První hrozba: 13. kapitola, Omega (DOKONČENO 10.5.)

Je Úterý. Co to znamená? Nový díl:

Kapitola V.
Zásoby
stav posádky: 69 lidí

O pár dní později již Tony opustil lůžko na ošetřovně. Jako nového prvního důstojníka jmenoval Michaela Braye, protože osvobodil posádku od zavirovaného Andyho. Postřelený Felix sice řekl, že by nějak šel opravit, odložil si ho ale na později. Staré problémy byly zahozeny a nové problémy se začaly objevovat. Tím největším byly zásoby. Šetřilo se sice, jak to šlo, ale voda a jídlo pomalu začaly docházet. Původní posádka je za měsíc letu hodně vyčerpala a ta nová byla hladová. Rozhodlo se vyhledávat nejbližší solární systémy s potenciálními zásobami vody. Onyx cestoval k jednomu z nich.
„Dobré ráno, komandére,“ slýchával Tony po cestě na můstek. Dodávalo mu to uspokojení. Na můstku ho již čekali ostatní tvrdě pracující důstojníci.
„Takže, majore Russo, za jak dlouho dorazíme do té soustavy?“ zeptal se hned po usazení do svého křesla Tony.
„Přibližně za 2 hodiny,“ odpověděla mu Colomba. Tony se teď podíval na svého nového prvního důstojníka.
„Michaele, poletíš s Ninjou na ty planety. Připrav si posádku. A nezklam mě,“ poručil mu Tony.
„Ano, pane,“ odpověděl mu na výzvu a odešel. Tony si oddechl.
O dvě hodiny později se Onyx dostal do neznámého systému. Bylo zde asi 18 planet. Polovina z nich byli plynní obři. Takayoshi zjistil, že 5. planeta má dýchatelnou atmosféru a je zde velká pravděpodobnost výskytu vody.
„Jak jsem řekl, pátá planeta je vhodným kandidátem. Průměrná teplota 10 stupňů Celsia, gravitace v normálu a složení atmosféry je podobné Zemi. Vydal bych se tam okamžitě,“ řekl ostatním důstojníkům Taketou.
„Dobře, řekl jsem Michaelovi, ať vede expedici. Takayoshi, ty letíš s nimi. Zpátky do práce,“ rozkázal Tony a odešel do opravárny. Felix tam něco řezal cirkulárkou. Nebylo slyšet téměř nic.
„Hej, tak co. Půjde Andy opravit?“ zařval na něj. Felix přestal.
„Hele, ten robot mě postřelil. Fakt si myslíte, že budu ochotnej ho opravit? O pár centimetrů napravo a přerušil by mně páteř,“ vysvětlil mu.
„Tak to si budu muset najít nového vrchního inženýra,“ oznámil mu škodolibě Tony.
„Ach jo, potom se na něj podívám. Slibuju,“ podvolil se Felix.
„Ne, podíváš se hned teď,“ vyhrožoval mu komandér.
„Panebože, pojď se mnou,“ řekl mu neochotně Felix a společně s komandérem šli do skladu. Felix otevřel jakousi rakev. Ležel v ní rozbitý Andy. Chyběla mu ruka a ostatní končetiny také nebyly v pořádku. Felix od něj odklonil oči. Tony se nad něj naklonil a sáhl na něj. Byl úplně studený.
„Vůbec si nedokážu představit, že bych ho opravoval. Nevím, kde bych vzal náhradní díly. Bude potřebovat nové končetiny a kryty. A modli se, aby jeho software byl v pořádku, protože pokud ne, tak už nebude užitečný. Na žádost Michaela jsem mu vymazal paměť. Virus je definitivně pryč. Sice ho Takayoshi našel v systémech lodi, okamžitě ho ale vymazal. Je mi líto, ale teď se jím nemůžu zabývat,“ vysvětlil mu Krüger a odešel do opravárny. Tony rakev zavřel a zůstal stát na místě. Přemýšlel, ani nevěděl nad čím. Najedenou se z lodního intercomu ozval hlas doktora Lindströma.
„Komandére, okamžitě dorazte na ošetřovnu, opakuji. Komandére, okamžitě se dostavte na ošetřovnu. Konec hlášení.“ Tony se rozeběhl na ošetřovnu. Poručík Morrison se probral. Tony k němu přistoupil.
„Kde to jsem? Kdo jste vy? Krev je kolem, koule útočí, vrazi tasí nože, vy zemřete!!!“ řekl znaveným hlasem poručík.
„Blouzní. Je na tom opravdu špatně. Promluvte na něj,“ dodal Lindström. Tony se nahnul nad Trevora, který se díval všude kolem.
„Jste na Onyxu. Já jsem komandér Tony Willford. Znáte mě?“ promluvil na něj.
„Vrazi vraždí, koule útočí, Tony Willford brzy zemře. Vrazi vás zabijí a koule dorazí. Oni vás zničí, Tony Willforde. Vy jste má matka? Ne, dědeček,“ blouznil dále Trevor Morrison. Tony se od něj odklonil a podíval se na doktora.
„Dejte mu něco na uklidnění. Chudák jeden,“ řekl Tony a odešel na můstek. Cestou přemýšlel, o čem to Morrison mluvil. Jací vrazi. Nedalo mu to pokoj.
„Á, pane, zrovna jsem vás chtěla zavolat. Přijímáme volání z planety,“ oznámila mu po příchodu navigační důstojnice. Tony se posadil a pustil reproduktor.
„Komandére! To jsem já, Michael. Ta planeta je úžasná. Jsou tady jezera pitné vody a zem pokrývá na některých místech jakýsi koberec. A podle Takayoshiho je to výživné a jedlé. Už jsem to ochutnal. Chutná to jako cukrová vata,“ líčil Michael.
„Dobře, naberte co nejvíce vody a vraťte se. Onyx končí,“ odpověděl mu Tony a usmál se. Našli dobrou planetu. Zavřel oči a představil si chuť cukrové vaty. O hodinu později se Ninja vrátil z planety. Měl s sebou 2000 litrů vody. Byla opravdu průzračná. Samozřejmě to nestačilo a tak se na planetu ještě šestkrát vrátil. Tony na můstku spal, Colomba nevěděla, co dělat a Aaron nespustil oči z radaru. Když už ho to přestávalo bavit, objevila se na radaru loď.
„Radarový kontakt! 150 kilometrů od nás a blíží se. Vyhlašuji pohotovost!“ řekl Aaron a zapnul intercom.
„Vyhlašuji pohotovostní stupeň jedna na celé lodi!“ řekl do něj a vzbudil komandéra.
„Pane, máme ji na kamerách. Je to nepřátelská koule!“ oznámila Tonymu Colomba.
„Sakra, zrovna když jsme narazili na takovou úrodnou planetu. Ale ne, já se jí nevzdám. Palte potom vším, co máme. Dřív než dorazí dost blízko. Aaron začal do počítače zadávat příkazy k palbě. Všechny raketové platformy Onyxe se vysunuly. Ze všech se vystřelilo 6 raket. Ty zamířily ke kouli. Ta na první dávku vystřelila úlomky asteroidů. Zničila 8 raket. Zbytek narazil do koule. Byl to sice obrovský tlak, koule to ale přežila a pokračovala dále.
„POKRAČUJTE v palbě!!!“ zařval komandér. Tentokrát se vysunuly i kulomety a začaly pálit jednu kulku za druhou. Nápor tolika raket a tisíce kulek koule sice vydržela, měla ale na povrchu několik rýh a důlků. Na chvíli se zastavila.
„Pozastavit palbu!“ řekl Tony, když to zjistili. S napětím čekal, co koule udělá. Obě lodě zůstávaly nehybně na místě, vzdáleny od sebe 20 kilometrů. Koule se různě otáčela. A Onyxovi raketové platformy se znovu naplnily. Koule se z ničeho nic rozjela směrem k Onyxovi. Ten na ní vypálil další spršku raket. Vypadalo to, že se koule naštvala, protože otevřela většinu otvorů. Onyx se raději začal pohybovat. Koule po něm vystřelila 3 lana. 2 minuly a 1 se otřelo o spodek lodi. Vevnitř se to otřáslo. Onyx znovu začal pálit. Aaron schválně zaměřoval zranitelná místa a tak rakety 2 lana utrhly. Z jednoho z otvorů začal vycházet nějaký plyn. Onyx zrychlil. Koule zapálila plyn. Opět vyšlehl plamen obrovské teploty. Zasáhl jeden motor. Ten přestal fungovat. Plamen po chvilce zhasl a koule vystřelila další lano. Tentokrát Onyxe zasáhlo. Začalo se provrtávat dovnitř. Jeden z kulometů po lanu začal pálit a přestřelil ho. V Onyxovi zůstala opět zaseknutá špička. Tentokrát ale stačila do trupu vyvrtat díru.
„Dekomprese ve skladu 3! Opakuji dekomprese ve skladu 3!“ zařvala Colomba.
„Až znovu začne vypouštět ten plyn, střílejte do té díry, odkud jej vypouští,“ rozkázal Tony.
„Ano pane!“ odpověděl mu Aaron a zadával další příkazy. Pořádně otlučená koule se natočila, otevřela otvor, ze kterého začal vycházet plyn. Jedna z raket zamířila do něj. Proletěla jím, a jakmile narazila do něčeho uvnitř, vybuchla, podpálila plyn a zřejmě ještě hodně věcí, protože koule explodovala.
Výbuch byl vidět i z povrchu planety. Onyx se však v té době nacházel ve vrchních vrstvách atmosféry a tak ho výbuch zahnal na sestupnou orbitu. Colomba dělala, co mohla, ale Onyx sestupoval špičkou dolů k povrchu planety. Povrch lodi začal hořet. Colomba alespoň poupravila směr stoupání, a tak byl Onyx natočen k povrchu planety svou spodní stranou. Colomba zažehla hlavní motor, ale kvůli jednomu nefunkčnímu se jí nedostávalo dostatečného výkonu.
„Nějaké návrhy?“ zeptal se komandér.
„Skočíme do warpu,“ odpověděla mu Colomba a zadala blízké souřadnice.
„Jste si jistá? Nikdo ještě v atmosféře nezrychloval do warpu,“ tázal se jí Aaron.
„Nikoho se neptám,“ řekla a zmáčkla tlačítko warp.
Michael se díval na oblohu. Nejdříve uviděl výbuch a teď nějaký asteroid směřující k nim. Vzal si dalekohled. Skoro to nepoznal, ale tvarem to připomínalo, Onyxe. Pokoušel se spojit vysílačkou, ale nic se nestalo. Objekt velmi rychle padal. Z ničeho nic se trochu naklonil. Michael zaostřil. V závalu ohně uviděl napsáno Onyx. Utíkal do Ninji a zastavil nabírání vody.
„Rychle! Vraťte se dovnitř! Padá na nás Onyx!“ zařval na zbytek týmu. Všichni utíkali zpět. Mysleli jen na to, že zde budou muset žít do konce života. Onyx se zvětšoval. Už zabíral čtvrtinu oblohy. Michael ještě zjistil, že jeho motory běží, nemají ale žádný účinek. Začal s Ninjou stoupat. Vypadalo to, že moc pozdě. Onyx byl nyní obrovský. Najednou, ale zrychlil a skočil do warpu. Vytvořil tím ale obrovskou tlakovou vlnu. Ninju přitlačila znovu k zemi. Trochu se poškrábal. Michael popadl vysílačku.
„Onyxi, tady Ninja, ozvěte se!“
„Tady Onyx, jsme živi a zdrávi. A co vy?“ zněl z vysílačky Tonyho hlas.
„Co to sakra bylo za manévr?“ odpověděl Bray.
„Neptejte se a sbírejte vodu. Mám žízeň. Onyx končí.“
„Hurá!“ řekl ještě znaveně Michael a zapojil hadici na sbírání vody. Sám se jí trochu napil a vzal si další chomáč té jedlé vaty. Opravdu mu chutnala.
„Hlášení škod!“ řekl Tony.
„Přišli jsme o jeden motor z osmi, o jednu raketovou platformu, proražení trupu na jednom místě. Unikání vzduchu zastaveno. Rozvodná síť lehce poškozena. Komunikační systémy plně funkční. Podpora života plně funkční. Zkrátka zbytek je plně funkční,“ odpověděla mu Colomba.
„Dobře, Ninjo, okamžitě se vraťte. Nechceme potkat další koule.“
„Dobře, mizíme odsud,“ odpověděl mu Michael z planety. A tak skončilo drama, odehrávající se kolem jedné zapadlé planety.

