Eleiřina země povídek- Berte tohle třikrát denně

Vážení a milí, kdo byste měli chuť přečíst si něco z mé dílny, mám pro vás maličké upozornění. Povídkám v tomto topicu předchází povídka s názvem "Cesta za Herkulovy sloupy", kterou najdete na níže uvedeném odkazu. Povídky v tomto tématu na ní volně navazují (zejména hlavní hrdinkou), takže kdyby vám někde třeba unikaly souvislosti, patrně je najdete tam.
viewtopic.php?t=5439

Tak, milí čtenáři, a tady je můj další výtvor. Tentokrát je to poněkud kratší záležitost. Jak už název napovídá, je zaměřená zejména na návrat jedné postavy, která patřila mezi mé oblíbené. Sice jsem se dušovala, že nemám ráda násilné kříšení postav, ale zrovna u téhle mě docela hlodalo, že zmizela tak brzy. Povídkou nás provedou staří známí z minulé povídky - kapitán Jordanová a major Lorne.
Předem upozorňuji, že zápletka bude poněkud neoriginální a nečekejte ani žádnou příliš velkou akci. Je to taková oddechovka, ve které se hlavně hodně mluví.
Taky se předem omlouvám, pokud najdete nějaké chybky. Četla jsem to po sobě v celku jen jednou, a tak tam toho asi dost zůstalo
No, co dodat? Tradičně už jen - příjemnou četbu
Moc vás prosím, pokud dočtete do konce, zanechte komentář. Odezva od čtenáře je důležitá, pomáhá autorovi najít nedostatky

Jeden, který vstal z mrtvých
Elena Jordanová seděla v trávě opřená zády o slaboučký kmínek jediného stromku, který v blízkém okolí rostl. Kolem prstů si namotávala a zase odmotávala lístky trávy a zkušeným okem pozorovala dění kolem. Mise byla nudná, ještě než prošli bránou, a čím víc se táhla, tím nudnější se stávala. Ve více či méně blízkém okolí se toulali botanikové. Sbírali vzroky jakési rostliny, která pro ně měla být z nějakého důvodu důležitá. Z jakého důvodu, to po těch hodinách od briefingu Elena zapomněla. Z celé porady si odnesla jen jednu pro ní důležitou informaci – má je se svým novým týmem hlídat. Když teď znuděná a zmožená horkem seděla na palouku, připadala si, jako by pásla husy. Vždycky, když zkontrolovala, zda se nedisciplinovaní vědci nezatoulali příliš daleko, uchechtla se nad tou myšlenkou.
Pomalu začínala hypnotizovat stopky, které odpočítávaly čas určený pro misi. Když konečně doba uplynula, překvapivě svěže se zvedla a všechny svolala k sobě.
„Končíme, přátelé. Čas konečně,“ na slovu konečně si dala obzvlášť záležet, „vypršel, takže se vracíme na Atlantis. Jdeme k bráně.“
„Kapitáne, dejte nám prosím ještě chvilku, zjistili jsme...“ Ať chtěla doktorka Brownová sdělit cokoli, Elena jí rázně přerušila.
„Máte to, pro jsme sem přišli, doktorko?“
Katie Brownová neochotně přikývla.
„Výborně. Tak se vracíme.“
Vědci zklamaně následovali kapitána Jordanovou, která vyrazila k dva kilometry vzdálené bráně svižným tempem. Na podobné mise se většinou létalo jumperem, ale Elena ho odmítla s tím, že vědcům procházka jen prospěje. Skutečným důvodem byly živé vzpomínky na nedávnou výuku létání pod vedením plukovníka Shepparda, jakožto nejzkušenějšího pilota jumperů na Atlantis. Přestože díky inerciálním tlumičům není v jumperu cítit takřka žádné přetížení, podezřele se jí během letu svíral žaludek. Možná s tím mělo něco společného to, že ona byla pilotem a plukovník Sheppard, sedící vedle ní, se usmíval takovým tím neurčitým způsobem, jako by měl na jazyku „Ještě chvíli pilotuj tíhmle způsobem, tak se ti, než se rozmázneme o hladinu oceánu, vyzvracím za krk.“ Nakonec oba let úspěšně přežili a z poněkud pobledlého Shepparda vypadla věta: „Na poprvé vám to šlo výborně, kapitáne.“ Vlastně snad ani on sám nevěřil, že u té lži vypadal věrohodně. Každopádně další její výuku vedl major Lorne, který měl během letu menší smrt v očích, ale z jumperu vystupoval taky poněkud bledý. Naneštěstí pro něj, nenašel nikoho, na koho by mohl svoje břímě hodit, takže musel všechny další lety přetrpět on sám. Pravda, při posledních dvou letech výuky už se usmíval a dokonce žertoval, Elena však nepřišla na to, zda to bylo proto, že se v pilotování zlepšila nebo z radosti, že už nebude muset další lety smrti absolvovat. Ať tak či tak, Elena se zařekla, že pokud bude jiná možnost, bude se pilotování vyhýbat. A to i přestože byla nakonec uznána schopnou jumper pilotovat.
Konečně dorazili k bráně. Elena se ujala zadávání. K jejímu velkému překvapení však ani brána ani ovládací panel na mačkání symbolů nijak nereagovali. Zarazila se. Nepřišlo jí pravděpodobné, že by nefungovala brána, a tak její pohled sklouzl k ovládacímu panelu. Vzdychla a řekla všem, ať si na chvíli udělají pohodlí někde v trávě, že se návrat trochu protáhne. K překvapení všech se usadila taky.
„Vy to nezkusíte opravit?“ zeptal se jeden z botaniků.
„Je to jen otázka času, než povolaným osobám na Atlantis dojde, že nám uplynul čas a my pořád trčíme tady. Nemělo by trvat dlouho, než vytočí bránu a zeptají se, co nás zdrželo. Nechci se začít rýpat v DHD, dokud neproběhne konzultace s někým z Atlantis.“ Elena vysvětlila své myšlenky, což byl občas nadlidský úkol, a natáhla se do trávy.
Skutečně netrvalo dlouho, než se brána aktivovala a Elena ve vysílačce zaslechla známý hlas z Atlantis, který se ptal, co se stalo, že se její tým nevrací z mise. Kapitán stručně popsala situaci.
„Pošleme pro vás jumper, kapitáne. Čekejte,“ ozvalo se z rádia. Elena se usmála a zase se uvelebila v trávě.
…
Netrvalo dlouho, než se brána otevřela podruhé. Jumper zakroužil nad loukou a pak hladce jako lístek dosedl na zem v bezpečné vzdálenosti. Elena okamžitě vstala a vydala se k lodi. Když se však otevřel zadní výstup a ven vyšel major Lorne, zarazila se. Po několika týdnech svého pobytu na Atlantis už s ním vycházela mnohem lépe a jejich vztahy se ještě víc zlepšily, když Elena získala velení nad svým vlastním týmem, jenže o to poťouchlejší poznámky si vyměnovali, když se jednomu nebo druhému něco nepovedlo podle jeho představ. Elena se v duchu na nějakou poznámku začala připravovat.
Když se setkali u jumperu, pozdravili se a kapitán čekala, kdy přijde úder, ale major mlčel. Dokonce se nic nedalo vyčíst ani z výrazu jeho tváře. Jen vybídnul kapitána, aby si tým nastoupil, ať se mohou vrátit na základnu. Jakmile to všichni udělali, major s Elenou se usadili vpředu a připravovali se k odletu.
„Chcete pilotovat, kapitáne?“ zeptal se náhle major.
Elena se po něm podezíravě podívala. Od té doby, co skončila její výuka, jí nikdy k pilotování nepustil, když letěli spolu.
„To myslíte vážně, pane?“ zeptala se.
„Smrtelně. Tak chcete? Neustálé procvičování dělá mistra.“
„Raději ne,“ odpověděla, přičemž stále čekala nějakou zradu.
„Jak myslíte. Tak alespoň zadejte adresu,“ řekl klidně Lorne a začal se věnovat pilotování. Znovu zakroužil nad loukou a pak nabral směr k bráně.
„Majore, počkejte s průletem chvilku,“ zarazila ho náhle Elena.
„Proč? Co se děje?“
„Senzory zaznamenávají nějaké podivné známky energie. Náš předchozí průzkum tu ale neodhalil stopy vyspělé civilizace. Chtěla bych se na to blíž podívat.“
„Až se vrátíme na Atlantis, můžete plukovníka Carterovou požádat o misi.“
„Nejsem si jistá, že by mi jí povolila.“
Major protáhnul koutky v úsměvu. „Nechte mě hádat. Příliš mnoho neodevzdaných hlášení.“
„Kdyby jenom,“ špitla Elena. „Pořád letíme k bráně,“ upozornila majora opatrně na směr.
„Já vím,“ odpověděl klidně a proletěl s jumperem skrz.
...
Major Lorne stál na chodbě a bavil se s jedním z členů svého týmu, když si všiml Eleny, jak s taškou na rameni míří k nejbližší tělocvičně. Jakmile si i ona všimla jeho, zamířila jeho směrem. Bezděčně se usmál, ačkoli nečekal, že by mu chtěla popřát hezký den.
„Kapitáne, stále na Atlantis? Plukovník vám misi nakonec nepovolila?“ rozhodl se pro jistotu začít rozhovor jako první. Pak si ale uvědomil, že možná nevybral nejneutrálnější začátek.
K jeho překvapení ale nijak neodsekla. Jen se s mírným úsměvem zeptala: „Nepůjdete si zacvičit, majore?“
„Co jsem vám zase udělal, kapitáne?“ zeptal se podezíravě.
„Nerozumím vám.“
„Vždycky, když s vámi jdu cvičit, tak se ze mě pokoušíte vymlátit duši. Většinou tím dáváte najevo, že jsem něco provedl.“
„Fakt?“ rozesmála se. „Nevšimla jsem si. Vždycky bojuju tvrdě. Je tu dost lidí, co by mohli vyprávět. Snad jen Ronon by si nestěžoval.“
Lorne vyprsknul. „Taky s ním nerada trénujete? Ale teď vážně. Co je za problém?“
„Plukovník Carterová mi nedovolila tu misi. Teda, no, misi jako takovou uspořádat chce, ale nechce mi dovolit účast. Mám prý dohánět resty. To není fér. Já objevila ty známky energie. Je to jedna z mála vědeckých misí, na níž mám kvalifikaci, a teď zase slízne smetánku McKay.“
„To nepotěší, ale proč se kvůli tomu zlobíte na mě?“
„Protože je to vaše vina, že u toho nebudu. Kdybyste mě nechal to prověřit...“
„Aha, tady je problém. Uvědomujete si, že by to bylo těžce proti předpisům?“
„Jako by to Sheppardův tým nedělal pořád.“
Elena si naprosto uvědomovala, že by jí navrhované jednání odporovalo předpisům, ale zklamání z neúčasti na misi bylo prostě silnější.
„Tak jste se mohl aspoň přimluvit,“ řekla už smířlivěji. Vlastně se nezlobila na Lorna. Zlobila se na sebe a na Carterovou, na nedopsaná hlášení, na známky energie a vůbec na všechno. Služba na Atlantis jí někdy připadala příliš jednotvárná a tak vítala každou možnost, jak se z města dostat pryč, a tak když jí teď ta možnost prklouzla mezi prsty, štvalo jí to.
„Přimluvit. Aha. A to by pomohlo čemu, krom toho, že bych byl za cvoka?“
„Carterová na vás dá. Kdybyste se přimluvil, třeba by aspoň začala uvažovat, že mě nechá jít.“
„V kterém vesmíru, prosím vás, na mě Carterová dá?“ Lorne vypadal zaraženě.
„Rozhodně víc než na mě. Zkusíte to? Měl byste to u mě,“ Elena začala vyjednávat.
Lorne chvíli mlčel a pokoušel se tvářit neutrálně.
„Víte co? Běžte cvičit. Odchod!“ Nakonec zvolil využít svou vyšší hodnost, za níž byl v tomhle případě velmi vděčný.
...
S boxovacím pytlem, do něhož Elena bila už pěkně dlouhou dobu v kuse, by nikdo neměnil. Pokoušela se vybít zklamání a vztek, ale pořád se jí to nedařilo.
Už několik minut se nemohla zbavit pocitu, že jí někdo pozoruje. Na chvíli se zastavila a podívala se ke dveřím. Major Lorne se opíral o zeď a se zájmem jí sledoval. Těžko říct, zda zkoumal techniky, které proti boxovacímu pytli používala, nebo se věnoval výzkumu toho, co všechno takové tílko dokáže a nedokáže skrýt.
„Tak přece jen jdete cvičit?“ rýpnula.
Neskrývaně zvedl pohled od jejích prsou k očím a pak řekl: „Jestli nebude mít Carterová vaše hlášení na stole zítra večer, nechoďte jí ani mě na oči.“
Nechápala, kam tím míří.
„Jinak vám pěkně děkuju,“ pokračoval po krátké odmlce. „Narozdíl od vás, já o prověřování nějakých známek energie vůbec nestál. Nicméně přihlásit se na tu misi byla jediná možnost, jak vás tam dostat taky, takže jestli vás za hodinu neuvidím před bránou, na příštím tréninku si mě nepřejte. Tým nechte tady, jdete jenom vy. Původně měl jít Zelenka, ale vaše kvalifikace je taky dostačující a na rozdíl od něj umíte střílet, tedy alespoň tak nějak jsem odůvodnil Carterové, proč chci raději vás.“
Než stihla cokoli říct, odešel. Nějakou dobu za ním jen nevěřícně zírala, až se nakonec vzpamatovala a vyrazila se připravit na misi. V duchu tušila, že tahle služba bude drahá, a pomalu začínala přemýšlet o tom, jakou cenu si major řekne. Nepochybovala o tom, že jednoho dne si bude příšerně nadávat, že majora o pomoc vůbec prosila.
…
„Kudy, kapitáne?“ zeptal se Lorne sotva proletěli bránou.
Elena zkontrolovala přístroje a po krátkém přemýšlení mu ukázala směr. Nevěřícně se na ní podíval, neboť tím směrem se nacházelo vysoké zalesněné pohoří, ale pak pokrčil rameny a obrátil jumper právě tam.
Čím víc se blížili k horám, tím vypadala Elena zmateněji. Střídavě se dívala na přístroje a ven. Major Lorne si toho nemohl nevšimnout, a tak se po chvíli zeptal: „Něco není, jak má?“
Elena mu zpočátku nevěnovala pozornost, ale pak si uvědomila, že by měla odpovědět.
„To tedy není. Jsme už skoro na souřadnicích, které jsem určila jako zdroj, a tady není absolutně nic, z čeho by mohla nějaká energie vycházet.“
Kapitánovo počáteční nadšení se pomalu vytrácelo. Major se stále pokoušel tvářit neutrálně, ale Elena bezpečně poznala, že nadšený zrovna není. Ostatně v podobném rozpoložení ho vídala poměrně dost často a v drtivé většině případů toho byla příčinou.
„Kapitáne,“ nevydržel nakonec Lorne, „jestli jsme tu jen proto, abychom se proletěli v jumperu a nenašli vůbec nic a já pak před Carterovou vypadal jako pitomec, domluvím vám pár lekcí boje z blízka s Rononem.“
„Nerozumím tomu. Odněkud to musí vycházet.“
„Co támhleto?“ Lorne si všimnul čehosi, co z výšky vypadalo jako malá horská vesnička.
„No nevím.“ Elena se tvářila rozpačitě. „Zkuste to.“
Lorne se zamračil a zamířil přímo k vesnici. Všiml si nedaleko od ní louky, na níž by se dalo přistát. Jumper sebou však náhle začal házet a netrvalo dlouho, než přes veškerou majorovu snahu počal ztrácet výšku.
„Do háje,“ zaklel major. „Držte se, jdeme dolů!“ zavolal na posádku lodi a pak už se jen snažil, aby pád byl co nejlehčí.
Jumper dopadnul do lesa asi pět kilometrů od vesnice. Cestou srazil několik stromů a v zemi vyryl bezmála metr hlubokou brázdu. Působením nějaké šťastné hvězdy či snad pilotního umění majora Lorna však pád nezpůsobil žádná velká poškození.
Major Lorne si setřel z čela krev, která mu stékala do oka a rozhlédl se. Jeho tým se pomalu vzpamatovával z nárazu, přičemž se ozývalo sténání a nadávky. Vedle něho si zrovna kapitán Jordanová otírala krev vytékající z nosu. Všiml si vyčítavého pohledu, jímž ho obdařila. To ho naštvalo. Za pád přece nemohl. Systémy přestaly náhle na cokoli reagovat. Musela si toho přece všimnout. Naopak díky němu ještě dopadli tak dobře.
„Všichni v pořádku?“ zeptal se, jakmile se sám úplně vzpamatoval.
Ozvalo se souhlasné zamručení, ale žádná určitá odpověď. Vcelku to chápal, ani jemu nebylo moc do řeči.
„Co se to, sakra, stalo?“ ulevil si po chvíli a tázavě se podíval na kapitána.
„Nemám tušení. Najednou vypadly všechny systémy.“
Elena majorovi neřekla nic nového. Toho, že systémy nefungovaly, si byl schopen všimnout sám. Ostatně právě kvůli tomu tak náhle a nedobrovolně přistáli.
„Toho jsem si všiml, kapitáne,“ odsekl nevrle. „Ale proč?“
„Těžko říct, ale nefunguje tu nic.“
Lorne si připadal jako v dejavu. Něco podobného už se přece před lety stalo. Tenkrát havaroval jumper tehdy ještě majora Shepparda. Bylo tomu na vině nějaké antické zařízení. Z celé příhody si pamatoval zejména to, že zařízení napájelo ZPM. Napadlo ho, že by ho stačilo odpojit, odletět z jumperem mimo dosah pole a pak klidně znovu zapojit. Ostatně Antikové podobná zařízení stavěli z dobrého důvodu, a tak by nebylo radno je vypínat, dokud ještě fungují. Navíc, pokud si dobře pamatoval na to, co se na Atlantis vyprávělo, podle doktora McKaye stejně nešlo ZPM z takového zařízení na Atlantis použít. V rychlosti svou myšlenku vyložil Eleně. Ta mu ale příliš pozornosti nevěnovala.
„Fajn, tak zvedat a jdeme,“ zazněla poslední věta majorovy řeči.
Elena však zvedla zbraň a zamířila k zadnímu východu z jumperu. Major nechápal.
„Velice dobrý nápad, majore,“ přiznala Elena. „Ale ti venku s vámi asi souhlasit nebudou.“
Lorne se podíval ven a uviděl skupinu urostlých mužů ozbrojených vším od primitivních zbraní po domácí náčiní. Netušil, jak se stihli na místo havárie tak rychle dostat, nicméně jakmile dorazili, rozmístili se v uctivé vzdálenosti od jumperu. Váhali. Bezpochyby přišli zkontrolovat, zda někdo havárii přežil, ale báli se k neznámé lodi přiblížit.
„Jestli je někdo uvnitř, ať okamžitě vyjde,“ odhodlal se nakonec jeden z nich, který je podle všeho vedl.
Posádka jumperu mezitím zaujala obrané pozice u zadního východu.
„Někdo by s nimi měl jít promluvit,“ navrhla Elena.
Lorne kývnul.
„Asi nechcete losovat, co?“ zkusil to a pak se začal zvedat, aby vyšel ven. Pro jistotu odložil zbraň. Ono je těžké přesvědčit někoho, že mu nechcete ublížit, když jste po zuby ozbrojení.
Otevřel zadní kryt a prohlédnul si okolí. Váhal. Sice by mohli vesničany bez problémů postřílet, ale takhle se mu problém řešit nechtělo.
„Bez obav, pane. Prvního, kdo vás bodne vidlemi zastřelíme,“ povzbudila ho žertem Elena.
Lorne se k ní otočil a zatvářil se zoufale.
„Preferoval bych to v jiném pořadí,“ zaskučel.
„To nemohu sloužit, pane. To by bylo proti předpisům.“ Eleně hrál ve tváři šibalský úsměv.
„Najednou se stará o předpisy.“ Lorne se stále rozmýšlel, zda nemá mluvit k již dosti nervózním vesničanům raději z dálky.
„Však se mi už víc než dva měsíce snažíte vysvětlit, že je důležité se jimi řídit.“
„A právě teď jste to pochopila. Štěstím mi puká srdce,“ řekl major už za chůze.
Zastavil se těsně mimo dosah zbraní. Ruce držel nahoře a celkově se pokoušel vypadat co možná nejneškodněji. Vesničané si ho prohlíželi sice s bázní, avšak odhodláni bránit se jakýmkoli známkám agrese.
„Nechceme vám ublížit,“ pronesl Lorne klidným hlasem nacvičenou větu. Už jí v Pegasově galaxii říkal tolikrát, že dokonce začal pilovat styl, aby zněla co nejpřesvědčivěji.
„Přiletěli jste skrze Kruh Předků,“ odporoval vůdce vesničanů.
„No, to ano,“ souhlasil Lorne.
„Každý, kdo přijde skrze Kruh Předků nám chce ublížit.“
„Aha, no, my vám ublížit nechceme. Jen chceme opravit naši loď a pak si dál půjdeme po svých. Možná byste nám mohli pomoci. Hledáme jednu...věc...“ Lorne se zarazil. Nevěděl, jak vesničanům vysvětlit, co vlastně hledají. Vlastně to ani sám nevěděl.
„Jakou?“ zeptal se vesničan podezíravě. Lornovi došlo, že patrně mají co skrývat, a tak raději změnil téma.
„Jsme průzkumníci,“ zazněla další nacvičená věta.
„My tu ale žádné průzkumníky nechceme,“ odsekl muž.
„Vpořádku. Nechte nás opravit loď a my odletíme,“ slíbil Lorne, přičemž urputně přemýšlel, jak se jim povede zprovoznit jumper bez toho, aby se mohli porozhlédnout po tom, co způsobilo nefunkčnost systémů. Nechtěl totiž jumper nechávat zarytý v hlíně a odejít pěšky. Jednak proto, že Atlantis za posledních několik měsíců už několik jumperů ztratila, jednak proto, že bez jumperu stejně nemohli otevřít bránu.
Nakonec se rozhodl zkusit vesničanům říct alespoň zjednodušenou, vzdálenou pravdu.
„Podívejte, abychom mohli opravit loď, musíme najít to, co způsobilo, že se rozbila. Možná nám v tom můžete pomoci. Slibuji, že pak odletíme a nebudeme vás obtěžovat.“
Po těch slovech zazněl v hloučku vesničanů šrumot. Něco si vzrušeně šeptali. Nakonec výhružně zamávali svými zbraněmi a vykročili proti Lornovi. Ten si v duchu vynadal a doufal, že jeho tým projeví alespoň částečnou duchapřítomnost. Nezklamal se. Zazněla střelba, mířená do země těsně před nohy útočících mužů. Ti se zarazili a ustoupili o několik kroků vzad. Elena vyšla ven z jumperu následovaná zbytkem týmu.
„Asi jste je nepřesvědčil, pane,“ řekla Lornovi a podala mu jeho zbraň.
„Zdá se,“ souhlasil.
„Co teď. Prostřílet se?“
„Ještě pořád je to proti předpisům, kapitáne,“ odporoval Lorne.
„To je fakt, ještě vás těmi vidlemi nebodli.“ Elena se na svého nadřízeného významně podívala.
„Podívejte,“ pronesl Lorne znovu k mužům. „Jak vidíte, kdybychom chtěli, mohli bychom vás všechny zabít, ale my nechceme, tak nás k tomu nenuťte. Nejsme vaši napřátelé.“
Major sklopil zbraň a na jeho pokyn ho následoval zbytek týmu. Už ho celá scéna začínala unavovat. Po nárazu ho ještě bolela hlava a vůbec byl ještě celý otřesený, a tak poslední, o co stál, bylo dohadování s bandou prosťáčků. Naneštěstí neměl jinou možnost.
Mezi muži to zase zašumělo. Z celé porady bylo rozumět jen větě: „Mohli bychom je vzít za kouzelníkem, ten by věděl, co s nimi.“
Elena a Lorne našli ve stejnou chvíli cosi zajímavého na obloze a oba k tomu obrátili oči.
„No to snad ne,“ vzdychla Elena. „Jakoby nestačilo, že se musíme bavit s tímhle,“ ledabyle hodila rukou směrem k vesničanům, „ještě se budeme dohadovat s nějakým starým bláznem, co žije určitě někde v jeskyni.“
„Buď, a nebo by to mohl být někdo, kdo ovládá technologii, která nás sundala z oblohy.“ Lorne se snažil myslet pozitivněji
„Vezmeme vás za kouzelníkem, který rozhodne, co s vámi máme udělat,“ oznámil důležitě vůdce vesničanů. „Ale musíte nám odevzdat vaše zbraně.“
Elena se významně podívala na svého velitele. Major neměl chuť scénu dál prodlužovat, a tak souhlasil a dal pokyn týmu, aby odevzdal zbraně. Jakmile si je vesničané vzali, rozdělily se na dvě skupiny, z nichž jedna šla vpředu a ukazovala cestu, druhá pak šla až za cizinci.
„Jak daleko žije ten váš kouzelník?“ zeptala se Elena.
Nedostalo se jí však odpovědi.

