SG: Domácí mazlíček

[Klenotka]

Příští týden, v úterý mám opravdu děsnou zkoušku, kde dost vyhazuje Tak počítejte tak čtvrtek, pátek. A nevím, jak dál, tak nevím, co se z toho vyklube

Ja bych nechal napadnout toho dr K. a tam by Rodny zjistil jak je zabit, samozrejme by to K. prezil.
Teyla a Lorny by je branili a pak by Zelenka zprovoznil zrcedlo.

Jinak pekny!!!

Brrr pavoučí koule s milionem chapadel tak to sem fakt scared .
Těšim těšim na pokračování.

Sa dívam, nejako sa to tu zastavilo
halo pani autorka! bude aj dalsie pokracoanie? najprv som mala nervy napnuté, teraz ich už nemám bo už všetky popraskali, no aj tak jednostaj volajú: pokračovanie!!! čo bude dalej? však to neskončí s otvoreným koncom?!
Ak máš teraz moc práce, tak aspon napíš, či bude niečo dalej
plosííím

[Klenotka]

Bude, ale asi až příští týden. Přesně jsem se bála toho, co se stalo. Mám zkoušky a nebudu to mít teď kdy psát. Navíc mi přijede o víkendu kamarádka. Teoreticky bych to mohla stihnout už v neděli...nevím, uvidím. Ráda bych to dopsala.

EDIT: Tak se mi to nějak rozleželo a asi to dopíšu ještě dneska Ještě kousek a už to sem budu moct dát.

[Klenotka]

Tak jsem to dopsala. Ale je to...divné. Možná se vám to bude líbit, možná ne. Chtěla jsem to rychle ukončit, což mě mrzí, plánovala jsem víc kapitol. Ale neměla bych čas to do Festivalu stihnout. Takže je to tu...možná to ještě časem upravím. Ale v rámci možností...enjoy!

