The STARGATE CHRONICLES
1x01 Překvapení
První část
NIC. To slovo provázelo Carlaa celým životem, někdo by dokonce doufal, že to bylo první, co vypustil z úst. Pravda ale byla, že se ho naučil používat až mnohem později, jako ultimátní argument v konfliktech s otcem. Ovšem to bylo ještě v dobách, kdy si Carl naivně myslel, že přít se s ním má nějaký význam.
Jeho otec ve skutečnosti nebyl zase tak tvrdý, podle okolí to byl dokonce velmi veselý člověk a Carl by lhal, kdyby tvrdil, že ho neměl rád. Vždy stačila ale maličkost, aby se z vtipkujícího otce stal tyran. Kdo ví, možná to byl jen následek špatných vzpomínek na Vietnamskou válku, konejšívala Carla matka. Ale on se nedokázal přemoci a otcovo chování vždy odsuzoval. Sám se snažil být jiný, ale vzhledem k času, který spolu za ty roky strávili, to bylo nemožné. V mnohém si už navždy měli zůstat podobní.
Carl vždy toužil po otcově uznání, kterého se mu ale dostávalo pramálo. Tím spíš byl pro něj každý den, kdy za ním otec přišel a poplácal ho po ramenou, významný.
Bohužel, možná bohudík, jejich vztah naplno ztroskotal krátce po Carlových dvacátých narozeninách, kdy nebyl přijat na vysokou a začal pracovat v otcově dílně. Auta ale v tu dobu nebyla zrovna terčem Carlových zájmů, a jak měl ve zvyku, dával to patřičně najevo. Pohár otcovy trpělivosti rychle přetekl a postaral se, aby byl dům synovy peklem. Carl se to rozhodl vyřešit jednou provždy, když zmizel, aniž by se rozloučil. Teprve za pár měsíců dal po sestře vědět o svém úmyslu nastoupit k Námořní pěchotě. Snad jen další pokus, jak dát otci důvod, aby mohl být na svého kluka hrdý. Důležité ale bylo, že svůj záměr Carl uskutečnil.
Dostalo se mu toho, o čem s ní lecjaký chlapec. Avšak rychle poznal, že realita není tak růžová jako v nevinné dětské představivosti. Musel tvrdě zabrat. On, který se celé roky flákal a nebyl zvyklý poslouchat něčí příkazy. I přesto, nebo právě proto, prošel základním výcvikem a krátce na to už byl vržen do opravdové akce, v pekle zvaném Afghánistán. Tři roky tam člověka hodně změní. Z chlapců udělají muže a z mužů mariňáky, jak jim to rád říkával seržant Boxley.
Po návratu domů si mladičký svobodník Hemingway myslel, že ho čeká pár týdnů pokojného odpočinku, místo toho byl navrhnut jako pomocný personál na hlavním stanovišti NORADu, hluboko pod Cheyenskou horou. Namísto nudné práce hlídače jej ale čekal další šok: seznámení s programem Stargate. To už byl druhý bod na pořadníku splněných dětských snů.
Po absolvování zvláštního výcviku byl povýšen na desátníka a nejdřív umístěn k podpůrným jednotkám, kde si ho ale nějakým způsobem všiml kapitán Clark Nevin, velitel SG-17, a z Carlovi neznámých důvodů si jej vybral do svého týmu. Nikdy se vlastně nezeptal proč a ani to neplánoval. Ne kvůli špatným zkušenostem z dětství, ale prostě proto, že byl s jeho rozhodnutím spokojený a pravda dokázala být někdy opravdu krutá.
SEDMNÁCTKA byl záchranný tým USMC, složený převážně z bývalých členů průzkumných jednotek, operujících na Blízkém východě. Jen samotný kapitán byl trochu jiná liga – speciální síly. Měl za sebou několik válek, které z něj udělaly chlapa na správném místě. Ne mariňáka, o jakých mluvil seržant Boxley, ale Mariňáka s velkým M. Mezi svými muži byl respektovaný a i nadřízení mu projevovali jakýsi druh úcty. Velení SG-17 měla být jeho poslední štace před odchodem do penze, kterou si chtěl náležitě užít po boku svých dcer kdesi doma v Kansasu.
