Stargate SG-1: Poslední Antik

Velikonoce.....

Slibuju, že už s tim přestanou a pustí se do práce

Je to skvěle psaná povídka, jen by to chtělo nějak udělat z toho antika někoho jinýho než paroubka, aspon já to tak pochopil,jestli to neni on tak sorry, ale já ho nemám rád, Takovej Gott jako poslední Antik, ale nechci do toho kecat, já takhle psát neumím a je to fakt skvělý, jen tak dál a sorry za toho p.......

Většinou dokážu odhadnout vývoj děje, ale u tebe si nejsem jistý ani tím, že slunce vyjde ráno...

Parádní práce....nenudí tě když tě pořád všichni chválí??

OMG: Velikonoce, pálenka z kassy Co bude příště....omylem se dostanou na swingersparty??

Mně se líbí, jakým stylem píšeš. Aspoň to nejsou takoví ti Superheroes jako v seriálu. Je to něco (pro mě) nového. Velice hezky je polidšťuješ. Jen tak dál. Vždycky čekám, co zase udělají.

2Awast: Omylem?? Proč jen omylem?? Swingersparty by mohla být dobrým osvěžením.
Tím na tebe, stalkere, rozhodně neapeluji, aby se to pak nezvrhlo v něco mládeži nepřístupného.

Předchozí díly se mi moc líbily, pěkné napsané, děj 3. dílu jsme takovýhle od tebe nečekal, ale nápad dobrý...Rozhodně piš dál.

Jsem nemohl napsat, že by tam šli cíleně, to už by bylo trošičku divný, ale fakt jenom trošičku...

Si zkus představit Teal´ca a Carterovou...

No abych řekl pravdu, tak mě opravdu těší, že se ty povídky líbí

2spike kree: Udělat z Paroubka Antika, to by byla naprostá urážka mé velmi oblíbené rasy...

Ale počítám s tím, že závěrečné rozzuzlení se taky nebude líbit všem

Tady je předposlední část, užijte si ji

Střelecký ostrov, Vltava, Praha, 5:00
Bylo to stále ještě chladné jarní ráno a klidná hladina Vltavy se ztrácela v mlze, z níž vystupovaly jen kmeny stromů na ostrově. Pod botami čvachtalo mazlavé bláto a obrovské kamenné oblouky mostu procházejícího napříč ostrovem působily v šeru rozednívání strašidelně. SG-1 nebyla mnohokrát na planetách s takovýmto počasím. A když už bylo opravdu hnusně, vždy to věstilo nějaké nebezpečí. Nyní s nimi přes generálův odpor kráčela i Vala Mal Doran.
„Dobrý den, vítejte v Praze,“ oslovil je najednou člověk, který se náhle vynořil z mlhy. Teal´c instinktivně pod bundou nahmatal svůj Zat.
„Kde jste se…“ nechápal O´Neill. Neznámý muž mu ukázal asghardské zařízení neviditelnosti, která kradla NID ještě pod vedením Maybourna.
„Promiňte, ale toto zařízení…“ zareagoval ihned Daniel.
„…jsme našli v nedávno objevených sklepeních pod hradem Karlštejnem,“ objasnil Informátor.
Vala jen zamrkala a z její tváře se dal vyčíst výraz: „To jsem ale kráva, kdybych to jen tušila!“
„Vypadá to, že Asghardi ovlivnili naši civilizaci víc, než jsme se doposud mysleli. Nechcete se posadit?“ Informátor pohlédl na Sam a ukázal na lavičku.
„Děkuji, raději postojím,“ odmítla Sam. To víš, že bych si sedla, kdyby mě nebolel zadek, ty chytrej, pomyslela si.
„Takže k věci,“ řekl dosud neznámý muž. „Znám vás z vyprávění doktora Zelenky, takže se nemusíte představovat. Mé jméno je Mojmír Řiťoušek a mám pro vás nějaké nové informace.“ Řiťoušek si byl jistý, že jim jeho jméno připadá naprosto normální. U všech kromě Valy tomu tak dokonce bylo. Ta jediná měla co dělat, aby nevyprskla smíchy. „Možná by bylo dobré nejdříve si ujasnit, co o našem dotyčném víme.“
„Máme jeho fotografii a domníváme se, že zastává nějakou vysokou funkci,“ vypálila okamžitě Carterová.
„Máte fotku?“ divil se Řiťoušek, „to je opravdu skvělé,“ radoval se. „Ukážete mi ji?“
„Jistě,“ řekla Carterová a otevřela laptop. Málem se zase rozesmála, jak jí ten člověk připomínal doktora McKaye.
„O můj bože!“ zvolal Řiťoušek. „Tak toto jsem tedy nečekal.“
„Je vám ten Antik známý?“ zeptal se Teal´c.
„Jistě, to je přeci doktor Drát, český ministr zdravotnictví.“

