SG:ZDP -111. Na Věčných Časech - KONEC (+PDF za Obsahem)

[Aiwendill]

ach jaj, tak to si asi vymyslíš nejaký krutý osud pre toho veliteľa, keď ti tak dlho neodpisujem, že?

[andoriel]

Právě jsem veliteli Aiwemu vymyslela krutý osud a Tebe budu trápit, protože Ti hned nepošlu, co jsem vymyslela

Pro všechny ostatní doplním v prvním příspěvku pár názvů kapitol s tím, že možná dojde ještě k nějakým změnám

[andoriel]

Dobré ráno, bavte se

6. Svázání Daedala

„Střílejte! Zaměřte a palte!“ křičel Wei Wang na palubě Jackie Chana. Pozemská loď vypadala oproti plavidlu Shermaal maličká, přesto z ní létaly střely i paprsky a bezmocně se rozbíjely o silové pole kolem celé nepřátelské lodi. O pár stupňů výš se stejně nadarmo snažil o útok jaffský Al’kesh pod vedením Teal’ca.
Koráb Shermaal stál na místě a na střelbu nijak nereagoval. Opodál se kolem osy pomalu otáčel Daedalos a postupně se rozpadal.
Na můstku zůstal Cameron Mitchell a Shana Morrisová. Jako čerstvý velitel si Cam nedovedl představit, že by opustil svoji loď, i když se mu bortila pod rukama. Společně se Shanou se snažili udržet pod tlakem co nejvíce chodeb vedoucích k záchranným kapslím. Nad hlavami jim dunělo hlášení vysílané po celé lodi: „Opusťte loď! Okamžitě se odeberte k nejbližším přístupným záchranným modulům a opusťte loď!“
Cam si pro sebe tiše klel a Shaně tekly tiché slzy, když se snažila vztyčit silové pole, aby poslední opozdilci mohli bezpečně proběhnout kolem jednoho z doků, ze kterého zbylo pár pokroucených vzpěr. Pole se ustálilo a pět lidí se co nejrychleji rozběhlo přes nebezpečný úsek do další chodby. Třem se to povedlo, ale pak se pole zhroutilo, uzavřela se bezpečnostní přepážka a dva poslední vyletěli do volného vesmíru.
„Zatraceně!“ vykřikl Cam. „Jděte, Shano, tady už nic nezmůžeme. Jeden ze záchranných člunů by měl být kousek odtud. Chodba je zatím v pořádku.“
„Pokud já, tak vy taky,“ odsekla mu třesoucím se hlasem. Sledovala přitom poslední dva členy posádky, kteří se pohybovali ve zbytcích trupu lodi. Snažila se je očima dostrkat do nejbližšího modulu. Podařilo se jim k němu doběhnout a hned aktivovali vystřelení.
„Ne!“ vyjekla Shana. Na rozdíl od těch dvou viděla, jak se oddělil další kus Daedala a přehradil malé lodičce cestu. Náraz byl tak prudký, že se modul rozpadl na součástky. Shana odvrátila hlavu. Nechtěla vidět další těla plující ve vzduchoprázdnu.
„Jdeme,“ popadl ji Cameron za ruku a táhl ji k východu z můstku. Dveře se před nimi neotevřely. Zůstaly zablokované a odmítaly reagovat na jakékoli pokyny.
Shana se vrátila k obrazovkám a najednou se rozesmála. „Nechte toho,“ volala na Cama a zajíkala se hysterickým smíchem. „Nemá to smysl.“ Nadechla se, aby se trochu uklidnila, a pokračovala: „Za těmi dveřmi už nic není.“
Jako na povel všechna světla můstku zhasla.

