Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
obracím sena vás s prosbou... no, možná to je spíš taková nabídka... to je jedno, zkrátka a dobře se stalo, že jsem kdysi založila na Lapiduchu humornou RPG z prostředí Atlantis a vše šlo dobře, jenže v poslední době máme jaksi nedostatek hráčů, a tak mě napadlo, že by se možná nějaký zájemce našel tady. A jelikož naše hra není ani tak o nějakých parvidlech, například nemáme vůbec gamemastera, jako spíš o pěkném a čtivém psaní, dávám tento návrh do povídkové sekce.
A pokud psát nechcete, můžete si aspoň přijít přečíst, co jsme zatím vytvořili.
Klub se nachází na adrese
Kód: Vybrat vše
http://www.lapiduch.cz/klub.php?klub=peter_grodin_zijeaAbyste si udělali představu, jak to tam asi probíhá, tady jsem vybrala takovou vedlejší dějovou linii (jednu z mých nejoblíbenějších):
P.S. Je to trošku delší... dost... hodně... no ale to víte. Autorem jsem já, Chlodva a místama též salat.upsail
Párty chlastu na Daedalovi
Plukovník Steven Caldwell vešel do strojovny své lodi, protože už tři dny obíhali po oběžné dráze kolem planety, kde byla Atlantis, a jeho už přestalo bavit sedět na můstku.
"Tak, děckááá, co tu tropíte?" zahalekal a praštil Hemeroida přátelsky do zad, že ho shodil ze židle. "Nazdar Nováková! Co novýho s našim kotlem?" začal chaoticky mačkat barevné čudlíky, o kterých neměl ani potuchy, k čemu jsou. Hemeroid se pomalu zvedl z podlahy a velmi sprostě nadával. Samozřejmě asgardsky. Pomalu se podíval na plukovníka, který se zrovna chystal zmáčknout knoflík k totálnímu vypnutí motorů. Na zlomek sekundy ho napadlo, že by mu v tom měl zabránit, ale pak si pomyslel, že bude aspoň sranda a nic neřekl. Kapitánův prst vesele narazil na místo určení a motory se vypnuly. A nejen motory. Ten čudlík sloužil totiž k výrobě energie pro motory a všechno ostatní na lodi. Daedalos se ocitl okamžitě v naprosté tmě. No, možná až za pár sekund, ale tak jako tak to byl trapas.
"Jéje, to je faux pas..." řekl Caldwell.
"Kapitáne, rád bych vás upozornil na skutečnost, že vzhledem k abnormálnímu gravito-magnetickému poli této planety se Daedalos zhruba v příští čtvrthodině zřítí na povrch planety..." stoicky prohodil Hemeroid a litoval, že je tma a on nevidí, jak jeho poznámka zapůsobila na kapitána a Novákovou.
Hemeroid si tiše pro sebe pohvizdoval a ve tmě se vesele šklebil. Na Daedalovi vládla panika. Všichni lidi pobíhali kolem s baterkami a svíčkami a snažili se zabránit havárii. Ovšem vzhledem k tomu, že loď byla narvaná asgardskou technologií až na půdu, moc jim to nešlo.
Caldwell koukal do tmy. Pak oslovil přítomné ve strojovně:
"Tož dělejte něco, děcka, jináč tu všichni zařvem."
Situace byla zkrátka k popukání, tedy pokud jste byli Asgard a měli jste ten jejich zvrhlý smysl pro humor. Avšak Hemeroidovi nebylo dopřáno si tu grotesku náležitě vychutnat. V tu chvíli totiž přijal implantovaným komunikačním zařízením zprávu, že je Salám, jejich nejlepší agent, mrtvý. Tak ho to vzalo, že se zapomněl smát všem těm cvokům, co se snažili opravit Daedalos. Vlastně byl úplně zdrcený. Chtěl si sednout na židli, ale potmě se netrefil a kecnul na zem. Nevadilo mu to. Civěl tupě do tmy a snažil se s tím vyrovnat. Jestliže už ani přežití agentů NAŠA není jisté, tak co?
A Daedalos stále klesal do atmosféry.............
"Tož děcka, už hejbněte kostró, je nějak teplo!" řekl Caldwell a hlas se mu mírně nervózně zachvěl. Ale pořád byl ještě v klidu, zatím odpadly jen nedůležité části lodi a tepelný štít byl ještě téměř nepoškozený, až na tu díru na palubě 5, 6 a 7.
Hemeroid se rychle probral z apatie, do které ho uvedla Salámova smrt. Nepřítomně zmáčkl velké červené tlačítko s nápisem "ZMÁČKNĚTE V PŘÍPADĚ JAKÝCHKOLI POTÍŽÍ" v padesáti jazycích (včetně staroegyptštiny, asgardštiny, ferlingštiny a somálštiny).
Plukovník Caldwell byl více než spokojený. Vykoupal se v polovině přídělu vody na měsíc pro celou posádku, vyspal se a oholil si pleš, takže se cítil znovu svěží a připravený na všechna úskalí velení. Nyní se rozhodl promluvit k posádce lodním interkomem:
"Haló haló, všichni borci a baby na týmdle spejskraftu! Potý co jsme těsně unikli zubatý a zachránili tudle kocábku, hlavně díky tadydlenc Hemeroidošu, jsem se doslech, že dóle na hroudě pořádajó velkou párty gáblu! Nemůžem přece zvostat pozádu, děcka! Tož zejtra večír uděláme řádnou párty chlastu! A kdo nepříde, bude mít neomluvenou hodinu od ředitele, teda mě. Tak šickni přiďte a buchty maj vstupný za polovic. To je asi tak všecko, co jsem vám chtěl meldovat, konec rozhlasu."
Hemeroid chvíli koukal nepřítomně před sebe na obrazovku. Potom zaměřil svou pozornost na knoflík s nápisem: "Podpora života v kajutě kapitána". Rozmýšlel velmi dlouho a usilovně o stisku. Nakonec ho v polovině pohybu zastavila rána, kterou vydala Nováková, která už tradičně spadla ze schodů do strojovny. Byla úplně rozjařená. Zvedla se ze země a ani se neobtěžovala s oprašováním. Přilítla k Hemeroidově křeslu a vyhrkla: "Hermi, Hermi, slyšel si to? Že půjdeš, že jo??" a výraz v její tváři byl opravdu hodně nadšený. Hemeroid chvíli ťukal prsty o konzoli a hleděl na maniakální výraz ve tváři Novákové. Nakonec se zablesklo bílé světlo a Nováková zmizela. "To by mohla považovat za dostatečnou odpověď," zamumlal jako na vysvětlenou pro zkoprnělé osazenstvo strojovny a následoval dlouhý řetězec neznámých asgardských slov s celkem snadno uhodnutelným obsahem...
Nováková se v okamžiku a zcela bez varování ocitla ve velmi omezeném, temném prostoru. A cítila, že tu není sama. Poznala to hlavně podle toho, že se nemohla vůbec hnout a z obou stran slyšela přicházet něčí nadávky.
„Sakra, další už se sem nevejde!“
Raději nic neříkala a pokoušela se předstírat, že tam vůbec není. Náhle jakoby něco povolilo, cítila, že se někam nezadržitelné řítí a kolem se rozbřesklo...
Nováková vypadla ze skříně a sprostě nadávala. Potom se pokusila zvednout a když zjistila, že na ní mimo spousty krámů leží jeden z chlapů, co s nimi byla zavřená v té skříni, intenzita jejího klení se ještě zvýšila. Nebyla od přírody zlý nebo sprostý člověk, ale v životě se naskytnou takové situace... Když ji to přešlo, rozhlédla se kolem. Usoudila, že se nachází v ubikaci dr. Zelenky. K tomuto závěru přispěl hlavně fakt, že dr. Zelenka stál nyní kousek od ní a nechápavě se tázal, co si jako myslí, že dělá v jeho skříni. Dále usoudila, že Zelenka má právě nějakou důležitou návštěvu a nechce, aby dotyčná osoba zjistila, že jeho skříň už nějakou dobu obývají pochybná individua, protože když se dr. Zelenka trochu vzpamatoval, nacpal všechny nevítané hosty do koupelny a důrazně jim doporučil, aby nedělali hluk. Nováková chvíli poslouchala, co se děje ve vedlejší místnosti. Ta návštěva byl zřejmě dr. McKay. Nováková neměla ani potuchy, o co jde, a tak se raději porozhlédla po koupelně.
Když se dr. Zelenka zbavil návštěvy a znovu otevřel dveře, Nováková si zrovna strkala do kapsy jeho mýdlo, všechno ostatní už v ní měla. No co, na Daedalu byly chudé poměry a když si mohla přilepšit... Ovšem jak se lekla Zelenky, upustila mýdlo a to se rozbilo. Potom zmizela v záblesku bílého světla...
Hemeroid se docela bavil. Sice musel přitransportovat zpátky Novákovou, protože Daedalos měl každou chvíli odjíždět pro zásoby, ale stejně... Prekérní situace doktora Zelenky málem vyvolala lehký smích na jeho drsné tváři.
