Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
Zdravím všechny, kdo jsou alespoň z poloviny lidi. Když jsem si prohlížel tuto sekci, napadlo mě, že bych taky mohl zkusit napsat vlastní povídku. Sice vím, že mi psaní příliš nejde (sloh mi ve škole nikdy nešel), ale za zkoušku nic nedám. Příběh se odehrává ve vesmíru Star treku a tak ho asi plně pochopí jen ti, co Star trek alespoň zčásti znají. Ale samozřejmě budu rád za každého člověka, který si to přečte.
Informace o povídce:
Děj začíná v dubnu roku 2379, je to již téměř rok po návratu Voyageru do Alfa kvadrantu a my se zaměříme na osudy některých členů jeho posádky. Příběh se odehrává na hvězdné lodi Olympia, v pořadí již páté lodi třídy Intrepid. Jejím velitelem se stal kapitán Preston Walsh, který před tím 16 let velel vědeckému plavidlu Delphi. Za svého prvního důstojníka si vybral komandéra Tuvoka, který byl čerstvě po návratu Voyageru povýšen. Komandér Tuvok ovšem není jediný z bývalé posádky Voyageru, kdo byl přidělen na palubu Olympie. Bývalý praporčík, nyní již poručík, Harry Kim se stal respektovaným operačním důstojníkem a nyní se tedy dostává na palubu nové lodě třídy Intrepid. Občas také nakoukneme, jak se vyvíjí životy ostatních členů z bývalé posádky Voyageru a možná, že se vydáme tam, kam se dosud nikdo nevydal…
Postavy:
Preston Walsh / Člověk
Tuvok / Vulkánec
Harry Kim / Člověk
Stadi Halgen / Betazoid
Robert Pierce / Člověk
T'Mir / Vulkánka
Dr. Owen Miles / Člověk
"Rose" / Hologram
Tuvok / Vulkánec
Harry Kim / Člověk
Stadi Halgen / Betazoid
Robert Pierce / Člověk
T'Mir / Vulkánka
Dr. Owen Miles / Člověk
"Rose" / Hologram
Epizoda 1 – Pilot, část I.
6. duben 2379, 08:55, San Francisco
„Mohl ses s námi alespoň pořádně rozloučit, Harry“ supěl poněkud roztěkaně John Kim, postarší muž asijského původu, a očima střílel po svém synovi, který si právě balil svou tašku. „Říkal jsem vám, že to bylo narychlo, musel jsem se rozhodnout a nebyl čas vám to oznamovat. Loučím se s vámi přeci teď“ odpověděl obratem Harry Kim. Nechtěl, aby to znělo tak, že ho rodiče obtěžují, takže se to snažil podat co nejvybíravějším způsobem.
„A víš něco o tom kapitánu Walshovi, Harry? Margaret Dickinsonová mi říkala, že prý hodně pije. Její syn byl ve výcvikové skupině, které Walsh velel na akademii.“ vložila se do rozhovoru Harryho matka, velmi sympatická dáma s upraveným účesem ve slušivém šedivém kostýmu.“ Ačkoliv Harry měl své rodiče velmi rád a vždy s nimi vycházel dobře, jejich neúnavný výslech už ho poněkud obtěžoval. „Mami, už nejsem malý kluk, je mi 30 let, myslím, že si dokážu na někoho svůj názor udělat sám.“ Harry popadl ze své postele velkou černou tašku a přehodil si ji kolem ramena. Přistoupil ke svým rodičům a oba dva objal. „Už nejsem na Voyageru, můžeme si volat každý den.“ usmál se na své rodiče a lehkým krokem vyšel z hotelového pokoje San Franciského hotelu nedaleko velitelství Hvězdné flotily.
6. duben 2379, 17:12, raketoplán Hawking, poblíž doků Utopia Planitia
Poručík Kim seděl na pohodlné, polstrované lavičce v zadní části raketoplánu Hawking, byl to raketoplán typu 6, které se používaly primárně pro přepravu menší skupiny lidí na kratší vzdálenosti. Pilotoval ho jakýsi Bajoranský praporčík se zvláštně pocuchanými vlasy a na Bajorana nezvykle málo vyzdobeným zevnějškem. Spolu s Harrym seděli v zadní části raketoplánu ještě čtyři budoucí členové posádky Olympie. Dva muži ze Země, jeden Bolian a velmi atraktivní žena s blonďatými vlasy až na ramena. Když se Harry na Boliana podíval, pomyslel si, že se Bolian tváří jako on sám, když pozřel Neelixovo talaxianské suflé. V raketoplánu bylo nezvyklé ticho, člověk by čekal, že se budou chtít budoucí kolegové trochu seznámit, ale nikdo z nich se do řeči zrovna dvakrát neměl.
