SGA - můj pokus o povídku - A little different alliance

Tak jsem si přečetl pár povídek z tohohle fóra, a řekl jsem si, že to taky zkusím. Tak tady je můj prozatimní výtvor.

Kapitola první – Incompetent alliance

Bylo to opět jeden z těch obyčejných dnů, kterých bylo na Atlantis plno. Vědci si dělali svoji práci, velitelé také a lékaři také. Prostě se, dalo by se říci, nic nedělo. Ovšem to byl omyl. Očekává se něco velkého, visí to ve vzduchu.

„Porazím Tě, nemáš žádnou šanci,“ naparoval se Zelenka.
„To se ještě uvidí,“nenechal se zahanbit McKay. „Však ještě uvidíš, kdo je silnější, jestli mágové, nebo ti Tvoji trapní elfové, Radku,“ rýpnul si škodolibě.
Radek se na Rodneyho nasupeně podíval a řekl: „Jo, to máš sakra pravdu.“ Na klávesnici zadal pár příkazů a Rodneyho armáda složená z mágů se začala hroutit.
„Co, co, co jsi udělal?“ zeptal se zmateně Rodney.
„Co asi, naznáš slovo cheat??“ řekl Radek a zasmál se na celou místnost.

Ano, je to tak. Rodney a Radek hráli Warcraft III. Tato hra se na Atlantis stala velice oblíbenou. Tito dva v ní ovšem nejvíce vynikali, ovšem když hráli proti sobě, trvalo třeba někdy celé dny, než některý z nich vyhrál. Tentokrát vyhrál Zelenka.

„To nemá cenu, když podvádíš, už s tebou nikdy nehraju,“ naštval se McKay, „viděl jsi mě snad někdy lhát nebo podvádět?“
„Nech mě to spočítat, to bylo raz, dva, tři,...“začal vypočítávat Zelenka.
„Dobře, špatný příklad,“skočil mu do řeči Rodney, „ale nepodvádím ve hrách, ale jen v životně důležitých situacích.“
Jakmile se na něj Radek podíval, věděl Rodney, že tenhle příklad nebyl o moc lepší než ten předtím. Prostě nemohl uvěřit, že ho Radek porazil.
„Tím, že podvádím v životně důležitých situacích, jsem nemyslel podvádět, ale jen maličko lhát, ne lhát, ale dá se říct, zatajovat malé nedůležité informace.“
„Rodney, klídek. Podváděl jsem, já vím, použil jsem cheaty a to se nesmí, takže tohle vítězství se oficiálně nepočítá. Bylo to jen pro zlepšení mého sebevědomí. Víš, tys vyhrál nade mnou už třikrát a já ani jednou, tak jsem to chtěl zažít. Ale...“
Než stačil Radek doříct větu, ozvala se z městského intercomu známý hlas Elizabeth Weir.
„Dr. Rodney McKay ať se okamžitě dostaví do zasedací místnosti, Weir konec.“
Rodney se zvedl od svého počítače a spěchal do zasedačky.

...v zasedací místnosti...

„Sakra, kde ten McKay zase trčí? Tohle je už počtvrté tenhle týden, co není na zasedání včas. Vím, tohle není plánovaná schůzka, ale i tak,“ řekl nazlobeně Sheppard.

Zbytek lidí v zasedačce se na Johna podívali se souhlasem v očích. Všichni věděli o Rodneyho nedochvilnosti, ale s tím se nedá nic dělat.
Elizabeth si pro dlouhou chvíli začala číst již týden odkládané hlášení, Ronon si brousil svůj nůž, Teyla upřeně pozorovala Shepparda a ten zase Teylu.
„Co je?“ optal se John.
„Nic, já jen, že bys mohl být k Rodneymu trochu shovívavější, je to přece vědec a určitě se zrovna teď zarazil nad nějakým velice závažným vědeckým problémem,“ namítla Teyla.
„Jo, jak ho znám, tak teď právě stojí v jídelně a přemýšlí, jestli si na sandwich dát hořčici nebo kečup,“ nadhodil Ronon.

