SG: Tabula rosa - dokončeno

Z fleku bych ji vyměnila za Teilu
No, prostě jen tak dál.

Tak až teď jsem se dostala k té druhé části, je to vážně dobré a jak to má být, nechává nás to v nejistotě, co se bude dít dála. Jako správná sheppofilka jsem zvědavá, co nakonec vlastně má John za lubem, nějaké tajné teorie se mi splétají v hlavě, ale nechám to na tobě Josiko a budu se těšít na výsledek, na který nás doufám nenecháš dlouho čekat.

Dřív, než vymizí prvotní nadšení, musím říct, že je bezvadný. Chci další díl!!!

Výborná povídka, první díl mě doslova dostal na kolena. A to jsem k mí přistupovala s lehkým despektem, díky názvu, který mí připomíná název telenovely
Jen tak dál. Těším se na další díl

Fazulina, tak ty tajné teorie bych fakt chtěla znát Nebo raději ne. Ještě bych zjistila, že ses trefila.

Rosseta, děkuju, další díl bych taky chtěla. Jenomže já furt ne a ne přijít na to, jak to do háje končí.

Anijsha, telecoooooooo? To by nešlo, ty jsou moc dlouhý, na to bych neměla trpělivost Děkuju za pochvalu.

Cože, ona to není mexická telenovela??? V jakém to mylném domnění jsem celý ten čas žila?

Tak a je to tu. Třetí a poslední část. Omlouvám se všem, kteří museli čekat a ještě víc se všem omlouvám za to, že asi budou zklamaní. Konec se mi vážně nepovedl. Ale uvítám všechny komentáře a to včetně těch kritických.
Každopádně vás musím varovat, teď už je to fakt děsný psycho. A navíc jsem popustila uzdu své vášni a je to celé složené z retrospektivních pasáží.
No prostě, co bych se vymlouvala, je to mexická telenovela

Část třetí – John Sheppard

„K sakru, Rodney, přestaň se konečně tvářit, jako že je tohle konec světa!“
„A ne snad?“ Rodney měl odjakživa tendenci být protivný, když jste mu zachránili život. Což bylo samozřejmě přesně to, co John udělal. Vytáhl ho z toho zatracenýho přístroje (což byla jen tak mimochodem podle většiny vojenských příruček strategická i taktická blbost) a bez jediného škrábnutí ho dovedl až sem. Ale ne, to Rodneymu samozřejmě nestačilo. Jenomže většinou byl přece jen protivný tak nějak… víc nahlas. Dělal Johnovi starosti. Skoro větší než neprůstřelně střežená brána a les plný pátracích oddílů.
„Žijeme, máme zbraně, Teyla s Rononem nás tu nenechají, co chceš víc? Večeři o třech chodech?“
John nehodlal přiznat, že mu něco dělá starosti. Už dávno se naučil, že ustaraní velitelé jsou na nic.
Rodney jen obrátil oči v sloup a pak se k němu otočil zády.

„Slib mi to, Johne.“

Po stropě se míhaly sluneční paprsky odražené od vodní hladiny. Ležel natažený na své posteli. Ve svém pokoji. Ve svém městě. Ve městě, které už zase mělo normální barvu. Všichni se zachránili a všechno je v pořádku. Všichni jsou naživu. Paráda.
Pálily ho konečky prstů. Možná důsledek interdimenzionálního posunu.
Křivopřísežník nechť je spálen v plamenech pekelných, zahřímal v jeho vzpomínkách televizní kazatel, kterého kdysi sledovala jedna z jeho chův. Pokřivěně se usmál. Jeho vlastní mysl mu v poslední době házela čím dál tím víc klacků pod nohy.

