Stargate SG-1: Město bran

Tohle je má první (a zároveň předposlední) SG povídka. Pravda, už je to dlouho, co jsem ji psal, takže je trochu zastaralá, ale napadlo mě, že troška nostalgie taky neuškodí...

Bylo to ráno na základně jako každé jiné. Nějakých dvacet pater pod zemí nebylo sice poznat, že se do Cheyenne Mountain opírají první paprsky slunce, ale přesto Jack věděl, že má vstávat. Budík na nočním stolku totiž neúnavně pískal a nepřestal, dokud jej Jackova otráveně padající ruka neshodila kamsi pod kovovou a neustále vrzající postel. Vlastně to byla palanda a plukovník nevěděl, proč má v pokoji takové monstrum, když už tak v něm přes všemožné haraburdí nebylo téměř k hnutí.
Plukovník se posadil na okraj matrace a rozsvítil převrácenou lampičku. Napadlo ho, že vypadá jako leklá ryba. Znechuceně se podíval na budík. Při zjištění, že je půl šesté namísto půl sedmé, kdy obvykle vstával, padnul zpět na postel, přičemž drátěnka vydala mocné zaskřípění. Ještě se při vstávání mohl praštit do hlavy a byl by to už jeho několikátý pátek třináctého v tomto měsíci.
Oproti tomu Sam s Danielem už byli dávno vzhůru. Protože konečně měli trochu volného času, naplno se věnovali své práci. Sam opět pracovala na nějakém pekelném stroji, jenž Jack nazval zahradním grilem a chtěl vyzkoušet, jestli by párky z kantýny chutnaly lépe, kdyby je připravil na čisté naquadahové energii. Majora Carterovou to urazilo. Co ji ovšem těšilo bylo, že se minulý týden SG-5 podařilo ukrást celý kilogram toho těžkého prvku zbraňové kvality, takže bude mít zásobu na celý další týden, možná dokonce víc.
Daniel se po svém návratu mezi živé stále marně pokoušel překládat antickou tabulku z Abydosu. Podařilo se mu ale zjistit, že čtvereček znamená v psané antické mluvě pouštní písek. Bohužel se zrovna tento symbol na tabulce nenacházel.
A Teal´c? Teal´c strávil několik hodin v kelno´reem a nyní se již ládoval topinkami v kantýně. Snídaně je základ dne, to ví každý Jaffa.
V sedm hodin se základnou rozezněla siréna a Jack se při bleskovém probuzení praštil do hlavy o vrchní patro palandy. Nebyl čas přemýšlet, proč radši nespí nahoře.
Všichni se sešli v řídicí místnosti. Za neprůstřelným sklem stál majestátní šedý kruh, na kterém již svítily všechny symboly a v příští chvíli z něj měl vytrysknout gejzír nikoli vody ale energie okraje červí díry.
„Zavírám iris,“ oznámil poručík sedící u počítače.
Sam postávala mezi generálem Hammondem a plukovníkem O´Neillem, držela nějaká lejstra a vypadala dosti netrpělivě. „Generále, podařilo se mi zvednout účinnost naqudahového reaktoru na 96 procent,“ oznámila.
„Teď ne, majore, máme návštěvu,“ řekl generál, ale jeho slova zanikla ve zvuku aktivace brány.
„Máme signál, pane. Tok´rové ,“ oznámil poručík.
„Otevřete iris,“ zavelel generál.
V příštích vteřinách už po kovové rampě scházel Jacob Carter alias Selmak.
„To je táta,“ vykřikla nadšeně Sam a zahodila svá lejstra.

