Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
Komentáře a konstruktivní kritika vítány Draci trochu jinak
Na pražskou čtvrť Dejvice svítilo raně letní Slunce. Do začátku prázdnin zbývalo už jen pár dní a tak většina školou povinných relaxovala. Mezi nimi i Petr Balner.
Právě se vracel ze školy, kde prožil několik nudných hodin. Byl moc rád, že tohle je poslední rok, který na téhle škole stráví. Hlavně proto, že tohle je poslední rok, kdy musí chodit do jedné školy s Michalem, svým otravným mladším bratrem, který strašně rád lezl k němu do třídy. Ten měl jít v září do šesté třídy. Už jen pár dní. Jen pár dní a budu volný.
Střední školu, kterou si vybral, zvolil proto, že tam podle všeho bylo nejlehčí učivo. A to to mu hlavně šlo. Nebavilo ho učení, nebavily ho knížky. Na druhou stranu ho nebavilo ani honit se jako debil za nějakým přihlouplým míčem a řvát u toho jak tur.
Zastavil se za výlohou prodejny s počítačovými hrami. To bylo něco pro něj. Rukou si prohrábl krátké hnědé vlasy a přemýšlel, jestli by mu rodiče nedali za vysvědčení nejnovější doplněk pro World of Warcraft.
Chvíli tam jen tak postával a přál si, aby uvnitř neměli právě polední pauzu. Což ovšem měli. S povzdechem si spočítal, že na všechny své vysněné hry si našetří nejdříve tak za deset let, pokud se bude hodně uskromňovat, načež se přestal týrat pohledem na výstavu nejlepších možných her, které byly k dispozici a frustrovaně vyrazil dál.
O chvíli později už sjížděl po pohyblivých schodech dolů do stanice metra. Čekalo ho několik zastávek, poté přestup na jinou linku, pár dalších zastávek a bude skoro doma.
Turniketem prostě prošel – necítil nejmenší potřebu kupovat si jízdenku, a ještě k tomu přestupní. Jak sjížděl čím dál hlouběji, uslyšel povědomé hučení. Doufal, že metro, které právě odjelo, nemířilo jeho směrem. Avšak doufal marně, jak se vzápětí ukázalo. Zahlédl jen konec posledního vagónu mizící v tunelu. Sakra! Tomu říkám smůla! Neměl jsem tak dlouho stát u krámu.
Procházel se po nástupišti sem a tam, přečetl si jako už posté všechny nápisy, které na nádraží byly. Pozoroval lidi, kteří přicházeli, aby se svezli stejným vlakem jako on. Dostal nepříjemné tušení, že v tuhle dobu bude metro kompletně obsazené, takže mu nezbyde nic než stará známá hra na sardinku v plechovce. V duchu se hořce zasmál, když si to pomyslel. V myšlenkách se následně přenesl ke svému počítači, který dostal předloni k Vánocům a kde měl nainstalovány své hry. Ještě štěstí, že brácha dostal vlastní, jinak bych ho zřejmě musel zabít.
Michal měl totiž neuvěřitelný talent rozbít vše, co se mu dostalo do rukou. A čím dražší a složitější na opravu přístroj byl, tím větší škodu nadělal. Petr si radši ani nepředstavoval, co by ten kluk dokázal s jeho počítačem.
Po několika značně pronuděných minutách, které mu připadaly jako celá věčnost, se opět ozval typický zvuk přijíždějícího vlaku. Pár vteřin nato dorazil do stanice.
Petrovy nejhorší noční můry se splnily. Dýchavičný stroj, na kterém už pro samá graffity nebylo možné rozeznat původní barvu a který se držel na kolech jen společnou silou vůle strojvůdce a všech cestujících, byl naplněn až k prasknutí.
Dveře se otevřely, avšak ze všech vagónů vystoupilo jen asi pět lidí. Petr zaúpěl a spolu s ostatními se snažil vmáčknout dovnitř, neberouce příliš ohledů na ty, kteří už tam byli.
Těsně před tím, než nastoupil do vlaku, ucítil na zátylku zvláštní pocit. Jako by ho někdo pozoroval. Rychle se otočil a uviděl, že se na něj dívá muž jedoucí po schodech dolů. Měl na sobě dobře padnoucí, nenápadný oblek světlé barvy a k tomu ladící kalhoty. Petr by ho tipoval na nějakého podnikatele, nejspíš.
Neměl čas nad tím moc hloubat, jelikož proud ho vtlačil dovnitř. Na ciizince, který na něj tak upřeně zíral, vzápětí zapomněl, jelikož uviděl prázdné sedadlo hned vedle sebe. Rychle se k němu protlačil, přičemž odstrčil nějakou starou babku, která se tam už už sápala. Starý lidi stejně nemám rád, pomyslel si, když zaslechl cosi o nevychované mládeži, kamže to ten svět spěje, to za našeho mládí nebývalo, a položil si tašku na klín.
„Ukončete prosím výstup a nástup, dveře se zavírají!“ rozlehlo se vlakem tak jako už tisíckrát.
Tuhle větu slyšel Petr častěji než cokoliv jiného, včetně pitomých hlášek z televizních reklam. Ale to bude nejspíš proto, že na televizi stejně nikdy moc nekoukal. Nedávali tam nic, co by stálo za to.
S naprostou většinou stojících lidí to trhlo, jelikož vlak se právě rozjel. Vzápětí už se vřítili do temného tunelu.
Petr se pohodlně opřel a zavřel oči. Nakonec to nedopadlo tak špatně.
Asi dvacet minut nato z vlaku vystupoval. Musel pár lidí odstrčit lokty, aby se mu podařilo dostat se ven.
Rychle prošel na druhé nástupiště, kam po pětiminutovém čekání dorazil jiný vlak. Tenhle vypadal podstatně lépe a taky byl podstatně méně zaplněný. K Petrově nehynoucí radosti tam bylo volných míst k sezení celkem dost.
