Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
Není to SF, ale SF tam hraje určitou roli. Očekávám zdrcující kritiku, tak ne, že mi k tomu napišete něco jako "je do fajn, pyš dál" nebo "těším ze ne pokarčováný" nebo něco takového.
Zvracená generace
"Zdá se, že Natalie bude v pořádku. Ministerstvo si na Paddovy muže už došlápne."
"Zkrátka dobré zprávy pro všechny!"
"Ale… Zapomněl jsi na mě..."
"Ale notak, Brade, vždyť víš, že černá ti sluší..."
Následující křečovitý smích na úkor křečovitého pseudoherce byl obligátní předehrou závěrečných titulků. Další podprůměrná episoda Starcrossed, americké scifi space opery s elementy série, se doploužila do zaslouženého konce a zanechala osazenstvo nálevny Grand Restaurantu Lhotka div ne v slzách.
"Já bych ty zmrdy bil, co by se do nich vešlo." přisadil si stařešina Rudolf při pohledu na zmrazený frame rozesmátéých komendianů oděných do uniforem amerického letectva.
"Ještě dva rumy, vole!"
"Ale to nemůžou, dyť to by potopilo celý koncept," oponoval mu podobně zkrachovalý Pepa, místní prejintelektuál.
"Nevím, jak vám, ale mě je to fuk." přivsadil si zachovalý Honzátor, jemuž se v zasloužených třiatřiceti letech na pivním mozolu rýsovalo tričko s nápisem World Massacre (s daty jednotlivých školních střelců ze země na druhé straně Atlantiku).
Místo a čas, druhé desetiletí 21. století v moravské vesnické nálevně. Ne dost daleho na východ, aby se místní identifikovali s Valachy, ne dost na jihu, aby chlastali víno, ne dost na západ, aby jim narostl frňák. Zkrátka zlatý nezaměstnaný střed.
"Hele, hoď tam hokej, jestli to ty kundy furt prosíraj!"
O nálevně by se dalo říct, že už zažila lepší časy, ale pravda by to nebyla. Desítky tisíc, které tady manšaft alkoholiků za svou cirhózní kariéru už prošustroval, zanechal stopy v podobě nových fajnových futer, festovních dřevěných dveří, stěn vymalovaných epesním Primalexem a baterii čerstvě umytých skleniček. Temnou historii Grand Restaurantu Lhotka připomínal jenom zrezivělý zadní vchod a nekonečně prochcané pisoáry, které za svou neslavnou existenci pohostily tankery moči s příchutí piva značky Zubr.
"Cejtíš se líp?" zeptal se Rudofl otcovky Honzátora, zírajíc při tom pohledem ostrým jako hajzlpapír.
"Jo. Jasně." odvětil apaticky Honzátor.
"Přece jenom, vole, člověk se nerozvádí každej den."
"Nebo nežení..." dodal loser Pepa, který ve svých facebookových příspěvcích jiným lidem stále nadával do "looserů", přesvědčen o obou ‚o‘ psaných v anglickém slově.
"Taky každej den někdo nezkurví určenou práci!" obořil Honzátor do Pepy.
"Taky sorry, bolela mě palice, nemohl jsem jim to jít spravit. Kolikrát ti to mám, vole, ještě říkat? Šak víš, že s migrénou udělám hovno."
"Prd s migrénou, prostě jsi měl opici." zapálil si H. dnes svou šestadvacátou kusovku značky Red and White, "Teď nám k ou tů odejde další zasraný zákazník a na vykuřování po hospodách budeme brzo moct zapomenout!"
"Že se o to vy dva čuráci vůbec staráte. Na inter netu je stejně jedno velký hovno." zachraplil Rudolf.
"Hovno, vole! Když tomu nerozumím, tak držím hubu." sepsul ho Honzátor, "Já ti taky nekybicuji do siláže, vole."
"Šak bys to ani neuměl." pronesl moudře Rudolf a doklopil do sebe zbytek Zubru.
"Stejně kurva nevím, co buzeruješ," vyškrábal Pepa z svých pat poslední zbytky chlapáctví, "Kdyby ti ta síť furt nepadala, nechodili by lidi do hajzlu..."
