Stargate:Last Ancient - New Age, part 4

london12: podívám se, jestli to k tomu sedí...takhle obecně se mi to líbí, tak uvidím
jakop: než stačíš napsat, že jsem tu PDF nedala, tak rovnou říkám, že bude v sobotu ...jenom abys věděl, že zas tak sklerotická nejsem

Mackenzie: Neboj, sem bych to nepsal (psal bych na ICQ ).

Jinak poslední dvojdíl se mi velmi líbil, konečně nějaký díl na Zemi. No doufám, že se táta Mac plně uzdravý a někdy v budoucnu bude i jeho svatba Sam.¨
No docela mě zajímá ten nález v jeho krvy .

No budu se těšít na další díl (nic jiného mi nevzbývá, protože vidání neurychlím).

mackenzie: vidím, že 22 neprošlo . nevadí, mám jiné návrhy. Stačí jen vybrat.

Čest důstojníka

Konflikt plukovníků

Nosy parker.

Nosy Parker versus Mrs. Mac

Col. nosy Parker versus Col. Mac

Nosey Parker

tak jsem tady s další povídkou...

Střípky historie

Mac se pomalu došourala do řídící místnosti. Venku bylo sice slunečno a teplo, ale ona se klepala zimou.
„Plukovníku, skvěle, už jste tady.“zaradoval se George, jakmile ji uviděl a vyskočil na nohy.
„Hm.“zamručela.
„Je vám dobře?“staral se, když si všiml, jak je bledá, celá se třepe a má na sobě tak čtyři vrstvy oblečení.
„Je mi…fajn.“pokrčila rameny. „Službu zvládnu.“
„No to vidím.“ušklíbl se major. „Úplně hoříte. Posaďte se.“
„Nechte toho. Nic to není.“zaprskala.
„Plukovníku, potřeboval bych váš podpis!“křikl Woolsey od dveří svojí kanceláře a zamířil k ní.
„Kdykoliv, pane. Autogramy rozdávám ráda.“zabručela a opřela se o jednu z konzolí.
„Jste si jistá, že to zvládnete?“zapochyboval.
„Ježiš, tak tužku snad ještě udržím.“
„Měla byste si zajít na ošetřovnu.“podotkl a převzal od ní podepsaný papír.
„Nemůžu, už před dvěma týdny jsem měla tři dny neschopenku. A předtím jsem tady nebyla kvůli tátovi. Co jsem to podepsala?“
„Jenom souhlas se zásobami.“mávl rukou. „Ale opravdu nevypadáte moc dobře.“
„Řekla jsem, že mi je fajn.“
„Dobré odpoledne, jak ses vyspala?“zeptal se s úsměvem John, jakmile seběhl po schodech dolů. „Je ti dobře?“
„Je mi fajn.“odsekla. „Co s tím všichni máte?“
„No, kdybyste se viděla…“podotkl Chuck.
„Má pravdu. Máte takovou pěkně zelenou barvu. Být mariňák, tak ladíte s uniformou.“ pousmál se George.
„Dík.“zamručela a sedla si.
„Plukovníku, zajděte si na ošetřovnu. Tohle nevypadá nevinně. To je rozkaz.“řekl Woolsey.
„Dobrá.“pokrčila rameny.
„Vezmu si tvoji službu.“zkonstatoval John.
„Vždyť máš za sebou šestnáctku. To nemůžeš.“namítla.
„Jsem v pohodě. V noci jsem chvilku spal.“mávl rukou.
„Tak jo.“souhlasila a otočila se k odchodu.
„Majore, běžte s ní. Ať se tam někde nevyvrátí.“požádal Sheppard George.

„Máš po flámu?“zeptala se Jennifer, jakmile se Mac objevila na ošetřovně.
„Kéž by.“hlesla.
„Posaď se.“poklepala rukou na postel. „Celá se třeseš.“
„Došel mi crack.“prskla. „Je mi strašná zima.“ Jennifer jí strčila pod paži teploměr a zmizela ve vedlejší místnosti. Za chvíli se vrátila s dekou.
„Díky.“
„38,7…slušné.“pokývala doktorka hlavou, jakmile uviděla rtuť teploměru. „Tohle není poprvé, takže minimálně týden budeš ležet v posteli a nevystrčíš z ní nos. Dám ti paralen na sražení teploty. Co dál? Bolí tě něco?“
„Krom toho, že všechno?“pousmála se.
„Vypadá to na chřipku. Tohle je potřetí za poslední měsíc. Potřebuješ si odpočinout. To, jak si vyléčila tátu, tě hodně vyčerpalo a tím pádem se ti oslabila i imunita. Tohle potřebuješ vyležet.“
„Neboj, nějak teď nemám pocit, že bych měla někam jít.“ubezpečila ji.
„Hodně pij a snaž se něco sníst.“
„To druhé ti neslibuju, protože ráno šlo všechno ven.“
„Tak hlavně pij. Pomalu.“
„Provedu.“
„Mac, já to myslím vážně.“
„To já taky.“přikývla.
„Majore, buďte tak laskav a doprovoďte ji. Kdyby něco, tak zavolej, ano?“
„Jistěže.“přikývla.

„Potřebujete nějak pomoc, madam?“křikl Winterson.
„Převléct se snad zvládnu sama.“odpověděla z koupelny. Za pár minut vyšla ven ve světle modré košilce s dalmatinkem.
„Zajímavé.“zhodnotil George.
„Ticho.“zavrčela a spadla do postele. Major ji pečlivě přikryl. „Díky.“zamručela.
„Není zač. Spěte. Dobrou noc.“rozloučil se.

„Kam si myslíš, že jdeš?“vyhrkl John, jakmile viděl, že Mac stojí.
„Na záchod.“hlesla.
„Chceš pomoct?“nabídl se, když viděl, že se musí přidržovat.
„To snad zvládnu sama.“odsekla. Jenom pokrčil rameny. Za chvíli se z koupelky ozvala rána.
„Mac?!“vykřikl.
„To byl šampon.“odpověděla. Za chvilku vyšla ven. Přidržela se futer. Další cíl byla komoda. Při dalším kroku se jí podlomily kolena.
„Tak zvládneš, jo?“ušklíbl se Sheppard a vzal jí do náručí. Donesl ji do postele. Pořádně ji přikryl. „A lež.“
„Neboj.“špitla a rozkašlala se.
„Snědla si něco?“zajímal se a přejel pohledem tác s jídlem.
„Ne, zkoušela jsem to, ale šlo to ven.“odpověděla potichu.
„Přinesu ti další čaj a rovnou zajdu za Jennifer, ať se na tebe přijde podívat.“řekl, dal jí pusu a vyšel ze dveří. Mac se zavrtala hlouběji do peřin.

„Slyšela jsem, že nejíš.“zamračila se Kellerová, jakmile o pár minut později dorazila k ní do pokoje.
„Děláš i domovní návštěvy?“
„Když nejde Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi.“pousmála se. „Tak co s tím jídlem?“
„Já bych jedla, ale stejně je to k ničemu.“špitla. „A ani ty prášky si nemůžu vzít.“
„Gratuluju, teplota ti pořádně roste. Máš 39,5. Dej mi ruku. Něco ti píchnu, abys mi tady neomdlela hlady, a taky něco na tu teplotu. Nechceš na ošetřovnu?“
„Zapomeň.“zavrčela a vystrčila ruku.
„Už jsem ti říkala, jak dopadly výsledky těch modrých krystalků v krvi tvého táty?“zeptala se a píchla jí injekci.
„Ne, povídej.“zavrtěla hlavou a přitáhla si peřinu víc k bradě.
„Mno, takže…sednu si, jo?“
„Jasně, sedej.“přikývla.
„No takže….ty to v krvi nemáš, ale když to srovnám s Delroyovou krví, tak to je něco jiného. Má to tam taky.“
„To znamená?“
„Je to nějaká bílkovina. Možná právě to je ten fyziologický pokrok…další stupeň evoluce.“
„Aha.“hlesla Mac. Moc jí to nedocházelo.
„Je to jako další úroveň…no lidského zrovna ne, ale antického druhu.“
„Je to nějaký rozdíl kromě energy koulí?“
„Těžko říct, ale ty máš geny pomíchané s lidskými. Tvůj táta může člověka vyléčit najednou, aniž by byl tak unavený jako ty. Ale nemůžu ti říct víc, protože nemám z čeho čerpat. Nemám nic dalšího k porovnání, ale je to hodně zajímavé. Ještě budu dělat nějaké testy.“
„Celkem by mě to zajímalo.“
„To ti věřím.“přikývla. „Měla by sis zase zdřímnout. Přijdu zase ráno.“

