Stargate: Aldeneerin 2

vynikající

učil nás umění boje. Ač se čtyři zdají málo, jistě dokážete velké věci. Našei předkové kdysi

Thorogar je nakonec doprovodil k osedlaným koním, a poté se již věnoval přípravám na válku.

mocných artefaktů chránící náš svět?.“

„Vzpomněl jsem si na vaše slova a říkal jsem sei, že ohnivá koule by je mohla přesvědčit, aby

a snadno přečetla nápis: „SÍNŇ BOHŮ“ To bylo přesně místo, které hledali. Po chvíli si v sále

kdesi v dáli to slabě zadunělo.

před hradbami města a nedávali nepřátelům šanci i k pouhému přiblížení k hradbám. Přestože Jaffové disponovali kromě rozličného arzenálu zbraní na blízko, potíže obráncům nezpůsobovali ani tyčové zbraně. Ohnivé koule stačili vykrývat ocelovými štíty.

Trošku krkolomná veta (aspoň na mňa ).

----------------------------------------
Som rád , že si hodil pokračovanie. Opäť kvalitná práca a výborný dej.
Napriek pár chybičkám (na Teba dosť veľa ).
Pokračuj a ja si nasledujúce časti určite nenechám újsť.

Díky za komenty. Chvilku mi trvalo než jsem vymyslel, jakou úlohu budou plnit Azgardi a jak to bude s bohy.
Puk: díky za připomínky, tyhle překlepy často vznikají tak, že se mi nějaká věta nelíbí, tak ji zcela předělám a občas mi unikne úrava nějakého slova. A tak věta, to je fakt, že jsem se do toho nějak zmotal, budu to muset upravit.

pěkny

nejaky novy dil je v dohledu?

pal: Ano je. Zrovna jsem ho dokončil.

3
Štít kruhu

První měsíce spojenectví s Nordy obývající Cimmerii se neslo v duchu pomoci a obnovy jejich světa, který byl poničen Goa'uldy. Nebylo tedy divu, že v naprosté většině se cestovalo kruhem světů právě na Cimmerii. Po čase znovu vyvstala otázka, zda by se nemohl opakovat nějaký útok zvenčí, jako před půl stoletím. Cimmerie měla tu výhodu, že byla chráněna Thorovo kladivem, akorát dosud nebylo vyřešena záhada náhlého vpádu Goa'uldů.

V období podzimu se postupně krátily dny, a tak se oba Azanyrmuthovci zajímající se převážně o kruh světů uchýlili do tajemství podzemních knihoven Lianaru. Hlavně Azanyrmuth Nejstarší byl přesvědčen, že staří Aldeřané museli mít nějak vyřešenu ochranu svých světů. Nebylo přeci možné, aby u každého kruhu světů hlídkovala početná armáda.

V dávných dobách, kdy se začalo s prvními průzkumy knihovny mapující světy, které se daly pomocí kruhu světů navštívit, už Azanyrmuth nalezl první indicie. Tehdy se však preferoval rychlý zisk užitečných předmětů a zapomínalo se na obranu. To se nakonec v roce 325 Aldeřanům vymstilo a Temnorození zdecimovali severní čtvrť. Toho si byla současná rada vědoma a Azanyrmuthovci dostali hlavní úkol, přijít s návrhem obrany severní čtvrtě.

Jednoho podzimního večera Azanyrmuth Tajemný, který patřil už do třetí generace rodu, odpočíval v zahradách čtvrtě s kruhem světů a kochal se západem slunce. Měl rád nálady, jež uměl vykouzlit podzim, bylo to jeho oblíbené roční období. Na zahradu dorazil i hraničář Galvoj. Zajímalo ho především to, jak postupuje výzkum a vývoj.
„Vypadá to velmi nadějně,“ s radostí v hlase započal Azanyrmuth popisovat poslední úspěchy. „Nedávno jsme objevili v knihách zmínky o jakémsi ochranném štítu. Používali na to nějaký magický předmět, který jsme už našli ukrytý ve spodních sálech. Jen musím ještě přijít, jak ho zprovoznit. Především musíme vyřešit zdroj magické energie a také to, jak ho ovládat a přidělat na kruh světů.“
„Vy si s tím určitě poradíte,“ povzbuzoval je Galvoj. „Váš rod v minulosti vyřešil mnoho problémů tohoto světa.“
„Však jo. Mám už pár nápadů, jak si s tím poradit. Přemýšlím, zda se do toho pustit ještě dneska, nebo to nechám na zítra.“
„Ale už to nech na zejtra. Mohli bychom zajít na pivo, už jsme spolu dlouho nikde nebyli,“ lákal ho Galvoj na posezení v krčmě „U kruhu světů“
„Máš pravdu. Zasloužím si trochu odpočinku,“ souhlasil s ním, vstal ze zdobné kamenné lavice a spolu se vydali do oblíbené krčmy.

Druhý den se Azanyrmuth Tajemný jako každý den setkal s ostatními badateli, aby společně pokračovali ve výzkumu. Zatímco ostatní dále překládali staré knihy, nejmladší Azanyrmuth si pečlivě prohlížel onen předmět. Při včerejším posezení dostal jeden nápad, který si chtěl co nejdříve ověřit.
„Mám pocit, že by se to mohlo umístit někam do zadávacího panelu,“ uvažoval. Řešení často přijde zcela náhodou, když se dotyčný zrovna zaobírá něčím jiným. A Azanyrmutha tohle napadlo právě včera v krčmě. K ruce si vzal staré plány a hledal nějaké indicie.

Nebyla to zrovna jednoduchá práce, protože samotné zadávací zařízení patřilo mezi ty vůbec nejsložitější předměty na Aldeneerinu, které navíc využívalo z velké části neznámou a hodně pokročilou magii. Aby toho nebylo málo, vše bylo popsáno právě ve starém Aldeřanském dialektu, jemuž bylo třeba porozumět.

Nakonec celá skupinka přítomných badatelů odložila rozdělanou práci a rozhodla se zkoumat plány. Strávili nad tím takřka celé dopoledne než Dandalus, který jim chodíval vypomáhat, objevil cosi nápadného.
„Podívejte,“ pravil. „Tohle vypadá jako místo, které by mohlo sloužit k připojení dalších zařízení a magických předmětů.“
Zbytek pohlédl na složitou změť čar a starého písma. Azanyrmuth Nejstarší mu po chvíli přemýšlení dal zapravdu: „Tuhle jsem také nad tím přemýšlel, ale nepřišlo mi moudré zasahovat do zařízení o jehož fungování toho víme pramálo.“
„Tak do něj můžeme zatím jen nahlédnout,“ navrhl nejmladší z Azanyrmuthovců.
Zbytek bez většího přemýšlení souhlasil s jeho návrhem a šli se podívat na zadávací panel.

Samotný panel si šestice zprvu velice pečlivě prohlížela. Na první pohled byla místa k nahlédnutí do jeho útrob velice dobře skryta. Ani na hmat se nedalo cokoliv snadno nalézt. Azanyrmuth musel použít magických schopností, aby našel místa, kam sáhnout. Vzápětí se v podstavci otevřela skrytá dvířka a všem se naskytl pohled do útrob složitého zařízení.

Spousta modře zářících krystalů, kamenů, hromada drátů, dalšího magického harampádí se ukázalo v celé své krátce. Při bližším průzkumu odhalili několik otvorů různých velikostí. „Do kterého otvoru tu věc strčit,“ povzdech si Dandalus. „Asi by nebylo moudré s tím jen tak naslepo experimentovat. Zničením zadávacího panelu bychom mohli přijít o možnost cestování.“
„Neviděl bych to tak zle,“ namítal starší Azanyrmuth. „Staří Aldeřané patřili mezi velmi vyspělé kultury a určitě pamatovali na možné problémy. Uznejte sami, vždyť řada věcí se nám dosud zachovala.“
Mladší Azanyrmuth si zatím prohlížel onen zvláštní předmět a porovnával ho s příslušnými otvory. Když už si byl jist, navrhl: „Já bych to zkusit vložit sem.“
Zbytek se díval na místo, jež určil a porovnávali předmět s větším otvorem.
„Má pravdu,“ souhlasil Dandalus. „Ostatně, stačí se podívat sem,“ ukázal na nepatrný nápis ve starém jazyce na němž se psalo cosi o štítu.

Nějakou dobu trvalo, než se šestice odhodlala k činu. Sám nejstarší badatel Dandalus se chopil odpovědného úkonu a opatrně onen prapodivný předmět vkládal do otvoru. Cvaknutí značilo, že předmět do příslušného otvoru zapadl. Po chvíli se ozvalo slabé bzučení a i on se slabě rozzářil tlumeně modrou barvou.

„A vida. Jsme opět o něco dál,“ zaradoval se badatel Dirue, jehož věk se dal odhadnout na čtyřicet.
„Jak se to teď používá?“
„Doufal jsem, že k tomu bude sloužit tohle,“ ukázal Azanyrmuth Nejstarší další podivný předmět ve tvaru disku s modrým kamenem uprostřed. „Našel jsem to teprve předevčírem v tom samém sále, jako ten zdroj.“
„Tak na co čekáme? Můžeme to vyzkoušet,“ natěšeně prohlásil Dirue.
„Myslíš, že je to dobrý nápad?“ přemýšlel Dandalus a zároveň se prohraboval ve vousech.
„Já bych to zkusil“ navrhl starší Azanyrmuth. „Ostatně mě teď ani nic jiného nenapadá.“

Azanyrmuth Nejstarší uchopil disk, který měl průměr téměř dvacet palců a přiložil ruku na modrý krystal. Při tom cítil přítomnost magické energie, která stále sílila, čím byl rukou blíž krystalu. Ten se vzápětí rozzářil a současně se v prostoru vnitřního prstence kruhu světů zjevila modrá magická bariéra. „Sláva. Povedlo se,“ radoval se v duchu Dandalus.

