Stargate: SpaceWalker - Mastným flekem snadno a rychle

Kdybych (jak je tomu zvykem) napsal, že tohle je moje první povídka, abnormálně bych lhal - tohle je možná jenom moje první povídka o StarGare...

Aktuálně: Shanim material na epizodu 3 (jmeno nezname)

Spacewalker

Díl 01 - Překvapení

Křik, řev, vřískot, hulákání - jak ještě se dá nazvat jekot, který byl momentálně všude kolem mne? Jekot, pomocí kterého chudáci kolem mě dávali v kalužích krve najevo, že dnes zrovna nemají svůj den, a že by bylo nejlepší, kdyby si dali řádného šlofíka a bitvu by vyřešili někdy jindy, na svatého Dyndy, řekněme?
Je až neuvěřitelné, kolik druhů křiků, řevů, vřískotů, hulákání a jekotů dokáže hrdlo normálního lidského vojáka vydávat. Pokud by se jekotem zabývala nějaká věda, řekněme Jekotologie, jistě by byli celé bichle o druzích jekotů. Bichle, jež by se nezadali s tloušťkou bible, a to je co říct.
Po mírném zaposlouchání jsem uslyšel, že vydávám také jakýsi zvuk, mírně mlaskavý, symbolizující fakt, že mi něco teče z pusy. Byla to teplá, rudá tekutina, která s pleskotem dopadala na moji nejnovější (paradoxně také jedinou) hawaiskou košili, takovou tu obligátní, která se dá sehnat všude, jenom ne na Hawaii. Uvědomil jsem si, že ona rudá tekutina - mírně chápavější z vás už jistě odhadli, že se jedná o krev - mi netekla jen z pusy, dalo by se říct, že mi krev srčela skoro ze všech tělesných otvorů. Neměl jsem zdaleka zdání, jak daleko až stříkala , a bylo mi absolutně jedno, jestli jsem ta ušpinil chudáky kolem sebe.
Chudáky kolem sebe...
Nebylo by od věci omrknout, s kým zrovna umírám na bojišti, abych věděl, s kým budu mít na cestě do nebe cestu.
Ovšem ať už jsem se podíval kamkoliv, měl jsem prazvláštně zakalený zrak, jako bych plaval s otevřenýma očima v kofole . A tento pocit zná snad každý, protože když jí miluješ, není co řešit (nesnažte se v téhle větě najít jakýkoliv smysl). Svalil jsem se tedy zpátky obličejem do bahna, a přemýšlel jsem, jestli umřu dřív vykrvácením, nebo udušením. Už jsem ani nevnímal hvízdavé střeli z automatických pušek, které mi svištěli každou chvíli kolem hlavy, což bylo samo o sobě dost divné, uvážíme-li, že moje hlava je na úrovni se zemí.
A vůbec, dost věcí bylo v té chvíli dost divných. Hodně věcí bylo takzvaně "na pováženou", jak říkával můj dědeček. V neposlední řadě i to, proč jsem při umírání myslel na svého dědu...
Obecně vzato, všechno bylo jakoby zkreslené, nemělo to daleko od stavu, kdy bývám úplně na mol. Ani trochu jsem si nevzpomínal, jestli jsem si před misí nepřihnul něčeho na přilepšenou, něčeho, co by mi dodalo kuráže. Neříkám, že jsem úplně svatej, ale že by mě zmohla jedna dávka...?
Bylo by tu ještě jedno vysvětlení...