A že to byla klidná štace. Týmy jako jeho se totiž nedostanou mimo Zemi tak často, jak by chtěli a to zvlášť v poslední době, kdy byly všechny velké hrozby zažehnány a SG-1, která na sebe v minulosti přitahovala nejvíce problémů, vyžadujících asistenci ‚záchranářů‘, se rozpadla. Carl si možná fungování v SGC představoval úplně jinak, ale i tak se mu těch pár týdnů, co tu strávil, zdálo nezvykle klidných. Co slyšel, tak všechny důležité operace se řídily z Pentagonu a z můstků vesmírných lodí. Frontové týmy byly delší dobu rozptýlené kdesi po galaxii a oči všech se upíraly ke galaxii Pegasus, kde zuřila nekončící válka s Wraithy. Na samotné základně tak zůstávalo jen málo týmů, z nichž asi jen Sedmnáctka byla schopná okamžitého nasazení.
Taková Desítka na tom byla podstatně hůř. Podle zpráv přišla o oba své velící důstojníky během mise na planetě, která byla místem obchodu dvou velkých zločineckých frakcí. Vyvázly dvě osoby: doktorka Anne Lesterová a poručík Tara Hanigenová. Ty zrovna seděly v kantýně, pár metrů od Carlova stolu, a vypadaly dosti sklesle. Carl už asi deset minut dloubal vidličkou do svého salátu a přemýšlel, jak nejlíp nabídnout Hanigenové rámě útěchy. Nic ho nenapadalo, už proto, že ona byla důstojník od Letectva a on jen ubohý desátník, co sem přišel odkudsi z hor.
Ze zamyšlení ho konečně vytrhl kolega s týmu – seržant Casper Gorham. Oproti jiným seržantům to byl hodně přátelský člověk a Carla bral skoro jako bratra, i když se znali sotva pět týdnů.
„Na co tak koukáš?“ Casper do něj šťouchnul loktem, posadil se naproti a zablokoval tak Carlovi výhled na obě dámy. Místo toho se teď mohl kochat pohledem na seržantův tác, který byl plný jídla. A že v případě Caspera byl plný ten správný výraz.
„Na… nic.“ Carl sklopil zrak, podíval se na svůj salát a uvědomil si, že vlastně už na něj němá ani chuť. Snažil se přitom nedívat kolegovi za záda. Casper byl ale mazaný, aby zpozoroval, odkud vane vítr. Ohlédnul se a vycenil bílé zuby do svého typicky přidrzlého úsměvu.
„Jo takhle… ty se nezdáš, Štěně!“ strčil si do pusy pořádnou lžíci bramborové kaše, přitom se ale stále usmíval a vypadal tak trochu jako hyena, žvýkající maso své kořisti. Carl si v tu chvíli připadal jako ta kořist.
„Co? Ne… ne! Ani náhodou!“
Casper polknul. „Ale klídek… tady jsem se rozkoukával, když jsem přišel sem.“ Odmlčel se, aby si mohl nabrat pořádnou lžíci kukuřice. „A víš, na co jsem přišel?“ naklonil se blíž ke Carlovi. „Berta vážně není ta pravá.“ Hodil pohledem na obtloustlou postarší kuchařku, postávající za pultem. Oba vyprskli smíchy a přitáhli tak na sebe pozornost všech v místnosti. Pozorovala je i Hanigenová. Carl si toho samozřejmě nemohl nevšimnout, a ač prskal na všechny strany, dokázal ze sebe dostat aspoň: „Pardon!“
„Jasný…“ zasmála se a dál si jich nevšímala. Carlovi zněl její hlas v hlavě ještě nějakou tu chvíli.
„Měl bys to do sebe kopnout, za chvíli máme briefing.“ Řekl Casper, jakmile se oba zklidnili. Zdálo se to neuvěřitelné, ale svou původně obrovskou porci už pomalu dojídal a teď mlsně pozoroval Carlův salát.
„To je dobrý.“ Odsunul misku. „Nemám hlad.“ Jeho přítel to bral asi jako znamení, protože jí vzal a položil na svůj tác. Za tu krátkou dobu, co tu Carl byl, nechápal, jak toho může do sebe Casper tolik házet, aniž by mu neexplodoval žaludek. Nebo implodoval?