„Joe, jakmile vstoupíme do normálního vesmíru, najděte tu cizí loď a palte.“ Joe Spencer v antickém křesle pokýval hlavou, že Evana Lornea slyšel, a dál se soustředil na let Atlantis. Byla to jeho první opravdová mise po desítkách simulací a náležitě si ji užíval. Poslouchání rozkazů mu sice občas dělalo potíže a někdy nevěděl, kdy držet jazyk za zuby, ale jeho výcvik stejně pokračoval, protože měl jeden z nejsilnějších antických genů na Zemi. Městskou loď ovládal jen tak mimochodem a jediné, co nedělal právě rád, byla střelba. Jeho instruktoři vybírali ty nejodpornější mimozemšťany, aby mu pomohli překonat přirozenou nechuť k zabíjení, ale vždycky je překvapil nějakým postřehem, který i z děsivého povstalce Reetou udělal pozoruhodnou zajímavost nebo milého domácího mazlíčka.
Pro let Atlantis na P3X-972 byl bývalý holič Joe vybrán proto, že se jednalo o ryze vědeckou misi, kde se se střelbou nepočítalo a Joe si v praxi mohl v klidu vyzkoušet své nově získané teoretické dovednosti. Navíc celé akci velel podplukovník Lorne, který byl kdykoli schopný Joea zastoupit v případě nečekaných potíží.
Potíže se ukázaly být zcela jiného druhu, než s jakými Evan i Joe počítali, a tváří v tvář realitě možného zániku byl i zarputilý pacifista Joe rozhodnutý střílet v okamžiku, kdy uvidí na nepřítele.
Atlantis se vynořila z hyperprostoru nad plavidlem Shermaal a zcela mu zastínila všechna tři slunce blízké soustavy. Ze spodní části antického města vyletělo pět zářících střel, proletělo štítem města do volného vesmíru a zatočilo se v divokém tanci. Dřív, než se střely mohly dotknout nepřátelské lodi, ta se najednou zachvěla a zmizela nejen ze zorného pole všech, kdo ji sledovali, ale také ze všech radarů a sledovacích sond.
Joe se snažil rychle deaktivovat střely a přitáhnout je zpátky do jejich úložiště, než někomu ublíží. Přesto si všiml Daedala poletujícího okolo v několika kusech a také dvou známek života na jeho můstku. Bylo to poslední místo, kde byl ještě tlak a kyslík, ale to nemohlo vydržet dlouho. Chtěl aktivovat teleportační zařízení, ale body zmizely ve stejném okamžiku, jako nepřátelská loď.
„Co to, sakra…?“ vypadlo z Joea.
„Joe, jste v pořádku?“ reagoval okamžitě Lorne.
„Jo,“ zahučel Joe. „Asi se mi něco zdálo.“
„No, o tom si ještě promluvíme později,“ rozhodl Evan s pohledem upřeným na všechny viditelné lodě v okolí. „Teď mi řekněte, co je v tom obrovi nalevo od nás.“
Joe studoval změť vznášející se nad jeho křeslem a soustředěním se kousal zevnitř do tváří. „Zmatek,“ prohlásil nakonec.
„Cože?“ Evan Lorne si o sobě rád myslel, že má božskou trpělivost, ale tahle vlastnost mu právě začínala docházet.
„Je tam zmatek,“ klidně zopakoval Joe. „Spousta lidí a jiných… tvorů nebo co to je. Někteří svítí jak šílení, jiní jsou matní, ale rozsvěcují se. Chcete vzorek?“
„Myslíte přenos?“ Podplukovník zaváhal. Potřeboval vědět, co se děje na obrovské neznámé lodi, ale nechtěl riskovat.
Joe se zasmál. „Pošlu vám k Bráně kamaráda.“ Pečlivě vybral ze změti ukazatelů života jednu tečku s čipovou identifikací a přemístil ji do prostoru Brány.
Doktorka Lindsay Novakova překvapeně zamrkala a škytla.
„Doktorko!“ vrhl se k ní Lorne.
„Co? Cože?“ Lindsay byla trochu zmatená, ale usmála se na známou tvář. „Kde to jsem?“ chtěla vědět hned potom.
„Jste na Atlantis. Přiletěli jsme na tísňové volání Daedala,“ vysvětloval Evan. Nejraději by seběhl dolů, popadl Joea za krk a pořádně s ním zaklepal.
„Ach. Aha. To jste hodní. Kde jsou ostatní?“ Lidsay se rozhlížela po prázdném prostoru.
