3
Pod slunečním štítem
Pod slunečním štítem
Od výpravy na Calugh uplynulo dalších 50 dní. V tu dobu bylo na Aldeneerinu jaro. Dny byly krásně prosluněné, zdejší ptáci zpívali v zahradách Lianaru a chladné dny byly již minulostí. Během posledních dní bylo vedeno několik výprav opět na Darendaaru s cílem, obnovit starou tvrz a zajistit tak zázemí pro budoucí válečníky, jež se v budoucnu zúčasní bitvy o tamější doly.
Jednoho klidného jarního rána se v zasedací síni sešel Azanyrmuth, Garion a válečnice Liddena. Poměrně vysoká, s příjemným a vlídným výrazem. Avšak to neznamenalo, že by se v boji neuplatnila, ba právě naopak. Byla to schopná bojovnice, která se též účasnila jedné z prvních výprav. Obouručním mečem se dokázala velice dobře ohánět.
Cíl další výpravy jim vysvětloval opět Moladir.
„Tak vás zde vítám. Určitě jste již zvědaví, kam se dnes vydáte.“
„To tedy ano,“ odpověděl Azanyrmuth.
„Před pár dny jsem si opět prohlížel pár knih o jiných světech a v jedné z nich mě zaujal svět Avnil. Ten svět se nachází celkem blízko tamějšího slunce a obyvatelé toho světa by tak museli žít v jeskyních, protože by je slunce brzo zahubilo. Spíše než svět, je zajímavé určité magické zařízení.“
„Co to má být za zařízení?“ zajímal se Azanyrmuth.
„Vytváří to prý nějaký sluneční štít, který chrání velkou část světa před negativními účinky slunce a umožňuje tak povrch obývat bez rizika. Co jsem zjistil, jedná se o výtvor starých Aldeřanů, kteří místním takto pomohli. Do té doby přežívali jen v podzemí.“
„A co je naším úkolem?“ optal se Garion.
„Celkem jednoduchá věc. Najít to zařízení a zjistit o něm co nejvíc, jak funguje, jakou využívá magii. Pokud to zařízení tedy ještě funguje. To byste však měli poznat hned při příchodu na Avnil, pokud bude slunce nesnesitelně pálit, tak se raději hned vraťte, nemá smysl riskovat. Už zemřelo dost dobrodruhů.“
„Co myslíte? Budou tam ještě žít tamější obyvatelé?“ optala se Lideena,
„To se uvidí. Pokud štít ještě funguje, tak tam budou zřejmě pořád žít. Ostatně to zjistíte. Bylo by dobré s nimi navázat kontakt,“ odpověděl Moladir.
„Pokud se s nimi dorozumíme,“ uvažoval Azanyrmuth.
„Pokud Avnil navštívili skutečně staří Aldeřané a učili je svému jazyku, tak by to neměl být problém. Ostatně to zjistíte. Tak se běžte připravit, za chvíli vyrážíte,“ ukončil zasedání Moladir.
Dobrodruzi se tedy odebrali do svých komnat pro výbavu a zásoby jídla. Azanyrmuth během přípravy doufal v klidnější výpravu. Chtěl už také navázat kontakt s obyvateli jiných světů. Zatím prozkoumávali, kromě Calughu, údajně opuštěné světy. Opuštěné tedy byly, až na to, že všude bylo plno bytostí a creepů.
Všichni tři dobrodruzi se za chvíli sešli na nádvoří kruhu světů, kde je očekával Moladir. Když všichni oznámili připravenost, Moladir jim popřál hodně štěstí. Azanyrmuth přistoupil k ovládacímu pultu a zadal kombinaci symbolů na svět Avnil.
Kruh světů se aktivoval a nyní před dobrodruhy byla otevřená cesta na další svět. Vykročili proti stojaté vodě, jak se pomalu začalo mezi dobrodruhy přezdívat tomuto efektu. Následoval efekt onoho nehmotného přenosu skrz obrovský prostor. Na druhé straně vystoupili z kruhu světů a ten se za nimi po průchodu automaticky uzavřel.
Dobrodruzi se okolo sebe rozhlédli. To vždy patřilo mezi ty zvláštní momenty, kdy dobrodruh vyleze na druhé straně a začne se rozhlížet po okolí. Tentokrát se nacházeli uprostřed hlubokého jehličnatého lesa. Okamžitě ucítili velice silnou vůni jehličí zdejších statných stromů. Byl tu poměrně příjemný chlad, zatímco slunce zářilo vysoko na obloze. Patrně bylo pravé poledne.
„Je tu celkem příjemně. Sluneční štít patrně stále funguje,“ konstatoval Azanyrmuth.
„Tak to bychom se mohli hned vydat na cestu. Kde máme vůbec hledat to zařízení?“ optala se Lideena.
„Podle starých zápisů se má zařízení slunečního štítu nacházet v nějakém chrámu. Patrně zde,“ ukázal Azanyrmuth na mapě.
„Takže asi pět mil na sever. Do dvou hodin bychom tam mohli být,“ prohlásil Garion.
Dobrodruzi se vydali klidnou chůzí na sever po staré cestě ze zvláštního narůžovělého kamene porostlé mechem. Evidentně nebyla mnoho let používaná avšak pořád ještě celkem zachovalá. Cesta vedla také na jihovýchod, ta byla však v mnohem horším stavu. Ve vysoké trávě se v lese ztrácela.
Kráčeli dále po staré kamenné cestě. Cesta jehličnatým lesem ubíhala klidně. Cestou občas vyplašili nějakého zajíce nebo srnku. Tyto lesy byly velice příjemné, malé paloučky v lesích často sváděly k poležení v trávě. Dobrodruzi si však brzy všimli jedné podivnosti. Na rozdíl od Aldeneerinu, zde nebyli téměř žádní ptáci. Na druhou stranu se jedná o jiný svět, a proto asi nebude každý naprosto stejný.
Po hodině chůze se krajina celkem změnila. Hluboké lesy vystřídaly pastviny, obilná políčka a v dáli stálo několik malých kamenných domů se slaměnou střechou. Vše vypadalo stále obyvatelné, zdejší obyvatelé tu zřejmě stále žily.
„Že by se nám konečně podařilo navázat kontakt s obyvateli jiného světa,“ uvažoval Azanyrmuth.
„A co Calugh?“připomněl Garion Azanyrmuthovi jednu z posledních výprav.
„Však víš, že s místníma se dá jen obtížně domluvit a kromě toho tam řádí ještě Chaldanyrn,“ odpověděl Azanyrmuth.
„To je vlastně pravda,“ souhlasil Garion
„Uvidíme, jak to bude z místními. Snad se s nimi domluvíme,“ vložila se do rozpravy Lideena.
„Znám jen jediný způsob jak to zjistit. Pojďme!“ prohlásil Azanyrmuth a vydal se směrem k blízké usedlosti.
Ostatní ho záhy následovali. Když se blížili, rozhlíželi se po místních obyvatelích. Krátce na to skutečně spatřili u stodoly pětici obyvatel velice podobných Aldeřanům, kteří se zrovna chystali obdělávat svá políčka. Dobrodruzi zamířili k nim.
„Zdravím vás,“ uvítal se Azanyrmuth, který šel jako první.
