Cesta k Osvícení (Dokončeno)+ Bonusová povídka

Dr. Modřenka píše:

"Já věděl, že dneska umřu.", řekl Chant.
"Co kecáš. Dneska ráno si říkal že to je super den.", řekl Antr.

Che che che... Ona ta bitva nezačne a nezačne! Zajímalo by mě, jestli je tam ten chronologicky matoucí začátek schválně.

už sa to blíži...

Tak DVACÁTÝ PÁTÝ díl je tu...

Další náraz otřásl lodí.
„Energie už je pod pěti procenty!“ zařval Antr, aby byl ve změti výbuchů slyšet.
„Co teď?!“ řval Chant.
„Zapojíme záložní zdroj!“ Oznámil Sain.
„Dobře a jak?!“ zvolal Antr.
„Antre ty připoj loď na záložní energii!“
„Jasně jdu na to!“
„A co já?!“ křičel Chant.
„TY!...ty… zůstaň na místě a ničeho se nedotýkej!“

Další výstřely z planety. Ty však naštěstí loď minuly, ovšem jiné lodě Ori však takové štěstí neměly.

„Energie přesměrována…TEĎ!“ vykřikl Antr. To už však lodí projel další výstřel, až všichni kromě v křeslu sedícím Sainovi spadli na zem.
„Antre jaký je stav?!“ křičel Sain.
Antr se s obtížemi postavil, chytil se za hlavu a zvolal: „Něco pod dvacet procent! Saine musíme něco vymyslet jinak je za chvíli po nás!“
„Omlouvám se Antre, ale když řídím loď nemohu o ničem přemýšlet.! Asi je myšlení na tobě!“
„Dobře!“ zařval Antr a otočil se k od ovládacího pultu. A snažil se rychle na něco přijít, když tu náhle, jako blesk z čistého nebe si Antr všiml knihy Počátku ležící na podlaze. Loď sebou prudce škubla, ale on se díval jen na knihu ležící před ním. Opatrně ji zvedl a podíval se na stranu, kde byla otočená.

„Jaké jsou ztráty tilníku“ (pozn.: místní hodnost) zvolal velitel Udaranů.
„Ztratili jsme sice pár vojáků, kteří se nestačili skrýt před světlem, fuj (pozn.: u Udaranů je slovo světlo sprosté slovo), výstřelů. Ale jinak jsou ztráty minimální.“
„A co nepřátelské lodě?“
„Zatím většina z nich úspěšně vzdoruje, ale Oni nám slíbili pomoc.“
„Jak velkou?“
„Desítky hvězdných plavidel.“ Řekl tilník.

„Pane blížíme se k souřadnicím.“ Oznámil muž oděný v bílém oblečení.
„To je dobře důstojníku.“ Řekl velitel a potom se otočil k jinému muži „Chci, abyste jak vyletíme z hyperprostoru okamžitě začal střílet a oznamte to prosím i dalším lodím.“
„Ano, Kapitáne Garlete,“ řekl muž.

„Udarané jsou zrozeni ze tmy a tmu zabíjí světlo a tak i Udarany zabíjí světlo.“ Opakovala se věta ze strany knihy Počátku Antrovi v hlavě stále dokola. „To je znamení,“ řekl si v duchu a zadíval se na temnou planetu, kterou chvílemi obklopovalo světlo z výstřelů. Potom si ještě jednou přečetl větu a v jeho mozku se objevilo řešení. „Saine!“
„No?!“
„Mám to?!“
„No tak ří…kej“ téměř šeptl Sain jemuž docházely síly.
Antr sice z odpovědi nic neslyšel, ale odtušil co chtěl Sain asi říct. „Dobře,“ začal „Nasměruj loď k planetě.“
„Ano.“ Vydal ze sebe Sain.
„Co je to za pitomost? Vždyť tam máme větší šanci, že nás trefí.“
„Drž hubu Chante,“ řekl Antr a sledoval jak se loď blíží čím dál tím blíže k planetě.

„Tilníku,“ zvolal velitel „Co se jste říkal o té lodi?“
„Že se k nám blíží, pane. Bude tu za pár minut.“
„Tak ji zničte.“
„Ano už jsem ten rozkaz vydal, pane.“
„A.“
„Ještě nevím.“ Řekl, ale to už na něj volal jeden Udaranů „Tilníku, Ten co si říká Ar mi sdělil, že loď byla strefena jedním z našich výstřelů a padá na naše území.“
„A kam dopadne?“ ozval se velitel.
„Počkejte chvíli.“ Řekl Udaran a pak řekl „Ten Ar tipuje, že by to mělo být za tím kopcem na sever od naší polohy. Já osobně bych tipoval, že tím myslí Montrinovskou skálu.“
„Ano to bude určitě ona,“ Řekl velitel a otočil se k Tilníkovi „Tilníku, řekněte vojsku ať se odebere k Montrinovské skále.“
„Ano, pane a smím se zeptat proč?“
„Pro všechny případy, že loď zůstane vcelku a někdo v ní přežije. A nesmím snad zapomínat, že na některé z těch lodí je zkáza.“
„Rozumím, pane.“ Řekl Tilník „Ihned rozkazy provedu. A vlastně ještě otázka, pane. Co světlo ze střelby?“

Zásah projel skrz lodí a ta se stala v tu chvíli neovladatelnou. Řítila se k planetě.
„Saine! Saine!“ prober se .“ říkal Antr a profackovával Saina z jedné strany na druhou dokud se z části neprobral. „No konečně, řekl.“
„Co se stalo?“
„Pravděpodobně si nevládl vypětí z řízení a ztratil jsi vědomí.“
„Opravdu?“
„To se může stát každému. Pojď musíme odtud.“
„Proč?“
„Loď se blíží k zemi a my ještě neučinily náš plán.“
„A to je vlastně co?“ zeptal se Chant a pomohl Antrovi vzít Saina.
„Nechat vybuchnout naši loď.“
„Co je to za plán?“ podivil se Chant.
„Podívej. Naše loď se blíží k povrchu planety. A je jasné,že na když vezmu v úvahu nejhorší možný scénář, tak povrch bude plný temných.“
„A?“
„No jediný způsob jak se zachránit je evakuovat loď a posléze ji odpálit.To vytvoří hodně světla a my budeme mít jistotu, že žárovce se nic nestane.“
„Aha, takže to je ten zvuk co tady tak zní.“
„Jo to je evakuační zvuk Chante.“
„Dobře, ale když tam půjdeme, tak je tu možnost, že Temní tam určitě ještě budou? Ne? Takže žárovka se dostane do jejich rukou.“ řekl Sain.
„Ano to je možné, a proto jdou první převoři, kteří útok odrazí a vytvoří štít kolem kruhů.“
„Aha. A neměli bychom spustit autodestrukci?“ zeptal se Sain.
V tu chvíli se Antr zastavil. „Sakra. Já věděl, že jsem na něco v řídící místnosti zapomněl.“ A upustil Saina a odběhl.
„A co my?“ volal Chant.
„Na planetu se dostanete kruhy. Takže tam potom čekejte.“
„Dobře.“
„Hej a jak tam kruhy dostaneme, když na planetě žádný určitě nejsou.“ Zeptal se Sain Chanta.