Bohužel, do jeho vagónu přistoupila i nějaká mladá žena s kočárkem. No to snad ne! Snad se ten spratek… „Uááá! Uááá! Uááá!“ rozlehlo se celým vagónem. Petr si přitiskl ruce na uši. To byl tak strašný zvuk!
Snažně doufal, že ten řvoucí poděs na příští stanici vystoupí. Nestalo se tak. Petr byl sám v pokušení vystoupit a počkat si na další vlak, pak to ale zavrhl. Čekat se mu nechtělo, kromě toho to vydrží… nebo ne?
Další zastávka. Dítě se při trhnutí, vyvolaném zpomalením, rozbrečelo ještě víc přes veškerou snahu své matky o uklidnění. Avšak žena nejevila žádnou snahu se svým potomkem vystoupit a přestat s týráním nevinných cestujících.
Ač to Petr nepovažoval za možné, při dalším rozjezdu stroje se dítě rozbrečelo ještě víc. Teda jestli se tenhle nestane zpěvákem, tak už nikdo, pomyslel si Petr, když dítě vytáhlo svůj hlas do neuvěřitelných tónin.
Matka už pokus o ukonejšení dávno vzdala a teď jen apaticky houpala. Po čtyřech dalších zastávkách Petr s radostí vyskočil z vlaku. Matka s dítětem vystoupily taktéž. No to si snad ze mě dělají prdel!
Raději vyběhl schody nahoru a vyšel na ulici. Na vteřinku zůstal stát, oslněný slunečním světlem. Nadhodil si tašku na rameni a volným krokem vyrazil dál.
O ulici později s opovržením pohlédl na budovu knihovny, kolem níž procházel. Ze dveří zrovna vycházela nějaká žena. Byla to nakrátko ostříhaná blondýnka, asi kolem třicítky. To bylo vše, co Petr stačil zaregistrovat, než do něj vrazila. Zapotácel se a málem spadl na zem.
„Hej, dávejte pozor!“ vykřikl naštvaně. Už toho měl za celý den dost. Navíc bylo jasné, že do něj vrazila úmyslně. Místo očekávané omluvy a vysvětlení ho však čapla za ruku a vtáhla dovnitř.
„Co to děláte?“ zeptal se nechápavě Petr a pokusil se vytrhnout.
Ona však jen zasykla: „Mlč, pojď se mnou a hlavně nedělej scény!“
Petrovi se konečně podařilo uvolnit ruku.
„O co vám vůbec jde? Nejdřív do mě vrazíte a pak mě vtáhnete do knihovny!“
„Když půjdeš se mnou, možná se to i dozvíš.“
Petr se tedy podvolil. Chtěl zjistit, co po něm ta bláznivá ženská chce. Šel za ní dlouhými chodbami mezi regály plnými knih různého stáří i žánrů. Nakonec ukázala na jedny dveře.
„Tohle je moje kancelář. Pojď dovnitř.“
Petr se podíval, ale nikde neviděl žádný štítek se jménem. Kancelář sama vypadala jako normální kancelář. Velký hnědý psací stůl, na němž trůnil počítač, tiskárna, skener a psací potřeby, v jedné stěně bylo okno a pod ním kopírka, po stěnách stály vysoké police s regály plnými šanonů.
Jeho únoskyně zavřela dveře a pak je k Petrovu šoku zamkla. Pak přešla k oknu, z něhož se nejdříve podívala na všechny strany, než zatáhla tmavé závěsy tak, aby jimi nepronikala ani skulinka světla.
Pokynula Petrovi, aby se posadil do křesla před stolem. Ona sama si sedla k počítači a chvíli něco psala na klávesnici. Petrovi pomalu docházela trpělivost.
„Tak řeknete mi už konečně, co to všechno znamená?“
Ostře se na něj podívala. „Tak dobrá. Jmenuji se Tamara Vaskezová, pracuji tu jako knihovnice.“
„A co? To už verbujete lidi, aby chodili do knihovny takhle? Teda nic proti, ale já průkazku nechci. Chodit sem v žádném případě nebudu.“
„Budeš,“ odpověděla knihovnice a vyndala z šuplíku kartičku, kterou mu podala. Ke svému překvapení Petr zjistil, že je to průkazka do knihovny.
„Ale já ji nechci! Říkám vám, že vůbec nečtu!“
Tamara se zamračila. „Tak poslouchej, chlapče! Budeš sem chodit, je-li ti život milý! A já mám na starosti taky jiné věci, než ve dne v noci dohlížet na jednoho bláznivého mladého draka!“
Petr na ni vteřinku vykuleně koukal, než mu došlo, co řekla. Vzápětí se hurónsky rozesmál. O vteřinu později mu na tváři přistála pořádná facka. Překvapeně zamrkal. Knihovnice se nad ním tyčila jako bohyně pomsty. Párkrát se zhluboka nadechl.
„Fajn. Myslím,že jste si mě s někým spletla. Nemám šupinatou kůži, nechrlím oheň, nelétám. Z toho plyne, že drak být rozhodně nemůžu. Takže nashle,“ rozloučil se, vstal a chtěl jít ke dveřím. Udomil si však, že je zamčeno.
„Půjčila byste mi prosím klíč?“ požádal. Tamara zavrtěla hlavou.
„Ani náhodou, chlapče. Nevím sice, kde jsi přišel k těm nesmyslům s šupinatou kůží, ale to je teď vedlejší. Kdy jsi naposledy chrlil oheň?“
Petr už došel k závěru, že ta ženská je blázen. „No tak, nedělejte si ze mě srandu. Lidi přeci oheň nechrlí.“ Vzápětí mu na tváři přistála další facka.
„Kolikrát ti to mám ještě opakovat? Jsi drak, ne člověk! Takže ty jsi nikdy… dobrá. Tak nejdřív se musíme zbavit toho přetlaku. Ještě štěstí, že jsem si objednala nábytek z nehořlavého materiálu.“ Vzala z koutu hrst prachu. „Varuju tě – jestli mi zničíš šanony, osobně tě zabiju!“
S tímto posledním varováním mu hodila prach do tváře. Petr sice nebyl alergický, ale když ho zrníčka prachu zalechtala hluboko v nose, zhluboka se nadechl v instinktivní potřebě je dostat ven.
