SG: ZDP - druhá série bude - asi :)

[andoriel]

Puk - děkujeme

Ok.

Ahoj. Povídkou jsem se prokousala a líbí se mi. Jen je na můj vkus dost dlouhá, mám ráda sevřenější formy.
Máš krásnou češtinu a pokud jde o pravopis, je vidět, že jsi profík... Protože mám slabost pro Todda (já vím, je to Ace, také jsem četla ten rozhovor... ), zaměřila jsem se hlavně na ty pasáže s ním. Mám ráda napětí mezi postavami a to se ti tam povedlo dostat.

Přeju ti spoustu radosti při psaní! Tedy vlatně vám? Pochopila jsem správně, je vás pod jednou značkou víc?

[andoriel]

Daša: Jo, jsme dvě. Erin je tichá společnice, ale třeba se časem projeví taky. Děkuju, žes to přečetla. Pracujeme na tom více jak rok a půl a konec je v nedohlednu. Některé věci jsem si prostě odpustit nemohla a napětí - no, snad bude pokračovat.
S češtinou to taková sláva není. Musím si to přečíst vždycky ještě tak po týdnu, abych vychytala co nejvíc much, a stejně se tam ještě určitě něco najde.
Původně jsme měly vyprávění i s obrázky, ale pokud jsou nějaké tady (aspoň co jsem se koukala) tak jsou počítačově zpracované. My je kreslíme tužkou
Proto jsem je sem raději nedávala. Navíc by to bylo ještě delší

[andoriel]

Dalších pár stránek

7.Kvintet a Kastík
KVINTET
Po třech týdnech od tragických událostí na Velétosu se můj život pomalu vracel do starých dobrých zaběhnutých kolejí. Kromě několika nepříjemných zranění, Proroctví a mrtvého vojáka jsem si s sebou přinesla jedno důležité zjištění, a to, že se v budoucnosti bez podobných život ohrožujících šíleností velmi ráda obejdu. Nejhorším a nejzavrženíhodnějším činem v celém tom nešťastném příběhu byla lež o Voltově smrti. Předtím, než jsem zavolala na Atlantidu pro pomoc, jsem Josephovo zavražděné tělo v místě bodnutí zohavila několika silnými údery kamene, odvlekla do hlubin nejhlubšího podzemního jezera a nakonec jen tak pro jistotu nechala místo činu zavalit obrovským skalním převisem, jenž společně s Voltem pohřbil pod svou tíhou i všechny zbývající důkazy o boji se spojeným vědomím wraithských Kněží, které zabilo a ovládlo Josephovo tělo. Použila jsem k tomu telekinezi, což si vyžádalo krutou daň. V onen den jsem své schopnosti přepínala příliš. Odnesla jsem to prudkým krvácením z nosu, které se Carsonovi dlouho nedařilo zastavit, až hrozilo, že vykrvácím. Na skráních mi zešedivěly vlasy do stříbřité šedi – odstínu, jakým se pyšnily mé oči. Ze stejných míst jsem z hlavy vysílala „pomocné“ ruce v podobě stříbrných provazců, které mi pomáhaly dosáhnout přes velké vzdálenosti. A jako trpkou třešničku na bolestném dortu důsledků jsem si přivodila dočasné ochrnutí na pravou polovinu těla. Jaké štěstí, že jsem zrovna dlela v příjemné krajině bezvědomí, když doktor Beckett, který dorazil se záchranným týmem, poprvé spatřil mé zubožené tělo ležet před zasypaným vchodem do jeskyně. Síla jeho zdrcujícího pohledu by v tu chvíli byla posledním hřebíkem do rakve. Po návratu na Atlantidu a třídenním komatu mě doktor ostentativně přehlížel. Smutnou pravdou byl fakt, že jsem si ignoraci zasloužila. Cožpak neporušil několik závažných etických nařízení jen proto, aby získal dostatečné množství důkazů o hrozbě Velétosu a mohl mě včas varovat? A já se mu odvděčila lhostejností a ironickými poznámkami. On nemusel nic říkat a já nepotřebovala číst jeho myšlenky, abych věděla, jak o mně nyní smýšlí. Stačilo se prostým lidským zrakem podívat do jeho očí. Dokonce ani nechodil k mému lůžku. Na všechny lékařské úkony posílal ostatní doktory. Nebyla to dobrá doba.
Uplynul týden dva a konečně se začala situace měnit k lepšímu. Nejdříve se mi vrátil cit do ochrnutých částí těla. Poté k mé velké úlevě dr. Wearová rozhodla, že se Voltovo tělo ponechá k poslednímu odpočinku tam, kde je. Uvěřila vysvětlení o záhadném otřesu půdy a náhlém zborcení části podzemních chodeb. Mohla jsem si gratulovat k vítězství o první místo lháře roku. A pak jednoho deštivého odpoledne, když jsem byla propuštěna do domácího léčení, se ozval ode dveří tlumený tón ohlašující návštěvu.
„Vstupte,“ zahulákala jsem z postele a nadzvedla se třesoucími pažemi na loktech.
Dovnitř vešel Carson a poprvé od nehody na Velétosu se mi podíval zpříma do očí. Pod paží svíral pracovní notebook a nervózně si po něm vyťukával prsty ostré staccato. Bílý plášť mi prozradil, že sem zavítal rovnou z práce. Unavené modré oči se zavrtaly do mých.
„Pátý den od tvého propuštění a ty ses nehla z pokoje. Konec polehávání, je čas vyjít zase na světlo boží. Zítra večer se mnou zajdeš na večeři.“
Překvapeně jsem zamrkala a posadila se. S nedůvěrou jsem nakrčila nos a opatrně se pustila do sondování příčiny doktorova pozvání. Při rychlém pohybu mi hlava třeštila, jako by se v ní něco snažilo dostat ven a drápalo a škrábalo to o vnitřní stěny lebky. Bolestí se mi na okamžik zatmělo před očima, až se se mnou zatočil celý pokoj. Snažila jsem se soustředit. Místnost se i s doktorem přestala houpat.
„Večeři? Proč tak najednou?“
„Za všechno může McKay.“ Doktor zavrtěl podrážděně hlavou.
„Tomu nerozumím.“ Nepoznávala jsem svůj vlastní hlas. Zněl podivně dutě, jako hlas mrtvého. Vnitřně jsem se otřásla odporem.
„Hned to vysvětlím. Zatímco ses tady vylízávala z ran – ke kterým vůbec nemuselo dojít, kdybys mě poslechla – odletěl jsem na misi se Sheppardovým týmem. Jednalo se o planetu, kterou nedávno navštívili Wraithi. Při průzkumu se objevila šipka a transportovala na palubu Rodneyho s poručíkem Cadmanovou. Než však stačila proletět branou, podařilo se jí sestřelit. Při prozkoumání jsme zjistili, že transportní zařízení může rematerializovat pouze jednu z uložených životních forem. Náhodou to vyšlo na McKaye. Když ho Zelenka úspěšně zhmotnil, vrátili jsme se sem a zjistili, že Rodney není ve svém těle tak docela sám.“
„Tomu taky nerozumím.“ Myslela jsem, že špatně slyším, ale doktor mě ujistil o opaku.
„Neumím to přesně vysvětlit, ale nějakým záhadným způsobem se při materializaci do McKaye přesunulo i vědomí poručíka Cadmanové.“
„Děláš si ze mě legraci?“
„Vypadám tak?“ Doktor na mě upřel kamenný pohled.
„No dobře, dobře. Ale jsi si vědom, že to, co říkáš, je šílené?“
„Jistě, že to zní neuvěřitelně. Přesto to bude nejspíš pravda – a nebo se McKay zbláznil. To je další možnost. A mimochodem – jistě ti nemusím připomínat, že všechny šílenosti, které jsem ti v dobré víře říkal před cestou na Velétos a které jsi jako šílenosti taky odsoudila, se beze zbytku vyplnily.“ Doktorův hlas se ponořil do ublíženého tónu a oči zaplály spravedlivým rozhořčením.
„Tak jo, já vím. Byla to velká chyba. Omlouvám se. Opravdu mě moc mrzí, že jsem tě tehdy neposlechla, Volt by ještě žil. Vyčítám si to každý den a vím, že tuhle vinu ze sebe už nesmyju, zůstane se mnou do konce života.“ Nastalo zaražené ticho, které nakonec Carson přerušil, když viděl můj nešťastný výraz.
„Už se k tomu nechci vracet. Jen doufám, že pro příště si budeš brát dobře míněné rady ostatních lidí kolem sebe víc k srdci.“
Smutně jsem se pousmála a vstala z postele. Šlo to ztěžka. Vydala jsem se nejistou chůzí na zesláblých nohou k doktorovi.
„Vynasnažím se,“ slíbila jsem a s úlevou se sesunula na židli. Carson si povzdechl a pohledem se zatoulal k oknu. Nekonečně modrá obloha oslňovala svou intenzitou a v tmavém pokoji tvořila ostrý kontrast. Čtverec čistého jasu. Trpělivě jsem čekala, až se doktor probere ze zamyšlení.
„Jde o to, že zítra má mít Rodney rande s doktorkou Brownovou a mě si přizval jako doprovod.“
„To je skutečně velmi divné.“
„Ano,“ přitakal Carson, „a ještě podivnější bylo, když mě o to prosil. Rozuměj, Rodney by nikdy nahlas nepřiznal, že to s ženami neumí a potřebuje napovídat. Pomalu začínám pochybovat o tom, zda to byl skutečně Rodney, s kým jsem dnes mluvil.“
„Každopádně to vypadá na pořádný trapas,“ odtušila jsem, „co je to za nápad vodit si na schůzku osobního poradce?“
„Právě proto tě potřebuju. Nechci tam jít sám a trčet mezi nimi jako páté kolo u vozu.“
„Aha, takže místo jednoho překážejícího kola tam budou raději rovnou dvě?“ Z představy společné večeře s doktorem McKayem poklesla má nálada ještě hlouběji pod bod mrazu, kde se dlouhé týdny stabilně držela těsně pod nulou.
„Přesně tak,“ spokojeně pronesl Carson a obrátil se k odchodu.
„Nemůžeš si najít jinou oběť?“ Zkusila jsem ho naposledy oblomit, ale dostalo se mi jen škodolibého smíchu.
„Ne, půjdeš ty. Ber to jako určitou formu pokání za tvoje minulé hříchy. Prostě mi to dlužíš.“
„Do hajzlu se vším,“ ulevila jsem si hezky česky a rezignovaně přikývla na souhlas, „když to podáš takhle, tak mi asi moc možností nezbývá.“ Otráveně jsem se nahrbila na židli a zkřížila ruce na hruď. Carson si mou momentální podřízenost očividně užíval. Výraz jeho růžolící tváře by se dal přirovnat k měsíčku na jednom silně zapáchajícím místě.
„Ber to z pozitivní stránky – dobře se najíme a strávíme jeden obyčejný večer zábavnou konverzací. O nic nejde.“
„No jistě, bude to samá taškařice. Mé nadšení nezná mezí,“ ušklíbla jsem se na rozloučenou a obrátila mysl k vážnému problému, který mi Carsonovým nekompromisním pozváním právě vznikl – totiž co si vzít zítra na sebe?