Snad se vám bude líbit. Musím vás ale upozornit, že teď budu 2 týdny na dovolené, takže teďka chvilku nebude nic. Budu tam samozřejmě psát a kdybych se nějakým zázrakem dostal k wifině, tak to sem hodím.
EDIT: Přidal jsem anketu.

Tak jsem se rozhodl, že jako náhradu za dva týdny bez První hrozby vám sem dám ten právě dopsaný a zkontrolovaný 6. díl:

Kapitola VI.
Závislost
stav posádky: 68 lidí

Problém se zásobami byl dočasně vyřešen a Onyx mířil k dalšímu solárnímu systému. Tentokrát to bylo trochu dál a tak Onyx cestoval téměř 5 dní. Jídlo a voda byly přísně střeženy, aby nedošlo ke krádežím. I při přísném dávkování totiž voda vydrží sotva měsíc.
V jednom ze skladů hlídal jeden z vojáků jedlou vatu, jak ji komandér nazval. Poslední útok koulí porušil nějaké vedení a světla nefungovala, jak by měla.
„Víš co, běž se vyspat. Pořád tady jenom zíváš a pospáváš. Já to zvládnu,“ řekl voják druhému hlídači. Ten kývl a odebral se ze skladu pryč. Voják na chvíli zavřel oči. Z té tmy ho bolely. V zajetí klidu relaxoval. Myslel na Zemi a svou rodinu na ní. Pousmál se. Najednou se ovšem ozval zvuk padající bedny. Voják přestal snít a otevřel oči. Ozvalo se to ze sekce před ním.
„Je tam někdo?“ zeptal se do tmy. Nic se neozvalo. Voják znovu zavřel oči. Tentokrát si představoval svoji pětiletou dceru. Něco ho píchlo do břicha. Podíval se. Do těla mu vedl drát. Uvědomil si, co to znamená. Chytil ho, ale někdo už do něj pustil proud. Voják spadl na zem a začal se zmítat v křečích. Podíval se před sebe. Stála tam postava s taserem v ruce. Nad ním stála druhá postava s železnou tyčí v ruce a praštila ho do hlavy.
Takayoshi se náhodou díval na sken známek života, když v tom uviděl, že dvě postavy ve skladu jídla obklíčily nějakého vojáka. Klikl na ně. Byli to dva vědci. Takayoshi přepnul na kameru. Ležel tam voják a dva vědci kradli jedlou vatu.
„Komandére, tohle musíte vidět!“ řekl Takayoshi a ukázal záznam komandérovi.
„Co to je za blázny, Michaele, jdi tam s týmem mariňáků a zadrž je,“ rozkázal komandér.
„Ano pane!“ odpověděl mu Michael a odběhl do ubikací mariňáků.
„Robe, to stačí. Objeví nás tady!“ řekl jeden z vědců. V ruce držel krabici, do které druhý muž házel vatu. Uslyšeli kroky.
„Tak jo padáme odsud,“ řekl druhý a přestal krást. Oba odešli. Za chvíli se, ale vrátili a pokračovali v krádeži. Kroky byly blízko. Michael už je viděl.
„Hej! Ruce za hlavu a lehnout na zem. A vy vlevo odhoďte tu krabici! Teď!“ zařval na ně a vzal si do ruky pistoli. Oba dva vědci hlasitě polkli a začali utíkat. Michael střelil jednoho z nich vedle nohy, s nadějí že ho to odradí. Začali utíkat ještě rychleji.
„Sakra,“ řekl Michael a začal je pronásledovat. Současně jim střílel pod nohy. Vědci to ignorovali. Michael se zastavil a začal mluvit.
„Pokud okamžitě nezastavíte, tak vás zastřelím!“ Jeden vědec se zastavil a řekl:
„To neuděláte,“ a začal utíkat dál. Michael zamířil a střelil ho do nohy. Vědec spadl na zem a začal řvát bolestí. Druhý mezitím utekl. Opustil sklad. Michael ho pronásledoval. Vědec utíkal hangárem do strojovny. Cestou vrážel do všech, kteří mu stáli v cestě.
„Zastavte ho!“ křičel po hangáru Michael a střelil. Netrefil se. Ve strojovně nikdo nebyl a tak se vědec schoval za jednou z beden. Michael se tam přiřítil a začal prohledávat každý kout strojovny. Když se zrovna díval do jednoho rohu, ucítil v zádech bodnutí. Taser. Otočil se a uviděl vědce. Poznal ho, byl to jeden z expedice na planetu. Michael na něj namířil zbraň, ale vědec již do drátu pustil elektřinu. Michael se tomu snažil odolat, ale ruka se mu začala nekontrolovatelně hýbat. Alespoň zmáčkl spoušť. Dlouho se netrefoval a rozstřílel některé věci ve strojovně na padrť. Když už padl k zemi a téměř pustil pistoli z ruky, trefil se vědci do ramena. Ten upustil taser a padl k zemi. Do místnosti se přiřítili ostatní mariňáci a sledovali situaci. Michael omdlel vysílením k zemi a pár metrů před ním ležel postřelený vědec.
Michael naštěstí ani jednoho nezranil vážně. O den později na ošetřovně probíhalo vyšetřování.
„Víte, já odpustím mnoho hříchů, ale co je absolutně nepřístupné, je kradení jídla. Chci vědět, proč jste to udělal?“ zeptal se komandér pachatelů.
„Bez té vaty se nedá žít. Já ji potřebuji. Teď!“ odpověděl mu vědec. Komandér se od něj otočil a přemýšlel, co s nimi udělá. Přišel k němu doktor a začal mluvit:
„Vypadá to, že si na té vatě vypěstovali závislost. Oni ji ochutnali jako první, takže se objevila dříve, ale později se objeví u všech členů posádky. Včetně mě a vás. Zdá se, že jsme právě objevili další problém,“ vysvětlil doktor a odešel k poručíku Morrisonovi. Tony se obrátil zpět na vědce a usoudil, že za to nemůže. Z intercomu se náhle ozval Michaelův hlas.
„Komandér do jídelny! Opakuji, komandére, dostavte se okamžitě do jídelny!!!“ Tony se rozeběhl směrem do jídelny. Když tam doběhl, neuvěřil svým očím. Mariňák tam držel vzpírajícího se Takayoshiho u pasu.
„Dejte mně více vaty!!! Prosím!!! Nechte mě být!“ křičel po celé jídelně Takayoshi. Komandér přistoupil k jednomu z mariňáků.
„Doneste uspávací pušku,“ pošeptal mu do ucha a šel k Takayoshimu. Díval se na něj ze všech možných úhlu a čekal na mariňáka. Ten přiběhl s jednou uspávací puškou. Předal ji komandérovi. Ten ji odjistil a namířil na Takayoshiho.