O chvíli později se ukázalo, že druhá navrhovaná příčina vědcova zpoždění byla správná. Rodney se přiřítil do zasedací místnosti s velkým sandwichem v ruce.
„Sakra, McKayi, nemůžeš ani na chvíli potlačit svůj hlad, když Tě tady Tvoje nadřízená volá okamžitě do zasedačky?“ vstal John ze židle a šel směrem k Rodneymu.
„Vážně řekla okamžitě, já myslel, že to nebylo zas tak důležité, protože její hlas nezněl nějak důležitě, a tak...“
„Rodney,“ zařval na něj John.
„Ano?“
„Sednout, prosím,“ řekl Sheppard s úšklebkem v obličeji. „Tak snad už můžeme začít.“
Elizabeth zavřela svůj notebook. „Před pár dny šel jeden náš tým na planetu P23 657. Zdála se být opuštěná, ale bohužel pro nás nebyla.“
„Wraithové?“ zeptala se Teyla.
Dr. Weir kývla hlavou jako náznak souhlasu. „Ovšem Wraithi nebyli jedinými obyvateli této planety.“
Sheppard se zavrtěl na židli. „Kdo ještě tam byl?“ zeptal se nedočkavě.
„Replikátoři.“
V zasedačce bylo hrobové ticho. Nikdo ani nedutal, vyjímaje mlaskajícího Rodneyho.
„Ale to je přece dobře ne? To jsme přece chtěli, aby se navzájem pobili a nám na chvíli dali pokoj, že jo?“ zeptal se John a kývl k Teyle, aby dala najevo, že s ním souhlasí.
„Máš pravdu, plukovníku, mělo by to být pro nás dobré, ovšem obávám se, že to není vše, co nám Elizabeth chtěla říct, pletu se?“ podívala se znepokojeně Teyla na Elizabeth.
„Ne, nepleteš se Teylo, problém je v tom, že tým, který tam byl vyslán, se už tři dny neohlásil. Je to tým majora Lornea.“
„John se napřímil na židli a okamžitě vyhrkl: „Takže kdy máme být nachystaní na záchranou akci?“
Dr.Weir se usmála a řekla: „Věděla jsem, že takhle zareagujete, Johne. Vyrážíte za dvě hodiny. Další informace by Vám měl dát major Lorne, pokud jej tedy najdete.“
„Ale no tak, Elizabeth, řekni nám to prostě Ty, co když Lornea už nenajdeme. Musíme vědět, co nás tam čeká.“ řekl zvědavě John a otočil se k Weir. Nechtěl přece vést svůj tým na planetu, o které nic neví.
„Dobře. Major Lorne a jeho tým jsou tam venku už pět dní. Den před jejich zmizením se mi Lorne ohlásil a řekl mi něco velmi podivného. Dal prý příkaz poručíku Daviesovi a kapitánu Watersovi, aby šli prohledat nejbližší okolí. Ti po dvou kilometrech narazili na budovu, ne nepodobnou jako replikátorské budovy. To by nebylo tak divné, ovšem kousek od této budovy bylo postaveno pět dartů, a představte si, že posádka těchto dartů šla směrem k Replikátorům. Podali si vzájemně ruce a vešli dovnitř. Davies a Waters to běželi okamžitě hlásit Lorneovi a ten běžel hned k bráně spojit se s Atlantis. Když jsme končili náš rozhovor, říkal, že se tam porozhlédne. No, a od té doby už se neozval.“
„Třeba je to jen Wraithská léčka, nový způsob, jak bojovat s Replikátory,“ navrhla Teyla.
„To si nemyslím,“ odvětila Weir, „major Lorne mi říkal, že prý, když si Replikátoři s Wraithy podávali ruce, tak se na sebe usmívali.“
„A sakra,“ řekl Sheppard, „tak to bychom sebou měli rychle hodit, pokus se tam venku děje to, co si myslím.“
„To, co si myslíš není možné,“ odporoval McKay, „nahrál jsem přece do replikátorského jádra kód, který jim přikazuje bojovat s Wraithy. Ten kód nemohli Replikátoři vypnout, leda že by..., a sakra.“
„Co se děje,“ zeptal se zvědavě Ronon, který do téhle doby moc neposlouchal, ale tohle ho zřejmě zaujalo.
„Replikátoři kód nemohli vypnout, ale mohli ho změnit a přizpůsobit podle své potřeby. A pokud vím, tak Replikátory naštvaly v poslední době dva národy. My a Wraithové. A jestliže dojde k tomu, co si Sheppard a já myslíme, tak bychom si opravdu měli pohnout, protože spojenectví Wraithů a Replikátorů by pro nás mělo ale nedozírné následky.“
„Proč by se Wraithové spojovali s Replikátory? Sám víš, Rodney, jak o nich Wraithové mluví: ‘Jsou to pouhé stroje. Nemají budoucnost.’” řekl Sheppard.
„Já vím, ale možná, že si Wraithi mysleli, že náš odpor nebude trvat tak dlouho, už přes tři roky, nemýlím-li se. Takže možná překonají tenhle svůj „odpor“ a spojí se proti nám.“
„Tak tohle spojenectví musíme zarazit už v zárodku, nesmí se to stát.“ řekl John velmi rázným hlasem.
„Souhlasím s tebou, udělejte, co se dá, najděte Lorneův tým a hlavně se vraťte všichni zpět domů. Rozchod.“ přikázala Elizabeth, vstala a opustila zasedačku.
„Tak tohle bude aspoň mise pro mě, spousta nepřátel. Tohle miluju,“ rozplýval se Ronon.
„Jde se za dvě hodiny, takže budu mít čas ještě udělat pár úprav na mém novém...., co je?“ zeptal se Rodney, když zpozoroval, že na něho Sheppard upírá svůj zrak.
„Tak Teyla se Tě tu zastává, že jseš vědec atd., kolik máš práce, a ty si zatím děláš sandwich s hořčicí. To snad není možný,“ otočil se Sheppard na Rodneyho se znechuceným výrazem.
„Tak zaprvé – mám sandwich s kečupem. Zadruhé – mám opravdu moc práce. Víš vůbec, kolik procent tohoto města známe, 11%. Takže promiň, jestli jsem se někdy zdržel a snažil se např. vypnout Zelenkou spuštěnou autodestrukci nebo kdovíco. Protože jestli mě jednou zabijí Wraithi, tak tohle město spadne, protože já jsem ten, co to tady drží v chodu.“
Johna začal Rodneyho monolog nudit. Zvedl se ze židle, následován Teylou a Rononem vyšel ze zasedačky a řekl: „Mně je to jedno, tohle si vyřiď s Weir sám. Taky mám něco na práci. Jdu si zahrát golf.“
„Ha, a mě by poučoval, ulejvák jeden.“