Při prvním pohledu do zaskočené tváře Katie Brownové nám bylo okamžitě jasné, že s ní Rodney naši přítomnost na dnešní večeři nekonzultoval, což se vzápětí potvrdilo slovně.
„Vážně ti o tom Rodney nic neříkal?“ Ujišťoval se Carson už po páté, když jsme pomáhali ke stolu přisunout další židle.
„Ne,“ po páté nešťastně zopakovala Katie a se starostlivostí, která ji nenadále zaplavila, obrátila své oči k zachmuřenému doktorovi, aby se svěřila se svými obavami.
„Víte, Rodney není poslední dobou ve své kůži.“
„Já vím, Katie,“ Carson ji soucitně poklepal po rameni a v očích doktorky Brownové se mihl záblesk nadějí.
„Můžete mu nějak pomoci?“
Než však stačil doktor odpovědět, ozvalo se zasyčení odsouvaných dveří a do pokoje vstoupil McKay. Když nás s Carsonem spatřil postávat u stolu, zarazil se a s tázavým pohledem přistoupil ke Katie, která se jen plaše usmála a odešla do sousední místnosti pro předkrm. Jakmile se za ní zavřely dveře, chytil Rodney doktora popuzeně za paži.
„Co tu, proboha, děláš, Carsone?!“ ucedil tiše mezi zuby.
„Vždyť jsi mě sem pozval, Rodney!“ překvapeně ze sebe vysoukal doktor.
„A on zas pozval mě!“ přidala jsem své polínko do ohně.
Rodney přeskakoval vyděšeným pohledem z doktora na mě a obličej mu zbrunátněl. Než stačil projevit své podráždění, vrátila se Katie s velkou mísou salátu.
„Tak, račte,“ vybídla nás ke stolu, „podává se první chod.“
Usadili jsme se s doktorem naproti sobě a střídavě pokukovali napravo a nalevo, kde seděli zaražený Rodney a rozpačitá Katie. Tohle vůbec nebude zábavný večer, pomyslela jsem si a pod tíhou vypjaté situace mimoděk začala muchlat cíp bílého ubrusu. Za všeobecného ticha zapálila doktorka Braunová dlouhou bílou svíčku ve stříbrném svícnu, který stál uprostřed stolu, a naložila nám na talíře salát. Sotva Rodney dostal svoji porci, pustil se ihned do jídla. A pak se do toho vložila poručík Cadmanová.
„Co to provádíte, vy osle? Nejdřív přípitek!“ seřval ženský hlas Rodneyho. Tak vida, žádná večeře ve čtyřech, už je nás pět, pomyslela jsem si a koutkem oka zamžourala na McKaye. Netušil, že je mohu slyšet. Soustředila jsem se a napnula vnitřní sluch. Už jsem nepochybovala, kdo ve skutečnosti pozval doktora Becketta na dnešní rande.
„Ehm, tak tedy…přípitek…na tebe Katie,“ nemotorně se postavil McKay a za vydatných rad nedobrovolné spolubydlící se vydal na nejistou cestu proslovu, který se záhy změnil na podivnou směsici chvály a koktání. V jednom jsem musela dát Carsonovi za pravdu – McKay toho o ženách vskutku mnoho nevěděl. Jeho znalosti by se v pohodě vešly do krabičky od sirek a ještě by se tam ztratily.
„Jste legrační a milá…a…a…vůbec, musím přiznat, že Váš salát je vynikající, tak…zelený – jako všechno tady kolem. Je vidět, jak se Vaše práce promítá do…do všeho.“ Na Rodneyho čele se objevily krůpěje potu. Katie se nesměle usmála a pozvedla sklenici vína. Když jsem viděla, že přípitek ještě nekončí, usoudila jsem, že přišel čas, abych se do toho vložila a zachránila zbytky Rodneyho inteligence, jež se nyní nacházela na hranici idiotství, a hrozilo, že spadne ještě níž.
„Výborně, skvělý přípitek. Tak na zdraví!“ rázně jsem ukončila počínající příval Rodneyho ódy na jeho vyvolenou a donutila tak všechny přítomné povstat. Sklenice zacinkaly, židle zavrzaly. Zachytila jsem doktorův pohled plný rozpaků. Ano, dnes bylo rozpačitostí nasáklé všechno. Byla bych přísahala, že i sklenice se chvěly pocitem trapnosti. Usrkla jsem víno a opět se přisunula ke stolu. Chtěla jsem se pustit do jídla, ale pohled na Rodneyho mi zastavil ruku s vidličkou na půli cesty k ústům. Za jásavého povzbuzování poručíka Cadmanové do sebe obrátil celý obsah sklenice. Chtělo se mi zalézt pod stůl a strčit si pěst do pusy, ale ovládla jsem se. Doktor Beckett hlasitě polkl a zakoulel na mě očima. Já přesunula pozornost ke Katie, která jen tiše zírala před sebe. Nastalo trapné ticho, jen tu a tam přerušované mlaskáním a cinkáním příborů.
„No tak, Rodney! Nahoďte nějaké téma!“ hecoval ženský hlas svého schlíplého společníka.
„Katie, musím říct, že jste tak…tak - “ Hledání vhodného přízviska si McKay doprovodil rozmáchlým gestem tak nešťastně, že při tom porazil hořící svíčku uprostřed. Ubrus vzplál, jako by ho polili benzínem. Bezpochyby za to mohla podivná látka, z které byl ušit. Katie ho před časem koupila od athosianského obchodníka a tehdy ji určitě ani ve snu nenapadlo, že jednou skončí v plamenech. Po vypuknutí požáru nastal krátký chaos, jak se všichni snažili co nejrychleji utéct z dosahu nenasytných plamenů. Panující zmatek vzápětí spláchly proudy vody, které se spustily ze stropu, když zabudovaný hlásič rozpoznal ohrožení. Horký dech ohně vystřídala ledová sprška. Vzdala jsem snahu skrýt se před umělým deštěm. Přes výkřiky doktorky Brownové jsem rozeznala rozzlobený hlas poručíka Cadmanové, který spílal zmatenému Rodneymu do všech stvůr pekelných. Nuda byla rázem zažehnána. Přece jen to bude zábavný večer, neodpustila jsem si v duchu drobnou ironii a přejela dlaněmi po vodou nasáklých modrých šatech, které se mi těsně přilepily na tělo a rychle ztěžkly.
„Erin!“
Otočila jsem se po zvuku Carsonova hlasu.
„Pod stůl!“ ukázal před sebe a zatáhl mě s sebou do těsného prostoru ohořelého nábytku.
„Vskutku příjemný večer!“ uchechtla jsem se a opatrně poklekla vedle skrčeného doktora. Příval vody zvolna slábnul. Ze svého úkrytu jsem viděla, jak se nohy doktora McKaye připojily k nohám doktorky Brownové.
„Omlouvám se, Katie,“ pronesl Rodney jistým hlasem a já poznala, že nad ním převzala vládu jeho společnice, „byl to jedinečný večer a já ho takhle pokazil. Opravdu se mi líbíte a nepochybujte o mém zájmu o Vás. Protože zájem mám – veliký. Musím teď odejít, ale předtím-“ Nohy se k sobě přiblížily a pokojem znělo jen šumění vody.
„No, Carsone, co teď?“ prohodila jsem a opřela si bradu o pokrčená kolena.
„Až přestane pršet, zajdeme si na šálek horkého čaje.“
„Dobrý nápad.“

…………………………………………..

Ahoj Erin,

Kolya byl zase na základně. Neviděla jsem ho, ale podle chování hlídek jsem si dokázala odvodit aspoň tohle. Doby, kdy se mnou občas některý z vojáků promluvil pár slov, byly nenávratně pryč. Kletba nefungovala a strach z pomsty mrtvé čarodějky zmizel i u těch nejpověrčivějších ve chvíli, kdy našli úkryt zakletého amuletu a s pomocí dalších čarodějů ho zničili, aby nemohl veliteli škodit.

S Wraithem jsme probírali jejich vesmírné lodě. Zajímalo mě, nakolik jsou živé. Jak rostou, jestli jsou vnímající na takové úrovni, aby mohly komunikovat s posádkou nebo mezi sebou. No, vlastně, ani ne probírali – ptala jsem se. Jeho odpovědi, pokud vůbec odpověděl, byly nic neříkající a stručné. Když jsem se ho pokusila k nějaké reakci přimět, stáhl se úplně. Po necelých třech týdnech se u něj už zase projevoval hlad. Možná mu nepřidala ani má přítomnost a stálé dotazy, kterými jsem ho zahrnovala. Vzpomněla jsem si, jak se se mnou snažil mluvit, když jsem sem před nekonečně dlouhou dobou přišla. Teď občas něco prohodil, zavrčel, vzdychl, ale většinou se neprojevoval. Také jsem se odmlčela. Chodila jsem po cele a po zkušenosti se sponkou jsem jedním okem hlídala společné okno.
Abych se nějak zaměstnala, začala jsem sama se sebou hrát hru – kdo vydrží mlčet déle. Předem bylo jasné, že nemám šanci, ale dva dny mi to vydrželo. Vždycky jsem se nadechla, abych něco řekla, zarazila jsem se a nechala pusu zavřenou. Třetí den už jsem se musela zakousnout do kloubu na ruce. Právě jsem si pomyslela, že dál mlčet nevydržím, otočila se a oči mi automaticky přejely přes chodbu a dveře. Vždycky jsem kontrolovala, jestli nejsou v doslechu nějací Geniové. Nechtěla jsem, aby věděli, že si povídáme s Wraithem. Pořád jsem doufala ve společný útěk, který bude jednoduší, když si budou myslet, že se na mě chce jenom nakrmit, jakmile bude mít příležitost, a já že mám strach. Po pravdě jsem nevěděla, jestli útěk přežiju, když budeme utíkat společně, ale sama jsem šanci neměla. Pořád jsem věřila, že Ace přesvědčím ke spolupráci a že on dokáže ovládnout svůj hlad, než se na nějaké opuštěné planetě rozejdeme. Přemýšlení, které nebylo rušeno hlasitými projevy, mě přivedlo na několik zajímavých nápadů. Nejméně jeden z nich jsem mohla začít realizovat téměř ihned, jakmile se dám s Wraithem zase do řeči.
Ale nápad se mi vykouřil z hlavy, sotva jsem otočila hlavu ke vchodu do vězení. Nebyli jsme sami.

Dveře byly pootevřené a v jejich rámu stála malá postavička. Zamrkala jsem. Dítě ve vojenském komplexu? Asi osmiletý chlapec stál na prahu vězení a zvědavě si nás prohlížel. Oči se mu pořád vracely k prostřední cele, kde v polostínu seděl Ace. Váhavě udělal pár kroků k zamřížovaným dveřím jeho cely. Zadržela jsem dech. To ne! Wraith se pomalu zvedl a došel až ke dveřím. Chytil se tam mříží a zadíval se na chlapce. Ten, s hlavou na stranu a vráskou mezi obočím, přistoupil ještě blíž.
„Ahoj,“ řekla jsem potichu. Nevěděla jsem, jak ho odlákám, ale musela jsem to zkusit. Otočil hlavu směrem ke mně a chvilku si mě prohlížel. Nijak jsem ho nezaujala. Tvor vedle byl mnohem zajímavější. Stoupla jsem si co nejblíže k mřížím, abych na něj viděla a pokusila se znovu: „Kdo jsi?“
Ode dveří se ozval smích a pak promluvil známý hlas: „Nenech se ovlivnit, Kastíku, a dobře si to tady prohlédni.“ Velitel pomalu došel k chlapci a položil mu ruku na rameno. Ten k němu zvedl hlavu, pohnul se, aby se zbavil Acastovy ruky, a pak udělal ještě dva kroky k Wraithově cele. Už byl přímo u mříží. Ace stál bez hnutí, žluté oči upíral dolů na chlapcův obličej. Kolya spustil ruku k opasku a vytáhl pistoli. Významně se zadíval na Wraitha a potom krátce pohlédl i na mě. V jiném případě bych se stáhla někam, kam by na mě nebylo tolik vidět, ale tentokrát jsem s hrůzou sledovala, jak chlapec pomalu zvedl ruku a položil ji na dlouhé wraithské prsty, obtočené kolem mříží. Oči mi zatěkaly mezi Kolyou a Wraithem. Ten už se nedíval na chlapce, ale na velitele. Zuby měl obnažené v tichém zavrčení a z očí mu vyšlehla taková nenávist, jakou jsem u něj předtím ještě nikdy neviděla. Hned ji ale skryl za víčka, pustil se mříží a odešel do stínů. Přes Kolyovy rty přešel sotva znatelný úsměv a pistoli vrátil na původní místo.
Chlapec se chvíli díval za Wraithem, pak trochu pohrdavým pohledem přejel mě, vrátil se k veliteli a odešli. Zhluboka jsem se nadechla. Při té nečekané návštěvě jsem úplně zapomněla dýchat.
Pomalu jsem se vzdálila od mříží a sedla si pod společné okno. Opřela jsem se o zeď, zavřela oči a trochu se usmála. Už zase jsem byla rozhodnutá vyhrát svou malou soukromou hru. Navíc jsem teď měla dost námětů k přemýšlení. Malý Kastík. Acastus? Měl stejné jméno jako velitel. Kdo to byl? Syn nějakého příbuzného, podřízeného, někoho z fan klubu velitele Acasta Kolyi? Nedovedla jsem si představit samotného velitele jako otce, ale znala jsem ho jenom z jediné strany. Nezdálo se, že by se tady chlapec bál. Byl to první Wraith, kterého viděl? Při vzpomínce na jeho setkání s Acem jsem si trochu povzdechla. Ani Geniiům se wraithské sklizně nevyhýbaly a vždycky museli obětovat mnoho svých lidí, aby mohli ostatní pracovat na zbraních, které by jednou mohly Wraithy vyhladit. Ne. Geniiové vůbec nebyli jiní než my. Bránili se ze všech sil a využívali k tomu každého prostředku, který se jim naskytl.

„Bála ses,“ ozvalo se mi nad hlavou. To nebyla otázka, ale konstatování. Ace stál těsně u okna a shlížel na mě.
Zvedla jsem se a otočila k němu. „Jistě.“ V duchu jsem jásala. Promluvil první. Vyhrála jsem! „Každý druh se bojí o své mladé a brání je. To by měl vědět i brouk. Nebo o lidech nevíš nic, než to, že jsou chutní?“
Wraith potřásl hlavou a zachmuřeně se podíval na ruce, které jsem si volně položila mezi mříže okna tak, že mi od zápěstí visely do jeho cely. „To, a kde je najít - víc vědět nepotřebujeme. Ale tohle mládě nebylo tvoje. Bylo tvých nepřátel.“
Hlavou mi bleskla vzpomínka na jeho reakci, když jsem se ptala na čarodějku. „Jsi jenom Wraith,“ povzdechla jsem si, „to nepochopíš.“ Zadíval se na mě s očekáváním, ale já nechtěla pokračovat v debatě o mě, chtěla jsem se zeptat na něco jiného. „Měl jsi zlost.“
„Jistě,“ opakoval po mně.
„Znáš ho? Kdo to byl?“
„Velitel Acastus Kolya, Genii.“
„Vtipné,“ zvedla jsem trochu jeden koutek úst. „Ten chlapec.“
„Nevím, ale občas mi přivedou někoho ukázat.“
„Tobě?“ rozesmála jsem se. „Tohle bylo naopak.“ Smích mě přešel, když jsem se na něj podívala. „A ty to víš,“ dodala jsem potichu. Neuhlídal zlobný záblesk v očích a pak se znovu významně podíval na mé ruce. Pomalu jsem je sunula zpátky. Nechtěla jsem ho provokovat, jenom jsem při své hře na mlčení došla k závěru, že si Wraith musí natolik zvyknout na mou přítomnost a případnou dosažitelnost, aby ho nenapadlo při útěku na mě útočit. A to zvykání se muselo dít sice pomalu, ale váhat jsem s ním nemohla. To byl ten nápad, na který jsem skoro zapomněla při nečekané návštěvě dvou Acastů. Přes nepříjemnou zkušenost při posledním fyzickém kontaktu, jsem byla rozhodnutá prosadit si svou. Levou ruku jsem už měla na své straně mříží a spustila jsem ji podél těla, pravá ještě otálela na okně. Než jsem ji protáhla, přistála mi na ní jeho levačka. Nebyl to útok. Jenom mě chytil, abych ruku nemohla stáhnout z jeho dosahu.
„Nevíš, s čím si zahráváš,“ zavrčel. Všechno se kolem mě projasnilo. Vypadalo to, že na celé okolí padla bílá mlha, která nezastírala obrysy, ale zvláštně je zvýrazňovala. A moje vnímání se měnilo dál. Cítila jsem divné, neznámé věci. Bylo jich tolik, že jsem je jen těžko zvládala. Nejhorší byl oheň, který mě stravoval zevnitř. Nedal se uhasit. Nedal se ovládnout. Pálil, až zůstala jen bolest, která rostla. Nakonec se přese mne přehnala jako poryv.
S výkřikem jsem vytrhla ruku z Wraithova sevření a dopadla o pár kroků dál na zem. Stočená do klubíčka jsem lapala po dechu.
Z vedlejší cely se ozval divný zvuk. Otočila jsem se. Ace nebyl za oknem vidět. Pomalu jsem se zvedla a šla se podívat, co se stalo. Oknem jsem nic neviděla, ale po pár vteřinách se mříží chytila bílá ruka a Wraith se vytáhl ze země, na které pod oknem ležel. Vypadal ještě bledší než obvykle. Chvíli jsme stáli proti sobě, oddechovali jako po dlouhém běhu a dívali se na sebe.
„A tohle bylo co?“ zeptala jsem se nakonec.
„Hlad,“ zašeptal.