„Víš, budeš ještě muset nacvičovat naštvanost. Moc ti to nejde,“ řekl chladně a vystřelil. Šipka se mu zasekla do ruky. Na chvíli se zklidnil a poté pokračoval ve řvaní. Tony se nad tím podivil a střelil další šipku. Takayoshi se opět zklidnil a vypadal unaveně. Stále, ale nechtěl upadnout do bezvědomí. Tony střelil další šipku. Tohle ho musí skolit, řekl si. Takayoshi skutečně neodolal a upadl do bezvědomí.
„Vemte ho na ošetřovnu. A spoutejte ho,“ rozkázal mariňákům Tony a přemýšlel nad mnoha věcmi. Třeba, jak to že odolal třem uspávacím šipkám. No nic, řekl si v duchu a šel na ošetřovnu.
„Taky ho to dostalo?“ zeptal se doktora.
„Jo. Máme hlášeny další případy. Většina byla na té planetě,“ odpověděl mu.
„To znamená, že i Michael brzy začne šílet,“ vydedukoval si Tony.
„Správně. Snažím se přijít na to, která látka způsobuje tu závislost. Rozbor je téměř hotový, takže do hodiny to zjistím. Ještě jedna zvláštní věc. Na plukovníkovi Brayovi se to zatím ještě neprojevilo,“ vysvětlil doktor. Komandér odešel na můstek, podívat se na Michaela. Nevěřil svým očím. Michael pracoval a vypadal jako vždy. Zkusil na něj promluvit:
„Hej, Miku, vypadáš v pohodě, na to že…“ přemýšlel co říct. Michael se na něj podíval nechápavým pohledem.
„No, však víš,“ pokračoval nejistě Tony. Michael si to domyslel a odpověděl mu:
„Jo, cítím se fakt skvěle. I doktor říkal, že jsem v pohodě.“ Poté pokračoval v práci.
Skvělé, řekl si Tony v duchu a odešel si odpočinout do své ubikace. Natáhl se na postel a vypnul mozek.
„Komandére, okamžitě se dostavte na ošetřovnu, opakuji. Komandére, okamžitě se dostavte na ošetřovnu,“ ozvalo se z intercomu krátce poté.
„Sakra!“ řekl Tony a odešel. Ošetřovna byla plná šílených pacientů. Byl tam dokonce i Felix a Aaron. Tony se díval do očí každého z nich. Najednou mu někdo zaklepal na rameno. Byl to Lindström.
„Dokončil jsem analýzu. A zřejmě vím, jaká je to látka,“ řekl mu.
„No, tak jaká to je?“ zeptal se ho Tony a čekal na odpověď. Potom se podíval Brandonovi do ruky. Držel chomáč vaty. Asi ji má pro nějaké experimenty, řekl si a dále očekával odpověď.
„Stejně byste si název nezapamatoval. Jde o to, že znám pachatele a mohu začít „léčit“,“ vysvětlil mu doktor.
„Dobře, tak léčete,“ rozkázal Brandonovi a začal se mu dívat do očí.
„Co je to s vámi?“ zeptal se ho. Snažil se komandéra obejít, ale Tony si před něj vždy stoupnul a zabránil mu v tom. Najednou mu Tony jednu vrazil a vytrhl mu chomáč z ruky. Nacpal si ho celý do pusy. Dva hlídající mariňáci ho chytili za ruce, ale Tony se nedal a oběma přerazil nos. Jeden z lékařů však k Tonymu přiskočil a píchl mu do krční žíly uspávací látku. Nezabralo to a Tony lékaře praštil vší silou do břicha. Odletěl 2 metry a rozbil skleněnou vitrínu jedné skříně.
„Chcu víc!!!“ zařval Tony. Mariňák, který ležel na zemi, sáhl po uspávací pušce a střelil Tonyho 3 šipkami. Ten padl k zemi a začal chrápat. Lindström se zvedl a podotkl:
„Ta látka zvyšuje fyzickou odolnost a zmnohonásobuje rychlost regenerace. Navíc bojuje s cizími látkami. Je to takový „ochránce“.“ Mariňák se začal tvářit hrozně divně. Doktor k němu přišel a zeptal se ho:
„Jsi v pořádku?“
„Já mám potřebu. Chci tu vatu,“ odpověděl mu mariňák. Lindström to čekal.
„To je v pořádku. Pracuji na léku. Brzy to skončím. Budeš v pohodě,“ uklidnil ho a šel za Michaelem. Dokončil totiž rozbor jeho krve. Měl pro něj dobré i špatné zprávy.
„Kterou chcete slyšet první?“ zeptal se Michaela.
„Třeba tu dobrou,“ rozhodl se Bray a začal Brandonovi naslouchat.
„Vaše tělo si vytvořilo protilátku,“ odvětil mu Lindström.
„No vida, a jaká je ta špatná?“
„Zároveň ale začalo vyrábět tu špatnou látku. Vznikla tím nová látka, která vám dává odolnost, zrychlenou regeneraci, možná i zvýšené fyzické schopnosti, ale potlačuje agresivitu. A já to nedokážu odstranit,“ oznámil mu Lindström.
„Wow, takže jsem teďka takový Superman? Skoro se neunavuji a teď chápu mnoho věcí. Můžete z mé krve vyrobit lék?“ odvodil si Michael.
„Už na tom pracuji, Supermane. Problém je, že už začínám pociťovat účinky té látky. Nejradši bych vás teď uškrtil a..a..a..“ nestačil to doříct a doktor upadl do bezvědomí. Michael ho zvedl a položil ho na postel. Podíval se na ostatní doktory. I oni se cítili divně a někteří upadali do bezvědomí. Přemýšlel, co teď budou dělat. Nikdo se již necítí tak, aby mohli dokončit výzkum. Napadl ho jediný člověk, který to teď dokáže. On sám. Rozběhl se do laboratoře, ve které Brandon Lindström dělal lék. Na chodbách leželi lidé v bezvědomí a nikdo jim nepomáhal. Ani Michael.
V laboratoři leželo na zemi pár vědců. Na stole byl otevřen notebook s výzkumem doktora Lindströma. Podíval se na něj a začal chápat složité vzorce. Dlouho seděl nad notebookem a mikroskopem, až najednou zjistil, jaká to zázračná látka vynuluje účinky závislosti. Otevřel skříň s ampulkami různých látek a začal je různě míchat. Po deseti minutách vyrobil dostatečné množství léku a začal s aplikací.
Tony zamhouřil oči a podíval se na strop. Byl na ošetřovně a cítil se, jako kdyby měl kocovinu. Tentokrát u něj nikdo nestál. Na ošetřovně leželo mnoho lidí, většina z nich byla v bezvědomí. Bylo to jako v nějakém hororu. Pootočil hlavou a uviděl Michaela, jak aplikuje lék na poslední lidi.
„Hej, Michaele,“ řekl znaveným hlasem. Michael píchl poslednímu členovi posádky lék a podíval se na Tonyho. Začal s vysvětlováním.
„…a tak jsem zachránil celou posádku,“ ukončil vysvětlování Michael a odešel k dalšímu pacientovi, který se probral. Tony se pousmál a zavřel oči. Michael Superman, skvělé, dodal si v duchu a usnul.