... o dvě hodiny později...

„To snad není možný,“zařval na celou řídící místnost Sheppard. „Kde zase ten Einstein vězí, to už je dneska podruhý. McKayi,“ zařval do vysílačky, „do pěti minut ať jseš u brány, jinak zůstáváš na Atlantis.“
„Hele, neřvi na mě, víš, že jsem vytížený muž. Dokončuju svůj nový program, za pět minut jsem tam.“
„Ok, ale hejbni sebou.“

Ronon a Teyla netrpělivě postávali vedle Johna v místnosti s bránou. Elizabeth a Chuck stáli v řídící místnosti a očividně byli nervózní. McKayova nedochvilnost začala pomalu štvát všechny na Atlantis. Lékaře, techniky, vědce obzvlášť. Nejvíc podrážděný byl ale jednoznačně Sheppard. Už otvíral pusu, aby si ještě jednou zanadával na McKaye, když vtom Rodney vrazil do místnosti,
„Pardon, už jsem tu. Ještě jsem musel dát pár rad Zelenkovi, je beze mě úplně bezradnej. No, takže jdeme, nebo co?“
„Jo, jdeme. Máš všechno, co potřebuješ? Zbraň, záložní zbraň, ty tvoje technický udělátka, hm?“ zeptal se John již veselým tónem.
„Jo, mám vše. Můžeme jít.“
John kývnul na Elizabeth a ta dala rozkaz k vytáčení brány. Na bráně zaklaplo sedm zámků, brána se otevřela a John, Rodney, Ronon a Teyla vstoupili dovnitř.
„Hodně štěstí,“ popřála jim ještě Elizabeth.

Jestli si to tedy bude někdo číst, napište své názory, abych věděl, jestli vůbec má cenu v tom pokračovat. Díky

jo určitě pokračuj. Ohledně chyb, nemám žádné výtky teda až na jakousi uspěchanost děje. Myslím, že by to šlo protáhnout (doplnit věty výkresy prostředí,..atd.). Jsem zvědavý na pokračování (pokuď se k tomu dostaneš)..

No čas snad budu mít tedka tak čtrnáct dní, takže bych mohl něco dat dohromady. Příští týden budu na horách, tam bude určitě trocha času, tak uvidíme, mimochodem dík za kritiku, ale myslím, že některé povídky na tomhle fóru mají podle mě uspěchanější děj než já. Naopak jsem myslel, že to bude moc zdlouhavý to povídání mezi dějem. ale když říkáš "moc upěchaný", zkusím to natáhnout.

Určitě pokračuj, mezi novinkami to tu patří mezi ty lepší

P.S. Chtělo by to vymyslet název

Výborná povídka, zajímavý děj, co víc si přát, než pokračování .....

jo, díky. budu se snažit co nejlíp to umím.

Tady je můj druhej výtvor, ale ten další hodlám přidat až někdy tak za čtrnáct dní. Chci udělat větší úsek.
Zatím ENJOY THIS!!!