„Též vás zdravím,“ odpověděl starší muž okolo padesátky starším jazykem podobným staré Aldeneerštině, které bylo stále dobře rozumět. Muž se na chvíli zarazil, když pohlédl na dobrodruhy. Po chvíli odmlčení se dal opět do řeči: „Kdo vy vlastně jste? Nemůžu si vás vůbec vybavit.“
„Nejsme místní. Přišli jsme z daleka,“ odpověděl Azanyrmuth.
„To není možné. Stít chrání jen tuto malou oblast, už dávno se nedá přijít ze vzdálených oblastí,“ prohlásil další postarší muž.
„Určitě sem přišli tím portálem na jihu v lesích, kterému se odjakživa říkalo kruh světů,“ promluvil jeden z mladších.
Postarší muž, patrně jeho otec, se mladšího snažil vyvézt z omylu: „Kruhem světů už celé generace nikdo neprošel. Patrně už ani nefunguje.“
„Já ti nevím, jako děcka jsme si tam občas hráli a když jsem zkusil na ovládacím pultu mačkat nějaká tlačítka ze symboly, kruh začal na to reagovat, ale nepovedlo se mi ho aktivovat.“
„Ano. Skutečně jsme přišli kruhem světů,“ přerušil dohady místních Azanyrmuth.
Nejstarší muž se vážně zamyslel a po chvíli prohlásil: „Jestli je to všechno pravda, pak,“ nedokončil větu a jen se zmohl říci: „Pojďte rychle za mnou.“
Starší muž, který se poté představil jako Oligthin, vedl skupinku dobrodruhů cestou dále na sever. Když se dobrodruzi zajímali, kam je vede. Sdělil jim, že mají namířeno do zdejšího slunečního chrámu, kde pravidelně zasedává zdejší šestičlenná rada. Vše důležité jim tam bude sděleno. Kromě toho jim cestou povyprávěl pár fakt o tomto místě.
Po půlhodince celkem svižné chůze dorazili na vrchol jednoho skalnatého kopce, ze kterého se cesta svažovala do rozlehlého údolí. V něm se nacházelo množství větších vesnic a měst. Dále kromě obydlí ještě rozlehlé pastviny a pole. Tomu všemu dominoval velký chrám v románském stylu z narůžovělého kamene, z jehož nejvyšší věže vyzařoval slabší oranžový paprsek směřující vzhůru. Dobrodruzi si byli téměř jistí, že v chrámu se nachází hledané zařízení.
„Tady většina z nás žije. Počet obyvatel se v současnosti pohybuje okolo 90 tisíc, přičemž většina žije zde a pak ještě pár mil na západě. Kdysi nás bývalo mnohem více, to vám však povypráví rada.“
Dobrodruzi stále nevěděli, o co zdejším obyvatelům jde a co po nich budou žádat. Azanyrmuth si myslel, že jsou považováni za staré Aldeřany. Jestli však měl pravdu, to se brzy dozví.
Procházeli dále poměrně zachovalou širokou dlážděnou cestu, která tu patrně zůstala po starých Aldeřanech. Cestou míjeli mnohé usedlosti, vesnice, ale také větší městečka. Většina zdejších domů byla postavena převážně kamene, pouze hospodářská stavení byly ze dřeva. V osadách i vesnicích byla většina domů přízemních, patrové se nacházeli pouze ve větších městečkách.
Zdejší obyvatelé se právě chystali sklízet zdejší úrodu. Obyvatelé zde působili velice spokojeným dojmem, nezdálo se, že by trpěli nějakými válkami, či jinými hrozbami a nepříjemnostmi.
Dobrodruzi vedení Oligthinem dorazili do středu většího města. Jedině zde stálo více vyšších patrových domů. Putovali už jen krátce, než dorazili k cíli. Nyní se všichni nacházeli na zdejším náměstí, jemuž dominoval velký chrám raného románském stylu, jež se tyčil do výše úctyhodných stodvaceti stop. V podobném duchu se v Lianaru zachovalo jen minimum pozůstatků dávných staveb.
„Jsme na místě. Počkejte zatím tady. Jdu o vás dát vědět,“ sdělil dobrodruhům lehce neklidným hlasem.
Zatímco Oligthin zašel do velkého chrámu, dobrodruzi mezitím přemýšleli o zdejším světě. Okolní lidé se podivovali, koho zde najednou zahlédli. Někteří se zastavili, aby si dobrodruhy prohlédli. Zatím se však nikomu z obyvatel nechtělo navazovat kontakt.
Během vyčkávání se dobrodruzi rozhlíželi po okolí a sledovali zdejší život. Oproti Aldeneerinu zde nebyly vůbec obchody a hospody, byly zde pouze malé kovářšké, truhlářské a koželužské dílny. Azanyrmuth si už při putování po údolí hojnosti všiml, že jsou zdejší obyvatelé soběstační a když něco někomu scházelo, přicházel na řadu výměnný obchod.
Zakrátko Olighthin vyšel z chrámu k dobrodruhům a pokynul jim: „Rada už vás očekává. Pojďte dovnitř.“ Dobrodruzi tedy Olightina poslechli a následovali ho do chrámu. Chrám byl poměrně prostě zdoben. Velký vstupní sál dělily od hlavního sálu, kde zasedala rada, velké dubové dveře. Kromě toho ze vstupního sálu na obou bočních stranách pokračovaly dvoje schodiště do horního patra.
Dobrodruzi vstoupili do hlavního sálu, kde u většího stolu, sedělo všech šest členů rady. Jejich věk dobrodruzi odhadovali na úctyhodnou šedesátku. Nejstarší z nich povstal a jal se slova: „Vítám vás opět na Avnilu. Jsem potěšen, že se Aldeřané po tolika stoletích vrátili.“
Když pronášel tato slova, dobrodruzi byli trochu zmatení. Azanyrmuthovi bylo dost věcí nejasných, proto nečekal a dal se též do řeči: „Děkuji za přivítání. Azanyrmuth jméno mé. A se mnou jsou tu ještě Garion a Lideena,“ přestavil ostatní dobrodruhy.
„Těší nás. Já jsem Zolong nejstarší z rady,“ představil se.
„Jak je to dlouho co Aldeřané odešli?“
„Podle starých záznamů to může být více jak 600 možná i 700 let. Vděčíme jim za dar slunečního štítu, díky němuž můžeme zde žít. Jenže štít už po staletí slábne. Kdysi se dalo žít na mnohem větší rozloze. My už toto nepamatujeme, ale v záznamech je zmínka o desetinásobné ploše. Nevíme si s tím rady, magii téměř neovládáme a štít je právě velice komplikovaná a mocná magie. Vaši předkové nám však nezanechali nic, co by nám mohlo pomoc. Ještě, že jste se vrátili, stačilo by pár desetiletí a byly bychom pak nuceni žít v jeskyních,“ vysvětloval zdejší situaci Zolong.
