

Stargate Atlantis – Johnův konec
Naše loď letěla už asi 12 hodin vesmírem. Kapitán lodi seděl u jídelního stolu. Sledovala jsem naši posádku. „Brzy budeme nad Atlantidou…“ houkl muž. Povytáhla jsem obočí. „Jistě pane…“ přikývla jsem. „Dobře tak do práce.“ Odešla jsem. Byla jsem v řídící místnosti. Seděla na židli a nudila se.
John Sheppard zrovna letěl a vyhodil atomovou bombu. „Hotovo!“ řekl do vysílačky. Rychle otočil Jumper a letěl pryč. „Za 25….“ Tichoučce se koukl na hodinky. Objevil se výbuch.
Prudce to s naší lodí smýklo. „A!!! Teylorová co to je!!!“ řval na mě kapitán. „Nevím, pane!“ autopilot odpojen. Polkla jsem a vzala řízení. „Pane tohle …“ další náraz. Kousla jsem se do jazyka. „No prostě takhle … řítíme se k zemi!“ zaječela jsem.
Sheppard přistál na základně. „Tak co?“ koukl se na Weirovou, když vystoupil z Jumperu. „Zase jste to zvládl.“ Zamračila se a šla k oknu. „Koukejte!“ vykřikl Zelenka. Venku zrovna velká světelná koule dopadla do vody. „Co to bylo?“ zasyčel Shepp. „To nevím, ale měli, by jsme to zjistit!“ řekla Weirová.
Vyplavala jsem na povrch. Zrychleně dýchala, teda spíše popadala dech. „Co to sakra bylo?“šeptala jsem potichu. To je snad vtip. Byla jsem uprostřed moře. Zamrkala jsem.
John Sheppard nabral tým na Jumper. „Jedeme prozkoumat jeden meteorit, který spadl do moře.“ Vysvětloval John posádce. „Asi to nic nebude, ale jistota je jistota“
Všimla jsem si pevniny ale jaké překvapení, když jsem začala plavat ke břehu. Moc mi to totiž nešlo, přiznám se totiž…neumím plavat! Jak jsem se tak plácala ve vodě, pochopila jsem, že je konec. Chvíli jsem byla ještě navrchu a potom se to stalo, potopila jsem se pod vodu a šla ke dnu.
John si ničeho zajímavého nevšiml. Zelenka stál a koukal se dolů. „Támdle!“ vykřikl a ukázal na člověka, který zmizel ve vodě. „Ok…otevřete mi dveře…“ řekl Sheppard a vyslékal výzbroj. Zelenka zmáčkl čudlík. Sheppard vyskočil z Jumperu. Šipkou proletěl vodu.
Uměla jsem zadržet dech na dlouho, ale i tak jsem cítila, jak mi dochází. Viděla jsem slunce, jak se leskne na hladině. Vtom mě cosi chytlo okolo hrudníku, ale já to neřešila, vzduch došel, začala jsem lokat vodu.
Sheppard nevěděl, co dělat on měl vzduchu dost, ale ta holka se utopí, jestli něco neudělá. Rozhodl se. Políbil ji a tím ji dal kyslík. Měl pocit, že jí stejnak nepomůže. Dívka ani neotevřela oči.
Políbil mě? Už jsem v nebi? Všechno mě bolelo a byla jsem pořád pod vodou. Vtom jsem ucítila, že jsme z vody ven. Začala jsem kašlat. ‚Sakra mě bolí plíce!‘ ozvala se i hlava. „Au…“ zaskučela jsem.
John ucítil chladný vzduch, když se mu děvče rozkašlalo, v náručí oddechl si. „To bude dobré!“ uklidňoval ji. Dívka otevřela oči. Měla je zelené a velice hezké. Trochu se zarazil. Byla to zrzka, to není jeho typ nebo je? John se zamračil. „Už se ti nic nestane.“
Koukala jsem se na Johna Shepparda. To mě zarazilo takže sem se na Atlantis přece jenom dostala? Nebo je to jenom sen? Pevně mě držel. „John Sheppard?“ zeptala jsem se. „Ano…ale jak to, že mě znáš?“ zeptal se, ale já už neodpověděla byla jsem mimo.
O 20 minut později.
Beckett stál u Shepparda a Weirové. „Takže naše neznámá ve vojenském oblečení je zdravá na to jak dlouho byla ve vodě … už se probrala takže je vaše…“ koukl se na Shepparda, který se usmál. „Dobře…“
Seděla jsem na posteli. „Ahoj!“ ve dveřích stál on John Sheppard můj vzor. Nedokázala jsem nic říct, jen jsem otevřela pusu. „Já jsem…“ chtěl mi něco říct, ale já ho přerušila. „Major John Sheppard“ vykulila jsem oči. Zaraženě na mě koukal. „A ty jsi kdo, že mě znáš?“ „Já jsem Kapitán Mia Teylorová“ odpověděla jsem. „Letěli jsme Armeem na Atlantidu…ale něco nás smetlo…“ zamrkala jsem. „Počkej kolik ti je let?“ ptal se mě John. „23 let pane!“ odpověděla jsem. „Já ti typoval tak 17-18 let.“zasmál se John.
