SG: Tabula rosa - dokončeno

Táák teď je mi to jasné! Vidím tvůj obrázek a moje domněnky se potvrdily! Ty to děláš všechno jen z lásky k Johnovi. Každý to holt ventiluje jinak - někdo ho učiní otcem a někdo ho nechá trpět! Ale přece jen zabíjet bys ho nemusela

Tak temno mi nevadí, naopak - přidává na atmosféře. A té to má vážně víc než dost. Pokračuj tímto stylem!

Josiko čas běží a já mluvím za ty, co stále čekáme Hoď sem už to pokračování!

Jsem smutná - víc jak měsíc se neukážu a tady stále není pokračování!

Já se omlouvám. Žiju v příliš mnoha fandomech a navrch ještě v čemsi čemu se říká realita. Navíc tahle tvůrčí pauza je jště na mé poměry krátká. Můj rekord v délce psaní další kapitoly čehokoli je myslím půl roku.
Nicméně - druhá část je zde (ještě bude třetí část s jedním intermezzem a pak asi kratičký epilog).
Varování: v této kapitole se vyskytují strašidla a doktor Kavanagh. Také jsem byla nucena vytvořit několik odstavců fyzikálních blábolů. Tímto se omlouvám doktoru Zelenkovi, že jsem ho takové věci donutila říkat. Všem ostatním se omlouvám za ten konec.