Ozvalo se zaklepání. Mac unaveně otevřela oči a protřela si je. Podívala se na budík. Bylo už poledne dalšího dne. Venku bylo zamračeno.
„Pokud nejste masový vrah, tak vstupte.“křikla.
„Dobré poledne, madam.“pozdravil Lorne.
„Přišel jste si pro chřipku?“pousmála se Mac. „Jaká byla mise?“
„Proto jsem tady. Našli jsme tam něco na překlad. Ve starých ruinách. Tak jsme vám chtěli udělat radost a přinesli jsme vám něco na nudu.“
„Věřte mi. Ze čtyřiadvaceti hodin prospím dvaadvacet. Tohle přijde na řadu tak za tři dny.“
„To nevadí.“pousmál se major a podal jí flashku.
„Podívám se na to.“slíbila. „Dělo se jinak něco zajímavého?“
„Ani ne, madam.“zavrtěl hlavou. „Byli jsme tam dva dny, vědci byli ve svém živlu a my pokreslili dva armádou financované bloky.“
„Kdo vyhrál?“
„Celkově? No každý vyhrával chvilku. A pak jsme si stavěli parníčky.“pousmál se Evan.
„Víte co? Zkusím do tabletů a notebooků propašovat nějaké hry.“
„To byste byla zlatá.“vydechl Lorne.
„Já se taky vždycky nudím na misích s vědci. Oni se vždycky rozprchnou a slintají nad nějakou rozvalinou a my tam sedíme a hlídáme je, aby někam nezapadli. Nesnáším tyhle typy misí.“
„Radši akční se střílením?“hádal.
„Samozřejmě.“přikývla a maličko se nadzvedla, že se natáhne pro pití. Když Lorne viděl, jak jí to moc nejde, hrnek jí podal.
„To vypadám tak uboze?“zeptala se unaveně a napila se.
„Spíš bezbranně.“odpověděl a soucitně si ji prohlížel.
„Zase tak hrozné to není.“mávla rukou.
„No nevím.“zapochyboval a hrnek vrátil zpátky na stůl.
„Tak fajn, přiznávám se. Je mi hrozně.“hlesla.
„To jde vidět.“podotkl. „Už půjdu, ať si můžete odpočinout. Brzo se uzdravte.“popřál jí.
„Díky. Zatím nashle. A stavte se zase někdy. Je mi tu samotné smutno.“pousmála se Mac, dala flashku na stůl k notebooku a za pár minut zase usnula.

Mackenzie se probudila až další ráno. Protřela si oči a převalila se na záda. Celkem mile ji překvapilo, že už jí tělo tolik nebolí a přestala se třepat zimou.
„Rayi, co se ke mně zase cpeš?“zamručela, když si Ray vyskočil k ní do postele. Jenom zakňučel. Mac ho začala drbat za ušima a u toho začala zase dřímat. Po chvilce sebou trhla a úplně se vzbudila. Protáhla se a natáhla se po notebooku. Rozhodla se přečíst si, co jí Lorne přinesl. Zapnula notebook a hned jí začalo na displeji blikat asi deset nepřečtených zpráv. Zoufale zakňučela, když viděla, že většina z toho jsou hlášení. Zrovna teď ho všichni museli odevzdat včas. Řekla si, že to nechá na jindy. Zapojila flashku a otevřela soubor.
„50 stran?! Žertuješ? Doufám, že na překlad je tak pět.“zamručela a napila se. Chtěla se ponořit do překladu, ale ve dveřích se objevil John.
„Dobré ráno, jak se dneska cítíš?“usmál se a položil konvici s čajem na noční stolek.
„Děkuju.“přikývla Mac.
„Už pracuješ?“zamračil se.
„Ne, nepracuju. Jenom mi Lorne přinesl nějaký text, tak si chci přečíst nejnovější antické drby.“
„Mac…ty jsi normální workoholik.“
„Nejsem.“nafoukla se. „Jenom se nudím. Jsem ráda, že už jsem se přestala třepat jak ratlík a zvednu si čaj sama.“
„Dobrá, jak chceš. Budu dneska se Sarah, tak kdyby něco, tak zavolej.“
„Jasně.“přikývla. „Zatím ahoj.“rozloučila se a zadívala se do notebooku. Byla ráda, že umí anticky celkem plynule. Vypadalo to jako deník nějaké antické ženy. Začetla se.

„Už jsme řekli, že ne.“zahřměl postarší Antik.
„Je to jenom pokus. Proč mi to nechcete dovolit?“prskla mladá žena. Měla dlouhé hnědé vlasy, byla menší a drobná. „Janusovi vždycky všechno odsouhlasíte.“zaprotestovala.
„Pochop, Aspen, Janus je kvalifikovaný vědec. Má dlouhodobé zkušenosti, kdežto ty jsi…“
„Holka.“zavrčela. „Tohle není fér.“hlesla a naštvaně odešla z místnosti, která teď sloužila jako zasedačka. Rychle došla do své laboratoře a vztekle shodila bloky s poznámkami ze stolu na zem. Tentokrát si byla jistá, že to bude fungovat. Potřebovala jenom povolení Rady k pokusu, které nedostala.
„Tak fajn. Když to nejde takhle, tak přejdeme na plán B.“zamručela si pro sebe.
„Mluvíš sama se sebou?“ozval se Janus ode dveří.
„Vypadni.“zavrčela.
„Žárlíš?“ušklíbl se. „Pomůžu ti.“
„Ne, díky.“zakroutila hlavou a rychle sbírala spadlé bloky.
„Používáš papír?“
„No a?“vyprskla. „Něco ti vadí? Ne každý má rád všechny ty vymoženosti.“
„Aspen, poslouchej. To, co navrhuješ je nemožné a nebezpečné…uvědomuješ si to?“
„Já nejsem blbá, Janusi.“vyjekla a začala ho systematicky strkat do dveří.

„Virginio! Já ti něco řekl!“štěkl John ode dveří. Mac sebou trhla, až notebook málem skončil na zemi.
„Co?“
„Pracuješ.“
„Nepracuju.“ohradila se.
„Ale ano.“trval na svém a skočil do postele. Nakoukl jí přes rameno.
„Ne.“bránila se.
„A tohle je co?“ukázal na antický text.
„Domluvil ses s tátou na nějakých splátkách?“
„Jo, neodpověděla jsi.“
„Johne, mezitím jsem třikrát spala.“namítla.
„Právě proto bys neměla….“
„Dobře, dobře.“zamručela a zaklapla notebook. Dala ho na noční stolek a napila se. Potom zalehla zpátky. Sheppard jí sáhl na čelo.
„Máš zase horečku.“povzdechl si.
„Zase? Já myslím, že ještě pořád.“
„Udělej mi laskavost a prosím aspoň ještě dneska lež.“poprosil ji.
„Že jsi to ty.“pousmála se.
„Skvěle.“přikývl a dal jí pusu na čelo. Potom vzal notebook a i s ním se rozešel pryč.
„Kam ho neseš!“vykřikla.
„Pryč. Aby tě to nelákalo.“usmál se a zavřel dveře. Mac jenom nesouhlasně zamručela a pořádně se zase zachumlala do postele. Ray jí strčil čumák pod peřinu.
„Co je, kluku?“podrbala ho. „Co kdybys mi přinesl notebook?“pousmála se. „Hledej Johna, no hledej.“dala mu povel. Ray vyběhl z pokoje.

„Já věděla, proč jsem si tě tehdy vybrala, ty můj chytrolínku.“usmála se, když se Ray vrátil i s notebookem v tlamě. Vzala si ho od něho a otřela ho. Potom zalovila v šuplíku a hodila Rayovi velký pamlsek. Mlsně se po něm vrhl. „Pojď, broučku, už jsi u mě. John sice bude nadávat, ale co.“pousmála se a otevřela soubory. Tenhle kousek vypadal jako kus nějakého osobního deníku.

