Cesta k Osvícení (Dokončeno)+ Bonusová povídka

Část VII:

Chulak - loď
"A nevšiml sis něčeho podezřelého Terepaku?", ptal se Antr.
"Vůbec ne, ale pokud se ten nevěřící dostal až sem, tak se umí skvěle maskovat
za věřícího, takže bude těžké jej najít.", řekl Terepak.
"Tak hele, jestli si něčeho všimneš, tak nás ihned informuj. Toho maskovaného
nevěřícího musíme chytit co nejdřív, jinak je celá Výprava v ohrožení!", řekl Chant tak
nahlas, že to všichni procházející kolem slyšeli, zastavili se a začali hned mezi
sebou diskutovat.
"Uf...", povzdechl si Antr a plácnul se rukou do čela, "jak může být někdo tak blbej?",
dodal si pro sebe.
Najdenou k nim přišel jeden voják a řekl:"Jestli hledáte nějakýho nevěřícího, tak
asi vím, kdo to může být."
"Jo a kdo?", zeptal se Antr.
"Ten všivej převor Daner!", odpověděl voják.
"A podle čeho tak usuzuješ?"
"Jednou mi nařídil, abych prohlíd jedno křoví a když jsem to udělal, tak se mi
zakousla do pr**le veverka."
"A to znamená, že je nevěřící?"
"Nechápete to? To byla určitě sabotáž. Musíte to vyšetřit!"
"No jasně, že to prošetříme, ale teď se vrať ke svám úkolům vojáku."
"Blahoslaveni budiž Ori.", řekl voják a odešel.
"No, tak by jsme si měli jít promluvit s Danerem.", řekl Chant.
"Jsi vážně tak blbej, nebo to jenom předstíráš?", řekl Antr.
Chant se nechápavě podíval.
"Vždyť Daner nám ten úkol sám zadal, ten těžko bude ten nevěřící.", řekl Antr.
Chant se na chvíli zamyslel a pak řekl:"Třeba právě proto nám ten úkol zadal.
Chce tím od sebe odpoutat pozornost."
"Ale neblbni...I když počkat...možná by jsme si s ním měli přece jen promluvit.", řekl Antr.

Udarané opět seděli u ohně. A opět neseděli přímo u něj, ale dále sedící ve stínech,
které vrhali jeskyní zákruty. Čekali. Čekali až se Vyvolený vrátí z pustého povrchu Udaru.
Do jeskyně vběhl jeden udar a volal:"Vyvolený se vrátil. Chce vědět co má dělat dál."
Za chvíli už Vyvolenému cpali do ruky kladivo. "A proč to vlastně musím udělat?", zeptal
se Vyvolený. Matka se k němu naklonila:"Vždyť už jsem ti to vysvětlovala. Když to
neuděláš, tak se stanou staršné věci. Příjdou tvorové z jiného světa a zabijí nás..."
Vyvolený ani moc neposlouchal. Podíval se na kladivo, které držel v ruce. Tak to
půjde pomalu - pomyslel si.

Pokračování příště...

Tak tady je Osmá část:

„A proč bych to měl být zrovna já?“ zeptal se Sain a rozhlížel se po vojácích, kteří se vměstnali do jeho pokoje.
„Protože jste byl viděn jak vycházíte z místnosti kde byl nalezen.“
„A to dokazuje co?“
„No, že jste tam musel být.“
„Vaše inteligence mě teda dost překvapuje. Já jsem z těch dveří vyšel a to znamená, že jsem tam byl,“ řekl Sain a zatleskal mu. „Bravo.“
„Hm“ vydal ze sebe Teren a řekl „Odveďte ho.“

Saina vedli chodbou k Arlenionově mrtvole , když si Sain vzpomněl opět na Ori. „Hej Terene,“ řekl a otočil se k němu, „Proč se vůbec nezeptáte Ori? Ti ví všechno a určitě musí znát i odpověď na to.“
„To jsme zkoušeli, ale Gosa říkal, že je vyčerpaný z předchozího pokusu spojit se s Ori a že musí odpočívat. Ale řeknu vám máte to dobře vymyšleno.“
„Co mám dobře vymyšleno?“ zeptal se Sain.
„No například to s Gosou. Vysílíte ho, abychom se nemohli spojit s Ori a nebo to svést na někoho jiného.“
„Cože. Jak na někoho jiného?“ řekl nechápavě Sain, ale v tu chvíli už společně s Terenem a jeho družinou dorazili do pitevny, kde ležela Arlenionova mrtvola. Sain se na ni podíval a uviděl na krku hluboký kousanec. Otočil se na Terena a řekl: „A koho jsem teda tím způsobem vraždy obvinil? Tu veverku která mu prokousla hrdlo.“
„Veverku?“ Podivil se Teren „Co to tu plácáte za hovadiny.“
Sain se na Terena podíval a řekl: Vy jste o tom ještě neslyšeli?“
„O čem?“ řekl Teren důrazně.
„O těch krvežíznivých nestvůrách co žijí v tom lese?“
„No výborně teď to svádíte na nějaké „příšery“,“ řekl Teren. „A jak vypadají?“
„Víte co nevěřte si tomu, ale až se vám ty nestvůry vplíží do vašeho pokoje a zahryznou se vám do krku tak to pochopíte.“
V tu chvíli se všichni ostatní začali smát. Když najednou Teren svolal klid a řekl: „Ale to mi něco připomíná.“a zalistoval v knize Počátku. „Ha tady!“ řekl a nahlas přečetl větu kterou hledal „…i Darel neuvěřil a tak když v noci spal nestvůry vplížili se k němu a hrdlo jeho překousli.“
„No tak v tom případě to znamená, že Arlenion byl nevěřící.“
„Ne to znamená,“ řekl Teren rázně, „že tvoje slova jsou z knihy Počátku a tím pádem jsi lhář a budeš upálen.“ Potom se podíval na vojáky a řekl „Dejte ho do vězení.“