„Připadá mi, že to pěkně smrdí,“ prohlásil Jack, když se vraceli s Drátovou adresou.
„Mám stejný názor,“ přidal se Daniel. „Podle toho, co říkal ten Čech (Daniel se úmyslně vyhnul jménu Řiťoušek), není Drát moc oblíbený. To mi na Antika moc nesedí.“
„Ty jsi byl přeci taky Antik,“ řekl okamžitě O´Neill.
„A co má být?“
„Měl jsi určitě popularitu.“
„Ani ne…“
„Aha, přesně to jsem měl na mysli.“

„Pane, proč jste říkal Aničce, že ji nepotřebujeme?“ ptala se Carterová, když stáli ve vagónu metra a kolem se na ně tlačila spousta lidí.
„Řekl jsem, že ji nepotřebujeme, ne že nepotřebujeme auto.“
„Neviděl bych to tak špatně,“ hájil cestování v podzemí Daniel. „Alespoň poznáme život českého hlavního města zblízka.“ Vysloužil si tím Valino jemné nakopnutí, Jackův pohled v sloup a Teal´kovo pootočení hlavy na druhou stranu. Carterová se zrovna marně pokoušela vybojovat lepší pozici než polopředklon nad sedačkou plnou lidí, tak nemohla nijak reagovat.
Na povrchu je přivítaly krásné jarní sluneční paprsky. Než však stačili rozdýchat podzemní vzduch, stáli před dveřmi domu s luxusními byty.
„Danieli, myslíš, že ten plán vyjde?“ zeptala se Vala, když už skoro mačkala tlačítko zvonku, na kterém stálo: Drátová – Drát.
„Moment!“ zvýšil Jack hlas, „o jakém plánu je tady řeč?“
„No,“ začal Daniel, „nebyl čas na vysvětování…“
„Včerejšek jsme proseděli někde na zahradě,“ připomenul Jack.
„…totiž dohodli jsme se s Valou, že půjde k němu do bytu a my tam vejdem pak.“
„Ale to byl můj plán!“ rozhodil bezmocně rukama O´Neill. „Ale volavku tam měla hrát Carterová.“
„Pane…?“ divila se najednou Sam. Zaujala postoj s rukama v bok.
„Chystal jsem se vám to právě říct,“ vysvětloval Jack omluvně. „Nevadilo by vám to, že ne?“
„A co když ano?“ odsekla Sam a na místě ještě víc ztuhla.
„Plán B.“
„Plán B?!“ řekli všichni ostatní sborově. „Nevím o žádném plánu B,“ prohodil Teal´c.
„Na vysvětlování plánu B nebyl čas,“ uzavřel O´Neill. „Danieli, Valo, prosím.“

