Pro pokec, nebo vaše dotazy jsem vytvořila na Discordu skupinu, přidat se můžete zde: https://discord.gg/WUTta3Dqmz

Obsah fóra FanArt Vaše povídky Mrtvé povídky Chronicles of the N.I.D. - Kapitola 1,3

Chronicles of the N.I.D. - Kapitola 1,3


Odeslat nové téma Odpovědět na téma
Hodnocení celé minisérie - jako ve škole (změna hodnocení povolena)

1
6
55%
2
2
18%
3
1
9%
4
0
Žádná hlasování
5
2
18%
 
Celkem hlasů : 11

Raynor Uživatelský avatar
Major General
Major General

Příspěvky: 3683
Bydliště: Hranice
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Třetí spin-off SGO, stejně jako Delenda Est a The Way We Were bude vydáván postupně v beta verzi jako povídka, později po zkompletování bude vydán normálně jako pdf a na webu i s ilustracemi a linky na doporučenou hudbu na YouTube, jako u episod SGO.

Možná zní trochu divně, že vydáváme třetí spin-off po té roční pauze, ale nyní přes prázdniny se všechno konečně trochu pohnulo. Stalker upravuje do finální fáze Delenda Est a poté se snad vrhne na pokračování TWWW. Já nyní dopisuji E18 SGO a několik externích autorů dočítá SGO, aby se mohlo vrhnout na dokončení 1. řady. Do konce léta by jsme snad mohli s SGO pohnout :-)

Ke čtení Chronicles of the N.I.D. není potřeba znát SGO, nicméně čtenáři budou zvláště v pozdějších kapitolách dostávat útržky informací, které byly nadhozeny i v SGO.

Celá první část, '1947' je už sepsána a má kolem 17 stran. Prvních 5-6 se vydává nyní.
ObrázekObrázek





Kapitola 1,1 níže:
Kapitola 1,2 zde - viewtopic.php?p=252709#p252709
Kapitola 1,2 zde - viewtopic.php?p=254531#p254531

Matné světlo stropní zářivky bolestivě pronikalo skrze jeho staré oči. Tělo v jednom ohni. Zkusil se pohnout. Na okamžik si dokonce pomyslel, že je ochrnutý. Všechny ty vzpomínky. Všechno to utrpení. Jak sebou cukl, ucítil v levé ruce zapíchnutou injekční stříkačku. Krátký těk očima na průhledný sáček kapačky visící nad ním… Ať je kdekoliv, chtějí ho udržet na živu. Ať kde kdekoliv, je na Zemi. Zbývá jenom zjistit, jestli to je dobře nebo špatně.

„Doktorko Feillová, asi se už probudil.“

Povědomý hlas? Rozhodně ne.

„Jděte pro ostatní. Hned.“

Řekla „hned“? Takže je to naléhavé. Měl by odtud vypadnout, a to dříve než hned.


S T A R G A T E O D Y S S E Y
Chronicles of the N.I.D.
Chapter One



Ostře řezaná postava majora Parkera vkročila do malé betonové místnosti. Parker, schopný lidi děsit jen svým vzezřením svalnatého albína, vkročil dovnitř aniž by jen pohlédl na doktorku Feillovou. Se zrakem upřeným na muže připoutaného k nemocničnímu lůžku se jen zeptal „Vnímá?“
„Podle všeho ano, ale zatím neřekl ani slovo.“
„To jsme přece předpokládali,“ promluvil britským přízvukem hlas za Parkerem. Do čela postele se postavil další doktor, Jeffrey Mathews, vysoký ale pohublý černoch. „Trauma po výjmutí symbionta bude pouze dočasné.“
„To nemůžete vědět,“ opáčila se Feillová.
Parker k ní hodil sebevědomý pohled, „SGC s tímhle měla dost zkušeností. Můžeme to vědět.“
Najednou se z lůžka ozval chraplavý hlas.
„Kde to jsem…?“
Oba muži se po sobě podívali a přikývli. Na to se Parker otočil směrem k chodbě a zakřičel, „Čekáme jenom na vás, slečno!“
Silueta menší štíhlejší ženy vstoupila do místnosti. Černé vlasy po krk, nejistý ale zvědavý výraz. Pomalu prošla kolem Matthewse a upřeně se dívala na postavu na lůžku.
Parker se rozhodl, že je představí, „Tady máte svůj sólokapr. Dovoluji si vám představit…“
Ale ona žena, Phemie Layton, skoro nedýchala vzrušením.
„Můj bože. Je to vážně on…“
Na lůžku byl vnímají a po dechu lapající viceprezident Kinsey.

„Kde to jsem!“ ozval se znovu chraplavě Kinsey.
„Nemusíte se bát, pane viceprezidente. Jste v bezpečí, podařilo se nám vyjmout symbionta.“ řekla doktorka.
„Možná mluvím jako imbecil, ale vy ni tak i odpovídáte!“ usekl Kinsey.
Do debaty se vložil Parker, „Jste v utajovaném pozemním zařízení v severní Evropě. Možná si to nepamatujete, tady doktor,“ ukázal na Mathewse, „si myslí, že vaše paměť z doby ovládání Goa’uldem bude poněkud děravá.
„Chci, abyste mě okamžitě propustili!“ dožadoval se ležící Kinsey, načež s trochou sil zacloumal popruhy.
Parker kývl na doktorku a potom se podíval na Kinseyho, „Ne ta zhurta, pane viceprezidente. Máme na vás několik otázek.“


Titulují mě viceprezident. Ale nechtějí mě propustit. Tohle není SGC, žádná jeho základna. Není dobré.

„Nejprve chci vědět, kdo jste.“
Parker se krátce zamyslel. Nakonec se na Kinseyho uměle pousmál.
„Dobrá tedy, pokud my chceme něco od vás, bude jen fér, když vám i my sdělíme naše tajemství.“
Krátce se podíval skrze bělmo na Phemii.
„Pracuji pro organizaci Mnemonic. Celé tohle zařízení, vlastně. Střádáme informace o hvězdné bráně a přilehlých projektech americké vlády a dalších loutkových organizací Spojených národů,“ odmlčel se krátce a docedil skrze zuby, „Aby se jednoho dne všechny vaše špinavé triky mohly dostat ven, na veřejnost.“
Kinsey byl tímto viditelně překvapený. Najednou se do toho vložila Phemie, mnohem vlídnějším hlasem.
„To je v pořádku, pane viceprezidente,“ přiložila si ruku na hruď, „I já jsem těmhle lidem zpočátku nevěřila,“ krátce pousmála, „Vlastně jsem si myslel, že mě chtějí zabít. Ale po tom, co mi ukázali… Můžu vás ujistit, že my jsme ti hodní.“
Kinsey odpověděl se zjevnou známkou ironie v hlase, „Velká šťastná rodina, že…“
„Pravdou je,“ vložil se do debaty doktor Mathews, „Že vaše chycení jenom podporuje to, čeho se dávno bojíme.“
Parker přikývl, „Bývalý viceprezident Spojených států je infikovaný mimozemským parazitem, představitelem agresivní a inteligentní rasy, která zotročuje a likviduje lidské národy po celé galaxii.“ Parker se naklonil blíže ke Kinseymu, „A my víme, že není jediný.“
„Co tím myslíte?“ znovu se zeptal překvapený Kinsey.
„Mnemonic má řadu důkazů o tom, že čelní světové vlády a organizace byly kompromitovány a jsou ovládány Goa’uldy. Trustem.“ dodal Parker.


