Dnes vám přínáším další díl série ZB, dokončení pilotního dílu.
Země budoucnosti S1E02: Projekt SUPERNOVA (2. část)
Hlavní postavy příběhu:
Kapitán Thomas Ranford – velitel nejnovějšího bitevníku Sjednocené planety Země, NEAPOLI
Nadporučík Kerry Hoffman – první důstojník na palubě NEAPOLI
Generál Ronald Parson – vrchní velitel ozbrojených sil Sjednocené planety Země
Pavla Burinová – inženýrka, asistentka profesora Mistika v Pacifickém výzkumném ústavu
Admirál Maxmilian Humrey – bývalý kapitán Vesmírného letectva, nyní na straně Haathonů
Profesor Ibrahim Mistik – vedoucí projektu SUPERNOVA v Pacifickém výzkumném ústavu, expert na kvadratický reaktor
Budova Výzkumného ústavu, Pacifik, Země
Ibrahim Mistik byl vedoucím pracovníkem projektu SUPERNOVA. Pocházel z bývalé Izraele a po svých předcích zdědil silný přízvuk. Byl to nevysoký podsaditý muž s černými vlasy, jež se mu na temeni pomalu začínaly ztrácet. Měl také hustý stříbrem prorostlý plnovous. Ty, kteří ho spatřili poprvé, svým vzezřením často vyděsil.
Povahou to byl však mírumilovný nekonfliktní člověk; ke svým spolupracovníkům se choval vždy slušně a ohleduplně.
Nebylo tedy divu, že když večer 24. srpna ve vstupní hale budovy potkal toho podivného cizince, nepojal nejmenší podezření.
Muž byl vysoké a štíhlé postavy, nápadný svým orlím nosem a pronikavým pohledem. Jednu ruku měl stále schovanou v kapse obleku. Mistikovi připadal velmi povědomý.
„Dobrý den. Vy musíte být ten vládní inspektor, který měl dnes dorazit, že ano?“
Muž zaváhal. „Á…Ano. Jmenuji se Janssen…Henrik Janssen.“
„Jsem profesor Ibrahim Mistik, vedoucí projektu,“ usmál se vědec. „Vítám vás ve Výzkumném ústavu.“
Potřásli si rukama.
„Zřejmě byste rád viděl to, kvůli čemu jste tady,“ řekl Mistik a pokynul návštěvníkovi, aby ho následoval. „Je to jen kousek.“
Kráčeli dlouhou širokou chodbou osvětlenou neonovými zářiči. Po stranách byly do stěn zapuštěny dveře označené čísly. 009,011,013,…
Inspektor mlčel po celou dobu, kdy procházeli chodbami. Že by byli vládní zmocněnci tak tiší, pomyslel si Mistik. Očekával, že mu bude muž v jednom kuse klást nepříjemné otázky.
Zabočili k výtahu. Mistik přiložil palec ke snímači zapuštěném do zdi vedle dveří a poté zřetelně pronesl své jméno. Ozvalo se pípnutí potvrzující identifikaci a stříbrné lomonitové dveře se odsunuly.
Janssen vstoupil do kabiny jako první, ale hned na prahu se zarazil a poněkud nervózně se rozhlédl.
„Výtah je na hlasové ovládání,“ vysvětlil s pobaveným tónem v hlase vědec a nahlas vyslovil: „Čtvrté podlaží!“
Kabina se dala do pohybu. Mistik využil chvilky a pozorně se podíval na Janssenovu tvář. Vyjadřovala napětí, vnitřní nepokoj, který dokázal skrýt jen částečně.
Výtah zastavil. Cinknutí oznámilo, že jsou na místě.
Vystoupili.
„Na tomto podlaží se nachází hlavní laboratoř, kam je situován projekt SUPERNOVA,“ oznámil mu Mistik, a když inspektor neodpověděl, nahlas odtušil: „Vláda chce asi vědět, do čeho ty milióny Kreditů vkládá.“
Janssen souhlasně kývnul hlavou, ale nic neřekl. Pokračovali dál chodbou, vedoucí do laboratoře.
