impaled_shadow píše:
Rayi, nebudu tě přemlouvat že to tak není, ale já to tak nevidím. Potomci taky jednou zemřou. Pochybuji, že si pamatuješ svého praprapraprapradědečka. Jako "nesmrtelnost" to vnímáme jenom proto, že je pro nás, subjektivně, 100-500 let dlouhá doba. Stejně jako je den života dlouhá doba pro mušku. Z hlediska nekonečna (nebo "nekonečna", chcete-li) to neznamená vůbec nic…
Tady vůbec nejde o to, že si máš pamatovat svého praprapraprapraprapraprapraprapraprapraprapraprapraprapraprapraprapraprapraprapraprapradědu (nebo některého jiného). Tady jde o to, že děti (a vnuci, dokazující úspěšnost dětí) jsou důkazem pokračování tvého genomu a de facto toho, že tvůj život nebyl k ničemu. Kdyby šlo jen o soutěž popularity, vyhrávaly by pouze celebrity, architekti a diktátoři. Děti jsou ale definitivním důkazem evoluce, že jsi přispěl něčím jiným než natočením filmu (který se jednou rozpadne), postavením budovy (která jednou spadne) či vybudováním říše (která se jednou rozpadne). Pointou toho rčení o nesmrtelnosti skrze děti ale ani zdaleka není to, že si (ne)vzpomeneš, jestli tvoje prapramáti měla ráda rum, volila komunisty a smrkala zásadně na podlahu, ale pokračování krevní linie a jisté rodinné kultury - nic nepotěší člověka tolik, jako pár úspěšných potomků, a nic ho nevyděsí tolik, jako když ho vlastní dítě zavrhne. Je to otřepané a v konzumně-liberální společnosti klišovité, ale na rodině záleží. Jenom hlupák by ale svoje děti učil zvyky a životopisy svých pokrevních předků až k lidoopům, protože o ty tu skutečně nejde.