Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
Násilný vstup
Záblesk osvětlil tmavou chodbu ubytovny. Spolu s ním se ozvala dunivá rána. Prázdná nábojnice dopadla na linoleum a usadila se vedle čerstvě odhozeného nedopalku. Z obou pomalu stoupal dým šedý jako okolní zdi. Podrážka zprudka dopadla na rozražený zámek a poslala ho do věčných lovišť.
S prvním krokem do neznámého pokoje pokryl bývalý detektiv vektor před sebou. Držel zbraň stále namířenou dovnitř tmavé místnosti, jenom sporadicky osvětlován blikáním počítačového monitoru. A neustále měl prst na spoušti.
Vždycky ho učili, aby držel prst mimo spoušť nebude-li si stoprocentně jistý, že chce střílet na padouchy. Prst na spoušti má totiž tu nepříjemnou tendenci pohnout se při sebemenším úleku majitele – včetně úleků souvisejících s nečekaným nalezením domácích mazlíčků, vlastního odrazu v zrcadle nebo třeba objevením rukojmích. A on vždycky držel prst mimo spoušť. Tentokrát ale věděl, že střílet bude. Jak došlapoval ke druhému kroku, nemohl si nevybavit její hlas když se poprvé setkali.
„Potřebuju tvoji pomoc.“
Ta tři magická slova v kombinaci s stačí na to, aby se každý muž s chutí ponořil do bazénu svého ega a zaplaval si jím skrz naskrz.
Ta tři magická slova stačila na to, aby se onoho večera začal zajímat o její problém. Tohle byla jeho šance. Jak příjemná to pro něho byla změna od posměchu, kterému před lety čelil. Jak osvěžující obrat v monotónním životě jdoucím od pátku do soboty. Od deštivých dnů k zamračeným dnům. Od plné krabičky veselých pilulek k prázdné krabičce veselých pilulek.
Navíc, je přece slušností pomoct bývalé přítelkyni. Zvláště jde-li o přítelkyni z dob, kdy on byl mladší a krásnější; pln optimismu ze všech možností, které život nabízí. Nostalgie hýbe stářím.
Jeho instinkt mu našeptával, to celé zní příliš dobře, aby to byla pravda. On ho ale umlčel dvojí ráží veselých pilulek a dal se do pomáhání.
Když došlápl potřetí, zavrzání parket pročíslo tichem. Ačkoliv si násilného vstupu nemohl obyvatel místnosti nevšimnou, dodalo to detektivově výpravě do středu pokoje na naléhavosti. Jdu po tobě, a je mi jedno, že mě o mě víš, pomyslel si. Kde se v něm vzala ta energie? Touha po pomstě ho spalovala energií, jakou neznal už léta.
Probudila se něm nejspíš když si uvědomil, na jak velké kuří oko šlápl tentokrát. Nebyl to běžný případ, kdy A vede k B, B vede k C a C vede k Dořešení případu. Tentokrát A vedlo k F, F vedlo k U, a U vedlo ke Zkurveně velkým chlápkům střílejícím zkurveně velkýma bouchačkama. I když nezačal s touhle prací úplně ze svojí vůle, měl rád každodenní vzrušení plynoucí z pronásledování kapesních zlodějíčků a tlustých plešatějících učeních. Být pronásledován Zkurveně velkýma chlápkama mu ale nečinilo žádné potěšení. Zvláště, když o něm předem věděli a za pasem měli připnuté odznaky. Svět se mu zhroutil s takovou razancí, že kdyby přestala fungovat gravitace nebo se ulicemi procházel sám Ďábel, vyděsilo by ho to méně. Byla mu nabídnuta role obětního beránka a on ji nevědomky ochotně přijal.
Se čtvrtým krokem mu prst na spoušti málem osudově ucukl. Chronickými depresemi už tak strhané nervy mu pro jednou fungovaly na sto padesát procent. Částečně kvůli detoxu. Na okamžik si pomyslel, že se mu obyvatel pokusí čelit tváří v tvář. Ve skutečnosti ale jenom za okny na druhé straně místnosti popohnal nečekaně silný poryv větru sněhovou vánici, a v chabém osvětlení pokoje to málem stačilo na osudovou chybu. Musím si na tyhle věci dávat pozor, napadlo ho. V dálce uslyšel sirény. Nepochybně posily. Otázka je, komu z nich patří.
Popáté a naposledy došlápla těžká noha na dřevěnou podlahu. Spatřil svůj nepřipravený cíl jak se choulí na podlaze. Tam dole se její tvář zračila čirým zděšením.
„Proč jsi to udělala?“
„Donutili mě k tomu.“
„Proč jsi mi nic neřekla?“
„Nemohla jsem. Nikdy bych tě nezradila, kdyby mě nepřinutili.“
Tolik doufal, že mezi nimi proběhne tenhle dialog. Naneštěstí pro oba se ale udál jen v jeho mysli. Naneštěstí pro oba se její ruka sápala po revolveru o ráži schopné prostřelit slona. Jeho násilný vstup do místnosti ji zastihl nepřipravenou. A tak tam na podlaze ležela, doufajíc v zázrak. Mlčela, jakoby neměla ke své zradě co říct. Alespoň si to myslel.