„Haló?“ ozvalo se z mluvítka otráveně.
„Dobrý den, Davide, tady je Lucka, pustíte mě nahoru?“ přemízala se Vala.
Chvíli bylo ticho, jak Drát přemýšlel, která Lucka by ho mohla navštívit. Sledoval přitom malou obrazovku, kterou měl přímo na domácím telefonu. SG-1 totiž vůbec nenapadlo, že by v těchto luxusních domech mohly být videotelefony. Ještě štěstí, že stáli v ústraní.
„Sice vás neznám, ale pojďte nahoru,“ zašeptal Drát a zvonek zhasl. Místo toho se ozval bzukot elektronického otevírání dveří. Mohli vstoupit.
Když Vala klepala na dveře do Drátova bytu, byla už SG-1 schovaná za rohem. Zaharašil klíč v zámku a objevila se neobvykle velká tvář. Ministr měl vlasy ulíznuté dozadu, takže plně vyniklo jeho vysoké čelo. Levým okem šilhal tak, že se Vala bála, že uvidí aždo úkrytu týmu.
„Pojďte dál,“ zašeptal a otevřel dveře, aby mohla projít. Šlo to lépe, než čekali. Včetně toho, že Drát dveře úplně nezabouchl.
„Mám pořád takový dojem, že se odněkud známe.“ Drát mluvil úlisně potichu.
„Ano, jinak bych tu nebyla,“ řekla Vala normálně. „Mnohokrát jsem o vás slyšela. A to jak mluvíte v televizi, docela mi to imponuje.“
„Opravdu?“ jeho vrásky kolem úst se roztáhly v patolízalský škleb.
„Ano a slyšela jsem, že umíte uzdravovat lidi.“ Tuto větu řekla velmi nahlas.
„Jdeme,“ zašeptal okamžitě Daniel za rohem.
„Nemluvte prosím tak nahlas, nebo…“
V tu chvíli se dveře rozrazily a dovnitř vtrhl čtyřčlenný tým ozbrojený Zaty. Drát civěl doslova jako péro z gauče. „Co tady chcete?“ rozkřikl se najednou. Po předchozím šeptání to znělo jako hrom z čistého nebe. Jeho opravdový hlas mnoho z úlisnosti neztratil, ale byl k tomu i silně nerudný. Než kdokoliv stačil cokoli říct, pokračoval pěkně hlasitě: „Myslíte si, že mě zastavíte? Já vím, vím, že jste…že vás najala ODS…“
Daniel zachytil Jackův tázavý pohled. „Asi něco jako naše CIA,“ pokrèil rameny. Dráta v monologu ale rozhodně nevyrušil.
„…za špinavé peníze milionářů, co vás volí uděláte cokoli, viďte, že, když vás řídí ten pomatenec…“nedechl se, „však já vám ukážu, tahle zem potřebuje dobré lidi jako jsem já, to pak můžete…to může přijít stávkovat třeba milion lidí, ale existuje jediná správná cesta…“
„Drž – už – hubu!“ zarazil ho Jack. Drát zamrkal a sklapl. Zbytek týmu však také zíral překvapeně. Jack to totiž pronesl česky. „Víš co, nezajímají mě tyhle kecy. A je mi úplně jedno, jestli si myslíš, že nás najala OSN nebo marťani…“
„Marťani? To byl Jiří?“
„Panebože…“ zašeptal Jack.
„Jakej Jiří?“ zeptal se Daniel.
„Zkoušíte mě, že ano. Myslíte si, že tady budu na Jirku Carführera házet špínu, že? Tak to ode mě nečekejte, vy zkorumpovaní udavači. Je mi vlastně jedno, jestli volíte ODS. Lidi jako vy nemáte mít žádný práva.“
„Tak dost!“ praštil O´Neill pěstí do dveří. „Teal´ku, ukaž tady Drátovi, kdo nemá žádný práva.“ Teal´c postoupil o krok vpřed, takže stál nyní sotva třicet centimetrů od Dráta. Ve spáncích mu pulzovala krev a jeho jaffské znamení na čele se ďábelsky lesklo. Na Dráta to mělo úžasný vliv. Rozklepal se jako osika a zmlkl.
Než však stačilo k čemukoliv dojít, ozval se z jednoho z pokojů chraplavý, ale přesto silný a protivný hlas: „Davidéé?! Koho to tam máš!“ Vzápětí se vpravo na protější straně chodby otevřely dveře a vyšla z nich odpudivá stařena o dvou berlích. Dalo by se říct, že Drát byl její mladší, ale poměrně přesnou kopií.
„Ano, maminko?“ řekl Drát přiškrceným líbezným hláskem.
„Nech toho podlézání, synu, je mi z tebe na nic. Co to sem taháš za lidi?“
„Právě je vyhazuji, jsou to nějací špinaví amíci.“