Zavrtěl jsem hlavou, ve snaze najít si pohodlné místo, ze kterého by mi hlava nepadala do uličky.
Ano jistě, a to vysvětlení určitě nebude mít daleko od pravdy.
Trvalo jen nepatrný okamžik, než jsem si uvědomil, co je skutečnost, a co je jen nezhoubný výplod mé pomatené fantazie.
To máš z těch úchylných filmů a knížek, řekla by moje matka.
Vojáci, Goa´uldi, Wraithi a jiní netvoři se jakoby lusknutím prstu proměnili na letušky a pasažéry malé transportní raketky. Nebudu vám lhát, mírně mne to překvapilo, skoro až zděsilo a cítil jsem jistou úlevu, že ještě nemusím umřít s ksichtem v bahně. Byl jsem zároveň ovšem i pořádně podrážděný - možná ne tak, jako ženy při menstruaci, ale kdyby mi teď někdo šáhl na rameno, začal bych kopat a křičet.
Nešáhl, a já si mohl v klidu promnout obličej, který byl nezvykle tuhý a gumový, jako kus špatně upečené flákoty.
Tyhle polospánkové stavy jsem nenáviděl. Ale co jsem čekal, neměl mě napadnou tak stupidní nápad, jako je spaní v cestovním prostředku. I když neznám člověka, který by nikdy za cesty neusnul - možná za to mohla náročná tůra, možná všeobecná nuda v raketě, během níž byl spánek tou nejzábavnější činností.
Pomalu jsem se otočil v sedadle, tak, abych si něco neudělal s krkem, na který jsem už od malička citlivý.
A vida, hned za mnou seděl střapatý tlouštík se sluchátky na uších, který buď spal, nebo dřímal. A nebo měl jen tak zavřené oči, aby se nemusel celou cestu dívat zezadu na moji odpornou hlavu. Moc znám tenhle pocit, kdy cestujícímu před vámi vidíte každý lup na hlavě a s přesností by jste dokázali odhadnout, jak dlouho si ten člověk nemyl hlavu.
Upřímně jsem doufal, že tohle není můj případ - vždy jsem pečlivě pečoval o to, jak vypadám a o to, jakým dojmem na ostatní zapůsobím. Podnikal jsem i takové procedůry, jako je holení obočí, vytrhávání chloupků z nosu a používání všech mastiček a krémů, které jsem potají "ukradnul" své bývalé manželce.
Jak jsem byl otočen, ucítil jsem na bradě potůček vyschlých slin, a ráz na ráz jsem si uvědomil, že ona krev, jež mi kapala z pusy na hawaiiskou košili nebyla krev, nýbrž neškodné sliny, jež jsem měl ve zvyku ze spánku produkovat. Skutečně to byla moje slabá stránka, bývali rána, kdy jsem se probudil na durch slinami promočeném polštáři. Při představě, jak musím vypadat, jsem se zhroutil zpět do křesla. Čeká mne dlouhá cesta plná nudy, dívání se do blba a zase nudy. Jsme na mezigalaktické cestě, měli by se tu přece o zábavu nějak postarat. Jestli si myslí, že seriál Dallas po 120 letech, který zrovna promítali, to za ně zařídí, jsou trochu na omylu.
Pokračoval jsem tedy v tajném sledování spolupasažérů, což byla jediná obstojná zábava široko daleko. Podivný plešatý chlapík, kterého určitě vždy pro jistotu odchytli při každé cestě raketou vyčerpaně spal, proto jsem se otočil do uličky.
Malého kluka s gameboyem oproti mě sem si všiml už dřív, až teď jsem měl šanci ho prozkoumat podrobněji. Prťavý pošahaný kluk, jakých se po světě prochází kvanta a kvanta. Jeden z hromady roztomilých bloňďatých andílků, mezi niž sem patřil mimochodem i já, i když teď už mé vlasy moc blond nejsou. Nožičkami klepkal do sedačky pána ve předu, a zarytě se díval do gameboye, kde stoprocentně sváděl nějakou adrenalinovou bitvu o galaxii, třeba podobnou té, kterou jsem sváděl já ve snu.
Nutno říct, že chlapík do kterého bagáně s gameboyem kopalo, z něj byl značně na nervy. Bylo vidět, že jen tak, tak drží nervy na uzdě, aby nezačal řvát na celou loď. Zajímavá představa, která mne nutila neustále tuto dvojici sledovat.
Ani jsem si při tom nevšiml, že si děcko mého vykuleného pohledu všimlo. Musel to pro něj být opravdu otřesný, traumatický zážitek, vidět mě s takovým výrazem ve tváři. Tvářil jsem se určitě, jako bych zrovna urputně tlačil na záchodě... K tomu ta slina na bradě...
"Ahoj, ja jsem Mike..." zamával jsem a v zadní kapse u kalhot jsem začal lovit...Kapesníky, co jiného. Dalo se čekat, že chlapeček neodpoví, jen se na mě divně zamračí. Byl jsem jako ten zvláštní pán, který zastavuje malé školáčky na cestě domů, a ptá se jich, jestli si nechtějí šáhnout.
Páni, byl jsem na sebe hrdý, co všechno dokáže mezigalaktická cesta s výzorem udělat. Ovšem to byl známí fakt - spoustě lidem nadměrná rychlost prostě nesedne, cítí se nesví, neklidní, nemohou zaspat a začnou se jim dělat beďary na čele. Mám tedy štěstí, jsem na tom relativně dobře. Znal jsem lidi, kteří celou cestu problinkali do blicích pytlíků, až museli část zvratek vypustit ven, do prostoru.
"Co to hraješ? Tetris?" zeptal jsem se uštěpačně, a rukou jsem ukázal na hru.
Možná jsem upoutal jeho pozornost, možná se mu jen zachtělo na záchod, každopádně ke mě tázavě zvedl hlavu.
"Já ti nic neudělám," usmál jsem se. "Za další vraždu bych přišel o parkovací místo..." vypadlo ze mě dřív, než jsem se stačil zastavit. Bylo zajímavé sledovat, jak chlapeček informaci vstřebává, a jak si uvědomuje, co sem vlastně řekl.
Ach ano, to jsem celý já. Já a moje imbecilní vtipy, kterému se u nás doma říká suchý měsíční humor. Nevím, jestli za to mohl horoskop, nebo kvanta hodin prodívaných se na sitcomi... Trapné a nepodstatné vtipy ze mne udělali kreténa třetí třídy, který by si dokázal udělat srandu i z vlastní babičky, kdyby na ní bylo alespoň něco vtipného.
Děcko otevřelo v návalu emocí pusu, jako by mi chtělo plivnout do tváře a ono... Hopla!! Ono mi to vážně plivlo do tváře. Uvědomil jsem si to až po tom, co se se spokojeným výrazem vrátilo ke hře.