To je směšné! Aby to byla pravda, museli by jsme být totální idioti, udělali jsme příliš mnoho opatření a to, aby to byla pravda. Tahle parta dětí si evidentně zahrává s ohněm. Až je NID objeví, nechtěl bych být na jejich místě.

„To je směšné…“
„Vy sám,“ začal Mathews, „Vy sám si můžete vzpomenout kdy k tomu došlo. Krize s DEFCONem 2, více jak tři roky zpátky.“
Kinsey se zamyslel. Je to pravda?
„Rusko a Amerika na sebe málem vystřelil atomovky.“ Začal Parker, „A nyní k tomu dochází znovu. Svět na sebe míří zbraněmi, ale co je horší, je to jenom záminka k masivnímu zbrojení. K omezování svobody. Trust chce zvítězit ve válce s Ori a vyzbrojená Země k tomu může být klíčem.“
„Ori?“ zeptal se Kinsey.
Parker si povzdechl.
„Ne tohle nemáme čas, pane viceprezidente. Moji nadřízení vědí, co jste v minulosti dělal, a vědí, že vaše zkušenost může být klíčová i při řešení této hrozby.“ v Parkerových očích jakoby se zajiskřilo cosi temného z jeho duše, „Bohužel, nemáme přístup ke staré databázi NID. Vy jste naše jediné spojení s minulostí.“


Kdo jsou tihle lidi? Vědí toho dost na to, aby byli problémem, ale příliš málo na to, aby si dali věci do správného světla. Někdo v NID to evidentně pěkně podělal, když nechal takové pošuky běhat po světě. Za tohle budou padat hlavy!

Parker kývl na doktorku, a ta vpíchla do kapačky injekci.
„Co to je? Co mi to děláte!“ zakřičel Kinsey, více než by jeden k jeho hlasu mohl čekat.
“Nemusíte se bát, jenom menší koktejl, aby jste nám řekl, co je potřeba,“ usmál se Parker.
„Jestli o mě víte dost na to, aby jste doufali, že vám něco řeknu, pak víte i to, že jsem na podobné situace připravený…“
„Nové technologie umí zázraky, pane viceprezidente,“ procedil Matthews a přišel z čela postele blíže ke Kinseymu. Otočil se k laptopu na stole a něco naťukal. Když se otočil zpátky ke Kinseymu, třímal v ruce sadu paměťových zařízení připojených k počítači. Napíchl je na oba Kinseyho spánky, zatímco viceprezident se po něm nervózně díval.
„Víte, vlastně by jste měl být rád,“ pokračoval Parker, „Všichni v Mnemonicu vědí, že jste byl hrdina. Až budeme mít plnou zprávu, budeme i vědět, jak jste to dokázal. A vaše informace o NID a Trustu nám můžou pomoct zachránit lidstvo. Znovu.“


Za tohle budou padat hlavy nejen v NID, ale i tady!
Ostrá bolest projela Kinseyho hlavou a před očima se mu začaly objevovat živé obrázky. Desítky let. Desítky let bdělosti. Desítky let starostí. A ti břídilové v letectvu si myslí, že zachránili svět…
Jakoby zdálky přicházel hlas Parkera, hlubší, méně zřetelný.
„Povězte nám, jak to všechno začalo?“
Jak to všechno začalo…


Washington D.C., 1947

Ostré podpatky drahých bot rytmicky dopadají na bleštivou tmavou podlahu. Mladý sebejistý muž v neméně drahém obleku si razí cestu tmavou chodbou vladní budovy, pod paží svírající několik složek. Ulísnuté tmavé vlasy čerstvě odpromovaného Roberta Francise Kinseyho.
Jeho sebejistá chůze končí u lesklých dřevěných dveří. Krátké zaklepání…
…a o několik minut později v zakouřené konferenční místnosti tento nadějný muž dokončuje svou prezentaci pro několik vysoce postavených a tomu úměrně obtloustlých mužů v oblecích a uniformách. Někteří si pročítají svoje složky, jiní hledí na papírové desky, na kterých Robert Francis cosi ukazuje. V čele stolu přímo naproti stojícímu Kinseymu sedí postarší šedivý muž v britské armádní uniformě, svou brčalově zelenou barvou tolik neladící s okolními admirály námořnictva.
„…stejně tak by se materiál dal velmi dobře použít jako výztuž v železobetonu, v leteckém i námořním průmyslu,“ ukazuje Robert na několik grafů a otočí se do místnosti, „Potencionální ekonomické dopady z masového využití této sloučeniny byly obrovské. O tolik překonává naše nejlepší materiály, že by masové využití sloučeniny bylo revoluční pro celý americký průmysl, pánové.“
Posluchači se po sobě podívají. Jeden z nich zvedne ruku k otázce.
„Jaké že jste říkal, že to má vlastnosti ve srovnání s… s…“ hledá slova nejobéznější magnát v mísnosti.
„S ocelí? Přibližně stokrát pevnější a přitom i stokrát lehčí.“
Muži si mezi sebou předávají pomačkaný kus lesklého plechu. Jeden z nich prohlásí, „Lehký jako papír.“
Robert se usměje, „Ano. Pokud můžeme soudit z rekonstrukce lodi provedené USAAF, klíčová kostra plavidla byla z této sloučeniny.“
„Máte pro ni jméno?“ zeptal se jeden z uniformovaných starců.
„Se svými kolegy jsme uvažovali o několika jménech, padl návrh na kryptonit…“ pousmál se Robert nad vtípkem.
Sestava kolem stolů na něho stoicky bez hnutí hledí.
Robert si odkašlal, „N-nicméně nakonec jsme navrhli komisi jméno trinium. Vzniklo to smísením názvů titan a …“ vysvětluje dále, než ho přeruší muž v čele stolu.
„Trinium zní dobře, pane Kinsey. Pokud to je vše, mohl by jste počkat na chodbě?“
Robert je přerušením evidentně zaskočený a po několika vteřinách zmatku přikývne, rychle se ukloní k pozdravu a výjde ven z místnosti.
A následně sedí desítky minut na chodbě.


Myslel jsem si, že jsem to podělal. Thomas mi říkal, že mám do té prezentace dát trochu humoru, ale ne každý den děláte na prezentaci pro nejbohatší průmyslové magnáty a generalitu armády o materiálu nalezeném na místě dopadu mimozemské lodi, že ano. A tak jsem tam seděl skoro hodinu a přemýšlel, co budu dělat, pokud přijdu o tenhle job.
Měl jsem štěstí už jen tím, že jsem ho získal. Dá-li se mluvit vůbec o štěstí, pokud vám zavolá váš bývalý nadřízený z války a řekne vám něco v tom smyslu, že jste se v jednotce vždycky chlubili tím, že máte rozdělaný Harvard a jací jsou ostatní výsadkáři kolem vás burani.
Po válce jsem si myslel, že jakmile dostuduju, budu mít všude dveře otevřené. Naše generace si myslela, že když můžeme porazit fašisty a sestavit nejsilnější bombu, kterou kdy svět spatřil, dokážeme už cokoliv. Jenže když si totéž myslí tři milióny mužů vracejících se z Evropy, o Tichomoří nemluvě, vaše šance dobýt svět se rázem zmenší. A jaké máte šance v tomhle projektu, když mluvíte o nejtajnější věci na světě. Jednou to poděláte a následky si raději nedomýšlet.
A tak jsem tam seděl, chodil po chodbě a díval se z okna Pentagonu na zasněžený Washington D.C., a potom zase seděl.

