněnky a šli propátrat stavbu. Dnes měli za sebou dlouhé cestování a ruiny chrámu se zdály jako vhodné místo k přenocování.

Během noci přišla silná bouře. Přestože na tomto místě bylo mnohem tepleji než ve zřícenině, kde včera strávili noc, citelně se i zde ochladilo. Hraničář Bernhard, jenž zrovna držel hlídku, ve zvucích proudů vody bičující staré kamenné podlahy a častému hřmění rozeznal ještě další zvuky. Jeho vytrénovaný sluch zachytil nějaké kňučení a další pazvuky. Často něco pobíhalo kolem ruin. Když nahlédl malým oknem ven na horizontu oproti slabému svitu měsíce rozeznal siluety neznámých tvorů. V tu chvíli si říkal: „Štěstí, že dali na má slova a nerozdělávali oheň. Zcela jistě by přitáhl nežádoucí pozornost.“

Celou hodinu strávil pozorováním okolí a neznámých tvorů. Ti se naštěstí po čase odebrali pryč a hraničář doufal, že do rána bude klid. Další hlídku měl válečník Slavoj. Sdělil mu vše, co se přihodilo, a potom šel spát. S vědomím, že tu dost možná obchází neznámý nepřítel, usínal pomalu. Stále se mu hlavou honily myšlenky na nebezpečí, jaká Aldeneerin skýtá. Kdo ví, na co natrefí v Průchodech, nebo na navštívených místech. Už dnes měli namále, kdy je odhalil nepřítel.

Probudili se do chladného dne, kdy západní vítr přinášel od moře vlhký mořský vzduch. Po snídani ještě hraničář obhlédl okolí trosek paláce. Přesně jak očekával, v mokrém písku našel velké množství stop které patrně patřily nějakým Skřetům, Koboldům nebo nějakým podobným potvorám. Protože, čtveřice měla důležitější poslání, zbytečně se zde nezdržovala a vydala se opět do Průchodů.

Sotva minuli jednu křižovatku, opět pocítili onen nepříjemný pocit, jakoby nebyli sami. Přidali do kroku, protože netušili, kdo nebo co to je a jaké má úmysly. Azanyrmuth napnul své smysly, jenž zaměřil na ten nepříjemný pocit. Nemusel vydávat ani moc námahy, jeho smysly ho varovaly, že se v jejich blízkosti nachází velké zlo. Nenápadným posunkem ruky naznačil ostatním, aby zvolnili krok. Záhy na sebe seslal kouzlo Spatř neviditelné, a potom se chvíli rozhlížel po okolí ve snaze najít neznámou hrozbu.

Dlouho nic neviděl, teprve až po nějaké době si všiml jakési sotva viditelné mlhoviny kráčející podél kamenného zábradlí. Uvědomil si, že ta bytost používá velice mocné skrývání, které se pomocí jeho kouzla odhaluje velmi obtížně. V tu chvíli litoval, že neovládal mocnější variantu kouzla, které se nazývalo Pravé vidění. Azanyrmuth se rozhodl jednat. Bytost pravděpodobně netušila, že mág věděl o její přítomnosti. Náhle zamumlal zaklínadlo a oběma rukama seslal oproti neznámé bytosti silný vzdušný ráz. Potom už jen sledoval jak slabá mlhovina přepadla přes zábradlí a řítila se kamsi do temné nicoty. Ani silná neviditelnost ji neuchránila.

„Co jsi to provedl?“ leknutím vykřikl zvěd.
Azanyrmuth si oddech a odpověděl: „Měli jsme štěstí, že jsme zrovna v těchto částech. Něco nás tu sledovalo. Bylo to skryté hodně silným kouzlem neviditelnosti.“
„Bylo to nebezpečné?“ zajímal se hraničář.
„Ano. Cítil jsem z toho zlo. Snad je to nadobro pryč. Avšak tady si nemůžeme být ničím jisti, pojďme radši dál.“

Poslechli Azanyrmuthova slova a pokračovali v cestě. Průchody znovu změnily charakter, tentokrát vše připomínaly chodby egyptského stylu. Další vstupním bodem je opustili a na druhé straně je tentokrát uvítal teplý vzduch pouště.

Kolem dokola se rozprostírala písčitá poušť, kterou místy pokrývaly suché traviny nebo malé oázy. Zvídavý zaměřil kouzlo Sledování na okolí.
„Máš tušení, kde jsme?“ po chvíli se zeptal Bernhard.
Azanyrmuth měl zavřené oči a mlčel. Teprve po chvíli sdělil své zjištění: „Nemám nejmenší tušení. Široko daleko necítím přítomnost žádného osídlení. Tady nic užitečného nenajdeme. Pokračujme Průchody.“

Cestovatelé opět prošli vstupním bodem do neznámých cest. Nepříjemné pocity a přítomnost zla byla naštěstí pryč, přesto zbytečně neotáleli a pokračovali. Toho dne prošli opět sousty míst. Jednou to byl prales, jindy lesy mírného pásu, ještě jednou navštívili oázu v neznámé poušti. Podívali se i do blízkosti dvou vesnic, které měl pod nadvládou nepřítel. Navštívili i město Canventeria, jenž stálo téměř dvě stě mil jižně od Lianaru. Krátký průzkum odhalil přípravy armád k útoku na znovu získané město. Cesta Průchody už proběhla více méně v klidu, kdyby jednou nenarazili na čerstvě rozsápané tělo podivné bytosti, kterou nedokázali přirovnat k čemukoliv známému.

Po noci strávené uprostřed neznámého jehličnatého lesa ve stejném duchu pokračovali další den. Znovu navštívili známá i zcela neznámá místa. Od vesnic, přes jeskyni v Mlžných horách, ledovcové pustině až po další rozpadající se zříceninu. Prošli už desítky míst, avšak do kýžených měst se stále nemohli trefit. Chvílemi se i říkali, jestli tak nebudou bloudit měsíce. Největší obava panovala z Průchodů, kde se protentokrát setkali z divným zářícím létajícím hmyzem.

Dopoledne pátého dne strávili potřebným odpočinkem a sháněním potravy. Po obědě vyrazili do Průchodů. Hned první místo, kde se vynořili, vypadalo velmi slibně. Uvítal je příjemně teplý vzduch. První pohled ukázal, že dorazili do nějakého města. Tentokrát se nacházeli na velkém nádvoří, kolem něhož byla spousta několika patrových domů a chrámů s věžičkami a minarety. Na druhý pohled se město zdálo být opuštěné, protože mnoho domů mělo propadlé střechy, nebo popraskané zdi.

„To vypadalo nadějně,“ lehce zklamaně prohlásil Slavoj.
„Vypadalo, ale zdá se, že zdejší obyvatelé to tu opustili už před spousty lety,“ konstatoval Azanyrmuth. „Dám vlasy do ohně, že nejsme na kontinentu Elisneyr. Takové město na našem kontinentu popisy a příběhy ve starých knihách nezmiňují. Když nad tím přemýšlím, jeden z mých bratrů narazil někde na obraz velice podobného města. Bylo tam napsáno Bir-Alcalab. Mohlo by to být ono.“
„To tady asi nezjistíme?“ položil řečnickou otázku Zsigmond.
„Co víš, třeba jo,“ odpověděl Azanyrmuth. „I když to není momentálně náš úkol, určitě bych se tu rád porozhlédl. Když zaměřím pátrací kouzlo na portály, vidím docela silnou stopu vedoucí k dalším vstupním bodům. Jsou tu nejméně tři a zachytil jsem i dva Portálové kameny. Z toho se dá usuzovat, že tohle bylo dřív významné město. Možná i stejně významné jako Lianar.“
„To by tu mohl být i Kruh světů,“ poznamenal hraničář.
„To si netroufám odhadovat. Pomocí Prstenu kruhu jsme vyzkoušeli jen dvě pozice z osmi možných. Možná by v budoucnu stálo za to prozkoumat.“

Čtveřice se následně pustila do zběžného průzkumu. Z velkého náměstí pokračovali širokými ulicemi. Se zaujetím si prohlíželi trosky domů, chrámů a rozlehlých paláců. Prošli jeden poničený klášter i několik zanedbaných plevelem zarostlých zahrad. Vše bylo v mnohem horším stavu, než se na první pohled zdálo.

„Co myslíte? Vrátíme se?“ navrhoval zvěd.
„Asi jo,“ souhlasil Azanyrmuth. „Strávili jsme tu hodně času. Snad se sem někdy v budoucnu vrátíme. Je to neskutečně velké město.“
„Akorát se podivuji, že jsme nenarazili na nějaké tvory.“
„Já bych na to nespoléhal. Cítím tu přítomnost nějakého skrytého zla,“ svěřil se s pocity Azanyrmuth. „Nedokážu přesně říct, co to je, ale trochu mě z toho mrazí. Možná bychom se víc dozvěděli z průzkumu zdejšího podzemí. Avšak nedoporučoval bych to. Naprosto zbytečně bychom ohrožovali naši výpravu.“

Zatímco se vraceli zpět tichým městem, kterým slabý vánek hnal zrnka písku pustými ulicemi, v hlavách se jim honily myšlenky na skryté zlo, o němž mluvil mág a průzkumník Azanyrmuth Zvídavý.

Průchody je uvítaly opět podivným tichem narušovaným slabým hučením a jakýmsi vzduchem, jenž nebyl ani teplý ani chladný. Zvídavý je stejně jako už tolikrát předtím vedl spletitým labyrintem cest spojující místa Aldeneerinu a kdo ví jakých světů ještě. Najednou si před sebou všimli jedné věci, o které mluvil Alfern. Cesty se průběžně rozpadají, aby potom vznikaly zcela nové. S tímto jevem se už dvakrát v malé míře setkali. V některých chodbách byly patrné prasklinky a při chůzi mohli zaslechnout občasné praskání kamene. Tady to však bylo v mnohem větší míře. V podlaze zely velké díry do černé nicoty a chodby byly rozervané širokými prasklinami. Kolem sebe slyšeli praskání kamene a přímo před nimi se za hlasitého hluku zřítila další část chodby.

„Tohle nevypadá vůbec dobře,“ komentoval rozpadající se chodbu hraničář Bernhard.
„Musíme to projít co nejrychleji,“ naléhavě vyzval ostatní zvěd. „Tahle cesta už moc dlouho nevydrží.“

Času na rozmýšlení bylo málo, a proto nemeškali a rychle se vydali po ještě stojících částech cesty. Zdi kolem praskali a trhliny se neustále rozšiřovaly. S nedůvěrou zkoušeli šlapat na odtrhnuté části, jenž záhadně visely ve vzduchu, přesto pevně setrvávaly na místě i když na ně cestovatelé stoupli.

Konečně se dostali do sálu s rozcestníkem, který už nebyl porušený. Všichni si oddechli. Netroufali si domýšlet, co by se stalo, kdyby někdo z nich spadl do nicoty. Potom pokračovali v cestě. Vstupní bod se nacházel hned za křižovatkou.

Pro tentokrát se dostali do dalšího pustého, zcela zničeného a vzrostlými stromy zarostlého města. Chvíli se zde odpočinuli a po krátkém průzkumu se raději vydali vstříc další cestě, protože bručení, skřeky a pískání ozývající se ze všech stran, nevzbuzovalo v nich důvěru.

Když se vrátili na křižovatku, okamžitě si zde všimli jedné věci. Cesta, kterou se před chvílí rozpadala, už neexistovala. Vodící šedá čára zmizela a cesta jakoby nikdy neexistovala. Teprve teď jim došlo, že všechny pokusy o zmapování Průchodů by přišly záhy vniveč.

Zatímco na Aldeneerin přicházel večer, cestovatelé pokračovali v dlouhé cestě. Před nimi se otevřeli další kamenné dveře vstupního bodu. Před tím, než učinili ten rozhodný krok do vlnící se světlemodré bariéry, vždy si v duchu řekli: „Kam nás to hodí tentokrát.“

Na druhé straně je uvítala příjemná prosluněná zahrada za kamennými dvou a třípatrovými domy. Z blízké ulice doléhal ruch města. Povozy klapaly po kamenné dlažbě, z nedaleké kovárny se ozývaly rány kladiva do kovadliny a poblíž mohli zaslechnout útržky nějakého rozhovoru v cizím jazyce.
„Kde jsme teď?“ tiše se optal se zvěd Zsigmond.
„Jsme na místě,“ s úlevou pravil Azanyrmuth. „Tohle je Gathol-Dum. Poznávám ho, jeho vyobrazení jsem viděl na mnohých obrazech. Pojďme tedy předat naši žádost.

Vyšli na ulici, která byla na rozdíl od širokých ulic Lianaru, úzká, křivolaká a stoupající mezi domy. Kolemjdoucí si rychle všimli jejich přítomnosti.
„Kdo jste a z kama jste se tu najednou vzali?“ oslovil je jeden Naugrim obecnou řečí. Stejně jako ostatní měl na sobě tuniku s páskem, která byla zdobena runovým písmem. Všichni byli vzrůstem o hlavu menší než Aldeřané o to houževnatější. Každý nosil dlouhé vlasy a plnovous, často i zajímavě upravený.
„Mé jméno je Azanyrmuth Zvídavý. Tohle je válečník Slavoj, zvěd Zsigmond a hraničář Bernhard,“ představil všechny mág a průzkumník v jedné osobě. „Přišli jsme sem z Lianaru. Podařilo se nám město získat zpět, ovšem bez pomoci padne opět do rukou Ori. Potřebujeme proto mluvit s vaším vládcem.“
„Buďte zdrávi. Jestli je pravda, co říkáte. Mohlo by to znamenat velký zvrat ve válce. Tož promluvíme si o tom. Zatím pojďte za námi.“

Cestou městem se čtveřice stala pro okolí atrakcí. Někteří měli ještě v paměti dávné společné boje proti Ori před osmdesáti lety, které však skončily pouze osvobozením města Elyswer. Zpráva o příchodu Aldeřanů a osvobození Lianaru se brzy šířila celým Gathol-Dum, a tak nebylo divu, že jejich náhlý příchod způsobil pozdvižení.

Zastavili se před vchodem do podzemní části města, která byla vytesána ve skále a rozprostírala se pod městem i pod horami v okolí. Samotný vstup byl majestátní. Aldeřané ohromeně zírali na mistrně postavenou stavbu, jenž dosahovala výšky téměř dvou set stop. Dle množství oken, hradeb s cimbuřím si jen těžko mohli představit obrovitost vnitřních prostorů. Po stranách stály jako na stráži dvě obří sochy bojovníků Naugrim ve zbroji. Při tom si uvědomovali, že je to už přes sto let, kdy mohl nějaký Aldeřan spatřit tento nádherný kus stavitelského umu.
„Počkejte tu,“ přikázal jim strážný před hlavní branou. „Předáme vaši zprávu vládci Gorinovi, a ten rozhodne.“

Poslechli příkaz strážných a zatímco Naugrim vstoupili do podzemí, Aldeřané obdivovali město. Čekali zde necelou hodinu, přičemž se obávali, zda jejich žádost bude vyslyšena.

Velká brána se otevřela a z útrob pevnosti v doprovodu několika válečníků vyšel i vládce Gorin.
„Vítajte v Gathol-Dum,“ uvítal je vládce v honosné černošedé zbroji. Jeho výraz a černé dlouhé vlasy byly nepřehlédnutelné.
„Těší nás.“
„Tož prý jste vyhnali Orijovce z Lianaru, je to pravda?“ zeptal se vládce. Chtěl tu zprávu slyšet přímo od nich a ujistit se, že si z něj někdo neudělal srandu.
„Ano,“ odpověděl rozhodně a z určitou hrdostí v hlase. „Získali jsme město zpět. Ovšem bez pomoci bude brzy čelit obří přesile. Naši zvědové už odhalili armády připravující se k protiútoku. Máme sice podporu i z ostatních světů, ovšem před pár dny jsme zahájili mohutný protiútok s cílem osvobodit zotročené světy, a tak sil není tolik“
„Je to pravda,“ radostně pravil. „Tož to bude výborná příležitost k zahnání nepřítele. Vydám rozkaz ke shromáždění armády. Počítejte s naší pomocí, ovšem je třeba tu zprávu předat i Elysweru. Naše počty nejsou tak velké.“
„Výborně. Takže naše strastiplná výprava slaví první úspěch. Samozřejmě i Elyswer máme v plánu navštívit. Též chceme získat i podporu Argonianů a Drabinů. Pokud se bude dařit, ruku k dílu by mohli přidat i Orkové.“
„To by bolo dobré,“ souhlasil Gorin a po chvilce přemýšlení si prohlédl čtveřici a zeptal se: „Kde máte další bojovníky?“
„Jsme jen my čtyři.“
„Jen? A jak jste se k nám dostali?“
„To je na trochu delší povídání. Možná by bylo lepší to probrat u korbele pěnivého moku.“
„Tož to zní jako dobrej nápad. Pojďte za mnou. Zvu vás.“

Gorin je pozval do majestátní hodovní síně umístěné v útrobách podzemního města. Aldeřané znovu obdivovali okázalost, stavitelské dovednosti a schopnosti umělců, jenž vytvořili obří sochy a mnohé dekorace. Zde si vládce i jeho nejvěrnější druzi vyslechli povídání o systému portálů. Přítomní u bohatě prostřeného stolu byli fascinováni systémem, o němž dosud neměli nejmenší tušení. Vyslechli též vyprávění o bitvě o Lianar i o spojencích ze spřátelených světů. Kromě všeho ještě probrali plán postupu armád.
„Tož si to ještě jednou projdeme,“ pravil Gorin. „Zítra vyšlu posly a do pěti dnů bych tu shromáždil dobré dva tisíce válečníků. Vyrazíme na Elyswer, kde se k nám cestou přidají další bojeschopní válečníci. Mohli bychom získat armádu až čtyř tisíců válečníků. To už je pěkná armáda. Nemožu však vzít úplně všechny síly. Něco musím nechat na případnou obranu říše Khazadnuluk. Potom sa musíme probít k Elysweru, kde se k nám připojí místní obránci a počkali bychom i na ty ještěrčí lidi. Zapomínám pořád, jak se jmenují.“
„Argoniáni,“ připomněl mu název Azanyrmuth.
„Jo Argoniáni. Stejně to do zítra zapomenu. Nu což. Ať jsou i vaše cesty úspěšné.“
Hodování se protáhlo do pozdních nočních hodin a to už bylo jasné, že Aldeřané ten den už nikam nepůjdou. Ochotně přijali nabídku k přenocování a čtveřice se tak mohla v klidu po pěti dnech vyspat.

Vzbudili se před polednem krásně vyspaní. To už Gorin vyslal posly do všech koutů země a sám dohlížel na přípravy. Aldeřané s vládce ještě jednou pojedli, a potom už se mohli vydat na cestu. Čtveřice vyhověla Gorinovu přání a ukázala mu vstupní místo do Průchodů. Sám neskrýval údiv na tím, že je ten vstup tak na očích a nikdo si toho dosud nevšiml. I vládce Naugrim poznal moc ukrývacího kouzla.

Když se dveře za nimi zavřeli a ponořili se do útrob Průchodů, Azanyrmuth vyvolal opět Světlušku a sledovací kouzlo. Cestování Průchody tak pokračovalo šestým dnem. První místo, kde se ten den vynořili byl jakýsi suchý a naprosto mrtvý les. Azanyrmuth zde vycítil přítomnost nějaké negativní síly, jenž tenhle les zabila. Neměl však tušení, kde se vyskytují. Další navštívené místo byl tropický ostrov. Ten se ukázal jako obývaný nějakým kmenem. Veškeré pokusy o komunikaci se omezily pouze na jednoduché posunky. Třetí místo na cestách bylo další zpustlé město, které tentokrát sužovala velmi tuhá zima. Oproti tropickému ostrovu to byla velice ostrá změna. Cestovatelé odhadovali, že se museli dostat kamsi daleko na sever, možná na nějaký kontinent severně od Elisneyru. Rychle se proto vrátili do Průchodů.