Ve vězení Sain ještě v životě nebyl (Pokud nepočítáme ten čas kdy mučil nevěřící, aby se přiznali ke kacířství). Bylo ponuré a tiché. Náhle se však z rohu ozval mužský hlas. „Kdo jsi?“
„Co je ti do toho.“ Odpověděl mu Sain.
„Kdo jsi?“ ozvalo se opět.
„Můžeš sakra u všech kacířů držet hubu.“
„Ne to je kromě sluchu a slabého zraku je to poslední smysl který mi ještě zbyl.“
„Co to kecáš?“ řekl Sain a vydal se směrem za hlasem. Tam ležel na zemi muž se zavřenýma očima, svázanýma rukama a nohama a se znakem hada na hlavě.
„Sakra co ty seš?“
„Já teď nejsem nic, ale byl jsem Jaffa.“
„Ty takovej lempl už od pohledu. I když mě to na druhou stranu ani tolik nepřekvapuje. Vaše chabá planeta byla dobyta do 20 minut a to včetně přestávky na oběd.“
„Kdo sakra jsi?“
„Já zastupuji tvé Bohy,“ řekl Sain.
„Bohy. To jako Baala?“
„Ty musíš asi naprostej idiot. Copak jsi nečetl knihu Počátku?“
Jaffa jen zavrtěl hlavou a řekl „A jak asi když jsem slepý.“
„Takže tys ji vůbec nečetl ani si o ní neslyšel? Vždyť jeden čas vedla žebříček nejčtenějších knih v této zapadlé Galaxii.“
„Ne, ale vlastně jsem o ní něco slyšel.“
„A co?“
„Že je plná lží.“
„A kdo ti to říkal, prosím tě?“
„Lidé z Taury.“
„Ale prosím tě ti toho nakecaj. Od nich to není objektivní. To nemůžeš brát vážne.Ti když něco napíšou tak to bývá většinou taková kravina, že se jim za to zbytek Galaxie směje.“
„Ale oni říkají, že Ori jsou špatní.“
„Jo já vím je to hrozný si o nás vymýšlej, ale co se dá dělat.“
„A proč jste teda dobyli naši planetu?“
„No proč asi kvůli palivu.“
„A to jste nás museli pozabíjet.“
„No já jsem nechtěl to byl rozkaz z velitelství.“ Obhájil se Sain. Najednou se však ozval zvuk všem věřícím známý zvuk a ozval se opět hlas nějakého převora : „Prosíme celou posádku ať se dostaví za dvacet minut na každodenní hodinové modlení, a dnes s ohnivou šou! opakuji Prosíme…“
„Mám rád ohnivou šou. Škoda, že ji neuvidíme.“ Posteskl si Jaffa.
A v tu chvíli se otevřely dveře vězení a dovnitř vstoupilo 10 vojáků Ori. Dva z nich odpoutali Jaffu a odnesli ho ke dveřím, Velitel pokynul Sainovi, aby se tam vydal také a potom je vojáci vedli chodbou přímo k místu kde se má konat modlení.
Sain se pomalu otočil k Jaffovi a řekl „Mám takovej pocit, že tu ohnivou šou uvidíme a to hodně zblízka.“

Pokračování příště…

Snad se tady vysvětlila ta vševidoucnost.

