Vyprávění o Anticích - Díl I. Počátky Terry, část I.

Ahoj. Už jsem sem před pár lety několikrát zavítal, ale rozhodl jsem se si tu trošku "obnovit jméno". Tak snad vám nevadí, že hned začnu kratší povídkou, která si myslím je o dost kvalitnější než to, co jsem sem dával dřív. No, minimálně je na ní poznat, že jsem o nějakej ten pátek starší
Tož hezký počtení přeju

Epizoda I – Počátky Terry, část I.

Kolem jedné hvězdy obíhající střed galaxie zhruba napůl cesty na její okraj, tedy asi ve vzdálenosti 25 000 světelných let, se potulovalo už dlouhé roky osm planet se spoustou planetek, komet a dalšího materiálu. Třetí planeta od hvězdy se značně lišila od ostatních, jako jediná měla atmosféru složenou převážně z dusíku, poté z vody, kyslíku a ostatních prvků. Na povrchu se rozprostíraly velké modré oceány dosahující hloubek až deseti kilometrů, ne-li víc, a naproti tomu se do výšky na pevnině tyčily hory jak čtyřtisícové, tak i šesti, sedmi, ba dokonce osmitisícové.
Na oběžné dráze planety byl klid, když za efektu jakoby fialové polární záře na ni vstoupila diskovitá loď, která měla na protilehlých krajích dva ovály.
„Vyšlete sondu,“ rozkázal se šedovlasý modrooký muž s oválným obličejem, delším nosem a úzkými rty, který seděl na pohodlném černém křesle uprostřed středně velké místnosti, zatímco pozoroval s dalšími na můstku skrze půlkruhové okno tento modrý skvost.
„Sonda vypuštěna,“ ohlásil blond muž s krátkými nagelovanými vlasy, asi kolem třicítky, který seděl na kovové stoličce z měkkým černým sedlem u jednoho z panelů. Zanedlouho bylo skrze okno vidět asi osm metrů dlouhá, na konci dva metry široká, šipku připomínající věc, které se po chvíli zažehly motory v nejširších bodech a bleskovou rychlostí vyrazila k planetě. „Sonda sestupuje do atmosféry,“ ohlásil ten samý blonďák chvíli nato.
„Sonda sestupuje termosférou.“
Všichni s napětím očekávali, co se stane během dalších pár minut.
„Sonda překročila hranici mezosféry,“ oznámil asi po pětí minutách blondýn.
Teď si všichni oddechli, protože více jak čtyřicet let stará sonda stále fungovala natolik dobře, aby přežila průlet horkou termosférou.
„Sonda prochází stratosférou a zpomaluje, přesně podlé plánů,“ opět ohlásil technik. Na obrazovce nad oknem se zobrazoval na černém pozadí sestup červeně blikajícího tělesa skrze vrstvy atmosféry, jejichž hranice byly označeny bílými přerušovanými čárami a povrch bílou plynulou čárou.
„Sonda úspěšně přistála na travnaté ploše…získáváme první údaje,“ zahlásil technik.
„Mluvte, Amosi,“ vybídl jej šedovlasý muž.
„Atmosféra je celkově ze 78% složená z dusíku, přibližně z dvaceti procent z kyslíku a zbytek tvoří argon a stopové plyny. Ideální pro přežití, podle dálkových senzorů sondy se zde již rozvinuly rostliny a první živočichové. Vše vypadá ideální.“
Tváře všech lidí na můstku se náhle rozzářily. Šedovlasý muž stiskl tlačítko na opěrce pravé ruky a začal mluvit.
„Posádko,“ rozléhal se jeho hlas přes všechna zákoutí lodi. „Já, Amelius, si vám dovoluji oznámit, že jsme konečně našli v Avalonu planetu, která je naprosto vhodná pro nše dlouhodobé osídlení. Veškeré informace si můžete zjistit na svých ovladačích. Za pět minut zahájíme sestup atmosférou, přistaneme v mírném podnebném pásu, stejně, jako naše sonda, kterou jsme před pár minutami vypustili. Prosím, nepokoušejte se hned dostat na čerstvý vzduch, až na to bude čas, opět vám to oznámím. Zároveň bych chtěl požádat všechny průzkumné skupiny, ať se připraví v hangáru. Děkuji, že jste mne vyslechli.“