„Slib mi to, Johne.“

Mlčení Rodneymu vydrželo asi dvě hodiny. John mezitím stihnul zjistit pozici pátracích oddílů a polohu nejbližšího vodního zdroje. Pak se pustil do inventury zásob. Byl by rozdělal i oheň, ale bál se, že je prozradí nepříteli. Všechno mlčky. Pokud chce Rodney trucovat, tak ať.
„Omlouvám se,“ ozval se konečně. Znělo to nasupeně a neochotně, takže to nejspíš myslel vážně.
„Fajn,“ John po něm hodil jeden ze svých zas-jsem-vyhrál úsměvů, „takže jsem konečně hrdinný zachránce?“
„Jestli chceš být hrdinný zachránce, tahej koťata z okapů. Jestli chceš, abych ti poděkoval, tak dík.“
„Není zač,“ kývnul John a pořád se smál. Nerad by to přiznávala, ale dost se mu ulevilo, když Rodney začal mluvit. Ale stejně mu tu něco nehrálo. Sjel Rodneyho pátravým pohledem a zvedl obočí. McKay sice obvykle neměl o nonverbální komunikaci ani páru, ale tentokrát pochopil.
„No dobře, dobře. Chtěl jsem tě ušetřit, chtěl jsem trpět mlčky…“
„Zkrať to, Rodney, hrdinný mlčení ti stejně nikdy nešlo.“
„Jak chceš, je po mně, podplukovníku.“
„Kdyby bylo po tobě vždycky, když to tvrdíš, nevozili by nám ze Země nic než hliníkový rakve.“
John byl hodně dobrý v nasazování lehkovážné masky. Zatraceně dobrý. Proto taky nebylo poznat, jak se v něm uvnitř všechno pohnulo a roztřáslo strachy.
„Velice vtipné,“ ušklíbl se Rodney, „očividně se těšíš, až se mě zbavíš.“
„Očividně se těším, až mi řekneš, co se děje,“ opáčil John.
„Já je slyšel,“ Rodney naopak v nasazování masek nikdy dobrý nebyl. Teď mu hlas doslova vibroval hrůzou, „těm hajzlům bylo očividně naprosto jedno, že je poslouchá jejich výzkumný subjekt. Tady asi o etice výzkumu nikdy nikdo neslyšel, ale co čekám od galaxie, kde jsou lidi za chodicí svačinový balíčky. Sakra, plácám a neměl bych plácat, sakra. Dobře, fajn, to je normální, zatím jsem v pořádku,“ zhluboka se nadechl a Johna ani nenapadlo ho přerušovat. Zas tak dobrá jeho maska nebyla, „ten pokus nedělali poprvé. Pokud vím, přede mnou použili patnáct lidských subjektů. Prvních deset jim zemřelo na progresivní degeneraci mozkových buněk, další tři sice přežily, ale přišly o většinu mozkové kapacity. Důsledek – vegetativní stav.“
Rodney znova udělal pauzu na nádech a John si uvědomil, že se mu prsty pevně svírají okolo P-90. Tolik k masce.
„Poslední dva,“ pokračoval Rodney, „přežili vcelku ve zdraví. Až na ten detail, že u nich došlo k nevratnému poškození intelektu. K výraznému, nevratnému poškození veškerých intelektuální schopností a k rapidnímu snížení IQ pozorovaného subjektu.“
Rodney pevně sevřel rty a snažil se tvářit statečně. Johnovy prsty zbělaly. Sakra. Sakra, sakra, sakra. Zvedl ruku k uchu.
„Sheppard volá Teylu, ozvěte se. Teylo, slyšíte mě?“
„Nech toho,“ zavrtěl Rodney hlavou, „nemá to cenu. Za a) jsme skoro určitě z dosahu, za b) jsme v jeskyni a za c) se klidně vsadím, že ti parchanti mají rušičku.“
„Jak to můžeš vědět?“
„Poslouchej,“ ušklíbl se Rodney, „píp, píp, pípíp. Interferenční šum. Mají rušičku a podle všeho hodně dobrou.“
Dobře, tuhle situaci John dokázal zvládnout.
„A nemůžeš s ní něco udělat? Ty jsi tu génius, ne?“
Sakra, vzápětí si uvědomil, že šlápnul vedle.
„Zatím,“ zamračil se Rodney, „a jestli to chceš vědět, tak vůbec netuším, co bych s rušičkou mohl dělat, což je nejspíš první příznak mentální degenerace. A buď od té lásky a zapamatuj si výraz mentální degenerace, protože já bych ho už zítra nemusel znát a ty jsi sto tvrdit, že jsem zhloupnul, což jednak není přesné a navíc je to dost urážlivé a...“
„Rodney, omlouvám se.“
Ztichnul. Těžko říct, jestli to bylo dobré nebo špatné znamení.
„Jo, já vím,“ kývl a navzdory svému předchozímu tvrzení se začal vrtat ve vysílačce.
John si trochu oddychl. Naděje přece umírá poslední, ne? Začal počítat, kolik jim zbývá nábojů.

„Slib mi to, Johne.“

Na brífinku bylo všechno křišťálově jasné. Zatraceně, dokonale jasné. Zapadalo to do sebe. Přesněji řečeno, Radek a doktorka Kellerová našli chybějící kousky skládačky. Stixané vyvíjeli maskovací zařízení založené na interdimenzionálním posunu. Rodneyho nehoda byla prostě jen jedním z experimentů. Útok na Atlantis byl dalším.
Ano, Radek si myslí, že měli štěstí. Stixská technologie rychle pokročila a vedlejší účinky byly eliminovány. Jistě, nejspíš se jednalo o finální fázi experimentu.
John věděl svoje. Byla to pomsta. Možná to začalo jako experiment, ale odvetu chtěli taky. Zatraceně, věděl to, věděl. Jenomže nakonec jiná cesta nebyla. Rozhodl se pozdě. I to věděl.
Bohužel, doktorka Kellerová se obává, že změny v Rodneyho mozku jsou nevratné. Mozkové buňky těžko snáší interdimenzionální posun. Možná, kdyby pokus nebyl přerušen předčasně.
Takzvaný konec všech nadějí. Pro jednou chcípla dřív než všichni ostatní.