Kapitola druhá – Hit Below The Belt

Na planetě Derrin (antický název pro P23 657) byl krásný slunečný den. Stromy šuměli ve větru, ptáci (či co to bylo) krásně zpívali a na nebi nebyl ani mráček. Ovšem ze zákoutí jednoho tamního lesa byl slyšet charakteristický zvuk. Byl to zvuk nám všem známý.
Byla to otevřená červí díra. Ve světle tamního slunce se horizont událostí zdál ještě víc světlemodrý než normálně. Kolem brány se válela spousta trosek. Vypadalo to, jakoby to byly trosky z lodi. Byla tu zde i spousta krve a krvavé stopy, dá se říct, a vedly přímo do lesa.
To už se ale rozvlnila hranice horizontu událostí a z ní vystoupil podpluk. John Sheppard. Opět měl ve tváři ten výraz. Výraz, který nasadil vždy, když přišel na nějakou „až moc zelenou“ planetu.
Za ním vystoupil z brány Ronon, který vypadal stále stejně neurčitě jako vždy.
Za ním došla Teyla. Ta byla samozřejmě ze zeleně nadšená. Jako rozená Athosianka měla přece přírodu ráda, a vlastně se dá říct, že ji příroda vychovala. Musela se naučit v ní přežít.
A nakonec našeho průvodu přišel Rodney McKay, který také zrovna nepatří k venkovním typům.
„Krucinál, co se to tady stalo?“ nadhodil Sheppard otázku, i když věděl, že mu na ni nemůže nikdo odpovědět.
„Tak to Ti zatím nepovím, ale možná, že to zjistíme. Vypadá to ale na trosky Wraithskéééééé, hepčííííííí,“ nestačil doříct McKay a kýchnul tak silně, že mu málem vypadl z ruky počítač.
„ Na zdraví. Copak se děje, snad nejseš nemocnej? To bychom Tě potom museli poslat zpět na Atlantis a to by pro mě, tedy pro nás byla obrovská škoda,“ řekl škodolibě John a koutky mu cukaly, jak se snažil nevyprsknout smíchy.
„Jen pro tvou informaci, ne, nejsem nemocný, dr. Keller mě prohlídla a řekla, že jsem stoprocentně fit. Ó ne, už asi tuším, co to je. Nejsou tohle doufám citroníky, nebo nějaký jejich, hm, „vesmírný“ druh?“ zeptal se s obavami McKay.
„No,“ začal Ronon, „sice moc neznám pozemskou botaniku, ale četl jsem pár vašich encyklopedií. A můžu Ti říct, že tyhle stromy jsou určitě nějaký druh citroníku.“
John se začal radovat: „Rodney půjde domů, Rodney půjde domů.“ Sheppard ovšem vzápětí přestal, protože Teyla ho sjela káravým pohledem.
„Nemusíš se bát, Shepparde, nikam toitž nejdu. Podle mého počítače tenhle „citrónový“ les končí tak pět set metrů tímhle směrem, takže si prostě dám kapesník před pusu a je to,“ sdělil ostatním Rodney.
Johnovi se z tváře pomalu vytratil úsměv. Pomalu kráčeli vpřed kolem trosek, když vtom si McKay všimnul něčeho zajímavého.
„Zastavte,“ křiknul na své přátele a oddělal si kapesník z obličeje, „už asi vím, čeho to jsou trosky. Vidíte tenhle porouchaný ovládací panel. Jsou na něm Wraithské značky. Vypadá to, že jsme našli Wraithský dart, tedy spíš to, co z něj zbylo.“
„Myslíš, že ten panel dokážeš rozchodit?“ zeptal se Sheppard.
„To teď nedokážu odhadnout, ale kdybys byl ochotný dát mi tak deset minut, pak bych byl o něco moudřejší,“ řekl McKay s nástinem prosby v hlase.
John chvíli váhal, ale pak svolil. A tak si Rodney vytáhl svoje „udělátka“ a začal se vrtat v panelu.
„Teylo, Ronone, běžte se podívat po okolí, jestli tu nezbyli nějací Wraithové. Mohli by tu mít hlídky, aby hlídali bránu.“ poručil Sheppard a Teyla a Ronon se každý rozešel do jiného směru.
„McKayi, Teyla šla na sever, Ronon na jih. Já se půjdu podívat na západ a ty tady zatím dělej na tom panelu,“ sdělil Sheppard Rodneymu a odešel.

...za deset minut...