Nechápu to, Erin. Jestli je tohle wraithský hlad, jak s ním může žít? A jak jsem se k němu dostala já? Vypadalo to, že vznikl nějaký přenos myšlenek mezi Acem a mnou. Musím to prozkoumat blíž.

Nashledanou
Ája

[andoriel]

8.Slizoun a Trinity
Ahoj Erin,

ten divný zážitek mě na chvíli zaměstnal. Ještě pořád jsem neměla chuť se na wraithský hlad vyptávat, ale jednou se určitě dostaneme i k němu. Jestli tedy zrovna já nebudu přímým účastníkem krmení.

Zatím jsme stáli proti sobě a asi na mě bylo znát víc zvědavosti než strachu, protože Ace stáhl rty, až se ukázaly špičaté zuby a natáhl ke mně ruku. Ustoupila jsem. Zasmál se a položil na okno sponku. Počkala jsem, až poodejde a rychle jsem po ní sáhla.
Ale hned jsem ji pustila zpátky a ustoupila k zadní stěně cely. Uslyšela jsem kroky, které se blížily k vězení. Přišli strážní a odvedli Wraitha. Sotva se za nimi zavřely dveře, popadla jsem sponku a zastrčila si ji dozadu do vlasů. Právě včas, protože vzápětí přišli vojáci a začali prohledávat vedlejší celu. Ještě neskončili a objevili se další strážní. Zastavili se u mých dveří.
Odemkli a otevřeli dveře. Zůstala jsem stát, jenom jsem pozvedla obočí. Strážný vešel dovnitř, chytil mě za loket a vyvedl před celu. Nezastavili jsme se, jak jsem očekávala. Vedli mě do části komplexu, kde jsem ještě nebyla. Nakonec jsme vešli do ostře osvětlené, prázdné místnosti. Jediný rušivý prvek byly dveře, kterými jsme vstoupili, a velké okno z neprůhledného skla. Alespoň z mé strany neprůhledného.
Strážný zavřel dveře a já osaměla. Chvíli jsem se rozhlížela, zkusila jsem otevřít dveře, pokoušela jsem se prohlédnout tmavé sklo, ale dveře byly zamčené, sklo tmavé a nic zajímavého k vidění tam nebylo. Sedla jsem si ke stěně pod sklem, zavřela oči a pokoušela se představit si cestu, kterou jsme šli. Čím lépe budu znát místo, kde se nacházím, tím snazší bude jednou další útěk. Znovu jsem si představovala každou křižovatku, každé dveře, každou možnost, jak se dostat zpátky na denní světlo. Nechtěla jsem myslet na slunce a hvězdy. Za jak dlouho je zase uvidím? Cítit vítr, slyšet oceán – musela jsem hned přestat! Nedechla jsem se a otevřela oči. Takhle se ven nedostanu.
Vzpomínky mě tak zaskočily, že jsem ani neslyšela otvírání a zavírání dveří. Ace stál pár kroků ode mě. Než jsem se zvedla, už byl na dosah. Na pravé ruce měl stále kovovou zábranu, ale levačkou neomylně zamířil do mých vlasů. Trhla jsem sebou a na poslední chvíli uhnula. Letmo se mi dotkl prsty ramene a já znovu ucítila jeho strašlivý hlad. Rozběhla jsem se na druhý konec místnosti. Zavrávoral a opřel se dlaní o zeď, ale hned se obrátil směrem ke mně. Naštěstí byl tak vysílený, že se nemohl pohybovat moc rychle, takže jsem zvládla mu uniknout ještě několikrát. Ale prostor, ve kterém jsem mohla utíkat, se stále zmenšoval.
„Tak už to vzdej,“ zasípal, když jsme se na okamžik zastavili proti sobě.
„Pořád žiju, takže ne,“ vydechla jsem. Vzduch v plících mě štípal. Udělal pár kroků, já couvla a narazila jsem zády na zeď. Moc šancí už jsem neměla.
Vsadila jsem všechno na jednu kartu a rozběhla se ke dveřím. Wraithovy natažené ruce jsem minula o pár milimetrů a doufala v zázrak. Stal se. Dveře se otevřely a já proběhla nejvyšší rychlostí, jaké jsem byla schopná. Slyšela jsem, jak se dveře za mnou zabouchly, a já vletěla do Kolyových roztažených paží.
Smích, který jsem uslyšela vzápětí, byl divně udýchaný, slizký a lepkavý, stejně jako hlas, co se mi ozval za zády.
„To bylo zajímavé představení, veliteli. Doufám, že bude mít podobně dobré pokračování.“
„Všechno záleží na naší dohodě,“ odpověděl Kolya. Pořád mě držel a já se nemohla pohnout a uniknout z dosahu toho slizkého hlasu, který se mi ozýval přímo za zády.
„Vždyť víte, že vám nemůžu nic slíbit. Ale jak jsem už říkal,“ hlas se zarazil a pak zazněl ještě blíž. „mohu se přimluvit.“
Znovu jsem se pokusila Kolyovi vykroutit. Lepkavý hlas zněl tak blízko za mnou, že jsem na krku ucítila závan dechu. Velitel mě ale držel pevně. Připadala jsem si jako štít mezi ním a tím odporným hlasem a vůbec se mi to nelíbilo.
„Potřebuji odpověď hned,“ řekl Kolya příkře. Pak otočil hlavu a pokývl na jednoho z vojáků. Ten přistoupil a vytáhl elektrický obušek. Kolya mě konečně pustil a já mohla ustoupit a otočit se.
Na krok od nás stál vysoký bledý muž v bílém obleku. Světlé řídké vlasy měl připlácnuté k hlavě a kůže nejenom na obličeji, ale i na krku a rukou měla divnou nazelenalou barvu a vypadala vlhce, pórovitě. V ústech, za širokým úsměvem, vykukovalo několik začernalých zubů.
Ještě jsem o krok couvla. Voják mi přitiskl elektrický obušek na lopatku, ale výboj nepustil.

Bledý muž se dál o něčem dohadoval s Kolyou. Ten rozhovor byl dlouhý a pro mě nesrozumitelný. Začal dávno před tím, než jsem se k němu připletla já. Slizoun se kroutil, dělal různé narážky, ale velitel chtěl konečně jasnou odpověď na jakousi svoji otázku. Ta po dlouhém otálení zněla NE. Velitel přikývl a s několika vojáky vešel do místnosti, kde byl stále zavřený Ace.
Na chodbě jsem zůstala jenom já se strážným a bledý muž. Ten se podíval na zavřené dveře, na strážného a nakonec se zaměřil na mě. Začal se pohupovat ze špiček nohou na paty a něco si pobrukoval. Pak natáhl obě ruce dopředu směrem ke mně a já couvla. Probudila jsem se na zemi po elektrickém výboji.
Bledý muž stál u zdi vedle dveří do místnosti, kde jsem se předtím honila s Wraithem, a pár vojáků postávalo kolem něj jako na stráži. Kolya vyšel ze dveří. Nechal je pootevřené a usmál se na bledého muže, když ho bral kolem ramen a vedl dovnitř. Směrem ke mně se ani nepodíval. Neslyšela jsem, co muži potichu říkal, ale pár okamžiků potom, co vešli, se ozval křik. Kolya a vojáci vyšli ven. Mezi sebou vedli Ace. Můj strážce mi pomohl na nohy a všichni jsme šli zpátky do vězení. Pokoušela jsem se znovu letmými pohledy mapovat okolí, ale myšlenky mi pořád utíkaly k tomu, co se stalo. Navíc blízkost Wraitha a velitele mi na klidu taky nepřidávala. I když Wraith vypadal mnohem lépe, než předtím. Snad mu to nějakou dobu vydrží.

Potřebovala jsem to pořádně promyslet. Ušklíbla jsem se, když jsem si uvědomila, že se těším, až mě zavřou zpátky do vězení a já budu mít čas na rekapitulaci.

Erin, pořád mám v hlavě zmatek. Aspoň jsem si srovnala události, když jsem Ti je popisovala, ale nevím, jestli v nich budu mít někdy úplně jasno.

Ája
........................................
TRINITY
Celé by se to dalo shrnout jedním slovem – fascinující. Ano, do posledního pokrouceného wraithského znaku jsem byla obsahem sdělení onoho textu nanejvýš znepokojena. Zdali mé pocity byly spíše nadšeného či úzkostného rázu, jsem zatím nedokázala rozlišit, nejspíš od všeho trochu. Čekala jsem od toho zároveň více i méně, a proto jsem se bezprostředně po dočtení „Kamenného proroctví“ zmítala v dosti rozporuplné směsici emocí. Každopádně jsem pojala vůči wraithskému rozsahu vědomostí a interpretaci výsledků studia „Daru“ velký respekt. Informace o podstatě mimosmyslových schopností naplňovaly tu polovinu očekávání, která počítala s mnohem menším dílem. Oproti tomu druhá část se zdaleka nedočkala takového naplnění, jaké bych si bývala přála. Pokud došlo na konkrétní způsoby mentální ochrany a obrany, proroctví se stávalo až otravně neurčitým a záhadným.
Promnula jsem si unavené oči a schovala je na chvíli do uklidňující temnoty dlaní. Ve tmě se mi lépe přemýšlelo. Zavrtěla jsem se na židli a přesunula váhu na lokty opírající se o kdysi bílou desku stolu, nad jejíž nevinností už dávno převzaly vládu kofeinové skvrny vytvářející rozsáhlou mapu více či méně lepkavých ostrůvků dle stáří „nehody“. Na divoce flekatém povrchu nyní ležela malá kamenná tabulka, do níž jsem vkládala tolik nadějí a s níž jsem si momentálně nevěděla rady. Za ní tiše vrněl stříbrný notebook a modrým světlem plochy mi ozařoval zakrytou tvář. Zbytek pokoje zůstal zahalen v temnotě půldruhé hodiny ranní, neboť pod chladným jasem umělého osvětlení nabývalo od jisté doby podráždění mých zorniček na intenzitě.
„Jak mi tohle má pomoci?“ zeptala jsem se bezradným hlasem do všeobjímající temnoty svých dlaní a pomalu odkryla tvář. Přede mnou se roztančily duhové kruhy světla. Příliš jsem tlačila rukama na víčka. S pochmurným výrazem jsem čekala, až protivně barevné mžitky skončí zběsilé dovádění a pak si nahlas teatrálně vzdychla. Neulevilo se mi. Vzdychla jsem znovu. Když se ani podruhé nedostavil kýžený pocit úlevy, zlostně jsem si odfrkla a vrátila se zpátky k pavoučím znakům na kamenném kvádru. Text jsem už zdlouhavým šifrováním uměla zpaměti, přesto jsem ze zvyku bloudila očima po jednotlivých řádcích a v duchu si je tvrdošíjně opakovala. Stylisticky mi to trochu zavánělo Nostradamem, ale pak jsem si uvědomila, že pokud by nějaké proroctví bylo napsáno jasně a pochopitelně, ztratilo by na „důvěryhodnosti“. Od vizí se tak nějak očekávalo, že dokážou jen lehce naznačovat, protože i budoucnost leží za mlhou více či méně pravděpodobných možností. Nestačilo mi „jen“ vidět, důležité bylo vidět v co nejširších souvislostech, abych věděla, co přesně se na mně v budoucnu chystá.
„Fyzická realita je jen iluze vytvořená z psychického vědomí,“ drmolila jsem monotónním hlasem a urputně se snažila svým rozumem obsáhnout význam těch myšlenek v celé jejich hloubce. Zatím jsem nechápala nic. Smysl mi stále úspěšně unikal. Žádné Archimédovo osvícení při koupeli se nekonalo. Žádná „heuréká“, kterou bych si mohla zakřičet. Zatím ne.
„Mimosmyslové vnímání je základním způsobem, kterým naše vědomí přijímá informace. Odráží pravou skutečnost. Existuje více druhů vědomí než fyzických forem a každé z nich má odlišnou strukturu vnímání. Nad fyzickým světem existuje skutečná realita – abychom ji viděli, je nutno odvrátit pozornost od materiálního světa, vypnout fyzické smysly a soustředit vědomí na vyšší psychické vlny, které nám pomůžou přejít přes koordinační body…“ Připomněla jsem si, že zmiňované body představují jakési kanály, kterými prochází energie z jedné reality do druhé a snažila si představit, jak takové body asi vypadají. Začala mě z toho bolet hlava. Přitiskla jsem pěsti na prošedivělé skráně a čekala, až vlna bolesti odezní.
„Důležitá je existence subordinačních bodů, v jejichž blízkosti se síla přenosu energie násobí. Tyto transformátory mění energii vysílaných myšlenek na fyzickou hmotu. Když myšlenka dosáhne dostatečné intenzity, přitáhne energii subordinačního bodu a je jím živena. Její síla se tak mnohonásobně zvýší.“ Zanechala jsem marného boje pochopit nepochopitelné a přesunula pozornost z úvodní části k samotnému proroctví, z kterého narozdíl od vědecky šílených pasáží vyznívalo šílenství alespoň poeticky.
„V roce Bílého rohu natáhne se přes nebesa krvavá clona, v ní zahlédneš pětiset hvězd, předzvěstí Trojportálu. Osvítí špici z křišťálu, v něm myšlenky vyrostou. Jeden kruh se uzavírá, přesmyčkou osa ztrácí konce i počátku. Tři cesty spojí lidské maso s probuzeným darem a v portálu zjeví se průchod. Síla pohne zemí, spletená z bílých vlasů spoutá čas. Na rozcestí padne tma, dokud cizinka nezvolí cestu. Nejlepší skrýš je pod svícnem. Jen rovnocenné spojenectví dosáhne úspěchu. Fialové nebe nežádá oběti.“
Jako tolikrát předtím, i nyní jsem si kladla otázku, zda jsem vše přeložila správně. Nespočetné kontroly však neodhalily z mé strany žádné pochybení. Otevřeným oknem zavanul studený mořský vzduch a donutil mě zvednout se od stolu.
„Nesnáším hádanky,“ postěžovala jsem si notebooku, než jsem ho několika rychlými pohyby ruky poslala k zaslouženému odpočinku a sama vklouzla do ledové postele. Tu noc, ačkoliv jsem spala přikrytá po bradu, mnou otřásala zimnice. Z neklidného spánku jsem procitla unavená, prochladlá a naštvaná.