Část IX:

Na Chulaku
"Tak co potřebujete?", zeptal se Daner a pobídl Antra s Chantem aby si sedli.
"Přišli jsme...", začal Chant, ale Anter ho rychle přerušil, aby zase
neřekl nějakou kravinu.
"Napadla mě tak jedna věc Danere.", řekl Antr.
"A jaká?"
"No vzpoměl jsem si na to, že jsi nám neřekl, jak jsi vlastně přišel na to, že
na palubě jsou nevěřící."
"A tak. A ty si myslíš, že by ti to pomohlo v pátrání."
"Ano, přesně tak."
"No, máš...", začal Daner, ale Chant ho přerušil vykřiknutím:"Teď jsme tě usvědčili!
Usvědčili jsme ho, že jo?"
Daner vypadal dost překvapeně.
"Chante klid. Ne nikoho jsme neusvědčili, a ani se k tomu nechystáme.", řekl Antr.
"Ne?", nevěřil Chant.
"Ne!", odpověděl Antr a pak pokračoval směrem k Danerovi:"Kde jsme to skončili?"
Daner se chvíli zpamatovával, ale pak si vzpoměl:"Myslím, že jste chtěli
vědět jak jsem přišel na to, že jsou na palubě nevěřící."
"Ano a jak tedy?", zeptal se Antr.
"Máte pravdu, že jsem vám to měl ukázat hned. Pojďte se mnou, něco vám ukážu..."

Vyvolený se dobelhal zpět k bublině celý vysílený.
"Nejde to.", řekl.
"Ale no tak. Nevzdávej to.", povzbuzovali ho ostatní na druhé straně bubliny.
"Říkám, že to nejde. Z těch cihel jsem nevytřískal ani smítko. Jsou nějaký
zvláštní!", rozzuřil se Vyvolený.
"Prosím, ještě poslední pokus. Udělej to pro nás.", prosila ho matka.
"Tak dobře, ale naposledy.", řekl Vyvolený a vydal se k "Chrámu smrti".
Tentokrát, než začal máchat kladivem, tak si prohlédl stěnu "Chrámu".
Všiml si, že i ze spárů mezi cihlami září nějaké slabé světlo.
Položil na cihly ruku a všiml si toho. Jeho ruka se stěny vůbec nedotýkala.
Ta záře jeho ruku tlačila zpět. Nezabíjela ho, ani nevyvolávala bolest, ale
tvořila zábranu odolnější než ocel, ale průhlednou jako vzduch.
Tak proto- řekl si, musím to říct ostatním.

Pokračování příště...

Výstižné...

Část X:

Opět na Chulaku.
Daner přivedl Antra a Chanta do hlavního sálu lodi.
Přistoupil ke stěně, kde mělo být vytesáno nějaké moudré heslo,
které mělo všem připomínat účel a cíl Křížové výpravy.
Zdálo se však, že si jej skoro nikdo nevšímá.
Ale něco bylo špatně. Na zdi bylo vytesáno: Ori jsou správ... Zbytek byl rozbrázděný
mnoha údery tupého předmětu do zdi. Místo písmen byly jen krátery.
"Hm...zajímavé", řekl Antr a prohlédl si to celé více zblízka.
Slovo správ... (...=stěna proměněna v povrch měsíce) bylo porušno jen na konci.
Bylo to podivné. Nešlo ani určit kolik písmen mělo slovo ještě obsahovat.
A po tomto slově následovalo ještě další, které však bylo zničeno celé.
Krátery na místě tohoto slova byly obzvlášť hluboké, jakoby si někdo na tomto slově
vyléval zlost.
"Co tam původně stálo?", zeptal se Antr.
"No...to je právě ten problém. Nikdo to neví. Nikdo koho jsme se ptal to nečetl.
A musím se přiznat, že ani já ne. Obávám se, že kromě dopadení nevěřícího bude vaším
úkolem i zjištění, co tu dřív bývalo, abychom to mohli obnovit.", řekl Daner.
"Proč by někdo něco takového dělal?", zeptal se Chant.
"Možná je to výhružka.", odpověděl Daner.
"Ale vždyť to by na sebe příliž upozornil. Myslíte si, že by to ryskoval, místo
toho, aby v tichosti provedl sabotáž energetického zdroje lodi?", řekl Chant.
"Nevím. Musím uznat, že to je opravdu podivné, ale vyřešit to musíte vy. Dávám
vám to za úkol.", řekl Daner.
"No skvělí...", prohodil Antr.

Udarané měli poradu. Když jim Vyvolený vše řekl, tak pochopili, že musí najít nové řešení.
"Zajímalo by mě, co na to říká Vědma. Ta přece předpověděla, že se mu to podaří.",
řekl otec Vyvoleného.
Vědma vzhlédla. Zdálo se, jakoby se její myšlenky právě vraceli z jiného vesmíru.
"Ano, to jsem řekla a taky si za tím stojím. Jen...", řekla Vědma.
"Ale...", začal ostrým tónem otec, ale vědma jej přerušila.
"Jen potřebuje čas na to, aby pochopil jak."
Všichni pohlédli na Vyvoleného.
"Já přísahám, že nemám ponětí jak to mám udělat!", řekl vyvolený.
"Řekla jsem, že potřebuješ čas, abys to pochopil!", řekla důrazně Vědma.
"No, jen doufám, že už pro nás nebude pozdě.", řekl si pro sebe otec.

Pokračování příště...