Cestou minuli několik křižovatek a mostků, když zaslechli nějaké dupání. Nejprve slabě, potom stále silněji. Zastavili se. Přesto vše nasvědčovalo, že se to blížilo přímo k nim. Připravili si zbraně k případné obraně. Všichni pozorně hleděli do míst, odkud se hlučné kroky ozývaly. Bylo to stále blíž. Před sebou najednou rozeznali jakousi siluetu. Odhadem měřila deset stop a připomínala jakéhosi golema. Šel přímo po nich. To už Azanyrmuth vypustil připravenou ohnivou kouli. Ta se však jen rozprskla o jeho patrně kamenné tělo. Zvěd napnul luk a vystřelil šíp. Ten se od jeho těla neškodně odrazil. Mezitím už vyrazil válečník Slavoj ozbrojen sekerou a hraničář Bernhard mečem. Oba se mu rychlým krokem dostali do zad a udeřili. Ozvalo se jen hlasité cinknutí a podivný golem nejevil žádnou známku poškození. Zato Bernhard se Slavojem měli co dělat, aby uhli před silným údery pěstmi. Cestovatelé si rychle uvědomili, že ho nedokáží nijak zranit. Azanyrmuth to zkusil ještě Magickým ostnem. I ten se ukázal jako naprosto neúčinný. Než se dal spolu s ostatními na útěk zkusil to ještě Vzdušným rázem, jenž se osvědčil při setkání s neviditelným před pár dny. I tento útok golem přestál bez povšimnutí.

Cestovatelé se museli dát na útěk. Než Azanyrmuth doběhl společníky, radil jim, kudy mají pokračovat. Golem za nimi běžel neobvykle vysokou rychlostí, měli co dělat, aby mu prchli. Běželi k nejbližšímu vstupnímu bodu a doufali, že zůstane v Průchodech. Nikdo netušil, které bytosti jsou schopny procházet portály a které ne.

Proběhli otevřeným průchodem a na druhé straně co nejrychleji utíkali pryč. Sotva proběhli, kamenné dveře se za nimi zavřely, a tak se zdálo, že Golem zůstal v Průchodech. Přesto nechtěli situaci podceňovat a utíkali dále do skal. Teprve po chvíli se pořádně rozhlédli. Nacházeli se v pískovcovém skalním městě. Kolem nich se tyčily vysoké pískovcové věže, roztodivné útvary, které připomínaly kde co a vysoké skalní stěny. Zvolnili krok a jak se procházeli skalním labyrintem, obdivovali všemožné útvary.

„Kde jsme teď?“ zamyšleně se zeptal zvěd.
„Mohlo by to být jedno ze skalních měst Elisneyru“ pravil Azanyrmuth. „Jedno z nich se nachází v okolí Argonianského města Wilacalon. Druhé je vzdáleno přes dvě stě mil jižněji podél pobřeží. A taky můžeme být i na jiném kontinentě. Nemám tušení, zda jsou podobná místa i jinde, ale podle mě je to téměř jisté. Teď nám nezbývá, než zjistit, ve kterém jsme.“
„Předpokládám, že se asi nemůžeme vrátit do Průchodů,“ domníval se hraničář.
„Předpokládáš správně. Bude chvíli trvat, než ten golem odejde pryč, nejlépe někam hodně daleko, aby nevycítil naši přítomnost. Nevím, jak nás mohl najít. Možná vycítil naši stopu, slyšet naše kroky, či naše hlasy. Nerad bych se sním potkal znovu. Máme teď několik možností. Buď tu přečkat noc. Najít jiný průchod, či Portálový kámen.“
„Vzhledem, že se blíží večer, volil bych první možnost,“ navrhl válečník.

Všichni po krátké rozmluvě souhlasili s přenocováním. Skalní město se zdálo být bezpečným místem, které svou členitostí poskytovalo spoustu jeskyň, úkrytů a zákoutí. Jedno takové vyvýšené místo našli. Průzkumem odhalili, že podle pravidelných rýh a otvorů ve skalách musel na tomto místě stát v dávných dobách nějaký dřevěný hrad, či tvrz. Poblíž objevili i potůček a malou tůň s křišťálově čistou vodou. O vodu bylo tedy postaráno.

Večer si nad ohněm opekli uloveného zajíce a Azanyrmuth se kouzlem snažil zaměřit další vstupní body do Průchodů. Žádné však široko daleko necítil. Lepší to bylo s Portálovým kamenem, který se tu nalézal nedaleko. Rozhodli se pro další cestu využít tuto možnost.

Noc byla v tuto dobu dost chladná a tichá. Proto bylo nutné udržovat oheň i přes noc. Dřeva v okolí nebylo nazbyt, a tak si udělali zásobu ještě před spaním. Během hlídek byl kolem klid, vše nasvědčovalo tomu, že pronásledovatel se tu zcela jistě neprochází.

Probudili se do studeného rána. Protože už byli na cestách sedmý den, bavili se u snídaně převážně o Lianaru. Vůbec nevěděli, jaká je tam situace. Možnost vrátit se domů se rovnala velké náhodě. Z tohoto důvodu si uvědomovali, že jakmile splní svůj úkol, budou se muset vrátit po svých, nejlépe v doprovodu něčí armády.

Azanyrmuth Zvídavý i zde vedl čtveřici cestovatelů. V rozsáhlém labyrintu cest skalního města se dalo lehce zabloudit. Naštěstí sledovací kouzlo i na tomto místě fungovalo zcela bezchybně, přesto musel mág vydávat mnohem více síly na jeho udržení. Cesty mezi pískovcovými skalními útvary často působily stísněně. Kolikrát se museli proplétat sotva tři stopy širokou pískem pokrytou klikatou cestou. Jindy procházeli dvě stopy úzkou rovnou průrvou ve skále, jenž měla na výšku dobrých šedesát stop a tři sta na délku. Celé to působilo ohromně, ale zároveň i děsivě, jakoby se obě skály chtěly k sobě přiblížit a rozdrtit nebohé cestovatele.

Ve spleti cest strávili velkou část dopoledne. Bloudění nemělo konce. Azanyrmuth je stále ujišťoval o správné cestě, ale Portálový kámen se stále ne a ne objevit. Zvídavý je však uklidňoval, že stopa je stále jasnější a až to nebude dlouho trvat.

Kouzlo je zavedlo do vyšších poloh, odkud byl také pěkný výhled do okolí na nekonečná skaliska občas porostlá modříny. A zatímco se kochali volnější prostorem vrcholku skály, přímo před nimi našli to, co tu tak dlouho hledali. Tři sáhy vysoký sloup pokrytý malými kamínky. Vypadal naprosto stejně, jako ten, který stál v zahradách Lianaru.

„Hledejte nějaký lesknoucí drahokam,“ vyzval Azanyrmuth své druhy.
„Kam myslíš, že nás to přenese?“ zajímal se válečník, zatímco pomáhal ostatním hledat.
„To netuším. Ovšem, pokud jsme ve skalním městě v okolí Wilacalonu, mohlo by nás to přenést přímo k cíli.“
„Mám ho,“ radostně vykřikl Bernhard. „Tak ať je to ono.“

Jakmile se dotknul zlatavě se lesknoucího kamínku, bílá zář pohltila vše kolem za zvuku krátkého bzučení a okolí se na moment ponořilo do tmy. Když bílá zář znovu odhalila okolní svět, nacházel se úplně jinde. Ještě než se stačil rozhlédnout, zbytek Aldeřanů už byl u něj.

Portálový kámen stál na malém plácku porostlý vysokou trávou, který obklopovaly další pískovcové skály. Odtud vedla jen jedna široká cesta do otevřeného prostranství, kde mohli spatřit zvláštní příbytky ve tvaru velkých balvanů. Některé byly pouze přízemní, jiné měli i dvě patra. Většina měla i nepravidelně tvarovaný komín, takže dům tak trochu připomínal cibuli. Zprvu netušili, kam je Portálový kámen přenesl, ale Azanyrmuth byl přesvědčen, že se jedná o hledaný Wilacalon, přestože jej viděl jen jednou na ilustraci v knize.

Jakmile přišli blíž, uviděli velkou část prazvláštního města. Už jen podivné domy ve tvaru balvanů, působily nezvykle. Na travnatých prostranství rostly velmi staré stromy, jejichž větve se nakláněly nad domy, ulice byly povětšinou dlážděné, avšak často zaplavené vodou. Místním to evidentně nevadilo, protože Argoniáné byli tvorové napůl člověk a napůl jakýsi plaz. V džungli a ve vodě byli jako doma, a tak nebylo divu, že Orijovci neměli proti nim v tomto prostředí šanci. Cestovatelé se stejně jako v případě Gathol-Dum na sebe snažili upoutat pozornost.

„Kde jste se tu vzali? Nemíváme tu návštěvy,“ podivil se jeden Argoniánec. „Nejdřív jsem si myslel, že je to někdo od nás, ale teď jsem si všiml, že jste Aldeřané. Jak jste prošli přes hlídky?“
„Abych pravdu řekl, přišli jsme takovým zvláštním portálem,“ odpověděl za všechny Azanyrmuth. „Pokud chcete, klidně vám povím víc, ale teď jsme tu ohledně důležitější věci.“
„Hlavně, že nejste nějací Orijovští zvědi. Poslední léta je od nich naštěstí klid. Takže abych se představil, říkají mi Wumeek.“
A zatímco se Aldeřané představili, z okolních ulic a domů se sešlo mnoho dalších obyvatel Wilacalonu. Po nezbytném seznámení přešel Wumeek rovnou k věci: „O co důležitého se jedná?“
„Podařilo se nám vyhnat Ori v Lianaru. Město je opět naše. Ovšem bez pomoci, ho může nepřítel získat zpět. Proto hledáme spojence po celém Aldeneerinu. Přišli jsme i za vámi. Víme, že vás není mnoho, ale každá pomoc se nám hodí. Svou účast přislíbili už Naugrim.“
„Uvidíme, co se dá dělat. Zajdeme za Eleedal-Lei, naším vládcem. Následujte nás.“

A tak se vydali po mokrých ulicích Wilacalonu do královského paláce, či jak se tomu dalo říkat. Ve skutečnosti to byl mnohem větší balvan, který měl i mnoho věžiček, ochozů a kulatých oken jako tomu bylo i u ostatních domů.

Po krátké rozmluvě se strážnými Aldeřané získali audienci u vládce Wilacalonu. Ve velké překvapivě útulné síni se za krátko sešla celá vládnoucí rada včetně výše postavených Argoniánů. Zde se probírala současná situace na Aldeneerinu. Mnozí si uvědomovali, že se naskytla výborná příležitost k porážce nepřítele, který sužoval Aldeneerin téměř po dvě století.

„Souhlasíme tedy s vysláním vojsk na pomoc Lianaru,“ rozhodl vládce Eleedal-Lei. „Do dvou dnů jsme schopni shromáždit odhadem dva až tři tisíce bojovníků. Potom se vydáme do Elysweru, kde se spojíme s tamní armádou a Naugrim.“

Aldeřané přijmu-li pozvání k večeři, kde došlo na dlouhá vyprávění příběhů, podobně jako tomu bylo u Naugrim v Gathol-Dum. I zde využili možnosti klidného a relativně pohodlného noclehu. Vzhledem k vlhkosti zdejšího prostředí tu nebyla nouze a různý poletující hmyz.

Osmý den od začátku cesty Aldeřané probírali, jakým způsobem budou dál cestovat.
„Jak daleko je to vůbec do Elysweru?“ zajímal se Bernhard.
„Když jsem se včera bavil s místními, říkali, že nejkratší cesta je dlouhá sto padesát mil a zabere nám pět dní,“ pravil Azanyrmuth.
„Takže máme dvě možnosti,“ shrnul všechny fakty Zsigmond. „Buď půjdeme s Argoniány, což nám zabere i s dneškem šest dní a nebo to risknout Průchody a ušetřit tak čas.“
„Abych pravdu řekl, výhodnější mi přijde jistá cesta s vojsky,“ navrhl Zvídavý. „Vzpomeň si, jak dlouho nám trvalo, než jsme se dostali do Gathol-Dum. Můžeme mít znovu štěstí, ale taky Průchody můžeme bloudit třeba i deset dní. A nesmíme zapomenout na ta nebezpečí, do kterých už jsme se dostali.“
„Asi máš pravdu,“ přijal návrh mága zvěd. „Když si vzpomenu, kolik míst jsme navštívili a kolik jich může být.“
„Může jich být i tisíce a to nemluvím o možnosti cesty na jiné světy, či do jiných sfér. Ta místa, jenž jsme navštívili, klidně nemusela být součásti Aldeneerinu.“
„Takže rozhodnuto,“ pronesl Slavoj. „Půjdeme s Argoniány.“

Ten den Aldeřané přiložili ruku k dílu a pomáhali při přípravách na dlouhou výpravu. Další den se už jen dokončovalo potřebné a po poledni se vydali s armádou na cestu. První míle vedly složitým skalním labyrintem. Naštěstí byla cesta o něco širší než ta, kterou se dostávali k Portálovému kameni, přesto první postup trval celkem dlouho. Teprve, když opustili skály a cesta pokračovala mokřady, postup se zrychlil. Cestou mohli obdivovat občasná skalní města už mnohem menších rozměrů nebo jen osamocené skály. Rovněž se bavili s Argoniány o různých příbězích a tajemství, které se vypráví o tomto kraji. O ztracených dobrodruzích, kteří se ve skalních labyrintech ztratili, o prokletém pokladu, duchovi skal, živých kamenech a mnohých dalších. Díky tomu cesta ubíhala.

Další den se nesl v podobném duchu. Až teprve před večerem je čekal první boj. Pobřežní město Caligand, které bylo od Wilacalonu vzdáleno padesát pět mil, tvořilo jakési rozhraní mezi zemí Argoniánů a zbytkem kontinentu. V dávných dobách zde žili Staří Aldeřané po boku Argoniánů. Dnes město obývalo dvanáct set Aldeřanů, kteří byli pod nadvládou nevelkého počtu Ori.

Armáda k městu Caligand dorazila za soumraku. Jeho obránci vůbec netušili, co se na ně chystá, a tak na hradbách obcházely jen nezbytné počty hlídek. Protože Orijům se nepodařilo ani jednou dobýt Wilacalon, umístili sem posádku, která měla hlídat Elisneyr před případným útokem Argoniánů. Ti se však k útoku neměli, a tak ostražitost nepřítele po čase opadla.

Argoniáni se uměli mistrně ukrývat v hustých lesích. Díky tomu zcela nepozorovaně obklíčili město včetně přístupové cesty. Bylo v nejvyšším zájmu udržet postup armády co nejdéle v utajení. A zatímco nicnetušící Orijové trávili večer jídlem, či modlitbami, venku se chystal útok.

Na povel Argoniánského vojevůdce spustili ukrytí lukostřelci střelbu. Mnoho hlídek na hradbách padlo, aniž by zjistilo, odkud smrtící střela přišla. Než nepřítel zjistil, že je něco špatně, už hlavní armáda vyrazila na zteč. Hradní brány padly rychle a než skromná posádka města stačila přeskupit obranu, Argoniánští válečníci pobíhali ulicemi města a likvidovali veškerý odpor. Bitva o Caligand tak trvala velmi krátce bez většího krveprolití. Mnozí obyvatelé se až po půlnoci dozvěděli, že město bylo osvobozeno. Našli se i někteří, kteří až ráno zjistili, že jsou svobodní.

Další den se teprve uváděly věci na pravou míru a současně se hledali bojeschopní obyvatelé města. Dalo se však očekávat, že nepřítel neponechá čerstvě osvobozené město v klidu a pokusí se ho získat zpět. Proto zde většina bojovníků zůstala a armádu Argoniánů posílila pouhá stovka dobrovolníků. I to bylo alespoň něco, než nic.

Třetí den cesty uběhl bez větších nepříjemností. Protože po poledni dorazili na hlavní cestu vedoucí z Andarionu do Elysweru, doprovázeli armádu předsunutí průzkumníci, kteří mapovali pohyb případných hlídek Orijů, takže Argoniáni byli na ně vždy včas připraveni.

Další den cesty se opět o něco přiblížili k cíli. Cestou míjeli občasné usedlosti, vesnice a statky. Těmto místu věnovali zvýšenou pozornost, protože se zde často pohybovaly Orijské hlídky. Krátce po poledni je na cestě čekalo ještě jedno malé město. Protože v okolí města bylo mnoho polí, pastvin, luk a jen minimum mezí, nebylo kam se schovat. Proto jeden oddíl v dostatečné vzdálenosti obešel město. Když zaútočila hlavní armáda přímo, vyrazil i druhý oddíl, který opět zaručil, aby z města nikdo neprchnul.

Přestože město Girharm bylo o něco menší než Caligand, narazili zde na větší odpor. Trvalo mnohem déle, než útočníci prolomili bránu a město od nepřátel vyčistili. Odpoledne Argoniáné spolu s obyvateli zajistili nezbytnosti, jako ošetření raněných a zajištění města před protiútokem Ori. I zde se asi sto padesát místních přidalo k armádě.

Po noci strávené v Girharmu už nic nebránilo v pokračování přesunu do Elysweru. Čím se blížili ke svobodnému městu, tím častěji naráželi na zpustlá stavení, prázdné vesnice a zchátralé statky. I pole působila stále častěji zanedbaně. Evidentně vstoupili do oblasti zmítané častými boji, a tak nebylo divu, že odsud obyvatelé utekli do bezpečnějších oblastí. Ori se nikdy nevzdali války s Elyswerem, avšak ten se od úspěšného povstání v roce 508 urputně bránil. Pravda, že kdyby Orijové vzali většinu svých sil, město by nemělo šanci. Protože by se to neobešlo bez velkých ztrát a navíc by v méně hlídaných oblastech hrozila vzpoura, Ori omezili útoky na pouhé vyhladovění města. Ani tato snaha nepřinesla úspěch. Elyswer bylo přímořské přístavní město, a tak nebyl problém vybudovat farmy jinde, například na blízkých ostrovech či v říši Khazadnuluk.

V podvečer pátého dne cesty konečně spatřili vysoké věže, pevné hradby a červené střechy domů. Město Elyswer bylo na dohled. Okolní pláně nesly stopy občasných bojů. Poničené katapulty, rozlámané štíty, rezavé zbraně a hromady kostí se válely všude po okolí.

Jako první k městu vyrazila čtveřice Aldeřanských cestovatelů v doprovodu vůdce Argoniánské armády. Příchod Argoniánské armády nejprve vyvolal mezi obránci města zděšení, když však před branami spatřili nikoliv nepřátele, ale Aldeřany v doprovodu Argoniánce, místo troubení na poplach vyslali z města královského posla v doprovodu čtveřice strážných.