„Nedoufal jsem v tak brzký úspěch,“ nepřestávalo udivovat badatele.
Azanyrmuth sundal ruku z kamene a štít se rozplynul. „Aha. Takhle to funguje. Stačí, aby ho aktivoval nějaký mág, nebo alespoň někdo s dostatečnými magickými schopnostmi.“
„Stačí tak málo?“ překvapilo Dandaluse, jak snadné to bylo.
„V podstatě jo. Jenže magie štítu mi docela rychle odčerpávala síly. Nedokázal bych to udržet dlouho. Měli bychom přijít na způsob, jak mu dodat magickou energii, nejlépe z nějaké blízké magické studny.“
„A z čeho je napájena brána?“ uvažoval mladší Azanyrmuth, jemuž neunikl tento podstatný detail. „Nešlo by získat energii přímo z jejího zdroje?“
„V tom máš pravdu. Jenže samotný kruh získává podstatnou část energie z nějakého prostoru, kterému vůbec nerozumím a zbytek ze zdroje ovládacího panelu. Samozřejmě by to šlo, ale potom by hrozilo to, že bychom magický potenciál, ze kterého získává magickou energii, rychle vyčerpali. Napadá mě pár možností, jak sem převést energii z některé okolní magické studny. My jsme to nikdy nezkoušeli, ale staří Aldeřané tohle prováděli zcela běžně.“
„Takže nezbude, než se vrátit zpět do starých knihoven a pátrat dál,“ pravil Dandalus.
„Asi tak. Důležité je, že nám to už funguje a případný útok bychom díky tomu mohli odvrátit.“

Badatel Dirue přemýšlel o funkci štítu, nedalo mu to, a tak se zeptal ostatních: „Máte tušení, jak přesně ten štít funguje? Bude je to držet v pasti na druhé straně, nebo je bariéra zraní?“
„Správný dotaz,“ souhlasil starší Azanyrmuth. „V knihách jsem vyčetl něco málo o jeho funkci. V podstatě neumožní nepříteli k nám vůbec projít. Štít je tak blízko portálu, že vše co k nám projde se ani nezhmotní. Alespoň tak jsem to pochopil. Je to neskutečné vyspělá magie a bude trvat ještě hodně dlouho než odhalíme veškeré detaily.“
Mladý Azanyrmuth na tím dále přemýšlel. Uvažoval na tím, k čemu můžou sloužit ostatní otvory v útrobách ovladače. „Když se tak dívám do útrob ovladače, tak toho máme na prozkoumávání ještě mnoho.“
„Ano máš pravdu. Ani jeden z nás se patrně nedožije doby, kdybychom věděli o kruhu světů zcela vše. Možná to bude trvat celá staletí, možná i tisíciletí,“ souhlasil s ním nejstarší Azanyrmuth.

Ještě ten večer dali o výsledku výzkumu vědět ostatním členům současné královské rady. Sám král Ragulus neskrýval radost nad úspěchem. Když se před necelým půl rokem změnilo složení rady, nechtěl opakovat chyby předků a jak se ukázalo, v nových členech se nemýlil. To co Aldeřané dokázali za poslední půl rok, to nedokázali předkové za pět let a doufal, že se cestování ponese v podobném duchu dále.

Druhý den před polednem přišel do pracovny Azanyrmutha Nejstaršího člen rady Dandalus s jedním zajímavým dotazem, na nějž přišel ráno při snídani. Azanyrmuth si právě přerovnával haldy knih, starých plánů a množství předmětů, jež vynesli v poslední době z rozsáhlého a stále málo prozkoumaného podzemí Lianaru.
„Posaď se,“ přivítal ho, zatímco přenesl hromadu starých knih pojednávající o kruhu světů na protější sekretář. „Mám tu trošku bordel. Jak teď pátráme o možnostech obrany, tak v těch knihách ležím takřka neustále.“ Bylo známo, že nejstarší Azanyrmuth nepatřil mezi pořádkumilovné Aldeřany, na druhou stranu zase nežil ve špíně.
„Když jsme tedy zprovoznili štít, napadlo tě, jak poznáme, kdo se k nám pokouší projít?“
„To je pravda. Zatím jsem nad tím neuvažoval. Určitě to staří Aldeřané nějak řešili, ale nenašel jsem o tom žádné záznamy. Alespoň prozatím. Nezbývá než držet u brány stráž, a teprve když se sem začnou valit hordy nepřátel, tak štít aktivovat.“
„Takže to není dokonalé,“ povzdech si Dandalus.
„Zatím ne. Ale určitě je to pokrok. Kdybychom to měli k dispozici před půl stoletím, tak by sice prošlo pár nepřátel, ale zbytek bychom sem nepustili.“ Azanyrmuth se na chvíli zamyslel při vzpomínce, jak to tedy bylo a trochu sarkasticky pravil: „Kdyby se ovšem tehdejší strážní nezlili pod obraz.“
„O tom jsem kdysi slyšel.“
„Ono se tu tehdy už nic nedělo a hlavně nikdo nepředpokládal útok zvenčí. Byl to tehdy pro nás šok. Poprvé od začátku letopočtu byl Aldeneerin v ohrožení. Nebýt odvahy zkušených bojovníků, mohla být naše civilizace zcela zničena.“ Při těchto slovech mu přeběhl mráz po zádech a raději zašel do skřínky pro něco dobrého na odvahu.
„Jenže to riziko je tu znova. Temnorození jsou nedaleko od naší říše,“ správně uvažoval Dandalus a napil se z číše červeného vína, kterou mu právě podal Azanyrmuth. „Výborné,“ chválil a přes zlatavý paprsek slunce prohlížel jeho tmavou barvu.
„Ročník 369. Tehdy bylo opravdu hodně slunce.“
„Pamatuju.“

Společně vychutnávali víno, zatímco Azanyrmuth pokračoval v úvahách: „Jak postupně zjišťujeme, Aldeneerin obývá spoustu uzavřených kultur. Zatím jsme narazili pouze na Orky. V knihách už jsem narazil na zmínky o dalších rasách, takže by Temnorození nezplundrovali celý svět. Před naším příchodem to tu určitě fungovalo podle nějakých zákonitostí.“
„Pozoruhodné. Vyčetl jsi, kde by se ostatní rasy mohli nacházet? Spojenectví by nám přišlo vhod.“
„Zatím jsem nenašel přesné polohy, ale nějaké zmínky hovoří o společenství Dwarfů daleko na východě, Drabinové na jihu a Argoniané kdesi v mokřadech na jihovýchodě. Další rasy a kultury obývají další kontinenty.“
„Zkoušel jsi v mapě najít přesnější místa?“
„To je trochu problém,“ pokračoval Azanyrmuth. „Žádnou mapu Aldeneerinu jsme dosud nenašli.“
„Cože?“ udiveně Dandalus vyvalil oči, evidentně byl tou zprávou překvapen.
„Ano. Je to vskutku podivné. Prohledali jsme už řadu knihoven a žádnou mapu jsme nenašli. Co víc, nenašli jsme ani jedinou mapu Lianaru natož dalších měst a co se týče map ostatních světů jakbysmet.“
Dandalus nedokázal pochopit, že tak vyspělá rasa, jako staří Aldeřané po sobě nezanechali jedinou mapu.
„Taky mě to překvapilo. Mám dvě teorie. Buď byli tak vyspělí, že žádné mapy nepotřebovali, nebo je z nějakého důvodu kamsi odnesli, či schovali. Takže nemáme nejmenší představu, jak je Aldeneerin rozlehlý, kolik má kontinentů, měst, kde jsou hory, řeky, lesy, zkrátka si vše musíme najít sami.“

„Je ještě něco co bych měl vědět? Co zajímavého skrývá podzemí Lianaru.“
„Už jsme prozkoumali značnou část, nicméně jsme se nedostali do části chráněné magickými dveřmi. Nevíme, jak je otevřít. Navíc se i sami brání případným útočníkům, kteří by je chtěli prolomit hrubou sílou. Dosud prozkoumaná část jež je léta vyčištěná od bytostí, jež tu ještě přežívaly.“
„Takže nezbývá než se zaměřit na magické dveře.“
„Ne tak docela. Pořád nacházíme různé tajné chodby a skryté komnaty. Dokonce jsme zjistili, že je podzemí napojeno na městskou kanalizaci a sklepení domů. V podstatě se dá jít odkudkoliv kamkoliv. To se bude hodit v případě dalšího přepadení severní čtvrti, pokud by štít selhal. Navíc jsou jednotlivé části odděleny dveřmi, mřížemi, a nebo chráněny pastmi.“
„Navrhnu radě, abychom se zaměřili na obrané využití podzemí. Jak to poslouchám, staří Aldeřané to měli vymyšlené opravdu geniálně,“ neskrýval údiv Dandalus.
„To ano. Co teprve až přijdeme na funkci magických dveří. V tom nás sice čeká dlouhá cesta a to bych nechal mladším. Přeci jen nejsem nejmladší a nebudu tu navěky,“ v tom měl Azanyrmuth Nejstarší pravdu. Letos se dožil úctyhodného věku 72 let.

