Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
Kód: Vybrat vše
KAPITOLA PRVNÍ
„… no a když by ses vrátil časem do minulosti, a snažil by ses něco změnit, všechno by vedlo k tomu, jak je to teď, chápeš?“ vysvětloval Lukáš zaujatě něco spolužákovi, který seděl o lavici za ním.
„Blbost. Cestování časem neexistuje, vole. Začni se chovat trochu normálně, furt meleš jenom o scifi, vesmírnejch lodích a posloucháš samý sračky. Nechceš jít s nama po škole do parku? Dáme ti jointa…““
„Už několikrát sem ti říkal, že kouřit, hulit, chlastat ani fetovat nezačnu. Nepotřebuju skončit jako vy, nebo oni.“ kývl hlavou o několik lavic dozadu, kde seděla spodina jejich třídy.
Teda… Spodina z Lukášova hlediska. Nikdy nedokázal pochopit, jak můžou být lidi, co v životě nepřečetli ani knížku, poslouchají jenom hip hop, a už od dvanácti let chlastají, kouří a fetují tak oblíbení.
To on nic takovýho nedělal. Když došel domů ze školy, většinou zapnul počítač a vypnul ho až pozdě v noci. Ráno brzo vstal, odvedl bratrance do školky a sám odešel do školy, kde většinu přestávek a někdy i hodin pročetl, prohrál, proposlouchal nebo prodíval na PDA.
Byl trošku jiný, ale jinak byl úplně obyčejný jako ostatní.
Úplně zapomněl na to, že je uprostřed hodiny fyziky.
Ztraceně nudné hodiny fyziky.
Zatřepal hlavou, aby se trochu probral ze svých myšlenek, a zjistil, že po něm někdo něco chce.
„Lukáši, dones mi žákovskou. Říkal jsem ti třikrát, ať dáváš pozor.“ slyšel učitele.
Neochotně se zvedl a položil žákovskou knížku na učitelův stůl.
Když už si skoro sedal, vzadu v hlavě ho nějak zabolelo.
Než se stihl něčeho chytnout, ležel na zemi a někdo ho křísil.
Trochu se mu motala hlava, takže se chytl nohy lavice a vstal.
„Lukáši, není ti nic? Doneste mu někdo trochu vody!“ zavolal učitel na třídu.
„To je dobrý, já dojdu sám.“ odpověděl. „Jenom se mně nějak zamotala hlava, budu v pohodě.“ dodal a odcházel k umyvadlu.
Sotva to dořekl, zase se mu nějak zatmělo před očima, ale na to se připravil už předem, takže se ještě chytil umyvadla, a druhou rukou pustil vodu.
Zase. Bolest vzadu v hlavě byla pořád intenzivnější.
Najednou uslyšel bzučení. Napřed myslel, že je to voda, která volně odtékala do odpadního kanálku, ale pak zjistil, že je to všechno jenom v jeho hlavě. Chytl se umyvadla pevněji.
V tom bzučení nabralo neuvěřitelné síly, před očima viděl jenom bílo, a v dalším momentě ležel v temné třídě na zemi s umyvadlem, ze kterého ještě pořád vytékala voda, v ruce.
Zavřel oči.
„Usnul sem. Usnul sem. Usnul sem.“ opakoval si pořád do kola.
Otevřel je. Pořád tma. Pustil se umyvadla, a došel k oknu na opačné straně třídy.
Nebyla to přirozená tma. Na obloze nesvítili hvězdy, jediné, co bylo aspoň trošku vidět, byl měsíc. Ale byl za jakýmsi mrakem. Zmocnil se ho strach, ale pak si řekl, že by asi měl zjistit, co se děje a jak se tam dostal. Došel ke dveřím a chytl kliku, ale dveře nešly otevřít. Zkusil na ně zatlačit víc, a s trochou námahy je vážně otevřel a vyšel na chodbu. Když se otočil, chtělo se mu zvracet. Na chodbě viselo ze stropu několik těl, některá už ve vyšších stádiích rozkladu. Pod jedním z nich ležela peněženka, která mu byla povědomá. Otevřel ji, a našel občanku. Byla jeho spolužáka, jednoho z těch lepších.
Zvedl hlavu a poznal ho, byl to on. Seděl s ním v lavici už asi dva roky.
„Do hajzlu!“ zařval, opřel se o zeď a vyzvracel asi dvojnásobek své svačiny.