Kapitola 5

Radek se pořád nemohl zbavit dojmu, že ho někdo sleduje. Cítil, jak mu stoupají chloupky na krku. Pořád se ohlížel, ale jediné, co viděl, byli jeho kolegové, shrbení a vyděšení.
A pak to uslyšel. Miko vykřikla bolestí. Gordon k ní vyrazil, ale začal ustupovat když viděl, co se děje. Japonka byla na nohou, ale ne vlastní silou. Kolem ní se ovíjela tenká chapadla, která se jí přisávala všude a dokonce si dělala i otvory v oblečení.
Všichni chvíli stáli jako přimrazení. Nevěděli, co dělat. Ta chapadla jakoby neměla žádný zdroj, jen tam prostě byla.
Zelenka se probral první. Nahmatal pistoli a neohrabaně ji namířil na Miko. To konečně donutilo k akci i Gordona.
„Co to děláte?! Trefíte ji.“ Chtěl Zelenkovi zbraň vzít, ale sotva k němu udělal jeden krok, vypustila ze sebe Miko tak nelidský bolestný křik, až to rvalo uši. A srdce. Chapadla se ovinula těsněji a vypadala v tu chvíli jako žíly, jimiž něco proudí. A když se vyděšený Zelenka odhodlal udělat krok blíž, všiml si, že to není daleko od pravdy. Miko upadla do bezvědomí a teď se začala sesouvat k zemi. Ale už to nebyla Miko. Ten tvor, nebo jeho chapadla, jí vysála veškerou krev z žil. Nebylo to nijak brutální, přesně jak Sheppard říkal. Miko upadla do bezvědomí téměř okamžitě. Vypadalo to, že ji něco uspalo, jed možná. Tělo malé Japonky teď leželo na zemi a chapadla mizela ve zdi. Prostě zdí procházela jakoby tam vůbec nebyla.
Zelenka vzal pistoli, zavřel oči a vystřelil. Ne že by od toho něco čekal. Trefil jen zeď a chapadel se to nedotklo. Když znovu oči otevřel, byl klid. Jen Gordon ležel zoufale vedle Miko a svíral její tělo, nebo to, co z něj zbylo, v náručí. Keyes stál za Zelenkou, kde byl celou dobu a nevystrkoval hlavu.
Gordon byl očividně v šoku. Pořád Miko držel a mluvil na ní, jakoby tam pořád byla. Její tělo bylo po ztrátě krve suché a rozpadalo se. Keyes vyběhl na chodbu a málem se srazil s Lornem, který vedl přibíhající skupinku. McKay Keyese chytil, ale ten ho odstrčil a začal za jedním sloupem zvracet. A když Lorne a ostatní vešli do místnosti, došlo jim proč.
„Co se stalo?“ Zeptal se Lorne Zelenky, který se zdál být ze všech nejvíc při smyslech.
„Já nevím, prostě ji to chytilo a …asi proto, že ležela a nemohla se bránit. Trvalo to jen pár vteřin.“ McKay se sklonil ke Gordonovi, ale ten ho vůbec nevnímal. Nejspíš si ani nevšiml, že žena v jeho náručí je mrtvá.
„Jeffe, je mrtvá, teď už pro ni nic neuděláme.“ Vědec ho ale nevnímal a dál svíral rozpadající se tělo. Rodney se raději odvrátil, protože když viděl, jak se zbytky těla sypou Gordonovi na oblečení, i u něj to vyvolalo vlnu nevolnosti. Tak šel radši k Radkovi, který se snažil co nejsouvisleji popsat, co se stalo.
„To ji to vysálo krev? Co je to s mimozemšťany v téhle galaxii?“ Okomentoval to McKay, aby si trochu ulevil od napětí.
„Jak to vypadalo?“ Ozval se zezadu Kavangh, i když ne tak nadšeně a už vůbec ne tím zamilovaným způsobem jako předtím. Na krku se mu už objevily známky toho, jak ho jistý rozzuřený astrofyzik držel pod krkem.
„Nevím. Prostě to mělo všude tenká chapadla a neviděl jsem žádné tělo. A prošlo to zdí! Zdí! Nechápu, jak je to možné.“ Podíval se rozšířenýma očima na Lorna, který začal i u Radka rozeznávat známky šoku.
„No, tady už nic nenaděláme. Měli bychom se vrátit.“ Řekl tiše.
„Počkat, nevíme přece, jak to zabít.“ Odporoval mu navrátivší se Keyes, jehož obličej měl barvu nezralého citrónu.
„My to víme. A můžeme za to vlastně děkovat tady doktoru Frankensteinovi.“ Odpověděl mu McKay pohrdavým hlasem a mávl při tom směrem ke Kavanghovi, ale nepodíval se na něj. Nestál mu ani za pohled.
„Zabije to denní světlo. Což znamená, že tu potvoru prostě vyhodíme ven, než to pořádně vyroste. A asi bychom sebou měli hodit, protože teď se ještě máme kde schovat, kdyby se rozhodli zaútočit. Za tmy nemáme šanci.“ Lorne s Teylou mu to jen odkývali.
Gordon s nimi ale nesouhlasil a když pustil to, co zbylo z těla Miko, jeho uniforma získala nepřirozeně, mrtvolně, šedou barvu.
„A proč se nemůžeme vrátit a zachránit Miko, to bychom mohli udělat!“ Ozval se velmi hlasitě a velmi hystericky.
„Jeffe, to nejde.“ Odpověděl mu klidně Zelenka a chytil ho při tom za rameno.
„Proč ne? Máme stroj času.“
„Na kterém se mi po několika hodinách povedlo zadat správný čas návratu. Když ho teď smažeme, už ho nedokážeme znovu aktivovat.“
„Počkat doktore. Říkal jste, že to má stejnou paměť jako brána.“ Zeptal se Lorne, kterému by záchrana Miko taky nevadila.
„Ano, myslel jsem si to. Ale paměť, adresy, které byly zadané jsou v DHD, ne v bráně. Ale najít adresu planety je rozhodně jednodušší než na vteřinu přesný čas. A uložit seznam zadaných adres není tak náročné na paměť.“ Lorne kýval, ale bylo vidět, že mu to není moc jasné.
„Tak já tady zůstanu a po vašem odchodu se pro Miko vrátím.“ Stál si Gordon na svém.
„To nejde, a vy to dobře víte, Jeffe.“ Do diskuze vstoupil svým typickým způsobem McKay-netrpělivě a velmi hlasitě. To způsobilo, že se oči všech upřely na něj.
„Když se vrátíte, narazíte sám na sebe. Neexistuje způsob, jak to obejít. Vytvoříte tím alternativní realitu. A to by mohlo mít mnohem horší následky. Prostě to nejde. Je mi líto, co se stalo Miko. A víc než byste možná věřil, ale teď musíme myslet racionálně. Co by vám Miko teď řekla?“ Gordon se na něj nasupeně díval. Přes tvář mu přeběhl celý koloběh emocí od zlosti až po rezignaci.
„Nechtěla by, abych tolik riskoval. Ve své práci byla zodpovědná. A vlastně…nemyslím si, že by se mnou byla šla na schůzku, kdybych se někdy donutil ji pozvat. Já jen….je to těžké a strašné…a já…“ Zlomil se mu hlas a sklopil hlavu, aby nikdo neviděl slzy, deroucí se mu do očí. Výborně, McKayi, to se ti zase něco povedlo. Nadával si v duchu Rodney. S lidmi to nikdy moc neuměl, rozuměl si víc se svými přístroji. Tohle chtělo takt. Přistihl se, že se znovu dívá do očí Teyle. Naprosto automaticky u ní hledal pomoc a podporu. A ona to jako vždy pochopila. Vzala tedy Gordona stranou a zřejmě mu řekla něco, co ho aspoň donutilo komunikovat. Znovu se mlčky podívala na McKaye a přikývla. Znamenalo to, že je to pod kontrolou a že můžou jít.
„Takže…půjdeme? Už bych odtud byl rád pryč.“ Řekl Lorne myšlenky všech nahlas. Zřejmě čekali, až to řekne on.
Zelenka tedy zmačkl několik symbolů na zrcadle a vzal ovladač. Rozhlédl se po místnosti. Teyla dovedla pro jistotu Gordona blíž, i když to bylo spíš z pocitu jakéhosi bezpečí, že jsou všichni pohromadě. Hodil ještě výhružný pohled na Kavanagha, který ale zřejmě neměl námitky, protože i on se podezřele přiblížil k ostatním. Radek se tedy naposledy ujistil, že všichni souhlasí, ale odhodlané výrazy mu byly dostatečnou odpovědí. Chtěli už být pryč z tohoto místa. A tak aktivoval ovladač.
Teď už povědomý paprsek je znovu uchvátil a nesl je zpět v čase, do lepšího místa, které znali a které chtěli zachránit. Radek ještě cítil, jak mu ovladač padá z ruky. Jeho poslední myšlenka, než znovu spadl v bezvědomí na zem byla, jestli se to povedlo….a zda se jim podaří vrátit včas.