Dřevěné dveře se otevřou a muži jeden z druhém začnou vycházet ven. Kinsey si stoupl v očekávání, že mu některý z nich něco řekne. Cokoliv. Pozoroval jenom jednu známou tvář veřejného dění za druhou – jak ho míjejí a procházejí kolem.
Nakonec však ze dveří vyšel i onen britský velitel, v doprovodu o něco mladšího Američana. Mladšího v tom, že měl alespoň šedé vlasy. Evidentně vyšli směrem k Robertovi.
Nervóznímu jako nikdy.
„To byla po čertech dobrá práce, pane Kinsey,“ přikývl k němu velitel. Robert si teď konečně mohl všimnout, že má snad hodnost velícího generála RAF. Nebo měl.
„Děkuji, pane.“ pousmál se Robert.
„Pokud máte čas, mladý muži, mohli bychom si promluvit o vaší další práci u mě v kanceláři,“ dodal Brit.
Robert se nezmohl na víc, než na radostný úsměv.
„Ah, co jsem to za gentlemana,“ zarazil se generál a otočil se k Američanovi za sebou, „Tohle je profesor Paul Langford, muž odpovědný za velké věci, Kinsey.“
Robert si potřásl ruku s profesorem, a trojice se vydala do chůze onou chodbou.


Langford byl učenec ze staré školy. Přišel jsem na jeho jméno už při vypracovávání zprávy o triniu. Nedávalo to smysl. Chápal jsem, proč v Trumanově roswellské komisi zasedali generálové z letectva, fyzici a dokonce i průmysloví magnáti. Ale archeolog? Havaroval ten talíř snad tak hluboko, že ho museli vykopávat? A pak mi došlo, že to asi nebylo poprvé, co něco takového spadlo na Zemi. Nebo přistálo. Nebo cokoliv podobného. Ať už jsem tehdy myslel na cokoliv, jakmile jsem věděl o účasti Langforda, bylo jasné, že záhada jde hlouběji do minulosti, možná snad až k samotnému vzniku lidské rasy. Doktor Jackson se o pět dekát později musel cítit podobně…

Trojice mužů vchází do jedné z menších kanceláři Pentagonu. Patří generálovi, a tak stěny zdobí obrázky Spitfirů a Hurricanů. Zavřou za sebou dveře a ještě než se posadí, stoupne si generál rovnou ke Kinseymu.
„Rád bych se vám představil jménem, protože ho ve složce o Roswellu nenajdete…“ zarazí se a s tikem ve tváři se pousměje, „Ale moje jméno mohou znát jen úzcí pracovníci NID.“
Robert se zeptá, „NID?“
Langford si sundává dlouhý kabát, „NID je speciální divize pod nově založenou vládní agenturou CIA.“ Jak věsí kabát na věšák, vytahuje z kapsy trojici doutníků a pokračuje, „Amerika potřebuje něco efektivnější než Úřad strategické služby. CIA budou oči a uši Ameriky – a NID bude mít ty oči a uši zaměřené na nebe,“ usměje se.
„Tak tedy, pane Kinsey,“ zeptá se generál, „Berete tu práci?“
Načež nabídne Robertovi ruku.


Je zvláštní, jak se můžete upsat životu v tajnosti a intrikách pouhým jedním stisknutím ruky. Byl jsem toho dne u vytržení, nejvíce snad od konce války. Ale vedle těchto události bledla celá Druhá světová válka jako sníh napadaný na washingtonské silnice. Vedle Roswellu vypadal Projekt Manhattan jako dílo afektovaných prvňáčků.
Seděli jsme v té kanceláři dlouho. Kouřili doutníky a mluvili. Generál vytáhl nějaké britské pití, sotva si vzpomínám jakou mělo barvu, a vím, že chutnalo odporně – ale bylo asi hodně staré a drahé. Dozvěděl jsem se, že jeho jméno je Sir Claude Liardet, generálmajor a jeden z prvních velitelů Královského letectva. Naznačoval mi, že Britské Imperium má organizaci podobnou NID už skoro století a proto si jeho služeb vyžádal přímo president USA, jako poradce při zakládání NID. Národní zpravodajské divize. Jak by taky ne, Angláni museli nacházet artefakty po celém světě dávno předtím, než jsem se vůbec narodil. A přesto nevěděli o moc víc, než my.

„Povězte mi, Roberte,“ mluvil generál už lehce podnapilým hlasem, „Vy jste za války stihl bojovat, že ano?“
Kinsey se pousmál, „Bohužel jsem stihl pouze konec války, několik přestřelek v Evropě a pak kapitulaci.“
„Ale sloužil jste s těmi nejlepšími.“ Ozval se Langford.
„101. výsadková,“ kývl, „Ale nerad bych si přisvojoval jejich úspěchy. Kdybych šel té poslední divizi pěchoty, bylo by to jedno, pane.“
„To není moje pointa, Roberte.“ Pokračoval generál, „Váš velící ze stoprvní je ten, kdo vás doporučil na tuhle práci,“ přihnul si ze skleničky, „V NID budete zároveň analytik i agent. Je to složitá práce, o to více když o ní nemůžete nikomu říct. Budete čelit hrozbám, které by většina populace zamítla jako báchorky, a přesto jsou to hrozby desetkrát nebezpečnější, než celá Třetí říše.“
Langford chápe, kam tím generál míří a zeptá se Kinseyho, „Co jste si pomyslel, když jste se poprvé dozvěděl o Roswellu?“
Kinsey se zamyslí. Delikátní otázka. Asi by neměl říct, že se vůbec nesmál, ale přišlo mu to spíše paranoidně děsivé.
„Bylo to… překvapivé.“
„Ale no tak!“ zahřměl generál, „Vánoční dárek může být překvapivý, ale havárie létajícího talíře?“
Trojice se zařehonila.
„Šedá mimozemská těla, stroj neznámé konstrukce. Ale není to přece tak, že by pozorování těchto věcí byla poslední dobou ojedinělá…“
„Máte pravdu,“ kývl Langford, „A NID musí zjistit proč. Letectvo hlásí desítky přeletů těch světel nad Státy. Britové mají podobné problémy. A žádné naše letadla pro ně nejsou nebezpečím. Veřejnost se o tom nesmí dozvědět, ale to nám nemůže zabránit odhalení.“
“Kdyby na nás chtěli zaútočit, už by to udělali,“ ujišťoval se Robert.
Langford se po sobě s generálem podíval. Na to Brit odpověděl, „Nebudu zabíhat do detailů, ale my už máme nějaké zkušenosti. Před desítkami let, když jsme zjistili, že po celé planetě je dost neznámých zařízení na vyplnění tuctu hangárů, jsme dostali varování, abychom se o ‚ně‘ nestarali, jinak jsou schopní Impérium srazit na kolena,“ dořekl temným tónem, „Od té doby jsme je příliš neprovokovali. Došlo nám, že i oni hledají artefakty a chtějí je pro sebe. Nevíme proč. Ale nebojí se při tom čas od času vyhladit četu naší pěchoty nebo sestřelit letadlo.“
Navázal Langford, „Pokud jich najednou přibývá, může to být známka invaze. A na tu se musíme připravit. Informace jsou naše první linie obrany.“
„Takže mi povězte, pane Kinsey, co jste si pomyslel, když jste se dozvěděl o Roswellu?“ zeptal se naposledy generál.
Robert skrčil bradu. Polkl nasucho.
„Přiznávám, generále, že mě to vyděsilo. Došlo mi, že to je mimo cokoliv, co je na veřejnosti přiznáváno. Mimo tuhle planetu.“
„V NID tomuhle můžete čelit každý den. Máte na to žalůdek?“
Kinsey se lišácky sebevědomě pousměje.
„No, pane, slyšel jsem už dříve o nějakých věcech.“
„Jakých věcech?“ ozval se generál.
„Magii, nebi a peklu…“ usmál se Kinsey, „Je v lidské přirozenosti považovat všechny předchozí generace kromě té své za bandu zaostalých idiotů, ale oba asi víme, že i dříve byli lidé inteligentní. Tak co byly všechny ty jevy, které pojmenovali jako ďábel, anděl, skřítek nebo víla…?“ dodal v řečnickém tónu, „Pokud kdysi dříve na Zemi přebývalo peklo, někdo ho vyhnal. A jestli se dnes vrátilo, s pomocí vědy, ho můžeme vyhnat i my.“
Naposledy upravil Raynor dne 12.8.2009 18:23:31, celkově upraveno 2
Obrázek
Nový díl SGO? Konec světa na obzoru...
SGO S1E18 INSURRECTION, part 2

