Stále bojujeme

[Klenotka]

Tenhle nápad mám už asi rok, jen jsem čekala na konec SGA. Předem varuju, že nevím, jestli to dokončím, ale základní linku mám, tak snad to někdy bude mít i konec. Navíc je to trochu experiment, kam se snažím nacpat plno informací.
Jedná se o můj velmi subjektivní pohled na budoucnost Atlantis. V první části jsem některé věci záměrně vynechala, a některé budu muset ještě vymyslet. Každopádně to bude nadlouho, protože mám teď zkoušky a tohle bylo spíš vypuštění páry. Když to ale půjde dobře a mě neopustí můza (jako u předchozí povídky), tak bych mohla další část zvládnout už v únoru.

Richard Woolsey se nadechl čerstvého mořského vzduchu, jakmile vyšel na balkón a první závan ho pleskl do tváře. Vždycky, než vstoupil do dveří, dech jakoby zadržel, aby ten čerstvý a čistý vzduch měl víc prostoru v plicích. Takhle nějak by mohl vypadat ráj. Vzduch na téhle planetě chutnal zvláštně. Zvykl si na přítomnost jistých škodlivin, které znečišťovaly ovzduší na Zemi. Tady nic takového nebylo. A to tu byl už deset let. Deset let v téhle pozici, osm na této planetě, a pět let od oficiálního stanovení Atlantis kolonií. Trochu se vyklonil přes zábradlí, aby si prohlédl přistavěnou část města. Rostlo každým dnem, protože po nálezu Atlantis 2 (ten název se mu nelíbil, ale ani za ty roky nepřišel nikdo s lepším návrhem), se pozemští architekti drželi přesných antických plánů a dodržovali strukturu a vzhled města. Momentálně dokončovali druhý most, který by spojoval obě města. První, který postavili, byl už téměř tři roky starý. Jeho stavba probíhala stylem pokus/omyl, a některé jeho pilíře už se rozpadaly a byl tam zákaz vstupu. Všichni už jen doufali v brzké dokončení, protože obcházet celé město a přecházet přes provizorní lávku, spojující města těsně nad oceánem, bralo čas a energii. On sám měl štěstí, že nikam chodit nemusel. Jeho kancelář byla jen pár chodeb od pokoje, ale v zájmu dobrého zdraví se před pár lety naučil chodit na dlouhé vycházky nebo běhat okruh, který mu doporučil Sheppard. Když si teď vzpomněl na plukovníka…
„Johne, můžete přijít do mé kanceláře asi tak za dvacet minut? Potřeboval bych už vědět, kolik …Permianů si vlastně u nás zažádalo o ten azyl. Mám odpoledne schůzku s jejich prezidentem, tak mu musím předložit přesná čísla.“
„Jistě, budu tam.“ zaznělo mu v odpověď téměř okamžitě. Sheppard, který byl po příletu zpět z Pegasu povýšen z podplukovníka na plukovníka, tvrdošíjně odmítal další povýšení, na které ho sám Woolsey navrhl. Musel by opustit tohle místo a to nechtěl udělat. Místo zástupce velícího města…ne, kolonie Atlantis, mu plně vyhovovalo a jako hlavní vojenský velitel měl pod sebou už tolik lidí, že by mu to mohl závidět kdejaký generál. A hlavně měl k tomu, proč zůstat, velmi osobní důvody. Všichni z původní expedice zůstali, dokonce i Ronon přiváděl svoje lidi každý den. Když se mu podařilo po několika letech zkontaktovat většinu z několika stovek přeživších Sateďanů, stala se Atlantis, nyní pevně usazená v Pegasu na planetě nazvané prostě Atlantis, jejich domovem. Ronon se do trochu administrativní role nedobrovolného vůdce vžíval těžko, ale s pomocí členů jeho bývalého týmu, hlavně Shepparda a McKaye, mu to šlo docela dobře. Woolseyho tok myšlenek se zasekl a v duchu zaklel. McKay. Vydal se bludištěm chodeb do části města, která byla určená pro rodiny, což byla novinka. Dříve tu část nepotřebovali, a z toho důvodu ji ani nezásobovali energií. Navíc takových míst tam bylo velmi málo. Antikové město používali jako výzkumné místo, takže jednou z jeho povinností správce kolonie byl také dohled nad přestavbou nepoužívaných laboratoří na byty. Práce to bude zdlouhavá, na mnoho let. Sám nepochyboval o tom, že hodně ze současných obyvatel tu zůstane. Stavbou mostu a spojením s druhým městem se tu natrvalo usadili. Země jim přidělila k dispozici dvě lodě, které by je v případě útoku chránily. Ale Wraithové, především díky Toddovi, nedělali problémy. Podařilo se jim virus, který Wraithům umožňoval normální příjem potravy, upravit dostatečně na to, aby bylo čím díl více Wraithů schopno si ho vzít bez vedlejších účinků. Ale byly výjimky, které se nevzdaly svého způsobu krmení, a především před těmi je musely Daedalus a Apollo chránit. Obě lodě už sloužily dost let na to, aby byly zaběhnuté, s fungující posádkou. Část posádky Daedalu zrovna včera viděl na improvizované pláži na jednom z pilířů druhé části města. Woolsey si na ně vzpomněl, když kolem „pláže“ procházel, a z okna zahlédl dva osamělé odvážlivce, kteří se rozhodli se jít hned po ránu vykoupat do ledové vody.