Prý je to slabší díl, ale i tak: Enjoy it.

Takže: Vzhľadom na tvoj vek, je to celkom slušné. Nieje to ešte poviedka ktorá chytí čitateľa do pasce závislosti, alebo nedočkavosti na ďalšie pokračovanie, ale určite nieje zlá.
A ešte k tým príspevkom od čitateľov: Pozri si počet príspevkov a počet zobrazení v rubrike "Vaše povídky" a dostaneš odpoveď koľko ľudí ju minimálne otvorilo. Nie všetci ju museli aj prečítať, ale na približný počet to môže stačiť.
Osobne ti neviem pomôcť, že toto a toto oprav, alebo toto a toto vynechaj a tak podobne.
Skús si ju porovnať s niektorými ktoré sú tu uverejnené a zistiť ako ju poupraviť.
Najskôr by vedel pomôcť niektorý skúsenejší korektor.

Úplně souhlasím s Pukem, na to kolik ti je, je povídka hodně dobrá, jak nápadem tak i zpracováním. Jen tak dál pokračuj a za chvíli budeš psát povídku na úrovni zkušených povídkářů.

Tak jsem se čerstvě vrátil z dovolené, na které jsem napsal další díl. Je trošku delší než ostatní, ale to snad nevadí. Nebudu zdržovat, zde je:

Kapitola VII.
Hříčka přírody
stav posádky: 67 lidí

„Kolikátá je to už soustava?“ zeptal se komandér po příletu do další sluneční soustavy. Potřebovali totiž najít zdroj nové obživy. Jíst vatu a následně ji zajídat lékem nebylo příliš vyhovující. Už to trvalo týden.
„Pátá, pane,“ odpověděla mu Colomba.
„Dobře, Takayoshi, začni se skenem soustavy a nezklam mě,“ rozkázal Takayoshimu Tony a byl napjatý. 20 minut všichni se zatajeným dechem čekali, jak dopadne sken.
„Třetí planeta je vhodným kandidátem pro průzkum, pane,“ oznámil radostně Takayoshi. Všichni si ulevili a začali jásat.
„Jo!!! Michaele vezmi svůj tým a prohledejte tu planetu skrz naskrz,“ poručil komandér. Michael odběhl a připravil svůj tým. Celá posádka měla samozřejmě radost.
Ninja se odpoutal od Onyxe a zamířil k planetě. Její atmosféra byla toxická, tlak byl vyšší než na Zemi a gravitace trochu větší. Ninja proletěl mraky a vyhledal vhodné místo pro přistání. Povrch byl hornatý a tak to bylo obtížné.
„Co je tamto?“ zeptal se Michael, když obhlížel dalekohledem okolí. Ukázal prstem na horizont. Byly tam prazvláštní útvary. Jeden vědec mu odpověděl.
„Nevím pane, vypadá to jako pozemní koráli.“
„Myslíte, že je bezpečné to prozkoumat?“ zeptal se Michael.
„To nemůžu vědět. Musíme jít blíž.“
„Ale je to bezpečné.“
„Určitě to říct nemohu, ale řekl bych, že to stojí za to,“ ukončil rozhovor vědec a zamířil směrem k horizontu. Michael ještě rozkázal, aby někdo zůstal u lodi a vyrazil za vědcem. Cesta trvala přibližně 20 minut, protože se šlo do kopce. Když dorazili ke „korálům“, začal Bray prozkoumávat okolí. Vědec se přiblížil k jednomu z korálů. Byl asi 4 metry vysoký a velmi složitě rozvětvený. Vědec se ho dotkl a konstatoval:
„Myslím, že je to bezpečné. Dejte mi nůž. Uříznu konec jedné větve a řeknu jestli je to k jídlu.“ Michael mu podal kudlu. Vědec ji zabodl do jedné větve. Vytekl z ní zvláštní sliz. Vědec jej zachytil do zkumavky a celou větev uřízl. Podíval se jak vypadá uvnitř. Na povrchu byl krunýř, pod ním něco na způsob dužiny a uprostřed onen sliz.
„Plukovníku, zaneste to do Ninji a řekněte doktoru Fordovi, ať provede testy na obsah toxinů a provede rozbor.“
„Budu tam hned,“ odpověděl mu, vzal vzorky a uháněl zpět k Ninjovi. Díky té zázračné látce tam byl do deseti minut. Provedl, co mu rozkázal vědec a počkal si na výsledky. Vědec mezitím prozkoumal okolí a našel celý les korálů. A vedle i krásnou plošinu pro přistání. Doktor Ford dokončil výsledky a byl velice potěšen. Koráli byli vhodní ke konzumaci.
„Skvělé, vrátím se ke zbytku týmu a oznámím jim to,“ rozhodl se Michael, když v tom se z vysílačky ozval vědcův hlas.
„Pane, našli jsme celý les těch korálů a plošinu k přistání.“
„To je dobře, je to totiž jedlé. Přistaneme vedle vás a vezmeme jich co nejvíc!“ odpověděl mu Michael. Pilot nastartoval Ninju a odletěl směrem k údajnému lesu. Byl vidět i z výšky. Michael tu zprávu okamžitě poslal na Onyxe. Ti mu poblahopřáli a rozkázali nasbírat toho co nejvíce.
Když Ninja přistál na malé plošině, hrdinně z něj vystoupil Michael s motorovou pilou. Korály uřezávali asi dvě hodiny, když jim začalo docházet místo. Rozhodlo se uřezat posledního korále a letět zpět na Onyxe.
„Pane!“ vykřikl najednou jeden z hlídajících mariňáků.
„Co se děje?“ zeptal se ho Michael. Mariňák ukázal před sebe. Hlína se tam nadzvedávala a vypadalo to, že se pod zemí někdo plazí. Blížilo se to k nim. Michael do toho střelil. Nadzvedávání se zastavilo a ze země vyskočila 5 metrů dlouhá, stonožce podobná, příšera. Na hřbetě a břiše měla brnění. Něco co vypadalo jako ústa se skládalo z kusadel a zubů, které, když se zavřely, tvořily jakousi iris. Příšera iris otevřela a začala mocně křičet. Poté dopadla na zem začala se plazit směrem k Michaelovi. Ten do stonožky začal střílet. Brnění ji v pohodě uchránilo. Stonožka byla stále blíž a Michael jí uskočil z cesty. Mariňák jen na chvíli zaváhal a stonožka ho sežrala.
„Pane bože, co to je za hříčku přírody?“ zeptal se sám sebe Michael a vstal ze země. Oprášil si kalhoty a podíval se na stonožku. Opět mocně zařvala a z huby jí vyletěl kus nohy. Poté se obrátila na Michaela a začala se obrovskou rychlostí plazit na něj. Michael nestačil uskočit a stonožka jej nabrala kusadlem a snažila se ho nacpat do huby. Michael po ní skákal a střílel do citlivých míst. Stonožka začala řvát bolestí a zvedla hlavu. Michael se i přes jeho superschopnosti neudržel a spadl na zem. Stonožka úderem ocasu rozbila korál na kousíčky.
„Pilote! Aktivujte kulomet a střílejte po ní!“ rozkázal na zemi ležící Michael. Pilot neváhal a zmáčkl několik tlačítek. Ze střechy se vysunul rotační kulomet, podobný těm na Onyxovi. Začal střílet. Vypálil po stonožce asi 50 kulek. Krunýř to téměř nepoškodilo, stonožka se ale na chvíli zastavila. Kulomet začal nepřetržitě pálit. Stonožka se naštvala a vyrazila po Ninjovi.
„Granátomet!!!“ zařval do vysílačky Michael. Ze spodní díry kulometu, ze které dosud nic nevystřelilo, vyrazil obrovskou rychlostí granát. Když se dotkl krunýře explodoval. Stonožka se zastavila a začala řvát. Otevřela při tom iris. Pilot vycítil příležitost a střelil jí do huby granát. Ten vybuchl až uvnitř těla stonožky. Stonožka se rozervala zevnitř a zemřela. Všichni si ulevili. Tedy dokud neuviděli dalších asi 10 stonožek plazících se v podzemí.
„Okamžitě všichni do Ninji!!!“ zařval Michael a vrátil se do Ninji. Pilot nastartoval motor. Stonožky se blížily a vyskočily z podzemí. Trvalo to až nepříjemně dlouho. Raketoplán se konečně zvedl trochu do výšky. Jedna ze stonožek po něm vyskočila a odřela kusadlem spodek. Když už byl asi v desetimetrové výšce, plivla po něm stonožka něco černého. Nebylo to vidět, a tak se tím posádka nezabývala a zamířila do vesmíru. Všechny stonožky začaly sborově řvát.