„Slib mi to, Johne, prosím.“

„Do háje, Rodney, alespoň zkus usnout!“
Seděl skoro až u východu z jeskyně a v měsíčním světle se z notebooku pokoušel vymáčknout zbytky energie.
„Nehodlám spát ani čirou náhodou. Tohle můžu být poslední chvíle, kdy mi ještě funguje mozek. Až se ti jednou povede zapnout ten tvůj, všimni si laskavě, že je to docela příjemný pocit. Tedy pokud se ti to někdy vůbec povede,“ odsekl, což zřejmě znamenalo, že už se alespoň trochu dal dohromady.
„Padej spát, Rodney,“ nařídil mu John překvapivě mírným hlasem, který se jen málo podobal velitelskému tónu, který chtěl původně použít, „tvýmu trpícímu mozku spánkovej deficit nepomůže.“
Logický argument skutečně donutil Rodneyho alespoň zvednout hlavu.
„Máš pravdu,“ zamrkal překvapeně, „nedostatek spánku by mohl proces uspíšit. Ne, že bych to nechtěl mít co nejdřív za sebou...“
„Rodney, čas hraje pro nás,“ posadil se John a v duchu tiše doufal, že se McKay nesloží, „teď si prostě dej pauzu a ráno to určitě bude lepší.“
V řídkém světle John na Rodneyho neviděl. Ale slyšel, jak vyděšeně polknul.
„Co když... co když...“
„Co?“
„Co když to ráno nebudu já? Probudím se a budu... pryč. Prostě pryč. Nemůžu jít spát.“
„Rodney,“ tentokrát John použil velitelský tón, „přestaň panikařit. A pojď spát!“
„Dobře, dobře,“ kývl. Byl vyrovnanější než by se na první pohled mohlo zdát. Díky bohu za to, pomyslel si John, „nechceš mi ale, podplukovníku, vysvětlit, jak mám asi usnout v ledové jeskyni bez ohně a bez spacáku?“
Významně si dýchl na prsty.
„Ne, nemůžeme rozdělat oheň,“ zdůraznil John, „kouř by nás pro...“
„Jo, jo, jo, já to chápu. Pořád ještě jsem chytřejší než ty,“ odsekl Rodney, „ale co mám asi tak dělat? Přitulit se k tobě?“
„Vlastně to není nejhorší nápad,“ ušklíbl se John celkem zbytečně do tmy.
„Panebože,“ povzdechl si Rodney, když se natahoval na zem vedle Johna, „možná poslední noc v mém vědomém životě a ty nemůžeš být Samantha Carterová.“
„Můžu to zkusit alespoň předstírat,“ navrhl John
Rodney se na studeném kameni trochu zavrtěl a přisunul se k němu blíž.
„Bohužel, nemáš ty správné proporce,“ postěžoval si.
„Nikdo ještě nic nenamítal,“ odpověděl mu John.
„Vážně? Asi jsi ještě nikdy nespal s géniem.“
„To je fakt. Díky za příležitost.“
„Kdykoli,“ John spíš ucítil než uslyšel, jak se Rodney rozesmál, „popravdě řečeno, podplukovníku, Sam je skvělá a inteligentní žena, což ty očividně nejsi, ale...“
„Neříkej to,“ přerušil ho John.
„Nevíš, co chci říct.“
„Prostě to neříkej,“ zavrtěl hlavou. Možná neznal přesná slova. Jenomže Rodney určitě chtěl říct něco definitivního. Něco, co John ještě nebyl připravený slyšet.
„Fajn,“ odfrkl si Rodney a zaryl loket Johnovi pod žebra, „v tom případě dobrou noc.“
„Promiň,“ zašeptal John po chvíli.
„Omluva se přijímá,“ zamumlal Rodney z polospánku.

„Slib mi to, Johne!“

Nedokázal vstát. Nedokázal ani zvednout ruku. V neposlední řadě nedokázal myslet. V hlavě se mu bez přestání točila jedna jediná věta.