Prošli dalšími dveřmi, u kterých se musel vědec opět provést identifikovat, a ocitli se v rozlehlé místnosti s vysokým klenutým stropem. Uprostřed stálo zhruba tři metry vysoké stříbrné těleso, ke kterému bylo připojeno pět počítačů – ultra-kvadratický reaktor.
Mistik zavedl Janssena přímo k němu. Pak opatrně sejmul malý kryt. Uvnitř bylo ve změti drátů upevněno černé zařízení zhruba půl metru dlouhé.
„Toto je subprostorový generátor, srdce celého ultra-kvadratického reaktoru. Je pro jeho chod nepostradatelný, neboť vytváří spojení s pátým rozměrem, ze kterého pak proudí energie rovnou do reaktoru.
Stálo nás celé roky usilovné práce, než jsme přišli na takový způsob získávání energie.“
„To znamená…,“ Janssen udělal rukou neurčitý pohyb.
„Ano! Už žádná těžba erkania. Bude stačit, když kosmickou loď vybavíme jedním tímto generátorem a bude mít takřka neomezené funkce!“
„Dobrá,“ inspektorův tón hlasu se zničehonic změnil. „Jsme tu sami?“
„Ano…teda skoro, proč?“ zeptal se udiveně a vzápětí mu došlo, že udělal velkou chybu.
Janssen prudce vytrhl ruku z kapsy a přitlačil dlaň na Mistikovo rameno. Ten pocítil bodnutí a vzápětí jej zalila vlna nevolnosti. Cítil, jak ztrácí kontrolu nad svým tělem.
„Co to ksakru děláte?“ vysoukal ze sebe těžce.
Poslední, co Ibrahim Mistik spatřil, byl zlověstný úsměv na tváři neznámého. Pak jeho vědomí zahalila temnota.
Budova Výzkumného ústavu, Pacifik, Země
Kapitán Thomas Ranford a jeho první důstojník Kerry Huffman se do Pacifického Výzkumného ústavu dostavili téměř okamžitě po přistání NEAPOLI na Zemi. Nyní stáli v hlavní laboratoři spolu s atraktivní asistentkou profesora Mistika, inženýrkou Burinovou, mladou a talentovanou vědkyní.
„Vypadá to na práci odborníka,“ odhadovala to Burinová. „Ten, který subprostorový generátor ukradl, musel mít rozsáhlé znalosti v technice, protože přesně věděl, jak ho odstranit, aniž by zničil celý přístroj!“
„Takže to musel být někdo, kdo pracoval na projektu SUPERNOVA,“ odtušil kapitán.
„To je vyloučeno,“ zamítla tuto myšlenku inženýrka. „Všichni, kteří na projektu pracovali, se včera nacházeli mimo budovu.“
„To je zvláštní, přece se ten zloděj nemohl jen tak vypařit!“ přemítal kapitán nahlas.
„Je budova vybavena bezpečnostními kamerami?“ napadlo náhle Huffmana.
„Ano, ale jejich činnost z neznámého důvodu ustala v 18:32 greenwichského času a opět začala v 18:59. Nevím, jak se to tomu vetřelci podařilo vypnout, protože záznamová místnost je chráněná ochranným polem.“
Kapitán kývl na Huffmana a ten aktivoval příruční detektor. Chvíli skenoval místnost a pak prohlásil: „On ty kamery nevypínal, jen přerušil přívod energie. Podívejte,“ natočil obrazovku, na které byl zobrazený nákres kamery, ke kapitánovi a Burinové, „na tomto obrázku je jasně vidět nepatrný řez na přívodním kabelu. Vetřelec zřejmě použil oresanskou mikrotechniku.“
„Počkejte, říkal jste, že činnost kamer v budově ustala v půl sedmé. Nemohl tedy normálně odejít hlavním vstupem?“
„To rozhodně ne a hned ze dvou důvodů,“ odporovala Burinová. „Za prvé: vchod hlídají dva ozbrojení strážci a za druhé: každý, kdo budovu opouští, musí podstoupit detailní prohlídku u bezpečnostního kontrolního automatu.“
„A jsou tu i jiné východy?“ napadlo Ranforda.