Za nemalou chvíli na to přišla Weirová. „Volali jsme na velitelství, opravdu poslalo loď“ podívala se na mě. „Bohužel jsem musela velitelství nahlásit, že to nikdo nepřežil až na tebe“ přikývla jsem. „Měli jsme tady pomoct“ řekla jsem roztřeseně. „Ukážu ti pokoj…“řekl John a odvedl mě pryč.
Pokoj byl útulný a malí. Sedla jsem si na postel. „Děkuji…“řekla jsem Johnovi, usmál se. „Kdybys něco potřebovala, jen mi řekni…“řekl rozpačitě. „Jo…dobře…“usmála jsem se a tak maličko koktala. „Ok…tak dobrou.“zmizel ve dveřích.
O 2 týdny později.
Seděla jsem v jídelně. SGC se po mě nějak nesháněla a já se rozhodla zůstat zde. Náhle mi kdosi poklepal na rameno. „Johne!“ usmála jsem se. „Mohu si sednout?“ přikývla jsem. „Já myslela, že chceš být se svým týmem?“usmála jsem se a nabrala si na vidličku. „Jo to jo … jen mi připadalo blbé tě tu nechat samotnou…“ zazubil se na mě. „To je milé.“
Sedl si naproti mně. Měl kuře na smetaně. Já se pitvala v zelenině, dneska bych nic jiného nezkonzumovala. „Stalo se něco?“ zeptal se John. „Nic…“ nabodla jsem si mrkev. „Už dlouho … jsi taková jiná“ řekl svoji domněnku. „Ne…jen mi není dobře…“ vstala jsem a nesla věci ke koši. Šel za mnou.
„Mě vážně nic není…“ řekla jsem, když se John nabídl, že mi pomůže k doktorovi. „Ale něco tě trápí …“ zaťala jsem zuby. „To nic není!“ zasyčela jsem. „Ale…“namítl, otočila jsem se. „Výš co mě trápí?! Tak jo!“ naštvaně jsem se na něho koukla. „Že mě odvolají na Zemi, že už nebudu tady s vámi…s tebou…“ řekla jsem vše, co jsem měla na srdci. „To by neudělali…“ objal mě kolem ramen. „Mě a tebe nikdo nikdy nerozdělí…“ šeptal mi do ucha. „To doufám…miluji tě…“ Sheppard mě políbil. Byla to ta nejhezčí věc, co mohl udělat.
Nebyla to pravda, mohou nás rozdělit a to kdykoliv. Stála jsem v chodbě, namáčkla na zdi. Wraith mi držel ruku na srdci. Nic jsem necítila a to jsem si myslela, že to bolí. „Nezabiju tě…“ syčel na mě. „Jsi důležitá k mému plánu.“ Podívala jsem se na něho. „Och fakt?“ zavrčela jsem, uhodil mě tak že jsem narazila do protější zdi. Chytl mě za límec a vytáhl na nohy, klopýtala jsem za ním. „Výš když budu mít rukojmí tak mě pustí.“ zasmál se. „Ne to teda ne, raději mě zabijí.“ Odsekla jsem. Zasmál se a podíval se na mě. „To ne nezabijí“ pevně mě stiskl a dal mi na krk něco ve tvaru obojku.
Táhl mě k bráně. „Jestli mi ji neotevřete tak ta holka zemře!“ John stál na schodech. „To nemůžeme…“ řekla Weirová. „Och jak chcete…“ myslím si, že se potom střílelo, ale já nevnímala, protože se mi obojek kolem krku začal stahovat. Chrčela jsem a dopadla na kolena. John byl u mě. „Mio! Prosím tě neumírej mi…“ snažil se to roztáhnout. „Zdravotníka!“ řval John. Chytla jsem ho za ruku, ale docházel mi kyslík. Přitiskl si mě k hrudi a já se pomalu sesunula na zem. Pamatuji si chlad.
Beckett se usmál. „Teylorová … je užasne, že jste to přežila!“ vykřikl. John se vrhl ke mně. „Mio?“ odhrnul my vlasy z očí. „Jak ti je?“ ptal se mě hned. „No … jako by mě prali v pračce…“ povytáhla jsem obočí. „Kdy jsem ztratila vědomí?“ Beckett vzal věci. „No zrovna jsme dobíhali, když jste se sesunula.“ Usmál se na mě. „Děkuji, Johne…já jedu domů.“ Dal mi pusu na čelo. „A já s tebou…“
Od té doby jsme na planetě Zemi…a armáda nás nějak neláká.
Spaciální poděkování: Mladé Muse fanynce, která mi řekla, ať tajemnou dívku nechám žít….
Naše loď letěla už asi 12 hodin vesmírem. Kapitán lodi seděl u jídelního stolu. Sledovala jsem naši posádku. „Brzy budeme nad Atlantidou…“ houkl muž. Povytáhla jsem obočí. „Jistě pane…“ přikývla jsem. „Dobře tak do práce.“ Odešla jsem. Byla jsem v řídící místnosti. Seděla na židli a nudila se.