Na takový argument neměl Honzátor co říct. Chtěl sice reágovat, že je to všechno jejich vina, ale ani ten největší lhář nemůže oblbovat lidi, kteří ho znají takhle dlouho. Obrátil do sebe přinesený Božkov, zamyslel se nad deštivým počasím zasraného léta, a připomněl si, že za jeho mládí tomu tak kurva nebylo. Pěkně posranej den dneska, spojily se mu neurony v myšlenku. Nejprve definitivní konec manželství, ve kterém jeho teď-už-ex manželku kdovíproč nezvládl uchlácholit gesty jako rána pravačkou do břicha nebo smírná koupě krabičky cigaret. Teď mu navíc lidi z jeho těžce vydřenýho biznysu chodí ke zkurveným korporátům z ou tů - jako kdyby ti snad věděli, kde že je a není signál v místních kopcích a že když se blíží bouřka, tak prostě internet nepojede. Aspoň že ten Starcrossed v podvečer dopadl fajn.
Stále ještě si sám namlouval, že jeho současný stav je dočasný. Že se z něho vyspí, nebo přinejhorším že ho čas odvane jako odvává roční období. Ještě pořád si namlouval, že výrazivo „je mi to fuk“ nebude v jeho slovníku nejpoužívanějším spojením.
Z letargie ho ovšem bvrzy probudil kus poctivé práce televizního žurnalismu.
"Pytláci jsou pro Lesní správu stále větším nebezpečím."
"Vyzbrojeni moderními nočními teleskopy a nebezpečnou municí, likvidují vzácnou zvěř po stovkách."
"Notypičo, že taky nejdeme něco ulopit!" zapálilo se Pepovi v hlavě. Reakce na „toho negra a šukézní blondýnu“ z Televizních novin byla rychlá jako namazaný blesk.
"Jasně, vole, a chytíme je do živejch, ne?"
"Jsi kokot, šak Tonda z obecňáku má kvér. Stejně mi dluží tři měsíce za net."
"Nám dluží."
"Dyť ani nevíš, co s takovou kulovnicí dělat. Že ses loni na kácejí májky ožral a lovil smrčky ještě neznamená, že víš, jak střílet do jelenů."
"A Tonda stejně bude vědět, že nic legálního s tím neplánuješ. Určitě ti dá svůj registrovaný kvér…" přivsadit si Honzátor ironicky a nasál ještě naposledy do plic, tentokrát už z filtru. Cigára jsou drahý a vzácný.
"Kurva, kolik dlužíš bance? Sto tauznů? Nebo víc?" ukázal Pepa své geniální kalkulační schopnosti, "Tohle je doprdele šance! A jak moc budeš ve sračkách, až začneš platit alimenty?"
"Jediný kus zvěřiny prodají za tisíc korun. Za noc přitom můžou ulovit až pět takových zvířat." dodal pražský reportér rozverně z obrazovky, nejspíše při tom myslíc na brzké prémie od Sdružení kuchařů a restauratérů za zvýšení dodávek kvalitního masa.
"Vole, sundáme sto jenelů a máme po problémech. Stejně jich tu je jak nasranejch."
"To je ale fakt, včera večer mi jeden skoro skočil do radlice."
Honzátor si masivně mnul makovici. Stále si nebyl jistý. Měl svoje odsedíno ještě než začal s podnikáním. Na druhou stranu, zkolit pár zvířat je ztěží zločin. A kdyby mu úřady přišly na jeho účetnictví, stejně by poslaly sedět.
"No, mě je to fuk." odvětil se H. letargicky – přesto ve svém podrouženém stavu hlasem o intenzitě brzdícího osobního vlaku.
"Kurva, když si dáme bacha, nikdo se nic nedoví. Hele, můžeme jet ven, zkusit to, a když něco sundáme, znám asi padesát hospod, kde za to určitě vysolej prachy."
Honzátor si stále mnul fousatou bradu.
Rudolf zamrkal a poškrábal se na řídké kštici.
Pepa laškovně říhnul.
"Ještě tři kusy, Kamilo! Noc bude dlouhá..."
Netrvalo dlouho a trojice... no, tedy ve skutečnosti jim to trvalo ještě setsakra dlouho. Původním hospodským plánem bylo dát si tři kusy a sehnat mašinu, kvér a následně ono maso. Jenže ze tří kusů se stalo šest, pak devět, pak dvanáct, a pak delirium tremens. První den pytlácké kariéry komando neohrožených nezvládalo opustit základnu.
O to více na ně druhý den ale dolehl hlad po dobrodružství i financích. Jak se Rudolf s bolavou hlavou a zbytkáčem v krvi ploužil honem (a.k.a. stavebním strojem ZTS HON UN 053.1, kvalitní běloruskou prácí) po siláži a urovnával tuny posekané travičky, akutní potřeba dovolené mu bouchala zevnitř do lebeně zhruba každou půlsekundu. Ještě k tomu slunce prorvávalo mraky a vykrmovalo mu kabinu zrdným teplem i světlem. Doslova na zvracení.