„Tak co, Jacobe, jak se vede?“ to se zeptal Jack. „Neubližujou ti?“
„Pokud myslíte ostatní Tokry, tak věřte, že ne. Žijeme ve vzájemné shodě,“ poznamenala Selmak zkresleným hlasem.
„Jen se ptám.“
„Pojďme k věci, Jacobe, co má pro nás Rada Tokrů za informace?“ začal generál, když odvrátil káravý pohled od Jacka.
„Georgi, máme problém, který se týká projektu Nová Atlantida.-“
„Ehm, co je to projekt Nová Atlantida?“ zeptal se Daniel a odložil propisku, kterou do té chvíle kousal.V zasedačce náhle zavládlo ticho.
„Vy jste jim o tom neřekli?“ Jacob se podíval na generála a na okamžik se zdálo, že mu trochu zažhnuly oči.
„Pentagon nařídil, aby…“
„Moment,“ ozval se hlasitě Jack, „promiňte generále, ale o čem jste nám neřekli?“
„Plukovníku, osobně bych se přiklonil k tomu, abyste byli s tímto projektem obeznámeni, ale mám své rozkazy z Pentagonu…“
„Georgi, my potřebujeme SG-1. Jestli jim to neřekneš, udělám to sám.“
„Dobrá tedy,“ povolil generál Hammond. „Uzavřeli jsme tajnou smlouvou s Tokry a Asghardy, kteří nám pomáhají s budováním nové základny pro boj s Goa´uldy. Víte jistě, že naše prostředky tady na zemi jsou omezené, proto jsme se rozhodli postavit ji ve vesmíru, konkrétně ve stínu měsíce, aby byla dobře skryta.“
„Pane, tomu nerozumím, letectvo staví základnu na měsíci?“
„Ne, majore, byla použita malá planetka z pásma asteroidů.“
„Byla použita?“ nechápal plukovník.
„Ano, podstatná část základny je již hotova. Tak co pro nás máš, Jacobe?“ ukončil generál další vyptávání.
„Naše malá Rada Tokrů se domnívá, že máte v Městě bran goaul´dského špiona nebo dokonce sabotéra - Zeit´arga.“
„Jak moc se domnívá?“ zeptal se Jack.
„Dostali jsme už nějaké zprávy z druhé strany, od Goaul´dů. Je to skoro jisté.“
„Zavolám majoru Davisovi z Pentagonu,“ řekl generál Hammond a zamířil do své pracovny. SG-1 zůstala s Jacobem alias Selmak sama.
„Tati, proč jste nám o tom neřekli?“
„Tokrové neviděli důvod říkat o spojenectví spojencům, Sam. Letectvo vás mělo zasvětit.
„Třeba to chtěli udělat na Vánoce a dát nám tu základnu pod stromeček,“ prohodil Jack.
„Třeba nechtěli, abychom to věděli. Kdyby nás na nějaké misi zajali Goaul´di a použili svá zařízení, dostali by snadno nové informace.“ To poprvé promluvil Teal´c.
„Nebo už mají nový vlajkový tým. Děláme to už sedm let, tak nás pošlou do důchodu.“
„Danieli, ty myslíš na důchod?“
„Já ne, ale ty už si v něm byl dvakrát.“
„Ale jen na pár hodin!“
-
Generál vyšel ze své kanceláře a značně nervózně SG-1 sdělil, že letí do Oblasti 51. „Major Davis vás tam bude očekávat.“
„A já si chtěl vzít dovolenou,“ poznamenal Jack.

...pokračování příště...

...no to to trvalo....za 1 jako vždy...

Děkuji-jako vždy

Hezká povídka, na kdy tak vidíš pokračování?

hm dobrá povídka a dál

Moc hezká povídka, stalkere. Je taková lehká, nadýchaná,dobře čitelná, přirovnala bych ji k dobře udělané šlehačce. (Snad to není až moc názorné, i když možná, co možná, určitě se najde někdo, kdo tuhle povídku přímo žere! )

Tak tady jed alší kapitolka, užijte si ji
Trochu nastiňuje problém, pak už to bude volnější...někdy až moc