„Že o ničem nevím.“ hlesnul po chvilce Carl.
„Hm?“
„O briefingu.“ Vysvětlil.
„Jo tohle… no já se to dozvěděl sotva před deseti minutama.“ Casper musel na chvíli popadnout druhý dech, než se pustil do salátu. „Nějací pošuci od Letectva se určitě dostali do maléru a tak musí bejt všechno honem honem… na to si zvykneš.“
„Aha.“ Tak to vypadalo na Carlův křest ohněm. Krev mu začala nedočkavostí pumpovat v žilách, což Casper rychle zpozoroval, hodil do sebe poslední porci snad i s vidličkou a oba zamířili pryč s jídelny. Carl ještě stihnul zahlédnout, jak je Hanigenová s doktorkou Lesterovou pozorují a něčemu se přitom chichotají.
NADPORUČÍK ABRAMS SEDĚL v zasedačce a pohrával si s propiskou, kterou našel kdesi pod stolem. Pozoroval přitom kapitána Nevina cosi probírajícího s generálem Landrym v jeho kanceláři. Nadporučík nevypadal, že by ho nezajímalo co vlastně, ale věděl, že se to určitě brzy dozví. Samozřejmě jej ale poněkud štvalo, že jako budoucí velitel Sedmnáctky tam nemůže být s nimi.
Dveře se náhle otevřely a do místnosti vpadli zbylí dva členové týmu. Nevypadali zrovna nadšeně, když ho tam spatřili. Neměli Abramse rádi a on jim to nevyčítal, vždyť tyhle pocity byly vzájemné.
„Nadporučíku… pane.“ Nováček, desátník Hemingway, se postavil do pozoru, přesně jak jej učili. Proti tomuhle mláděti toho Abrams ani moc neměl. Snažil se poslouchat rozkazy, a ač mu místy projevoval jen minimální respekt, pořád na tom byl s morálkou lépe než seržant Gorham, který teď dokonce ani nepozdravil. Tomu to nadporučík náležitě oplácel, když jej oslovoval ‚ Constantine‘ – tj. jeho křestním jménem. U ostatních to byl možná Casper, ale pro Neila Abramse to platilo jen v boji.
Kývl někam jejich směrem. „Pohov.“ Desátník už si chtěl sednout, ale Gorham ho zarazil. Věděl, že takhle to Abrams dělával často. Přece nedal nikomu svolení se posadit.
Do zasedačky se vrátil kapitán, následován generálem. Všichni se postavili do pozoru a Abrams si pomyslel, jak si oba vojáci museli pořádně oddechnout.
„Pohov, pánové.“ Řekl generál a rozhodil po stole čtyři složky s logem SGC. „Posaďte se.“ Dodal.
Nevin poplácal Hemingwaye po zádech a seržantovi kývnul na pozdrav. Abramsovi ovšem nevěnoval jediný pohled. Ani tomu se ale nadporučík nedivil. Moc dobře věděl, že ho velitel nemá rád.
CARL SE SPOKOJENĚ ROZVALIL v křesle vedle Caspera, ignorujíc znechucené pohledy nadporučíka Abramse. Přisunul si nejbližší spis a pořádně se začetl. To, co tam bylo napsáno, mu vyrazilo dech, a určitě nebyl sám. Nebyla to jen jedna z těch misí, o kterých vyprávěl Casper. Takových, ve kterých se vydávají zachránit zadky partě rádoby průzkumníků. To ani v nejmenším.
„Je…“ soukal ze sebe. „Je tohle pravda, pane?“ hloupá otázka, ale prostě se musel zeptat. Kapitán to naštěstí chápal – odpověděl mu úsměvem. To už se ale ke slovu dostal generál Landry:
„Ano, je, desátníku. Vypadá to, že v téhle galaxii začíná být pořádně horko.“ Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval. „Dnes okolo šesté ráno uprchl bránou na Zemi syn jednoho z významných jaffských generálů. Byl těžce raněn, ale s pomocí tretoninu se nám ho podařilo stabilizovat a dostat z něj nějaké informace.“
Na generálovu řeč navázal kapitán Nevin, který byl patrně s celou situací dokonale obeznámen. „Uvnitř Jaffské republiky už nějakou dobu zuří boj o moc mezi demokraty a radikální vojenskou opozicí, vedenou mužem jménem Lok´nar.“
„Co jsme se dozvěděli…“ ujal se slova opět generál. „Lok´nar pozval na Chulak nejvýznamnější radní, pod záminkou pokojného řešení téhle malé války. Ve skutečnosti to ale byla past. Zajal je a pravděpodobně se teď pokusí vydírat zbytek Rady.“
Carla napadlo, jak mohli tomu Lok´narovi tak snadno naletět. Vždyť to musela být jasná past! Viděli snad za tím i něco jiného? Nebo jsou prostě Jaffové od lidí tak odlišní?