„Žádný, kromě toho hlavního. Jinak tu jsou i ventilační šachty, které ústí pod střechu budovy, ale ty jsou ke konci tak úzké, že by se jimi neprotáhlo ani dítě.“
„Myslím, že vím o jednom způsobu, kterým se ten cizinec mohl dostat pryč,“ ozval se Huffman, který cosi horlivě studoval na svém detektoru.
Ranford pozvedl obočí. „Sem s tím!“
„Travelor, kapitáne,“ řekl první důstojník. „Je možné, že někdo tu tajně postavil travelorovou stanici, aby usnadnil transport subprostorového generátoru.“
„To je nesmysl!“ téměř vykřikl inženýr. „Nikde tu není dostatek místa pro stavbu takového zařízení. A navíc tajnou!“
„Ukažte mi plány budovy!“
Burinová se zamračila, ale poslechla. Zapnula nejbližší počítač, otevřela příslušný soubor a přizvala je, aby se podívali.
Budova Výzkumného ústavu byla dlouhá sto šedesát a široká čtyřicet metrů a měla čtyři patra. V prvním se nacházela vstupní hala a byty pro stálé pracovníky ústavu. Ve druhém byly přednáškové a konferenční sály, ve třetím a čtvrtém především laboratoře.
„Co je toto za místnost?“ zaťukal Huffman prstem na obrazovku.
„To je sklad technických zařízení…sklad!“ vykřikla Burinová. „To bude ono!“
„Tam bezpečnostní kamery asi nejsou.“
„Ne asi, ale určitě!“ potvrdil inženýr.
Svezli se do druhého podlaží, kde se sklad nacházel.
Byla to prostorná místnost, velká přibližně jako hlavní laboratoř projektu. Ležely tu bedny různých velikostí i elektronické přístroje a vše naprosto neuspořádaně.
„Na světově proslulý institut tu máte docela nepořádek,“ poznamenal kapitán Ranford, když vešli dovnitř.
Burinová nic neřekla, jen ho zpražila pohledem. Ranford se v duchu ušklíbl a dal se do hledání.
Po chvíli se z rohu místnosti ozval Huffmanův klidný hlas. „Pojďte sem. Myslím, že jsem to našel!“
A skutečně. V kovové podlaze mezi dvěma velkými bednami se tam jasně rýsoval čtverec o straně půldruhého metru. Ve stěně byl ve výši očí zapuštěn malý ovládací pultík se dvěma tlačítky.
„Myslel jsem si to,“ prohlásil suše Kerry Huffman.
Vedle traveloru cosi leželo. Jakýsi malý stříbrný plíšek velikosti mince. Ranford si toho všiml první. Sehnul se, zvedl ho a chvíli převracel v dlani.
Bylo to hodnostní označení kapitána Vesmírného letectva!
Budova Výzkumného ústavu, Pacifik, Země
Thomas Ranford, Kerry Huffman, inženýrka Pavla Burinová a generál Ronald Parson seděli u stolu v jednom z konferenčních sálů Výzkumného ústavu.
Kapitán Parsonovi stručně, v několika větách vysvětlil, jaká je situace. Vylíčil mu také o selhání bezpečnostních kamer. Generál mlčky naslouchal.
Když Ranford skončil, vytáhl ještě z kapsy odznak a položil ho před Parsona.
„Co to je?“
„Hodnostní označení kapitána Vesmírného letectva,“ odpověděl kapitán. „Našli jsme to u toho traveloru.“
Na generálově tváři se objevil překvapený výraz, který vzápětí vystřídal vztek. Jeho jindy poklidná tvář zbrunátněla a v očích se zablýskalo.