Až v jednu chvíli probořila bariéru ticha právě blonďatá žena sedící po pravé ruce Harryho Kima. „Tak, vy jste poručík Kim, že?“ vystřelila ze sebe blesku rychle otázku. Harry zatřepal hlavou, protože ho to prolomení ticha trochu vylekalo, ale v momentě, kdy se vzpamatoval, celkem nesměle odpověděl: „O, ano, to jsem.“ Nic chytřejšího ho v tu chvíli nenapadlo a tak ještě rychle dodal: „A vy jste?“ Teď si zase připadal příliš drze, ale už na tom nemohl nic změnit. Plavovlasou ženu ta otázka ale zřejmě potěšila, protože se lehce pousmála a hned na to vyhrkla: „Praporčík Lorraine Burnsová, pane, čtvrtý bezpečnostní důstojník.“ „O, bezpečnost, to bych do vás neřekl, vypadáte na to příliš…“ „žensky?“ Dokončila za Harryho větu praporčík Burnsová. „O, já jsem vás nechtěl nijak urazit, omlouvám se, jestli jsem to udělal“ rychle ze sebe vyblekotal Harry. „Nic se nestalo, ale žádné strachy, sice na to nevypadám, ale umím být dost zlá.“ Praporčík Burnsová se pousmála a Harry pochopil, že se jí tím nijak nedotkl.
Náhle, do chvilky ticha, zazněl třetí hlas, byl to pilot raketoplánu, Bajoran. „Vystoupíme z warpu za 4, 3, 2,… Raketoplán Hawking sebou jemně zaškubl a otevřel se před ním normální vesmír. Všichni pasažéři pohlédli skrz čelní sklo, byl to vskutku úžasný pohled. Doky Utopia Planitia na orbitě Marsu byly v tu dobu v plném provozu. Téměř všechny byly plné rozestavěných lodí. Kolem létala spousta raketoplánů. Hawking zamířil polovičním impulsem ke středně velkému doku, ve kterém se stavěly lodě středních velikostí, jako byla právě Olympia. Raketoplán Hawking se konečně přiblížil na dohled nového domova jeho pasažérů. Olympia byla zcela dokončená, jediné co zbývalo k její kompletnosti, byla posádka. Do hlavního hangáru na její zádi právě vlétával nákladní raketoplán, Hawking se zařadil za něj a zlehka vklouzl dovnitř.
Otevřely se vrata od raketoplánu a dovnitř dolehly roztodivné zvuky z mluvení a rámusu. Když Harry a za ním i ostatní spolupasažéři vystoupili ven, spatřili rozlehlý hangár, ve kterém se v tu dobu nacházelo asi půl tuctu zásobovacích raketoplánů. Kolem pobíhalo několik inženýrů s nejrůznějšími nástroji v rukou. Skupinka nově naloděných členů posádky se krátce porozhlédla a zamířila směrem k můstku.
6. duben 2379, 17:39, USS Olympia, Doky Utopia Planitia
Kapitán Walsh, sympatický muž s krátkým šedivým strništěm, byl zrovna skloněný u inženýrského stanoviště na můstku a byl ponořený doprostřed diskuze s jakýmsi praporčíkem, inženýrem, když se v tom otevřely dveře turbovýtahu a z nich vystoupilo 5 lidí. Harry rychle přelétl pohledem celý můstek a připadal si, jako by tu strávil část svého života. A taky že ano, sedm let, které strávil na můstku sesterské lodi Olympie, Voyageru, mu dalo do života tolik zkušenosti, jaké vůbec může mladý důstojník získat. Kapitán Walsh se otočil a zvědavě sjel pohledem po svých nových důstojnících. Praporčík Burnsová udělal dva kroky dopředu a vyhrkla ze sebe: „Kapitáne, praporčík Burnsová se hlásí do služby.“ Harry se taktéž napřímil a pronesl: „Kapitáne, poručík Kim se hlásí do služby.“ Když už se nadechoval ke svému přednesu i Bolian, kapitán Walsh zvedl ruku a zatvářil se lehce otráveně. „To stačí, vidím, že tu jste všichni, sám jsem si vás vybíral, takže vím, kdo jste, vy zase víte, kdo jsem já, takže nač ty formality. Všichni se hlaste na svých stanovištích u svých velících důstojníků, ale nejdříve si zajděte do svých kajut odložit ty zavazadla a pak na ošetřovnu kvůli lékařské prohlídce. „Ano, pane“ řekli všichni téměř synchronně.