„Buďte pozdraveni,“ prohlásil s rozhodností posel. „Z jakého důvodu přicházíte?“
„Mé jméno je Azanyrmuth Zvídavý. Přišli jsme vás požádat o pomoc. Město Lianar je opět v rukou Aldeřanů, avšak momentálně čelí útokům Ori.“
„To jste vy,“ vzpomněl si posel, sotva mu stačil mág průzkumník vše vysvětlit. „Včera sem dorazil posel Naugrim, že přislíbili pomoc Lianaru. Také se zmínili o tom, že pravděpodobně přivedete i Argoniány.“
„Ano. Je to tak. Vedeme dva a půl tisíce Argoniánských bojovníků a cestou se k nám přidalo asi dvě stě padesát dalších bojovníků z měst, kde jsme Ori porazili.“
„Tak to jste tu vítání. Hned tu zprávu předám našim vládcům. Vyčkejte tu než otevřeme brány.“

A zatímco se posel vrátil zpět do města, Aldeřané se vrátili pro armádu. Když dorazili před bránu, už je obránci i obyvatelé města vítali. Krátce nato i dorazili všichni čtyři vládci města, kteří je přišli přivítat. Od pohledu to byli velmi silní a mocní válečníci. Z jejich výrazu bylo možné vyčíst hrdost, statečnost a odhodlanost. Aldeřanům stačil jediný pohled a už jim bylo jasné, jak dokázali pozvednout morálku obránců. Na sobě měli velice slušivé reprezentativní černostříbrnozlaté kyrysy. Všichni, jak se na správné válečníky sluší, nosili dlouhé vlasy.

„Buďte vítáni v Elysweru,“ pozdravili je vládci, kteří se představili jako Eric, Joey, Scott a Logan.
Poté, co se představili i Aldeřané a vůdci Argoniánů, mohlo se přejít k věci. Vydali se do velkého královského paláce, který se majestátně tyčil na rozlehlým městem, jehož populace činila dvanáct tisíc obyvatel. Cestou už probírali některé základní záležitosti.
„Nečekali jsme vás tak brzo,“ pokračoval Joey. „Posel Naugrim nám říkal, že k cestování používáte nějaké Průchody, a že nemáte tušení, kde se zrovna vynoříte.“
„To je pravda,“ odpověděl Azanyrmuth. „O těch Průchodech a dalších způsobech se můžeme pobavit později. Je toho opravdu hodně.“
„Jistě.“
„Dá se říct, že jsme měli štěstí a Wilacalon objevili brzy. Kdo ví, kde jsme všude byli a kolik míst ještě projdeme. Hlavně, že tu nejdůležitější část jsme splnili. Neříkali Naugrim, kdy dorazí?“
„Snad už zejtra odpoledne, pokud je nezdrží nějaký boj. V cestě jim stojí dvě města, které jsou v moci nepřítele, ale to není nic, s čím by měli problém. Naugrim jsou velice udatní válečníci. Ohledně naší armády jsem včera vydal rozkaz k přípravám. Do čtyř dnů by mělo být připraveno šest tisíc válečníků.“
„A kolik máte mágů?“
„Nějaké tu máme, ale není jich mnoho.“

Aldeřané přijali pozvání na královskou hostinu, která byla připravena právě v královském paláci. Ještě než do něj vstoupili, mohli obdivovat obrovskou stavbu, která dosahovala podobné majestátnosti jako palác v Lianaru. Skládal se s mnoha mohutných věží, domů, paláců a spousty klenutých mostků, jenž propojovaly jednotlivá křídla. Ještě, než vstoupili hlavní branou do jeho okázalých útrob, všiml si Azanarmuth jednoho povědomého sloupu v přilehlé zahradě. Okamžitě mu bylo jasné, o co se jedná. Byl to jeden z Portálových kamenů. Stál tu uprostřed zahrad a nikdo dosud nezjistil k čemu slouží.

Celý večer se hodovalo, popíjelo a samozřejmě vyprávělo spoustu příhod z cestování, o dění v Lianaru i na Ostatních světech. Několikrát si připili na budoucí vítězství v nadcházející bitvě. Všichni byli přesvědčení, že Ori v roce 587 konečně padnou a Aldeneerin bude znovu svobodný.

Další den bylo v Elysweru velice rušno. Válečníci se chystali na dlouhou cestu, takže si obstarávali potřebné vybavení, zásoby a hlavně výzbroj. Nezaháleli ani Argoniáné, kteří spojencům v mnohém pomáhali. Azanyrmuth občas zašel na hradby a vyhlížel příchod Naugrim. Ti dorazili až odpoledne. Armáda dalších čtyř tisíců bojovníků doplněná asi třemi stovkami dalších bojovníků, brzy zaplnila Elyswer, takže ve městě bylo docela těsno.

Po celý den probíhaly rozsáhlé přípravy. Město se proměnilo na rušné mraveniště, kde neustále někdo pobíhal tam a zpátky a pořád něco někam přenášel. Práce bylo hodně, a tak nebylo divu, že celá skoro třinácti tisícová armáda plánovala vyrazit až za dva dny. Aldeřanští cestovatelé se však rozhodli za pomocí Průchodů vyrazit o den dříve. Chtěli ještě najít orlí říši Drabin, jejíž bojovníci by díky útokům ze vzduchu mohli Lianaru výrazně pomoc.

Čtveřice cestovatelů, se tedy následujícího dne po vydatném obědě rozloučila jak s vládci Elysweru, tak i s vůdci Naugrim a Argoniánů. Z královských skladů si mohli před odchodem doplnit výbavu a zásoby jídla. Poté se již v doprovodu s vládci Elysweru odebrali k jednomu ze dvou vstupních bodů do Průchodů, které se nacházely ve městě. Použili ten v královských zahradách.

„Před tím si toho nikdo nevšiml,“ neskrýval překvapení Logan.
„Z toho si nic nedělejte. Podobně reagují naprosto všichni,“ vysvětloval Azanyrmuth. „Však víte, co jsme vám vyprávěli o tom kouzlu. A také vám snad nemusíme připomínat, že Průchody jsou velmi nebezpečné místo, tak ať za námi nikdo nechodí. Kdo ví, s čím se tam ještě setkáme.“
„Jasně. Tak šťastnou cestu, setkáme se v bitvě o Lianar,“ rozloučil se Joey a po něm i všichni ostatní.
Potom cestovatelé přistoupili ke kamenným dveřím, které se otevřeny jako na povel a vzápětí se pustili vstříc dalším cestám.

„Tak zase na cestách,“ poznamenal zvěd Zsigmond, hned jak Azanyrmuth vykouzlil světlušku.
„Přesně,“ souhlasil s jeho slovy Azanyrmuth. „Ale těší mě, že jsme v podstatě splnili naše poslání. Početná armáda vyráží už zítra.“
„Taky mě to těší. Jak dlouho jim bude trvat, než tam dorazí?“
„Je to přes tři sta mil. Cestou je čeká mnoho opevněných měst. Hádám, že než dorazí k Lianaru, může to trvat i dva měsíce.
„Sakra, to je docela dlouho,“ zhrozil se Bernhard.
„Je to dlouho, ale nezapomeň, že po celou dobu půjdou nepřátelským území. Musejí dávat celou cestu pozor. A navíc se pochod takové armády rozhodně neutají. Dřív nebo později se o nich Ori dozví a určitě se je pokusí zastavit. Proto musíme zmobilizovat veškeré potenciální spojence. Každá tisícovka bojovníků se počítá.“

Když domluvili, pokračovali v cestě temnými Průchody. Zprvu navštívili jakýsi starý zanedbaný les zarostlý roštím a dalším plevelem. V okolí se ozývaly roztodivné zvuky lesa, od cvrkání, krákání až po podivné chrochtání a bručení. Ve vzduchu se nesl pach bahna a plesnivějícího listí. Zde se nezdržovali a pokračovali dál. Dále dorazili do trosek dalšího zaniklého města, které nepůsobilo o moc přívětivěji. Potom trosky pouštního města vystřídala pro změnu bažina. Nakonec navštívili jakýsi starý polorozpadlý chrám na vrcholcích neskutečně vysokých slepencových skal. Místo bylo natolik úchvatné, že se rozhodli věnovat čas k jeho průzkumu. Vyšli na vrchol zachovalé věže chrámu, odkud se jim naskytl nádherný pohled na další neskutečně vysoké skály. I na většině z nich stály další podobné chrámy. Celá scenérie působila ve světle zapadajícího podzimního slunce magicky. Protože se místo zdálo být bezpečné, vybrali si ho pro další nocleh.

Šestnáctý den cesty proběhl bez potíží. Navštívili osm povětšinou zcela neznámých míst. Při tom si uvědomovali rozlehlost celého Aldeneerinu a představovali si, že jednou Aldeřané obnoví zašlou slávu všech míst. Sedmnáctý den pokračoval stejně jako každý jiný. Po poledni však v průchodech zaslechli znovu něčí kroky. Zastavili se a připravili se jak k boji, tak k útěku. Pořád měli v paměti nezničitelného golema. Kroky se blížily nezvykle rychle. Stále nikoho neviděli, i přestože kroky zněly tak hlasitě, jakoby neznámý byl přímo před nimi. Azanyrmuth doufal, že se nejedná o toho neviditelného, kterého onehdy srazil do prázdna. Zde by to byl problém, protože tentokrát se nacházeli v klasických chodbách.

Kroky však opět slábly, jakoby onen chodec proběhl kolem nich bez povšimnutí. Když zvuky ustaly, pokračovali v cestě. Ovšem hned na další křižovatce se ozvaly znovu. Opět se přiblížily a zase zeslábly. Rozhodli se počkat na místě. Zatímco si Azanyrmuth připravil kouzlo Spatř neviditelné, kroky se znovu vrátily. Něco tu kolem nich neustále pobíhalo.

K mágovu překvapení však zahlédl jakousi prostě vypadající postavu a tentokrát necítil přítomnost zla. Předpokládal, že se jedná jen o nějakého zbloudilého cestovatele. Na základě tohoto zjištění pokračovali v cestě, avšak dávali si na něho pozor. Kroky ještě dlouho dobu slyšeli, až na křižovatce k východu kamsi zmizely.

Na druhé straně je uvítaly trosky dalšího zaniklého města. A tak cesta probíhala ještě celý zbytek dne. S neznámým chodcem se v Průchodech už nesetkali, zato měli problém najít bezpečné místo k přenocování. V každé oblasti buď slyšeli hrozivé zvuky, nebo je ohrožovalo jiné nebezpečí. Klidné místo nalezli v opuštěné zřícenině neznámého hradu až někdy po půlnoci.

Osmnáctý den vyrazili až později dopoledne. Toho dne se opět dostali do nějakého města pod nadvládou Ori. Další dva dny byly vesměs klidnější. Dvacátý první den narazili na prokletý hvozd, jenž byl i přes dopolední čas děsivě temný. Kolem zněly roztodivné zvuky, hučení, bručení krákání, kvákání a mnohé další. Azanyrmuth zde cítil přítomnost zla. Avšak i ostatní se zde necítili o nic lépe, a tak se vrátili do Průchodů.

Dvacátý druhý den přinesl objev velmi zajímavého místa. Jednalo se o rozsáhlé ledové podzemí. Neneslo sice žádné známky používání, přesto zde našli pár neškodných tvorů. Velké překvapení zažili ve spodních patrech. Byly zde výklenky zaplněné zmrzlou vodou, ve které se nacházeli nejrůznější vodní bytosti. Celé to působilo velmi bizarně. Jako by si tu někdo vytvořil jakousi výstavu nebo bestiář. O smyslu tohoto místo, které patrně mnohá další staletí zůstane ukryto, se mohli jen dohadovat. Než se vydali na další cestu, ještě jednou si místo prošli a kochali tvory, které žijí ve vodách Aldeneerinu. Tedy alespoň za předpokladu, že na něm jsou.

Uplynuly další dva dny a kýžený cíl stále nemohli najít. Azanyrmuth, který si vedl deník a seznam navštívených míst, napočítal sto čtyřicet míst. Na začátku vůbec nepředpokládal, že těch míst projdou tolik. Představoval si, jak by bylo parádní Průchody využívat, ale to bylo takřka nemožné, protože se v nich nedalo orientovat a ani je zmapovat díky zanikajícím a nově vznikajícím cestám. S tímto jevem se za poslední dny setkali pětkrát.

Ke konci dvacátého pátého dne se v Průchodech dostali znovu do nebezpečí. V chodbách Průchodů najednou zaslechli zvuk připomínající kvílení větru. Nejprve slabě a postupně zesiloval. Cestovatelům se to nelíbilo, a tak pospíchali k následujícímu vstupnímu bodu. Ve zvuku větru rozpoznali ještě něco jako tiché hlasy, či šepot. Přestože cestovatelé prchali co jim síly stačily, zjistili, co je sleduje. V temných chodbách rozpoznaly jakési duchy poletující vzduchem. Všem při tom pohledu vstávaly vlasy hrůzou a celé tělo pokryla husí kůže. Za nimi cítili nepředstavitelné zlo, které šlo přímo po nich. Naštěstí už byli u vstupního bodu a sotva se kamenné dveře otevřely, skokem opustily Průchody. Po této zkušenosti považovali Průchody za daleko nebezpečnější místo, než do posud.

Na druhé straně je přivítalo velmi povědomé místo. Jednalo se o velké vcelku zachované město. Když spatřili minarety a věžičky, došlo jim, že jsou s největší pravděpodobností znovu v Bir-Alcalab. Tentokrát to bylo jiné. Na město však už padla tma a navíc se zde ozýval jakýsi jiný šepot a občasné zahřmění v dáli. Zprvu si mysleli, že to zlo, které je pronásledovalo, se snaží vyjít z Průchodů, ale to se naštěstí nedělo. Azanyrmuth si po chvíli vzpomněl na podivné pocity z první návštěvy, svěřil se s nimi i ostatním a ti si vzpomněli na jeho slova o skrytém prastarém zlu. Proto si všichni zkontrolovali výzbroj. Netušili, proti čemu tu stojí a navíc Průchody momentálně nemohli použít.

Pomalu a obezřetně vyrazili opuštěnými ulicemi na průzkum. Jejich cílem byly jiné vstupní body do Průchodů nebo Portálové kameny. Už při první návštěvě mág cítil jejich přítomnost, když na ně zaměřil sledovací kouzlo. Z nádvoří pokračovali širokou ulicí, ta však byla po pár seti stopách zatarasena zříceným domem a mostkem, který původně překlenul ulici. Chtě nechtě museli vkročit do temných útrob města.

V potemnělých chodbách bylo vidět pouze na pár kroků, proto Azanyrmuth vyvolal Světlušku, která jim poskytla alespoň tu trochu jasného světla. Protože to kouzlo používal téměř celý den, dostavovala se již únava a světlo nebylo tak jasné. Opatrně vystoupali po rozbitém schodišti. Sotva udělali pár kroků, o několik pater výš se najednou ozvalo jakési kňučení a podivný chrochtavý řev, následně mohli cestovatelé slyšet zvuky boje a další křik. Když boj utichl, slyšeli jen rychle odcházející kroky. Pak se čtveřice vydala nahoru, aby zjistila, co se tam před chvíli stalo.

Ve čtvrtém patře však místo očekávané mrtvoly nalezli jen četné stopy černé krve. Patrně byla bytost jen zraněna a dost možná tu kdesi ve stínech čeká. Chodbami procházeli rozlehlou stavbu. Cestou často slýchávali šramot hlodavců potulující se okolím, chrastění čehosi v křoviskách, či zvuk padajícího kamínku, který něco shodilo. Vycvičený sluch zvěda Zsigmonda dokázalo rozeznat mnoho více. Mohl slyšet i drobné brouky a pavouky, jak se pohybují po rezavých železných konstrukcích, slabý zvuk sypajícího se písku ze spár mezi kameny. Místo jakoby si žilo svým zvláštním životem. A zatímco naslouchali četným zvukům okolí, najednou se ozval velmi hlasitý výdech. Prostor zničehonic naplnil mrtvolný chlad, až z toho všem tuhla krev v žilách. V místě se necítili vůbec dobře, a tak pokračovali v cestě.

O pár chodeb a místností dál si najednou pozorné oko hraničáře Bernharda všimlo dvou rudě svítících bodů v nejtemnějším místě sálu. Ve stínu cosi číhalo, až půjde někdo kolem, aby to pak zaútočilo. To však Azanyrmuth neměl v plánu a zkusil vyslat naváděnou bleskovou kouli. Kouzlo rychle našlo směr a zamířilo přímo do stínu. Koule u cíle explodovala a ozvalo se jen hlasité vyjeknutí. Těsně před výbuchem mohli na chvíli spatřit potvoru ve světle kouzla. Byla to tmavá vychrtlá zrůda s hubenými avšak šlachovitými a velmi dlouhými končetinami. Když si prohlédli to, co z ní zbylo našli na její zádech další útočné končetiny s malými drápy na konci.

Od této chvíle si velmi dávali pozor na tmavá místa a snažili se pátrat po rudě zářících bodech, které přítomnost nebezpečí prozrazovaly. Opět sestoupili do nižších pater. Ve stínu pod schody spatřili další rudé oči. Tentokrát si příležitost nenechal ujít hraničář, který poslal do tmy dva šípy. Bytost padla bez většího odporu na starou kamennou dlažbu. Ještě než se vydali dál, ozval se znovu hlasitý výdech.

Jak pokračovali spletí poničených chodeb a sálů, setkali se s dalším nebezpečím. Nejprve stále častěji slyšeli jakýsi chladný dech spojený se šeptem. Marně se snažili zjistit, odkud se neustále ozývá. Teprve později si všimli, komu nebo spíš čemu patřilo. Z kamenných zdí tohoto velmi starého města vystupovaly mlhovitá chapadla, která se pomalu blížila přímo k nim. Nejprve jich bylo pár, ale rychle přibývala další a další. Azanyrmuth si uvědomil, že se zcela jistě jedná právě o to prastaré zlo, jenž obývá zdi tohoto prokletého města. Nečekali na to, až z nich chapadla vysají životní sílu a rychle opustili nebezpečné chodby.

Když se konečně dostali na relativně bezpečnou ulici, museli se střetnout s malou skupinkou dalších stvoření. Zvěd i hraničář vystřelili po nich několik šípů a Azanyrmuth nešetřil ohnivou koulí. Přes to všechno se dva dostali až k nim. Válečník Slavoj se pustil s nimi do boje. Potvory mnoho nevydržely, přesto dokázaly vyvinout neobvyklou sílu.

Po boji Azanyrmuth dál sledoval stopu, která vedla k blízkému Portálovému kameni. Než se k němu dostali, zjevila se jim další hrůza tohoto místa. Uprostřed náměstí se potulovala obrovská dvacet stop velká děsivá potvora, která byla stvořena z dávno mrtvých těl. Při bližším pohledu si všimli malých nehmotných hlav poletujících kolem tohoto zrůdného tvora. Šepot, jenž po celou dobu zněl celým městem vycházela přímo od něj. Bytost také vládla aurou zla a strachu. Nikdo z Aldeřanských cestovatelů s ní nechtělo bojovat.

Zvídavý neztrácel hlavu a snažil se zaměřit Portálový kámen. Aura zla mu citelně tuto snahu nabourávala. Stopa, která byla ještě před chvílí silná, se najednou ztrácela. Právě v rozhodující chvíli se na něm projevila únava celodenním cestováním. Naštěstí ho nezklamal zrak a kýžený Portálový kámen spatřil na druhém konci náměstí. To ovšem znamenalo buď proběhnout kolem nebezpečného tvora, nebo temnými stíny, které vrhalo podloubí.

Na začátku zvolili první možnost. Když se plížili podél zdí pobořených domů. To se záhy ukázalo jako špatný nápad. I ve zdejších tmavých zákoutí se ukrývaly ony šlachovité bytosti a aby toho nebylo málo, ze zdí se vynořila další mlhovitá chapadla. Nebyl čas se zdržovat bojem, a tak se rozeběhli ke kameni. Velká zrůda zařvala hrůzným hlasem, při němž se otřásaly okolní zdi. Vzápětí se rozeběhla přímo na ně. Před mohutným úderem silných paží, které tvořila sešitá mrtvá těla dávných obyvatel města, Aldeřané uskočili do široké praskliny v dláždění náměstí. Odtud zbývalo ke kameni posledních padesát sáhů. Azanyrmuth chtěl získat potřebný čas, a tak poslal na tvora ohnivou kouli.