jakop Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1764
Bydliště: Osík u Litomyšle
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Mě se povídka líbí.

Dozvědět se něco nového o minulosti Kinseyho a vzniku NID je velmi zajímavé.

Postupně jak se budou odhalovat další a další tajemství to bude ještě lepší :D
jakop
E-Mail - jakop@lit.cz
Skype - jakop_osik

Vanguard Major
Major

Příspěvky: 1861
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Perfektní. Stylem vyprávění mi to připomíná Dextera. Velmi, velmi se mi to líbí.

Werostir Uživatelský avatar
Airman First Class
Airman First Class

Příspěvky: 106
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
me se to také moc líbí... jak temnejší atmosféra tak pohledy do historie
Tak... ja ho zabiju, to je magor.. naprostej Idiot..
- Zelenka

Obrázek

Raynor Uživatelský avatar
Major General
Major General

Příspěvky: 3683
Bydliště: Hranice
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
OK, další díl středu, tentokrát už začně i nějaký děj. I dalších pět stránek už je sepsaných, takže to výjde určitě.
Btw. zajímalo by mě, kdo tomu dal pětku :lol:

Jo a dobrá zpráva je, že prokletou SGO E18 jsem včera dopsal. Zbývá to doplnit o epilog (akt 5), dodat tomu popisy (zatím jsou jen dialogy) a pozemský děj (minoritní).
Obrázek
Nový díl SGO? Konec světa na obzoru...
SGO S1E18 INSURRECTION, part 2

Dragonsky Uživatelský avatar
Airman
Airman

Příspěvky: 62
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
paráda, moc se mi to líbí :bravo:
"Privilegiem postavení je služba"
- Arbitra senioris Shira Calpurnia -
"Ten, kdo vypráví příběhy, vládne světu"
- Hopijské přísloví -
SG: Legacy, Ep 10. + Missio Aquarius part 4

Werostir Uživatelský avatar
Airman First Class
Airman First Class

Příspěvky: 106
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Raynor píše:
prokletou SGO E18 jsem včera dopsal. Zbývá to doplnit o epilog (akt 5), dodat tomu popisy


:yahoo: blahosven budiž raynor a tým SGO.... konecně :yahoo:
Tak... ja ho zabiju, to je magor.. naprostej Idiot..
- Zelenka

Obrázek

Raynor Uživatelský avatar
Major General
Major General

Příspěvky: 3683
Bydliště: Hranice
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Nahodil jsem to o něco dřív, děj se trochu posunul a objevily se nové postavy, reakce níže ;-)

Uběhly týdny. Prošel jsem výcvikem podobným agentům FBI. Mezitím vznikla CIA a já se stal oficiálním zaměstnancem vlády Spojených států Amerických. Znovu. A znovu jsem měl pocit, že zvládnu cokoliv. Rodiče byli pyšní jako nikdy, jako by snad za můj úspěch ten pár senilních budižkničemu mohl.
Mělo to ale i svůj odvrácenou stránku. Jak jsem se dostával hlouběji k informacím, začínalo mi připadat, že pomalu slepnu. Hlášení o pozorováních světel sílela. Od námořnictva a letectva nám přišly stohy reportů o ztracených letounech. Sestřelených letounech. O unesených vojácích. A teď, od prvních agentů v poli, začaly přicházet informace o pohřešovaných civilistech. Vypadalo to, že nám mimozemské plavidla začínají unášet naše vlastní občany. Kdekoliv se světla objevila, někdo zmizel, ale mezi osobami jakoby neexistovala žádná spojitost. A tak jsem dostal se svým novým partnerem Garretem Allenem svůj první případ. Ale ne předtím, než mě moje sílící přátelství s profesorem Langfortem dostalo do jedné washingtonské kavárny krátce před vánocemi 1947.

Pluh odhrnoval ze silnice napadaný sníh. Zdálo se, že tyhle vánoce budou skutečně věrné, sníh a všechno. Robert počkal, než pluh projede přes silnici a přešel ji. Na druhé straně byla menší kavárna. A před ní mladá
„Ahoj, já…“ uculil se Kinsey.
I Katherine vypadala rozzářeně. Jak už to tak bývá, mezi oběma jiskřila zvláštní kombinace napětí a přiznané trapnosti.

Měla tehdy hodně roztomilý a koketní úsměv. To bylo to první, co mě na ní zaujalo. Samozřejmě můžete říct, že mě zaujal úsměv jenom proto, že byl prosinec a ona byla navlečená do od hlavy až k patě.
„Robert?“ zeptala se, dopředu znajíc odpověď.
Kinsey přikývl, „Katherine,“ vzal její ruku a gentlemansky ji políbil. Tedy, rukavici. Načež dodal, „Rád tě poznávám,“ a rozhlédl se po zasněženém okolí, „Půjdeme dovnitř?“
Seděli uvnitř retro interiéru s rudými koženými sedačkami a domáckou atmosférou. Katherine si zapálila cigaretu a dlouze z ní potáhla.

„Je risk vzít na večeři šéfovu dceru, ale stejně tak je risk ji odmítnout,“ začal Robert vtípkem.
Mám rád, když vím, s kým mám tu čest. Buď se zasměje a všechno půjde jednodušeji, nebo se urazí a já budu vědět, že bych se s ní nikam nedostal ani po týdnu snažení.
Katherine se rozesmála. „Takže jsem pro tebe… šéfova dcera?“
„Přijde na to…“ podíval se na ní lišácky.
„Tohle je…“ usmál se Robert poťouchle, „Stupidní.“
„Já vím.“ opáčila stejně nevinně Katherine.
„Nikdy jsem nebyl na tyhle dohazované schůzky!“
„Ani já ne. Ale můj otec… Chce mě vidět zase být s někým. A pokud jsi prošel jeho testem chrabrosti a morální integrity…“
Robert se na to pousmál. Nebyl si úplně jistý, co odpovědět.