Dandalus dopil číši vína na němž si velice pochutnal, poté pravil: „Uvažoval jsi, kam bychom se mohli v následujících dnech vydat?“
„Mám pár návrhů, ale zatím bych moc nepokračoval ve výpravách, raději bych se zaměřil na obranu. Co bych ještě rád udělal, vrátil bych se na některé dávno navštívené světy a zjistil, jak se místním daří. Například v jakém stavu je sluneční štít na Avnilu, nebo co se děje na Mínoje.“

Dandalus si s Azanyrmuthem povídal téměř do večera. Už se pouze bavili o životě ve městě a okolí, trochu o magii a trochu i nakousli oba zmíněné světy. Dandalusovi se líbilo především vyprávění o Drowech. Ne že by je obdivoval, ale chtěl vědět více o jejich děsivém světě.

Podzim se přehoupl do pozdního období a zima chladnými rány už o sobě dávala vědět. V laboratořích se stále zkoumala možnost přenášení magické energie, ale zatím bezúspěšně. Stalo se zvykem, že byl kruh světů nepřetržitě střežen. Pro případ nenadálého útoku byl vždy poblíž někdo s magickými schopnostmi, aby mohl aktivovat energetický štít.

Jenže se dlouho dobu nedělo vůbec nic, a tak služby u kruhu patřily mezi pohodové. Pouze jednou za čas přišli na návštěvu spojenci z Cimmerie, ale časy pravidelných návštěv se vždy dopředu dohodly. Takže se nekonalo žádné překvapení. Osud světa se však neponechával náhodě a strážní byli pod dohledem. Často se připomínalo to, co se stalo před půlstoletím.

Život probíhal klidně až do jednoho chladného sychravého dne, kdy světelné zámky kruhu z ničeho nic rozzářily.
„Někdo z Cimmerie?“ podivil se strážný Bojamir.
„Nevím. Příští návštěva se koná až za patnáct dní,“ odpověděl mu Gundbald, přičemž současně tasil meč.
„Asi máme nevítanou návštěvu,“ pocítil nervozitu velitel stráží Kaledaimon. „Poplach! Všichni na svá místa!“ rozkázal přítomným v momentě, kdy se vytvořila hladina průchodu. To už v horní komnatě, kde bylo umístěno ovládání štítu, byl připraven mág.

Šestice bojovníků napjatě čekala na nádvoří před kruhem. V duchu doufali, že je to neplánovaná návštěva z Cimmerie, nebo z nějakého dávno navštíveného světa. Naopak se hrozili dalšího útoku Temnorozenných. Každý znal jejich temné schopnosti a jejich zálibu v utrpení. Nic se nedělo. Nervózně hleděli do mihotající hladiny.

V tom prošly dvě neznámé postavy. Ještě než si strážní stačili uvědomit, kdo dorazil na návštěvu, obě postavy zahájili palbu. Obránce polil studený pot, když si uvědomili, kdo to je. Na Aldeneerin útočí Goa'uldé. Ještě než stačili obránci přejít do protiútoku, kruhem prošli další dva Jaffové. „Spusťte štít,“ vykřikl velitel. Mág v horní síni nečekal a rychle přiložil na modrý kámen ruku, jež se mu samou nervozitou rozechvěla.

Uvnitř kruhu se vytvořil bleskový štít. Teď se ukáže, jak štít funguje, protože jestli ne, má Aldeneerin ohromný problém. Zakrátko se na štítu dvakrát zablesklo a vzápětí znovu. Obráncům nečinil problém porazit čtveřici Jaffů, kteří stačili proniknout. Další záblesky na štítu nenásledovaly. Čekalo se, co bude následovat, ale to už se kruh světů uzavřel.

„Přestali útočit,“ ulevil si velitel stráží Kaledaimon.
„Možná zjistili, že jsme jim zavřeli dveře,“ poťouchle se usmál Gundbald.
„Přiveďte léčitele, máme tu pár zraněných!“ volal Kaledaimon na právě příchozí válečníky, kteří zaslechli řinčení zbraní.
Mezi příchozími byli i oba Azanyrmuthovci. Na vlastní oči se mohli přesvědčit, jak obranný štít funguje.

Zpráva o úspěšně překaženém útoku Goa'uldů se okamžitě rozšířila po okolí. Samozřejmě se dostala i ke královské radě. Netřeba připomínat, jaké pozdvižení tahle událost způsobila. Aldeneerin měl pro tentokrát velké štěstí. Na rozdíl od předků pomysleli na obranu a to se vyplatilo. Kdo ví jak by Lianar dopadl tentokrát. Král Ragulus nechtěl ponechat nic náhodě a pro jistotu stráž u kruhu posílil. Očekával, že Goa'uldi se jen tak nevzdají.

A měl pravdu. Ještě ten večer došlo k další aktivaci kruhu světů. To už strážní očekávali útok a mág u ovládání štítu byl okamžitě připraven zakročit. Sotva prošli první dvě postavy, v niž přítomní poznali další útočící Jaffy, mág aktivoval štít, a potom následovaly další záblesky na energetickém štítu. Desítce bojovníkům dvojice nepřátel nečinila sebemenší problém a Jaffové se váleli na zemi v kaluži krve. Kruh světů se zakrátko uzavřel.

Další útoky již nenásledovali. Od toho dne Aldeřané věděli, že nesmí ve střežení kruhu ani na moment polevit, útok mohl přijít kdykoliv.

Ty si pašák chlape, jedním dechem přečteno, očekávajíce co se dál bude dít ú , ale nějaké krátké na tebe jen polovina asi odhadem .. A teď mají obránci k dispozici 6 tyčových zbraní tak je nauč je používat hehe:-) nebo energie ze zdrojů použít na napájení štítu?

vynikající díl

no tedy to ti vyslo
poptam se a je tu dalsi dil - skvele
tak se ptam znova kdy bude dalsi dil?

Krátké. Ale přesto dobré.

Pravda, díl má jen pět stran, ale další plánuju většinou v rozsahu 8-12 str. chtěl bych by to vydávání netrvalo přes měsíc, ale bylo to v nějakém rozumné horizontu.

No a další díl plánuju do konce září, už mám dvě strany. Už je konec léta, tak už nebudu pořád někde rozlítanej.

Nějaké tyčové zbraně našli už dávno v pevnosti Livnris a zkoumali je. Oni to v podstatě nejsou tyčovky, které známe z SG, ale tady to jsou specifické magické hole. Existuje více typů, některé střílí ohnivé střely, jené blesky, mráz atd. Na obranu se jim budou hodit. Na napájení štítu by to moc dlouho nevydrželo, magický potenciál vystačí tak na 30-50 střel a pak je třeba zbraň dobít u magických studní.

jo ták
napájení bych vyřešil nějakým mezičlánkem mezi studní a ovladačem a mág by jen aktivoval štít a dobíjel by se tím mezičlánkem

Další díl je na světě, tentokrát zase o něco delší. A tentokrát se odhalí zase o světě víc.

4
Uvězněni na druhé straně

Pětičlenná výprava procházela po skalnatém povrchu pustého světa nesoucí název Mideir. Pátrali zde po nějakých známkách života, avšak nic nenasvědčovalo tomu, že by zde mohla žít jakákoliv kultura. Až na pár malých keříků a trsů trávy, tu nenašli cokoliv užitečného. Skrze zataženou oblohu sotva proniklo pár paprsků slunce a nezdálo se, že by se charakter počasí zlepšil.

„Asi bychom se měli vrátit. Tady nic nenajdeme,“ komentoval pustinu bojovník Dagerich.
„Je tu mrtvo,“ souhlasil hraničář Galvoj, když se marně rozhlížel po nějakých známkách života. „Pošleme sem nějaké geology. Třeba tu najdeme ložiska užitečných surovin.“
Zbytek neměl nic proti návratu na Aldeneerin. Nejen že tu bylo celkem chladno, ale ještě se zvedal vítr a kdesi v dáli párkrát zahřmělo.
„Snad to stihneme, než dorazí bouře,“ s obavou prohlásil Krzesimir, mág pocházející z města Kanter.

Ke kruhu jim zbývaly dvě míle. Bouře se povážlivě přiblížila, proto přidali do kroku. Dle silného hřmění se nejednalo o nějakou běžnou bouři. Netrvalo dlouho a vítr velmi zesílil. Skalnatá pustina neposkytovala mnoho příležitostí k úkrytu před přicházející vichřicí, a tak byli nuceni spěchat ke kruhu světů.

Kýžený kruh už byl na dohled, ale v tu chvíli se spustil neskutečný liják. Okolo lítaly blesky, které každou chvíli udeřily do blízkých skal. Jedna ohlušující rána střídala druhou. Bylo krajně nebezpečné tu dále setrvávat. Galvoj jako první dorazil k zadávacímu panelu a snažil se rychle zadat adresu Aldeneerinu. Silný vítr a množství dopadající vody i tak prostý úkol znesnadňoval.