John Sheppard zrovna letěl a vyhodil atomovou bombu. „Hotovo!“ řekl do vysílačky. Rychle otočil Jumper a letěl pryč. „Za 25….“ Tichoučce se koukl na hodinky. Objevil se výbuch.
Prudce to s naší lodí smýklo. „A!!! Teylorová co to je!!!“ řval na mě kapitán. „Nevím, pane!“ autopilot odpojen. Polkla jsem a vzala řízení. „Pane tohle …“ další náraz. Kousla jsem se do jazyka. „No prostě takhle … řítíme se k zemi!“ zaječela jsem.
Sheppard přistál na základně. „Tak co?“ koukl se na Weirovou, když vystoupil z Jumperu. „Zase jste to zvládl.“ Zamračila se a šla k oknu. „Koukejte!“ vykřikl Zelenka. Venku zrovna velká světelná koule dopadla do vody. „Co to bylo?“ zasyčel Shepp. „To nevím, ale měli, by jsme to zjistit!“ řekla Weirová.
Vyplavala jsem na povrch. Zrychleně dýchala, teda spíše popadala dech. „Co to sakra bylo?“šeptala jsem potichu. To je snad vtip. Byla jsem uprostřed moře. Zamrkala jsem.
John Sheppard nabral tým na Jumper. „Jedeme prozkoumat jeden meteorit, který spadl do moře.“ Vysvětloval John posádce. „Asi to nic nebude, ale jistota je jistota“
Všimla jsem si pevniny ale jaké překvapení, když jsem začala plavat ke břehu. Moc mi to totiž nešlo, přiznám se totiž…neumím plavat! Jak jsem se tak plácala ve vodě, pochopila jsem, že je konec. Chvíli jsem byla ještě navrchu a potom se to stalo, potopila jsem se pod vodu a šla ke dnu.
John si ničeho zajímavého nevšiml. Zelenka stál a koukal se dolů. „Támdle!“ vykřikl a ukázal na člověka, který zmizel ve vodě. „Ok…otevřete mi dveře…“ řekl Sheppard a vyslékal výzbroj. Zelenka zmáčkl čudlík. Sheppard vyskočil z Jumperu. Šipkou proletěl vodu.
Uměla jsem zadržet dech na dlouho, ale i tak jsem cítila, jak mi dochází. Viděla jsem slunce, jak se leskne na hladině. Vtom mě cosi chytlo okolo hrudníku, ale já to neřešila, vzduch došel, začala jsem lokat vodu.
Sheppard nevěděl, co dělat on měl vzduchu dost, ale ta holka se utopí, jestli něco neudělá. Rozhodl se. Políbil ji a tím ji dal kyslík. Měl pocit, že jí stejnak nepomůže. Dívka ani neotevřela oči.
Políbil mě? Už jsem v nebi? Všechno mě bolelo a byla jsem pořád pod vodou. Vtom jsem ucítila, že jsme z vody ven. Začala jsem kašlat. ‚Sakra mě bolí plíce!‘ ozvala se i hlava. „Au…“ zaskučela jsem.
John ucítil chladný vzduch, když se mu děvče rozkašlalo, v náručí oddechl si. „To bude dobré!“ uklidňoval ji. Dívka otevřela oči. Měla je zelené a velice hezké. Trochu se zarazil. Byla to zrzka, to není jeho typ nebo je? John se zamračil. „Už se ti nic nestane.“
Koukala jsem se na Johna Shepparda. To mě zarazilo takže sem se na Atlantis přece jenom dostala? Nebo je to jenom sen? Pevně mě držel. „John Sheppard?“ zeptala jsem se. „Ano…ale jak to, že mě znáš?“ zeptal se, ale já už neodpověděla byla jsem mimo.
O 20 minut později.
Beckett stál u Shepparda a Weirové. „Takže naše neznámá ve vojenském oblečení je zdravá na to jak dlouho byla ve vodě … už se probrala takže je vaše…“ koukl se na Shepparda, který se usmál. „Dobře…“
Seděla jsem na posteli. „Ahoj!“ ve dveřích stál on John Sheppard můj vzor. Nedokázala jsem nic říct, jen jsem otevřela pusu. „Já jsem…“ chtěl mi něco říct, ale já ho přerušila. „Major John Sheppard“ vykulila jsem oči. Zaraženě na mě koukal. „A ty jsi kdo, že mě znáš?“ „Já jsem Kapitán Mia Teylorová“ odpověděla jsem. „Letěli jsme Armeem na Atlantidu…ale něco nás smetlo…“ zamrkala jsem. „Počkej kolik ti je let?“ ptal se mě John. „23 let pane!“ odpověděla jsem. „Já ti typoval tak 17-18 let.“zasmál se John.
Za nemalou chvíli na to přišla Weirová. „Volali jsme na velitelství, opravdu poslalo loď“ podívala se na mě. „Bohužel jsem musela velitelství nahlásit, že to nikdo nepřežil až na tebe“ přikývla jsem. „Měli jsme tady pomoct“ řekla jsem roztřeseně. „Ukážu ti pokoj…“řekl John a odvedl mě pryč.