Zásah zrůdu patrně příliš neporanil, přesto vykřikla dalším hrůzným hlasem. Když dobíhali ke sloupu, všimli si ještě dalšího nebezpečí. Poletující nehmotné hlavy najednou změnily směr a cestovatelé se stali jejich cílem. Hlavy při letu křičely neskutečně hrůzným hlasem. Azanyrmuth netušil, jak se tomuto nebezpečí bránit, a tak první, co ho napadlo, bylo vystřelit po nich pár Magických střel. Tento zoufalý krok se ukázal jako správný a nejbližší dvě hlavy se vypařily. Obrovský netvor se však znovu rozeběhl vůči nim. Těsně u Portálového kamenu cestovatelé uskočili bokem, a tak neškodně proběhl dál. To Aldeřanům poskytlo dost času, aby na Portálovém kameni nalezli blyštící kamínek. Potom už jen celá hrůzná scéna prokletého města zmizela v bílé záři.

Když dočasnou prázdnotu vystřídal další záblesk světla, oddechli si. Konečně byli v bezpečí. Kolem vládla klidná a tichá noc, kde pouze v nízké trávě cvrkali cvrčci. Portálový kámen je přenesl na okraj vysokého pohoří.
A zatímco se rozhlíželi po okolí, hraničář Bernhard s velkou úlevou pravil: „Konečně v bezpečí. Myslel jsme, že je to náš konec.“
„Ale zvládli jsme to,“ dodával ztracenou odvahu válečník Slavoj. „Nebýt tý poslední potvory, prošli bychom to asi bez problémů.“
„Taky to tak vidím,“ pokračoval Azanyrmuth. „Nikdy by mě nenapadlo, že narazíme na tak hrůzné místo. Obávám se, že jeho kletba asi nebude jen tak zlomena.“
„Čekal jsem spíš, že jednou narazíme na město Temnorozených, ale zatím je úspěšně míjíme,“ konstatoval válečník.

„Můžeme to probrat zítra,“ po chvíli mlčení a nabírání sil navrhl mág průzkumník. „Je už pozdě a musíme nabrat síly na další cestu.“
„Jaký máš plán? Vrátit se ráno do Bir-Alcalabu?“
„Tam už raději nikdy. Teď musíme najít bezpečné místo k nocování a ráno se zkusím podívat, kudy by se dalo pokračovat. Dnes už jsem tak vyčerpaný, že hledací kouzlo nejsem schopen použít.“

Noc strávili v úkrytu mezi skalami nedaleko od kamene. V noci drželi hlídky, protože si ani tady si nemohli být jisti, zda tu nepobíhají další nebezpeční tvorové. Ten, kdo byl zrovna na stráži občas slýchával občasné vytí a kňučení v dáli. Nic však neobjevilo jejich úkryt, a tak další den pokračovali v cestě.

„Tak co, našel jsi něco?“ zeptal se hraničář Azanyrmutha, jenž se soustředil na další vstupy do Průchodů.
„Cítím slabou stopu, ale je to dost daleko.“
„Jak daleko. Myslíš ty trosky města tam dole?“ ukázal Bernhard na ruiny opuštěného města na úpatí pohoří.
„To ne. Tam není žádný vstup. Nejbližší vstupní bod je asi třicet mil na západ. Čeká nás celý den pochodu.“
„To fakt není nic blíž?“ divil se zvěd.
„Zachytil jsem i další stopy, ale ty jsou ještě ve větší vzdálenosti. Například čtyřicet mil na severu je jeden. Pak něco i na jihu. No a ty poslední jsou v Bir-Alcalabu.“
„Co se dá dělat,“ rezignoval hraničář. „Možná je to lepší než se vracet na místo takové hrůzy, nebo cestovat nebezpečnými Průchody.“

Poté, co sbalili výbavu, se vydali na další cestu. Po hodině chůze dorazili do malého městečka, které mělo svá nejlepší léta za sebou. Architektura byla podobná jako v Bir-Alcalab, jen bylo vše menší, prostější a hlavně zničenější. Skoro se zdálo, že Bir-Alcalab drželo právě prastaré zlo pohromadě. Po krátké prohlídce zpustlého města pokračovali starou dlážděnou silnicí na západ. Cestou míjeli ruiny statků, vesnic, zanedbaných pastvin i subtropických lesů. Přestože v Lianaru v tomto období dozajista padal sníh, tady bylo velmi příjemné klima.

K cíli dorazili až se stmíváním. Před nimi zahlídli trosky středně velkého města, kde se podle Azanyrmutha nacházel vstup do Průchodů. Protože, nevěděli, zda město není obýváno nějakými tvory, či nebezpečnými zvířaty, rozhodli se přečkat noc v nedalekém hospodářském stavení. Pro lepší bezpečí troskami zatarasili vchod a okna.

Noc proběhla bez nějakých příhod, a tak nic nebránilo pokračovat v cestě. Dopoledne prozkoumávali trosky středně velkého města, které už neslo vlivy egyptského stavebního slohu. Patrně kdysi dávno patřilo do jiné říše, pokud tedy byla tahle oblast politicky rozdělena. Průzkumem odhalili čerstvé stopy neznámých tvorů, kteří jsou přes den ukrytí. Alespoň v to cestovatelé doufali. Vstup do Průchodů našli bez problémů. Teď jen doufali, že se znovu nesetkají s podobným zlem, které je před dvěma dny pronásledovalo.

Průchody se zdály být bezpečné, a tak mohli pokračovat vstříc dalším místům. Kromě klasické směsice trosek opuštěných měst a hradů, navštívili i město v moci Ori. Z rozhovorů nepřítele vyslechli pár útržků o pokračujícím obléhání Lianaru a nově i o postupující armádě z východu. Po noci strávené v lese pokračovali dál. Hned zkraje dalšího dne dorazili na místo, o němž se předevčírem zmínil Slavoj. Jako kdyby to přivolal. Průchody je dovedli přímo do centra temného města Temnorozených Ghaligoronu.

Jen nakoukli do temných křivolakých ulic. Kolem nemohli přehlédnout děsivé věže jejichž vrcholky zářily rudým, zeleným, či fialovým magickým světlem. Bylo tu také mnoho chrámů zasvěcených temným božstvům. Paláců, kde čarodějové prováděly temné experimenty a dalších staveb jejichž účel mohli jen hádat. Přestože Temnorození měli stejný zájem na likvidaci Ori, Aldeřané se tu zbytečně nezdržovali a vrátili se do Průchodů. Zbytek dne proběhl bez větších překvapení.

„Den 29,“ zapsal si dalšího rána Azanyrmuth Zvídavý do deníku. „Prošli jsme téměř sto šedesát míst a cíle se stále nemůžeme dobrat. Jak jsme měli zpočátku štěstí s Naugrim a Argoniány, nyní je to naopak. Navštívili jsme všechna myslitelná místa a sídlo Drabinů nemůžeme najít. Začínám pochybovat o tom, zda existuje nějaký vstupní bod v jejich skalním městě. Protože nás stále dokáže každý den něčím překvapit, neztrácím naději. Možná dnes to vyjde.“
„Už jsi skončil?“ zeptal se ho válečník Slavoj, který dokončil balení.

Dvacátý devátý den začal podobně jako mnohé před tím. Cestování Průchody se stalo jakousi rutinou zpestřenou nějakým podivným setkáním. Toho dne navštívili poničené město, které velice připomínalo Okatar Shing. Podívali se také do pustiny pokrytým sopečným popelem a lávovými vyvřelinami. V pozadí ještě viděli sopku chrlící proudy lávy.

Po poledni dorazili do vysokých skal, které částečně pokrýval sníh. Místo na pohled vypadalo prázdně, avšak při pozornějším pohledu si všimli četných děr ve skalách, které byly až příliš pravidelné, aby vznikly přirozeným působením povětrnostními vlivy. Když udělali pár kroků úzkým průchodem ve skalách, konečně zjistili, kde se nacházejí.

Před nimi se otevřel pohled na velké skalní město, které částečně zasahovalo do okolních skal, a které tvořilo mnoho věží a paláců tyčící se do velkolepých výšek. Bez křídel se na mnohá místa nedalo dostat. Pohled na jeho obyvatele vnesl do tváří cestovatelů obrovskou radost. Přesně jak ráno Azanyrmuth předpověděl, poštěstilo se jim. Najednou hleděli na Drabin, město Orlích lidí. Nyní nezbývalo počkat, až strážní nebo obyvatelé zjistí jejich přítomnost. Od roku 545 byli další výpravou, která navštívila toto nejskrytější místo celého Aldeneerinu.

Když k nim přiletěla trojice zvláštních tvorů, kteří připomínali částečně člověka s velkými orlími křídly na zádech a teprve pod nimi měli ukryté běžné ruce, kterými mohli běžně manipulovat s věcmi. Nejprve se divili, kde se tu Aldeřané najednou vzali a jak se jim podařilo skrývat se hlídkám. Azanyrmuth jim vše v rychlosti vysvětlil a rovněž jim pověděl, za jakým účelem k nim dorazili. Zatímco Orel Landwahir odletěl informovat krále Orlů. Zbylí dva provedli cestovatele nejschůdnější cestou městem.

Pohyb po Drabinu nebyl zrovna pohodlný. Zatímco Orlům stačilo rozmáchnout křídly, ostatní rasy musely využívat žebříků, mostků a úzkých říms. Řada míst jako strážnice, sklady jídla a výstroje nebyly v dosahu vůbec. Cestou Aldeřané obdivovali neobvyklé město. Nakonec po složitém výstupu dorazili do paláce vládce Gwineldora, který se nacházel na nejvyšším místě města, které bylo větší na výšku než do rozlohy.

Gwineldor je přivítal v hlavním sále, kde před jejich příchodem vyslechl posla Landwahira, a tak měl dost času na přemýšlení. Po vzájemném představení znovu Azanyrmuth popsal současné ve světě za poslední léta i za poslední dny.
„To by vysvětlovalo, proč nepřítel v posledních letech přestal rozšiřovat svou moc a omezil se na obranu obsazeného území,“ okomentoval orlí vládce Gwineldor jejich zprávy. „Divili jsme se, proč nepřítel poslední dny výrazně oslabil obranu měst. Takže je to vaším úspěchem v Lianaru.“
„Ano. Je tomu tak. Avšak Lianar potřebuje pomoc. Z vašich slov jsme si potvrdili, že se Orijové snaží získat Lianar zpět za každou cenu. Obsazením města jsme nepřítele odřízli od Kruhu světů a nemůže si ani přizvat posily.“
„To velmi změnilo rozložení sil. Nyní je tedy vhodná doba přejít do protiútoku. Našli jste nějaké další spojence?“
„Na pomoc už vyrazili Naugrim, Argoniáni a válečníci ze svobodného města Elyswer. Dohromady to činí dobrých třináct tisíc bojovníků. Předpokládáme, že se k nim cestou přidají další z osvobozených měst, které cestou projdou. Vyrazili před dvanácti dny, a když vše půjde dobře, Lianaru dosáhnou do měsíce.“
„Dobrá,“ uznale se pousmál vládce. „Vidím, že je ve vás mnohem víc, než se na první pohled zdálo. Dokázali jste spojit mnohé rasy a národy v boji se společným nepřítelem. I já vám slíbím pomoc. Do dvou dnů by mohlo vyrazit patnáct set bojeschopných.“
„To budeme velmi rádi, Lianar vám bude velmi vděčný,“ děkoval za všechny Zvídavý. „Ještě bych se chtěl zeptat, jak dlouho vám bude trvat cesta?“
„Je to přes tři sta mil. I když dokážeme denně zdolat i sto mil, je třeba být na pozoru. Když se nevyskytnou nějaké problémy, tak to budou tři nebo spíš čtyři dny. Ovšem je tu jiný problém. Zmínili jste, že Lianar obléhá desítky tisíc nepřátelských bojovníků. Když slyším, co se děje v nejbližším okolí, klidně tam dnes může bojovat i sto tisíc Orijů. A to znamená, že bychom tam nebyli moc platní. Navrhuju spíš útoky na zázemí a menší oddíly.“
„To máte pravdu,“ uvědomil si mág poměry sil ve válce. „Tam byste utrpěli děsivé ztráty. Útoky do zázemí by nepřítele mohlo zpomalit alespoň do doby, než dorazí všechny posily. Navíc byste mohli osvobodit i některá menší města, kde by se dozajista nešlo několik válečníků, kteří by přišli na pomoc.“
„Bude to třeba pečlivě promyslet. Vyšlu též posly, kteří se pokusí kontaktovat rebely žijící v okolních městech, zda by nedali dohromady alespoň malou armádu, která by mohla při našich útocích poskytnout podporu.“
„To zní velmi rozumně.“

Když probrali potřebné záležitosti, Gwineldor si přizval další členy rady a místní správce. Objasnil jim situaci a ti doručili potřebné rozkazy na příslušná místa. Do večera už bylo celé město doslova ve vzduchu. Aldeřané také pomohli s přípravami, avšak přes členitost města měli hodně omezené možnosti. Večer strávili u společného stolu Gwineldora, kde si, stejně jako u předchozích setkáních, vyprávěli příběhy. Do postelí ulehli poměrně brzo. Pro cestovatele to bylo po dlouhé doběí, kdy mohli přečkat noc v bezpečí a pohodlí.

Probudili se později dopoledne a po celý den diskutovali s Orlím lidem o útoku na Orije. Nakonec souhlasili s návrhem začít s útoky na okolní města, kde by mohli získat podporu, a teprve poté pokračovat na sever, kde by neustále útočili na nepřátelské oddíly směřující na Lianar. Zazněl i návrh na kontaktování města Orcossus. To se Orlím lidem moc nelíbilo, protože v dávných dobách neměli s Orky zrovna vřelé vztahy.

Dalšího dne bylo již vše připraveno a vystrojený Orlí lid mohl vzlétnout. Protože Aldeřané nemohli s nimi, měli dvě možnosti. Buď projít spletitým bludištěm chodeb a po pár dnech se přípojit k rebelům a s nimi pokračovat na Lianar, nebo se vrátit do Průchodů. Obě varianty měly dost zásadní nevýhody, a proto dlouho rozhodovali, kterou vybrat.

„Blázníte, znovu do takové nejistoty,“ nesouhlasil s variantou Průchodů hraničář. „Vždyť šance, že bychom se dostali zpět do Lianaru je takřka nulová.“
„Ale zase bloudit dny jeskyněmi zdejších hor, a pak další stovky mil cesty nepřátelským územím?“ oponoval pro změnu zvěd.
„Já se ňákých Orijů nebojím,“ prohlásil válečník.
„Nemusíme bloudit jeskyněmi,“ pokračoval v rozpravě Azanyrmuth. „Vždyť nám Orlí lidé včera večer slíbili, že nám ukáží vhodnou cestu.“
„To máš vlastně pravdu,“ vzpomněl si hraničář, a potom se uznale zamyslel.
„Takže půjdeme tedy s rebely?“ ujišťoval se válečník.
„Bude to lepší, než se znovu pouštět do neznáma.“

Rozhodnutí tedy padlo na návrat známým světem. Čtveřici ukázali cestu skrz jeskynní bludiště dva vybraní Orlí lidé, a tak jim cesta zabrala den. Zatímco Aldeřané procházeli pozoruhodným podzemním světem, Orlí lid zahájil útok na nedaleké město na úpatí pohoří Drabinu. Když tam druhý den dopoledne dorazili, bylo téměř dobojováno. Právě zde se zrodil zárodek osvobozenecké armády. Prvních pět set bojovníků přislíbilo účast v tažení na pomoc Lianaru. Zbytek zůstal ve městě jako obrana před případným útokem nepřítele.

Následné dva dny se svolávali rebelové z okolních vesnic a likvidovaly zbytky nepřátelského odporu. Pak už se mohlo vyrazit na sever. Na cestě je čekala města Talag, Blaviss, Kanter, a poté hustě osídlená oblast bývalé Lianarské říše. V cestě však nebyla pouze města, ale i spousta strážných hradů a tvrzí. Čekalo je tedy hodně náročných bojů, ale i příležitostí k posílení armády. Obrovská výhoda spočívala ve vzdušné podpoře a díky Orlímu lidu mohly být útoky vedeny rovnou na hradby bez náročného dobývání, což značně vše urychlilo a též omezilo ztráty.

Měli před sebou celých tři sta mil a to znamenalo mnohadenní pochod. Čtyřčlenná výprava splnila své poslání a nyní už nezbývalo doufat, zda se Lianar do příchodu posil ubrání. Nyní už bylo na cestě téměř šestnáct tisíc bojovníků různých ras a z různých měst a tento počet se cestou neustále zvyšoval. Konec roku ukáže, zda Aldeřané město ubrání a nepříteli zamezí přivolání posil ze světa Celestis.

Příště snad už u kratšího dílu

Tak tři hodiny mi to přečíst netrvalo ani náhodou, mám samou chválu a neustále ukazuješ že jsi si Barda zasloužil. Jen tak dál, těším se na pokračování.

vynikající díl

No to je nálož přesně dle mého gusta

A je tu další díl.

4
Vyhánění čerta ďáblem

Nastal rok 587. V té době válka zuřila na všech frontách. Bojovalo se na mnoha světech, přičemž nejtěžší boje probíhaly na Dar Eshkalon, který pro Ori znamenal hodně. Za dvě století tu vyrostla okázalá města a do nedávna zde soustředili mnoho ze své moci. Ovšem zdaleka největší boje počátkem roku probíhaly na samotném Aldeneerinu.

Lianar si po více než dvou měsících obléhání mnoho vytrpěl. Opevnění bylo už značně poškozeno. Na některých místech se ho dokonce podařilo nepříteli prorazit. Naštěstí díky odhodlanosti obránců se Orije podařilo vždy vytlačit z ulic města a průlomy v hradbách provizorně zatarasit. Rovněž už mnoho domů leželo v troskách, velké části čtvrtí spolykaly plameny a část paláců též utrpěla škody. Obránci se ani v nejtěžších chvílích nenechali zlomit. Pořád měli dostatek zásob, které přicházely z osvobozených světů za pomocí Kruhu světů.

Boje však už trvaly velmi dlouho a vyčerpání se postupně na obráncích projevovalo. Zatímco Aldeřanům přicházelo stále méně posil, počty nepřátel se zdály být nekonečné. Od vyslání výpravy pro pomoc uplynulo čtyřicet devět dní a stále nepřišla žádná zpráva. Někteří už začali pochybovat o jejím úspěchu. Stále však mnozí neztráceli naději. Azanyrmuthé stále říkali, že dokud bude na nohou poslední bojovník, má Aldeneerin naději.

Toho dne Ori pokračovali v ostřelování města dalekonosnými katapulty. Obránci prováděli ve vhodných chvílích výpady, přesto se jim nikdy nepodařilo všechny zničit. Naštěstí už nepřítel nepoužíval ostatní obléhací zbraně, protože je vzhledem stavu bojiště nebylo možno použít. Když se zrovna nebojovalo, mohli všichni sledovat naprostou apokalyptickou zkázu. Okolí města pokrývalo už možná sto tisíc padlých, hromady zničených obléhacích strojů, polámaných zbraní, spousty trosek a spáleniště kam až oko dohlédlo.