Část druhá – Laura Cadmanová

Bylo zvláštní být znova v SGC. Laura už pomalu začínala odvykat podzemním prostorům a tomu, že pro jednou může mluvit opravdu o všech svých pracovních zkušenostech. Ne, že by na SGC zanevřela. Jen pracovala jinde. Vždycky měla ráda práci daleko od kanceláří. I když... zrovna Atlantis byla přece jen až moc daleko. Přesto teď seděla v zasedačce a myslela právě na Atlantis.
„Nevíš, jak se to má s Rodneym?“ naklonila se ke svému sousedovi. Měli ještě kupu času, než se něco doopravdy začne dít.
Pevně sevřel rty. Skoro se divila, jak s tím může mluvit.
„Nevím nic o doktoru McKayovi, nezajímá mě to a nikdy jsem vám nedovolil, abyste mi tykala.“
Obrátila oči v sloup. Koženej ksicht. Kavanagh byl vždycky kretén.
Ve vojenských kruzích navázaných na projekt hvězdné brány kolovala spousta drbů a jestli byla pravdivá jen čtvrtina z nich, stalo se Rodneymu něco doopravdy ohavného. Lauru samozřejmě nezajímalo, jak se má, protože to byl arogantní pitomec a rozhodně si nezasloužil ani špetku soucitu. Ale zas na druhou stranu ... občas si musela přiznat, že trochu ho přece jen ráda má.
„Prý mu nějací mimozemšťani uškvařili mozek. Ne, že bych to neudělal sám, kdybych věděl jak,“ pošeptal jí najednou vědec.
Laura si na tvář nasadila to, o čem věděla, že je to její nejlaskavější a nejkrásnější úsměv.
„Víte, Rodney měl s vámi kdysi velice podobný plán, jen se mu ho povedlo realizovat.“
„Pch...,“ odfrknul si, „nepředpokládám, že zrovna vy byste dokázala poznat skutečnou inteligenci.“
Bože, ten chlap byl splachovací. Laura na něj přátelsky zamrkala a když se nedíval, hodila mu do toho jeho úžasného a báječného zeleného čaje vlas.
„Prosím o pozornost,“ ozvalo se z čela stolu. Teď už tam seděla nejen zamlklá dr. Weirová ale i generál O'Neill, „pánové a dámy, přestaneme si šeptat a budeme poslouchat toho důležitého chlápka s frčkama. Respektive mě.“
Laura měla neodbytný dojem, že generál na ni zamrkal. Neubránila se dalšímu úsměvu. Tentokrát upřímnému. Generál se velice nerad choval vojensky a zrovna v téhle společnosti si to mohl dovolit.
„Pokud si vzpomínám většina z vás má IQ větší číslo Teal'covejch bot, takže vás už určitě napadlo, že když jsme jsem poslali všechny, co kdy byli přidělení na Atlantis, asi se tam stal nějaký malér.“
Generál přelétl očima celou skupinku. Laura sledovala jeho pohled. Naproti ní seděl seržant Bates, který kdysi vedl její přijímací pohovor, vedle něj hrstka mariňáků a xenobiolog, co jí jednou vysvětloval, proč na Atlantice není možné založit kávovou plantáž. Vášeň pro kafe nejspíš chytila od Rodneyho. Před tím ji zdaleka tolik nepila.
„Máte pravdu,“ pokračoval generál, „stal se tam malér, akorát že nikdo z nás neví jaký, až na to, že hodně velký. Atlantis se přestala hlásit, nereaguje na naše volání a co je naprosto nejbáječnější – jejich štít je spuštěný a dokonce ani moje identifikace to nedokáže změnit. Nějaké otázky?“
„Doktor McKay kdysi vytvořil podprogram schopný deaktivovat štít,“ ozvala se doktorka Weirová, „možná bychom ho mohli použít nebo alespoň požádat Rodneyho, aby...“
„Zamítá se,“zavrtěl generál hlavou, „za prvé – McKay pokud vím není zrovna ve formě, za druhé na mou vlastní žádost svoje zadní dvířka zavřel a za třetí – nevíme, co nás na Atlantis čeká. Taky miluju sebevražedné mise, ale prezidenta z nějakého podivného důvodu štvou. Takže cesta bránou se škrtá.“
„Jaký je plán generále?“ zeptal se Bates.
„Jo, plán. Dobrej nápad. Plán. Plán je sebrat Apollo, naložit co nejvíc vás bývalých atlantisáků a bandu mariňáků, doletět na Atlantis, zjistit, co se vlastně stalo, a případně zachránit zadek všem současným atlantisákům. Nebo alespoň těm, co ještě nějakej zadek budou mít.“
Při té poslední větě Lauře zatrnulo. Pořád ještě měla na Atlantis dost přátel a i kdyby ne... Tam se vážně mohlo stát cokoli.
„Dobře,“ generál si odkašlal. Nervózně poklepával prsty na stůl, „musím zdůraznit, že je to naprosto dobrovolná mise. Kdo chce, může zůstat doma. Takže – kdo chce zůstat doma?“
Nezvedla se jediná ruka. I Kavanagh se místo přihlášení jen ušklíbl, jako by měl vztek sám na sebe.
„Fajn,“ sprásknul generál ruce, „takže pojďme vymyslet něco, co bude ještě víc plán.“
Nechal kolovat hromádku složek v černo-bílých deskách projektu Hvězdná brána. Laura zběžně prolétla jejich obsah. Poslední hlášení z Atlantis, poslední mise, dva krizové plány předem zpracované pro tuto situaci. Zasedačka ztichla. Všichni se věnovali rozdaným materiálům. Bylo zvláštní, jak málo lidí z Atlantis doopravdy odešlo. Sedělo jich tam ani ne patnáct. To město se lidem dostávalo pod kůži.
Ticho začínalo být nepříjemné. Někdo by měl konečně něco říct.
„Jacku," ozvala se najednou doktorka Weirová, „měli bychom zvážit, jestli s sebou nevzít Rodneyho."
„Elizabeth," generál zavrtěl hlavou jako by to byla už dávno probraná věc, „když jsem McKaye viděl naposled, vypadal, že neumí do pěti počítat, což byla mimochodem i pravda."
„Teď už počítá do třinácti," kývla smutně, „ale o to nejde. Jacku, on znal z nás všech město nejlépe. Stejně jako ty jsem viděla jeho lékařskou zprávu, ale také jsem viděla Rodneyho. Doktoři netuší, co se v jeho mozku děje. Vždy byl nejlepší v kritických situacích a já nevěřím, že zrovna tuhle schopnost ztratil. Navíc," zdůraznila to slovo, protože viděla, že se ji generál snaží přerušit, „navíc z posledních hlášení vyplývá, že plukovník Carterová obnovila vyšetřování na Stixu. Je možné, že je zde souvislost…"
„Jojo, fajn, Elizabeth," skočil jí do řeči generál, „pochopil jsem. Dává to smysl a zvážím to. Pečlivě a zcela vážně to zvážím," dodal, když viděl její výraz.
„Generále,“ vložila se prvně do diskuse Laura, „co se napřed zeptat, Rodneyho? Mám dojem, že by měl...“
Měla pocit, že se do ní generálův pohled doslova zabodl. Zatracenej chlap, nikdy nikdo nevěděl, co si vlastně myslí. Znala velitele, co by ji za podobný návrh nechali leštit palubu kartáčkem na zuby. A to i v případě, že by žádná nebyla k dispozici.
„Dobrá poznámka,“ kývl nakonec generál, „doneslo se mi, že jste kdysi byla u něj v hlavě, takže to bude na vás, poručíku. Nicméně zatím,“ obrátil se k ostatním, „tady máme plán, co pořád ještě nevypadá jako plán. Takže má někdo nějaký nápad, co se tam vlastně mohlo stát? Ať alespoň víme, co nemáme čekat.“