Pokoj byl útulný a malí. Sedla jsem si na postel. „Děkuji…“řekla jsem Johnovi, usmál se. „Kdybys něco potřebovala, jen mi řekni…“řekl rozpačitě. „Jo…dobře…“usmála jsem se a tak maličko koktala. „Ok…tak dobrou.“zmizel ve dveřích.
O 2 týdny později.
Seděla jsem v jídelně. SGC se po mě nějak nesháněla a já se rozhodla zůstat zde. Náhle mi kdosi poklepal na rameno. „Johne!“ usmála jsem se. „Mohu si sednout?“ přikývla jsem. „Já myslela, že chceš být se svým týmem?“usmála jsem se a nabrala si na vidličku. „Jo to jo … jen mi připadalo blbé tě tu nechat samotnou…“ zazubil se na mě. „To je milé.“
Sedl si naproti mně. Měl kuře na smetaně. Já se pitvala v zelenině, dneska bych nic jiného nezkonzumovala. „Stalo se něco?“ zeptal se John. „Nic…“ nabodla jsem si mrkev. „Už dlouho … jsi taková jiná“ řekl svoji domněnku. „Ne…jen mi není dobře…“ vstala jsem a nesla věci ke koši. Šel za mnou.
„Mě vážně nic není…“ řekla jsem, když se John nabídl, že mi pomůže k doktorovi. „Ale něco tě trápí …“ zaťala jsem zuby. „To nic není!“ zasyčela jsem. „Ale…“namítl, otočila jsem se. „Výš co mě trápí?! Tak jo!“ naštvaně jsem se na něho koukla. „Že mě odvolají na Zemi, že už nebudu tady s vámi…s tebou…“ řekla jsem vše, co jsem měla na srdci. „To by neudělali…“ objal mě kolem ramen. „Mě a tebe nikdo nikdy nerozdělí…“ šeptal mi do ucha. „To doufám…miluji tě…“ Sheppard mě políbil. Byla to ta nejhezčí věc, co mohl udělat.
Nebyla to pravda, mohou nás rozdělit a to kdykoliv. Stála jsem v chodbě, namáčkla na zdi. Wraith mi držel ruku na srdci. Nic jsem necítila a to jsem si myslela, že to bolí. „Nezabiju tě…“ syčel na mě. „Jsi důležitá k mému plánu.“ Podívala jsem se na něho. „Och fakt?“ zavrčela jsem, uhodil mě tak že jsem narazila do protější zdi. Chytl mě za límec a vytáhl na nohy, klopýtala jsem za ním. „Výš když budu mít rukojmí tak mě pustí.“ zasmál se. „Ne to teda ne, raději mě zabijí.“ Odsekla jsem. Zasmál se a podíval se na mě. „To ne nezabijí“ pevně mě stiskl a dal mi na krk něco ve tvaru obojku.
Táhl mě k bráně. „Jestli mi ji neotevřete tak ta holka zemře!“ John stál na schodech. „To nemůžeme…“ řekla Weirová. „Och jak chcete…“ myslím si, že se potom střílelo, ale já nevnímala, protože se mi obojek kolem krku začal stahovat. Chrčela jsem a dopadla na kolena. John byl u mě. „Mio! Prosím tě neumírej mi…“ snažil se to roztáhnout. „Zdravotníka!“ řval John. Chytla jsem ho za ruku, ale docházel mi kyslík. Přitiskl si mě k hrudi a já se pomalu sesunula na zem. Pamatuji si chlad.
Beckett se usmál. „Teylorová … je užasne, že jste to přežila!“ vykřikl. John se vrhl ke mně. „Mio?“ odhrnul my vlasy z očí. „Jak ti je?“ ptal se mě hned. „No … jako by mě prali v pračce…“ povytáhla jsem obočí. „Kdy jsem ztratila vědomí?“ Beckett vzal věci. „No zrovna jsme dobíhali, když jste se sesunula.“ Usmál se na mě. „Děkuji, Johne…já jedu domů.“ Dal mi pusu na čelo. „A já s tebou…“
Od té doby jsme na planetě Zemi…a armáda nás nějak neláká.
Spaciální poděkování: Mladé Muse fanynce, která mi řekla, ať tajemnou dívku nechám žít….
A tady máte ještě jednu.....
Zůstala jsem stát na místě. Před pár lety mě tady napadli wraithové, ale to bylo kdysi dávno dneska to bylo 10 let a tak jsem se vrátila, ale to mi změnilo život. Šla jsem po cestě, když se přede mnou strhla honička. 6 mužů honilo 1 muže, s krátkými vlasy byl roztomilí, povytáhla jsem obočí.
Byli to Wraithové, ale vypadali jinak jako lidé. Zamračila jsem se. „Co to děláte?“ otočili se. Nenáviděla jsem Wraithy. Uměla jsem výborně bojovat. Otočili se na mě a vytáhli zbraně. „Ach…tak“ zasyčela jsem. Trefili mě a hned po mně, myslím, že i toho muže.