„Takže tam půjdem a osvobodíme rukojmí dřív, než bude zle.“ Vložil se do hovoru Casper a generál přikývl.
„Budete muset být rychlí a tiší.“ Ostatně jako vždy. „Snažte se vzbudit co nejmíň pozornosti. Touhle dobou se na Chulaku stmívá, takže budete mít značnou výhodu.“
„Promiňte, generále, že se do toho vkládám, ale…“ ke slovu se přihlásil Abrams. „Jak víme, že je tam stále drží? Co když se dávno přesunuli na loď nebo na bezpečnější základnu?“
„To nevíme, nadporučíku.“ Odpověď přišla od Nevina. „Ale budeme to muset risknout. Generál mě upozornil, že tato mise by mohla být důležitá pro zlepšení našich vztahů s Jaffy.“
„Rozumím, pane.“ Ale Abrams nebyl sám, kdo měl obavy. Výjimečně je s ním sdílel i Casper, jen mladý desátník byl do akce celý „hr“.
„Republika není v poslední době zrovna naším spojencem.“ Přitakal Landry. „A proto si ani generál O´Neill nepřeje, aby o tom byli informování dřív, než bude po všem.“ Místností se rozléhalo bručivé „hm“.
„Musíme vyrazit co nejdříve.“ Přerušil ticho opět kapitán. „Prostor okolo brány nám zabezpečí plyn…“
„Plyn, pane?“ přerušil ho Carl. „Není to trochu… radikální?“
„Taky jim tam můžem hodit pár granátů, Hemingwayi.“ Pootočil očima Abrams.
„Nadporučík má pravdu, desátníku. V téhle situaci je to nejlepší možné řešení.“ Carlovi nezbývalo, než souhlasit. Když to tvrdil kapitán Nevin, musela to být pravda. I když sám volil raději konvenčnější metody.
Kapitán pokračoval. „Takže… pak přijde na řadu tým seržanta Behrense. Vyčistí údolí a převlečeni za Jaffy nahradí stráž u brány. Hned poté se tam přesuneme my.“ Vytáhnul ze složky mapu blízkého okolí na Chulaku. „Tohle je asi tři roky starý plán města. Od brány je vzdáleno něco přes míli a půl. Lesem, kterým se k němu dostaneme my, jen míli. Tady…“ ukázal na zvýrazněný bod. „Se nachází vstup do kanalizace, kterým se proplížíme až do samotné pevnosti. V těch místech nás ještě budou krýt dva z podpory, ale uvnitř už to bude na nás.“
Při slovech „kanalizace“ ohrnul nadporučík nos. Nejspíš si ani nechtěl představit, jak musí vypadat taková starověká stoka. „Pěkný…“ prohodil tiše.
„Tam musíte být obzvlášť opatrní.“ Vmísil se do věci generál. „Nevíme co na vás čeká.“
Kapitán přikývl. „Budeme se muset rozdělit, abychom zjistili, kde drží radní. Jakmile je budeme mít, zpátky by to měla být hračka.“
Casper se musel ozvat. „Počkat, pane! To s náma posílají jen jeden podpůrný tým? Totiž…“ pohlédnul na Landryho. „Nic ve zlém, generále, ale s pár lidmi navíc byste se nepředal.“
„Gorhame!“ okřiknul ho Abrams, ale vlastně si myslel úplně to samé.
„Víc vám bohužel k dispozici dát nemůžu.“ Řekl omluvně generál a šlo poznat, že seržantovo rozhořčení plně chápe.