Skupinka uhrovitých mladíků na zadní sedačce se začalo chichotat, a nebáli se při tom na mne vycenit své geniálně zažloutlé zuby. Smáli se skoro všichni, až na nenápadného podivína, který se skepticky díval na další slinu na mojí tváři, jako by se bál, že ho něčím takovým nakazím. Geniální, právě jsem si vysloužil přezdívku po zbytek cesty. Vzdáleně mi připomínal mého úchylného bratrance, který se většinu času zamykal ve svém pokoji, a ani nechci pomyslet na to, co tam dělal.
Ani jsem se nepokoušel o nějaký agresivní výstup, kterým bych toho malého spratka vyděsil - maximálně bych se ztrapnil, a mohli by mne vysadit na nejbližší planetě s bránou.
Znovu jsem se sesunul zpátky do svého vyhřátého místečka. Sliny (budeme tomu raději říkat tělní tekutiny - to zní líp) jsem si utřel do pochybně páchnoucího kapesníku, který jsem si před cestou narychlo zabalil do baťohu. Lepší smrdět zvláštním mátovým zápachem, než strašit malé děti poslintaným obličejem. Stejně už jsem vzdal všechny naděje, že během cesty někoho ulovím... Snad až na tu šťavnatou letušku, která právě vstoupila do uličky, s podivně vypadajícím přístrojem. U baru s jídlem se sehla (páni, ta má zadek!) a do přístroje, který mezitím zmodral, nalila studenou vodu.
Kdyby byla o stupeň ošklivější, a já o stupeň hezčí, měl bych o zábavu postaráno.
Stejně jsem si nemohl pomoc, a když kolem mě prošla, zastavil jsem jí.
"Promiňte, neruším?" zeptal jsem se a zvedl k ní hlavu. Tahle pozice, kdy jsem měl svoji hlavu přímo u jejího pasu mě celkem vzrušovala.
"Náš zákazník, náš pán," usmála se, a bylo přímo cítit, že záměrně neodpověděla na otázku.
"Jestli někam pospícháte, tak klidně jděte, stejně jsem si chtěl jen popovídat," začal jsem, a byl jsem nadmíru překvapen, že letuška, dá-li se jí tak říkat, jen přikývla, a odešla.
Kruci, vybral jsem si ten nejnevhodnější okamžik. Změřil jsem si jí přimhouřenýma očima, jako by můj pohled měla každou chvíli ucítit. Nejspíš by se v tomhle měl ještě krapet pocvičit, protože rezignovaně odešla, zmizela za sklápějícími se dveřmi. Její chyba, mohla si tento let dopravní lodi Oasis pekelně užít, a to se mnou samozřejmě. A rozhodně jsem s ní nechtěl jen hrát šachy.
Možná si říkáte, proč jsem se na mezigalaktickou výpravu nevydal hvězdnou bránou, nýbrž malou lodičkou s pochybným jménem, a ještě pochybnější posádkou. A jak vlastně může lodička s pár kabinami (čímž myslím první třídu, druhou třídu, jídelnu, zavazadlový prostor a pár koupelen) zvládnout dlouhou, mezigalaktickou cestu...
Och ano, nestyďte se za to, také jsem tím byl zaskočen. Od doby, co zná lidstvo ZPM, si najivně myslelo, že dál už zajít nemůže, že ZPM je vrchol. Jak by vám ovšem každá žena dokázala potvrdit, vrchol není vždycky jenom jeden. Nepleťme do toho však mnohonásobný orgasmus, tohle je vážná věc.
Před několika měsíci skupinka vědců začala zkoumat jistý (v tomto ohledu spíš nejistý) druh energie, který se velmi podobala té antické, ve skutečnosti však byla o hodně užitečnější.
Přiznávám, přesnou výhodu HI energie, jak se jí začalo pracovně říkat, si už nepamatuji. Po pravdě jsem ho prvně moc nepochopil, vím, že to bylo něco o samobojíjecí komoře, která byla přímo úměrná na spotřebě energie. Lajcky vzato, pokud se energie čerpala, zároveň se v příslušné komoře poslušně dobíjela.
Nemusím vysvětlovat, jak velký booooom to pro vědce byl.
Cestování do jiných galaxií s minimální spotřebou energie, a to bez pomoci velkých bitevních křižníků, jejichž jediná cesta stála vládu miliony... To byla lákavá vize.
A já měl to štěstí si zkušební cestu vyzkoušet. Sranda, viďte?
Ne, posádka téhle lodi není ničím výjimečná, nemá žádné nadpřirozené schopnosti, ani podivuhodný gen, bohužel. Vybrali nás čistě náhodou, jen z podstaty věci, na někom to přece odzkoušet musí. Mezi posádku jsem se připletl náhodou, na poslední chvíli jsem se potřeboval dopravit do jedné z planetek v Cassiopei... Pracovně.
Proto se není čemu divit, že mi šéf jedno místo na palubě zabookoval, což od něj bylo stejně podrazácké, uvážíme-li, že by mi mohl zaplatit cestu bránou tam a zpět, bez mrknutí oka.
Co už, svůj osud si nevybereš, jak říkávala moje babička... Aaach, je to tu zase.
Po chvíli rozjímání jsem si všiml pochybného cestujícího sedícího tři řady ode mě. Měl divnou, loveckou čepici (čož jsem nechápal), a velice zvláštní, roztěkaný pohled.
Přesně takto jsem si představoval mafiána, nebo nějakého překupníka drog... Husté obočí, černé, temné oči, a zvláštní výraz ve tváři.
"Chtěl jste se mnou mluvit?" ozvalo se mi u ucha, až jsem sebou trhnul, a pobryndal si kalhoty kafem.
Ani jsem se nemusel kouknout, kdo to mluví, i přesto jsem k dotyčné otočil hlavu. Jenom abnormální kretén by se nechtěl dívat na něco tak sexy.
"Ups, chcete přinést něco na utření?" pokračovala, když si všimla nevzhledné hnědé skvrny.
"Hah, asi jsem se z vás po..." usmál jsem se, a odložil plastový kelímek na stolík chrápajícímu pasažérovy vedle mne...
"Nebojte, nejsem prase, ještě se z něho ani nenapil," vysvětlil jsem, hned jak sem spatřil její tazávý pohled.
"Teoreticky, kdyby za vámi přišel pasažér, že se totálně nudí, musela by jste mu nějak vyhovět...? Jakkoliv..." zeptal jsem se s nevinným výrazem ve tváři - alespoň jsem si myslel, že je nevinný, třeba to byl takový ten nechutný výraz, kteří používají poďobaní studenti, když balí nějaký výstavní kus.
Ovšem nejspíš to zapůsobilo, protože se letuška uchechtla. Rozhlédla se po ostatních pasažérech, jakoby čekala, že každou chvíli začnou skandovat a poškrábala se na zadku.
Na zadku?
Najednou jsem nedokázal posoudit, jestli je to nechutné, nebo rajcovní.
Bohužel pro mne, vyhrála ta první možnost. Poručil jsem si zklidnit, jak říká dědeček, zastavit rozjetý vlak, a přestat opakovat vlezlé hlášky od praotce.