Lorne se zhluboka nadechl. Rozhovor s doktorkou Novakovou ještě chvíli trval, ale nakonec se dozvěděl vše, co potřeboval. Předal velení v Hlavní věži a seběhl k antickému křeslu. Vyhnal z něj Joea a ujal se nad ním vlády sám. V rychlosti informoval čínskou loď i Teal’ca, že v nákladní lodi jsou zajatci Shermaal, které do té doby považovali za mrtvé nebo alespoň ztracené s minimální nadějí na návrat. Zároveň vše ohlásil na velitelství SGC. Po chvíli tichého překvapení a následného jásotu jim oznámil, že všechny bývalé zajatce přenese na Atlantis a nepozemské rasy vysadí na některé planetě s Hvězdnou Branou. Někteří budou moci do svých domovů odejít okamžitě, někteří budou moci poslat zprávu na své mateřské planety. Dostalo se mu trochu zdráhavého souhlasu. Na víc nečekal a přerušil spojení.
Teal’c požádal o vstup na Atlantis, jakmile budou Jaffové přesunuti. Chtěl je osobně informovat o místě, kam mají Branou odejít. Evan nad tím pozvedl obočí, ale nevyptával se, proč chtějí zajatce tak striktně oddělit od zbytku své populace. Jaffská politika byla jejich záležitost.
Přesun bývalých zajatců probíhal pomalu. Podplukovník Lorne nejprve přesunul bývalou posádku Daedala, informoval Stevena Caldwella o situaci a požádal ho, aby se vrátil a organizoval odchod zevnitř nákladní lodi. Plukovník Caldwell si vyžádal ještě majora Markse k probuzení zbytku nedobrovolných obyvatel lodi a sotva se oba ocitli zpátky v obrovském skladovacím prostoru, začali se zdlouhavou a namáhavou prací. Nešlo jen o probuzení všech ještě spících, ale i o vytvoření skupin z jednotlivých ras a hlavně o schopnost vysvětlit nedůvěřivcům, že to není akce Shermaal k ovládnutí zbývající části Mléčné dráhy, ale záchranná akce k navrácení všech do jejich domovů.
Lorne svolal rychlou poradu do suterénu, aby měl přes křeslo stálý přehled o situaci na nákladní lodi. Na mapě Města vyhradil prostory, kam měli být bývalí zajatci prozatím umístěni, a svojí nevelké vojenské posádce určil nejnaléhavější úkoly. Každou skupinu odvedlo pár vojáků z Atlantis na stanovené místo a vstup zablokovalo, aby se nově příchozí volně nepotulovali po Městě nebo nevyhledávali nepřátele v ostatních zachráněných rasách. Toto opatření se týkalo hlavně některých bojovnějších skupinek.
Steve ve stíhačce opustil úkryt u nákladní lodi a hlasitě se dožadoval přistání na Atlantis. Podplukovník Lorne nechal rozhodnutí o nejlepším místě pro přistání na obsluze řídící místnosti a dál se věnoval přípravám na přijetí velkého množství bývalých zajatců Shermaal.
Trvalo značnou dobu, než byla nákladní loď i Atlantis připravena k velkému přesunu. Lorne si všiml, že se Jackie Chan přiblížil k troskám Daedala a za pomoci Jumperů i lidí ve skafandrech začíná obhlížet pozůstatky jedné z nejvytíženějších hvězdných lodí malé Pozemské flotily.
„Veliteli Wangu, co to tam chystáte?“ zeptal se Lorne bez obalu.
Wei Wang se tvářil slavnostně, když odpovídal: „Chystáme vám balíček na zpáteční cestu k Zemi. Byla by škoda nechat zde všechen materiál, když jeho část může být použita ke stavbě další lodi.“
Lorne si všiml, že každý Jumper za sebou táhne silný provaz nebo řetěz a za pomoci kosmonautů jimi vážou trosky Daedala do něčeho, co se opravdu podobalo velkému balíku. „To je od vás moc hezké,“ řekl opatrně.
„Můžete to připevnit k jednomu z mol,“ vážně navrhoval Wang. „Jackie Chan je sice výjimečná loď, ale takový náklad by na Zemi nedokázala dopravit.“