...
Trvalo to dvě hodiny, než se pochodující skupina konečně zastavila na úpatí hory, nedaleko níž Atlanťané havarovali se svou lodí. Elena se naklonila k Lornovi a šeptla: „Neříkala jsem, že bude bydlet v jeskyni?“
Lorne na poznámku zareagoval pouze přikývnutím. Nebyl si totiž pravdivostí kapitánovy teorie jistý. Nikde neviděl žádný vchod do jeskyně ani nic, co by se mu alespoň vzdáleně podobalo, a tak se zájmem čekal, co se bude dál dít.
Nenásledovalo nic složitého. Jeden z mužů cosi zavolal jen tak do vzduchu. Elena znuděně obracela oči a čekala, kam až to povede. K jejímu překvapení však část skalní stěny zmizela a odhalila otvor. Vesničané okamžitě vykročili dovnitř. Eleně už došlo, že pravdu o podstatě onoho kouzelníka, měl pravděpodobně major Lorne.
Několik minut šli chodbou, která se ničím nelišila od klasické jeskyně. Snad to jí odlišovalo, že byla osvětlená, což podzemní tunely většinou nebývají. Tedy alepoň ne přirozeně. Po chvíli však tunel zničehonic končil. Skupina se zastavila a chvíli se nic nedělo. Až za chvilku se otevřel další průchod vedoucí do osvětlené místnosti. Vůdce vesničanů pobídnul tým, aby vstoupil. Sám však zůstal stát v tunelu.
„Vy nejdete?“ obrátila se k němu Elena.
„Nechodíme až do kouzelníkova sídla,“ odpověděl muž.
„Aha,“ ušklíbla se Elena. „Já myslela, že chcete vědět, co s námi.“
„Kouzelník nám řekne, až si vás prohlédne.“
Elena pokrčila rameny a rychle dohnala tým. Jakmile prošla, průchod se za ní zavřel. Zůstali v místnosti, bez nejmenší pochyby, antického designu. Stejná světla, stejné panely u dveří, dokonce stejné dveře. Tedy alespoň zevnitř. Antikové, ať už zdejší základnu postavili z jakéhokoli důvodu, si dali práci s jejím utajením.
„Že by Antik?“ podivila se Elena.
„Přinejmenším někdo, kdo umí zacházet s jejich technologií,“ řekl Lorne s očekáváním.
„Možná povznesený. Nebylo by to přece poprvé. Třeba další, kterého z nějakéo důvodu vyhostili.“
„To se hned dozvíme.“ Lorne ukázal ke dveřím na protější straně sálu, z nichž právě vyšel středně vysoký muž tmavé pleti.
Vypadal dosti překvapeně, když spatřil své hosty. Jakoby nevěřil svým vlastním očím.
„Vy přicházíte z Atlantis,“ řekl s výrazným britským přízvukem.
Lorne opatrně přikývnul a rychle v hlavě přepočítával členy expedice prohlášené za nezvěstné. Moc jich nenapočítal a už vůbec si mezi nimi nevybavoval nikoho britské národnosti. Pamatoval si ještě z SGC příhody, kdy se po galaxii potulovali lidé ze Země, aniž by byly členy programu Hvězdné brány, ale v Pegasu mu tahle varianta nepřišla příliš reálná. Navíc tamti tehdy projevovali méně nadšení, když se setkali s členy programu.
„Nemůžu tomu uvěřit,“ promluvil znovu muž, když ho přešel prvotní šok. „Už jsem se začínal bát, že Wraithové Atlantis zničili. To víte, sem moc zpráv z galaxie nepřijde.“
Major stále ještě neměl ponětí, kdo by jejich hostitel mohl být.
„A kdo že jste?“ zeptal se.
„Ach, ano, jistě. Vás si z Atlantis nepamatuju, takže patrně neznáte ani vy mě. Jmenuji se Petr Grodin. Pracoval jsem na Atlantis jako vědec.“
Lorne zůstal na muže zaraženě zírat. To jméno už samozřejmě slyšel. Vlastně ho potom, co přiletěl do Pegase, slýchal dost často. Elena si všimla jeho výrazu a došlo jí, že něco není v pořádku.
„Majore, co se děje?“ zeptala se.
„Asi jen to, že doktor Peter Grodin je už tři roky mrtvý,“ odpověděl Lorne, přičemž se podezřívavě díval na vědce. Ten však vypadal překvapeněji než kdokoli jiný.
„Mrtvý?“ vypravil ze sebe nakonec. „Tak proto mě tu nikdo nenašel. Nikdo mě ani nehledal. A já měl strach, že se Atlantis nedokázala ubránit.“
„O co jde?“ Elena se snažila někoho přimět k tomu, aby jí situaci přiblížil.
„Vím to jen z doslechu,“ ujal se nakonec vysvětlování major Lorne. „Stalo se to několik týdnů předtím, než jsem přiletěl. Na Atlantis útočili Wraithové...“
„Jo, o tom jsem slyšela,“ pobídla ho Elena, aby tuhle část přeskočil.
„No, tak tedy stručně. Doktor McKay s doktorem Grodinem letěli zprovoznit nějaký obraný satelit, který byl první liní obrany. Podařilo se jim ho zprovoznit natolik, aby zničil jednu mateřskou loď, ale pak došlo k nějakým technickým problémům a Wraithové ho rozstříleli...“
„A?“
„S doktorem Grodinem na palubě,“ zakončil Lorne rychlé vyprávění.
„Aha.“ Elena se nezmohla na žádnou složitější reakci. Sice prošla tolika misemi, kolika jen málokterý důstojník jejího věku, takže už ledacos viděla a máloco jí dokázalo vyvést z míry, ale přece jen podobné situace patřily k těm méně běžným. Nakonec se v ní však probudila doktorka Jordanová a rozhodla se věnovat tomu, co jí přišlo zajímavější, než jeden vědec, co vstal z mrtvých.
„Takže to jste byl vy, kdo zapnul pole, které nám vyřadilo přístroje a skoro nás zabilo.“
Z jejího pohledu doktora Grodina zamrazilo. Vlastně ani nechěla znít výhružně, ale zkuste si po havárii vesmírné lodi znít mile.
„No, za to se moc omlouvám. Víte. Sem nikdo nechodí. Jak jste možná zjistili, nefunguje tu DHD a nejde opravit. Věřte mi, zkoušel jsem to asi rok. Jediný, kdo sem občas přijde, jsou Wraithové. Lítají sem ve stíhačkách a čas od času sklidí pár lidí. Vědí, že zdejší osada je malá, a tak se jim nevyplatí létat sem větší lodí. Když jsem zkoumal možnosti základny, přišel jsem na to, že je v ní zabudovaný podobný přístroj, jaký se nachází na...na...planeta dětí...už jsem zapomněl její označení. Byl však po dlouhá léta vypnutý, neboť jeho neustálý provoz by značně zatěžoval energetický zdroj...“
Doktor Grodin v sobě vědce nezapřel. Ať už ze zvyku, či z nadšení, že si má konečně s kým popovídat na úrovni, úplně zapomněl, o čem vlastně původně mluvil, a začal se věnovat technickým podrobnostem ohledně způsobu napájení základny.
Elena ho poslouchala se zájmem, který však Lorne ani trochu nesdílel, a tak ho vrátil zpět do reality.
„Hej, doktore. Jumper, obloha, energetické pole,“ připoměl mu původní téma.
„Aha, ano,“ zakoktal se Peter. „No, zachytil jsem na senzorech loď blížící se k vesnici. Myslel jsem, že jsou to Wraithové, tak jsem zapnul pole. Vesničané už vědí, co v takových situacích dělat. Muselo je překvapit, když našli jinou loď než wraithskou.“
Elena vypadal zamyšleně.
„Počkete chvilku,“ vyhrkla nakonec. „Podle toho, co jsem se naučila na Atlantis, antické senzory by měly rozeznat jejich vlastní technologii od cizí. Musel jste vědět, že to, co letí k vesnici, není stíhačka.“
„Naznačujete, že jsem vás snad chtěl zabít, kapitáne?“ odsekl doktor. „Antické senzory jsou sice schopné odlišit technologii Antiků od jiné, ale pouze v případě, že fungují tak, jak mají, což se o těch na této základně říct nedá. Vlastně tu spousta věcí nefunguje, jak má. Když jsem sem přišel, fungovaly jen primární systémy. Takže tedy...“
„Hej, hej,“ přerušil ho Lorne. „Schovejte si to pro McKaye, doktore. Udělejte mi teď laskavost a vypněte to pole, ať se můžeme vrátit na Atlantis.“
Doktor Grodin sebou trhl. Teprve teď si uvědomil, co pro něj příchod Atlanťanů znamená. Konečně se po třech letech bude moci vrátit na Atlantis a možná i domů a znovu vidět svou rodinu. Jen v něm hlodaly obavy, jak ho přijmou, když si mysleli, že je mrtvý.
„Doktore,“ upozornil ho Lorne. „To pole.“
„Jistě,“ probral se Peter. „Počkejte tady.“
„Bez obav, nikam nepůjdeme,“ zamručel Lorne za odcházejícím Peterem a obrátil se ke svému týmu.
„Tohle bude dlouhé hlášení,“ procedil.
„Hlavně ho nemůžeme jen tak přivést na Atlantis s výkřikem ´Jé, podívejte, koho jsme
našli´. Budeme muset absolvovat dlouhý rozhovor skrze rádio s Atlantis a získat povolení,“ řekla otráveně Elena.
„Můžete mi říct něco, co nevím, kapitáne?“ odsekl jí Lorne. Věděl, že by měl mít radost z toho, že někdo, kdo měl být mrtvý, vlastně mrtvý není. Věděl, že je to dobré. Ale nemohl si pomoct, pocity, které by se v takové chvíli očekávaly, se nějak nedostavovaly. Naopak z toho byl nadmíru otrávený. Znamenalo to komplikace, které si ani v nočních můrách nepředstavoval. Vlastně si ani nepředstavoval, že bude na téhle misi. Nechtěl prověřovat žádné známky energie, nechtěl najít žádnou antickou základnu a už vůbec nechtěl najít žádného ztraceného vědce. Jediné, co ještě před několika hodinami chtěl, bylo vyzvednout Elenin tým z planety s rozbitým DHD, zaparkovat jumper v hangáru, dát si sprchu a konečně se po celodenní službě trochu vyspat. Nevěděl, co ho to popadlo za spasitelský komplex, že vyžebral pro Elenu její vysněnou misi za cenu vlastní účasti.
Když viděl Elenin škleb, uvědomil si, že zaregoval poněkud přehnaně a chtěl se omluvit, ale pak si řekl, že ona se za svoje přehnané reakce taky neomlouvá, a konec konců on je tu velitel, tak ať si zvyká.
Netrvalo dlouho, než se doktor Grodin vrátil do místnosti.
„Pole jsem vypnul, takže by mělo všechno zase fungovat. Vzal jsem ale pro jistotu nějaké nářadí a náhradní díly, kdybychom zjistili na vašem jumperu nějaká poškození. Přecejen jsou to lodě stavěné na létání, ne na padání.“
Elena s Lornem mu jeho nápad schválili kývnutím. Ani jednomu z nich nebylo moc do řeči. Elena byla uražená Lornovým odseknutím a na Lorna začala dopadat únava. Navíc ho bolela hlava víc, než si zpočátku chtěl připustit. Zamračil se a rukou přejel po ráně na čele. Eleně to neušlo.
„Jste v pořádku, majore?“ zeptala se s překvapivou starostlivostí.
„Co? Ano, jsem,“ zakoktal se Lorne. „Jdeme k jumperu!“ zavelel a tým doprovázený doktorem Grodinem vyrazil tam, okdud přišel.
Jakmile se vrátili do tunelu, narazili na skupinu vesničanů, jež na ně stále čekala. Uvědomili si, že na ně úplně zapomněli. Vůdce vesničanů se mírně uklonil doktorovi a zeptal se, co tedy s návštěvníky mají udělat.
„Je to v pořádku, Arane, nechtějí nikomu ublížit,“ uklidnil ho doktor. Muži se viditelně ulevilo.
„Chtějí se vrátit domů. Pomůžu jim opravit jejich loď, pokud budou potřebovat, a doprovodím je,“ dodal Peter.
Muž se po Lornovi a jeho týmu podíval velmi zlým pohledem. Takovou zprávu nečekal. Pokud byl po první doktorově větě ochoten jim projevit alespoň náznak důvěry, teď už ne. Netroufnul si však nijak protestovat, a tak se zase jen mírně uklonil a řekl svým mužům, ať hostům vrátí zbraně.
„Pokud je to tvoje přání,“ řekl Peterovi. „Dovolíš tedy, abychom se vrátili do vesnice, pokud nás nepotřebuješ?“
„Jistě,“ odpověděl mu Peter. Vlastně se mu ulevilo, že vesničané odejdou. Byl dychtivý se dostat na Atlantis co nejdřív. Sice si na svůj nový domov nemohl stěžovat, ale na ten starý se přece jen těšil.
Muži chvatně odešli a něco si mezi sebou vzrušeně šeptali. Tým je následoval tunelem, avšak o něco pomaleji.
„Nežije se vám tu špatně, jak vidím,“ poznamenal Lorne a ukázal rukou za odcházející skupinkou.
„Jsou to prostí lidé, majore. Když jsem začal zkoumat možnosti základy, měli mě za podivína. Když se mi ale povedlo srazit z oblohy první wraithskou stíhačku, začali si mě vážit a prohlásili mě za něco jako mudrce nebo co.“ Peter očividně nechtěl rozebírat podrobnosti svého příchodu na planetu. Možná ten příběh jen nechtěl vyprávět dvakrát. Moc dobře znal protokoly Atlantis. Věděl, že až se vrátí do města, bude svůj příběh muset minimálně jednou dopodrobna vylíčit.
Lorne doktorovu málomluvnost přijal s povděkem. Ačkoli hluboko uvnitř něj hlodala zvědavost, cítil se příliš špatně na to, aby se soustředil na nějaké vyprávění.
…
Doktor je k jumperu vedl jinou cestou, než šli s vesničany. Údajně měla být kratší a snáze schůdná, což tým nakonec i uznal, neboť se šlo opravdu lépe. Tolik neklopýtali na kamenech a nerostlo tu tolik křoví, o něž by se jim zachytávaly nohy. Byla to tiž cesta vedoucí po okraji srázu. Jakmile vystoupili z lesa a dali se po této cestě, Elena se mírně naklonila přes okraj a pak ustoupila několik kroků mimo cestu do trávy.
Po krátké době se kapitán Jordanová zarazila. Zaslechla nějaký šramot nedaleko mezi stromy.
„Žije tu nějaká zvěř, doktore?“ zeptala se Petera.
„Jistě, ale většinou je plachá,“ odpověděl.
Po této větě Elena zaklekla a namířila zbraní do lesa. Lorne se zastavil a zaposlouchal. Nic však neslyšel. Zaklekl ale vedle kapitána a po jeho vzoru i zbytek týmu.
Dlouho se nedělo nic. Major začal pochybovat, zda vůbec nějaké nebezpečí hrozí. Kapitán se mohla jen přeslechnout. Pak ale z lesa vyběhl hlouček vesničanů a se stejnými zbraněmi, jaké měli minule, se vrhl proti Atlanťanům. Lorne zaváhal. Nechtěl do nich střílet a na to, aby jim stříleli pod nohy, byli vesničané moc rychlí. Mohli by někoho z nich zasáhnout. Nakonec ale vypálil do země několik nábojů. Vesničané se lekli, ale zastavili se jen na chvíli.
„Arane, co to děláte?“ vykřikl překvapeně Peter.
„Nedovolíme, abyste ho odvedli,“ zakřičel Aran, vůdce, během útoku na Lorna. Ten ho ale bez námahy srazil na zem. Zbylí muži se zastavili.
„Neodcházím napořád. Jen je doprovodím do jejich města a vrátím se,“ snažil se situaci zachránit Peter.
„Lžeš!“ zakřičel Aran a tvrdohlavě se rozběhl proti Lornovi. Do cesty mu však vstoupila Elena. Nebyl by pro ní problém přemoci ho, ale Aran byl urostlý muž a navíc rozběhnutý se dal zastavit ještě hůř. Elena prudký náraz celou mužovou váhou neustála. Spadla na zem a kutálela se ke svahu. Snažila se něčeho chytit, ale pouze prsty hrabala hlínu. Jeden z mariňáků z týmu se jí duchapřítomně pokusil chytit za ruku, ale nestihl to. Kapitán se zkutálela přes okraj srázu.
Lornovi chvíli trvalo, než se vzpamatoval. Když si ale uvědomil, co se stalo, naklonil se přes okraj a zavolal. Nic se neozývalo.
„Kapitáne! Kapitáne! Jordanová! Elen!“ zkusil to naposledy.
„Vyslovuje se to Elena,“ ozvala se zdola odpověď.
Z hluboka vydechnul.
„Jste vpořádku?“ zeptal se.
„Jo, jo. Nic, co bych nepřežila,“ odpověděla.
„Fajn. Vydržte chvíli. Přineseme z jumperu lano a vytáhneme vás.“
„To je velice dobrý nápad, majore, a normálně bych souhlasila, ale ten kámen, co na něm stojím, si myslí opak. Nevypadá to, že by tu chtěl ještě chvíli vydržet.“
Lorne něco zavrčel.
„Dobře, nehýbejte se. Jdu pro vás.“
Na to se chystal lézt dolů.
„No to se opovažte,“ zakázala mu to. „Oba nás to tu rozhodně neudrží a ani v nejmenším nemám zájem rozplácnout se dole. Pokusím se vylézt sama.“
„No, jak myslíte.“ Lornův hlas byl plný nervozity. Sledoval zvrchu její snažení a nejraději by jí šel na pomoc, ale dostatečně chápal, že bude lepší svah nepokoušet.
Eleně zatím lezení šlo. Opatrně se chytala jen kamenů, které považovala za dostatečně pevné a pomalu stoupala nahoru. Její snahu však překazil jeden zrádný kámen, který se těsně po tom, co se přitáhla, uvolnil a ona sjela zpět dolů. Plošina, z níž lezla se otřásla a její okraj se naklonil. Okamžitě zůstala stát jako přimražená. Bála se pohnout. Až teprve, když se všechno zase uklidnilo, opatrně popošla ke svahu a zkusila to znovu. Tentokrát s mnohem větší opatrností.
Když se přiblížila k okraji, Lorne se nahnul a chytil ji za ruku, aby jí pomohl.
„Vím, že to myslíte dobře, majore, ale pusťte mě. Nemůžu lézt, když nemám volnou ruku,“ poprosila ho.
„Já vás klidně pustím,“ souhlasil Lorne, „ale tady nahoře se nemáte čeho chytit.“
„V tom případě mě držte pevněji. Takhle mám pocit, že až se přitáhnu, povolíte.“