Pak se znovu ozval výstřel. Prázdná nábojnice dopadla na parkety a usadila se vedle čerstvě krvácejícího těla.
„Zadrženým je pětatřicetiletý psychicky labilní muž, který donedávna sloužil v protikorupčním útvaru.“ přikývla policejní mluvčí, jakoby se pochválila, jak dobře se text naučila nazpaměť, „Pro svou dlouhodobě se zhoršující psychickou poruchu a z toho plynoucí závislost na antidepresivech byl z policejních řad v nedávné době propuštěn.“
„Můžete potvrdit, že pachatel držel oběť jako rukojmí?“ připomenula se v davu novinářů mladá blonďatá žurnalistka a posunula svůj mikrofon blíže mluvčí.
„Bohužel. Zásahová jednotka po svém příjezdu na místo ohlásila, že pachatel je ozbrojen a chová se mimořádně nebezpečně. V této situaci museli využít nezbytnou sílu ke zpacifikování pachatele, což si bohužel vyžádalo jeho vážně poranění. Až následně nalezli oběť, u které mohli v důsledku mnohačetného průstřelu konstatovat pouze smrt.“
„Obávám se, že to je pro tuto chvíli vše.“ mluvčí pozvedla obě ruce a naznačila novinářům, že její výslech je u konce.
Mladá novinářka spolu se zbytkem lůzy udělala krok nazad zklamaně vydechla. Jak se dav rozcházel, na pár okamžiků zůstala, aby se naposledy zdálky podívala na místo činu, které tak neumětelsky zakrývala pouze páska, donekonečna vypisující POLICIE POLICIE. Jeden z forenzních techniků právě fotografoval tři důkazy na podlaze před dveřmi. Prázdnou nábojnici. Cvak. Cigaretový nedopalek. Cvak. A opodál ležící vymačkané plato jakýchsi prášků. Cvak. Ještě než bude složka tohoto případu uložena mezi stovky podobných, přibudou do ní tři další fotografie.
Usrkla si z kelímku kávy. S profesionálním vědomím, že se nemá smysl nad nastalou tragedií pozastavovat jinak než nad článkem do večerního zpravodajství, se otočila směrem k východu a přidala se k exodu zbytku novinářů. Venku za okny přestalo sněžit. První světlo ranního slunce si začínalo prodírat cestu hutnými mraky a mezerami mezi stovky let starými činžáky města. Začínal nový den.
Záblesk osvětlil tmavou chodbu ubytovny. Spolu s ním se ozvala dunivá rána. Prázdná nábojnice dopadla na linoleum a usadila se vedle čerstvě odhozeného nedopalku. Z obou pomalu stoupal dým šedý jako okolní zdi. Podrážka zprudka dopadla na rozražený zámek a poslala ho do věčných lovišť.
S prvním krokem do neznámého pokoje pokryl bývalý detektiv vektor před sebou. Držel zbraň stále namířenou dovnitř tmavé místnosti, jenom sporadicky osvětlován blikáním počítačového monitoru. A neustále měl prst na spoušti.
Vždycky ho učili, aby držel prst mimo spoušť nebude-li si stoprocentně jistý, že chce střílet na padouchy. Prst na spoušti má totiž tu nepříjemnou tendenci pohnout se při sebemenším úleku majitele – včetně úleků souvisejících s nečekaným nalezením domácích mazlíčků, vlastního odrazu v zrcadle nebo třeba objevením rukojmích. A on vždycky držel prst mimo spoušť. Tentokrát ale věděl, že střílet bude. Jak došlapoval ke druhému kroku, nemohl si nevybavit její hlas když se poprvé setkali.
„Potřebuju tvoji pomoc.“
Ta tři magická slova v kombinaci s stačí na to, aby se každý muž s chutí ponořil do bazénu svého ega a zaplaval si jím skrz naskrz.
Ta tři magická slova stačila na to, aby se onoho večera začal zajímat o její problém. Tohle byla jeho šance. Jak příjemná to pro něho byla změna od posměchu, kterému před lety čelil. Jak osvěžující obrat v monotónním životě jdoucím od pátku do soboty. Od deštivých dnů k zamračeným dnům. Od plné krabičky veselých pilulek k prázdné krabičce veselých pilulek.
Navíc, je přece slušností pomoct bývalé přítelkyni. Zvláště jde-li o přítelkyni z dob, kdy on byl mladší a krásnější; pln optimismu ze všech možností, které život nabízí. Nostalgie hýbe stářím.
Jeho instinkt mu našeptával, to celé zní příliš dobře, aby to byla pravda. On ho ale umlčel dvojí ráží veselých pilulek a dal se do pomáhání.
Když došlápl potřetí, zavrzání parket pročíslo tichem. Ačkoliv si násilného vstupu nemohl obyvatel místnosti nevšimnou, dodalo to detektivově výpravě do středu pokoje na naléhavosti. Jdu po tobě, a je mi jedno, že mě o mě víš, pomyslel si. Kde se v něm vzala ta energie? Touha po pomstě ho spalovala energií, jakou neznal už léta.