Oblast 51

„SG-1,“
„Pane,“
„Omlouvám se vám za ty tajnosti, ale nechtěli jsme o tom projektu říkat nikomu, kdo chodí ven.“
„Ani vašemu vlajkovému týmu?“ podotkl Jack jízlivě.
„Je mi líto. Pojďte za mnou.“
„Jak se na tu základnu dopravujete?“ zeptala se Sam, když stáli v malé místnosti bez oken. Major Davis neodpověděl. Místo toho kolem nich spadly kruhy.
„Přes kruhy se dopravujeme na nákladní loď a dál pokračujeme na její palubě, abych odpověděl na vaši otázku, majore.“
„Ať žijí hadi!“ zvolal Jack.
„Nevzal jsem s sebou pilota, doufám, že budete řídit, Teal´cu.“ Teal´c mlčky přikývl, přičemž se i trochu naklonil a odebral se z nákladového prostoru.
„Jak jste dokázali přinutit Asghardy ke spojenectví bez Jacka?“ položil další otázku Daniel.
„A co smlouva o chráněných planetách?“
„Sami nás o to spojenectví požádali. Chtějí totiž naši základnu také využívat. Replikátoři jejich populaci hodně zdecimovali a Rada Asghardů si myslí, že místo u Země je dobře kryté.“
„A Thór?“ to byl Jack.
„Ano, ten se o vás zajímal, plukovníku, a chtěl s vámi mluvit, ale nakonec stejně rozhodla Rada a Pentagon…“
„Majore Davisi, jsme na měsíční orbitě,“ ozval se Teal´cův nezaměnitelný hlas za reproduktorů. Nyní se již odebrali na Pel´tak.
„Když chceš dobrého přítele, řekni letectvu,“ zašeptal Jack.
„Copak se vláda nebojí útoku replikátorů?“ ptal se Daniel.
„Spojenectví s Asghardy asi považují za důležitější,“ odpověděla mu Sam.
„Vláda má vždycky pravdu,“ uzavřel Jack a bolestně zkřivil tvář.