xxxx

Elizabeth vešla do kontrolní místnosti. Vrátila se zvenku, kde získala svou pravidelnou dávku čerstvého vzduchu. Ten tu byl o tolik lepší a zdravější než na Zemi. Když k tomu přidala slanou vůni a zvuk oceánu….milovala tohle město. A pak se zastavila a všimla si, že plukovník Sheppard s Rononem stále netrpělivě přešlapují před bránou. Zakroutila očima, protože to mohlo znamenat jen jednu věc. Rodney už zase zapomněl. Věděla, že studuje to kvantové zrcadlo, ale myslela si, že když pro něj poslala Teylu, tak už tu oba budou. Podívala se na hodinky a překvapeně zjistila, že od jejího rozvorou s Athosiankou neuplynulo ani dvacet minut.
Když chtěla seběhnout ze schodů a říct Johnovi, aby ještě chvíli počkal, zjistila, že už nemusí. Plukovník už kráčel do schodů s Rononem v patách. Věnoval Elizabeth letmý pohled a jí bylo jasné, že už ho nebaví čekat. Rodney chodíval vždycky pozdě. Ale poslední dobou se jeho zpoždění čím dál víc prodlužovala. Bylo to i tím, jak se její hlavní vědec snažil dělat víc práce než ostatní…a přestával to stíhat. Nahlas by mu to ovšem neřekla, protože by jí svou obvyklou razancí sto slov za minutu dal nejméně deset příkladů, proč nemá pravdu. Takhle se jen vydala za Sheppardem, který už byl několik kroků před ní.
McKayova laboratoř nebyla daleko a když tam přišli, našli všechny vědce i s Teylou a Lornem ležet na zemi. A zrovna se probírali.
„Co se tady sakra stalo?“ Bylo jediné, co stihl Sheppard říct než se, překvapivě rychle a bez obvyklých řečí, McKay zvedl ze země a prohnal se kolem něj. Lorne a Teyla mu byli v patách, a ten protivný Kavanagh šel pomalu za nimi. Podrážděně se na Shepparda podíval a pokračoval chodbou za nimi.
„Radku?“ Elizabeth se tázavě dívala na Zelenku. Ale ten jen zakroutil hlavou.
„To je nadlouho. Asi byste měla zavolat Carsona, tady Gordon je v šoku a určitě není jediný.“
I on se kolem nich protáhl a Elizabeth s Johnem a Rononem ho jen zmateně následovali.
Než ale došli tam, kam měl Zelenka namířeno, McKay s Lornem už běželi zpátky a měli v rukou něco, co se vzpouzelo a bojovalo. Teyla za nimi utíkala s UV lampou a mířila tím na tu věc. Když McKay s Lornem doběhli k nebližšímu oknu, vyhodili to ven. S příšerným pištivým zvukem se to pomalu začalo rozpadat a do oceánu už dopadly jen zbytky prachu.
Teprve teď se zdálo, že jsou všichni spokojení a McKay si velmi hlasitě oddechl. Elizabeth si je prohlédla. Vypadali unaveně, velmi strhaně a téměř jistě mohla říct, že se na nich projevuje i šok, když si všimla, jak se jim klepou ruce.
„Tak a teď už mi vysvětlíte, o co tady šlo?“

