Polepšovna mazlíčků - není to sice zrovna film, ale po shlédnutí včerejší epizody mi to nedá. Vlastně to byla jediná epizoda, co jsem viděla. Po reakcích které tenhle pořad mezi pejskaři vyvolal, jsem se na to raději v zájmu vlastního duševního zdraví nekoukala. Stačilo mi, co se po každém díle dočtu na různých netových diskusích. Jenže ve včerejším díle měl být čínský naháč, plemeno blízké jak vzhledem tak povahou mým milovaným chrtům, a tak jsem si řekla, že už jen kvůli němu to zkouknu. Neměla jsem to dělat.
Problém, který tam s pejskem měli, byl i pro mě, ne moc zkušeného pejskaře, poměrně banální a snadno řešitelný. Pejsek se vždy, když zůstal sám doma, třeba i jen na čtvrt hodiny, počural nebo pokadil, a to například do postele, na stůl, do čerstvě vypraného prádla... A taky se pořád dožadoval od majitelky (na kterou byl dost fixovaný) pozornosti.
Co jsem pejska viděla, tak to byl typický hravý aktivní číňan, bez většího problému. Povahově se hodně podobal, co jsem viděla, mému třeštiprdlu (jak říkám, podoba naháčů s chrty není jen čistě náhodná

). Problém byl (jako v podobných případech vždy) u majitelů. Žertová mě rozesmála už v první minutě. Když na její otázku paní odpověděla, že pejska sehnali přes internet, tak jen pokývala hlavou, jako že to se dalo čekat, že bude problémovej. Přitom je absolutně jedno, jestli na inzerát narazím v pejskařském časáku nebo na netu. Už první rada mě zvedla ze židle. Jejím prvním doporučením bylo malého číňánka vykázat z paniččiny postele, kde dosud spal, a posléze i z ložnice ven na chodbu. Následovalo oddělení psa od lidské smečky i přes den, že třeba pes byl na zahradě, lidi uvnitř, přičemž byly zavřené dveře. Viděla jsem rudě, protože číňánci jsou psi velice vázaní na svou smečku se silnou potřebou kontaktu a tohle byla jedna z nejhorších věcí, kterou mohla udělat. Ovšem doktorka zřejmě předpokládá, že všichni jsou jako němečtí ovčáci, kteří obvykle bez problému snesou pobyt v kotci, pokud se jim přes den jejich člověk dostatečně věnuje. Vyhnání z postele ale problém neřeší, jen to toho psa vystresovalo. Naprosto zbytečně. *dívá se na svého psa, spokojeně chrápajícího v posteli* K zabavení psa na dobu, kdy je sám, doporučila hračku, do které se dají pamlsky a pes je dobývá ven. Nakonec si s tím pes hrát začal (nic jinýho mu taky nezbylo, že jo). Samozřejmě, zvykl si, že je mimo smečku a tak se přestal počurávat, když zůstal doma sám, ale za jakou cenu? Důkazem toho je, že i po sedmi týdnech se pejsek stále večer co večer pokoušel dostat do paniččiny postele, a když zavřela dveře, tak se jen smutně odebral do svého pelíšku. A ráno své lidi nadšeně vítal - no bodejť by ne!
Co mě dál naštvalo, byla malá dcerunka Natálie. Respektive její maminka, která nebyla schopná pětiletému dítěti vysvětlit, že pejsek není hračka, že se s ním sice dá blbnout a hrát si, třeba s balonkem, ale že když je třeba ve svém pelíšku, tak ho tam má nechat na pokoji.
Pobavila mě taky scéna, kde se cvičilo sedni. Opět nevysvětlena zásada jeden povel je jeden cvik. Teda, ono to bylo spíš "Sedni, sedni, sedni, sedni." Výcvikářům nad tím musely vstávat vlasy na hlavě. Dál mě dostalo, když říkala, že se se psem sice pokouší cvičit, ale že vždycky po chvíli si začne dělat, co chce. No samozřejmě! Žádný pes nevydrží cvičit půl hodiny v kuse, snad jen NO a jim podobní. A zvlášť ne psi, u kterých se teprve začíná. Ani tady paní doktorka zřejmě neřekla, že s takovým psem, jako je číňan, se má cvičit v kuse nejdřív tak maximálně pět minut a pak má mít nejmíň deset minut, čtvrt hodiny pauzu, kdy si jen hraje, pak zase pět minut. Postupem času je možný přidávat, ale maximálně tak na deset minut v kuse, dýl ne. Ani tohle tam ale nezaznělo. Jak říkám, mám psa s podobnou povahou, takže vím, o čem mluvím.
Dožadování pozornosti se taky dalo řešit úplně jinak, totiž tomu psu se pořádně věnovat. Čínští naháči jsou ve své podstatě aktivní sportovní psi (další shoda s chrty

), sice nemají extra velkou potřebu pohybu, ale to, že klidně budou kráčet vedle kočárku, je představa zcela scestná. Stačilo by jen, kdyby s ním začala třeba rekreačně dělat nějaký sport nebo aportování. Jo, já vím, ne každý má čas na to se psu takhle věnovat, zvlášť když má malé dítě, ale tak proboha snad svým možostem přizpůsobím volbu psa a pokud vím, že nebudu chtít každej den dvě hodiny se psem někde lítat a makat, tak si snad nepořídím sportovního čínského naháče, ale sáhnu po společenském plemeni, které bude spokojené s tím, že se bude celý den válet na gauči! Ovšem ani tohle paní doktorce tak nějak uniklo.
Takže, suma sumárum, dostat se mi Žertová do rukou, osobně ji zaškrtím za to, že má na kontě dalšího psa, který se sice nebude počurávat v domě, ale bude nešťastný a permanentně vystresovaný. A to nemluvím o dalších lidech, kteří začnou své psy vychovávat podobně, jelikož to přece tvrdili v TV. A že takovejch tupců je dost.
Za pořad podobného typu se kynologové už dlouho modlili. Bylo by to fajn, ovšem to by tam místo Žertové musel být zkušený výcvikář, který se vyzná v etologii psů a chápe, že každé plemeno má jiné dispozice a je tedy k němu třeba taky jinak přistupovat. Otázkou ale zůstává, který výcvikář by se chtěl takto prezentovat v TV.
Vzdávám opravdu hold těm, kteří to dočetli až sem. Vy ostatní - pokud budete mít se psem někdy nějaký problém, neřiďte se radami v tomto pořadu, ale radši zajděte na nejbližší cvičák a zkontaktujte nějakého zkušeného pejskaře.