Laboratoř doktora McKaye byla dost daleko ode všech běžných pracovišť. Po spojení obou měst a spousty lidí, kteří přicházeli každý den, se rozhodl přestěhovat veškeré vybavení do jedné z původně zaplavených částí. Ani McKay neodešel, ačkoliv práce ve městě už nebyla taková výzva, jako dřív. Vlastně se svým týmem fungovali víceméně jako údržbáři, kteří opravovali zaseknuté výtahy a rozbité přístroje. Přesto se Sheppardem stále chodili na mise, které slibovaly kontakty s jinými civilizacemi a získání nějaké nové technologie. Ale nebylo to každý týden, ale pouze několikrát za pár měsíců. McKay byl koneckonců třetí v řetězu velení a při prvních kontaktech to dělalo dobrý dojem.
A zrovna teď mu Rodney sliboval nějaké přesměrování energie odněkud někam, takže by energii, která proudila ze tří ZPM, ušetřili a ještě by ji mohli použít na něco jiného. Vědcům se podařilo energii ze ZPM, z nichž poslední našli před dvěma lety, nahradit výkonnými generátory. Technologii moc nerozuměl, ale z výkladu pochopil, že je to nějaká směs antické a pozemské technologie, s níž jim, k údivu všech, pomohli Noxové. Ti se pak zase stáhli na svou planetu, ale jednoho jejich zástupce poslali do města, aby dohlížel na použití jejich technologie čistě pro získávání energie, nikoliv pro vojenské účely. Pozemské lodě tedy dále využívaly původní technologie, jen s malými úpravami.
McKaye našel skloněného nad papíry, do nichž něco čmáral tužkou. Když před pár lety přišli kvůli masivnímu zkratu o všechna data v počítači, přestal jim věřit a většinu svých nápadů si zapisoval na papír a až potom přepisoval do počítače. A i v tom případě si dělal dvojitou zálohu. Jeho laboratoř byla tedy ve stavu neustálého zmatku. Samozřejmě pro Woolseyho a ostatní. McKay kupodivu fungoval velmi dobře a věděl naprosto přesně, kde co má. Jediný, kdo se v tom chaosu ještě více či méně vyznal, byla jeho žena, Jennifer, hlavní lékařka Atlantis. Oba dva pracovali v různých částech města, přesto si dokázali najít chvíli, kdy být spolu. Když si Woolsey vzpomněl na své manželství, kdy nebyl schopen se svou ženou mluvit ani ve stejném bytě, musel je obdivovat. Ti dva byli tak odlišní, a přesto se dokonale doplňovali. Byl to také první manželský pár, oddaný přímo na Atlantis, a žijící ve městě. Před sedmi lety je oddal plukovník Caldwell, protože McKay chtěl Shepparda jako svědka. Vzpomínal si na to, jako by to bylo včera. Byli tam všichni členové původní expedice, pár lidí z SGC, Rodneyho sestra s rodinou a hlavně Rodneyho tým, který ho pak hodil do moře, když bylo po obřadu. Rodney se musel na oslavu převléct, ale kapky slané vody, které osolily svatební dort, cítil v ústech ještě dnes. Na jejich výročí svatby o pět let později se pak stala ta hrozná nehoda, kterou si Rodney nikdy neodpustil…
Vědec zvedl hlavu a usmál se na pozdrav. Brýle, které mu před dvěma lety jeho žena vnutila, si sundal, jakmile Richarda zahlédl. Byly na čtení, a kdykoliv se Rodney snažil si je nechat při mluvení na někoho, pokaždé podivně mžoural. Nikdy si na ně nezvykl a neustále nadával, že při jejich stupni technologie by mohli vymyslet něco lepšího než brýle nebo kontaktní čočky, na které měl navíc alergii. A na čtení je beztak nepotřeboval.
„Richarde, dobré ráno.“ pozdravil ho vesele. Což nebývalo úplně zvykem.
„Rodney, nějak pořád nevím, proč mi to nemůžete ukázat u mě v kanceláři.“ Rodney se trochu ošil.
„Ono je to ještě ve stádiu vývoje a nechci to zatím moc ukazovat. Jediný, kdo to zatím viděl, je Radek, který tu byl minulý týden na poradě.“ Oba vědci měli rozdělenou kolonii napůl, přičemž Radek dostal nové, prakticky nedotčené město, a tak měl o poznání víc práce. Ale nevadilo mu to. S Rodneym tak navíc dokázali lépe spolupracovat, když si v práci neustále nepřekáželi jako před lety.
„Přivedl mě na to ten systém, který používají Noxové pro jejich maskovací štít.“ Richard se podíval na složité zařízení, vytvořené v simulaci počítače.
„O jejich technologii nic nevím, Rodney, asi mi to budete muset pořádně vysvětlit.“
„Ono to je pořád ve vývoji, ale připravil jsem vám podrobnější vysvětlení tady.“ Podal Woolseymu štos papírů a několik disků. Richard zakroutil očima, ale McKay se usmál.
„Je to popsané tak, abyste tomu rozuměl, věřte mi.“ A Richard mu věřil. McKay se naučil za ty roky dělat své projekty tak, aby je každý pochopil. Na poradách se setkával i s vojenskými veliteli, kteří často jeho technickým termínům nerozuměli, a tak to musel upravovat. Woolsey, Sheppard a ostatní, kteří ho znali dlouho, si dokázali z jeho výkladů vytáhnout to důležité, ale pro klid všech to takhle zjednodušeně bylo nejlepší.