Antr běžel chodbou k řídící, ale přitom stále zaměstnával svou mysl. „Jak jsem mohl zapomenout. Já, který pravidelně cvičím svou mysl a přesto jsem zapomněl.“ Připomínal si v duchu. A pak doběhl do řídící místnosti a tak k jeho překvapení stál Daner, sakra Guros.
„Co tady děláš? Nemáš být u kruhů?“ zeptal se ho.
„Ne proč?“
„Vždyť se Naše loď evakuuje.“
„Opravdu? Takže to není budíček?“
Co se to s ním děje? Copak dočista zmagořil?

„Kruhy jsou …aktivní.“ Zvolal Chant a otočil se na ostatní z výpravy, kteří stáli za ním. „Tak rychle. Musíme tahle loď za chvíli vybuchne.“ Chant mluvil jako kdyby jim velel.
„No jasně, pane veliteli.“ Řekl jeden převor ironicky a přešel ke kruhům. Ostatní tři převoři, kteří ještě přežili masakr posádky veverkami šli za ním. (s nimi bylo tedy na lodi osm převorů).

„Rychle Gurosi musíme odtud vypadnout.“ Řekl Antr a namačkal na klávesnici řídícího pultu kód autodestrukce a potom ho chytl za roucho (tak jako nesčetněkrát Chanta) a odtahoval ho pryč.
„Sakra ty smrdíš jako bys vychlastal celej sklad Počátku.“
„No nebylo k … tomu daleko.“ Řekl Guros a brkl si.
„Pane Ori.“ Řekl Antr, když se náhle ozval Sainův hlas: „Antre,Antre slyšíš nás?“
„Ano. Co se děje.“
„Nic zavážnýho. Jenom bych ti chtěl říct, že jsme se úspěšně přesunuli na planetu.“
„Dobře hned jsem tam taky.“

Sain a ostatní členové posádky už byli na planetě. Na jejím povrchu naštěstí nikdo kvůli palbě těch velkých výstřelů nikdo nebyl a tak byla krajina zatím prázdná a slabě osvětlená výstřely. A tak, chráněni štítem jenž vytvořili převoři, sledovali jak jejich loď stále směřuje čím dál tím blíže a blíže k zemi. A pak vybuchla a světlo ozářilo celou krajinu a Sain se otočil směrem k Antrovi, který v poslední chvíli unikl z lodi společně s Gurosem. Nepromluvil. Jen se na něj podíval. Ticho však přerušil hlas z jedné z lodí. Hlas plný strachu: „Ó mocní Ori ochraňujte nás. Přilétají Antikové!“
To Saina vytrhlo z transu a řekl „Je na čase si na Udarany posvítit.“ A celá armáda bojovníků Ori vyšla směrem k majáku.

Jsme majáky na Cestě k osvícení.

Pokračování příště…

tak fajn, teraz neviem, komu drtať palce!, Antici, Ori, antici, ori, antici, ori...???? sakra, ja budem musiet porozmýšlat

Už v tom nemám takovej mišmaš... Ori, do toho! Antikové nemají šanc!

ToLeja: tak co už máš rozhodnuto komu fandit?

JO A TADY DVACÁTÁ ŠESTÁ ČÁST:

Převor (vlastním jménem Tentis) seděl v křesle válečné lodi Ori a pálil po nepřátelských lodích Antiků. Ty však na jeho a další lodě poslali tisíce dronů.
„Jak jsou na tom štíty?!“ křičel Tentis.
„Nic moc!“ odpověděl jeden voják Ori.
„A co přidat záložní energii?“
„Právě na ni jedeme, Převore, ale těch střel je…“ říkal voják když najednou lodí proletělo mnoho dronů a loď ztratila štíty kompletně.
„Převore.“ Zvolal kdosi „nemáme žádnou energii.“
„Já vím. Dělali jsme co jsme mohli. Doufám, že jsme tím přidali alespoň více času výpravě tam na planetě.“ Řekl Tentis a pohlédl směrem k jedné z Antických lodí, která právě poslala k lodi další salvu dronů.

„Další loď zničená, pane,“ oznámil poručík na jedné z Antických lodí Garletovi.
„Výborně. Je to snadnější než jsem si myslel. Vypalte na další.“

Planeta Udaranů potemněla. Všechna střelby ustala. Sain se podíval na Antra a řekl:
„Myslím, že už jdou.“
„Udarané?“ pronesl Antr jehož tvář v naprosté tmě svítila modrou barvou krystalu jeho hole.
„Kdo jiný.“
„Pravda.“
„Co vůbec víš o tom majáku, Antre?“
„Moc toho nevím, ale prý má být chráněn světlem.“
„Zajímavé. Naši předci byli opravdu chytří.“ Řekl Sain a na chvíli se zastavil.
„Jsi v pořádku?“
„Ne, ne nic to je jenom z té únavy po řízení lodi.“
„To jsem rád. Nebylo by dobré kdybychom tě ztratili před tím než uvidíš světlo žárovky.“
„Neboj tak brzo tě neopustím.“
„Převoři.“ Ozval se náhle za nimi hlas. Oba se otočili.
„Ano vojáku?“ řekl Sain.
„Jeden z mých mužů objevil v dáli světlo?“
„A, kterým směrem to bylo?“ zeptal se Antr.
Voják se chvíli rozhodoval a pak řekl „Támhle tím směrem,“ a ukázal kamsi do tmy.
„A kdy to bylo?“ položil další otázku Sain.
„Před chvílí.“
„Dobře.“ Řekl Sain a zvolal na skupinu „Stát!“ co nejvíce mu jeho stav dovolil. A nastalo ticho, které protnulo jen Gurosovo „Jaký stát?“
„Chante, prosím tě mohl bys ho umlčet?“ řekl Antr.
„Jo už jdu na to.“ Řekl Chant a přišel ke Gurosovo a zalepil mu hubu.
„Díky.“ Řekl Sain a začal „ Dobře, takže změna kurzu, teď jdeme tam.“ A ukázal směr.