„Proč Aldeřané vůbec odešli?“
„V záznamech je něco o hledání cesty, nebo nějakého cíle. Nevím přesně, ale prý odešli tím kruhem světů, který používali k cestám. Doufal jsem, že nám k tomu povíte více.“
„O starých Aldeřanech toho též moc nevíme. Aldeneerin je v současnosti téměř opuštěný svět, který obývají jen nejrůznější monstra a ze starých měst zbyly prakticky jen ruiny. Naše rasa kdysi na Aldeneerin přišla z jiného světa před 320 lety. O dřívější historii však téměř nic nevíme, muselo se stát něco hrozivého, že naši předkové před námi skryli naši historii.“
„Aha. Říkáte, že Aldeřané jsou zcela pryč.“
„Ano.“
Zolong se zamyslel, bylo mu jasné, že noví Aldeřané o štítu moc vědět nebudou: „Tak to nám asi moc nepomůžete?“
„Říkal jste, že štít slábne?“
„Ano. Je to už proces, který probíhá po staletí. Kdysi to byly jen pomalé změny, ale v posledních letech se chráněná oblast zmenšuje stále rychleji. Kdybyste se vydali za hranice chráněné krajiny, ještě dosud tam naleznete pozůstatky měst, vesnic a osad.“
„Jak je to vůbec nebezpečné mimo štít?“ zajímal se Azanyrmuth o další podrobnosti tohoto světa.
„Slunce tam hodně pálí. Dá se tam nějakou dobu vydržet, ale je to velmi nepříjemné. Ti kdo tam setrvají dlouhou dobu, utrpí nepěkné spáleniny. Proto je dobré mimo chráněnou oblast cestovat jen za noci.“
„Pravda, že magie je pro nás nová věc, ale postupně se učíme porozumět magii, kterou ovládali staří Aldeřané. Co kdybychom se na to zařízení slunečního štítu přesto podívali,“ navrhoval Azanyrmuth doufajíc, že přesto přijde na důvod proč štít slábne.
„Samozřejmě. Pojďte za mnou.“
Zolong vstal spolu s dalšími dvěma členy rady a vydali se směrem do předsíně. Dobrodruzi je tedy následovali. Společně zamířili k jednomu schodišti v předsíni. Vystoupali na ochoz, jež se nacházel ve výši třiceti stop. Uprostřed protější zdi se nacházely velice bytelné kované dveře.
„Za těmito dveřmi se nachází ono prastaré zařízení slunečního štítu. Počkejte než odemknu zámek a deaktivuji ochranný mechanismus. Jistě chápete, proč se o štít tak bojíme,“ prohlásil Zolong, který právě pomocí klíče na zlatém přívěšku odemykal dveře.
Když Zolong otevřel dveře, dobrodruhům se naskytl pohled na rozlehlou prosluněnou místnost, kde uprostřed stálo na velkém podstavci, zmiňované magické zařízení. Připomínalo spíš malou podivnou studnu ze čtyřmi sloupky, nad kterou se nacházel kulovitý kovový štít s malým otvorem, jehož středem procházel oranžový paprsek směřující z nitra zařízení směrem vzhůru stropem chrámu do nebe. „To je ono. Jak vidíte, je stále funkční,“ prohlásil Zolong.
Azanyrmuth ve zdejším sále cítil silnou magii. Když přistoupil k zařízení blíže, cítil moc magie zařízení stále silněji. „Na místě s takhle silnou magií jsem ještě nebyl. Domnívám se, že je štít v pořádku.“ prohlásil Azanyrmuth v reakci na magii, kterou zde vycítil. Pak se ještě zeptal: „Ten paprsek býval vždy takový, nebo po čase měnil?“
„Co jsi pamatuji, býval vždy stejný. To nám právě přijde divné. Zařízení se zdá být v pořádku, ale chráněná oblast se zmenšuje.“
„Nebývalo těch zařízení kdysi více?“ napadlo Gariona.
„O tom jsem také uvažoval, ale ve staré knize jsem nenašel žádnou zmínku o více zařízeních či chrámech,“ odpověděl Azanyrmuth.
„Říkáte více zařízení, nebo chrámů?“ zareagoval Zolong.
„Ano. Nenašlo by se něco ve starých spisech?“
„Počkejte chvíli,“ zamyslel se Zolong, „pokud si dobře vzpomínám, v jedné staré mapě byla na jihu zakreslena nějaká významnější stavba.“
„Proč jste se tam kdysi nevydali?“ podivila se Lideena.
„To místo už bylo kdysi před mnoha desítkami let mimo ochranný štít. Když nad tím tak přemýšlím, nikde jsme nenašli žádnou zmínku o dalším zařízení štítu, proto to místo naši předkové nepovažovali za důležité.“
Dobrodruzi na sebe pohlédli, aby se poradili.
„Co myslíte. Stálo by za to, nalézt tu stavbu?“ radil se Azanyrmuth s ostatními dobrodruhy.
„Možná jo, ale ta stavba je kdesi na nechráněném místě,“ reagovala Lideena.
„Můžeme cestovat v noci. To je prý bezpečné,“ navrhl Garion.
„Takže souhlasíte?“
„Ano,“ odpověděli Garion a Lideena.
„Tak jsme se rozhodli se vydat na průzkum toho místa. Můžete nám naznačit, kde se nachází?“ pronesl Azanyrmuth rozhodnutí dobrodruhů a ukázal Zolongovi překreslenou mapku ze starých knih z Lianarských archivů.
„Dobrá. Jsme rádi, že nám pomůžete.“
„Hm,“ podíval se na mapku, kterou mu podal Azanyrmuth, „To je už hodně starý nákres, většina toho již dnes neexistuje. Ten druhý chrám se nachází daleko na jihu. Mělo by to být tady,“ ukázal na mapce předpokládanou polohu chrámu, „i když málokdo má tušení, jak to tam vypadá. Já, ani kdokoliv z rady tam nikdy nebyl. Možná někdo z našich předků, ale ti samozřejmě již nežijí.“
„My si už poradíme,“ prohlásila Lideena.
„Dejte na naši radu. Mimo chráněnou oblast se vydejte až po setmění.“
Když všichni opustili sluneční sál, Zolong opět uzamkl mohutné dveře a znovu aktivoval ochranné zařízení. Dobrodruzi spolu z radou sestoupili do předsíně. Zolong jim ještě popřál hodně štěstí a s ostatními členy rady se odebral zpět do hlavního sálu. Dobrodruzi pak chrám opustili.
„Co myslíte? Co se tam vydat už teď? U hranic počkáme na setmění,“ navrhoval Garion.
„Napadlo mě totéž. Když se dívám na oblohu, tak už je nějaký čas po poledni. Než se setmí, budeme už u hranic,“ souhlasil Azanyrmuth.
Azanyrmuth vytáhl mapku a spolu s ostatními se dal do plánování cesty. Jako výhodná se jevila cesta na východ a po pár mílích pokračovat na jih. V mapce bylo mezi slunečním chrámem a druhým chrámem na jihu, zakresleno dalších osm vesnic, či měst. Celková vzdálenost mezi chrámy byla dobrých 10 mil, takže dobrodruhy čekala cesta na celý zbytek dne.
„To akorát vyjde,“ prohlásil Garion.
„Takže vyrazíme. Zásoby máme,“ rozhodl Azanyrmuth.
Cesta probíhala klidně. Jakmile opustili město, pokračovali dlážděnou cestou lemovanou mnohými políčky pastvinami a usedlostmi. Po necelé hodince cesty opustili údolí hojnosti. Následovala vesnice, ve které se cesta dělila. Odtud pokračovali na jih. Zdejší okolí bylo stále lemováno množstvím menších usedlostí s přilehlými políčky, nicméně už ne tak často, jako v údolí hojnosti. Na jihu následovala větší vesnice, kde se rozhodli na chvíli zastavit a odpočinout si.