"Alespoň mi můžete říct, jestli už jsme v polovině cesty," řekl jsem po chvíli ticha, když bylo vidět, že neví, co říct.
Letuška se naklonila, můj obličej byl nebezpečně blízko jejímu výstřihu. Vyhlédla z okýnka, a stejně jako já, uviděla hrůzostrašně vypadající planetu, která vypadala jako zkyslé mléko.
"Toto vypadá na planetu E-X-7-2, nejsem jistá, protože na ní zrovna probíhá velká geomagnetická bouře... Není vidět ani trochu z jejího povrchu," prohlásila, stále ještě nakloněná k okýnku. Po chvíli zaregistrovala, že můj zrak nesměřuje ani tak z okýnka.
"Nicméně už jsme v druhé polovině cesty, zbytek nějak přežijete, nebojte," řekla, zatím co se narovnala.
"A pročpak jsme vystoupili z toho... Duperprostoru?" optal jsem se.
"Právě na téhle planetě jsme se měli skontaktovat se základnou, ta bouřka však nějakým způsobem ruší vysílání... Víc nevím, bohužel, asi hned budeme pokračovat v cestě."
Pokusil jsem se nasadit chápavý výraz.
"Jestli mě teď hned nerozesmějete, budu si stěžovat vedoucímu," zažertoval jsem.
Z ničeho nic se loď prudce zhoupla, a já ucítil ten zvláštní pocit, podobající se menšímu orgasmu, no naštěstí jsem nevyhrkl, ani nevzdychnul.
Podle několikanásobného tlumeného "aaach", které se proneslo kabinou, jsem nebyl ani zdaleka jediný...
"Vschechen pevsonál nefť she okamchitě dostafí do ftídísí místnosti...Vschechen pevsonál nefť she okamchitě dostafí do ftídísí místnosti," ozvalo se chraplavě z malých reproduktorů nad našimi hlavami.
Mojí letušce to nikdo nemusel říkat dvakrát, a jen co to kovový hlas zopakoval ještě jednou, otráveně se otočila a odešla. Zřejmě jí to museli říct dvakrát, v tomhle případě dokonce čtyřikrát.
"Tohle nebylo moc vtipné," obořil jsem se na ni.
Ani jsem se nezmohl na nějaké "Zbohem, kotě, až skončíte, rád bych si s tebou, techtle mechtle, zasouložil", a už byla pryč.
Raději jsem vyslal nenápadné hvízdnutí jejím směrem, ani nevím, co jsem si tím dokazoval.
Notnou chvilku se nedělo nic. A tím nic, myslím absolutní nic, ne nic + něco. Všichni jen tak nehnutě čučeli do sedaček, případě na hlavy pasažérů před sebou. Spokojeně jsem se uvelebil, a čekal, že další polovina cesty, uběhne pořádně rychle.
Kdybych letěl bránou, bylo by to jen "lusk", a byl bych na místě. Ani bych nestačil kýchnout, a vynořil bych se na jedné z pláží v galaxii Cassiopea... Takhle tady tvrdnu, kosti mi zamrzají nadsvětelnou rychlostí, ještě z toho všeho dostanu rakovinu malíčků.
Další minutu jsem přemýšlel, jestli je pravda, že když při kýchání nezavřete oči, tak vám vyletí z hlavy. Ale nebojte, nebudu vám tu popisovat každou minutu téhle nudou nasáklé cesty, věc totiž celkem rychle dostala velký spád.
Jeden z pasažérů u okénka (tuším, že to byl nechutný Albín, navlečený ve svetru od babičky) si všiml podivné, velké lodi, která se k té naší ladně a neodvratně blížila. Nejdřív jenom dělal rozruch ve své části kabiny, ostatní nic netušili, dál se věnovali luštěním křížovek, pitím kafe, a všeobecně oblíbeným tupým zíraním do zdi.
Já osobně jsem nic neviděl, proto jsem uvážil, že Albín má zajisté bludy, jak už to u nich bývá zvykem.
To by se ovšem z reproduktorů nesmělo ozvat chraplavé "Pfiputejte sche pfochím", což obvykle v dramatických filmech symbolizovalo problémy.
A lidé si to zřejmě byli vědomi, protože si navzájem věnovali panické pohledy, a nejedni z nich, začali hlasitě dýchat... Včetně mne.
Pan Ospalka, do teď ležící vedle mě se hlasitě rozkašlal, a trhal při tom celým tělem dopředu, dozadu, což bylo opravdu značně nepřirozené a divné. Všude při tom létali bakterie jeho slin, proto jsem se raději otočil na druhou stranu, kde se ono malé děcko šťouralo v nosu.
Opravdu jedna lepší strana, než druhá.
A jako v každých dramatických filmech se našel pasažér, který s nabubřelým výrazem ve tváři vstal, a začal se ptát, co to má všechno, pro boha znamenat.
"Oni střílí, oni střílí," vskřikli lidé u okýnek, na opačné straně ode mne.
A máme problém, uvědomil jsem si.
Najednou bych dal vše za to, abych mohl prožívat zase ty chvilky ničím nerušené nudy a nezájmu, který mě provázel celou cestu. Náhlý příval adrelanu mě značně vylekal, a já tak zůstal schoulený na sedačce.
To musí mít něco společného s tím kreténským mafiánem vepředu! Absolutně klidně sedí, a prstem nervózně vyťukává jakousi melodii. Vsadím své boty, ne, vsadím celý svůj šatník i se sluhou, že s tim má tenhle maník něco společného.
S vylekaným výrazem ve tváři do kabinky vešla ta letuška, kterou jsem se ještě před pár minutami snažil zbalit. Šla rychlým krokem uličkou, a její pohled směřoval někam za mojí hlavu, nedivil bych se, kdyby směřoval na záchraný modul.
"Promiňte, co se to teď děje?" přimluvil jsem se, když byla pár kroků přede mnou.
Snažila se to říct potichu, aby nevylekala spolucestující, místo toho to řekla na plný koule, slyšeli to tedy všichni.
"Máme jistý problém s piráty... Totiž, útočí na nás."
Chvilku bylo naprosté ticho, přesně takové, které nastane hned po tom, co si někdo uprdne.
Hned na to všichni začali křičet, vřískat, brečet, kvílet, obecně vzato začali vydávat ty nejdivnější zvuky, které můžete slyšet jenom při záchvatech panické hrůzy.
"Mami, jak tu můžou být piráti, kde by vzali moře?" zeptalo se děcko své vrásčité matky, která ho kupodivu křečovitě nesvírala v náručí, jako tomu bývalo v dramatických filmech.
I přes všechen ten ruch mi nepřišli lidi dostatečně vyděšení, jak by se na přepadení piráty hodilo.
"Všichni tady zemřemeeeeeeeeeeeee!!!!" vykřikl sádelnatým hlasem tlouštík za mnou.
Mno, to už bylo lepší!
"Kdo mi vypil kafe?"