„Slib mi to.“

Když se ráno John probudil, byl už Rodney vzhůru. Psal si tužkou vzorce na kamennou podlahu a ve tváři měl nepřítomný výraz člověka, který dělá hloubkovou a nesmírně důležitou inventuru.
„Dobré ráno,“ usmál se John.
„Pí,“ odpověděl mu Rodney zmučeným pohledem, „pamatuju si tabulku prvků, elementární částice včetně všech jejich vlastností, co dávají alespoň trochu smysl, Planckovu konstantu, Boltzmannovu konstantu, Faradayovu konstantu, Hubbleovu konstantu a minimálně ještě dvacet dalších konstant, který ještě po nikom nestihly pojmenovat, ale zapomněl jsem pí.“
„3,14,“ napověděl mu nevrle John. Ne snad, že by mu Rodney tolik lezl na nervy (Rodney mu ve skutečnosti definitivně přestal lézt na nervy v okamžiku, kdy ho přivedl k jejich malé, létající, neviditelné „taktické výhodě“), jenomže teď to bylo buď a nebo – buď se mohl tvářit velice otráveně nebo se mohl velice rychle rozsypat na malé kousky. Druhou možnost si nemohl dovolit.
„3,1415926535897932384626433832795028841971693993751,“ odrecitoval Rodney, „čtyřicet devět míst. Bezpečně jsem jich uměl sto padesát a dalších pár jsem většinou trefil. Tohle je jasný příznak toho, že...“
„Rodney,“ přerušil ho John, „A víš, co to je?“
„Panebože!“ obrátil oči v sloup, „Každý ví, co je pí. Až tohle nebudu vědět, tak mě laskavě zastřel.“
Teď obrátil oči v sloup John: „A ty si laskavě uvědom, že nikdy nikdo nepotřeboval ani těch 49 míst. Nechceš se radši podívat na vysílačku?“
Tohle byla chyba. Poznal to hned. Pí nebylo opravdový problém a teď si to uvědomil i Rodney. Zbledl jako stěna.
„Já... já...,“ zakoktal se, „já na ni... já... já zapomněl. Sakra, jak jsem mohl zapomenout? Měl jsem si pamatovat...“
Buď a nebo. Nedokázal Rodneymu odpovědět. Místo toho tam jen stál a poslouchal, jak jim pomalu odtikává čas.

„Johne, slib mi to!“

Těžko říct jako co teď Johnova ubikace vypadala. Dost výrazně se přestala podobat sama sobě. Samozřejmě, navenek by pořád stejná. Ale... ale... sakra, nedalo se to popsat. Prostě jen zatraceně moc drobných věcí, které se změnily. Změna jednoho prvku zapříčinila změnu komplexní. To by byl řekl Rodney, kdyby tím změněným prvkem nebyl on sám. Rodney už nebyl. Z Rodneyho zbýval jen slib, který John nesměl porušit. Věděl, že udělá, co je třeba. Ale proboha... jen ještě chvíli. Chvíli...

„Slib mi to, Johne."

John se vracel z průzkumu (který mu mimochodem neřekl vůbec nic nového) a v jeskyni se na první pohled nic nezměnilo. Jen vzorce na stěnách zhoustly. I podlaha jich byla plná. Jen v jejím středu nechal Rodney úzkou cestičku. Bylo to skoro komické. Skoro. Na první pohled. Směrem k ústí jeskyně se vzorce zjednodušovaly. Hodně. Na druhý pohled už John poznal, že nejnovější výpočty (ty psané velkými dětskými písmeny) jsou triviální. Triviální a chybné.
Rodney tiše seděl u stěny a pozoroval špačka tužky ve své ruce.
„Nedívej se na mě tak," vyštěkl najednou na Johna, „to, že jsou naprosto, tragicky a absolutně blbě vím taky."
„Koukni, Rodney," začal John. Tahle dvě slova řekl za posledních pár hodin nejmíň tisíckrát. Pořád tím samým vyrovnaným a sebejistým tónem. Začínalo mu z toho být skoro fyzicky špatně, „normálně teorii gravitace miluju, ale teď vážně nevidím jediný důvod, proč se Newtonem zabývat. Nechceš zkusit pro změnu," na to poslední slovo položil důraz. Naštvi ho, naštvi, napovídala mu intuice, „dělat něco užitečného?"
Rodney neprotočil panenky, ani si pohrdavě neodfrknul. Dokonce ani nezvednul oči. Pořád jen zíral na zbyteček tužky v roztřesené dlani.
„Víš, když mi bylo šest let, spočítal jsem první kvadratickou rovnici. Pořád si to pamatuji. Otec mi zamknul klavír, protože mu lezl na nervy, a nic jiného se dělat nedalo. Přesouval jsem čísla z jedné strany na druhou a strašně se mi líbilo, jak pořád udržuji rovnováhu. Bylo to jako hrát Mozarta a neudělat chybu. Nebo jako chodit po kladině a tentokrát nespadnout. Vždycky jsem si myslel," teprve teď Rodney zvednul hlavu a dokonce se i na Johna usmál, „že podobný pocit bych měl při létání. Uznávám, že když jsem to zkusil, přešlo mě to. Každopádně jsem si to ještě chtěl… ještě… Johne, už to nefunguje. Neudržím rovnováhu."
V polovině poslední vety se mu hlas zlomil.
Podplukovník John Sheppard vyšel pevným a pravidelným krokem z jeskyně. Bez jediného slova. Bez jediné známky výrazu v tváři. Po pár metrech se opřel čelem o strom. Uhodil do kmene pěstí tak silně, až mu na kloubech popraskala kůže.