Lorne kývnul a stisknul jí ruku silněji. Ona mu kývla na znamení, že hodlá pokračovat v lezení a pak se se silou, jakou by u ní po tom, co byl svědkem jejího zápasu s pákami v Sorelově komplexu, nečekal, přitáhla. Pomohl jí a vytáhnul jí nahoru. Když už zase seděla na pevné zemi, teprve se roztřásla. Podívala se přes okraj, jak velkou hloubku vlastně měla pod sebou. Přišla na to, že velkou. Zašklebila se, otřásla se a po kolenou odlezla ještě dál od okraje.
„V pořádku?“ zeptal se Lorne.
„Jo. Jen nemám moc v oblibě výšky. Jednou jsem spadla z cvičné stěny a zůstala blbě viset v jištění. Nic, na co bych ráda vzpomínala.“
„Vydechněte si, kapitáne, za chvíli budeme pokračovat.“ Pak se obrátil k vesničanům. „Zbláznili jste se?“ řekl už o poznání méně přívětivým tónem. „Co to, sakra, mělo znamenat?“
„Nechceme, aby kouzelník odešel.“ Aran už vypadal více příčetně. Patrně si až teprve teď uvědomil následky, které by to, o co se snažili, mohlo přinést.
„A kvůli tomu jste nás chtěli zabít nebo co? Víte jaké měla štěstí, že nespadla až dolů? A víte jaké štěstí jste měl vy, že jsem vás tam neshodil za ní?“ Lorne začínal mít čím dál větší vztek.
„Moc se omlouváme. Ale když ho odvedete, nebude nás mít kdo chránit před Wraithy,“ muž zněl zoufale.
„Slibuji, že se vrátím. Možná to chvíli potrvá, ale vrátím. Arane, ty miluješ svou rodinu, viď?“
Muž přikývnul.
„Tak mě pochop. Oni jsou ze světa, z něhož pocházím i já. Mohou mě vzít za mou rodinou. Pochop, že se chci znovu podívat domů.“ Peter se nakonec rozhodl říct vesničanům pravdu. Ukázalo se to jako dobrý tah, neboť muži souhlasně zamručeli, rozloučili se s Peterem, omluvili se Atlanťanům a vyrazli do vesnice.
…
Tým se konečně usadil v jumperu. Ani ho nemuseli příliš opravovat. Peter jen zkontroloval systémy, aby se jim nestalo, že by během letu vypadly třeba motory. Když ho shledal letuschopný, všichni nastoupili připraveni vyrazit k bráně.
Lorne si prohlížel kabinu, jako by v ní v životě neseděl. Nedůvěřivě se díval ven a vypadal zamyšleně. Pak se obrátil k vedle sedící Eleně.
„Nechcete pilotovat, kapitáne?“ zeptal se.
Elena se tomu podivila. Dvakrát v jeden den jí nabízel pilotování.
„Ani ne,“ odpověděla zdráhavě.
„Ale budete muset,“ nadal se odbýt. „Nedokážu se soustředit natolik, abych mohl pilotovat.“
„Hlava?“ zeptala se a zvedla se ze svého místa.
Přikývnul a přesednul si.
Elena si v pilotově křesle připadala asi jako děcko, které si ve škole z lumpárny sedne k učitelskému stolu. Nejistě nastartovala, ale vzlétnout si netroufala.
„No tak, naposledy vám to docela šlo,“ povzbuzoval ji Lorne.
„Zmiňovala jsem se už, že nemám ráda výšky?“
„Myslel jsem, že to platí o šplhání a ne o létání.“
Elena jen zamručela a pak zvedla loď ze země. Letěla překvapivě hladce a bezproblémově. Sama se tomu divila. Lorne jí chválil.
…
Lorne už několik minut mluvil rádiem s plukovníkem Carterovou. Ta se zdála velmi překvapená. No, upřímně, kdo by nebyl. Major se jí pokoušel celý příběh povědět stručně, ale ona se pořád na něco ptala. Už ho přestávalo bavit odpovídat, ale svou netrpělivost překonával poměrně statečně.
Elena seděla v křesle pilota a zívala. I jí už dostihla únava. Sice doufala, že si bude moci víc prohlédnout antickou základnu, ale teď si přiznala, že se už těší zpět na Atlantis. Ohlédla se za sebe a všimla si, jak doktor Grodin skrývá nervozitu. Také se těšil na Atlantis, ale po tom, co se dozvěděl, že ho tam mají za mrtvého, měl obavy z reakcí.
„Nebojte se,“ pokusila se ho povzbudit. „Budou rádi, že vás vidí.“
„To doufám. Změnilo se vedení?“ poukázal na plukovníka Carterovou. „Elisabeth odvolali?“
Elena se kousla do rtu. Nechtěla být tím, kdo bude podávat špatné zprávy. Peter z její reakce vyčetl, že je něco špatně.
„Co se jí stalo?“ zeptal se.
„Doktorka Weirová byla zajata replikátory a patrně nežije, doktore,“ řekla Elena tiše.
„Kým?“ vyhrkl udiveně Peter.
„Aha, vy vlastně nevíte o Asuranech...“ Elena co nejstručněji doktorovi převyprávěla historii Asuranů až do současnosti a přidala ještě další nedávné významné události včetně Michaela, Carsona Becketa, povýšení majora Shepparda, ztráty Aidena Forda, nových lodí, ZPM a převratu na Genii.
Doktor Grodin se v událostech ztrácel. Teprve teď si naplno uvědomil, jak moc izolovaná jeho nová planeta je. Žádná z těchto informací se tam nedostala.
Elena se pokusila odlehčit situaci.
„No, a až najdeme dalšího zatoulaného člena expedice, zahrneme do významných událostí i váš návrat.“
Peter se nuceně usmál. Jestli byl předtím nervózní, teď to platilo dvojnásob.
„Dobrá, čekáme vás, majore,“ ozvalo se z vysílačky a spojení se přerušilo.
„No hurá,“ zaradovala se Elena v rodném jazyce a zvedla jumper znovu do vzduchu.
Lorne se mírně usmál a usmyslel si, že pokud bude v budoucnu dál spolupracovat s Elenou, začne u Zelenky brát lekce češtiny.
…
Elena seděla v tureckém sedu na lůžku na ošetřovně a nadávala notebooku, proč nechce fungovat. Pár částí těla měla ovázaných nebo jen zalepených náplastí, ale jinak byla naprosto v pořádku. Jen čekala ještě na výsledky jednoho vyšetření, které jí doktorka Kellerová udělala, aby si byla naprosto jistá, že jí nic není.
„Cifix,“ zasyčela a vztekle položila notebook na postel. Ode dveří se ozval smích.
„To není k smíchu, to je k pláči. Ten krám už nefunguje dva dny. Nějaký pitomec to rozbil a nenapadlo ho nic lepšího, než přijít a ´Kapitáne, můžete se na to podívat?´ a já jak ten blbec řeknu ´Jistě, bez problémů´. Pak se s tím vztekám a nic z toho. Nechám ho odepsat a ať si to střevo požádá o nový,“ ukončila svůj výlev rozhodně.
Major Lorne jí rozhodnutí odkýval.
„Jak vám je?“ zeptal se.
„Dobře. Už bych vlastně možná mohla pryč. Nějak jsem se zabrala do toho opravování. A co vy tady?“
„Jdu pro výsledky doktora Grodina. Ve výslechové místnosti se bez nich nechtějí hnout dál a upřímně, už je tam poněkud napjatá atmosféra.“
„To si umím představit. No, možná když už jste tady, měl byste si nechat vyšetřit hlavu, majore,“ navrhla mu.
Lorne se po ní podíval poněkud překvapeně. „Dovolte, kapitáne.“
Elena se rozesmála. „Ale ne, tak jse to nemyslela.“ Na svém čele ukázala místo, kde měl major Lorne šrám.
Lorne se taky zasmál. „Aha. Už jsem si řekl, že si dovolujete nějak moc.“ Na chvíli se odmlčel a rukou přejel přes strup. „To nic není,“ dodal.
„Majore, i v naší armádě procházíme kurzem první pomoci. Během mise jste projevil minimálně tři příznaky otřesu mozku. Po nárazu jste byl pár vteřin v bezvědomí, měl jste bolesti hlavy a té nevolnosti jsem si všimla taky.“
Lorne se usmál. „Vám nic neujde, kapitáne.“
Zakroutila hlavou.
„No dobře, zůstanu tady. Ale vy odnesete ty výsledky, platí?“
…
Krom doktora Grodina ve výslechové místnosti byli přítomni ještě podplukovník Sheppard, plukovník Carterová a Rodney McKay. Ti tři si mezi sebou něco šeptali a čas od času pohlídli na zaraženého Petera. Očividně nevěřili, že by to byl pravý Peter Grodin, a nebylo divu po nedávných událostech například s Michaelem, ale na druhou stranu, proč a jak by Michael klonoval zrovna Petera?
Do místnosti vtoupila Elena a v její tváři hrál úsměv.
„Kapitáne, kde je Lorne?“ zeptal se Sheppard.
„Na ošetřovně,“ odpověděla.
„Co je s ním?“ zeptala se Carterová.
„Podezření na otřes mozku z toho pádu. S doktorkou Kellerovou jsme mu zabránily v odchodu. Tedy, no, já ho přemluvila k vyšetření. Nesu výsledky místo něho.“
„A?“ pobídla jí Carterová.
„Doktore," obrátila se k Peterovi. "S radostí vám oznamuji, že jste skutečný doktor Peter Grodin. Žádný klon, žádný Replikátor ani jiný podobný sajrajt,“ mile se usmála.
„To není možné. Viděl jsem, jak Wraithové rozstříleli ten satelit. Jak jsi to mohl přežít?“ obrátil se k Peterovi Rodney.
„Ty jsi neviděl modul?“ zeptal se udiveně Peter.
„Jaký modul?“
„V satelitu byl únikový modul. Krátce po tom, co se od satelitu oddělil, přešel do hyperprostoru. Myslel jsem, že si toho všimnete, ale výbuch to musel skrýt.“
„Petere, to je nesmysl,“ odporoval Rodney.
„Rodney, já nelžu, jestli myslíš na tohle.“
„Uvědomuješ si, co říkáš? Únikový modul s hyperpohonem. A navíc proč by neletěl k Atlantis?“
„Tak to mi taky vrtalo hlavou a měl jsem tři roky čas, abych na to přišel. Podle záznamů ze základny, na níž jsem byl, byla navigace modulu naprogramována tak, aby po zničení satelitu modul zamířil k této základně, neboť se předpokládalo, že Atlantis padne nebo odletí. Pro Antiky tahle základna měla sloužit jako stanoviště Alfa. Začali jí stavět během války. Snažili se o to, aby tamnější brána dokázala vytočit Zemi v případě potřeby. Možná proto tam nefunguje DHD. Jenže nestačili základnu zcela dokončit, i když už byli blízko. Wraithské obléhání přišlo příliš brzy. Satelit byl vypuštěn už s naprogramovaným modulem, neboť ho patrně nikdo nestihl přeprogramovat. Ostatně i ten modul byl experiment. Vím, že se běžně podobné věci nevybavují hyperpohonem.“
„Takže nám chcete říct,“ vložil se do rozhovoru Sheppard, „že ta základna je něco jako záložní Atlantis?“
„Je mnohem menší, maj...podplukovníku,“ Peter si ještě na Johnovu hodnost nezvykl. „Má taky velmi omezené možnosti. Není dokončený rozvod energie. Samozřejmě jí napájí ZPM. Vím zatím jen o jednom, nevím, jestli by jich tam mohlo být víc. Fungují jen nejzákladnější systémy, ale vzhledem k tomu, že měla být antickým stanovištěm Alfa, tak bych řekl, že bude mít mnohem větší potenciál.“
Plukovník Carterová si vyměnila pohled s podplukovníkem Sheppardem. Říkal asi tolik: „Myslíte na to samé?“
„Doktore, kolik lidí žije na té planetě?“ zeptal se John.
„Vím o jedné vesnici v horách.“
„A Wraithové na tu planetu létají?“
„Jen ve stíhačkách a od té doby, co jsem zprovoznil rušící pole, tak se moc neukazují. Planeta má nebezpečný terén. Asi přišli na to, že jim těch pár lidí za to nestojí.“
Johnovi hrál ve tváři šibalský úsměv. I Elena už přišla na to, o co mu jde.
„Když to mohlo být dobré stanoviště Alfa pro Antiky, může být i pro nás.“
„Souhlasím,“ řekl Carterová. „Minimálně by stálo za to, poslat na tu základnu vědecký tým.“
Jakmile to Rodney uslyšel, už si téměř balil věci. Možnost zkoumání zbrusu nové antické základny ho nadchla.
„Rád bych se připojil, plukovníku,“ požádal Peter.
„Myslela jsem, doktore, že byste se rád vrátil na Zem za svou rodinou.“
„To jistě ano, ale stejně musíte nejdřív vymyslet, co jim řeknete. Víte, slíbil jsem místním, že se vrátím. Měl bych jim to vysvětlit.“
Plukovník váhala.
„Doktor má pravdu, madam,“ zastala se ho Elena. „Oni na něj hodně dají.“
„Tak dobrá,“ povolila nakonec Carterová. „Předpokládám, že se budete chtít připojit taky, kapitáne.“
Normálně by Elena nadšeně souhlasila. „To zajisté, ale ráda bych se předtím pořádně vyspala a taky tu mám pár restů,“ usmála se provinile. „Vzala bych si na starost první zásobování.“
„Máte ho mít.“
…
Elena seděla v jídelně v dívčím kroužku a poslouchala hodnocení mužské části expedice. Občas přispěla se svým postřehem, ale spíše se jen potutelně usmívala. V ruce držela hrnek od kakaa a lžičkou soustředěně dolovala poslední nerozpuštěné zbytky.
„Aáá, když mluvíme o sexy důstojnících,“ mrkla na ni spiklenecky jedna mladá vědkyně, s níž se Elena poměrně rychle spřátelila. „Jde ti šéf.“
„Sheppard?“ vyhrkla překvapeně Elena a otočila se. Spatřila majora Lorna.
„To není můj šéf. Většinou,“ dodala.
„Ale sexy je,“ mrkla na ní vědkyně.
Elena na ní vyplázla jazyk, ale neřekla nic.
„Jde sem?“ zeptala se, protože už se zase otočila zpátky.
„Jde. A to mi připomíná, že musím do laboratoře. Mám tam spoustu práce, že jo holky,“ mrkla na ostatní. Celá skupina okamžitě pochopila a se škodolibým chichotáním se odporoučela.
Lorne, který už byl téměř u stolu zůstal překvapeně stát, ale pak pokrčil rameny a pokračoval.
„Majore,“ přivítala ho Elena.
„Kapitáne,“ odpověděl. „Co to bylo?“ zeptal se s úsměvem.
„Kurník,“ rozesmála se Elena.
Rozesmál se. „Co vy tady? Čekal bych, že budete v Disneylandu.“
Disneyland se začalo mezi vojáky říkat nově nalezené antické základně, protože se tam okamžitě přesunula drtivá většina vědeckého osazenstva Atlantis. Tedy přinejmenším toho technicky zaměřeného vědeckého osazenstva.
„No, byla jsem tam pár dní, ale dovedete si představit trávit čas na místě, kde se sešli Rodney, Radek, Peter a milion dalších jim podobných?“
Lorne si to chvíli představoval a pak mu začalo cukat v koutcích.
„Přesně,“ odsouhlasila mu jeho myšlenky Elena. „To tady raději budu opravovat rozbité notebooky.“
Lorne upřeně sledoval, jak Elena škrábala lžičkou hrneček.
„Má ten hrnek ještě dno?“ zeptal se.
Elena si teprve teď uvědomila svou činnost a rychle hrnek postavila na stůl, daleko ze svého dosahu.
„Pardon. Zlozvyk,“ usmála se omluvně. „Ještě by do téhle kategorie patřilo kousání dřívek od nanuků a trhání obalů od čokolád na malé kousíčky.“
U stolu na chvíli zavládlo ticho.
„Poslyšte, majore. Myslím, že se vám musím omluvit,“ nedalo jí to nakonec.
„Za co?“
„Před tou misí jsem na vás byla protivná. Asi jsem to přehnala. Normálně tak protivná nebývám.“
„Ne?“ podivil se Lorne. „A já se vás zrovna chtěl zeptat, jak jste to se svojí morálkou mohla dotáhnout na kapitána.“
„Víte, že se na to moji vybraní nadřízení ptají často? Prostě nezáleží na chování, ale na tom, co jde do záznamů.“ Zatvářila se potměšile.
„Tam jde ale většinou chování,“ upozornil ji Lorne. „Vítě, že už jsem nejednou neměl daleko k tomu, abych vás v hlášení pomluvil?“
„Vím. A omlouvám se, většinou bývám snesitelnější. I když taky ne úplně. Radek by mohl vyprávět.“
„Nechápu, proč ze všech lidí na základně máte největší problém se mnou.“ Lorne doufal, že si konečně budou moct všechno vyříkat. Sice spolu vycházeli lépe, než na úplném začátku jejich spolupráce, ale ještě pořád to nebylo ono.
„Protože jste můj nadřízený. Mám takovou zásadu, že s nadřízenými většinou vycházím hůř. Tedy alespoň s těmi, s nimiž přijdu nejčastěji do styku.“
„Proč?“ Lorne byl zvědavý.
Elena vzdychla. „Když jsem se svým nadřízeným naposledy vycházela dobře, žádala jsem o přeložení. Konkrétně jsem se přihlásila do Kosova.“
Lorne si jí nechápavě prohlížel.
„No i v naší armádě je milostný vztah s nadřízeným nežádoucí. Takže teď si od šéfů držím odstup. Zejména od těch, co od kurníku dostanou známku sexy.“
Dobře si všimla, že poslední větou Lorna přivedla do rozpaků, a tak na něj škodolibě mrkla.
„Mimochodem. Už jste si rozmyslel, jak vám splatím službu?“ nadhodila do chvíle ticha.
„Ještě ne, ale na něco přijdu. Mimochodem vychutnávejte slávu. Jsme za hrdiny. Našli jsme novou hračku.“
Elena mrkla na hodiny.
„Hej.“ Rychle se zvedla. „Má se vrátit jedna várka vědců s hlášením. To musím vidět. Přidáte se? Bude to stát za to.“
Lorne se rozesmál. Někdy mu svým nadšením a elánem připomínala přerostlé děcko.
V takovou chvíli jí mlčky chválil za její zásadu držet si od nadřízených odstup, protože si pak nemusel pořád dokola opakovat, že je jeho podřízená, a tak si má nechat zajít chuť. Když však někdy dodržování své zásady přeháněla, ptal se sám sebe, co komu udělal.
Ani si neuvědomil, že skutečně Elenu do hangáru jumperů následuje. Přišel na to až ve chvíli, kdy tam dorazili. Divil se, kolik se tam sešlo lidí. Návraty vědců z Disneylandu se na Atlantis staly nejnovější atrakcí. Když pak konečně přiletěl jumper, z nějž vyšel hlouček hádajících se podivínů, přišel na to, proč. Smál se stejně jako zbytek lidí, co se v hangáru sešel. Když se podíval na rozesmátou Elenu, připomínala mu dítě víc než kdy předtím.