Konec................?

Prosím komentujte, komentujte, podle vašich reackcí se bude seriálek rozrůstat.

No nejakou děsnou náhodou (fak velká, povídky nerozečítám tak od konce jara ), jsem se dneska dostal k téhle povídce a musím říct, že styl psaní a celkem i příběh, i když ho tu vlastně moc nebylo se mi docela líbí...
Ačkoliv bych nejspíše nejméně u osmi z deseti autorů, co by popisovali nudnou cestu v letadle nebyl schopnej přečíst druhej nebo třetí odstavec a vzlášť, když třeba tohle většinou nebejvá v povinej četbě, ale tady sem to zvlád, což bych viděl jako další plus...
Nejspíš bych to asi viděl tak, že mě zaujal svérázný styl hlavní postavy tedy vypravěče nebo jak to vlastně je... Takže čekám na další díl, važ si toho a snaž se vymyslet něco minimálně stejně dobrýho, abych si taky zase počet nějaký sci-fi...
Btw musím uznat, že to vůbec nevypadá, jako od patnáctiletýho...

WOW.... to je super..... pokračování!!!!! hned

V půlce týdne jsem měl pár dnů, během kterych jsem psat nemohl (priznavam, parba), takze ho prinasim trochu pozde. Doufám, že vás timhle stylem psanim napinam, jako gumu u trenyrek. Taaak, a ja se poustim do psani dalsiho, konecne akcniho rozuzlovaciho dilu

SpaceWalker

Díl: 02 - Mastným flekem snadno a rychle
Datum začátku: 12. 7.
Datum dokončení: 20. 7 (ale uz sem to kua vysvetlil)


"Dá si se mnou někdo kafe?" zeptal se ostatních Timoty R. pilot druhé třídy, spíše jen tak ze slušnosti, než ze zájmu o ostatní.
"TY IMBECILE, ÚTOČÍ NA NÁS PIRÁTI! Ty si teď chceš dát kafíčko?" rozkřikl se titulovaný kapitán Oasisu, o němž bylo všeobecně známo, že s nervama na tom není dvakrát nejlíp - pulzující vystouplá žíla na čele to jenom dokazovala. Nakrklý a nervózní velitel, lepšího si Timoty R. ani přát nemohl. Bylo srandovní sledovat miniaturní kapičky slin, které efektně vylétávali velitelovi z pusy, a neméně efektně přistávali podřízeným, tedy jemu a dvěma letuškám na tváři.
"Ale když už si nějaký děláš, jedno navíc, pro mě tě snad nezabije," pokračoval. "Jestli tě dřív nesejmou tihle piráti," zamumlal, spíš už jen tak pro sebe, zatím co se otočil k interkomu.
Právě před chviličkou (škoda, že jste u toho nebyli) jim posádka pirátské lodi, nesoucí pochybný název SpaceWalker odpověděla na všechny otázky.
Tedy vlastně na jednu, jedinou - co to má u matčiny prdele všechno znamenat?
Berte to tak, že na tuhle jedinou otázku dostali mnoho odpovědí. Něco jako když se malého dítěte zeptáte, co je to menstruace. Nutno dodat, že v tomto směru byl velitel SpaceWalkeru dost výřečný a rozhodně nehodlal své oběti nechat v nevědomosti.
Únos jim popsal do nejmenšího detailu, dokonce jim prozradil i svůj tajný recept na dvojitého Rogerse se sýrem, což byl vskutku nezapomenutelný zážitek.
Kurt Rogers, statný, pohledný a šarmantní muž plný superlativ, které dělají Alfa Samce Alfa Samcem (nejhezčí z letušek na palubě si o něm dokonce pomyslela, že nebýt malého, nepodstatného faktu, že jí de-facto hrozí smrtí, nebyla by škoda si s ním něco začít), neměl rád rajskou, a koprovou polévku…
Co to má znamenat, ptáte se?
Hledáte skrytý v těchto slovech?
Zapojili jste všechny mozkové části, abyste dokázali porozumět větě nahoře?
Hledáte marně, přátelé, větu nahoře nejspíš nepochopíte, je to jen věta plná blábolů, a nepodstatných faktů.
A přesně takový byl Kurt Rogers, kapitán pirátské lodi SpaceWalker, těšilo mne.
Jeho plán (který si ve videorozhovoru úspěšně přivlastnil) spočíval v tom, že dopravní loď, testující nejnovější a nejžůžovější hyperpohon všech dob jistě nebude těžkým oříškem na přepadení. Tak tedy, geniální plán spočíval v tom, že jednoduše přiletí, vyšlou na palubu pár techniků, a hopity hop, pohon bude jejich.
V jednoduchosti je přece krása, a na složitost jsou piráti moc vypatlaní.
"No ták šmudlo, nemrač se tolik, za to ti nějací ubozí piráti nestojí…“ nahlas zašeptala ta ošklivější z letušek kapitánovi do ucha, a nechutně mu hrábla kamsi do jeho geniálních genitálií. Nahlas zašeptala? Bylo to odporné, takový ten šepot, kdy chcete, aby vás všichni ostatní slyšeli. Jako byste si prdnuli do větráku, aby to, co jste ještě před chvílí úspěšně drželi v prdeli, dýchali všichni, bez výjimky všichni kolem vás.
Ta hezčí z letušek si znechuceně odfrkla, ano, hádáte správně, tohle je ta letuška, kterou se ještě před chvílí náš Mike pokoušel zbalit… Neúspěšně, více méně.
Napětí v pilotní kabině by se dalo krájet ostrými stránkami playboye, co krájet, rovnou drtit, až by se z napětí stala hrudkovitá kaše.
"Budeme tady jen tak stát, a popíjet kafe?" zeptala se ta hezčí z letušek, protože jí pohled na nechutný pár před sebou nijak moc nevzrušoval.
"A co kdyby jsme těm chlapíkům prostě řekli, že o jejich návštěvu nestojíme, že nás čekají doma s večeří, nudličko?" zeptala se ošklivější letuška, ale zrovna tak by se mohla zeptat "Pánové...? Chodíte často?", tak vypatlaná ta otázka byla. A říkat někomu, s kým máte upocený, uslintaný a bůhvíjaký ještě sexuální poměr nudličko… Nu, to chtělo hodně kuráže.
Timoty R., si s cvaknutím sednul do svého křesla, a úplně každý v kabině zadoufal, že by se s ním a tím jeho blbým kafem mohla sedačka zlomit.
Kupodivu se však dal do práce, nezevloval jenom tak kolem, jak měl ve zvyku.
A výhled z oken k tomu jen podněcoval, majestátní loď se nebezpečně blížila k Oasisu jako se velký hroch blíží ke své samici, jak jinak, než za účelem páření.
"Takže… Ať počítám, jak počítám, máme víceméně dvě možnosti," prohlásil majestátně Timothy R., jako by čekal, že mu za tento proslov ostatní začnou tleskat.
"Buď se můžeme nechat v klidu chytit, znáte to, obvyklá rutina, nikdo nic nepodnikne, a nikomu se nic nestane…“ Na chvilku se odmlčel, snad aby dodal svým slovům váhu. "Nebo, a to se mi líbí mnohem víc, se můžeme nějakým způsobem zdekovat…“
"Zdekovat? Co tím myslíš, zdekovat," vykřikl kapitán, až mu z pusy vyletěla obstojná
část kafe, a s pleskotem přistála pod palubní deskou. "Máme za zadkem pirátskou loď, že umí střílet už jsme se přesvědčili! Naše štíty už moc nevydrží, a moc daleko bychom neodletěli! Co je tohle za debilní plán?" křičel kapitán na celou kabinu, a nebylo pochyb, že to slyší i ti největší snobi v nejzadnější kajutě.
"JESTLI SI MYSLÍŠ, ŽE TAHLE ZPRDELEVYLETĚLKA DOKÁŽE ZDRHNOUT PIRÁTŮM…“ Tak tohle by už museli slyšet i piráti, kdyby mezi nimi nebylo to nechutné vzduchoprázdno.
Timothy nechal kapitána pěkně vykřičet, skákání do řeči by byla totální ztráta času. Mezitím si důkladně prohlédl SpaceWalkera, zkušený zrak profíka důkladně zrentgenoval každý zvláštní prd na téhle lodi. A těch zvláštních prdů bylo více, než dost.
Timothy R. se za celý svůj život prodíval na hodně lodí. Jiní lidé by mohli říct, že je to mrhání časem, ne-li životem. A to není zase ani tak dávno, kdy si Timothy R. hrál s lodičkou ve vaně (s bublinkami samozřejmě - to abych nedostal pedofilní pornografické rozzlobené dopisy). Ale nikdy neviděl něco tak úchylného, jako byl SpaceWalker. I když, na druhou stranu, není člověk, kterému by tahle úchylárna nevyrazila dech.
SpaceWalker vypadal, jako nekvalitní vietnamský sekáček na maso, který pan řezník opravdu nenáviděl. Jestli čekáte eleganci, noblesu a ostatní serepetičky, na kterých si normální člověk potrpí, tohle by nebyla loď pro vás. Ostatně, tohle by byla loď maximálně pro retardované lemury, tancující v rytmu Evy a Vaška.
"Už jste si ty kidy vysral, kapitáne?" zeptal se Timothy pomalu, zamyšleně, zatímco přemýšlel, jestli se Plná taška Evy a Vaška opravdu prodává v igelitové tašce… Raději rychle pokračoval.
"Takže poslouchejte, zatímco jste tady prskal na palubní desku, omrknul jsem si SpaceWalkera. Díky bohu, mají na něm zabudované Pyroblastery, a Sekvencery. To by nám, tady v atmosféře mohlo dost znepříjemnit cestu, ale," a slovo ale řekl extrémně nahlas "...V atmosféře EX72, kde je právě ta… geoněcobouře, by bylo vypuštění takovýchto střel dost morbidní sebevražda, horší než být rozsednutý slonem…“ Odmlčel se, ale jeho vtip nepadl na úrodnou půdu.
"A jak se kruci písek dostaneme do atmosféry? Než tam doletíme, bude z nás prášek na praní, dementně poletující ve vesmíru," zakabonil se sádelnatý velitel.
Všichni zvedli hlavy, jako by někdo ve smrtících křečích naškrábal odpověď na strop.
"A co takhle HI pohon, he?" nadhodila ta ošklivější z letušek, zatímco se rýpala nehtem v zubu.
"No to si ze mě snad… To to napadlo takovouhle krávu, mě z toho jebne," pomysleli si všichni ostatní najednou v kabině, bohužel nikdo neměl tu kuráž to říct nahlas.
"Dobrý nápad zlatíčko, to sis přečetla v Ženě a život, nebo…?“ řekl jí výsměšně kapitán. Kdyby ošklivější z letušek nebyla tak neuvěřitelně vymaštěná smažka, možná by jí i někomu bylo líto. Co ale nadělat, když si někdo vybuduje image lodní kurvy, která si užívá orgasmus v hyper prostoru…
„Heleďte, a proč už se vlastně nenasáčkovali na naši loď? Chci říct, že tu jen tak stojíme, tlacháme, a oni se můžou kdykoliv portovat, ne?“ zamumlala zamyšleně pěkná letuška.
„Za takovéhle rychlosti je to celkem velké riziko, bez pořádných výpočtů by se mohli teleportovat někam do stěny… A to by nebylo dvakrát nejlepší.“
„Tak co říkáte, kapitáne? Zkontaktujeme se se základnou, a uvidíme, jak se to vyvrbí, hlavně se musíme rozhodnout co nejdřív,“ prohlásil organizačně Timothy R., zatímco u palubní desky zaujal typický postoj, který si sám pro sebe přezdíval "mám to na háku". Tedy, že se levou rukou opřel o palubu, a pravou začal přepínat nesmyslné tlačítka, které tam určitě byli jenom pro legraci, aby to vypadalo, že si piloti musí pamatovat hafo věcí.
"Dobře, ale až bude po všem, chci si pořádně zasouložit," řekl hromovým hlasem kapitán, a drasticky shodil letušku z klína. "Vy dvě se zatím postarejte o to, aby byli všichni pasažéři připoutaní, a aby byli blicí pytlíky na svých místech, tohle bude solidní jízda…“ vykřikl, dívajíc se na pirátskou loď. Ne, že by mu to bylo k něčemu dobré, jen nechtěl znovu pohlídnout té svojí staré rašpli do obličeje.
Timothy R. dopil kafe, a natěšeně nastartoval motory.