„Hej…děvče…“koukla jsem se vedle sebe. „Zdar…“usmála jsem se. Muž vedle mě byl také připoutaný. „Já jsem doktor Beckett“ zazubil se na mě. „Marra el Orenn“usmála jsem se. „Máš nějaký nápad?“zavrtěla jsem hlavou. „Naštěstí jsem poslal SOS“ usmál se na mě. „Ok…“
John Sheppard seděl v Daidalosovi . „Už tam budeme?“ zeptal se Rodneye. „Jo už tam budeme…“ houkl Rodney a koukal do notebooku. Sheppard vstal. Ronone, Teylo jdeme“řekl docela naštvaně a šel k Jumperu.
„Proč vás sakra honili?“ zeptala jsem se dr. Becketta. „Myslím, že nás chcou na pokusy!“ přikývla jsem, protože jsem to tušila. „Super“ řekla jsem tiše a začala motat rukama. Bekett mě sledoval pak, ale vešel nějaký wraith. „Vítejte mé pokusné krysy na naší planetě“ povytáhla jsem obočí. „Nebojte se, dlouho nezůstaneme.“ Temně se zasmál.
John Sheppard a jeho tým se dostal na planetu teleportem. „Ok Daidalosi, až budeme potřebovat vyzvednout, dám vědět“ ukázal dopředu. „Jdeme…“
Seskočila jsem z postele. Beckett vyvalil oči. „Kde jste se toto naučila?“ zeptal se mě, když jsem se odpoutala. „Jinde vám to vysvětlím…vypadneme, pane doktore“ usmála jsem se. Rychle jsme se rozhlédli venku a šli k lesu, to už jsme utíkali. „Víte, jsem z planety jménem Alion 23“ řekla jsem, ale nezpomalila. „Bývala jsem špion.“ Beckett zamrkal. „Vy jste byli tak vyspělí?“ přikývla jsem. „Měli jsme i týmy které procházeli bránou a zabíjeli Wraithy.“ Zastavila jsem. „Kdo to je?“zeptal se Bekett. „Lidé.“ Ozvalo se nabití zbraně. „To jsou vaši, už budete v pořádku…Beckette.“
„Copak vy jste tu dívku neviděli?“ ptal se Beckett už po několikáté. „Bohužel ne Beckette…“ řekl Ronon. Beckett se zmateně rozhlédl po všech přítomných. „Ona mi pomohla…!“ stála jsem za Rononem. „Ach Marro řekni jim, že existuješ!“ naléhal na mě. „Carsone já jsem antik, oni mě asi neuvidí“ namítla jsem. „Carsone jsi v pořádku?“ ujišťovala se Teyla. „Asi ne…“
John seděl vedle Carsona ten zase vedle mě. „Takže ty vidíš antika.“ Zeptal se ho John. „Ano vidím antika no a co!“ odsekl. Chytla jsem ho za ruku. „S tou planetou jsem měla, pravdu dám ti adresu a třeba se potkáme…Carsone…“ políbila jsem ho.
John Carsonovi věřil, protože se mu někdy stávalo to samé. Stál u brány, která se točila. Za pár minut měli jít na totálně zničenou plantu po poslední sklizni, protože jim Beckett dal jakousi adresu. Otočil se na Weirovou. „Tak my jdeme…“
Planeta vypadala opuštěně. Moderní stavby jako ze Země se tyčili nad zemí. Ronon se rozhlédl. Hezky to tady zdevastovali. Carson se vydal do centra. „Beckette, stůj!“ volal za ním John. Teyla,Ronon,Rodney i John museli utíkat za ním. „Vím, že tady je!“
Moje vzpomínky na dobu co jsem umřela se nezměnili, ale když jsem otevřela oči a zjistila, kde jsem tak jsem se zarazila. Doma jsem našla nějaký oblečení. Je to tak dávno? Ale co se semnou stalo za ten čas? Jak to, že jsou stavby tak zrezivělé? Tohle neudělali Wraithové tohle udělal zub času. „Marro!!!“ moje jméno. Zamrkala jsem a otočila se. Znala jsem toho muže, ale odkud? „To jsem já … Carson…“ zamračila jsem se. „Kdo?“ John se nám vložil do řeči. „Jestli byla antik a pomoha ti… a vyhostili ji tak si nic nepamatuje…“ řekl. Ronon se rozhlížel. „Tohle je Alion 23!“ nikdo kromě Teyli nechápal. „Ta byla ale zničena před 300 lety!“ řekla tiše. „Bylo to jedno z mála měst na úrovni antiků.“ Přimhouřila jsem oči. „300 let?“ John sebou trhl. „Omlouvám se, zapomněl jsem, že jste tady…“
Dostali mě na Atlantidu. Carson Beckett konstatoval, že jsem zcela zdravá. „Mohla bych vám pomoct“ řekla jsem Beckettovi. „Vím, že před mou…smrtí jsme dělali na nějakém retrovirusu…“ usmál se. „To mi děláme taky“ řekl a vytáhl složky. „Tady hele…“ koukala jsem se na jakési divné písmo. „Já toto neumím číst…“ zašeptala jsem. „Ty umíš ty klikyháky?“ zeptal se mě John, který se objevil ve dveřích. „Ano…pro mě zcela srozumitelné písmo“ řekla jsem trochu pobaveně. „Ach…chce s vámi mluvit doktorka Weirová.“ Řekl John. Carson vstal. „Já ji tam vezmu…“
„Já věděla, že jsi mi nějak povědomí… my už jsme se setkali!“ přikývl. „Zachránila si mi život … říkej mi prosím tě Carsone“ usmála jsem se. „Jak chceš Carsone…“ došli jsme k pracovně. „Potom přijď za mnou“ rychle šel pryč. Zaklepala jsem.