„Tak tohle se Janusovi nepovedlo už dlouho. Zmetek zatracený. No nic, už jsem v klidu a vracím se k výzkumu. Včera jsem konečně dodělala překlad. Vypadá to, že všechno sedí. Bohužel jsme zase přišli o Genesis. Naštěstí jsem si ji stihla celou přečíst a našla, co jsem hledala. Bohužel nás Bohové porážejí. A my nevíme proč. A teď, když získali Genesis, to bude ještě horší. Vím o jednom způsobu, jenom to ještě musím zdokonalit. Kdyby mi to Rada povolila, už bychom měli po problému. Zítra to otestuju. Jsem ráda, že mi lidé z téhle planety dovolili zřídit si tady laboratoř. Mám tu aspoň klid a nikdo po mě nic nechce.“

Mac vzbudil nějaký rámus. Trhla sebou a při té příležitosti se jí povedlo shodit notebook z klína na zem.
„A do kelu.“hlesla a rychle ho zvedla. Vypadal, že žije. Rozhlédla se po pokoji, aby zjistila, co bylo zdrojem rámusu. Nic neviděla, ani neslyšela, tak si lehla zpátky a znova se dala do čtení. Tentokrát poskočila o pár stránek. Tady se zarazila. Jakmile se začetla, bylo to, jako by se ocitla v jiné místnosti i čase.

„Konečně.“zajásala Aspen a znova zkontrolovala překlad. „Dokonalé. Teď už jenom stačí najít tu jeskyni a přečíst verše.“zkonstatovala a podívala se na mapu galaxie. Našla si miniaturní planetku s bránou. „Tady jsi, mrško, ale mně se neschováš.“zamručela a zvětšila si planetu. Našla na ní bránu a kousek od ní i jeskyni. Zaradovala se ještě víc. Veškerou dokumentaci si nahrála na přenosný krystal a transportovala se na povrch. Odhrabala z ukrytého jumperu listí a zamířila k bráně, kde zadala adresu na planetu.

Kolem brány byla samá skála a suchá země, která místy praskala. Jumper jednou obkroužil kolem vysoké skály a potom přistál na jednom výběžku. Aspen vyběhla ven a zamířila přímo do jeskyně. Chvíli se motala klikatými chodbami, než narazila na stěnu, která se svým povrchem odlišovala od ostatních. Přejela přes ni rukou a něco řekla. Stěna zmizela a místo ní se tam objevilo něco jako svatyně. V malé místnosti se naproti vchodu nacházel oltář, kde plápolaly svíce. Mezi nimi byly dva svitky.
„JO!“zaradovala se a opatrně vešla dovnitř. Vzala z oltáře oba svitky a vyběhla ven na světlo. Posadila se na kámen a rozvinula je. Rychle očima přelétla obsah. Bylo to, co hledala. Maličko smutně se pousmála. Tušila, že jakmile verše přečte, nebude cesty zpět, ale byla to jediná možnost, jak porazit rasu, která se jim téměř vyrovná. Zhluboka se nadechla a začala číst verše ve správném pořadí. Všude okolo se zvedl prach a obloha zčernala. Z tmavých mraků se blýskalo a přes burácení hromu neslyšela vlastního slova. Jakmile dočetla poslední daný verš, z ní a zároveň z jeskyně vytryskla bílá záře. Jenom překvapeně vykřikla.
„ASPEN!!“vykřikl někdo, ale nemohl se k ní dostat blíž. Najednou vše ustalo. Obloha byla stejně modrá jako před chvílí, prach a písek lehl zpátky na zem a vítr se ztišil. Ženě se podlomily kolena a padla k zemi.
„Aspen!“křikl znova někdo a vrhl se k ní.
„Ty…“zašeptala.
„Co si to provedla. Tohle…“
„Neudělal by to nikdo jiný, Janusi.“hlesla potichoučku.
„Ale proč zrovna ty? Proč jsi neřekla Radě, co jsi našla? Kdyby to vyřklo víc lidí najednou…“vyjekl bezradně a chytl ji za ruku.
„Tak by to možná…pomohlo, ano. Ale než oni se dohodnou… Podej mi, prosím, ten…druhý svitek.“požádala ho. Natáhl se pro starý pergamen a rozvinul ho. Pomohl jí se posadit. Podepřel ji. Aspen začala předčítat další verše. Potichu ale pevně. Trvalo to jen pár minut.
„Co se mělo stát?“zamračil se Janus.
„Jakmile zemřu, veškerá má síla se uchová v těchto verších.“
„Ty neumřeš.“prohlásil přesvědčeně. „Dostanu tě domů.“
„Jenom mi slib, že řekneš Faith…že řekneš mojí sestřičce, že ji mám ráda…“
„Slibuju.“přikývl. „Vydrž, prosím, mám tě rád. Mám tě rád víc, než bych měl.“
„Jsem ráda…jsem ráda, že to vím.“zašeptala potichu a maličko se pousmála. V tu chvíli stisk její ruky povolil.
„Aspen…Aspen…no tak, probuď se.“zatřásl s ní. Když se neprobrala, jemně ji zvedl a donesl do svého zamaskovaného jumperu.

„Mám skvělou zprávu, Janusi. Lodě Bohů se začínají stahovat. Odlétají pryč.“zaradoval se starší muž. Janus přecházel před ošetřovnou tam a zpátky. „Co se tam stalo?“zeptal se.
„Udělala to, na co vy jste neměli odvahu.“prskl. „Nechtěli jste jí pomoct. Ty verše nikdy neměla číst sama. Neměla na to dost síly.“
„Máš je?“vyhrkl. Janus si muže prohlédl.
„Nemám. Musel je odnést vítr.“zavrtěl hlavou. Dveře ošetřovny se otevřely. „Tak co?“zeptal se dychtivě.
„Je mi to líto. Byla moc vyčerpaná. Dělali jsme, co jsme mohli.“hlesl jejich doktor. Janusovi se v obličeji nepohnul jediný sval. Jenom přikývl a odešel.

Ve svém pokoji okamžitě zalovil v truhle a vytáhl oba svitky. Nenávistně se na ně podíval a schoval je pod plášť. Rychle vyšel ze dveří a zamířil k hangáru. V jumperu proletěl bránou na jednu ze spřátelených planet a potom zadal adresu na další. Vybral dvě nejnehostinější planety, které znal a svitky dobře uschoval. Musel se postarat o to, aby svitky nikdy nebyly nalezeny a už vůbec ne, aby je někdo měl v držení oba. Nikdy.

Tak doufám, že se to líbilo

Omlouvám se, ale odkazy na stažení povídek v DOC a PDF v téhle chvíli nemám...maličko nestíhám , ale budu se snažit, aby se to tady během dneška objevilo, pokud se tak nestane, udělám to u další povídky...

Jinak další povídka bude za týden , jak se vrátím...teda ne hned, protože se vracíme hooodně brzo ráno, ale zase večer



Později: tak přidávám odkazy na stažení ...dneska bohužel jenom dva, více jsem nestihla...ale snad to bude stačit

Kód: Vybrat vše

http://rapidshare.com/files/276093861/1_-_131.rar

http://leteckaposta.cz/247030028

A byla jsem požádána, abych se zeptala Z čeho čtete povídky. Jestli přímo z netu, anebo ze souborů DOC nebo PDF. díky za odpověď

zatím se mějte

Mackenzie: Tak jsem to dočetl a musím říct, že Mac nemáš moc ráda, tolik zlomenin, postřelení, pořezání i smrt, si fakt nezaslouží a teď jsi jí ještě nakazila další nemocí.

Ale co mě dostalo, byl ten aport Notebooku .

Je fajn, že si naznačila, co se možná stane v dalších dílech.

ADD. dotaz: Já čtu povídku PDF.

Mackenzie tak tahle povídka se mi opravdu líbila! Moc se ti to povedlo opravdu úžasné fakt strašně moc se mi líbila

a já čtu přímo z netu ale už jsem uvažovala že bych si to stáhla do počítače

supr bezvadná část aport notebooku to me dostalo jo a čtu to z netu

tak poslušně hlásím, že jsem doma ...v jednom kuse a hned dávám povídku, která nečekaně zase nemá název

Nečekané setkání, part 1

„No ale uznej, bylo to romantické.“pousmála se Mac a zahla za roh.
„No to ano.“přikývl John a chytl ji za ruku. „Je mi Januse líto. Z počátku jsme ho měli za parchanta, ale udělal správnou věc.“
„Měl ji rád.“přikývla Mac.
„Byla jako ty. Udělala by cokoliv, aby zachránila zbytek.“
„Moje cokoliv je omezené na lidi, pro které to mám dělat.“namítla. „Slíbila jsem Sáře, že s ní dneska půjdu plavat. Jdeš s náma.“
„Možná se stavím. Budete v bazénu?“
„Samozřejmě. Ale nejdřív musím dodělat pár věcí.“
„Budu se těšit.“
„Půjdu se podívat, jestli je Sarah už vzhůru.“
„Jasně. Zatím ahoj.“rozloučil se. Mac mu dala pusu a zabočila do jiné chodby.