Jakmile se podařilo otevřít průchod, první tři jím rychle proběhli. Už se je Dagerich a Galvoj chystali následovat, když v tom se ozvala ohlušující rána doprovázená oslepujícím zábleskem. Blesk udeřil nebezpečně blízko. Muselo to být ve vzdálenosti ne víc jak 20 sáhů. Už nečekali ani vteřinu a rychle vběhli do otevřeného portálu.

Vzápětí jejich tělo bylo přenášeno prostorem v univerzu. Sledovali mihotající světelný tunel zbarvený do odstínů světle modré dokud cestu nezakončila silná záře na konci.

Příchod na druhou stranu byl tentokrát neobvykle tvrdý. Kruh světů se uzavřel a Dagerich a Galvoj si oddechli, když dorazili do bezpečí. Jakmile se zvedli z kamenné dlažby, zjistili, že je něco špatně. Okolí vůbec nepřipomínalo nádvoří kruhu v severní Lianarské čtvrtí a co víc, zůstali tu pouze oni sami dva.

Kruh světů stál uprostřed velkého náměstí, mnohem většího než v Lianaru. I okolní stavby se tyčily do výše pátého patra. Nutno podotknout, že jednotlivá patra měřila na výšku téměř tři sáhy. Okolí působilo zcela opuštěně, zanedbané záhony zarostlé plevelem a vysokou trávou, dveře shnilé, okna vysklená, cesty poničené, sochy povalené, zdi porostlé mechem a břečťanem. Kdesi ve výšinách krákali krkavci a vše pokrýval slabý poprašek nedávno spadlého sněhu. Počasí se zde podobalo tomu, jež zrovna vládlo na Aldeneerinu.

Oba se zmateně rozhlíželi po okolí. Nechápali, jak se sem dostali. Spletl si snad Galvoj adresu a místo na Aldeneerin dorazili, úplně jinam? A kam zmizel zbytek? Přeci tu někde musí být, vždyť prošli jako poslední. Schovávají se někde poblíž, nebo se snad stalo něco horšího?

Místo působilo majestátně i tajemně. Jistě by to stálo za průzkum, jenže oba byli promoklí na kost a zdejší chlad rychle zalézal pod kůži. Pokud zůstanou v mokrém oblečení a kožešinách, riskovali by nejméně pořádné nachlazení. Galvoj se proto rozhodl vrátit na Aldeneerin a spolu s Azanyrmuthy přijít na kloub této záhadě. Přistoupil k ovládacímu panelu a zadal příslušnou adresu. Když přiložil ruku na červenou kopuli, místo otevření kruhu se ozval divný bzučivý zvuk, jako když zadal neexistující adresu a světelné zámky zhasly.

„Co to?“ znovu se podivil. Možná se někde přehmátl, zkusil zadat adresu Aldeneerinu znovu, tentokrát pečlivěji. Situace se znovu opakovala. „To není možné?“ zaklel. Na potřetí zadával adresu s největší pečlivostí, byl si naprosto jist, že zadal správné symboly, jenže kruh se znovu neotevřel. Galvoj se zděsil: „Asi jsme dorazili na svět s porouchaným kruhem světů a jsme tu nuceni zůstat.“

Dagerich nemohl uvěřit slovům Galvoje a sám zkusil zadat Adresu Aldeneerinu. Výsledek byl i v tomto případě stejný. To oba postavilo do velmi nepříjemné situace. Navíc oběma začala být poměrně zima, promočené oblečení na povrchu pomalou mrzlo.

„Co budeme dělat?“ tiše pravil Galvoj, jež si ještě nestačil uvědomit vážnost celé situace.
„Začíná být pěkná zima, pojďme se někam schovat,“ navrhoval Dagerich přičemž si třel o sebe ruce, aby se alespoň trochu zahřál.
„Podíváme se tam,“ ukázal Galvoj směrem do zadního prostoru velkého nádvoří, kde tušil hospodářské místnosti.

Otevřeli staré polorozpadlé ztrouchnivělé dveře vedoucí do tmavé předsíně. Do vnitřních prostor nepronikalo téměř žádné světlo, bylo to především kvůli zatažené obloze, ale také se již blížila noc. Opatrně pokračovali v průzkumu okolních sálů. Raději nepomýšleli, co by se zde mohlo skrývat za nebezpečné tvory.

Brzy nalezli místní kuchyň, které dominovalo velké obezděné ohniště, které původně sloužilo k opékání a pec na chleba. Zbytek zařízení dávno podlehlo moci času, a tak se na podlaze válelo množství shnilého haraburdí, rozpadlých stolů, židlí a beden. U samotného ohniště zbylo ještě trocha ztrouchnivělého dřeva. Oba na nic nečekali, sesbírali pár zbytků, z niž připravili na hlavním ohništi hromádku, kterou pak pomocí křesadla zapálili.

Kuchyní se zakrátko rozléhalo příjemné praskání a slabá mihotavá záře potemnělou místnost učinila přívětivější. Oheň, to bylo to co oba ztracení dobrodruzi právě potřebovali. Pokud by ho nerozdělali, dost možná by do rána umrzli. Přisunuli se k němu co nejblíže a u hřejících plamenů si hřáli prochladlá těla.

Zatímco studenou kuchyni pomalu zaplňovalo teplo, venku se zcela setmělo. Dagerich a Galvoj si ohřívali část uzeného boku a chystali se se pojíst. Galvoj odhadoval, že jim zásoby jídla vystačí na tři dny, pokud budou šetřit. Pak jim nezbude, než hledat něco k snědku v okolí.

„Uvědomuješ si, že tu možná zůstaneme navždy?“ Dagerichovi postupně docházelo, do jaké situace se dostali, zatímco dojídal ohřátý kousek šťavnatého uzeného.
„To doufám ne. Možná se nás naši už vydali hledat a Azanyrmuth jistě něco vymyslí.“
„Myslíš Nejstaršího, nebo Tajemného?“
„Myslím oba.“
„Přemýšlím nad tím, jak je jejich rod už poměrně rozvětven. Kolik jich už je?“ zajímalo Dagericha.
„To ti přesně neřeknu, ale přímení Azanyrmuth nese už dobrá čtyřicítka z nich. První měl tuším pět synů a dvě dcery, no a pak se ten rod poměrně rychle rozšiřoval. Škoda, že jsem se ho nikdy na jeho příbuzné nezeptal. Doufám, že budu mít ještě příležitost,“ povzdechl si Galvoj.

Po chvíli mlčení a hledění do plamenů, Dagerich přemýšlel: „Zajímalo by mě, co je tohle za svět? Jak se jmenuje a kdo tu žil. Nebo, zda tu ještě přežívá nějaké kultura.“
„Já se nemůžu ubránit dojmu, že se jedná o nějaké významné sídlo starých Aldeřanů, mnohem důležitější než Aldeneerin. Podívej se na zdejší architekturu. Nepřipomíná ti to něco?“
Dagerich se rozhlédl po místnosti, potom popošel k oknu, aby se z něj rozhlédl po potemnělém nádvoří. Nakonec dal Galvojovi za pravdu: „Máš pravdu. Co jsem slyšel, Lianar má mnoho neprozkoumaných tajemství, co se teprv ukrývá zde?“
„Škoda, že neznáme adresu tohohle místa,“ smutně si Galvoj povzdech při myšlence, že by tak zajímavé místo ztratili.

Mezitím v Lianaru stále nemělo mnoho Aldeřanů i Azanyrmuth Nejstarší tušení, kam jejich přátelé zmizeli. Návštěva světa Midrona mnoho hodin nepřicházela v úvahu z důvodu velmi silné bouře. Pár odvážlivců se tam vydalo teprve po několika hodinách od oné návštěvy. Všichni měli zato, že jejich přátelé tragicky zemřeli úderem blesku.

Uběhla necelá hodinka a kruh světů se znovu aktivoval. To se již vracela průzkumná výprava. Přítomní napjatě očekávali, jaké zprávy přináší. Sotva prošli, už z jejich výrazu přítomní poznali, jaké zprávy nesou.
„Je nám líto. Nejsou mezi živými,“ zklamaně pravil průzkumník Mathias.
„A těla máte kde?“ rozhlížel se po trojici Dandalus.
„Žádná jsme nenašli.“
Ostatní nechápali, co tím mysleli.
„Ani žádné stopy, zbytky, či cokoliv, co by nám napovědělo.“
„Takže je nemůžeme s jistotou prohlásit za mrtvé,“ pravil Dandalus. V jeho slovech stále přetrvávala špetka naděje, že se pohřešovaní najdou.
„Zatím ne. Skoro to vypadá, jakoby se do země propadli.“
„To není možné,“ prohlásil Azanyrmuth, „já se tam raději ještě jednou podíval.“ Nato se hned vydal k ovládacímu panelu, kde zadal adresu světa Mideir.