„Rodney, mám za patnáct minut schůzku s Johnem, kvůli permianské situaci. Měl byste tam být.“ Pokud měl vědec nějaké námitky, nedal to najevo. Nerad odcházel z laboratoře, ale pro tuhle chvíli neměl vlastně co na práci. Jeho podřízení dokázali spoustu věcí dělat sami a on už často jen přerozděloval práci. Takže jen pokrčil rameny v odpověď.
„Výborně. Ještě možná stihnu něco sníst.“ Prohodil Woolsey a pohledem se McKaye zeptal, jestli se nechce přidat.
„Snídal jsem. Jennifer mě nechce pustit do práce, pokud se pořádně nenajím, ale jelikož se mě John ptal na to samé těsně před tím, než jste vešel, tak si dám aspoň kafe.“
Jídelny byly na Atlantis už tři. Dvě sloužily stále se rozrůstajícímu personálu, jedna civilnímu obyvatelstvu, které ovšem taky rostlo, takže budou muset otevřít další, nebo to prohodit a personál se bude muset uskrovnit. Woolsey si vzpomněl na žádost vyčlenění prostoru pro novou jídelnu, která mu ležela na stole.
Cestou do své jídelny (určené pro vojáky a velící personál), se k nim přidal Sheppard s Torrenem. Desetiletý Athosian poskakoval vedle Johna, a taška, v níž měl věci do školy, se mu na zádech nebezpečně houpala. „Torrene, co se říká?“ pokáral ho John okamžitě, když si všiml vyjeveného výrazu na chlapcově tváři.
„Dobrý den, pane Woolsey.“ pípl chlapec a obdivně vzhlédl. Správce kolonie nevídal často a měl k němu obrovskou úctu.
„Ahoj, Torrene, jak jde škola?“ zeptal se Woolsey, spíš ze zdvořilosti, než opravdového zájmu. Torren dokázal být až nezvykle upovídaný a vyzvat ho k hovoru znamenalo vydržet dlouhou debatu.
„Nebaví mě to, ale strejda John a strejda Rodney říkají, že je to důležité.“ Woolseymu nemohl uniknout pobavený pohled, který si McKay se Sheppardem vyměnili, a v němž si mezi sebou sdělili pár dalších informací. Neverbální komunikace mezi těmito dvěma muži ho nepřestala ani po těch letech udivovat. Byla vytvořena dlouhými roky spolupráce, ale hlavně přátelstvím, které se několik let složitě utvářelo. Koneckonců, znali se už téměř dvacet let. To už něco znamená.
„Dneska vedu do školy Lizzie. Je úplně nadšená, protože je to její první den.“ hlásil nadšeně Torren. Elizabeth Jennifer McKayová se narodila před šesti lety, v nejhektičtějším období, v době zakládání kolonie. Ani jeden z rodičů to nečekal, ale ta malá se stala i tak trochu symbolem, protože byla prvním dítětem, které se tu narodilo. Do školy, kterou na popud několika zástupců dalších kultur, žijících ve městě, založili před třemi lety, chodilo zatím jen deset dětí různého věku. Malá Lizzie byla jediným dítětem lidí ze Země. Sama na Zemi byla jen jednou a za svůj domov považovala Atlantis. Byla nadprůměrně nadané dítě, ale k údivu všech nikoliv na nějaký druh vědy, ale na umění. Dokázala výborně kreslit už od chvíle, kdy v prstech udržela tužku. Lizzie a Torren byli nejlepší přátelé, oba jediné děti, které se na Atlantis narodily a vyrůstaly tu. Torren se sice fakticky narodil jinde, ale v jeho rodném listě (který byl vyžadován pro každého, kdo na Atlantis žil a byl veden elektronicky pro každého obyvatele města) bylo jako rodiště uvedeno Atlantis.
Rodneymu se zpočátku nelíbilo, že Lizzie našla v Torrenovi kamaráda. Byl trochu nestálý, hyperaktivní, navíc měl před sebou nelehkou pozici budoucího vůdce Athosianů. Pokud do doby jeho plnoletosti nějací Athosiané zbudou, napadlo Richarda smutně. Většina z nich zemřela při experimentech, které na nich prováděl Michael. Někteří i dlouho po nich, na následky. Včetně Hallinga, který byl jedním z přeživších. Athosianů zbyla tak jen hrstka, a Torrenovi rodiče se snažili v něm živit odkaz jeho lidí. Jenže ti tu teď nebyli. Pětiletého Torrena si na chvíli vzali do péče McKayovi, ale nebyli schopni při své práci zvládat dvě děti, navíc když byl Torren tak živé dítě. Tak už dva roky bydlel malý Athosian „se strejdou Johnem“ a oba se zdáli spokojení. I když je to stálo hodně sil a přizpůsobování.
Torren se od nich odtrhl ve chvíli, kdy procházeli kolem bytu McKayových.
„Torrene, zvládnete to bez nás? Musíme do práce.“ zeptal se Sheppard a Torren na otázku jen nadšeně přikývl a nadmul se pýchou. McKay se zatvářil nejistě, ale John ho pohledem ujistil, že to Torren zvládne. Rodney zahlédl copánky své malé dcerky, které za ní zavlály ve chvíli, kdy otevřela dveře, ale po třech mužích na chodbě se ani neohlédla. S Torrenem měli vlastní svět, do kterého dospělí nepatřili.
McKay, Sheppard a Woolsey došli do jídelny, ale sotva se usadili, zazněl poplach, který neslyšeli už několik měsíců. Ohlašoval útok.