„Chcete mi snad tvrdit, že krádež největšího vynálezu v historii lidstva má na svědomí někdo z našich lidí?!“
Ranford nasucho polknul. Ještě nikdy generála neviděl tak rozčileného. A to ho jen tak něco nerozhodilo.
„Nic takového netvrdím. Jinak si to ale vysvětlit nedokážu. Vždyť i důstojníci Vesmírného letectva jsou jen lidské bytosti…“
To jsem neměl říkat, uvědomil si potom.
Generálova tvář zrudla ještě více. Zdálo se, že číše jeho trpělivosti nadobro přetekla. „Jak to myslíte?“ zeptal se výhružně.
Situaci zachránil Huffman. „Nalezení toho odznaku ještě nic neznamená. Je také možné, že se ho někdo zmocnil, a aby unikl odhalení, snaží se vinu svalit na Vesmírné letectvo.“
„To by znamenalo spiknutí proti světové organizaci. Ale je to možné,“ přitakal generál a bylo na něm vidět, že se trochu uklidnil.
Chvíli všichni mlčeli. Ranford pohlédl na své hodinky a zjistil, že se blíží poledne.
„Dobrá,“ řekl Parson nakonec. „Vaším úkolem bude subprostorový generátor najít a přinést ho zpět. A zjistíte, kdo za tím stojí.“
„Ano, pane,“ potvrdil Ranford a společně s Huffmanem vstali.
O několik minut později už oba se standardní výbavou stáli před travelorem. Ranford stiskl první tlačítko na ovládacím pultu a čtverec v podlaze se rozevřel. Vyjela z něj plošina a na magnetickém polštáři zůstala viset zhruba třicet centimetrů nad zemí.
Nastoupili na ni a kapitán stiskl druhé tlačítko. O chvíli později plošina zmizela.
Pod povrchem Země
Travelor bylo speciální transportní zařízení, které umožňovalo rychlý přesun na vzdálenost maximálně milión kilometrů. Přenášenou hmotu rozložilo na elementární částice a za několik vteřin ji opět složilo v další stanici traveloru. Na Zemi a na ostatních osídlených planetách byly desítky travelorů.
Když Thomas Ranford o vteřinu později nabyl vědomí, okamžitě se rozhlédl. Objevili se v malé místnosti, zřejmě vytesané do skály. U stropu visel neonový zářič.
„Zajímavé,“ poznamenal Huffman a přejel prsty po stěně. „Na vypracování této prostory nebyla použita moderní technika. Tato dutina vznikla přirozeně.“
„I tak nemám nejmenší ponětí, kde můžeme být,“ odvětil Ranford. „Třeba je to jen slepá ulička, kam nás chtěl protivník dostat.“
„Nemyslím, kapitáne. Vzpomeňte si na ovládací panel traveloru. Bylo tam jen jedno tlačítko pro přenos.“
„Dostat se odtud dá jedině tudy,“ odtušil Ranford a ukázal na kovové dveře zasazené do skály.
Huffman k nim pomalu přistoupil. Byly to obyčejné dveře na kliku, měly však jednu chybu – nešly otevřít. Nepovolily dokonce ani tehdy, když se do nich oba muži opřeli vší silou.
„Nemá to smysl,“ zavrtěl nadporučík hlavou. „Zdá se, že jsou zvenčí zatavené.“
„Jednosměrný travelor a teď tohle – dokonalá past,“ přikývl kapitán a vytasil z pouzdra u opasku unig, víceúčelovou zbraň spojující miniodpalovač erkaniových raket s termorem. „Musíme se odsud vysekat.“
Odjistili zbraně, přepnuli na termory a pustili se do práce. Paprsky po zásahu neexplodovaly, nýbrž se začaly prořezávat kovem.
Zanedlouho se jim podařilo vytvořit zhruba oválný otvor vysoký metr a půl. Zjistili, že kovová deska je více než deset centimetrů silná. A za ní…tma.
Ranford znovu začal pochybovat o svém přesvědčení, že jsou na správné stopě.