teda...klobouk dolu. nejdřív jsem si říkal jak vybruslíš z toho že unikl z toho satelitu, ale nakonec to bylo bravurní, moc se mi to líbilo

Díky za chválu. Tak přesně tahle část mi vrtala v hlavě několik týdnů, než jsem na to konečně na FFS přišla Jak já miluju náhlá osvícení

Tak a teď ti to zkritizuji!
Zaprvé: ...ok tak tedy vážně. Začnu prvně s nesouhlasem. Na začátku jsi tvrdila, že je to neoriginální téma. Vůbec s tím nesouhlasím. Možná se tu už objevilo, ale já si to užila od začátku do konce. Za druhé, co mi vadilo, byla délka textu...chceme více! Jak se říká: "Gumové medvídky přidat!" Četla jsem si to a říkám si: "To není možné, to je konec? Tady si ze mě někdo dělá srandu, teprve to začalo!"
Tak a teď pozitivní věci. Lorne jako hlavní postava , nádhera. Elena a Lorne mi přijdou jako skvělá dvojce. Jiskření mezi nimi se mi velmi líbí, je nepřekonatelné. Samotná kapitánka je velni pozitivní postava, vtipná a sympatická. Lorne je zcela dokonalý, takového si představuju, že by měl vypadat .
Co se týká vtipných scének, je to zcela nepřekonatelné! Naprosto mě dostalo, kdy Elena říká majorovi, že prvního, kdo ho bodne vidlemi, toho zastřelí. Samozřejmě myslím celí dialog a to není zdaleka všechno!! (Sakra a dialog s vidlemi se nemůže nominovat ! To není fér! Vážně ne!)
Pokud si dočetla až sem, tak udělám malé zhodnocení. Krásná povídka. Rozhodně se povedla a já doufala, že ještě nekončí. V některých chvílích ve mě zatrnulo a někdy jsem se smála, až jsem plakala (smíchem). Takže kdybych měla hodnotit, tak známka neexistuje! Krásné, doufám, že se brzy dočkáme pokračování

Teda teď jsi mě úplně přivedla do rozpaků. Jsem ráda, že se ti to líbí. No, k délce. Je to krátké, protože hlavní myšlenka byla oživit Petera, takže když příběh skončil, nechtělo se mi tam na dalších x stránek popisovat, jak se někdo s někým sejde, pokecá a šlus. Možná by šlo trošku rozvinout ten Disneyland. Něco by se mohlo odehrávat tam. No, třeba příště. Tahle povídka už je ukončená. Ale už mám hlavu plnou dalších nápadů, takže až bude čas, tak je snad sepíšu.
Jinak, děkuji za chválu. Moc si jí cením.

Vacerpavajici...

mnooo, taky jsem se odhodlal to přečíst, ale myslím si, že lepší hodnocení než napsala Mooony stejně nebudu schopen dát dohromady a tak jen ve zkratce - krásné, skvělé, úžasné

Tak asi se už budu opakovat, ale moc děkuji za slova chvály. Moc si jich cením. Ale nebojte se a pište i to, co se vám nelíbilo, ať se toho můžu příště vyvarovat. Aneb vždycky je co vylepšovat
Samozřejmě, že se ta chvála líp čte, ale ta kritika je zas přínosnější

Hezké, opravdu velice hezké čtení. Nemám, co bych vytkla. Možná by to sneslo trochu víc akce . Ale jinak:

Jee, bolo to fakt super

Tudíž, táto poviedka ma dokázala udržať hore tak dlho, až dokým som ju celú nedočítala A to je supeeeer Na tom konci, kde Lorne rozmýšľal o tom, ako by si mal nechať "zajít chuť" som sa začala úprimne uchechtávať, až som zobudila všetkých

Tak, dětičky, které čtete má "veledíla", mám tady vánoční dárek ve formě zbrusu nové povídky. Doufám, že se bude líbit.
No, každopádně, co o ní říct? Tak už tradičně se setkáte s kapitánem Jordanovou, potkáte i majora Lorna, ačkoli už možná ne v takovém množství jako předtím, trošku víc prostoru dostal i podplukovník Sheppard (ať je to u mě jakkoli neuvěřitelné) a ještě se setkáme s jedním starým známým, ale to už by byl spoiler. Dneska je to trošiku delší, než minule, takže vloženo bude ve třech částech. Co vás čeká? Vyšetřování, mluvení, diplomacie a dojde i na všemi oblíbené pobíhání po lese (takhle to může znít jako přeplácané, ale doufám, že to tak není, že je všeho s mírou).
Nuže, dětičky, příjemnou četbu

(Jo a pokud už máte Eleny plné zuby, napište to do komentáře a já jí v dalším dílku něco ošklivého provedu

Toto je spoiler!!!:

beztak už si na ní brousím drápky - nějak moc se mi ochomýtá kolem Evana Lorna

Nechceme vás ztratit
Do nočního ticha se rozlehl rušivý zvuk. Spící, teď už vlastně bdící, žena se mu pokoušela nevěnovat pozornost. Několikrát se v posteli převalila a když to nepomohlo, znechuceně si přikryla uši polštářem. Ani to však nestačilo. Posadila se a mžourala do tmy. Pak se natáhla po hodinkách, aby zkontrolovala, zde něco nezaspala. Zjistila, že nespala ani dvě hodiny, a tak skutečně zaspat nemohla. Srovnala si tílko a s nelibostí začala odkopávat deku. Když se konečně z jejího zajetí dostala, posadila se na postel a nohy spustila na zem. Okamžitě jí naskočila husí kůže. Vždycky jí byla po probuzení zima, a tak si ze zvyku připravovala k ruce teplé oblečení. Teď tomu bylo nejinak. Natáhla ruku k židli, přes jejíž opěradlo byla přehozená mikina. Oblékla si ji a pomalu vyrazila ke dveřím, od nichž vycházel zvuk značící, že někdo je za nimi a rád by s ní přinejmenším mluvil.
Když se dveře otevřely, spatřila za nimi majora Lorna. Ten, jakmile jí viděl, vyprsknul smíchy. Mikina, kterou měla Elena Jordanová na sobě, byla totiž asi třikrát širší než ona sama, délkou jí dosahovala až do půli stehen a barvu měla zářivě modrou.
„Co je?“ řekla Elena ještě napůl rozespale. Ani se neobtěžovala s pozdravem, případně s vyjádřením úcty k hodnosti.
Major Lorne se pokoušel znovu nabrat vážný výraz. Vlastně spíš výraz prosebníka, jenž byl v jeho tváři těsně před tím, než se ho zmocnil záchvat smíchu.
„Byla jste na lovu Šmoulů, kapitáne?“ vykašlal a otřel si slzy.
Normálně by se rozesmála také, ale v polospánku její mozek na vtipné průpovídky příliš dobře nereagoval.
„Majore, víte kolik je hodin? Někteří z nás včera šest hodin běhali po planetě plné blbých šutrů a teď by se chtěli vyspat. Co potřebujete?“ zakňourala a promnula si oči.
„Jistě. Omlouvám se, že vás ruším, takhle v noci.“ Major už se jakž takž uklidnil, což mu neustálý pohled na mikinu vůbec neusnadňoval, a pokoušel se mluvit vážně.
„Chtěl jsem vás o něco požádat. Vlastně je to docela dobrá zpráva. Přišel jsem na to, jak může splatit dluh...“
„Stručně, prosím,“ požádala ho.
„No dobře, tak stručně. Vezmete si zítra mojí misi?“
„To je všechno? Kvůli tomu mě budíte? To jste to nemohl jednoduše přepsat v rozkazu a ráno mě vzbudit na briefing?“ Elena se zoufale zašklebila. V obličeji se jí dalo dokonale přečíst, co si zrovna myslí o schopnostech svých nadřízených.
„Omlouvám se. Jen jsem vám chtěl dát možnost...“
„Ono to nebude jen tak, že jo,“ Elena začala víc procitat, a tak se probouzela i její podezíravost.
„No, nebude,“ nazával Lorne. „Hrajete si ráda na detektiva?“
„Co?“ Elena nevěděla, jestli je to ospalostí, ale přestávala mít potuchy, o čem je vlastně řeč.
„Je to vyšetřovací mise. Podrobnosti budou zítra na briefingu. Předběžně jen tolik, že nás jedni naši noví spojenci požádali o pomoc při nějakém vyšetřování. Ještě není úplně rozhodnuto, kdo tam vlastně půjde. Původně to měl být Sheppard a jeho tým, ale McKay protestoval, že prý mají něco důležitějšího, tak to vypadá na mě nebo na vás.“
„Aneb hrdinové číslo dva.“ Elena se zašklebila. „A vy využíváte toho, že vy jste šéf a já vám dlužím jednu velkou službu.....Nebo dvě malé,“ dodala po krátkém přemýšlení. „Nechcete raději masáž?“ zakňourala.
Usmál se. „Umíte?“
„Ne. Taky jsem vám nenabízela odbornou masáž.“ Probudila se už natolik, že byla schopná úsměv opětovat.
„No, tak raději volím tu misi. Odpověď?“
„Budu toho litovat, ale copak vás můžu vyhodit? Z pomstychtivosti byste pak přišel s něčím horším. No jo, tak mě tam napište. V kolik je briefing? Musím vstát včas, abych stihla ještě vzbudit svoje kuřátka a vysvtělit jim, proč se nemůžou pořádně vyspat.“
„Přijdu vás vzbudit,“ nabídnul dobromyslně.
„Raději ne,“ varovala ho. „Dvakrát za noc, to byste mohl dostat polštářem. Znám se, jaká jsem, když mě někdo budí. Raději tu čest přenechte budíku.“
„V osm,“ odpověděl rychle.
„No jo, budu tam.“
Na to zavřela dveře a vrátila se do postele. Trvalo jí dlouho, než znovu usnula. Během té doby poctila svého nadřízeného spoustou nelichotivých jmen. Nenáviděla, když jí někdo budil.
...
„Nejvyšší kancléř Miril nás požádal, zda bychom Atarinům pomohli s vyšetřováním pravděpodobné sabotáže...“
Briefing už trval dobrou čtvrthodinu, ale plukovník Carterová se teprve teď dostávala k jádru věci. Elena už skoro přestala doufat, že tak daleko někdy dojdou. Urputně se držela svého hrnku se zbytkem studené kávy a tvářila se, jako že poslouchá. Tedy teď už vlastně poslouchala, jen vynechala ten, z jejího pohledu, nepodstatný úvod. Vždycky se soustředila jen na nejpodstatnější informace. Tímto termínem teď klasifikovala informaci, že její cesta povede na Atarin, což byla planeta, kterou Atlanťané objevili teprve nedávno. Antikové o ní v databázi psali, že je k ní nesnadný přístup, nejbezpečnější prý je použít bránu, která tam byla umístěna zejména kvůli špatné přístupnosti. Nedaleko od ní se nacházela mlhovina, jíž se dalo jen těžko proletět lodí. Podle Antiků na planetě mělo žít jen několik primitivních kmenů, ale jak se na Atlantis často poznamenávalo, antická databáze už není příliš aktuální. Nebylo tedy divu, když při své návštěvě Atlanťané nenarazili na primitivní kmeny, nýbrž na vyspělou civilizaci, která sice neovládala technologii hyperpohonu, přesto však disponovala vesmírnými loděmi, pohybujícími se vesmírem podsvětelnou rychlostí. Z toho samozřejmě vyplýval krátký dolet. Elena s Atarinci ještě nepřišla do styku, a tak se začínala pomalu těšit. Už měla dost těch do lněných košilí oblečených rolníků, s nimiž pracovala takřka neustále.
„Takže, kapitáne, vy a váš tým se s kancléřem setkáte, vyslechnete si všechno, co vám chce říct, a pomůžete s vyšetřováním. Průběžně budete podávat informace o vašem postupu,“ zakončila svou řeč Carterová.
„Ano, madam. Je to všechno?“ zeptala se Elena.
„Ano. Můžete vyrazit.“
Elena vstala, ze zvyku zasalutovala a spolu se svým týmem vyrazila sbalit vybavení.
...
Atarin předčil všechna očekávání celého Elenina týmu. Brána se nacházela na prostorném náměstí tvaru dokonalého čtverce obklopeném vysokými budovami připomínajícími pozemské skleněné mrakodrapy. Celé náměstí bylo pokryto udržovaným trávníkem, jímž vedla pouze jedna cesta k bráně. Jinak se muselo náměstí obcházet, k čemuž sloužil chodník z lesklé černé dlažby. Kolem dokonala byly vysázeny stromy, silně připomínající javory. Všechno tu bylo tak vysoké a moderní. Ani v nejmenším by Elena něco takového v Pegasu nečekala.
U brány už stál připravený doprovod. Menší světlovlasá žena a dva muži. Patrně jen ochranka oné menší ženy. Musel to být někdo důležitý. Elena si jí příliš neprohlížela, přesto jí však zaujala její velice jemná tvář. Vypadala jako někdo, kdo se snad ani nemůže zlobit. Na první pohled vypadala přívětivě a mile. Taková roztomilá panenka, řekla si Elena. Připadala si vedle ní trochu jako rváč, ačkoli ani ona nevypadala nijak hrubě. Vlastně by při pohledu na ní jen málokdo řekl, že je voják. I v uniformě z ní vyzařovala ženskost.
„Vítám vás,“ pronesla žena jemným hláskem. „Jmenuji se Alija Keras. Jsem zástupkyně nejvyššího kancléře.“
„Těší mě. Já jsem kapitán Elena Jordanová. Tohle je doktorka Watsonová, poručík Sidorov a seržant O´Hara,“ představila Elena v rychlosti svůj multinárodnostní tým, jak mu říkala. Každý člen pocházel totiž z jiné země.
Žena se na všechny mile usmála a pak požádala, aby jí následovali.
Vedla je přes travnaté náměstí do vysoké hranolovité budovy. Z nějakého důvodu působila majestátněji než všechny ostatní. Elena však nepřišla na to z jakého.
I vnitřní zařízení budovy se podobalo pozemskému. Připadala si jako v nově postaveném sídle mezinárodní korporace. Ne že by se v takových prostorách běžně vyskytovala, ale tak nějak si to uvnitř vždycky představovala.
Za šedivým stolem seděli dva muži a tiše spolu rozmlouvali. Jeden byl menší, štíhlý a prošedivělý, druhý vysoký, ramenatý, ale poněkud staršího vzezření než jeho společník. U dveří stáli další strážní. Jakmile Alija Elenin tým přivedla do místnosti a všechny jeho členy představila, muži vstali a menší z nich vřelým stiskem ruky Elenu přivítal.
„Vítám vás, jsem nevyšší kancléř Miril. Toto je Tilmos, kancléř pro bezpečnost. Jsme rádi, že jste odpověděli na naši žádost, kapitáne,“ pronesl na uvítanou.
„Děkuji za přivítání, pane kancléři. Vadilo by vám, kdybychom přistoupili rovnou k problému?“ Elena se na oficiálním jednání necítila dobře, a tak se rozhodla přejít zdvořilosti, jak nejrychleji to etiketa dovolila.
„Ale vůbec ne, kapitáne. Tilmos vás uvede do situace,“ souhlasil nejvyšší kancléř.
Slova se ujal starší muž. „Před několika dny se stala nehoda v jedné z našich laboratoří, kde se vyvíjejí nové technologie. Náš nejnovější experiment byl zničen. Původně jsme si mysleli, že to byla nehoda. Však víte, takové věci se stávají. Jenže teď už si tím nejsme tak jisti...“
„Proč?“ skočila mu Elena do řeči.
„Zmizely všechny záznamy, které o experimentu byly vedeny. Navíc byl prototyp oné technologie zničen tak dokonale, že se nedá rekonstruovat. Zmizely i všechny plány. Nemáme teď tedy vůbec nic. Vědci, kteří na projektu pracovali, tvrdí, že bez záznamů nejsou schopni ve výzkumu pokračovat, a že si nevedli soukromé záznamy. To je nesmysl, dělají to vždycky. Myslíme si, že je možná někdo zastrašuje nebo jim vyhrožuje.“
„Máte nějaká konkrétní podezření?“ ptala se Elena.
„Máme dva nejžhavější kandidáty. Prvním je ekologicko-teroristická organizace vedená jedním zneuznaným vědcem, druhým kandidátem jsou naši sousedé.“
„Sousedé?“ podivila se doktorka Watsonová.
„Ano. Planeta ležící v mlhovině. Její obyvatelé jsou také poměrně vyspělí, ale ne tolik jako my. Závidí nám náš pokrok, a tak sabotují naše experimenty. Už to několikrát udělali, ale ještě nikdy ne v takovém rozsahu.“
„A k čemu potřebujete naši pomoc?“ zeptala seElena.
„S naší bezpečnostní službou se lidé příliš nebaví. Asi se bojí. Ale vám by možná něco řekli. Vaše rasa je tu respektovaná. Jste z města Předků a to pro naše lidi hodně znamená.“
Elena chvíli mlčela a vyměnila si několik pohledů s doktorkou Watsonovou, antropoložkou, která byla jakýmsi nestálým členem Elenina týmu. Elena se s ní poměrně rychle spřátelila a občas se s ní radila, když měla pochybnosti. Kate Watsonová měla totiž vynikající odhad, co se lidského charakteru týkalo.
Vlastně se nebylo o čem dohadovat. Rozkazy měli jasné. Elena to chtěla jen oddálit. Vůbec se jí do vyšetřování nechtělo.
„No dobrá, pane kancléři. Pomůžeme vám,“ souhlasila nakonec.
...
V kontrolní místnosti na Atlantis se zrovna podplukovník Sheppard o nečem radil s majorem Lornem, když se neplánovaně otevřela brána. Jakmile Chuck navázal spojení, ozval se hlas poručíka Sidorova. Podplukovník Sheppard zkontroloval čas, neboť se mu zdálo, že se tým hlásí nějak brzy.
„Co se děje, poručíku,“ zeptal se podezřívavě. Věděl, že jakmile se tým ohlásí z mise dřív, znamená to potíže.
„Máme problém, pane,“ odpověděl poručík. „Ztratili jsme kontakt s kapitánem Jordanovou.“
„Kdy?“ zeptal se Sheppard.
„Už to budou tři hodiny, co odešla, pane.“
„Tři hodiny? A to se ozýváte až teď?“ Sheppardův hlas zněl překvapeně. Zrovna od Sidorova by takový amaterismus nečekal.
„Říkala, že se vrátí do dvou hodin nejdéle. Když se ale nevracela, pokoušeli jsme se s ní spojit...“
„No, dobře,“ přerušil ho Sheppard. „Počkejte, jdu za vámi.“
Přerušil spojení a pak se obrátil k vedle stojícímu Lornovi.
„Vy půjdete se mnou!“
„Ano, pane,“ odpověděl vzorně Lorne a oba muži vykročili k bráně.
…
Sheppard s Lornem se setkali s týmem před bránou. Společně se pak přesouvali do kanceláře nejvyššího kancléře. Cestou se podplukovník ptal na podrobnosti.
„Odešla před více než třemi hodinami. Měla se nejvýše do dvou hodin vrátit, ale nevrátila...“
„Já jí zabiju,“ ujelo Lornovi, který si pomalu začínal vyčítat, že jí na misi poslal.
Podplukovník se po něm podíval.
„Doufejme, že to za vás neudělal někdo jiný, majore.“ Pak se zase věnoval poručíkovi. „Řekněte mi to od začátku.“
…
Elena a její tým přišli do laboratoře. V mnohém se podobala laboratořím na Atlantis. Pravda, design byl trochu jiný, ale jinak i tady byla spousta věcí, o kterých Elena neměla potuchy, k čemu slouží, a spousta podivínů, kteří se tvářili zaměstnaně. Elena se rozhlédla a pak se dostatečně hlasitě na to, aby to všechny přítomné vyrušilo od práce, zeptala:
„Kdo z vás je Talin?“
Oči všech se na ní upřely. Po chvilce se z druhé strany ozval postarší muž.
„Já. Co si přejete?“
„Promluvit si. Mohl byste?“ vybídla ho Elena.
Muž tým vyvedl ven z laboratoře a čekal, až Elena začne mluvit.
„Vy jste vedoucí týmu, který pracoval na experimentu, který byl zničen?“ začala Elena s otázkami.
Vědec pochopil, jakým směrem se další rozhovor bude ubírat, a poněkud pobledl. Několikrát se rozhlédl kolem, jakoby se chtěl přesvědčit, že skutečně nikdo jiný nemohl slyšet kapitánovu otázku.
„Ano,“ odpověděl opatrně.
„Co mi můžete říct o té nehodě?“
Vědec zbledl ještě víc.
„Nic,“ šeptl.
„Skutečně?“
„Prosím. Už jsem to vysvětloval kancléřovým vyšetřovatelům. Nemám ponětí, co mohlo tu nehodu způsobit.“
„Můžete mi vysvětlit, jak je možné, že neexistují žádné záznamy o projektu?“ Elena se nedala vykolejit.
„Byly zničeny při té nehodě,“ držel se vědec své noty, i když se celý třásl.
„Nevěřím, že by si nikdo nevedl záznamy soukromé a nebo se alespoň nedělaly kopie. Co mi tajíte?“ přitvrdila.
„Prosím, ať už jste kdokoli. Nechte mě pracovat.“
Elena si teprve teď uvědomila, že se nepředstavila.
„Jsem kapitán Elena Jordanová z Atlantis. Jsem tu na žádost nejvyššího kancléře. Radila bych vám odpovídat na mé otázky.“
„Nemám vám k tomu co říct, kapitáne. Vše, co jsem věděl, už jsem řekl stráži.“
Vědec se neustále rozhlížel.
„Taline,...“
„Kapitáne, prosím. Mám spoustu práce. Jestli je to všechno, rád bych se k ní vrátil.“
Talin se pokoušel vyprostit ze sevření kapitánových dotazů.
„Ne, to rozhodně není všechno. Na čem teď pracujete?“ nedala se Elena odbýt.
„To je tajné. Nesmím o tom s nikým mluvit, pokud mi to nedovolí osobně kancléřka pro vědu nebo nejvyšší kancléř. Je mi líto, kapitáne. Teď mne, prosím, omluvte.“
Než se stačila Elena nadechnout, muž zmizel v laboratoři.
„To nešlo moc dobře,“ obrátila se Elena ke Kate Watsonové.
„Bojí se,“ poznamenala Kate.
„Nepovídej,“ odsekla znechucená Elena.
V prostorách, které nejvyšší kancléř poskytl týmu k odpočinku, bylo ticho. Elena přemýšlela, jak bude dál postupovat. Potřebovala odpovědi, ale bylo jí jasné, že je z vědce Talina jen tak nedostane. Přinejmenším ne v laboratoři. Rozhodla se tedy využít druhé možnosti, jak se s ním setkat. Nejvyšší kancléř jí prozradil, že Talina může krom laboratoře a jeho bytu zastihnout ještě v jednom baru nedaleko vládní budovy. Elena zkontrolovala čas a vypravila se tam. Předtím ale dala pokyn svému týmu, aby na ní počkal. Když poručík protestoval proti tomu, aby šla sama, zdůraznila mu, že to je rozkaz, a odešla.
...