„Dále!“ozvala se Elizebeth Weirová a zaklapla knihu. „Dobrý den“ vešla jsem do její pracovny. „Ach Marro…sedni si … potřebuji s tebou, mluvit víš…“ usmála se na mě. „Výš kam půjdeš teď?“ zamrkala jsem. „Myslela jsem, že tu zůstanu.“ Řekla jsem tiše. „To asi nepůjde…“řekla Weirová. „Ale můžeme ti někde najít nějaké místo…“ udělalo se mi těžko. „Ne děkuji něco si najdu…“ vstala jsem a usmála se. „Vypadnu ještě dneska“ Weirová zmateně zamrkala. „Tak jsem to, ale nemyslela…“ řekla a dodala. „Můžete tady zůstat asi 3 dny, nemusíte jít hned“ byla jsem u dveří. „Poznám, kde nejsem vítaná.“
Carsona jsem potkala u něho. „Tak co?“ objala jsem ho. „Odcházím … musím …“ koukla jsem se mu do očí. „Neboj se, ale“ nadechla jsem se. „Znovu se potkáme, to vím“ mrkla jsem na něho. „Ne já tě nepustím…“pevně mě držel za ruku. „Musíš…“ zašeptala jsem a on mě pustil. „Prosím nechoď!“ šeptal potichu. „Neopouštěj mě.“
O 3 týdny později.
Carson byl celou dobu jiný, tichý a uzavřený. Zrovna ošetřoval zraněného Zelenku, který utržil naštěstí jenom nějakou menší ránu elektrickým proudem. „Zdravotním do prostoru brány, hned!“ ozval se hlas dr. Weirové. „Máme tady těžce raněného…“ Carson se jenom omluvně usmál na Radka a chytl věci. „Slyšeli jste, vezměte nosítka a padáme!“ křičel na své lidi.
Utíkal k bráně. „Kde je zraněný?“ celí Sheppardův tým byl v pořádku. „Tady…“ Rodney se skláněl nad někým a držel mu ruku na stehení tepně, z které stříkala krev. „Ok…“ šel k osobě, pak se zastavil. Poznal Marru. „Marro!“ ihned vytáhl vybavení. „Ztratila moc krve!“řekl Rodney. „Než jsme se dostali k bráně nejméně litr…“ houkl John. Carson se otočil na své lidi. „Infuzi! Hned!“ zařval. „Jak se to sakra stalo?“ koukl se na Johna, který byl celí od její krve. „No byla normální mise a pak nás napadli Wraithové začali jsme po nich střílet a oni nás obklíčili a pak se objevila ona…nevím, co se stalo, ale ihned se zaměřili na ni…“řekl Sheppard. „Ona pak … začala se rvát a dopadlo to takhle…“ukázal na moji nohu. „Ok…musíme ji dostat na ošetřovnu…“ byla jsem ošklivě zpocená a házela jsem sebou. „Myslíte, že jí něco mohli dat?“ ptal se Beckett, ostatní nevěděli.
Po asi cca 5 hodinách.
Beckett vyšel z ošetřovny. „Nepodařilo se mi to…“ řekl tiše. „Ztratila mnoho krve, a když už se zdálo, že to dokáže, zemřela!“ John ho něžně objal. „Pšt…“ utěšoval přítele. „Však ona má už klid…“šeptal. „Ona … moje malá Marra…“ vzlykal. „Všichni jsme z toho zdrcený Carsone, ale vy to dokážete překonat.“ Carson zamrkal a přikývl. „Jo dokážu…udělám něco proti Wraithům!“ chytl nejbližší věc a hodil ji do zdi. „Pane…její tělo zmizelo!“ Carson se rozbrečel. John, Teyla, Ronon, Zelenka, Rodney a Weirová svého přítele chápali.
O 1 měsíc později.
John sledoval rakev dr. Becketta. Nezbilo z něho nic než prach. Teyla mu položila ruku na rameno. „Tak půjdete?“ přikývl. 6 lidí vzalo rakev a prošli bránou. Hrála smuteční hudba. „Sbohem Carsone Beckette…“
Seděla jsem v kavárně a čekala, až přijde. „Marro!“ vykřikl a vrhl se ke mně. „Našel jsem tě…“ šeptal mi do ucha. „Já vím, oba dva jsme se povznesli…“ něžně jsem mu přejela po tváři. „Miluji tě Carsone…“ usmál se. „I já tebe lásko…“
Takže to nakonec vyšlo i po velkých ztrátách se ti dva spolu sešli. Spolu navěky.
Byli to Wraithové, ale vypadali jinak jako lidé. Zamračila jsem se. „Co to děláte?“ otočili se. Nenáviděla jsem Wraithy. Uměla jsem výborně bojovat. Otočili se na mě a vytáhli zbraně. „Ach…tak“ zasyčela jsem. Trefili mě a hned po mně, myslím, že i toho muže.