Plukovník Caldwell si spokojeně zamnul ruce. Vstal z křesla, popotáhl si uniformu a zavelel:
"Tož děcka, engejdž!"
Na tento povel se pilot, který nesnášel z duše Star Trek, zhroutil v neovladatelných křečích ze židle a musel být dopraven na ošetřovnu, kde následující dva dny absolvoval intenzivní anti-trekovou kúru navrženou špičkovými odborníky na poli psychiatrie a sektářství.
Plukovník na to řekl něco jako: "Ehm ehm! (ale ve skutečnosti to znělo daleko trefněji než ehm ehm) Ten chlap už by si měl konečně uvědomit, kde doopravdy žije!"
Pilotovo místo zastoupila nějaká ženská, co tam stála připravená u vybuchovací konzole. Za pár okamžiků opustil Daedalus oběžnou dráhu planety a za zdařilého vizuálního efektu skočil do hyperprostorového okna...
Vesmír... Nejzazší hranice... Toto jsou cesty vesmírné lodi Daedalus. Její pětiletá mise: Lítat sem a tam mezi Zemí a zatím bezejmennou planetou v galaxii Pegasus, vozit zásoby a nový bezejmenný týpky, dělat trochu bugr ve vesmírném prostoru a nenechat se sežrat od Přízraků či jiné verbeže, nebudu jmenovat. Odvážně se vydat tam, kam by se žádný soudný člověk v žádném případě nevydal!
"Uáhahahaha, buhahahaha, HÁÁÁHAHAHÁÁÁ, BUHAHAHAHÁÁÁ!!! Hm, make it so."
Hemeroid znechuceně vypnul komunikační kanál mezi strojovnou a můstkem. Copak nemůže kapitán říct někdy něco originálního? Třeba, že Asgardi jsou nejlepší? No...Několikrát pohnul bílými knoflíky na konzoli a potom se vydal najít Novákovou, protože se od toho incidentu se skříní ve strojovně neukázala. Mimochodem, zhruba v ten samý okamžik se na můstku rozlilo bílé světlo a kapitán Caldwell zjistil, že pod ním není jeho kapitánské křeslo.
Plukovník Caldwell jako by nic předal velení prvnímu důstojníkovi a vyšel pomalu z můstku. Když se ujistil, že ho nikdo nesleduje, dal se do běhu a zastavil se až u dveří do hangáru. Pak přistoupil k interkomu, odkašlal si a zapnul ho.
"Tož děcka! Tady je váš kapitán! Začíná párty chlastu v hangáru letounů a kdo tam bude první, dostane sud ležáku gratis!" Pak bleskurychle vypnul interkom a vtrhl do hangáru. Jak čekal, nikdo tam ještě nebyl. Pousmál se, no jak jinak, kapitán je prostě nejlepší. Pak znova zapnul interkom: "Jo a vemte někdo nějaký to pití!" Ozvalo se temné zasmání a zpoza bedny, která pravděpodobně obsahovala náhradní kolečka letounů, vystoupil Hemeroid. Podíval se na Caldwella, který vypadal, jako by se z něčeho radoval. "Kapitáne, kde vězíte? Já už tu čekám na ten sud". Zamrkal (neodolatelně) a podíval se vzhůru ke kapitánovi. Caldwell přistoupil podezřívavě k Asgardovi. Chvíli si ho měřil a pak ho praštil, aby zjistil, jestli to není nějaký špinavý trik, třeba hologram! Hemeroidovi málem upadla hlava, ale hologram to nebyl.
"Pro tři rány, Hemeroidošu, jak si todlencto navlík?!" zeptal se trochu nasupeně ale přece jen uznale kapitán, zřejmě chtěl jenom zakecat ten soudek. Hemeroid se pokusil urovnat si hlavu na krku a stále stejně upřeným pohledem pozoroval kapitána. "?AŠAN yputsop mídarzorp um ež ílsym ěnžáv palhc net is kapoC," zamumlal si pro sebe a zhluboka si povzdychl nad tím, jak je to lidské plémě naivní. Neustále se svýma velkýma lesklýma očima díval utkvěle na kapitána. Caldwell chvíli čekal na odpověď , které porozumí, ale nedočkal se. Pak se rozhlédl nervózně kolem.
"Tak helee... a tó... nečuč na mě taklenc, chlape..." cítil se už pod pohledem černých skelných očí trochu nesvůj. Hemeroid však pohledem neuhnul a na oko nenápadně ale přesto tak, aby to kapitánovi nemohlo ujít, přesunul svoje ruce do takové polohy, aby se dlaní jedné z nich dotýkal zápěstí druhé, protože přesně tam měl svoje dálkové ovládání teleportačního zařízení Daedala. Znovu zamrkal. Caldwell už to nevydržel.
"Aaaaaaaaaa přestaň přestaň přestaaaaaaň!" zařval zoufale a probudil se. No, dobře, tak ne, to je moc trapný. Takže, neprobudil se, jen se vrhl na Hemeroida a začal s ním cloumat, aby podtrhl naléhavost svých slov. Bylo to děsivé, opravdu, jako v hororu! Hemeroidova hlava sebou klinkala jako srdce u zvonu a jak s ním kapitán cloumal, Hemeroid "omylem" zavadil o ovládání transportu a kapitánovi se asi deset centimetrů nad hlavou zhmotnila cihla. Čert éé, teda chtěl jsem říct Asgard ví odkud. Dopadla na plukovníkovu hlavu a rozpadla se na dvě půlky, neznámo proč, když padala pouze z výšky 10 cm. Kde vzala svou hybnost je záhadou, ovšem plukovník ochabl ve svém počínání a svalil se v bezvědomí na zem. V tu chvíli se do hangáru vřítil chumel členů posádky a jejich nadšené výrazy ztuhly, když spatřili Hemeroida nad bezvládným kapitánovým tělem. Všichni se zarazili a nevěřícně na to koukali.... no, někteří spíše s výrazem "já vám to říkal, že se to jednou musí stát". Za chvíli přiběhla i Nováková, která se na párty těšila nejvíc, ale zdržela se na cestě, když spadla ze schodů. Hemeroid plynulým pohybem po zápěstí transportoval kapitána o pár metrů vedle a k němu odkudsi přidal i pár prázdných lahví. Potom se naprosto stoicky podíval na posádku, která to vše sledovala s úžasem. "Kapitán na vás nepočkal a sám se opil do bezvědomí. Můžeme začít s naším večírkem," řekl klidně a zamrkal. Posádka chvíli koukala, ale pak všichni pokrčili rameny a udělali, jak Hemeroid pravil.
Nováková nevěřila svým očím. Kapitán se opil a ani na ně nepočkal! Ani na okamžik ji nenapadlo pochybovat o Hemeroidových slovech. Jedna z věcí, kterou se brzo naučíte, když trávíte celé dlouhé dny s Asgardem, který mistrně ovládá transportní zařízení, je to, že mu vždycky důvěřujete. Alespoň tehdy, pokud chcete klidně žít bez obav z toho, že vám celý den budou mizet židle a postele pod zadkem, kusy podlahy pod nohama a že se naopak nad vámi budou zhmotňovat různé těžké nebo slizké předměty. Ale zpět. Kapitán se opil a nepočkal na ně! Byla z toho tak rozrušená, že začala škytat a proto vyrazila k nejbližšímu stánku s pitím, který byl čirou náhodou obsluhován Hemeroidem. Ten jí ochotně nalil půllitr podivné kapaliny kterou čepoval z futuristického sudu pod názvem Antický ležák. Sice to bylo napsaný fixem pod strašnou čmáranicí, ve které se při bedlivém pozorování dal rozeznat nápis Asgardský srandasos hustě poškrtaný toutéž lihovkou, ovšem Hemeroid se postaral o to, aby soudek nikdo pečlivě nezkoumal. Když podával nádobu Novákové přes pult, zamrkal a popřál jí rychlou smrt. Nováková nevěděla, jestli má brát jeho slova vážně, a pohled do lesklých černých očí jí nic neřekl. Nakonec se rozpačitě zasmála a znovu zaškytala. Potom lehce usrkla, aby neurazila, a běžela to někam vylít.
Důvěřivý týpek v červenám nebyl tak opatrný jako Nováková. Byl už natolik rozjařen alkoholem, že Hemeroidovi pěkně poděkoval za jeho přání a obrátil do sebe půllitr, aniž by se podíval co obsahuje. Důvodem, proč byl ten týpek tak strašlivě a životunebezpečně opilý, bylo to, že párty chlastu už se celkem utěšeně rozběhla i bez kapitána. Narazilo se několik erárních sudů, rozlévalo se víno i slivovice z kapitánových osobních zásob. Kapitán sám byl uvázaný k podvozku jednoho z letounů. Vedle něj stála na bedničce láhev se silnou kávou a nad ním cedule: "Vystřízliv si svého kapitána, jeden šálek - dvacet korun", přičemž nikdo nevěděl, kdo mu to udělal, ovšem tajně se šeptalo, že by v tom snad mohl mít prsty (nebo spíš transportér) Hemeroid.