Test chrabrosti a morální integrity? Měl jsem za to, že po těch pár týdnech mě starý Langford prokoukl. Vůbec mě hodně překvapilo, když po mi nabídl, že bych si měl vyjít s jeho dcerou. Ale možná měl jen divný smysl pro humor.
„Takže,“ upřeně se na něho podívala a vyfoukla kouř, „Co ti o mě řekl?“
Kinsey se usmál s elegancí svůdníka.
„Že chce, aby jeho mladá, krásná a inteligentní dcera nebyla na vánoce sama.“

Nemá smysl s komplimenty otálet. Kdyby jí tahle nabídka přišla moc hrr, mohl jsem si aspoň ušetřit hodiny snahy.
„Vtipné,“ řekla s nádechem letargie, „Protože on mi řekl o tobě všechno.“
Robert mávl rukou, „Ničemu z toho nevěř!“ a přivřel oči „Je to agent, je to špión, naučil se dobře lhát!“
„Stejně jako ty?“ zeptala se a znovu si potáhla z cigarety.
Robert se k ní naklonil a potichu odpověděl „Já neumím lhát…“

Nejpozději v ten moment se mi v hlavě rozsvítilo rudé světýlko s nápisem LHÁŘ, LHÁŘ…
Ale hádám, že to i jí.
Uběhlo několik desítek minut, kdy se oba opatrně rozpovídali. Kdesi mezi rozebíráním jestli je Crossfire lepší seriózní film o antisemitismu než Gentlemant’s Agreement Robert nezávazně navrhl, že by se mohli projít.

Vánoční Washington může vypadat kouzelně. Ve ’47 samozřejmě, ne dnes, kdy buď nesněží vůbec, nebo přes závěje nevidíte na okolí. A tak jsme se procházeli městem. Kat nemluvila vůbec o svém muži, asi věděla, že o jeho nehodě vím. Zatímco jsme se blíže seznamovali, čtyři světelné roky od Země se Ernest Littlefield nejspíš snažil získat aspoň trochu jídla. Svět není spravedlivý. Pravda byla, že jsem až někdy do 60. let nevěděl, že Littlefield může být naživu. A i incidentu s bránou v roce 1969 jsme nemohli vědět, k čemu vlastně slouží. Ale to je jiný příběh.
Nechci, aby to vypadalo, že se Kat zachovala jako coura, nebo že jsem ji jen využil. Ale ona byla dva roky bez manžela, já jsem byl mladý a čerstvě pryč z armády. Před ní jsem měl řadu krátkých vztahů, jestli víte, co tím myslím, ale byl jsem si celkem jistý, že s Kat to nesmím takhle zahrát do outu. Starý Langford byl pořád můj boss. Ale i přes tuhle moji vnitřní snahu, slovo dalo slovo, gesto dalo gesto, horký punč po procházce zasněženým vánočním městem všemu pomohl a alkohol se špatným úsudkem nás ještě tu noc přivedl do jejího bytu. Hned následující ráno se ale ozvala práce…

Robert neměl nikdy rád zvuk budíku. O to horší, když si uvědomil, že nezvoní budík, ale telefon. Někdo po něm něco chce. Nějakou aktivitu.
Probuzení v cizím bytě vždy provází krátký okamžik nejistoty. Kde to vlastně jsem a jak jsem se sem dostal. Sebevědomý úsměv na Kinseyho tváři ale prozrazoval, že si detaily minulé noci pamatoval velmi jasně.
„To je pro tebe,“ otočila se k němu se sluchátkem v ruce odhalená Katherine.
Tohle Kinseyho překvapilo. Pokrčil rameny, Katherine divoce zagestikulovala aby si vzal telefon dříve, než bude pozdě.
„Tady… Haló?“ zeptal se a přivíral oči. Do menší ložnice s řadami amatérských fotek na zdi svítalo ostré ranní světlo. Po podlaze se ještě válela většina oblečení obou aktérů.
„Kinsey!“ ozval se ze sluchátka Langfordův hlas, „Měl jsem za to, že chápete význam slov ‚a chovejte se slušně‘!“
„Pane?“ zmohl se Robert na jediný možný výraz poslušnosti.
„Ale kvůli tomu vám nevolám. Nemohli jsme se dovolat do vašeho bytu, takže mi bylo jasné, že je jen jedno další místo, kde to můžeme zkusit. Máte práci.“
„Měl jsem dneska mít –“ snažil se Robert vysvětlit nadřízenému, že by si rád vybral svoje první volno po několika týdnech. Ale za daných okolností by tahle argumentace možná jeho situaci jenom zhoršila.
„Mě je jedno, co jste měl mít. Máme tucty pozorování světel na obloze, podle posledních dvanácti hodin to vypadá, že ty talíře z oblohy dělají vánoční stromeček. Všichni operativci se pustí do vyšetřování. Máte hodinu na návrat. A měl by jste si pospíšit, nemyslete si, že ještě něco stihnete..!“ praštil Langford s telefonem.


Centrála NID se za více jak padesát let existence vůbec nezměnila. Klasicistní stavba v centru Washingtonu D.C. poskytovala dobré krytí pro několik stovek úředníků, účetních a uklízeček. Ty neorenesanční mramorové pilíře vám dávaly pocit, že pracujete v něčem velkolepím – a to i tehdy, kdy NID měla sotva pár desítek agentů. Skutečná práce se odehrávala v podzemí. Hluboko pod budovou bylo už ve ‘47 jisté operační středisko. Počítalo se s podzemním vlakem, který spojí centrálu se základnou letectva za městem, ale kde ty velké rozpočtové oči jsou. Vybudovat spolu s námořní zpravodajskou službou pár základen po Státech je levnější. A tak naše slavné operační středisko bylo vždycky tak trochu… pozadu za celkovým děním. Ale o tom až za chvíli.