„Sakra, tady ten obvod by přece neměl být porušený. To snad není možný. Jak to asi tak mám dát do kupy, když tady půlka věcí nefunguje. Kde je zatraceně ten kódovej klíč, ááá, tady je. Teď už jen musím vsunout tenhle záložní modul sem a...“
„McKayi, seber si svoje věci a dělej. Musíme odtud vypadnout,“ řval Ronon na Rodneyho.
„Hm, zajímavé, ale já tady ještě musím něco...“
„Na to není čas, musíme k Sheppardovi. Teylu už jsem za ním poslal. Zdá se, že se tu vyskytl malý problém,“ nedal se jen tak odbýt Ronon.
„Ano, a jaký? Co je důležitějšího než dostat důležité informace z lodi nepřítele, hm?“ optal se sarkasticky McKay.
„Co třeba tvůj život?“ zeptal se neméně sarkasticky Ronon.
„No, tak o tom by se už dalo popřemýšlet,“ řekl Rodney, sbalil počítač, ale neodpustil si otázku: „Proč jsi pro mě přišel ty a ne Sheppard?“
„Vážně chceš, abych Ti na tu otázku odpověděl?“ zeptal se Ronon s mírným úsměvem.
McKay rozpoznal podprahový sarkasmus. „Jasně, už mlčím. Pan „Rodney, sakra, co je tohle za věc“ zjevně neměl dost odvahy běžet pro mě zpátky. Takovej odvaha, pche,“ odfrkl si McKay. „Ale stejně se k tomu dartu pak musíme vrátit, už jsem skoro oživil tu konzoli. Jestli teď někdo zjistí, co jsem udělal, bude už velmi lehké z ní dostat nějaké informace. Ale ještě k Sheppardovi, abych to nezamluvil. Já to vždycky věděl, že ten nádiva neumí nic než...“
„Radši už mlč, nebo nás uslyší,“ rozkázal Ronon a chystal se Rodneymu zacpat pusu nějakou látkou, kterou našel v kapse svého kabátu.
„Ne, ne, to není nutný, už budu zticha,“ častoval se McKay, „jen poslední otázka, jo?“ zeptal se a usmál na Ronona.
„Dobře, ale rychle.“
„Před kým vlastně utíkáme?“
„Tak tohle Ti řeknu, až budeme u Shepparda, je moc dlouhý příběh a my máme málo času,“ odpověděl vyhýbavě Ronon.
Cestou od dartu proběhli skoro přes celou délku lesa. Byl to les, tvořený stromy vypadajícími jako borovice, ale byl to asi jiný druh. Celý les byl nezvykle klidný, když vezmeme na vědomí, že by tu někde mohli pobíhat Wraithové nebo Replikátoři, ale nejspíš jsou příliš zaměstnaní s vyjednáváním spojenectví a vyhlášením válce lidem z Atlantis.

...po pěti minutách běhu...