„Pane! Pane!“
„Co se děje tilníku?“ zvolal velitel.
„Jde o naše vojsko.“
„Já vím. Už jsem to slyšel. Už se někdo vrátil?“
„Pane nakonec se zjistilo, že všichni jsou mrtví. Mám oznámit, ať naši pálí opět na ty lodě?“
„Ne to už obstarávají Oni a ještě k tomu mi Ten co se jmenuje Ar říkal, že se několik nepřátel dostalo na naši půdu a směřují k Chrámu smrti.“
„Musíme je ihned zastavit.“
„Ano to musíme tilníku. Postarejte se o to prosím.“
„Ano, pane.“

Celá armáda se dala do pohybu. Museli si pospíšit, jelikož štít, který celou armádu chránil pomalu slábnul. Naštěstí však vidina Majáku všem dodávala sílu.
„Vydržte už jsme skoro tam!“ volal Antr a povzbuzoval ostatní. Především však osm vojáků, kteří nesli žárovku.
„Já už nemůžu.“ Ozvalo se náhle vedle Antra.
Ten se otočil a uviděl Chanta.
„U všech kacířů Chante, jak se z tebe mohl stát Převor. Pochop, že nikdo nemůže, ale zkus se zamyslet. Jenom kvůli tomu, že ty teď nemůžeš, zůstane celá tahle Galaxie ve spárech temnoty.“
Chant chtěl ihned něco namítnou, ale nedokázal nic vymyslet.
„Maják!“ vykřikl náhle kdosi a všichni se podíval ihned do předu a tam stál. Maják kvůli, kterému už zemřelo mnoho lidí. Maják, který obklopovala slabá záře světla takže v něm byla vidět silueta postavy.
„Vidíš to?“ řekl Sain Antrovi támhle někdo je.
„Ale není to člověk.“ Konstatoval Antr.
„Ani veverka.“ Ozval se Chant.
„Nemůže to být Udaran?“ zamyslel se Antr.
„Ne ty přece světlo zabíjí.“ Řekl bystře Chant.
„Musím s politováním konstatovat, že má pravdu.“ Řekl Sain.
„Ne nemá…“ Řekl Antr, když náhle krystal v jedné z holí pohasl což ovšem zapříčinilo rozpad štítu.
„Sakra. Došly baterky.“ Ozvalo se a ihned potom se ozval výkřik. Výkřik převora, který měl zabodnutý v břiše kopí.
„U Kacířů!“ zařval kdosi, ale to už další kopí probodávala několik těl.
„Palte!“ Vykřikl Antr a pokusil se svou holí vytvořit opět štít a kolem něho prosvištělo několik modrých záblesků výstřelů zbraní vojáků Ori a odhalilo tak útočníky- Udarany.
„Saine pomož mi!“ Křičel Antr.
„Jasně,“ zvolal Sain a pokusil se v sobě najít co nejvíc síly. Nabral ji a pomocí své hole odhodil několik Udaranů jimž se povedlo dostat se až k Antrovi. Tomu však tolik času stačilo, aby štít opět zacelil.
„To bylo jen tak, tak.“ Zvolal Antr, když si náhle za štítem všiml několika vojáků a veverek. Ti však byli během chvíle nemilosrdně pobiti.
„Do Kacířů, Do Kacířů.“ Klel Sain. Tohle mi zaplatíte.
„Rychle musíme jít dál.“ Zavelel Antr a zbytek armády se opět rozeběhl.
„Antre.“
„No Saine?“
„Ta postava. Zmizela.“
„Co?“ podivil se Antr a otočil hlavu k majáku. Sain měl pravdu. Postava zmizela. „Saine musíme si pospíšit. Jestli je to ten co si myslím.“
„A to je?“
„Je to Udaran, kterému nevadí světlo. On má zničit Maják. Musíme ho zabít.“
„Ale s tímhle tempem se tam nikdy nedostaneme. Musíme tam někoho poslat.“
„Ale koho? A jak se vůbec dostane přes Udarany.“
„Jak ho přes ně dostat mě napadlo. A myslím, že jediný možný kandidát pro tento úkol seš ty - Saine.“
„Ne, je to čest, ale já to nedokážu. Ten poslední útok mě dost oslabil.“
„Ale v to případě není kdo.“
„A co Guros?“
„Ten je nepoužitelnej.“
„A ty?“
„Já jsem spolu s ostatními převory podpěra štítu.“
„A co někdo jiný.“
„Vojáky ani veverky tam poslat nemůžeme. Ty by se přes ně nedostaly. Musí to být převor.“
„Pak už, ale jenom zbývá Chant.“
„Ne.“
„Antre věř mu on to dokáže.“
„Ne ty to nechápeš.“
„Antre. Tak mi řekni kdo jiný by mohl?“

Pokračování příště…

Aha, takže vesmír nakonec zachrání Chant!

Možný je všechno.

2Pan Citron : ok, tak pre tento krát.... Ori do toho!!!
ale len pre tento krát
[/b]

TAK A TADY JE PO DLOUHÉ DOBĚ DVACET SEDMIČKA:

Další drony opustily loď Antiků a sestřelily další lodě Ori a oni prohrávali. A jediná naděje jak vyhrát spočívala v rukách hrstky lidí, veverek a Převorů na temné planetě Udaře.

„Chante. Chápeš co máš dělat?“ zeptal se ještě jednou Antr.
„Jo. Akorát mám jeden dotaz. Proč mě musíte zapálit?“
„Vždyť jsme ti to vysvětlovali. Aby se s dostal přes Udarany!“ křičel Antr.
„A to neuhořím?“
„Ne jako převor bys měl být chvíli chráněnej.“
„A co když nebudu. Co když uhořím?“
„Chante. Neuhoříš.“
„Ale co když jo?“
„Chante.“ Ozval se Sain.
„No?“
„Věříš v Ori.“
„Jo.“
„Tak co se děje. V čem je problém. Copak pochybuješ, že tě Ori ochrání?“
„O tom nepochybuji.“
„Tak vidíš.“
„hele a tak mě teď napadá jak ho dostaneme přes štít?“ řekl náhle Sain a otočil se k Antrovi.
„No ,“ řekl Antr „napadlo mě, že ty máš přece největší zkušenosti s konvertováním, tak mě napadlo, bys je mohl zkusit překonvertovat.“
„No víš já vlastně ani nikdy pořádně nekonvertoval.“
„Jak to myslíš Antre?“
„No jak. Chtěl jsem být vždycky brzo doma a tak jsem na ně raděj hned seslal nemoc nebo je zasypal zemětřesením.“
„Tak to udělej!“ vykřikl Chant. „Zasyp je.“
„Ty vážně nikdy nekonvertoval?“ podivil se Antr.
„Ne nikdy.“ Řekl Sain a Chanta ignoroval, „když vlastně jednou, to jsem byl zhruba v tvém věku, jsem překonvertovat jednu vesnici.“
„No tak vidíš aspoň něco a třeba teď je někdo z té vesnice tady a čeká od tebe tvoji pomoc.“
„To asi těžko.“
„Jak to myslíš?“
„No hned jak jsem je překonvertovat, tak jsem se tak rozhlížel po krajině a říkal si, že by to tu nebylo špatný na odpočinek, že by stačilo jenom vyhladit terén, zasázet stromy, ale bohužel moje hůl rozuměla jen tomu vyhladit.“
„Počkej, ale to už jsme se vzdálili od otázky. Zvládl bys to teda?“
„Ne.“
„A co to zemětřesení? To bys zvládl?“
„To už jsem říkal já!“
„Drž hubu Chante.“ Řekl klidným hlasem Antr. „Tak co teda?“
„Podívej já jsem ještě docela unavenej z toho pilotování a to bych určitě nezvládl. Ale Guros to určitě taky dokáže.“
„Ten asi těžko. Sám neví co mluví a ještě by mohl myslet na zničit vše a jsme …“
„Já vím.“ Řekl Sain, když náhle se rozpršelo.
„No skvělý.“ Řekl Antr.
„No jo takže to už tam nemusím jít, že?“ řekl téměř radostně Chant.
„Ne ty tam půjdeš, ten déšť vyřešil ten problém jak se uhasíš.“ Řekl Antr a pohlédl na Udarany, kteří stáli venku. Ti náhle pobíhali sem a tam až si Antr uvědomil proč. Kyselý déšť.