Místní obyvatelé si příchozí dobrodruhy velice pozorně prohlíželi, neměli vůbec tušení, o koho šlo. Dobrodruzi se proto snažili navázat s místními kontakt a trochu si spolu popovídat. Někteří se báli, ale přesto se našlo pár odvážlivců, co se nebáli a navázali řeč.
„Zdravím vás. Odkud přicházíte?“ zeptal se jeden z nich.
„Přišli jsme z jiného světa. Mluvili jsme s vaší radou ohledně slunečního štítu.“
„Cože? Z jiného světa?“ nechápali místní, pouze jeden z nich stačil vyslovit, „Ano sluneční štít se zmenšuje.“
„Nabídli jsme pomoc. Snažíme se zjistit proč štít slábne. Zařízení ve slunečním chrámu se zdá být v pořádku, ale jsme přesvědčeni, že je problém jinde,“ popisoval Azanyrmuth současnou situaci.
„A kam tedy jdete?“
„Hledáme na jihu ztracený chrám,“ odpověděl Azanyrmuth.
„Na jih? Tam je to nebezpečné. Slunce tam všechno živé spálí. Tedy ne vše. Stromy a pár druhů zvěře tam dokáže přežít,“ zrazoval je od cesty další z místních.
„Kam vás chrání sluneční štít?“
„Už moc daleko ne. Jsme poslední obývaná vesnice na jihu. Dříve jsme žili i jižněji, ale štít se zmenšuje. Ještě si to pamatuji. Dnes už jsou tam jen pozůstatky starých vesnic. Pokud tam půjdete, tak počkejte na setmění,“ popisovali jim místní zdejší situaci.
„Jistě. Už nám tak radili, ale i tak děkujeme.“
Azanyrmuth se pak podíval na oblohu. Bylo jisté, že večer se blížil. Dobrodruzi se proto rozhodli pokračovat v putování. Rozloučili se s místními a vyrazili po cestě na jih.
Lesy kolem cesty postupně více houstly, stejně tak stará dlážděná cesty se stále více ztrácela v mechu a vysoké trávě. To byla známka toho, že se dostali do opuštěných míst, které již pohlcovala příroda. Brzy dorazili na velkou pastvinu, kde se nacházela další vesnice. Ta však byla opuštěná a podle toho taky vypadala. Propadlé střechy, pobořené zdi a zarostlá pole. Záhy však pocítili sílu zdejšího slunce. Přestože se blížil večer, slunce velice nepříjemně pálilo. Stejně tak pohled k zapadajícímu slunci byl velice nepříjemný. Jasná záře slunce dobrodruhy oslepovala. Tráva na pastvině nebyla tak vysoká a vlahá jako v lesích, ale nižší a vyschlá. Podobně na tom byly i stromy, nicméně i zde se lesům ještě dařilo.
„Jsem si jist, že už jsme mimo dosah slunečního štítu. To slunce je nepříjemné,“ konstatoval Garion.
„To je fakt. Pojďme se raději schovat do lesa a počkat než slunce zapadne za horizont,“ navrhla Lideena.
Dobrodruzi se vrátili zpět do příjemného chladu místních jehličnatých lesů. Zde před další cestou pojedli a na chvíli si odpočinuli. Do západu slunce zbývalo něco přes hodinu. Odpočinek se hodil, protože následující noc budou muset zůstat vzhůru. Podle mapy jim zbývá urazit ještě necelých pět mil cesty.
Slunce začalo pomalu mizet za obzorem, to byla vhodná chvíle pokračovat dále. Dobrodruzi vstali z trávy, sebrali výbavu a pokračovali. Minuli opuštěnou vesnici. Po rychlém průzkumu v ni nenalezli nic užitečného, zdejší obyvatelé patrně vše užitečné s sebou odnesli. Příliš se zde nezdržovali a pokračovali dále. Lesy na jihu už nebyly tak příjemné a provoněné, ale vesměs suché a řídké. Většině rostlin ostré slunce nedělalo dobře.
Cestou minuli ještě pět podobně zpustlých vesnic a městeček s tím rozdílem, že čím byli dále na jihu, vesnice i cesty byly v horším stavu. Z té poslední zbylo pouze pár obvodových zdí. Vesnici a její okolí dávno pohltily stromy, které na zdejším ostrém slunci dokázaly přežít. Zrovna tak kdysi široká dlážděná cesta byla stále hůře sledovatelná. Z poslední vesnice byla cesta v lesích sotva znatelná i přestože se zde většině rostlin nedařilo a nebyla tak zarostlá. Nadcházející tma též možnosti cestu sledovat, značně ztěžovala, avšak Garionovi pátrání po cestě nečinilo žádné větší potíže. Azanyrmuth seslal kouzlo denního světla na opracovanou bukovou hůl a ta poté slabě osvětlovala okolí.
K místu, kde se podle mapy nacházel chrám dorazili až za úplné tmy. Obloha se na noc zatáhla, a tak ani hvězdy na nebi nebyly k zahlédnutí. V tom Garion v dáli zahlédl slabý oranžový paprsek směřující k nebi.
„Myslím, že jsme na místě,“ radostně prohlásil Garion.
„Jak to můžeš vědět? Vždyť není vidět na krok,“ pravila Lideena.
„Však se podívejte vzhůru,“ poukázal Garion na oranžový paprsek.
„To je ono. Podobný paprsek přeci září i ze slunečního chrámu. Měli jsme pravdu v tom, že těch zařízeních mohlo být víc. Akorát ten paprsek se mi zdá o hodně slabší. Myslím, že zde určitě najdeme příčinu slábnutí štítu,“ prohlásil Azanyrmuth.
Dobrodruzi se vzápětí vydali směrem k paprsku. Krátce na to narazili v lese na nějaké pozůstatky, patrně obrané hradby. V té tmě toho příliš nešlo rozeznat, světlo hole ozařovalo pouze oblast do deseti stop. Čeho si však dobrodruzi hned všimli, byl použitý kámen. Všechny zdejší stavby byly postaveny z místního narůžovělého kamene, ale kámen, ze kterého byla postavena tato zeď, byl podobný pískovci. Tento kámen se však od pískovce lišil hlavně v tvrdosti, místo aby se drolil, byl pevný jako žula. Mohlo to tu stát už tisíce let.
Následně dobrodruzi objevili o pár desítek stop dále onen hledaný chrám. Ve tmě však toho nemohli příliš rozeznat. Oproti obloze byl jen patrný jeho obrys. Byla to ještě poměrně mohutná stavba ve zvláštním architektonickém stylu, který nikdo z nich dosud neviděl. Celý chrám byl vystavěn na vyvýšené terase a dominovaly mu čtyři ozubené věže jako květy lotosů. Vše bylo už značně zchátralé a vzhledem k panující tmě, nebyly vidět žádné další detaily.