Dveře ošetřovny se rozevřely a Harry vešel dovnitř, za ním do místnosti vplula praporčík Burnsová a zbytek nováčků. Harryho opět popadl ten nostalgický pocit ze známého prostředí. Ošetřovna na Olympii byla naprosto totožná s tou na Voyageru. Ze své prosklené kanceláře vyšel svižným krokem vysoký muž se zrzavými vlasy a vousy. „Na téhle lodi jsou vousy nějak v módě“ pronesla potichu směrem k Harrymu praporčík Burnsová. „Jste tu na lékařskou prohlídku?“ zeptal se doktor a ani si nepočkal na odpověď. „Tak, kdo jde první?“ zeptal se horlivě a při tom si prohlédl své pacienty, znovu ani nenechal nikoho odpovědět a ujal se slova: „Pojďte vy poručíku, posaďte se.“ Harry si nejistě sedl na lůžko a čekal, co se bude dít. „Počítači, spusť LMA“ vyhrkl ze sebe doktor. Uprostřed místnosti se náhle objevila pohledná mladá žena s černými vlasy po ramena. „Tohle je Rose, dlouhodobý lékařský asistent, Flotila je dokončila teprve před měsícem. Původně tu vůbec neměla být, ale zjišťuji, že je velmi schopná.“
Harry si hologram pečlivě prohlédl, rozhodně byl mnohem hezčí, než holodoktor na Voyageru. „A jen tak mimochodem, já jsem doktor Miles, díky za zeptání.“ Rose podala doktorovi do rukou lékařský trikordér a doktor Miles proskenoval poručíka Kima. „Rose, podejte mi hyposprej, prosím.“ „Jistě doktore“ Rose poprvé promluvila svým jemným hlasem. Doktor nastavil hyposprej dle potřeby a cosi vstříkl poručíku Kimovi do krku. „Co to bylo?“ zeptal se Harry. „Jen vitaminy a protilátky poručíku, nic, co by vám ublížilo. Tak, … jste zdravý jako řípa, můžete jít.“
Komandér Tuvok právě ve své kajutě rozmisťoval okrasné předměty. Většinu tvořily vulkánské sošky, jednou z nich byla malá, okrová soška filozofa Suraka. V tom se ozvalo zapípání u jeho dveří. „Dále“ pronesl Tuvok. Dveře se otevřely a uprostřed nich se objevil poručík Kim. „Poručíku, čekal jsem, že se objevíte.“ „Jen jsem vás přišel pozdravit, komandére a pogratulovat k povýšení.“ „Děkuji, pane Kime, já vám také gratuluji k povýšení.“ řekl Tuvok zcela nezáživně. Harry už nevěděl, co říct. Bylo to zvláštní, strávili spolu na Voyageru sedm let svého života a i tak si nemají, co říct. „Takže, uvidíme se na můstku, komandére.“ Harry se otočil a zamířil ven ze dveří. „Pane Kime“ pronesl do ticha Tuvok. Harry se otočil nazpět. „Někdy se u mě zastavte, mohli bychom si spolu zahrát Kal-toh.“ Na Harryho tváři se náhle objevil úsměv. „Velmi rád, komandére, děkuji.“ Harry se s mírným úsměvem na tváři otočil a odešel.
Mezitím se ve strojovně vše připravovalo k zítřejšímu startu Olympie. Nadporučík Pierce pokřiveně stál u hlavní konzole warp jádra. Najednou zvedl svou hlavu a zahulákal přes půl strojovny: „Náčelníku, zvyšte tlak v jádře o 300 Megapascalů nebo nám to zase vyflusne.“ Piercův komunikátor zapípal. Pierce si poklepal na svůj odznak. „Tady Pierce.“ V komunikátoru zazněl hlas kapitána Walshe. „Nadporučíku, kormidelník mi znovu hlásí pokles energie ve warp motorech, máte tam nějaký problém?“ „Ne, pane, jen dolaďujeme nedostatky, vše je v pořádku“ odpověděl rychlým obratem hlavní inženýr. „Zítra ráno musí být vše dokonalé.“ „Bude, pane, spolehněte se.“ opáčil Pierce. „A ještě něco, nadporučíku, ve 20:00 se dostavte do konferenční místnosti, … porada vyšších důstojníků.“ dodal kapitán. „Ano pane, budu tam včas.“
V konferenční místnosti na první palubě byla obsazena všechna křesla, až na jedno. Jako poslední se do místnosti vřítil doktor Miles a urychleně zasedl poslední prázdné sedadlo. Harry si v rychlosti prohlédl důstojníky, se kterými se doposud nesetkal. Naproti němu seděla pohledná, černovlasá Betazoidka Stadi Halgenová, hlavní pilot na Olympii. Harrymu byla velmi sympatická a tak po ni neustále těkal očima. Vedle ní vzpřímeně seděla Vulkánka T‘Mir, hlavní vědecký důstojník na lodi. Harrymu připadala ještě přísnější, než většina Vulkánců, co kdy viděl. Její pověst ji však předcházela, Harry věděl, že je to respektovaný vědec a odborník na červí díry. Po jeho pravé ruce byl usazený hlavní inženýr, nadporučík Robert Pierce.