xxxx

Elizabeth poslouchala hlášení od Lorna a McKaye s občasným doplněním od Teyly a Zelenky. Gordon s Keyesem a Kavanghem byli v Beckettově péči. Ostatní by ji jistě potřebovali taky, ale byli rozhodnutí to Elizabeth říct, dokud měli sílu a pamatovali si přesně co se stalo během jejich výletu. Smrt Miko Kusanagi Elizabeth zasáhla. Japonka byla jednou z původních členů expedice. Tedy těch, kteří byli téměř rok odříznutí od Země. A pokud mohla objektivně soudit, její smrt zasáhla sice nejvíce Gordona, ale i ostatní. Nejraději by je všechny poslala na ošetřovnu. Potřebovala si ale objasnit pár věcí.
„Všichni umřeli? Kvůli tomu zvířeti? Je to malý zázrak, že jste se dokázali vrátit.“
„To je zásluha tady Zelenky, on přišel na to, jak to zrcadlo funguje.“ Všichni se překvapeně podívali na McKaye, který jen zřídka chválil někoho jiného než sebe. Elizabeth to bez poznámek přešla.
„Jste zpátky, to je důležité. Tak teď jděte všichni na ošetřovnu, jestli ten posun v čase nemá nějaké vedlejší účinky.“
Všichni spokojeně vydechli a pořád se rozhlíželi, jakoby se chtěli ujistit, že je to všechno kolem pravda.
Ještě před pár hodinami viděli tohle krásné město v troskách. Když tak odcházeli od Elizabeth, tak si všichni do jednoho přísahali, že tohle už nikdy nedopustí.
Rodney šel poslední a než se pořádně rozkoukal, tak vedle něj stál Sheppard.
„No, asi jste Elizabeth záviděl její malý výlet časem.“ Rodney si jen odfrkl.
„To byla jiná Elizabeth a ta je mrtvá.“
„Jistě, ale to co jste říkal….nevím, jak bych reagoval být na vašem místě.“ McKay neříkal nic. Nikdy v životě by nepřiznal, jak byl rád, že je plukovník vedle něj. Byl nadšený, že se to povedlo. Ale vědět, že Shepaprd je tady, živý a zdravý, ho naplňovalo velkou radostí. Nahlas to samozřejmě neřekl.
„Víte, když jsem tak ležel na té zemi, říkal jsem si, že ten Delorean je přece jen pohodlnější.“
„Aha, já to říkal.“ Zasmál se plukovník a uvolnil tak napětí, které mezi nimi zavládlo.
A když procházeli kontrolní místností, Elizabeth je sledovala a jen nevěřícně kroutila hlavou nad složitostí všeho tady na Atlantis.