Když se přiblížil chladný zimní večer a obránci využívali klidný den, Azanyrmuth Mág III se zrovna procházel po hradbách. Na hlídce potkal jednoho bratra Mocného IV.
„Jak to vypadá? Budeme mít po delší době klidnou noc?“ zeptal se Mocný IV.
„Zdá se že jo. Klidná noc by se hodila, protože ty dlouhé boje mě už naprosto vyčerpaly.“
„To mě povídej. Už nejsem schopen používat nejsilnější kouzla. Je to zkrátka hodně dlouhé.“
„Hellball jsem seslal naposledy před měsícem. Od té doby už na to nemám sílu a je to den ode dne horší.“
Oba se na chvíli odmlčeli. Potom Mocný IV opět zavzpomínal na bratra, který byl stále na cestách: „Jak je na tom asi Zvídavý? Kde asi teď bloudí?“
„Zvládne to. Jak ho znám, dokáže si poradit i v těch horších chvíli. Cítím stále jeho přítomnost,“ dodával mu pozitivnějšího myšlení Mág III.
„Taky to tak cítím. Každým dnem ho čekám, jak dorazí v čele obrovské armády, která nemilosrdně zmasakruje nepřátelskou armádu.“
„Snad nebudeme dlouho čekat. Posily by se nám hodily.“

Noc přešla bez větších mimořádností. Vojevůdci využili klidnou noc a vyslali zvědy do okolí. Ještě před svítáním celkem podrobně popsali dění v okolí města. Nepřátelské armády stále čítaly odhadem téměř padesát tisíc bojovníků, přestože u Lianaru jich padl dvojnásobek. Nepřítel stále průběžně doplňoval stavy. Tato zpráva vojevůdce příliš nepotěšila. Druhá zpráva však byla mnohem pozitivnější. Zvědové vyslechli pár rozhovorů hlídek Ori a ti se zmiňovali o velmi početných armádách, které postupně útočí na města pod jejich nadvládou. To obráncům zvedlo morálku, protože to znamenalo jediné. Výprava Průchody byla úspěšná. Stačilo jen vydržet pár dní.

Další den se kolem města znovu bojovalo. Navzdory okolnímu dění, Ori boj o Lianar nechtěli za nic vzdát. V noci byla situace opět klidnější, i když občasné nepřátelské útoky obranu neustále zaměstnávaly.

Když se město probudilo do dalšího mrazivého ráno, čekalo obránce nepříjemné překvapení. Nepřítel město obklíčil tak jako nikdy předtím. Vypadalo to, jakoby nepřítel vyslal úplně všechno, co se kolem Lianaru nacházelo. Muselo se stát něco nečekaného, pomyslili si mnozí. Necelých třicet tisíc obránců najednou čelilo značné přesile. Zatímco Aldeřanští mágové i mágové spojenců měli už velmi málo sil. Převorové Ori byli při síle. Jejich kouzla znepříjemňovala obráncům každou chvilku. Netrvalo dlouho a nepřítel se dostal průlomy v hradbách do ulic města. Tlak nepřátel byl neobvykle velký. Objevily se i první obavy, že nepřítel město nakonec získá. V době, kdy zprávy hovořily o příchodu tolik potřebných posil, by měla přijít prohra.

Bojovalo se celé dopoledne. Obránci z posledních sil bránili město. Hned nad ránem byly Kruhem vysláni posli, kteří měli přivést co možná nejrychleji všechny dostupné síly. Ruku k dílu přiložili i veškeří obyvatelé města, jenž se rozhodli v Lianaru zůstat. Každý popadl zbraň a šel bránit.

Najednou se od východu ozvalo hlasité troubení. Tentokrát znělo zcela jinak. „Že by pomoc?“ blesklo mnohým hlavou. Posledním obráncům hájící hradby se naskytl po dvou a půl měsících naprosto odlišný pohled. Tentokrát to nebyl pohled na nekonečné zástupy nepřátelských armád, ale pohled, který dodal všem naději. V polední záři zimního slunce stála východním směrem obrovská armáda, která právě přispěchala na pomoc obráncům. Za zvuku trubek a hlasitého válečného pokřiku válečníků Elysweru, Naugrim a Argoniánů se celá ta obrovská armáda dala do pohybu. Jejím příchodem najednou kouřem zatemněnou oblohou proniklo jasné světlo, které svou září překonalo aury Převorů Ori.

Orijům došlo, že mají málo času se přeskupit a reagovat na novou hrozbu. Řada z nich bojovala v ulicích města a zbytek se záhy dostal do obklíčení. Vládci Elysweru Eric, Joey, Scott a Logan vedli armádu za hlasitého pokřiku neohroženě k městu. Čtveřice neohrožených válečníků na statných obrněných koních, ozbrojeni velmi mocnými překrásnými meči a oděni v nádherných zbrojích, v čele početné armády se vrhla přímo do nepřátelských řad. Bojovníci Elysweru je následovali v podobném duchu a válečný šik se rychle zařízl do středu ještě početné armády Ori. Hned za nimi běželi Naugrim doprovázení Argoniány. Na hradbách města zavládla radost. Příchod posil vehnal obráncům do žil novou sílu.

Na bitevním poli se rozpoutala bitva, jenž neměla současného věku obdoby. Z jedné strany byli Orijové tlačeni šestnácti tisícovou armádou a na opačném konci vedli náročné boje v městě. Už nebylo kam ustoupit, nepřítel bitvu musel dobojovat.

Bojovalo se dlouhé hodiny. Počty nepřátel pozvolna klesaly, avšak Ori nechtěli padnout bez boje. Přestože se na první pohled zdálo, že to bude rychlý proces, nestalo se tak. Bitevní řady se na dlouhé hodiny nehnuly z místa. Když už se pozvolna den chýlil ke konci, najednou zazněly další zvuky válečných rohů. Mnozí se divili, o co se jedná, protože takový zvuk nikdo dosud v životě neslyšel. Pozorovatelé na věží zaměřili pohledy západním směrem, protože odtud se troubení naposledy ozvalo.

„Kdo to je?“ zajímal se vojevůdce z Khanktilu Tolvenn, který co nejrychleji vyběhl na nejbližší pozorovací věž.
„Nějaká cizí armáda na západě,“ odpověděl mu mladý pozorovatel, který jednoduchým dalekohledem se snažil zjistit co nevíc.
„Další Orijové?“
„Určitě ne. Je to nějaká úplně jiná armáda. Může mít tak tři tisíce členů.“
„Ukaž, podívám se,“ nedočkavostí sebral dalekohled a snažil se hned zjistit, co se to tam děje. „To není možné. To jsou Orci.“
„Že by nám šli také na pomoc,“ nedokázal tomu pozorovatel uvěřit.

Stejnou informaci vzápětí potvrdili i ostatní pozorovatelé. Orci, kteří obývali malou pustou zemi na západě, a kteří dokázali vzdorovat nepříteli, najednou dali dohromady tří tisíci člennou armádu. Vše nasvědčovalo, že i oni jdou Lianaru na pomoc. Do poslední chvíle si však obránci nebyli jistí. V časech míru panovaly mezi Aldeřany a Orci všelijaké vztahy. Někdy byly přátelské, jindy vlažné.

Horda velkých svalnatých zelenokožců vyzbrojena primitivní výzbrojí, za doprovodu troubení a válečného pokřiku, se bez zbytečného rozmýšlení vrhla přímo na nepřítele obléhající východní bránu města. Orcové se ukázali jako velice udatní a nebojácní válečníci. S nepřítelem u východní brány udělali krátký proces než stačila padnout noc. Díky jejich zásahu se konečně uvolnila cesta do města.

Krátce nato se mohl náčelník Orců, který se představil jménem Durothrall, sejít s některými vládci Lianaru.
„Jménem dočasné rady Lianaru jsme vám nesmírně vděčni za vaši pomoc,“ děkoval mu Azanyrmuth Mág III, který přispěchal přivítat náčelníka Orců.
„Však netřeba děkovat. Když jsme se dozvěděli, co se tu děje, řekli jsme si, že je teď ta správná doba vykopat ty bláznivý maniaky co možná nejdál.“
„Vidím, že výprava mého bratra slavila víc úspěchů. Už nám přispěchala na pomoc svobodná země Elyswer, bojovníci Naugrim, dokonce i Argoniáni.“
„Všiml jsem si, že se tu moc pěkně válčí a jsme rádi, že Ori si ten svůj Počátek budou moci strčit někam,“ hrdě a se vší radostí prohlásil Durothrall. „Ale teď jsi mě poněkud zmátl tou výpravou tvojeho bratra.“
„Nebyl u vás? Jmenuje se Azanyrmuth Zvídavý. Cestoval ještě s dalšími třemi dobrodruhy.“
„Nikdo takový tam nebyl. Sami jsme se vydali do války, když nám naši zvědi řekli, v jakém srabu tu Orijovci jsou.“
„Aha. Tak to je,“ trochu smutně přijal Mág III pravdu, ale přeci se záhy nakonec usmál. „Ale je dobře, že tu jste. S vaší pomocí bude dlouhé obléhání města u konce. Pojďme tedy na pomoc našim.“

Zatímco padla na Aldeneerin noc, město stále zářilo jasným oranžovým světlem, které vznikalo od četných požárů v něm i v jeho okolí. Odhodlanost Orců už nedovolila Orijům získat zpět východní bránu. I přes veškerou jejich snahu udržet získané části města, byli nuceni se pomalu stahovat. Armáda Elysweru v čele jejich mocných vládců pronikla až k hradbám Lianaru, a tak rozdělila nepřátelskou armádu na dvě části. Armáda Naugrim nemilosrdně drtila nepřátelské řady před sebou. Pro mnohé z nich to bylo po letech relativního klidu vítané povyražení. Jejich umě vyrobená výzbroj měla před to Orijovskou navrch. Přirozená houževnatost a odvaha Naugrim z nich dělala ty nejmocnější bojovníky Aldeneerinu. Jeden bojovník bez problému zvládl i přesilu tří až pěti Orijů.

Před půlnoci Aldeřané se spojenci získali zpět poslední obsazené části Lianaru. Okolo hradeb se už v naprosté pasti tísnilo posledních pár tisíc nepřátelských bojovníků. Pro Orije byla bitva u Lianaru už prohraná. Posledním bojovníkům evidentně zbývalo posledních pár hodin života a mnozí z nich už rozbřesk nespatří.

Po téměř třech měsících náročných bojů zavládlo nad Lianarem klidné jasné zimní ráno. Kouř z ohňů se pomalu rozplýval a ulice poničeného města znovu zalily paprsky slunce. Únava po dlouhém obléhání byla velká, a tak na velké slavení nebyla zprvu síla. Navíc bylo potřeba ošetřit velké množství raněných, uhasit dohořívající požáry a zajisti alespoň základní fungování města. Všem bylo při pohledu na zničené město jasné, že jeho rekonstrukce bude trvat nejméně rok.

Když nastalo odpoledne, nedůležitější úkoly byly splněné a únava po nezbytném odpočinku alespoň trochu opadla, začalo teprve teď všem docházet, jaké velké vítězství bylo vybojováno. Letitý nepřítel byl u Lianaru poražen a zprávy z ostatních světů byly podobně příznivé. Ještě než se však přešlo k oslavám, sešli se v hlavním paláci vládci všech spřátelených ras a kultur.

Královský palác přečkal obléhání jen s malými škodami, a tak poskytl vhodné místo k válečné poradě. Po poledni se v hlavním jednacím sále sešli jak zástupci Aldeneerinu, ale i Cimmérie, Khanktilu, Elysweru, Naugrim, Argoniánů i Orců.

„Jako člen prozatímní vlády Lianaru je mi ctí vám všem poděkovat za vaše přispění v bitvě. Bez vaší pomoci bychom město neubránili,“ započal jednání Azanyrmuth Mág III. „Stálo to mnoho sil, ale naše vítězství je rozhodující v této válce proti Ori.“
„Ovšem nesmíme zapomínat, že toto je pouze vyhraná bitva, ale válka ještě není u konce,“ pokračoval Cimméřan Thorogar III. „Bojovalo se i na mnohých světech. Bojovalo se urputně více než dva měsíce a výsledkem je mnoho osvobozených světů. Nicméně se válčí ještě na deseti světech, přičemž nejtěžší boje právě probíhají na Dar Eshkalon. Naši válečníci tam čelí přesile a potřebují tedy posily.“
„Hlásíme se,“ bez většího prodlení prohlásil vojevůdce Naugrim Darek.
„I naše vojsko se přidá,“ přihlásil se ve jménu armády Elysweru vládce Joey.
„Cením si vašich nabídek, ale nesmíme zapomínat, že Aldeneerin je stále v moci nepřítele,“ pokračoval Azanyrmuth.
„Jak probíhala cesta armád z Elysweru, určitě se cesta neobešla bez střetů s nepřítelem?“ zeptal se Azanyrmuth Mocný IV.
Na to se ihned ujal slova Joey. „V cestě nám stálo mnoho měst, které byly v moci nepřítele. Rozhodli jsme se ta města napadnout, protože zprávy hovořili jasně, že nepřítel vyslal k Lianaru značné síly a ve městech nechal jen malou posádku. Tím jsme chtěli zasadit nepříteli úder i na jiných místech a zároveň získat i nějaké nové válečníky. To se nám hlavně na začátku velice dařilo. Města neměla proti naší přesile žádnou šanci a mnoho obyvatel se k nám také přidávalo po cestě. Samozřejmě, že naše činnost nezůstala dlouho utajena a Ori na nás začali stále častěji útočit. Postup se tak značně zpomalil, ale my se nedali. Nepřítel nám nezpůsobil nikdy větší problémy.“
„Můžeme konstatovat, že jsme nepříteli způsobili nemalé ztráty a narušili zásobování armády u Lianaru,“ pokračoval vládce Eric. „Ve městech zůstalo mnoho místních, kteří se rozhodli město bránit před očekávaným útokem. Cestou jsme se však nezdržovali dobýváním různých hradů a pevností. Šli jsme prostě nejkratší cestou.“
„Nevíme, zda se ta města ubránila,“ vzal si slovo tentokrát Logan. „Měli bychom jim přijít na pomoc, tak jako mnozí obyvatelé se přidali k nám.“
„S tím bychom souhlasili,“ rozhodl Mág III. „Jen co nabereme síly, dáme dohromady novou armádu a společně bychom se pustili do osvobozování Aldeneerinu. Nesmíme dát nepříteli šanci, aby se pokusil znovu o útok na Lianar.“
„Problém však je v tom, že naše síly budou hodně roztříštěné. I přestože nás je to téměř padesát tisíc a část musíme poslat na Dar Eshkalon, bude to ještě náročné,“ doplnil řeč Mocný IV.
„Nebojte, to zvládneme,“ pravil nový člen rady Sigurd, který byl zastřen mnoha tajemstvími. „Dokázal jsem nedávno přesvědčit Temnorozené, aby se zapojili do naší války. Temnorození a Ori spolu nemilosrdně válčí dlouhá léta. Temnorození udělají vše, aby byl jejich úhlavní nepřítel bez milosti zničen.“
„Cože Temnorození?“ podivili se vládci Elysweru i Naugrim a Argoniáni.
„Zni to sice divně, ale jisté náznaky pomoci našich dávných nepřátel tu jsou,“ vysvětloval Mág III. „Musíme si uvědomit, že Temnorození spatřují v Ori velkého nepřítele. Po celá staletí spolu bojují na různých světech, o čemž se už dávné výpravy mohly přesvědčit. Ori jsou naprostý protipól Temnorozených, a tak není divu, že nás Temnorození už nechávají bez povšimnutí. Nedělám si iluze, že bychom někdy mohli být spojenci, ale jednorázová pomoc se velmi bude hodit.“
„Zajímal jsem se o Temnorozené, a tak vím, co momentálně od nich čekat,“ odpověděl na vzniklou debatu Sigurd. „Zvládnu je, vím jak myslí a co jim nabídnout.“
„Doufejme, že neděláme chybu,“ s obavou prohlásil vůdce z Khanktilu Tolvenn.
„Nestrachujte se pořád. Já a mí nejlepší bojovníci za pomocí Temnorozených vyčistíme od Ori bývalou říši Therindon a přilehlé oblasti,“ zběžně popsal plán útoku Sigurd, zvláštní čaroděj, kolem něhož se vznášelo jakési tajemné charisma nepřístupnosti. Jeho černé dlouhé vlasy a černé oblečení jeho tajemnost zvýrazňovalo.

Do sálu najednou přeběhl mladý válečník s důležitou zprávou. Přítomní ho na jeho žádost vyslechli: „Přiletěli jsem nějací Orli. Takoví velcí, napůl člověk a napůl Orel.“
„Že by Drabinové,“ blesklo Mocnýmu IV hlavou. Povstal, aby se hned zeptal: „Co chtějí?“
„Chtějí mluvit s někým ze zdejší vlády.“
„Já tam půjdu,“ rozhodl se Mág III.

Mladý válečník odvedl Mága na ochoz královského paláce. Když tam dorazil naskytl se mu pohled na dva tvory, o jejichž existenci dosud četl jen ve starých knihách. Se zatajeným dechem si prohlížel Drabiny. Až po chvíli si urovnal myšlenky a představil se: „Vítejte v Lianaru. Jmenuji se Azanyrmuth Mág III, člen současné prozatímní rady.“
„Děkujeme za přivítání,“ opětovali pozdrav Orli, kteří se představili jako Menelhir a Kalendor. „Jsme rádi, že Lianar ještě stojí. Dle slov Zvídavého město obléhá náš společný nepřítel.“
„Myslíte Azanyrmutha Zvídavého?“
„Ano. Dorazil ještě s třemi dalšími. Tuším, že se jmenovali Slavoj, Bernhard a Zsigmond. Přišli takovými podivnými portály o jejichž existenci jsme neměli nejmenší tušení. Donesli nám zprávy o tom, co se tu děje a žádali nás o pomoc.“
„To jsem rád, že výprava měla úspěch. Před vámi už dorazili válečníci Elysweru, Naugrim Argoniáni a dokonce i Orci. Podařilo se nám město jen tak tak ubránit, ale válka není ještě zdaleka u konce. Čeká nás ještě boj o ostatní města, proto je vaše pomoc i nadále potřebná a především vítaná.“
„Když jsme viděli tu zkázu kolem, báli jsme se, že jsme dorazili pozdě. Naštěstí vše dopadlo dobře. Počítáme s tím, že budeme pokračovat po vašem boku. Cestou sem jsme získávali na svou stranu mnohé rebely a obyvatelé měst, které jsme cestou osvobodili. Získali jsme téměř čtyři tisíce odhodlaných bojovníků. To přišlo vhod, protože naše počty nejsou zrovna veliké. Do války náš letělo jen patnáct set. Společnými silami jsme před třemi dny dobyli město Kanter, odkud se chystáme sem k vám.“
„A co zbytek Orijů?“
„Naše hlídky odhalily jižně od vašeho města několik táborů, kde se dávají dohromady další nepřátelské armády. Není jich sice moc, ale neměli bychom zbytečně čekat, až jim dorazí posily. Nevíme, jaká je situace ve zbylých částech světa.“
„Co máme zprávy od vládců Elysweru, též osvobodili cestou mnoho měst. Ovšem netušíme, jak to tam teď vypadá. Právě řešíme další postup ve válce a budeme jedině rádi, když se válečné porady zúčastníte.“

Příchod Drabinů vyvolal v sále nejdřív údiv. Dva zástupci Orlího lidu se najednou zjevili přímo v samém srdci Lianarské říše. O Drabinech kolovaly legendy a v novém věku se naskytla příležitost jen naprosté hrstce jedinců, kteří je spatřili na vlastní oči. Po úžasu doprovázeným mlčením se uvítání ujal Azanyrmuth Mág III a další jej následovali. Potom se konečně mohlo přejít k povinnostem. Nejdřív se probraly události, které předcházely bitvě o Lianar. Nezapomnělo se ani na města, kterou armády spěchající na pomoc osvobodily.