Kapitán Walsh, sedící na čele oválného stolu, se ujal slova. „Tak, doufám, že už jste se spolu všichni seznámili a půjdeme rovnou k věci. Jak všichni víte, zítra v 8:00 vyplouváme. Co nevíte, je kam. Ještě během dnešního večera se k nám připojí velvyslanec Sopek. Naším prvním úkolem bude dopravit ho na Rigel VIII, kde se koná federační konference. Během cesty se postaráme o jeho maximální pohodlí, chci, aby se tu cítil jako doma“ pohledem přejel přes všechny své důstojníky, pak pohledem zůstal u Tuvoka a znovu se pustil do mluvení: „Komandére, vy velvyslance Sopeka dobře znáte, že? Nebude vám vadit, když vám dám na starost zařízení jeho kajuty?“ „Vůbec ne, kapitáne“ odpověděl obratem Tuvok. „To je pro dnešní večer vše, máte nějaké otázky?“ opět přelétl pohledem přes důstojníky. Všichni se tvářili, že chápají. „Dobře, uvidíme se zítra ráno, můžete jít.“
Když všichni vyšší důstojníci vyšli z konferenční místnosti, Harry se zastavil u Stadi a podal ji svou ruku. „Zdravím, já jsem Harry Kim.“ Stadi mu potřásla pravicí a usmála se. „Stadi Halgenová, těší mě.“ Harry se také pousmál a pokračoval: „Nechcete zajít na kávu do jídelny?, slyšel jsem, že místní replikátor ji umí skvěle“ až, když to Harry dořekl, uvědomil si, jak trapný to byl pokus o vtip. Stadi se usmála ještě více. „To je dobrý nápad, alespoň se lépe poznáme.“
7. duben 2379, 07:02, USS Olympia, Doky Utopia Planitia
Turbovýtah se otevřel a na můstek vešel poručík Kim. „Jdete pozdě, pane Kime, služba vám začala před dvěmi minutami“ pronesl nahlas kapitán Walsh, tak, aby to slyšeli všichni na můstku. Harry se cítil dost zahanbeně, zdálo se, že všichni přišli včas a on byl navíc vždy považován za příkladného důstojníka, který se nikdy neopozdil. „Omlouvám se, kapitáne, už se to víckrát nestane.“ Harry se přesunul ke svému vyvýšenému stanovišti v levé, zadní části můstku. „Stadi, proveďte ještě naposledy diagnostiku pohonu, nechci nic ponechat náhodě.“ „Ano, kapitáne“ odpověděla černovlasá pilotka sedící vepředu u kormidla, pod velkou hlavní obrazovkou. Téměř po hodině bylo vše připraveno ke startu. Kapitán Walsh, již usazený ve svém kapitánském křesle si poklepal na komunikátor. „Walsh strojovně, jak jste na tom nadporučíku?“ V komunikátoru se ozval Piercův hlas. „Vše připraveno, kapitáne, můžeme vystartovat.“ „Skvělé, jestli tam dole budete takhle vždy připraveni, nadporučíku, možná si vás i oblíbím.“ Kapitán se ohlédl za sebe. „Pane Kime?“ Harry se sklonil ke své konzoli a odpověděl: „Senzory hlásí vše v pořádku, všechny paluby jsou připraveny.“ „Děkuji, poručíku, Stadi, jak je na tom kormidlo?“ „Kurz nastaven, kapitáne, impulsní i warp pohon v pořádku.“
Kapitán se ve svém křesle napřímil a pronesl: „Stadi, vyveďte nás ven“. Olympia sebou lehce cukla a pozvolna vyplula ze svého doku. „Warp 6“ rozkázal kapitán Walsh. Stadi přejela svými prsty po konzoli. Olympia nažhavila gondoly a loď poprvé přešla na warp rychlost.