„Dobré ráno.“usmála se, když otevřela dveře pokoje a v její posteli uviděla Sáru, jak si hraje s plyšákem.
„Ahój.“zasmála se její holčička a zabořila hlavu do peřin.
„Kde si…“dělala Mac, že ji hledá. „Kde je Sarah?“hledala ji. „Tady jé!“vykřikla, chytla ji a zatočila s ní ve vzduchu. „Tak co. Jdeme se rochnit?“
„Jo.“přikývla.
„Skvěle, tak ti najdeme někde plavky a jdeme.“pousmála se Mac a začala štrachat ve skříni. Za chvíli vytáhla dvoje plavky. „Teoreticky bych tu zas někdy mohla pouklízet. Ale co.“mávla rukou.

„Jedeme, brrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr.“dělala Mac se Sarah letadýlko. Sára se jenom strašně smála. „Zavři pusu nebo ti tam nastříká voda.“pousmála se.
„Táta!“vykřikla Sára a ukázala na břeh. Blížil se k nim John.
„Jdeš s náma dělat letadýlko?“zeptala se Mac.
„Ne. Dneska ne. Nějak se mi do vody nechce.“zavrtěl hlavou.
„Fajn. My taky končíme. Sára se mi tady začíná třepat.“pousmála se a podala mu Sáru. Sheppard jí zabalil do župánku. Mac se vyhoupla na okraj bazénu.
„Žertuješ?“hlesl, když se postavila.
„Co?“nechápala.
„Ta modřina.“ukázal na fialovou modřinu, která se táhla přes pánevní kost.
„Jo no…to je ještě pořád z toho rodea, no.“vysoukala ze sebe.
„Jsi si jistá, že to nic není, ano?“
„Jo, byla jsem s tím na pohotovosti.“přikývla.
„Tohle je šílenství. Nechat se pošlapat divokým bejkem.“
„To je podstata rodea, Johne. Náhodou jsem měla třetí nejlepší čas. A to jsem nejela, kdo ví jak dlouho.“pousmála se pyšně. „A v celé soutěži jsem skončila druhá. To je dokonalé, když jsem spoléhala na to, že si Tornádo pamatuju drezuru a parkúr.“
„Je to šílené.“
„Ale je z toho celkem dost peněz.“pokrčila rameny. „A dělala jsem to dřív. Bavím se tím.“
„Blázne.“zavrtěl hlavou.
„Vychladni.“pousmála se a strčila do něho. S výkřikem skončil v bazénu. Mac se rozesmála a natáhla k němu ruku. Okamžitě ji potáhl do bazénu. Trošku to čekala. Sarah se na břehu jenom smála.
„Bolí to?“staral se John.
„Když na to nikdo nesahá, tak ani ne.“zavrtěla hlavou a podruhé vylezla. „Věř mi. Vypadá to horší, než to je.“ujistila ho a oblíkla si teplákovku. „Musela jsem jet. Slíbila jsem to tehdy Georgovi.“
„Chápu to….teda nechápu, ale hlavně, že si se bavila a že jsi vcelku.“pousmál se. Mac na to nic neřekla, jenom mu dala pusu. Sarah udělala zhnusený obličej.
„Co, ty můro?“zašklebila se.
„Fuj.“prskla Sarah.
„Jaký byl tvůj nejhorší pád z koně?“zajímal se John. Mac chvilku přemýšlela.
„Nejhorší? Asi ten v mých sedmnácti. Jela jsem místní cross country. Kůň, na kterém jsem jela, nebyl náš. V poslední zatáčce se zřítil k zemi a já to samozřejmě nečekala a přepadla jsem. Nabrala jsem ohradu a zůstala pod ním. Odneslo to tehdy vykloubené koleno, pohmožděný druhý kotník, naražené záda, pár polámaných žeber a otřes mozku, a to jsem měla přilbu. Náhodou. Jindy jsem jezdila bez, ale kvůli tomu, že se běželo lesem, mi ji táta nacpal.“
„Co ten kůň?“
„Žil prý ještě další dvě hodiny. Měl zlomené obě přední nohy a lebeční kost. Problém byl, že jednoduše zkolaboval. Měl vrozenou srdeční vadu a jeho majitel ho nadopoval. Srdce to nevydrželo. Ale z toho parchanta táta vyrazil dvě stě tisíc dolarů.“
„Teda, pořádné odškodnění.“vydechl John.
„Jo, za ušlý zisk ze závodů, léčebné výlohy a najmutí další pracovní síly místo mě.“pousmála se. „Máme to ještě na videu, kdybys to chtěl vidět.“dodala s úsměvem.
„Myslím, že se bez toho obejdu.“odpověděl.

„Mac, vzbuď se!“zatřásl s ní John. Venku byla stále tma a svítil jasný měsíc. Mac se jenom převrátila na bok a pokračovala ve spaní. „Mac, no tak. Vstávej! Alarm.“
„Alarm?“zamručela ospale.
„Jo, alarm. Poplach. Vzbuď se.“
„Ježíš, alarm!“vykřikla a rychle se posadila. John ji přidržel, protože ležela tak na kraji, že by slítla. „Jo, dík. Nevíš, co se děje?“zamručela a rychle vylezla z postele. Potřebovala najít nějaké oblečení. Rychle prohledala jakousi hromadu. Konečně našla něco, co se podobalo kalhotám a tričku.
„Víš, že jsem tě budil asi třikrát?“poznamenal a natáhl si bundu.
„No já spala vždycky dobře.“pousmála se a vyběhla ze dveří.

„O co jde?“vyhrkla Mac, jakmile se dostali do kontrolní místnosti. Winterson ji sjel pobaveným pohledem. Bylo jasně vidět, že vyběhla ve spěchu. Hlavně na jejích vlasech, které byly hodně rozcuchané.
„Delroy. Našli tu tajnou základnu.“informoval je.
„Tak tajná základna už není tajná?“pousmála se.
„Evidentně ne. Přišel s tím jeden jejich agent.“vysvětlil.
„Jsou čtyři ráno.“zívla.
„Zatím říkal, že to budou monitorovat, ale musí dát ještě vědět Toddovi. Vidí to prý na akci kolem sedmé našeho času.“řekl. „Dá ještě vědět.“
„Fajn. Vzbuďte Lorna a jeho tým. Chci je tam.“zívla a protřela si oči.
„Ano, madam.“
„Spal jste?“zajímala se.
„Celkem.“přikývl George.
„Tak v tom případě jdete taky.“
„Jistě, madam.“usmál se Winterson.
„Johne, ty nejdeš.“otočila se na svého přítele.
„Co..cože?“vyvalil oči.
„Zůstáváš. Nemůžeme jít oba. Kdyby se stalo, že…bychom tam uvízli, někdo musí být se Sarah.“
„A proč ne ty?“
„Protože jsem tvůj velící a tohle je rozkaz.“pousmála se a odběhla po schodech pryč.

„Děje se něco, plukovníku?“zajímal se Lorne, když Mac našel o hodinu později ve zbrojnici. Seděla na jedné z krabic, točila nožem a koukala do prázdna. Vypadala zamyšleně, což se tak často nevidělo.
„Já nevím…moc se mi to nelíbí.“pokrčila rameny.
„Ale no tak. Bude to v pohodě.“
„Potom, co jsme málem uhořeli, nějak Delroyovi nevěřím.“
„Bude to jenom tím, že je to tak narychlo a bez pořádného plánu.“
„Nemám nic proti improvizaci. Prostě mu nevěřím.“
„Budeme tam i my a…nám věříte, ne?“zeptal se Evan.
„Šla bych s vámi i do pekla.“pousmála se. Major se jenom pousmál a začal se věnovat chystání své výstroje.

„Připraveni vyrazit?“zeptala se Mac o pár hodin později.
„Jistě.“ozvalo se ospalé zamručení.
„Skvěle. U brány bychom se měli sejít s Delroyovým a Toddovým týmem.“dodala a prošla právě otevřenou bránou.