Po krátké přestávce donesl Cimméřan Thorogar III donesl mapy Aldeneerinu, respektive jen jeho zmapovanou část, kde nebyl ani celý kontinent Elisneyr. Ostatní vojevůdci a vládci se sesedli v její blízkosti a mohli se pustit do plánování útoků. Dlouho debatovali o nejlepší strategii a vhodných počtech vojsk. Nakonec po téměř hodině dopěli k závěru.

„Takže pro zopakování je plán takový,“ jal se závěrečného slova Thorogar. „Nejdřív je nutné zajistit okolí Lianaru. Veškeré síly se vydají do okolí, kde budou likvidovat zbytky nepřátelského odporu. Zvláštní pozornost musíme zaměřit na tábory na jihu, kde nás čeká ještě několik tisíc Orijů. Pak se rozdělíme. Na pomoc Dar Eshkalonu vyšleme zatím osm tisíc bojovníků. Dále část armády Elysweru, Naugrim a Argoniánů vyrazí na západ, kde poskytnou především pomoc osvobozeným městům. Dále zajistí cestu do Elysweru. Je třeba postupovat obezřetně, nesmíme tam nechat nějaký Orijovský hrad či tvrz. Druhá armády se vydá na pomoc Kanteru, potom zajistí západní pobřeží až k pohoří, kde žijí Drabinové. Třetí, menší armáda se vydá na sever do chladných zemí, kam Ori navzdory nepříznivému počasí rozšířili svůj vliv. Orci vyčistí oblast na západě a jakmile tam skončí, vyrazí na jih, kde pomůžou druhé armádě. Poslední pátou armádu, která vznikne později, povede Sigurd. Zajistí severní část kontinentu, konkrétně bývalou zemi Therindon. Tím bychom zcela odřízli nepřítele a mohli ho potom postupně tlačit na jihovýchod.“
„Ať se nám to podaří!“ odhodlaně prohlásili vládci Elysweru.
„Na smrt Ori! Na konec jejich Počátku!“ prohlašovali další vládci.
„Konec budiž Ori!“ nezapomněli na slogan této války Azanyrmuthé.
„A nyní vydejte rozkazy. Čeká nás spousta práce. Do tří dnů musíme vyrazit,“ zakončil válečnou poradu Thorogar.

Další dny se nesly v duchu příprav. Obránci města věnovali čas především potřebnému odpočinku, protože po dlouhém obléhání byli velice vyčerpaní a jejich schopnosti byly potřeba i v nadcházejících bitvách.

Tři dny uplynuly v klidnějším duchu a také oslavování vítězství. Sláva to však byla střídmá, protože si všichni byli vědomi, kolik práce a bitev je ještě čeká. Během příprav poslové informovali Aldeneerin o průběhu války na Dar Eshkalonu. Situace tam byla vážná. Orijové prostředí svého světa znali velice dobře, a tak se postup spojeneckých armád prakticky zastavil. Z tohoto důvodu k ránu vyrazilo osm tisíc bojovníků na pomoc. Vydali se tam především válečníci Elysweru, Naugrim a Orců. Zbytek armád se dle plánu vydal pročesávat okolí.

Když posily v čele vládce Erica a vojevůdce Naugrim Dareka dorazili na svět Dar Eshkalon, ihned je přivítal Cimméřanský vojevůdce Sildegard. A zatímco velké počty čerstvých sil procházely Kruhem, Eric se sním dal do řeči: „Hlásím, že vedeme posily. Jaká je momentální situace?“
„Rád vás poznávám,“ opětoval pozdrav a přivítal vládce Elysweru pevným stiskem ruky. Oba patřili mezi velmi silné a udatné válečníky. A zatímco pokračovali v přátelském rozhovoru, vydali se spolu s dalšími významnými zástupci jednotlivých armád do blízkého paláce. „Slyšel jsem o vašich činech v bitvě o Lianar. Přišli jste v pravý čas. Nebýt vás, tak nevím, jak by Lianar dopadl a s ním i další světy.“
„Rádo se stalo. Uvědomujeme si náš přínos v této válce a naši válečníci udělají vše, aby nepřítel konečně padl.“
„I Naugrim budou bojovat dokud nepadnou ti fanatici,“ nezapomněl dodat Darek.
„Abych tedy přešel k věci,“ pokračoval v popisu situace Sildegard. „Podařilo se nám získat tohle město Tarabon, dále Hagabor, Arafelon, Carnei a některé menší v okolí. Ovšem Ori drží města Soldera, Logathon a také další čtyři menší města. V současnosti obléháme tři z nich a Solderu. Přestože máme k dispozici přes třicet tisíc bojovníků, nepřítel se velmi schopně brání. Vaše síly přijdou vhod.“
„Třicet tisíc. Pěkné počty,“ zamumlal se pro sebe Darek.
„Zdá se to jako velké číslo, ale čelíme asi deseti tisícům Orijům a dalším třiceti tisícům místních obyvatel, kteří stojí na straně nepřítele. Jen velmi těžce jsme při dobývání získávali obyvatele na naši stranu. Navíc se mnoho nepřátelských oddílů stále toulá po krajině, a tak musíme po nich pátrat. Navíc další tisíce bojovníků hlídá získaná města, nemůžeme riskovat, že by je nepřítel získal zpět. Podrobně si to povíme v paláci. Pojďme to tam probrat.“
Zatímco je Sildegard vedl ulicemi velkorysého města, vojevůdci mlčky obdivovali okázalé stavby a honosné domy.

Cimméřan Sildegard rozložil na velký kulatý stůl mapy Dar Eshkalonu i měst. Společně vymýšleli vhodnou taktiku a hledali způsob jak nepřítele co nejrychleji porazit. Vojevůdci armád podrobně popisovali situaci v jednotlivých městech. Jak jsou bráněna, počty nepřátel, počty oddaných věřících, stavy vojsk Spojeneckých armád. Celou hodinu diskutovali o možných postupech a hledali co možná nejúčinnější strategii.

Nakonec Eric rozhodl: „Potrvá celý den, než všechna vojska projdou Kruhem. Takže až zejtra bychom celou armádu připravili k okamžitému útoku. Celou silou podpoříme vaše síly zde,“ ukázal prstem v mapě nejbližší nepřátelské město. „Nepřítel proti takové přesile nebude mít šanci. Až město padne, rozdělíme síly k těmto dvěma městům, takže bychom mohli všechny tři menší města získat do dvou dnů. Až tam skončíme, tak přerozdělíme síly ke zbytku. To poslední malé město padne rychle a u měst Soldera a Logathon to bude jen otázkou času.“
„Takže útok přímo. To se mi líbí,“ zhodnotil Darek navrhovaný plán.
„Vkládám do vás všechnu naděj,“ odsouhlasil návrh Cimméřen Sildegard. „Vidím, že vaši válečníci jsou udatní. Takže Konec budiž Ori!“
„Konec Budiž Ori!“ zvolali jednohlasně všichni vojevůdci se zaťatou pěstí pozvednutou vzhůru.

Přesun armády skutečně trval až do soumraku. Druhý den ráno už bylo osm tisíc válečníků z řad Elysweru, Naugrim a Orců připraveno na cestu. Bez zbytečných prostojů se vůdci ujali vedení a početná armáda vyrazila na cestu. K prvnímu městu je čekalo patnáct mil, což byla cesta na celé dopoledne.

Když minulo poledne, armáda dorazila na místo. Zde se jim naskytl pohled na město, které mohlo pojmout necelé tři tisíce obyvatel. Pole a louky kolem celého města byly v naprostém obležení. Nikdo z města neměl šanci odejít. Obránci se však nechtěli jen tak vzdát, což se projevovalo v takřka nekončící bitvě.

„Zdravím,“ přivítal se Sildegard s Martuvenem. „Jaká je situace?“
„Vítám vás. Konečně vedete posily,“ odpověděl s úlevou Khanktilský vojevůdce. „Obléháme to zatracené město už několik dní a nemůžeme se pohnout z místa. Je tam pořád asi tisíc schopných bojovníků Ori a pomalu pět tisíc oddaných obyvatel, kteří bojují jako plnohodnotní bojovníci. Do toho nám ztrpčují život magické věže a další obranné mechanismy. Nedají nám vydechnout.“
„To se teď změní. Kolik vás je?“ vložil se do řeči Darek.
„Asi pět tisíc.“
„Nás je osm tisíc,“ hrdě prohlásil Eric. „Poměr sil se tak obrátí. Pojďme jim nakopat prdel!“

Následující události vzaly rychlý spád. Čerstvé síly zaujaly místa po boku Spojencích armád a na povel všichni vyrazili vstříc městu. Nepřítel nasadil k obraně všechno, co měl k dispozici. Avšak proti dvojnásobné přesile měl jen malou naději. Útočníkům se brzy podařilo k hradbám postavit žebříky a už první bojovníci postupně přebírali kontrolu nad hradbami a samozřejmě i nad obranými zbraněmi.

Dvě hodiny po zahájení útoku se podařilo otevřít jednu městskou bránu a to byl pro Orije a jejich stoupence konec. Připravená armáda Naugrim vtrhla do ulic města a nemilosrdně likvidovala každého, kdo se jim pokusil postavit. Rychlost a brutalita útoku byla tak velká, že nebyl čas na nějaké vyjednávání. Stoupenci Ori bránili město do poslední kapky krve. Než si uvědomili, že je to jejich konec, bylo po bitvě.

Ještě než přišel večer bylo dobojováno. Spojenecké armády slavili zasloužené vítězství. Po dnech náročných bojů a dlouhých obléhání přišel zvrat. Nepřátelské město najednou padlo za jedno odpoledne. Ještě ten večer se probíral další postup.

Druhý den ráno už byla vojska připravena. Armáda se rozdělila na dva početné oddíly, přičemž tisícovka zůstala v dobytém městě. Cíl obou oddílů byl jasný, přijít na pomoc dobyvatelům dalších dvou měst, kam se měli dostat před polednem.

Situace u obou z nich byla velice obdobná jako u města den předem. Obránci opět tvoření převážně oddanými věřící, bránili obě města s vypětím všech sil. Když dorazily posily, Orijové znovu čelili dvojnásobné přesile, a tak nebylo divu, že města se západem slunce také padla.

„To bychom měli,“ pravil Sildegard, když v městském paláci padl poslední nepřítel.
„Další město vyčištěno,“ prohlásil Darek, přičemž si rukách potřásl svou obouruční sekerou, ze které skapávala ještě čerstvá krev. „A kam zejtra. Předpokládám, že se konečně vrhneme na poslední bašty odporu.“
„O tom nepochybuj,“ přidal se Eric, který zrovna dorazil. „Tady jsme vyhráli a ráno vyrážíme na poslední tři místa. To malé město tři míle severně nebude pro naši mocnou armádu žádný problém a ještě ten den vyrazíme na Solderu.“
„A ten druhý oddíl?“
„Ten zaútočí na Logathon,“ odpověděl na Darekovo dotaz Eric.

Den na to už se deseti tisícová armáda vydala na sever, kde je čekalo docela malé městečko. Na pohled mohlo poskytnou bydlení tisícovce obyvatel, ovšem podle zpráv zvědů se v něm ukrývaly čtyři tisíce bojeschopných bojovníků. Mezitím se druhá armáda přesunula k Logathonu, kde je čekala velká výzva. Podle zvědů do něj uprchli poslední Orijští bojovníci a jejich stoupenci. Odhadem je tam mohlo čekat více než dvanáct tisíc bojeschopných. Z tohoto důvodu oddíl město prozatím obklíčil do doby, než dorazí další síly.

Jak se dalo očekávat, obránci posledního malého města bojovali statečně, ale zbytečně. Sotva padl poslední, oddíl pokračoval v tažení na Solderu, kde už Spojenecké armády očekávaly spásné posily. Stavy činily deset tisíc na každé straně, a proto byla bitva po mnoho dní vyrovnaná. To se příchodem šesti tisíců bojovníků obrátilo.

Zde už boj nebyl tak snadný jako u malých měst. Soldera disponovala poměrně velkými počty obraných věží. Na hradbách se stále nacházelo mnoho samostřílů, magických věží i menších vrhačů kamení, přestože jich útočníci hodně zničili. Elyswerský vůdce Eric společně s vojevůdcem Naugrim Derekem zběžně obhlédli situaci. Pozorně si prohlíželi městské opevnění a hledali zde nějaké slabiny. Jejich válečné zkušenosti a mnoho vyhraných bitev je obohatilo o mnoho užitečných zkušeností. Moc dobře věděli, kam zaměřit svou pozornost.

„Tak co, už víte kudy zaútočit?“ zeptal se jich válečník Budivoj.
„Jasně,“ hrdě prohlásil Eric. „Na jihovýchodě je v opevnění slabina.“
„Hradba je tam nízká a za ní skoro žádné domy,“ pokračoval v popisu Derek. „Navíc už je tam opevnění dost poškozené. Co jsem koukal, tak je opevnění zdejších měst spíš okrasné, než aby bylo schopné odolávat dlouhodobému obléhání. Doporučuju tam poslat všechny katapulty a beranidla.“
„Dobrá. Dám o tom vědět i ostatním vojevůdcům.“

Po nezbytné válečné poradě bylo rozhodnuto, že útok bude proveden až pod rouškou tmy. Když začalo zapadávat slunce za obzor, došlo k velkému přeskupování sil. Polovina vojsk se včetně všech obléhacích zbraní, kterých zrovna nebylo nazbyt, přesunula na nedaleký kopec. Jakmile padla noc a pozornost obránců po dni relativního klidu poklesla, nastal čas k útoku.

Na hradbu se naráz snesla hromada kamenů, které ji dokázaly během okamžiku téměř zcela zničit. V ten moment se městem rozezněly poplašné trubky, a přestože na místo dorazilo mnoho obránců, bylo pozdě. Útočníci byli tentokrát nepředstavitelně rychlí. Moc nad tímto kouskem hradby získali rychle a díky tomu poskytli dalším útočníkům čas k přistavení žebříků. Záhy se o toto místo rozpoutala tuhá bitva. Spojenci se sice dostali do přilehlých ulic, avšak se postup zastavil. Počet nepřátel byl značný.

Boje v této části města trvaly dlouhé hodiny. Nepřítel nechtěl nikoho pustit dál i za cenu oslabení obrany v jiných částech opevnění. Přesně v to doufali vojevůdci a nastal ten pravý čas udeřit na jednu z městských bran. Válečníci na ni udeřili beranidly za vydatné podpory mágů. Než si nepřítel uvědomil svou chybu, brána padla a tisíce válečníků už řádilo v ulicích.

Přicházející ráno odhalilo pohled na dobývané město Soldera. Mezi specifikum tohoto města patřilo to, že se zde nacházel druhý Kruh světů. Nepřítel ho však nemohl použít, protože Aldeřané neustále drželi otevřený ten první a Orijové si nemohli zavolat posily, nebo město opustit. Proklínali svou smůlu, když se jejich počty tenčily.

Když minulo poledne, poslední obránci se uchýlili do hlavního hradu, paláců a poslední také drželi nádvoří s Kruhem. Následovalo zdlouhavé a náročné dobývání, jenž zabralo celý den. Teprve po setmění mohla být Soldera považována za získanou. Bitva to byla náročná. Padli v ní necelé tři tisíce bojovníků z různých světů, kteří se rozhodli podpořit válku proti Ori.

Další den je čekala cesta k posledním městu Logathon. Na místo dorazili až k večeru, a tak se rozhodli útok nechat na časné ráno. Kolem města bylo připraveno k poslednímu boji až dvacet tisíc bojovníků mnoha ras a kultur. Byli zde jak Aldeřané tak Cimméřané, Khanktilští, Mínojci, Tolláni, Naugrim, Orci a mnozí další. Všechny tyto rozdílné národy sjednotil společný zájem, zničit Ori, kteří zotročili spousty světů i část Aldeneerinu. Všichni se chtěli pomstít za všechna ta příkoří spáchané na nevinných.

První oddíl dokončil průzkum okolí a potenciálních slabých míst v obraně. Ačkoliv mělo město vysoké hradby, pevné věže a obranné zbraně, nepočítalo s tak velkým obléháním. V opevnění bylo velké množství slabých míst, jako slepé úhly, úkryty ve skále i nesmyslně umístěné branky a okna. Všechna slabá místa chtěly Spojenecké armády bezezbytku využít.

Jakmile obloha s přicházejícím ránem zesvětlela, vojevůdci vydali rozkaz k zahájení útoku. Kolem Logathonu se rozpoutala poslední velká bitva na Dar Eshkalonu. Orijovci neměli snad o slabých místech ponětí, když se ukázalo, že velká část obránců se zaměřila na obranu hlavních městských bran. Ačkoliv nepřítel bránil poslední baštu odporu s nejvyšším nasazením, brzy se podařilo útočníkům probojovat do města. Válečníci v prvních řadách se zpočátku setkali s výrazem údivu, který mohli sledovat ve tvářích nepřátel. Válečníci Ori vůbec nechápali, kde se tam najednou vzaly tokové armády. Mnozí Orijové se snažili najít místa, kudy do města proudily celé armády. Než odhalili mnohé nedostatky v opevnění, bylo pozdě.

Když minulo odpoledne, dobyvatelé už ovládli značné části Logathonu. Bojovníci Spojeneckých armád se nechali unášet vlnou vítězství a bez milosti zabíjeli každého, kdo se jim pokusil zkřížit cestu. Nakonec ve městě zůstalo posledních pár stovek nepřátelských bojovníků a jejich oddaných přisluhovačů. Málokdo se rozhodl zavrhnout víru v Počátek a zachránit se tak. Dobytí posledních míst bylo už otázkou času.

Po setmění padlo poslední Orijovec a Dar Eshkalon byl tak považován za osvobozený. Jeden z hlavních světů nepřítele byl nyní v moci Aldeřanů a všech jejich spojenců. Konečně si mohli mnozí oddechnout, protože dobývání světů a zdlouhavé obléhání měst na Dar Eshkalonu trvalo už čtyři měsíce. Přesně tak dlouho už trvala válka.