„Slib mi to, Johne."

Byla to od nich pomsta. Musela být. Proto John váhal. Moc dlouho váhal. Moc dlouho. K sakru. Možná stačil jeden den. Nebo hodina. Minimálně by…
Zhluboka se nadechl a sevřel hlavu v dlaních. Ze začátku to ještě nevypadalo tak zle. Nemohl tušit… Měl… měl to tušit.
Zabil 161 stixanů.
Sedm z toho vlastníma rukama. Dalších pět nožem. Potřeboval zbraně. Hodně zbraní. Když je měl, tak je použil.
Druhý pátrací oddíl měl také dvanáct členů. To bylo lehké. Triviální. Poslední voják mu prozradil cestu ke skladišti výbušnin.
Třicet pět známek života zaznamenal v budově v centru města. Vyhodil ji do povětří. Byla to škola. Kolik tam bylo dětí nevěděl. Nedalo se to poznat. Musel odvést pozornost.
Dvacet dva bylo členů pomocných pořádkových oddílů nebo jak tomu tady říkali. Ti to měli snadné. Skoro pro všechny to byla kulka.
Bránu strážilo osmdesát mužů. Byl by nevěřil, že je to příliš málo.
Zabil 161 stixanů. Pravděpodobně. Byl to konec konců jen kvalifikovaný odhad. Naprosto jasně si pamatoval, že když vyklopýtal z červí díry, málem zastřelil mariňáka, který mu běžel na pomoc.

„Slib mi to, Johne.“

Byla noc, když si to vymyslel. Zatraceně tmavá a studená noc. V Antarktidě byly bílé noci. Světla jako ve dne. Ke konci třetího dne se Rodney začal bát tmy. Ne, že by to byla hloupá reakce. John tmu taky nemusel. Jenomže Rodney se klepal jako osika a odmítal pustit tlačítko podsvícení displeje na hodinkách. A tak mu John vyprávěl o bílých nocích v Antarktidě. Zkrácenou verzi. Teď zrovna Rodney vážně nemusel vědět, že uprostřed zatracený bílý noci se nedá dělat nic jiného než ležet a počítat kolik přátel umřelo na vaši vlastní blbost (tehdy to bylo 18, aktuálně to stouplo na 64). Asi po půl hodině Rodney pustil tlačítko.
„Byl jsem tam,“ poznamenal.
„Kde?“
„V Antarktidě. Vzpomínám si. A nekoukej tak,“ vyštěkl na Johna, navzdory skutečnosti, že mohl vidět sotva tak obrysy, „světlá chvilka. Pět minut, kdy nebudu blekotající idiot.“
„Třeba to...,“ John nedořekl.
„Ne, třeba to nevydrží. Hlavně se mě nepokoušej utěšovat. Nemusejí tu být dva blekotající idioti.“
Blekotající idiot by pravděpodobně v tuhle chvíli byl schopný říct alespoň něco. Ticho trvalo dost dlouho na to, aby John začal přemýšlet, co by dělal na Rodneyho místě. Podobalo se to počítání mrtvých v Antarktidě. Hlavně proto, že věděl, co by dělal. Mohl jen doufat, že Rodneyho to nenapadne.
„Mám prosbu.“
„Jo?“
„Vím, že to třeba všechno dobře dopadne. Na Atlantis mě vyléčí a já budu moct intelektuálně zpracovat zkušenost inteligenčního hendikepu, což pozitivně ovlivní můj emočně-sociální rozvoj, ale kdyby náhodou ne...,“ odmlčel se, „pokud se zjistí, že z toho není cesta ven a pokud nebude žádná šance... skonči to, prosím, Johne, já to nebudu moct udělat.“
Ticho. John ho chápal. Zatraceně dobře ho chápal. Jen doufal, že tahle chvíle nepřijde.
„Do hajzlu, dochází ti, co po mně chceš?“ Nebylo fér mu nadávat. Ale jsou prosby, na které se nedá jen tak kývnout.
„Dochází. Ale nechci skončit jako někdo, kdo jen otravuje život lidem, co ho možná kdysi měli docela v lásce. Když vynecháme moji omračující krásu a okouzlující charakter, nejsem nic než mozek. Inteligence. Rodney mínus inteligence rovná se nula. Tohle ještě spočítat zvládnu. Nebudu to já. Stane se ze mě něco úplně jiného. Něco čím být nechci.“
„Nemáš právo to po mně chtít.“
„A po kom? Znám pár lidí, co by mě milerádi ze světa sprovodili, ale teď zrovna tu nikoho z nich nevidím.“
John chtěl něco říct. Vážně chtěl. Jenomže co?
„Koukni, Johne,“ Rodneymu v hlase zazněl smích, „uvědom si jakou máš příležitost. Jsem génius. Slavná osobnost. A bude se to zlepšovat. I když tedy Nobelovku in memoriam neudělují. Alespoň myslím, že ne. Panebože, Johne, nesmíš dovolit, abych si šel pro Nobelovu cenu v tamtom stavu. Vážně ne. Slib mi to, Johne.“
V jeskyni nebyla absolutní tma. Zbyly obrysy. A ze vzorců na stěnách se staly temné šmouhy.
„A co že to mám za příležitost?“
John věděl, že hraje o čas. Popravdě doufal, že Rodneyho světlá chvilka skončí. Nebylo to fér. Ani trochu to nebylo fér.
„Ty to nechápeš? Slavná osobnost. Všichni vědí, že když zabiješ nekoho slavného, budeš taky slavný. Viděl jsem o tom film. Oba umřeli a přišli do nějakého hotelu. Byl tam i Einstein. Ale jinak příšerné místo. Třeba něco takového je. Johne, pochop, že já nedokážu snést představu, že strávím dalších čtyřicet let jako idiot. To je horší než ten hotel. I když Einsteina bych...“
„Rodney, udělám to.“
Proud řeči se zarazil. Rodneyho to pravděpodobně překvapilo. Johna taky. Byla to nejtěžší věc, co kdy řekl. Tři slova. Nedaly se vzít zpátky, přestože o patnáct sekund později se Rodneyho silueta zřítila sama do sebe, roztřásla se a John pochopil, že světlá chvilka skončila.