Velitel Udaranů seděl ve svém křesle a poslouchal co se děje nejnovější hlášení.
„Pane z nebe prší kyselina a zraňuje naše vojáky. Mám navrhnout ústup?“
„Jste normální!“ Obořil se na něj Velitel. „A nechcete je hned pozvat do Chrámu smrti?“
„Ale, pane co mají naši vojáci dělat?“
„Čekat.“

„Takže na tři rozdělám štít a ty vyběhneš. Jasný.“
„Ale já nechci jít.“
„Tak to máš smůlu.“ Řekl Antr.¨
„Raz, dva…“ řekl rychle „TŘI!“ vykřikl, lusk prsty čímž zapálil Chanta a otevřel část štítu. Na to Udarané čekali, ovšem než však mohli vniknout dovnitř vyběhla ze štítu hořlavá postava a ihned na místě několik Udaranů zabila. Když však postava zmizela zmizel s ní i otvor ve štítu.

Chant utíkal jak nejrychleji dovedl. Nebylo to sice nic závratného, ale stačilo to, aby se rychle dostal k Majáku. V tu chvíli už však byl téměř uhašený, ale naštěstí světlo majáku zářilo natolik, aby ho před Udarany ochránila. Chant se nerozmýšlel a vešel opatrně dovnitř.

„To je nah*vno!“ řekl Vyvolený, který seděl před Majákem „Proč tu aspoň neudělali dveře, jenomže to ne, to by bylo moc jednoduchý.“ Když náhle uslyšel za sebou kroky. Zašmátral po svém meči, ale klidně seděl dál.

No nějak unešený z toho co se skrýval za světlem obklopujícím maják Chant nebyl. Byla to veskrze pustina s jedinou vysokou budovou uprostřed. A u ní seděla postava. Postava Udarana, kterého měl zabít. Setřepal ze sebe části oblečení, které ohořely, uchopil pevně svou hůl a vydal se směrem k němu. Když byl, ale od postavy asi jeden metr postava náhle vyskočila a zaútočila na něj. S tím ten idiot nepočítal a proto spadl na zem, kde byl pro Udarana snadný cíl.
„Sakra.“ Zakřičel Chant a snažil se co nejrychleji vstát. Udaran byl však o hodně rychlejší a tak Chantovi nezbylo než vykrýt jeho první úder. Ten díky Ori naštěstí Udaran zkazil a pouze ho bodl do ramene což mu dovolilo třísknout Vyvoleného holí po těle. To Udarana vykolejilo z dráhy a Chant našetřené vteřiny zúročil k tomu, že vstal.

„Tak co teď?“ zeptal se Sain Antra? „proběhneme to?“
„Štít slábne a my tam nemůžeme Chanta nechat samotného tak dlouho.“
„Takže vstříc Udaranům?“
„Mohl bys prosím přestat používat tuhle větu?“ řekl Antr a pak řekl jako by ji nikdy neřekl „No jasně, že jo.“ Řekl Antr a zavelel a celá výprava se opět rozeběhla.

Zatím co se Udarané vyhýbali slabému světlu štítu a kapkám kyselého deště nahoře ve vesmíru už bitva téměř vrcholila ke svému konci. Lodě Ori při ní byly téměř všechny rozmetány na kousky a ty co přežili se právě vyhýbali nekončícím salvám dronů z Antických lodí. Přesto však i Antikové utrpěly ztráty, ale né tak velké jako flotila lodí Ori. Ovšem na lodích Ori bylo něco co na antických nebylo. Byla to Víra. Víra ve vítězství. Víra ve správnou věc. Víra v Ori - jediné pravé bohy.

Už se blížili k majáku a štít stále držel. Ovšem už nebyl intenzivní jako před tím. Ztrácel svoji jasnou modrou barvu a už téměř ani Udaranům neškodil. A pak několik metrů před majákem se štít rozplynul a na celou výpravu začal padat kyselý déšť. A plání se začali ozývat bolestivé výkřiky. A v tu chvíli Udarané zaútočili. Několik vojáků bylo během vteřiny mrtvých.
„Rychle k majáku!“ zavelel Antr, který věděl, že je to jediná možnost jak se zachránit.
„A co žárovka!“ zvolal Sain „Vojáci, kteří ji nesou nemohou tak rychle utíkat.“Antr se chvíli po nich rozhlížel a pak si jich všiml. Bylo to zatím všech osm vojáků, kteří nesli žárovku a dostal nápad. Podíval se rychle kolik má ještě baterie ve své holi a rozběhl se k nim. Potom kolem nich udělal štít a modlil se, aby vydržel co nejdéle.

Udaran opět útočil a svým mečem máchl po Chantovi. Ten útok vykryl svou holí. Tu však meč rozsekl na dvě poloviny. Než se však z překvapení vzpamatoval Udaran vyrazil proti němu. Chant naštěstí uhnul včas a tak ho Vyvolený jen oběhl a ukázal tak svá záda. Toho využil tentokrát Chant polovinou hole na, které byl krystal jej do nich udeřil. To Udaran nevydržel a padl na kolena. Chant samozřejmě neváhal a opět ho udeřil. Ten dopadl oběma rukama do písku, ale Chant se ho chystal dorazit, a proto opět se rozmáchl k úderu. Vyvolený však nabral dostatek sil a švihl po něm mečem. Chant uhnul, ale to už byl Vyvolený opět na nohou a bez rozmyslu se po něm vrhl. To už však Chant stačil odtušit, odhodil polovinu hole s krystalem a připravili si druhou polovinu, jenž končila ostrým bodcem, na který se Vyvolený v plné rychlosti nabodl. A v tu chvíli si oba protivníci podívali naposledy do očí. Vyvolený sledoval Chantův bílý povlak a Chant drobounká, hnědá očka Udarana. A pak Chant pustil svou hůl a Udaran spadl společně se svým zkrvaveným mečem na zem. Byl mrtvý. Bylo po všem. Ne po bitvě, ale po souboji. Chant byl unavený. Ten souboj ho vyčerpal a proto padl na kolena. Podíval se nejprve na ránu na rameni. Stále z ní tekla krev, ale jemu to bylo jedno.