Dr. Carson Beckett zastihl Erin v mrzuté náladě. Den předtím zastihl Rodneyho v ještě mrzutější náladě. A proto při prvním pohledu do zachmuřené McKayovy tváře, která se znenadání objevila ve vstupních dveřích atlantské knihovny a jejíž výraz se od včerejšího večera nezměnil, nemusel dvakrát přemýšlet, zda být svědkem dalšího konfliktu. Tempem hodným závodního chrta vycouval z knihovny a na chodbě už vzal otevřeně do zaječích, aniž by ztrácel čas ohlížením. Bylo známou skutečností, že se jeho dva nejlepší přátelé „nemusejí“ ani za normálních okolností, natož za situace, kdy se pod tíhou problémů ocitli pod tlakem. Střetu se již nedalo zabránit a rozpoložení těch dvou slibovalo, že tentokrát bude jejich „výměna názorů“ obzvlášť bouřlivá.

Přítomnost Erin v knihovně dr. Rodneyho McKaye zaskočila. Pracovní doba jí začínala až za hodinu, ale Erin si očividně přivstala a jako správné ranní ptáče se energicky hemžila po celé knihovně a zuřivě se oddávala své pracovní náplni. Rodney se znechuceně ušklíbl pracovní extázi, která z knihovnice vyzařovala, aniž by si uvědomil, že při plném zaujetí vlastní prací vypadá stejně ne-li hůř. Uprostřed místnosti přešlapoval Carson a líně přihlížel Erinině zběsilému tempu. Na sobě měl ještě civilní oblečení a se zářícím pohledem živě vyprávěl cosi o skotských útesech. Erin ho nevnímala, nebo to tak alespoň vypadalo, ale Carsonovi to podle všeho vůbec nevadilo a s nadšením plynule přešel z nezáživného líčení romantických přírodních scenérií k mnohem nudnější historce o rybaření. Rodneyho píchl u srdce osten žárlivosti, když mu došlo, že JEHO nejlepší přítel, známý svými „protiranními“ sympatiemi, si nejspíš přivstal kvůli někomu tak nedůležitému a nepříjemnému jako byla knihovnice.
„Ahoj, Carsone, tebe bych tady v tuhle dobu nečekal,“ zahlaholil zdánlivě bezstarostným hlasem a se špatně skrývanou záští obrátil pozornost k drobné ženě, která se prudce otočila od jednoho z vysokých regálů a s pohrdavým ušklíbnutím mu pohled oplatila. Dlouhé hnědé vlasy se jí v neuspořádaných vlnách divoce kroutily po zádech a padaly do tváře. Čelenka z černého hedvábí, kterou se snažila skrýt prošedivělé skráně, nedokázala zkrotit bujnou hřívu a pár šedivých pramenů si již našlo cestu z jemného vězení a svou barvou jen zvýrazňovalo zneklidňující kontrast mladé tváře s popelavým znakem stáří. Šedá uniforma na ní volně visela a podtrhovala celkovou bledost pleti a velké oči se zneklidňujícím třpytem.
„Ahoj, Rodney,“ zablekotal Carson a napjatě se zadíval střídavě na zasmušilou Erin, která s rukama překříženýma na prsou pozorovala nevítaného návštěvníka a na Rodneyho, jehož úsměv byl upřímnost sama, „víš, v noci se mi nějak špatně spalo a tak jsem si udělal takovou menší ranní procházku po městě a -“
„A skončil čirou náhodou tady. Jak…překvapivé.“
„Jo, přesně tak, Rodney. No, ale teď už musím na ošetřovnu. Tak se tu mějte.“ Poslední slova dr. Becketta už doléhala zpoza zavírajících se dveří. Knihovna se ponořila do ticha. Nakumulované napětí neviditelně jiskřilo, a kdyby v tu chvíli někdo škrtl sirkou, muselo by zákonitě dojít k výbuchu. Rodney mlčky přistoupil k ovládacímu pultu ve středu místnosti a pustil se do vyhledávání informací. Erin se otočila zpět k policím s tabletami a probírala se dál pravděpodobně největším křišťálově jasným shromaždištěm dat v galaxii Pegas.
„No, slyšel jsem, že na tobě v poslední době čas docela zapracoval, ale hlavu bych si s tím nedělal. Ostatně šediny bývají považovány za znak moudrosti.“
„McKayi, laskavě odpal. Tohle je to poslední, s čím bych si dělala hlavu. Spíš bych se na tvém místě ještě jednou pořádně zamyslela nad možným rizikem v projektu Arcturus. Víš, do této doby jsem si myslela, že každý má pro své ego nastavené určité hranice, kam se odváží sám sebe vyvyšovat. Jak je vidno, spletla jsem se.“ Erin zůstala otočená zády, ale ostrý tón jejího hlasu by dokázal rozpůlit tucet hedvábných kapesníčků v letu – najednou.
„Cha chá, ano. Průměrní jedinci se pletou často, což je většinou důsledkem toho, že přemýšlejí nedostatečně nebo vůbec.“
„Při takovém pokusu by to chtělo trochu pokory – v tvém případě spíš několik náklaďáků – a vzít v úvahu, že to třeba nemusí vyjít.“
„Ale ono to vyjde! Jsem si tím jistý!“ Rozohnil se McKay a přestal s prací v databázi.
„Kde jen bereš tak neuvěřitelně drzou jistotu? Vážně si myslíš, že jsi chytřejší než Antikové? Že ti stačí několik dní na to, abys vyřešil všechny komplikace, které se naši předkové snažili odstranit celé roky? Jsi tak zaslepen vlastním IQ, že bys přehlédl jakékoliv varovné signály, i kdyby ti je vypálili žhavým železem přímo mezi oči.“ Erin obešla půlkruhový pult z druhé strany a postavila se čelem k Rodneymu, kterému začala brunátnět tvář.
„Chceš mi promlouvat do svědomí? Já vím, co dělám, takže si zametej na svém dvorečku a nepleť se do věcí, které nemůžeš pochopit. Je to největší objev všech dob a až to zprovozním, získáme nevyčerpatelný zdroj energie a pro Wraithy to bude znamenat začátek jejich konce. To přece za trochu rizika stojí.“ Rodney už zpola křičel a doprovázel se divokými gestikulacemi, za něž by se nemusela stydět lecjaká zkušená hysterka.
„Projevem pravé moudrosti je přiznat si, že něco nevíme, když to nevíme. A Radek se zmínil, že zatím netušíte, co se pokazilo při první zkoušce. Ostatně Collins by to jistě potvrdil, kdyby neležel usmažený radiačním zářením v márnici.“ Erininy zorničky se prudce zúžily a duhovky zaplály stříbřitým svitem. Na rukou křečovitě svírajících hranu pultu hlasitě zakřupaly klouby. Kdyby se dr. McKay sám nenacházel v podobném stavu, tváří v tvář rozzlobené Erin by další slova zvážil lépe. Ovšem ve svém rozhořčení neviděl a neslyšel nic než vlastní osobu, která byla právě nespravedlivě obviněna z lehkomyslnosti a – jen považte tu nebetyčnou opovážlivost – z arogance a hlouposti. To si prostě žádalo nějakou údernou odezvu.
„Že Zelenka často tápe tam, kde já dávno vidím za roh, není nic překvapivého.“ Rodney vypnul hruď a podoben Zelenkovým holubům zvedl pyšně bradu. „Collins padl za oběť nešťastné souhře náhod. Je mi ho líto, ano, cítím se za to zodpovědný, a o to víc mám zájem na tom, aby jeho smrt nebyla zbytečná. Nehody se prostě občas stávají, důležité bylo, že jsme se z té chyby poučili, takže z toho vzešlo aspoň něco pozitivního, což se u tragického skonu vojína – jak se jen jmenoval, Walt..Voolt, aha, Volt! – říct nedá.“ McKayův prst se dramaticky zvedl jen pár centimetrů od nosu pobledlé knihovnice, která zaraženě couvla. Křídově bílý obličej ještě o odstín zesinal, ramena poklesla a celá jako by se schoulila do sebe. Ale ani náhlý obrat v postoji, jenž se v mžiku zlomil z výhrůžného na poražený, nedonutil zpomalit McKayovo chrlení jedů.
„No, jen řekni, co Atlantida získala za jeho smrt? Pár bezvýznamných blábolů wraithských šílenců, zřejmě v tu dobu nadopovaných drogami, jejichž přínos pro naše blaho je roven nule. Co dál? Už nic? Hlavně, že sis užila příjemný výlet na -“ Vzduchem prosvištěla malá dlaň a s bolestnou přesností zasáhla cíl. Rodney se zapotácel a překvapeně si přitiskl dlaň na pulzující tvář, která pomalu začínala nachovět. Zhluboka se nadechl k chystanému protestu, na poslední chvíli si to však rozmyslel a s nervózním odkašláním odpojil z databáze svůj notebook. Se strnulým výrazem a rudou lící vyrazil dlouhými kroky z knihovny, aniž by věnoval Erin jakýkoliv další pohled. Trvalo ještě dlouho, než se Erin pohnula z místa. Pak se zády svezla po ovládacím panelu, kde ztěžka dosedla na nablýskanou podlahu, přitáhla si nohy k tělu a s tváří zabořenou mezi koleny se dala do pomalého počítání. Když došla k číslu 575, konečně dospěla k názoru, že je dost klidná na to, aby vstala a začala zase pracovat.
„Ach jo, teď by se mi hodila tvá přítomnost, Andoriel. Kde jen se flákáš?!! Ty bys tomu nadutému panákovi nic nedarovala. Dala bych půl knihovny za tvoje pohotové glosy.“ Povzdechla si a oprášila svoje otlačené pozadí. Při tom jí pohled padl na jednu z mnoha tablet vyrovnaných v dlouhých kruhových policích. Pro jistotu několikrát zamrkala, zdali se jí znovu nedělají mžitky před očima. Nic se nezměnilo. Barva tabletky se odlišovala od ostatních lehce nazelenalým nádechem.
„Ahoj, Erin,“ zaznělo česky ode dveří.
„Cože?!! Aha, ahoj, Radku,“ Erin sebou prudce trhla a se zmateným výrazem zvedla hlavu od knihovnické databáze, v níž se předtím s takovým hlubokým zaujetím přehrabovala. U vchodu stál dr. Radek Zelenka a bavil se nad jejím překvapením o to víc, že věděl, jak obtížné je Erin čímkoliv zaskočit.
„Pozor, abys to s tou pracovní „zažraností“ nepřehnala. Haha, kdyby ses teď viděla, jak vypadáš.“ Radek zpod brýlí přátelsky zamrkal.
„Ale prosím tě, jen jsem se trochu začetla. A jak teď vypadám?“
„Tváříš se jako Rodney při spřádání jedné ze svých chytrých teorií, které jsou stejně tak správné jako v praxi nedokazatelné – a tudíž k ničemu, což se samozřejmě před jeho lordstvem nesmí vyslovit, pokud člověk nechce riskovat jeho hněv.“
Při vyslovení McKayova jména Erin vyletěla jako čert z krabičky.
„Do prdele, Radku, McKaye tu vůbec nezmiňuj, pokud nechceš riskovat můj hněv.“
„No, pane jo,“ Zelenka se s údivem podíval na malou ženu, z jejíž očí sršely plameny, „takovou tě neznám. Vždyť i to klení děláš většinou kultivovaně a spisovně, chacha.“
„Fakt nevím, co ti na tom přijde k smíchu,“ zabručela drobná hnědovláska, která se mezitím uklidnila a znovu nasadila masku pohody, klidu a světového míru, „před chvílí jsem si dovolila vyslovit k McKayově šílenému experimentu pár námitek – a dostala je všechny zpátky i s velmi poučným přídavkem.“ Erin si povzdechla a přes tvář jí přelétl stín smutku. „Co povídám, odpálkoval mě přesnými zásahy zkušeného hráče. Ještě teď mě z nich bolí tady.“ Poplácala se na srdci.
„No jo, v tom je Rodney dobrý. Já bývám terčem skoro pokaždé, když otevřu pusu. Naštěstí jsem si časem vypěstoval na jeho kousavé poznámky a hulvátskou ironii imunitu. Jinak bych s ním ve stejné místnosti nevydržel ani den.“ Radek se zamyšleně podrbal na nose a srovnal si brýle, jež se mu při nevěřícném pokyvování hlavou svezly dolů. Jen těžko se zdráhal uvěřit faktu, že se někomu podařilo Erin vyvést z rovnováhy. Naposled ji viděl psychicky rozhozenou, když zmizela její kolegyně Andoriel Norová. A ani tehdy na veřejnosti neprojevovala mnoho smutku, na odiv dávala jen hněvivé rozhořčení nad ukončením pátrání. Hlavně Sheppard si kvůli tomu užil nejeden výstup.
„Já se mu to taky zkoušel rozmluvit. Marně, jak víš. Nakonec s Johnovou pomocí přemluvil dr. Wearovou k druhé zkoušce. Kvůli nám všem doufám, že se skutečně nemýlí.“
„Hm, to si taky přeju, bohužel na mě intuice řve něco jiného.“
„Na mě taky, stále se pokouším zjistit o celém experimentu víc. Kdyby jen Rodney nebyl tak umanutý. Nic si z něj nedělej. Někdy je jak malé dítě. Sobecký a tvrdohlavý.“
„Já vím. Jen mě prostě zasáhl do zvlášť bolavého místa.“
„Chceš o tom mluvit?“
„Jsi hodný. Když tak někdy jindy, dík.“Usmála se Erin a postrčila před Radka tabletku, z které předtím stahovala informace.
„Mám na tebe jednu malou prosbu, když už jsi tady.“
„Pro tebe všechno.“
„To ráda slyším. Tak si přelešti brýle a pověz, jakou má tahle tableta barvu.“
Radek se zmateně podíval z Erin na tabletku a z tabletky na Erin, která netrpělivě přešlapovala za ovládacím pultem.
„Kam tím směřuješ? To je nějaká hádanka? Je stejná jako všechny ostatní.“
„Vážně?“ Zvědavě se naklonila blíž a zkoumala Radkův dokonale zmatený výraz.
„Jo, nic zvláštního, co by jí odlišovalo, nevidím.“
„Díky, to je zajímavé.“
„Vážně?“
„Jo,“ ujišťovala ho Erin a předchozí smutek byl ten tam.