xxxx

„Vím co dělám!“ Ohradil se Zelenka, když mu McKay mluvil do manipulace se zrcadlem. Odváželi ho na Zem. Jako všechno, co se ukázalo být užitečné. Mrzelo je to, ale nemohli nic dělat. McKaye štvalo, že se Radek stal expertem přes tuhle část technologie. Ale vděčil mu za to, že se dostali zpátky a tak jen zacouval, aby mohli zrcadlo vynést.
Když se chtěl vydat za nimi, ve dveřích ho zastavila Elizabeth.
„Chtěla bych s tebou mluvit.“ Netrpělivě odfrkl, ale zastavil a čekal, co mu poví.
„Za prvé Kavanagh. Musel být potrestaný, ale nějak jsme nemohli přijít na to, jak to provést. Myslím, že ani tahle chyba by nezabránila tomu, abychom ho tady v případě vyloučení z expedice neměli do měsíce zpět.“ Odmlčela se, ale když Rodney nereagoval, pokračovala.
„Teyla mě požádala, jestli by někdo nemohl vyučovat jejich děti.“ Řekla prostě a čekala, až to McKayovi dojde. Ten chvíli přemýšlel a pak se rozzářil.
„To je geniální,Elizabeth. To je jako na pevnině? Pryč z města?“
„Přesně tak. Myslím, že na pár měsíců určitě. Dokonce mi to posvětil generál Landry.“ Pořád se usmívala, ale teď se jí do očí vloudil stín.
„Co je?“
„To není všechno. Přišla mi ještě další zpráva. Chtějí, abychom pokračovali ve výzkumu těch tvorů.“ Řekla tiše a téměř provinile.
„Cože!? Vždyť to zabilo plno lidí a zničilo město!“
„Teoreticky ano. Ale vy jste to dali všechno do pořádku a jedinou oficiální obětí tak zůstává Miko. Podle toho, co jste hlásili, to vypadá, že v sobě mají něco přirozeného, co jim umožňuje fázový posun.“
„Elizabeth, tohle já přece vím. Ale přinést to sem…to je šílenství!“
„Bude jen jeden. Pod dohledem a růst bude omezen pod UV lampou. Kdyby hrozilo nebezpečí, zničíme to. Je mi líto, nemůžu s tím nic dělat.“ Řekla omluvně. Odešla a nechala ho stát se spadlou bradou ve dveřích. A to to ještě neřekla Lornovi a Sheppardovi. Na to se obzvlášť těšila. Někdy jí velení vadilo. A taky jí vadilo, že musela poslouchat armádu, i když byli civilní expedice. S těmihle smíšenými pocity se vydala poslat tuhle zprávu dál než to rozhořčený McKay udělá za ní.

xxxx

Kavanagh seděl ve stanu, který mu přidělili. Tohle bylo kruté. Nechat ho starat se o bandu nevzdělaných parchantů. Ale těšila ho jiná myšlenka. Až jeho otec zjistí, co se stalo, tak se velmi rozčílí. A pak se má Weirová a ty její nohsledi na co těšit.

keby to bola cela kniha tak by som si ju aj kupil.

Pěknej konec, takový pravý americký happyend

jj
daj vediet ked vydás knihu- aby sme stihli nabehnút skôr než ich vypredajú

je to to nejlepší co jsme kdy četl je to njelepší a zajímavy hned mě to chytlo a nepustilo


POZOR:TOTO ČTENÍ ZPUSOBUJE ZAVISLOST NA KLENOTČINÝCH PŘÍBEZÍCH

Teda Klenotko, pěkná povídka, dokonce i já jsem ji četla téměř jedním dechem a to znáš můj přístup k vážným povídkám Musím říct, že na některých místech se ti Kavanagh moc povedl, takový milý a sympatický, och Ale jseš k němu docela nespravedlivá, hlavně to s tím otcem. Ale že by něco takovýho určitě neudělal, tak nebezpečnýho, to asi popřít nemůžu... ale to ani u Rodneyho, žejo Prostě šílení vědátoři, v zájmu vědy udělají cokoli a neznaj bratra

je ostuda že jsem si to nepřečetla už dřív ale nebyl čas... ...musím říct že se mi to líbilo...a moc....Rodney a Zelenka v tak pěkný povídce...a ještě je to napsaný poměrně slušně pestrým jazykem...za 1

no tak doufam ze me neukamenujete ja na to narazil az ted cely sem to precet a je to mozna i nej povidky kterou sem kdy cet povedlo se ti to a skoda ze nepokracujes ze to nak s tema potvurkama treba este trosku prodlouzis nebo s tim zrcadlem ale kdyz pokracovat nebudes tak to navadi

já na tuto povídku narazil asi před měsícem, ale říkal jsem si, že nebudu takto staré téma otvírat svým příspěvkem, který by stejně neřekl nic jiného, než že již tu bylo řečeno - a tedy to, že je to výborné. Ale když už to Masster33 otevřel ....

Pěkná povídka. Už, už to vypadalo že to s tím zařízením bude klasické klišé, ale naštěstí nebylo, díky tomu co zjistili. A jak jsem četl vyprávění toho Kavanagha, došlo mi že je tato povídka pojmenována trefně Mrknu se ještě po daších povídkách, když tak mi nějaké doporučte.