Štít stále držel. Sice né moc, ale držel a Antrovi dopomohl doběhnout až ke světlu chránící Maják. Cesta k němu však nebyla vůbec jednoduchá. Sledoval (tedy kam až mohl) jak okolo něj Udarané masakrují ostatní posádku. Viděl těla, nehybně ležící na zemi a on by nejraději pomohl, ale nemohl. Musel splnit poslání a donést žárovku. Musel ji donést, alespoň za světelný štít a nebýt vůle Ori určitě by zklamal.Ale Vůle Ori byla všemocná a Antra dovedla až za okraj světelné bariéry. A tam ke vší úlevě spatřil Chanta. Ten k němu hned přiběhl.
„O díky Ori, že jsi v pořádku.“ Řekl Chant.
„Také jsem rád, že ti vůle Ori pomohla.“
„A kde je Sain?“
„Nevím. V posledních pár metrech štít selhal a …“ Antrovy vytryskly z očí slzy.
„To je v pořádku. Určitě žije.“ Řekl Chant.
„Jo určitě žije.“ Řekl Antr. „vždyť je Sain.“ A v tu chvíli proběhlo světelnou bariérou asi deset postav.
„Sain!“ vykřikl Chant a rozběhl se k němu.
„K zemi!“ vykřikl Sain a sklonil se. A v tu chvíli proletěly štítem desítky kopí. Ta přeletěla deset příchozích a zabořila se do země za nimi.
„Všichni v pořádku!“ vykřikl Antr.
„Jo!“ vykřikl kdosi.
„Taky,“ vykřikl Sain.
„Ehm… Já ne,“ ozval se Chant, kterému se jedno kopí zabodlo do břicha.
„ U všech kacířů, Chante!“ vykřikl Antr a rozeběhl se za ním.Náhle další várka kopí prolétla světelnou stěnou a dopadla jen těsně vedle zraněného Chanta.
„Chante jsi v pořádku?“
„Jo.“ Vydal Chant ze sebe. To už byl, ale Antr a zbytek přeživších u něj.
„Saine.“ Řekl Antr a podíval se na něj. „Jdi splnit prosím tě s ostatními úkol.“
„A co ty Antre?“
„Já tu zůstanu s ním.“
„Dobře, tak ho, alespoň přeneseme trochu dál.“
„Ne to nejde. To by ho mohlo zabít.“
„Dobře.“ řekl Sain, dal rozkazy ostatním a zbytek armády se přesunul k Majáku. Když však Sain a ostatní k Majáku nemohli najít, žádné dveře kudy se dovnitř dostat.
„To je zvláštní. Nejsou tu žádný dveře.“ Řekl Sain a v tu chvíli se na jedné straně Majáku objevil vchod. „Kromě tohohle vchodu.“ Řekl a ukázal kam ostatním kam mají jít. Když se první voják dotkl podlahy majáku světelná bublina obklopující maják náhle zmizela. Sain se ihned podíval na Antra s Chantem. Antr však na něj ukázal, aby pokračoval a on ho i když nechtěl ho poslech a vešel dovnitř Majáku. Uvnitř byla tma, ale jakmile Sain učinil několik kroků světla se automaticky rožnula a před Sainem a ostatními se objevila zaprášená místnost plná starých knih. Na jedné straně se však nalézalo schodiště vedoucí směrem nahoru.
„To je ono.“ Řekl Sain a ukázal na schody „Tudy musíme.“

Sain a ostatní už byli u Majáku a Antr přišel Chantovi. Pokusil se kopí vytáhnou, ale bylo v Chantovi hluboko zabodnuté.
„Bolí to?“ zeptal se
„Docela…jo.“ Řekl unaveně Chant.
„Neboj. Za chvíli Sain zprovozní Maják a přijde pomoc.“
„Stejně … to říkáš jeno…m ,abys mě ukli… dnil.“
Antr se začal usmívat a zvedl hlavu, aby ho Chant neviděl, když si najednou všiml, že se, se Světelnou Bariérou něco děje- selhával a pak najednou selhala úplně. Antr se podíval do tmy a uviděl obrys Sainova těla. Bylo vidět, že chce jít na pomoc, ale on ho odmítl. Nemohl jeho život ohrozit. Ovšem jakmile světelná bariéra přestala svítit- Udarané mohli dovnitř. A to si Antr včas uvědomil a proto pomocí veškeré své síly přivolal k sobě svoji hůl. Zabořil ji do země a udělal kolem sebe a Chanta štít.

Stoupali nahoru. Každý schod znamenal, že byli čím dál tím blíž a blíž cíli své cesty. A tak došli až do nejvyššího poschodí Majáku. A tam vysela původní žárovka. Sain tomu nemohl uvěřit dokázal to. Bylo to jako sen, ale z něho ho rázem vyrušily výstřely ze zbraní vojáků Ori.
„Převore! Udarané se dostaly do majáku!“ zvolal jeden voják.
„Tak rychle.“ Řekl Sain a vojáci, kteří nesli krabici s žárovkou ji opatrně položili na zem a tu prasklou pomalu odšroubovali. Tu také položili na zem a mezitím Sain otevřel krabici s žárovkou. Sundal opatrně polystyrén a zavelel vojákům, aby žárovku našroubovali na místo, kde byla předchozí žárovka. A tak posléze i učinili.
„Posily jsou tady!“ vykřikl náhle kdosi až se Sain lekl. A pak si všiml vysílačky ležící u jeho pasu.
„To je dobře.“ Řekl Sain do vysílačky a pomalu hleděl na vojáky montující žárovku, když najednou přiběhlo pět vojáků. „Co se děje?“ zeptal se.
„Je jich tam moc. Neudrželi jsme je.“
„Žárovka je namontovaná.“ Ozval se jiný voják.
„Dobře.“ Řekl Sain a pomocí telekineze zapnul opatrně vypínač a v tu chvíli místnost ozářilo světlo. Božské světlo žárovky.

Daleko nad povrchem planety přilétali posily Ori a drtily Antickou flotilu, když náhle planeta začala zářit.

A ve stejnou chvíli…

V noře pod povrchem planety, Udaranské velitelství zaplavila záře světla. Světlo obklopovalo každičký kout kam se dostalo a zabíjelo Udarany jednoho po druhém.