Důvěřivému týpkovi v červeném bylo najednou velice zvláštně. Jako by se konzistence jeho vnitřních orgánů změnila v něco, co velice blízce připomínalo mýdlové bubliny, jako by mu na hlavě rázem vyrašilo a upadlo alespoň dalších osm očí, jako by mu nos zfialověl, zezelenal, zahihňal se a zezmrzlinoval a jako by z něj byla jakási podivná améba, do které stačí jen fouknout a je pryč. Bylo mu z toho do zpěvu. Takhle se necítil od... počkat, takhle se nikdy necítil! Dokonce si byl jistý, že se takhle ještě žádný člověk před ním necítil...!! Je jen na vás, jestli si budete myslet, že to všechno nebylo jen jako. Faktem je, že v průběhu několika sekund týpek zmizel a zbyl po něm jen půllitr, který tvrdě dopadl na zem.
Hemeroid zamrkal a potom zvýšil cenu nápoje uvedenou na cedulce. Tiše se u toho hihňal. Opodál toho všeho stál první důstojník Dave Kleinman, po očku koukal, jak moc dobře je kapitán přivázaný, a zamyšleně si strkal do pusy jednu finskou pralinku s vodkou za druhou. Tvářil se poměrně pochmurně. Když jsou všichni tady v hangáru, kdo je v tom případě na můstku???
Plukovník Caldwell měl divný dojem, že se probouzí, že má bouli na hlavě a že je přivázaný k podvozku letounu. Smůla, že to nebyl pouhý dojem, ale i tvrdá realita. Zasténal něco jako:
"Eeeebbbbbb," a chtěl si sáhnout na hlavu, ale nepovedlo se, pouze se zacukal ve svěrací kazajce, ve které byl také zamotaný.
"Csso se to sakulajdá sttalo...?" zamrmlal a pokusil se rozhlédnout kolem. Po chvíli v nesmyslných rozmazaných tvarech poznal vedle sebe kafe, svou posádku užívající párty chlastu a nejblíže k němu prvního důstojníka, který se opíral o bok letounu a zamyšleně něco kousal. Kapitán si za chvíli vzpomněl na všechny události a pak řekl:
"Tož děcka, chybí tu pořádná muzika!" Jeho poznámku zaslechl svým skvělým asgardským sluchem Hemeroid. Zakýval rozvážně hlavou a potom se vydal houpavou chůzí směrem, kde stálo malé pódium postavené na bednách s náhradními díly od letounů. Po schůdcích na něj vystoupil a přikročil k podivnému přístroji, který zaujímal téměř čtvrtinu pódia. Odkudsi vytáhl maličký krystal a zasunul ho do otvoru v přístroji. Nakonec sáhl do krabice, která stála vedle přístroje a vytáhl tři banány a jednoho ježka. Oloupal banán a narval ho do přístroje skrz otvor, který byl zakryt něčím, co vypadalo jako cedník. Potom oloupal další dva banány a ty potkal stejný osud, nakonec uchopil ježka a... Ale co, nebudeme zacházet do detailů. Všichni v místnosti se otočili směrem k pódiu. Tedy všichni až na plukovníka Caldwella, který byl pevně přivázán zády k němu a až na ty, kteří byli natolik opilí, že se na tak složitý úkon nezmohli. Důvodem této hromadné činnosti bylo to, že z přístroje se začaly linout podivné disharmonické zvuky pochybného neustále se měnícího rytmu, přičemž nejméně polovina tónů byla za hranicí slyšitelnosti a kvůli některým dokonce začal posádce vytékat maz z uší. Potom udělal Hemeroid několik kroků kupředu tak, že teď stál přímo před přístrojem tváří k davům shromážděným v hangáru. V ruce se mu v záplavě jasného světla objevil mikrofon. Zakýval hlavou, zamrkal a začal zpívat. "Fialky, kvasinky, rohlíky, rohlíky jsou fialky, kvasinky, rohlíky, rohlíky jsou fialky..." monotónním hlasem odříkával donekonečna zdánlivě opakující se text.
"Tož Dejvi, trsnem si?" oslovil Caldwell prvního důstojníka stojícího opodál. Nechtěl nikomu dávat přímý rozkaz, aby ho rozvázal, natož na párty chlastu, takže musel doufat, že to Dave pochopí i beze slov. Kleinman sice zaslechl, že kapitán něco říká, dokonce i pochytil, že je to adresováno jemu, ale nezmohl se na žádnou reakci. Když začala "hrát" "hudba", tak šokem ztuhl a přestal dýchat, a když Hemeroid začal... zpívat... tak se nadechl a vdechnul pralinku, začal kašlat, chytil se za hrdlo, chvíli bezmocně sípal o pomoc a pak se velice efektně svezl po boku letounu na zem. Caldwell sledoval jeho počínání.
"Notak snad jsem zas tolik neřek..." a obrátil svou pozornost (pouze pozornost, protože hlavu nemohl) ke zpěvu. "Hemeroidošu! Jeeeeeď!" povzbudil hudebníka. Hemeroid ho zaslechl a podle jeho rady začal svůj "zpěv" doprovázet kývavými pohyby rukou a ohýbáním nohou v kolenou, což vyvolalo u všech přihlížejících dojem, jako by se snažil udržet rovnováhu na surfařském prkně.
Nováková se snažila skrýt svůj hanbou zrudlý obličej v dlaních. Kromě toho, že si připadala trapně kvůli tomu, že jejím tělem otřásala škytavka, rovněž cítila jistou zodpovědnost za to, co provádí Hemeroid, asi tak, jako se majitel stydí za svého psa, když pomočí sousedovi nohu. Najednou uslyšela, jak se někdo kousek od ní dusí. Rychle se rozhlédla okolo a potom se rozběhla směrem k prvnímu důstojníkovi. Hemeroid se nenápadně dotkl rukou transportního zařízení a Nováková se zhmotnila půl metru od něj se na pódiu a ke svému překvapení zjistila, že v ruce drží mikrofon. "A nyní..." přerušil Hemeroid svůj zpěv, zamrkal a ukázal na Novákovou, "Nyní nám zazpívá naše všemi oblíbená technička," a po těchto slovech se transportoval pryč z pódia. Nováková zrudla ještě o něco více a chvíli se rozhlížela, jestli by nemohla utýct. Ovšem zřejmě se na ni v tuto chvíli dívali všichni z hangáru. Uchopila mikrofon oběma potícími se dlaněmi a zakoktala: "Fi-fialky... Kvasin-škyt!-kvasinky..."
"Jooo, Nováková! Vaaaaaař!!" zaslechla kapitánův hlas. Po takovém povzbuzení se Nováková začala mírně kývat v bocích a její zpěv nabral poněkud na hlasitosti. "Fiáááálkýý, kvasíín-škyt-kvasííínkýýýý, rohlíííkýýýý," na její tváři hrál nesmělý úsměv a očima těkala po celém hangáru a hledala Hemeroida.
Dave Kleinman se naštěstí zachoval duchapřítomně i v takovéto situaci. Když mu pořád nikdo nespěchal na pomoc (no, možná spěchal, ale nedospěchal), popadl ze stolečku, pod který se zhroutil, kafe nadepsané "Vystřízliv si svého kapitána, jeden šálek - dvacet korun" a vypil ho. Samozřejmě si toho nápisu vůbec nevšiml, šlo mu hlavně o to, aby se zbavil pralinky, kterou měl vzpříčenou v krku. Sice se trošku opařil, ale aspoň mohl zase dýchat. Chvilku ještě chrchlal na zemi, pak si upravil vlasy a začal se zvedat. Koutkem oka zahlídl záblesk bílého světla a v tu chvíli už mu něčí ruka dopadla na rameno. Ta ruka nebyla lidská. Za zády se mu ozval monotónní hlas: "Tak, kapitáne Kleinmane, dlužíte mi pět set. A nebo..." Hemeroid se tiše uchechtl a významně zamrkal, což ovšem Kleinman nemohl vidět. První důstojník ztuhl hrůzou. Ne... ono je to za ním... to šílené ďábelské stvoření... ono to na něj mluví... pomoc... Ale sakra, chlape, vždyť to je Hemeroid, palubní Asgard, bydlí ve strojovně, tak se seber a otoč se! Dave se postavil na nohy, urovnal si uniformu, obrátil se a shlédl dolů na Hemeroida.
"Nebo co?" řekl odměřeně, jak se na prvního důstojníka patří. Hemeroid zamrkal a naklonil hlavu zaujatě na stranu. "Nebo mi dáš to, co máš u sebe v kajutě a nevíš o tom." Potom zkřížil ruce na prsou a tázavě se na něj zahleděl svýma lesklýma černýma očima. Tak tohle Kleinman rozhodně nečekal. Chtěl něco chladně odseknout, ale zrovna ho nenapadlo co. Jen se zatvářil a pak se zasekl.
"Eh... no..." zmateně zavrtěl hlavou, "Co to je za blbost?!" dostal ze sebe konečně. Nebylo to teda moc důstojné, ale docela to vystihovalo jeho momentální myšlenky.