Stejný pocit zažili i Pepa s H., když se ráno probouzeli. První u mámy doma, druhý ve pronajatém leč odstavením bytě. Šest nepřijatých hovorů – jeden od nyní-už-ex a pět od nespokojených zákazníků – mu v jeho doprovolném exilu připomnělo existenci čehosi jako okolního světa. Když se pak odpoledne z notebooku koukal na staré episody Starcrossed, pojídajíc prošlé kornflejky, rozleželo se mu lovecké dobrodružství v hlavě.
„Copak by nebylo fajn, takhle si zablbnout v lese a navíc z toho něco vytěžit?“ řekl nahlas v podvečer v Grand Restaurantu. Jeho mladický zápal překvapil jak Rudolfa, Pepu i naprsenou výčepní Kamilu, která velké trojici zrovna nesla velké tupláky. Skoro až s dojetím Pepa vzpomněl, jak měl H. podobný elán, když spolu zakládali místní internetovou síť. Nebo když zakládali ten bar v přilehlém městě. Nebo když spolu zakládali opravnu aut. A půjčovnu lyží. A knihkupectví. A večerku. A pokaždé s myšlenkou, „že tentokrát jim to už výjde“.
“No to je super!“ tleskl Pepa, „Už jsem se bál, že mě v tom necháš samotnýho.“
H. vyfoukl dým a přikývl. Nezasvědcený kolemjdoucí by ztěží nevěděl, co si z takového gesta vzít. Honzátorovi kumpání ale dobře věděli, že podobně expresivní gesto může znamenat jedině souhlas.
“Hele, vám dvěma Tonda nepujčí ani rozbitou sekačku, ale když k němu zajdu já, určitě mě s tou kulovnicí nezklame. Budu mu viset jednu šichtu, nó.“ zachraplil Rudolf, „Hlavně musíme sehnat auto.“
Ač by jeden řekl, že vozidla budou v podobném prostředí běžná záležitost, ani jeden z trojice jimi neoplývali. Firemní Ford Transit H. a Pepy stál na kládách už minimálně rok, Rudolf si na opravu své Škody 105 taky ještě nenašetřil.
“Ty vole, šak tvoje stará stará má auto!“ zadedukoval Pepa.
Rudolf s Honzátorem se po sobě podívali výrazy říkajícími „má se ještě hodně co učit.“
“Dyť ho nenávidí.“
“Určitě mi bude dávat káru, když ji dlužím alimenty.“
Pepa se v pauze mezi obracením půllitru zamyslel.
“Ale děti vidět můžeš, ne?“
“Jasně, že můžu.“
“Tak ji řekneš, že je bereš ven a potřebuješ k tomu auto.“ rozesmál se Pepa, „Aspoň si bude myslet, že při tom tentokrát nebudeš chlastat.“
“Hele, vole, děti sebou do lesa brát nebudu. V noci budou akorát řvát, plašit zvěř a ty je ještě potmě trefíš.“ ukázal Rudolf kapku střízlivosti. Dvojice ho ale přestala vnímat. Začínal jejich oblíbený seriál.
"Schovávají se v lesích," pronesl negr v uniformě plukovníku Johnu Smithovi. V hlubokých lesích kanadského Vancouveru právě tým ze Starcrossed prozkoumával "cizí planetu".
"Jak je tohle vůbec možný?" zeptal se Brad.
"Není. A právě proto zavolali nás," ujistil je velitel-logik, "Nesmíme se rozdělit. Dostaneme ty parchanty!".
Pepa a Honzátorem hltali každé slovo, zatímco Rudolf obracel oči v sloup snad až k temeni hlavy. Rozhodl se využít svůj čas jinak a navštívil majitele pušky. Stačila láhev domácí slivovice, několik vlídných slov a připomínka, že si pamatuje existenci jeho sklepní nelegální pálenice – a už si do hospody nesl tři zánovní pušky, vypůjčené na jednu noc. Přesně dle jeho plánu zafungovala jako další motivace konečně noční hon realizovat. Jedna zastávka u nyní-už-ex a na krku jim viděli dva haranti a auto. Druhá zastávka v Grand Restaurantu, a haranty měla na krku hospodská Kamila. S dětma to umí, holka, nebýt na šesti potratech, mohla jich už mít půltucet. To už se pomalu stmívalo.