„Uff, to bylo o fous,“ ulevil si Michael a sundal si helmu. Všichni to udělali také a odložili je do polic nad sebe. Ninja zamířil ke své mateřské lodi. Zdálky se zdála docela malá, ale jakmile se s Ninjou přiblížili na několik kilometrů, zabrala celé přední okno. Byla to nádherná podívaná. Pilot požádal o přistání, provedl otočku a připoutal se spodkem k lodi. Všichni si sborově oddechli. Byli „doma“. Celá posádka vlezla do lodi a Onyxem se jako elektřina drátem roznesla radostná i smutná zpráva. Vědci se dali do zkoumání toho korálu a ostatní si připíjeli na jejich zachránce. Kdežto kdesi v kosmu na povrchu Ninji se cosi pohnulo. To černé, co po nich jedna ze stonožek plivla, byla ve skutečnosti larva. Vylezla z nějaké škvíry a zamířila si to na povrch Onyxe. Byla o poznání větší, než v okamžiku plivnutí. Měřila již 30 centimetrů.
Takayoshi zapnul intercom a začal mluvit:
„Dlouho jste čekali a strádali. Avšak nyní jsme vás, naši posádku, zachránili. Jak jste již všichni slyšeli, výprava která se vydala na planetu, se vrátila a přinesla s sebou velmi nadějný náklad. Dokončil jsem testy a s radostí konstatuji, že náklad, něco na způsob korálu, je vhodný k jídlu!“ Z chodby vedoucí k laboratoři uslyšel hlasité ‚Jóóó!‘. Pousmál se a pokračoval. „Navíc máme našeho nového zdroje potravy dostatek na další 2 měsíce. S trochou přísnějšího dávkování i na 3. A to proto, že korál je velmi, velmi výživný. A děkujte hlavně Michaelu Brayovi a jeho týmu. Bohužel však mám i špatnou zprávu…“ Takayoshi pokračoval ve svém proslovu, kdežto stonožka se neustále snažila najít v té nedobytné lodi díru. Po chvíli si asi uvědomila, že nic takového nenajde a vylezla na hřbet lodi. Přitiskla se k němu a začala pomalým tempem růst. Senzory to, bohužel pro ni, zaznamenaly.
„Děkuji za váš čas a… a… Forde co j…“ Taketou vypnul intercom. Posádka, která poslouchala jeho proslov, se zarazila. Co tam tak důležitého objevil?
„Co myslíš Takayoshi?“ zeptal se ho Ford. Byli s Takyoshim velmi dobří přátelé. Chodili spolu na univerzitu. Přestože se jmenoval William, Takayoshi mu neřekl jinak než Forde a nikdo se neptal proč.
„Senzory ukazují, že na vrchu lodi máme známku života. Teda není to nikdo z posádky, ale vyzařuje to, ať je to cokoli, velké množství tepla,“ osvětlil Wiliamu Fordovi situaci Takyoshi. William se přisunul k Takayoshiho pracovnímu stolu. Podíval se na senzory a řekl:
„Je to poblíž toho místa, kde to lano přerušilo vedení. Ty senzory tam asi blbnou,“ vysvětlil si to Ford a odstrčil se od stolu.
„To mě nenapadlo. Sorry za falešný poplach. Pošlu tam tým opravářů,“ omluvil se Takayoshi a zvedl telefon.
„Počkej! Hrozně rychle se to pohybuje. Už je to v dosahu jiného senzoru. Není to chyba,“ zastavil ho Ford. Oba se nevěřícně podívali na obrazovku. Jejich společné IQ sice bylo 290, ani jeden si to ale nedokázal vysvětlit.
„Kamery!“ napadlo Takayoshiho.
„Jo, jasně,“ souhlasil Ford a začal klapat něco na klávesnici. Nedaleko od stonožky se vysunula kamera. Nebylo vidět nic. Jen železný povrch lodi a záplaty po dírách v trupu.
„Otoč ji více doleva!“ rozkázal Taketou. Ford zmáčkl nějaké tlačítko a kamera se otočila přibližně o 45° doleva. Stonožka na ni vystartovala a kusadlem ji utrhla. Bohužel se to stalo tak rychle, že to ani jeden z vědců nestačil zaznamenat. Ford uskočil a řekl:
„Co to sakra…“
„Přepni na jinou kameru,“ poručil Takayoshi. Ford znovu začal zadávat příkazy. Na obrazovce se objevil obraz z jiné kamery. Ani jeden z vědců nemohl uvěřit svým očím. Na obrazovce uviděli 20 metrů dlouhou stonožku. Snažila se prokousat plátování.
„Popis sedí na ty stonožky na planetě. Dívej se. Ona roste,“ konstatoval Takayoshi a ukázal prstem na ocas stonožky, který se pomalu oddaloval od těla.
„Musíme upozornit komandéra!“ řekl Ford a vzal si do ruky telefon. „Komandére, okamžitě se dostavte do laboratoře, máme naléhavou situaci. Opakuji, komandére dostavte se do laboratoře. Hned!“ ohlásil a položil jej. Nemohl spustit oči z obrazovky.
„Tak co se děje?“ zeptal se po svém příchodu do laboratoře. Podíval se na obrazovku a jeho tvář trochu sklesla. „Ou, to si snad děláte srandu? To je trik, že? Nějaký kanadský žertík,“ vysvětloval si situaci a otočil se na Takayoshiho.
„Ujišťuji vás, že je to skutečnost. Ne, přísahám na svou duši, že je to pravda,“ ujistil ho Taketou. Komandér přiblížil oči k obrazovce a začal přemýšlet. Jako vojáka ho napadlo jediné řešení.
„Vystřelte po tom dávku z kulometů. Snad ho to naučí,“ rozkázal a odklonil se od obrazovky.
„Pane, nemůžeme zabít každé zvíře, na které narazíme, mohli bychom ho studovat,“ protestoval Ford.
„Fajn, tak si to studujte. Studujte si tu příšeru, která se nám plazí po zádech a snaží se mermomocí dostat dovnitř,“ naštval se Tony a podíval se znovu na obrazovku „Dívej, vždyť na nás vypouští kyselinu či co,“ poukázal na obraz na obrazovce. Všichni se na ní obrátili a znovu nevěřili svým očím. Stonožka skutečně z huby stříkala jakousi látku, která začala rozežírat plátování. Na chvíli přestala. Poté zvedla hlavu do výšky a vší silou udeřila do rozežrané části. Lodí to otřáslo.
„OK, jdeme ji zničit,“ odsouhlasil Ford a naklapal nové příkazy do jiného počítače. Kulomety, které se nacházely nedaleko příšery, se vysunuly. Stonožka vyrazila proti jednomu z nich. Nestihla zaútočit a kulomety začaly pálit dávky explozivních kulek. Stonožku to akorát naštvalo a zaútočila proti jednomu z kulometů. Snažila se ho ukousnout, ale držáky u kulometů jsou trochu bytelnější než ty od kamer. Ford je zasunul aby předešel poškození.
„Skvělé, ještě k tomu je nezničitelná. Máte ještě nějaký nápad Forde?“ řekl Tony a podíval se na Forda.
„Já bych jeden měl,“ řekl právě příchozí Aaron. Všichni se na něj podívali a byli plní očekávání.
Na přídi se jedna z mnoha platforem pro rakety vysunula. Teď již 40 metrů dlouhá stonožka se začala plazit směrem k ní. Platforma vystřelila raketu. Bylo to sice extrémně nebezpečné, ale posádka se té příšery zbavit musela. Raketa letěla obloukem a zaměřovala hlavu stonožky. Ta se na ní dívala zvláštním útvarem na vrchu hlavy. Zakřičela. Nebylo to samozřejmě slyšet a tak okamžitě přestala. Raketa se blížila a stonožka ji stále jen pozorovala. Když raketa narazila na hubu stonožky, explodovala a stonožka couvla. Nic jí to však neudělalo.
„No to si děláte srandu. Mě už nic nenapadá, vás jo?“ naštval se Willford a zapnul intercom. Vysvětlil posádce situaci a usadil se do pohodlného křesla v laboratoři.