Po několika letech stálo v oné nížině, kde přistála na jižní polokouli sonda, obrovské město s věžemi tyčícími se do výšky dvou set metrů, uprostřed však byla jedna větší, asi třísetmetrová, na které – stejně jako i na některých jiných – bylo stále lešení.
„Amelie?“ oslovila muže blondýna, asi kolem čtyřicítky, když vstoupila na zápraží kanceláře v nejvyšší věži.
„Pojď dál, Heureko, posaď se“ vyzval ji Amelius, který sám seděl ve svém křesle za bílým stolem, odložil na chvíli svůj tablet a napil se z bílého šálku.
„Poslední zásoby mogu vypěstované mimo Terru,“ usmál se po usrknutí.
„Je pravda, že mogu se tady moc nedaří,“ přikývla Heureka.
„Takže, o čem jsi se mnou chtěla mluvit? Vlastně jdeš včas, zrovna jsem tě sem chtěl zavolat,“ usmál se.
„Tak začni první.“
„Dobře,“ naklonil se Amelius nad stůl. „Je to více jak tisíc let, co naši předkové začali prchat z domovské galaxie. Když mě zvolili do vedení Lodi, netušil jsem, že jednoho dne budu já kapitán Lodi, za jehož funkce se podaří objevit náš nový domov. A protože vím, že jsi žena, která už za svůj život udělala hodně práce, chci, abys vedla náš projekt na Dakaře.“
Heurece spadla po těchto slovech čelist. „Myslíš ti na…obnovu života v galaxii?“
„Ať už obnovu nebo početí,“ pokrčil Amelius rameny. „Do této planety zhruba před pěti miliony let narazil asteroid a už teď víme, že zde žila velká plazovitá stvoření. Dnes se tu ještě nestihl nový život pořádně rozvinout a spolu s Radou jsme se dohodli, že by bylo dobré nechat se rozvíjet jako takový experiment na některých planetách lidi. K tomu však ještě musíme sestrojit vhodný stroj. Ty máš ideální předpoklady pro to, abys všechno tohle vedla.“
„Já…mockrát děkuji,“ usmála se očividně zaskočená Heureka a krátce se i zakoktala. „Totiž…je mi ctí moct tomu velit.“
„A teď řekni to, co jsi chtěla říct ty,“ vybídl ji Amelius.
„Totiž, jde o Amose,“ začala a Amelius si jen automaticky povzdechl. „Ano, opět se vydal bez povolení Astria Porta.“
„Bože,“ opět si ulevil Amelius, stoupl si a popošel k oknu. „Kam tentokrát?“
„Na jednu téměř neprozkoumanou planetu,“ odpověděla po pravdě Heureka. „Chtěla jsem se tě zeptat, jestli bys s ním nepromluvil. Kromě tebe na něj nikdo nemá moc vliv.“
„Dobře,“ přikývl Amelius a podíval se na černý kruh se sedmi zámky a spoustou symbolů, který byl zasazen dole, uprostřed náměstí, kolem něj několikačlenná ochranka.

„Amosi,“ řekl místo pozdravu Amelius, když vešel do jeho cely.
„Pane,“ vymrštil se z polohy v sedě Amos a narovnal se.
„Klidně seď, už nejsem tvůj kapitán na Lodi,“ pousmál se Amelius. „Jistě víš, proč jsem přišel.“
„Promluvit si se mnou o mém průchodu Astria Porta…“ odpověděl Amos a opět si sedl. Bylo na něm vidět, že zpytuje svědomí.
„Přesně tak,“ přikývl starší muž a sedl si vedle Amose. „Nebudu se tě ptát proč jsi tam šel, ale spíš…jak se ti opět podařilo přelstít bezpečnostní tým?“
„Jednoduše jsem se kolem nich proplížil,“ usmál se Amos. „Ty sloupy kolem Astria Porta jsou sice hezké, ale žádný jiný účel nemají. Vlastně jen ten krycí pro lidi jako já.“
„Nejsi tak hloupý, jak často děláš,“ podotkl Amelius a Amos se na něj překvapeně podíval.
„Prosím?“
„A právě proto jsem tě Radě navrhnul jako vedoucího výroby rozsévacích lodí.“

A nebojte se psát, jak se vám to nelíbilo a co konkrétně bylo děsný, jen to prospěje ku zhoršení!

Nooo příběh dobrej, jen tak dál.

Jo dobrá povídka jen tak dál a další díl.
Jo a tohle mě nedochází:

měla atmosféru složenou převážně z dusíku, poté z vody, kyslíku a ostatních prvků.

Atmosféra je ze 78% z dusíku, 20% kyslíku, argon, oxid uhličitý a stopové prvky. Vodní páry tvoří asi 0,1 %. Ostatně to tam poté píšeš. Ale jinak se mi to líbí. Na hodnocení je ale zatím brzo.

NewAsgard: máš pravdu, zní to nelogicky. Chtěl jsem nějak napsat, co vůbec na té planetě je a ani mi nedošlo, že to píšu blbě rozhodně díky za upozornění, ale teď to opravovat nebudu

Vypadá to na hodně kvalitní záležitost

akorát:

Jearynen píše:

„Do této planety zhruba před pěti miliony let narazil asteroid a už teď víme, že zde žila velká plazovitá stvoření.

Před 5 miliony let?
Podle tvé povídky přiletěli Antikové na Zem před 60 miliony lety.

No a. Někde se spekulovalo, že brána v Antarktidě je 50 milionů let stará.