Část XI:

Kde jinde než na Chulaku.
"Ori jsou správ...Ori jsou správ...", přemýšlel Antr.
"Co takhle, hm, Ori jsou spráskaní?", nabídnul Chant.
"Ori jsou spráV, spráV.", zdůrazňoval "V" Antr.
"Dobře, tak co třeba, ehm, Ori jsou...Ori jsou spratci."
"Ale, no tak zapoj mozek. Ori jsou SPRÁV..."
"Jo, jasně, co třeba..."
"Co třeba Ori jsou správní orgán?", předběhl ho Antr.
"He, myslíš, že by tohle někdo psal na zeď?", smál se Antr.
Oba začali opět přemýšlet.
"Co Ori jsou zpráva?", zkusil Chant.
"Ne, Ori jsou SSSpráv...", syčel Antr.
"A navíc je to blbý", dodal.
"A co...no...Ori jsou spravedliví?", stále typoval Chant.
"SprÁv...musí tam být dlouhý Á.", říkal Antr a snažil se zůstat v klidu.
Je fakt, že Chant někdy Antra opravdu vytáčel. A nejenom Antra,
ale všchny. Ale Antra asi opravdu nejvíc.
"Co takhle...", už chtěl vyslovit svou dvoustou padesátou verzi Chant.
"Třeba správci?", tentokrát skusil Antr.
"Blbost, spíš to bude správní!", řekl Chant.
"Vždyť to jsem už navrhoval.", řekl Antr.
"Ale ne jako správní orgán, ale jako správní...dobří. Chápeš...Ori jsou dobří,
Ori jsou správní."
"A co by potom bylo to druhé slovo?"
"Které? Jo aha. No třeba...hm...no třeba bohové!", řekl Chant.
"Bohové? Kde jsi na tom prosím tě byl?"
"Musíš uznat, že to zní zatím nejlíp - Ori jsou správní...bohové."
"No, já ti nevím.", řekl Antr.
"Vymyslel jsi snad něco lepšího?"
"Hm, ne, to ne. Asi máš pravdu. Měli by jsme zkusit to navrhnout Danerovi.", souhlasil
nakonec Antr.

Kdysi dávno na planetě Udara.
Tenkrát byla Udara ještě plná stromů, keřů a travin.
Ještě nedávno na ní existoval i den, ale to už ani teď neplatilo.
Ve tmě této noci, která se rozhodla, že neskončí se prodírala postava.
Ve vichru jí vlálo roucho...ano nebylo pochyb, že je to převor Ori.
Převor jménem Guros došel k obrovskému stromu. Ten strom byl tak
tlustý, že by jej neobejmulo ani dvacet lidí a byl vysoký jako věž.
Guros zabušil na kůru stromu a řekl:"Otevřete. Musím okamžitě poslat
zprávu Ori."
"Heslo.", ozvalo se znuděným tónem zevnitř.
"Heslo? Jó aha heslo..."
"Ano heslo."
"Sakra, já jsem na téhle planetě už šedesát let sám. Jak si mám pamatovat
nějaký po**aný heslo?"
"Heslo.", ozvalo se zevnitř naprosto debilním hlasem připomínajícím oslí zvuky.
"Jste hluší? Říkám..."
"Heslo.", ozvalo se opět zevnitř.
"Grrrr...No tak jo, hmm...", zamyslel se Guros.
Chvíli bylo ticho.
"Ho..."
"Ne vůbec nic nekleslo! V hesle není nic o klesání ani o metabolických prodkutech.",
ozvalo se zevnitř.
"Do všech kacířů, pusť mě dovniř, nebo ti to tu rozšťípu na kusy!", zařval Guros.
"Jó, tak to můžeš zkusit.", ozvalo se zevnitř.

Pokračování příště...