Sain byl oslepen světlem žárovky, ale to netrvalo věčně. Vlastně ani ne celé tři vteřiny. A Sain po uplynutí této chvíle hleděl do tmy. Žárovka opět praskla a tmou se ozvalo Sainovo zaklení „Do kacířů!“

Antr a Chant byli před Udaranskými útoky skryti štítem. Antr se díval Chantovi do jeho zakalených očí a mezitím z jeho začaly pomalu téct slzy.
„Chante. Vydrž. Už jenom pár minut.“
„Ne, Antre. Můj čas už nadešel.“
„Ne, nenadešel.“
„Ale jo. Nadešel…, „ říkal Chant a z koutků jeho úst u tekla krev. „…Oni mi to řekli“
„Tak je neposlouchej, Chante.“
„Ne, Oni chtějí, abych je následoval.“
„Chante.“
„Oni to chtějí. Volají na mě. Chtějí, abych přešel čáru a splynul s nimi“
„Prosím Chante nedělej to.“
„Ale, teď se mi právě plní můj sen.“
„Chante.“
„Sbohem Antre.“
„Ne, prosím zůstaň.“ A v tu chvíli se objevila záře z žárovky. Antra však oslepila jiná zář. Zář čisté energie, která proletěla vedle něho a letěla směrem nahoru. Antr její zář sledoval a vůbec si nevšiml, že světlo žárovky už zhaslo, ale on stále sledoval tu zář. Po chvíli se zrušil i jeho štít a na něho začal padat kyselý déšť, ale on stále sledoval zář stoupající stále do větší výšky. A pak záře zmizela a on do naprosté tmy zašeptal : „S Ori, Chante.“

Pokračování příště…

EPILOG:

"Ale je to velmi naléhavý problém.", snažil se Wolsey vylíčit situaci.
"Jo, to jsou ale tady všechny.", odpověděl přiblblím hlasem O´Neill.
"Asi si plně neuvědomujete..."
"Jo, to asi máte pravdu. Připadá mi, že jste si to vymyslel po cestě sem, aby
jste mě měl čím zaměstanat."
"Ujišťuji vás..."
Wolsey byl přerušen klepáním na dveře.
"Vstupte.", řekl O´Neill.
Do místnosti vešel nějaký poručík a nesl složku označenou jako: TOP SECRET.
"Pane?"
"Co se děje poručíku?", zeptal se O´Neill.
"Pane, nesu ty dokumenty týkající se toho...však víte."
"Aha, no vidíte Wolsey, pořád něco. Kdo to všechno má stíhat."
"Ale od toho jste tady. Musíte to nějak zvládnout.", podotknul Wolsey.
"A taky že zvládnu. Když mi do toho nebudete furt kecat. Ten problém samozřejmě
budu řešit, ale jak vidíte, tak tu mám i aktuálnější problémy."
"Otázka je, jestli jsou skutečně aktuálnější."
"Tak vážnější problémy."
"Otázka je, jestli jsou skutečně vážnější."
"Sakra, budu to řešit v pořadí v jakým chci já. A teď mě prosím omluvte."
"Hm, tak dobře.", řekl Wolsey sebral svůj černý kufřík a odešel.
"Tak ukažte.", řekl O´Neill poručíkovi a vzal si od něj složku.
Rozevřel ji a začetl se do první listiny v ní.
Aby to trochu urychlil, tak se poručík rozhodl, že generálovi stručně popíše obsah
této listiny.
"Generále, zdá se, že antická flotila byla poražena a zničena."
"Vidím.", řekl O´Neill, který pravě to samé četl v listině.
"Ehm, je tu ještě něco, pane."
"A co?", zeptal se O´Neill ,který tušil, že to bude něco, co by našel úplně naspod listiny.
"Pane, zdá se že jsme se v otázkách motivů Ori mýlili."
O´Neill na chvíli stuhnul, ale pak očima začal prohledávat poslední odstavec, aby se
přesvědčil, že je to pravda.
Když to přečetl, tak se na chvíli zděsil, ale jen na chvíli.
Věděl co udělá.
"Poručíku? Ví ještě někdo o těchto dokumentech?"
"Ne. Pokud vím tak ne, pane."
"Takže vaším úkolem bude všechny tyhle dokumenty zničit, aby z nich nezůstalo ani
písmenko. Je vám to jasné? A samozřejmě si na ně ani nebudete pamatovat, rozumíte?"
"Chcete abych je spálil a mlčel? Chcete zastřít pravdu?"
"Přesně tak. Nikdo se nesmí nikdy dozvědět, že jsme pomáhali zlu na cestě k ovládnutí
vesmíru!"
"Ale pane..."
"Nehodlám o tom diskutovat poručíku!", zařval O´Neill a podal složku zpět poručíkovi.
"Ano pane.", podřídil se nakonec poručík.
"Můžete jít."
Poručík zasalutoval a odešel.
To je ale hajzl - pomyslel si poručík na odchodu.

O´Neill se nepoučil.
Když nařídil svým lidem, aby bojovali proti Ori netušil, že jim nařizuje bojovat
proti dobru.
Netušil, že bojuje na straně zla.
Ale, když zjistil pravdu, tak neudělal nic.
Zůstal na špatné straně...dále následoval kroky antiků - služebníků temna, kteří
přísahali pomstu za smrt jejich pánů.
Nepoučil se.
Teď bylo jasné, že válka mezi Ori a antiky bude pokračovat.
Ale ani antikové se nepoučili ze své porážky.
A jaké by to bylo poučení?
Tak co třeba: Nemysli si, že nemůžeš prohrát, když proti tobě stojí jen
malá skupina blbců a idiotů.
Nepoučili se.

A tak ten den padli Udarané.
Tvorové vzešlí ze zloby a stínů se rozplynuly a zůstaly po nich pouze hlasy
tiše znící jeskyněmi Udary.
Ten den všichni zahynuli v záři Majáku, v záři Žárovky, kterou přivezli na Udaru
služebníci Ori.
A ten den byl zachráněn vesmír, byl zachráněn těmi jimž patří náš dík:
Antr, Sain, Chant, Daner/Guros a jediní pravý bohové Ori...

=== K O N E C ===

Aaaach, to bylo krásný... Skvělé vykreslení atmosféry, emocí a, jako obvykle, humoru. Pár hrubek a špatně umístěných čárek... A epilog je prostě boží! (A ne, nepoučím se. )

2Rosseta: Díky za pochvalu.

Jenom škoda, že ti co hlasovaly pro čtvrtou možnost nenapsaly proč se jim to nelíbylo ( Doufám, že to nezní, že nedokážu unést kritiku) mě by to prostě jenom zajímalo.