Klenotka dost dopbre kurna ty bys mohla byt scenaristka nebo spisovatel parad

Aleluja! Klenotka ožila! Tak rozhodně je to moc pěkné a líbil se mi i ten styl sepsání.

rossi001: s tou scénáristkou souhlas

začátek velmi slušný a zajímavý,těším se na další díl

KLENOTKA SE VRACÍ!

Netřeba upozornění, základní linku má každý, jasný konec málokdo

Dokud nenapíšeš pokračování, mému nervoznimu podupávání na místě neuniknou ani křupající eratuští brouci.

ou jéééé...tak tohle je fakt luxusní věc..doufám že u toho vydržíš..a u zkoušek držim palce...taky mě čekaj a hrozně se na to netěšim...

už když jsem si přečetl, že Klenotka opět píše, měl jsem radost z další dobré povídky, co se tu objeví - a nespletl jsem se. Zatim je to velice pěkné a dostalo mě to do děje. Velmi mě zajímá, co se bude dít dál, nebo i obrázky z minulosti ( jako například jakou nehodu si Rodney nemůže odpustit a tak ).

páni, čte se to nádherně a tvá fantazie nemá hranic. přikláním se k ostatním, že by jsi byla skvělá scénaristka

Čte se to parádně, jako ostatně vždy. Pár zajímavých náznaků, pěkně načrtnuté postavy - rozhodně se těším na pokračování

[Klenotka]

Blahořečen budiž notebook a dlouhá cesta vlakem Při cestě ze školy (naštěstí ještě ne ze zkoušky ) jsem naťukala další kratší část. Myslím, že tu asi pár lidí potěším, a některé možná zklamu. Každopádně tak to s budoucností bývá. Omluvte případné nedostatky, klávesnice na notebooku se při drncání vlaku dost těžko kontroluje
A budu napínat a budu (i sebe, protože pořád nevím, co bude dál - to je napínavý )