„Identifikujte se,“ zahřměl náhle něčí hlas z reproduktorů.
„Tady major Davis z letectva Spojených států, a SG-1. Pět osob a vybavení. Kód 356892.“
„Rozumím, přistaňte v kotvišti tři.“
„Ehm, kotvišti tři?“ divil se Jack. „kolik tu proboha máte míst k parkování?“
„Celkem může bez problémů na povrchu přistát deset tel´taků, dva ha´taky a stavíme doky pro asghardské. Ty ale díky své transportní technice nemusejí přistávat.
Najednou se ve tmě před nimi rozsvítily desítky světel na povrchu jakési malé planetky, jejíž povrch byl zvrásněn krátery. Dole pod nimi blikala světla kolem místa pro přistání označeném velkou žlutou trojkou. Jednička a dvojka byly již obsazeny.
„Teal´cu, dokážete tam přistát?“ zeptal se Davis.
„Umím přistávat s přesností na centimetry,“ oznámil Jaffa chladně.
Za tichého hučení motorů lodi se pomalu snášeli dolů. Teal´c se tvářil velice soustředěně a jeho tvář jako obvykle nezkřivil jediný mimický pohyb. Všichni ostatní jenom mlčky vyhlíželi blížící se povrch. Ale i přes všechno Teal´covo soustředění se loď při dosednutí silně zatřásla, což způsobilo, že Daniel ztratil rovnováhu a nebýt Jacka, rozplácl by se na dokonale naleštěné podlaze. Okénkem bylo možné spatři obrovské pohyblivé svorky, které se nad lodí sepnuly jako paže a připásaly ji tak ke kotvišti. Všimla si toho jen Sam a hned začala přemýšlet o jejich konstrukci. Daniel se šťoural v nose a Jack již stál připraven u kruhů.
„Půjdeme tudy, plukovníku,“ oznámil major Davis a pokynul k normálnímu vstupu do lodi.
„Jen se,“ zakřenil se Jack, „rozhlížím,“ řekl a dlouhými kroky pustil kruh.
Chodba, do níž v příští chvíli vstoupili, nevyhlížela příliš přátelsky. Panovalo zde přítmí a stěny byly lemovány všelijakými trubkami a tlustými kabely. Podlahu tvořila silná gumová rohož, jež mohla sloužit jako pásový dopravník. Brzy došli do větší chodby, ze které vycházely četné odbočky k dalším kotvištím.
„Jak je tady udržována umělá gravitace?“ neptal se nikdo jiný než Carterová.
„Asghardi nás už hodně naučili, majore. Ta spolupráce je nám velmi prospěšná.“
„Mohu mít otázku?“ to byl Daniel.
„Jistě, doktore Jacksone.“
„Co dostávají Asghardi od nás?“
„Místo pro parkování v naší sluneční soustavě a také nové nápady v boji proti replikátorům. Nevěřili byste, jak jsou ti šedí mužíčkové zkaženi vlastní technologií.“
„Já tomu tedy věřím,“ ozval se plukovník O´Neill. Teal´c jen povytáhl levé obočí.
„Obě strany porušují smlouvu o chráněných planetách,“ zapojil se jaffa také do rozhovoru.
„Pokud víme, Anubis získal navrch nad ostatními vládci soustavy a s ním žádnou smlouvu nemáme.“
„Takže ten papír už má Anubis -ehm- na toaletě?“
„Dá se to tak říct, plukovníku. Pojďte dál.“
Ponurá chodba se stočila doleva. Skoro všechny trubky a kabely však pokračovaly rovně a mizely ve zdi. SG1-1 dál nepokračovala. Všichni její členové zírali před sebe, kde se podlaha ohýbala dolů a mizela kdesi v hloubce. Zpočátku se oblouk zdál mírný, ale v místech, kam dohlédli, se jevil jako velice příkrý.
„Nevzpomínám si, že bych si zaplatil jízdu na tobogánu,“ prohodil Jack a rozhlédl se kolem sebe jako by čekal turniket nebo alespoň upozornění, že nemají jezdit dva blízko za sebou.