„Vyhazuješ? A proč na tebe teda míří těma bouchačkama?“ Teprve teï si Drát uvědomil, že na něj z rukou Teal´ka, Sam a O´Neilla míří podivné zbraně. „Komu jsi zas co provedl?“ obrátila pozornost zpět k synovi. „Neříkala jsem ti, že už si tak nemáš pouštět hubu na špacír?!“
„Ale mami, já přeci…to jsou úplně neznámí lidé…“
„A ty pouštíš do mého bytu neznámé lidi? Jen počkej,“ zvolala, ve vzduchu se zaleskla jedna z jejích berlí a přistála Drátovi na zádech. Nestačil ani uhnout a stařena se napřahovala podruhé.
„Počkej, mami…prosím tě,“ bránil se synáček a snažil se o jakýsi úhybný manévr. Zřejmě to nebylo poprvé, co se důvěrně seznámil s berlemi své matky.
„Tím planým prošením mě rozčílíš ještě víc, tak drž hubu a marš umýt to nádobí ze včerejška!“ Z chodby se nesla děsivá ozvěna jejího chraplavého, ale neuvěřitelné silného hlasu. Matka začala Drátovi vyčítat další věci, to už ale celá SG-1 couvala z bytu ven. Vala stihla tomu bláznovi ještě stihla svůdně zamávat, čímž mu vysloužila další ránu holí.
„Danieli,“ začal první Jack, když stáli dole na chodníku, „předpokládám, že Antikové nemají staré komandující matky.“
„Ne, to asi ne.“
„Ta stopa byla zdá se špatná,“ konstatoval Teal´c.
„Jo, naše tajné služby si jeho řeči o uzdravování a lepším světě vyložily po svém…zřejmě je už nenapadlo zjišťovat, o koho se jedná,“ uvažovala Carterová.
„Jedno mi nejde do hlavy,“ řekl Jack a díval se na jasně modrou oblohu, „tenhle člověk je český ministr zdravotnictví?“
„Jo a největší zlodějka v galaxii se tu stará o kulturní dědictví…“ vypálil okamžitě Daniel. Vala jen s opovržením zaprskala.
„Jedeme tedy domů?“ zeptala se Sam.
„Pakliže nemají v záloze dalšího magora…“
„Vy jste Dráta neposlouchali?“ přerušil Daniel O´Neilla. „Neměli bychom prověřit toho Jiřího Carführera?“
„Kdo je to?“
„Český ministerský předseda,“ řekl hrobovým hlasem překvapivě Teal´c.
Vyhlídka na další cestu pražským metrem a poté páchnoucí tramvají nebyla příliš lákavá, nicméně ji opět museli podstoupit. Chtěli se přeci dostat k honosné Kramářově vile, tradičnímu sídlu českých premiérů.
„Jak se dostaneme dovnitř?“ zeptala se Sam.
„Hm, bude to asi větší oříšek než to vetření se k Drátovi“ glosoval Daniel.
„Plán B,“ řekl Jack a vyndal mobil. V seznamu našel „Anička,“ která následovala hned po „Agátce“ a „Andulce“ a stiskl tlačítko pro volání. Vala se zrovna ptala Daniela, jestli je plán B někdy dobrý a jestli někdy vyjde. „Vždycky,“ ujišťoval ji, ale moc jistý si nebyl.
„Zdravím, Aničko, víte, máme takový problém, tak mě napadlo, že vám zavolám,“ začal Jack. „Víte, potřebovali bychom se dostat k premiérovi…“
„Ale to není problém,“ odpověděla Anička zvesela. „Od toho mě přeci máte. Domluvím vám soukromou návštěvu.“
Jack s tak rychlým řešením nepočítal, proto najednou vypadal zaskočeně. „Kdyby to tedy šlo…ehm, co nejvíce diskrétně.“
„Jistě, nebude vědět, kdo jste,“ ujistila ho a popřála pěkný den, že se ozve. Jack zavěsil a byly z něj znát silné smíšené pocity.
„Myslel jsem, že plán B nikdy nevyjde…“ rozhodil rukama. O to víc jej překvapilo, když mu telefon zazvonil už za půl hodiny (jako polyfonní vyzvánění měl nastaven téměř stereotypní řev sirény a Waltrův výkřik: „Neplánovaná mimozemská aktivace!“) Nicméně tedy hovor přijal.
„Je to domluveno, můžete být za hodinu u Kramářovy vily?“
„Jistě. Už tu jsme.“
„Hm, budete potřebovat se muset asi trochu převléknout. Někoho k vám ještě pošlu. Tak přeji hodně štěstí. A kdybyste cokoli potřeboval…“
„…zavolám, až budu muset zaplatit faktury.“
Chvíli bylo ticho a pak Anička trochu zklamaně řekla jen: „Jistě, generále,“ a zavěsila.