Sotva odešel, vzápětí se už vracel. Dle výrazu musel na něco přijít, a tak byli všichni velmi zvědaví.
Jeho první slova zněla: „Ať se stalo cokoliv, oba určitě prošli kruhem světů. Na Mideiru zcela jistě nezahynuli.“
„A kam tedy šli?“ vyzvídal ještě více překvapený Dandalus.
„To nevím. Ale museli projít bezprostředně po nás. Jejich energetická linka má stejnou intenzitu jako naše. Možná to bude znít bláznivě, ale mám pocit, že prošli zároveň s námi.“
„Ale vždyť tu nejsou,“ upozornil ho Mathias.
„Třeba je něco zneviditelnilo,“ kdosi prohlásil v davu.
„To je nepravděpodobné, to by se nás určitě snažili kontaktovat,“ domníval se Azanyrmuth.
„A kde teda jsou?“ znovu se ptal Mathias.
„To nevím. Půjdu se podívat do starých knih,“ povzdech si Azanyrmuth, „snad najdu nějakou indicii, která by mi mohla napovědět.“

Na neznámém místě Dagerich a Galvoj delší dobu mlčeli a jen přemýšleli o situaci, do které se dostali. Na mysl jim přicházela celá řada otázek, které by stejně zůstaly bez odpovědi. Pouze už hleděli do plamenů skromného ohně.
„Přemýšlel jsi. co budeme dělat zejtra?“ pravil Galvoj, když přemýšlel o jejich možnostech.
„Určitě bych se porozhlédl po okolí. Hlavně musíme najít nějaké jídlo. Nepředpokládám, že tu najdeme spižírnu naplněnou až po strop. Takže bych to viděl na výlet mimo město, nebo na nějakou zdejší rozlehlou zahradu.“
„Pravda. Pokud je to tu opuštěné, tak by se tu mohla nějaká zvěř ulovit. Uvidíme, máme na to tři dny,“ pokračoval Galvoj a ještě jednou zkontroloval zásobu jídla.
„Pak to tu prohledáme. Možná najdeme hodně užitečného, nebo taky potkáme zdejší kulturu,“ přál si Dagerich.
„No …“ zívl si Galvoj. „Zejtra je taky den. Uvidíme, jak dlouhá tu bude noc. Známe řadu světů, kde je den o dost kratší než u nás, ale i světy kde jsou dny hodně dlouhé.“ Při těchto slovech ještě přiložil shnilé prkno do ohně a chystal se ulehnout do již usušených kožešin.
„Ještě se uvidí, zda jsme tu, nebo … nejsme sami,“ při posledních slovech povážlivě hlasem zpomalil a současně ztišil.
„Děje se něco?“ vstal Galvoj do polosedu, jakmile slyšel poslední slova společníka.
„Něco jsem slyšel?“ šeptal Dagerich a opatrně sahal po obouručním meči.

Galvoj se zaposlouchal a pozorně sledoval pootevřené dveře pokračující do temné chodby. Kdesi v jiné části obrovského domu cosi zarachotilo, jako když spadne malá stolička. Tento zvuk neunikl pozornosti bystrým smyslům hraničářovým a už jen šeptal: „Máš pravdu. Něco tu je … a nemám z toho dobrý pocit.“ Opatrně bral do ruky krátký meč a současně si připravil obě dýky, které používal převážně k útokům ze zálohy.

Oba připraveni jen čekali, co se bude dít dál. Nemohli tušit, jaké hrůzy zdejší rozsáhlé město ukrývá a jaké mají úmysly. V tom se kdesi v dáli ozvalo podivné nelidské zavytí doprovázené chichotem. Ať to bylo cokoliv, nikdy dosud podobné pazvuky nezaslechli. Avšak klidu na duši jim to rozhodně nepřidalo, ba právě naopak.

Dagerich vzal z ohně částečně hořící klacek a hodil jím pootevřenými dveřmi do chodby. Malý plamen však ozářil pouze oblast v okruhu tří stop. Záhy se z chodeb ozýval klapot znějící, jako když cosi klepe drápem do kamene. Nejprve slabě, ale klapot postupně zesiloval, jak se neznámé bytosti blížily. Galvoj už byl připraven v tmavém koutě u dveří a čekal na vhodnou příležitost k útoku ze zálohy.

Najednou cosi silným výpadem odhodilo hořící klacek kamsi pryč. Dagerich si stačil všimnout jakési šedé ruky s dlouhými drápy. Galvoj se pokoušel co možná nejvíc naslouchat zvukům vydávající zatím neznámé bytosti. Počet bytostí odhadoval nejméně na pět až šest. V duchu si říkal, že tu bude asi horko. Protože hořící klacek bytosti odhodily kamsi pryč, mohl se orientovat pouze podle zvuků.

Klapot se už ozýval zpoza dveří. Vtom jedna bytost skočila do místnosti přímo na Dagericha. Ten se rychle ohnal obouručním mečem a jen tak tak stačil zasáhnout skákající bytost ještě v letu. Teprve poté mohli pohledět do tváře děsivým monstrům, kterým čelili. Menší rohatá potvůrka jejíž tělo pokrývala hrubá a šedá pokožka a na místě kde obvykle bývají chodidla a ruce, čněly ostré dlouhé drápy.

Do kuchyně se vzápětí nahrnuly další tři stejné obludy. Galvoj využil příležitosti a první dvě okamžitě podřízl zezadu pod krkem. Třetí se vyřítila opět na Dagericha. I tentokrát čepel neminula cíl. „Za tebou!“ vykřikl Dagerich, když si vzápětí povšiml další obludy útočící zezadu na Galvoje.
Ten si jí však byl vědom a rychlou otočkou vrhl po bytosti jednu ze svých dýk. „Přímý zásah,“ zaradoval se Galvoj, sotva se dýka zaryla hluboko do krku.

Další útok už nenásledoval, v okolí se pouze proháněl slabý vánek. Oba si konečně mohli oddechnout. Útok neznámých bytostí jim však dal najevo, že toto místo není pro nocování právě bezpečné. Rozhodli se kuchyň alespoň trochu opevnit. Možností moc neměli, protože většinu vybavení dávno pohltil čas. Mrtvoly potvor vytáhli ven před dveře, přičemž na kamenné dlažbě zanechaly krvavou stopu.

K zablokování oken musel postačit starý polorozpadlý kredenc, který byl rád, že držel sám sebe, natož aby zabránil bytostem vniknout do místnosti. Galvoj poté nastražil před dveře jednoduchou past, která měla spíše varovat než likvidovat. I přestože na oba padla únava, nemohli si dovolit spát současně. Chtě nechtě museli držet hlídky. Jako první strážil Dagerich. Dohodli se na střídání zhruba po třech hodinách.

Od útoku uplynulo nejméně pět hodin. Na hlídce byl zrovna Galvoj. Dlouho přemýšlel o tomto zajímavém místě a také o bytostech, které se tu kdesi po okolí potulují. Nedalo mu to a popošel k zabarikádovanému oknu. Snažil se naslouchat okolí, ale jediné co slyšel byl slabý větřík. Rozhodl se trochu se porozhlédnout po okolí. Pootevřel dveře, opatrně překročil nastraženou past a vyšel do tmavé chodby.

Jeho kroky směřovaly na velké nádvoří. Venku zrovna slabě sněžilo a krátký pohled na zataženou oblohu skrývající měsíc naznačil, že tomu do rána nebude jinak. Sněhová pokrývka poskytovala určitou výhodu v možnosti stopování bytostí po venkovních prostorách. Díky ní můžou druhý den zjistit, co všechno se tu v noci prohánělo.

Galvoj se vrátil zpět do paláce. Prošel několik potemnělých komnat. Díky jeho smyslům se tu mohl pohybovat bez větších problémů. Kromě slabého vánku prohánějícího se rozbitými okny, nic nevěstilo další útok. Už se chtěl vracet, když v sále, jež kdysi sloužil jako jídelna pro služebnictvo zaslech slabý šramot. Opatrně a se do něj vplížil. Bližší průzkum odhalil pouze pár hlodavců, jak v rohu cosi okusovali. Galvojovi se ulevilo a rozhodl se vrátit zpět do kuchyně.

Noc proběhla bez dalších incidentů. Slabé světlo pronikající škvírou mezi kredencem a rámem okna už věstil přicházející den. Po probuzení posnídali krajíc chleba namazaný sádlem. Potom si přichystali výbavu a vydali se na průzkum okolí. Galvojovi to nedalo a ještě jednou přistoupil ke kruhu a zkusil zadat adresu Aldeneerinu. „Zase nic,“ zklamaně prohlásil Galvoj.

Zimního dopoledne se na Aldeneerinu procházel Azanyrmuth Tajemný po zahradách severní čtvrtě, kde si užíval vzácných slunečních paprsků a přemýšlel o tom, kam mohli oba nešťastníci zmizet. Jeho kroky nakonec vedly na nádvoří, kde se zahleděl na majestátní kruh. Mnoho minut vydržel nepřítomným pohledem zírat na kruh, jak byl zamyšlený.

V tom se stalo něco, co ho náhle vyrušilo z myšlenek. Světelné zámky se zničehonic rozsvítily a země se slabě zachvěla. Vzápětí zámky pohasly stejně náhle, jako se před malou chvíli rozzářily. O to divnější bylo, že tento záhadný úkaz nedoprovázel žádný charakteristický zvuk. Kdyby se tu nezastavil, možná by si toho nikdo ani nevšiml.

Azanyrmuth vyběhl do patra za čarodějem Ludimírem. Ten momentálně procházel jakousi kouzelnickou knihu.
„Viděl jsi to?“ rychle se ho Azanyrmuth zeptal.
„A co?“
„Před chvíli se na moment všechny zámky rozsvítili?“
„Aha. Toho jsem si teď nevšim, ale měl jsem pocit, že se země zatřásla.“
„Obojí se stalo najednou. Takže jsi to neviděl?“ zklamaně pravil Azanyrmuth.
„Když o tom přemýšlím. Tak včera krátce po tom co jste se vrátili, jsem měl pocit, že se stalo něco podobného. Myslel jsem, že mě pouze šálí smysly. Byl jsem už docela unavený, protože den před tím jsem špatně spal.“
„A nedoprovázelo to stejné chvění, jako před chvílí.“
Ludimír se zamyslel: „Mám pocit, že ano.“
„Stalo se to někdy před tím?“
„Nevím o tom. Ale nejspíš ne,“ pravil s jistotou.