„Nic to není,“ řekl major Davis a vykročil vpřed. Opravdu to nic nebylo. Davis stál stále kolmo k podlaze, ale SG-1 připadalo, jako by se měl každou chvíli zřítit dolů.
„Ano, ovšem,“ vykřikla vědátorka Carterová, která první pochopila. „Základna je pod povrchem, ale její podlaha je k nám kolmo. Je to gravitační přechod, nemám pravdu, majore?“
„Výborně, váš postřeh je velmi správný,“ pochválil ji. „A teď mě už všichni následujte, prosím.“
Byl to zvláštní pocit. Kráčeli po rovině, ale ve skutečnosti byla podlaha zakřivena do oblouku. Na zemi by to mohl být tobogán.
„Takže teď jsme se otočili o devadesát stupňů?“ ptal se Daniel.
„Ano, nyní jsme již na stejné úrovni jako základna.“
„Působivé,“ poznamenal Teal´c hlubokým hlasem a rozhlížel se kolem sebe s rukama za zády.
„Karanténní budovou jen projdeme, z pozemské základny jste prověření dost,“ řekl Davis a vedl je dál.
„Ano, užívejte zvláštních výhod péče doktorky Freiserové. A v osmnáct nula nula přijďte na výtěr zadnice,“ zamumlal Jack.
Major Davis otevřel další dveře a za nimi se již nacházela první velká místnost. Stál tam vysoký pult, skoro jako bar, s několika židlemi. Za ním strnule vyhlíželi dva strážní. Jakmile vešel major Davis, oba precizně zasalutovali.
„Pohov,“ zamumlal Davis a kartičkou otevřel dveře do další chodby. Podlahu už dávno netvořil dopravníkový pás, ten se stočil doprava už před první místností.
„Skoro jako doma,“ postřehl Jack. Chodba se velmi podobala těm na pozemské základně.
„Stavěli to tu podle té pozemské?“ zeptala se Sam.
„Jen karanténní budova a překladiště pod námi jsou podobné. Ostatně, uvidíte sama, majore.“
Postranních odboček si nevšímali a šli stále rovně, kde už na ně čekaly široké ozdobené dveře, které se vzápětí otevřely. Velká hala za nimi se topila v denním světle. Pronikalo třemi okny v protější stěně. Uprostřed byly dveře na jakousi terasu. Major Davis je otevřel a pokynul SG-1, aby šla napřed.
„SG-1?“ uvítal je postarší hlas. Vzápětí uviděli hubeného staříka v uniformě. SG-1 sice zaslechla. Že na ně někdo mluví, ale nevěnovala tomu pozornost. Tu zaujal výhled z terasy. Jack mocně vypískl, ostatní se nezmohli ani na to.
Stáli na terase jakési výškové budovy přilepené k modré stěně a dole pod nimi se rozkládalo obrovské město. Široké ulice, po nichž jezdily vznášející se automobily, pomenší mrakodrapy se tyčily nad futuristickými činžáky, obchodními centry a úřady. Na okrajích se rýsovaly továrny a laboratoře, vše zářilo novotou a hojně se ještě stavělo. Z výšky to město připomínalo supermoderní mraveniště.
Uprostřed se v jednom z mladých parků sbíhaly desítky pěšinek k fontáně, jejíž gejzír se třpytil ve zvláštním slunci pod stále modrou oblohou. Kdesi za městem, kam až oko dohlédlo, se rozkládaly čerstvě zorané lány polí. Všimli si, že na chodníku pod nimi opatrně našlapují dva Asghardi, míjejí se s Tokry a na budově přes ulici se pyšní další cizojazyčný nápis. Lidí ze Země ale převažuje.
A úplně uprostřed, snad v samém srdci města, trůnila na vysokém podstavci obrovská Hvězdná brána i s ovládacím zařízením. Velkolepé, krásné. Zatajte dech, to je rozkaz!
„SG-1, vítejte v Městě bran,“ zachraptěl chlapík v uniformě. Přestože už měl svá léta za sebou, stále působil dosti sebevědomě. „Jsem generál Travis a velím této základně. Budete si přát občerstvení, než se vydáme na prohlídku?“