Huffman se protáhl otvorem a zapnul svítilnu. Osvětlila dlouhou, mírně se svažující chodbu táhnoucí se do dáli.
„Pojďte za mnou,“ pobídl Ranforda.
Kráčeli chodbou asi deset minut, ale stále ještě nedošli k jejímu konci. V pravidelných odstupech míjeli nepříliš hluboké výklenky, jejichž účel pro ně byl záhadou.
„Podle mého názoru jsme alespoň půl kilometru pod povrchem,“ řekl Huffman. „Bez detektoru to ale nemůžu ověřit.“
„S tím si nelamte hlavu…slyšíte to taky?“
Kdesi před nimi se ozvaly kroky. Blížily se, sílily. Že by uvítací výbor? pomyslel si Ranford.
Vyměnili si krátké pohledy a schovali se do výklenků. Ze záhybu chodby vystoupila postava. Sebevědomým krokem mířila směrem k traveloru.
Byl to nevysoký kostnatý muž. Držel v ruce svítilnu a tiše si pohvizdoval. Minul je, aniž by si jich všimnul.
S namířenými unigy vystoupili z výklenků. Muž se zastavil a obrátil k nim svou tvář – výraz největšího překvapení.
„Ani slovo!“ sykl Ranford a zbraní mu naznačil, aby zvedl ruce nad hlavu.
Váhavě poslechl. Vzápětí však vykřikl: „Pozor! Jsou tady…“
Víc už nestihl. Na spánek mu dopadla drtivá rána Huffmanovy pěsti. Muž se v hlubokém bezvědomí poroučel k zemi.
„Tak silně to zas být nemuselo,“ pokáral prvního důstojníka Ranford.
„Nemohl jsem jinak,“ ospravedlňoval se Huffman. „Ten muž mohl spustit poplach.“
„A to se mu taky povedlo,“ ozval se za jejich zády zvučný hlas, který způsobil, že sebou oba mimoděk trhli. „Ale gratuluji vám, kapitáne, dostal jste se daleko!“
Otočit se už nestihli. Ozvalo se zasyčení kómatoru a oba okamžitě ztratili vědomí.
Tajný hangár, Země
Trvalo nejméně hodinu, než se oba probrali. Paralytický výboj z kómatoru, ruční zbraně vynalezené Haathony, byl velmi účinný a postihoval především centrální nervovou soustavu. Žádné trvalé zdravotní následky však nezpůsoboval. Cítili intenzivní bolest hlavy, která se pomalu začala vytrácet. Přesto byli malátní, síla se jim navracela postupně.
„Kde to kčertu jsme?“ vypravil ze sebe Ranford těžce a přitiskl si ruku k čelu ve snaze potlačit pulzující bolest.
„Zřejmě je to nějaké vězení,“ odpověděl Huffman, který se s následky zásahu vypořádal o poznání lépe než kapitán.
Byli v malé, dobře osvětlené místnosti se strohým zařízením. Dveře chyběly – namísto nich tam byl jen volný průchod. Ranford si včas všiml slabého chvění vzduchu, které dokazovalo přítomnost energetického ochranného pole.
„Odsud se jen tak nedostaneme,“ zamumlal kapitán a unaveně se opřel o stěnu. Byla zhotovena z lomonitu, kovové slitiny pevnější než diamant, a nepříjemně studila.
„To ani nebude třeba,“ za průchodem stál vysoký štíhlý muž s orlím nosem a pronikavým pohledem. „Pánové, doufám, že mi prominete to nepříjemné přivítání.“
„Kapitán Maxmilian Humrey?“ zvolal překvapeně Ranford. „To vy jste…to není možné!“
Muž se pousmál. V tom úsměvu se mísilo pohrdání, radost a špetka nenávisti.
„Teď už admirál Humrey,“ opravil je.
„Admirál…nerozumím.“
„Pojďte se mnou, vše vám vysvětlím,“ pokynul jim rukou a deaktivoval ochranné pole. „Ale o nic se nepokoušejte,“ pohrozil.