„Hep… čí!“ Z nosu mu vyrazila nejen zrníčka, ale taky dva obrovské plameny. Za dvě vteřiny bylo po všem. Petr šokovaně stál a zíral na propálený koberec. „Co to… jak jsem to…“ Tamaře téměř sršel oheň z očí.
„Musím ti to ZNOVU opakovat?“
„N-ne,“ odpověděl Petr.
„Dobrá. Snad konečně začneš poslouchat. Posaď se, ať můžeme pokračovat.“ Petr se tedy s nedůvěrou znovu posadil do křesla.
„Tak tedy, chápu to správně, že jsi o tom všem neměl ani tušení?“
„Ne, neměl,“ odpověděl Petr. Co chvíli si sahal na nos, aby se přesvědčil, jestli ho nemá spálený na uhel. Byl sice trošku horký, ale jina v pořádku, jak se zdálo.
„To je zlé,“ řekla Tamara. „Každopádně, jsi drak. Tady jsi viděl jasný důkaz.. Ovšem upozorňuji tě, aby ses nenechal ovlivnit tou hloupou lidskou představou o desetimetrových ještěrkách. Opravdu nevím, proč si vás tak představují. Křídla jsi nejspíš taky ještě nepoužil, že?“ Petr překvapeně zamrkal.
„Já nemám křídla.“ Tohle věděl docela dobře, koneckonců v zrcadle se viděl každý den.
„Myslela jsem, že tohle jsme si už vyjasnili. Sundej triko!“
„Cože?“ vyjekl Petr. Tohel už bylo i na něj moc.
„Povídám sundej triko!“ opakovala Tamara netrpělivě. Petr tedy shodil ze zad tašku a přetáhl si tričko přes hlavu.
„Otoč se!“ přikázala knihovnice. Petr to udělal. Slyšel, jak vrzla židle, na které předtím Tamara seděla. Vzápětí už byla za ním. Mávla mu rukou těsně za zády. Asi v půlce lopatky se zarazila. Ač to Petr nemohl vidět, potměšile se usmála. Sáhla zdánlivě do vzduchu a zatáhla.
„Jau!“ Petr pocítil bolest, asi jako by mu někdo nenadále prudce škubnul s rukou do nepřirozeného úhlu.
„Vzdušná křídla, jak jsem si myslela,“ řekla Tamara. Potom ruku sundala.
„Co prosím?“ zeptal se Petr.
„Vzdušná křídla,“ oznámila. „Vem si to tričko.“
Petr ho přes sebe rychle přehodil a znovu se posadil do křesla. Dával si však pozor, aby se neopřel.
„Draci můžou mít křídla z různých materiálů. Obvykle se ale rodí se vzdušnými. Ty jsou ze vzduchu.“
„To mi došlo,“ řekl Petr kysele.
„Fajn. Takže, křídla jsou nesmírně důležitá. Je v nich koncentrovaná většina dračí magie. Pokud o ně drak přijde, bývá to jeho konec. Můžeš si libovolně měnit jejich materiál. Doporučuji pro začátek začít s opeřenými a vyhnout se kovovým a hlavně plamenným, alespoň dokud se nenaučíš to ovládat.“
„Moment! To přece nejde! Ve fyzice nejsem sice nijak kovaný, ale vím, že nějaká věc prostě nemůže měnit formu. Tenhle plastový kelímek se nemůže zničeho nic stát papírovým.“
„Asi proto se tomu říká magie a ne fyzika,“ odsekla Tamara. „Teď tě ale musím varovat. Existuje jistá skupina lidí, kteř po dracích jdou. Snaží se vás zabít. A jelikož ty jsi nejspíš poslední drak na této planetě, půjdou po tobě. Ovládají magii, sice ne tolik jako draci, ale přeci jen dost na to, aby tě dokázali zabít.“
„Nemůžu být poslední. Co takhle moji rodiče?“ Tamara mávla rukou.
„To jsou obyčejní lidé. Nic extra.“
„Tak jaktože já jsem drak, co?“ Tamara pokrčila rameny.
„Taky nevím všechno.“
„To je mi novinka,“ ucedil Petr skrz zaťaté zuby.
„V kažédm případě draci mají ostřejší smysly než lidé. Dokážete taky vycítit nebezpečí.“
„Fajn. Mám ještě jednu otázku: odkud toho o dracích tolik víte? Silně pochybuji, že by to bylo v některé knize.“
„Jsem drabik.“
„Co prosím?“
„Drabik. Můj druh je s draky příbuzný, ovšem na rozdíl od našich bratranců nemáme tak silnou magii. Navíc nemůžeme chrlit oheň – to je dovednost, kterou ze všech druhů ovládají jen draci – a měnit materiál, z něhož jsou naše křídla. Na druhou stranu máme větší schopnost přizpůsobit se a lépe splynout s ostatními. Jsme mistry ve schovávání a maskování.“
„To je fakt bezva. Takže co teď?“
„Teď? Půjdeme si vypůjčit nějaké knihy, koneckonců musíš se začít vzdělávat. A neboj se. Draci i drabikové mají zvláštní druh paměti, který jim umožní zapamatovat si cokoliv, co už jednou viděli. Takže stačí, když se na stránku jen podíváš a budeš si obsah pamatovat už napořád.“
S těmi slovy roztáhla závěsy na okně, ještě jednou se pozorně podívala na všechny strany a pak odemkla dveře.
„Jdeme, mladý čtenáři,“ vyzvala ho.
Petr měl pocit, že ho dnes už nic nepřekvapí. Ovšem mýlil se. Tamara ho zavedla do nejzapadlejšího kouta knihovny. Tam mu vtiskla do náruče deset knih, z nichž nejtenčí měla dva tisíce stránek.