Tak, teď se pan mafiózo určitě zvedne a rozstřílí nás na pidi kousíčky, až z nás zbudou jen mastné fleky na stěnách… Zvláštní, od malička mi vrtalo hlavou, jestli je krev mastná. Protože jestli ne, jak po někom může zbýt mastnej flek na zdi?
Jen co vstane, a vytáhne ze zavazadlového prostoru pouzdro od kytary, ve kterém bude ukrytý nějaký sadistický typ zbraně, jako je kladívko na řízky. Pěkně pomaličku bude pasažérům odtrhávat nehty na nohou, začne pěkně od malíčku, a postupně bude přidávat na intenzitě, stále víc a víc… Úplně, jako v pornofilmech nejvyššího kalibru. On, a jemu podobní mešuge cvoci, by mohli pracovat jako doktoři, způsobovat lidem smrtící bolest a utrpení, pomocí malé vrtačky. Na narozeniny by mohli bolestivě rozvrtat nějaký nerv, jako že jim ujela ruka, a na vánoce by mohli vrtat bez umrtvení.
Ten náš hypotetický zubař, sedící ve předu v kabině, se tvářil, jako by se ho přepadení vůbec netýkalo, zrovna se pokoušel rozbalit geniálně uzamčené jídlo, které snad do toho plastikového obalu zatavili.
„Jak si to vůbec představujete, tohlecto? Já jsem si to kafíčko koupil, vlastníma rukama jsem na něj dřel…“ pokračoval v buzerovaní plešatý pán, vedle mě. Raději jsem se mu nedíval do obličeje, bál jsem se, že se z takového červeného, vytřeštěného obličeje rozesměju.
„A jako co pracujete?“ zeptal jsem se, a bylo mi úplně jedno, jak moc od věci.
„Ech, no… Já jsem důchodce,“ přiznal se na rovinu, a bylo vidět, že si uvědomuje, jaký je ojebávač.
„Aaach,“ usmál jsem se pobaveně. „Urputně jste si na něj vydělával luštěním křížovek, a sledováním telenovely Juanino srdce, však?“ vysmál jsem se mu do obličeje.
„Jak to, že tu není signál, musím se rozloučit s mámou,“ vyhrkl zoufale střapatý tlouštík za mnou. Už notnou chvíli se pokoušel obvolat své známé, aby mu nahráli poslední díl Star Treku. Z tohohle Star Trekovského dobrodružství musel být absolutně promočené spoďáry.
Prošel kole mne prazvláštní, zadumaný zjev, který mi tolik připomínal úchylného bratrance, a mírně se o mě otřel. Moc sem si toho však nevšímal, pozorně jsem totiž sledoval nepochybného gangstera před sebou.
„Až přiletíme domů, tak si budu stěžovat! Až na nejvyšším soudu, někde tam, v Himalájích,“ prohlásil stařeček, a když se pokusil ukázat nahoru, v ruce mu silně zapraskalo. Nebylo by na škodu, kdyby se tady na místě, teď hned rozlámal.
Pěkně by se mu začala deformovat hlavička, všechny důležité orgány by byli rázem na zemi, nohy, ruce, a penis by se skroutili a nerušeně odtentovali na druhou stranu rakety. Ale to ne, ten vylízanec tady musel oxidovad dál.
„Heeej, heeej, dědulo,“ zkusil jsem ho zastavit, no zabrzdil se, až když jsem lusknul prsty. Možná to spíše bylo tím, že si myslel, že mu vypadla protéza, protože udělal to známé gesto, které je nám, normálním, mladým, pohledným lidem utajené, můžeme jen přemítat, co zrovna dělá.
„To kafe vám dali, zadarmiko, nebo ne? To je jako, kdyby vybírali prachy, za to že si můžete plivnout ze sochy svobody! Tak přestaňte buzerovat, nebo… Nebo na vás to děcko plivne!“ procedil jsem, a ukázal na andílka přes uličku.
Děda Lebeda, jak jsem si mu zvykl přezdívat, párkrát otevřel pusu naprázdno (což byl pohled, jako do ucpaného záchodu), a zmlkl. A jestli se nerozložil na radioaktivní odpad, nejspíš mlčí dodnes, možná za to mohla alergie na sliny.
Právě včas do kabiny vešla druhá letuška, bohužel ne ta deus ex machina, která se mi prvně tak líbila, že bych si její fotkou potiskl toaletní papír. Najednou mě udřel do hlavy žlutý balíček, asi povinná výbavička chudáka odsouzeného na pomalou, a drastickou smrt, ve které nemohl chybět holící strojek, balíček kondomů, vibrátor, laciný sprchový gel Old Spice a nakonec banán s antidepresivní pilulkou.
„Takže lidičky, poslouchejte,“ zaduněla vykouřeným hlasem, takovým, který mají exmanželky exprezidentů, kteří ze strachu před atentátem nevylezli z domu. Klidně by mohla dabovat King-Konga, kdyby na to přišlo.
„Poslouchejte!. Máme tady nezvyklou, řekla bych skoro až… netypickou, ano, ano, netypickou situaci, totižto na nás zaútočili piráti… Nebojte se, to se podá, vždyť to znáte, klaďasové vždycky vyhrajou,“ uklidňovala pasažéry, skoro přesně jako pravý psycholog, nebo psychiatr. „Prosím vás, připoutejte se, jestli tady nechcete poletovat, jako ptáci,“ řekla, při slově pták se divně usmála, a sama si sedla na volné místo ve předu.
„Připraveni, šmudlo,“ nahlásila do místního interimu.
Šmudlo? ŠMUDLO? To zní, jako by Oasis pilotovala banda zhulených šmoulů, hledající ztracený poklad Inků… Co je tohle za kravinu?
„A já si vás zapíšu,“ vyhrkl znenadání ulízaný dědík, a z kapsy u kalhot vytáhl zázračný poznámkový bloček, s ožužlanou žlutou tužkou.
„Račte vaše jméno,“ řekl, tónem špekatého policajta, sepisujícího velice nezáživné hlášení.
„Adolf Von Pirožok,“ odpověděl jsem bez váhání, zatím co jsem se soukal do bezpečnostních pásů.
„Vaše pravé jméno,“ řekl děda mráz otráveně.
„Ufff… Mike O´Riley, junior, pro přesnost. Věk 27, zájmy, zadržování hoven v zadku a šťourání se tužkou v uchu,“ nahlásil jsem poslušně, a skutečně na dlouho jsem se zamyslel, kde na ty kraviny chodím.
„Vy jste asi totální vošoust!“
Určitě si zrovna říkáte, kdo mohl takovouhle odvážnou větu říct. Že by jí řekl vrásčitý děda, který si zrovna něco velice důležitého čmáral do bločku? Nebo že bych to byl já, výše zmiňovaný Mike O´Riley, oberkokot na druhou?
I já jsem si to chvíli říkal, až po chvíli urputného přemýšlení jsem si uvědomil, že to vykřikl nějaký nervózní pasažér sedící za námi. To upřímně dávalo největší smysl.
Svatá pravda, zachtělo se mi říct.
„Útočí na nás vesmírní piráti ty vypatlanče, všichni budeme na sračky, a ty tu řešíš vychlemcaný kafe? A nevychlemcal ti takhle náhodou z hlavy mozek, co ty seschlej blbečku?“ pokračovalo zjevení, které vypadalo jako Michael Jacskon v nejlepších letech své morbidní kariéry.
Ale musel jsem uznat, nadávat a urážet tedy uměl – a takovýchhle lidí jsem si vážil. Já sám jsem byl obzvlášť háklivý na to, když někdo nadával primitivními urážkami typu „vole“ a ještě lepší „sráč“. Kam se poděli ty časy, kdy si lidé nadávali do ubohých, zachrchlaných bulíků, nebo pojebaných kriplů…
Zvláštní, stačilo se na chviličku zamyslet, a už jsem v nadrženém rozhovoru nebyl schopen rozumět jediné větě. A stařík-kája mařík zjevně také ne, protože jen čuměl s otevřeným dýchacím otvorem. A nebylo by od věci naznačit, že i s otevřeným vylučovacím otvorem, protože z chlapíkových slov srčela hrůza.