Nalézt vstup do chrámu nebyl problém vzhledem k občasným průvalům ve zdech. Jakmile vstoupili dovnitř, konečně zahlédli cíl jejich pátrání. Uprostřed čtvercového dvora obehnaného po všech stranách sloupovou galerií stálo další zařízení slunečního štítu. Ještě než k němu přistoupili blíže, odhalili příčinu slábnutí štítu. Část jedné věže se kdysi zřítila, přičemž několik kamenů dopadlo přímo na zařízení a poškodily ho tak.
„Už víme proč štít slábne. Podívejte se tamhle,“ prohlásil Garion, jakmile spatřil zřícenou část věže.
„To není dobré. Už to sotva funguje, možná zbývá zdejším obyvatelům mnohem méně, než si myslí. Kdo ví, jestli se štít nezhroutí úplně, až tohle zařízení přestane fungovat“ konstatoval Azanyrmuth.
„Ale co s tím uděláme?“ zajímala se Lideena.
„Zkusil bych se tu ještě porozhlédnout, možná tenhle chrám může něco ještě skrývat,“ navrhoval Azanyrmuth.
„Pojďte se na něco podívat,“ náhle zahlásil Garion, který se momentálně rozhlížel po okolních galeriích.
Ostatní k němu ihned dorazili, aby se zeptali: „Co jsi objevil?“
„Podívejte na ty staré sochy,“ poukazoval Garion na mnoho výjevů vytesaných do kamene v galeriích okolo celého nádvoří.
Dobrodruzi si veškeré sochy postupně prohlíželi. V podstatě vyobrazovaly výjevy z dřívějšího života starých Aldeřanů. První vyobrazení bylo o příchodu kruhem světů na tento svět. Druhý o stvoření zařízení chránící svět před sluncem. Na dalším byl obraz místních obdělávající pole. Další vyobrazení byla vzhledem ke staří už značně poničená, a tak ostatní vyobrazení zůstaly zahaleny tajemstvím.
Při dalším průzkumu nádvoří chrámu dobrodruzi objevili vstup do dvou chodeb pokračující do dalších menších místností. Velké kamenné rámy průchodů byly velice bohatě zdobeny množstvím ornamentů, zato následující chodby byly zcela bez výzdoby. Jižní místnost byla ještě celkem zachovalá, avšak téměř prázdná, pouze se uprostřed nacházel jakýsi vyvýšený kamenný blok zdobený mnoha ornamenty. Na jeho horní části byl dosud patrný záhadný symbol. Zub času však vykonal své, a tak ho nebylo možno přesně identifikovat. Rozhodně se však nepodobal ničemu známému. Dobrodruzi přemýšleli o významu kamenného bloku. Mohlo se jednat o nějaký oltář, ale nikde nebyly patrné žádné náznaky, komu byl zasvěcen. Dost možná byl účel kamene jiný.
Když dobrodruzi nezjistili nic zajímavého, dali se do průzkumu druhé místnosti na opačném konci chrámu. V ní se tentokrát nacházelo poměrně velké schodiště vedoucí do spodního patra. I toto schodiště bylo netradičně řešeno. Z patra nejprve vedly dvoje točité schodiště, které se setkávali na podestě v mezipatře a dále dolů pokračovalo pouze jedno široké. Všichni dobrodruzi po něm opatrně sestoupili do spodního patra. Cestou dávali pozor, kam šlapou, protože schodiště bylo letité a neměli ponětí, v jakém bylo stavu.
V podzemním patře chrámu byla úplná tma, jediný zdroj světla, který měli dobrodruzi k dispozici bylo pár loučí a očarovaná hůl. Ta však poskytovala málo světla, a proto zapálili jednu z loučí. Mihotavé světlo louče osvětlovalo nevelikou místnost, ze které pokračovala pět stop široká chodba s klenutým stropem.
Dobrodruzi pomalu pokračovali chodbou dále vpřed, přičemž se prodírali množstvím mnoholetých pavučin. Chodba po pár desítkách stop končila kamennými dveřmi umístěnými v podobném kamenném rámu, jako u chodeb na povrchu. Nyní vyvstala otázka jak kamenné dveře otevřít. Už od pohledu byly velice těžké a oni tři by s nimi asi sotva mohli pohnout. Azanyrmuth jen přistoupil blíže a snažil se nalézt nějaký mechanismus, kterým by se daly otevřít.
Po chvíli hledání si ve výklenku poblíž rámu povšiml rezavé železné páky. Zkusil za ni zatáhnout. Následně se veliké kamenné dveře daly do pohybu. Hluk pohybu dveří narušoval zdejší věčné ticho a současně se skulinami mezi kamennými bloky sypal na zem lititý prach. Cesta do útrob podzemí chrámu byla volná.
Opatrně vstoupili do velikého čtvercového sálu jehož délka strany byla dobrých 40 stop. Světlo louče ho sotva ozářilo. Tento sál fungoval zřejmě jako rozcestí, nacházelo se zde dalších pět průchodů, z nichž většina byla uzavřena podobným kamenným blokem, jako u vstupu. Azanyrmuth si všiml nad každým průchodem nápisu ve staré Aldeneerštině. Většině nápisům dokázal Azanyrmuth porozumět. U prvních dveří zleva stálo: K POKOJI a SCHODY, u dalších: K LABORATOŘÍM, u dveří naproti nápis nedokázal přečíst, u dveří napravo opět: „K LABORATOŘÍM a u posledních napravo: KE KNIHOVNĚ a SCHODY. Tyto poslední dveře byly jako jediné vyvrácené. Kromě průchodů se uprostřed sálu nacházel podobný vyvýšený kamenný blok, jako v místnosti na povrchu.
Všichni se jednohlasně shodli na průzkum knihovny. Dali se proto volným průchodem hned vpravo. Hned za průchodem se vpravo nacházelo schodiště kamsi dolů a naproti další kamenné dveře. Nápis nad dveřmi byl tentokrát neúplný, šlo přečíst jen část nápisu, kde stálo: HOVNA
Azanyrmuth se po přečtení pousmál a prohlásil: „Hm. Septik tam fakt asi nebude.“
„Cože, jaký septik?“ podivila se Lideena.
„Ale. Jde přečíst jen část slova a tam stojí hovna. Určitě tam dříve bylo napsáno knihovna.“
„Tak se přesvědčíme a uvidíme jaká je pravda,“ prohlásil Garion a přistoupil ke dveřím.
Zatáhl za blízkou železnou páku. Když za ní zatahoval, cítil, že má svá nejlepší léta za sebou a málem mu zůstala v ruce. Kamenné dveře se pomalu otevírali a dobrodruzi s napětím očekávali, co se bude v místnosti nacházet.
Byla to skutečně knihovna. V sále bylo dosud zachováno množství kamenných polic, jenže povětšinou prázdných. Staří Aldeřané patrně většinu všechno odnesli, nebo dlouhá léta vykonala své. Dobrodruzi se procházeli prázdnou knihovnou a pátraly po případných zbytcích. V tom si Garion v rohu na kamenném stole povšiml hromady dosud zachovaných knih. Azanyrmuth k nim ihned přiběhl a začal si je se zájmem prohlížet. Všechny knihy byly zcela neporušené, pravděpodobně byly chráněny podobnou magií stejně jako knihy v podzemí Lianaru.
