Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
... je to prvotina, ale i tak očekávám i kritiku abych se moh dál zlepšovatČást 0 - Prolog
Doktor luskl prsty a dveře TARDIS se zavřely. Luskl znovu, dveře se otevřely. A znovu, dveře se zavřely, znovu, znovu a znovu. Donna ho nejdřív se zájmem pozorovala, hrál si s TARDIS jako s novou hračkou, ale po chvíli jí to začalo nudit. Bylo to už pár dní, co se tento trik naučil, ale pořád se při tom tvářil jak malé dítě, které právě dostalo novou hračku, to nedokázala Donna pochopit.
„Doktore!“ přerušila jeho hračičkování Donna. „Kam půjdeme teď?“
„No napadlo mě jedno, kde jsem byl před dlouhou, dlouhou dobou.“ Začal tajuplně doktor.
„Jak dlouhou dobou?“
„Ale znáš to. Tak 400, 500 let.“
„Kde to je?“
„Na Zemi je to přísně tajná informace, ale jelikož nejsme na Zemi, tak ti to můžu říct.“
„Tak to nenatahuj.“
„Budeš mi pořád skákat do řeči? Vaše americká vláda má tajný program zvaný Hvězdná brána. A před pár lety našli základnu v jiné Galaxii. To základnu postavila rasa, kterou oni nazývají ‚Antikové‘. Tihle antikové nejsou nic jiného než …“ řekl Doktor tajuplným tónem.
„Ale já se ptala kde to je?“
„V galaxii Pegasus v místní skupině.“
Donna se opřela o jedno ze zábradlí v TARDIS. ‚Tohle je horší než absurdní drama,‘ pomyslela si, ‚člověk se zeptá kolik je hodin a Doktor mu odpoví, že venku prší. No co asi budu muset zvyknout.‘ Po chvíli odpověděla „Tak nás tam zaveď.“ Donna byla podrážděná, protože jí už pár hodiny tlačily boty a ona si je nemohla vyměnit, a teď když už byli v TARDIS jí Doktor ještě zdržoval. Věděla, že už by na to po půl roce cestování s Doktorem měla být zvyklá, ale nebyla. Na Doktorovi jí neustále něco iritovalo, jednou to byl způsob chování, podruhé jeho oblek, potřetí boty. To byl, ale důvod proč ho tak dlouho hledala. Doktor byl v mnoha směrech neobvyklý. Už jen proto, že to nebyl člověk, ale Pán Času.
Jakmile se Donna vrátila z jedné z vedlejších místností s novými botami, oznámil jí doktor „Jsme na místě, jdem se porozhlídnout?“
„Že váháš, když už si mě sem zaved!“
Doktor opět luskl prsty.
„Mohl bys to dělat míň okázaleji?“ zeptala se podrážděně Donna.
„Když myslíš.“ pokrčil rameny doktor.
Donna se rozhlížela kolem sebe, najednou se její pohled zastavil na velkém objektu, který nebyl úplně vidět, ale nápadně připomínal Modrou policejní budku ze šedesátých let. Tu ve které přiletěla ona s Doktorem. Přišla blíž, aby si to mohla lépe prohlédnout.
„Tohle není možný!“ prohlásila typickým způsobem Donna.
„Co je?“ ozval z druhé strany doktor.
„Pojď se podívat!“ zakřičela na něj Donna. Doktor přišel k Donně pomalými šouravými kroky, jako by se mu nechtělo.
„Co?“ Podíval se na cizí TARDIS. „Co?“ Podíval se na svou TARDIS „CO?“ podíval se opět na druhou TARDIS. „Ne, ne, ne. To není možný. Ze všech možných okamžiků kdy jsem tu moh přistát, jsem si vybral zrovna tenhle. To není možný.“
„Pane Woolsey?“ zaťukal Chuck na dveře Woolseyho kanceláře. Woolseymu přišla tato kancelář pohodlná, už by dokonce mohl říct, že si na ní zvyknul.
„Ano, co se děje?“
„Opět jsme zachytili nezvyklé výboje energie v té laboratoři, kde jsme před pár dny chytili ty tři vetřelce. Výboje se shodují s těmi před pár dny.“
„Pošlete pár mariňáků a doktora Zelenku ať to prozkoumají, jen pro jistotu.“ Richard si udělal mentální poznámku, že už konečně musí vyslechnout zajatce. Které už drží pár dní. Zjistit kdo jsou zač a jak se sem sakra dostali.