"Ber nebo nech bejt," zamrkal Hemeroid a natáhl ke Kleinmanovi svoji štíhlou ruku. Kleinman pohlédl na ruku. Cože, to se má jako dotknout Asgarda?? Eee, fuj. No ale přece za to, že se snažil zachránit si život, když si nikdo jiný jeho stavu nevšímal, nebude nikomu nic platit! Ale když odmítne obě možnosti, kdoví co by mu Hemeroid provedl.
"Ty jeden vyděrači, platí!" popadl Dave Asgardovu ruku a rázně s ní potřásl.
Kousek od nich pohupoval plukovník Caldwelll do rytmu hlavou, svou jedinou pohyblivou částí.
"Ou jé!"
Hemeroid zamrkal a koutky úst se mu lehce nadzvedly. Namířil na prvního důstojníka prstem a řekl: "Pamatuj!" Potom se otočil a zmizel v davu, aby si užil spolu s půllitrem pochybného obsahu, který se mu v záblesku jasného světla objevil v ruce, něco ze skvělé atmosféry večírku. Kleinman byl více nejistý, než si dovolil dát najevo. S rukama za zády dělal, že se nic nestalo, ale ve skutečnosti horečně přemýšlel, co může mít v kajutě, ö čem neví. Ale jelikož o tom nevěděl, pořád ho nic nenapadalo, a tak šel hledat místo, kde by mu dali martini.
Nováková teď zpívala z plných plic, protože se snažila překřičet dav, který se pomalu vlivem alkoholu dostával do nálady a dokonce už i přestávala škytat. Píseň pomalu nabírala obrátky, Nováková se porůznu kroutila do rytmu a dokonce už si občas dovolila zazpívat nějakou tu známou melodii.
Caldwellovi trochu zkazilo náladu, že Hemeroid odchází, aniž si ho všiml.
"Hemeroidošuu! Nechoď pryyyč! Rozvaž mě!" křičel za ním do zpěvu Novákové. Hemeroid se slitoval a jediným pohybem Caldwella trasportoval k sobě na taneční parket. Samozřejmě stále svázaného ve svěrací kazajce. Potom začal tancovat. Jednou rukou držel Caldwella ve vzpřímené poloze, různě ho nakláněl a roztáčel, druhou mával ve vzduchu. Navíc jeho nohy kmitaly v podivných sekvencích, které nebyl nikdo schopen dlouho sledovat, aniž by ho z toho nehorázně nerozbolely oči a mozek a játra. Plukovník Caldwell měl rád velení, měl rád svou rodinu, měl rád Earl Grey horký, měl rád Shakespeara, ale nejvíc ze všeho měl rád tancování! Když se náhle ocitl na tanečním parketu, sice byl poměrně dezorientovaný, ale brzy začal ve svěrací kazajce poskakovat po parketu kolem Hemeroida a vesele se smát.
"Jupííí! Hemeroidošu, zatrsáme!"
Panebože, to snad ne. To nemůže být pravda, to co se Kleinmanovi mu zdálo, že vidí na parketu (kousku hangáru, kde nestál letoun, protože ho někdo ukradl). Zavřel oči a pak se podíval znovu. Ne. Stále to tam bylo. Kapitán tancoval z Hemeroidem. Ve svěrací kazajce. Dave znásobil svou snahu najít někde martini, aby si aspoň jeden důstojník v této místnosti zachoval styl, ale pomalu přijímal skutečnost, že je to marné.
Hemeroid, na jehož hlavě se zničehonic objevila buřinka, začal svižně stepovat kolem poskakujícího kapitána. Rukou nenápadně přejel po transportním zařízení a na pódiu Novákovou vystřídal první důstojník Kleinman. Mezitím se technička objevila vedle Hemeroida a kapitána. Poněkud dezorientovaně se rozhlížela po okolí a než se stihla plně aklimatizovat, už jí Hemeroid položil ruce kapitánovi na pas a sám zaujal stejnou pózu za ní. Hudba vyluzovaná strojem poněkud změnila rytmus a teď hrála melodii podobnou pozemskému letkisu.
"Kleinmaaaaaaaaan!"
Kleinman stál na improvizovaném pódiu a rozhlížel se už téměř neuroticky po shromážděné posádce, která byla nadšená, že se může bavit na účet prvního důstojníka. Bedny, ze kterých bylo pódium vyrobené, udržely malého Asgarda. Udržely i normální lidskou ženu. Ale Kleinmana, navzdory jeho jménu, nezvládly. Když se Dave zvedl z třísek, rozhodl se, že i zjistit, co je v jeho kajutě, o čem neví, bude příjemnější zážitek než párty chlastu. Všichni se Kleinmanovi zasmáli, jenže když odešel, nebylo na co koukat, a tak se přidali k letkisu. Za bujarých výkřiků a halasného povyku vyskákali ven z hangáru. Ať se to povedlo jakkoli, v čele teď poskakoval Hemeroid, který vedl celou posádku v závěsu a pod vlivem do temných a tajemných chodeb lodi.
Kleinman si řekl, že se ještě před svou kajutou podívá na můstek a zkontroluje to tam.
Svým příchodem vyrušil několik záškodných individuí, která si tajně četla kapitánův deník. Když zmizela do větrací šachty, zůstal můstek prázdný až na umělou (snad) kostru, která seděla u jednoho ze stanovišť a strašila případné vetřelce a nezvané hosty. Také bylo nastavené automatické střídání kurzu a občasné odjištění zbraní či přesměrování energie do štítů, aby byla iluze dokonalá. Dave jen zavrtěl hlavou, kapitán zřejmě nechtěl nic nechat náhodě. Když prošel můstek křížem krážem a všiml si dokonce i cedulky na kapitánském křesle ("Kdo tu sedí, pěkně smrdí"), usoudil, že tady už vykonal dost a teď by konečně mohl jít do té svojí kajuty.
Řada lidí v čele s Hemeroidem už měla za sebou pěkně drsný flám. Zřejmě muselo dojít k nějakému podivnému časovému posunu, protože když narazili na Kleinmana, který si to rázoval k sobě do kajuty, měli projitou už prakticky každou pustou, temnou a záhadnou chodbu, kolik jich jen na Daedalu bylo a ještě několik podobných, které na Daedalu vůbec nebyli. Můžeme se jen dohadovat, jestli narazili na ubohého společnosti se stranícího důstojníka náhodou, nebo jestli to všechno byla součást nějakého ďábelského asgardského plánu, nicméně jakmile Hemeroid následován skoro celou posádkou doskákal až k vyjevenému Kleinmanovi, chytil se ho svýma vyzáblýma rukama kolem pasu a naznačil, že je to nyní on, kdo celý ten rozjařený průvod vede. Kleinman už z dálky viděl, že se tomu nevyhne. Jakkoli moc chtěl, prostě to bylo nemožné. Měl mlhavý dojem, že je to Hemeroidova pomsta za to, že neměl 1800. příspěvek, ale nevěděl, co to znamená, ani co on s tím má společného, takže se toho dojmu rychle zbavil. Zkoncentroval tedy veškeré své psychické síly a dovednosti z vojenského výcviku a začal skákat letkis v čele celé posádky. Hemeroidovy ruce ho děsily a toto nedůstojné počínání ho ničilo, ale přesto zachoval klidnou tvář a poskakoval směrem ke své kajutě. Výskaje, juchaje a odhazuje prázdné láhve, doskákala řada lidí dlouhými ztemnělými chodbami až na dohled dveří kajuty kapitána Kleinmana...
Díky bohu, říkal si v duchu Kleinman, za chvíli už budu z téhle strašné situace venku! Ať mám v té kajutě cokoli, ať už si to Hemeroid prostě vezme a nechá mě v klidu a pokoji žít... Skákal a skákal a konečně, konečně se dostal až ke svým dveřím.
Hemeroid se jednou rukou pustil Kleinmanova pasu a zavířil po transportním ovladači na zápěstí. Řada se teď zastavila přímo před kapitánovou kajutou. Hemeroid položil svou ruku na Kleinmanovo rameno a jeho hubené prsty ho až nečekaně silně sevřely. Potom zmizel v záblesku jasného světla a zaburácení asgardského smíchu ("chacha....chacha....chacha").
"............. HÁÁÁÁÁÁÁÁHAHAHAHAHAHAHÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!!" řekli všichni. Kleinman se podíval na své rameno, kde mu Hemeroid pomačkal trochu uniformu! Jestli to měl být pokus o vulkánský nervový stisk, tak to hrubě nevyšlo, kdoví co tím bylo myšleno... jestli něco... Kapitán si urovnal uniformu a výložky a rozhlédl se po kolemstojících. Napjatě na něj koukali. Nevěděli, co se bude dít, ale tak nějak vycítili, že on by teď měl být středem pozornosti, když stojí před jeho kajutou, asi nějaký instinkt davu nebo co. Kleinman se cítil poněkud nesvůj pod upřeným pohledem téměř všech členů posádky, jejichž byl prvním důstojníkem, ale zachoval profesionalitu a nedal to na sobě znát. Pokynul jim jakoby na rozloučenou a otevřel dveře. Tam, v jeho kajutě, přímo uprostřed takže ji mohli úplně všichni vidět, stála... Weirová.