...pokračování příště...

Díky moc za vaše recenze

.......
(Nad Takovou povídkou už nemám slov.)

2Awast: Máš pravdu, to by se asi nehodilo. Beru zpět.

Tak na to rozuzlení jsem vážně zvědavá. Piš, piš, ať už je to tady.

Tak tady je zakončení

Za hodinu…

„Představitelé automobilky Ford, ze Spojených států?“ ozvalo se z reproduktoru hned vedle tiše bzučící kamery.
„Ano, máme domluvenu schůzku s panem premiérem,“ řekl pohotově Daniel. Ještě si upravoval kravatu, kterou si před chvílí zavázal. Do společenských oděvů se oblékli v černé dodávce, která před patnácti minutami zastavila v nejbližší uličce za rohem. Aničce nějaké zásluhy opravdu po právu patřily.
„Jistě, už vás očekává.“ Hned na to se začala otevírat široká křídla umělecky ztvárněné kovové brány. SG-1 vešla.
Hlavní dveře do budovy jim přišla otevřít pohledná dívka s vlasy svázanými do culíku. „Pojďte dál. Jsou to dveře přímo naproti,“ pokynula jim.
Zaklepali a vstoupili do tmavého staromódního salonku. Všechny stěny byly vymalovány tmavě červeně a visely na nich obrazy v těžkých rámech. Místnost lemovaly různé historické sekretáře a další kusy vyřezávaného nábytku. Kousek od dveří zaujal cizince červeně natřený kruh na naleštěné parketové podlaze. Nevěnovali mu ale moc velkou pozornost, protože tu zaujala kožená sedací souprava a na ní sedící muž vážící možná i 125 kilo. Sedačka se pod ním celá prohýbala, jak se předkláněl k secesnímu konferenčnímu stolu, jemuž kromě mnoha lejster vévodil obrovský oválný talíř plný knedlíků, zelí a vepřového. Ten člověk vypadal jako překrmený vepř, který přibývá na váze každou další vteřinou, co stráví mezi živými.
„Á, dobrý den,“ uvítal je s plnými ústy, pod nimiž vyráželo několik dalších brad. Vlevo nad horním rtem toho člověka se černala veliká bradavice, z níž vyrážely tři silné vousy. „No, ehm, je mi ctí vás přivítat v České republice,“ řekl, když spolkl velké sousto směsi vepřo-knedlo-zelo. Pak se zvedl, přičemž mu odletěl knoflík z košile. Vykouklo panděro nafouknuté jako pouťový balon. „Jiří Carführer, předseda vlády,“ řekl a chystal se podat ruku Jackovi. Najednou se však zarazil a ustrnul v jakési nepřirozené pozici, takže byl div, že se nepřevážil dopředu.
„Vy?!“
SG-1 se po sobě zmateně podívala.
„Co tu chcete?“ rozkřikl se a z úst mu vyletěl kousek knedlíku.
„Promiňte, ale přišli jsme, protože jste nás pozval…“ chopila se slova Vala.
„Vás? To těžko! Pozval jsem Amíky z Fordu, aby tady postavili další fabriku. A místo toho mi sem vlezou Amíci, kteří už svou nabubřelostí neví, co dělat. Už vás asi nebavilo chvástat se, že jste zase zachránili svět, že?“
„Jsme zde na jedné misi…“ řekl Daniel. Jak o nich mohl Carführer vědět? Cožpak by Pentagon vypustil tak důležitou informaci? Chápal, že poslední dobou je americká vláda mnohem vstřícnější v jednáních s ostatními zeměmi, ať už šlo o projekt Města bran nebo Atlantis, ale začínal si být jistý, že tohle není žádná legrace.
„Na misi? V mé zemi…?“
„Ano, podle smlouvy z roku 1993 můžeme…“ začal se ohánět právy Daniel.
„Vy nic nemůžete! Tohle je moje zem a vy se tu nemáte co procházet. A do té vaší hory už se nevrátíte.“ Carführer se škodolibě ušklíbl.