Občerstvení si přáli. Jakási pohledná dívka jim donesla kávu a nějaké sušenky. Šálek i s podšálkem a podnos, vše bylo z nerez oceli.
„Vzal bych si na ní číslo,“ zamumlal Jack k Teal´covi. Ten téměř neznatelně přikývl a povytáhl levé obočí. Neopomněl se na dívku také ještě jednou podívat.
Daniel seděl vedle Sam a usrkával kávu. Všechno to tu bylo nové, žádné staré texty, žádná tajná sklepení ani kanopy s uvězněnými Goa´uldy. Tak trochu nuda pro doktora archeologie. Nyní ale také přemýšlel nad krásami spolupráce různých ras. A ta myšlenka, že budou všichni společně žít v jednom městě…Daniel se od svého povznesení a vrácení mezi živé stal ještě větším filozofem.
„Je ještě víc nesnesitelný než předtím,“ prohlásil jednou Jack. Nikdo z týmu mu to nevyvracel, i když Daniela měli všichni rádi.

„Mohu se zeptat, jak dlouho už o tomhle před námi jen mlčíte?“ to nebyl nikdo jiný než plukovník O´Neill.
„Jak už jsem říkal, nechtěli jsme o našem projektu říkat někomu, kdo chodí ven,“ řekl znovu major Davis.
„Když dovolíte, myslím, že jsem se ptal, jak dlouho.“ Jack se tvářil jako kantor vysvětlující žákům, že nechávat na záchodě téct vodu se nemá. Gesty tak trochu naznačoval „o kolečko navíc“. Major Davis ho už koneckonců znal.
„Rok a půl.“
„Děkuji. Hned je mi líp.“
Sam se zavrtěla na své židli a opřela se o stůl. „Tohle všechno jste postavili za rok a půl?“
„Ano.Tolláni nám taky hodně pomohli.“
„Tolláni? Oni jsou zde i Tolláni?“ divil se Daniel.
„Po goa´uldském útoku jich přežila sotva tisícovka. Poskytli jsme jim útočiště a oni se definitivně rozhodli poskytnout nám technologie.“
„Mrazí mě v zádech, když si vzpomenu, jak to dopadlo posledně, když nám chtěli dát ten jejich slavný iontový kanón…“ Jack se mocně zhoupl na židli.
„Goa´uldi je téměř vyhladili, možná že konečně změnili názor,“ zapojil se do diskuse také jinak mlčenlivý Teal´c.
„Dobře, pojďme k věci,“ ukončil plukovník. „Rok a půl stavíte tuhle podzemní díru, kde se schovávají národy z půlky galaxie včetně těch nejvyspělejších, dostáváte technologie, stavíte koráby a občas dáte hadům nějakýho maroda, aby ho uzdravil, ale co tu budeme dělat my? Hrát si na Sherlocka Holmese?“
„Ano, Jacku.“ Do místnosti vešel Jacob alias Selmak s úsměvem na tváři.
„Proč jste neletěl s námi?“ zeptal se Jack.
„Musel jsem oznámit Radě Tokrů, že svůj úkol přijmete.“
„Aha.“
Dalšího rozhovoru se chopila Selmak.
„Máme důvodné podezření, že špeh není ani Goa´uld ani Tok´ra. Myslíme si, že to může být někdo z lidí, kdo v poslední době procházel bránou.“
„Počkejte, Jacobe, proč vylučujete Goa´uldy? Tanis je sice mrtvý, ale je spousta dalších.“
„Tokrové vycítí Goa´ulda na několik metrů, Jacku,“ odpověděl mu Jacob. Pak se znovu probudila Selmak.
„To ale nevylučuje, že je to někdo z Tokrů,“ zvýšil hlas plukovník.
„Jsme si téměř jisti, že od nás to nikdo není.“
„Říkáte téměř jisti?“ vložil se také Daniel.
„Co když je to někdo z Tollánů?“ navrhli Teal´c.
„Dobrej postřeh,“ souhlasil Jack.
„Dobře, ale co všechno víte?“ ptala se Carterová.
„Víc informací bohužel nebo bohudík nemáme.“
„Bohudík?“ divil se Jack.
„Ano, znamená to, že špeh působí jen krátce. Ještě nemá tolik informací, aby mohl podávat zprávy, které by se k nám donesly.“
„V prvé řadě,“ odkašlal si generál, „ je tady trochu porušována smlouva o chráněných planetách.“
„A to by se asi nemělo,“ glosoval Daniel. „Ale jak už říkal major Davis, největší moc má Anubis a ten je mimo smlouvu.“
„Goa´uldi soupeří mezi sebou, ale přesto by mohli na Tau´ri zaútočit. Komu by se to povedlo, měl by výsadní postavení mezi vládci,“ řekl Teal´c vážně.
„Domníváme se ale, že nezaútočí, když se jim donese zpráva o asghardské základně takhle blízko,“ nesouhlasil Davis.
„Majore, při vší úctě, už jsme byli svědky toho, jak jejich nové štíty odolaly asghardské mateřské lodi,“ to trochu zvýšila hlas Sam.
„A ta ženština s hadem v hlavě se jen smála,“ dodal Jack.
„Myslíš Sáru?“ Daniel se zatvářil trochu dotčeně.
„Jo, Danieli, tu jsem myslel. Víš, že nemám paměť na jména…“
„Zítra započnete ve své práci, teď si prohlédněte město,“ zakončil generál Travis. „Dám vám průvodce.“

...pokračování příště...(zítra nebo pozítří:-)

2Rosseta: Díky za velmi zajímavé a potěšující přirovnání

hooodně se těším na trojku...........

hm dobrý čtení a budeš pokračovat

No možná sem zítra nepůjdu a vůbec, tady je další část, možná i něco pro zasmání...