Azanyrmuth si postupně prohlížel všechny knihy, které byly psány ve staré Aldeneerštině. Ne všemu však dokázal porozumět, na to by potřeboval více času, přesto nalezl to, po čem pátrali. V jedné knize bylo popsáno vše ohledně slunečního štítu, včetně jeho konstrukce, nákresů a dalších důležitých detailů. Přestože byla psána starým jazykem, dokázal porozumět některým důležitým věcem.
Mezi ně patřilo například zjištění. Že pro vytvoření stabilního slunečního štítu jsou zapotřebí dvě zařízení. Potvrdila se tak domněnka dobrodruhů. Dále je možné toto zařízení využít pro vytvoření jiných druhů štítů, nebo také další plošné efekty.
„Tak co. Myslíš, že by se dalo to zařízení opravit?“ zeptala se Lideena, která spolu s Garionem pozorovala Azanyrmutha, který se zaujetím studoval knihu pojednávající o slunečním štítu.
„Já myslím, že ano. Jen bych potřeboval pár dní, než by se mi podařilo přeložit z knihy více. Mnohá slova jsou pro mě neznámá,“ odpověděl Azanyrmuth zamyšleně prohlížející si knihu.
„Takže?“
„Dnes bych se do toho nepouštěl, co kdybychom něco pokazili. Ostatně ten štít ještě vydrží pár let. Na druhou stranu, když už jsme tu, tak by to podzemí jistě stálo za to ještě prohledat,“ prohlásil Azanyrmuth a posléze si knihy uložil ke svým věcem.
V knihovně se nacházeli kromě knihoven, stolů a židlí, ještě další dveře na levé straně. Nad nimi se nacházel nápis: „LABORATOŘ“ Garion zatáhl za páku ve výklenku a kamenné dveře se otevřely. Uprostřed dalšího stejně velkého sálu, jako knihovna, zbyl pozůstatek neznámého zařízení z kovu. Bylo již prakticky zničeno a tudíž k ničemu. Kolem zbytku zařízení stálo množství prázdných kamenných stolů. I zde si většinu věcí staří Aldeřané odnesli, a tak tu nic zajímavého na průzkum nebylo. Dobrodruzi proto pokračovali dalšími dveřmi naproti.
Nyní se dostali do dlouhé chodby, pokračující od laboratoře levým směrem. Opatrně jí procházeli. Po pravé straně chodby se nacházela celá řada dveří, nad nimiž bylo vytesáno množství podivných nápisů. Většina z nich šla ještě přečíst, stálo tam například: TRNOVÁ HRŮZA, SLUNEČNÍ BESTIE, LEPIVÝ SLIZ SMŮLY a jiné. Dveří po pravé straně napočítali devět. Na levé straně nejdříve následovala krátká chodba zakončena dveřmi, poté další dveře a opět další krátká chodba zakončena dalšími dveřmi, u všech se nacházel nápis: VSTUPNÍ SÁL. Na konci chodby po levici byl vchod do další laboratoře.
„Když čtu tak ty nápisy, říkám si, kam jsme to vlezli,“ pravil Garion.
„Mě to přijde jako nějaká sbírka potvor. Možná jsou to nějaké experimenty. Staří Aldeřané tu patrně něco zkoušeli. Snad se více dozvím z těch pár knih,“ prohlásil Azanyrmuth.
„Co kdybychom se někam podívali?“
„Nepřijde mi to jako dobrý nápad. I když za ta staletí tu asi nic živého nezůstalo, přesto bych byl opatrný. Při studiu knih pojednávající o různých creepách, jsem objevil pár bytostí, které dokáží přežít po staletí,“ zrazoval od záměru Gariona Azanyrmuth.
„Asi máš pravdu. Je zbytečné se zaplétat do věcí, o kterých nemáme nejmenší tušení,“ souhlasil Garion, přestože jeho zvědavost byla silnější.
„Pojďme tohle podzemí prozkoumat dál, tamhle by měla být další laboratoř,“ ukázala Lideena na další kamenné dveře.
Garion zatáhl za páku u dveří a cesta do druhé laboratoře byla volná. Dobrodruzi nahlédli do sálu. Tentokrát se uprostřed nacházel velký kamenný kulatý stůl a nad ním pozůstatek starodávného zařízení z kovu. Jeho stav byl podobně mizerný jako v první laboratoři. U zdí stálo ještě několik menších polic a dalších stolů. Stav této laboratoře byl stejný jako předchozí. Opět bylo vše cenného a zajímavého dávno odvezeno, nebo zničeno. Z laboratoře vedly další dveře s nápisem: POKOJE.
Garion opět přistoupil k páce u dveří. Když za ni zatáhl, ozvalo se křupnutí a kus páky zůstal Garionovi v ruce, po tom jen suše prohlásil: „A sakra. Sem se asi nepodíváme.“ Ještě zkoušel najít způsob, jak dveře otevřít. Díval se na zbytek táhla páky. Napadlo ho vložit do jednoho z ok řetězu kus tyčky. Když tak učinil, pokusil se opět zatáhnout. Povedlo se, dveře se daly do pohybu.
Před nimi se nacházela další síň. Stejně jako laboratoře a knihovna, byla opět téměř prázdná. Ze síně pokračoval průchod do dalších menších sálů, které dříve sloužily jako jídelna, odpočinkový sál, ložnice a další menší sály. Tato část podzemí, patrně kdysi sloužila k pobytu těch, kteří tu dříve experimentovali. Avšak po starých Aldeřanech zde zůstal jen prázdný kamenný nábytek, dřevěný se už dávno rozpadl v prach. Azanyrmuth se ještě procházel po obytných sálech ve snaze najít něco zajímavého. Ostatní mezitím rozmýšleli o jejich dalším postupu. Pochybovali o tom, zda se tu dá ještě vůbec něco najít.
Jejich pochyby však rozptýlil Azanyrmuth, který za kamennou policí nalezl ukryt jakýsi deník psán opět v jazyce starých Aldeřanů. Dost možná ho zde staří Aldeřané zapomněli. Azanyrmuth deník uložil k ostatním věcem.
„Tak co. Nevrátíme se už raději zpět? Bez tak tu toho moc nezbylo,“ navrhovala Lideena.
„Já bych byl pro. Kromě pár knížek jsme tu nic nenašli. Žádné cennosti nebo poklady,“ souhlasil Garion s Lideenou. Sám doufal, že po starých Aldeřanech zde zůstalo mnoho pokladů.
„Cennosti?“ podivil se Azanyrmuth.
„Však víš. Nějaké šperky, zlaté číše, zlaté a tak.“
„Jsme tu přece z jiného důvodu. Navíc tenhle chrám sloužil spíše k experimentování, a tudíž zde asi nepotřebovali nějaké zlato,“ pravil Azanyrmuth.
„Asi máš pravdu. Sice jsem si to představoval jinak, ale co se dá dělat,“ souhlasil zklamaně Garion.
„Myslím, že jsme nalezli to co jsme hledali. Vydal bych se pomalu zpět. Už jsem také docela unavený.“
Dobrodruzi se nechtěli se vracet přes všechny sály, ale zkusit druhé dveře v obytných sálech, které podle Garionova orientačního smyslu, měli vést zpět do hlavního sálu. První dveře šly bez problému otevřít. Za nimi se nacházelo po pravé straně další schodiště do spodního patra a naproti dveřím další s nápisem: VSTUPNÍ SÁL. Po zatáhnutí pákou se dveře daly do pohybu, ale hned nato se zasekly. Prostor mezi rámem dveří a kamenným blokem byl natolik malý, že nebylo možno se pod nimi proplazit.