„Prosím?“ To byl Jack. „Asi jsem špatně rozuměl, ale o jaké Zugspitzi, Everestu nebo Sněžce tu mluvíte?“
„Tady vám nikdo nepomůže,“ pokračoval dál Carführer a zasmál se tak, až mu mohutné břicho skákalo nahoru a dolů.
„Jak vůbec víte, kdo jsme?“ zeptala se Carterová, která dosud stále ve svých nových černých šatech v ústraní.
„Protože,“ řekl, „JSEM CARFÜHRER!“ dopověděl změněným hlasem a zažhnuly mu oči. „JSEM SYNEM MOCNÉHO ANUBISE. POKLEKNĚTE! TEL KOL TAU´RIOVÉ!“
SG-1 to náhlé odhalení překvapilo. To bylo ale asi tak všechno, dokonce ani neustoupili o krok dozadu.
„Ani nás nehne,“ odsekl dokonce Jack. „Všichni ostatní už jsou mrtví a u tebe ani nevidím žádnou tu věcičku na ruce.“
„PCH,“ odfrkl si Carführer a začal si rozepínat zbylé knoflíky na košili.
„Tak dost!“ křikl O´Neill a tasil svůj Zat. Carführer se jenom zlosynsky ušklíbl a vzápětí se z jeho břicha vyvalila energetická vlna, která všechny hodila ke zdi. Jejich zbraně jako by se vypařily.
„TOHLE JE JEN ZAČÁTEK,“ ujistil je a odkudsi vytáhl hůl na mučení.
„Anubis neměl žádného syna,“ pokusil se o rozklad Carführerova kázání Daniel.
„Ta americká propaganada…stejný, jako že Michael Jackson nikdy neviděl malý děcko. Kamarád mého hostitele, Miloš, našel na Vysočině starou kanopu, ve které jsem měl být pohřben navěky. A ten překrmenej vepř ji otevřel…“ mluvil jako kdyby se nechumelilo. „ALE DOST, NEJSTE TU OD TOHO, ABYSTE SE PTALI! JÁ SE PTÁM.“ To se vrátila zpátky Goa´uldova pravá povaha.
„Tak se ptej a dávej bacha, aby ses nezadusil knedlíkem, špekoune,“ troufl si Jack.
„CO TADY HLEDÁTE?“ Oči mu znovu zažhnuly, jak se rozhlížel. Pak spatřil tašku s laptopem. Natáhl ruku před sebe a zavřel oči. Taška se zvedla do vzduchu a přistála mu v náručí. „Můj vynález,“ řekl a samolibě se usmál. „Nepotřebuji žádného hostitele s výjimečnými schopnostmi, vidíte?“
„Co? Zrovna jsem si prohlížel támhleto umělecké dílo.“ Carführer vypadal, že každou chvíli vypění, ale místo toho se z blízkého stolku zvedla kniha „Vládneme pevnou rukou“ a vlepila O´Neillovi facku.
„Au,“ vykřikl Jack a mnul si rudnoucí tvář. Drzost oplatil knize dobře mířenou pěstí.
Carführer mezitím otevřel laptop a chvíli do něj civěl. Pak mu zažhnuly oči a zařval: „TEN HAJZL!“ Poté zvedl telefon a normálním hlasem požádal o spojení s ochrankou. „Zbavte se Dráta,“ oznámil a zavěsil. Vala se v rohu začala dusit, jak potlačovala smích.
„TAK, KDO PŮJDE PRVNÍ? SHOLVO!“ rozkřikl se a vzal do ruky mučící hůl. „CO MI POVÍŠ?“
„Raději zemřu svobodný,“ prohlásil sebejistě Teal´c.
„To jsem si mohl myslet. Tak začneme někým jiným.“ Najednou zase mluvil normálně. „TY, TEBE JEŠTĚ NEZNÁM!“ ukázal na Valu.
„Klidně ti všechno řeknu i bez mučení, ty bečko sádla, já nemám co skrývat.“
„Hm, nechám si tě až na konec. Ó, SAMANTHA CARTEROVÁ, TY MI URČITĚ NIC NEPOVÍŠ.“
„Přišli jsme se sem, abychom…“
„MLČ! TVÁ CHVÍLE JEŠTĚ PŘIJDE. DANIELI JACKSONE, JAK JSTE NA TOM VY, PO VAŠEM POVZNESENÍ?“
„Ujde to.“
„HM, TO JE VŠE?“ řekl lačně a oči se mu rozzářily.
„Co chceš slyšet? V kapse u bundy mám deník, můžeš si všechno přečíst.“ Carführerer vypadal, že se mu z břicha každou chvíli vydere další tlaková vlna. Od úst mu začínala jít pěna.
„TAK STARÝ ZNÁMÝ O´NEILL. BUDEŠ UMÍRAT V BOLESTECH, DOKUD MI VŠE NEPOVÍŠ.“