Galvoj a Dagerich procházeli širokými ulicemi majestátního města a obdivovali zdejší vysoké stavby. Řada domů se tyčila do výše čtyř až šesti pater, věže ještě o mnoho víc. Cíl dalšího průzkumu byl jasný. Z věže mnohem snáze zjistí velikost města a se štěstím i polohu nejbližšího lesa.

Dorazili k patě jedné věže. Polorozpadlé a shnilé dveře nepředstavovaly překážku, a tak mohli vystoupat na vrchol věže vysoké nejméně 30 sáhů. Galvoj počítal schody, jež je dělily od vytouženého výhledu. Napočítal jich 268. Na vrcholu potřebovali trochu času, než nabrali dech. S velkým očekáváním otevřeli staré rezavé dveře vedoucí na ochoz, a pak se už jen kochali.

To co uviděli, jim vyrazilo dech. Město se táhlo, kam oko dohlédlo, pouze v jednom směru zahlédli větve vzrostlých stromů. Vzdálenost odpovídala nejméně jedné a půl míle. O něco blíž, patrně v samém centru, se do oblak tyčil obrovský palác s neskutečně vysokou věží. Za jasného počasí by z ní jistě dohlédli mnoho desítek mil do dáli. Kromě paláce bylo město bohaté na chrámy, katedrály, věže, velká sídla, magické věže, kláštery a spousty dalších významných staveb.

Na ochozu věže oba vydrželi téměř hodinu. Galvoj si vzal malý zápisník, jež s sebou brával na cesty a kam si zapisoval vše důležité. Procházel se po ochozu a snažil si načrtnout zjednodušenou mapu okolí, aby se poté měli podle čeho orientovat. Tohle město bylo nejméně dva až třikrát větší než Lianar, a tak nebezpečí zde zabloudit bylo takřka jisté. Další cesta směřovala k blízkému lesu. Díky Galvojovo mapě se neztratili a takřka najisto se vydali správným směrem.

Když dorazili do jedné z mnoha zarostlých zahrad, Galvoj spatřil ve sněhové pokrývce cosi nápadného. Přistoupil proto blíž. Vzápětí zjistil, že se jedná o stopy po okovaných botách.
„Podívej,“ skoro ze zatajeným dechem pravil Galvoj a ukazoval na čtveřici stop vedoucí kamsi co centra města. „Víš co to znamená?“
„Někdo tu žije, zaradoval se Dagerich, „takže tu nejsme sami.
„Stopy jsou čerstvé. Museli tu projít před malou chvílí. Dobře, že napadl čerstvý sníh, takhle bychom se mohli minout. Pojďme je najít.“
„Doufejme, že budou přátelští.“
„Asi nemáme moc na výběr. Avšak opatrnosti není nikdy nazbyt.“
Oba se tak vydali po stopách. Přidali do kroku, aby neznámé dohnali, podle Galvoje nemohli být daleko.

Jak se záhy ukázalo, od druhé výpravy byli vzdáleni sotva čtyři sta stop. Uprostřed menšího volného prostranství odpočívala čtveřice lidí v nezvyklých zbrojích samurajského stylu. Od Aldeřanů se lišili menším vzrůstem a světlejší pletí. Všichni měli černé dlouhé rovné vlasy svázané do copu. Při pozornějším pohledu si mohli všimnout šikmých černých očí. Dagerich si vzpomněl na jakousi knihu, kde podobnou rasu spatřil, jenže si tehdy nic o nich nepřečetl.

Čtveřice samurajských válečníků se naštěstí netvářila nijak nepřátelsky, dokonce zaslechli několik jejich slov. K velkému překvapení hovořili takřka stejnou řečí jako Aldeřané. Galvoj následovaný Dagerichem se rozhodl s nimi navázat kontakt. Opatrně vystoupili zpoza rohu.
„Buďte pozdraveni,“ pravil Galvoj ke čtveřici.
Válečníci jejich přítomností neskrývali překvapení. „Též vítejte,“ pomalu opětoval pozdrav jeden z nich.
„Co tu vůbec děláte?“ pokračoval další. Který se představil jako Tsuyoshi. „Copak nevíte, jak je to tu nebezpečné?“
„Dostali jsme se sem náhodou,“ začal Galvoj popisovat jejich nemilý osud, „Vraceli jsme se kruhem světů domů, ale z naší pětičlenné výpravy to nás dva hodilo sem. Jenže se nemůžeme vrátit, protože je kruh asi nějak pokažen.“
„Vy ovládáte cestování kruhem světů?“ podivili se.
„Ano. Rozluštili jsme to zhruba před padesáti lety našeho letopočtu. A co vy? Cestovali jste také?“
„Kdysi ano,“ odpověděl Naoto, „ale vzhledem k množství nebezpečí jsme toho zanechali, tuším před dvěma, možná třemi staletími.“
„Zmínili jste se, že je kruh světů porouchán?“ vstoupil zpět do řeči Tsuyoshi.
„Ano. Zkoušeli jsme párkrát zadat adresu našeho světa, ale neotevřel se. Zámky se sice rozzářily, ale pak místo aktivace pohasly.“
„To je divné. Nevzpomínám si, že by se někdo zmínil o nefunkčnosti kruhu. Pokud vím, pár dobrodruhů se občas vydalo na průzkum jiných světů.“
„Zeptáme se Tomoka. Ten o tom jistě bude vědět více,“ navrhoval Kenshin.
„Dobrá. Pojďte s námi,“ nabídl Tsuyoshi ztraceným cestovatelům pomoc. „Náš kočár máme schován před městskými hradbami.“
„Myslíš, že se tam vejdeme?“ namítal Shichiro, jež si byl vědom omezené velikosti jejich kočáru a obával se poněkud těsného a nepohodlného cestování.
„Když se zmáčkneme, tak jo.“

Čtveřice válečníků poté vedla Galvoje a Dagericha z města. Vraceli po vlastních stopách, díky čemuž se nemohli ztratit ve spletitých ulicích. Ani ne za půl hodiny prošli jednou z mnoha poničených bran do hustého dubového lesa. Nedaleko již čekal zmíněný kočár hlídaný dalším válečníkem, velmi podobný ostatním, jehož jméno znělo Chiko.

„Koho pak to vedete?“ otázal se kočí a se zájmem si oba prohlížel.
„Přišli sem kruhem světů, ale tvrdí, že je pokažený a nemůžou se tak vrátit,“ vysvětloval mu Tsuyoshi. „Myslím, že by Tomoko o tom mohl vědět více. Vezmeme je do tábora na severu.“
„Dobrá. Nastupte si,“ pobídl je Chiko. „Vyrážíme.“

Chvilku to trvalo, než se do kočáru šestice nasoukala jakž takž pohodlně. Poté již kočí pobídl koně a kočár se dal do pohybu po zarostlé dlážděné cestě. Samotný kočár zdobený mnoha vyřezávanými dřevěnými prvky byl až překvapivě pohodlný. Čalouněná sedadla a pár červených polštářů se zlatými dekory činilo cestu po rozbité cestě mnohem snesitelnější.

„Náš tábor je vzdálen dvanáct mil. Měli bychom do něj dorazit k večeru,“ pravil Tsuyoshi a vzápětí prozradil něco málo o jejich světě. „Je to takový předsunutý tábor, který stráží pohraničí naši říše. Do hlavního města Okatar Shing je to pak 130 mil. To je cesta skoro na sedm dní.“
„Takže máme dost času,“ pokračoval Shichiro. „Smím-li se zeptat, jak se váš svět jmenuje?“
„Pocházíme z Aldeneerinu,“ odpověděl Dagerich
Sotva to dořekl, na tvářích válečníků spatřil údiv: „Aldeneerinu? Ale vždyť se náš svět přeci tak jmenuje.“
Tentokrát se překvapeně tvářil Galvoj s Dagerichem. „Cože? To není možné,“ nechápal Dagerich.
Galvoj se po těch slovech zamyslel: „Asi to bude pravda, protože délka dne i roční období je stejné jako u nás v Lianaru. Jak se jmenuje město, jež jsme právě opustili.“
„Podle starých záznamů se jmenovalo Ma'at. V dávných dobách patřilo mezi největší na Aldeneerinu. Poté co staří Aldeřané odešli, začal celý svět chátrat a naše říše zůstala osamocena uprostřed kontinentu obklopena neprostupnými lesy. To co kolem nás vidíte, bývaly kdysi obrovské a přenádherné zahrady.“
„Jak je to dávno, co odešli?“ zajímal se Galvoj.
„Přesně nevím, snad sedm set let. To už nikdo nepamatuje. Ještě před osmdesáti lety v Okataru žil Elf, který to pamatoval jako dítě. Díky němu víme, jak vypadalo okolí před zpustnutím.“
„Kolik mu bylo?“ zeptal se Dagerich, který si uvědomil, jak šíleného věku se musel onen Elf dožit.
„634.“
Galvoj a Dagerich jen nechápavě zírali s otevřenou pusou.
„Patřil mezi nejstarší vůbec žijící myslící tvory, pomineme-li nějaké staré bytosti ukrývané ve starých Aldeřanských laboratořích. Elfové se běžně dožívají věku tří set let, někdy čtyř set. Mají to dobré, my jsme rádi, když se někdo z nás dožije stovky.“
„O Elfech nevíme takřka nic, snad jen to, že existují. My jsme zatím narazili na Orky, ale s těmi není tak snadné pořízení, navazování vztahů jde velmi pomalu. Kdo tam ještě s vámi žije?“
„Pokud vím, Orci žili kdesi daleko na jihu. Naši říši sdílí kromě Elfů i mnoho dalších ras, namátkou Gnómové, Argoniané. Jedná se však jen o malé komunity čítající nejvýše stovky jedinců.“
„Zapomněl jsi ještě na jednu celkem významnou rasu,“ vstoupil do vyprávění Kenshin. „Jak se vůbec jmenuje,“ marně přemýšlel.
„Jo. Vím, které myslíš, ale také si nevzpomenu. Taková ta rasa ochránců přírody a života. Přitom mají tak krátký název. Museli bychom se zeptat ostatních.“