„Hej…děvče…“koukla jsem se vedle sebe. „Zdar…“usmála jsem se. Muž vedle mě byl také připoutaný. „Já jsem doktor Beckett“ zazubil se na mě. „Marra el Orenn“usmála jsem se. „Máš nějaký nápad?“zavrtěla jsem hlavou. „Naštěstí jsem poslal SOS“ usmál se na mě. „Ok…“
John Sheppard seděl v Daidalosovi . „Už tam budeme?“ zeptal se Rodneye. „Jo už tam budeme…“ houkl Rodney a koukal do notebooku. Sheppard vstal. Ronone, Teylo jdeme“řekl docela naštvaně a šel k Jumperu.
„Proč vás sakra honili?“ zeptala jsem se dr. Becketta. „Myslím, že nás chcou na pokusy!“ přikývla jsem, protože jsem to tušila. „Super“ řekla jsem tiše a začala motat rukama. Bekett mě sledoval pak, ale vešel nějaký wraith. „Vítejte mé pokusné krysy na naší planetě“ povytáhla jsem obočí. „Nebojte se, dlouho nezůstaneme.“ Temně se zasmál.
John Sheppard a jeho tým se dostal na planetu teleportem. „Ok Daidalosi, až budeme potřebovat vyzvednout, dám vědět“ ukázal dopředu. „Jdeme…“
Seskočila jsem z postele. Beckett vyvalil oči. „Kde jste se toto naučila?“ zeptal se mě, když jsem se odpoutala. „Jinde vám to vysvětlím…vypadneme, pane doktore“ usmála jsem se. Rychle jsme se rozhlédli venku a šli k lesu, to už jsme utíkali. „Víte, jsem z planety jménem Alion 23“ řekla jsem, ale nezpomalila. „Bývala jsem špion.“ Beckett zamrkal. „Vy jste byli tak vyspělí?“ přikývla jsem. „Měli jsme i týmy které procházeli bránou a zabíjeli Wraithy.“ Zastavila jsem. „Kdo to je?“zeptal se Bekett. „Lidé.“ Ozvalo se nabití zbraně. „To jsou vaši, už budete v pořádku…Beckette.“
„Copak vy jste tu dívku neviděli?“ ptal se Beckett už po několikáté. „Bohužel ne Beckette…“ řekl Ronon. Beckett se zmateně rozhlédl po všech přítomných. „Ona mi pomohla…!“ stála jsem za Rononem. „Ach Marro řekni jim, že existuješ!“ naléhal na mě. „Carsone já jsem antik, oni mě asi neuvidí“ namítla jsem. „Carsone jsi v pořádku?“ ujišťovala se Teyla. „Asi ne…“
John seděl vedle Carsona ten zase vedle mě. „Takže ty vidíš antika.“ Zeptal se ho John. „Ano vidím antika no a co!“ odsekl. Chytla jsem ho za ruku. „S tou planetou jsem měla, pravdu dám ti adresu a třeba se potkáme…Carsone…“ políbila jsem ho.
John Carsonovi věřil, protože se mu někdy stávalo to samé. Stál u brány, která se točila. Za pár minut měli jít na totálně zničenou plantu po poslední sklizni, protože jim Beckett dal jakousi adresu. Otočil se na Weirovou. „Tak my jdeme…“
Planeta vypadala opuštěně. Moderní stavby jako ze Země se tyčili nad zemí. Ronon se rozhlédl. Hezky to tady zdevastovali. Carson se vydal do centra. „Beckette, stůj!“ volal za ním John. Teyla,Ronon,Rodney i John museli utíkat za ním. „Vím, že tady je!“
Moje vzpomínky na dobu co jsem umřela se nezměnili, ale když jsem otevřela oči a zjistila, kde jsem tak jsem se zarazila. Doma jsem našla nějaký oblečení. Je to tak dávno? Ale co se semnou stalo za ten čas? Jak to, že jsou stavby tak zrezivělé? Tohle neudělali Wraithové tohle udělal zub času. „Marro!!!“ moje jméno. Zamrkala jsem a otočila se. Znala jsem toho muže, ale odkud? „To jsem já … Carson…“ zamračila jsem se. „Kdo?“ John se nám vložil do řeči. „Jestli byla antik a pomoha ti… a vyhostili ji tak si nic nepamatuje…“ řekl. Ronon se rozhlížel. „Tohle je Alion 23!“ nikdo kromě Teyli nechápal. „Ta byla ale zničena před 300 lety!“ řekla tiše. „Bylo to jedno z mála měst na úrovni antiků.“ Přimhouřila jsem oči. „300 let?“ John sebou trhl. „Omlouvám se, zapomněl jsem, že jste tady…“
Dostali mě na Atlantidu. Carson Beckett konstatoval, že jsem zcela zdravá. „Mohla bych vám pomoct“ řekla jsem Beckettovi. „Vím, že před mou…smrtí jsme dělali na nějakém retrovirusu…“ usmál se. „To mi děláme taky“ řekl a vytáhl složky. „Tady hele…“ koukala jsem se na jakési divné písmo. „Já toto neumím číst…“ zašeptala jsem. „Ty umíš ty klikyháky?“ zeptal se mě John, který se objevil ve dveřích. „Ano…pro mě zcela srozumitelné písmo“ řekla jsem trochu pobaveně. „Ach…chce s vámi mluvit doktorka Weirová.“ Řekl John. Carson vstal. „Já ji tam vezmu…“
„Já věděla, že jsi mi nějak povědomí… my už jsme se setkali!“ přikývl. „Zachránila si mi život … říkej mi prosím tě Carsone“ usmála jsem se. „Jak chceš Carsone…“ došli jsme k pracovně. „Potom přijď za mnou“ rychle šel pryč. Zaklepala jsem.