Druhý den nad ránem do hlavního paláce města Logathon dorazil Aldeřanský posel v doprovodu několika vládců a vojevůdců, kteří se účastnili bojů na Dar Eshkalonu. V hlavním sále se brzy sešli zástupci všech zde bojujících ras. Hned první věc, která se probrala, byla definitivní porážka Ori.
„Můžeme tedy Dar Eshkalon považovat za dobytý,“ hrdě prohlásil Eric potom, co mu povyprávěli o dění posledních dnů.
„V podstatě jo,“ souhlasil s ním mladý posel. „Naše vojska ještě pročesávají okolí a pátrají po posledních zatoulaných Ori. Ale to už nepředstavuje problém. Necháme zde zatím osm tisíc bojovníků a postupně to číslo budeme snižovat. Zbývá nám osvobodit ještě několik světů a především Angren. Na ten se musíme pořádně připravit. Zatím naši bojovníci válčí ještě na šesti světech.“
„A jak to vypadá na Aldeneerinu.“
„Všechno se dalo hodně rychle do pohybu,“ pokračoval posel. „Okolí Lianaru je už vyčištěno a armády vyrazily do všech směrů. Pokud vše půjde podle plánu, Aldeneerin by mohl být do léta svobodný.“
„Pěkně se to poslouchá,“ konstatoval Martuven. „Po letech opatrných záškodnických akcích takový posun. A jak to vypadá s těmi, no Temnorozenými?“
„Donesly se k nám zvěsti o tom, že Sigurd utvořil armádu čítající snad dvacet tisíc Temnorozených a vyrazil s nimi na Therindon.“
„Dvacet tisíc,“ udiveně prohlásil Sildegard. „Tomu se říká vyhánění čerta ďáblem. Jedno zlo vytlučeme druhým.“
„Říkám si, zda jsme udělali dobře,“ povzdech si Martuven. „Co když se nám to jednou vymkne.“
„Taky z toho nemám nejlepší pocit,“ souhlasil s ním posel. „Kdyby to bylo třeba pět tisíc, dalo by se to považovat za malou pomoc. Takhle tu máme další hrozbu. Mnoho našich bojovníků je už vyčerpáno a navíc nás není tolik. Kdybychom dali dohromady všechny dostupné síly ze všech světů, měli bychom sto dvacet tisíc bojovníků. Naprostá většina má však za sebou měsíce bojů.“
„Bude se to muset hlídat,“ pravil Eric. „Válečníci Elysweru jsou schopní a naši další přátelé také. Když jsem viděl odhodlanost Naugrim, nemám strach z toho, že by nám nějakých dvacet tisíc Temnorozených dělalo problém. Vždyť jen tady na Dar Eshkalonu padlo desítky tisíc Orijů a další desítky možná sta tisíce jejich oddaných věřících.“
„Byl to pěkný masakr,“ trochu cynicky konstatoval náčelník Orců Durothrall.
„To byl,“ souhlasil Sildegard. „Naše armády nebyly nikdy tak silné. Jen potřebujeme pár dní odpočinek.“
Už se chtěla celá sešlost rozejít, kdys se Derek zeptal: „Co budeme vůbec dělat s těmi mrtvolami nepřátel?“
„Ještě nevím, ale s největší pravděpodobností se odvezou někam na hromadu a nechaj se tam shnít,“ odhadoval Durothrall. „Nic jiného si ta chátra ani nezaslouží.“
„To rozhodne rada, ale vidím to nějak podobně,“ dodal Sildegard.

Následující dny se nesly v klidnějším duchu. Boje na dalších světech se blížily ke konci, a tak čtyři dny po pádu Dar Eshkalonu už zbýval poslední svět Angren. Zatímco armády na Aldeneerinu postupovaly vpřed, na Erebusu se chystala armáda k útoku na Angren. Pro tuto bitvu se vybírali už zkušenější a zároveň odpočatější bojovníci. Zároveň se chystali i mágové a také Azanyrmuth Mocný IV.

Sedm dní od vítězství na Dar Eshkalonu bylo už na Erebusu nachystáno dvanáct tisíc bojovníků. V tamější pevnosti probíhala poslední válečná porada mezi vojevůdci a ladily se především detaily. Zasedání se účastnil i jeden ze zvědů, který byl ukryt v řadách nepřátel. Patřil mezi poslední, protože po posledních událostech Ori prováděli řádné kontroly svých řad a dávali pozor na každé podezřelé chování.

„Jak to tedy vypadá na Angrenu?“ okamžitě se vyptával Sidegard.
„Docela špatně. Ori si moc dobře uvědomují, že Angren bude náš poslední cíl, a tak odvolali veškeré síly ze zabraných světů. Proto jsme také poslední jejich světy získali tak snadno.“
„Jaké jsou tedy počty?“
„Přes deset tisíc. Bude to ještě náročné protože jejich pevnost disponuje velmi silnou obranou. To ale není ten hlavní problém. Ori prokoukli náš plán, a proto zakopali druhý Kruh.“
„Zatraceně. To nám pěkně zhatilo plány,“ zakleli někteří přítomní vojevůdci.
„Dalo se to očekávat,“ pravil Azanyrmuth. „Ori nejsou zrovna špatní stratégové. Naše úspěchy vznikly díky tomu, že jsme na ně udeřili nečekaně a dlouho nevěděli o tom, co se zatím všude děje. Kdybychom válčili v několik let dlouhé válce, dobývání světů by vypadalo naprosto jinak.“
„A co tedy s tím,“ přerušil ho vůdce z Khanktilu Martuven.
„Nezbývá než se prosekat hlavní branou,“ navrhl jedině možné řešení Derek.
„Jaká je tam vůbec obrana?“ zajímal se Sildegard.
„Dost silná. Kolem kruhu je vysoká hradba, která je chráněna početnými obrannými prostředky. Chrání ji posádka čtyři sta mužů a dvacítka Převorů. To bychom měli zvládnout. Samotná pevnost je chráněna neskutečně silně. Na to bych doporučil nějaké obléhací zbraně. No a v samotné pevnosti je také spousta pastí, které tam jsou buď ještě od Goa'ulda Namtara, nebo tam Ori nastražili nové.“
„Bude to náročné,“ konstatoval Sildegard. „Ale na nás si nepřijdou. Naše ochranná magie je mocná a Tollánští mágové jsou na tom ještě mnohem lépe. To nám poskytne dost času na prolomení brány a hlavně Azanyho Hellball bude v této bitvě neocenitelný. Co se týče obléhacích zbraní, nějaké tu máme, takže můžeme tu jejich pevnost alespoň trochu ostřelovat. Dál to bude náročné. V pevnosti se budeme muset pohybovat obezřetně.“
„Budeme to muset ještě podrobně probrat,“ pravil Martuven. „Navrhuji odložit náš útok o den.“
„To zní rozumně. Nemám proti tomu výhrady,“ souhlasil s návrhem Sildegard a vesměs i ostatní vojevůdci.

Následující den se velice pečlivě a podrobně plánoval útok. Každý v přední řadách měl určeno kam se zaměřit. Díky poznatkům zvěda, znali rozmístění obranných prvků, kasáren a pastí. A zatímco vojevůdci plánovali útok, z Aldeneerinu dorazil posel Elias, který přinesl zprávy o dalším tamním postupu.
„Tak povídej,“ vyzval ho Martuven.
„Naše armády postupují mílovými kroky vpřed. Na jihu už dosáhli města Talag, na východě Elianoru a na severu města Vidar. Dostala se k nám také zpráva o tom, že Sigurd s armádou Temnorozených už získal Therindon i okolní města.“
„Tak rychle?“ podivil se Azanyrmuth.
„Také nás to překvapilo. Právě Therindon sloužil Orijům jako důležité sídlo, kde byly soustředěné velké armády. Bylo to dáno blízkostí Elysweru i Popelavých plání.“
„To jenom svědčí o moci Temnorozených,“ s obavou poznamenal Sverker. „Od pádu Um-Gosova pásu se jim otevřela cesta dál a Ori jen stěží drželi severní hranici. Sice máme nyní společného nepřítele, ale kdo ví, co se stane, až válka skončí.“
„Doufejme, že bude chvíli klid,“ pokračoval Azanyrmuth. „Válka s Ori nás velmi vyčerpala a obnova Aldeneerinu bude taky nějaký rok trvat.“
„Sigurd slíbil, že nad nimi dohlédne. Snad tedy dodrží slovo,“ prohlásil nakonec Elias.
Potom, co posel předal co měl, vyslechl od vojevůdců současnou situaci ohledně Angrenu, a potom se odebral zpět na Aldeneerin. Zbytek dne se nesl ve znamení posledních příprav.

Den nato už byla obrovská armáda, opět rozdělená do několika oddílů, připravena před Kruhem světů a také v okolí pevnosti. Zatímco Sildegard vedl proslov, mágové postupně sesílali ta nejmocnější ochranná kouzla. Nechyběla kouzla jako Zesílená ochrana, Plášť proti kouzlům, Kamenná kůže, Ochranný štít a podobně. Tollánci předvedli svůj um. Armádu posílili takovými kouzly, jenž útočníkům takřka znemožní přesně zacílit kuše a luky. Když bylo vše připraveno a příslušná adresa zadána, zazněl znovu pokřik: „Konec budiž Ori!“ Mnozí si uvědomovali, že to už bude naposledy, protože to byl poslední svět v moci nepřítele vyjma Celestis. A potom to vypuklo.

Na druhé straně je dle očekávání přivítal extrémně silný odpor. Nebýt ochranných kouzel, Spojenecké armády by neměly šanci. Okolí bylo přesně podle popisu zvěda, a tak každý co nejrychleji zaujal příslušnou pozici. Mezitím přibývali další a další válečníci, kteří se snažili se všech sil zaměstnat obranu. To už dorazil Azanyrmuth Mocný IV a ihned se pustil do sesílání kouzla Hellball.

Ohnivá koule si rychle našla směr k hlavní bráně. Pak se ozvala ohlušující rána doprovázená jasným zábleskem. Když jasné světlo pominulo, útočníci zajásali. Brána tvořící bariéru mezi uzavřeným prostorem Kruhu a okolním světem byla obrácena v trosky. Ori takový náhlý útok neočekávali, a tak nebylo divu, že než se vzpamatovali, už se útočníci valili dál. Boj to však nebyl tak snadný. Jakmile se nepřítel vzpamatoval, snažil se rychle přeskupit síly a zabránit tak Spojencům v dalším postupu.

Zpráva o útoku se na Angrenu samozřejmě rychle donesla na patřičná místa, a tak nebylo divu, že nepříteli přispěchaly posily. Obranný půlkruh byl sice vážně poničen a jeho obrana za krátkou chvíli pobita, venku čekala velká přesila. Když dorazili i další mágové, našli si v troskách vhodné místo, z nějž sesílali kouzla. Zatímco na obránce jeden z Tollánských mágů seslal Léčivý déšť, nepříteli dali okusit Smršť blesků, Krupobití a další kouzla zasahující více cílů najednou. Na druhé straně stáli Orijští Převorové, kteří znepříjemňovali život ničivými kouzly. Z tohoto důvodu se mnozí zaměřili hlavně na jejich likvidaci. Nebylo to tak snadné, protože je chránilo poměrně značné množství Orijských válečníků.

S tím jak Kruhem přicházeli další a další bojovníci se síly na obou stranách brzy vyrovnaly. Mezitím se lukostřelci i Aldeřanští mágové zaměřili na Převory. Pod takovou převahou bylo jen otázkou času, kdy jejich magická obrana povolí. Počty nepřátelských Převorů klesaly.

Po dvou hodinách náročných bojů u Kruhu Ori pochopili, že zde už mnoho nezmůžou a stáhli se do jejich posledního útočiště, do staré Namtarovo pevnosti. Spojenecké armády si mohli na chvíli odpočinout, ošetřit raněné a hlavně počkat na další síly. V bitvě u Kruhu padlo více než tři tisíce Orijů a na straně útočníků téměř pětistovka bojovníků. Magie Tollánů sice dokázala vzkřísit nedávno zabité, ale bylo to náročné na magii i časově a stejně by došlo jen na pár jedinců. Padlo rozhodnutí, že se k oživování vrátí, až bude pevnost dobytá.

Celá Spojenecká armáda se na Angren přesouvala po celý den. K večeru už bylo k dispozici dvanáct tisíc bojovníků.
„Hlásím, že všechny síly už prošli Kruhem,“ informoval Sildegarda Cimméřanský vojevůdce Sverker. „Dorazili i veškeré dostupné obléhací stroje.“
„Dobrá. Takže můžeme postavit dalekonosné katapulty v okolí a začli bychom pevnost ostřelovat.“
„Proti kolika Ori ještě čelíme?“
„Hádám, že asi tak šest tisíc. Jsme sice v přesile, ale nepřítel je v pevnosti doma. Zná tam každý kout a jistě už na nás připravil veškeré dostupné pasti. Musíme si uvědomit, že Ori tu dávno nepoužívanou Goa'uldskou pevnost zásadně přestavěli.“
„A taky ji mají dobře zásobenou. Co mi říkali zvědové, mají tam obrovské zásoby jídla. Když zjistili, že vedeme proti nim válku, stáhli do pevnosti téměř všechno, co bylo po ruce. Odhaduju to, že by tam s tím při těch počtech mohli vydržet měsíc, možná dva.“
„To je dost dlouho. Nemáme čas se tu zdržovat a pokoušet se nechávat pevnost vyhladovět. Budeme ji muset vyplenit. Hned ráno je začneme ostřelovat.“
„Rozumím,“ souhlasil Sverker.

Nad ránem už byly katapulty postaveny, kamení a hořlaviny připraveny. Celá pevnost byla neprodyšně obklíčena a ve vzdálenosti čtyři sta yardů už čekalo šest katapultů na povel. I na hradbách pevnosti se obránci připravovali. Chystali veškeré obrané mechanismy. Rovněž poslední přeživší Převorové sesílali na obránce ochranná kouzla.

Konečně to vypuklo. Jakmile vojevůdci zaveleli, na pevnost se snesly první balvany. Útočníci se zaměřili hlavně na hradby a na samotnou vstupní bránu. První střely působily jen minimální poškození. Navíc Převorové proti balvanům sesílali ničivá kouzla, nebo je odkláněly mimo cíl. Obránci se nenechali jen tak ostřelovat a na útočníky stříleli z kuší, luků a balist. Nezapomněli ani na útočná kouzla. Spojenci se těmto útokům na tak velkou vzdálenost bez problémů vyhýbali.

Vzájemné ostřelování probíhalo po celé dopoledně. Na pevnosti už vznikly první škody. Na mnoha místech už byly poničené hradby, některé zdí proražené a okolí hlavní brány také narušené. Přišel čas k útoku. Do pevnosti se už dalo proniknout na více místech, a tak se vyrazilo. Hlavní nápor směřoval na vstupní bránu. Po boku bojovníků vyrazil i Azanyrmuth Mocný IV s jediným plánem, zničit bránu kouzlem Hellball. Jakmile byla nepřátelská armáda zaměstnána, dal se do sesílání. Orijové si však byli vědomi, co na ně chystá, a tak už bylo v zázemí přichystáno několik Převorů, aby zabránili tomuto zkázonosnému útoku.

Malá žhnoucí koule si to namířila k cíli a nepřátelé se ji snažili ze všech sil oslabit. To se jim částečně podařilo, a tak byla ničivost kouzla oslabena. Přesto se ozvala silná rána doprovázena jasnou září. Už poškozená brána to nevydržela, a tak se útočníkům otevřela cesta do nitra pevnosti.

Spojenecké armády pozvolna postupovaly do její útrob. Válečníci postupovali velmi obezřetně, protože moc dobře věděli o spoustě pastí. Doprovod jim dělali ti nejlepší zvědové, průzkumníci a hraničáři. Dokázali se bezpečně orientovat v podobně nebezpečném prostředí.

Jak se dalo očekávat, dobývání pevnosti byl běh na dlouhou trať. Spojenci museli postupovat velmi pomalu a bojovat o každý kousek chodby, o každou místnost a sál. Nemohli být ani nasazeni všichni bojovníci. Uvnitř se pohybovalo jen tři tisíce bojovníků, zatímco zbytek válčil venku. Nebylo divu, že za celý den získali jen velmi malé části pevnosti.

Bitva se protáhla na čtyři dlouhé dny. Zatímco venkovní obrana pevnosti se měnila v naprosté trosky, vevnitř se poslední Orijové drželi se stále větší odhodlaností. Bylo jim to už málo platné. Jejich počty se pomalu tenčily, síly ubývaly a prostor se zmenšoval. Spojenecké armády už ani nemuseli spěchat. Pomalu získávali další a další části pevnosti.

Pátý den to přišlo. Poslední skupinka přeživších Ori bránila hlavní trůní sál. Zbylo jich tu pouze posledních sto. Když dovnitř vtrhli magií chránění válečníci a hned za nimi Aldeřanští mágové, rozpoutalo se v sále naprosté peklo. Takové, jako před více než dvě stě padesáti lety, kdy tu Calanyrmianovo společenství zlikvidovalo poslední odpor Namtarovo Jaffů.

„Vítězství je naše!“ rozeznělo se pevností, když byl zabit poslední Ori. Poslední bašta nepřítele padla. Svobodné byly též všechny ostatní světy. Orijům zůstal jen Celestis a na Aldeneerinu zažívali jednu porážku za druhou. Všichni už byli přesvědčeni, že nadvláda Ori a jejich náboženské tyranie je definitivně u konce.
„Zvládli jsme to,“ radovali se i vojevůdci různých národů a ras.
„Když všichni spolupracujeme, tak pak jde všechno hned mnohem líp,“ neskrýval nadšení vojevůdce z Khanktilu Martuven.
„Společný nepřítel dal zapomenout na dávné křivdy a rozepře a nyní jsme součásti jedné velké armády,“ slavnostně pravil Sildegard.

„Tak i Angren je konečně náš,“ radoval se Azanyrmuth. „Část vojsk nám sice tajnými chodbami unikla, ale z Angrenu se nedostanou.“
„Kolik jich je?“ ptal se Martuven.
„Asi čtyři stovky. Nic co bychom nezvládli, už jsme za nimi vyslali vojsko.“
„A máš nějaké zprávy z ostatních světů?“
„Slyšel jsem, že Ori se pokoušeli znovu získat některé osvobozené světy, ale nepochodili, protože všechny Kruhy osvobozených světů hlídají velmi početné oddíly válečníků.“
„Dalo se čekat, že se nepřítel jen tak nevzdá,“ poznamenal válečník Budivoj. „Co jsem slyšel, tak na Celestis mají statisícové armády a miliony oddaných. Budou na nás útočit i nadále. Budeme muset něco vymyslet.“
„Máš pravdu,“ souhlasil s jeho slovy Azanyrmuth. „Celestis je pro nás příliš velký oříšek. Kruh je chráněn štítem a naše počty nejsou tak velké. Přestože máme momentálně asi sto dvacet bojeschopných válečníků a jejich počty se budou časem zvyšovat, i tak budeme čelit značné přesile. Něco vymyslíme.“

Zpráva o další porážce Ori se nesla po všech svobodných světech i po samotném Aldeneerinu. Zbývalo ještě mnohé vyřešit, započít obnovu světa a obnovit dávné pořádky.

A příběhová linie s Ori se nám pomalu uzavírá. Ještě ohledně toho napíšu nějaké ty krátké doplňující díly a rozjedu to zase v duchu průzkumu a objevování.

vynikající díl

[andoriel]

Další skvělá kapitola
Ori jsou konečně v háji. Snad jim to vydrží

Pekne dlhá a aj zaujímavá časť , ale je tam pár preklepov ktoré si predtým nemával.
Boje a ich plánovanie je pekné popísané a aj zaujímavo, takže som to musel dočítať celé aj na úkor spánku.
Len tak ďalej.

První ze slíbených doplňků uzavírající příběhovou linii Ori. 4.1 měla být sice jen na cca2 stany, ale nakonec mi narostl na necelých 5 stran. Takže takový poloviční díl
A ohledně překlepů, ty jsou i v dřívějších dílech. Kolikrát se chci na něco podívat v minulých dílech a často si všimnu nějaké chyby.

4.1
Osvobození Aldeneerinu aneb Temná válka

Od porážky Ori na Dar Eshkalon uplynulo pět dní. A zatímco v Universu dohořívaly poslední boje, na Aldeneerinu se stále bojovalo. Armády postupovaly od města Lianar všemi směry a osvobozovaly jedno město za druhým. Sever a západ kontinentu Elisneyr už byl téměř svobodný. I cesta mezi městy Lianar a Elyswer už byla volná. Země kolem Therindonu osvobodil vojevůdce Sigurd za pomocí armády Temnorozených. Tato mocná armáda čítající dvacet tisíc temných bojovníků se posléze vydala na jih, kde se přidala k ostatním armádám. Temnorození však nebojovali bok po boku s ostatními, ale doprovázeli je bokem jako samostatná armáda. Sigurd koordinoval útoky tak, aby se Ori dostávali do sevření obou armád.