Probudila se něm nejspíš když si uvědomil, na jak velké kuří oko šlápl tentokrát. Nebyl to běžný případ, kdy A vede k B, B vede k C a C vede k Dořešení případu. Tentokrát A vedlo k F, F vedlo k U, a U vedlo ke Zkurveně velkým chlápkům střílejícím zkurveně velkýma bouchačkama. I když nezačal s touhle prací úplně ze svojí vůle, měl rád každodenní vzrušení plynoucí z pronásledování kapesních zlodějíčků a tlustých plešatějících učeních. Být pronásledován Zkurveně velkýma chlápkama mu ale nečinilo žádné potěšení. Zvláště, když o něm předem věděli a za pasem měli připnuté odznaky. Svět se mu zhroutil s takovou razancí, že kdyby přestala fungovat gravitace nebo se ulicemi procházel sám Ďábel, vyděsilo by ho to méně. Byla mu nabídnuta role obětního beránka a on ji nevědomky ochotně přijal.
Se čtvrtým krokem mu prst na spoušti málem osudově ucukl. Chronickými depresemi už tak strhané nervy mu pro jednou fungovaly na sto padesát procent. Částečně kvůli detoxu. Na okamžik si pomyslel, že se mu obyvatel pokusí čelit tváří v tvář. Ve skutečnosti ale jenom za okny na druhé straně místnosti popohnal nečekaně silný poryv větru sněhovou vánici, a v chabém osvětlení pokoje to málem stačilo na osudovou chybu. Musím si na tyhle věci dávat pozor, napadlo ho. V dálce uslyšel sirény. Nepochybně posily. Otázka je, komu z nich patří.
Popáté a naposledy došlápla těžká noha na dřevěnou podlahu. Spatřil svůj nepřipravený cíl jak se choulí na podlaze. Tam dole se její tvář zračila čirým zděšením.
„Proč jsi to udělala?“
„Donutili mě k tomu.“
„Proč jsi mi nic neřekla?“
„Nemohla jsem. Nikdy bych tě nezradila, kdyby mě nepřinutili.“
Tolik doufal, že mezi nimi proběhne tenhle dialog. Naneštěstí pro oba se ale udál jen v jeho mysli. Naneštěstí pro oba se její ruka sápala po revolveru o ráži schopné prostřelit slona. Jeho násilný vstup do místnosti ji zastihl nepřipravenou. A tak tam na podlaze ležela, doufajíc v zázrak. Mlčela, jakoby neměla ke své zradě co říct. Alespoň si to myslel.
Pak se znovu ozval výstřel. Prázdná nábojnice dopadla na parkety a usadila se vedle čerstvě krvácejícího těla.
„Zadrženým je pětatřicetiletý psychicky labilní muž, který donedávna sloužil v protikorupčním útvaru.“ přikývla policejní mluvčí, jakoby se pochválila, jak dobře se text naučila nazpaměť, „Pro svou dlouhodobě se zhoršující psychickou poruchu a z toho plynoucí závislost na antidepresivech byl z policejních řad v nedávné době propuštěn.“
„Můžete potvrdit, že pachatel držel oběť jako rukojmí?“ připomenula se v davu novinářů mladá blonďatá žurnalistka a posunula svůj mikrofon blíže mluvčí.
„Bohužel. Zásahová jednotka po svém příjezdu na místo ohlásila, že pachatel je ozbrojen a chová se mimořádně nebezpečně. V této situaci museli využít nezbytnou sílu ke zpacifikování pachatele, což si bohužel vyžádalo jeho vážně poranění. Až následně nalezli oběť, u které mohli v důsledku mnohačetného průstřelu konstatovat pouze smrt.“
„Obávám se, že to je pro tuto chvíli vše.“ mluvčí pozvedla obě ruce a naznačila novinářům, že její výslech je u konce.
Mladá novinářka spolu se zbytkem lůzy udělala krok nazad zklamaně vydechla. Jak se dav rozcházel, na pár okamžiků zůstala, aby se naposledy zdálky podívala na místo činu, které tak neumětelsky zakrývala pouze páska, donekonečna vypisující POLICIE POLICIE. Jeden z forenzních techniků právě fotografoval tři důkazy na podlaze před dveřmi. Prázdnou nábojnici. Cvak. Cigaretový nedopalek. Cvak. A opodál ležící vymačkané plato jakýchsi prášků. Cvak. Ještě než bude složka tohoto případu uložena mezi stovky podobných, přibudou do ní tři další fotografie.
Usrkla si z kelímku kávy. S profesionálním vědomím, že se nemá smysl nad nastalou tragedií pozastavovat jinak než nad článkem do večerního zpravodajství, se otočila směrem k východu a přidala se k exodu zbytku novinářů. Venku za okny přestalo sněžit. První světlo ranního slunce si začínalo prodírat cestu hutnými mraky a mezerami mezi stovky let starými činžáky města. Začínal nový den.