„Vy ale nejste Američanka,“ přerušil Jack průvodkyni, kterou byla tatáž dívka, která jim přinesla kávu. Zrovna jim chtěla říci pár věcí o nejvyšší budově ve městě.
„Ne, jsem Češka,“ usmála se. „Můžete mi říkat Aničko,“ řekla a usmála se ještě víc.
„Nechci si zlomit jazyk, díky. „Říkala jste, že jste Češka?“
„Ano a-…“
„Česká republika je malý stát ve-…“
„Danieli, vím, kde je Česká republika. V devětaosmdesátém jsme při přísně tajné misi přelétali nad Uralem…“
„Je ve střední Evropě.“
„Správně, doktore Jacksone,“ pochválila ho Anička.
„Ve střední Evropě?“zamumlal Jack k Sam. „Musel jsem se dívat z okýnka na špatnou stranu…“
„Víte něco o naší zemi?“ zeptala se.
„Někde jsem četl, že tam máte výtečný medvědy. To mi stačilo,“ zakřenil se Jack.
„Jacku, v Česku nejsou medvědi,“ vysvětloval hned Daniel. „Ale mají tam výtečný pivo. Pravej Budvar, Prazdroj…A to jsou sakra dobrý piva.“
„Jo, potřebuju brýle.“ Povzdechl si plukovník. Kdyby v tu chvíli někdo sledoval Teal´ca, myslel by si, že mu svaly nad obočím samovolně hrají pantomimu.
„Řekněte mi něco česky, An-čko,“ požádal Jack.
„Tři sta třicet tři stříbrných stříkaček stříkalo přes…“
„Danieli, co říkala,“ sykl plukovník koutkem úst. „Znělo to, jako když rozřezávali ponorku Kursk.“
„Nevím, znám jen pár českých nadávek, nic víc.“
„Český nadávky? Pochlub se.“
„Tak třeba… Ty čtyřvokej buzerante nebo Potrhlej inťouši.“ Zvolal Daniel se značným vypětím sil a Anička se hlasitě rozesmála, až jí do očí vhrkly slzy.
„Co to znamená, jestli se můžu zeptat?“
„No, abych řekl pravdu, tak nevím. Byl jsem tam docela dávno vykopávat keltské oppidum.“
„Co to znamená, ehm, An-čko?“ Anička se pořád ještě smála.
„To neumím přeložit,“ řekla nakonec. Pak opět pokračovali v prohlídce města.
Nejvíce dotazů měla Sam a také Daniel. Teal´c povětšinou mlčel a protože se nemohl opírat o svou tyčovou zbraň, kterou musel, ač nerad, nechat na základně, dal si ruce za záda a svým jaffským znamením na čele házel po ostatních členech týmu prasátka. Nikdo si toho nevšiml.
„Jak zde udržujete klima?“ ptala se Sam. Strop obrovské jeskyně, v níž město leželo byl sice podobný pozemské obloze, ale iluze nebyla ještě dokonalá. Anička jim sdělila, že se na tom ještě pracuje.
„Jako SG-1 si jistě vzpomínáte na to zařízení z Madrony, nemám pravdu? Tak my tu máme takové ve větším provedení,“ řekla a ukázala na velký obelisk hned za Hvězdnou bránou. „Hlavní část je ho pod zemí.“
„Měl bych jeden dotaz,“ osmělil se Daniel.
„Ano, doktore Jacksone?“
„To tady ve městě každý ví tolik o místní technologii i o tom, kde je co skryto?“
„A každý zná mise SG-1?“ doplnil Jack.
„Tušila jsem, že se na to zeptáte. Dovolte mi, abych se tedy představila: inženýr Anna Novotná, projektantka a nyní i studentka všeho, co se programu Hvězdná brána týče.“
„No,“ odmlčel se Jack, „myslím, že nás velice těší. Doufám, že vám svůj tým nemusím představovat.“
„Nemusíte, plukovníku.“
„Děkuji,“ zakřenil se Jack a přešel k k ocelovému zábradlí na okraji terasy. „Víte, zajímalo by mě,“ otočil se zpět, „to tady všichni projektanti vaří kafe?“
„Chtěla jsem vás vidět, tak jsem ten tác vytrhla servírce z ruky,“ usmála se Anička.
Stáli, jak jim řekla, na střeše městské knihovny. Do zad jim pálilo umělé slunce plující po obloze a na chvíli všichni mlčeli. Dokonce ani jejich česká průvodkyně nyní nic neobjasňovala Carterové nebo Danielovi. Teal´c se tvářil jako vždy neutrálně, možná byl již v polovičním kelno´reem, a Jack se začínal nudit.