"Já narozdíl od vás dvou na pár honech byl." komentoval Rudolf amatérské aktivity obou mlíčňáků, když se trojice za západu slunce chystala na výlet. Brát sebou skoro vybité baterky mu totiž přišlo stejně nesmyslné, jako cpát si do kapes nabité MP3 přehrávače pro případ nudy.
"Šak já taky." zareágoval vztahovačně H.
"Jo, ale já tam držel kulovnici. Tys držel jenom flašku."
H. pokrčil rameny. Rudolf pokračoval.
"Hlavní je se neožrat, jinak se tam postřílíme navzájem. Pamatuješ, co se loni stalo Vaškovi z Ústí?" významně Rudolf zamrkal, "Taky bacha na zbraně. Žádný, a tím kurva myslím ŽÁDNÝ, hraní si a míření jen tak z prdele jeden na druhýho. Nechci podobný kokotiny ani vidět!"
"Šak to víme, né? A taky nedržíme prst na spoušti, ale takhle podél," naznačil Pepa gesto nataženého ukazováčku naučené z nekonečného sledování Starcrossed, Černého jestřába sestřeleného a Call of Duty: Modern Warfare 2.
“Možná to víte, ale nikdy jste to nedělali. Nejste zvyklí na skutečnou práci a já si kurva nenechám ustřelit hlavu jenom kvůli tomu, že si spletete pažbu s laufem.“
“Mě je to fuk. Přečetl jsem si o honech něco na Wikip-“
“To jste kurva vy statní teoretici. Přečtu si manuál a jsem kurva hned expert.“
Honzátor přesně pochopil jeho narážku.
"Co nám porát závidíš, že se kurva snažíme vydělat jinak? Copak krademe? Lidi chtěj internet, já jim chci pomoct." obořil se H. do Rudolfa a nakládal kulovnice na korbu, "Za komančů jsi podnikat nemohl, tak tě to teď mrdá, viď?"
Rudolf málokdy pronesl něco k jejich obživě, ale když už mu H. přihrál, nemohl přijít o čest "Kdybyste aspoň dělali něco užitečnýho..."
"Náš net rozhodně pomohl víc lidem než nějaký tvoje rejpání v zemi." dodal pragmaticky H. Nejraději by se na Rudolfa vysral, ale věděl, že jeho knowhow i pušky jaksi budou potřebovat. Dodal „Mě je to fuk“ a mávl smířlivě rukou. Stejně tak Rudolf. Ani on by se v nočním dobrodružství neobešel bez dvojice dalších střelců, a říkat chlapům z jézeddé se mu nechtělo - prokecli by se před šéfem nejpozději druhý den ráno.
Pepa rozlomil ledy upomínkou, že tenhle výlet je "totálně jako ve Svérázu národního lovu."
"Až na ten chlast. Žádný chlast sebou nebereme, jasný?" dodal důrazně Rudolf.
Pepa i H. poslušně přikývli. O pět minut později si každý do hlubokých kapes u kalhot nasoukali po dvou lahváčích. Kvůli pitnému režimu.
Lhotka byla obklopena hned několika temnými hvozdy, ale největší z nich se rozkládal na jihu. Kralovec se jmenoval, ale místní mu sofistikovaně neřekli jinak než Kravinec.
“A teď se rozdělíme. Půjdeme každý padesát metrů od sebe a čas od času na sebe zahvízdáme. Nesmíme se navzájem ztratit, takže si kdyžtak zavolejte.“ radil jim Rudolf, když vystupoval z vozu.
“Hele, vole, kolik že toho vlastně ví o těhle lovech?“ zeptal se potichu a inteligentně Pepa.
“Rozhodně víc, než my dva. Já mu v tomhle zase věřím. Když byl malej, nic jinýho tu snad ani nedělali.“ Zašeptal Honzátor, když se vydávali každý do svého rastru. Nechtěl ho prudit tím, že si telefon nechal na věčně rozestlaném gauči, protože nechtěl vyzváněním plašit jeleny.
A tak postupně pomalu vykračovali, sledujíc horizont před sebou a čas od času i pískajíc. Akustika s orientací jsou ale nevěrné milenky, a tak dříve než se trojice nadála, jejich formace se rozpadla jako domeček z karet.