Některé události připomínaly staré časy. Přesně jako teď, kdy Sheppard, McKay a Woolsey spěchali do řídící věže zjistit, co se stalo. Někde během cesty se přidal Ronon a Rodneyho jen bodlo někde hluboko cosi, co přičítal vině, ztrátě a bolesti. Někdo tam chyběl a to veškerý pocit „starých časů“, stíralo. Na sebelítost ale nebyl čas.
„Zvedněte štíty.“ slyšel Woolseyho, jak křičí zrovna ve chvíli, když vbíhali do kontrolní věže.
„Jak jsou na tom naše lodě?“ zeptal se technika, sedícího za konzolí, a jehož jméno mu vypadlo. Byl nový a s novými lidmi to bylo vždycky těžké.
„Daedalus a Apollo hlásí kontakt, ale ještě nevědí, o koho se jedná. Zatím jsou moc daleko.“ Technik ukázal na taktickou obrazovku a všichni muži se k ní automaticky otočili.
„Nemáme moc známých s vesmírnými loděmi, kteří by byli kamarádi.“ poznamenal Sheppard.
„Wilsone, je štít ve Dvojce zvednutý?“ zeptal se McKay technika a Woolsey zasyčel. Takhle se tedy jmenoval nejnovější přírůstek jeho personálu.
Dvojka byla zkratka pro Atlantis 2, což také nebylo moc originální, ale aspoň to bylo kratší. Naučili se rozdělovat obě města jako Jedničku a Dvojku.
„Zatím ne, pane. Mají nějaké potíže s napojením na naše ZPM.“ V případě útoku musela jedna část kolonie zůstat silnější a zásobovat bránu kvůli evakuaci. Proto byla ZPM v Jedničce a Dvojka jela pouze na generátory.
„Chyba tisíc a jedna na našem „co ještě udělat“ seznamu.“ řekl McKay a nakonec dodal neidentifikovatelnou nadávku.
„Jsou všechna civilní místa evakuována?“ Woolsey to považoval za samozřejmost, protože tohle se dělo několikrát za rok. Ale radši se zeptal. Věděl, že to Shepparda s McKayem, vzhledem k dětem ve škole, zajímá nejvíc. A Ronona zase zajímal osud jeho lidí, z nichž většina byli mladí lidé, a kteří byli v době útoku na jeho planetu ještě děti. Díky tomu se vlastně dostali pryč. Ronon o tom často rád žertoval, že zatímco Sheppard s McKayem vychovávají jedno dítě, on jich má tři sta.
„Ano, pane, všichni jsou na cestě do spodních částí města a čekají na instrukce.“ Woolsey přikývl a dál sledoval tečku na obrazovce, která se přibližovala k jejich pozici. Po několika bezdechých minutách na obrazovce problikl Zelenka.
„Povedlo se mi nahodit tu štít, ale budeme s tím muset něco udělat, jestli to i tentokrát přežijeme.“ mrkl na Rodneyho, jakoby věděl, že se mu v hlavě právě tvoří zařízení, které mu ukázal, a jež by jejich problém vyřešilo. Teď na to ale nebyl čas. Jakmile zmizel Zelenka, vystřídal ho na obrazovce Lorne, sedící pro změnu na můstku Apolla.
„Tak co, plukovníku, jak to vypadá?“ Sheppard se nemohl ubránit úsměvu, když viděl svého bývalého zástupce, sedícího v křesle lodi. Lorne byl pořád jednou nohou na podlaze, jakoby připraven vyběhnout do akce. Když před těmi nešťastnými čtyřmi lety přišel o život plukovník Ellis, Lorne byl jen dočasnou náhradou. Ale jelikož nenašli nikoho lepšího a John se za něj osobně přimluvil, Lorne od té doby velel Apollu. A teď se na jeho tváři rozlévala úleva. Byl rád, že nemusel brát svou loď do boje.
„Jsou to Wraithové. Toddova loď a signalizuje, že nemá nepřátelské úmysly. Jejich zbraně a štíty jsou neaktivní.“ Woolsey přikývl a v hlavě mu zašrotovalo, což se okamžitě projevilo na jeho výrazu.
„Nechte je proletět.“ Lornova hlava na obrazovce přikývla a zmizela. „Ale štíty ještě nevypínejte.“ Mladík za konzolí také přikývl. Sheppard s Rononem a McKayem na něj upřeli pohledy, v nichž se odráželo porozumění. Ačkoliv byli oficiálně spojenci, jejich vztahy s Wraithy, zvlášť s Toddem, byly i nadále napjaté. Nejednou se v průběhu let stalo, že si jedna či druhá strana špatně vyložila signály strany druhé a málem to opět vyústilo ve válku. Pokud šlo o Ronona, ten Wraithům nevěřil vůbec. Často doprovázel někoho ze svých lidí na ošetřovnu pro prášky na uklidnění, když potkali některého z Wraithů na chodbě města, procházejícího se jen za doprovodu dvou stráží. Negativně na ně reagovali všichni původní obyvatelé města, včetně McKaye se Sheppardem, kteří si s Wraithy také prožili své. Nemluvě o ostatních rasách, které se toho času ve městě zdržovaly.
„Pane, volají nás.“ Wilson na Woolseyho kývnutí opět aktivoval obrazovku, na které se po Zelenkovi a Lornovi objevil Todd. Atmosféra okamžitě zhoustla a téměř se ochladilo. Všichni, snad kromě vyložených nováčků, cítili v přítomnosti jakéhokoliv Wraitha úzkost. A to už se nikdy nezmění.
„Pane Woolsey, jak rád vás opět vidím.“ řekl bez úvodu Todd, jehož tón hlasu byl jako obvykle provázen lehkou ironií.
„Vítejte po dlouhé době na Atlantis. Co pro vás můžeme udělat?“ Woolsey nikdy jméno „Todd“ nepoužíval, protože si ho tak vlastně překřtili oni sami. Ale Toddovi samotnému to nevadilo. Přesto Richard váhal, jelikož mu ještě v těle zbylo něco z jeho kdysi nabroušené diplomacie, a tak Todda zkrátka…neoslovoval.
„Vlastně to není nic, co byste vy mohli udělat pro mě. Jde o to, co bych mohl udělat já pro vás. Lépe řečeno pro naši společnou přítelkyni, Teylu.“