Všichni naprosto šokovaně civěli na doktorku s otevřenou pusou, někteří do sebe začali po chvíli šťouchat a divně pokukovat po Kleinmanovi, který byl zřejmě šokován nejvíce ze všech, i když to samozřejmě taky nedával znát, jenom na první asi dvě sekundy, pak se opanoval, ale nervózně mu cukalo oko. I když, to není tak úplně pravda. Když jsem říkala, že nejšokovanější ze všech byl kapitán Kleinman, nebylo to přesné. Nejšokovanější byla totiž beze sporu doktorka Weirová, která ještě před chvílí stála v županu u sebe v ubikaci a sypala si do hrnku kafe na ráno (protože ráno by už zaručeně nebylo, jak zjistila, když se omylem podívala do statistik vypracovaných Peterem), které teď přistálo na Kleinmanově koberci.
Nováková se pustila kapitána a škytla. Potom se nervózně zasmála. "A do-škyt-dobrý večer, doktorko Weirová..." vypravila ze sebe na konec.
"Dobrý..." odpověděla tenkým hláskem Novákové Weirová. Ač na Atlantis přebývala už nějakou dobu, nemilá příhoda zahrnující náhlé a zcela nečekané transportování zcela jinam asgardským paprskem ji ještě nepotkala. Až do dneška. Začala se rozhlížet. "Co... co se stalo, kde to jsem, co tu dělám?" vyhrkla nechápavě.Odměrku na kafe stále třímala před sebou v ruce.
Kleinman se rozhlídnul kolem, jakoby hledal, kam může zmizet. Bohužel, nebylo úniku. Nebyl to zbabělec, rozhodně ne, ale odpovědět po pravdě Weirové si netroufl. Místo toho nahmatal vysílačku.
"...Hemeroide?!!!"
Hemeroid se jen po tichu zasmál. "Chacha."
Kleinman chvíli počkal, jestli si Hemeroid pro Weirovou přijde, nic se však nestalo. To bylo trochu nečekané a stavělo ho to před obtížnou otázku - co udělat s Weirovou ve své kajutě??? Bylo mu jasné, že oba dohromady tu být nemůžou a konec konců je to jeho kajuta, takže ten, kdo by měl vypadnout, je doktorka. Sice to byla velitelka Atlantis, ale on podléhal pouze kapitánovi své lodi, který momentálně zakopl a nemohl se kvůli svěrací kazajce a provazům zvednout ze země. Takže velice gentlemansky vyprovodil Weirovou ze dveří, pomohl vstát kapitánovi a se slovy "Dobrou noc, vážení," se zavřel ve své kajutě, jediném normálním místě na této lodi.
Hemeroid se přestal věnovat své klasické opruzácké činnosti a stiskl jediný knoflík. Objevil se o několik palub níže v temné chodbě a na sobě měl z nevysvětlitelných důvodů růžovou baletní sukýnku a papírovou žlutou korunu. Udělal několik posledních vážných protáhlých kroků ke Kleinmanově kajutě, prodral se davem lidí dovnitř (dveře pro něj nebyly přílišnou překážkou) a zaujal druhou základní baletní pozici. Potom pravil naprosto klidným a vyrovnaným hlasem (jako vždy). "Kapitáne Kleinmane, doufám, že jste nezapomněl na naši dohodu," a po těchto slovech změnil svou pozici na třetí základní baletní, tázavě hledíc do tváře vytřeštěného důstojníka. Nebo přinejmenším důstojníka poněkud vyvedeného z míry. Kleinman se právě chystal vyndal z pečlivě zabalené krabice kolonu na pálení martini, kterou zabavil ve strojovně, a kterou nikdy nemínil použít, ovšem okolnosti si to vyžádaly. Docela se vylekal, navzdory skutečnosti, že toto tu bylo na denním pořádku.
"Já... ehh... ne, na to se asi opravdu nedá zapomenout, i když bych si to vřele přál," odpověděl Hemeroidovi a nesnažil se přemýšlet o tom, proč Hemeroid prošel dveřmi a proč se stal náhle vyznavačem baletu. Hemeroid úsečně přikývl a odložil si svou korunku na Kleinmana. Potom začal balit koberec a dvě kapitánovy židle a psací stůl zmizely v záblesku bílého světla. Kleinman chvíli jen koukal a nechápavě mrkal. Když ani po dvou minutách nepochopil, co to Hemeroid sakra dělá, nedalo mu to a zeptal se.
"Hemeroide, co to sakra děláš?!" Hemeroid odtransportoval kapitánovu postel a postavil se do první základní baletní pozice a tázavě se na něj zadíval. "No co se vám nezdá, kapitáne Kleinmane?" zamrkání "Plním jen naši dohodu, nebo ne?" zamrkání "Doufám, že jste čestný muž a splníte všechny své závazky" zamrkání. A potom pomalu a rozvážně sejmul ze zdi fotku Kleinmanovic rodinného zámečku a uchopil ji podpaží. Jeho sukýnka se během tohoto úkonu nevysvětlitelným způsobem přesunula na kapitána. Tomu neznámo proč střelila hlavou myšlenka, že to zní, jako by po něm chtěl Hemeroid alimenty. Ale hned ji zahnal.
"Ale dohoda přece zněla, že si odneseš, co ve své kajutě nečekám, a já tě mohu ujistit, že jsem naprosto očekával, že tu ty židle a ten koberec budou, nemluvě o stole, posteli a tu fotku taky koukej vrátit zpátky! Zato ti prozradím, že před mou kajutou je teď právě poměrně neklidná doktorka Weirová, která byla uvnitř mé kajuty a kterou jsem tu naprosto nečekal!" Nevěděl, proč se tak snaží, stejně mu bylo jasně, že celá tahle situace se vyvine nějak naprosto šíleně a nepochopitelně... jako vždy, když byl na blízku nějaký Asgard. Hemeroid lehce potáhl z doutníku, který najednou držel v ruce. A druhou rukou si posunul klobouk ještě více do čela. "Docela jste mě pobavil, kapitáne..." zaskřehotal a na důkaz svých slov se zasmál. "Cha cha. Naše rasa zkoumala lidské podvědomí dříve, než se narodil váš pradědeček, takže vás můžu s klidným svědomím ujistit, že jste tu žádný nábytek nečekal." Potom otočil hlavu pomalým pohybem ke skříni, což bylo to poslední, co v kajutě ještě zbylo, kromě kapitána, který měl teď mimo koruny a sukýnky ještě falešné brýle, nos a knír a rybářské holinky až po pás.
"Tohle je vyslovená fraška!" řekl rozzlobeně kapitán a strhával si při tom korunku, brýle, nos, knír, sukýnku... no prostě všechno, co na něj nepatřilo. "Jestli okamžitě všechno nevrátíš a nepostaráš se o doktorku Weirovou, podám oficiální stížnost na velitelství a taky u nejvyšší asgardské rady, techniku!" Slovo "techniku" zdůraznil, aby bylo Hemeroidovi jasné, že tu nemá v podstatě žádné pravomoce a proto je velmi pobuřující, že se takhle chová. Hemeroid přikývl a zamrkal.
"Na to máte zcela určitě právo, kapitáne," řekl a v záblesku světla zmizela i holá žárovka, která ještě osvětlovala kajutu. V té se teď rozlila tma a Kleinman mohl tak jen stěží vidět, jak se Hemeroid přesunul ke zdi vedle skříně, kterýžto úkon doprovázel jednotvárnou řečí. "Je zajímavé, že vaše kajuta je na tak nebezpečném místě. Stačil by jediný miniaturní otvor ve zdi (a naznačil celým rozpětím paží, jak by takový otvor mohl vypadat) a celý obsah téhle místnosti by byl vycucnut do nemilosrdné prázdnoty nekonečného vesmíru..." Naznačil konec věty lehkým poklesem hlasu a pak se otočil ke skříni, což se dalo poznat pouze podle změny toho, jak se na jeho hlavě odráželo modravé světlo vycházející z Kleinmanovi nové paruky, kterou si pořídil před několika sekundami. Přejel svými dlouhými štíhlými prsty po filigránském vyřezávání tohoto masivního dřevěného kusu nábytku. "To je moc hezká skříň, kapitáne..."
"Samozřejmě, že je hezká, a taky drahá, ještě aby ne, pochází z našeho rodinného dědictví..." poznamenal kapitán, i když nechápal, proč to vůbec Hemeroidovi říká. Zatřásl hlavou a učinil krok ke skříni, tedy k Hemeroidovi. Strhl si paruku z neonových trubiček. "Co to má tohle celý znamenat, co to tu blábolíš o malých otvorech? Moje kajuta je uprostřed lodi, a vůbec, vysvětlíš mi konečně, co hodláš provádět s mojí postelí? O těch židlích nemluvě. A laskavě vrať ten koberec, jak už jsem tě jednou žádal, je ze starožitnictví a já nehodlám dopustit, aby ho někde ve strojovně špinili opraváři svýma... špinavýma botama!" Kleinman nesnášel, když se dělo něco, čemu vůbec ale ani trošku nerozuměl, co nemělo žádný logický podklad, co se neřídilo přírodními zákony nebo něco totálně ujetého. To vše bylo nyní splněno. Hemeroid jakoby z celého kapitánova lamentu zaslechl jedinou větu.