Když dr. Zelenka opustil knihovnu, se zatajeným dechem jsem se znovu vrátila k informacím ze zelené tabletky. Z holografického záznamu přede mnou ubíhaly tisíce architektonických zajímavostí galaxie Pegas, hlavně staveb. Ke každému zdokumentovanému prvku nashromáždili Antikové neuvěřitelné množství dat. Soustředila jsem se proto převážně na obrazový materiál a urychlovala promítání prezentace ručně. Uběhla hodina, pak dvě a nic zajímavého jsem neobjevila. Pomalu jsem začínala pochybovat o svém zraku a v duchu jsem už celé své počínání považovala za zbytečné, jak mi s každou minutou a další nicneříkající zříceninou ubývalo naděje a dřevěněly nohy. Proto jsem již spíše ze setrvačnosti než z přesvědčení odklikla další obraz zhrouceného mostu a najednou se mé oči vpíjely do obrazu, který jsem hledala. Věděla jsem to hned, jak jsem ho spatřila. Hologram ukazoval polozděnou věž čtvercového půdorysu, vysokou přes 80 metrů. Stěny se od základů mírně zužovaly, takže věž měla podobu jehlanu. Interiér byl rozčleněn na 7 podlaží, přičemž v posledním patře, na jehož úrovni se nacházel i úzký dřevěný ochoz, byly umístěny čtyři zvony. Toto patro tvořily čtyři rohové sloupy podpírající pětimetrovou mohutnou křišťálovou špici, která celé stavbě dominovala a zastřešovala ji.
Jako v omámení jsem hleděla na průzračnou špici, zatímco se mi v mysli přehrávala slova z proroctví. Osvítí špici z křišťálu, v něm myšlenky vyrostou. Rychle jsem si zrekapitulovala to málo, co jsem věděla o zvonicích. Jako solitérní stavby se nejčastěji stavěly za účelem včasného varování před požárem, povodněmi či vpády nepřátelských vojsk a jejich umístění se vybíralo s ohledem na ideální akustické vlastnosti. Obličej mi rozčísl široký úsměv. Možná, že se zde nepodporovala jen síla zvuku. Začetla jsem se hlouběji do informací, jež mi k tomu antický záznam nabídl. Věž se zvonicí se nacházela na planetě Morvinus 5, domorodým obyvatelstvem nazývaném Pristinia, samotná zvonice pak nesla název Pyrgo Perspicuus – což v tamní řeči, tak výrazně podobné pozemské latině, znamenalo Průzračná věž. Už tak nebezpečně široký úsměv se mi ještě protáhl, až hrozilo, že mi upadne půlka hlavy. Konečně se mi podařilo rozluštit část proroctví. Když jsem si se zalíbením znovu prohlédla střechu zvonice, byla jsem si jistá, že jsem právě objevila svůj subordinační bod.

Když jsem znovu zahlédla Rodneyho, bylo již po všem. Druhý pokus podle všech očekávání (pominu-li Rodneyho a pár jedinců, jež se mu podařilo zlanařit) neproběhl vůbec dobře a bylo velkým štěstím, že z toho McKay s Sheppardem vyvázli živí. Od Radka jsem s předstihem věděla, co se na planetě Doranďanů událo během druhé zkoušky. Zprovoznění zbraně se samozřejmě nezdařilo, alespoň ne tak, aby fungovala správně. Přes všechna varování dr. Zelenky, který ještě před samotným zahájením zkoušky přišel na chyby v Rodneyho výpočtech, dr. Wearová udělila souhlas se spuštěním antické zbraně. Zkouška se od samého počátku nevyvíjela dobře, ale McKay stále trval na správnosti svého výzkumu. Když ho John konečně přesvědčil o opaku, bylo již téměř pozdě. Ukázalo se, že energie z časoprostoru je příliš nestabilní, aby ji bylo možno udržet ručním ovládáním. Test dospěl do stádia, kdy již zařízení nešlo vypnout a v silovém poli se začalo kumulovat obrovské množství energie, jejíž uvolnění vyústilo až k masivnímu výbuchu, který zničil 3/4 sluneční soustavy. Rodneymu s Johnem se podařilo na poslední chvíli uniknout branou, ale způsobené škody byly neuvěřitelné, o ztrátě McKayovy důvěryhodnosti a neomylnosti nemluvě.
Procházela jsem řídící místností zrovna ve chvíli, kdy se hlavní viník pokoušel před dr. Wearovou obhájit. Jejich hádka se nesla přes sklo kanceláře v prvním patře po celé řídící věži. Nad poslední zoufalou námitkou, že ve skutečnosti bylo zničeno „jen“ 5/6 sluneční soustavy místo 3/4, jsem se jen ušklíbla. Nejtěžší zkouška dr. Rodneyho McKaye ve skutečnosti spočívala v přiznání svých chyb a umění se omluvit, což mu zatím dle mého názoru moc nešlo. Ovšem nebyl by to Rodney, kdyby mě nedokázal znovu překvapit.

Téhož večera seděla Erin v prázdné jídelně a znechuceně žvýkala seschlý toast. Všichni strávníci již dávno odešli, což taky bylo pravou příčinou Erinina pozdního stolování. Čím déle pobývala na Atlantidě, tím méně stála o společnost. Prsty nepřítomně pootáčela sklenicí s džusem a v duchu zvažovala další kroky. Z hlubokého zamyšlení nad svým nejnovějším objevem ji neprobral ani napůl snědený igelitový obal, jehož část ulpěla na povadlém salátu uprostřed. Proto se mužského hlasu, který se náhle ozval za jejími zády, tak polekala.
„Chceš pár herd?“ zeptal se Rodney, když obešel stůl a posadil se naproti knihovnici, která se snažila vykašlat z plic kus kuřete.
„Nééé! Už je to v pořádku, fakt,“ rychle zasípala s uslzenýma očima, když viděla, že se Rodney zvedá, aby svou nabídku splnil.
„No, jak myslíš.“
Erin se několikrát opatrně nadechla a odložila nakousaný toast zpátky na tác. Ve svém dusivém záchvatu ho rozmačkala tak, že se na tácu ihned rozpadl na kousky. S rozmrzelým pohledem si utřela zašpiněnou ruku a podívala se na Rodneyho, který se pod jejím pohledem nervozně zavrtěl.
„Ehm, víš, chtěl jsem ti říct,“ začal s výrazem naprosté beznaděje slepce tápajícího v neznámé temnotě, „tedy ohledně našeho posledního rozhovoru v knihovně, že…“
„Ano?“
„Přehnal jsem to. Omlouvám se.“ Řekl nakonec prostě a rozhodil ruce v bezradném gestu. Omluvy nepatřily k jeho silným stránkám a bylo to znát. Upřímnost v hlase však neohrabaný projev zachránila. Erin se na židli napřímila a oči jí nepatrně zjihly.
„Můžeš mi to odpustit?“ Zaskřehotal dr. McKay a se staženým žaludkem čekal na odpověď.
„Odpuštěno, moje reakce taky nebyla zrovna příkladem taktu, takže myslím, že jsme si kvit.“
„Vážně?“ Rozjasnila se Rodneyho tvář, když se žena sedící naproti usmála.
„Jasně, už jsem na to zapomněla.“
„Vážně?“
„Ne.“
„Och, tedy - “
„Rodney, klid, vše je odpuštěno. Myslím, že můžeme tu věc uzavřít a už se k ní znovu nevracet, platí?“ Pospíšila si Erin s odpovědí, když viděla jeho výraz rostoucí paniky.
„Platí.“ Ulehčeně si oddechl dr. McKay a spěšně opustil jídelnu. Ze srdce mu spadl velký kámen. Nedoufal, že k němu Erin bude tak velkorysá. Úsměv, který se mu usadil na tváři, rychle vystřídal nervózní škleb, když si vzpomněl, že ho dnes čeká ještě jedna omluva. Pro něho bezpochyby ta nejobtížnější. Povzdechl si a s bolestným syknutím vyrazil k Johnovu pokoji.

V temnotě vlhké jeskyně vyrostlo mdlé světlo jedovatě zeleného odstínu. Ozářilo tři strašidelné postavy dřepící v kruhu na rozměklé zemi. Jedna z nich náhle otevřela oči. Chvějící se víčka odkryla prázdné bělmo. Chvíli trvalo, než se místo něho objevily tmavé skvrny zúžených zorniček.
„Ona ho našla.“ Zadeklamovala vyzáblá silueta dutým hlasem, který se ozvěnou ztrácel v labyrintu podzemních chodeb. Ostatní přísedící vycenili ostré zuby a z úst jim uniklo zlostné syknutí. S lehkostí šelmy se vymrštili na nohy a otevřeli oči.
„Jak to dokázala?“ Zašeptali s neskrývanou záští.
„Zná proroctví. Pomohlo jí ho nalézt.“
„Musíme se tedy neprodleně vydat na cestu. Nesmí ho získat. Musíme tam být dřív.“
Odpovědí bylo jen souhlasné syčení. Pak světlo zhaslo a uvrhlo tři bělovlasé postavy wraithských kněží opět do milosrdné temnoty.

[andoriel]

9.Spojení a Proměna

Ahoj Erin,

když jsme se vrátili do cel, byla jsem tak unavená, že jsem musela usnout, i když jsem chtěla přemýšlet. Ale spánek mi pomohl, aby se události správě zařadily a já mohla dojít k nějakému výsledku. Moc mě nepotěšil.
Z celého předcházejícího povyku vznikla trochu zvláštní pozitiva – Wraith dostal najíst, Kolya nám nechal prohledat cely a slizoun byl na konci života užitečný jako strava. Pozitivum pro mě nejspíš bylo, že jsem jako strava neskončila. Otázku, co by se stalo, kdyby se Kolya se slizounem dohodli, jsem raději nechala nezodpovězenou. Při představě návratu do místnosti s hladovým Wraithem, jsem cítila mravenčení po páteři.
Potřebuji odtud zmizet, Erin. Už nechci z Ace tahat informace a pořád se bát o život. Prostě chci vypadnout. Ať si ty jejich divné hry hraje někdo jiný.

„Máš ji?“ ozvalo se mi za zády od společného okna. A hele, tak Wraith se najednou stará o cestu ven?
Přikývla jsem, ani jsem se neotočila.
„Ájo!“
Neodpověděla jsem. Mračila jsem se do zdi, ruce sevřené v pěst. I já občas nemusím mít náladu na rozhovor.
„Andoriel!“ Nevím jak, ale i slovo bez es dokázal zasyčet. A navíc jsem si nebyla jistá, jestli to vyslovil nahlas. Obrátila jsem se. Stál u mříží a kýval na mě. Zavrtěla jsem hlavou. Kdyby nás stráže viděli spolu, mohl by vzniknout mylný a nepříjemný dojem, že přece jenom něco plánujeme. Kéž bychom plánovali! Zatím tu na útěk myslím pořád jenom já.
Wraith stál u okna a taky se mračil. Opět pokynul a já ucítila jeho netrpělivost jako dloubnutí. Neochotně jsem se zvedla a přišla k oknu. Pořád jsem pozorovala vchod a poslouchala, jestli nezní kroky. Bylo ticho. Zlost se mě nikdy dlouho nedržela a i tentokrát se rozplynula při první příležitosti.
Když jsem sáhla po sponce ve vlasech, gestem ruky mě zarazil.
„Zkusíme to znovu. Bez sponky,“ řekl Wraith, natáhl levou ruku a položil ji na okno dlaní vzhůru stejně, jako jsem to před nedávnem udělala já. Zmateně jsem zatěkala očima z jeho tváře na ruku a zpátky. Vůbec se mi nechtělo opět neprojít testem, ale tohle vypadalo jinak. Nebo jsem si to aspoň namlouvala.
Stejně jsem nakonec nabídnuté ruce neodolala. Moje dlaň se v jeho téměř ztratila. Lehce mě zachytil prsty, ale nestiskl. Ucítila jsem jemný dotyk. Jeho vědomí se otřelo o moje. Trhla jsem sebou, ale ruku jsem nechala položenou. Vždyť jsem přece chtěla prozkoumat wraithskou telepatii.
Byl to zvláštní pocit. To spojení mi připadalo přirozenější než mluvená řeč. Společné pocity, společné myšlenky, které se nevylučovaly, ale doplňovaly. A znalosti. Ty jeho byly tak obsáhlé, že jsem se v nich téměř neorientovala ani na povrchu. Wraithské společenství mě pořád mátlo, ale Ace mi byl srozumitelnější, než jsem očekávala. Možná to bylo tím, že byl i v rámci wraithského světa kvůli svému dlouhému uvěznění trochu zvláštní. Bledý muž ho moc nenasytil, ale hlad už tolik nepálil, už se dal snést. Nesnesitelný a hlavně nepochopitelný byl pro mě jeho vztah k věznitelům. Byl tady už tak dlouho, že si na ně vytvořil určitou závislost.
Věděla jsem, že si většinu myšlenek chrání, stejně jako já. Ne všechny naše zkušenosti a znalosti byly určeny pro toho druhého.
Po pár vteřinách mě pustil. Odtáhl ruku a o krok ustoupil. Já stála dál u okna, pravou ruku položenou mezi mřížemi a nepřítomně jsem se dívala před sebe. Potřebovala jsem trochu času, abych se vzpamatovala z tolika nových informací.