„Tohle do zítřka přečteš,“ přikázala mu, zatímco mu pomáhala dávat knihy do batohu a do igelitové tašky, kterou si přinesla z kanceláře.
„Do zítra? Zbláznila jste se?“
„Ne, nezbláznila. U přepážky se stavovat nemusíš, už jsem je do tvé složky zanesla. Jen tě varuji: zkus je pokecat jídlem nebo čímkoliv jiným, vytrhat stránky nebo je nějak poškodit a zabiju tě osobně! Jinak zítra tě tu čekám přesně v tuhle dobu.“
„Jasně,“ odpověděl Petr a urychleně z knihovny odešel. Obtěžkán knihami zamířil domů. Naštěstí to měl jen kousek.
Po deseti minutách chůze otvíral dveře od jejich domu. Petrovi a Michalovi rodiče měli malý, ale útulný rodinný domek. Díkybohu tam v tuhle dobu ještě nikdo nebyl, jelikož rodiče byli v práci až do večera. Z jednoho z pokojů v patře k němu dolehl randál. No dobrá, tak skoro nikdo.
Rozhodl se svého mladšího bratra ignorovat a zalezl si k sobě. Vyndal knihy z tašek a naházel je na stůl. No tak to je super. Jak si asi ta babizna představuje, že to do zejtřka přečtu?
Rozhodl se vyzkoušet, jestli má opravdu tak dobrou fotografickou paměť, jak říkala knihovnice.
Vzal namátkou do ruky jednu z knih (Historii křížových výprav), přičemž se mu udělalo zle už jen z pohledu na titul a s ne moc velkou nadějí ji otevřel na první stránce. Očima ji přejel odshora dolů. Pak knihu zavřel. Necítil vůbec nic divného. Jasně, byl to jen kec. Jak si má pro všechno na světě to všechno zapamatovat? Jak si má zapamatovat, že historie začala v roce 1253? Tak moment!
S nevěřícným pohledem na knihu zjistil, že je schopen vybavit si slovo od slova. „Tak tohle je neuvěřitelný,“ vydechl. Knihu znovu otevřel a začal rychle číst nově objeveným způsobem stránku po stránce. Během hodiny ho začala z neustálého otáčení stránek bolet ruka. Nepřestal však. Číst tímhle způsobem ho začalo bavit.
Druhý den po škole opět zamířil do knihovny. Tamara tam už čekala.
„Tak co, přečetl jsi to?“ zeptala se místo pozdravu.
„Ano,“ přikývl Petr.
„Alespoň něco,“ zabručela Tamara a stejně jako při jeho minulé návštěvě zatáhla závěsy a zamknula dveře.
„Dneska bych chtěla zjistit ještě jednu podstatnou věc,“ řekla, když se posadila. „A sice rozpětí tvých křídel.“
„Vždyť jste to mohla zjistit včera,“ namítl Petr. „Za moje… ehm… křídlo jste mě přece zatáhla.“ Tamaře se stáhlo obočí do tenké čárky.
„Používáš ty vůbec někdy mozek? Máš vzdušná křídla. A ta už z principu nejsou vidět. Proto dneska zkusíme změnit je třeba na opeřená. Jsou nejlehčí a nejsnazší na ovládání.“
„A proč je potřebujete vidět?“ zeptal se Petr.
„To jsi vážně tak natvrdlý?“ vyštěkla knihovnice. „Neříkala jsem snad včera, že skoro všechna dračí magie je koncentrována právě ve křídlech? Čím větší rozpětí, tím mocnější a silnější drak, to je snad jasné. Dalo by se to taky odhadnout podle výšky – mocnější draci jsou o poznání vyšší, ale v tomhle věku se to ještě neprojeví a já to potřebuju vědět hned. Tak vstaň a jdeme na to.“
Petr se trošku nervózně postavil. Trochu se bál. Přišlo mu, že pokud opravdu dokáže, že má křídla, bude muset to, co bláznivá knihovnice říkala, jako nepopiratelný fakt.
„Soustřeď se!“ zavrčela Tamara. „Zavři oči a mysli na peří. To pro začátek bude stačit. Představ si ho do všech detailů.“
Petr tedy udělal, co mu říkala. Pokusil se peří vybavit tak podrobně, jak to jen dokázal. Jemná, bílá pera jako z peřiny, nebo dlouhé letky dravých ptáků, vládců nebes…
Ani si nevšiml, že se s ním začalo něco dít. Dva útvary na jeho zádech se začaly pery obalovat. Zatím vypadaly jako dva užší válečky podél páteře. Tamara zatím pokračovala v přednášce.
„Draci tvého věku mají obvykle rozpětí kolem dvou metrů, což je zhruba polovina jejich konečné velikosti, dosažené zhruba někdy kolem třicátého roku života. Někteří velice nadaní a mocní draci mohou mít až tři metry. Rekord byl, myslím, tři a půl metru.“
Všimla si, že Petr už má křídla celá opeřená. To byla rychlost. Ještě jsem neviděla draka v jeho věku, který by dokázal tak rychle změnit svá křídla, zvlášť když to dělal poprvé.
„Otevři oči. Už jsi skončil.“
Petr to udělal. Najednou ho překvapila zvláštní váha na zádech. Měl co dělat, aby udržel rovnováhu.
„Teď je roztáhni,“ poručila Tamara a sáhla do šuplíku pro dlouhý krejčovský metr.
Petr se zkusil soustředit. Najednou dokázal vnímat křídla jako nedělitelnou součást svého těla. Součást, která tam vždycky byla, jen o ní nevěděl. Roztáhnout je mu nedělalo žádný problém.
Stál zády k Tamaře, což bylo její štěstí, protože si nevšiml jejího šokovaného a nevěřícného výrazu. To není možné. To přece nemůže být pravda. Tenhle kluk… Jak se to stalo? Jak se sem dostal? Rychle se vzpamatovala a přeměřila rozpětí. Sedm a půl metru! Neuvěřitelné!
Na pražskou čtvrť Dejvice svítilo raně letní Slunce. Do začátku prázdnin zbývalo už jen pár dní a tak většina školou povinných relaxovala. Mezi nimi i Petr Balner.
Právě se vracel ze školy, kde prožil několik nudných hodin. Byl moc rád, že tohle je poslední rok, který na téhle škole stráví. Hlavně proto, že tohle je poslední rok, kdy musí chodit do jedné školy s Michalem, svým otravným mladším bratrem, který strašně rád lezl k němu do třídy. Ten měl jít v září do šesté třídy. Už jen pár dní. Jen pár dní a budu volný.
Střední školu, kterou si vybral, zvolil proto, že tam podle všeho bylo nejlehčí učivo. A to to mu hlavně šlo. Nebavilo ho učení, nebavily ho knížky. Na druhou stranu ho nebavilo ani honit se jako debil za nějakým přihlouplým míčem a řvát u toho jak tur.
Zastavil se za výlohou prodejny s počítačovými hrami. To bylo něco pro něj. Rukou si prohrábl krátké hnědé vlasy a přemýšlel, jestli by mu rodiče nedali za vysvědčení nejnovější doplněk pro World of Warcraft.
Chvíli tam jen tak postával a přál si, aby uvnitř neměli právě polední pauzu. Což ovšem měli. S povzdechem si spočítal, že na všechny své vysněné hry si našetří nejdříve tak za deset let, pokud se bude hodně uskromňovat, načež se přestal týrat pohledem na výstavu nejlepších možných her, které byly k dispozici a frustrovaně vyrazil dál.
O chvíli později už sjížděl po pohyblivých schodech dolů do stanice metra. Čekalo ho několik zastávek, poté přestup na jinou linku, pár dalších zastávek a bude skoro doma.
Turniketem prostě prošel – necítil nejmenší potřebu kupovat si jízdenku, a ještě k tomu přestupní. Jak sjížděl čím dál hlouběji, uslyšel povědomé hučení. Doufal, že metro, které právě odjelo, nemířilo jeho směrem. Avšak doufal marně, jak se vzápětí ukázalo. Zahlédl jen konec posledního vagónu mizící v tunelu. Sakra! Tomu říkám smůla! Neměl jsem tak dlouho stát u krámu.
Procházel se po nástupišti sem a tam, přečetl si jako už posté všechny nápisy, které na nádraží byly. Pozoroval lidi, kteří přicházeli, aby se svezli stejným vlakem jako on. Dostal nepříjemné tušení, že v tuhle dobu bude metro kompletně obsazené, takže mu nezbyde nic než stará známá hra na sardinku v plechovce. V duchu se hořce zasmál, když si to pomyslel. V myšlenkách se následně přenesl ke svému počítači, který dostal předloni k Vánocům a kde měl nainstalovány své hry. Ještě štěstí, že brácha dostal vlastní, jinak bych ho zřejmě musel zabít.
Michal měl totiž neuvěřitelný talent rozbít vše, co se mu dostalo do rukou. A čím dražší a složitější na opravu přístroj byl, tím větší škodu nadělal. Petr si radši ani nepředstavoval, co by ten kluk dokázal s jeho počítačem.
Po několika značně pronuděných minutách, které mu připadaly jako celá věčnost, se opět ozval typický zvuk přijíždějícího vlaku. Pár vteřin nato dorazil do stanice.
Petrovy nejhorší noční můry se splnily. Dýchavičný stroj, na kterém už pro samá graffity nebylo možné rozeznat původní barvu a který se držel na kolech jen společnou silou vůle strojvůdce a všech cestujících, byl naplněn až k prasknutí.
Dveře se otevřely, avšak ze všech vagónů vystoupilo jen asi pět lidí. Petr zaúpěl a spolu s ostatními se snažil vmáčknout dovnitř, neberouce příliš ohledů na ty, kteří už tam byli.
Těsně před tím, než nastoupil do vlaku, ucítil na zátylku zvláštní pocit. Jako by ho někdo pozoroval. Rychle se otočil a uviděl, že se na něj dívá muž jedoucí po schodech dolů. Měl na sobě dobře padnoucí, nenápadný oblek světlé barvy a k tomu ladící kalhoty. Petr by ho tipoval na nějakého podnikatele, nejspíš.
Neměl čas nad tím moc hloubat, jelikož proud ho vtlačil dovnitř. Na ciizince, který na něj tak upřeně zíral, vzápětí zapomněl, jelikož uviděl prázdné sedadlo hned vedle sebe. Rychle se k němu protlačil, přičemž odstrčil nějakou starou babku, která se tam už už sápala. Starý lidi stejně nemám rád, pomyslel si, když zaslechl cosi o nevychované mládeži, kamže to ten svět spěje, to za našeho mládí nebývalo, a položil si tašku na klín.
„Ukončete prosím výstup a nástup, dveře se zavírají!“ rozlehlo se vlakem tak jako už tisíckrát.
Tuhle větu slyšel Petr častěji než cokoliv jiného, včetně pitomých hlášek z televizních reklam. Ale to bude nejspíš proto, že na televizi stejně nikdy moc nekoukal. Nedávali tam nic, co by stálo za to.
S naprostou většinou stojících lidí to trhlo, jelikož vlak se právě rozjel. Vzápětí už se vřítili do temného tunelu.
Petr se pohodlně opřel a zavřel oči. Nakonec to nedopadlo tak špatně.
Asi dvacet minut nato z vlaku vystupoval. Musel pár lidí odstrčit lokty, aby se mu podařilo dostat se ven.
Rychle prošel na druhé nástupiště, kam po pětiminutovém čekání dorazil jiný vlak. Tenhle vypadal podstatně lépe a taky byl podstatně méně zaplněný. K Petrově nehynoucí radosti tam bylo volných míst k sezení celkem dost.
Bohužel, do jeho vagónu přistoupila i nějaká mladá žena s kočárkem. No to snad ne! Snad se ten spratek… „Uááá! Uááá! Uááá!“ rozlehlo se celým vagónem. Petr si přitiskl ruce na uši. To byl tak strašný zvuk!
Snažně doufal, že ten řvoucí poděs na příští stanici vystoupí. Nestalo se tak. Petr byl sám v pokušení vystoupit a počkat si na další vlak, pak to ale zavrhl. Čekat se mu nechtělo, kromě toho to vydrží… nebo ne?
Další zastávka. Dítě se při trhnutí, vyvolaném zpomalením, rozbrečelo ještě víc přes veškerou snahu své matky o uklidnění. Avšak žena nejevila žádnou snahu se svým potomkem vystoupit a přestat s týráním nevinných cestujících.
Ač to Petr nepovažoval za možné, při dalším rozjezdu stroje se dítě rozbrečelo ještě víc. Teda jestli se tenhle nestane zpěvákem, tak už nikdo, pomyslel si Petr, když dítě vytáhlo svůj hlas do neuvěřitelných tónin.
Matka už pokus o ukonejšení dávno vzdala a teď jen apaticky houpala. Po čtyřech dalších zastávkách Petr s radostí vyskočil z vlaku. Matka s dítětem vystoupily taktéž. No to si snad ze mě dělají prdel!
Raději vyběhl schody nahoru a vyšel na ulici. Na vteřinku zůstal stát, oslněný slunečním světlem. Nadhodil si tašku na rameni a volným krokem vyrazil dál.
O ulici později s opovržením pohlédl na budovu knihovny, kolem níž procházel. Ze dveří zrovna vycházela nějaká žena. Byla to nakrátko ostříhaná blondýnka, asi kolem třicítky. To bylo vše, co Petr stačil zaregistrovat, než do něj vrazila. Zapotácel se a málem spadl na zem.
„Hej, dávejte pozor!“ vykřikl naštvaně. Už toho měl za celý den dost. Navíc bylo jasné, že do něj vrazila úmyslně. Místo očekávané omluvy a vysvětlení ho však čapla za ruku a vtáhla dovnitř.
„Co to děláte?“ zeptal se nechápavě Petr a pokusil se vytrhnout.
Ona však jen zasykla: „Mlč, pojď se mnou a hlavně nedělej scény!“
Petrovi se konečně podařilo uvolnit ruku.
„O co vám vůbec jde? Nejdřív do mě vrazíte a pak mě vtáhnete do knihovny!“
„Když půjdeš se mnou, možná se to i dozvíš.“
Petr se tedy podvolil. Chtěl zjistit, co po něm ta bláznivá ženská chce. Šel za ní dlouhými chodbami mezi regály plnými knih různého stáří i žánrů. Nakonec ukázala na jedny dveře.
„Tohle je moje kancelář. Pojď dovnitř.“
Petr se podíval, ale nikde neviděl žádný štítek se jménem. Kancelář sama vypadala jako normální kancelář. Velký hnědý psací stůl, na němž trůnil počítač, tiskárna, skener a psací potřeby, v jedné stěně bylo okno a pod ním kopírka, po stěnách stály vysoké police s regály plnými šanonů.
Jeho únoskyně zavřela dveře a pak je k Petrovu šoku zamkla. Pak přešla k oknu, z něhož se nejdříve podívala na všechny strany, než zatáhla tmavé závěsy tak, aby jimi nepronikala ani skulinka světla.
Pokynula Petrovi, aby se posadil do křesla před stolem. Ona sama si sedla k počítači a chvíli něco psala na klávesnici. Petrovi pomalu docházela trpělivost.
„Tak řeknete mi už konečně, co to všechno znamená?“
Ostře se na něj podívala. „Tak dobrá. Jmenuji se Tamara Vaskezová, pracuji tu jako knihovnice.“
„A co? To už verbujete lidi, aby chodili do knihovny takhle? Teda nic proti, ale já průkazku nechci. Chodit sem v žádném případě nebudu.“
„Budeš,“ odpověděla knihovnice a vyndala z šuplíku kartičku, kterou mu podala. Ke svému překvapení Petr zjistil, že je to průkazka do knihovny.
„Ale já ji nechci! Říkám vám, že vůbec nečtu!“
Tamara se zamračila. „Tak poslouchej, chlapče! Budeš sem chodit, je-li ti život milý! A já mám na starosti taky jiné věci, než ve dne v noci dohlížet na jednoho bláznivého mladého draka!“
Petr na ni vteřinku vykuleně koukal, než mu došlo, co řekla. Vzápětí se hurónsky rozesmál. O vteřinu později mu na tváři přistála pořádná facka. Překvapeně zamrkal. Knihovnice se nad ním tyčila jako bohyně pomsty. Párkrát se zhluboka nadechl.
„Fajn. Myslím,že jste si mě s někým spletla. Nemám šupinatou kůži, nechrlím oheň, nelétám. Z toho plyne, že drak být rozhodně nemůžu. Takže nashle,“ rozloučil se, vstal a chtěl jít ke dveřím. Udomil si však, že je zamčeno.
„Půjčila byste mi prosím klíč?“ požádal. Tamara zavrtěla hlavou.
„Ani náhodou, chlapče. Nevím sice, kde jsi přišel k těm nesmyslům s šupinatou kůží, ale to je teď vedlejší. Kdy jsi naposledy chrlil oheň?“
Petr už došel k závěru, že ta ženská je blázen. „No tak, nedělejte si ze mě srandu. Lidi přeci oheň nechrlí.“ Vzápětí mu na tváři přistála další facka.
„Kolikrát ti to mám ještě opakovat? Jsi drak, ne člověk! Takže ty jsi nikdy… dobrá. Tak nejdřív se musíme zbavit toho přetlaku. Ještě štěstí, že jsem si objednala nábytek z nehořlavého materiálu.“ Vzala z koutu hrst prachu. „Varuju tě – jestli mi zničíš šanony, osobně tě zabiju!“
S tímto posledním varováním mu hodila prach do tváře. Petr sice nebyl alergický, ale když ho zrníčka prachu zalechtala hluboko v nose, zhluboka se nadechl v instinktivní potřebě je dostat ven.
„Hep… čí!“ Z nosu mu vyrazila nejen zrníčka, ale taky dva obrovské plameny. Za dvě vteřiny bylo po všem. Petr šokovaně stál a zíral na propálený koberec. „Co to… jak jsem to…“ Tamaře téměř sršel oheň z očí.
„Musím ti to ZNOVU opakovat?“
„N-ne,“ odpověděl Petr.
„Dobrá. Snad konečně začneš poslouchat. Posaď se, ať můžeme pokračovat.“ Petr se tedy s nedůvěrou znovu posadil do křesla.
„Tak tedy, chápu to správně, že jsi o tom všem neměl ani tušení?“
„Ne, neměl,“ odpověděl Petr. Co chvíli si sahal na nos, aby se přesvědčil, jestli ho nemá spálený na uhel. Byl sice trošku horký, ale jina v pořádku, jak se zdálo.
„To je zlé,“ řekla Tamara. „Každopádně, jsi drak. Tady jsi viděl jasný důkaz.. Ovšem upozorňuji tě, aby ses nenechal ovlivnit tou hloupou lidskou představou o desetimetrových ještěrkách. Opravdu nevím, proč si vás tak představují. Křídla jsi nejspíš taky ještě nepoužil, že?“ Petr překvapeně zamrkal.
„Já nemám křídla.“ Tohle věděl docela dobře, koneckonců v zrcadle se viděl každý den.
„Myslela jsem, že tohle jsme si už vyjasnili. Sundej triko!“
„Cože?“ vyjekl Petr. Tohel už bylo i na něj moc.
„Povídám sundej triko!“ opakovala Tamara netrpělivě. Petr tedy shodil ze zad tašku a přetáhl si tričko přes hlavu.
„Otoč se!“ přikázala knihovnice. Petr to udělal. Slyšel, jak vrzla židle, na které předtím Tamara seděla. Vzápětí už byla za ním. Mávla mu rukou těsně za zády. Asi v půlce lopatky se zarazila. Ač to Petr nemohl vidět, potměšile se usmála. Sáhla zdánlivě do vzduchu a zatáhla.
„Jau!“ Petr pocítil bolest, asi jako by mu někdo nenadále prudce škubnul s rukou do nepřirozeného úhlu.
„Vzdušná křídla, jak jsem si myslela,“ řekla Tamara. Potom ruku sundala.
„Co prosím?“ zeptal se Petr.
„Vzdušná křídla,“ oznámila. „Vem si to tričko.“
Petr ho přes sebe rychle přehodil a znovu se posadil do křesla. Dával si však pozor, aby se neopřel.
„Draci můžou mít křídla z různých materiálů. Obvykle se ale rodí se vzdušnými. Ty jsou ze vzduchu.“
„To mi došlo,“ řekl Petr kysele.
„Fajn. Takže, křídla jsou nesmírně důležitá. Je v nich koncentrovaná většina dračí magie. Pokud o ně drak přijde, bývá to jeho konec. Můžeš si libovolně měnit jejich materiál. Doporučuji pro začátek začít s opeřenými a vyhnout se kovovým a hlavně plamenným, alespoň dokud se nenaučíš to ovládat.“
„Moment! To přece nejde! Ve fyzice nejsem sice nijak kovaný, ale vím, že nějaká věc prostě nemůže měnit formu. Tenhle plastový kelímek se nemůže zničeho nic stát papírovým.“
„Asi proto se tomu říká magie a ne fyzika,“ odsekla Tamara. „Teď tě ale musím varovat. Existuje jistá skupina lidí, kteř po dracích jdou. Snaží se vás zabít. A jelikož ty jsi nejspíš poslední drak na této planetě, půjdou po tobě. Ovládají magii, sice ne tolik jako draci, ale přeci jen dost na to, aby tě dokázali zabít.“
„Nemůžu být poslední. Co takhle moji rodiče?“ Tamara mávla rukou.
„To jsou obyčejní lidé. Nic extra.“
„Tak jaktože já jsem drak, co?“ Tamara pokrčila rameny.
„Taky nevím všechno.“
„To je mi novinka,“ ucedil Petr skrz zaťaté zuby.
„V kažédm případě draci mají ostřejší smysly než lidé. Dokážete taky vycítit nebezpečí.“
„Fajn. Mám ještě jednu otázku: odkud toho o dracích tolik víte? Silně pochybuji, že by to bylo v některé knize.“
„Jsem drabik.“
„Co prosím?“
„Drabik. Můj druh je s draky příbuzný, ovšem na rozdíl od našich bratranců nemáme tak silnou magii. Navíc nemůžeme chrlit oheň – to je dovednost, kterou ze všech druhů ovládají jen draci – a měnit materiál, z něhož jsou naše křídla. Na druhou stranu máme větší schopnost přizpůsobit se a lépe splynout s ostatními. Jsme mistry ve schovávání a maskování.“
„To je fakt bezva. Takže co teď?“
„Teď? Půjdeme si vypůjčit nějaké knihy, koneckonců musíš se začít vzdělávat. A neboj se. Draci i drabikové mají zvláštní druh paměti, který jim umožní zapamatovat si cokoliv, co už jednou viděli. Takže stačí, když se na stránku jen podíváš a budeš si obsah pamatovat už napořád.“
S těmi slovy roztáhla závěsy na okně, ještě jednou se pozorně podívala na všechny strany a pak odemkla dveře.
„Jdeme, mladý čtenáři,“ vyzvala ho.
Petr měl pocit, že ho dnes už nic nepřekvapí. Ovšem mýlil se. Tamara ho zavedla do nejzapadlejšího kouta knihovny. Tam mu vtiskla do náruče deset knih, z nichž nejtenčí měla dva tisíce stránek.
„Tohle do zítřka přečteš,“ přikázala mu, zatímco mu pomáhala dávat knihy do batohu a do igelitové tašky, kterou si přinesla z kanceláře.
„Do zítra? Zbláznila jste se?“
„Ne, nezbláznila. U přepážky se stavovat nemusíš, už jsem je do tvé složky zanesla. Jen tě varuji: zkus je pokecat jídlem nebo čímkoliv jiným, vytrhat stránky nebo je nějak poškodit a zabiju tě osobně! Jinak zítra tě tu čekám přesně v tuhle dobu.“
„Jasně,“ odpověděl Petr a urychleně z knihovny odešel. Obtěžkán knihami zamířil domů. Naštěstí to měl jen kousek.
Po deseti minutách chůze otvíral dveře od jejich domu. Petrovi a Michalovi rodiče měli malý, ale útulný rodinný domek. Díkybohu tam v tuhle dobu ještě nikdo nebyl, jelikož rodiče byli v práci až do večera. Z jednoho z pokojů v patře k němu dolehl randál. No dobrá, tak skoro nikdo.
Rozhodl se svého mladšího bratra ignorovat a zalezl si k sobě. Vyndal knihy z tašek a naházel je na stůl. No tak to je super. Jak si asi ta babizna představuje, že to do zejtřka přečtu?
Rozhodl se vyzkoušet, jestli má opravdu tak dobrou fotografickou paměť, jak říkala knihovnice.
Vzal namátkou do ruky jednu z knih (Historii křížových výprav), přičemž se mu udělalo zle už jen z pohledu na titul a s ne moc velkou nadějí ji otevřel na první stránce. Očima ji přejel odshora dolů. Pak knihu zavřel. Necítil vůbec nic divného. Jasně, byl to jen kec. Jak si má pro všechno na světě to všechno zapamatovat? Jak si má zapamatovat, že historie začala v roce 1253? Tak moment!
S nevěřícným pohledem na knihu zjistil, že je schopen vybavit si slovo od slova. „Tak tohle je neuvěřitelný,“ vydechl. Knihu znovu otevřel a začal rychle číst nově objeveným způsobem stránku po stránce. Během hodiny ho začala z neustálého otáčení stránek bolet ruka. Nepřestal však. Číst tímhle způsobem ho začalo bavit.
Druhý den po škole opět zamířil do knihovny. Tamara tam už čekala.
„Tak co, přečetl jsi to?“ zeptala se místo pozdravu.
„Ano,“ přikývl Petr.
„Alespoň něco,“ zabručela Tamara a stejně jako při jeho minulé návštěvě zatáhla závěsy a zamknula dveře.
„Dneska bych chtěla zjistit ještě jednu podstatnou věc,“ řekla, když se posadila. „A sice rozpětí tvých křídel.“
„Vždyť jste to mohla zjistit včera,“ namítl Petr. „Za moje… ehm… křídlo jste mě přece zatáhla.“ Tamaře se stáhlo obočí do tenké čárky.
„Používáš ty vůbec někdy mozek? Máš vzdušná křídla. A ta už z principu nejsou vidět. Proto dneska zkusíme změnit je třeba na opeřená. Jsou nejlehčí a nejsnazší na ovládání.“
„A proč je potřebujete vidět?“ zeptal se Petr.
„To jsi vážně tak natvrdlý?“ vyštěkla knihovnice. „Neříkala jsem snad včera, že skoro všechna dračí magie je koncentrována právě ve křídlech? Čím větší rozpětí, tím mocnější a silnější drak, to je snad jasné. Dalo by se to taky odhadnout podle výšky – mocnější draci jsou o poznání vyšší, ale v tomhle věku se to ještě neprojeví a já to potřebuju vědět hned. Tak vstaň a jdeme na to.“
Petr se trošku nervózně postavil. Trochu se bál. Přišlo mu, že pokud opravdu dokáže, že má křídla, bude muset to, co bláznivá knihovnice říkala, jako nepopiratelný fakt.
„Soustřeď se!“ zavrčela Tamara. „Zavři oči a mysli na peří. To pro začátek bude stačit. Představ si ho do všech detailů.“
Petr tedy udělal, co mu říkala. Pokusil se peří vybavit tak podrobně, jak to jen dokázal. Jemná, bílá pera jako z peřiny, nebo dlouhé letky dravých ptáků, vládců nebes…
Ani si nevšiml, že se s ním začalo něco dít. Dva útvary na jeho zádech se začaly pery obalovat. Zatím vypadaly jako dva užší válečky podél páteře. Tamara zatím pokračovala v přednášce.
„Draci tvého věku mají obvykle rozpětí kolem dvou metrů, což je zhruba polovina jejich konečné velikosti, dosažené zhruba někdy kolem třicátého roku života. Někteří velice nadaní a mocní draci mohou mít až tři metry. Rekord byl, myslím, tři a půl metru.“
Všimla si, že Petr už má křídla celá opeřená. To byla rychlost. Ještě jsem neviděla draka v jeho věku, který by dokázal tak rychle změnit svá křídla, zvlášť když to dělal poprvé.
„Otevři oči. Už jsi skončil.“
Petr to udělal. Najednou ho překvapila zvláštní váha na zádech. Měl co dělat, aby udržel rovnováhu.
„Teď je roztáhni,“ poručila Tamara a sáhla do šuplíku pro dlouhý krejčovský metr.
Petr se zkusil soustředit. Najednou dokázal vnímat křídla jako nedělitelnou součást svého těla. Součást, která tam vždycky byla, jen o ní nevěděl. Roztáhnout je mu nedělalo žádný problém.
Stál zády k Tamaře, což bylo její štěstí, protože si nevšiml jejího šokovaného a nevěřícného výrazu. To není možné. To přece nemůže být pravda. Tenhle kluk… Jak se to stalo? Jak se sem dostal? Rychle se vzpamatovala a přeměřila rozpětí. Sedm a půl metru! Neuvěřitelné!
jak se vlastně mění písmo? Vložené to je ve formátu Times New Roman velikost 12
tak teď už vážně pěkné počtení
, tohle byl spíš jen takový úvod.