"Uprostřed lodi? Možná ještě včera byla. Ale včera je včera a dnes je dnes, kapitáne. Nesmíte žít minulostí," zamrkal a v záblesku bílého světla se ve zdi za skříní objevilo veliké okno, za kterým byl vidět nekonečný vesmír, za kterým byli zvenčí z nepochopitelných důvodu dva květináče s muškáty a na kterém visely roztomilé krajkové záclonky. Potom se Hemeroid raději dál věnoval skříni. "Myslíte, že projde dveřmi? Samozřejmě bych mohl použít transportní zařízení..." Kleinman dostal, ani nevěděl proč, strašnou chuť dostat hysterický nervový záchvat. Ale ovládl se, pro tentokrát. Zhluboka se nadechl a podíval se z okna... "Jaktože ty muškáty..." začal, ale pak se vzpamatoval. "Dobře, nech si, co chceš, ale vrať mou kajutu tam kde byla! To není možný, přece na krajích musí být speciálně upravené a odizolované stěny proti vakuu, ne obyčejné, co se dávají do obytných prostor..." zase se vzpamatoval, "Jestli si vezmeš i tu skříň, vyžaduju, abys mi nechal aspoň Weirovou, jasný?!" přeskočil mu trošku šílenecky hlas. Ale uznejte, že na délku rozhovoru, který právě s Asgardem absolvoval, se chová ještě celkem racionálně.
V tento emocionálně vypjatý okamžik se s lehkým zavrzáním otevřely dveře od kapitánovy skříně a z ní vyskákala řada Asgardů, která tančila letkis a u toho si monotónně jednohlasně odříkávala: "Kop, kop, kop, kop, hop, hop, hop hop hop..." A pokračovala směrem do kapitánovy koupelny. Zdánlivě nekonečný řetězec vychrtlých Asgardů procházel kajutou naprosto klidně pozorován ledově netečným Hemeroidem. Nakonec ze skříně vyskákal poslední asgard a Hemeroid se ho chytil kolem pasu. Než zmizel ve dveřích koupelny, zamával buřinkou na rozloučenou a stoickým hlasem podotknul: "Nezapomeňte si občas vyvětrat..." A potom už zmizel v místnosti o rozměrech dvou metrů čtverečních.
Dave Kleinman neměl v žádném případě nějaké agresivní či sebevražedné sklony, ale v tomto případě ho asi nemůžeme odsuzovat za to, že se slabým "Ne..." proskočil oknem.
Plukovník Steven Caldwell vešel do strojovny své lodi, protože už tři dny obíhali po oběžné dráze kolem planety, kde byla Atlantis, a jeho už přestalo bavit sedět na můstku.
"Tak, děckááá, co tu tropíte?" zahalekal a praštil Hemeroida přátelsky do zad, že ho shodil ze židle. "Nazdar Nováková! Co novýho s našim kotlem?" začal chaoticky mačkat barevné čudlíky, o kterých neměl ani potuchy, k čemu jsou. Hemeroid se pomalu zvedl z podlahy a velmi sprostě nadával. Samozřejmě asgardsky. Pomalu se podíval na plukovníka, který se zrovna chystal zmáčknout knoflík k totálnímu vypnutí motorů. Na zlomek sekundy ho napadlo, že by mu v tom měl zabránit, ale pak si pomyslel, že bude aspoň sranda a nic neřekl. Kapitánův prst vesele narazil na místo určení a motory se vypnuly. A nejen motory. Ten čudlík sloužil totiž k výrobě energie pro motory a všechno ostatní na lodi. Daedalos se ocitl okamžitě v naprosté tmě. No, možná až za pár sekund, ale tak jako tak to byl trapas.
"Jéje, to je faux pas..." řekl Caldwell.
"Kapitáne, rád bych vás upozornil na skutečnost, že vzhledem k abnormálnímu gravito-magnetickému poli této planety se Daedalos zhruba v příští čtvrthodině zřítí na povrch planety..." stoicky prohodil Hemeroid a litoval, že je tma a on nevidí, jak jeho poznámka zapůsobila na kapitána a Novákovou.
Hemeroid si tiše pro sebe pohvizdoval a ve tmě se vesele šklebil. Na Daedalovi vládla panika. Všichni lidi pobíhali kolem s baterkami a svíčkami a snažili se zabránit havárii. Ovšem vzhledem k tomu, že loď byla narvaná asgardskou technologií až na půdu, moc jim to nešlo.
Caldwell koukal do tmy. Pak oslovil přítomné ve strojovně:
"Tož dělejte něco, děcka, jináč tu všichni zařvem."
Situace byla zkrátka k popukání, tedy pokud jste byli Asgard a měli jste ten jejich zvrhlý smysl pro humor. Avšak Hemeroidovi nebylo dopřáno si tu grotesku náležitě vychutnat. V tu chvíli totiž přijal implantovaným komunikačním zařízením zprávu, že je Salám, jejich nejlepší agent, mrtvý. Tak ho to vzalo, že se zapomněl smát všem těm cvokům, co se snažili opravit Daedalos. Vlastně byl úplně zdrcený. Chtěl si sednout na židli, ale potmě se netrefil a kecnul na zem. Nevadilo mu to. Civěl tupě do tmy a snažil se s tím vyrovnat. Jestliže už ani přežití agentů NAŠA není jisté, tak co?
A Daedalos stále klesal do atmosféry.............
"Tož děcka, už hejbněte kostró, je nějak teplo!" řekl Caldwell a hlas se mu mírně nervózně zachvěl. Ale pořád byl ještě v klidu, zatím odpadly jen nedůležité části lodi a tepelný štít byl ještě téměř nepoškozený, až na tu díru na palubě 5, 6 a 7.
Hemeroid se rychle probral z apatie, do které ho uvedla Salámova smrt. Nepřítomně zmáčkl velké červené tlačítko s nápisem "ZMÁČKNĚTE V PŘÍPADĚ JAKÝCHKOLI POTÍŽÍ" v padesáti jazycích (včetně staroegyptštiny, asgardštiny, ferlingštiny a somálštiny).
Plukovník Caldwell byl více než spokojený. Vykoupal se v polovině přídělu vody na měsíc pro celou posádku, vyspal se a oholil si pleš, takže se cítil znovu svěží a připravený na všechna úskalí velení. Nyní se rozhodl promluvit k posádce lodním interkomem:
"Haló haló, všichni borci a baby na týmdle spejskraftu! Potý co jsme těsně unikli zubatý a zachránili tudle kocábku, hlavně díky tadydlenc Hemeroidošu, jsem se doslech, že dóle na hroudě pořádajó velkou párty gáblu! Nemůžem přece zvostat pozádu, děcka! Tož zejtra večír uděláme řádnou párty chlastu! A kdo nepříde, bude mít neomluvenou hodinu od ředitele, teda mě. Tak šickni přiďte a buchty maj vstupný za polovic. To je asi tak všecko, co jsem vám chtěl meldovat, konec rozhlasu."
Hemeroid chvíli koukal nepřítomně před sebe na obrazovku. Potom zaměřil svou pozornost na knoflík s nápisem: "Podpora života v kajutě kapitána". Rozmýšlel velmi dlouho a usilovně o stisku. Nakonec ho v polovině pohybu zastavila rána, kterou vydala Nováková, která už tradičně spadla ze schodů do strojovny. Byla úplně rozjařená. Zvedla se ze země a ani se neobtěžovala s oprašováním. Přilítla k Hemeroidově křeslu a vyhrkla: "Hermi, Hermi, slyšel si to? Že půjdeš, že jo??" a výraz v její tváři byl opravdu hodně nadšený. Hemeroid chvíli ťukal prsty o konzoli a hleděl na maniakální výraz ve tváři Novákové. Nakonec se zablesklo bílé světlo a Nováková zmizela. "To by mohla považovat za dostatečnou odpověď," zamumlal jako na vysvětlenou pro zkoprnělé osazenstvo strojovny a následoval dlouhý řetězec neznámých asgardských slov s celkem snadno uhodnutelným obsahem...
Nováková se v okamžiku a zcela bez varování ocitla ve velmi omezeném, temném prostoru. A cítila, že tu není sama. Poznala to hlavně podle toho, že se nemohla vůbec hnout a z obou stran slyšela přicházet něčí nadávky.
„Sakra, další už se sem nevejde!“
Raději nic neříkala a pokoušela se předstírat, že tam vůbec není. Náhle jakoby něco povolilo, cítila, že se někam nezadržitelné řítí a kolem se rozbřesklo...