„Musíme to zvládnout s tím, co máme, seržante. Navíc, čím víc lidí, tím víc problémů.“ Vysvětloval kapitán, ale Casperovi to zjevně nestačilo.
„Nemluvím o celém týmu… ale o dvou třech mužích. Nerad mívám záda takhle nehlídaná, pane!“
„Jasně, seržante… ale bude vám muset stačit ta tuna C-4ky, co sebou potáhnou Behrensovi chlapi.“ To už byla jiná. To už se Casperovi více než zamlouvalo.
„Rozumím, pane.“ S hyením výrazem ve tváří zasalutoval. Nadporučík ho jen pozoroval těma svýma znechucenýma očima.
Kapitán vstal a začal sesbírávat spisy. „Všechno důležité už víte. Máte půl hodiny, abyste si vyřídili, co potřebujete, a v 15:10 vás chci všechny vidět ve zbrojnici. Je to jasné?“
„Pane, ano, pane!“ zaburácelo. Generál to vše pozoroval s hrdým úsměvem.
„Hodně štěstí, Sedmnáctko.“ Popřál, zavelel rozchod a zmizel ve dveřích své kanceláře.
CASPER SI UPÍNAL SUMKY na vestě, zvesela přitom pozoroval nemotorné Carlovo počínání s nastavením helmy a musel uznat, že je to strašné nemehlo. Nechápal, jak tenhle kluk mohl přežít skoro tři roky v Afghánistánu, s tím co vyváděl, to prostě nebylo možné. Casper z toho tak trochu obviňoval vyšší síly a uvažoval, jestli skutečně na celé té věci s Bohem, o kterém slýchával v dětství tolik pěkných historek, něco nebude. Ne že by Carl nebyl šikovný kluk, když se snažil, ale prostě mu stačila chvilka nepozornosti a už se támhle něco rozbilo, támhle něco zajiskřilo, támhle bouchla atomová elektrárna… Přes to všechno měl ale toho kluka rád. Skutečně si rozuměli a připadal si tak trochu jako jeho starší brácha, zvlášť když mu vysvětloval, jak nejlépe naštvat Abramse. K jeho smůle byl na to, aby jeho rady ozkoušel v praxi, Carl příliš velký srab. Škoda, za takové věci by totiž Casper klidně rozdával metál.
Nesnášel nadporučíka a vůbec se tím netajil, ani před ním. Svou rebelii dával na jevo kdykoliv, kdekoliv a opravdu velmi rád. Už ani nevěděl, jak to začalo. Prostě měl Abramse za bezcharakterní svini, co by svůj tým nejraději nechala na nějaké pěkné, dinosaury přeplněné planetě. Už jen to jak Caspera neustále oslovoval „Constantine“. Nesnášel to jméno, kterému dali jeho strašně pobožní rodiče!
Stačila informace, že nadporučík delší dobu pracoval na velitelství Homeworld Security a Casper si byl jistý, že zkrátka musí být špehem IOA. Měl dokonce za to, že kapitán si to myslí taky a schválně nedává svému zástupci tolik prostoru, jakého by měl v jiných týmech určitě dost.
Zrovna teď se ho raději snažil dostat z hlavy a tak se porozhlédl po zbrojnici, kdo by se tak mohl stát objektem jeho krátkodobého zájmu. Kousek dál od něj seděli dva členové podpůrného týmu v plné polní a něčemu se smáli. Jejich kolegové se v tu chvíli o několik místností dál, ve skladišti mimozemského vybavení, navlékali do jaffského brnění a Casper si přál, aby si je ve tmě nepopletl se skutečnými strážemi. Doufal, že snad ani nedojde k situaci, při které by měl tu možnost. Cesta zpátky k bráně bude určitě nebezpečnější, než cesta k pevnosti. Tihle dva hoši budou muset odlákat pozornost, což znamená spoustu stráží. O ty už se snad ale postará slečna C, prozatím s klidem odpočívající.
CARLOVI SE KONEČNĚ PODAŘILO nastavit helmu tak, aby neškrtila, když se u dveří napřímil kapitán a zavolal si celý tým k sobě.