Wraith zasyčel a stáhl se do přítmí. Stráž přicházela na obhlídku. Rychle jsem zmizela za malým, nízkým paravánem, který mi při první návštěvě doktora přinesli do cely, abych měla aspoň nějaký pocit soukromí.

Ten dotyk je pořád se mnou, Erin. Pořád cítím propojení. Vnímám Wraithovy myšlenky a vím, že on má stejný přehled o mých. Chtěla jsem informace. Hodně informací. Měla bych si dávat větší pozor na to, co si přeju. Ale na druhou stranu aspoň ví, jak moc chci odejít. A protože ho teď tolik neruší a nevysiluje hlad, je tomu snad mnohem přístupnější.

Snad se brzy uvidíme.
Ája
..................................................
PROMĚNA (Andoriel pro Erin)
Erin stála před Branou a rozhlížela se. Pocit, že něco není v pořádku, ji pronásledoval už od večera. Teď ráno ještě zesílil, tak se vydala hledat jeho příčinu.
Začala u Brány a postupovala klikatou cestičkou za stále sílícím nepokojem. Několikrát se přistihla, že míří opačným směrem. Smysly jí radily co nejrychleji se vzdálit od místa ohrožení. Po chvíli chůze se vždy zastavila a znovu se ujišťovala, že jde správně.
U dveří ošetřovny jen stiskla rty a potichu vstoupila dovnitř.
John Sheppard seděl na jednom z lůžek a zamyšleně nehtem dloubal do veliké boule na svém předloktí. Zvedl hlavu a kývl na Erin.
„Dneska je tu fronta,“ řekl místo přání dobrého jitra.
„I tobě přeju hezký den,“ odpověděla Erin. Už věděla, odkud vychází ten hrozivý pocit. Přesně z místa na Johnově paži, kam se zase vrátil pohledem i on. Obešla lůžko, aby na bouli hrající všemi barvami lépe viděla, ale držela se dál.
„Vypadá to hrozně, co?“ John natočil ruku směrem k ní. Erin se otřásla.
„Co se stalo?“ zeptala se. John si poposedl a zraněnou ruku položil vedle sebe.
„To ta včerejší mise,“ začal vyprávět. „Zažil jsem blízké setkání s Wraithkou, která si vzala koňskou dávku doktorova retroviru. Účinkoval přesně obráceně. Začala se měnit v brouka místo v člověka. Tohle se stalo,“ znovu pozvedl ruku, „když jsme ji honili po lese.“
„Výborně,“ ozvalo se Erin za zády. „Zrovna jsem na tebe myslel.“ Doktor Beckett vstoupil na ošetřovnu a zapínal si přes uniformu bílý plášť.
„Dneska nikdo nezdraví,“ zašeptala si Erin pro sebe a zavrtěla hlavou. „Dobré ráno, Carsone,“ řekla nahlas.
„Hmmm,“ zabručel doktor a sklonil se nad Johnovou rukou. „Ještě že jsi přišel na kontrolu dřív. Tohle nevypadá dobře. Vezmu si nějaké vzorky a ty bys měl-,“ zadíval se na Johna.
„Já pravděpodobně zůstanu ve svém pokoji, dokud nebudou výsledky,“ doplnil Sheppard. Doktor jen přikývl a přitáhl si vozík s lékařskými nástroji.
Erin se nenápadně plížila ke dveřím. Nechtěla budit zbytečnou pozornost, protože Carson Beckett měl protivnou potřebu u ní dělat neustále nějaké testy. Od odběrů krve měla ruce samou modřinu a vzorků kůže, vlasů a ještě dalších kousků jejího těla už musel mít nashromážděno tolik, že by z nich mohl sestavit dalšího člověka.
„Nikam neodcházej!“ zavolal na ni doktor přes rameno dřív, než stačila vyklouznout ze dveří. S povzdechem se vrátila a obsadila židli na kolečkách. Čekala, až doktor skončí s Johnem, a jezdila kolem nich. Potřebovala se nějak odreagovat. Z Johnovy přítomnosti jí rozbolela hlava a představa dalších vyšetření, která pro ni nachystal doktor, jí způsobovala nevolnost žaludku.
John konečně odešel a Carson se točil k Erin.
„Tak,“ usmál se na ni. „A teď ty. Usaď se raději tady, ano?“ Ukázal na polstrované křeslo. Vypadalo lépe než to, na kterém se Erin nacházela, ale mělo jednu velkou vadu. Nemělo kolečka. S povzdechem se přesunula a natáhla nohy před sebe. Pokaždé, když kolem ní Carson šel, musel je překročit. Dvakrát se mu to podařilo, ale potřetí neodhadl výšku kroku a stěží se zachytil lůžka, na kterém předtím seděl John, aby neskončil na zemi. Injekci naštěstí už předtím odložil na vozík, takže zůstal nezraněn, ale bílé povlečení získalo zajímavý rudě kropenatý vzorek z ampulky plné Erininy krve.
„Krucinál, Erin!“ vyjel na ni. „Přestaň mi ztěžovat práci. I tak jí mám nad hlavu.“ Hodil prázdnou ampulku do použitého skla a sáhl po další jehle.
Erin se mu zašklebila na záda. Musela se vší silou ovládat, aby nevyběhla z ošetřovny a nešla hlídat dveře Johna Shepparda. Potřeba mít ho i s jeho ránou pod kontrolou byla tak silná, že raději zavřela oči a prsty rukou sevřela kolem opěradla křesla. Aspoň v myšlenkách rychle pátrala po Johnově přítomnosti Našla ho a dala si záležet, aby pro ni byl tak dobře rozpoznatelný, že jeho pozici určí okamžitě, ať už se Sheppard hne kamkoliv. Hledáček fungoval, ale na klidu jí to nepřidalo.
„Základna volá Erin,“ Carson nad ní postával s injekční stříkačkou a netrpělivě čekal, až uvolní sevřené ruce. „Tvoje společnost mě těší. Opravdu,“ říkal jí a sklonil se, aby konečně získal vytoužený vzorek krve. „Ale byla by mi ještě milejší, kdybys u toho byla přítomná aspoň jedinou myšlenkou. A trochu spolupracovala.“ Narovnal se, pečlivě zavřel označenou ampulku a uložil ji k sadě dalších vzorků. „Výsledky budou odpoledne.“ Natáhl ruku a pomohl jí vstát. „Hezký den, Erin,“ řekl a obrátil se k ní zády.
Zmateně se na něj zadívala, pak se beze slova otočila a vyšla z ošetřovny.

V knihovně každou chvíli zvedla hlavu od práce a zahleděla se před sebe, aby Shepparda zkontrolovala. Jeho zranění se horšilo každou hodinu. Erin začaly svědět prsty na rukou i na nohou. Pak ten pocit postupně přešel do celého jejího těla. Stála uprostřed místnosti a nehty si drásala ramena, dokud jí Radek Zelenka nechytil za ruce.
„Co se děje? Máš nějakej problém?“ zeptal se jí. Čeština potěšila aspoň její uši.
„Ale ne,“ odpověděla. „Asi si zajdu za doktorem pro něco na nervozitu.“ A zmizela v chodbě dřív, než Radek stačil jakkoli zareagovat.
Původně se chtěla jenom projít. Nejspíš nenápadně kolem Johnova pokoje. Ale nakonec na ošetřovnu zašla. Třeba už budou nějaké výsledky.
„Proboha, Erin, jak to vypadáš?“ zděsil se Carson, když ji uviděl.
„Nevím. Jak?“ Rozhlédla se po nějaké lesklé ploše, kde by mohla zkontrolovat svůj odraz. Doktor ji chytil za rameno a posadil na lůžko.
„Hrozně,“ odpověděl na její dotaz. „Jsi úplně bílá. Je ti špatně?“
„Ani ne,“ Erin lhala, i když věděla, že nebude dlouho trvat, než doktor pozná pravdu. Cítila, jak jí srdce rychle buší a snaží se prorazit hrudní koš, a studený pot jí stékal z vlasů po páteři. Nutkání kontrolovat Johna Shepparda se stávalo nesnesitelným.
„Ty mě děsíš,“ zamumlal Carson a neochotně jí pustil zápěstí. „Vyskoč si támhle,“ ukázal na skener.
„Nepřeháněj to,“ zavrčela Erin, ale poslušně vstala a přešla k přístroji.
„Ó, kéž by,“ vypadlo z doktora. Zapínal skener a kontroloval monitory. Stejně si našel čas na občasné kouknutí po Erin.
„No tak, Carsone. Nic mi není. Jen jsem tě chtěla vidět a zeptat se, jestli už jsou nějaké výsledky,“ pokusila se o poslední úhybný manévr. Nepovedlo se. Doktor jí dostrkal pod skener, počkal, až se uložila, a kromě vlastního pohledu na obrazovku si celý proces nahrál pro pozdější studium. Erin věděla, že je to standardní postup, ale stejně ji to rozčilovalo. Měli mnohem větší problémy, než byly ty její.
Carsonovo mručení změnilo tón. „No to je skvělé. Lež klidně!“ otočil se prudce k Erin a nastavil na skeneru další rozlišení.
Erin zavřela oči a zadržela dech. Pomaličku vydechovala a snažila se ovládnout cukání prstů a tik pod okem. Doktorovo vzdychání a nesrozumitelné mumlání ji pomalu přivádělo k šílenství. Sotva uslyšela to kouzelné slovíčko: „Hotovo,“ vymrštila se s jedinou myšlenkou. Musí hlídat Johna.
„Stop, mladá dámo,“ zarazil ji Carsonův hlas. „Tak snadno mi neutečeš.“
„Tak jo,“ otočila se k němu. „Máš pravdu. Není mi dobře. Máš něco na bolest hlavy?“
S křivým úsměvem sáhl do skříňky s léky. Zarazil se s rukou nad pilulkami, které měl pro tento případ připravené co nejblíže a sáhl raději vedle pro něco silnějšího. Nebude na škodu, když se Erin trochu prospí. Opravdu nevypadala dobře. Bledá bývala i jindy, ale Carson si všiml další věci, kterou asi sama zatím nezaznamenala. Kolem masivního kovového náramku se jí po žílách na ruce šířila stříbřitá záře. Jako by měla místo krve rtuť.
Skener a její ozdoba ruky kdysi uzavřely příměří. Byly doby, kdy se kvůli němu hádali, ale nakonec došli ke kompromisu. Nebyl sice pro doktora moc výhodný, ale víc nezmohl. Erin ležela pod skenerem a ruka s náramkem jí visela mimo jeho dosah.
„No dobře,“ povzdechl si a do nastavené dlaně jí hodil čtvereček se zataveným práškem. „Je to silné, tak si potom lehni. Až se probudíš, přijď. Už budu mít výsledky.“
Erin popadla prášek a utekla.

U Johnova pokoje potkala Elizabeth. Doktorka Weirová se tvářila ustaraně. Upřeně zírala na dveře a mračila se.
„Doktorko,“ řekla Erin. Sotva se na ni podívala. I ona hypnotizovala pohledem místo, které skrývalo plukovníka Shepparda.
„Ach, slečna Velenská,“ vydechla Elizabeth a zamrkala. „Hledáte mě? Máte nějaký problém?“ konečně se otočila a podívala se na Erin.
„Ne, ne, všechno je v pořádku. Já – potkala jsem plukovníka ráno na ošetřovně. Jak mu je?“ trochu koktala Erin. Dobře věděla, jak je Johnovi. Jeho tělo se měnilo tak rychle, až se jí z toho točila hlava. A mravenčení, které pociťovala sama v sobě, jí také začalo dělat starosti. Všimla si pohledu Carsona. Sledoval její ruku tak pečlivě, jak splávek při rybaření. Raději spojila dlaně za zády a trochu se při nádechu narovnala. Přála si, aby to vypadalo, jako když jí pobolívají záda, a nechtěla upozorňovat na podivnou barvu své kůže kolem staré rány.
„Nic moc,“ povzdechla si Elizabeth. „Právě volám ochranku, aby sem postavila stráž. Jenom pro jistotu,“ dodala rychle.
Erin z ní cítila strach, zlost a nejistotu. „Doktor dělá, co může,“ zamumlala povzbudivě.
„Měl by si pospíšit, než…,“ Elizabeth chtěla něco dodat, ale spolkla to. Dívaly se s Erin na sebe a obě myslely na to, jak se John Sheppard mění a co to pro ně pro všechny znamená.
„Plukovník Caldwell zatím převzal velení nad vojenskou částí Atlantis,“ řekla Elizabeth, když začalo být ticho nepříjemné. „Když budete něco potřebovat, obraťte se na něj.“
„Děkuju,“ řekla Erin a zamířila ke svému pokoji. Potřebovala lepší maskování ruky.
U otevřené skříně si stáhla tričko a prudce se otočila k zrcadlu na vnitřní straně jejich dveří.
„Zatraceně,“ procedila mezi zuby. „Co se to děje?“
Problém nebyla jenom ruka s ránou do wraithského kněze. Celé její tělo se začínalo měnit v neonovou zářivku. To žádnou mikinou nezakryje. Zabouchla dveře skříně, zamkla zevnitř svůj pokoj a usadila se na posteli. Než zavřela oči, ještě se rozhlédla, vstala a zatáhla závěsy na terasu. Dostala od doktora prášek, tak se teď bude tvářit, že usnula.
Znovu si vlezla na postel, zkřížila nohy a položila si ruce na kolena. Myšlenky jí chvíli utíkaly, ale po pátém pomalém hlubokém nádechu se uložily k odpočinku a před Erin se objevil plamínek. Poskakoval v naprosté temnotě a jeho rychle mizející stopa ji vedla někam, kam ani náznakem neviděla.