Rodney McKay stál jako každý den u stázové komory. Jennifer za čtyři roky vzdala pokusy ho při denních kontrolách komory odhánět, a tak zase stál a díval se, jak jeho žena dělá to samé, co každý den předtím. Když skončila s kontrolou dat, tak si stoupla vedle něho a chytla ho za ruku.
„Chybí mi. Myslíš, že Todd říká pravdu?“ Rodneymu se lehce zaleskly oči a přehnal se přes ně stín.
„To nevím. Až podle toho, co tou pomocí myslí. Známe ho. Nejspíš to bude zase něco za něco a my budeme tahat za ten kratší konec. Nemusím ale dodávat, že tentokrát jsme ochotni to risknout.“ Toddova loď procházela běžnou bezpečnostní prohlídkou, kterou podstupovala každá přilétající loď a obvykle trvala několik hodin. I pozemské ji procházely. Lodě, které k nim létaly, byly jen Wraithské a také sem tam nějaká loď Cestovatelů. Jejich nejnovější přírůstek byla loď Permianů. Jedna z ras, která technologie skrývala pod zemí před Wraithy, aby se v pravý čas probudila. A Rodney měl tušení, že Toddova návštěva s tím má něco společného. Ale vlastně mu to bylo jedno. Jennifer ho políbila na tvář.
„Nebuď tu dlouho.“ zašeptala a pak za ní jen zasyčely dveře. Rodney přešel ke stázi, v jejíž modré záři svítil obličej Teyly. Vypadala tak spokojená. Ovšem kdyby ji probudili, téměř okamžitě by zemřela. Sklopil hlavu, tak jako to dělal každý den.
„Omlouvám se.“ řekl téměř neslyšně, vlastně sám pro sebe.
„Nebyla to tvoje vina.“ Při zvuku Sheppardova hlasu nepatrně nadskočil. John se očividně dovnitř dostal ve chvíli, kdy Jennifer odcházela.
„Není slušné špehovat lidi.“ Komentoval to Rodney s povzdychem.
„Nešpehuju. Takhle jsme tu kdysi stávali spolu. Jenom já jsem asi našel způsob, jak se s tím vyrovnat.“
„Jo, nebyl jsi to ty, kdo ji prakticky zabil. A selhal jsem i v péči o jejího syna. Neudělal jsem nic, co by jí pomohlo. Nebo mně.“ Sheppard vydal trochu posměšný zvuk, který ale nebyl úmyslný a už vůbec ne míněný zle.
„Takže jde o tebe?“ podíval se svému příteli do očí, když k němu došel, ale Rodney uhnul pohledem.
„Víš moc dobře, o co jde.“ Odsekl McKay popuzeně a odvrátil se. Na jeho tvář dopadlo modré světlo, a odhalilo bolestnou grimasu, která se na Rodneyho obličeji utvořila.
„Já jsem tam byl taky, Rodney. Oba víme, co se stalo, a víš stejně dobře jako já, že tomu nešlo zabránit.“
„Mám na rukou krev dvou lidí. Ellis a Kanaan umřeli kvůli mně. A Teyla…“ jeho hlas odezněl doztracena. John si opět povzdechl. Nemělo to cenu. Tenhle hovor vedli už několikrát a pokaždé to skončilo další noční seancí na východním pilíři s lahví piva a jalovým tlacháním o ničem. John v hloubi duše věděl, že to byla Rodneyho vina. Ale byla to chyba, která se mohla stát, a jež se nedala předvídat. Ani takový geniální mozek jako Rodney to nemohl tušit. Co jeho i Rodneyho bolelo, bylo ochladnutí ze strany Ronona. Dlouhé měsíce po té nehodě s Rodneym nepromluvil ani slovo, a to dodávalo vědci ještě větší pocit viny a taky sebelítosti. Kdyby tehdy nebylo Jennifer a malé Lizzie, kdoví, jestli by byl Rodney zůstal. Ani vůči němu se Ronon nechoval zrovna přátelsky, ale pořád cítil k Sheppardovi respekt, který je držel sice dál, než regulérní přátelství, ale umožňovalo jim spolu pracovat. Pak jednou z ničeho nic Ronon přišel, přímo se Rodneymu omluvil za svoje chování, a i když už to nefungovalo jako dřív, tak to bylo příjemné mít někoho ze starého týmu zpět. Dodnes ani jeden z nich nevěděl, co přimělo Ronona to udělat.
„Todd by už měl být každou chvíli dole, tak si ho pojďme poslechnout.“ Poplácal Rodneyho po zádech a dal tak najevo, že dnešní černá hodinka viny a odpuštění skončila.
McKay konečně zvedl hlavu a podíval se Athosiance do nehybného obličeje, po čtyři roky nezměněného, zmrzlého ve stázi. Nic neřekl, jen kývl, jakoby ho mohla vnímat a následoval Shepparda do potemnělých chodeb.