"Halo?! Kde kurva jste?" pronesl H. směsicí šepotu a křiku, když mu došlo, že vlastně už dlouho neslyšel žádné zvízdání. Jak tam tak stál s odjištěnou puškou v potemnělém lese, zářil mu na cestu jenom měsíční svit odrážející se od hustého kapradí. Co pár sekund se lyricky ozval nějaký představitel místní fauny, nelidským hučením připomínají psychologickou nadvládu přírody alespoň nad tímhle čtvrečním kilometrem.
Honzátor se najednou cítil sám. Nebyl to vyloženě pocit ztracení, protože kdyby šel kterýmkoliv směrem, do hodiny by dorazil do některé místní vísky. Možná by sice měl problém vysvětlovat všudypřítomným myslívcům, proč si vyrazil na procházu s puškou na rameni, ale ukecal už i horší průsery. Byl to ale dostatečný pocit odloučení, aby si uvědomoval, že je tu teď jen za sebe. Žádný signál telefonu, žádná pomoc stopaře. Jen on a les kolem. Bylo by snadné zapomenout na stohy účtů, pod kterýma se mu doma bortí stůl. Bylo by snadné zapomenout na posrané manželství a odcizené děti. Bylo by snadné zapomenout na byznis, který si to v posledních týdnech šinul do náruče pana Bankrota.
Jak krásné by bylo zůstat tady. Bez starostí. Jenom s kvérem a lovnou zvěří. Řešit dobrodružství starou, dobrou silou střelného prachu. Jako v nějaké episodě Starcrossed.
Z úvahy za úvahou se brzy unavil. Příhodně umístěný pařez mu nabídl vlídné posezení. Archetypální zvuk "tšk" a "cvak" mu jeho velkou samotu doplnily o čerstvý lahváč Zubru a zapálenou Red and Whitku. Omámen nikotinem a oxidem uhličitým se nechal unášet proudy fantazie. Kterýkoliv zvuk v dáli mohl být jeho konec. Skutečný a rychlý konec, ne jenom další nesplacený účet. To věčné odkládání konečné jeho podnikání bylo jako cestovat kyvadlovou šalinou pořád dokola. Z tmavého porostu se mohl vyloupnout medvěd a než by H. nabil kulovnici, rozsápal by ho na hadry. Co na tom, že tady medvědi už padesát let nejsou. Bylo by to totálně jako když Smithse a Brada přepadli zamaskovaní kashraci ve včerejší episodě. Byl by H. i přísahal, že támhle v lesích viděl typický pár rudých očí, a že už ho nepřátelé lidstva zaměřují plasmovými kanóny. Nevadilo mu to. Jeho ex a děti by určitě plakali, cítili by se provinile a vystrojili by mu pěkný pohřeb. H. se přímo ukájel vidinou toho, jak mu na funus dojdou stovky plačících lidí, kteří si navzájem budou říkat, jak to vlastně byl docela fajn kluk a že ho byla škoda. Že „Je mi to fuk“ sice říkal, ale doopravdy to tak nemyslel. Zemřel tam kdesi v lesích jako pravý hrdina, oběť věčného boje s přírodou. A že tam byl lovit? Asi byl po uši ve sračkách. Jo, to byl. A kdo vlastně tady v okolí není?
Jak tak jeho průjem vědomí střídal jednu iluzi za druhou, Honzátor se rozhodl to dělat se zavřenýma očima. Než se nadál, usnul v polosedu a splynul s lesní krajinou. Nelidské skřeky fauny doplňovalo jeho nelidské chrápání. H. s harmonii splynul s nočním lesem. Ve spánku ho navštívil plukovník Smith a šel mu v lovu pomoct svou P90. Z jelenů se vyklubali přeměnění kashraci a les se rozzářil v plamatických detonacích. Žádná z nich hrdiny samozřejmě nezasáhla, byť donutila Honzátora trochu si stříknout do nevypraných trenek. Naštěstí v sobě ale objevil schopnost létat a jednotku televizních hrdinů zachránil. Byl jimi oslavován jako bájný geroj, vážili si ho pro jeho suchý humor a klid pod palbou. Zbožňovali ho. Říkali mu, že všechny krachy jeho podnikatelské kariéry směřovaly jenom k tomuto bodu, kdy se vše v dobré obrátilo. Chtěli s ním spát a chtěli ho vytáhnout z téhle špíny malovesnice.
A pak si ho sto metru vzdálený Pepa spletl s pasoucím se jelenem. Pepa zdatně zamířil na svůj cíl a v jeho první střele se projevilo štěstí začátečníků. Potom už Honzátorovi nikdy nic nebylo fuk.
) ) prostě realita "all in one" s troškou té fikce:)