Lorne mlčky kývl. Tušil, že proslovu velitel Wanga ještě není konec. Nemýlil se. Wang se ještě víc narovnal a pokračoval:
„Velitelství galaktické obrany Země jistě ocení naši účast na záchraně zajatců i nezištnou pomoc při dopravě poškozené lodi do domovského přístavu. A také chceme všechny osvobozené čínské zajatce dopravit do jejich domoviny v naší nové lodi.“
„To jistě,“ řekl Lorne a snažil se, aby mu v hlase nebylo znát podráždění. Pohledem zaletěl ke konečným pracím ve svazování rozpadlé lodi.
Wang se usmál. Všiml si, že se podplukovníku Lorneovi pootevřela ústa údivem.
Evan nevěřícně zíral na poslední dva Jumpery, které se motaly kolem svázaného Daedala. Právě proletěly kolem sebe v těsné blízkosti, udělaly smyčku, rozletěly se do stran a uvolnily přitom konce poutacích lan.
Před ohromenýma očima podplukovníka Evana Lornea se vznášel Daedalos rozložený na kousky, přeskládaný a svázaný do úhledného balíčku i s mašlí spletenou z konců dvou posledních lan.
„Chcete, abychom vám balík dopravili na molo?“ zeptal se spokojeně Wang. Měl co dělat, aby odolal trhání zamnout si ruce nad dobře vykonanou prací.
„Děkujeme, to už zvládneme sami.“ Evan nasucho polknul a přerušil spojení. Vzápětí se musel soustředit na teleportaci další skupiny z nákladní lodi. Stejně mu to nedalo a koutkem oka pořád pokukoval po obrazu balíčku s mašlí. Potřásl hlavou a přinutil se odvrátit pohled. Aktivoval komunikátor a k ostatním příkazům, které se týkaly probuzených, přibyl ještě jeden ohledně osob z čínského kontingentu. Jak velení ocení pomoc Jackie Chana při svázání Daedala, to mohl s klidem nechat na jiných, ale on hodlal přání velitele Wanga splnit.
Každý příchozí byl pečlivě zaznamenán s uvedením místa, které mu bylo určeno do příletu na planetu s Branou. Posádky pozemských lodí byly sice zaznamenány, ale kromě příslušníků čínských lodí se mohly volně pohybovat po Atlantis a byly zapojeny do běžných činností.
Jay Felger sledoval na velké obrazovce dění v Atlantis i okolním vesmíru a s nadšením si tiskl ruku na srdce. „No, podívejte se na to!“ vykřikl tak hlasitě, že Rodney povyskočil. „To se jim vážně moc povedlo,“ dodal Jay tišeji.
Rodney zvedl hlavu a s nezájmem přejel pohledem obrazovku. Překvapeně vytřeštil oči, a pak se chytil za hlavu. „To snad není možné,“ zašeptal zděšeně.
„Co?“ vyděsil se Jay.
Rodney zuřivě tloukl do klávesnice, jak vyvolával seznamy nových obyvatel Atlantis. „Podívejte se. Sebrali i ty, kteří nepřežili útok na Daedala a také všechny záchranné moduly. Všichni ze Země už by měli být tady, ale pořád chybějí tři lidé!“
„Nevidím. Kdo schází?“ Jay přejížděl očima řádky, které naskakovaly tak rychle, že se v nich nedokázal orientovat. „Tak kdo?“ zvedl trochu hlas, protože Rodney McKay neodpovídal. Neodpověděl ani tentokrát. Aspoň ne přímo. Zmáčkl komunikátor a spojil se se suterénem, kde bylo umístěné křeslo.
„Už jsou na Atlantis všichni ze Země včetně nové posádky Deadala?“ zeptal se bez úvodu podplukovníka Lornea.
„Ano, Rodney. Máte nějaký problém?“ Evan právě posílal vlastní Jumpery, aby přitáhly úhledný balíček, ve který se změnil Daedalos, na městské molo, a neměl čas na zbytečné tlachání.
„Musíte všechno prohledat znovu. Někdo nám schází,“ zakvílel Rodney.
„Kdo, doktore? Mluvte jasně,“ zamračil se Evan.
„Nejsou tady plukovník Mitchell, Shana Morrisová a plukovník Sheppard. Musíte okamžitě zahájit pátrání a najít je!“ křičel Rodney.
Evan Lorne se víc zabořil do křesla a pustil další sken oblasti, ještě podrobnější, než všechny předešlé.