„Přesní jako hodinky.“pousmál se Delroy. Okolo brány seděli jeho vojáci a o něčem si povídali.
„Vy víte, co jsou hodinky?“podivil se Lorne.
„Samozřejmě, majore.“přikývl Eager.
„Tak povídej. Poděl se s námi o ten geniální plán.“pobídla ho Mac.
„Je to prosté. Jednoduše je obklíčíme a zaútočíme.“
„To je z tvojí hlavy?“ušklíbla se.
„Co se ti na tom nezdá?“zamračil se.
„Čím bych začala?“dělala, že uvažuje.
„A ty máš jiný nápad?“
„Chtělo to plán. Tohle je sebevražda. Zase!“štěkla.
„Vymysli něco lepšího. Ale dělej, nebo nám utečou.“
„Hajzle!“zavrčela. „Tak jo, lidi, poslouchejte!“otočila se ke svým týmům. „Rozdělte se na čtyři skupiny. Každá půjde z jednoho směru!“ozvalo se souhlasné mručení a vojáci se začali rozdělovat. „Chci, abyste stříleli podle svého uvážení!“
„Ano, madam.“
„Udělejte to samé.“křikl ledabyle Delroy. „Todd poslal zprávu, že je ve vzdálené části galaxie a nedostane se k nám v čas.“dodal ještě.
„Jasně.“přikývla Mac. Jeden z Eagerů zadal adresu a něco prohodil bránou.

„Okolí je čisté.“zašeptal potichu Delroy.
„Madam?“otočil se George na Mac. Tím dal jasně najevo svoji nedůvěru.
„Jo, čisto.“přikývla. Jednotky se vnořily do lesa. „Řekl bys mi konečně, kam vůbec jdeme?“vyštěkla po pár set metrech a zastavila svoje muže.
„Ta laboratoř, sídlo nebo úkryt…říkej si tomu, jak chceš, je asi ještě dva kilometry. Je to jediná velká místnost, respektive hala. Spokojená?“
„Příště bych ocenila víc informací.“prskla a rozešla se dál.
„Nebyl čas.“pokrčil rameny.
„Kde berete tu vaši jistotu, že tady nikdo není?“
„Jeden voják neustále sleduje cestu.“odpověděl jí. Nedůvěřivě se zamračila.
„Za celé ty roky sis na své schopnosti nezvykla? Měla bys jim začít důvěřovat.“ Mackenzie byla zticha. Pomalu a opatrně se plížili lesem, dokud nedošli na dohled velké kopulovité budovy. Všude okolo byl klid. Jediný lísteček se nepohnul. Vojáci z Atlantis prohlédli okolí dalekohledy a Eagerové telepatií.
„Jsou tam dva vchody. Jeden z této strany a druhý zezadu.“dodal Delroy.
„Polovina půjde zezadu. Dobrovolně?“zeptala se Mac. Její vojáci přikývli a bez řečí se rozdělili na polovinu a smísili se s Eagery. „Běžte nepozorovaně a jako myšky k zadnímu vchodu. Jakmile tam budete, dejte vědět a pak čekejte na rozkaz. Majore, buďte tak laskav.“požádala Lorna.
„Jistě, madam.“přikývl a pokynul rukou skupině. Vzali to oklikou přes les.
„Jsme na místě.“ozvalo se za chvilku z vysílačky.
„Rozumím.“přikývla Mac. „Jsou na místě.“otočila se na Delroye.
„Vypadá to, že je tam klid.“pronesl. „Nejspíš o nás nevědí.“
„Hmmm…zamručela Mackenzie a maličko se zamračila.
„Můžeme vyrazit.“pobídl ji Delroy. Jenom znova přikývla a zapnula vysílačku.
„Všem jednotkám, jdeme dovnitř!“dala povel vysílačkou.
„Ano, madam.“přikývl Lorne a dal povel k útoku.
„Jdeme…pohyb, pohyb!!“ Křik se rozléhal ze všech stran. Nebyly to souvislé výkřiky, spíš jenom povely a pokřiky. Jednotky vtrhly dovnitř do budovy. Byla tam opravdu jenom jedna místnost, ale za to byla obrovská. Vypadalo to spíš jako jedna velká hala. Všude byly krabice, různé přístroje, zkumavky, všelijaké nádoby, stoly, regály a poličky. Jakmile tam vtrhli, vevnitř nastal zmatek. Vojáci bohů se snažili utéct, ale střelba se začala ozývat ze všech stran. Někteří z nepřátelských vojáků stihli doběhnout pro zbraně a zapojili se do přestřelky. Většina zúčastněných brzo ztratila pojem o čase. Lidem z Atlantis začaly docházet náboje. Museli uznat, že vojáci jsou maličko neprůstřelní. Někdo něco zařval a ostatní nepřátelští vojáci se začali stahovat.
„Máme jít za nima?“křikl George.
„Ne.“zavrtěla hlavou Mac zadýchaně, protože před chvíli ručně zneškodnila jednoho vojáka a opřela se dlaněmi o kolena. Voják ležel vedle ní s jejím nožem v hrudi. Byl asi jednou tak široký a asi o dvě hlavy vyšší.
„Asi dostali strach, hehe.“uchechtl se Delroy a zastrčil zbraň.
„Moc se mi to nezdá:“zamračil se Evan.
„Mně taky ne, majore.“přikývla Mac.
„Asi vím proč, madam.“špitl potichoučku Swanson a pohledem hypnotizoval jeden ze stolů. Byla na něm bomba. Do výbuchu zbývalo třináct vteřin.
„PRYČ! RYCHLE VEN!“křikla Mac. Vojáci se rozběhli k východům. Jakmile vyběhli ven, stačili uběhnout sotva pár metrů, když se ozvala ohromná detonace a celá budova vybouchla. Většina lidí proletěla vzduchem a rozplácla se o pár desítek metrů dál. Nikdo se chvilku ani nepohnul. Mac maličko zaskučela a snažila se instinktivně postavit. V uších ji bzučelo a v hlavě drnčelo. Všechno bylo rozmazané. Trosky z vybouchlé budovy právě dopadaly na zem. Všude byl dým a suť padala dolů. Jenom ucítila, jak ji nikdo vytáhl na nohy a táhl pryč. Matně zaznamenala, že to samé absolvuje i Winterson.

George se konečně probral a rozhlédl se po malé černé místnosti. Mac seděla v koutě a celá se třásla.
„Co se děje? Co je s tebou?“staral se Winterson, zvedl se a přešel k ní blíž.
„Strašně…strašně se omlouvám.“vysoukala ze sebe a otřela si slzy, které jí stékaly po tvářích.
„No tak.“pobídl ji. „Co se děje?“
„Já….mám klaustrofobii.“zašeptala.
„Cože? Vždyť to přece není poprvé, co jsme se ocitli v téhle situaci.“ Rozhlédl se po malé tmavé místnosti. Bylo vidět sotva na krok.
„Většinou jsem na to připravená, ale dneska jsem nějaká…trošku mimo a ještě, jak jsme se proletěli…a…“chrlila ze sebe a vypadalo to, že začíná panikařit. „Nemůžu se nadechnout!“
„Podívej se na mě…“zatřásl s ní. „No tak…“ Poslechla. „Dýchej podle mě. Mackenzie… poslouchej mě….budeš v pohodě….jenom nádech a výdech…a nádech a výdech…jde ti to skvěle. Ještě jednou…“ Vypadalo to, že se pomalu uklidňuje. „Lepší?“
„Trošku…“přikývla roztřeseně a utřela si pot z čela. „Připadám si jako idiot.“
„Nikomu to nepovím.“slíbil.
„Dělej, jak myslíš.“odsekla. Byla naštvaná na sebe.
„Dělá ti to často?“
„Právě že ne. Nestalo se to už víc…“tady se zamyslela. „Víc jak deset let. Naučila jsem se to ovládat. Třeba jeskyně mi problém nedělá, ale tohle…já nevím, co se stalo.“dodala omluvně.
„To nevadí…už je to dobré.“řekl konejšivě a objal ji. Třásla se už jenom málo.
„Můj táta si vždycky myslel, že mě moje matka zavírala někam do tmavé místnosti.“pousmála se.
„A je to pravda?“zeptal se opatrně.
„Já nevím…nic takového si nepamatuju.“pokrčila rameny. „Táta mi pomohl se toho částečně zbavit.“dodala a už zase zněla klidně. Winterson si toho všiml a pustil ji. „Ono nejhorší to bylo, když jsem spadla z koně a skutálela se do nějaké rokliny. Byla tam tma a já nemohla nahoru. Tu noc byla strašná zima a já nebyla po té skále schopna vylézt, protože se zraněným ramenem se to dělá dost těžko. Myslela jsem, že tam v tu noc asi umrznu. Našli mě až ráno a to díky tomu, že jsem předtím proletěla křákem a celý ho polámala.“vysvětlila s úsměvem. „Už jsem v klidu.“
„To je dobře.“přikývl. V tu chvíli se dveře rozletěly. Stály v nich dva muži a každý držel jednu židli. George a Mac se na sebe maličko poděšeně podívali. Muži židle položili doprostřed místnůstky.
„Sedněte si. Oba!“poručili. George gentlemansky pomohl Mac na nohy a oba si poslušně sedli. Muži vytáhli provazy a pevně je přivázali k židli a zároveň zády k sobě. Ruce měli za zády a nohy uvázané k židlím. „Chvilku tak vydržte, dokud se náš bůh nerozhodne, že si s vámi chce promluvit.“řekl jeden z nich a zabouchli za sebou dveře.
„Jste v pohodě?“staral se Winterson.
„Jo.“zavrčela. „Už jsem se dostatečně vzpamatovala!“zaprskala a snažila se osvobodit. Skončilo to akorát tím, že se jí provazy zaryly hlouběji.
„Nechci být nepříjemný, ale ty provazy mě škrtí taky.“hlesl George.
„Pardon.“omluvila se a přestala sebou mlít.
„Co budeme dělat?“zeptal se major, aby přerušil ticho.
„No, já se budu snažit znova nezpanikařit a vy zkusíte vymyslet nějaký plán.“
„Zabijeme stráže a utečeme.“
„Samozřejmě.“přikývla Mac a maličko se pousmála. „Počkáme, až někoho z nás odvedou a ten se porozhlídne, kde vůbec jsme, jaké máme možnosti a jaká je šance na útěk.“
„Šance je vždycky velká. V našem případě. A vy určitě na něco přijdete.“šplhnul si George. Mackenzie si všimla, že se vrátil k vykání.
„Předtím, nebo potom, co se budou chtít něco dozvědět?“
„Po celou dobu.“ Oba mlčeli do doby, než se dveře znova otevřely. Ve dveřích stáli stejní muži jako předtím. Jeden zůstal ve dveřích a druhý přešel k nim. Odvázal Mac a prudce s ní trhl ke dveřím. Ruce jí zůstaly svázané za zády. Maličko zaprotestovala, ale to mělo za následek, že muž jí potáhl znova. Cítila, jak se jí provazy zařízly.
„Kam ji vedete?!“vykřikl Winterson přivázaný na židli a maličko se zakymácel, jak chtěl poskočit s židlí. Nikdo mu neodpověděl.