Anička možná něco vytušila, proto ihned celý nejslavnější SG tým odvedla dolů do knihovny. Nebylo to zrovna nic extra k zahnání nudy, ale alespoň se prošli po několika desítkách schodů, takže se jim rozproudila krev. Jacka to zrovna nepotěšilo.
„To tady nemáte výtah?“ zeptal se docela naštvaně.
Anička se ihned začervenala. „Samozřejmě, že tu výtah je, ale myslela jsem, že se radši projdete po schodech, abyste si budovu lépe prohlédli.“
Plukovníkovi to jako vysvětlení zrovna nestačilo, tak jen poznamenal: „Děkuji, budu se kochat.“
Pak už jim jen říkala všechna možná fakta o budově, kolik je v ní knih a dokumentů uložených v počítači, jak je to celé v pouzdře ze stabilního naquadahu jako Hvězdná brána, aby vydržel i v případě zničení základny, a spoustu dalších „užitečných“ věcí.
„Můžete se zde i podrobně seznámit s tím, jak byla základna stavěna, jsou zde uloženy téměř všechny plány a projekty…“
Následně navštívili ještě hodně míst včetně nemocnice, vodárny a elektrárny, ze které byla Sam naprosto unešená. Uprostřed veliké haly totiž na podstavci trůnil obrovský naquadahový reaktor.
„Jakou má účinnost?“ zeptala se. Doufala snad někde ve skrytu mysli, že prodá první patent na svých 96 procent? Určitě.
„Běžně dosahuje 98 procent, je to však jen průměrná hodnota.“
Sam polkla a snažila se nevypadat příliš dotčeně. Dokonce se pokusila i o úsměv, ale ten se zvrhl v jen jakýsi prazvláštní výstřelek grimasy, který umí jen astrofyzici.
„Asi se snažím zbytečně,“ vylétlo jí koutkem úst tak, aby to každý slyšel.
Exkurze po městě skončila u brány. Stála uprostřed města na vysokém podstavci, což někomu mohlo připomínat dudlík.
„Je nějaká velká,“ poznamenal Jack a stále si ji měřil proti falešné obloze.
„Víte, všude tady okolo je park, lavičky, fontány a záhonky, ta brána je falešná,“ objasnila Anička. „Proto je větší. Představuje symbol města, nic víc.“
„Základna tedy nemá bránu?“ zeptal se Daniel.
„Ale ano, ale ta je přísně střežena uvnitř budovy stejně jako ta vaše. A jestli se ptáte, kde jsme ji vzali-,“
„Koupili v bazaru?“ ušklíbl se Jack.
„- vzpomínáte na Apophisovy mateřské lodi, z nichž jedna měla bránu na palubě?“
„Jistě. Ta brána přežila její výbuch?“
„Ano, našli jsme ji, jak kroužila na oběžné dráze. Pak už jen stačilo, abychom ji trochu přizpůsobili.“
„To je velmi chytré,“ pochválil Teal´c.
Na cestě do hotelu se ještě dozvěděli, že celá základna bude jednou schopna mezihvězdného cestování, až budou dokončeny naquadriové motory. To už byli všichni u vytržení. „Jen si to představte, milionové město cestující po galaxii,“ lapal po dechu Daniel.

...pokračování příště...

Tak mě napadá, že jsem to psal ještě předtím, než jsem začal sledovat Atlantis a než jsem věděl, že Atlantis může cestovat po galaxii i mezi nimi. Trochu jsem si připadal jako Jára Cimrman se svými vynálezy...

chtělo by to psát dál a dál.....VÍCE takových povídek

Je to dobrý, fakt jo...

2Sopdet: Tak tak, moje řeč, což mě přivádí k myšlence: Už konečně taky realizuješ svoje nápady?

Neboj, ono to přijde, časem Drát a jemu podobní už jsou pryč

ráda bych...ale ještě mi nepřijde že by to bylo něco originálního a ve všech ohledech bombastickeho........ .....tak pokracujes, jo????SUPER