„Bla bla bla, ještě něco? Důvod, proč jsem tady je ten, abych ti mohl nakopat ten tvůj vyžranej zadek,“ oznámil suše O´Neill.
Carführer se zklamaně otočil a odložil svou mučící hůl na stolek. „Nic už není jako dřív,“ povzdechl si. „Když mi nechcete dát to potěšení z mučení, aspoň vás rovnou zabiju,“ řekl jednoduše. „Jen mi teda řekněte, proč se zaobíráte touhle zemí.“
„Mysleli jsme, že Drát je Antik. Pak jsme mysleli, že vy. Měli jsme špatné informace,“ vysvětlil Daniel.
„Drát? To nebyla karta agenta CIA v tom počítači?“
„Ne.“
„Chudák. Nejspíš si i v poslední vteřině života myslel, že ho zabíjí lidi z ODS. No nic,“ řekl a v jeho hlase se dal zachytit malinký náznak soucitu. „Poslouchal na slovo, uměl prosit, aportovat…vždycky jsem chtěl takového lotara.“ Carführer se ještě chvíli oblažoval pocitem nadvlády, než se otočil zpět k SG-1, zažhnuly mu oči a pateticky zvolal: „TEĎ ZEMŘETE MOJÍ RUKOU!“
„Nebo panděrem,“ sykl O´Neill. Pak nastala trapná chvíle ticha, ve společnosti Goa´ulda dosud nepoznaná. Carführer zápasil s posledními knoflíky u košile – zřejmě na ně přes svůj mohutný pupek moc neviděl. A pak se náhle stalo něco, co nikdo nečekal. Carführerovi se po těle rozlezly modré blesky a s chroptěním padl k zemi. SG-1 se pokusila tasit zbraně, o ty je ale před chvílí připravil goa´uldí premiér. Všichni ustoupili dozadu a čekali, co bude následovat.
„Hledali jste mě?“ usmál se na ně nějaký vysoký muž s brýlemi, knírkem a šedivými vlasy ostříhanými na ježka, který vystoupil zpoza závěsu. Oblečen byl do perfektně padnoucího saka, jemuž vévodila očividně velmi drahá kravata.
„Vašku?“ řekla udiveně Vala.
„Valo?“ řekl udiveně střelec ze Zatu.
Vala se rychle postavila, přeběhla místnost, vlepila neznámému pusu a obrátila se k SG-1. „Když dovolíte, chtěla bych vám představit mého souseda Václava Klasse. Je to český prezident,“ zakřenila se a z usměvavé šibalské tváře jí nevyprchávala radost.
Členové týmu rychle povstali a pozdravili. Jack všechny také představil. „Jste dobrý mistr překvapení,“ řekl uznale, když si podávali ruce.
„Tohle už jsem chtěl udělat dávno,“ zářil nadšením Klass. „Je mi nesmírným potěšením se s vámi setkat. „Nemáte něco, čím bysme ho svázali?“ otázal se a Carterová odkudsi vyštrachala umělohmotné pásky.
„Výborně,“ pochválil ji prezident. „Zajistíme ho, ale myslím, že moji lidé tu budou dříve, než se probere. Myslím, že hostitele dokážeme zachránit, i když, abych byl upřímný, vlastně mi na něm ani moc nezáleží.“
„Vaší upřímnosti si ceníme, ale…“ chtěl Jack cosi naznačit, možná se dokonce zeptat, kde se tam Klass tak náhle vzal.
„Přijmete mé pozvání na Hrad?“ vyhrkl prezident horlivě a s neskrývaným zájmem.
„Bude nám ctí,“ souhlasil tedy O´Neill.
„Tak pojďte všichni sem,“ řekl prezident a vkročil do červeného kruhu. SG-1 pochopila, co to znamená. Když se všichni k sobě přitiskli, Klass luskl prsty a z podlahy kolem nich vyskočily staré známé kruhy. Vzápětí stáli v mnohem prostornější místnosti s výhledem na celou starou Prahu.
„Vítejte na Pražském hradě. Posadíte se?“
„Jistě, rádi posedíme s českým prezidentem.“ Za chvíli už seděli na pohodlných kožených gaučích a byla jim servírována káva. Všichni kromě Jacka ale vypadali dost nervózně.