Nemysli si, že nemůžeš prohrát, když proti tobě stojí jen malá skupina blbců a idiotů. tak toto si zapíšem do denníku (ktorý si koli tomu aj založím )
takt super, ako povedala Rosseta, až na tie hrábky, ja ich tam nevidim

ach Chant, Chant záchranca + ostatný

2Pan Citron: tak to som aj ja zvedavá, kto a prečo dal tu štvrtu možnost,len nech vyjadri svoj nazor

BONUS:

Antrova a Chantova první mise

"A jak je ta vesnice velká?", zeptal se Antr Saina.
"Moc ne. Maximálně tak dva tisíce obyvatel.", odpověděl Sain.
"A zbraně? Mají zbraně?", zeptal se Chant.
"Jen primitivní. Meče, luky, kuše, možná kopí."
"I meč ale dokáže zabít."
"Vždyť jsi chráněný štítem."
"Jo, ale nikdy nevíš co se pokazí."
"Chante, nebuď srab.", řekl Antr.
"Hej, to je jenom pud sebezáchovy, ne strach.", řekl uraženě Chant.
"Jo, to určitě.", řekl Antr a pak se opět otočil k Sainovi:"Je ještě něco,
o čem bychom měli vědět?"
"Hm, prvního převora vesnice odmítla. Říkali, že Počátek nikdy nepřímou.
Tvrdili, že pokud se vrátíme, tak budou bojovat, ale znáš to, většinou mají
jen velkou hubu, a až k nim příjde větší skupina převorů a vojáků, tak se
hned vzdají a Počítek příjmou.", řekl Sain.
"Tak jak je asi velká pravděpodobnost, že budou překonvertováni bez boje a
jak velká pravděpodobnost je, že budou bojovat?", zeptal se Antr.
"Vidím to tak padesát na padesát.", odpověděl Sain.
"Padesát na padesát? Jsme mrtvý!", vykřikl Chant.
"Chante, už konečně pochop, že i když se budou bránit, tak proti nám nemají
sebemenší šanci!", řekl Antr.
"Něco se podělá! Říkám vám, že se něco podělá!", pořád vykřikoval Chant.
Když Antr a Sain viděli, že přesvědčovat ho o opaku nepomáhá, tak ho prostě ignorovali.
"Tak jdeme na to.", řekl Sain a vytočil bránu.

Navzdory tomu, co slibovali se vesničané ani nepokoušeli vzdorovat.
To bylo určitě dáno počtem příchozích.
Věděli, že proti čtyřem převorům a dvaceti vojákům nemají šanci.
Příjmutí Počátku bylo rychlé a obešlo se bez krve.
Když se celá vesnice povinně sešla na slavnostním pálení knih, tak vesničané
vypadali trochu naštvaně, ale knihy nosili.
Antr, Chant a Sain vše sledovali z balkónu, ze kterého perfektně viděli na náměstí a
na tu kupu hořících, dýmících a smrdících knih.
Antr narozdíl od Chant i Saina pozorně sledoval hemžící se skupinky vesničanů a
tak mu ani neušlo, že jeden z vesničanů opustil náměstí a zmizel v jednom ze zdejších
sklepů (vinných ,či jakou plodinu to tu pěstovali), ač bylo vesničanům důrazně zakázáno
opuštět slavnost, dokud nebude spálena poslední kniha.
"Viděli jste ho?", zeptal se Antr.
"Koho?", zepatl se Sain, kterého právě otázka probudila.
"Toho vesničana, co opustil slavnost."
"Ne."
"Jeden z vesničanů zalezl do támhletoho sklepa.", ulazoval Antr.
"Nejspíš šel jenom chlastat."
"Jo, to mě taky napadlo, ale vesničané mají zakázáno..."
"Jo, jo, já vím. Hele, vykašli se na něj. Přece tady nebudeme honit nějakýho vesničana
jenom kvli takové prkotině. To bychom potom nedělali nic jinýho."
"Jo, asi máš pravdu. Co myslíš ty Chante?"
"Heh?", ozvalo se od Chanta.
"Cože, ty zase nevnímáš. Můžeš mě vysvětlit co furt děláš?", zeptal se Antr Chanta, který
neustále mával svou holý.
"Snažím se spočítat, kolik termitů je v mé holy. Což je dost těžký, uvžíme-li, že jsou
většinu času zalezlí uvnitř. Tak ju musím vždycky vzít a takhle..."
"Dobře, dobře. Raději mi už nic nevysvětluj. Hm, myslím, že pálení bude brzo končit,
tak vy už to tady zvládnete, ne? Já si jdu dát Lehlkej Počátek, tak se uvidíme tam."

Chant si přisedl k Antrovi, který lehce usrkl z lahve Lehlkého Počátku.
"Celá vesnice překonvertovaná, to je docela úspěch ne?", řekl Chant.
"Jo, až na to, že na tom máme pramalou zásluhu."
"Ale, jenom proto, že nás k tomu nepustily."
"Ono ani nebylo k čemu pouštět, když stačilo na ty domorodce udělat ´baf´ a už bylo hotovo."
"Ale i to ´baf´ se počítá ne?"
"Hm. Já ne."
"No jo, ty bys furt chtěl aby se střílelo..."
"Nejde o to, aby se střílelo, ale tohle není žádný konvertování. Vždyť ti příjmuli Počátek
ve chvíli, kdy nás uviděli na horizontě."
"Ale...", chtěl něco říct Chant, když v tom ho někdo přerušil.
K jejich stolu přiběhl celý udýchaný voják a zeptal se:"Antr a Chant?"
"To je přísně tajné.", řekl Chant.
"Drž hubu...", řekl Antr a pak dodal:"Jo. Co se děje?"
"Převor Sain vám vzkazuje, že od brány útočí Antikové. Prej jich jsou tisíce, tak
potřebuje pomoc."
"Tisíce? Vždyť to nemůžeme vyhrát. Ledaže to je celý vtip.", řekl Antr, když se zvedal
od stolu.
Voják pokrčil rameny.
"Dělej Chante pojď...co když je to pravda.", pobízel Antr.
"Tím spíš tam nemůžu jít, co když mě zabijou."
"Drž hubu a pojď.", řekl Antr a vytáhl Chanta od stolu.

Antr s Chantem a ještě se čtyřmi vojáky, které potkali po cestě se blížili k bráně.
Za blízkou skupinkou stromů se kryl Sain společně se třemi vojáky.
Sain ukázal směrem k bráně.
U brány se kryly čtyři antičtí vojáci a semtam vystřelili.
Poblíž se ještě válela mrtvola dalšího antického vojáka.
Zato Sainova skupina se zdála bezestráty.
"Dělejte, nakopem jim prdel!", volal na Antra Sain.
"ProOri, vy vážně chcete bojovat?", koktal Chant.
"Jdeme!", křikl Antr a s vojáky vyrazil kupředu.
I Sainova skupina teď začala postupovat.
Když antikové viděli, že jsou značně přečísleni, tak se seskupili kolem DHD a začali
vytáčet nějakou adresu.
V tom se na ně převoři a vojáci vrhli a všechny je pobili.