už se těším na pokračování

tvůj styl se nedá mít nerad. Fascinuje mě, jak mě tvůj styl dokáže udržovat v permanentním napětí, protože neřekneš na rovinu, co se stalo, či stane, a zároveň....nevím jak to pořádně vyjádřit, prostě, že člověk cítí, co by to mohlo být, ale nemůže si být jistý. Je to naprosto dokonalé a samozřejmě by to nešlo bez příběhu, který také bývá výborný.

Ted když to po sobě čtu, tak přemýšlím, jestli to dává smysl, ale snad ano

no luxusní věcička, co dodat..snad jedině pokračuj dál a dál

tak, uz dneska chci pokracovani......az to bude vsechno poslu to jako scenar pod svojim jmenem a jsem milionar


fakt dobra prace a ne at prestanes...

cte se to upa perfektne a dokonce mne ani nevadi ze to "dlouho trva" ( nez vyjadris jednu vec tak to mas na nekolika radcich a zaroven srozumitelne...)

opravdu moc hezke ( nej co jsem cetl )

[Klenotka]

Páni, díky za reakce, ale tak dobré to zase není Zbytek toho, co jsem spáchala na noťasu. Je to krátká část, ale usekla jsem to, protože teď bude delší pauza, tak abyste měli aspoň něco.
Už víme, co se stalo, ale ne, jak se to stalo. Stay tuned...