„Tak jak jsme na tom, Sedmnáctko?“ otcovsky se usmál na zjevně nervózního Carla, který přešlapoval z místa na místo a pohrával si přitom se svou útočnou puškou. Nebylo divu, že měl před svou první misí trému. Kapitán jí měl kdysi taky a někdy ho to chytne i dnes. Některé, jako třeba nadporučíka Abramse, to nepustilo do teď.
„Připraveni jako nikdy, pane!“ zajásal blonďatý seržant a zastrčil si do vesty poslední zásobník. Seržant Behrens, velitel podpůrného týmu, se jen zasmál:
„Hlavně to s tím nadšením nepřežeň, Caspere. Nezapomeň, kdo by tě pak musel vytahovat ze sraček.“
„Klídek, Ernie.“ Casper mávnul rukou. „Do těch se dostanu tak či tak… lezu přece do kanálu, pamatuješ?“
Kapitán to celé nadšeně pozoroval. Byl toho názoru, že malé odlehčení situace před misí vůbec nezaškodí, ba naopak. Ale nic se nesmí přehánět, pomyslel si, když uslyšel, že se hvězdná brána dostala do pohybu. Za chvíli to vypukne.
„Ok, slyšíte to?“ pohodil hlavou. „To je znamení pro vás, Behrensi. Nebo spíš pro ty dva rytíře.“ Jen co to dořekl, objevili se na chodbě dva jaffští ozbrojenci. Převlek to byl dokonalý a sám Behrens, který oba velmi dobře znal, by jim i uvěřil, že jsou skuteční Jaffové. Ovšem nebýt těch odfláklých tetování na čele, která snad ani nebyla původní. A jak znal svobodníka Stantona, určitě to byly opravdu trefné poznámky k pozadí Jaffovy mámy v nějakém cizím písmu, které se naučil během své téměř roční cesty po orientu. Každopádně se ho nesměl zapomenout zeptat.
„Krutý.“ Casper zvedl palec nahoru. Přitom nemohl nepostřehnout, jak mu Abrams věnoval svůj typicky buldočí pohled. Bylo jasné, že nesdílel kapitánův názor ohledně odlehčování situace.
Kapitán Nevin naposledy zopakoval cíle mise a samozřejmě se nezapomněl zmínit o její důležitosti. Někomu se to možná zdálo otravné, ale on prostě chtěl mít jistotu, že si to jeho muži uvědomují.
„Ehm… pane.“ Ozval se svobodník Stanton, pohrávajíc si se svou tyčovou zbraní. „Co když nás… teda je, přijde někdo vystřídat? Co potom?“
„Pokusíte se jich zbavit tím nejtišším způsobem! Než se dostaneme z pevnosti, nemůžeme si dovolit žádnou zvýšenou pozornost.“ Odpověděl velitel a oba Jaffové přikývli. „K tomu vám skvěle poslouží tohle.“ Ukázal na Zat‘nak‘tel upevněný na jejich předloktí. V tutéž chvíli se otevřela brána. „Jděte na to, pánové.“ Kapitán poplácal Stantona po rameni. On i jeho kolega vzorově zasalutovali a vydali se dál chodbou, směrem k bráně. O chvíli později je následovala druhá polovina týmu, seržant Behrens a desátník Dwight. Teď už se mohl velitel věnovat pouze svému týmu.
„Poslouchejte. Nebudu vám připomínat, jak je tenhle úkol důležitý. Prostě to tam neposerte.“ Dlouhé pohledy věnoval hlavně Hemingwayovi a Abramsovi. „A snažte se nevykecávat.“ Pohled na Gorhama, který dělal jakoby nic.
Nastalo ticho, při kterém nikdo ani nedutal. Dokonce i Carlovy projevy nervozity se na chvíli nějak zapomněly. „Dobře, pojďme těm potetovanejm parchantům ukázat, jak se to dělá u maríny!“
Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
Oním týmem je SG-17 (ale děj se zdaleka nebude točit jen kolem nich), malá záchranná jednotka. Děj prvního dílu jsem na poslední chvíli posunul dál do minulosti, než bylo původně plánováno. Konkrétně asi měsíc po epizodě SGA - 5x11, The Lost Tribe (tj. třetí čtvrtletí roku 2008). Vše, co se odehrálo po tomto dílu, neberu v potaz. Stejně tak události SGU (ovšem z SGU si beru dost!). 
Nevím co říct... snad jen, díky. 