„Kam jdeme?“zajímala se Mac, když jí vedli kamennou chodbou s pochodněmi na zdech. Ticho. „Umíte mluvit?“ Zase žádná odpověď. „No tak, chlapi. Kdo vám velí?“ V tu chvíli se jeden z nich prudce otočil a přitlačil ji ke zdi. Stačila jenom vykřiknout. Dal jí pod krk nůž.
„Budeš mlčet, dokud tě někdo nevyzve. Je ti to jasné?“zavrčel. Jenom roztřeseně přikývla.
„Stačilo říct.“hlesla. Muž se na ni výhružně podíval. Chytil ji pevně a vedl dál. Celou dobu byla poslušně zticha.

Došli k masivním železným dveřím. Muži zaklepali a dveře se otevřely.
„Můj pane, tady ji vedeme.“poklekl jeden z nich.
„Děkuji. Běžte.“ozval se z kouta hlas. Muži přikývli a odešli. „Rád tě zase vidím, Pallas.“ Ze stínu vyšla mužská postava.
„A do hajzlu.“vydechla Mac.

a pokračování bude buď v pátek, anebo v sobotu

POZDEJI: Díky jakopovi, který mi zase vymyslel název

wow, tak jsem docela napjatá, kdo to je, nějak se ztrácím v tom, koho už zabili, ale nemohl by to být Áres? noo, to bude dlouhý týden, než bude pokráčko...

Pěkný díl.

Docela mě zajímá kdo byl ten bůh.

Toto je spoiler!!!:

Osobně si myslím, že Hades nebo Ares (vsázím spíš na něj).

EDIT: Mac, není zač, já rád pomohu s názvy dílů, když mě něco napadne.

Povedený pěkný díl ... jenom by mně zajímalo co se stalo s ostatními kteří byli u té základnzy

Toto je spoiler!!!:

osobně si taky myslím že ten neznámý bude Áres

tak je tady povídka... snad udělám všechno dobře, protože po ujití 13 km na Dnu NATO mám fakt dost ...ale bylo to dokonalé ( pro ty, které to zajímá ...kdyby po tom fakt někdo toužil ,tak mám i nějaké fotky, tak kdybyste chtěli, tak napište a já to někam hodím)

Nečekané setkání, part 2

„Ty mě nerada vidíš?“zeptal se Áres.
„Nejde o to, že bych tě nerada viděla…“vysoukala ze sebe. Áres si sundal z hlavy kápi. Levou stranu tváře měl popálenou. Mac se jenom rozšířily oči.
„Ano, tohle je tvoje práce. Ale díky tomu, že jsem bůh, tak se zcela uzdravím.“zavrněl.
„Byl to omyl.“
„To byl.“souhlasil. „Ale podruhé se nestane, že bych ti skočil na tu tvoji pitomou hru!“štěkl a praštil ji tak prudce, že skončila na zemi. Ze rtu jí tekla krev.
„Dobře, pochopila jsem. Žádné podrazy.“vyjekla a maličko couvla. Vyškrábala se na nohy.
„Jakmile zjistíme, co chceme, už vás nebudeme potřebovat.“pousmál se.
„My? Schizofrenie je duševní porucha, ale dá se to utlumit.“ušklíbla se.
„Jsem v pořádku, neboj. To my, znamenalo já a Hádes.“
„Há…Hádes?“hlesla.
„Bojíš se?“ozvalo se z rohu. V tu chvíli se Mac málem podlomily nohy. Tahle kombinace byla ta nejhorší. Rychle si v hlavě projela možnosti a ať to brala z jakékoliv strany, nikdy z toho nevyšla zrovna nejlíp.
„Neříkal jsi tehdy, že jedete každý na vlastní pěst?“snažila se nějak zdržovat.
„Situace se změnila.“pousmál se Áres.
„Má pravdu. Je výhoda se spojit.“souhlasil Hádes.
„Na to, že bys měl být vejpůl, vypadáš hodně dobře.“ušklíbla se a sjela ho pohledem.
„Jsem bůh, mě nemůžeš zabít.“
„Kecy!“prskla a v tu ránu znova skončila na zemi. „Neumíte nic jiného, než mlátit bezbrannou holku?“zavrčela.
„Bezbrannou? Slyšels to?“uchechtl se Áres a podíval se na svého společníka. Ten jenom přikývnul. „Pallas…“řekl jemně a vzal její hlavu do dlaní. Donutil ji, aby se na něho podívala. „Ty jsi všechno, jenom ne bezbranná.“pousmál se a vytáhl ji na nohy. „Teď nám něco povíš.“
Potáhl ji a přivázal ke stěně. Zády od sebe.
„Budou nás hledat!“prskla.
„Nebudou.“zavrtěl hlavou Hádes. „To je zařízené. Naše klony jsou od vás k nerozeznání.“
„Když nám něco rychle povíš, nebude to ani tak bolet.“podotkl Áres a vytáhl dlouhý bič. Přešel k ní a roztrhl jí tričko. Přejel jí biče po zádech. Rozhodla se, že neřekne ani slovo. „Měla ses tehdy se mnou vyspat. Možná bych byl potom shovívavější. No i když…záleželo by na mé spokojenosti.“zašeptal jí do ucha a vzápětí přišla první rána. Jenom sykla bolestí.

„Co se stalo?“vyhrkl Sheppard, jakmile bránou proběhl zbytek jednotky. Vypadali značně otrhaně a opotřebovaně.
„Napadli nás.“odpověděla Mackenzie nezaujatě a prohrábla si vlasy.
„Volejte doktora!“křikl John, když viděl zraněné vojáky. Mackenzie mezitím vyběhla po schodech.
„Co děláš dneska večer?“zavrněla a objala ho.
„Ehm…asi nic.“hlesl úplně vyvedený z míry. „Počkej, musíme to dát do kupy.“mávl rukou k bráně.
„Jistě.“přikývla Mackenzie následovaná Wintersonem.

Dveře cely se otevřely a stráže vhodily Mac dovnitř.
„Co jste jí udělali?“křikl George, když viděl, jak skončila na zemi a nehýbe se. Stráže neodpověděly a odvázaly ho od židle. „Chci vědět, co s ní je!“
„Je naživu.“odpověděli nezaujatě a odtáhly ho pryč.