Cestou pozorovali z kočáru ubíhající krajinu. Občasné ruiny altánů a menších staveb dávaly tušit, že tohle místo sloužilo k příjemnému odpočinku snad půlce světa. Zcela zarostlé zahrady se postupně halily do tmy. To už kočí naznačil, že cíl jejich cesty není daleko.

Do tábora dorazili už za šera. Nejednalo se o ledajaký tábor, ale o dobře vybavenou hraniční pevnost. Otevřel se jim nádherný pohled na řadu staveb východního japonského stylu, paláce, chrámy, pagody, kasárny, jež byly obehnány bytelnou částečně kamennou hradbou s věžemi. Kočár poté zamířil přímo k jižní bráně.

„Koho to pak vedete?“ dvojice strážných překvapeně pohlížela na nečekané osazenstvo.
„Našli jsme je v opuštěném městě,“ objasňoval situaci Tsuyoshi, „ztratili se a tvrdí, že pochází také z našeho světa, ale z nějaké úplně jiné části. Neříká ti něco město Lianar?“
„To mi nic neříká,“ odvětil strážný. „Klidně pojďte dál, ale mějte je na očích. Nevíme, zda nechystají něco nekalého.“
„Nebál bych se tak, chtějí se pouze vrátit domů. Snad jim poradí Tomoko.“

Kočár zastavil u blízkých stájí. Kočí Chiko odstrojil koně, a pak je odvedl do stájí. Galvoj a Dagerich doprovázení čtveřicí válečníků posléze pokračovali táborem. Večerní ulice osvětlovaly bohatě zdobené lucerny. V podvečer už tu panoval celkový klid, většina zdejších se věnovala večeři a odpočinku po tréninku. Dle slov Kenshina dochází k častým útokům bytostí, jež pobíhají po okolních lesích. Většina je pozůstatek po starých experimentech.

Kenshin dovedl návštěvníky a zbytek válečníků ke svému skromnému příbytku. Nevelký dřevěný dům ve stejném stylu jako ostatní stavby v sobě ukrýval dva pokoje a společný prostor. Kenshin rozdělal v krbu oheň a šel do sklepa pro něco k jídlu. Hosty i válečníky usadil k velmi nízkému stolku. Na výšku měl sotva stopu, proto dle místních zvyklostí usedli na zem.

„Jistě máte hlad, říkáme tomu suši,“ nabídl hostům na podnose malé kousky ryb na kousku rýže a trochu octa. Galvoj a Dagerich měli příležitost ochutnat něco z místní kuchyně a pomalu se učili jíst dřevěnými hůlkami, zatímco Kenshin pokračoval ve vyprávění.
Galvoj se zájmem naslouchal a jedna věc ho stále zajímala: „Stalo se někdy, že přišlo kruhem světů něco zlého? Třeba nějaká zlá rasa?“
Shichiro si vybavil vyprávění rodičů: „Před pár lety sem přišla jedna moc zlá rasa. Je to asi padesát let. To jsem ještě nežil, znám to pouze z vyprávění. Tuším, že se jim říká Temnorození.“
Dagerich se zarazil, když si uvědomil, že popisované období souhlasí přibližně s dobou, kdy na Aldeneerin zaútočili.
„To bylo něco hrozného,“ pokračoval Tsuyoshi. „Mě bylo sotva pět let, když jedné deštivé jarní noci dorazila k hradbám tábora početná armáda. Nikdo z nás neočekával útok tak početné armády, zvláště, když dávné říše zcela zanikly. Navíc útok Temnorozených přišel úplně z opačné strany.“
„Oni tady také někde žijí?“
„Ano, ale hodně daleko na severovýchodě v zemi temnot za lávovou řekou. Jejich hlavní sídlo se nachází v pevnosti chaosu. Podle legend by cesta z Okataru trvala více jak měsíc. Mluvilo se nejméně o čtyři stech možná pěti set mílích. To nikdo neví přesně. Málokdo se odtamtud vrátil živ. V naší nové éře se na to místo takřka zapomnělo a historky o bubácích, jak se někdy Temnorozeným přezdívalo, se používali ke strašení zlobivých dětí. Tedy až do nedávna.“
„Na nás v tu dobu zaútočili také, jen tak tak jsme je porazili. Jak jste vy zvítězili?“ zajímal se Dagerich.
„Přišlo to velmi nečekaně. Temnorození měli spoustu času zpustošit takřka celé jižní pohraničí. Pak jsme však zformovali početnou armádu a nemilosrdně je zahnali,“ popisoval Tsuyoshi dávné vítězství. „Co však bylo podivné. Temnorození se nakonec vydali kamsi na západ. Tím směrem kdysi bývalo město dračích lidí. Tuším, že se to jmenovalo Golidragan. Proč se vydali zrovna tím směrem, vůbec netušíme. Od té doby se tu naštěstí nikdy více neukázali. A kdyby, jsme na ně připraveni.“
„Vidím, že vám chutnalo a nyní se můžeme přesunout za Tomokem.“

Na hraniční tábor už padla tma a jediné světlo pocházelo z mihotajících plaménků luceren a oken domů. Na rozdíl od Aldeřanských měst a vesnic tu nehlučeli opilci a pobudové, a tak si Galvoj a Dagerich mohli vychutnávat příjemnou zimní noc. Tomok bydlel v menším nenápadném domě v místní zahradě, které dominovalo zamrzlé jezero a dřevěný mostek. S Aldeřany pokračoval už pouze Kenshir, zbytek válečníků se rozloučil a každý z nich se vydal do svého domova.

Kenshir zaklepal na dřevěné dveře bohatě zdobené malbami. „Pojďte dále,“ ozvalo se za dveřmi. Staré dveře při otevírání hlasitě vrzaly. V malé svatyni spoře osvětlené svíčkami právě meditoval stařík, jehož dlouhé bílé vlasy sahaly po pás.

„Posaďte se,“ nabídl hostům místo u nízkého stolku stejného jako u Kenshina. „Už od včerejška cítím vaši přítomnost. Údajně pocházíte také z Aldeneerinu.“
„Pocházíme,“ odpověděl tiše Dagerich, aby nenarušil klidnou atmosféru tohoto místa. „Zaskočilo nás to, když nám řekli, kam jsme se to dostali. Abych pravdu řekl, pořád nemůžu uvěřit. Jsme také na Aldeneerinu.“
„To je pravda. Tento svět nese název Aldeneerin po tisíce let. Ale patrně pocházíte z jiného kontinentu. Staří Aldeřané obývaly mnoho míst tohoto světa. Některé záznamy hovoří o pěti hlavních kontinentech. Dost možná to bylo víc, ale přesnější zmínky nemáme. Odchodem starých Aldeřanů prakticky zaniklo cestování kruhem světů a naši předkové se tomu věnovali pouze krátké období. Zapomnělo se, že kruhů světů bylo na Aldeneerinu více. A nejen na něm. Jak určovali cílový kruh, je pro nás záhadou.“
„Aha,“ pochopil Galvoj, „tak takhle to je. Nejdřív jsem si myslel, že jsem se spletl a omylem zadal jinou adresu. Pak jsem se dozvěděl, že jsme na Aldeneerinu, ale asi někde jinde. Nechápal jsem, proč nás to hodilo sem, když jsme do té doby vždy spolehlivě dorazili do našeho domovského města Lianar. Mohl mít poruchu?“
„Nikdy jsem od nikoho neslyšel, aby se něco takového stalo. Na druhou stranu naši předkové tolik nenacestovali. V záznamech jsem nalezl pár zmínek o určitých pokusech. Například je možné ho aktivovat i bez ovládacího pultu. Chce to jen dost magie a síly.“

„Mám tady něco, co by vás mohlo zajímat,“ pomalu se Tomoko zvedl od stolku a popošel ke skříni. Z tajné přihrádky pod spodním šuplíkem vyndal malou krabičku potaženou modrým sametem, kterou posléze donesl na stolek. „Vezměte si to. Jedna z věcí, co nám tu zůstala po starých Aldeřanech. Až se vám podaří dostat domů, určitě přijdete na to, jak to používat. Údajně to má co do činění s kruhem světů.“
Galvoj nahlédl do krabičky, kde zahlédl poměrně mohutný zlatý prsten. Při podrobnějším pohledu na něm spatřil ještě vnitřní prstenec s čísly od jedničky do osmičky. Sám netušil, co ony čísla znamenají. Naději však vkládal do Azanyrmutha a Dandaluse, ti o kruhu světů vědí mnoho.

