FF by Anijsha & Pet Holly (Sklizeň)

Jsem ráda, že se ti ta povídka líbí (a Anijsha je zaručeně taky ráda ) a tajně doufám, že to tak zůstane až do samého konce...

Jinak Rodney se přeci nefláká, on tvrdě pracuje, aby přišel na způsob, jak ostatní zachránit .

No jo super poviedka - opäť . Páči sa mi to napätie a to, že konečne to nie je John, ktorý do niečoho mutuje (prosím nenechajte zmutovať aj Shepparda Klenotka by si to potom moc vychutnávala ) PS: Ja som vždy v Teyle toho Wraitha videla, má taký divný ksicht Už sa teším na pokračovanie

Díky za přízeň, jsme rády, že se ti povídka líbí... a neboj, Shepparda zmutovat nenecháme, s ním máme trochu jiné plány .

No to je změna oproti první povídce! Chudák Teyla - jako by jste ji snad neměly rády?
Takže příště bude na řadě John? Zajímavé, jak obracíte filosofické hledisko "pomoci" v neprospěch lidí. Před tím oni pomáhali Michaelovi , aby byl "lepší" a on jim teď tu charitu zas oplácí. Vážně dobrý nápad! Těším se na pokračování!

Díky všem za kladné ohlasy. Doufám, že se vám bude povídka líbit celá

Mrs. Sheppard: My Teylu milujeme Já osobně jsem si na této povídce zchladila žáhu, co se postavy Teyly týče

Nejdřív se omlouvám za svůj druhý příspěvek pod sebou

Dneska přináším pokračování povídky Pomůžu ti. Doufám, že se bude líbit

Druhý díl

Myslela si, že už si na bolest po těch několika dnech přeměny zvykla, ale bylo jí čím dál hůř. Nejen fyzicky, ale i duševně. Pomalu zapomínala. Pomalu, ale jistě. To ji děsilo.

Jsem Teyla Emmagan. Jsem Teyla Emmagan. Jsem Teyla Emmagan. Opakovala si v duchu, ale sama tomu už nevěřila. Teď je z ní Wraith, výsledek Michaelova pokusu.

Michael. Snažila si vybavit jeho tvář, ale nešlo to.

Převalila se přes ni další vlna bolesti, která neustupovala. Zmítala sebou na lůžku, to jediné mohla dělat, aby se z bolesti nezbláznila.

Někdo vstoupil do místnosti a přistoupil k ní.

„Výborně,“ řekl.

„Pusť mě!“ zavřískla.

„Brzo,“ řekl dotyčný ledově klidným hlasem nahánějícím hrůzu. Byl lhostejný k jejímu utrpení. Proč? Co mu udělala, že ji tak krutě trestá? Nevzpomněla si.

Odvrátil se od ní, ale za chvíli byl zpět s injekční stříkačkou v ruce. „Je na čase pohřbít Teylu.“

„Ne! Už ne,“ žadonila. Věděla, že s další dávkou přijde i další bolest a zapomnění. „Prosím!“

Nehleděl na její prosby a vpravil jí poslední dávku do těla. Reakce byla takměř okamžitá. Teyla se zmítala v křečích, dokud ji nepohltila milosrdná tma bezvědomí.

Probudil ji mírný pocit hladu. Otevřela oči a zahleděla se do tmy. Několikrát zamrkala, aby si oči na tmu přivykly. Natočila hlavu tak, aby viděla na celou místnost, ve které se nacházela. Byla tu sama. Posadila se na posteli a jen tak chvíli koukala do prázdna. Ať se snažila sebevíc, nedokázala si vzpomenout na to, co se stalo. Nedokázala si vzpomenout na nic.

Znovu se ozval její hlad. Jediný momentální pocit, který znala. Cítila obrovskou touhu s tím něco udělat. Vstala a zamířila ke dveřím z místnosti. Vyšla do světlem prozářené chodby. Na chvíli se zastavila. Musela své oči nechat přivyknout na světlo. Bolela ji hlava a ona nevěděla, proč. Nevěděla nic a to ji značně znepokojovalo.

Nakonec zamířila neznámo kam. Doufala, že narazí na někoho, kdo jí vše vysvětlí. Bloudila chodbami rozsáhlého komplexu, ale nikde nikdo. Nervozita stále více rostla. Nevěděla kde je, jak se sem dostala, co tu dělá a hlavně neměla ponětí o tom, kdo je.

„Už jste se vzbudila, má královno?“ za zády jí zazněl něčí hlas. Spěšně se otočila. Ulevilo se jí, když zjistila, že tu není sama.

„Já… ano,“ zaváhala. Nevěděla, co odpovědět. Nedokázala si vzpomenout, kdo to je. Ani neměla ponětí, zda ho vůbec zná. Podle jeho slov ale bylo očividné, že on zná ji. Na chvíli se zarazila. To oslovení… „Má královno?“ zopakovala jej s údivem.

„Ovšem,“ přitakal Michael. Na jeho tváři se objevil úsměv. Byla by přísahala, že v něm byla špetka zlomyslnosti a zadostiučinění. Zahnala tu myšlenku. Je unavená, představuje si něco, co není.

„Co se stalo?“ položila mu otázku, na kterou si sama nedokázala odpovědět.

„Naše hive ship se dostala do střetu s lodí Atlanťanů, nedalo se nic dělat, naše prohra byla nevyhnutelná,“ vysvětloval.

„Ale…“ zarazila se. Hive ship? Atlanťané? Neměla ani ponětí, o čem mluví.

„Museli jsme opustit loď, mou jedinou prioritou bylo vás zachránit,“ pokračoval Michael v předem vymyšleném scénáři.

„Aha,“ přitakala trochu nepřítomně, „děkuji,“ ještě dodala. Pocítila, že by měla poděkovat za záchranu života.

„Jste v pořádku?“ zeptal se se zájmem Michael, když viděl její nepřítomný a vyděšený výraz.

Zaváhala. Má mu říct, že si nic nepamatuje? Může mu věřit? Rozhlédla se po chodbě, nikdo jiný tu nebyl. Byla odkázána jen na něj. Luxus nedůvěry si ve své situaci nemohla dovolit. „Nic si nepamatuju,“ připustila neochotně.

Na Michaela to zřejmě žádný dojem neudělalo. „Utrpěla jste vážná zranění. Vaše komnaty byly při atlanťanském útoku vážně poškozeny. Jistě se vám brzy paměť vrátí.“

Při jeho poslední větě se podvědomě otřásla. Něco jí na něm nesedělo. Byl „jiný“. A to se jí nelíbilo. „Na jaké jsme planetě?“ zeptala se.

„Jsme stále v našem teritoriu, má královno, na planetě, kterou jsme právě sklízeli, když na nás zaútočili,“ zalhal Michael.

Zmínka o sklizni u ní znovu probudila pocit hladu. Podívala se na dlaň své pravé ruky. Hlad vzrostl. „Mám hlad, chhhh.“

„Již brzy nebudete,“ pronesl s úsměvem a pokynutím ruky jí naznačil směr, kterým musí jít. Oba dlouho procházeli chodbami a ona se nemohla zbavit pocitu, že tuto cestu zbytečně protahuje. Proč by to ale dělal? Na co by svou královnu nechával hladovět? K čemu by mu byl ten ušetřený čas?

Michael ji nakonec dovedl do místnosti, kde seděl v cele jeden člověk. Ten se hned postavil, když zaregistroval otevírající se dveře jeho vězení.

„Kde je Ronon?“ zeptal se vězeň bez okolků. „A Tey…“ zarazil se, když ji uviděl a podvědomě couvl o krok dozadu.

Michael ho ignoroval. „Má královno.“

Přistoupila blíž k mřížím, aby si ho prohlédla. „Kdo to je?“

„Jeden z Atlanťanů, kteří nás napadli,“ odpověděl a usmál se na vězně. Byl to úsměv zadostiučinění. Nechápala proč, ale ani se tím nehodlala zatěžovat.

Vězeň na ni nevěřícně koukal. „Ne,“ zašeptal. „To snad ne. Co si jí udělal?!“ obořil se na Michaela. Ten mu věnoval jeden ze svých ledových pohledů a otevřel celu.

Vstoupila dovnitř.

„Poklekni.“ Jakoby ta slova automaticky vypustila z úst.

Ani se nehnul, jen na ni dál zíral.

„Teylo.“

Zatlačila na jeho mysl. Nepamatovala si, že by to někdy dělala, ale hnal ji instinkt a hlad. Fascinovaně na ni hleděl, cítil její přítomnost ve své hlavě. Natáhla ruku k jeho spánkům. „Poklekni.“

Té síle mysli se nedalo odolat a tak vězeň těžce klekl.

„Nedělej to.“

„Proč bych neměla ukojit svůj hlad? Musím přece jíst,“ naklonila se k němu a roztrhla mu triko. Tím odhalila hruď zvoucí ji na hostinu. Nedokázala odolat, hlad už byl příliš velký. Začala se jím krmit. Zaryla mu dlouhé nehty až do krve. Cítila, jak do ní vtéká nová energie a hlad ustupuje, jak se její oběť vzpíná a pomalu slábne, jak mu ukrajuje život po velkých kusech.

Křičeli. Oba dva. Ona blahem, on bolestí a hrůzou.

„Teylo!“ vykřikl znovu, jako by si myslel, že mu dotyčná může pomoci.

Zase to jméno. Připadalo jí povědomé. Jako by jej znala. Opět zahnala další nepatřičnou myšlenku.

„Teď tě nic nezachrání! Jsi můj!“ podívala se na vězně. Byl z něj už stařec. Brzy zemře. To ji netrápilo, byla plně nakrmena. Ještě poslední kapičky jeho životní energie a… stáhla ruku, vězeň se sklátil mrtev k zemi.

Zakřičela blahem. Byla spokojená.

„Výborně,“ ozvalo se za ní. Otočila se po zvuku a uviděla tam stát Michaela. S vítězoslavným úsměvem na tváři se díval na mrtvolu vězně.

Mlčky stála v cele. Na jednu stranu se cítila naprosto spokojená, na stranu druhou pociťovala nejistotu. Nedokázala si to vysvětlit. Jakoby někde byla chyba. Něco, co se stalo, se stát nemělo. Jenže ona si nedokázala vzpomenout. Ne teď.

Zahleděla se na tu seschlou tvář své oběti. V tu chvíli jí hlavou proběhly útržky vzpomínek. Rozcuchané hnědé vlasy, zelené oči, zářivý úsměv. Zatřepala hlavou. Znovu pohlédla na mrtvolu. Neměla hnědé vlasy, ale ještě před pár okamžiky byly. Seschlé oči ztratily svou zelenou barvu. Místo úsměvu výraz hrůzy. Mohla ho znát? Ale jak by to mohlo být možné?

Věnovala nechápavý pohled Michaelovi. Usmál se na ni. Ledově a zlomyslně. Proč?

„Už si vzpomínáte, má královno?“ Z toho oslovení vycítila ironii.

„Já… to jméno,“ znovu se jí vybavilo poslední slovo onoho člověka. Nedokázala si vybavit, jak přesně znělo.

„Teyla?“ napomohl jí Michael.

Další záblesk vzpomínek. Ucítila silnou bolest hlavy. Stále více byla přesvědčená o tom, že si raději vzpomenout nechce. Její tělo zaplavila vlna mravenčení. Další útržky z jejího života. Nechápala je, nedávaly smysl. Neměly nic společného s tím, čím je teď. Mravenčení pomalu přecházelo v ostrou bodavou bolest.

Podlomila se jí kolena a ona se svezla na zem hned vedle mrtvoly. Další pohled do její tváře vyvolal nové vzpomínky. Teď si byla jistá. Znala ho. Moc dobře.

„Ne, Johne!“ vykřikla zoufale. Bolest neustupovala, spíše naopak. Byla stále silnější a silnější. A čím více se jí vracela paměť, tím horší to pro ni bylo. Nechtěla uvěřit tomu, co se stalo. Nebyla ochotna připustit si, že to ona vzala Sheppardovi život. Ona by to přeci nemohla udělat. Nikdy!

„Teylo,“ zaznělo jí nad hlavou. To jméno, její jméno.

„Proč jsi to udělal?!“ zaječela.

„Vzpomínáš? To je pomsta, má pomsta,“ nenávistně vydechl Michael a obešel její svíjející se tělo. Byl víc než spokojený. Všechno vyšlo podle jeho plánu. Přesně tak, jak chtěl.

„Jsi zrůda,“ zavzlykala. Tělesná bolest byla neúnosná, ale bolest duše ještě horší.

„Ne větší, jak ty!“ vmetl jí do tváře tato slova. „To, čím jsem, jste ze mě udělali vy. Nikoho z vás nezajímaly mé vlastní potřeby. Brali jste mě, jako bych byl nemocný,“ vztekle vydechl a stále hleděl na Teylu, „ale teď vás už chápu… chtěli jste mi pouze pomoct! Zbavit mě toho, co jste považovali za nemoc. Chápu to, proto jsem teď já chtěl pomoci tobě… udělat tě lepší. Zbavit tě nedostatků, které zahrnuje lidství.“

Pouze na něj nevěřícně hleděla. Nebyla schopna jediného slova. Michael řekl vše.

„Neboj se, drahá Teylo, teď jsme si rovni,“ zakončil s patrnou spokojeností v hlase svůj monolog a zamířil ven z místnosti, kde nechal bezbrannou Teylu napospas jejím vlastním myšlenkám a nesnesitelné bolesti způsobené její zpětnou přeměnou v člověka.

Wau Tak to je hodně napjatá povídka!Johnova smrt mě teda dost překvapila.Je to moc hezky napsaný a už se těším na další takový nervák

Bože! CO jste to udělaly! Taková svatokrádež! Nemůžu to vydýchat! Johne! Ale napsané je to hezky! Jen jsem nevěřila...no je to vaše povídka - tam si můžete dělat co chcete Jen ty oči má John přece zelené , ne šedé!

Shial: Jsem ráda, že se ti povídka líbí a že ti připadne napínavá. Díky.

Mrs. Sheppard: Počítaly jsme s tím, že se tu najde pár osob, kterým se tenhle vývoj děje nebude zrovna dvakrát zamlouvat. Doufám, že nás za to neukamenuješ, jaks řekla, je to jen povídka, v seriálu by to bylo horší . Za tu chybu v barvě jeho očí se omlouváme, asi jsme obě barvoslepé... už jsme to ale opravily. Ale i tak ti děkuju, že tu povídku přeci jen čteš a snad si přečteš i poslendí část, která ještě zbývá a nezanevřeš na nás úplně .

Tak som si prečítala aj druhú časť a už 5 minút bez dychu a zahmleným pohľadom zíram na monitor a snažím sa to predýchať. Chudák John - nezaslúžil si to . To by som teda v seriály neprežila. Ale inak je to dobrá téma - POMSTA a Teyla ako Wraith - ja som vždy hovorila, že má také tie wraithie črty - najmä v tvári sa podobá . Som zvedavá ako ste zmutovali Ronona

Pet Holly píše:

Mrs. Sheppard: Počítaly jsme s tím, že se tu najde pár osob, kterým se tenhle vývoj děje nebude zrovna dvakrát zamlouvat. Doufám, že nás za to neukamenuješ, jaks řekla, je to jen povídka, v seriálu by to bylo horší a nezanevřeš na nás

OK! Chápu , ale musím Vám vyjádřit i obdiv - tahle část (i přes ten obsah) byla zatím to nejlepší, co jste napsaly!

No, když mi Mrs. Sheppard řekla, že jste nechaly Johna umřít, tak jsem sem rychle letěla a četla. I když samozřejmě je mi to strašně líto, ten způsob to vynahrazuje. Moc se mi to líbí (kupodivu). Ten nápad s Teylou je super, je to napínavé a dobře napsané. Napsaly jste to, čeho jsem se já neodvážila. Já jsem nechala umřít Ronona, protože Johna (jako správná Sheppofilka) prostě umřít nechat nemůžu .

A i když to tak možná nebude, v hlavě mi pořád někde vzadu něco říká, že by John mohl být ještě zachráněn, třeba tím darem života nebo to je sen Teyly v deliriu, nebo prostě způsob se vždycky najde:-)). Ale i když ne, povídka je fajn. Těším se na pokračování.

Ani si nedovedete představit, jak nás těší, že se vám povídka i přeš Johnovu smrt líbí. Bály jsme se, že nás ukamenujete, ukřižujete nebo cokoli jiného ještě horšího... jo zavřete s Teylou do jedný malý místnosti (to by byla zaručeně moje smrt ).

Věřím, že se vám děj moc nezamlouvá, ale chtěly jsme napsat dramatickou a silně emotivní povídku a jak tak sleduju komentáře, tak se nám to, zdá se, i relativně povedlo .

Ještě jednou díky.

UFF! Přežily jsme!

No jo no, někdo holt potřebuje dva odstavce na to, aby vyjádřil svou myšlenku a někomu na to stačí jedno citoslovce a jedna věta. Mimochodem, naprosto trefné .