~

Rodneyho sestra jí samozřejmě nabídla kávu a poslechla si, co vlastně Laura chce a nevyrazila s ní dveře (což bylo překvapivé, protože ona by to na jejím místě udělala).
Místo toho jen zvedla obočí, přistrčila jí talířek se sušenkami a řekla: „Nemyslím si, že máte právo teď něco takového po Meredithovi chtít.“
Laura opatrně usrkla kávu. Tahle situace jí neseděla. Nechtěla sedět v tomhle zatraceném světlém obýváku a nechtěla vysvětlovat manželům Millerovým celou tuhle zatracenou záležitost. Ve skutečnosti chtěla někoho zastřelit. To by nejspíš pomohlo. Vlastně ani nevěděla, jestli náhodou s paní Millerovou nesouhlasí.
„Podívejte, já myslím, že by to mělo být hlavně jeho rozhodnutí,“ poznamenala nakonec a zatraceně moc se snažila, aby na ní nejistota nebyla znát.
„Jeho rozhodnutí,“ pochybovačně zavrtěla hlavou, „já si nejsem jistá jestli... Maddie, jdi do k sobě pokoje,“ blonďatá holčička zvědavě vykukovala zpoza skleněných dveří a Laura si byla víc než jistá, že špehuje pro Rodneyho, „jeho rozhodnutí,“ pokračovala, „Meredith nemůže o ničem rozhodovat. Je mi jasné, že když si s ním budete hodinku povídat o tom, jak strašně je důležitý a jak moc ho potřebujete, kývne vám na cokoli. Jenomže si uvědomte, že tohle už není váš doktor McKay. Po psychické stránce je to v zásadě dítě a vy nemáte nejmenší právo...“
Odmlčela se. Asi nevěděla, jak lépe vysvětlit pitomé vojandě, že už nedovolí, aby jejímu bratrovi někdo ublížil. Do háje, povzdechla si v duchu Laura, tak jo, k čertu s utajením.
„Paní Millerová, teď se omlouvám, protože to, co vám řeknu bude asi znít velice nepochopitelně, ale na Atlantis se takové věci prostě dějí.“
„V pořádku,“ mávla Jeannie rukou, „připravená na cokoli,“ ušklíbla se.
„V důsledku jedné nehody jsem strávila skoro dvacet čtyři hodin v Rodneyho hlavě.“
„Panebože,“ vydechla Jeannie, „mně stačil jeden pokoj.“
„Tak vidíte,“ Laura si dovolila úsměv, „svým způsobem je pro mě Rodney taky něco jako příbuzný. Sice hodně vzdálený příbuzný a většinou si lezeme na nervy, ale... ale prostě jsem chtěla říct, že alespoň trochu chápu, jak vám je. Jenomže taky zkuste pochopit vy nás. Na Atlantis se něco stalo a nikdo neví co. Zbyl nám jediný vědec, který alespoň trochu město zná, a to je... jak to říct a neurazit... prostě idiot. Navíc je pravděpodobné, že Rodneyho nehoda má s tím vším něco společného. Paní Millerová,“ významně si povzdechla a trochu se k ní naklonila, „Jeannie, věřte mi, ono se to nezdá, ale na Atlantis mají věci tendenci dopadat dobře. Slibuju, že se o Rodneyho... o Mereditha postarám. A možná, že až se vrátíme...“
„Nedávejte mi naději,“ Jeannie netrpělivě potřásla hlavou, „ani jemu.“
Jo, naděje. To bylo to správné slovo. Laura se na minutku zamyslela a zadívala se ven z okna. Skrze květináč s begóniemi dovnitř svítilo slunce.
„Atlantis tři roky fungovala na naději do poslední chvíle. A zrovna Rodney v tom byl jeden z nejlepších. Vždycky, když řekl, že tentokrát už určitě umřeme, všichni hned věděli, že všechno bude v pořádku.“
Jeannie se trochu usmála a Laura v kapse zkřížila prsty. Nějakým záhadným způsobem se jí povedlo přesvědčit i sebe samu.
„Poslyšte,“ vložil se prvně do rozhovoru pan Miller, „to je všechno hezké, ale my máme za Rodneyho zodpovědnost. City stranou, neexistuje lékař, který by ho uznal za svéprávného. Vy nemáte sebemenší právo si ho odvést a my nemáme právo ho s vámi pustit. Jsou tu zákony, které stojí...“
„Ne,“ ozvalo se ode dveří. Stál tam Rodney v ruce držel naditý bleděmodrý batůžek a tvářil se rozhodně, „pojedu, už jsem si sbalil.“
Laura se musela usmát a vůbec to nebylo kvůli Malé mořské víle zdobící jeho zavazadlo. Jen si vzpomněla, jak se tehdy rozhodl, že v jeho hlavě žádná Laura Cadmanová prostě umírat nebude. Tohle byl přesně ten důvod proč navzdory své nejlepší vůli všichni nakonec Rodneyho začali mít tak nějak rádi. Svým způsobem byl vlastně jedním z nejodvážnějších lidí, které kdy potkala. Jen se mu to nesmělo říct.

Dneska přišla Laura. Rodney se jí bál ale já se jí nebojím takž jsem jí řekl že s ní pojedu na Atlantis. Jeannie to nechtěla ale já myslím že bych měl protože se Elizabeth si myslí že bych měl a oni mě potřebují. Tak jsem Jeannie řekl že když nepojedu vdechnu všechny kostičky z lega jak je napsáno na krabici a udusím se malýma součástím jak píšou ty krabici. A Jeannie řekla že se teda nebude hádat s armádou a se mnou a že jsem pořád jako Rodney. Pak se rozbrečela to mě mrzí mě to ale já bych stejně měl jet. Akorát doufám že se Laura naučí říkat mi Meredith.

~

„Mluví generál O'Neill, Atlantis, ozvěte se!“
Už to opakoval snad po dvacáté. A na druhé straně nic. Ticho. Ne, že by někdo čekal něco jiného.
„Tady Jack, sakra, Sam, ozvi se!“
Generálovy konečně praskly nervy. Laura měla pocit, že celému můstku Apolla se ulevilo. Znamenalo to, že se konečně začne něco dít.
„Dobře, přeneseme se do města. Tři týmy – jednomu velím já, druhému Bates, třetímu Cadmanová.“
Bleskově se postavila do pozoru. Ani přemýšlet o tom nemusela.
„Zajistíme okolí brány a teprve na náš signál se mohou začít přenášet další. Jasné?“
Všichni kývli. Tohle byla rutina. Laura ještě naposledy zkontrolovala Mereditha. Nikdo nemohl říct, že svůj slib neplní. Hlídala ho pečlivě. I když po té události s asgardským ovládacím panelem a voskovkami měl namále. Povzbudivě na něj zamávala. Byla si vcelku jistá, že nic horšího než Kavanagh je dole beztak nečeká.

Dole nenašli vůbec nic. Město bylo prázdné. Naplněné jen znepokojivými záblesky míhajícími na okraji zorného pole. Opuštěné náhle. Většina techniky běžela. Na terminálech sem tam zůstaly zapomenuté věci. Hrnek. Talířek s nedojedeným koláčem.
Jejich kroky se rozléhaly z místnosti do místnosti, z chodby do chodby. Zněly zvláště. Tlumeně, ale přesto z větší dálky. Jako pod vodou.
Procházela známými místy. Jenomže takhle prázdné to tu vypadalo cize. Jen stěží se donutila udržovat rozestupy a nevrhat se za každým podezřelým stínem.
„Vypadá to tu jinak,“ zašeptal vedle ní přiškrceně jeden z mariňáků. Přikývla. Jinak bylo to správné slovo. I barvy se změnily. Všechno získalo šedomodrý odstín. Jako když zavřete oči, díváte se do slunce a pak je otevřete. Příliš dlouho jsme se dívali do slunce, pomyslela si. Na okamžik se roztřásla strachem. Laura se bála velice nerada. A tak se raději pozastavila na tím, jak snadno se oni změnilo zase zpět na my.

Její tým se vrátil k bráně jako poslední. Běželi. Už z dálky slyšeli Mereditha křičet. Choulil se v koutě pod hlavním schodištěm a klepal se jako osika. Stála vedle něj Elizabeth a zkoušela ho utišit. Skoro si jí nevšímal a třeštil oči na vzduch okolo sebe.
„Je to tu plné duchů,“ vyrazil ze sebe mezi cvakajícími zuby, když k němu Laura konečně doběhla, „jsou všude.“
Neodolala a ohlédla se. Nic neviděla. Ale stejně byla v pokušení mu věřit.

Díky bohu za generála O'Neilla, kterému očividně nepřišlo ani trochu zvláštní vydat rozkaz k přenosu zpět na loď jen proto, že někdo vidí strašidla. Nahoře na Apollu se Meredith trochu uklidnil. Tedy uklidnil... Začal se hádat s Kavanaghem, což bylo rozhodně dobré znamení.
„Musí to být duchové,“ netrpělivě zamával rukou, „já je vidím, ty je nevidíš a jsou průhlední. To je..., „svraštil obočí a nervózně zamžikal očima, jak pátral po slově, o kterém věděl, že ho kdysi znal.
„Logické,“ napověděl mu nedůtklivě Kavanagth, „až na to, že není, protože duchové neexistují. Ne-exi-stu-jí! Chápeš, Rodney, prostě nejsou. Ne-js...“
V ten okamžik strnul, protože i on stejně jako Laura ucítil závan studeného větru. Tady neměl vítr co dělat. Možná porucha systému podpory života.
„A taky jsou nejspíš mrtví,“ poznamenal přesně v té chvíli ticha Rodney, „možná mají vztek na Rodneyho, že tu neumřel s nimi.“
„To by nikdy neudělali,“ Laura se roztřásla zimou. Byl to přesně ten pocit, kterému její babička říkala, že na ni sáhla smrt. Kavanaght neřekl vůbec nic. No jistě, nahlas to nepřizná, ale město duchů ho taky děsí.
„Doktore,“ O'Neill položil Meredithovi ruku na rameno, „uvědomujete si, že se tam budeme muset vrátit?“
„Jo,“ kývl a přitiskl se ještě blíž k erárnímu hrnku s kávou, „uvědomouju... uvědomě... vím, to. A taky půjdu.“


Intermezzo druhé – Radek Zelenka

„Ale to je...“
„Jo, je to fyzikální nesmysl,“ přerušil ji Radek, „v našem vesmíru. Jenomže oni prostě vytvořili realitu, ve které... ve které to prostě nesmysl není.“
„Zní mi to jako magie,“ poznamenala Samantha a opřela si bradu o opěradlo židle.
„Hm...,“ zachmuřil se, „mně to zní jako antická technologie.“
Což může být o dost horší, pomyslel si.
„Tak dobře,“ zhluboka se nadechla, „sice mám dojem, že jsem už jednou něco podobného viděla ve Star Treku, ale to nic. Pokud to chápu správně, nacházíme se na hranici mezi dvěma vesmíry...“
„Ano,“ kývl Radek, „a ten barevný posun, který vidíme, je důsledkem posunu charakteristik elementárních částic. Stejné zkreslení musí být patrné i na druhé straně, přesněji řečeno na... na... no, prostě pro osoby nezasažené výbojem.“
„Takže my jsme skoro za hranicí paralelního vesmíru, ale Atlantis doslova visí na půl cesty. Proto jsme ještě my ani oni nepropadli podlahou.“
„Přesně tak,“ Radek si nervózně hrál s tužkou. Pořád si ještě nezvykl na to, že s ním jeho šéf souhlasí bez boje, „pokud to chápu správně, tak jsou tu nějaké rozdíly ve vstřebávání záření živou a neživou hmotou.“
„Výborně, Radku, odvedl jste skvělou práci,“ zářivě, i když trochu unaveně, se na něj usmála. Bylo příjemné slyšet pochvalu. Jenomže z nějakého důvodu to neznělo ani z poloviny tak upřímně jako Rodneyho: „Na to, že jsem to nevymyslel já, je to slušná teorie.“
Radek potřásl hlavou, aby z ní vyhnal tyhle myšlenky. Bylo třeba chovat se profesionálně.
„Ale jak z toho ven?“ nahodila Carterová klíčovou otázku.
Teď Radkovi nezbylo než nervózně si přeleštit brýle. „Nevím,“ přiznal, „jak už jsem řekl na naší straně prostě ne úplně všechny fyzikální zákony platí. Mohli bychom se z toho celkem jednoduše dostat tím, že na nás někdo z našeho původníhu vesmíru vyšleme impuls stejné intenzity ale s inverzními charakteristikami. Jenomže...“
„Jenomže to by na to na druhé straně někdo musel přijít,“ doplnila ho.
„Podívejte, podle mě na to Kavanagh přijde. Bude trvat měsíc, než mu dojde, co se tu děje. Pak sedne a dva měsíce bude psát pětisetstránkovou zprávu o vlivu interdimenzionálního posunu na lidský - rozumějte jeho - organismus. Potom se možná zamyslí nad tím, jak nám pomoct. K sakru," zaklel tiše a česky, „Rodnemu by stačil týden a ještě by si stihnul...“
„Radku, to je ono,“ luskla prsty, „Rodney, ti jeho duchové, on...“
„... on nás vidí, minimálně částečně,“ Radek skoro nadskočil vzrušením. Bleskově si začal uvědomovat souvislosti. Tohle znělo nadějně. Nadějně v tolika směrech, že se na ně ani neodvážil pomyslet.
„Takže jeho mozek prodělal částečný fázový posun stejně jako my, což znamená...,“ Carterová vyslovila nahlas to, co si myslel.
„Že je naděje, že ho vyléčíme, ale teď zrovna je podstatnější, že se s ním s trochou štěstí dokážeme spojit.“
„Takže?“ Samantha se široce usmála.
Radek na ni kývl, „jistě, připravím co nejednodušší verzi zprávy o tom, co se nám stalo a co potřebujeme, aby udělali.“
„A já mezitím seženu pár lidí, kteří budou sto vtlouct Rodneymu do hlavy, že s ním potřebujeme mluvit.“


Část druhá (druhá polovina) – Laura Cadmanová

Bili jsme ve městě. Bilo tam plno duchů a já sem bil jediný kdo viděl jsou celí průhledný a šedivý a divně se pořád třesou. Znám je všechny, u brány sem viděl Sam a Teylu a Lorna a Miko a Donaldsona a Browna a Johnsona a lidi co neznám jejich jména ale já je nezapomněl to Rodney je zapomněl. Moc jsem byl strach a utíkal jsem a chtěl jsem schovat jenomže nebylo kde oni bili všude a ještě šli za mnou a něco chtěli, já křičel a pak přišla Elizabeth a Laura a generál a odvedli mě zpátky na loď. Na lodi jsem měl vztek na sebe že já jsem utekl to mi vadilo tak jsem řekl generálovi že půjdu zpátky a zjistím co duchové chtějí a tak jsme šli. Já jsem moc poslouchal a hodně snažil být ticho a myslím že duchové chtějí mě s nimi samotný mluvit. Oni mluví málo nahlas tak s nimi musím být úplně sám a taky myslím že musí být noc protože v noci je víc ticho a já je uslyším. Teď čekám až bude noc a já budu moct jít mluvit s duchy. Mám strach já doufám že se moc nezlobí na Rodneyho že neumřel a že zapomněl jejich jména oni by mě neublížili ale co když budou duchové jiný než když byli živý. Každý se bojí dochů asi bych měl napsat něco důležitého protože třeba potom už nikdy nic nenapíšu, tak bych chtěl napsat že se omlouvám Madison za to že jsem se s ní tolik hádal a že ji mám rád taky mám rád Jeannie a mrzí mě že brečela protože jsem odjel a Kaleba a Elizabeth a Lauru a úplně všechny z Atlantis i ty co jsou mrtví jenom Kavanagha ne. A taky bych chtěl všem napsat ať se nezlobí na Shepparda i když je mrtví byl na mě zlý ale myslím že za to mohl to co dělal Rodney než se z něj stal já. To je asi všechno jestli sem na něco zapomněl tak se nezlobte ale já zapomněl spoustu věcí a Rodney asi taky.

Stála před dveřmi bývalé Rodneyho laboratoře a přála si, aby si za ta léta už dávno nevypěstovala imunitu na adrenalin. Byla nervózní. A ano, bála se, protože každý normální člověk by se bál sám uprostřed temného města duchů. Proto tu taky stála, i když ji oči pálily jako hromádky horkého písku a myšlenky se jí zamotávaly jedna do druhé. Stála tu, protože každý normální člověk by se bál. A co teprve Meredith, který okolo sebe neměl ochranou slupku racionální inteligence a navíc slyšel šepotání duchů, jejichž přítomnost ostatní jen tušili. Slíbila, že se o něj postará. A i kdyby ne... stejně by tu stála.
Zaslechla z chodby kroky.
„Klid, klid, to jsem jen já," ukázal jí generál prázdné dlaně, „jak to tam uvnitř vypadá?"
„Nemám potuchy," pokrčila rameny Laura.
„Aha," kývl generál a postavil se vedle ní.
Uplynulo několik dlouhých minut nepohodlného ticha.
„Poručíku, chtěl jsem vám říct, že... Neberte to tak, že se pletu do něčeho, do čeho mi nic není, protože mi do toho vážně nic není, ale podle mě zvládáte celou tuhle věc skvěle. Chci říct..."
Pootočil hlavu a zahlédla, jak se mu ve tmě lesknou oči.
„Chci říct, že vím, jak je těžké, když přítel přestane být sám sebou."
„Děkuji. I když... Vlastně nepřestal," Laura se pomalu usmála, „víte, tohle je Rodney. S ním vždycky všechno vypadá složitě, ale ve skutečnosti... prostě není... prostě a jednoduše, generále, on se zas tak moc nezměnil. Já...," uvědomila si, že blábolí.
„V pořádku, poručíku," umlčel ji dřív, než řekla nějakou pitomost, která by mohla vypadat nepřístojně, „jen jsem chtěl říct, že ten bezva způsob, kterým jste umlčela Kavanagha byl prostě... bezva."
„Díky, generále."
„Rádo se stalo."

Když Meredith vyšel z laboratoře, byl bílý jako křída a neustále si polohlasem cosi drmolil. Proud neustálého opakování si zprávy přerušil jen na okamžik. To, když je požádal, aby zavolali doktora Kavanaghta.

Udělal jsem to já jsem šel do laboratorky a tak jsem byl úplně sám ale stejně sem to udělal, strašně sem se bál protože bila úplná tma a oni pořád něco říkali a já se bál že to jsou ti duchové a chtějí mě něco ublížit a duchové jdou určitě horší než minozemštani. Ale já bil moc stateční (to řekl generál O'Neill a Laura mi pak řekla že on to určit myslel vážně). Bil sem statečný, a moc sem bil ticho, a vůbec nic sem neříkal, i když já se bojím když nic neříkám a pak jsem je slyšel. Slyšel jsem Radka a on mi pořád opakoval zprávu a znova a znova protože já nemohl mít počítač protože počitatč dělá moc zvuk a já musel slyšet mluvit duhy, Radek opakoval a opakoval a já se zprávu naučil a pořád jsem ji taky opakoval a opakoval abych jí nezapomněl. Začínala, zasáhl nás pulz způsobující interdimenzionální posun. Neutrazolivat ho můžete infertovaným pulzem k pulzovi zaznamenanému k datu druhého třetí dvatisíce sedm dvacet třicetpět minut šestnáct sekund... dál už si to nepamatuju ale vím že před šestnáct je patnáct a potom sedmnáct ale nevím co po třicet pět. Ale předtím jsem si to pamatoval a řekl jsem to kavougovi a on řekl že to půjde udělat a že by na to přišel i bez pomoci takového ale dál to neřekl protože Laura a O'Neill se na něj ošklivě podívali a tak to neřekl. Ale myslím že myslel mě. Tak to měl dokázat, myslím že to dopadne dobře takže je dobře že jsem se ta strašně bál.