„Zjistila jsem, že generátor je v druhém poschodí téhle budovy.“zašeptala Mackenzie.
„Odpálí to stoprocentně celé město?“ujišťoval se Winterson.
„Doufejme, že ano.“pokrčila rameny a seběhla po schodech dolů. Oba došli k místnosti se ZPM a vešli dovnitř.
„Oh…co vy dva tady?“zarazil se Rodney, který zvedl hlavu od svého tabletu a zkoumavě si je prohlídl.
„No my…“zakoktal Winterson.
„My hledali Shepparda.“hlesla Mackenzie.
„No tak tady není.“odsekl Rodney a sklonil hlavu zpátky k tabletu. Oba se nenápadně vytratili. Jakmile zmizli z dohledu, Mac schovala C4 zpátky do kapsy.

„Hej, plukovníku, vzbuďte se už konečně.“zatřásl s ní George o pár hodin později. Maličko se pohnula, ale hned od toho upustila.
„Proč vy nejste zmlácený a já jo?“zamručela nesouhlasně.
„Já jim nevrazil kudlu do zad. A to skoro doslovně.“pousmál se a pomohl si jí sednout. „Není to nic, co by Jennifer nedokázala dát zase dohromady.“podotkl, když si prohlédl její zraněné záda.
„Přísahám, že ho zabiju. A to hodně pomalu.“zavrčela.
„Přinesli jídlo a vodu.“ukázal do rohu, kde byl talíř s něčím, co vypadalo jako chleba a nějaký džbán.
„Vsadím se, o co chcete, že v tom něco je.“
„Ale já mám hlad.“zaprotestoval.
„Já taky. Jak přijdou znova, něco vymyslíme.“slíbila. „Potřebuju si zdřímnout.“hlesla a zavřela oči. Během chvilky spala.

„Plukovníku!! Plukovníku!“zavolal někdo. Mackenzie se otočila. „Potřebuju podepsat odsloužení služby.“podotkl nějaký voják a podal jí nějaký papír.
„Jo…jasně.“hlesla rozpačitě a hledala místo k podpisu.
„Jste v pořádku, madam?“staral se, když viděl, že je maličko mimo.
„Já…jsem jenom unavená.“vyhrkla a potom, co jí ukázal místo k podpisu, něco tam naškrábala.
„Díky.“pousmál se a odběhl.

„Vstávej!“poručily stráže a vytáhly Mac na nohy. Ta se jenom zakymácela, ale poslušně šla. Vedli ji stejnou chodbou jako poprvé. Asi v půlce se prudce rozmáchla a praštila jednomu hlavou o zeď. Ten se sesul bezvládně na zem. Druhý se rozběhl pryč. Mac ho ale zastavila telekinezí a přitáhla si ho k sobě. Chytla ho za ruku a zavřela oči. Po chvilce ucítila, jak se sesul k zemi. Pousmála se. Jeho síla byla teď její. Sice nikdy nevěřila, že to bude fungovat, ale přesvědčila se o opaku. Během chvilky se jí rány na zádech zhojily. Ohlédla se, že sváže toho druhého, ale nikde ho neviděla.
„A do kelu.“zavrčela a rozběhla se nazpět. Těsně před odbočkou k celám uslyšela hlasy. Rozhlédla se a jediná možnost byla se schovat do malé tmavé díry asi metr a půl nad zemí. Povzdechla si a rychle tam vylezla.
„Skvěle, klaustrofobik, který dobrovolně leze do malé tmavé díry.“zavrčela a počkala, než postavy přejdou. Potom vylezla a telekinezí vyrazila dveře cely.
„Co…?!“vyhrkl George.
„Jdeme!“pobídla ho a vytáhla za ruku ven. Dlouho se motali bludištěm chodeb celého stavení. Chodby byly spletité a často se stalo, že se objevili v chodbě, kde už jednou byli. Všechny vypadaly stejně. Po pár špatných odbočkách si začali značkovat cestu tím, že Mac každý roh trošičku ožehla. Touhle pomocí se pomaličku blížili k východu. Jakmile se ocitli venku, trošičku si oddechli. Vypadalo to, že místo, kde je drželi, je kousíček od budovy, která ráno vybouchla. Rychle se rozběhli k troskám. Pořád se z nich dýmilo a kousek od nich leželo několik mrtvých. Jak Eagerů, tak lidí z Atlantis. Rozběhli se k nim. Opravdu byli mrtví, a tak jim z vest vylovili proteinové tyčinky a hladově je cestou k bráně snědli. Potom si vzali vysílač kódu od jednoho mrtvého Eagera. K bráně doběhli s vojáky v patách. Teda podle Mac, která je cítila. Brána se otevřela a poslali kód uložený v paměti.

„NESTŘÍLEJTE! NESTŘÍLEJTE! TO JSME MY!“křikla Mac, jakmile proběhli bránou na Atlantis. U brány byl celý bezpečnostní tým a mířili na ně.
„Kdo jste?“zeptal se John. Mac jenom vyvalila oči a strnula uprostřed pohybu.
„Spadl jsi na hlavu?“hlesla.
„Palte!“ozvalo se za ním. V tu chvíli se zpoza něho vynořila druhá Mac.
„Ne, počkejte!!“křikla pravá Mackenzie. Vojáci jenom zase nerozhodně o trošku sklonili zbraně. „Co se to sakra děje?“
„Tak je zastřelte!“
„Johne!“naléhala. Ten jenom nerozhodně přešlapoval na místě a snažil se pochopit, co se právě děje. „Jonathane, jestli dáš rozkaz ke střelbě, tak tě osobně zaškrtím.“prskla.
„Já…“hlesl. Mac se jenom podívala na ženu nahoru, která se naštvaně dívala na právě příchozí. Tenhle upřený pohled znala. Během momentu vytvořila štít a v tu chvíli se ozvala salva. Jenom slyšela, jak George vykřikl. Rychle se na něho otočila. Byl maličko zelený, ale jinak v pořádku.
„Madam…vy…krvácíte!“ukázal jí na břicho. Mac sice cítila, jak jí něco štíplo, ale nevěnovala tomu moc pozornost. Sáhla si na ránu. Na prstech se jí objevila krev.
„To není dobrý.“zašeptala.
„To není.“souhlasil Winterson. „Sedněte si.“pokynul jí ke schodům. Tam ale nedošli. V půlce cesty se jí podlomily nohy.
„Asi budu…potřebovat doktora.“hlesla. Major jenom přikývl. „Dělejte, co budou chtít a chovejte…se slušně.“ Bezpečnostní tým nejistě postával kolem. Dolů seběhla druhá Mac a namířila zbraní.
„Nech je být!“štěkl Sheppard a sklonil jí ruku.
„Jsou to vetřelci! Musí…“
„Mac…Mac, no tak, prober se.“vyhrkl George, jakmile jí klesla hlava na stranu. Rána krvácela čím dál víc a on se to snažil zastavit. „Mohli byste konečně zavolat doktora?“křikl.

„Co to do tebe ksakru vjelo?“štěkl John, jakmile byl s Mackenzie o samotě.
„Co by? Můžou být hrozbou. Vždyť vypadají jako já a Winterson.“prskla.
„Ale my nepřítele nejdřív vyslechneme.“připomněl. „Uvidíme se večer. Nemáš noční, že?“
„Ne.“zavrtěla hlavou.

„Jak je jí?“zeptal se Woolsey, jakmile doktorka Kellerová vyšla po schodech nahoru k prosklené místnosti.
„Teď spí, to zranění není vážné. Kulku pravděpodobně zbrzdil její štít. Šlo spíš o to, že hodně krvácela, ale za pár dní by měla být zase v pořádku. Jsou ty pouta nutná? Podle veškerých testů je to ona.“
„Ano, je to nutné. A hlavně je to předpis.“
„Uvažoval jste o tom, že třeba tahle je ta pravá?“zajímala se Jennifer.
„Ano.“přikývl. „Ale to zjistíme, až se vzbudí.“

„Jdeš za Sarah?“pousmál se John, když Mackenzie vyšla z koupelky.
„Už jsem za ní byla.“odpověděla lhostejně. Ray si skočil mezitím na postel. „Vystřel!“
Pes se ani nehnul. Mackenzie k němu došla a chtěla ho chytnout za obojek se šátečkem. Ray jenom zavrčel a rafl jí po ruce. Vyděšeně vyvalila oči.
„Ty ho nepleskneš?“podivil se. Jenom pokrčila rameny. „Rayi, vysmahni!“poručil. Ten se jenom neochotně zvedl a seskočil dolů z postele. Vlezl si do svého košíku a tam se stočil na přední packy. „To zas byl dneska den.“zabručel, shodil si tričko a zalezl do postele. Přitulil se k Mac a objal ji kolem pasu. Nesouhlasně zamručela a odtáhla se.
„Jsem unavená.“odsekla a posunula se ještě dál. John se zamračil. Měl podivný pocit, jako by se mu něco nezdálo. Přetočil se na druhý bok a za chvilku usnul.