Paráda, ak vydržíš pokračovať v tejto kvalite, bude to v decembri zaujímavé rozhodovanie

[andoriel]

Děkuju, BFU

Mašlička byla pěkná? Nedalo se jí odolat

Tak sem přelouskal všech šest kapitoly a musím říct že to bylo zajímavé, ale frt nechápu, že je v tom antici nechali sami

[andoriel]

Děkuju, Ondro

Oma nemá čas, protože se pere s Anubisem, a ostatním Antikům je to jedno. Antikové se do problémů Mléčné dráhy přestali plést a budou v tom pokračovat

vynikající díl mašlička se ti povedla

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Pořád z ní mám radost

Se nedivím, taky mě pobavila

Mašlička se mi tak líbila
Na ZDP 2 je pěkné to navázání na úplně první série SG. Jsou tu zmíněny rasy a kultury z prvních dílů, dokonce i holič Joe.

[andoriel]

Děkuju, Azany

[andoriel]

Dobré ráno a hezkou neděli. Bavte se

7. Slavné návraty

„Generále Landry, je vše připraveno?“ zeptal se nervózně Richard Woolsey. Po Hankově krátkém přikývnutí pohnul rameny, jakoby se chtěl víc narovnat, udělal dva kroky po zasedačce v SGC a zase se vrátil na původní místo.
„Doktore, čekají u Brány na signál. Všechno probíhá podle plánu,“ snažil se ho generál uklidnit. „Podívejte se,“ ukázal do okna vedoucího do místnosti Brány.
Oba dva se přiblížili k širokému průzoru a zadívali se na horečnou činnost, která probíhala pod nimi. Důstojní muži v oblecích i uniformách stáli v hloučku, polohlasně o něčem diskutovali a s umírněně znechucenými výrazy uhýbali před techniky vlekoucími tu srolovaný koberec, tam skládací sedačky, pár křesílek, několik konferenčních stolků, kávovar, barely s vodou, hromadu kovových tyčí nebo balík poloprůsvitné bílé látky.
Hank se na tu spoušť díval se špatně skrývanou skepsí.
„Chcete z toho udělat…,“ rychle spolknul slovo ‚cirkus‘ a nahradil ho velmi jemným: „… společenskou událost?“
Richard se zatvářil podezřívavě, protože ho také napadlo příhodnější označení, i když v jeho případě by to byla spíš ‚maškaráda‘.
„Je to nutné,“ procedil mezi zuby. „Odhlasovali si to,“ rozhodil ruce v bezmocném gestu. Také se mu příliš nelíbilo rozhodnutí, že z vracení zachráněných zajatců udělají takovou… událost. Opět se musel vědomě vyhnout slovu maškaráda.
Hank přešel ke stolu, dotkl se komunikačního zařízení a řekl: „Vytočte adresu.“ Znovu se pohledem ujistil, že je čas na průchod, a tiše pro sebe oddechl.
Efektu při vytváření červí díry si nikdo z přítomných skoro nevšiml. Stal se natolik běžnou záležitostí, že přestal být obdivuhodný a zůstala z ní nudná akce, při které museli čekat, až se hladina průchodu ustálí, místo aby mohli okamžitě projít na druhou stranu.
„Zkontrolujte ještě jednou okolí přes MALP,“ rozhodl doktor Woolsey. Když už se musí zúčastnit této – setkání, chtěl mít jistotu, že se za tu čtvrt hodinu, kdy Bránu na danou planetu otevřeli poprvé, kolem ní neshromáždila horda bojechtivých domorodců.
„V pořádku,“ ozvalo se z řídící místnosti. „Kolem Brány je klid.“
Richard se podíval na generála a napadlo ho, že mu závidí. Generál Landry zůstával na velitelství SGC a zajišťoval akci ze Země.
„Tak, jdeme na to,“ prohlásil a snažil se, aby mu v hlase zaznívala autorita a rozhodnost, kterou necítil. Seběhl do místnosti s Branou, široce rozevřel ruce před houfem diplomatů, vojenských čehosi a ostatních důležitých mužů a vzpomněl si na svoji babičku, jak večer zaháněla drůbež. Kousl se do jazyku, aby neřekl huš, huš nebo kšá, odkašlal si a hlasitě pronesl:
„Vážení pánové, je čas na naši malou slavnost navrácení ztracených příslušníků spřátelených i těch méně přátelských ras. Prosím, račte nahoru a projít.“
Než se pohnuli, technici odnosili veškeré nakupené vybavení skrz Bránu a na rovném prostranství poblíž portálu začali připravovat zázemí pro předání bývalých zajatců.