Agent Garret Allen vyšel naproti výtahu. Vyšší než Kinsey, bývalý pilot na letadlové lodi, vhodně doplňoval svého parťáka. Rodinný typ, doma ho čekala mladá žena a dítě. Byl o něco letargičtější a stoičtější, někdo by mohl říct nudnější.
Robert vyšel z výtahu poněkud nejistý. Garret se usmíval, takže si Kinsey nebyl jistý, jestli Langford neřekl i ostatním o jeho dceři. Ale to by byla přece hloupost. Teď se musí soustředit na práci. Jeho první mise a celé operační centrum bilo na poplach.
„Tak co vlastně máme?“ zeptal se Robert Garreta.
„Zatím více o šestnácti pozorováních,“ řekl a oba se dali do rychlé chůze chodbou. Po cestě míjeli další personál – jiné muže v oblecích i techniky a vědce v pláštích.
„Něco více, než pozorování?“ zeptal se hrubě Kinsey.
„Jedno z nich bylo nad tímhle městem.“ dořekl Garret a v Kinseym zatrnulo. Už tušil odkud vane vítr.
„Nevím, co s Langfordem dneska je, ale nemluvil o tobě zrovna dobře.“
„Pocit bude vzájemný,“ snažil se Robert rozhovor odvést jinam, „Měl jsem mít dneska volno…“
„Pan Kinsey se ráčil nás také navštívit!“ zahučel na Roberta už zdálky jeho šéf.
„Dobré ráno, pane,“ odpověděl nesouvisle Kinsey.
Langford je přikývl, „Tím jsem si jistý.“
Vedle něho stál major od námořní pěchoty, Simon Barter. O nějakých deset let starší než oba agenti, Barter byl urostlý voják s tělem boxera na vrcholu kariéry. Hrdina několika vylodění v Tichomoří, plukovník Barter vedl spojenou brigádu námořní pěchoty a letectva, sil rychlé reakce. Tahle soukromá armáda v rukou NID byla strategicky rozprostřena po Státech. Pokud by došlo na krizovou bojovou situaci, například další pád mimozemské lodi, nebo izolovaný útok vetřelců, situaci kterou by nevyřešilo duo agentů ani menší úderný tým, Barterova brigáda byla trénována pro boj s touto hrozbou. Jeho vojáci věděli, že mají držet jazyk za zuby, jeho piloti věděli, že mohou stát proti strojům pokročilejším než cokoliv z tohoto světa. Až ve chvíli, kdy by byla Brigáda zničena, prezident by povolal pravidelné vojsko nebo atomový útok – v takovém případě by ale mimozemskou hrozbu už nebylo možné utajit. A možná ani zastavit.


Nikdy jsem Bartera neměl v lásce. Nebylo to jenom proto, že mu všichni ostatní žrali jeho hrdinství. I když lhal bych, že mi jako lev salónů nevadil. Když vešel do velící místnosti, bylo to jako by dovnitř vjel tank. Operátorky se za ním otáčely, na rtech při tom měly potutelný úsměv. Barter doopravdy vypadal jako válečný hrdina ze šestákového komiksu. Čelist o velikosti Texasu a tak. Lopaty na místo rukou. A přitom mírný ironický nadhled, jako kdyby pro něho nic nebylo problémem.
Měl jsem to z několika nezávislých zdrojů, že Barter je ve skutečnosti totální cvok. Chci říct, několikrát v Tichomoří skutečně udělal hrdinský kousek. Slyšel jsem to od přímých svědků, žádné „Můj kamarád to viděl“. Barter vyběhl proti štěkajícímu kulometu a vhodil dovnitř granát. Barter jako první v čele svojí čety vešel do jeskyně plné japončíků. Barter usedl za kulomet a sestřelil útočící Zero. Ostatní ho viděli jako hrdinu, snad i Langford. Ale já si válku pamatoval příliš živě na to, abych nevěděl, že uvnitř bude náš plukovník jiný. Buď to byl lhář, blázen nebo z nějakého důvodu ve skutečnosti toužil po smrti. A už tehdy jsem sázel na tu třetí možnost.

„Pánové, máme tu trochu naspěch, takže jenom ve stručnosti,“ přerušil podivnou atmosféru mezi Kinseym a Langfordem plukovník, „Ráno kolem 02:00 zpozorovalo letadlo pobřežní hlídky světla nad Long Islandem. Dostali jsme několik telefonátů i od obyvatel městečka Montauk. Stále zpracováváme údaje a výpovědi pilotů, je tu toho teď hodně.“
„Sever Long Islandu asi není ve srovnání s Washingtonem prioritou,“ řekl spíše pro sebe Kisney.
Barter přikývl, „Máme světla i nad Norfolkem a San Diegem, Montauk není zrovna klíčovou vojenskou instalací. Vašim úkolem bude dorazit do oblasti, prozkoumat hlášení svědků a zdůraznit jim, aby drželi jazyk za zuby.“
Doplnil ho Langford, „Budete v oblasti několik dnů, námořní rozvědka už se postará o mlčení na straně pilotů.“
„Mlčení?“ zeptal se Allen.
„Krycí verze pro armádu je, že to byly sovětské průzkumné letouny. Krycí verze pro civilisty je, že to byly naše průzkumné letouny. Tak či onak, je v zájmu Ameriky udržet to pod pokličkou.“
Oba mladí agenti přikývli. Otočili se pomalu k odchodu, ale Langford za nimi ještě zavolal, „Pokud by jste přišli na kloub tomu, co tam hledali, zkuste na to přijít. Nemusím vám připomínat, že tahle mise je přísně utajovaná, a jakou má důležitost. Prezident nechce mít na svém vlastním dvorku létající talíře...“

Obrázek
Nový díl SGO? Konec světa na obzoru...
SGO S1E18 INSURRECTION, part 2

Dragonsky Uživatelský avatar
Airman
Airman

Příspěvky: 62
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
skvělý díl :)

ikdyž tady asi par slov chybí :oops:
Raynor píše:
[i]Pluh odhrnoval ze silnice napadaný sníh. Zdálo se, že tyhle vánoce budou skutečně věrné, sníh a všechno. Robert počkal, než pluh projede přes silnici a přešel ji. Na druhé straně byla menší kavárna. A před ní mladá
„Ahoj, já…“ uculil se Kinsey.
"Privilegiem postavení je služba"
- Arbitra senioris Shira Calpurnia -
"Ten, kdo vypráví příběhy, vládne světu"
- Hopijské přísloví -
SG: Legacy, Ep 10. + Missio Aquarius part 4

Raynor Uživatelský avatar
Major General
Major General

Příspěvky: 3683
Bydliště: Hranice
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Pravda. Ona je tohleto taková alfaverze, taky mi často haprujo časy a obecně to prostě není po korekci.
Obrázek
Nový díl SGO? Konec světa na obzoru...
SGO S1E18 INSURRECTION, part 2

Raynor Uživatelský avatar
Major General
Major General

Příspěvky: 3683
Bydliště: Hranice
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Část 3.

„Pokud by jste přišli na kloub tomu, co tam hledali, zkuste na to přijít. Nemusím vám připomínat, že tahle mise je přísně utajovaná, a jakou má důležitost. Prezident nechce mít na svém vlastním dvorku létající talíře...“