Probudila se stočená do klubíčka s dekou přetaženou přes hlavu a polštářem v náručí.
„Erin,“ rachotil komunikátor odhozený na nočním stolku Carsonovým hlasem. „Erin, kde jsi? Snad ještě nespíš. Mám ty výsledky, hned sem přijď.“
Nechtělo se jí ani vstávat, ani chodit na ošetřovnu. Se zaskučením si komunikátor přitáhla k ústům: „Už jsem na cestě, Carsone. Co si myslíš? Nejdřív mě nadopuješ a pak mě honíš.“
Mikina sice nezachránila všechno, ale když si stáhla její kapuci do obličeje a ruce strčila do kapes kalhot, doufala, že nebude budit větší pozornost. Co tomu řekne Carson, na to zatím nechtěla myslet.
Doktor rozděloval práci zdravotníkům a nechal ji stát u dveří, dokud všichni neodešli. Došel k ní, Vytáhl jí ruku z kapsy, vzal ji za ní a odvedl k polstrovanému křeslu, na kterém seděla už ráno. Sotva dosedla, stáhl jí kapuci a vyhrnul rukávy mikiny.
„Mám pokračovat?“ zeptal se.
Erin se začala smát. „Teď a tady?“
Zaraženě se na ní podíval. „Erin, nevím, co si o tom myslíš ty, ale jestli takhle vypadá i zbytek tvého těla, máme veliký problém.“ Hlavou pokývl k jejím rukám. „A opravdu nemám náladu na vtipy.“
„Máš toho moc,“ řekla Erin potichu.
Překvapení v jeho tváři v ní zase vyvolalo smích.
„Nejsem tak necitlivá, doktore, a mám oči,“ sevřela mu ruce mezi svými dlaněmi. „Tohle bude v pořádku. Je to jenom reakce na určité změny, které se tady dějí. Jakmile pominou, budu zase jako dřív.“
„Děláš si ze mě legraci?“ vyjel na ni. „John se mění v iratuského brouka a ty v bůhví co a říkáš, že je to v pořádku?“
„Carsone, prosím. Trochu mi věř.“
„To dost dobře nejde. Výsledky z rána neukázaly nic neobvyklého, ale sken, ten byl – opravdu zajímavý. Moc rád bych věděl, co se s tebou stalo Erin a jaké změny to způsobily.“ Zarazil se a zamyšleně se na ní podíval. „John?“ zeptal se opatrně.
Erin neodpověděla. Přemýšlela o tom, jak doktora na čas vyloučit ze svého života. Měla ho ráda. Opravdu ráda. Ale právě proto by se od něj měla držet dál. Bylo tak únavné mu pořád lhát pro jeho dobro.
Dívala se na něj beze slova a hlavou se jí honily divoké představy - John Sheppard, změněný v obřího brouka, zlikvidoval všechny na Atlantis a právě se vrhl na Carsona. Erin tomu nemohla zabránit. Kruci! Všichni se postupně změnili ve stejné brouky jako Sheppard a obsadili galaxii Pegas. Chytají výpravu na Zemi.
Potřásla hlavou, aby se těch představ zbavila.
„Erin?“ Carson se na ni díval se směsicí nedůvěry a lítosti. „Už tu zase nejsi,“ povzdechl si. „Vzdaluješ se čím dál víc. A tohle,“ pokývl k jejím obnaženým rukám, „to je děsivější než to, co se děje s Johnem. Tam aspoň vím, na čem jsem.“ Obrátil se k pojízdnému stolku, na kterém byly rozloženy základní zdravotnické potřeby. Váhal nad ním a pohledem přejížděl nástroje a ampulky, vyskládané do úhledných skupinek.
„Nevím, jaké testy bych ti ještě udělal,“ prohlásil nakonec a otočil se zpátky k ní.
„Cože?“ Erin nechtěla věřit svému sluchu. Žádné testy!?
„Půjdeš do svého pokoje. Zavřeš se tam a nebudeš vycházet, dokud nezjistím, co se s tebou děje. Přede dveřmi bude stát stráž. A před dalšími případnými východy z tvého pokoje také,“ dodal, když si všiml jejího pohledu.
Erin si odpustila jakoukoli poznámku. Některé východy z jejího pokoje neznal nikdo, kromě jí samotné. Ale to rozhodně nebude doktorovi říkat. Zvedla se a odešla.

Její cesta vedla opět kolem pokoje Johna Shepparda. Přede dveřmi postával voják a tvářil se znuděně. Usmála se na něj.
„Madam,“ zamumlal v odpověď a aspoň trochu se narovnal. Nemohl před civilistou dávat najevo, že neplní své povinnosti. Zvlášť před civilistou, který vypadal tak, jako místní knihovnice. Všechny podobné myšlenky ho ale opustily, když se na ni podíval. Ani mikina s kapucí staženou až skoro k bradě a ruce v kapsách už nemohly zakrýt, co se s Erin dělo.
„Madam!“ opakoval už důrazně. „Je vám dobře?“ a sahal po komunikátoru v uchu.
Erin vymrštila ruku a chytila ho za zápěstí dřív, než stačil zapnout spojení.
„V pořádku, vojáku,“ řekla tiše. „Jdu z ošetřovny.“ Její zářící stříbrné oči se mu zabodávaly do tváře a přinutily ho spustit ruku a sednout si. Cítil se unavený. Tak strašně unavený, že nedokázal otevřít oči. Chvíli si odpočine.
Erin se ujistila, že stráž spí a až se vzbudí, nebude si nic pamatovat, a vstoupila do Johnova pokoje.
„Ahoj Johne,“ řekla pomalu. „jak se cítíš?“ Pečlivě za sebou zavřela dveře a zablokovala je. Rozhlédla se. Její pohled nezkoumal jenom podlahu a stěny, ale i strop. John mohl být kdekoli.
„Neměla jsi sem chodit.“ Ozvalo se ze vzdáleného kouta.
John seděl v rohu místnosti u stropu a žlutýma očima v modré šupinaté tváři se na ni bez mrknutí díval.
„Musela jsem,“ odpověděla a zírala na něj stejně upřeně jako on na ni. Pomalu si stáhla mikinu a zůstala pod ním stát jenom v tílku bez rukávů. V setmělém pokoji se zataženými závěsy se rozlilo bílé světlo.
John seskočil na zem a vztyčil se nad Erin. Byl vyšší než ona. Mnohem vyšší.
„To nebyl dobrý nápad,“ sykl. „Dávají mi sice inhibitor, abych neztratil,“ zaklepal si na hlavu, „lidské myšlení, ale tohle,“ ukázal na ni prstem, „trochu mění situaci.“
„Přišla jsem ti říct, že tě hlídám,“ řekla Erin stejně pomalu jako předtím. Jako by si myslela, že jí John už skoro nemůže rozumět. „A že nedovolím, abys někomu ublížil.“
Natáhla se na špičky, aby byla blíž Johnova obličeje. „Slyšíš mě dobře?“
Rty mu zacukaly. „Slyším tě,“ řekl. „A také rozumím.“ Otočil se ke stěně, přešel k ní pár kroků a ohlédl se na Erin přes rameno. „Snažím se zůstat při smyslech. Kdyby to dál nešlo, zakroč.“ Odvrátil se od ní a zadíval se do zdi před sebou.
Erin couvala ke dveřím. Než je otevřela, navlékla si mikinu a stáhla kapuci přes obličej. Vyklouzla ven, dotkla se čela vojáka, který ještě pořád spal na stráži, a než se stačil vzpamatovat a rozhlédnout, byla pryč.

U svého pokoje se srazila s vlastní stráží. Voják právě dostal rozkaz ji hlídat a nebyl z toho zvlášť nadšený. Přejel Erin znechuceným pohledem a opřel se o rám jejích dveří. Až v křesílku u stolu si Erin vzpomněla, že to byl kamarád vojína Volta. Přišli spolu na Atlantis a oba dva projevovali podobnou nechuť ke všem, kdo neměli vojenskou průpravu. Usmála se. Jistě ji bude pečlivě hlídat.
Při tom rozjímání se otočila ke dveřím na terasu a hned přes ně i přes okno šla přetáhnout závěs. I tam se pohybovala stráž. Dokonce zdvojená.
Pobaveně zavrtěla hlavou. Zdálo se, že má doktor větší strach z ní, než ze Shepparda.
Už zase v křesílku, se zářícíma očima upřenýma do otevřené knihy, zkontrolovala Johna. Byl ve svém pokoji a mluvil s Elizabeth. Erin ji musela obdivovat. Ani jí samotné se k Johnovi nechtělo a doktorka Weirová byla ještě mnohem zranitelnější. A také mnohem méně informovaná.
Počkala, až Elizabeth ve zdraví a stálé nevědomosti opustí Sheppardův pokoj, zkontrolovala jeho zamykací mechanismus a pak se snažila začíst do dlouho odkládaného fantastického románu. Moc jí to nešlo. Každou chvíli kontrolovala Johna a hlava jí třeštila tak, že pořád obracela pohled k prášku, který ležel u sklenice plné vody a trpělivě čekal na svou příležitost.
Místo polykání prášku se přesunula do postele a zavřela oči. Spánek nepřišel, ale když ji nic nerušilo, mohla se soustředit na hlídání a hlava se trochu uklidnila.
Stále vnímala Sheppardovu přítomnost a za zavřenými víčky se jí míhaly nesmyslné obrazy brouků a Wraithů. A taky Áji. Ája s brouky? Ája mezi Wraithy? Napadlo ji, že by měli znovu prozkoumat planetu, kde Johna napadl iratuský brouk. Pohrávala si s tou myšlenkou a pak ji zavrhla. Nebylo to správné místo. Aspoň ne pro Áju. Pro Johna možná ano. Sheppard byl pořád ve svém pokoji a Ája byla taky ve svém pokoji. Ten pokoj nebyl na Atlantidě a Ája z něj nebyla nadšená. Byla tam zima a tma a nebezpečí. Nebezpečí se týkalo Wraithů jenom okrajově. John byl ve svém pokoji, ale měl by být na planetě s iratuskými brouky…