Rodney a Ronon doběhli na jakousi louku, kterou ze všech obklopovali stromy. Uprostřed stála nějaká polorozpadlá chatrč.
Najednou se z výstřel. A hned po něm hlas: „To byl jen varovný výstřel, nechtějte, abych mířil líp. Takže radši hned vypadněte.“ Rodney ten hlas hned rozpoznal.
„Shepparde, nemůžeš aspoň na chvíli odložit tu zatracenou věc? Teď, pustíš nás dál, nebo nás zastřelíš, hm?“ křikl podrážděně McKay.
Dveře chatrče se rozletěli a v nich stál John s potrhanou uniformou. Rodney a Ronon na něho vyvalili oči. „No dobře, jen se zase nerozčiluj. Nevím, kdo z nás dvou spí v posteli se svou devítkou, že?“ poznamenal vtipně John, i když byl očividně trochu pomlácený.
„Jo, jo, pamatuješ, jak na Teylu jednou zaútočil na Atlantis ten Wraith? Nechci nic riskovat,“ řekl McKay.
Těmito slovy skončil rozhovor se Sheppardem a zalezl do chatrče. „A co ty, nepůjdeš dovnitř?“ zeptal se podplukovník Ronona.
„Ovšem, už jdu, jen jsem něco zahlédl v lese. Asi to nic nebude,“ pravil nejistě Dex.
„Nebuď naivní, Ronone, oba víme, co to je!“ podíval se vážně na Dexe.
Ani jeden z nich si nevšiml, že je Rodney pozoruje oknem chatrče. „Co se sakra děje? Zase jsem ten jediný, který nic neví, že? Co zatraceně je v tom lese?“ zeptal se roztřeseným hlasem McKay.
Ronon a John se na něj obrátili, nic neřekli a šli směrem k chatrči. Jakmile otevřeli dveře, spustil na ně McKay znovu: „Tak o co tady jde, chci to vědět.“ Tentokrát to řekl o poznání pevnějším hlasem.
John se na něj podíval znovu a řekl: „To musí počkat, je to na dlouho, chápeš? Dlouhý příběh a málo času. V první řadě musíme najít Teylu a Lorneův tým!“
Rodney se celý otřesený zeptal: „Cože, ona tu není s tebou? Ronon říkal, že ji za Tebou poslal.“
„To jo, mluvil jsem s ní přes vysílačku, ale bylo něco špatně. Řekla mi akorát, že běží ke mně, že už je skoro u mě, ale pak mi zmizela. Vysílačka byla němá. Slyšel jsem akorát střelbu a šumot. A zvuk dartů, bohužel.“ svěřil se Sheppard.
McKay se smiřoval s touto skutečností velmi nelibě, ale sebral ještě zbytky odvahy a zeptal se ještě na jednu otázku: „No dobrá, ale co se stalo Tobě?“
Sheppard otočil hlavu na Ronona, ten zvedl hlavu a pohlédl Johnovi do očí. Ronon řekl: „Jestli myslíš, že to snese, tak mu to řekni.“
John se obrátil zpátky na McKaye a začal. „Takže, jak víš, šel jsem prohledávat západní část lesa směrem od dartu. Dobrých patnáct minut se nic nedělo, ale pak jsem uviděl, jak se pohnulo křoví přede mnou. Mohlo to být nějaké zvíře, ale raději jsem to šel prověřit. Jak jsem se k tomu křovisku blížil, měl jsem čím dál větší pocit, že mě někdo sleduje.
Jakmile jsem tam došel, vrhli se na mě čtyři chlapi. Povalili mě na zem a začali mě mlátit. Tak jsem se začal bránit. Jednoho jsem skopnul na zem. Zvedl jsem svou P-90ku ze země, už už jsem měl prst na spoušti, když jsem spatřil obličeje těch chlápků. Uvědomil jsem si, že je mezi nimi i žena. Takže to byli tři chlápci a jedna žena.“
Sheppard se ještě jednou obrátil na Ronona, který stále postával v koutě. Ten kývnul hlavou na náznak souhlasu.
„Tak co? Kdo to byl? Znám je?“ ptal se nedočkavě a vystrašeně Rodney.
A tak John pokračoval.
„Takže, jak jsem řekl, viděl jsem jejich obličeje. Víš, ti chlapi a ta žena na sobě měli uniformy Atlantis. A bohužel to byl Lorneův tým.“ pravil sklesle John.
„To snad ne. To není možný. A proč Tě napadli?“ zeptal se dychtivě McKay.
„To je druhá špatná zpráva. Byli to sice naši, ale pořád na mě útočil, tak jsem je chtěl všechny střelit do nohy, ale bohužel se od nich moje kulky odrazily jako od železa.“
„Co, cože? Ještě jednou. Ty říkáš, že se od nich kulky odrazily? Jak je to možné?“ byl zvědavý Rodney.
„No, mám takovou hypotézu,“ řekl John, podíval se na McKaye a pokračoval, „myslím si, že z nich udělali Replikátory.“ Tuto větu řekl Sheppard se vší vážností. Ronon v rohu jen pokyvoval hlavou na náznak toho, že je to pravda.
„To myslíš vážně? Ale to by znamenalo, že... Panebože, musíme rychle najít Teylu, než jí to udělají taky.“ rozdychtil se najednou Rodney.
„Ano, ano, hned jdeme, ale ještě Ti musím něco důležitého povědět. Vem si raději židli.“ řekl Sheppard a podal mu starou oprýskanou židli, která stála v rohu naproti Rononovi.
„Tak co ještě může být horšího než tohle?“ zeptal se Rodney a jeho mozek začal pracovat na všechny obrátky. „Hergot, tak pokračuj,“ sjel ostře Johna.
„Dobře, dobře, jak jsem říkal, byli to naši, a tak jsem samozřejmě nevystřelil. Stejně by to nemělo žádný význam, akorát bych si vypotřeboval munici. Ovšem oni byli naprogramovaní asi na to, aby zabíjeli všechny lidi a živé tvory, kromě Replikátorů samozřejmě. No, a tak jsem odtud utíkal, co mě nohy stačily. Ohlásil jsem Rononovi, kde se máme sejít a řekl jsem mu, ať jde zpátky pro Tebe. Mimochodem, tuhle chatrč jsem objevil dřív, než mě ti Replikátoři našli. Prohledal jsem ji a nikdo tu nebyl, tak jsem si myslel, že bychom se tu potom mohli sejít, v případě potřeby přespat.No, Ronon mi oznámil, že za mnou poslal Teylu. Řekl jsem mu OK a utíkal dál před Lornem a jeho týmem. Byli to sice naši, ale nějak jsem je zpomalit musel, takže jsem vytáhl zbraň a začal po nich střílet a...“
„Sakra, Johne, mám pocit, že chodíš nějak moc dlouho kolem horké kaše. Co mi chceš touhletou oklikou naznačit, hm?“ zeptal se nervózně McKay.
„Sakra, Rodney, kdybys mě to nechal dopovědět, tak bych Ti to řekl.“ nasupil se Sheppard.
„Dobře, už jsem zticha, pokračuj.“ řekl rozmrzele McKay.
„Takže jsem po nich střílel. Najednou jsem před sebou uviděl tu ženu. Byla to....no, byla to...hm, Katie.“ řekl velice potichu a opatrně John.
V tomto okamžiku v Rodneym hrklo. Krve by se v něm nedořezal. Do očí mu vhrkly slzy.