„Pane prezidente,“ začal váhavě generál, „mohu mít jednu otázku?“
„No ovšem, ptejte se,“ usmál se prezident. Mluvil perfektní angličtinou.
„Jak jste se tam dostal?“
„Jacku,“ řekl Daniel tónem, jako kdyby generál něco provedl. Víc už ale nedodal, jen divně potřásl hlavou a mrkl. O´Neill ho nechápal.
„Inu, také jsem v té vile kdysi bydlel,“ pokusil se o vysvětlení Klass. „Tajné průchody, skryté komory, kruhy…Lívie mi říkala, že za to utrácím moc peněz.“
„To my jsme rádi, že jste je utratil,“ přidala se Carterová.
„Danieli Jacksone, slyšel jsem, že jste odmítl druhou šanci na vyšší existenci a přiměl starou Omu, aby si to vyřídila s Anubisem.“ Prezident se napil své kávy. „Víte, že jste první, kdo něco takového dokázal?“
„Opravdu? To jsem netušil,“ svraštil Daniel čelo za svými brýlemi, ale v očích se mu blýskl nepatrný záchvěv hrdosti. „Stále mi ještě pozemský život připadá zábavnější a lecčem bohatší.“
„Přesně,“ souhlasil Klass nadšeně, „to byl jediný důvod, proč jsem zůstal.“
Jack vypadal, ze mu konečně svitlo. „Pane prezidente, vy jste…“
„…Antik, kterého hledáte? No ovšem.“
„Ach tak, to je pro nás ale zřejmě novinka.“ Nastalo ticho. O´Neill vyhledal pohledy všech členů týmu. Nikdo se ale netvářil příliš překvapeně. „Pardon, pokračujte,“ vykoktal a snad poprvé v životě zrudl.
„Takže, teď když jsme vás našli, vlastně mě ani nenapadá důvod, proč jsme vás hledali,“ deklamovala Carterová.
„Mě také ne,“ přidal se Teal´c.
„To je pravda, Země už nepotřebuje žádnou pomoc…snad jen, totiž určitě nás můžete hodně naučit o antických technologiích,“ navrhla Sam.
„Ale samozřejmě, rád vás všemu naučím…“
„Opravdu?“ zářila Carterová nadšením. „Je toho tolik, s čím si na Atlantis neví rady…“
„…už při poslední návštěvě u George v Texasu, tedy u Bushe i u Hammonda, jsme se domluvili, že budu nápomocen Oblasti 51 i Atlantské expedici.“
Carterové zmizel úsměv z tváře. „A oni nám zase nic neřekli?“ zvýšila rozčarovaně hlas.
„Co bylo tedy cílem této mise?“ zeptal se s kamennou tváří Teal´c.
„Mimo to, že jste mi napomohli k odstranění Carführera…nemáte nějaký vzkaz?“ Klass pokynul k laptopu. „Museli vám to říct, ne?“
„Vzkaz?“ zopakovala Sam a zapnula počítač.
„Všichni říkali, že je to nuda, že se nic neděje, ale když jdou na misi, tak se ptají, proč na ni jdou…“ mluvil Jack co nejtišeji k prezidentovi.
„Á tady je to. Myslela jsem, že je to zavirovaná příloha, vůbec jsem to neotevírala,“ zavrtěla Sam hlavou a nasadila nevinný výraz.
„To je ono. Půjčete mi to,“ natáhl se pro notebook Jack. Sam mu tedy podala počítač přes stůl. Jack párkrát klikl a ukázal obrazovku všem ostatním. Byl na ní obrázek písčité pláže zalité sluncem, křišťálově čisté moře, palmy, prostě pozdrav z nějakého tropického ráje, jen na obzoru se stkvělo panorama Pražského hradu a pod ním nápis:

Užijte si dovolené!

Hammond

Touhle povídkou jsem nechtěl nikoho urazit, ale prostě jen pobavit. I když co se týče povah českých politiků...

Tak to je masakr, skoro brečím smíchy, tohle je lepší než předplatné čtyřlístku.
Palec nahoru a čest tvůrčím myšlenkám

chaos v dobrém slova smyslu...

Geniální povídka a to zakončení!

Tak tohle byla síla. Víc k tomu nemám co dodat.