Byl to nebezpečný plán, Timothy R. i kapitán si to uvědomovali. Za nepatrnou chviličku můžou skončit jako hromada trusu na podivné planetě, kde zrovna zuří geomagnetická bouře, ať už je to cokoliv. Stačila nepatrná chybička v rychle sestavených výpočtech, a můžou se objevit tváří v tvář tvrdé zemi. Což je, samosebou kravina, protože Oasis, ani planeta EX72 tváře nemají.
„Bůh nás, kurvafix, ochraňuj,“ zahřměl buřtíkovitý kapitán, a tlustou ručkou zatáhl za nebezpečně vypadající páčku. Přesně takovou, do které byste řekli „tahle má určitě na svědomí nějakou důležitou věcičku“. A měla, BUM, PRÁSK, po Oasisu zbylo jenom bílé světlo. A Kurtovi Rogersovi mohli zbýt jenom oči pro pláč, on ovšem nebrečel…
Nikdy.
Pravda, chvilku se celkem zmateně vrtěl ve svém křesle, jako buldok, hledající nejlepší pozici na své feně, pomalu mu to však začalo docházet.
A došlo mu to, i když, popravdě, možná to bylo tím, že mu Andrew Emerson, maník, který měl na starosti informovanost posádky, sdělil, že cestovní loď Oasis se právě díky HI pohonu přemístila.
„Díky Andy, to ale už dávno vím,“ okřikl ho vypjatým hlasem Kurt.
Jako obvykle, všechno bral přehnaně vážně, aby posádka viděla, na každém kroku cítila, a hlavně slyšela, v jaké vypjaté a nebezpečné situaci se právě nachází.
„Ech, a to jak pane? Nemáte žádný ty supervyhodnocovací udělátka,“ zaprotestoval Andrew, zatímco zběsile ťukal do zaseklé klávesy.
„Intuice, můj malý řiťozoubku,“ zazubil se Kurt, udiven, že se nikdo jeho nadávce nezasmál.
„Máme dvě možnosti, pane,“ řekl rozviklaným hlasem robot Habakuk, který zrovna čerpal data z přístrojové desky. Kdybychom zrovna nebyly v tak vypjaté a nebezpečné situaci, byl by to celkem vtipný moment, pomyslel si Rogers.
Možná si říkáte, jak někdo může mít vyviklaný hlas. Někdo, kdo je ještě k tomu robot pirátské lodi SpaceWalker. Chlapy na téhle lodi by měli přeci být drsní jako nohy ruského učitele tělocviku. V tom byste se všeobecně pletly, posádka SpaceWalkeru se všeobecně pletla ze všeobecných podivínů, kteří měli všeobecně divnou povahu se všeobecně divnými koníčky, jako je například hromadné zadržování stolice (nechtějte vědět, kdo tento koníček praktikuje, řekl bych, že na to po chvilce sledování výrazů v obličeji přijdete sami).
A co se týče robota Habakuka, sem tam robotům něco v hlavě přeskočí, něco jim tam rupne, jako když lámete nízkokalorickou tyčinku. Proto teď Habakuk mluví jako myčka na nádobí, a nikdo není ochotný mu hlasový modul opravit.
„Buď opatrně přistaneme na planetě s těma bastardka si to… eee… uděláme bum bum, nebo pěkně odletíme, dozadu, a budeme si užívat bezpečí a pohody,“ zarecitoval Habakuk, napojen na desku.
To byla jeho další vada na kráse (blbý vtip, já vím, u něj byste ani žádnou krásu nenašli), občas, tedy celkem často, mu vypadávají slova, neví, jak se vyjádřit, a musí improvizovat jako kurva u soudu.
Jak to zařídit, aby nevypadal jako podělanej hajzlík, ale aby se zároveň nerozmašíroval na řídké, hrudkovité sračky?
„Vlítneme tam na ně, uaaachachaaa, pěkně těm mašinérům ukážeme, muhehehe,“ rozesmál se velitel SpaceWalkeru hrůzostrašným hlasem, takovým, kterým se v amerických filmech smějí zloduchové a padouchové, jejichž druhé jméno je zlo, a kteří pravidelně jedí nízkotučné zlo k snídani.
Tohle bude perný den.