„Dobré ráno. Můžu za ní?“zeptal se John další den ráno.
„Na chviličku. Měla by být v klidu. A je možné, že pořád bude maličko mimo. Woolsey chtěl, abych jí dala nějaké sedativa.“odpověděla Jennifer.
„Jasně.“přikývl a vešel do izolační místnosti. Mac ležela na posteli a vypadalo to, jako by spala. Ruce i nohy měla přivázané a na tváři se jí začaly rýsovat modřiny. Sedl si k ní. Otevřela oči.
„Co se to tady děje?“zeptala se potichu. Dalo jí celkem práci zformulovat souvislou větu.
„Přiznám se, že nemám tušení.“
„Mohl…bys mi prosím ty pouta povolit? Maličko.“hlesla. Sheppard se na ni jenom nedůvěřivě podíval. „Jenom povolit…řeže to.“ Chviličku ji ještě pozoroval. Celou dobu se mu dívala do očí. Postavil se a pouta jí o trošku povolil. „Děkuju.“
„Nemáš zač.“přikývl a když dosedal, tak jako by náhodou se dotkl trošku silněji místa, kde měla modřinu z rodea. Vykřikla bolestí.
„Promiň, jenom jsem si musel být jistý.“
„A to ses nemohl jenom podívat?“prskla.
„Přišlo mi to divné včera večer, když…no když ta druhá nic nenamítala.“
„Ještě aby.“zamručela. „Řekneš mi už konečně, co se děje?“
„Když…když jste se vrátili…asi o půl hodiny později, než ostatní…tak se začaly dít přinejmenším zvláštní věci. Párkrát jsme tě…teda ji, našli u ZPM…v čemsi se tam hrabala.“
„Měli byste ji zavřít a druhého Wintersona taky.“
„To asi ano, nebo bychom to mohli nechat tak a počkat, až tobě bude lépe a pak se s ní vypořádáš.“
„Jak gentlemanské.“ušklíbla se.
„Aspoň nebude mít podezření. Postavím ti ke dveřím stráž.“
„Dík.“přikývla.
„Řekneš mi pak někdy, co se dělo zase pro změnu s vámi?“
„Samozřejmě.“přikývla a maličko se pousmála. John ji pohladil po ruce a odešel. Mac za chvilku usnula.

„Proč mě nechcete pustit?“zamračila se druhá Mac před bránou další den a nervózně přešlápla.
„Je mi líto, madam, ale máme zákaz otevírat bránu, pokud to není v rozpisu.“odpověděl Chuck.
„Tak jsem to tam zrovna přidala.“
„Nejde to, plukovníku.“
„Na čí příkaz!“
„Můj!“ozvalo se nad ní.
„TY?“zavrčela.
„Čekala jsi Santu?“ušklíbla se Mac a sešla po schodech.

„Hej, Georgi!“křikl Winterson a doběhl nepravého.
„Ano?“otočil se a vyvalil oči. Okamžitě vytáhl zbraň. Pravý George ho napodobil.
„Zahoď to a nedělej fóry. Nerad bych se zastřelil.“ušklíbl se.
„Ani nápadem!“křikl a rozběhl se pryč. George jenom protočil oči a začal ho pronásledovat. Každý z nich několikrát vystřelil. George to vzal jinou stranou ochozu, na který se dostali, a nadběhl mu. Zastihl ho v půlce.
„Jdeš někam?“
„Uhni a nechám tě naživu.“zavrčel druhý Winterson.
„É…ne.“zavrtěl hlavou. „Nedělej blbosti. Můžeme se dohodnout.“
„To teda nevím. Ale Chelsea je skvělá.“ušklíbl se.
„Parchante.“zavrčel major a dal mu pěstí. Oba se začali prát a vzápětí se ozval výstřel. „Říkal jsem ti to.“vydechl George a díval se na tělo svého dvojníka, který ležel o patro níž.

„Jaké bylo žít můj život?“zeptala se Mac. „Mít mého přítele a moji dceru?“
„Ne tak zajímavé, jak jsem myslela.“přiznala ta druhá. „Ale věř mi, až s tebou skončím, nezbyde z tebe nic víc než mastný flíček.“
„To určitě.“odfrkla si Mac.
„Nejsi dostatečně silná na to, abys mě mohla porazit. To zranění tě vyčerpává. Cítím to.“
„Jasně.“přikývla Mac a vypálila ohnivou kouli.
„S chlapem si nemusíme dělat starosti…je mrtvý!“vydechl George, jakmile přiběhl. Podíval se na situaci pod nimi.
„No tady to je maličko…nepřehledné. Ale moje…naše Mac má na tváři takovou modřinu, jako by se jí tam rozplácl Šmoulík. A jenom doufám, že nebude první, které dojdou síly.“odvětil John. „A sakra.“hlesl, jakmile se místnost otřásla. Jedna Mac právě napadla druhou a nikdo nevěděl, která je která. Najednou jedna z nich přeletěla přes celou místnost a rozplácla se o stěnu. Chvilku trvalo, než se postavila. Zajela si rukou na ránu, která krvácela. Evidentně jí popraskaly stehy.
„A dost.“zavrčela a vytvořila další ohnivou kouli. Zasáhla štít té druhé. Vytvořila další…a ještě jednu. Štít se zhroutil a falešná Mackenzie vykřikla. Spadla na zem a sklouzla po podlaze. V její ruce se vytvořila energy koule, kterou mrštila přes celou místnost. Mac v tu samou chvíli vypálila oheň. Oheň i energy koule se spojily a zaplnily skoro celou místnost.
Najednou se bílé zablýsklo a obě ženy odletěly na druhou stranu místnosti. Ani jedna se nezvedla.
„Mac! Mackenzie!“zavolal John a seběhl dolů. „No tak, podívej se na mě.“ Vzal její hlavu do dlaní.
„Jak víš, že jsem ta pravá?“zeptala se potichu a maličko zamžourala.
„Máš modřinu tady,“pohladil ji po tváři, „a tady.“opatrně se dotkl místa, kde měla modřinu z rodea. Jenom se unaveně usmála.
„Je mrtvá!“křikl Lorne od těla druhé ženy.
„Zajdu si na ošetřovnu a pak ti povykládám, co se dělo.“slíbila. Sheppard jí pomohl vstát.

tak doufám, že se povídka líbila
v podstatě jste měli pravdu všichni, kteří hádali, kdo to bude , ale to jste zjistili sami

Tak jsem si dočetl poslední díl a povedl se ti. To věc s dvojníky byla pěkná, škoda, že tam nebyla nějaká humorná scénka s dvojníky .

No už se těším na další díl.

no že použiješ dvojníky mně vůbec nenapadlo ale jinak pěkná povídka... můžu mít jenom takový malý dotaz? ne že by se my povídky nelíbily ale hodláš tomu někdy udělat nějaký závěr? to je fakt jen ze zvědavosti tvoje příběhy mám moc ráda

mikulishka: mno už nad tím uvažuju ... a uvažuju nad otevřeným koncem ...ale já nevím, ráda bych na konec povídku číslo 200...ale to je celkem daleko a budu ráda, když se dostanu ke 160 ...kecám...170 ....ke 160 se dostanu za chvilku, protože povídku, kterou píšu, rozdělím

Těžko říct, jestli bych pak ještě pokračovala, i když by to bylo otevřené.... záleželo by na zájmu ...ale chvilku bych si asi dala pauzu

A teď bych měla otázku .... Jak jsem teď spočítala, tak ty povídky - když je budu dávat co týden - mi vyjdou tak do Vánoc , tak se ptám: CHTĚLI BYSTE ZASE VÁNOČNÍ POVÍDKU? ... já jenom abych věděla, jestli ji mám začít vymýšlet a psát ...Díky za odpověď...

jakop: No tak vtipná scéna mě teda vůbec nenapadla