Když to dokončil, přetáhl se přes nos svetr a znovu zvedl hlavu. Nad okem jeho spolužáka zela škaredá díra. Nemusel být expert, aby poznal, že je to díra po kulce.
Rozhodl se, že půjde na ulici, třeba potká někoho, kdo mu pomůže.
Seběhl tři schodiště; v každém patře viselo několik řad mrtvých.
Potom sešel do podzemních šaten, a pokusil se otevřít dveře, ale byly zamčené.
„Do prčic!“, zaklel. Vrátil se na schody, rozběhl se a dveře zkusil vykopnout. Nepovedlo se, udělal v nich akorát díru.
Zkusil prostrčit ruku, a nahmatat zámek. Byl tam klíč. Když se ho pokusil vytáhnout, po ruce mu sklouzlo něco studenýho a lepkavýho.
Věděl co to je ještě předtím, než dveře odemčel a otevřel.
Vypadalo to, že šatny sloužily jako skrýš pro několik tříd z prvního stupně.
Znovu si přetáhl svetr přes nos, nechutně to tam zapáchalo.
Za dveřmi seděla mrtvá učitelka, pravděpodobně její ruka mu před chvílí sklouzla po paži.
Všude kolem zdí se opíraly polorozložená těla dětí. Pozvracel se znovu.
Nakonec si řekl, že projde a nebude se dívat kolem. Rozběhl se a zastavil se a u dveří, které odemčel.
Vylezl po dalších schodech a přes vysazené dveře vylezl na ulic. Těla byla všude…
Vydal se po ulici. Ve vzduchu bylo plno prachu, ale pokračoval dál. U jednoho z těl ležely pomačkané noviny.
Titulek hlásal: „MÁ ČÍNA OPRAVDU ZBRANĚ HROMADNÉHO NIČENÍ“?
Šáhl si do kapsy a s úlevou zjistil, že jeho PDA tam pořád je.
Zapnul ho a posvítil si na noviny, a potom v rychlosti přečetl článek.
Byly to jenom konspirační teorie, nic, co by něco dokazovalo.
Podíval se na datum na novinách, byly z 8. února 2009.
PDA říkalo, že je 18. února.
Pak ho to trklo. Za celou dobu, co zmizel z hodiny fyziky ani moc nepřemýšlel, jak se sem dostal.
Vyloučil cestování v čase – noviny z osmého četl a nic takového v nich nebylo.
Vzpomněl si na všechny sci-fi knížky, filmy a seriály, co kdy viděl nebo četl.
Jediná varianta, co ho napadla, byla alternativní realita, ale jako zkušeného scifistu ho nenapadlo žádné dílo, kde by někdo cestoval sám od sebe. Vždycky k tomu používali nějakou pomůcku, sluneční erupci, nebo zařízení.
„Proč bych zrovna já měl schopnost skákat skrz reality? Proč zrovna já, sakra, sakra, sakra!“ Zařval na celou ulici.
Zahodil noviny na zem a pokračoval dál. Jeho dům už nebyl daleko.
Najednou ho něco zarazilo.
Z dálky uslyšel hovor. Chvilku přemýšlel, ale pak se schoval za zídku.
Hovor se přibližoval, znělo to jako angličtina s divným přízvukem.
„…are here?“ řekl jeden hlas.
„Becose we have a massive energetic signatures here. And becose our command is paying us.“ odpověděl mu druhý.
Najednou mu zazvonil budík na PDA. Uvědomil si, že ho měl nastavenej na 12:00.
Od doby, co odešel ze třídy, museli uběhnout už skoro dvě hodiny.
V tom se mu něco studenýho přitisklo zezadu na krk. „Turn to us.“ slyšel jenom. Budík pořád vyhrával melodii nazvanou big_explosion. Otočil se. Stáli za ním dva číňani. Napadlo ho, že to, co četl v novinách, možná tak úplně nebyly jenom konspirační teorie.
„Whats your name“ ? zeptal se vyšší z nich.
Lukáš mlčel.
„Speak, or we will kill you!“ zakřičel na něho.
V tom se z dálky ozvaly výstřely.
Oba číňani se otočili. Lukáš toho využil a jednomu vytrhl zbraň z ruky.
Namířil a už se chytal vystřelit, cítil, že by to dokázal, i když ještě nikdy v životě ze zbraně nestřílel.
V tom ucítil bolest v hlavě, před očima viděl jenom bílo a když je otevřel, stál na prosluněné dálnici se zbraní v ruce a řítil se na něho kamión.
Prosil bych připomínky a kritiku.