TAk tady je 12. část

Sain se pomalu díval na rozjásaný sál věřících. „Blahoslaveni budiž Ori“ volali jeden přes druhého. Saina napadla jen jediná věc přitrouble se usmívat a mávat. Někteří mu jeho mávání dokonce i oplatili. To samé udělal i Jaffa. Ten však neměl v publiku žádného „fanouška“ a proto ho ostatní vypískali. Ten se potom podíval na Saina. „Myslíte, že by mě Ori zachránili když popřu ostatní víru a příjmu Počátek?“
„No to záleží na to jak moc by jste Počátek příjmu.“
„No řekněme, že v celém svém srdci:“
„Jo, a proč to vlastně říkáte mě, řekněte to radši jim.“ A ukázal na tři přicházející Převory. Jedním z nich byl Teren, zbylí dva se původně jmenovali Arit a Lantek. Jaffa neváhal a ihned k nim vystartoval jak nejrychleji mohl. Bohužel již dlouho nechodil a nohy se mu při běhu zapackaly a on spadl.
Teren se na něj pohrdavě podíval a řekl rázně „Tohohle upálit!“
Jaffa se však bránil a začal halekat „Ne, ne prosím ne já už jsem na správné Cestě. Blahoslaveni budiž Ori, Blahoslaveni budiž Ori.“
„Dobře mám tedy na tebe dotaz.“ Řekl Arit.
„Ano vím všechno.“
„Co se píše na 30-té stránce knihy Počátku.“
Dav zašuměl.
I Sain chvíli přemýšlel. Ne nevzpomněl si-nevěděl.
„No…eh…“ začal Jaffa „…no.“
„Upalte ho!“ řekl Teren.
„Ne, ne řval Jaffa prosím ne neupalujte mě!“ ale to už ho poutali k hranici ve tvaru znaku Počátku. A dav začal skandovat „Upálit,Upálit…!“
Teren se ještě na Jaffu podíval a řekl „Máš ještě nějaké poslední přání?“
„No…eh…“
„Takže ne dobře.“
„Počkejte, počkejte mám. Co se píše na 30-té straně knihy Počátku.“
„No co asi…,“ řekl Teren a bezmocně se otáčel k ostatním, aby mu poradili. Ti jen bezmocně kroutili hlavou. „…No to přesně ví tady tenhle Převor.“ A ukázal na Saina.
„No na 30-té stránce knihy Počátku…“ začal Sain a snažil se si vzpomenou a pak si uvědomil, že to vlastně nikdo neví tak si začal vymýšlet. „No tam se píše o tom, jak Ori…“ Ne to je všude musí si vymyslet něco originálnějšího „ Ori…“ ne nic ho nenapadá. „U všech kacířů“ klel si pro sebe „kdyby mě nechali číst ještě o pár hodin víc tak bych se k tomu dostal, ale ne Oni mě museli chytit zrovna když jsem byl na 29-té straně.“ Tak řekl „No píše se tam jak Ori ,“ podíval se na Jaffu „upálili mnoho nevěřících.“
„Ori upálili?“ podivil se Teren, „nebylo to náhodou tak, že my jsme je upálili jménem Ori.“
„Jo přesně tak“ souhlasil Sain.
„Dobře a teď se konečně můžeme dostat k tomu hlavnímu k tvému zločinu,“ řekl Teren a podíval se na Saina.

Slabé světlo baterky ozařovalo blízké okolí kolem postavy. Ta si právě klestila cestu lesem, když se najednou ozvaly děsivé zvuky.
„Kdo je to?“ řekla postava vyděšeně. Nikdo mu však neodpověděl. Náhle se další zvuky ozvaly přímo za ním.
„Kdo je to?“
Stále se nikdo neozýval, ale zvuky kolem postavy se stále blížili čím dál tím více k němu. A v tu chvíli se před ním objevil drobný stín. Po chvilce následován dalším a dalším. Náhle stínů bylo tolik, že postava před nimi poklekla a řekla: „Jsem Aler- váš služebník.“

Pokračování příště…

Heslo!
Je to celkem dobrý, těším se na další díly.

Část 13:

V Danerově kanceláři.
"Ori jsou správní bohové? Hm, to zní dobře, to bude určitě ono.", řekl Daner.
"Vám nepřipadá, že tam něco chybý? Že nám něco uniká?", zeptal se Antr.
"Ne, tobě snad ano?", nechápal Daner.
"Jediný unikání tady je způsobeno tím, že jsem měl k obědu fazole", zasmál se Chant.
"Drž hubu!", řekl Antr Chantovi a pak se otočil zpět k Danerovi:"Víte, myslím si,
že to bude něco jiného."
"A co?", zeptal se Daner.
"To nevím...zatím!", odpověděl Antr.
"Hele, já si myslím, že nad tím moc dumáš. Musíš se na to podívat jednoduše.
Ori jsou správní bohové...to zní jednoduše.", řekl Daner.
"Jednoduše, ale ne správně.", oponoval Antr.
"Neříká náhodou Kniha Počátku?: Věř v pravdu všech věcí a můžeš najít cestu k osvícení.",
řekl Daner.
Antr se zamračil. To mu tak ještě chybělo, aby na něj vytasil s citáty z Knihy Počátku.
Teď musí do protiútoku se stejnou taktikou:"Jo, ale taky říká: Ti co hledají cestu
k osvícení nesmějí být vedeni mylností!"
"Vážně? Kde?", zeptal se nadšeně Daner.
"Hledání Cesty, strana 864.", odpověděl znuděně Antr.
"Aha, tam ještě nejsem.", řekl Daner.
"A kde jste?", zeptal se Chant.
Antr si začal poklepávat prsty na koleno. Diskuze se začala vyvíjet úplně jinam,
než potřeboval.
"Na straně 258.", odpověděl Daner Chantovi.
Bylo vidět, že se oba náramě baví diskuzí o Knize Počátku. Antr však potřeboval
diskutovat o mnohem aktuálnějších problémech. Ale začínalo mu být jasné, že tuhle
diskuzi už prohrál.
"Neměli by jsme tedy dál pátrat po tom co stálo v tom nápisu?", zeptal se Antr co
nejrychleji.
"Ne. Ten nápis považuji za vyřízenou věc. Hned zítra jej nechám obnovit ve znění:
Ori jsou správní bohové. Vy pátrejte po tom nevěřícím.", rozkázal Daner.
Antrovi se to nelíbylo, ale neměl jinou možnost než souhlasit.