Slunce nad Atlantis zapadalo a drobné mráčky na obloze se červeně a fialově odrážely v oknech Města. Obloha postupně temněla a Atlantis se rozzářila umělými světly. Erin sebou na posteli nervózně zavrtěla. Něco nebylo v pořádku. Otevřela oči a zadívala se do stropu.
John byl ve svém pokoji a Elizabeth tam byla už zase s ním.
Erin vstala, obula se a pořád ostře sledovala Johna. Změnil se. Chtěl něco provést. Utéct. Rozhlédla se po pokoji a zamířila do koupelny. Zatlačila na jednu z desek v obložení, počkala, až se odklopí, a vklouzla do vzniklého otvoru. Desku za sebou přitáhla, aby její tajný východ neobjevil žádný náhodný návštěvník. Tma v úzké chodbičce mezi dvěma místnostmi ji neděsila. Vlastně ji příjemně překvapila. Záře její pokožky, která ji obklopovala celý den, vybledla do matného odstínu šedi. Udělala pět kroků vlevo a opřela se rukama o panel naproti. S tichým cvaknutím jí pustil do sousedního pokoje. Býval Andoriel. Tu zkratku našla až po jejím zmizení a někdy jí využívala. Byla ráda, že Ájin pokoj ještě neobsadil nikdo jiný. Měl vchod do vedlejší chodby, odkud nebylo na její dveře vidět.
Tiše se rozběhla k Johnovu pokoji. Pozdě. Zahlédla Elizabeth, jak pomáhá vojákovi ze země, kam ho poslal Sheppard na útěku, a mluví do vysílačky.
Erin se zastavila a pomalu se nadechla. John šplhal po zdech jako moucha a rychle se vzdaloval. Pořád netušila, kam chce vlastně utíkat. Atlantis měla jenom omezený prostor a k Bráně neměl šanci se dostat. Nebo měl? Pochybovala, že by ve svém stavu dokázal řídit Jumper. Sledovala Johnův postup a snažila být pořád mezi ním a Bránou. Přibližovali se k sobě, až zůstali stát na ochozu a dívali se jeden na druhého přes délku jediné chodby.
„Kam si myslíš, že jdeš?“ zasyčela na něj tichounce Erin. Její schopnosti se změnily stejně dramaticky, jako proběhla proměna u Johna. Její sykot neslyšel nikdo kromě Shepparda.
Cítila, že inhibitor přestává působit a Sheppard nedokáže ovládnout některé nové pudy. Sám nevěděl, kam chce jít nebo co chce dělat, ale zůstat v pokoji pro něj bylo nepřijatelné. Zbytky lidského vědomí mu bránily napadnout každého člověka na potkání. Možná proto se rozhodl k útěku. Aby dál neohrožoval své přátele. Nebo to bylo právě naopak. V nejbližší chodbě byly pokoje několika členek expedice. Sheppard měl zjevně namířeno tam. Erin se neodvážila odhadnout, která z pohnutek ho hnala právě do této chodby. Byla jenom rozhodnuta mu zabránit v další cestě.
Jedna z pátracích skupin se přiblížila a zůstala stát blízko ochozu, na kterém stáli. Nad něčím se dohadovali.
Erin očima stále sledovala Johna a přitom poslouchala, co se děje ve skupině. Měli problémy s detektorem známek života. Johnův signál zářil jasně, ale s jejím si nevěděli rady. Objevil se a zase hned zmizel. Detektor jim, podle jejich názoru, ukazoval nějaké duchy.
John se na Erin bezvýrazně podíval, otočil se a zmizel tam, odkud se předtím vynořil.
„Tam je!“ ozval se za Erin výkřik a těsně kolem ní proletěla střela z energetické zbraně. Automaticky se přikrčila, přeskočila zábradlí a přistála u skupiny, která ještě pořád řešila záhadu s „duchy“. Při útěku před pronásledovateli si pomyslela, že snad nikdo nemá správný odhad výšky jejich postav. Jak si je jenom mohli splést?
„To je ona!“ zaslechla shora. Nespletli se. Ta honička nebyla jenom kvůli Johnovi, ale i kvůli ní. Rychlým pohledem přejela po svém oblečení. Černá, šedá, modrá. V pořádku.
Ztratila se v labyrintu atlantských chodeb. Johnovu pozici měla pořád v hlavě. Pátrací skupiny jí sice trochu komplikovaly situaci, ale nebylo nemožné, se jim bezpečně vyhnout. Rozšířené schopnosti by jí umožnily přesvědčit většinu obyvatel Města, že tam vlastně vůbec není, i kdyby stála přímo před nimi, ale to by zbytečně rozptylovalo její pozornost. Bylo jednodušší se jim prostě neukázat.
John se pohyboval kolem Brány. Erin se zarazila uprostřed pohybu. Dva lidé se blížili k Sheppardově pozici. Oba dva byli dobře rozeznatelní. Teyla a Ronon. Erin se usmála a oklikou, aby se vyhnula další skupině, zamířila k pokoji Andoriel. Než za sebou zavřela panel v koupelně, zachytila, jak Johna odnášejí v bezvědomí na ošetřovnu. Teyla byla dobrá návnada a Ronon mířil přesně. Carson se tuto noc příliš nevyspí.
Trochu si rukou rozcuchala vlasy a otevřela své dveře. Voják na stráži se vyděšeně napřímil.
„Co…? Jak…?“ koktal a zíral na ni jako na přízrak.
Erin si ho mrzutě změřila. „Snad zase tak hrozně nevypadám.“ Projela si prsty ve vlasech. „Mám hlad. Můžu do jídelny nebo mi někdo něco přinese?“
„Počkejte uvnitř,“ vypravil ze sebe strážný.
Erin zase zavřela dveře a postavila se před ně se založenýma rukama. Čekala, až se před ní otevřou zvenku. Doktor Beckett vkráčel do jejího pokoje následován vojákem s plným podnosem.
Carson počkal, až voják odloží tác a odejde. Usadil se do křesla a díval se, jak si Erin s nakrčeným nosem prohlíží přinesené jídlo.
„Johna před chvílí přinesli na ošetřovnu. Utekl z pokoje a proháněl se po Městě. A nebyl sám, kdo se plížil kolem.“ Pozorně se na Erin zadíval.
Ta byla očividně zcela zaujata sendvičem. Šťouchala do něj prstem a sledovala, jak se jeho vrchní část kymácí na vratkém kousku rajčete. Nebyla spokojena, dokud horní plátek bílého chleba nespadl na zem.
„Erin?“ zvedl trochu Carson hlas.
„Ano, základno?“ zareagovala, aniž by zvedla oči. Vydloubávala z rajčete jadérko po jadérku a olizovala si prsty.
„Kde jsi byla?“
„Tady přece. Sám jsi postavil všude kolem hlídky,“ pokrčila rameny.
Doktor se prudce zvedl. Sevřel pěsti a probodl Erin pohledem. „Už toho mám dost. Kam se poděla ta tvoje všímavost, o které jsi mluvila odpoledne?“
Zvedla k němu zarmoucené oči. „Promiň, Carsone. Říkala jsem ti, že mi nic není. Jak je na tom John?“
„Ráno přineseme lék. Snad to bude dost včas. A ty budeš zatím tady a ani se odtud nehneš. Chci tvoje slovo.“
Erin se pomalu narovnala. Takhle rozčileného doktora snad ještě neviděla. Ráda mu prováděla drobné rošťárny a on se nikdy moc dlouho nezlobil. Kromě jejího výletu na Velétos. Tehdy to skoro nezvládla a doktor její návrat také ne. Musí se lépe ovládat, než s ní zase přestane mluvit. Otevřela ústa, ale nevyšlo z nich ani slovo.
Doktor pozvedl obočí. „Tak dobře,“ řekl stroze. „Už jsi dojedla?“ Jak bylo patrné, od Velétosu uběhlo příliš málo času.
Erin si všimla jeho rychlého pohledu ke dveřím pokoje a věděla, že za nimi je pár vojáků, připravených vejít na doktorův pokyn.
„Tak jo,“ začala. „Počkej. Jak dlouho?“
Carson se na ni zadíval s pobavením. „Abych tě uklidnil – John je pod sedativy a hned tak se neprobudí. Jestli se v tobě ozvaly nějaké záhadné ochranitelské geny, můžeš je zase uložit ke spánku. Nevzbudíme ho, dokud nebude lék. Nebo dokud…,“ zarazil se. Některé možnosti, které mohly nastat, se mu příčily i vyslovit. „Prostě mi slib, že tu zůstaneš, dokud to s Johnem nějak nevyřešíme. Samozřejmě,“ dodal, když viděl, jak se nadechuje, „kdyby utekl a chtěl nás všechny zabít, můžeš zakročit, Zachránkyně světů.“ Říkal to ironicky, ale Erin přeběhl mráz po zádech. „A jakmile bude John v pořádku, musím se pořádně podívat na tebe,“ slíbil.
„Za těchto podmínek,“ řekla Erin pomalu, jak si v duchu opakovala, co bylo vlastně řečeno, „máš moje slovo, že neopustím svůj pokoj, dokud bude John pod sedativy na ošetřovně nebo o něj bude postaráno jinak. Samozřejmě,“ i ona si všimla Carsonova nesouhlasného nádechu. „jsem to myslela tak, že bude vyléčený.“
Doktor odešel a Erin se vrhla na zbytek jídla. Večerní procházka jí pomohla vytrávit a pocit sytosti ji aspoň trochu uklidnil. Uložila se na posteli a věnovala se sledování Sheppardova neklidného spánku. Před zavřenýma očima se jí zase začaly míhat podivné věci.

Brzo ráno odešla výprava, vedená doktorem Beckettem, na lov vajec iratuských brouků. Erin jejich odchod zaznamenala jenom napůl. Ovládnutí rozšířeného Daru Kněžích jí stálo víc sil, než si původně myslela. Nedokázala v klidu ležet nebo sedět. Zato dokázala vyšplhat po zdi stejně rychle, jako John Sheppard. Možná rychleji. Začala Johnovi závidět klidný pobyt na ošetřovně. Prášek, který dostala od Carsona, už dávno skončil rozmočený v umyvadle. Aby se nějak zabavila, lezla po stropě a přemýšlela o divných věcech, které ji napadaly celou dlouhou noc. K ránu se posadila na posteli s pocitem, že ví přesně, kde je Andoriel. Pak se skutálela na zem a hledala komunikátor, aby řekla Carsonovi něco strašně důležitého. Než komunikátor našla, zapomněla, co tak důležitého ji vlastně napadlo. A kde je Ája ráno taky nevěděla.

Výprava se vrátila s nepořízenou. Doktor se ani nesnažil nějak zakrýt rozčarování a zoufalství, které na něj padalo. Stál na ošetřovně a zasmušile se díval na spícího Johna.
„Takhle to nepůjde, chlapče,“ zavrtěl hlavou a šel zkontrolovat poslední testy. Doufal, že ho napadne nějaké nečekaně jednoduché řešení. Ale to by ho asi musela políbit nějaká lékařská múza, protože jeho rozum byl v koncích. Pousmál se na list papíru, který sebral z beznadějně přeplněného stolu. Přesně věděl, jak by taková múza měla vypadat.
Pomalu zvedl hlavu s očima zahleděnýma někam daleko. Papír sevřel v ruce. Stál a přemýšlel, až se mu krabatilo čelo. Znovu se podíval na list, pečlivě ho uhladil, položil na nejvyšší hromadu na stole a zatížil ho svým oblíbeným hrnkem na kávu. Vyběhl z ošetřovny a hnal se k nejbližšímu transportéru.

Erin seskočila ze stropu a lehce přistála uprostřed pokoje. Z reproduktorů tiše hrála vážná hudba. Neposlouchala ji často, jenom při zvláštních příležitostech. Jako třeba v den, kdy se naučila šplhat po zdech a stropě. Tedy dnes.
Carson rozrazil dveře, dvěma skoky byl u Erin, chytil ji v pase s nadšením ji políbil.
Stála v úžasu se svěšenýma rukama a zírala na něj.
„Popadl tě amok?“ vypravila ze sebe, když se trochu vzpamatovala.
„Políbila mě múza!“ vykřikl doktor radostně, otočil se a zmizel ve dveřích.
„A proč to mám odnášet já?“ zeptala se Erin prázdného pokoje.

Za dva dny ráno věděla, že slib, který dala doktorovi, dodržela.
Nepokoj odezněl a smysly se jí ustálily na přiměřené hladině. Věděla, že se s nimi bude ještě chvíli potýkat, ale už jí nenutily sledovat Johna při každém jeho hnutí.
Předcházející den se u ní Carson stavil, aby ji ujistil, že Sheppardova léčba probíhá dobře a že je řada na ní. Vzal s sebou celý kufr zdravotnického vybavení a dvě hodiny se bavil tím, že jí odebíral jeden vzorek za druhým. Krev a další tělní tekutiny, pramínek vlasů, nehet… Pokaždé, když uložil zkumavku do kufru, zatvářil se spokojeně a kriticky si ji prohlédl, aby zjistil, co by z ní mohl ještě dostat.
„To už stačí, doktore Frankensteine,“ protestovala a zakrývala si obličej rukama. Využil toho a z předloktí jí seškrábl kousek kůže.
Další den ráno měly být první výsledky.
Vyšla z pokoje a zamířila na ošetřovnu. John se ještě povaloval pod dekou, ale ta příjemně modrá barva pokožky už ho opustila. Zamrkal na ni.
„Myslím, že jsem vás už někde viděl, slečno,“ usmál se, ale jeho oči zůstaly vážné.
Erin se neusmívala. „Jistě, pane. Potkali jsme se jedné bouřlivé noci za velice trapných okolností. Chtěl jste si hrát na místního Drákulu nebo na Dona Juana?“
John vzdychl a položil hlavu na polštář. „Ach jo. Kolika lidem se budu muset omluvit? Máš nějaký přehled?“
Erin zavrtěla hlavou. „Myslím, že to nebude tak zlé. Byl jsi docela milý brouk.“
Johna to rozesmálo.
„Ááá, staří známí se scházejí?“ řekl ode dveří Carson Beckett.
Erin opatrně couvla, když procházel kolem ní. Hodil po ní pobaveným pohledem.
„No, tak hrozné to snad zase nebylo. Trocha další krve a pár vzorků na testy…,“ poklepal na notebook v podpaží. „Už je to za námi, a ač je to k nevíře, jste oba v pořádku. Johne, ještě potřebuješ klid, ale už můžeš do svého pokoje. Jenom nezapomeň na pravidelné injekce. A ty,“ otočil se k Erin a zamyšleně si ji přeměřil. „Přes všechnu snahu jsem nebyl schopen zjistit, co se to s tebou stalo. V každém případě ti nic není. Jenom ten sken-,“ obrátil se k přístroji. „Záznam z tvé poslední prohlídky nemohu najít nikde v počítači ani v paměti skeneru.“ Skener i Erin se tvářili jako nevinnost sama.
„No,“ pokračoval Carson po krátké odmlce a usmál se na ni, „vždycky ještě tu prohlídku skenerem můžeme udělat znovu, že?“
Erin tiše zaúpěla.

Dost dobrý...
Zajímavá zápletka a klasicky pěkná čeština bez chyb

Těším se na další pokračování...

[andoriel]

Dašo, děkujeme. To byla rychlost

Nějak mě minulo, když přibyla ta část "Kvintet a Kastík" a "Slizoun a Trinity".
Takže jsem si je četla až teď. Je mi bližší ta část z genijského vězení, ale ty jsem si opravdu vychutnala.
Mám ráda napětí mezi postavami a tam je to přesně ono. Tohle fakt můžu...!

Nestává se mi často, abych se k povídkám tady vracela, ale tyhle se mi nějak dostaly pod kůži. Je tam přesně nadávkováno tajemství a nejistota i postupné odhalování a vývoj.
A ta čeština i stylistické členění, to je prostě radost číst...
Vrátila jsem se k tomu a celé to přečetla znovu. (Skončila jsem před chvilkou, ach jo, to zas bude vstávání...)

Celé to pro mě má nějakou kladnou energii...
Těším se na další...

Děkujeme za pozitivní ohlas, Dašo. Je to pro nás povzbuzení do budoucna - další pokračování na sebe nenechá dlouho čekat .

Erin

Tak se zde objevily už obě knihovnice!
Musím se přidat ke kladně hodnotícím uživatelům, úžasný, kdy bude pokračování?

[andoriel]

BB20, děkujeme za další kladný ohlas. Snažíme se, ale prázdniny se nás už netýkají, tak jde všechno trochu pomaleji, než bychom si přály.
Rozhodně pokračujeme a čtvrtá část bude v nějaké dohledné době, kterou si teď netroufnu specifikovat.
Díky

Až dnes som sa konečne dostal aj k tomuto pokračovaniu poviedky a celkom som si ju vychutnal.
Teším sa na pokračovanie.