7. duben 2379, 17:23, USS Olympia, Orbita Rigelu VIII
„Kapitáne, vyskakujeme z warpu.“ zahlásila Stadi u svého stanoviště. Olympia sebou trochu cukla. „Připomeňte mi, že musím pana Pierce pokárat za seřízení inerciálních tlumičů.“ pronesl kapitán jen tak do vzduchu. Náhle vyšla obrovská rána, podlaha sebou prudce škubla, kapitán vyletěl ze svého křesla, Stadi vypadla od své konzole. Rána, inženýrská konzole vybuchla a vzplála, štěstí, že u ní nikdo neseděl. Sotva se kapitán sebral ze země, vyšla další ohlušující rána a všechny to přirazilo zpět k podlaze. Kapitán Walsh se chytl rukojeti křesla a přitáhl se do něj. „Komandére, štíty!“ Otřesený Tuvok horlivě přejížděl svými prsty po konzoli u taktického stanoviště. „Štíty mimo provoz, impulsní i warp pohon mimo provoz, torpédomety mimo provoz.“ „Kapitáne, za námi je klingonský dravec, vzdálenost 40.000 metrů“ velmi hlasitě zahlásil Harry. „Nabýt phasery, zaměřte jejich zbraně a palte!“ V tom se opět ozval Harry. „Kapitáne, znovu nabíjejí své zbraně, další zásah nám udělá díru do trupu!“…
6. duben 2379, 08:55, San Francisco
„Mohl ses s námi alespoň pořádně rozloučit, Harry“ supěl poněkud roztěkaně John Kim, postarší muž asijského původu, a očima střílel po svém synovi, který si právě balil svou tašku. „Říkal jsem vám, že to bylo narychlo, musel jsem se rozhodnout a nebyl čas vám to oznamovat. Loučím se s vámi přeci teď“ odpověděl obratem Harry Kim. Nechtěl, aby to znělo tak, že ho rodiče obtěžují, takže se to snažil podat co nejvybíravějším způsobem.
„A víš něco o tom kapitánu Walshovi, Harry? Margaret Dickinsonová mi říkala, že prý hodně pije. Její syn byl ve výcvikové skupině, které Walsh velel na akademii.“ vložila se do rozhovoru Harryho matka, velmi sympatická dáma s upraveným účesem ve slušivém šedivém kostýmu.“ Ačkoliv Harry měl své rodiče velmi rád a vždy s nimi vycházel dobře, jejich neúnavný výslech už ho poněkud obtěžoval. „Mami, už nejsem malý kluk, je mi 30 let, myslím, že si dokážu na někoho svůj názor udělat sám.“ Harry popadl ze své postele velkou černou tašku a přehodil si ji kolem ramena. Přistoupil ke svým rodičům a oba dva objal. „Už nejsem na Voyageru, můžeme si volat každý den.“ usmál se na své rodiče a lehkým krokem vyšel z hotelového pokoje San Franciského hotelu nedaleko velitelství Hvězdné flotily.
6. duben 2379, 17:12, raketoplán Hawking, poblíž doků Utopia Planitia
Poručík Kim seděl na pohodlné, polstrované lavičce v zadní části raketoplánu Hawking, byl to raketoplán typu 6, které se používaly primárně pro přepravu menší skupiny lidí na kratší vzdálenosti. Pilotoval ho jakýsi Bajoranský praporčík se zvláštně pocuchanými vlasy a na Bajorana nezvykle málo vyzdobeným zevnějškem. Spolu s Harrym seděli v zadní části raketoplánu ještě čtyři budoucí členové posádky Olympie. Dva muži ze Země, jeden Bolian a velmi atraktivní žena s blonďatými vlasy až na ramena. Když se Harry na Boliana podíval, pomyslel si, že se Bolian tváří jako on sám, když pozřel Neelixovo talaxianské suflé. V raketoplánu bylo nezvyklé ticho, člověk by čekal, že se budou chtít budoucí kolegové trochu seznámit, ale nikdo z nich se do řeči zrovna dvakrát neměl.
Až v jednu chvíli probořila bariéru ticha právě blonďatá žena sedící po pravé ruce Harryho Kima. „Tak, vy jste poručík Kim, že?“ vystřelila ze sebe blesku rychle otázku. Harry zatřepal hlavou, protože ho to prolomení ticha trochu vylekalo, ale v momentě, kdy se vzpamatoval, celkem nesměle odpověděl: „O, ano, to jsem.“ Nic chytřejšího ho v tu chvíli nenapadlo a tak ještě rychle dodal: „A vy jste?“ Teď si zase připadal příliš drze, ale už na tom nemohl nic změnit. Plavovlasou ženu ta otázka ale zřejmě potěšila, protože se lehce pousmála a hned na to vyhrkla: „Praporčík Lorraine Burnsová, pane, čtvrtý bezpečnostní důstojník.“ „O, bezpečnost, to bych do vás neřekl, vypadáte na to příliš…“ „žensky?“ Dokončila za Harryho větu praporčík Burnsová. „O, já jsem vás nechtěl nijak urazit, omlouvám se, jestli jsem to udělal“ rychle ze sebe vyblekotal Harry. „Nic se nestalo, ale žádné strachy, sice na to nevypadám, ale umím být dost zlá.“ Praporčík Burnsová se pousmála a Harry pochopil, že se jí tím nijak nedotkl.