Když Guros vytrhl do kmene stromu pomocí svých telekinetických schopností velkou díru,
vyběhl ven druhý převor a zmateně mával rukama. Guros opět požil svých schopností a
druhého převora vyzvedl do vzduchu. Následně si s ním zahrál basketbal a pověsil ho
na větev. Pak vstoupil do dutého kmene stromu, kde konečně nalezl komunikační zařízení.
"To zas bude trvat půl století, než se Ori uráčí tu správu přehrát. Pak století, než
se rozhodnou někoho poslat. A ještě další dvě století než ti co byly vyslaní najdou
cestu sem, pokud ji vůbec najdou. Po tom co pošlu správu bych měl najít spůsob, jak
se tam dostat. Kdybych si jen mohl vzpomenout, kde je na téhle všivé planetě ta hvězdá
brána. Ale jen co pošlu správu se ji vydám hledat...", mluvil si Guros pro sebe.
Nemohl tušit jak dlouho mu toto hledání zabere.

Pokračování příště...

Chybí! Nelíbilo! Zprávu! Způsob!
Jinak dobrý.

No jo, sorry.
To budete asi muset přehlížet...

Tak tady je čtrnáctá část. (A omlouvám se, že to trvalo tak dlouho):

Otevřel oči. Posadil se na posteli a podíval se přímo ke třem postavám stojícím naproti němu.
„Dnes je tvůj den,“ řekla jedna z postav.
Konečně pomyslel si konečně.
„Jak to myslíš - konečně,“ řekla postava. V tu chvíli si uvědomil, že velice silní převoři dokáží číst i myšlenky, ale těch bylo málo. A on. Obyčejný rolník měl tu čest setkat s jedním z nich.
„Nijak- převore,“ řekl.
„To jsem rád,“ řekl „A teď následuj mne,“ a ukázal mu cestu. Pomalu došli ke kruhům, které je dopravili až do Města Bohů a on se poprvé setkal s Gosou a plamenem. Plamenem Celestu. Plamenem Bohů. Plamenem Ori.
„Přistup mladý Saine.“ Řekl Gosa (i když mladý by se nedalo až tak tvrdit bylo něco kolem padesátky). Sain k němu pomalu přistoupil.
„Nadechni se plamene.“ Řekl opět Gosa.
„Nadechnout se plamene? Jste normální? Víte co je to za smrad?“
Gosa ho ignoroval a řekl „Nadechni se.“
A tak Sain i když nechtěl přistoupil k ohni, zavřel oči a nadechl se…

Zpět na Chulaku
Teren na Saina hleděl a on jen čekal kdy mu řekne položí první otázku. Stále tomu však nedokázal uvěřit. Snažil se být dobrým převorem, ale časem ho ta jednotvárnost prostě přestala bavit. Stále to samé. Přijmi žij- nepřijmi smrt. A tak pořád dokola. Přijmi, nepřijmi, přijmi, nepřijmi… A pořád dokola. Saine.
„Hej posloucháte mě?“ ozval se Terejův hlas.
„Ano co je?“
„PŘEKVAPENÍ!“ zvolal Teren. A za jeho zády vystřelili čtyři vojáci ze svých zbraní.
„Co, co se to děje?“
„Copak to nevíš? Máš narozeniny.“
„Ne to si asi pletete, ale já je mám až za dva měsíce.“
„Ale ne tyhle. Už jsi přesně Padesát let převorem.“
„Vážně?“ řekl Sain trochu znechuceně. „To už je mi tolik.“
Náhle si uvědomil svůj věk „O moji Ori je mi už devadesát devět let.“ Pomyslel si. „devadesát devět. O moji Ori přišel jsem o celé stáří.“¨
„Hej co je s tebou nejsi šťastný.“
„Jo“ vydal ze sebe.
„Tak a teď můj dárek,“ řekl Teren a podal mu kýbl s vodou.
„Díky to si fakt nemusel.“ Řekl Sain.
„Ne to není ten dárek. Tohle je jen kýbl s hořlavou směsí. Dárek je támhle.“ Řekl a ukázal na spoutaného Jaffu na hranici.
„Ach jo.“ Povzdechl si, ale tak aby ho nikdo neslyšel. Věděl sice, že je to kacíř, ale ten smrad toho ohořelého masa potom. Ten nesnášel a to měl štěstí, že ho nemusel potom odklízet, jako jeho příbuzný. Ten celej život nedělal nic jiného a potom na to doplatil, když už upálená mrtvola najednou z ničeho nic začala hořet a on při vší svý smůle stál zrovna na hranici a začal hořet také. Zbylí vesničané ho sice viděli, ale nechali ho dál hořet, protože si mysleli, že je to vůle Ori. To už, ale pomalu došel k hranici, pomocí své hole (kterou mu mezitím podali ostatní) zažehnul oheň a tekutou směs vylil do drážky kudy to teklo přímo k upalovanému.
„Promiň.“ Řekl „ale vůle Ori je taková.“
„Není!“ křičel Jaffa. „Vůle Ori je abych žil.“ Ale Sain ho už nechtěl poslouchat, otočil se k němu zády a vydal se k Terenovi.
„Tak co říkáš na můj dárek?“ zeptal se Teren.
„Moc pěknej.“ Řekl Sain.
„Opravdu se ti líbil. To jsem rád.“
„Jo a můžu mluvit s Arlenionem.“
„To bohužel nejde.“
„Jak to myslíte. No jasně pořád ten vtip. Dobrý, ale kde je?“
„Vždyť ti říkám už to nejde. Je mrtvej.“
„Co? Vy jste použili jeho mrtvolu jako součást vtipu? To je nechutný.“
„Hele Saine uklidni se a bav se. Vždyť máš Převorozeniny.“
Ovšem vůle Ori byla jiná. Sain se nesměl bavit. Ne teď, ne dnes. A stalo se to, že přiběhl vystrašený voják.
„Útočí na nás!“ zařval.