Antr stál nad mrtvolami antiků, když za ním přišel Sain.
"Pět?", řekl Antr.
"Hm?", nechápal Sain.
"Bylo jich pět?"
"Jo.", odpověděl suše Sain.
"Tak proč jsi vzkazoval, že jich jsou tisíce?"
"Věřili by jste mi, že antikové skutečně útočí, kdybych vzkázal, že jich tu je jen pět?"
"Hm, asi ne, ale i takhle jsme byly dost na pochybách. Chvíli jsme mysleli, že to je vtip."
"Ale byly jste jen na pochybách. Kdybych vzkázal, že jich tu je pět, tak by jste
nepochybovali, ale rovnou by jste se na mě vykašlali, protože by jste mysleli, že kecám
a v tomhle případě by jste si to nerozmysleli. Že jo?"
"Hm. Asi jo, asi máš pravdu.", řekl Antr.
V tom přišel i Chant, kopl do mrtvoly jednoho antika a povídá:"Hele, Saine, vždyť je jich
tu jenom pět."
"Jo, ti ostatní utekli do tohoto lesa, běž je hledat.", řekl Sain.
"Tak jo.", řekl Chant a vydal se směrem k lesu, pak se ale zastavil a řekl:"Moment a
vy se mnou nepůjdete?"
"Ne.", řekl Antr.
"Ale to mě můžou zabít!"
"Tak víš co? Vykašli se na ně a pojď s námi na Lehkej Počátek."
"Tak jo.", řekl Chant.

"Musíte podat hlášení o bitvě.", řekl Daren.
"Tak to bys měl asi udělat ty Antre.", řekl Sain.
"Proč já?", zeptal se Antr.
"Protože umíš lhát líp než já.", řekl Sain tak aby ho Daren neslyšel.
"Šlo to úplně snadno. My...", zkusil Antra předběhnout Chant.
"Drž hubu! Řekl, že to mám udělat já, ne ty!", křikl na něj Antr.
"Tak promiň.", řekl Chant.
Pak se Antr nadechnul a spustil:
"Tak jo. Po dlouhém a vyčerpávajícím úsilí se nám za cenu velkých ztrát podařilo
nepřítele zahnat k bráně a tam eliminovat, díky statečnosti a ..."

"Proč jsi řekl, že jsme měli velké ztráty?", zeptal se Chant, když odcházeli.
"Protože, kdybych řekl pravdu, to znamená, že jsme vyhráli bezestráty, tak by tomu
nikdo nevěřil. Potom by si mysleli, že jsme vůbec s antikama nebojovali a všechno
si vymysleli."
"Aha.", řekl Chant.
Opět se k nim přidal Sain a řekl:"Skvělá práce."
"Díky.", odpověděl Antr.
"Hele a kdo je sem vůbec zavolal?", zeptal se Chant.
"Proč si myslíš, že je sem někdo zavolal?", řekl Antr.
"No přece sem nepřišli jen tak. Někdo je musel informovat co se tu děje."
"Hm, on má pravdu.", řekl Sain.
"Ale kdo?", zeptal se Antr, ale pak mu svitlo.
Sklep.
Ten vesničan, který opustil pálení knih a schoval se v tom sklepě.
Ten to byl a v tom sklepě musí mít i komunikační zařízení.

Antr zabušil na dveře sklepa.
Chant stál skrčený za ním a třásl se strachy.
"Byl to určitě tenhle sklep?", zeptal se Sain.
"Určitě.", řekl Antr.
Když dlouho nikdo nepřicházel otevřít, tak Sain použil své schopnosti, mávnul holý, vylomil
dveře z pantů a odhodil je o deset metrů dál.
Všichni tři vstoupili do temného sklepa a svítili si holemi.
Podle smradu bylo poznat, že svíčky ve sklepě někdo zhasl teprve před chvílí.
Nakonec vešli do větší kruhové místnosti, uprostřed které bylo známé komunikační
zařízení, které komunikujícího přenese do těla těch na druhé straně.
Poblíž se váleli kameny potřebné k jeho aktivaci.
"Zdá se, že jej ještě před chvílí někdo používal a pak ve spěchu...", řekl Antr, ale
přerušilo jej vylomení výka jednoho z obřích sudů.
Zevnitř vyběhl s téměř šíleným řevem a sekerou v ruce obtloustlý vesničan a vrhl se
na Antra.
Chant naštrěstí (a kupodivu) rychle zareagoval a telekinetickými schopnostmi mu vyrazil
sekeru z ruky.
Vesničan se ale za chvíli vzpamatoval a hnal se dál s tím, že bude bojovat holíma rukama.
To už ale Sain mávnul holý, vesničan se vznesl do vzduchu, chvíli tak nehybně visel a
pak byl mrštěn proti zdi.
Z toho už se nevzpamatoval.
Všichni tři převoři přišli k jeho ležícímu tělu.
"Je mrtvej?", zeptal se Chant.
"Jo, je.", řekl Antr, který mu právě skoušel pulz.
"Sakra, velení bude chtít důkazy, že byl spolčen s antiky.", řekl Sain.
"Co tohle?", řekl Antr a vytáhnul vesničanovy z kapsi kámen ke komunikačnímu zařízení.
"Hm, to nestačí.", řekl Sain.
"Heh, cože? Grrrr, tak jo.", řekl Antr a začal znovu prohledávat mrtvolu.
Potom mu odhrnul rukáv a oběvil antické tetování.
"Tak tohle už snad musí stačit, ne?"
"No, já nevím, ale asi jo.", řekl Sain.
"Hele lidi, pojďte, vypadněme už odtud, než nás tu něco sežere.", řekl Chant.

Tak takhle dopadla jejich první mise.
Jako vždy úspěšní...
Možná až příliš úspěšní, tak úspěšní, že jim to málem nikdo nevěřil.
Ale všechno se to stalo...
A každý pravý věřící tomu musí věřit, protože jen nevěřící jsou slepý k pravdě.
Ale tohle byl jen jeden z mnoha příběhů, které prožili Antr, Chant a Sain (ano i Daner),
než se přidali k výpravě, Cestě k Osvícení.
A tohle byl také jeden z mnoha příběhů, na které Antr vzpomínal, během dlouhé cesty
hyperprostorem, když se vracel splolu se Sainem z Cesty k Osvícení zpět na Celestus.
Vraceli se z Udary, z toho temného místa, kde padl Chant jejich dobrý přítel a kolega.
Ale Antr na něj nikdy nezapoměl.
Naopak...

***KONEC***

Tak tohle byl takový zákusek za CkO a zároveň předkrm před dalším hlavním chodem.

Toto je spoiler!!!:

Pokračování příběhu hrdinů CkO si budete moci přečíst již brzy v povídce Na Počátku Rozcestí. To bude opět delší povídka, kterou opět budu psát společně s Panem Citronem. První část by se tu mohla oběvit již někdy během příštího týdne.

Pěkné zakončení série - návrat na její začátek. Chant válí!