„Do prdele práce, já jsem ti říkal, že to nevyjde, kluku pitomá,“ zděsil se kapitán s úšklebkem na tváři. Taky měl čeho, tváří v tvář zemi sice nebyli, zato se však prodírali stromy, a to rychlostí, kterou by nejeden sprostý člověk označil za kurevsky vysokou. Oni to vlastně nebyli jen stromy, byla to celá džungle, o kterou si otírali lesklý kovový zadek. Oba piloti dělali obvyklé činnosti, které takováto situace vyžaduje, tedy mávali páčkami, stiskali knoflíky a tvářili se velice vážně. Co jiného by taky měli dělat, že? Ovšem kdybyste trochu přivřeli oči, a zadívali byste se na ně, určitě byste postřehli, že dělají absolutní hovno, a to ještě ke všemu ne moc pěkné.
Zmatek a křik v kabinkách cestujících se popsat snad ani nedá.
Vlastně dá, stačí si představit hodinu ve třídě, kde zrovna paní učitelce praskla hlava, protože prášky proti zažívání zapila sodovkou. Až na tu krev, a střeva všude kolem.
Až na pár jedinců, kteří také létali kolem, se všichni zdáli být zařezáni do sedaček, jako na horské dráze, když cítíte, že pod vámi praská konstrukce.
Větve šlehali po popraskaných a vylámaných oknech ostošest, ostosedm a ostoosm, v některých případech (srandovní, Microsoft World mi slovo ostošest nepodtrhl, ale ostosedm jo, a to nemluvně o ostoosmičce). Oasis si spokojeně letěl džunglí, a bylo jen otázkou času, kdy narazí do nějakého silnějšího stromu, díky němuž se zastaví.
A dvakrát příjemné to nebude…

Konec....................................................?

Na závěr bych rád poděkoval mamince, která mě vždy podporovala v tom, co dělám, svému toaletnímu papíru, který me vzdycky nechá v suchu, a albu Supportů Lesbiens, která mě při psaní tohohle dílu provazela... (Snad to není znat, zadna lesbicka, tam, tusim, zatim neni)

Tak tohle je nářez . Tohle je úžasný, u prvního dílu jsem se vážně smál (nejprve jsem přemýšlel jestli si to vůbec přečtu, ale když jsem viděl reakci *Jacka* tak jsem do toho šel a nelituju)
Na druhém dílu bych řekl, že už se více odrazil věk - a to zejména ve výrazivu. Dovolím si tvrdit, že pokud by se omezily vtipy typu : koníčky - zadržování hoven a tak, kdyby se to všechno neorientovalo na různé označení tohoto, bylo by to ještě dokonalejší, ale i tak je to dokonalá oddychovka. Opravdu že jo, má to vtip, i když často dosti vulgární, což zas až tak nevyhledávám, lae ten nadhled..... Úžasný

tohle fakt nema chybu, hrozně dobře se to čte rozhodně pokračovat......

P.S. :a tak proto mám posle dní dobou problémy s "potřebou"