„Dále!“ozvala se Elizebeth Weirová a zaklapla knihu. „Dobrý den“ vešla jsem do její pracovny. „Ach Marro…sedni si … potřebuji s tebou, mluvit víš…“ usmála se na mě. „Výš kam půjdeš teď?“ zamrkala jsem. „Myslela jsem, že tu zůstanu.“ Řekla jsem tiše. „To asi nepůjde…“řekla Weirová. „Ale můžeme ti někde najít nějaké místo…“ udělalo se mi těžko. „Ne děkuji něco si najdu…“ vstala jsem a usmála se. „Vypadnu ještě dneska“ Weirová zmateně zamrkala. „Tak jsem to, ale nemyslela…“ řekla a dodala. „Můžete tady zůstat asi 3 dny, nemusíte jít hned“ byla jsem u dveří. „Poznám, kde nejsem vítaná.“
Carsona jsem potkala u něho. „Tak co?“ objala jsem ho. „Odcházím … musím …“ koukla jsem se mu do očí. „Neboj se, ale“ nadechla jsem se. „Znovu se potkáme, to vím“ mrkla jsem na něho. „Ne já tě nepustím…“pevně mě držel za ruku. „Musíš…“ zašeptala jsem a on mě pustil. „Prosím nechoď!“ šeptal potichu. „Neopouštěj mě.“
O 3 týdny později.
Carson byl celou dobu jiný, tichý a uzavřený. Zrovna ošetřoval zraněného Zelenku, který utržil naštěstí jenom nějakou menší ránu elektrickým proudem. „Zdravotním do prostoru brány, hned!“ ozval se hlas dr. Weirové. „Máme tady těžce raněného…“ Carson se jenom omluvně usmál na Radka a chytl věci. „Slyšeli jste, vezměte nosítka a padáme!“ křičel na své lidi.
Utíkal k bráně. „Kde je zraněný?“ celí Sheppardův tým byl v pořádku. „Tady…“ Rodney se skláněl nad někým a držel mu ruku na stehení tepně, z které stříkala krev. „Ok…“ šel k osobě, pak se zastavil. Poznal Marru. „Marro!“ ihned vytáhl vybavení. „Ztratila moc krve!“řekl Rodney. „Než jsme se dostali k bráně nejméně litr…“ houkl John. Carson se otočil na své lidi. „Infuzi! Hned!“ zařval. „Jak se to sakra stalo?“ koukl se na Johna, který byl celí od její krve. „No byla normální mise a pak nás napadli Wraithové začali jsme po nich střílet a oni nás obklíčili a pak se objevila ona…nevím, co se stalo, ale ihned se zaměřili na ni…“řekl Sheppard. „Ona pak … začala se rvát a dopadlo to takhle…“ukázal na moji nohu. „Ok…musíme ji dostat na ošetřovnu…“ byla jsem ošklivě zpocená a házela jsem sebou. „Myslíte, že jí něco mohli dat?“ ptal se Beckett, ostatní nevěděli.
Po asi cca 5 hodinách.
Beckett vyšel z ošetřovny. „Nepodařilo se mi to…“ řekl tiše. „Ztratila mnoho krve, a když už se zdálo, že to dokáže, zemřela!“ John ho něžně objal. „Pšt…“ utěšoval přítele. „Však ona má už klid…“šeptal. „Ona … moje malá Marra…“ vzlykal. „Všichni jsme z toho zdrcený Carsone, ale vy to dokážete překonat.“ Carson zamrkal a přikývl. „Jo dokážu…udělám něco proti Wraithům!“ chytl nejbližší věc a hodil ji do zdi. „Pane…její tělo zmizelo!“ Carson se rozbrečel. John, Teyla, Ronon, Zelenka, Rodney a Weirová svého přítele chápali.
O 1 měsíc později.
John sledoval rakev dr. Becketta. Nezbilo z něho nic než prach. Teyla mu položila ruku na rameno. „Tak půjdete?“ přikývl. 6 lidí vzalo rakev a prošli bránou. Hrála smuteční hudba. „Sbohem Carsone Beckette…“
Seděla jsem v kavárně a čekala, až přijde. „Marro!“ vykřikl a vrhl se ke mně. „Našel jsem tě…“ šeptal mi do ucha. „Já vím, oba dva jsme se povznesli…“ něžně jsem mu přejela po tváři. „Miluji tě Carsone…“ usmál se. „I já tebe lásko…“
Takže to nakonec vyšlo i po velkých ztrátách se ti dva spolu sešli. Spolu navěky.