„Pane, co nepilotované stíhačky? Těch máme asi 50 a zatím jsme je nepoužili. Letka by mohla stonožku dostat,“ napadlo Takayoshiho. Tonymu se to líbilo, a tak to odsouhlasil. Letku vedl Robert Reese mladší. Robert je letecké eso, lítal snad se vším, co má křídla, a má ohromnou výdrž. Několikrát si komandérovi stěžoval, že piloti nemají co na práci a vycházejí z formy. Tony ho konečně vyslyšel. Řízení nepilotované stíhačky ho bavilo, protože mohl mnohem více riskovat. Řídily se ve speciálních místnostech nedaleko hangárů, které vypadaly jako kokpit. Hangáry Onyxu nesly 50 těchto smrtících strojů.
Tři z osmi startovních tub se otevřely. Do každé se vlezly 3 stíhačky a přistávat jich tam v nouzi mohlo i pět. Ze všech tří se tedy vystřelilo celkem 9 letounů. Sestavily formaci a zamířily k hřbetu lodi. Robert formaci vedl a tak zaútočil první. Rotačním kulometem, nacházejícím se na spodku stíhačky, vystřelil dávku 50 nábojů. Stonožce to nic neudělalo a tak vystřelil raketu. To udělalo dalších 5 pilotů a tak brnění příšery muselo odolat nárazu 6 raket. Odolalo.
„Začíná mě štvát. Mrcha jedna obrovská,“ nadával do rádia Robert, zrovna když proletěl nad ní.
„Musíte více spolupracovat. Zaútočte ze všech stran najednou. Snad se alespoň odrazí od lodi,“ rozkazoval z laboratoře, která se stala jakousi základnou, Tony.
„Ano pane,“ odpověděl mu Robert. „OK, slyšeli jste ho. Zaútočíme ve formaci ‚kleště‘. Alfa konec,“ rozkázal ostatním pilotům Reese a udělal manévr.
„Bravo rozuměl,“
„Golf rozuměl,“
„Sierra slyšela,“
„Charlie rozuměl,“
„Delta slyšela,“ ohlašovali se postupně všichni piloti a uzavírali formaci. Stonožka byla obklíčena 9 letouny, které stály na místě 200 metrů od ní. Postupně je všechny pozorovala a čekala, co udělají.
„Jdeme na to lidi,“ řekl Robert a stiskl tlačítko na kniplu. Z kulometu začaly létat kulky. To udělali i ostatní a stonožka se pouze naštvala. Začala hlavou mlátit do povrchu lodi. Vevnitř se to začalo otřásat.
„Sakra, co to je? Háže to s námi jako kostkami v kalíšku!“ zanadával si komandér poté, co spadl na zem a na něj se svalily věci ze stolu.
„Sorry. Zkusíme rakety,“ omluvil se Robert a přestal střílet.
„Ále, jen aby to nebylo ještě horší,“ nesouhlasil komandér a chytil se ocelové trubky. Piloti zmáčkli druhé tlačítko na kniplu a ze stíhaček vystartovaly rakety. Komandér měl pravdu, stonožka se naštvala ještě více a začala do lodi mlátit i ocasem. Tony se ani nenadál a už ležel na zemi s kusem trubky v ruce. A aby to bylo horší, stříkala na něj horká voda. Odplazil se pryč a celý promočený vzal do ruky vysílačku.
„Krucifix, tady snad nikdy nebude klid! Zastavte palbu! Tohle nikam nevede.“ Vzal do ruky jakýsi papír a utřel si ním obličej.
„Néé! Bože, to byly velmi důležité papíry. Teď to budu muset vypočítat znovu!“ vynadal mu Ford a hodil mokrý papír do koše. Tony si sám pro sebe cosi zamumlal a odešel do své kajuty.
„Dobře, vrátíme se,“ řekl ostatním pilotům Robert a připravil se odletět. Stonožka však otevřela iris a stříkla po Sieře a Deltě kyselinu. Obě to dostali a jejich stíhačky se rozpadly. Stonožka namířila na Roberta a stříkla po něm kyselinu. Robert však stihl zareagovat a uhnul kyselině na bok.
„Co to bylo? Onyxi okamžitě otevřete hangáry! Všichni ostatní se vracíme.“ Stíhačky se otočily a zamířily z dosahu stonožky. Charlie však letěl přesně nad hlavou stonožky a ta po něm okamžitě vyskočila. Stíhačku si narvala do pusy a přesně v polovině zavřela iris, a tak ji roztrhla na dva kusy. Snědla je, ale zřejmě jí moc nechutnaly, protože je vyplivla do kosmu. Zbytek stíhaček se naštěstí dostal do hangárů a zachránil se tak od zničení. Stonožka znovu na povrch lodi vypustila dávku kyseliny a udeřila do té díry.
Všechny hlavní mozky lodi se soustředily na vytvoření plánu. Nic je však nenapadalo a přestávalo je to bavit.
„Teď by se nám hodil Andy a jeho intelekt,“ říkal si Taketou.
„Felix na něm prý začal dělat. Už má ruce a jednu nohu. Bude to však trvat několik dní,“ odpovídala mu Colomba, která se snažila také.
„To je moc dlouho. Mezitím nás ta stonožka roztrhá na kusy. Nebo nás nějak dostane do atmosféry a my shoříme,“ dramatizoval Ford a podíval se na Russo. Ta se nad něčím zamyslela, protože ji napadla šílenost.
„To je ono. Vletíme do atmosféry a ona shoří,“ řekla radostně.
„Jo a my shoříme s ní, protože ta atmosféra je poněkud hustší, než tehdy při tom šíleném manévru,“ nesouhlasil Takayoshi. Colomba si však plán v hlavě trochu poupravila.
„Tak jinak. Vletíme do vrchních vrstev atmosféry a skočíme do warpu. Protože tam bude atmosféra a odpor, měla by ta… příšera odlítnout a shořet v atmosféře!“ vysvětlila nový plán a pousmála se.
„To by mohlo vyjít, tedy za předpokladu, že ji warpový motor nevezme jako součást lodi,“ řekl Takayoshi a zavolal komandéra. Ten plán odsouhlasil, protože mu stonožka lezla na nervy a kvůli tomu ustavičnému bouchání si ani trochu neodpočinul.
A tak o hodinu později zamířil Onyx na planetu. Všichni byli plni očekávání a strachu.
„Posádko, připravte se na malé otřesy. Jo a taky na shoření,“ oznámil Tony do intercomu.
„Velmi povzbuzující,“ řekl ironicky Ford.
„Sklapněte, nebo už laboratoř nikdy neuvidíte,“ pohrozil mu naštvaný komandér a šel za Colombou na můstek. Ta tam kontrolovala souřadnice a procházela jednotlivé příkazy. Tony k ní přistoupil a začal se jí zvědavě dívat přes rameno, přičemž nasadil výraz, jakoby tomu rozuměl.
„Nezapomeňte to zkontrolovat. A to minimálně dvakrát,“ podotkl a usadil se do kapitánského křesla.
„Co asi dělám?!“ řekla Colomba a zavrtěla hlavou. Ty tak víš, co mám asi dělat. Totální cvok, dodala si v duchu a pokračovala.
Když se Onyx začal pohybovat, stonožka to poznala. Zvláštním útvarem na hlavě se podívala kam letí. Uviděla obrovskou modrozelenou kouli. Nevěděla, co to je, a tak pokračovala ve vypouštění kyseliny na povrch lodi.
Na můstku se už nacházeli komandér, první důstojník, navigační důstojnice, vojenský důstojník a Takayoshi s Fordem. Všichni, až na komandéra, byli zahlceni prací a kontrolami. Když je konečně dokončili, rozkázal komandér provést ten nejšílenější kousek, který lze s tak velkou lodí dokázat. Vstup do atmosféry a následně do warpu.
„OK, jdeme na to. Všichni se držte!“ řekl Michael a připravil se na otřesy.
„Jestli se se mnou to křeslo utrhne, tak mám dneska opravdu smůlu,“ zamručel si víceméně pro sebe Tony a také se připravil.
Onyx vyrazil směrem k planetě a vstoupil do atmosféry. Naklonil se směrem do vesmíru a jeho spodní strana začala hořet. Celá loď se začala nebezpečně otřásat a stonožka se pro svou jistotu přitiskla k povrchu a zaryla kusadla do vyhloubené díry.
„Přechod na nadsvětelnou rychlost za 5…4…3…2…1…TEĎ!“ zakřičela Colomba a zmáčkla tlačítko warp. Loď znenadání zrychlila a zpomalila až na oběžné dráze 6. planety od hvězdy.
„Takayoshi, nalézá se na našem hřbetu ta potvora?“ zeptal se Tony po skončení letu. Takayoshi se podíval na svoji obrazovku a položil si hlavu do dlaní.
„Je mi líto, motor vytvořil warpovou bublinu i kolem ní,“ řekl nešťastně a odešel do laboratoře. Ford se za ním vydal také.
„Budeme muset vymyslet jiný plán. Dejte se do práce,“ dodal komandér a odešel.
„A vy nic dělat nemusíte, že? Slavný komandér nemusí nic dělat!“ zakřičela za ním Colomba.
V laboratoři bylo opět ticho a všichni přemýšleli.
„Víte, možná přemýšlíme moc sofistikovaně. Co se zeptat někoho s… no, jednodušším myšlením?“ napadlo Takayoshi, protože jeho hlava se hemžila těmi nejsložitějšími plány. Ze všech členů posádky ho napadl jen jeden. „Co komandér? Toho by snad něco napadnout mohlo!“
„Toho? Co vím, tak jeho poslední „plán“ stál za velké houby,“ odpověděla mu Colomba.
„Pravda. Tak co třeba plukovník Bray!“ poupravil svůj návrh Taketou.
„Tak za ním zajděte. Myslím že je v hangáru,“ odpověděl přítomný Aaron. Takayoshi vyrazil okamžitě. Doběhl do hangáru a uviděl Michaela s Robertem Reesem, jak si o něčem povídají. Přistoupil k nim a oslovil plukovníka.
„Promiňte, že vás ruším, ale rozhodlo se, že byste možná mohl pomoci s plánem proti té obludě. Mám se zeptat, co vás napadá,“ řekl mu. Michael se na něj otočil a nasadil nechápavý výraz. Přemýšlel a pak řekl:
„No, na planetě jsme jednu dostali granátometem. Mohly byste jí střelit do huby raketu,“
„Nene, když jsem na ni útočil, tak jednu raketu do huby schytala. Nic jí to neudělalo,“ nesouhlasil Robert.
„To jo. Chtělo by jí to dopravit do těla něco většího,“ souhlasil s hlavním pilotem Taketou.
„A jak? Raketou? Podle toho co víme, se docela učí. Znovu to už fungovat nebude,“ podotkl však Michael.
„A co stíhačky? Dokážou být rychlejší než rakety a klidně bych jí do těla pořádnou nálož dopravil. To nebude problém,“ navrhl Reese.
„To je ono!“ řekl radostně Takayoshi a tvářil se nadšeně.
A tak během chvíle poupravil tým Felixe Krügera stíhačku na sebevražednou misi. Byla obestlána 20 kilogramy C-4 a byla plná těch nejsilnějších raket, které by mohly prorazit iris. Dopravili ji do jedné ze startovacích tub, zavřeli dveře a odsáli z ní vzduch. Robert nikdy nic takového neřídil a tak se na to velice těšil. Vlezl do simulovaného kokpitu a usadil se do svého křesla. Poté si nasadil pilotskou vysílačku.
„Je vám tedy plán jasný? Zamíříte se na stonožku, zrychlíte na maximum, prorazíte iris a vklouznete dovnitř. Až budete přibližně v polovině těla, odpálíme nálož. Mělo by to v pohodě stačit. Bude to pořádný ohňostroj, jak vy vojáci říkáváte. Hodně štěstí a pospěšte si, už jí zbývá jen 15 metrů k prokousání!“ řekl mu do rádia Takayoshi.
„Orel rozumí. Jdu na to. Odpalte moji stíhačku do vesmíru!“ řekl do rádia Robert a vzal do ruky knipl. Jeho stíhačka vystřelila obrovskou rychlostí do vesmíru. Začal ji ovládat a zastavil s ní nad povrchem lodi. Stonožka mu připadala stále větší. Teď měla něco přes 60 metrů. Vzdálil se od lodi a provedl obrat o 180° na místě. Ve vesmíru ho létání děsně bavilo. Mohl si užít mnohem lepších podmínek a dovolovat si lepší manévry.
„Orle, tady Onyx, nacházíte se v dobré vzdálenosti a tak doporučuji provést náš plán,“ ozvalo se najednou z rádia. Robert se lekl a odpověděl:
„Tady Orel, rozumím. Jdu na to. Čas zemřít ty mrcho,“ začal střílet, těsně před ní. Chtěl totiž upoutat její pozornost. Povedlo se a stonožka se na něj podívala. Věděla, že nemá cenu řvát, ale stejně to zkusila. Otevřela iris a stíhačka obrovskou rychlostí vyrazila dopředu. Rychlost překvapila i Roberta.
„Yeah!!!“ zakřičel Reese. Stíhačka letěla obrovskou rychlostí a blížila se k příšeře. Ta se začala obávat a tak iris přivřela. Pro Roberta se jakoby zpomalil čas. Viděl obrovskou hubu stonožky a to jak do ní vklouzává. Bohužel iris zavřela a ukousla stíhačce kus motoru. Stíhačka zpomalila o cosi měkkého vevnitř a všichni uviděli poměrně nechutnou podívanou. Viděli jak stíhačka prochází ‚krkem‘. Jeli po nějakém slizu a před nimi byl sliz také. Po asi půl minutě sliz ustoupil a před nimi byla jakási ústa, která měla za účel snědenou potravu rozcupovat na malé kousky. Tohle by mohl být problém, řekl si v duchu Robert a stiskl tlačítko na kniplu. Vypálil menší dávku a ty ústa rozstřílel na kousíčky. Stonožka to však také pocítila a začala sebou vrtět.
„Pokud plán nevyjde, tak bude mít na doživotí zažívací potíže,“ neodpustil si Robert a pokračoval v čekání na pravou chvíli.
„Nebojte, Orle, už jen chvíli,“ řekl v laboratoři Takayoshi, který hleděl na obrazovku.
„Ten chlapec to dokáže,“ zamumlal Tony a odvrátil oči.
„Myslím, že teď ta chvíle nadešla! Vypouští na mě kyselinu!“ zakřičel však do rádia Robert a všichni se podívali na obrazovku. Robert nelhal, z dírek nad stíhačkou se spouštěla v potocích kyselina. Tony se podíval na Takayoshiho a kývnul. Takayoshi nemilosrdně stiskl tlačítko a detonoval tím nálož.
Těsně za hlavou se stonožka roztrhla a kusy krunýře začaly poletovat vesmírem. Onyx se zbavil svého parazita.

mám hloupou otázku. Proč to máš celé tučně?

Co mám celé tučně?

celý ten text v citaci je tučně.

Já mám tučně jenom nadpis. A o to mě šlo. Asi je problém u tebe.

tak buď mi blbne Firefox, nebo trpím halucinacemi. Já ten text mám pořád celý tučně.

Já používám Operu. Asi to bude tím Firefoxem. Mám nápad. Dám tam ten díl znova.

Jj, není to jen u tebe...
Být tebou, tak si zkouknu konec toho formátování u nadpisu, takhle to blbne když tam třeba chybí to lomítko, takhle:

Nadpis,[b] text bez formátu, [b]text s formátem

a to, co je tam ve skutečnosti:

Kód: Vybrat vše

[b]Nadpis,[b] text bez formátu, [b]text s formátem[/b]

Co teď?

teď už je to v pořádku.

Hurá! Tak si to užijte, já padám.