„Kudy teď?“ zeptala se Lideena.
„Co zkusit to schodiště? Pokud mě má orientace neklame, měli bychom se tudy dostat ke knihovně,“ navrhoval Garion.
Ostatní s Garionem souhlasili, a tak se vydali po schodech do spodního patra. Když sestoupili prvních pár schodů, objevili v mezipatře dveře s nápisem: ZÁSOBY. Zkusili za tyto dveře nahlédnout. Garion je otevřel a všem se nyní naskytl pohled na potemnělou chladnou místnost, kde zůstaly pouze velké prázdné police sloužící patrně k uskladnění jídla.
Dobrodruzi se zde nezdržovali a sestupovali po schodech dále do hlubin. Schodiště pokračovalo z mezipatra vlevo. Když dorazili do spodního patra, povšimli si vlevo větších dveří a nad nimi nápisu: EXPERIMENTY.
„Co myslíte? Nepodíváme se tam?“ navrhoval Garion.
„Když už jsme tady, tak proč ne,“ souhlasil Azanyrmuth.
Garion tyto dveře otevřel opět pákou umístěnou postranně. Dveře se daly pomalu do pohybu a dobrodruzi s napětím očekávali, co se tentokrát bude za dveřmi nacházet, i když tušili, že bude výsledek podobný, jako v ostatních sálech tohoto podzemí.
Následující sál byl stejně velký jako vstupní. Ani tentokrát se dobrodruzi nemýlili v tom, že byl opět prakticky prázdný a zbyly tu ten kamenné části vybavení.
„Tak zase nic,“ povzdechl si Garion.
„Tady už nic nenajdeme, pojďme radši pryč,“ navrhovala Lideena.
Dobrodruzi souhlasili s Lideenou a vystoupali po protějším schodišti do horního patra. V mezipatře, kde schodiště pokračovalo vlevo, byly opět dveře. Tentokrát byl nápis neúplný a šlo jen stěží přečíst pár písmen. Ty už neotevírali a šli raději do horního patra.
Garion se nemýlil, po pravé straně se skutečně nacházely dveře do knihovny a vlevo byl hlavní vstupní sál. Už dále nic neprohledávali, beztak toho ve zdejším podzemí moc nezbylo. Dobrodruzi zamířili ke schodišti a opustili tak podzemí chrámu.
Mohlo být už po půlnoci. Avšak to nevěděli přesně, protože délka dne i noci byla rozdílná oproti Aldeneerinu. Dobrodruzi se naposledy pokochali neobyčejnou architekturou starého chrámu a pomalu se vydali na cestu. Ačkoliv už na ně přišla únava, museli se dostat alespoň na místo, kde je povrch dosud chráněn slunečním štítem. Na cestu si svítili holí, která byla očarována denním světlem.
Sotva znatelnou cestou se vraceli zpět na sever předat zprávu zdejší radě. Orientace v temné a zatažené noci byla poněkud obtížná. Lesy byly velice tiché, žádná noční zvěř se neozývala. pouze v trávě se občas ozvalo slabé cvrkání. Ruiny starých vesnic a usedlostí byly za této noci sotva znatelné. Dlouho si dobrodruzi mysleli, že vůbec nedorazili ani k první opuštěné vesnici. Jak však pokračovali dále na sever, cesta byla stále více znatelnější, a tak si byli jistí, že se blíží k vytouženému cíli.
Po dlouhé cestě dobrodruzi minuli jednu z mnoha opuštěných vesnic. Garion ji poznal. Byla to ta, která byla opuštěna teprve nedávno. I lesy severně byly mnohem živější a vlhčí. Občas se dalo zaslechnout houkání nočních ptáků. To už si byli jistí, že se nachází v části světa, která byla chráněna slunečním štítem.
Utábořili se na malém paloučku nedaleko cesty. Noc byla poměrně chladná, a proto se chtěli trochu zahřát u ohně. Azanyrmuth a Lideena posbírali v okolí pár větví, zatímco se Garion pustil do rozdělávání ohně. Po chvíli se už dobrodruzi hřáli u příjemně praskajícího ohně. Postupně dobrodruzi, jeden po druhém, ulehli. Vytoužený spánek přišel záhy. Po dlouhé průzkumné výpravě přišel velice vhod.
Druhý den se ráno probudili do krásného slunečného dne. Paprsky ranního slunce pronikaly mezi vzrostlými jehličnatými stromy a osvětlovaly tak malý palouček zlatavou září. Kapky ranní rosy dosud ulpívaly na stéblech vysoké trávy. Příjemnější probuzení si dobrodruzi ani nemohli přát. Posnídali, upravili se a pomalu pokračovali v cestě.
Cesta k chrámu slunce trvala ještě dobré tři hodiny. Cestou již míjeli opět prosperující vesnice a usedlosti. Občas se pozdravili s místními, ale do větších rozprav se nepouštěli, bylo potřeba předat zdejší radě objevy, které učinili v druhém chrámu.
Před polednem konečně dorazili ke chrámu slunce. Ihned zašli do hlavního sálu, kde běžně zasedá rada. Tentokrát byl zde pouze Zolong, který si momentálně prohlížel knihy knihovně umístěnou ve výklenku.
„Už jste se vrátili,“ zaradoval se Zolong, jakmile dobrodruhy zahlédl a ihned je nedočkavě začal vyzvídat: „Tak co jste zjistili?“
„Druhý chrám dosud skutečně stojí,“ začal s vypravováním Azanyrmuth.
„A co jste v něm našli?“
„Spoustu zajímavého. Dosud tam je i druhé zařízení slunečního štítu, jenže je poničené a už sotva funguje. To je ten důvod, proč sluneční štít slábne. K fungování jsou totiž potřeba dvě zařízení,“ popisoval pravou příčinu slábnutí štítu Azanyrmuth.
„A jak jste dopadli. Opravili jste ho?“
„Do opravy jsme se zatím nechtěli pouštět, mohli bychom zařízení nechtěně ještě víc poničit a mohlo by dojít k úplnému zhroucení štítu. Našli jsme tam tuto knihu,“ ukázal Azanyrmuth Zolongovi knihu. „Je zde vše o těchto zařízeních. Je však psána starým jazykem a bude mi trvat nějaký čas než ji přeložím. Potom bychom určitě dokázali druhé zařízení opravit a Avnil by byl opět v bezpečí.“
„Jak dlouho vám to bude trvat?“
„Možná pár desítek dní. Nedovedu říct přesně. Záleží, jak mi překlad půjde. Každopádně by měl štít vydržet ještě léta, a tak není proč se bát,“ ujišťoval Azanyrmuth Zolonga.
„Doufám, že máte pravdu. V současnosti jste naše jediná naděje.“
„Nebojte. Vrátíme se.“
„Dobrá. Dám to na vědomí radě. Hodně štěstí při překladu.“
Zolong poté opustil hlavní sál postranními dvířky.
„A my asi taky půjdeme. Moladira budou ty naše objevy jistě taky zajímat,“ pravil Azanyrmuth. A tak dobrodruzi opustili palác a pomalu se vydali na zpáteční cestu ke kruhu světů. Cesta probíhala klidně. Občas prohodili opět pár slov s místními a ujišťovali je o tom, že sluneční štít bude znovu fungovat.