Jak očekávali, prohlídka Toddovy lodi sice trvala dlouho, ale nic neukázala. Todd to chápal, protože se z něj za ty roky stal velmi trpělivý Wraith. Navíc nemohl členy expedice vinit za opatrnost. Během dvou let měli co do činění s velmi ošklivým virem, který k nim zanesla jedna jejich loď a jedním útokem, když se lodi Daedalus zmocnila jakási skupinka povstalců a málem zabili posádku i členy expedice. Sice u toho nebyl, ale tyhle zprávy se galaxií šíří rychle. Atlantis její pověst předcházela, ať už v dobrém či ve zlém. Čekal v konferenční místnosti. Když se objevil Woolsey se svým diplomatickým úsměvem číslo tři, oplatil mu ho stejně. Za ním vešli Sheppard, Ronon a McKay, a každý na něj hleděl po svém. Ronon tradičně nedůvěřivě, Sheppard jen přikývl a dál to neřešil a McKay, ten k Toddovu údivu uhýbal před Wraithem pohledem. Že by se cítil vinen i před Wraithem? Bývalým nepřítelem? Ta myšlenka ho pobavila a něco z toho se nejspíš promítlo i do jeho tváře, protože McKay nepatrně zčervenal. Na poslední chvíli přiběhla ještě doktorka, která se usadila vedle rozpačitého vědce, a Todd nepochyboval, že mu právě dodává odvahu stiskem ruky nebo podobným patetickým lidským gestem.
„Vaše loď je v pořádku. Omlouvám se, že jste musel čekat v karanténě, ale máme své předpisy a nařízení.“ Todd jen blahosklonně přikývl na Woolseyho omluvu. Bavilo ho hrát si s lidmi. Dlužil jim mnohé, ale oni zase byli zavázáni jemu. Ani to ale nestačilo k tomu, aby se vyhnuli vzájemnému kličkování a taktizování.
„Přejdu rovnou k věci. Jak jsem vám říkal, a proto jste mi nejspíš i umožnili vstup do města, možná mám lék pro Teylu. Není to zaručené, ale vím o místě, kde by se mohla nacházet protilátka.“ Oči přítomných se na pár vteřin naplnily nepopsatelným spektrem emocí. Od radosti až po podezření a úzkost.
„Pokud bychom měli zkusit nějaký lék, museli bychom si být 100% jistí, že zabere. Vyjmout Teylu ze stáze na déle, než pár minut by znamenalo její smrt. To je ostatně taky důvod, proč jsme ještě nenašli lék. Je dost těžké ho hledat, když jsem neměla možnost léčit přímo ji. Stáze sice dovoluje omezené pozorování, ale není to totéž, jako kdyby ležela na lůžku v nemocnici.“
„Toho jsem si vědom, doktorko. Proto jsem přišel až teď, kdy jsem si jistý, že je to lék přímo na ten virus, kterým je nakažena. Jestli zabere, nebo jestli nebude reagovat jinak, než by měla, to už je jiná věc.“ odpověděl Todd trpělivě.
„Co za to budete chtít.“ Vyštěkl Rodney předtím, než mohl kdokoliv jiný reagovat. Byla to prudká reakce, ale nikdo ho za to nemohl vinit. Navíc, tohle byl Todd. I přese všechno lidské chování chápal, i když princip emocí, empatie či prostého přátelství mu byl cizí.
„To nemůžu prostě přiletět s nabídkou pomoci?“ Todd si přítomné změřil pohledem a pak se pousmál. Jistěže mu nevěřili.
„Od té doby, co jsme se zbavili nutnosti se živit na lidech, nám vyvstal jiný problém. Doktorka jistě bude vědět, o co jde. Potřebujeme jistý protein, který se nám do těla právě díky živení dostával. Vlastně při samotném procesu živení. Jenže teď už ho naše těla potřebují. Není to životu nebezpečné, jde spíš o jakýsi vnitřní pocit neklidu. Ale časem nám bude chybět tak citelně, že to bude mít vliv především na psychiku. Jednoduše řečeno začneme bláznit. A vy určitě nechcete lodě plné šílených Wraithů. Po té naší společné zkušenosti to nechci zažít už ani já, protože mi na mé rase záleží.“ Všichni se podívali na Jennifer, která přikývla. Tušila, že ne všechno bude v pořádku, ale nebyla si jistá. Tohle její domněnku potvrzovalo.
„Musím ale vidět nějaké vaše záznamy nebo přímo prohlédnout vás, abych si byla jistá.“
„To udělejte. A teď, v čem je tedy ten háček.“ zeptal se tentokrát Richard, který sdílel názor ostatních.
„Máme řešení. Není tak úplně lékařské nebo vědecké. Existuje rostlina, která tento protein obsahuje. Ale je jen na jediné planetě. Je jí tam hodně a může nás zásobovat tak dlouho, dokud bude ta planeta v pořádku existovat. Vlastně bychom se jí potom mohli naučit pěstovat sami. Ale ten samotný protein syntetizovat nejde, v tom je ten problém. Já vám dám to, co potřebujete, ale vy musíte nejdříve pomoct mně.“
„Co je to za planetu?“ skočil do hovoru Ronon, který už věděl, že se mu odpověď nebude líbit.
„Její obyvatelé jí říkají Permia.“ Všichni v místnosti vydali buď podrážděné zvuky, nebo jen zakroutili očima. Permiané byli jedinou rasou, která vlastnila vesmírné lodě. Ne tolik silné jako jejich, ale dost na to, aby jim dokázali udělat do města pár děr. Zuřila tam občanská válka, vládl tam diktátorský prezident, kterého navíc kvůli schůzce s Toddem nechali čekat v jeho pokoji. A několik Permianů žádalo o politický azyl, protože jim reálně hrozila smrt.
„S Permiany nejsme zrovna v dobrých vztazích.“ Podotkl Woolsey.
„A s kým ano?“ zeptal se nevinně Todd a Ronon zavrčel.
„Jak přesně nám chcete pomoct s Teylou?“ zeptala se Jennifer na otázku, kterou doposud nikdo nepoložil. Ji zajímalo především tohle. Diplomatické vztahy byly problémem ostatních.
„Našli jsme antické zařízení. Nemůžeme ho samozřejmě ovládat, ale je to lékařské zařízení, které máte ve vaší databázi. Je dělané přesně pro druh léčby, jaký Teyla potřebuje.“ Nikdo se neobtěžoval zeptat, jak se Todd dostal k jejich databázi. Ta byla během let existence expedice a kolonie napadena a stažena tolikrát, že už ji nejspíš má kde kdo.
„Jak víte, co Teyla potřebuje?“ Jennifer byla trochu podrážděná, když jí někdo mluvil do práce.
„Dokáže najít virus a zničit ho. A jak víte, ten virus, co má Teyla v sobě sami Antikové vynalezli a byla jím nakažena v jejich laboratoři. Nechám vás, abyste si ho sami ověřili. Ale jen prověřili, použít ho budete moct až potom, co mi pomůžete.“
„Měl byste už po takové době vědět, že ultimáta a výhružky na nás neplatí.“ Odvětil mrazivě Richard Woolsey.
„A to mám věřit já vám, že až svou drahou Teylu vyléčíte, tak mi pomůžete?“ A bylo to tu zase, ten slovní ping-pong.
„Myslím, že tahle debata bude reálná až poté, co vaši žádost předneseme Permianům. Koneckonců, hrozící útok šílených Wraithů by mohla být přesně ta věc, kterou potřebují k příměří. Aspoň k něčemu je vaše minulost dobrá.“ Todd na Richardovu poznámku nereagoval stejně.
„Pokud vám nevadí, že setrváme na oběžné dráze planety, než…přednesete mou žádost, pak s tím souhlasím. Na nedostatek proteinu se neumírá, pouze se při něm blázní. Takže my máme vlastně spoustu času.“