Mohl bych asi rozebrat celou cestu do Montauku, a že Allen vyprávěl o tom, jak ho sere, že nebude na vánoce doma u svojí ženy. Nebo bych mohl rozepsat zábavnou historku, která se nám stala na čerpací stanici v New Yorku. Asi bych mohl popsat i příjezd do Montauku a návštěvu u několika svědků doma. Ale hádám, že lidi jako vy, Mnemonic, máte zkušenosti s výslechy a zastrašováním svědků. Moje první mise nezačala zrovna zábavně.
Nejprve vám civilové řeknou pár insignifikantních informací, jako že večer pršelo (na severu Long Islandu!), nebo že světla uviděli, když se vraceli cestou domů z přístavu (v pobřežním městečku!). Pak všichni popíšou totéž – na obloze bylo několik světel pohybujících se v divných vzorcích. Oh my god, oh my god, nikdy jsem nic takového neviděl – všichni jsou vzrušení tím, jak je tahle lightshow vytrhla z nudné šedi jejich existence.
Někteří řeknou, že světel bylo více a letěly ve formaci. Jiní řeknou, že světlo bylo pouze jedno. To záleží na tom, jestli vyslýcháte mladé lidi s dobrým zrakem nebo rybáře padesát let pijícího domácí pálenku. Na konci vám ale nikdo z nich neřekne cokoliv užitečného, takže jim vysvětlíte, jak je pro strýčka Sama důležité, aby drželi jazyk za zuby a proč o tom už nesmějí mluvit. Většina to koupí, na některé agilnější občany je potřeba použít dodatek o ohrožení národní bezpečnosti a případném trestu.
Nejhorší částí téhle práce nebylo ani tak poslouchání stále téhož dokola, ale pamatování si, za koho vystupujete. NID byla tajná organizace, neměli jsme o ní mluvit venku. Asi by jste si ji mohli dohledat v nějaké zprávě CIA, ale určitě ne v novinách. Nikdo nechtěl, aby se zprofanovala. Takže jsme u sebe měli průkazy všeho od FBI po námořní rozvědku, a v dalších letech ještě mnohem více. Za čas jich bylo tolik, že udělat trapný omyl a představit se s průkazem ATF jako agent FBI nebylo tak řídké.
Večer jsme z motelu podali v kódu hlášení zpátky do Washingtonu a těšili se na den druhý. Prohlídku opuštěné pidizákladny za městečkem. Camp Hero byla za války pozorovovací a testovací základna, ale po válce byla opuštěna. Měli jsme s Garretem podezření, že by uvnitř třeba mohlo být něco, co mimozemšťany přilákalo. Ať už bylo uvnitř cokoliv, zřejmě si to emzáci už vyzvedli. Naše práce tady vypadala ještě nudněji, než rodinné odpoledne na Štědrý den.

„Hej, jak se máš?“ mluvil do telefonu Kinsey.
„Myslíš kromě přednášky od mého otce?“ ozvala se zpátky Katherine.
„Jo… Tušil jsem, že by mohl mít trochu řeči.“
„Přijel domů jenom aby mi vynadal, jako kdybych byla nějaká malá holka, a pak mi řekl, že kvůli nějaké vaší pohotovosti nebude ani na vánoce doma.“ mluvila Katherine rozhořčeně.
„Poslyš, napadlo mě…“ mluvil Robert opatrně, „Jsme teď v terénu. Sever Long Islandu, a zdá se, že tu budeme několik dnů ještě trčet.“ Kinsey vykoukl skrze okno na klidné městečko, „Tohle město je mrtvý jako Glenn Miller, všichni místní jsou asi zalezlí doma a čekají na Santu. Co kdybys zítra přijela?“
„Chceš po mě, abych přijela někam do motelu strávit vánoce s tebou a tvým parťákem?“ ozvala se nejistě Katherine.
„Slíbil jsem ti přece, že s tebou strávím vánoce.“ usmál se Kisney lišácky, „Allen sem už pozval rodinu. Nehoníme tady Adolfa Hitlera, centrála si toho ani nevšimne. A jestli máš být sama ve Washingtonu…“ usmál se Robert, snad čekajíc, že to Kat uvidí přes telefon.
Chvíle váhání na druhé straně aparátu. Kinsey si čekajíc oblízl rty.
„Moc ráda…“

A mezitím, město bylo skutečně nepříjemně tiché. Úplněk se zlověstně odrážel na vodní hladině, bílá tma vyplňovala zasněžené noční ulice. Nikde žádné oslavy, nikde žádná vánoční světla, pouze zlověstné mlčení jako z města duchů.


Druhý den začal brzy z rána. Alespoň jsme s Garretem nebyli tak zaneprázdnění jako zbytek skupiny ve Washingtonu, kde stále procházeli výpovědi svědků a vymýšleli krycí historky a historky pro krytí krycích historek.
Procházka Camp Hero byla stejná ztráta času, jako výslechy domorodců. Opuštěná vojenská základna, kde se prý cosi dělo během války, ale Langford nám k tomu nedal nejmenší podrobnosti. To mohlo znamenat buď, že to nebylo podstatné, nebo naopak k tomu nemáme dostatečné prověření. Ani já ani Garret jsme neměli tušení, že pravdivý je ten druhý bod.
A tak jsme se zase v poklidu vrátili do motelu, kde mě čekalo vřelé uvítání.

Oba agenti přicházeli zasněženým neodházeným chodníkem k nízké jednopatrové budově označené poškrábaným nápisem MOTEL. Garret najednou uklouzl na sněhu a udržel balanc jen díky pohotovému klopítání.
„Sakra, vynález sypání chodníků mezi zdejší ještě nedošel…“ utrousil v reakci.
Kinsey mu nevěnoval moc pozornost. Všiml si červeného Cadillacu Sixty Special zaparkovaného na parkovišti a v očekávání vyšel vstříc jeho majitelce.
Garret, stále mumlající cosi o místních laxnosti udělat něco s chodníkem, dorazil jenom několik vteřin po Robertovi – načež se mu naskytl výhled na líbající se dvojici Roberta a někoho-hodně-připomíjajícího-Langfordovu-dceru.
„Co to k čertu…?“ zmohl se jen.
Kinsey se odtrhl od usmívající se Katherine a otočil se ke Garretovi.
„Máme doufám jednu volnou židli navíc.“
„Jo…“ zakroutil hlavou Garret, „Vy dva… O kdy? Starej o tom ví?“
„Má pořád nějakou práci,“ odpověděla Kat, „Na Vánoce nebude doma, proč bych se měla obtěžovat mu to říkat.“
„Myslel jsem spíše, jestli ví, že spolu…“
„Garrete, jsem uražen. Za koho mě považuješ?“ odpověděl s hraným nactiutrháním Robert, „Náš nadřízený tento vztah svou nekonečnou moudrostí dokonce navrhl!“
„Jo, asi proto tě měl včera tolik v oblibě,“ utrousil nepříliš nadšeně Garret a odemkl pokoj motelu.
„Co máš za problém?“ zeptal se Robert oklepávajíc si boty vcházejíc do tepla pokoje, „Ty jsi sem pozval svoji rodinu, já se na vás mám dívat?“.
„Je to Langfordova dcera,“ odpověděl s důrazem na příjmení Garret, „Máme tu vyšetřovat, ne sem zvát přátelé na účet N.I.D. Co když nás práskne?“
Robert se sympaticky a sebevědomě pousmál.
„Takže,“ vešla i Katherine, „Našli jste tu nějaké létající talíře?“
„Co?“ ozval se znovu Garret, „Ty ji řekl, co děláme?“
„Pff,“ mávl rukou Kinsey, „Ona pracovala pro N.I.D. ještě předtím, než N.I.D. vznikla!“
„To ani nedává smysl, Roberte…“ utrousil Garret, ale Kinsey už si všímal Kat.
„Hádej, co jsem ti koupila za dárek?“ uculila se. V Kinseym zatrnulo.
„Dárek, jasně.“ pronesl spíše pro sebe, „Už vím, co jsem chtěl koupit.“
Nasadil si znovu kabát, usmál se a se slovy „Hned budu zpátky,“ se chystal odejít. Mezi dveřmi se ale ještě otočil na nesourodou dvojici uvnitř pokoje.
„Hej, tvoje rodina dorazí až kolem sedmý večer, co kdyby jsme se mezitím šli projít?“ pokrčil rameny, „Lepší, než sedět tady a číst si noviny, ne?“
„Právě jsme se vrátili z několikakilometrové procházky na základnu a zpátky…“ řekl nešťastně Garret.
„To je dobrý nápad, Robe,“ usmála se Kat.
Kinsey mrkl, „Dobře, jenom si teda ‚něco‘ skočím koupit a za patnáct minut se sejdeme u radnice.“