Vlastně to nebyl slib. I tak by se to dalo vykládat. Řekl, že to udělá. To není slib. Nikdy to oficiálně neslíbil. Rodney měl ještě jednu světlou chvilku. John zrovna spal a Rodneyho zřejmě postihl záchvat ohleduplnosti, nebo co, protože ho nevzbudil. Ale ráno byly vzorce v Rodneyho bloku přečmárané velkým nápisem „Slib mi to“.
Slib mi to, slib mi to, slib mi to. Johnovi se zdály sny. Noční můry, sakra. Nikdy neměl noční můry. Spánek byl bezpečná zóna. Vždycky si myslel, že až jednou přijdou, bude to krev a střílení a padající letadla. Možná pár výbuchů. Nevěřil by, že jedna věta může být tolik děsivá.
Sevřel čelisti tak pevně až mu zaskřípaly zuby. Byl to slib. A smlouvat sám se sebou nemá cenu.
„Poškození je nevratné, není šance, že by se proces zvrátil,“ řekla doktorka Kellyová.
„Pokud nebude žádná šance,“ to řekl Rodney.
Jednoduchá rovnice.
John vstal a potěžkal berettu v dlani.

~

Ta věc, co předstírala, že je Rodney, se mu dívala přímo do očí a to nebylo správné. Strávil hodně času tím, že se přesvědčoval, že je to jen mizerná kopie. Něco, co si Rodney nikdy nezasloužil. Bylo by snadné začít si myslet, že je to člověk, který má právo na život.
„Nechci umřít,“ řekl Meredith překvapivě jasně a klidně. Udělal neuvěřitelný pokrok. John si pomyslel, že pokud ho mermomocí chtěl zastřelit, měl to udělat hned na začátku.
„Vím, že nechceš.“
Už když to říkal John věděl, že ani on nechce a že to nemůže udělat. Tak jako tolikrát předtím. Zhluboka se nadechnul. Tohle bylo naposledy. Teď už se musel rozhodnout definitivně a pak už toho jenom litovat.
„Já si na Rodneyho pamatuju,“ poznamenal najednou Meredith.
„Co si pamatuješ?“ John pořád držel paži nataženou. Jednou tahle seděl dvě hodiny v kokpitu a nedokázal pustit knipl. V hangáru se nikdo neptal. Všichni věděli.
„Pamatuji se, že by se ti určitě chtěl omluvit. Ublížit mi je špatná věc a on to po tobě neměl chtít.“
John se málem rozesmál. Mentální degenerace? Takhle jasně formulovat Rodney nikdy nedokázal.
„Jo,“ jen kývl. Byla tu spousta věcí, které chtěl říct, ale Rodney tu ve skutečnosti nebyl a tak mu nemělo smysl říkat, že to je zatraceně špatná věc a nejhorší věc, kterou mu kdo kdy udělal. Zatraceně, kdyby tu teď Rodney byl, tak by ho nejspíš zabil.
Koutkem oka zahlédl, jak do místnosti vstoupila šokovaná Laura Cadmanová. Ale po pravdě řečeno, to nebyl důvod, proč ruku se zbraní konečně spustil dolů.