Pokračování příště…

Část 15:

Na lodi
Antr stál v jedné z mnoha chodeb a četl si v knize Počátku.
Ale ve skutečnosti spíš přemýšlel nad tím nápisem.
Všichni převoři na lodi dostali za úkol hlídkovat a sledovat, zda se neděje
něco podezřelého.
To byla nová taktika hledání nevěřících na lodi.
Antr věděl, že tímto způsobem nikdy žádného nevěřícího neodhalí, ale taky věděl, že
pokud se jim podaří zjistit co skutečně stálo v tom nápisu, tak se mu možná dostanou
na stopu.
"...a tyto stíny zrozeny ze špatnosti a zkaženosti povstali a sjednoceni vyšli na
pochod, aby uvrhli celou galaxii navždy do svých temných plánů. Avšak Ori přišli
a zažehnali tuto hrozbu silou své moci a plány temna se rozplynuly, stejně jako
se rozplynuli oni sami...", četl Antr v knize Počátku, aniž by nějak výrazněji
sledoval obsah.
"A proč si vlastně myslíš, že verze ´Ori jsou správní bohové´ není správná?", zeptal
se ho najednou Chant, který do této chvíle stál mlčky na protější straně chodby.
Antr to nečekal a tak se lekl a omylem si zavřel knihu Počátku a protože neměl
stránku založenou, tak nevěděl, kde skončil. To ho mírně na***lo.
"Protože ten nápis pokud vím měl všem připomínat cíl Křížové výpravy.
A nápis ´Ori jsou správní bohové´ žádný cíl nepřipomíná.", řekl podrážděně Antr.
"Měl připomínat cíl Křížové výpravy? A to jsi slyšel kde?", zeptal se ho Chant.
"Vždyť nám to přece tenkrát říkal Daner. Ty si to nepamatuješ?", zeptal se překvapeně Antr,
když viděl jak na něj Chant hází nechápavé výrazy.
"Ne.", odpověděl Chant.
"No jo, to je ta tvoje paměť.", řekl Antr.
"Moje paměť je v absolutním pořádku,", protestoval Chant, "zapamutuju si cokoliv."
"No jo, jenže tvoje paměť je jako černá díra. Možná, že všechno pozře, ale už nic
nevrátí zpátky.", smál se mu Antr.
"Jo a co ta tvoje? Nedávno ses mě pořád ptal co je na oběd.", řekl Chant.
"No co, tak jsem si nemohl vzpomenout...", bránil se Antr.
"A mohl bys mi vysvětlit, jak si mohl zapomenout, když jsme dva měsíce každý den
dostávali pokaždé to samí? A ještě k tomu takovej humus - neidentifikovatelné
maso, s neidentifikovatelnou zeleninou v možná až příliž identifikovatelné omáčce.
Všichni kdo to jedli se shodovali v tom, že to nemůže být nic jiného, než upálený
nevěřící, i když to kuchaři neustále popírali. Jak se na tohle dá zapomenout?",
mluvil Chant, vrtěl při tom prapodivně hlavou a máchal prudce rukou ve vzduchu.
"Jó a co to jak si...", chtěl vrátit úder Antr, ale přerušil ho převor, který tudy
právě procházel a zeptal se ho:"Tak co? Viděli jste něco podezřelého?"
"No...", chtěl něco říct Chant, ale Antr jako vždy zachránil situaci, když ho přerušil:
"Ne, nic zvláštního jsme neviděli."
Chant svrštil obočí, pak chvíli jakoby nad něčím přemýšlel (což ovšem nejspíš jen tak
vypadalo, pokud se nestal zázrak), ale pak souhlasil:"Pravda, nic jsme neviděli..."
"Dobře. Hm.", řekl převor a šel dál.
"Ještě aby jsme něco viděli, když Antr si tady jenom čte místo toho, aby pozoroval
a já, který jediný dávám pozor, zase nic nevidím, protože se mi zhoršil zákal
ještě víc, než je obvykle...", mumlal si pro sebe Chant.
Pak se podíval na Antra, ale ten už zase hleděl do knihy Počátku.
Chant se rezignovaně otočil a začal počítat smítka prachu na jeho převorské holy.
"...a tenkrát byla Udara porvé osídlena lidmy. Tito lidé příjmuli Počátek vděčni za
dary jež jim Ori poskytly. Avšak několik století poté tato kolonie zmizela a zůstala
pouze pustá zem. Ori zjistili, co se stalo,... že se stalo to, čeho se obávali.
A podzemí začalo mít zase sílu. Ori však zasáhli...", četl Antr, pak si ale uvědomil,
že tohle už jednou četl a přelistoval o několik stránek dopředu.
"...nezapomenout z čeho byly zrozeni a z čeho bylo zrozeno vše co bylo od Ori.
Proto nesmí nikdo zapomenout, nikdo nesmí být veden lží, neboť ve lži by byla
jeho smrt. Každý musí příjmou pravdu, pravdu jež jim přinesli Ori, neboť to je
jediná ryzí pravda. Každý musí uchovat ve své paměti tuto pravdu, tuto posvátnou
větu, která ač krátká, přesto vystihuje tak mnoho: Ori jsou správ...", tahle kapitola
Antra nudila a tak knihu zavřel a začal se soustředit na hlouček hulákajících vojáků.