Náhle, do chvilky ticha, zazněl třetí hlas, byl to pilot raketoplánu, Bajoran. „Vystoupíme z warpu za 4, 3, 2,… Raketoplán Hawking sebou jemně zaškubl a otevřel se před ním normální vesmír. Všichni pasažéři pohlédli skrz čelní sklo, byl to vskutku úžasný pohled. Doky Utopia Planitia na orbitě Marsu byly v tu dobu v plném provozu. Téměř všechny byly plné rozestavěných lodí. Kolem létala spousta raketoplánů. Hawking zamířil polovičním impulsem ke středně velkému doku, ve kterém se stavěly lodě středních velikostí, jako byla právě Olympia. Raketoplán Hawking se konečně přiblížil na dohled nového domova jeho pasažérů. Olympia byla zcela dokončená, jediné co zbývalo k její kompletnosti, byla posádka. Do hlavního hangáru na její zádi právě vlétával nákladní raketoplán, Hawking se zařadil za něj a zlehka vklouzl dovnitř.
Otevřely se vrata od raketoplánu a dovnitř dolehly roztodivné zvuky z mluvení a rámusu. Když Harry a za ním i ostatní spolupasažéři vystoupili ven, spatřili rozlehlý hangár, ve kterém se v tu dobu nacházelo asi půl tuctu zásobovacích raketoplánů. Kolem pobíhalo několik inženýrů s nejrůznějšími nástroji v rukou. Skupinka nově naloděných členů posádky se krátce porozhlédla a zamířila směrem k můstku.
6. duben 2379, 17:39, USS Olympia, Doky Utopia Planitia
Kapitán Walsh, sympatický muž s krátkým šedivým strništěm, byl zrovna skloněný u inženýrského stanoviště na můstku a byl ponořený doprostřed diskuze s jakýmsi praporčíkem, inženýrem, když se v tom otevřely dveře turbovýtahu a z nich vystoupilo 5 lidí. Harry rychle přelétl pohledem celý můstek a připadal si, jako by tu strávil část svého života. A taky že ano, sedm let, které strávil na můstku sesterské lodi Olympie, Voyageru, mu dalo do života tolik zkušenosti, jaké vůbec může mladý důstojník získat. Kapitán Walsh se otočil a zvědavě sjel pohledem po svých nových důstojnících. Praporčík Burnsová udělal dva kroky dopředu a vyhrkla ze sebe: „Kapitáne, praporčík Burnsová se hlásí do služby.“ Harry se taktéž napřímil a pronesl: „Kapitáne, poručík Kim se hlásí do služby.“ Když už se nadechoval ke svému přednesu i Bolian, kapitán Walsh zvedl ruku a zatvářil se lehce otráveně. „To stačí, vidím, že tu jste všichni, sám jsem si vás vybíral, takže vím, kdo jste, vy zase víte, kdo jsem já, takže nač ty formality. Všichni se hlaste na svých stanovištích u svých velících důstojníků, ale nejdříve si zajděte do svých kajut odložit ty zavazadla a pak na ošetřovnu kvůli lékařské prohlídce. „Ano, pane“ řekli všichni téměř synchronně.