Epilog
„Zatraceně,“ procedil mezi zuby, když viděl, jak výbuch tříští Hornet na malé kousky. Dnes už potřetí.
Meredith se škodolibě usmíval.
„Fakt nechápu,“ nadával John dál, „jak ty – zrovna ty – můžeš neustále, pokaždé a furt porážet trénovaného bojového pilota. Zrovna ty. Rodney v životě nedokázal letět rovně ani deset minut.“
To nebyla až tak úplně pravda, ale Meredith se nehodlal hádat. Hovory o Rodneym ještě pořád ani jeden z nich neměl moc rád.
„Máma vzkazuje, že je večeře,“ do dveří strčila hlavu Madison a věnovala Johnovi jeden uhihňaný úsměv.
„Už běžíme,“ kývnul John a vrhnul na počítač poslední nenávistný pohled, „odveta po večeři.“
Meredith přístroj pečlivě vypnul a pokrčil rameny (teď zrovna měl dojem, že tohle gesto vypadá strašně inteligentně). John se nikdy nepoučí.
Meredith miloval všechny návštěvy z Atlantis, ale John byl vždycky výjimečný. Z mnoho různých důvodů, z nichž některé znali jen oni dva.
Samozřejmě mu nezapomněl pokus o vraždu a to, jak se k němu choval v prvních měsících. Bylo to špatné a Jeannie vždycky říkala, že špatné věci se mají trestat. Meredith měl pro Johna několik velice ošklivých trestů. Letecký simulátor byl jedním z nich. Nakonec ani nebylo tak těžké přemluvit Radka, aby ho přeprogramoval.

Uff! Tak jsem na konci. No co k tomu říct? Mám nějak ztuhlá ramena a v krku knedlík. Prostě se mi chce brečet Vážně mě to dostalo! Trochu jsem se zpočátku neorientovala v těch retrospektivách, ale chtělo to zvyk , pak se to podalo! Je to, jako kdybys míchala emoce v čarodějnickém kotli. ....ale Rodrigo ani Anna Maria nepřišli.....

Nooo, neřekla bych, že se Ti to nepovedlo.... ty jo.... docela mě to dostalo. Myslím, že to bylo napsané tak, až mi lezl mráz po zádech. Opravdu! A líbí se mi, že jsi to nevyřešila něčím takovým jako, že se z toho Rodney dostal. Je to definitivní a to se mi líbí. A John byl popsán výborně:-) Chudák, takovou odpovědnost mu klást na bedra.... Zrovna, když mu chci hodit na krk dost nepříjemnou věc ve své povídce.... Ty retrospektivy byly super... a ta věta, Johne slib mi to.... úplně si to představuju před sebou a skyším ten hlas. Pěkné!

Tak a teď to vypadá, že jsem žadonila o pochvalu. Ale vážně, mám z toho konce divný pocit. Jen jsem nezvládla vymyslet nic lepšího. Ale každopádně děkuju za to, že vás to dostalo. Mělo to tak být
Omlouvám se za nepřehledné retrospektivy (pro příště se polepším). Ehm... taky se omlouvám za tyranizovaní Johna, Rodneyho a všech ostatních.

Hele, retrospektivy byly přehledné, protože byly psané kurzívou, takže co chtít víc?:-) Navíc, svým způsobem se mi týrání Johna moc líbí:-), takže já jsem spokojená:-)

Tak to jsem ráda. A přiznávám, mně se líbí nejen týrání Johna, já týrám ráda i Rodneyho. Já jsem prostě zlá

Ty jo, že bych byla ještě zlejší a třeba ho...., ale ne, nechám ho ještě chvíli žít... Budu ho trápit asi jen duševně:-) a sem tam nějakou tu ránu:-). Ve tvé povídce se mi moc líbila ta část v jeskyni, čišela z toho ta Rodneyho beznaděj.... a Johnova bezradnost, že nevěděl, jak se chovat. A to, že chtěl podlehnout a zastřelit ho, top bylo super. Sakra, proč netočí takovéhle díly? Asi rpoto, že nemůžou odstranit Rodneyho:-)

Tak teď vypadám jako trouba, že jsem plavala v těch restrospektivách, ale mám za sebou zavařování 2 tun okurek ...a trochu mi klouzal zrak na monitoru
Ne Josiko - chtěla jsem vyjádřit jen chválu! Nic než chválu! Na mexickou telenovelu - fakt dost dobrý

[Klenotka]