Guros putoval po Udaře dlouho. Hodně dlouho.
Vydal se najít hvězdnou bránu, aby se mohl vrátit na Celestus, ale za tu velkou
spostu let již zapoměl, kde se brána na této planetě nalézá.
Náhle však uviděl něco na horizontu. Byl jasně vidět kruhovitý tvar.
Guros přidal do kroku, ale běžet nemohl. Kruh byl vidět stále jasněji a jasněji.
A nakonec...Ano, opravdu to byla hvězdná brána.
Guros si oddechl. Měl pocit, jakoby z něj spdl velký kámen.
Přistoupil k DHD a začal zadávat adresu.
Na chvíli zadávání přerušil, aby se podíval na svou hůl. Ta byla pokryta nespočtem
zářezů mnoha velikostí a hloubek. Guros si tak zaznamenával čas, který strávil
hledáním brány. Nejmenší zářezy znamenaly dny, větší týdny, ještě větší měsíce a tak dále.
Guros na holy vyhledal ty největší zářezy. Bylo jich tam šest. Rovyných šest.
Ale co znamenaly největší zářezy? Guros si najednou nemohl vzpomenout.
Žeby to byly roky? "Ano, asi ano. Asi to budou roky. To znamená, že to je šest let
od toho, co se to stalo. To mám ještě čas.", řekl si pro sebe Guros a pokračoval
v zadávání adresy.
Nakonec se brána otevřela a Guros jí prošel.
V jednom se ale Guros zmýlil.
Největší zářezy neznamenali roky. Kdepak...
Největší zářezy znamenali staletí. Guros strávil šest set let hledáním brány.
Bylo to tak dlouho, že už i zapoměl jak dlouho ji hledá.
Bylo to zvláštní, ale převoři trpěli špatnou pamětí.
Jednu věc si ale Guros stále pamatoval. Pamatoval si, co se před šesti sty lety stalo
a co musí být napraveno. To bylo jediné, na co zapomenout nemohl...Prozatím.
Nemohl tušit, že jednou příjde čas, kdy i toto zapomene, kdy dokonce zapomene i
své vlastní jméno. Tenkrát to opravdu tušit nemohl. Nebo, že by to tušil?
Ano, přece jen mu něco v hloby mysli říkalo, že se to stane, ale zároveň jej uklidňovalo,
že bude někdo po ruce, kdo mu vše připomene.
Zatím se tak však nestalo a Guros zapoměl jak své jméno, tak své poslání.
Na Celestus se však vrátil a než zapoměl, tak zařídil vše co bylo nezbytné.
Rozluští někdo, co se skutečně stalo tenkrát před šesti sty lety?
Jak by mohl, vždyť všichni ti kterými se obkolopoval zrovna moc nemysleli...jestli vůbec.
Nebo snad ano?

Pokračování příště...

Pěknej díl... Konečně trochu napětí. A jen tak mimochodem, co to znamená "v hloby duše"?