Rád bych zase nějaký názory, tak čtěte a čtěte. Zatím!!

Líbí se mi to, jen na začátku ty poznámky v závorkách bych nějak upravila, aby nebyli v závorkách.

Těšim se na pokračování

Na téhle části se mi nelíbí jenom jedna věc - a to ta, že netušim jak to bude pokračovat !!

budu se snažit tento velice závažnej problém rychle vyřešit

Dobrý.

Pokračování po horách nebo dřív?

teďka zrovna ještě píšu kousek, tak ho sem dám, ale větší úsek bude až po horách. Budete si holt muset počkat sorry

Takže lidi, tohle je fakt můj poslední příspěvek před horama. Vracím se druhýho, a můžete se těšit na trochu delší část. Tentokrát je to trochu kratší, neměl jsem moc času, ale doufám, že se bude zase líbit. Takže čtěte a těšte se na pokračování...

SheppOne píše:

Kapitola třetí – The Road To Hell (Part I)

„Ne, to není možné, Katie je na Atlantis, Weir ji přece z téhle mise odvolala,“ vysoukal ze sebe McKay se slzami v očích.
„To je sice pravda, ale Katie se po tom, co jsme skončili zasedání, vrátila za Elizabeth a řekla jí, že přece jen půjde. Že prostě jít chce.“ řekl tichým hláskem John.
„Zatraceně, tak ji měla Weir někam zamknout, nebo já nevím...“ namítal Rodney.
„Rodney, uklidni se. Katie řekla Elizabeth, že si je vědoma všech rizik. Šla sem jednoduše dobrovolně. A mám pocit, že i kdybys ji přemlouval Ty, neuspěl bys o nic víc než Weir.“ řekl teď již silnějším hlasem Sheppard.
„No, tak tím si zas tak jistej jako Ty nejsem. Znáš ji Ty líp nebo já,“ vyjel po Johnovi Rodney.
Vstal tak rychle ze židle, až se převrátila na zem. „Chápeš, co pro mě znamená?“ zeptal se Johna a pohlédl mu hluboko do očí.
„Rodney, já si uvědomuju, co pro tebe Katie znamená. Myslíš, že já nikdy nikoho neztratil, hm? A navíc, ještě není všechno ztracený, ne?“ zeptal se Sheppard provokativně.
„Jak to zase myslí......ááá, máš pravdu. Když z nich udělali Replikátory, museli jim dát do těla nanity. Takže to vlastně nejsou stoprocentní Replikátoři. A když se mi povede je přeprogramovat, tak je může zachránit ještě všechny, nejen Katie.“ řekl teď již trochu veseleji McKay.
Sheppard taky hned pookřál. „No, tak se mně líbíš. To je ten Rodney, kterýho znám. Veselej, chytrej a taky stále ukecanej. Toho už se nezbavíš.“ postesknul si John.
Ronon, který netrpělivě postával v koutě, se konečně taky dostal ke slovu. „Takže, co budeme teď dělat? Teda spíš, kam půjdeme?“
„No,“ zamyslel se Sheppard, „měli bychom najít ten Replikátorskej barák a zachránit naše lidi. Teylu, Lornea, Katie a Lorneův tým. Oh, jo, piece of cake.“ povzdechl si. „Tak jdeme.“ rozkázal. Sheppard vyšel ze dvěří chatrče následován Rononem, ale Rodney zůstal ještě vevnitř.
Jen tak pro sebe si zamumlal: „Nic mi nezabrání Tě najít a zachránit. I když mám alergii na ty jejich citrusový lesy, to mě prostě nezastaví. Jenom musíme...“
„McKayi, kde zase trčíš?“ křičel Sheppard přes celou louku.
„Už jdu, už jdu. Děláš, jako kdybys věděl, kde to jejich hlavní doupě leží. Zajímalo by m, jak ho chceš najít.“ zeptal se Rodney s náznakem úsměvu v koutcích jeho tváře.
„No,“ začal John opatrně, „tak mohli bychom například jít...“
„...zpátky k dartu, dořeknu to za tebe.“ skočil mu do řeči McKay.
„Cože, zpátky k dartu, zbláznil ses snad? Můžou tam dávno poslaný nějaký hlídky, když teď ví, že tu někdo je. Budou určitě hlídat bránu.“ zamítl návrh okamžitě John.
„Ty mě neposloucháš na mých přednáškách, co mám na Atlantis, co?“ kabonil se Rodney.