Samantha seděla na posledním kamenném schodu u Hvězdné Brány na planetě obývané Noxy a sledovala Daniela, který přecházel okolo s rukama v kapsách.
„Máš ještě nějaký nápad?“ zeptala se opatrně. Vyzkoušeli všechno, co je napadlo, aby přilákali pozornost Lyi, Anteause nebo jiného z Noxů. Bezvýsledně.
Daniel se nad ní zastavil a svěsil hlavu. „Už ne,“ řekl unaveně. Pohled mu padl na kámen u nohou. Shýbl se pro něj, otočil se pryč od Brány, rozpřáhl se a vší silou mrštil kámen do dálky.
„Au,“ ozvalo se z volného prostoru.
„Cože?“ zamračil se Daniel.
Samantha se zvedla a postavila se vedle něho. „Potřebujeme s vámi mluvit!“ zavolala.
Rozhlíželi se kolem sebe a čekali, jestli na jejich akci někdo zareaguje. Nějakou dobu se nic nedělo, pak se vzduch před nimi zachvěl a objevila se Lya. Jak bylo jejím zvykem, sepnula ruce před hrudí a naklonila hlavu na stranu, ale po úsměvu nebyla na její tváři ani památka, jen rychle se hojící šrám na levém spánku 
„Neměli byste tu být,“ řekla vážně. „Běžte domů,“ pokračovala, rozpojila ruce a jednou opsala malý kruh. Brána se otevřela, ale Samantha i Daniel se ani neohlédli. Dívali se na Lyu a čekali, až pochopí, že tentokrát nebude tak jednoduché se jich zbavit.
S drobným povzdechem to vzala na vědomí. Pokynula jim, otočila se a vykročila k lesu.
Samantha se podívala na Daniela a na jeho tváři uviděla stejný přitroublý úsměv, jak vždy, když přišla řeč na Noxy a jejich půvabnou představitelku. Nechala ho stát a sama se vydala za Lyou. Neudělala ani tři kroky, když ji Daniel dohonil, srovnal s ní tempo a začas se zvědavě rozhlížet kolem sebe.
Prošli kouskem lesa, který od Brány vypadal stejně hustý jako všechny ostatní lesy na planetě, a zastavili se okraji prostranství s několika podivně zkroucenými domy.
„Co to…?“ začal se ptát Daniel, ale zmlkl a překvapeně se díval na postavu, která vyšla z jednoho z domů a zamířila k nim.
„Jmenuji se Sinem,“ řekl nově příchozí. „Možná se na mě pamatujete,“ díval se střídavě na Samanthu a Daniela.
Tvářili se rozpačitě. Jeho tvář jim byla povědomá, ale nedokázali ho nikam zařadit. Nenechal je dlouho přemýšlet. Se stopou rozpaků se připomněl sám:
„Naposledy jsme se viděli na Nové Tollaně. Patřil jsem k ochraně jednacího sálu.