Moc Temnorozených průběh války značně urychlila. Severní polovina kontinentu byla svobodná už v průběhu jara. Území v moci Ori se tak povážlivě zmenšovalo. Ke konci jara jim zbývaly říše Andarion, Calventeria a Auvendale. Jak oddíly armád postupovaly dál, v Lianaru se začalo s úklidem. Město bylo velmi poničeno, a tak se vládci rozhodli jeho přestavbu nechat až na konec války, kdy bude na všechno více času. Prozatím se uklízely ulice města a jeho okolí.

Jako první byly na řadě padlí při obraně Lianaru. Při dlouhém obléhání zde padlo více než třicet tisíc obránců různých ras a kultur. Obyvatelé, kteří se vraceli do města pomáhali s dopravou mrtvol na všechny ty různorodé světy, kde se už místní o ně postarali a mohli jim zajistit pohřeb. Pro Aldeřany bylo rozhodnuto vybudovat zcela nové pohřebiště, které se plánovalo postavit v podzemí nedalekého vrchu. Každý, kdo položil život v této obrovské bitvě si zasloužil náležitého uznání. Naopak mrtvoly Ori si nezasloužily ani píď ohleduplnosti. Všichni měli v paměti ten dvě stě let trvající útisk, čarodějnické procesy, mučení, nucení přijímat víru v Počátek a mnoho dalšího. Každý si neodpustil kopnutí do nich nebo i nějaké další formy odplaty.

Protože tlející těla značně zapáchala a pobyt v Lianaru byl pro odolné, kterým nevadil nesnesitelný smrad zkaženého masa, rada byla nucena situaci urychleně řešit. Všechny mrtvoly Ori se záhy nakládaly na povozy a odvážely do vzdálenosti deset mil na západ od města. Tam se házely na jednu hromadu včetně jejich poničené výzbroje a výstroje. I přes veškerou snahu, se odklízení mrtvol Ori protáhlo na dlouhých deset dní. Nepřátel padlo u Lianaru neskutečné množství. Některé odhady hovořily až o dvou stech tisících, a tak nebylo divu, že na neúrodné planině vznikl nepřehlédnutelný kopec, který zamořoval okolí zápachem ještě dlouhé měsíce. Místu pak místní začali říkat Pahorek konce počátku.

Jak válka postupovala a moc Ori slábla, mnozí válečníci se postupně vraceli domů. Do měst Aldeneerinu se postupně vracel život. Zatímco fronta postupovala dále, probíhaly soudy s přeživšími Ori, kteří padli do zajetí. Obyvatelé jim prakticky bez výjimky opláceli stejnou mincí, jak se Ori chovali k Aldeřanům. Řady procesů se nezapomněli účastnit Temnorození, kteří si náramně svou roli užívali v podobě soudců i vykonavatelů práva útrpného. Ačkoliv měli prostí obyvatelé z Temnorozených strach, schvalovali v těchto případech veškeré jejich jednání.

Temnorození se vůbec nemazlili s chrámy Ori. Nejprve naběhli dovnitř vyzbrojeni meči, sekerami, palcáty a další výzbrojí a následně všechno, co symbolizovalo víru v Počátek rozmlátili na kusy. Od oltářů, obrazů až po drobné předměty. Ušetřeny nezůstaly ani vitráže, jenž vyobrazovaly dějiny Počátku, a které posloužily jako terč pro házení kamenů či vybavení interiérů. Pláště patřícím Orijštím knězům skončily buď v kamnech nebo roztrhané na podlaze. Temnorození je nezapomněli použít jako rohožku. Vůbec nejhůř skončily Knihy Počátku. Jejich trhání a pálení se stalo oblíbenou kratochvílí temné inkvizice. Nakonec se chrámy octly v plamenech. Lépe dopadly jen ty chrámy, které původně sloužily původním bohům a jejichž uctívání Ori zakázali pod trestem mučení či smrti. Ty Aldeřanská rada nařídila vyklidit a vrátit jim původní podobu i význam.

Do likvidace všeho Orijského se s radostí pustila většina obyvatelstva. Všechna nařízená výbava domácností, jako například malé oltáře, obrazy a kniha Počátku, končila na ulici. Mnozí se též podíleli na ničení všech Orijských symbolů a trhání Knihy Počátku. Kromě spontánního trhání, je obyvatelé nezapomněli poplivat, pomočit nebo použít jako toaletní papír. Na náměstí osvobozených měst vznikaly velké hromady Orijských symbolů a Knih Počátku. Až se mnozí divili, kolik toho nepřítel vyrobil ve snaze upevnit svou moc a víru, která byla násilně všem vnucována.

V nedávno osvobozeném městě Calventeria právě probíhal za deštivého poledne proces se třiceti osmi Oriji, kteří padli při dobývání města do zajetí. Proces vedla šestice Temnorozených a prakticky celé město mu přihlíželo.

„Všichni moc dobře víme proč jsme dnes tady,“ započal proces jeden z Temnorozených, kterému se říkalo Dolgar. Jeho pohled na okolí byl vlažný a zcela bez emocí. Stejně jako jeho druhové i on měl výraz nepřístupnosti. „Konečně nastal čas odplaty, kdy jsme museli válčit s velkým zlem. Tito fanatici celému Aldeneerinu vnucovali svou víru jako prostředek upevnění své moci. Ničili veškeré tradice, chtěli z celého světa udělat jen další kolonii nemyslících otroků, kteří by jen slepě plnili jejich příkazy. Tomu jsme však učinili přítrž. Moc Temnorozených se znovu ukázala mocnější než jejich proradná oslepující magie. Jen díky odvaze všech, a myslím tím nejen Temnorozené, ale i všechny další národy, je nepřítel sražen na kolena.“
Přítomný dav po těch slovech zajásal, i přestože se mnozí Temnorozených obávali. Jejich slova byla tentokrát jiná. Už to nebyla ta rasa nenávidějící naprosto vše, jak to vyprávěly staré pověsti. Najednou stáli na straně Aldeneerinu. Společný nepřítel dokázal sjednotit naprosto rozdílné rasy a národy.
„Nyní je čas na odplatu. Teď okusí svoji vlastní medicínu,“ po těchto slovech se dalších pět Temnorozených chopilo nástrojů a začalo vykonávat torturu. Drtily se prsty, strhávala kůže, vytrhávaly se kusy masa pomocí kleští, a potom se do ran sypala sůl. Mezitím Dolgar směřoval k zajatým Ori další nenávistivé projevy. Potom následovala vazba, španělské boty, palečnice až po lámání kostí. Nesmělo chybět ani pálení za živa.

Během tohoto krutého procesí se též přistupovalo k likvidaci a pálení všech náboženských symbolů, které byly na náměstí nahromaděny. Dolgar z velké hromady Knih Počátku jednu popadl a bezohledně jí listoval, přičemž mnohé stránky pomuchlal nebo potrhal. Namátkově začal číst: Skvostní jsou Ori, kteří nás vedou ke spáse.
Kdo bojoval se zlem připravoval zkázu jako smrtelný hřích.
Oni porazili staré duchy a vyhnali je pryč.
A teď posilme svou vůli, zavolají nás, abychom triumfovali proti zkaženosti všech nevěřících.
„U Belgommorala, kdo mohl napsat takovou slátaninu?“ naštvaně pravil a vzteky vytrhl stránku, kterou zmuchlal a pohodil na zem.

Dolgar nalistoval další stránku a četl:
Ve jménu bohů, budou lodě postaveny aby nesly válečníky mezi hvězdami a šířily Origin všem nevěřícím!
Síla Ori bude cítěna daleko a divoce a hříšníci budou potrestáni.
„To jsou neskutečné sračky!“ a vztekle praštil Knihou Počátku o kamennou dlažbu náměstí takovou silou, že se vazba rozletěla na kusy. Potom popošel k nejbližšímu Orijovci, kterého několikrát udeřil do obličeje pěstí.

Proces pokračoval po celý den těmi nejhoršími způsoby mučení, jaké kdo dokázal vymyslet. Dolgar v jednu chvíli vyzval přítomné, aby se také účastnili a oplatili Orijům vše, co jim za poslední léta způsobili. Zprvu mnozí váhali, ale našlo se pár jedinců, kteří se nezdráhali vyzkoušet některé způsoby tortury. K večeru, když se proces blížil ke konci se osmělilo mnohem více místních, až to vše zakončil lynč, kdy nechybělo ani kamenování. Temnorození konec sledovali už jen jako pozorovatelé a velice je těšil pohled na nenávist, kterou se podařilo v obyvatelích Calventerie vyvolat vůči Ori.

Na začátku léta už bylo jasné, že válka s nepřítelem se blíží ke zdárnému konci. Temnorození sice nesnášeli jasné letní denní světlo, avšak rok 587 patřil zrovna mezi ten nejchladnější za poslední léta, a to jim hrálo do karet. Slunce jen málo kdy vykouklo, jinak celé jaro a začátek léta propršel. Díky této prapodivné náhodě byli Temnorození v plné síle a před mocí této Temné armády se poslední Orijové dávali na útěk. Temná válka, jak se začalo posledním dnům přezdívat, spěla ke svému konci. Než k tomu však došlo, bylo potřeba vyřešit ještě jeden závažný problém.

Dle zpráv z osvobozených světů Orijové z Celestis podnikali stále častější útoky skrz Kruh světů. Bylo jen otázkou času, kde obrana povolí a nepřítel získá zpět některý ze světů. Mnozí se také obávali, že nepřítel obsadí některý dosud nehlídaný svět, a tak bylo znovu vysláno mnoho desítek tisíc bojovníků hlídat všechny známé a navštívené světy. Problém spočíval také v tom, že tu existovaly světy, kde bylo více Kruhů. Nikdo neměl tušení, kolik jich mohlo být, a tak se u každého světa zkoušely všechny další pozice na Prstenu Kruhu. To znamenalo u každého světa jednu až osm možností. Navíc byl takovýto průzkum do neznáma značně nebezpečný, což také některé výpravy potvrdily. Ve dvou případech se výprava dokonce nevrátila.

Na zasedání v Lianaru se tato situace řešila. Všichni si byli vědomi, že pokud se něco neudělá, válka může trvat ještě dlouhá léta. To nikdo nechtěl připustit, a tak se navrhovala mnohá řešení. Většinou byla buďto nemožná, velice náročná a nebo obtížně proveditelná.
„Už tu sedíme celé dopoledne a jediný trochu přijatelný návrh je blokování jejich Kruhu,“ zoufale zhodnotil Martuven výsledek celého dlouhého jednání.
„Navíc to není úplné řešení,“ pokračoval Azanyrmuth Mág III. „Jak víme, tak se Kruh vždy po nějaké době sám uzavře a než obsluha znovu zadá adresu Celestis, nepřítel může Kruh otevřít dřív k nám. Buďme si jisti, že i na Celestis bude někdo připraven zadat adresu co nejrychleji.“
„Takže, co s tím?“ položil řečnickou otázku Thorogard III. „Nějak tu jejich ochranu Kruhu musí jít zničit.“
„Tolláni říkali, že náš stít by dokázali vyřadit, ale ten na Celestis je velice silný,“ vysvětloval Azanyrmuth. „Můžou to zkusit, ale vyžádá si to dlouhou přípravu.“
„Zkusit to musíme,“ rozhodně navrhl vládce Elysweru Eric.

Vášnivá debata najednou ustala, když do síně vstoupil Sigurd a Kjetil v doprovodu Temnorozeného Dolgara.
„Já bych měl návrh,“ prohlásil Temnorozený.
„O co se jedná?“ rázně se vyptával Thorogard, kterému se nepozdávalo, že musí jednat s Temnorozenými.
„Mohli bychom jim poslat Kruhem dárek. Takový, který nezastaví ani jejich štít.“
„O jakém dárku tu mluvíme?“
„Pošleme jim tak takovou temnou kletbu, která promění okolí Kruhu v místo, z nějž budou mít Orijovci hrůzu.“
„Ať je to co je to, zkusili bychom to,“ souhlasil Azanyrmuth.
„Dobrá,“ pomalu a jistotou pravil Temnorozený. „Má to však jednu podmínku. Abychom to mohli uskutečnit, potřebujeme přístup ke Kruhu světů. Přesněji nás vládce Lord Ahriman V našich zemí žádný nemáme.“
„Cože?“ zaskočil přítomné požadavek přístupu hlavního vládce ke Kruhu. Všichni se děsili toho, co může ten nejmocnější napáchat, když ho pustí přímo do středu samotného Lianaru, který zrovna neměl šanci se jakkoliv bránit.
„To nepřichází v úvahu,“ rázně nesouhlasil Martuven. „Kdo ví, co máte za lubem.“ Mnoho ostatních z rady dle výrazů souhlasili s jeho názorem.
„Jak tedy chcete,“ odpověděl Dolgar. „Buď s naší pomocí hrozba Ori definitivně pomine, a nebo s nimi budete válčit roky a jednoho dne třeba vydobudou zpět svou pozici. Vyberte si sami.“

V sále se najednou rozpoutala vášnivá diskuze. Málokomu se líbil návrh Temnorozeného. Pro mnohé bylo nemyslitelné byť jen na chvíli připustit možnost navrhovanou dávným nepřítelem. Ovšem našlo se i pár členů rady, kteří byli ochotni to risknout. Zatímco mnozí dlouze debatovali a rozmýšleli na možnou hrozbu, Sigurd a Kjetil souhlasili takřka okamžitě. Dlouhou dobu nebyla současná rada schopna přijmout jasné stanovisko, a tak se jednalo do setmění. Patová situace by přetrvala dost možná až do rána, kdyby se o slovo nepřihlásil Azanyrmuth Mocný IV.
„Já vím, že je to dost nebezpečné pouštět si do středu naší země vládce Temnorozených, ale máme na výběr? Po válce s Ori jsme vyčerpaní a víme, že nepřítel se chystá k dalším útokům. Je otázkou času, kdy obrana námi osvobozených světů padne a varianta s otevřeným průchodem na Celestis má vážné trhliny. Musíme být neustále vždy první v otevření Kruhu. A druhá vada spočívá v tom, že ze se světem, odkud by se držel otevřený Kruh, bychom se nemohli spojit. V případě, že by bylo třeba ho navštívit, museli bychom spojení s Celestis přerušit a i kdybychom naplánovali spojení z jiného světa, byla by tam dlouhá prodleva. To by Ori okamžitě využili. Tenhle plán prostě nemůže dlouhodobě fungovat.“
V sále to zahlučelo, avšak Azanyrmuth přítomné hned utišil a pokračoval.
„Obávám se, že návrh Temnorozených je to menší zlo. Další válku s Ori bychom zvládli jen s problémy. Samozřejmě, že válka s Temnorozenými by dopadla téměř stejně, takže to vyjde v podstatě nastejno. Ovšem podívejte se kolem. Lianar je těžce poškozen a okolní krajina na tom není o moc lépe, takže pokud by zde Lord Ahriman spáchal nějaké zlo, měli bychom minimální ztráty. Dnes ovládáme už mnohem mocnější magii než během prvních válek s Temnorozenými, a tak bychom mohli případné následky hodně zmírnit.“
„To jo, ale tak ztratíme přístup ke Kruhu světů,“ správně poznamenal Martuven.
„Není to jediný Kruh na Aldeneerinu. Pořád tu máme ten ve městě Ma'at. Jediný problém je zatím v tom, že nevíme, jak se k němu dostat cestou po Aldeneerinu. Jisté je, že kontinent Maiadion se nachází od Elisneyru východně. Takže by nás čekala plavba po moři.“
„V sále po těchto slovech vládlo překvapivé ticho. Všichni právě přemýšleli nad slovy, které Azanyrmuth právě pronesl.“
„Ale nepředbíhejme. Na výběr máme opět mezi dvěma zly a nyní je na nás, které vybereme. Já osobně volím Temnorozené.“
Když Azanyrmuth domluvil, začali se přítomní znovu mezi sebou bavit. Nakonec bylo přistoupeno hlasování. Pro Dolgarovo návrh se z počátku vyslovilo jen pár ostýchavých hlasů. Jak jich přibývalo, ostych opadával a nakonec byl návrh s jasnou převahou přijat.
„Rozhodli jste se správně,“ pochvalně Dolgar zhodnotil výsledek hlasování. „Nebudete litovat a všichni budeme mít pokoj od toho strašného Orijského fanatismu a nesmyslné víry Počátku.“

V průběhu následujících dnů počty Temnorozených v Lianaru povážlivě narostly. Mnozí obyvatelé brali rozhodnutí rady s obavou, a tak nebylo divu, že mnozí opustili město. Před příchodem vládce Temnorozených Lorda Ahrimana probíhaly přípravy na nádvoří Kruhu světu. Hordy Temnorozených před Kruhem sestavovali tajuplné zařízení sestávající z velké železné nádoby, která byla doplněna soustavou trubek, výstupků, baněk a další prapodivných součástí, pro něž měl málokdo pojmenování.

Po celou dobu osmi dní, si členové rady i ostatních obyvatel neustále říkali, jestli bylo jejich rozhodnutí správné a zda se situace nevymkne kontrole. Nebylo divu, že Lianar včetně přilehlého okolí zelo prázdnotou. Obyvatelé po tom všem zůstávali raději v bezpečné vzdálenosti, kdyby se to pokazilo. Rada nechtěla situaci podcenit, a tak si přizvala ty nejmocnější mágy mnoha ras, aby v případě zrady mohli zakročit.

Následující den to přišlo. V doprovodu dvaceti Temnorozených dorazil Lord Ahriman. Jeho příchod každý pocítil už na velkou vzdálenost, krajina jakoby potemněla a do ulic poničeného Lianaru vstoupil stín. I ti nejodvážnější se mu raději klidili z cesty. Přítomni zůstali akorát Sigurd, Kjetil a Azanyrmuth Mocný IV, zbytek zůstal schován po městě.

Bez zbytečných proslovů se vládce Temnorozených pustil do práce. Sigurd zadal adresu Celestis, Temnorození začali pracovat na podivném přístroji a Ahriman se pustil do tajemného zaříkávání. Zařízení začalo pracovat. Nejprve se začalo ozývat bzučení, které postupně sílilo. Na výstupkách se začalo objevovat prapodivné záření rudé, tmavé zelené a fialové barvy. A zatímco Ahriman v Černé řeči pronášel svým hlubokým temným hlasem zaklínadla, okolí se ponořilo do temnoty. Před Kruhem světů se tvořila černá mlhovina, která nabývala na velikosti a hustotě. Celý rituál zabral nekonečnou čtvrthodinu.

Když měl konečně hotovo, náhle hrůzostrašně zaskřehotal a veškerá temná síla v mžiku pronikla Kruhem, přičemž všechna okolní temnota ji následovala. Kruh se náhle uzavřel a do ulic Lianaru se vrátilo alespoň trochu slabého denního světla, protože nebe i nadále zastírala temná mračna. Ostatně za slunečného dne by sem Temnorození odmítali vstoupit.

Těžko říct, co se teď na druhé straně Kruhu odehrávalo, pro Aldeřany to byla úleva. Temnorození dodrželi slib a ničeho nekalého se nedopustili. Lord Ahriman hned na to prohlásil: „A je to. Od Orijů bude pokoj. A my jdeme zpátky do Ghaligoronu.“
„A co s tímhle?“ poukázal Azanyrmuth na podivné zařízení, které posloužilo k útoku na Celestis a z něhož vycházel slabý dým.
„To můžete vyhodit, to už k ničemu není,“ odpověděl. „A ještě jedna věc. V žádném případě nezadávejte adresu Celestis. To, co se teď děje na druhé straně, by se mohlo dostat i sem. Aspoň pro pár desítek následujících let.“
Po této poslední radě Temnorození opustili Lianar. Mnozí si oddechli. Byl to definitivní konec Orijské hrozby.