„Vlastně ani trochu, mívám totiž příliš mnoho práce s tím, abych tam neusnul, víš. Takže nemám ani čas nějaký ty tvoje bláboly poslouchat. Stejně tam chodím jen proto, že mi to Elizabeth poručila. A taky proto, abys neměl prázdnou posluchárnu.“ zasmál se Sheppard.
Ronon se také zasmál na celé kolo.
„Hm, zajímavé, „pane vtipný“, ale náhodou tam chodí docela dost lidí,“ bránil se McKay.
„Jo, ale ti tam jsou taky jen z vůle Weir. Zkus jim říct, že příště nemusí chodit, uvidíme, kolik jich přijde,“ prohlásil Ronon.
„Jo, to můžu zkusit. Jak jsi řekl, uvidíme,“ ukončil debatu Rodney, „ale zpátky k naší věci. Takže, jak jsem řekl, kdybys dával na mých přednáškách možná něco naučil. Jednou jsem měl přednášku o Wraithských technologiích, včetně dartů. Takže, abych to zkrátil, ovládací panel v dartu dokáže najít a identifikovat každého Wraitha v okolí 50 kilometrů. A pokud se nemýlím, tam, kde bude největší koncentrace Wraithů, tam by mělo být i to hnízdo, že?“ ukončil svůj monolog McKay a tvářil se velice pyšně na to, co právě řekl.
„Tak dobře, jdeme k tomu zatracenýmu dartu, ale jestli tam budou hlídky, tak jdeš do první linie,“ rýpnul si Sheppard do Rodneyho. Ten si jen odfrkl, otočil se a kráčel směrem, kde si myslel, že je brána s dartem.
Prodírali se hustým lesem směrem k dartu, když tu Ronon uviděl pobíhat něco mezi stromy. Sheppard řekl Rodneymu, aby šel z levé strany, Ronon šel z pravé a John přímo středem. Ta osoba se pohybovala čím dál rychleji a blížila se k Sheppardovi.
John neváhal ani vteřinu a dvakrát na to vystřelil. Osoba se sklátila k zemi. John zavolal McKaye a Ronona a šel se na „to“ podívat.
Postřelený se doplazil ke stromu a zhluboka sípal. Sheppard ho trefil do nohy a do břicha. Všude kolem byla krev.
Mezitím Ronon a Rodney doběhli Shepparda a šli se podívat společně. Když však John uviděl nohy toho postřeleného, ihned věděl, že nejspíš udělal chybu, když zmáčknul spoušť.
Šli dál, až uviděli jeho celého. Všichni tři ztuhli, jako by viděli ducha. Na stromě, na listech keřů, na zemi, všude byla krev, ale nedávalo to smysl. Žádná krev tam být neměla, ba co víc, neměl být vůbec nikdo zraněný, když se vezme v potaz, kdo to tam před nimi seděl opřený o kmen stromu.
Postřelený zvedl hlavu a ztuhl taky.
Sheppard okamžitě vzal svoji P-90ku a namířil ji na hlavu zraněného. Sheppard se odhodlal k otázce: „Majore Lorne?“
„Johne, proč na mě míříte? Co se to děje?“ vysoukal ze sebe zmateně a omdlel.

takže zatím ahoj

Ahoj! Námět a příběh povídky musím pochválit (předpokládám, že je tvá první, že?). Sice tam občas něco s kanonem až tak úplně nesedí (že Replikátor odrazí kulky... teda možná si jen něco nepamatuju, ale myslela jsem, že on je do sebe "vsákne"), ale něco takového se dá přehlídnout
Ale jednu výtku bych měla. John... pokud to teda není úmyslem, což si nemyslím, píšeš ho hrozně mimo charakter. Takhle se k Rodneymu nechoval ani v první řadě.

P.S. Jen bych tě ale chtěla upozornit, aby sis dával pozor na přítomný a minulý čas... povídku píšeš v minulém, ale občas ti tam skočí přítomný a to je pro čtenáře rozptylující. A občas ti tam vypadne slovo úplně... hlavně v poslední kapitole.
A btw tvůj, ty, váš apod. se v normálním textu píše s malým. Velký písmeno se píše jen v dopisech.

A abys věděl, ukončit to v tom nejnapínavějším se nedělá Užij si hory a doufám, že se brzy v únoru můžu těšit na další pokračování

Lol. Mě se to líbí. Ale taky mě přijde že John není úplně ve své kůži.
A replikátoři odrážející kulky? Co vy víte. Třeba se zase o stupeň vyvinuli.