„Tollan,“ vydechla Samantha. „Samozřejmě, už se pamatuju. Vy…,“ nedořekla. Vzpomínky na poslední chvíle předtím, než jim Narim pomohl uprchnout Hvězdnou branou před útočícími goa’uldy, se jí vrátily nečekanou silou.
„Narim tady není,“ řekl Sinem, jakoby jí četl myšlenky.
„Zůstal,“ začal Daniel, ale po zaváhání svoji otázku zaměřil jiným směrem. „Kolik vás zůstalo po té bitvě? Nedokázali jsme se s vámi Branou spojit. Mysleli jsme, že jste všichni zahynuli.“
„Zbylo nás málo. Ani předtím nebyla naše populace početná, a teď? Možná pár set.“ Pokud byla Sinemovi Danielova otázka nepříjemná, nedal to na sobě nijak znát. „Ale Narim není mrtvý,“ usmál se na Samanthu. „Aspoň naši přátelé Noxové jsou o tom přesvědčeni.“
Lya stála zatím v povzdálí, aby nerušila setkání. Teď se přiblížila a vážně pokývala hlavou. „Necítili jsme smrt. Narimova průzkumná loď se ztratila. Tollani si myslí, že byl zabit těmi tvory, kteří se objevují a zase mizí, ale oni nezabíjejí. Poznali bychom to.“
Sam musela zamrkat, aby vyhnala slzu, která se chtěla prodrat ven. „To je skvělá zpráva,“ vypravila ze sebe.
„Takže víte, co se děje?“ zeptal se Daniel podrážděně. Narim mu byl v podstatě ukradený, ale důvod jejich návštěvy ne.
Lya sklonila hlavu.
„A?“
„Víte jaký je pohled Noxů na boj,“ podívala se na něho se špatně skrývanou lítostí.
„Plukovníku, doktore,“ zachrchlala Samanthě ve vestě vysílačka. Brána nebyla vidět, ale zřejmě ji ze Země otevřeli, aby mohli Samanthu a Daniela kontaktovat.
„Slyším,“ zareagovala Sam okamžitě. Pokud je volají ze Země, musí mít nějaké nové zprávy.
„Všichni, kdo zmizeli při útocích, byli nalezeni. Aspoň myslíme, že všichni,“ oznamoval hlas z kontrolní místnosti SGC. „Mám vám vyřídit, že předání se týká i Noxů. Prý našli pár jejich lidí mezi ostatními rasami. A taky je tam…,“
„Narim,“ dořekla Samantha dřív, než hlas z vysílačky.
„Vy už o tom víte? Mám vám oznámit místo předání.“
Lya došla k Samanthě a poslouchala s rozzářenýma očima. „Přijdeme,“ zašeptala, když vyslechla označení planety. „Tollany vezmeme také.“ Počkala, až Sam ukončí spojení, pokynula rukou a za Danielem a Sam se objevila a znovu otevřela Brána. „Musíme se připravit a nechceme nechat naše zachráněné dlouho čekat.“ Podívala se ze Samanthy na Daniela a zpátky a s drobným vědoucím úsměvem řekla: „Můžete nás znovu navštívit, až dokončíte předávání.“