Celé to skončilo neuvěřitelně rychle. Stačilo zmáčknout pár tlačítek a na jednou Atlantis zase vypadala jako dřív. Žádné město duchů, žádný šepot. Jen klapot kláves, jak si Ro... Meredith psal deník.
„Nech toho,“ šťouchla do něj Laura, „zase jsi zachránil město. Měl bys jít oslavovat.“
Pomalu k ní otočil hlavu a ji najednou píchlo u srdce. Město zachránili, Rodneyho ne. Tak už to chodí. Pro dnešek se asi už vyčerpal limit zázraků přidělených Atlantis.
Zavrtěl hlavou.
„Nepůjdu. Já to musím dopsat.“
„Jak chceš,“ pokrčila rameny, „zajdu si pro kafe. Zvládneš to tu sám?“
Nepřítomně se ušklíbl. Jasně, samozřejmě, že to zvládne. Laura naposledy brečela, když jí bylo dvanáct a přišel telegram z Pentagonu. Začínala přemýšlet o tom, že by si to pomalu mohla zopakoval. Kousla se do rtu a šla si pro kafe. Když se vrátila, stál nad Meredithem podplukovník Sheppard a mířil mu berettou přímo na hlavu.

Teda Josiko, tohle je fakt nářez...jsem od přírody nedůvěřivá a tak mi pár dnů trvalo, než jsem se přesvědčila abych si tvou povídku přečetla, ale teď když jsem to udělala jsem fakt ráda. Několikrát jsi mi svým líčením naprosto vyrazila dech...smekám před tebou, je to úžasný. ale musíš napsat pokračování co nejdřív...

tak páni, važne netuším čo zamýšľaš ďalej, každopádne pokračuj

Zajímavé. Ne jen situace s McKayem, ale i ten fázový posun a město duchů...už mi svitla naděje, že by se z Mereditha stal opět Rodney, ale ne, to bys nebyla ty:)! Už trochu znám tvůj styl a nejsem tak ohromená, jak je dobrý (i když píšeš prostě úžasně ) Sheppard mířící na hlavu Mereditha....to je ten správně napínavý konec...zvláště, když pokračování bude třeba za půl roku Doufám, že ne!

Budu jen opakovat ale tohle je prostě skvělé. Hlavně první část mi zůstala v hlavě hrozně dlouho. Taky bod za Lauru

Blanca, díky. Pokusím se sebou hodit a něco vyrobit.

važne netuším čo zamýšľaš ďalej, každopádne pokračuj

Vím, ale nepovím

už mi svitla naděje, že by se z Mereditha stal opět Rodney, ale ne, to bys nebyla ty:)

Noooo, já přiznávám, že ohledně konce jsem se ještě úplně stoprocentně nerozhodla. Každopádně asi přece jen maličko prozradím a řeknu, že třetí část bude z Johnova pohledu, převážně bude retrospektivní a konečně ze mě tedy vyleze, co se vlastně dělo na Stixu.

Lirael, díky. Sama mám dojem, že první část je o ždibec lepší. Uvidíme, jak se vyvede třetí. Jo a Laura má podle mě nespravedlivě málo místa.

Z fleku bych ji vyměnila za Teilu
No, prostě jen tak dál.

Tak až teď jsem se dostala k té druhé části, je to vážně dobré a jak to má být, nechává nás to v nejistotě, co se bude dít dála. Jako správná sheppofilka jsem zvědavá, co nakonec vlastně má John za lubem, nějaké tajné teorie se mi splétají v hlavě, ale nechám to na tobě Josiko a budu se těšít na výsledek, na který nás doufám nenecháš dlouho čekat.

Dřív, než vymizí prvotní nadšení, musím říct, že je bezvadný. Chci další díl!!!

Výborná povídka, první díl mě doslova dostal na kolena. A to jsem k mí přistupovala s lehkým despektem, díky názvu, který mí připomíná název telenovely
Jen tak dál. Těším se na další díl

Fazulina, tak ty tajné teorie bych fakt chtěla znát Nebo raději ne. Ještě bych zjistila, že ses trefila.

Rosseta, děkuju, další díl bych taky chtěla. Jenomže já furt ne a ne přijít na to, jak to do háje končí.

Anijsha, telecoooooooo? To by nešlo, ty jsou moc dlouhý, na to bych neměla trpělivost Děkuju za pochvalu.