S odjištěným unigem v ruce je nejprve pustil před sebe a pak obezřetně následoval. Věděl však, že ti dva nejsou tak hloupí, aby podnikli něco neuváženého.
Došli do obrovské haly a na první pohled poznali, že slouží jako hangár. Stála tu totiž dlouhá štíhlá loď naprosto neznámé konstrukce.
„Takže, abych vám to vysvětlil,“ pronesl s dávkou pýchy v hlase. „Jsem admirál 2. Haathonské flotily.“
V Ranfordovi se vzbouřila krev. „Vy…vy sympatizujete s Haathony?! Ale to je vlastizrada!“
Humreyovy rysy rázem ztvrdly.
„Ano, máte pravdu. Ukradl jsem subprostorový generátor a jsem tedy svým způsobem zrádce. Ale čeho? Sjednocené planety Země? Vesmírného letectva?
Víte, tyto dva pojmy už pro mě nějaký čas nic neznamenají. Před dvanácti lety jsem s příbuznými letěl transportní lodí na kolonii Erdan II. V systému Sírius byla loď zasažena palbou z bitevního křižníku Vesmírného letectva. Přežil jsem jen zázrakem. A víte díky komu? Jen díky Haathonům!“
„Ano, slyšel jsem o tom incidentu. Byla to nešťastná nehoda!“
„Nehoda?!“ vykřikl Humrey. „Vždyť zahynulo přes šest set nevinných lidí!“
K admirálovi přistoupily dvě vysoké a štíhlé bytosti. Švitořivým hlasem mu sdělily, že loď je připravená ke startu. Humrey je gestem poslal pryč.
„Musíte mě omluvit, kapitáne. Opouštím Zemi i s vaším vynálezem.“
Střecha hangáru se začala rozevírat. Humrey se pobaveně uchechtl. „Takže sbohem! Nezapomeňte vyřídit pozdrav generálu Parsonovi!“
A rozběhl se k nástupnímu můstku. Po pár krocích jej však cosi přinutilo, aby se zastavil. Křídla hangárových vrat se přibližovala k sobě.
Vzápětí se ozval velitelský hlas generála Vesmírného letectva zesílený megafonem: „Vzdejte se! Jste obklíčeni!“
Tajný hangár, Země
Na Haathony mířilo nejméně osmdesát zbraňových hlavní. Vypukl zmatek.
Někteří se snažili rychlým útěkem dostat do lodi. Na svých krátkých nohou se však pohybovali velmi neohrabaně. Než se jim to podařilo, dostihly je výstřely z kómatorů.
Humrey popadl svůj unig a namířil ho na generálovy muže, ale než stačil vypálit, strhl jej Ranford k zemi. Zkroutil mu ruku tak pevně, že musel zbraň pustit.
Haathoni byli rychle přemoženi a jejich vesmírná loď obsazena.
„Dobrá práce, kapitáne,“ pochválil je generál a stiskl jim ruce.
„Jak jste nás tak rychle našli?“
„Vaše zbraně jsme vybavili miniaturními vysílači s velkým dosahem,“ pousmál se Parson. „A když jsme lokalizovali vaši polohu, vyslali jsme pomoc.“
Pacifik, Země
O tři dny později se v Pacifiku konal vojenský soud. Kapitán Maxmilian Humrey byl obviněn z vlastizrady a pokusu o předání cenné technologie nepříteli. Soud obžalovaného uznal vinným ve všech bodech obžaloby a jako trest byl okamžitě zproštěn služby Vesmírnému letectvu a poslán na dva roky na trestaneckou kolonii Carqem.
Haathonská loď byla podrobena zkoumání a nakonec přestavěna na pozemský křižník.
Subprostorový generátor byl navrácen Pacifickému výzkumnému ústavu a úspěšně zakomponován zpět do ultra-kvadratického reaktoru. 2. září dokončil vědecký tým Ibrahima Mistika práci na projektu SUPERNOVA.
Prvnímu intergalaktickému letu v historii lidstva už nestály v cestě žádné překážky.