„Kdo ještě zbývá?“ zeptal se Richard Woolsey a velkým tmavým kapesníkem přejel po týlu.
„Ještě tam máme Enkareny, ty bychom potřebovali odeslat na jejich planetu co nejdříve, lidi z Letony a Vyusany, pár Noxů, nějaké Tollany a bandu Optriců a Bedrosianů. S těmi jsou potíže. Kdybychom je nedrželi v dostatečné vzdálenosti od sebe, tak se snad pozabíjí. Snaží se o to i tak. Asi je budeme muset převézt lodí, protože pořád odmítají existenci Hvězdných Bran. A to ani nemluvím o Luciánech, i když ti se aspoň tváří, že spolupracují. Stejně se k nim nikdo neotočí zády.“ Major Martens se zadíval do seznamu, který vytvořila posádka Atlantis předtím, než zaparkovala na orbitě. „Měl bych znovu připomenout doktory McKaye a Felgera…,“ začal a nakrčil čelo, jakoby čekal od Woolseyho pohlavek. Doktory připomínal už poněkolikáté a nevypadalo to, že by se na ně v brzké době dostalo.
„Až tohle dokončíme,“ řekl unaveně Richard a rozhlédl se po zázemí, které jim u Brány vybudoval pozemský personál. Rozhodně vypadalo lépe než tmavé vojenské stany.
Na části víceméně rovného prostoru blízko Brány byl natažený silný vysokozátěžový koberec a nad ním se jako baldachýn na konstrukci z kovových trubek vznášela poloprůsvitná látka. Na vzdálené straně byla stažená až k zemi a směrem k Bráně ji bílé, červené a modré stužky poutaly k horní trubce, aby nebránila výhledu. U každého rohu byly zvenku rozmístěny stráže. Jejich stíny Richarda mátly a znervózňovaly, ale uznával jejich funkci a snažil se sebou netrhat pokaždé, když koutkem oka zahlédl, že se pohnuly.
Po ploše koberce bylo strategicky rozmístěno několik skupinek židlí se stolky nebo houfů křesel pro představitele planet, kteří si přišli pro své zachráněné, a také pro nejvýznamnější probuzené, než se dostali zpět na své rodné planety. Zástupci Země se tvářili tak důležitě, jakoby každého jednotlivce z obrovské přepravní lodi zachraňovali osobně, a propouštěli je stejně neochotně, jako otec dceru, která se právě vdala.
Většina ras projevovala patřičné nadšení a vděk, ale jednalo se většinou o společnosti zaostalejší než Země. Ty více vyspělé sice nešetřily díky, ale na nabídky hlubší spolupráce se tvářily skepticky.
Richard dohlížel na správnou koordinaci přesunu a jednání se účastnit nemusel. Byl rád, že se může pozdravit jenom se zachráněnými, které si vybral sám. Třeba s Narimem. Pamatovali si jeden druhého z původních jednání na Nové Tollaně a respekt a důvěra mezi nimi byla vzájemná. Po krátkém hovoru se Richard zmínil, že plukovník Carterová s doktorem Jacksonem jsou u Noxů a Narim najednou neměl stání. Když se otevřela Brána a objevila se v ní Lya, netrpělivě se k ní rozběhl. Lya vyslechla návrhy, kterými ji okamžitě zasypal sbor diplomatů, zatvářila se smutně, potřásla hlavou a vzápětí zmizela i se skupinkou zachráněných Noxů a posádkou Tollanské lodi.
„Další slavný návrat,“ povzdechl si Richard polohlasně. Pár diplomatů stojících poblíž se po něm zaraženě otočilo. Richard se odvrátil a stiskl rty, aby mu neuniklo nějaké další nevhodné slůvko. Třeba to, že pokud někdo Noxy a Tollany přiměje k užší spolupráci, tak to budou ti dva, kteří se vydali na planetu Noxů a podle nejnovějších zpráv se vrátili s příslibem dalšího setkání. To bylo víc, než se podařilo komukoli jinému.
„Samé slavné návraty,“ položil mu někdo ruku na rameno. Richard se překvapeně obrátil a vydechl, když za sebou uviděl Evana Lornea.
Na Atlantis už nezůstali žádní návštěvníci a její dočasný velitel se přišel osobně přesvědčit, jak probíhá navracení na domovské planety.
„Byl to dlouhý den,“ zamumlal Richard, aby ho nikdo jiný než Lorne neslyšel.
„Dlouhý,“ souhlasil podplukovník. Před pár okamžiky předal poslední dva národy na palubu Jackie Chana. Velitel Wang se nabídl, že Optriky a Bedrosiany dopraví na jejich planetu osobně. Evan si oddechl a rozhodl se ihned si vyžádat svolení k další záchranné misi. Snad se Rodney a Jay trochu uklidní a přestanou mu dýchat za krk.
Posádky Daedala i ruské lodi Kutuzov, která se ztratila při jednom z útoků Shermaal, už byly shromážděny před Branou a čekaly na pokyn, že mohou projít na Zemi.

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku