The Wraith's DreamDíl 1.: Země zaslíbená
2013, Kdesi na území bývalých Spojených států amerických
Bylo klasické podzimní ráno – teplota se nevyšplhala nad 9 °C, foukal mírný vítr a nad táborem uprostřed louky se vznášela mlha. Celý tábor spal klidným spánkem, tedy až na dva hlídkující vojáky. Všude panoval naprostý klid a ticho, bylo slyšet akorát hukot vody z nedaleké řeky a sem tam nějakého toho opeřence.
Náhle však to ticho prořízl bzučivý a táhlý zvuk motoru. Okamžitě byl celý tábor na nohou. Četa, kdysi vojáků, s těžkými kvéry připravena sejmout vše, co se jen pohne v obranných pozicích, civilisté krčící se v hlavním stanu.
„Vzůůůůům, vzůůůům, vzůůům, vzůůům,“ ozvaly se zvuky dalších čtyř stíhačů. Teď již nebylo pochyb, že o nich opravdu vědí. Nikdo si nenamlouval, že to může být jen průzkumná letka.
Improvizovaná vojenská četa měla připravené prsty na spouštích. Bývalí letci, mariňáci, policisté či členové úderných jednotek z bývalého SGC, všichni společně připraveni zabíjet.
Poslední přelet a všichni zaslechli už tak dobře známý zvuk materializace nákladu. Uprostřed tábora stála jednotka pravých, nefalšovaných Wraithů. Smršť kulek, snad ze všech stran, nenechala uniknout jediného Wraitha.
Wraithi dopadli mrtví na zem a po táboře se opět rozhostilo ticho. Tentokrát však neznělo tak příjemně jako ještě před pár minutami, mělo v sobě jakýsi hrůzný nádech, který děsil každého v táboře.
Mezi civilisty seděl poměrně klidný a vyrovnaný doktor. Jeho tvář, dříve do hladka oholená, dnes mírně zarostlá, vypadala ošlehána nemálem podobných situací, jako je tato. Dříve velmi zbabělý a neustále panikařící doktor si jen tak vyrovnaně seděl na lavičce, pohrával si, nikoliv se svým tabletem, ale se svou nabitou P90. Možná, že mu to stále ještě nedocházelo, možná to nebyl ochotný stále přijmout, ale před několika hodinami pravděpodobně přišel o jediné své přátele, které kdy měl. Při útěku ze silně poškozeného Daedala provedl transport pomocí asgardského paprsku, který se evidentně porouchal, neboť jeho a pravděpodobně i jeho kamarády vysadil úplně jinde, než kde měl. Jmenoval se Rodney, Rodney McKay.
Všichni věděli, že dlouhé ticho neznačí nic dobrého. Vojáci začali organizovat evakuaci. Každý, ať už voják, nebo civilista, si vzal zbraň a náboje, prostě kolik toho jen unesl. Nebyla sbalená ještě ani půlka tábora, ale darty již byly na cestě a tentokrát jich nebylo pět, ani deset. Třiceti členná letka, plně naložená Wraithskou pěchotou, která měla tábor sklidit. Rychle a beze ztrát. Nikdo v táboře to netušil.
„Vzůůůůůůůůůůům!“ Nad táborem se přehnala celá letka.
„Sakra, musíme si pospíšit! Vykašlete se na zbraně, musíme se dostat do lesa!“ snažil se major Williams křikem přehlušit řvoucí motory dartů.
„Pojďte za mnou! Tady, tady, tady!“ chopil se Rodney organizace útěku.
Civilisté se rozeběhli za Rodneym a vojáci je podpořili krycí palbou.
Stíhači se začali vracet. Proletěli nad napůl prázdným táborem. Několik mocných střel dopadlo na místo, kde ještě před pár vteřinami stával tábor. Následující exploze smetly všechny provizorní stany a uvolnily střepiny.
Několik civilistů a vojáků zůstalo ležet nehybně na zemi. Pár z nich, hlavně vojáků, se zvedlo, oklepalo a v bolestech se belhali k lesu. Ti rychlejší měli na několik málo sekund štěstí, ti pomalejší zemřeli rychlou a bezbolestnou smrtí při dalších explozích, které následovaly krátce po dalším přeletu stíhačů.
Čtyři stíhači proletěli, rozeseli smrt a chystali se na otočku. Mezitím zbylí stíhači materializovali pozemní jednotky.
Než to stihli stíhači otočit, aby nabrali zbytky lidí, zmizeli lidé v lese. Pozemní jednotky Wraithů jim však byly v patách. Williams přikázal zaujmout obranné pozice a pálit do Wraithů stoupajících za nimi do kopce. Wraithé padali po desítkách, ale nebylo to nic platné – stále jich přibývalo.
„Všichni utíkejte, co vám nohy stačí, musíme jim utéct!“ řval Williams. Civilisté se rozprchli do všech stran. Někteří běželi za Rodneym, jiní tam, kam je nohy zanesly.
Mezitím se stíhači otočili a začali pálit naslepo do lesa. Nejprve strefili několik svých hlídek, ale potom začali strefovat místa, kde probíhali civilisté a vojáci. Hotové peklo. Hořící stromy padaly a zraňovaly lidi i Wraithy.
Lidí ubývalo, Wraithé se tlačili ze všech stran. Major Williams doběhl Rodneyho.
„Musíme se dostat k řece! Při troše štěstí se jim ztratíme v proudu!“
Rodney nic neříkal, jen se celý uřícený a rozdýchaný podíval, teď již zdrceně, jako za starých časů, na majora a přikývl. Pomyšlení na to, že v devíti stupních, ani ne, bude muset skočit do vody, mu rozhodně dobře nedělalo.
Naposledy upravil D.Dušek dne 27.9.2010 11:28:43, celkově upraveno 1
Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
.
.
.