Celou cestou do místního krámu si Kinsey vyčítal, že ho nenapadlo koupit dárek o něco dřív. Jaká je šance, že budou mít na Štědrý den otevřeno? S množstvím takhle zapomnětlivých lidí na světě poměrně velká.
Když přišel do krámu, uvítal ho nečekaný hluk zevnitř.
„Buď mají otevřeno nebo něco oslavují,“ špitl si pro sebe a chytil za kliku.
Měl štěstí. Uvnitř bylo hned několik místních. Starší matky od rodiny nakupující na večer jídlo a pití, několik námořníků shánějících na poslední chvíli něco pěkného a levného. Někteří se bavili o nedávných světlech na obloze a když vešel Kinsey, bylo to pro ně nečekané vytrhnutí.
„Ahoj,“ pozdravil ztichlé publikum rukou, „Jenom si sem… Skočím si koupit nějaký dárek.“
Místní vidí poprvé za život Federála, pomyslel si, to pro ně musí být adrenalinový zážitek. Přešel k pultu a rušné štěbetání se znovu rozběhlo.
„Ahoj, potřeboval bych nějaký,“ zamyslel se, „Dárek…“
„A bude to něco konkrétního?“ zeptala se nejistě majitelka.
„Já… Vlastně ani nevím…“ ukázal zmateně na nějaké vázy po straně, „Co třeba tohle?“
„Skvělý nápad, pane.“
„Nejsem v tomhle příliš dobrý,“ prohodil, „Moment. Skvělý nápad?“
Místní jsou opravdu trochu retardovaní, pomyslel si, zatímco prodavačka mu zabalila dárek.
Sotva vyšel z obchodu s vázou v ruce, ruch uvnitř krámu podivně ustal. Robert se nad tím zarazil, ale přisoudil to zbytku venkovských zvláštností.


Život se může zdát neuspořádaný. Náhodná série katastrof, které skončí vaší smrtí. Ale stačí se na okamžik zastavit, na okamžik se zamyslet. Co kdyby? Co kdybych šel na jinou školu? Co kdybych si vzal jinou ženu? Jinou práci? Co kdybych před odjezdem zkontroloval ty brzdy? A pak vám dojde, jak život plyne jako přirozený sled událostí, vedoucí vás na nějaké konkrétní místo.
Tehdy jsem na to nemyslel. Procházel jsem se s Kat a Allenem zasněženým parkem a těšil se z jasného dne. Člověk má instinktivně zafixované, že špatné věci se dějí jen v noci a za skučení větru. Ostražitost klesne, pokud jste s přáteli a bavíte se. A přesně na to čekalo několik lidí, kteří nás z dálky pozorovali. Ruce na zbraních, připraveni na signál.
Tehdy mi to nepřišlo, ale byla to tahle událost, která mě dovedla dále. Agent NID. Ředitel NID. Senátor Spojených států, neúspěšný viceprezident. Stará troska přivázaná k nemocniční posteli někde v severní Evropě. Všechno to začalo ten den v tom parku v Montauku.
Stačilo přijít do centrály NID o hodinu dříve, či později – a s Allenem by jsme jeli na jiné místo, Montauk by připadl jiné dvojici.

A tak zatímco naše podrážky našlapovaly do čerstvě napadaného sněhu, zpátky ve Washingtonu se plukovník Barter po dnu zbytečného pročítání složek o pozorováních konečně dostal k výpovědi pilota pobřežní stráže. Již brzy měl najít něco, co v žádné jiné složce nebylo. Co se nápadně podobalo jedinému faktu z Roswellu, který jsem tehdy neznal.

Stačilo nebýt paranoidní a nevzít si sebou na tu vánoční vycházku s přáteli do parku svojí .45, ještě před dvěma lety majetek Armády Spojených států.
Nemohl bych o několik sekund později tasit zbraň a odpovědět na cizí útočníky. Byl bych bezbranný, jako Allen, jako Katherine. Všechno by dostalo úplně jiný ráz.
Stačilo v listopadu Langfordovi na nezávaznou přátelskou otázku „A co ženy?“ odpovědět popravdě „Dokazují Darwinovu teorii o více a méně vyspělejších druzích,“ ale nebyl jsem si jistý, jestli by Langford neměl někoho v koncentračních táborech a namísto šovinistické odpovědi by to nevzal jako antisemitskou odpověď.
Jenže Langford moji odpověď o „té pravé“ na kterou čekám nevzal jako ironii, a o měsíc později domluvil Kat a mě rande.

A tak zatímco Barterovo obočí a adrenalin stoupaly úměrně tomu, že ve složce si přečetl něco, co první zpráva nezmiňovala – totiž, že světla křižující po obloze nebyly to jediné, co prosvěcovalo noční oblohu, Kat udělal rozverný košilatý vtip. Byla za mnou. Ve chvíli kdy Barter zvedal telefon a mobilizoval celou brigádu, já se otočil, abych Kat naznačil, že Allen z z jejího vtípku zřejmě zčervená všude po těle. Asi jsem ji chtěl i políbit.
Stačilo nepodívat se v tu onu sekundu za Kat. Všechno mohlo být jinak.

Kinsey v rohu oka postřehl pohyb několik desítek metrů za Kat. Vzduchem prosvištěl jasný modrý blesk. Než stačil cokoliv udělat, puls zat'nik'telu zasáhl Garretova záda. Kinsey měl ale tu výhodu, že druhou ránu už očekával.
„Dolů!“
Strhl sebou Kat na zem. Do sněhu.
Druhý puls proletěl nad jejich hlavami.
Obrázek
Nový díl SGO? Konec světa na obzoru...
SGO S1E18 INSURRECTION, part 2

Dragonsky Uživatelský avatar
Airman
Airman

Příspěvky: 62
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
paráda :bravo:
"Privilegiem postavení je služba"
- Arbitra senioris Shira Calpurnia -
"Ten, kdo vypráví příběhy, vládne světu"
- Hopijské přísloví -
SG: Legacy, Ep 10. + Missio Aquarius part 4

tokrp Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 342
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
skvělé čtení.., kdyby to bylo napsané od někoho jiného, tak by to asi nebylo tak záživné. Máš dobrý cit pro vžití se do děje..
Jack: musím to vědět Danieli co znamená to jejich kree
Daniel: Pozor, poslyš, soustřeď se
Jack: něco jako haló..

Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2007
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
:) Bolo to zaujímavé, ale už: The End? :hmmm: Alebo to niekde pokračuje?
:palka: :bye:

Ray Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1139
Bydliště: Hranice, Olomouc
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Ty vole, já o prádninách asi zveřejním synopse toho, jak mělo SGO, TWWW a tohleto skončit.
Už mě ty fiktivní avatary tady serou iritují...

Odeslat nové téma Odpovědět na téma
Další

Zpět na Mrtvé povídky

cron