„To by bylo ode mě asi vše.“ zakončil povídání Tomoko. „Je načase jít spát.“
„Děkujeme vám za vyprávění, bylo to pro nás velmi poučné,“ loučil se Dagerich, přičemž se dle místních zvyklostí uklonil. To samé učinil i Galvoj.

Kenshir odvedl hosty zpět k sobě domů, kde jim poskytl nocleh. Oba tu možnost náležitě uvítali, protože po dlouhém dni a předchozí probdělé noci únava na sebe nenechala dlouho čekat. Sotva ulehli do skromných lůžek, už se ponořili do říše snů.

Paprsky ranního slunce pronikající východním oknem vytáhly Galvoje z postele. Záhy se probudil i Dagerich. Galvoj sebou najednou prudce trhl, když si uvědomil velice důležitou věc: „Už vím, jak se dostaneme domů.“
Dagerich jen promnul ulepené oči a pravil: „A jak? Vymyslel jsi něco?“
„Vždyť je to tak jednoduché. Nechápu, proč mě to nenapadlo už dřív. Prostě zadáme adresu jiného světa a z něj se pak vydáme domů.“
„Máš pravdu. Pořád jsme zkoušeli za každou cenu Aldeneerin.“
„Pojďme za Kenshirem, ať se můžeme co nejrychleji vydat na cestu.“

Ve společné síni Kenshir právě chystal ranní čaj.
„Dobré jitro,“ pravil, když zahlédl návštěvníky ve dveřích do pokoje. „Vyspáno?“
„Ano. Takhle dobře jsme se už dlouho nevyspali,“ pochvaloval si noc Dagerich.
„Rádi bychom tu zůstali i dál, ale budeme se muset vydat na cestu domů, asi jsem přišel na to, kde jsme dělali chybu.“
„Takže nás opouštíte,“ pravil trochu zklamaný Kenshir.
„Musíme, doma se o nás už určitě strachují. Jestli zjistíme, jak volit cílový kruh, určitě se vrátíme a mohli navázat hlubší spolupráci našich kultur.“
„Máte pravdu. Asi bych ve vašem případě nevolil jinak. Skočím pro Chika.“

Krátce na to již oba seděli v kočáře na cestě zpět do opuštěného města Ma'at. Dle slov kočího měli do města dorazit krátce po poledni. To je dostatečně včas, aby se mohli vrátit zpět ještě za světla v případě neúspěchu. Les a především město patří v noci mezi velmi nebezpečné místa, ostatně se o tom mohli přesvědčit sami. Chiko jim vyprávěl dalších tajemstvích, jež zdi opuštěného města ukrývala. Galvoj s Dagerichem měli štěstí, že si tu noc pro ně nepřišlo něco jiného.

Po hodinách cesty se blížili k cíli. Záhy se v hustém zimním lese zjevila silueta majestátního města. Okolní les byl velmi tichý, jakoby bez života, i koně lehce zneklidněli. Chiko proto zastavil kočár ještě před bránou do města.
„Dál už budete muset sami. Koně nemají tohle místo rádi, a také cesta dál je už obtížně sjízdná. Počkám tu hodinu. A dejte na sebe pozor, v tomhle prokletém městě si nikdo nemůže být jist ani za dne.“
„Děkujeme za odvoz a pohoštění. Snad se někdy znovu uvidíme,“ loučili se s kočím.
„Byla to pro nás čest, se s vámi setkat,“ loučil se s odcházejícími hosty kočí. Dle dohody tu počká ještě hodinu, kdyby se jim ani tentokrát nepodařilo otevřít kruh a museli se tak vrátit s nepořízenou.

Oba ostřejší chůzí směřovali přímo na hlavní nádvoří s kruhem. Byli vědomi nebezpečími, jež zde číhají jak v noci, tak i za dne. Naštěstí přes noc už nesněžilo a mohli tak sledovat ještě dobře patrné včerejší stopy.

Bez potíží dorazili na kýžené nádvoří. Galvoj přistoupil k ovládacímu panelu. Zprvu se rozhodoval, jakou adresu zkusí zadat. Mideir zavrhl, protože tam může znovu zuřit ničivá bouře. Pak se nabízelo mnoho dříve navštívených světů, jenže kdo ví, co se tam mohlo po padesáti letech stát. Nakonec volil jistotu a domů to vezmou přes Cimmerii.

Pomalu mačkal jeden symbol po druhém, jakoby se bál dalšího neúspěchu. Dobře si byl vědom jejich situace. Pokud by se mýlil, už by se nikdy nevrátili zpět do Lianaru. Jak se počet zadaných symbolů blížil k sedmi, cítil, jak mu zrychluje tep. Když už zadal poslední, vydechl. Přecházel rozhodující moment. Položil ruku na červenou polokouli a v duchu se modlil.

V tom následoval známý zvuk, jež mu v té chvíli přišel jako rajská hudba. Z vnitřního prstence vytryskla energetická vlna a kýžený průchod byl volný. „Sláva!“ s neskonalou radostí vykřikl Galvoj a vzápětí i Dagerich. Oba se instinktivně vydali ostřejší chůzí vstříc kruhu.

Tentokrát se vše vydařilo. Vysoká pohoří, mráz, vysoká sněhová pokrývka, jehličnaté lesy a pár opodál hlídkujících Cimméřanů ujistilo oba, že jsou tu správně. Prohodili pár slov o tom, co je potkalo a hned se Galvoj pustil do zadávání další adresy, tentokrát Aldeneerinu. I pro tentokrát otevření nečinilo potíže. Skrz energetickou hladinu prošli zpět na Aldeneerin doufaje, že dorazí na správné místo.

Na druhé straně s jistou obavou rozhlédli. Když spatřili věže a známé rozlehlé paláce, spadl jim kámen ze srdce. Jsou doma. V bezpečí Lianaru.
„Vrátili jste se! Živi a zdrávi!“ radoval se čaroděj Ludimír, jež byl zrovna na stráži u štítu. Stejnou radost sdíleli i přítomní strážní. Hned nato přivolali i Dandaluse a další přítomné členy rady.
„Kde jste vůbec byli?“ nedočkavě vyzvídal válečník Theobald.
„To je na delší vyprávění,“ s úsměvem pravil Galvoj, jež neskrýval radost s návratu stejně jako ostatní. „Pojďme si na to radši někam sednout.“

Za chvíli už seděli v síni, kde probíhaly porady před každou výpravou a řešili se zde věci ohledně cestování. Brzy dorazil Dandalus, oba Azanyrmuthové, Hordan a spousta cestovatelů. Galvoj a Dagerich si poručili pivo a dali se do dlouhého a velmi zajímavého vyprávění. Pro většinu přítomných bylo zjištění, že i někde jinde na Aldeneerinu je vyspělá kultura, která přežila odchod starých Aldeřanů, hodně nečekané. Ještě větší pozdvižení vyvolala zmínka o existenci více kruhů světů.

„Přemýšlel jsem, zda nemůže být na jednotlivých světech i více kruhů světů než jeden,“ přednesl svoji úvahu Azanyrmuth Nejstarší. „Ostatně tak pokročilá civilizace by asi sotva vystačila pouze s jednou možností cestování v rámci každého světa. Na jisté zmínky jsem už narazil. Je tu však jeden problém. Netuším, jak určovat cílové kruhy. Jistě to mělo co do činění s tou silnou bouří, která panovala na Mideiru. Patrně tam došlo k nějakému silnému výboji, nebo blesk přímo udeřil do kruhu v momentě, kdy jste prošli.“
„Je vidět, že máme na objevování stále více a více,“ konstatoval Dagerich.
„Budu se tomu muset víc věnovat,“ zamyšleně prohlásil Azanyrmuth. „Kdyby se nám podařilo navázat spojenectví s kulturou z Okataru, už by Temnorození nepředstavovali nebezpečí. Obzvlášť se mi líbila ta zmínka o jejich vyhnání.“
„Je zajímavé, že Temnorození vtrhli i do města Ma'at ve stejné době, jako na nás, přemýšlel Dandalus.“
„Patrně vědí, jak volit mezi cílovými kruhy. Přeci jen obývají univerzum dost dlouhou dobu,“ pravil Azanyrmuth. „Jedna věc mě děsí. Ma'at a Lianar určitě nepatřily mezi jediné cíle na Aldeneerinu. Kdo ví, co se jinde odehrálo. Možná útok Temnorozených napáchal mnohem větší škody, než si dovedeme představit.“
„To jsou jen úvahy. Neviděl bych to tak černě,“ přerušil Danadalus Azanyrmuthovo chmurné myšlenky. „Dnes jsme se díky náhodě dozvěděli o Aldeneerinu a kruhu světů mnoho. A teď si běžte odpočinout. Určitě jste po tak dobrodružné cestě znavení.“

och to se ti tedy podarilo
skvely dil
tak prstenem se odladaji navraty na jine mista - zajimava myslenka.ted jen zjistit cisla jednotlivych kruhu a hura jde se