Doktor luskl prsty a dveře TARDIS se zavřely. Luskl znovu, dveře se otevřely. A znovu, dveře se zavřely, znovu, znovu a znovu. Donna ho nejdřív se zájmem pozorovala, hrál si s TARDIS jako s novou hračkou, ale po chvíli jí to začalo nudit. Bylo to už pár dní, co se tento trik naučil, ale pořád se při tom tvářil jak malé dítě, které právě dostalo novou hračku, to nedokázala Donna pochopit.
„Doktore!“ přerušila jeho hračičkování Donna. „Kam půjdeme teď?“
„No napadlo mě jedno, kde jsem byl před dlouhou, dlouhou dobou.“ Začal tajuplně doktor.
„Jak dlouhou dobou?“
„Ale znáš to. Tak 400, 500 let.“
„Kde to je?“
„Na Zemi je to přísně tajná informace, ale jelikož nejsme na Zemi, tak ti to můžu říct.“
„Tak to nenatahuj.“
„Budeš mi pořád skákat do řeči? Vaše americká vláda má tajný program zvaný Hvězdná brána. A před pár lety našli základnu v jiné Galaxii. To základnu postavila rasa, kterou oni nazývají ‚Antikové‘. Tihle antikové nejsou nic jiného než …“ řekl Doktor tajuplným tónem.
„Ale já se ptala kde to je?“
„V galaxii Pegasus v místní skupině.“
Donna se opřela o jedno ze zábradlí v TARDIS. ‚Tohle je horší než absurdní drama,‘ pomyslela si, ‚člověk se zeptá kolik je hodin a Doktor mu odpoví, že venku prší. No co asi budu muset zvyknout.‘ Po chvíli odpověděla „Tak nás tam zaveď.“ Donna byla podrážděná, protože jí už pár hodiny tlačily boty a ona si je nemohla vyměnit, a teď když už byli v TARDIS jí Doktor ještě zdržoval. Věděla, že už by na to po půl roce cestování s Doktorem měla být zvyklá, ale nebyla. Na Doktorovi jí neustále něco iritovalo, jednou to byl způsob chování, podruhé jeho oblek, potřetí boty. To byl, ale důvod proč ho tak dlouho hledala. Doktor byl v mnoha směrech neobvyklý. Už jen proto, že to nebyl člověk, ale Pán Času.
Jakmile se Donna vrátila z jedné z vedlejších místností s novými botami, oznámil jí doktor „Jsme na místě, jdem se porozhlídnout?“
„Že váháš, když už si mě sem zaved!“
Doktor opět luskl prsty.
„Mohl bys to dělat míň okázaleji?“ zeptala se podrážděně Donna.
„Když myslíš.“ pokrčil rameny doktor.
Donna se rozhlížela kolem sebe, najednou se její pohled zastavil na velkém objektu, který nebyl úplně vidět, ale nápadně připomínal Modrou policejní budku ze šedesátých let. Tu ve které přiletěla ona s Doktorem. Přišla blíž, aby si to mohla lépe prohlédnout.
„Tohle není možný!“ prohlásila typickým způsobem Donna.
„Co je?“ ozval z druhé strany doktor.
„Pojď se podívat!“ zakřičela na něj Donna. Doktor přišel k Donně pomalými šouravými kroky, jako by se mu nechtělo.
„Co?“ Podíval se na cizí TARDIS. „Co?“ Podíval se na svou TARDIS „CO?“ podíval se opět na druhou TARDIS. „Ne, ne, ne. To není možný. Ze všech možných okamžiků kdy jsem tu moh přistát, jsem si vybral zrovna tenhle. To není možný.“
„Pane Woolsey?“ zaťukal Chuck na dveře Woolseyho kanceláře. Woolseymu přišla tato kancelář pohodlná, už by dokonce mohl říct, že si na ní zvyknul.
„Ano, co se děje?“
„Opět jsme zachytili nezvyklé výboje energie v té laboratoři, kde jsme před pár dny chytili ty tři vetřelce. Výboje se shodují s těmi před pár dny.“
„Pošlete pár mariňáků a doktora Zelenku ať to prozkoumají, jen pro jistotu.“ Richard si udělal mentální poznámku, že už konečně musí vyslechnout zajatce. Které už drží pár dní. Zjistit kdo jsou zač a jak se sem sakra dostali.
Myslím, že je to tak trochu náborová povídka pro fanklub Doktora Who!