Josiko, můžu jenom říct, že je to moc super Něco takového bych ráda viděla jako epizodu (Joe a David by měli co hrát ). Opravdu je to super. Pěkný sloh, nezaměřuješ se jenom na prosté popisy a přímou řeč, ale píšeš i něco mezitím.
Takže, bezva
Jinak jenom mezi námi, já mám v sobě temné dvojče a to by asi nedopustilo, aby to dopadlo dobře

Tie retrospektívy boli napísané výborne a prehľadne. Tá opakujúca sa veta... navodzovala zvláštnu atmosféru, zakaždým, ked som si myslela. že to bude lepšie, tak ma pri nej zamrazilo. A tá popísaná jaskyňa... čo dodať? Mám dojem, že na tomto fore je zopár poviedok, ktorými by sa mala "vrchnosť" inšpirovať a toto je jedna z nich.

P.S.Zlatý Radek

Fazulino, duševní trápení je zdaleka to nejhorší Ale jsem ráda, že se ti jeskyně líbila. Byla to nosná část kapitoly a kdyby nefungovala ta, asi by se to celé mohlo jít zahrabat Strašně jsem se bála, že jsem si tentokrát ukousla moc velké sousto.
No... natočit by to mohli, ale mně by se taky nelíbilo, kdyby odstranili Rodneyho.

Mrs. Sheppard, věř mi, že já se v nich v jednu chvíli ztrácela taky. A hrát v tom nějakou roli zavařování! To bych ty korektury nedodělala nikdy. Asi jsem to měla trochu zpřehlednit.

Klenotko, děkuju. Epizoda by to byla rozhodně zajímavá. Ale zas na druhou stranu na fanfiction je zábavné to, že se tam dají dělat věci, coby v seriálu prostě nešly (ehm... třeba někoho oddělat ).
A jen tak mezi námi, já jsem na tom hůř, já mám světlé dvojče, které málem Rodneyho zachránilo I když musím se přiznat, že moje temná polovina je přesvědčená, že tahle verze v podstatě končí dobře

Lejo, díky! Radek byl jediné,co mě mrzelo. Respektive, strašně by mě bavilo napsat si scénu s ním a Meredithem. Akorát, že by se mi tam už nevešla

Smekám, výborný finiš Člověku z toho běhá mráz po zádech.
A poslední věta - LOL

Mám takový pocit, že všechna chvála již byla řečena. Takže si znova přečti komentáře a představ si, že něco takového si myslím i já.

Dost těžko napíšu něco nového, tak se spokojím s konstatováním, že je ta povídka prostě super. I proto, že jsem čekala trochu jiný konec.

Toto bol tak trošku horor . Najskôr som bola v rozpore s poviedkou a hnevala som sa na to, ako si opísala Johnov postoj k veci. Hovorila som si, že on by sa na Rodneyho len tak nevykašlal len preto, že by bol hlúpy, a už vôbec by o ňom len tak bez výčitiek nerozpával, že je idiot. Ale potom som to pochopila. To, prečo sa takto John správal - bol na seba, ale aj Rodneyho nahnevaný, že sa nechal prinútiť súhlasiť s tým sľubom. . Ale chudák Rodney - to musí byť strašné takto zblbnúť zo dňa na deň a vedieť o tom. Ja,.... Asi som až do poslednej chvílky slepo verila, že máš Rodneyho príliš rada než aby si to ukončila takto. Chýbal mi tam ten šťastný koniec Atlantisu
Inak

Přečetla jsem to celou dobu se zatajeným dechem. Tohle vidět natočený...to by byla opravdu dobrá epizoda. Na začátku jsem čekala, že přeci jen Rodneyho vrátíš nějak na konci do normálu a když jsem byla v polovině, tak už jsem čekala to nejhorší, ale to se (naštěstí) nevyplnilo. Tahle povídka je parádně temná a já psycha takového rázu ráda.
Ani mě nepřekvapilo, že celkový a finální "happy end" se nekonal, u tvých povídek člověk prostě neví, jak to bude pokračovat, natož aby věděl, jak to skončí.
Jedním slovem - paráda
A ten Radek..

Aaaaaaaaaach, nové komentáře. Děkuju.

Zizi, víš co je zvláštní? Když jsem psala první kapitolu nevěděla jsem, co přesně se na Stixu stalo. Každopádně to nebyl jen vztek - byla v tom i vina, bolest ze ztráty přítele...

Shial, jo psycha, to je moje:-)


Ale máte pravdu, málem jsem Rodneyho zachránila. Každopádně jsem nechala dveře otevřené

Poznámka na okraj, dokážete si představit, jak nadšená jsem byla, když se v Tabule Rase objevila zmínka o pí?

Josiko, zrovna jsem si tuhle na tu podobnost pí s tvou povídkou a epizodou vzpomněla a říkala jsem si, že to snad ani není možný...třeba tu scénáristi vzali inspiraci