…
Interiér baru nedaleko vládní budovy více než bar připomínal něco mezi atriem luxusního hotelu a nově rekonstruovanou nádražní halou. Oplýval neuvěřitelným prostorem, ale jen několika stoly. Vlastně tu lidé moc neseděli. Spíše tak různé postávali s drinky v rukou a diskutovali. Ti, kdo neměli s kým diskutovat, seděli nikoli u stolů, ale na židlích kolem baru a v různě dlouhých intervalech si užívali pozornosti barmana.
Oba vojáci, podplukovník Sheppard i major Lorne, si tu připadali tak cizí jako ještě nikdy. Vlastně i působili poněkud rušivým dojmem. Jejich vzhled vůbec nezapadal, a tak se nebylo co divit, že vzbudili alespoň chvilkovou všeobecnou pozornost. Na Atarinu však nebylo slušné ve společnosti dávat přespříliš najevo údiv, a tak si po chvilce všichni zase hleděli svého, což oba Atlanťané přijali s povděkem.
Chvilku se oba dva bezradně rozhlíželi kolem. Nepřipadalo by jim divné, kdyby si tu Eleny nikdo nevšiml, ale po tom, jak na ně hosté reagovali, usoudili, že patrně ani ona nemohla ujít pozornosti. Napadlo je promluvit s tím, kdo toho v baru většinou ví nejvíc, s barmanem. Přešli k pultu a chvíli čekali, než si jich menší, sice ne zrovna hubený, ale za to neuvěřitelně hbitě se pohybující, mužík všimne. Nemuseli čekat dlouho.
„Čím mohu posloužit?“ zeptal se mužík, sotva se objevil před nimi.
Slova se ujal podplukovník Sheppard.
„Hledáme jednu ženu. Nejpíš tu byla před několika hodinami,“ začal rovnou s vyptáváním.
„Víte, pane, před několika hodinami tu byla spousta žen. Trochu mi jí přibližte,“ požádal barman.
„No,“ nadechoval se major.
„Vydržte, hned jsem zpět,“ zastavil ho barman a na chvilku zmizel kdesi na druhé straně dlouhého pultu.
„Tak, můžete,“ vybídnul Lorna, jakmile se vrátil.
„Středně vysoká, hubená, dlouhé hnědé vlasy, jikřičky v očích, dětský úsměv, docela roztomilá. Jo a oblečená jako my,“ dodal major ještě ten nejhlavnější poznávací znak.
„Vydržte vteřinku, prosím. Mám tu rušno,“ omluvil se znovu mužík a zase odběhl.
Podplukovník se podezíravě podíval na Lorna.
„Jiskřičky v očích, dětský úsměv? Netušil jsem, že si tolik všímáte detailů, majore.“
Než stačil major odpovědět, pokud vůbec chtěl, byl barman zpátky.
„Ano, ano. Taková křehká dívenka se zbraněmi...“
Major i podplukovník se po sobě podívali všeříkajícím pohledem. Elenu by popsali různě, ale rozhodně ne jako křehkou dívenku. Oba už měli tu čest octnout se po několika úderech na žíněnce.
„Ano, tak ta tady opravdu byla. Nevím, jak přesně je to dlouho, ale několik hodin by to už mohlo být.“
„Potřebujeme vědět, co dělala, s kým mluvila a zejména, s kým odešla,“ řekl s očekáváním Sheppard.
...
„Doktore,“ oslovila Elena muže, s nímž už dnes jednou mluvila, po pozemském zvyku, jak oslovovat vědce. Vypadal teď jinak než v laboratoři, tak nějak uvolněněji. Nutno však zmínit, že jakmile na něj Elena promluvila, veškerá uvolněnost ihned zmizela spolu s barvou jeho tváře. Jasně se dalo poznat, že mu nadcházející rozhovor vůbec není po chuti.
„Copak si přejete, kapitáne?“ zareagoval navenek klidně s hraným přívětivým výrazem.
„Doktore, oba dobře víme, že v laboratoři jste lhal. Určitě máte k nehodě co říct, tak proč to tajíte?“ Elena se tvářila přísně a mluvila poměrně dost konfrontačním tónem.
Vědci se na čele objevily kapičky potu a začal se rozlížet po baru. Elena se ohlédla, aby se podívala tam, kam nejčastěji směřoval doktorův zrak. Neviděla ale nikoho nápadného. Snad jen jistý černovlasý muž sedící zády k ní jí někoho silně připomínal, ale usoudila, že to asi bude jen náhodná podoba. Ten, kdo si myslela, že by to mohl být, to podle ní zcela určitě nebyl.
„Kapitáne, já vás žádám, nechte mne být,“ prosil doktor.
Kapitánův hlas zjemněl. „Doktore, pokud vám někdo vyhrožuje, řekněte to, můžeme vás ochránit.“
„Ne, nemůžete. Nemáte ani tušení.“ Vědci se třásl hlas a potil se čím dál víc.
„Tak mi to vysvětlete. Jestli něco víte, mluvte, sakra.“ Pomalu jí začínala docházet trpělivost.
Vědcův zrak opět spočinul na tom samém místě. Elena se znovu ohlédla, ale ani teď nespatřila nic podezřelého.
„Už jsem vám řekl, že spolu nemáme o čem mluvit,“ řekl vědec překvapivě rozhodně, vstal, položil na bar několik mincí ne nepodobných pozemským penězům a pak chvatně odešel.
Elena zůstala stát a tiše nadávala. Spousta neslušných výrazů byla adresovaných i majoru Lornovi. Usmyslela si, že hned jak se vrátí na Atlantis, domluví si s ním hodinu v tělocvičně. Při té myšlence se začala ďábelsky usmívat a vztek jí přecházel. Vlastně majora začala předem litovat.
Náhle jí někdo chytil na předloktí. Instinktivně se otočila s rukou připravenou k úderu, ale na poslední chvíli ztuhla.
„E...“ zarazila se v půli slova. Urostlý muž s černými vlasy uvázanými do culíku na ní zuřivě gestikuloval, přičemž stále držel její ruku. Patrně mu záleželo na tom, aby jeho jméno nevyslovila.
„Co tady děláte?“ vyhrkla Elena překvapeně.
Muž se nadechoval k odpovědi, když v tom ho zaujal hlouček mužů, který před chvílí vstoupil do baru. Měl z nich špatný pocit, a tak sevřel Eleninu ruku pevněji, a než se kapitán nadála, táhnul jí za sebou ke dveřím. Komukoli jinému by se snažila vysmeknout, vlastně o odporu uvažovala i teď, ale chtěla odpovědi a podle mužovy reakce na příslušníky atarinské stráže čekala, že se jí nějakého vysvětlení od něho dostane.
Když už byli skoro u dvěří, jeden ze stráží se otočil a jeho zrak spočinul přímo na odcházející dvojici. Elena neměla o atarinské pořádkové službě příliš valné mínění. Tvrdošíjně si stála za názorem, že kdyby zdější vyšetřovatelé za něco stáli, nemusela by tu teď být ona. Nicméně po duchpřítomné akci příslušníka stráže musela připustit, že minimálně odhad na podezřelé mu nechyběl. Ovšem nevěděla, jestli se z toho má radovat nebo se má spíš naštvat, neboť naděje na klidné vyptávání někde v tiché uličce tím naprosto vyhasla.
Strážný na dvojici nejdříve zavolal, ale docílil jen toho, že černovlasý muž přidal do kroku a spolu s ním i Elena. Oba bleskurychle proklouzli dveřmi a vyběhli na ulici. Strážní na nic nečekali a vyrazili za nimi. Ke smůle strážných a štěstí černovlasého ulice atarinského hlavního města bývají vždycky dost rušné. Mezi vysokými budovami se neustále přesouvají lidé sem a tam, takže není těžké ztratit se v davu. Když se tedy strážní dostali na ulici, uviděli jen cosi šedého míhajícího se mezi lidmi. Vyrazli za tím, ačkoli si vůbec nebyli jisti, jestli je to Atlanťanka z baru. Po malé chvíli se jim to však nadobro ztratilo z dohledu.
...
„Taky nás mohlo napadnout jít si nejdřív promluvit s kancléřem,“ stěžoval si Sheppard, když s majorem čekali, než je nejvyšší kancléř přijme.
„Zaráží mě, že nám tohle neřekl sám,“ přisadil si major Lorne.
Z kanceláře vyšla Alija Keras a přivítala oba muže svým typickým milým úsměvem. Oba dva si jí důkladně prohlédli a podle výrazů jejich tváří oběma prolétla hlavou tatáž myšlenka.
„Nejvyšší kancléř vás rád přijme. Prosím,“ sdělila jim a pokynula rukou ke dveřím.
Jakmile oba důstojníci vstoupili, nejvyší kancléř vstal a přivítal je podáním ruky.
„Kancléři,“ začal podplukovník Sheppard bez otálení. „Nemáte nám náhodou co říct?“
Kancléř se pokoušel tvářit, jako by nevěděl, na co Sheppard naráží, ale pod tíhou přísných pohledů Atlanťanů nakonec povolil.
„Patrně narážíte na únos vaší kolegyně.“
„Ano, přesně. Proč jste jejímu týmu nic neřekl?“ zeptal se John přísně.
Zdálo se, že kancléř je v rozpacích. „Bude to znít možná poněkud hloupě, podplukovníku, ale...víte...no...“
„Co?“ vybídnul ho Lorne.
„Nechtěli jsme, abyste si mysleli, že jsme neschopní. Doufali jsme, že se nám podaří vaší kolegyni najít. Nechtěli jsme vás do celé věci zaplétat ještě víc.“
„Vy jste nás do věci nechtěli zaplétat ještě víc? Zapletli jste nás do věci už tehdy, když jste nás požádali o pomoc. Vyšli jsme vám vstříc, čekal bych, že i vy vyjdete vstříc nám. Kapitán Jordanová je nezvěstná už pět hodin. Kdy jste nám to chtěli říct, pokud vůbec? Při předávání jejího těla?“ V Sheppardově hlase se odrážel vztek.
„Nemyslíme si, že by jí ublížil. Přinejmenším ne hned. Potřebuje rukojmí,“ snažil se kancléř ospravedlnit své rozhodnutí zamlčet Elenino zmizení Atlanťanům.
„Máte tušení kdo je ten, kdo jí unesl?“ zeptal se Lorne.
„Částečně,“ špitl kancléř. Bylo zřejmé, že něco skrývá.
V kanceláři zavládlo ticho. Zatímco kancléř čekal na reakci svých hostů, podplukovník Sheppard a major Lorne v duchu počítali do deseti, několikrát. Podplukovníka se stále více zmocňovalo rozčilení z chování Atarinců. U majora Lorna se k tomu ještě přidružila starost. Přestože měl někdy chuť Elenu poslat spolu s hladovým Wraithem na neobydlenou planetu a čekat, kdo se vrátí, považoval ji za více než jen kolegyni.
„Tak vysvětlíte nám, o co tu vlastně doopravdy jde?“ nevydržel to nakonec John.
Kancléř stále ještě váhal, ale nakonec pochopil, že nemá na vybranou.
„Věc se má tak, podplukovníku. V mlhovině nedaleko od nás leží planeta obydlená...“
„Pokud se nepletu, to už jste vyprávěl týmu kapitána Jordanové,“ přerušil ho prudce John. „Navažte tím, co jste předtím zamlčel.“
Kancléř na Shepparda uraženě pohlédl.
„Nic jsem nezamlčel. Dostalo se nám nových informací,“ řekl hrdě. „Naši vyšetřovatelé přišli na to, že můžeme z podezřelých vyloučit teroristy z naší vlastní planety, a tak jediným podezřelým jsou naši sousedé. Jsme si více než jisti, že kapitána unesl terijský agent.“
Major Lorne se zarazil.
„Řekl jste terijský?“ ujistil se.
„Ano. Proč? Už jste o nich slyšeli?“ zeptal se kancléř udiveně.
Major Lorne si vyměnil rychlý pohled s Johnem Sheppardem, z něhož vyplynulo, že se shodnou na tom, že by nebylo vhodné kancléři vypravovat historii atlantsko-terijských vztahů. Alespoň ne zatím.
„Vlastně ne, jen mi to znělo nějak povědomě. Jeden národ v naší galaxii se jmenuje podobně,“ vymyslel si honem Lorne.
Po chvíli ticha a pár podezíravých pohledech kancléř pokračoval.
„Máme s Terijany problém už delší dobu. Závidí nám naši vyspělost. Oni sami tak vysoké úrovně nedosahují, a tak se pokoušejí krást technologii u nás. A pokud nemohou něco ukradnout, tak alespoň sabotují naše projekty. Ještě nikdy se ale neodvážili sabotovat něco tak významného. Určitě tu musí mít několik svých agentů. Už jsem dal zatknout všechny vědce, kteří na projektu pracovali. Někdo z nich musí být ve spojení s tím, kdo unesl vaši kolegyni. Věříme, že nám může poskytnout informace, jež by nás k ní zavedly.“
„To může ale trvat příliš dlouho. Nemůžeme si dovolit jen čekat. Podívejte, kancléři, ten agent se určitě bude chtít dostat ven z města. Kde je terén, kde se dá nejlépe urkýt?“ ujal se iniciativy John.
„Nejobtížněji by se pátralo v horách vzdálených od města několik mil na západ. Jsou hustě zalesněné a je tam nesnadný terén,“ zamyslel se kancléř.
„To je ono. Jestli má ten agent rozum, bude se chtít dostat ven z města a pak zamíří rovnou do hor. Poskytněte nám několik mužů a my se pustíme do hledání.“
„Ale podplukovníku....“snažil se cosi namítnout kancléř.
„Hele, záchrana naší kolegyně závisí na rychlosti a momentu překvapení. Už tak má před námi dost velký náskok, nemůžeme si dovolit čekat.“ Sheppard byl neústupný.
„Dobrá tedy,“ svolil kancléř nakonec. „Spojím se s Tilmosem a co nejdříve vám dám vědět, jakou podporu vám můžeme poskytnout.“
Z pracovny kancléře zamířili major Lorne a podplukovník Sheppard za Eleniným týmem. Oba byli značně rozladění atarinským přístupem k věci. Oběma se v hlavách proháněla velká spousta výrazů, z nichž neschopnost byl snad nejvíce lichotivý.
...
Přestože se Eleně a jejímu černovlasému společníkovi podařilo ztratit z dohledu pronásledovatelů už ve městě, raději pokračovali svižným tempem dál. Černovlasý zjevně měl jasno, kudy mají utíkat, a tak ho Elena následovala. Brzy se octli na okraji města. Eleně už došlo, kam mají namířeno. Ostatně hory, jež ležely před nimi, byly vidět už od brány. Přestože chápala, proč se její společník ubírá právě tímhle směrem a na jeho místě by jednala stejně, nechtělo se jí hrát si na schovávanou s atarinskou armádou, kterou předpokládala, že brzy kancléř do lesa pošle.
Prudce se zastavila a vztekle vytrhla svou ruku z mužovy. Ten se také zastavil a otočil se k ní. Zatvářil se nechápavě. Z jeho tváře bylo patrné, že mu zastávka vůbec nevyhovuje. Elena si však odhodlaně založila ruce na prsou, čímž mu naznačila, že hned tak pokračovat nebudou.
„Erane, můžete mi, pro všechno na světě, vysvětlit, co se tady děje?“ vyprskla na černovlasého.
„Beze všeho, kapitáne,“ souhlasil Eran Terod, jehož Elena znala jako prvního důstojníka na terijském křižníku Obren. „Nevadilo by vám s tím ale počkat, až budeme na bezpečnějším místě?“
„To by mi teda vadilo,“ odsekla.
„Eleno.“ V Eranově tváři se objevil zoufalý výraz. „To základní jste si už asi stačila uvědomit. Atarinské úřady by mě neměly dostat do rukou. Proto vás prosím, pokračujme. Až budeme v lese, všechno vám vysvětlím, přísahám.“
Elena se ani nepohnula.
„Kapitáne, prosím, pojďme,“ vybídnul jí znovu Eran.
„Chci vysvětlení. Bez něj se ani nehnu.“
Eran se zatvářil zoufale.
„No dobrá,“ uvolil se. „Ale co takhle, kdybych vám to vyprávěl za chůze?“
„To by šlo,“ svolila Elena ke kompromisu a vyrazila svižným tempem směrem k lesu.
Eran si oddychl a vyrazil také.
„Co vám řekl nejvyšší kancléř, když vás požádal o pomoc s vyšetřováním?“ začal otázkou.
„Vlastně nic moc. Že došlo k nehodě, že si myslí, že by to mohla být sabotáž a že podezírá nějaké eko-teroristy nebo sousední planetu,“ shrnula Elena obsah rozhovoru s nejvyšším kancléřem Mirilem.
„Aha. No...tak tou sousední planetou je Terije,“ navázal Eran. „Jistě vám také vyprávěl historku o tom, jak Atarinci jsou tou vyspělou rasou, jíž její sousedi závidí technologii a vydávají se na loupežné výpravy skrz nebezpečnou mlhovinu, aby od Atarinců kradli plány nebo sabotovali jejich výzkumy. To je snůška lží a nemyslů. No,“ zamyslel se. „Skoro. S těmi sabotážemi je to vlastně pravda, ale máme k nim úplně jiný důvod. Ono je to totiž úplně opačně. Těmi vyspělejšími jsme tu my. O čemž svědčí i fakt, že naše lodě mají hyperpohon, zatímco ty jejich ne, a tak mohou jen kroužit kolem jejich planety a nebo riskovat cestu do mlhoviny. Ono to k nám podsvětelnou rychlostí není tak daleko. Na jednu stranu je dokážeme pochopit. Je pro ně životně důležité, aby se jejich technologie neustále rozvíjela. Jsou více ohroženi, než my. Naneštěstí jejich vědci už řadu let nejsou schopni přijít s novým nápadem, a tak se atarinská vláda rozhodla inspirovat se u nás. Což by nám zas až tolik nevadilo, kdyby přistoupili na naše podmínky. Zkoušeli to totiž zpočátku diplomatikcy. Jak jistě chápete, pro nás je důležité utajení a izolace, a tak...“
„A tak jste je poslali k čertu,“ skočila mu Elena do řeči.
Eran se na oko urazil „Dovolte. Naopak. Nabídli jsme jim pomoc. Nechtěli jsme jim ale naši technologii poskytnout v původní podobě. Nabídli jsme jim, že jim pomůžeme na základě našich poznatků vypracovat jejich vlstní návrhy. Chápete proč? Kdyby se, ne že bychom jim to přáli, objevili Wraithové, aby nepoznali, že některá technologie nepochází od Atarinců. Jenže oni tohle odmítli a raději se uchýlili ke krádežím plánů a prototypů. A my se zas uchylujeme k sabotážím výzkumů naší technologie, abychom zabránili našemu odhalení. Kdyby se Wraithové dozvěděli, že Terije už dávno není zaostalá planeta, k té riskantní cestě přes mlhovinu by se odhodlali. To by pro nás mohlo mít fatální následky.“
Elena se chytla za hlavu.
„Jedni lepší než druzí,“ vzdychla.
„Takže vy jste vlastně špión. To z vás měl ten vědec takový strach. No, to bych do vás neřekla.“
Eran se rozesmál.
„Pletete se, Eleno. Ten vědec je členem vámi již zmíněné eko-teroristické organizace, která je podporována terijskou vládou. Sabotují to, k čemu my se nedostaneme. Tohle ale bylo velké sousto, a tak jsme museli spojit síly. On se postaral, aby neexistovaly žádné další záznamy a já se postaral o sabotáž. No a taky o to, aby on byl mimo podezření.“
„Erane, vy si vážně myslíte, že Atarinci nebudou podezírat nikoho z vědeckého týmu z účasti na té sabotáži?“
„Někoho z vědeckého týmu možná, ale těžko vedoucího projektu. Takovou neschopnost v prověřování by si jejich tajná služba nikdy nepřipustila.“
Kolem nich se pomalu zhušťoval porost. Také terén byl stále méně schůdný.
„Ještě mi dovolte jednu otázku. Jak jste se chtěl dostat z planety?“
„Bránou,“ odpověděl Eran bez jakéhokoli zaváhání.
„Pardon? Já myslela, že se skrýváte? Brána mi přijde dost na ráně.“
„Do doby, než jsem se setkal s vámi, jsem se neskrýval. Nemám na čele napsáno ´terijský agent´.“
Teď se zas na oko urazila Elena. „Takže za to vlastně můžu já?!“
„To jsem neřekl.“
„Ale vyznělo to tak. Poslechněte, když pro vás setkání se mnou znamenalo takové problémy, proč jste mě v tom baru zastavil?“ nedalo to Eleně, aby se nezeptala. Nedávalo jí to totiž smysl.
Teď se Eran zarazil. Jako by si teprve teď uvědomil, co vlastně udělal.
„A víte, že ani nevím? Byl jsem tak překvapený z toho, že vás vidím, že mi ani nedošlo, co vlastně dělám. Když jsem pak uviděl atarinskou hlídku, zpanikařil jsem.“
„No, to vám pěkně děkuju.“ Elena vztekle kopla do kamene, o nějž zakopla. „Zatáhl jste mě do vašich problémů.“
Eran se zatvářil provinile.
„Omlouvám se!“
V Eleně se náhle vzedmula vlna zoufalého vzteku. Obrátila se k Eranovi a ruka jí vylítla takřka sama.
„Lepší?“ zeptal se Eran, zatímco si mnul oko, o nějž se Elenina ruka zastavila.
„Trochu.“
„Tak přidáme do kroku,“ navrhl Eran a hned se podle svého návrhu zařídil.
...
Skupina Atlanťanů, složená z majora Lorna, podplukovníka Shepparda a týmu kapitána Jordanové, postávala na okraji města na místě, kde se měli podle kancléře pro bezpečnost setkat s jednotkami, jež jim měly pomoci v pátrání. Tilmos zpočátku váhal, zda je má poslat. Považoval to totiž za plýtvání silami. Vždyť ani nevěděli, zda onen agent a jeho rukojmí zamířili do lesa. Mohli stejně dobře zůstat ukrytí někde ve městě a čekat právě na to, až se pátrání soustředí jiným směrem. Na druhou stranu podplukovník Sheppard považoval za nesmysl právě tu druhou variantu. Sice mu nedávalo velký smysl, co agent chce získat útěkem do lesa, ale ještě menší smysl by dávalo setrvání ve městě.
Zatímco Atarinci stále nepřicházeli, John rozděloval úkoly.
„Poručíku,“ obrátil se nejdříve k Sidorovovi. „Vy a seržant O´Hara půjdete tímhle směrem.“ John ukázal rukou.
„Já a Lorne půjdeme na druhou stranu. Doktorko, vy zůstanete ve městě a budete Atarince popohánět ve vyšetřování. Když přijdou s něčím novým, spojíte se s námi a dáte nám vědět. To platí pro všechny. Na cokoli přijdete, nejdřív to hlásit, pak jednat.“
V odpověď se ozvalo sborové „Ano, pane.“
„No, tak teď jen, abychom se dočkali těch Atarinců,“ povzdechl si John.
...
Pomalu se stmívalo. Dva atlantské týmy, posíleny o čtyři dvojice atarinské stráže (podle podplukovníka Shepparda byla taková posila silně nedostatečná, ale nemohl nic dělat) se konečně dostaly do lesa. Terén tu byl opravdu nesnadný. Nedalo se jít jinam, než do strmého kopce, cesta byla kamenitá a téměř všude rostly ostružiny nebo něco jim velmi podobné, což značně znesnadňovalo chůzi. Neuvěřitelně hustý porost nabízel spoustu možností k ukrytí. John Sheppard často neviděl mezi zelení ani své vlastní podřízené, přestože od něj nebyli vzdáleni více než dvacet metrů.
John se v duchu obrňoval na velmi dlouhé hledání. Pátrat v těchto horách po dvou lidech, kteří mají více než petihodinový náskok, se nezdálo jako vhodná zábava na noc. Strikně se ale držel zásady „Neopouštíme své lidi“.
Náhle zašuměla vysílačka a z ní se ozval Sidorovův hlas. Necelého půl kilometru od současné Sheppardovy pozice tekl dolů z kopce potok. U něj poručík našel nepříliš staré stopy. Sheppard mu přikázal počkat tam a spolu s Lornem se vydal tím směrem.
Na místo, kde na ně poručík čekal, se museli kousek vrátit po poněkud porušeném svahu. Hlína tu byla rozhrabaná, jakoby někdo rychle utíkal dolů nebo snad padal. Dole kolem potoka našli několik stop různě se překrývajících, z nichž minimálně jedny po sobě zanechaly vojenské boty. Sheppard si všechno důkladně prohlížel.
„Teď by se tu hodil Ronon,“ povzdechl si Lorne.
John jeho poznámce moc pozornosti nevěnoval. Samozřejmě, Ronon by jim do detailu popsal, co se tu událo, a ještě by přidal údaj o aktuální váze kapitána Jordanové s možnou odchylkou tak půl kila. Jenže bez něj si museli vystačit jen s rozeznáním směru, kterým dvojice odešla.
„Víte co je zvláštní?“ nadhodil John a hned pokračoval: „Nikde tu nevidím známky zápasu, přitom to vypadá, že se kapitán volně pohybovala.“
Johnova poznámka zůstala ve vzduchu jako řečnická otázka. Lorne se na ní raději ani nepokoušel hledat odpověď, jen doufal, že je Elena v pořádku. Bál se o ní dokonce víc, než by si chtěl připustit.
„No, ať se tu stalo cokoli, odešli tudy.“
John ukázal směr, jímž se pátrací týmy ihned vydaly.
...
Elena s Eranem šplhali do prudkého kopce podél potoka. Sice by v ostružiní bylo obtížnější je stopovat, ale zase by je to značně zpomalilo a oni, tedy vlastně zejména Eran, si chtěli udržet náskok, o jehož délce se mohli jen domnívat.
Kapitán se zastavila, aby nabrala dech.
„Pořád si myslím, že tahle hra na kočku a myš je zbytečná. Možná by bylo lepší, kdybych se pokusila spojit se svými lidmi. Věřím, že bychom mohli dospět k nějakému diplomatickému řešení,“ navrhla už po několikáté Elena.
„Předtím nebo potom, co by mě Atarinci popravili jako špiona?“ odsekl Eran. I on už byl unavený, ale vpřed ho hnal pud sebezáchovy.
„Erane, stejně nás dřív nebo později chytí. Není způsob, jak se dostat z planety a nemůžete se pořád schovávat po lesích.“
„Když dokážeme unikat dostatečně dlouho, přiletí pro mě loď. Nebylo by to poprvé, kdy bychom se dostali nepozorovaně na povrch Atarinu. Atarinské senzory mají poněku problémy s odhalením našich lodí.“
„Otázkou je, zda dokážeme tak dlouho unikat. Jestli si naši přinesli detektory známek života, tak by nás mohli najít velice rychle. Co si to ušetřit?“
„Vám se to řekne, kapitáne. Vám nic nehrozí. Ale já bych asi moc dlouho naživu nezůstal,“ povzdechnul si Eran.
„Pro všechno na světě, Erane, to si myslíte, že jste jediný, kdo je tu v průšvihu? Tím, že jsem teď tady, jsem porušila půl tuctu předpisů. Až mě dostane do ruky Carterová nebo Sheppard, pošlou mě obrovskou rychlostí přímo do basy, a až vylezu ven, budu moct v armádě tak maximálně leštit podlahu.“ Elena zvýšila hlas. Opět se v ní probouzel zoufalý vztek jako ostatně vždycky, když na ní padala únava.
„V tom případě je dobré i pro vás, když vydržíme do příletu Obrenu.“ Eran si Elenu prohlédl a pak s úsměvem dodal. „Víte, že by z vás byla skvělá první žena v terijské armádě?“
Elena, která měla nakročeno do svahu se bleskurychle otočila a probodla Erana pohledem.
„To jako, že bych měla před basou utéct na Teriji? No to určitě. A skončím někde v nějakém podzemním vězení na doživotním výslechu.“
Eran se tomu nápadu upřímně podivil. „Někdo s vašimi zkušenostmi a dovednostmi, kapitáne? Jak znám naší vládu, hýčkali by si vás jako poklad. No, dal jsem vám možnost, rozhodnutí je na vás.“
Eran Elenu obdařil úsměvem a vyrazil do svahu.
Elena zakroutila hlavou. Věděla, že by o takové nabídce nikdy ani neuvažovala. Žádat o azyl na nějaké úplně cizí planetě a definitivně si zavřít dveře zpět na Zemi, to by jí ani ve snu nenapadlo.
Ještě než znovu vykročila do kopce, vyndala z vesty vysílačku a jen ze zvědavosti chtěla zkusit signál, podjela jí však noha a než stačila vůbec začít chytat rovnováhu, kutálela se dolů. Eran zaslechl hluk, a tak se otočil. Když viděl, co se stalo, rozběhl se za Elenou.
Kapitán se zastavila až o několik desítek metrů níž v potoce. Vysílačku sice stále ještě držela v ruce, ale po několika úderech o kameny a koupeli v potoce, nevypadala příliš funkční. Když Eran doběhl k Eleně, stále ještě ležela ve vodě aniž by se jakkoli pokusila zvednout.
„Eleno, jste v pořádku?“ zeptal se vyděšeně.
Ze země se ozvalo neurčité zamručení následované zcela určitými nadávkami.
„Můžete vstát?“ Eran podal Eleně ruku.
„Kur...se na to můžu vys...zkur...kámen,“ linulo se z jemných Eleniných úst, zatímco se pomalu zvedala na nohy.
„To už je podruhý za poslední měsíc. Se na to můžu vykašlat. Potok zasr...Jsem celá mokrá.“ Nadávky neustaly, ani když už Elena zase stála. Krom několika škrábanců, naraženin a modřin se jí vcelku nic nestalo.
„Měli bychom rychle najít místo, kde budeme moct zapálit oheň a přečkat tam noc,“ navrhl Eran s vážným obličejem.
Elena k němu zvedla oči od rozbité vysílačky. „Ještě před chvíli jste chtěl pokračovat v chůzi,“ podivila se.
„To sice chtěl, ale vy takhle dál jít nemůžete.“
„Nic mi není. Za chvíli to rozchodím a budu zase jako rybička. Jdeme!“ zavelela Elena a na důkaz toho, že může bez problémů chodit, vyrazila na cestu.
„Jsem sice rád, že vám nic není, ale s tím útočištěm to myslím vážně,“ říkal Eran, zatímco se jí pokoušel dohonit. „Vy neznáte noci na téhle planetě.“
...
Konečně se rozednilo. Noční pochod lesem dal pátracím týmům opravdu zabrat. A to i přesto, že svítilen sebou měli dostatek. Postupovali pomalu. Nechtěli nic přehlédnout. Sázeli na to, že Elena a její únosce budou nuceni jít minimáně stejně pomalu, neboť patrně na noční pochod nebudou příliš vybaveni.
Před nimi se objevilo cosi, co připomínalo vchod do jeskyně. Sice byl značně zarostlý, ale zřetelně rozeznatelný. John usoudil, že by stál za prozkoumání. Zdál se jako perfektní skrýš k přečkání noci. Za tmy by ho totiž pronásledovatelé mohli snadno přehlédnout. Když vojáci přišli k otvoru ve svahu blíž, poznali, že rostliny, jímž byl krytý, jsou porušné. To je utvrdilo v záměru podívat se dovnitř.
Tomu, kam otvor vedl, se jeskyně příliš říkat nedalo. Snad jeskyňka, možná nora. Dovnitř se muselo vlézt po čtyřech. Sice tam dva lidé mohli vcelku pohodlně sedět a nebo hodně skrčeně ležet, ale to bylo asi tak všechno.
Atlanťané nikde nenašli stopy po tom, že by se tam dvojice zastavila. Až teprve, když se major Lorne odhodlal, že se podívá dovnitř, objevili jasný pozůstatek po kapitánu Jordanové.
U jedné stěny ležela pozemská vysílačka rozbitá na kousky. Její stav byl následkem buď rozšlápnutí, což se ve stísněných prostorách zdálo nemožné, nebo jiného hrubého zacházení, možná mrštění proti stěně ukrýtu. Že by konečně nějaký kapitánův pokus o odpor? Major jen doufal, že jí její opovážlivost potom příliš nemrzela.
„Jestli se tu zastavili na noc, nemůžou být daleko,“ zapřemýšlel John nahlas.
„To nemůžeme vědět jistě. Mohli si tu jen chvíli odpočinout a ještě v noci jít dál,“ odporoval Evan Lorne. Chtěl tím dát najevo, že by se neměli vybavovat, ale jít dál.
„Ať tak nebo tak, už určitě nemají tak velký náskok. Možná je dohoníme. Jdeme!“ zavelel John Sheppard.
Týmy ho následovaly v přibližném směru, ale rozdělily se tak, aby pokryly větší oblast.
...
Na les padla téměř neproniknutelná tma. Pochod se tak stal velmi obtížným. Jediná věc, která Eleně a Eranovi usnadňovala situaci, byla baterka z kapitánovy výstroje. Elena však světlem šetřila. Věděla, že pátrací týmy budou lépe vybaveny, tudíž budou postupovat rychleji, takže značně stáhnou náskok, který Elena s Eranem měli. Nechtěla tak poutat pozornost.
Velmi se ochladilo. Elena se chvěla zimou. Chvěla by se i normálně, jakmile teplota spadla pod dvacet stupňů celsia, byla jí zima pořád, natož když teď byla celá promočená a teplota se buď blížila nule, nebo jí už dokonce překonala. Eran si toho byl vědom, a tak neustále pátral po nějakém místě, kde se na noc zastavit a možná zapálit oheň, aby se jeho společnice trochu ohřála. Spásu našel v podobě malého otvoru ve svahu, který by býval přehlédl, kdyby se přímo před ním nezastavil. Odhrnul rostliny, jimiž byl zarostlý, a nakouknul dovnitř. Moc místa úkryt nenabízel, ale nic lepšího kolem neviděl. Zavolal tedy na Elenu.
„Cože to chcete?“ vyštěkla, když jí vyložil svůj úmysl.
„Musíte se ohřát, Eleno. Bude ještě větší zima. Navíc jsme oba unavení, odpočinek nám prospěje,“ snažil se jí Eran přemluvit.
„Nebyl jste to vy, kdo tolik pospíchal? Teď se tu chcete zastavovat a ještě zapalovat oheň. To se můžeme rovnou postavit na kopec a volat ´Haló, tady nás máte´,“ vztekala se Elena.
„A pokud si dobře pamatuji, byla jste to vy, kdo říkal, že by bylo nejlepší ohlásit se vašim lidem.“ Eran si jejích protestů nevšímal a začal kolem hledat suché dřevo.
„Tak fajn. Odpočineme si, ale na ten oheň se vybodněte. Jestli chcete lézt tam dovnitř, tak se tam budete dusit kouřem,“ uvolila nakonec Elena.
„Myslel jsem ten oheň kvůli vám, potřebujete...“
„Přestaňte mi konečně dělat mámu,“ odsekla. „Nejsem dáma v nesnázích. Mám za sebou taková cvičení, že byste z nich brečel. Tohle je proti nim procházka zahradou.“
Elena naštvaně vlezla do výklenku a usadila se daleko od vchodu, aby na ní tolik netáhnlo. Eran se vsoukal za ní a přisedl si co možná nejblíž.
„O co se to pokoušíte?“ zavrčela znovu Elena, když pocítila blízkost terijského agenta.
„Když nechcete oheň, chci vás zahřát jinak. A sundejte si tu mokrou vestu. Ta vás moc neohřeje. Víte i já mám za sebou vojenský výcvik.“ Eranův hlas se zcela změnil. Doteď zněl jako nesmělý, trpělivý muž z reklamy na dokonalé džentlmeny. Teď však zněl neústupně a autoritativně. Teď teprve si Elena dovedla představit, že tenhle muž je druhým ve velení na válečné lodi.
Poslechla a sundala si vestu. Zároveň se k němu přitiskla. Vlastně to bylo docela příjemné. Už dlouho nepocítila blízkost mužského těla. Chvíli se přehrabovala v kapsách vesty a hledala cokoli, čím by se mohla začít rýpat ve vysílačce, jež sice vypadala jako neopravitelně zničená, přesto se kapitán chtěla pokusit jí opravit. Našla jen malý nožík. Zašklebila se.
„Neměla jsem tolik koukat na MacGyvera,“ ucedila a vrazila Eranovi do ruky baterku se slovy: „Sviťte mi.“
Terijan si myslel své, ale poslechl. Raději jí viděl zaměstnanou nesmyslnou činností, než vzteklou. Byla úplně jiná než ženy na jeho planetě. Na Teriji byly ženy jemné, nežné a hlavně slušné za každých okolností. Důrazně se oddělovaly ryze ženské činnosti od ryze mužských. Mezi ženské oblasti patřilo školství nebo zdravotnictví, zatímco mezi mužské zejména armáda a fyzicky náročná práce v dolech, v lesích a podobně. Během prvního setkání s Atlanťany Eranovi trvalo dlouho, než se smířil s tím, že spolupracuje s ženou sloužící v armádě. Sotva se smířil s tímto faktem, poznal Elenu z další stránky. Nevěřil tomu, že někdo tak půvabný jako ona, může být tak...osobitý.
Eleně začala těžknout víčka. Snažila se spánek přemoci, ale s nevalným výsledkem. Jak jí únava přemáhala, vzdouval se v ní stále větší vztek. Naštvaně mrštila vysílačkou proti stěně.
„Krám hnusnej,“ vyštěkla.
Eranovi to nedalo a usmál se.
„Teď už se asi s vašimi lidmi nespojíme,“ okomentoval její čin.
„Hmmm.“
„No tak, vyspěte se trochu,“ vybídnul jí.
„Copak vám už nevadí, že nás naši doženou?“ podivila se Elena.
„Eleno, tam venku klesne teplota ještě o několik stupňů. Kameny namrznou, bude to klouzat. Vaši lidé budou postupovat pomalu. Předpokládám, že si nebudou chtít srazit vaz, stejně, jako o to nestojíte ani vy, ani já. Bude nejlepší zůstat tady. A pokud nás najdou, spoléhám na možnost, že zařídíte tu diplomacii,“ usmál se Eran.
Poslední, co si Elena pamatovala, než usnula, bylo to, jak si opírala hlavu o Eranovo rameno.
...
Podplukovník Sheppard se zastavil a prudce se otočil po směru, odkud uslyšel zapraskání křoví, skřek a leknutí majora Lorna. Neviděl, kde major byl, a tak vytáhl z vesty vysílačku a kontaktoval ho její pomocí.
„Co se stalo, majore?“ zeptal se.
„Nic, jen pták,“ odpověděl major. Jeho hlas zněl otráveně.
Vlastně se nebylo čemu divit. Už byl na nohou více než dvacet čtyři hodin, a tak velmi silně pociťoval únavu. A celá ta marná snaha v pátrání mu na náladě také moc nepřidávala. Pocit viny ho sžíral čím dál tím víc. Stále častěji si říkal, že neměl Elenu na misi posílat, mohli si tohle všechno ušetřit. Po nálezu roztříštěné vysílačky navíc pociťoval ještě větší starost než předtím.
Těžko říct, zda ho hnalo kupředu tohle všechno, nebo se jen držel svého obvyklého tempa, ale ze všech členů pátracích týmů šel nejrychleji. Měl takový zvláštní pocit, jako by už byl hodně blízko. Nevěděl proč se tak cítil, nevěřil na žádný šestý smysl a podobné hlouposti, ale cosi mu říkalo, že musí vydržet, že už to nebude trvat dlouho.
A skutečně to netrvalo déle než hodinu, když v dálce před sebou zahlédl pohyb. Byl si naprosto jistý, že nikdo z pátracích týmů před ním není, a tak usoudil, že by nebylo od věci pohybu věnovat zvýšenou pozornost. Sice si myslel, že to je jen další vyplašené zvíře, jenže to by udělalo víc rozruchu. Ať už pohyb, který zahlédl, způsobilo cokoli, rozhodně se to nedalo na útek. Spíše se to přikrčilo někde ve křoví a vyčkávalo to.
Major zavolal podplukovníka Shepparda.
„Mluvte, majore,“ dostalo se mu odpovědi na výzvu.
„Před námi něco je a tentokrát to na zvíře nevypadá, pane,“ oznámil stručně Lorne.
„Vydržte! Jdu za vámi,“ rozkázal mu Sheppard.
...

...
Elena zaslechla vzdálený skřek. Znělo to jako poplašený pták. Zastavila se, aby se rozhlédla. Sice neviděla v lese nic, ale měla zvláštní pocit. Jako dítě chodila často do lesa a dědeček jí vyprávěl o sojkách zpravodajkách, které hlásí každý pohyb v lese. Sice tenhle skřek nezněl vůbec jako sojka, ale naučila se vykládat si příběhy jako metafory. V praxi poznala, že každé vyplašené zvíře je vyplašené z nějakého důvodu, jenž většinou nebývá nijak dobrý. Týmy už je musely začít dohánět. Vlastně se nešlo divit. Jejich pochod se zpomalil. Elena měla od rána problémy s našlapováním na pravou nohu. Rozležela se jí totiž přes noc naraženina, jíž si způsobila při pádu ze svahu.
Ohlédla se za sebe, zašklebila se a něco vztekle zamumlala. I přes boles přidala do kroku, aby dohnala Erana. Jakmile k němu došla, bez jediného slova ho strhla na zem za nejbližší křoví. Terijan se zdál překvapený. Podívala se na něj a zašklebila se.
„Vykládáte si tu akci úplně špatně, Erane,“ odsekla. Ne však zle, ale s potměšilým výrazem.
Terijan náznak pochopil a pousmál se.
„Dohánějí nás?“ zeptal se, aby změnil téma.
„Jsou za námi. Dala bych krk na to, že jsem zahlédla někoho v naší uniformě.“
Eran se zoufale podíval do země.
„Představoval jsem si, že vydržíme déle. Agenti ve městě patrně sotva Obren kontaktovali. Ještě tu nemůže být. Potřebujeme víc času.“
„Nemáme víc času. Jsem si jistá, že ten, koho jsem viděla, zároveň viděl mě. Jsme v průšvihu.“
„Z toho vašeho bych vás mohl dostat. Dejte mi zbraně,“ navrhnul Eran.
„Co?“ zarazila se Elena.
„Zbraně. Dejte mi je,“ trval Terijan na svém.
„Nehodlám na své lidi střílet,“ odporovala Elena.
„To já taky ne.“
Teprve teď Eleně došlo, co Terijan zamýšlí.
„Zbraně!“ pobídnul jí znovu Eran.
Elena mu vyhověla.
„Kolik mi dají šancí, než začnou střílet?“ chtěl vědět Eran, zatímco se seznamoval s pozemskými zbraněmi.
„Minimálně tři. A jestli je tam major Lorne, tak víc, pokud nezačnete vyšilovat. Zná vás, jen tak vás nezastřelí.“
Eran se usmál.
„Major Lorne...hm...pokud vím, tak u toho mám jistý vroubek, který by se lehkým postřelením dal spravit. Asi bych si měl dávat pozor speciálně na něj.“
Elena se rozesmála.
„No, tak jdem...ne...ještě mi ukažte ruce,“ vzpomněl si na poslední chvíli Eran.
„Proč...jo...aha. Vy to teda berete vážně,“ uchechtla se Elena a dala ruce za záda, aby jí je Eran mohl svázat.
„Ale byl to dobrý postřeh. Kdybych měla volné ruce, nikdy by mi na Atlantis neuvěřili, že jsem vám nenakopala zadek.“
„Vy kopete rukama?“ rýpnul si Eran a utáhnul uzel.
„Jauvajs,“ sykla, jak se pouta utáhla. Na poznámku ale nereagovala.
„Tak, hotovo. Jdem na to?“ zeptal se Eran.
„Proč se ptáte? Teď snad velíte vy, ne?“ mrkla na něj Elena.
„Pozor, abych si to nevzal k srdci,“ oplatil jí Eran mrknutí.
Elenu překvapil tenhle obrat v chování. Vždycky si myslela, že Eran je, lidově řečeno, suchar, ale teď viděla, jak moc se pletla. Byl to muž mnoha tváří, plný překvapení, a to se jí líbilo.
Terijan vyhlédnul zpoza křoví. Viděl, jak se na jednom místě seskupilo něco přes deset vojáků, z toho čtyři atlantští. V jednom poznal majora Lorna.
„Je tu,“ řekl překvapeně.
„Lorne?“ ujistila se Elena.
Eran kývnul na souhlas.
Elena se spokojeně uculila.
„Aspoň že tak, když už mě sem poslal.“
„Tak jdem na to,“ rozhodnul Eran a on i Elena vstali, přičemž Elena stála před ním a on na ní mířil zbraní.
...
Zpoza křoví nedaleko před Atlanťany se vynořily dvě postavy. První byla rozhodně kapitán Jordanová. Měla svázané ruce, potrhanou výstroj a v obličeji několik podlitin. Za ní stál terijský agent, v němž major Lorne poznal Erana Teroda z Obrenu, a mířil na kapitána její vlastní zbraní. Atlanťané a po jejich vzoru i Atarinci okamžitě namířili na agenta. Ten si chvíli obhlížel situaci a pak zavolal:
„Skloňte zbraně a nechte nás odejít, nebo jí zastřelím!“
Elena potlačovala smích. Ta věta byla takové klišé. Taky si mohl vymyslet něco originálního, když už si chtěl hrát na záporáka, pomyslela si.
„Erane, neblázněte a zahoďte tu zbraň,“ vyzval ho major Lorne, aniž by čekal, co na to celé Sheppard.
„Nechte nás jít!“ zopakoval tvrdohlavě Eran. Ze zvědavosti zkoušel, kolik toho Atlanťané vydrží.
„Měl byste majora poslechnout. Nemáte šanci se odtud dostat,“ ujal se slova John Sheppard.
„Nevrátím se do města, aby mě Atarinci mohli popravit. Jestlipak víte, že vám lhali?“
„Nebudu tohle s vámi řešit. Odhoďte zbraň a nechte kapitána jít!“ trval na svém Sheppard.
„Poslechněte ho, Erane. Tohle nikam nevede,“ přidala se Elena dostatečně nahlas, aby jí bylo slyšet.
„Vy mlčte,“ okřiknul jí Eran. „Zastřelím jí.“ Na to Eran výhružně zašermoval zbraní kolem Eleny.
Podplukovníku Sheppardovi očividně došla trpělivost a vystřelil varovný výstřel.
„Už ho to nebaví,“ zašeptala Elena. „Udělejte nějakou pitomost. Třeba namiřte na ně, že chcete opětovat palbu.“
„A on mě zastřelí,“ odporoval Eran.
„Nezastřelí, když nebude muset, jakože nebude. Šup,“ vybídla ho šeptem.
Eran vzdychnul, ale poslechl. Jakmile přestal zbraní mířit na Elenu, ta o několik kroků ustoupila a prudkým kopnutím mu zbraň vyrazila. Eran zaskučel a chytnul se za ruku. Elena upadla na zem, protože neudržela váhu na naražené noze. Týmy scénu sledovaly už za běhu ke dvojici.
...
Podplukovník Sheppard cosi řešil s nejvyšším kancléřem v jeho pracovně. Zbytek Atlanťanů na něho čekal u brány. Vraceli se na základnu, jejich práce na Atarinu skončila. Na všech byla vidět úleva. Už se těšili, jak si konečně odpočinou. Jen Eleně a majoru Lornovi nebylo moc do smíchu. Kapitán přecházela sem a tam a nervózně louskala prsty. Každou chvíli se zadívala na vládní budovu, v jejímž podzemí byl uvězněn Eran Terod.
„Majore, musíme něco dělat,“ nevydržela to nakonec.
Major Lorne se na ní zadíval a pak jí naznačil, aby s ním šla kus dál od zbytku týmu. Když došli dostatečně daleko na to, aby je nikdo neslyšel, Elena čekala, že se jí dostane nějaké odpovědi, ale místo toho se na ní Lorne jen podezřívavě díval.
„Ano?“ naznačila mu po delší době ticha, že čeká na to, až on něco řekne.
„Nemáte mi náhodou co říct, kapitáne?“ vybídnul jí Lorne.
„Nerozumím vám, pane,“ snažila se Elena předstírat nevědomost.
„Ale no tak, Jordanová. Znám vás dost na to, abych moc dobře věděl, že byste se nenechala unést od někoho, jako je Eran Terod. Nezapomeňte, že já toho člověka viděl v akci. Na jeho profesionalitu mám dost živou vzpomínku. Co provedl tentokrát?“
Elena mlčela. Probírala v hlavě možná řešení a hledala to nejlepší. Nechtěla si přidělávat problémy, ale také nechtěla nechat Erana na Atarinu, aby ho popravili za špionáž.
„Šla jsem s ním dobrovolně,“ zamumlala do země.
„To jsem si domyslel. Ale proč? To vás vaše kariéra už omrzela?“
„Pane, Atarinci nám lhali. Kradou technologii od Terijanů a ti jim jí na oplátku ničí, protože se snaží zůstat v utajení.“
„To ale není naše věc. To jste nás nechala honit se celou noc po lese jen kvůli tomu, že jste si chtěla hrát na spasitelku?“
„To s tím lesem byla zbrklost a z velké části ne moje. Když jsem tu narazila na Erana, chtěla jsem odpovědi, ale než mi nějaké stačil dát, šla po nás atarinská hlídka. Pane, není správné, abychom ho nechali tady. Dlužíme mu to.“
„My mu něco dlužíme?“ podivil se Lorne. „Spíš bych řekl, že dluží on nám. Mně obzvlášť. Ta rána se hojila dlouho a ještě teď mě ta jizva občas bolí.“
„Pomohli nám najít naše lidi,“ oponovala Elena.
„Protože potřebovali pomoc s chycením toho jejich vědce.“
Elena to zkusila jinak. „To dáme přednost Atarincům, kteří nám lhali, před Terijany, kteří k nám tenkrát byli upřímní?“
„Kapitáne, i kdybych s tím chtěl něco dělat, nezáleží to na mně,“ upozornil ji Lorne.
„Když promluvím s podplukovníkem Sheppardem, budete na mojí straně?“ zajímalo Elenu.
Major Lorne odpověděl jen kývnutím. Elena pochopila a vyrazila vstříc vládní budově. V půli kroku se však zastavila a znovu se obrátila k majoru Lornovi.
„S tím lesem...“ začala opatrně. Lorne ji však přerušil.
„Jestli se to Sheppard dozví, na Atlantis jste skončila, a myslím, že vaše další budoucnost v armádě se bude týkat spíš...“
„Leštění podlah,“ doplnila Elena rezignovaně. „Vím, jsem s tím smířená.“
„Možná byste si místo smiřování se s následky měla hledět toho, aby se to Sheppard nedozvěděl,“ poradil jí Lorne.
„Vy mu to neřeknete?“ rozzářila se.
„Jestli se to ale dozví jinak, budu stejně pohoršený jako on. I kdybych mohl, nepomůžu vám. Rozuměla jste?!“
„Ano, pane.“ Elena předpisově zasalutovala.
„No vida,“ pochválil ji Lorne. „Předpisy už vám docela jdou.“
...
„Nemůžeme jen tak odejít, pane,“ snažila se Elena přemluvit podplukovníka Shepparda, když zadávala adresu Atlantis.
„Proč ne?“ zajímal se Sheppard.
„Popraví ho. To si nezaslouží.“
„Čekal bych, že vy budete první, kdo bude pro jeho potrestání.“
„Pro potrestání ano, ale tohle je moc přísný trest. To, co Atarinci dělají je špatné, a on na to doplatí. Pane, dlužíme Terijanům službu. Nebýt jich, tenkrát bychom vás nenašli.“
John neodpovídal. Ani jemu se nelíbilo, kam by situace měla dojít, ale nechtělo se mu zase plést do cizích problémů. Měl ohledně zasahování do cizích věcí trpké zkušenosti. Bezděčně zabloudil pohledem k majoru Lorneovi. Ten mlčel a pokoušel se tvářit nezúčastněně.
„Pane, prosím. Slíbila jsem mu, že když se vzdá, udělám, co bude v mých silách, abych mu pomohla,“ naléhala Elena.
„On se ale nevzdal,“ poznamenal John.
Z brány vyletěl modrý vír. Tým se připravil k návratu na Atlantis. Elena stála bezradně před okrajem červí díry a dívala se střívadě před sebe a na podplukovníka Shepparda. Ten se nepřítomně díval do modré plochy před sebou. Vypadal zamyšleně.
„Tak pohyb!“ zavelel náhle s až překvapivou hlasitostí.
Kapitán sebou trhla leknutím. Než se stačila vzpamatovat, major Lorne jí prostrčil horizontem událostí.
…
V jídelně jako vždycky švitořily hlasy. Byla doba oběda, a tak se tu koncetrovalo na Elenin dojem až moc lidí. Ona sama neměla náladu s kýmkoli mluvit. Seděla sama u stolu co nejvíc vzdáleného od ostatních, s nechutí se rýpala ve vychladlém jídle a v její tváři se zračil výraz dítěte, které nedostalo svojí hračku. Neustále myslela na Erana. Přemýšlela, zda je Terijan ještě stále naživu. Drásalo jí, že nemohla splnit svůj slib. Jestli si někdy na něčem zakládala, tak na tom, aby vždycky, nebo alespoň většinou, dodržela dané slovo.
Z trucování jí vytrhla silueta mužské postavy stojící vedle jejího stolu. Zvedla oči a pak prudce vstala, přičemž se pokoušela tvářit méně trucovitě.
„Pane,“ pozdravila svého nadřízeného.
„Sedněte si, kapitáne,“ vybídnul jí podplukovník Sheppard a posadil se také.
„Stalo se něco, pane?“ zeptala se Elena s očekáváním průšvihu.
„Mluvil jsem s Carterovou. Shodli jsme se, že by byla škoda ztratit Terijany kvůli jednomu incidentu. Také ale nechceme přijít o Atarince. Pokusíme se je dostat k vyjednávacímu stolu.“
„To je skvělá zpráva, pane,“ zajásala Elena. Pak se ale zarazila. „Omlouvám se, asi jste chtěl pokračovat.“ Omluvně se usmála.
„Chtěl jsem vám dát na starost jednu věc. Když máte tak ráda Terijany, postaráte se o ně. Promluvíte si s tím jejich špionem a pokusíte se zjistit, jak je můžeme kontaktovat. Pak je přesvědčíme, aby přišli na Atlantis, kde se jejich zástupce sejde se zástupcem Atarinců a pak je donutíme k nějaké dohodě.“ Sheppard se na chvíli odmlčel. „Snad to půjde lépe, než posledně,“ dodal pak. Zavzpomínal na to, jak se pokoušeli přimět zástupce Helony a Geldaru, dvou zaostalých zemí z jedné planety, na níž Antikové prováděli experiment, na nějž speciálně podplukovník Sheppard a doktor McKay neradi vzpomínali. Tehdy veškerá snaha málem skončila válkou.
…
Dalo práci přesvědčit Atarince, aby kohokoli pustili ke svému vězni, nakonec však souhlasili a Eleně a jejímu týmu bylo dovoleno vstoupit do prostor atarinského vězení. Elena však chtěla jít sama, a tak požádala poručíka Sidorova, aby s týmem počkal venku. Ten po zkušenostech s poslední Eleninou sólo akcí odmítal, ale musel uposlechnout rozkaz.
Eran Terod seděl odevzdaně na tvrdém lůžku a upřeně se díval do zdi. Vypadal smířený s tím, že se z Atarinu nedostane živý. Elena požádala atarinského strážného, jenž jí doprovázel, aby jí nechal s vězněm o samotě. Když odešel, konečně na Terijana promluvila. Lekl se. Elenin příchod totiž vůbec nezaznamenal.
„Eleno, co tu děláte?“ zeptal se, aniž by vstal nebo se jakkoli pohnul.
„Nemám čas si s vámi povídat dlouho, Erane.“ Elena nemluvila stroze, jen se pokoušela rychle dostat k věci. „Atarinci plánují vaši popravu už na zítra, a tak musíme jednat rychle. Musíte mi říct, jak kontaktovat vaše lidi.“
Teprve teď k ní Eran obrátil hlavu.
„Proč?“ zeptal se. Nenapadlo ho, že by se Atlanťané mohli pokusit zprostředokovat jednání přímo mezi Terijany a Atarinci. Pamatoval si poslední setkání zástupců vlád obou planet, které se zapsalo do dějin obou národů jako největší diplomatický skandál.
„Chceme, aby se vaši lidé s Atarinci konečně nějak dohodli. Takhle to dál nemůžete dělat.“
Eran se ironicky usmál. „Eleno, to jednání nedopadne dobře. Naše planety se nikdy nedohodnou. Nepřekvapilo by mne, kdyby si velvyslanci místo pozdravu naplivali do tváře.“
„Od toho tam budeme my, abychom je k nějaké dohodě dotlačili. Erane, jak vaše lidi můžeme kontaktovat?“ nedala se kapitán odbýt.
Eran Terod rezignoval na jakýkoli odpor. Vlastně už mu bylo všechno jedno. Z velké části se už smířil s tím, že mu zbývá poslední den života a ten stráví v atarinské cele, a tak ho všechny starosti, které měl jako vojenský důstojník, přestaly zajímat.
„Obren teď čeká na okraji mlhoviny na kontakt ode mne. Možná už dostali zprávu, že jsem byl zatčen, takže je možné, že se velitel Gret rozhodl vrátit na Teriji, ale je pravděpodobnější, že stále ještě čeká na nové zprávy. Dám vám souřadnice.“
Na to Eran nadiktoval Eleně souřadnice, na nichž se měl nacházet terijský křižník.
…
„Cože?! No to je urážka!“ vykřikl nejvyšší kancléř Miril na celou zasedací místnost a spolehlivě tak probral všechny přítomné Atlanťany, kteří už pomalu usínali.
Velitel Ormus Gret, který byl terijskou vládou pověřen, aby vedl jednání s Atarinci, od čehož si Terijané moc neslibovali, spíše chtěli jen vyhovět Atlanťanům, právě dovyprávěl terijskou verzi vzájemných vztahů. Kancléře Mirila urazila zejména ta část, v níž Ormus velice živě obvinil Atarince ze sprostého zlodějství, jež se pokoušejí zakrýt vraždou.
Než se veliteli Gretovi stačilo dostat napomenutí ze strany Atlanťanů za ostrá slova, ujal se nejvyšší kancléř odpovědi v podobném stylu, jaký použil předchozí mluvčí. Pochopitelně z toho vyplynula další půlhodina urážek a osočování všeho druhu. Přítomní Atlanťané si vyměnili několik zoufalých pohledů, jimiž se snažili rozhodnout, kdo z nich se pokusí hádku přerušit. Jednání se totiž v podobnému duchu neslo už tři hodiny. Ještě se ani nedostali k přednesení jakýchkoli návrhů. Zatím se jen obě strany snažili přesvědčit Atlanťany, kdo je vlastně v právu.
Eleně bylo srdečně jedno, jak se národy dohodnou ohledně nějakých technologií, šlo jí teď zejména o to, aby Eran Terod nebyl popraven. To jí také přivedlo k tomu, aby zakročila právě ona.
„Pánové, prosím vás!“ pronesla tak hlasitě, aby jí slyšeli oba velvyslanci, takže vlastně skoro zakřičela. „Naším prvořadým cílem by mělo být urovnání vašich vztahů, ne jejich další přiostření. A začít bychom měli úvahou o řešení problému, který spočívá v držení terijského důstojníka v atarinském vězení.“
Na kapitánovu výzvu ihned reagoval velitel Gret.
„Naše vláda požaduje okamžité propuštění důstojníka Teroda,“ řekl stroze.
„To pochopitelně nepřipadá v úvahu,“ odmítl kancléř Miril bez jakéhokoli zaváhání. „Je to terorista!“
„Jestli nezaručíte jeho propuštění, nemáme se o čem dál bavit,“ pohrozil Ormus Gret.
„V tom případě jsme tu skončili.“ Kancléř Miril se chystal zvednout, ale zasáhla plukovník Carterová.
„Kancléři, poprava terijského důstojníka by nebyla vhodným prvním krokem k urovnání vašich vztahů,“ upozornila nejvyššího kancléře.
„My s nimi nic urovnávat nechceme!“ odsekl Miril.
„Měl bych vás upozornit, že pokud bude Eran Terod popraven, naše vláda to bude považovat za provokaci.“
Oba dva, kancléř Miril i velitel Gret, už se znovu začali chytat původní noty a vypadalo to, že si každou chvíli znovu vjedou do vlasů. Kapitána Jordanovou už celá situace více než nebavila. Vlastně podobné pocity s ní sdíleli všichni zúčastnění.
„Co byste žádali výměnou za propuštění vašeho vězně, kancléři?“ změnila Carterová jednání v obchod.
„Eran Terod nebude propuštěn. Musí být potrestán za špionáž a sabotáž.“ Kancléř si stál na svém.
„A co zmírnit trest?“ navrhla Elena.
„Nepřipadá v úvahu!“ řekli současně velitel Gret i kancléř Miril.
Elena hluboce vzdychla. Naplno jí došlo, že tohle bude trvat ještě hodně dlouho.
…
Vězně probudil zvuk otevírajících se dveří a následné kroky. Sevřel ruce v pěst a vzdychnul. Pokud doteď měl ještě zbytky naděje, že se kapitánovi nakonec podaří splnit slib, teď ho nadobro opustily i ty. Šli si pro něho. Popraví ho. Rozhodl se, že Atarincům nebude jejich zábavu zpříjemňovat projevy strachu, a tak zůstal ležet a pokoušel se předstírat, že se ho celá věc netýká.
Konečně kroky utichly. Před jeho celou stál hlouček lidí. K Eranovu překvapení však všichni nebyli z Atarinu. Zahlédl i šedé uniformy Atlanťanů. Prudce vstal, aby se mohl přesvědčit, že se mu to jen nezdálo. Když si příchozí pořádně prohlédl, spatřil mezi nimi kapitána Jordanovou. Vítězoslavně se usmívala.
„Tak ven,“ vybídla ho, když atarinský strážný otevřel celu.
Eran na druhou výzvu nečekal. Jakmile vyšel ven, celá skupina vykročila ven z vězení. Eran nevycházel z údivu. Když totiž vyšli ven z budovy, zamířili přímo k bráně.
„Eleno, co se děje?“ odhodlal se nakonec zeptat.
„Co asi tak myslíte?“ odvětila s úsměvem. „Odcházíte. Spolu s Atarinci vás eskortujeme na neutrální planetu, kde si vás vyzvednou vaši lidé.“
„Oni mě vážně pustí?“ Eran nemohl uvěřit, že by se Atarinci vzdali své trofeje.
„Nechali se přemlouvat dlouho, a když říkám dlouho, tak tím myslím dlouho.“ Elena si v hlavě přehrála nejnudnější okamžiky devítihodinového jednání. „Ale ano, vážně vás pustí.“
Eskorta mezitím došla k bráně, kde už byla zadána adresa. Bez otálení všichni prošli skrz.
Octli se na prostorné louce. Nedaleko od brány se nacházela terijská přepravní loď, u níž čekalo několik vojáků a velitel Gret spolu s dalšími Atlanťany, mezi nimiž Eran poznal podplukovníka Shepparda a majora Lorna.
„Fakt mě pustí?“ ujišťoval se Eran cestou k lodi.
Elena se zasmála. „Fakt vás pustí.“
„Jak se vám to podařilo?“ zajímal se.
„No, nebylo to jednoduché,“ vzdychla Elena. „Řekněme, že se nám podařilo vás vykoupit za různé technologie. Některé jsme slíbili my, jiné zase vaši lidé. Taky tomu asi napomohlo to, že jsme pohrozili okamžitě ukončit jakékoli styky s oběma vašimi zeměmi, pokud neprokážete ochotu se dohodnout. Srdceryvně jsme zdůraznili, že naším nepřítelem jsou Wraithové a že bychom jim měli čelit společně, ne se prát mezi sebou.“
„Nevěřím tomu, že se naši lidé a Atarinci na něčem shodli.“
„No, prozatím se shodli na vašem propuštění, uvidíme, jestli se pohnou někam dál. Ale toho už se, doufám, nebudu muset zúčastnit.“
Konečně dorazili až k lodi. Eran se pozdravil se všemi přítomnými, nejvřeleji s velitelem Gretem. Všichni si vyměnili několik strohých zdvořilostních frází a pak už jen nervózně přešlapovali a čekali, až se Terijané připraví k odletu. Jakmile pilot nahlásil, že mohou vyrazit, velitel se rozloučil s Atlanťany a dal povel k nástupu. Eran Terod se zadíval na Elenu.
„Děkuji vám za všechno, kapitáne,“ poděkoval a stiskl jí ruku.
Ona se vřele usmála a objala ho.
„Buďte na sebe opatrný, Erane.“
Samotnou jí překvapilo, jak se jí chvěl hlas. Nikdy by si nepřipustila, že se s Eranem sblížila tak moc.
„Řekl bych, že až to budeme nejméně čekat, zase na sebe narazíme,“ pokusil se Eran odlehčit situaci, ale ani jemu nebylo zrovna lehce. Byl Eleně hluboce vděčný za námahu, jíž vynaložila, aby mu pomohla, ale kdesi uvnitř mu jakýsi hlas říkal, že to, co cítí není jen vděk.
Naposledy se jí podíval do očí, které neměly daleko k tomu, aby se v nich objevily slzy, a pak nastoupil do přepravní lodi. Ihned potom se zavřel vstup a loď vzlétla vstříc Obrenu.
Zbytek doprovodu celé loučení sledoval od brány. První se na svou planetu vrátili Atarinci. Jakmile se po jejich odchodu zavřela brána, začali zadávat adresu Atlanťané. Kapitán si ničeho z toho nevšímala. Dívala se za transportní lodí a cítila se tak osaměle, jak se necítila už dlouho. Teprve třetí výzva od majora Lorna jí vrátila zpět do reality a ona spolu s ostatními prošla bránou na Atlantis.
…
Do chodby ústící v jídelně se nesl zvuk kytary, zpěv a smích. Evan Lorne se rychle rozloučil s myšlenkou na poklidnou večeři a hrdině vešel. Jakmile si ho společnost všimla, všeobecné veselí utichlo. Obrátil hlavu k hloučku lidí, který se sesedl kolem seržanta O´Hary a kapitána Jordanové, kteří začali hrát na kytary původně jen proto, aby si jen tak z dlouhé chvíle secvičili skladbu.
„Pokračujte,“ vybídl společnost vlídně. Překvapilo ho, jaký respekt z něj podřízení mají. Trochu ho ale mrzelo, že si mysleli, že by jim zakazoval zábavu v jejich volnu. Tedy za předpokladu, že všichni zúčastnění měli volno, ale to se rozhodl nezjišťovat.
„Přidáte se?“ nabídla mu Elena dobrosrdečně místo hned vedle sebe.
„Ne. Za chvíli mi začíná noční služba. Dělejte jako bych tu nebyl,“ odmítnul zdvořile.
„Rozkaz.“ Elena až přehnaně vzorně zasalutovala a odpočítala rytmus, aby se seržantem mohli pokračovat v hraní.
Majoru Lornovi se tak dostalo té cti povečeřet za zvuku irských tradicionálů. Neměl sice irskou hudbu příliš v oblibě, ale na druhou stranu ho těšilo, že kapitán Jordanová už je zase sama sebou. Několik dní po incidentu na Atarinu se chovala, jako by byla někdo jiný. Až to děsilo. Neměla žádné poťouchlé poznámky, odnikud nezněl její smích, do nikoho nerýpala, vlastně mluvila minimálně a jen tehdy, když se tomu nedalo vyhnout, takže většinou ve službě. To odpovídala předpisově, stroze a, pokud to šlo, jedno či maximálně dvouslovně. Major by nikdy nevěřil tomu, že by někdy mohl být za původní Elenino chování vděčný, ale po několika předchozích dnech si teď hluboce oddychl, že je vše zase v normálu. Vlastně skoro v normálu. Znal kapitána už poměrně dobře. Minimálně dost dobře na to, aby si všiml, že plamínky, které jí hořely v očích a které pohasly, když odlétala terijská přepravní loď, se zatím ještě znovu nerozhořely.
Když major odcházel, Elena odložila kytaru a vyběhla za ním. Dohonila ho až v chodbě.
„Co se děje, kapitáne?“
Nemohl položit trefnější otázku. Sama nevěděla, co se děje. Chtěla mu něco říct, ale netušila co, a tak jen mlčela.
„Kapitáne, bude to trvat ještě dlouho? Vážně musím do služby,“ pobídnul jí.
Ještě chvíli bylo ticho, ale pak přišel ten úsměv, po němž vždycky majora zamrazilo. Byl to úsměv, jenž oznamoval, že teď přijde uštknutí.
„Abyste věděl, tu mikinu mám už od patnácti let a je moje oblíbená.“ Možná jí v očích nehořely plamínky, ale za její poťouchlý výraz by se nemusel stydět ani šotek.
Major chvíli přemýšlel, o čem to vlastně kapitán mluví, pak si ale vzpomněl na obrovský modrý kus látky, do něhož by se Elena vešla dvakrát i s plnou výstrojí, a rozesmál se. Rozesmál se i přesto, že věděl, že tohle nebylo to, co chtěla říct. A třebaže ho původní obsah Eleniny řeči zajímal, rozhodl se jen tiše čekat, jestli se ho někdy časem dozví.

parádní příběh, moc dobrý:)
supr počteníčko s přecpanym břichem od cukroví, od kapra a od salátu