Po necelých čtyřech hodinách chůze se octli v chladném jehličnatém lese v blízkosti místa, kde se nacházel kruh světů. Příjemný chlad a vlhko lákalo k odpočinku na mnohých paloučcích. Dobrodruzi se však již těšili domů. Azanyrmuth přistoupil k ovládacímu pultu kruhu světů a zadal kombinaci na Aldeneerin.
Jakmile se kruh aktivoval, dobrodruzi se ještě naposledy pokochali pohledem na zdejší lesy a vstoupili vstříc otevřenému portálu. Znovu následoval ten obvyklý pocit nehmotnosti a dalekého přesunu prostorem. Když ten pocit ustal, zahlédli známé nádvoří. To byli už doma. V tu dobu se zrovna na Aldeneerinu rozednívalo, proto byl zatím všude klid. Většina zdejších totiž ještě spala ve svých pohodlných postelích.
Bylo to hodně nezvyklé najednou přeskočit z doby pozdního odpoledne do ranního rozbřesku. Tyhle časové rozdíly jsou velice matoucí. Během těch výprav se všichni museli vypořádat s rozdílnou délkou dní na jednotlivých světech. Zdejší dobrodruzi si na to jen těžko zvykali.
Dobrodruzi si zatím odnesli věci do svých komnat. Znovu se nasnídali, dalo-li se tomu tak říkat. Bylo to hodně podivné nejdřív snídat, obědvat a potom znovu snídat. Spíše to byla z hlediska Avnilu odpolední svačina, avšak z hlediska Aldeneerinu to byla zase snídaně. Potom je před polednem bude čekat opět oběd a pak půjdou spát, načež si večer dají opět další snídani. Zkrátka tohle náhlé střídání fází dne umělo nadělat v hlavách dobrodruhů vydávajících se jiné světy, řádný zmatek.
Do úplného rozednění zbýval ještě nějaký čas, který dobrodruzi využili ke krátkému odpočinku. V tuto brzkou dobu by beztak někoho ze zdejší rady nepotkali.
Všichni si na dobrou hodinku zdřímli. To už venku zpívali ptáci a do komnat pronikaly první paprsky ranního slunce. Postupně se všichni dobrodruzi, kteří se účasnili výpravy na Avnil, sešli v zasedací komnatě, kde čekali na Moladira. Ten se v těchto částech paláce často pohyboval, zbývalo jen počkat.
„Už jste zpátky. Nevěděl jsem, že už jste se vrátili. Kdy jste jste přišli“ prohlásil Moladir, který byl přítomností dobrodruhů trochu překvapen.
„Dorazili jsme hodně brzo ráno,“ odpověděl Garion.
„Aha. Tak to jo. A co jste zjistili? Povídejte.“
„Takže zařízení slunečního štítu dosud částečně funguje. K vytvoření ochranného štítu jsou zapotřebí dvě zařízení, avšak to druhé jsme našli částečně poškozené. Štít z tohoto důvodu slábne a dost možná se časem zhroutí úplně,“ popisoval situaci na Avnilu Azanyrmuth.
„Hm. Tak přeci jen něco po starých Aldeřanech zůstalo.“
„Druhé zařízení bylo umístěno v nějakém prastarém chrámu, který patrně sloužil k nějakým experimentům. Všechno však bylo kdysi odneseno nebo zničeno. Jediné co jsme našli, byly tyto knihy,“ vyskládal Azanyrmuth na stůl staré knihy.
„V jedné z nich je podrobný popis zařízení štítu. Je však psána starým jazykem, takže je potřeba ji přeložit. To bych měl v blízké době snad zvládnout,“ ukázal Azanyrmuth Moladirovi knihu.
„Velice zajímavé,“ zamyšleně si Moladir prohlížel nákresy v knize. Poté se ještě zeptal: „A co ten svět? Je obýván?“
„Ano. Místo chráněné štítem je dosud obýváno zhruba devadesáti tisíci obyvateli. Ti se živí převážně farmařením. Kdysi se prý setkali se starými Aldeřany. Ti pak odešli a nikdo už o nich více neslyšel. Zůstal po nich jen sluneční štít, který postupně slábne. Místní se toho velice obávají. Pokud by štít zkolaboval, museli by žít v jeskyních. Slunce je mimo štít opravdu hodně ostré a nepříjemné,“ vyprávěl Azanyrmuth.
„Myslím si, že by bylo dobré místním pomoct. Kdybychom dokázali zařízení nějak opravit, popřípadě i vyrobit další, získali bychom přátele a také útočiště v případě nějaké nenadálé nepříjemnosti. Navíc je na Avnilu je velice úrodná půda.“ navrhovala Lideena.
Moladir se zamyslel a po chvilce přemýšlení pravil: „Na tom návrhu něco je. Kdyby se něco stalo a my bychom se museli z nějakého důvodu opevnit v Lianaru, měli bychom odkud získávat jídlo a další zásoby. Dobrý nápad, hned ho přednesu radě. Můžete jít. Knihy zatím schovám do našich knihoven, které máme určeny právě na takové objevy. Azanyrmuth se zatím pustí do překladu knihy o slunečním štítu, věřím, že jsme konečně našli něco užitečného.“
Moladir pobral knihy a opustil sál. Dobrodruzi se též odebrali ze zasedací komnaty a šli si užívat zaslouženého volna.
Uplynulo několik dní. Jednoho pěkného večera byl Azanyrmuth na cestě k Moladirovi. Měli společně probrat události týkající se ohledně Avnilu.
„Pojď dál a posaď se,“ uvítal Moladir Azanyrmutha ve své útulné komnatě.
„Též vás zdravím,“ opětoval pozdrav Azanyrmuth a posadil do pohodlného křesla naproti krbu, ve kterém Moladir před malou chvíli zatopil.
„Chtěl jste se mnou projednat situaci ohledně Avnilu.“
„Ano. Rada dnes rozhodla. Zaměříme se na překlad knih donesených z Avnilu, především ta, která pojednává o slunečním štítu. Jakmile zjistíme jak ta zařízení fungují, podnikneme další výpravu na Avnil za účelem plně zprovoznit sluneční štít. Avnilané budou jistě dobří hospodářští spojenci,“ sdělil Moladir rozhodnutí rady.
„To rád slyším.“
„Takže se zítra společně s ostatními badateli pustíš do překladu.“
„Dobrá. Ale občas bych se na pár rád vrátil domů, u nás na statku je zase spousty práce a bude mě potřeba i tam.“
„Ano. To nebude problém, chápu tě.“
„Dobře. Zítra se pustím do překladu.“
Azanyrmuth bych tak na mnoho dalších dní zaměstnán studiem staré knihy. Stejně tak ostatní se zaměřili hlavně na výzkum a výpravy se podnikali pouze na Darendaaru, kde probíhali přípravy na vyčištění dolů.
Konečně jsem dokončil další díl. Tentokrát to šlo hodně pomalu. Práce, a když jsem měl volno, bylo pořád nějaké zařizování.


Zatiaľ je to dobré, aj keď je tu pár chýb, ale nie vážnych. 