Nováková vypadla ze skříně a sprostě nadávala. Potom se pokusila zvednout a když zjistila, že na ní mimo spousty krámů leží jeden z chlapů, co s nimi byla zavřená v té skříni, intenzita jejího klení se ještě zvýšila. Nebyla od přírody zlý nebo sprostý člověk, ale v životě se naskytnou takové situace... Když ji to přešlo, rozhlédla se kolem. Usoudila, že se nachází v ubikaci dr. Zelenky. K tomuto závěru přispěl hlavně fakt, že dr. Zelenka stál nyní kousek od ní a nechápavě se tázal, co si jako myslí, že dělá v jeho skříni. Dále usoudila, že Zelenka má právě nějakou důležitou návštěvu a nechce, aby dotyčná osoba zjistila, že jeho skříň už nějakou dobu obývají pochybná individua, protože když se dr. Zelenka trochu vzpamatoval, nacpal všechny nevítané hosty do koupelny a důrazně jim doporučil, aby nedělali hluk. Nováková chvíli poslouchala, co se děje ve vedlejší místnosti. Ta návštěva byl zřejmě dr. McKay. Nováková neměla ani potuchy, o co jde, a tak se raději porozhlédla po koupelně.
Když se dr. Zelenka zbavil návštěvy a znovu otevřel dveře, Nováková si zrovna strkala do kapsy jeho mýdlo, všechno ostatní už v ní měla. No co, na Daedalu byly chudé poměry a když si mohla přilepšit... Ovšem jak se lekla Zelenky, upustila mýdlo a to se rozbilo. Potom zmizela v záblesku bílého světla...
Hemeroid se docela bavil. Sice musel přitransportovat zpátky Novákovou, protože Daedalos měl každou chvíli odjíždět pro zásoby, ale stejně... Prekérní situace doktora Zelenky málem vyvolala lehký smích na jeho drsné tváři.
Plukovník Caldwell si spokojeně zamnul ruce. Vstal z křesla, popotáhl si uniformu a zavelel:
"Tož děcka, engejdž!"
Na tento povel se pilot, který nesnášel z duše Star Trek, zhroutil v neovladatelných křečích ze židle a musel být dopraven na ošetřovnu, kde následující dva dny absolvoval intenzivní anti-trekovou kúru navrženou špičkovými odborníky na poli psychiatrie a sektářství.
Plukovník na to řekl něco jako: "Ehm ehm! (ale ve skutečnosti to znělo daleko trefněji než ehm ehm) Ten chlap už by si měl konečně uvědomit, kde doopravdy žije!"
Pilotovo místo zastoupila nějaká ženská, co tam stála připravená u vybuchovací konzole. Za pár okamžiků opustil Daedalus oběžnou dráhu planety a za zdařilého vizuálního efektu skočil do hyperprostorového okna...
Vesmír... Nejzazší hranice... Toto jsou cesty vesmírné lodi Daedalus. Její pětiletá mise: Lítat sem a tam mezi Zemí a zatím bezejmennou planetou v galaxii Pegasus, vozit zásoby a nový bezejmenný týpky, dělat trochu bugr ve vesmírném prostoru a nenechat se sežrat od Přízraků či jiné verbeže, nebudu jmenovat. Odvážně se vydat tam, kam by se žádný soudný člověk v žádném případě nevydal!
"Uáhahahaha, buhahahaha, HÁÁÁHAHAHÁÁÁ, BUHAHAHAHÁÁÁ!!! Hm, make it so."
Hemeroid znechuceně vypnul komunikační kanál mezi strojovnou a můstkem. Copak nemůže kapitán říct někdy něco originálního? Třeba, že Asgardi jsou nejlepší? No...Několikrát pohnul bílými knoflíky na konzoli a potom se vydal najít Novákovou, protože se od toho incidentu se skříní ve strojovně neukázala. Mimochodem, zhruba v ten samý okamžik se na můstku rozlilo bílé světlo a kapitán Caldwell zjistil, že pod ním není jeho kapitánské křeslo.
Plukovník Caldwell jako by nic předal velení prvnímu důstojníkovi a vyšel pomalu z můstku. Když se ujistil, že ho nikdo nesleduje, dal se do běhu a zastavil se až u dveří do hangáru. Pak přistoupil k interkomu, odkašlal si a zapnul ho.
"Tož děcka! Tady je váš kapitán! Začíná párty chlastu v hangáru letounů a kdo tam bude první, dostane sud ležáku gratis!" Pak bleskurychle vypnul interkom a vtrhl do hangáru. Jak čekal, nikdo tam ještě nebyl. Pousmál se, no jak jinak, kapitán je prostě nejlepší. Pak znova zapnul interkom: "Jo a vemte někdo nějaký to pití!" Ozvalo se temné zasmání a zpoza bedny, která pravděpodobně obsahovala náhradní kolečka letounů, vystoupil Hemeroid. Podíval se na Caldwella, který vypadal, jako by se z něčeho radoval. "Kapitáne, kde vězíte? Já už tu čekám na ten sud". Zamrkal (neodolatelně) a podíval se vzhůru ke kapitánovi. Caldwell přistoupil podezřívavě k Asgardovi. Chvíli si ho měřil a pak ho praštil, aby zjistil, jestli to není nějaký špinavý trik, třeba hologram! Hemeroidovi málem upadla hlava, ale hologram to nebyl.
"Pro tři rány, Hemeroidošu, jak si todlencto navlík?!" zeptal se trochu nasupeně ale přece jen uznale kapitán, zřejmě chtěl jenom zakecat ten soudek. Hemeroid se pokusil urovnat si hlavu na krku a stále stejně upřeným pohledem pozoroval kapitána. "?AŠAN yputsop mídarzorp um ež ílsym ěnžáv palhc net is kapoC," zamumlal si pro sebe a zhluboka si povzdychl nad tím, jak je to lidské plémě naivní. Neustále se svýma velkýma lesklýma očima díval utkvěle na kapitána. Caldwell chvíli čekal na odpověď , které porozumí, ale nedočkal se. Pak se rozhlédl nervózně kolem.
"Tak helee... a tó... nečuč na mě taklenc, chlape..." cítil se už pod pohledem černých skelných očí trochu nesvůj. Hemeroid však pohledem neuhnul a na oko nenápadně ale přesto tak, aby to kapitánovi nemohlo ujít, přesunul svoje ruce do takové polohy, aby se dlaní jedné z nich dotýkal zápěstí druhé, protože přesně tam měl svoje dálkové ovládání teleportačního zařízení Daedala. Znovu zamrkal. Caldwell už to nevydržel.
"Aaaaaaaaaa přestaň přestaň přestaaaaaaň!" zařval zoufale a probudil se. No, dobře, tak ne, to je moc trapný. Takže, neprobudil se, jen se vrhl na Hemeroida a začal s ním cloumat, aby podtrhl naléhavost svých slov. Bylo to děsivé, opravdu, jako v hororu! Hemeroidova hlava sebou klinkala jako srdce u zvonu a jak s ním kapitán cloumal, Hemeroid "omylem" zavadil o ovládání transportu a kapitánovi se asi deset centimetrů nad hlavou zhmotnila cihla. Čert éé, teda chtěl jsem říct Asgard ví odkud. Dopadla na plukovníkovu hlavu a rozpadla se na dvě půlky, neznámo proč, když padala pouze z výšky 10 cm. Kde vzala svou hybnost je záhadou, ovšem plukovník ochabl ve svém počínání a svalil se v bezvědomí na zem. V tu chvíli se do hangáru vřítil chumel členů posádky a jejich nadšené výrazy ztuhly, když spatřili Hemeroida nad bezvládným kapitánovým tělem. Všichni se zarazili a nevěřícně na to koukali.... no, někteří spíše s výrazem "já vám to říkal, že se to jednou musí stát". Za chvíli přiběhla i Nováková, která se na párty těšila nejvíc, ale zdržela se na cestě, když spadla ze schodů. Hemeroid plynulým pohybem po zápěstí transportoval kapitána o pár metrů vedle a k němu odkudsi přidal i pár prázdných lahví. Potom se naprosto stoicky podíval na posádku, která to vše sledovala s úžasem. "Kapitán na vás nepočkal a sám se opil do bezvědomí. Můžeme začít s naším večírkem," řekl klidně a zamrkal. Posádka chvíli koukala, ale pak všichni pokrčili rameny a udělali, jak Hemeroid pravil.
Nováková nevěřila svým očím. Kapitán se opil a ani na ně nepočkal! Ani na okamžik ji nenapadlo pochybovat o Hemeroidových slovech. Jedna z věcí, kterou se brzo naučíte, když trávíte celé dlouhé dny s Asgardem, který mistrně ovládá transportní zařízení, je to, že mu vždycky důvěřujete. Alespoň tehdy, pokud chcete klidně žít bez obav z toho, že vám celý den budou mizet židle a postele pod zadkem, kusy podlahy pod nohama a že se naopak nad vámi budou zhmotňovat různé těžké nebo slizké předměty. Ale zpět. Kapitán se opil a nepočkal na ně! Byla z toho tak rozrušená, že začala škytat a proto vyrazila k nejbližšímu stánku s pitím, který byl čirou náhodou obsluhován Hemeroidem. Ten jí ochotně nalil půllitr podivné kapaliny kterou čepoval z futuristického sudu pod názvem Antický ležák. Sice to bylo napsaný fixem pod strašnou čmáranicí, ve které se při bedlivém pozorování dal rozeznat nápis Asgardský srandasos hustě poškrtaný toutéž lihovkou, ovšem Hemeroid se postaral o to, aby soudek nikdo pečlivě nezkoumal. Když podával nádobu Novákové přes pult, zamrkal a popřál jí rychlou smrt. Nováková nevěděla, jestli má brát jeho slova vážně, a pohled do lesklých černých očí jí nic neřekl. Nakonec se rozpačitě zasmála a znovu zaškytala. Potom lehce usrkla, aby neurazila, a běžela to někam vylít.