Dveře ošetřovny se rozevřely a Harry vešel dovnitř, za ním do místnosti vplula praporčík Burnsová a zbytek nováčků. Harryho opět popadl ten nostalgický pocit ze známého prostředí. Ošetřovna na Olympii byla naprosto totožná s tou na Voyageru. Ze své prosklené kanceláře vyšel svižným krokem vysoký muž se zrzavými vlasy a vousy. „Na téhle lodi jsou vousy nějak v módě“ pronesla potichu směrem k Harrymu praporčík Burnsová. „Jste tu na lékařskou prohlídku?“ zeptal se doktor a ani si nepočkal na odpověď. „Tak, kdo jde první?“ zeptal se horlivě a při tom si prohlédl své pacienty, znovu ani nenechal nikoho odpovědět a ujal se slova: „Pojďte vy poručíku, posaďte se.“ Harry si nejistě sedl na lůžko a čekal, co se bude dít. „Počítači, spusť LMA“ vyhrkl ze sebe doktor. Uprostřed místnosti se náhle objevila pohledná mladá žena s černými vlasy po ramena. „Tohle je Rose, dlouhodobý lékařský asistent, Flotila je dokončila teprve před měsícem. Původně tu vůbec neměla být, ale zjišťuji, že je velmi schopná.“
Harry si hologram pečlivě prohlédl, rozhodně byl mnohem hezčí, než holodoktor na Voyageru. „A jen tak mimochodem, já jsem doktor Miles, díky za zeptání.“ Rose podala doktorovi do rukou lékařský trikordér a doktor Miles proskenoval poručíka Kima. „Rose, podejte mi hyposprej, prosím.“ „Jistě doktore“ Rose poprvé promluvila svým jemným hlasem. Doktor nastavil hyposprej dle potřeby a cosi vstříkl poručíku Kimovi do krku. „Co to bylo?“ zeptal se Harry. „Jen vitaminy a protilátky poručíku, nic, co by vám ublížilo. Tak, … jste zdravý jako řípa, můžete jít.“
Komandér Tuvok právě ve své kajutě rozmisťoval okrasné předměty. Většinu tvořily vulkánské sošky, jednou z nich byla malá, okrová soška filozofa Suraka. V tom se ozvalo zapípání u jeho dveří. „Dále“ pronesl Tuvok. Dveře se otevřely a uprostřed nich se objevil poručík Kim. „Poručíku, čekal jsem, že se objevíte.“ „Jen jsem vás přišel pozdravit, komandére a pogratulovat k povýšení.“ „Děkuji, pane Kime, já vám také gratuluji k povýšení.“ řekl Tuvok zcela nezáživně. Harry už nevěděl, co říct. Bylo to zvláštní, strávili spolu na Voyageru sedm let svého života a i tak si nemají, co říct. „Takže, uvidíme se na můstku, komandére.“ Harry se otočil a zamířil ven ze dveří. „Pane Kime“ pronesl do ticha Tuvok. Harry se otočil nazpět. „Někdy se u mě zastavte, mohli bychom si spolu zahrát Kal-toh.“ Na Harryho tváři se náhle objevil úsměv. „Velmi rád, komandére, děkuji.“ Harry se s mírným úsměvem na tváři otočil a odešel.
Mezitím se ve strojovně vše připravovalo k zítřejšímu startu Olympie. Nadporučík Pierce pokřiveně stál u hlavní konzole warp jádra. Najednou zvedl svou hlavu a zahulákal přes půl strojovny: „Náčelníku, zvyšte tlak v jádře o 300 Megapascalů nebo nám to zase vyflusne.“ Piercův komunikátor zapípal. Pierce si poklepal na svůj odznak. „Tady Pierce.“ V komunikátoru zazněl hlas kapitána Walshe. „Nadporučíku, kormidelník mi znovu hlásí pokles energie ve warp motorech, máte tam nějaký problém?“ „Ne, pane, jen dolaďujeme nedostatky, vše je v pořádku“ odpověděl rychlým obratem hlavní inženýr. „Zítra ráno musí být vše dokonalé.“ „Bude, pane, spolehněte se.“ opáčil Pierce. „A ještě něco, nadporučíku, ve 20:00 se dostavte do konferenční místnosti, … porada vyšších důstojníků.“ dodal kapitán. „Ano pane, budu tam včas.“
V konferenční místnosti na první palubě byla obsazena všechna křesla, až na jedno. Jako poslední se do místnosti vřítil doktor Miles a urychleně zasedl poslední prázdné sedadlo. Harry si v rychlosti prohlédl důstojníky, se kterými se doposud nesetkal. Naproti němu seděla pohledná, černovlasá Betazoidka Stadi Halgenová, hlavní pilot na Olympii. Harrymu byla velmi sympatická a tak po ni neustále těkal očima. Vedle ní vzpřímeně seděla Vulkánka T‘Mir, hlavní vědecký důstojník na lodi. Harrymu připadala ještě přísnější, než většina Vulkánců, co kdy viděl. Její pověst ji však předcházela, Harry věděl, že je to respektovaný vědec a odborník na červí díry. Po jeho pravé ruce byl usazený hlavní inženýr, nadporučík Robert Pierce.
Kapitán Walsh, sedící na čele oválného stolu, se ujal slova. „Tak, doufám, že už jste se spolu všichni seznámili a půjdeme rovnou k věci. Jak všichni víte, zítra v 8:00 vyplouváme. Co nevíte, je kam. Ještě během dnešního večera se k nám připojí velvyslanec Sopek. Naším prvním úkolem bude dopravit ho na Rigel VIII, kde se koná federační konference. Během cesty se postaráme o jeho maximální pohodlí, chci, aby se tu cítil jako doma“ pohledem přejel přes všechny své důstojníky, pak pohledem zůstal u Tuvoka a znovu se pustil do mluvení: „Komandére, vy velvyslance Sopeka dobře znáte, že? Nebude vám vadit, když vám dám na starost zařízení jeho kajuty?“ „Vůbec ne, kapitáne“ odpověděl obratem Tuvok. „To je pro dnešní večer vše, máte nějaké otázky?“ opět přelétl pohledem přes důstojníky. Všichni se tvářili, že chápají. „Dobře, uvidíme se zítra ráno, můžete jít.“
Když všichni vyšší důstojníci vyšli z konferenční místnosti, Harry se zastavil u Stadi a podal ji svou ruku. „Zdravím, já jsem Harry Kim.“ Stadi mu potřásla pravicí a usmála se. „Stadi Halgenová, těší mě.“ Harry se také pousmál a pokračoval: „Nechcete zajít na kávu do jídelny?, slyšel jsem, že místní replikátor ji umí skvěle“ až, když to Harry dořekl, uvědomil si, jak trapný to byl pokus o vtip. Stadi se usmála ještě více. „To je dobrý nápad, alespoň se lépe poznáme.“
7. duben 2379, 07:02, USS Olympia, Doky Utopia Planitia
Turbovýtah se otevřel a na můstek vešel poručík Kim. „Jdete pozdě, pane Kime, služba vám začala před dvěmi minutami“ pronesl nahlas kapitán Walsh, tak, aby to slyšeli všichni na můstku. Harry se cítil dost zahanbeně, zdálo se, že všichni přišli včas a on byl navíc vždy považován za příkladného důstojníka, který se nikdy neopozdil. „Omlouvám se, kapitáne, už se to víckrát nestane.“ Harry se přesunul ke svému vyvýšenému stanovišti v levé, zadní části můstku. „Stadi, proveďte ještě naposledy diagnostiku pohonu, nechci nic ponechat náhodě.“ „Ano, kapitáne“ odpověděla černovlasá pilotka sedící vepředu u kormidla, pod velkou hlavní obrazovkou. Téměř po hodině bylo vše připraveno ke startu. Kapitán Walsh, již usazený ve svém kapitánském křesle si poklepal na komunikátor. „Walsh strojovně, jak jste na tom nadporučíku?“ V komunikátoru se ozval Piercův hlas. „Vše připraveno, kapitáne, můžeme vystartovat.“ „Skvělé, jestli tam dole budete takhle vždy připraveni, nadporučíku, možná si vás i oblíbím.“ Kapitán se ohlédl za sebe. „Pane Kime?“ Harry se sklonil ke své konzoli a odpověděl: „Senzory hlásí vše v pořádku, všechny paluby jsou připraveny.“ „Děkuji, poručíku, Stadi, jak je na tom kormidlo?“ „Kurz nastaven, kapitáne, impulsní i warp pohon v pořádku.“
Kapitán se ve svém křesle napřímil a pronesl: „Stadi, vyveďte nás ven“. Olympia sebou lehce cukla a pozvolna vyplula ze svého doku. „Warp 6“ rozkázal kapitán Walsh. Stadi přejela svými prsty po konzoli. Olympia nažhavila gondoly a loď poprvé přešla na warp rychlost.
7. duben 2379, 17:23, USS Olympia, Orbita Rigelu VIII
„Kapitáne, vyskakujeme z warpu.“ zahlásila Stadi u svého stanoviště. Olympia sebou trochu cukla. „Připomeňte mi, že musím pana Pierce pokárat za seřízení inerciálních tlumičů.“ pronesl kapitán jen tak do vzduchu. Náhle vyšla obrovská rána, podlaha sebou prudce škubla, kapitán vyletěl ze svého křesla, Stadi vypadla od své konzole. Rána, inženýrská konzole vybuchla a vzplála, štěstí, že u ní nikdo neseděl. Sotva se kapitán sebral ze země, vyšla další ohlušující rána a všechny to přirazilo zpět k podlaze. Kapitán Walsh se chytl rukojeti křesla a přitáhl se do něj. „Komandére, štíty!“ Otřesený Tuvok horlivě přejížděl svými prsty po konzoli u taktického stanoviště. „Štíty mimo provoz, impulsní i warp pohon mimo provoz, torpédomety mimo provoz.“ „Kapitáne, za námi je klingonský dravec, vzdálenost 40.000 metrů“ velmi hlasitě zahlásil Harry. „Nabýt phasery, zaměřte jejich zbraně a palte!“ V tom se opět ozval Harry. „Kapitáne, znovu nabíjejí své zbraně, další zásah nám udělá díru do trupu!“…
Pro ty, kdo nejsou s trekem nijak obeznámeni přikládám 3 obrázky pro dokreslení příběhu:
[img][./images/thumbs/4ict49_1250501033.png]http://i28.tinypic.com/4ict49.png[/img]
Všem, co si to přečetli celé moc děkuji a budu rád za jejich postřehy a názory, abych věděl jestli má význam pokračovat.