Důvěřivý týpek v červenám nebyl tak opatrný jako Nováková. Byl už natolik rozjařen alkoholem, že Hemeroidovi pěkně poděkoval za jeho přání a obrátil do sebe půllitr, aniž by se podíval co obsahuje. Důvodem, proč byl ten týpek tak strašlivě a životunebezpečně opilý, bylo to, že párty chlastu už se celkem utěšeně rozběhla i bez kapitána. Narazilo se několik erárních sudů, rozlévalo se víno i slivovice z kapitánových osobních zásob. Kapitán sám byl uvázaný k podvozku jednoho z letounů. Vedle něj stála na bedničce láhev se silnou kávou a nad ním cedule: "Vystřízliv si svého kapitána, jeden šálek - dvacet korun", přičemž nikdo nevěděl, kdo mu to udělal, ovšem tajně se šeptalo, že by v tom snad mohl mít prsty (nebo spíš transportér) Hemeroid.
Důvěřivému týpkovi v červeném bylo najednou velice zvláštně. Jako by se konzistence jeho vnitřních orgánů změnila v něco, co velice blízce připomínalo mýdlové bubliny, jako by mu na hlavě rázem vyrašilo a upadlo alespoň dalších osm očí, jako by mu nos zfialověl, zezelenal, zahihňal se a zezmrzlinoval a jako by z něj byla jakási podivná améba, do které stačí jen fouknout a je pryč. Bylo mu z toho do zpěvu. Takhle se necítil od... počkat, takhle se nikdy necítil! Dokonce si byl jistý, že se takhle ještě žádný člověk před ním necítil...!! Je jen na vás, jestli si budete myslet, že to všechno nebylo jen jako. Faktem je, že v průběhu několika sekund týpek zmizel a zbyl po něm jen půllitr, který tvrdě dopadl na zem.
Hemeroid zamrkal a potom zvýšil cenu nápoje uvedenou na cedulce. Tiše se u toho hihňal. Opodál toho všeho stál první důstojník Dave Kleinman, po očku koukal, jak moc dobře je kapitán přivázaný, a zamyšleně si strkal do pusy jednu finskou pralinku s vodkou za druhou. Tvářil se poměrně pochmurně. Když jsou všichni tady v hangáru, kdo je v tom případě na můstku???
Plukovník Caldwell měl divný dojem, že se probouzí, že má bouli na hlavě a že je přivázaný k podvozku letounu. Smůla, že to nebyl pouhý dojem, ale i tvrdá realita. Zasténal něco jako:
"Eeeebbbbbb," a chtěl si sáhnout na hlavu, ale nepovedlo se, pouze se zacukal ve svěrací kazajce, ve které byl také zamotaný.
"Csso se to sakulajdá sttalo...?" zamrmlal a pokusil se rozhlédnout kolem. Po chvíli v nesmyslných rozmazaných tvarech poznal vedle sebe kafe, svou posádku užívající párty chlastu a nejblíže k němu prvního důstojníka, který se opíral o bok letounu a zamyšleně něco kousal. Kapitán si za chvíli vzpomněl na všechny události a pak řekl:
"Tož děcka, chybí tu pořádná muzika!" Jeho poznámku zaslechl svým skvělým asgardským sluchem Hemeroid. Zakýval rozvážně hlavou a potom se vydal houpavou chůzí směrem, kde stálo malé pódium postavené na bednách s náhradními díly od letounů. Po schůdcích na něj vystoupil a přikročil k podivnému přístroji, který zaujímal téměř čtvrtinu pódia. Odkudsi vytáhl maličký krystal a zasunul ho do otvoru v přístroji. Nakonec sáhl do krabice, která stála vedle přístroje a vytáhl tři banány a jednoho ježka. Oloupal banán a narval ho do přístroje skrz otvor, který byl zakryt něčím, co vypadalo jako cedník. Potom oloupal další dva banány a ty potkal stejný osud, nakonec uchopil ježka a... Ale co, nebudeme zacházet do detailů. Všichni v místnosti se otočili směrem k pódiu. Tedy všichni až na plukovníka Caldwella, který byl pevně přivázán zády k němu a až na ty, kteří byli natolik opilí, že se na tak složitý úkon nezmohli. Důvodem této hromadné činnosti bylo to, že z přístroje se začaly linout podivné disharmonické zvuky pochybného neustále se měnícího rytmu, přičemž nejméně polovina tónů byla za hranicí slyšitelnosti a kvůli některým dokonce začal posádce vytékat maz z uší. Potom udělal Hemeroid několik kroků kupředu tak, že teď stál přímo před přístrojem tváří k davům shromážděným v hangáru. V ruce se mu v záplavě jasného světla objevil mikrofon. Zakýval hlavou, zamrkal a začal zpívat. "Fialky, kvasinky, rohlíky, rohlíky jsou fialky, kvasinky, rohlíky, rohlíky jsou fialky..." monotónním hlasem odříkával donekonečna zdánlivě opakující se text.
"Tož Dejvi, trsnem si?" oslovil Caldwell prvního důstojníka stojícího opodál. Nechtěl nikomu dávat přímý rozkaz, aby ho rozvázal, natož na párty chlastu, takže musel doufat, že to Dave pochopí i beze slov. Kleinman sice zaslechl, že kapitán něco říká, dokonce i pochytil, že je to adresováno jemu, ale nezmohl se na žádnou reakci. Když začala "hrát" "hudba", tak šokem ztuhl a přestal dýchat, a když Hemeroid začal... zpívat... tak se nadechl a vdechnul pralinku, začal kašlat, chytil se za hrdlo, chvíli bezmocně sípal o pomoc a pak se velice efektně svezl po boku letounu na zem. Caldwell sledoval jeho počínání.
"Notak snad jsem zas tolik neřek..." a obrátil svou pozornost (pouze pozornost, protože hlavu nemohl) ke zpěvu. "Hemeroidošu! Jeeeeeď!" povzbudil hudebníka. Hemeroid ho zaslechl a podle jeho rady začal svůj "zpěv" doprovázet kývavými pohyby rukou a ohýbáním nohou v kolenou, což vyvolalo u všech přihlížejících dojem, jako by se snažil udržet rovnováhu na surfařském prkně.
Nováková se snažila skrýt svůj hanbou zrudlý obličej v dlaních. Kromě toho, že si připadala trapně kvůli tomu, že jejím tělem otřásala škytavka, rovněž cítila jistou zodpovědnost za to, co provádí Hemeroid, asi tak, jako se majitel stydí za svého psa, když pomočí sousedovi nohu. Najednou uslyšela, jak se někdo kousek od ní dusí. Rychle se rozhlédla okolo a potom se rozběhla směrem k prvnímu důstojníkovi. Hemeroid se nenápadně dotkl rukou transportního zařízení a Nováková se zhmotnila půl metru od něj se na pódiu a ke svému překvapení zjistila, že v ruce drží mikrofon. "A nyní..." přerušil Hemeroid svůj zpěv, zamrkal a ukázal na Novákovou, "Nyní nám zazpívá naše všemi oblíbená technička," a po těchto slovech se transportoval pryč z pódia. Nováková zrudla ještě o něco více a chvíli se rozhlížela, jestli by nemohla utýct. Ovšem zřejmě se na ni v tuto chvíli dívali všichni z hangáru. Uchopila mikrofon oběma potícími se dlaněmi a zakoktala: "Fi-fialky... Kvasin-škyt!-kvasinky..."
"Jooo, Nováková! Vaaaaaař!!" zaslechla kapitánův hlas. Po takovém povzbuzení se Nováková začala mírně kývat v bocích a její zpěv nabral poněkud na hlasitosti. "Fiáááálkýý, kvasíín-škyt-kvasííínkýýýý, rohlíííkýýýý," na její tváři hrál nesmělý úsměv a očima těkala po celém hangáru a hledala Hemeroida.
Dave Kleinman se naštěstí zachoval duchapřítomně i v takovéto situaci. Když mu pořád nikdo nespěchal na pomoc (no, možná spěchal, ale nedospěchal), popadl ze stolečku, pod který se zhroutil, kafe nadepsané "Vystřízliv si svého kapitána, jeden šálek - dvacet korun" a vypil ho. Samozřejmě si toho nápisu vůbec nevšiml, šlo mu hlavně o to, aby se zbavil pralinky, kterou měl vzpříčenou v krku. Sice se trošku opařil, ale aspoň mohl zase dýchat. Chvilku ještě chrchlal na zemi, pak si upravil vlasy a začal se zvedat. Koutkem oka zahlídl záblesk bílého světla a v tu chvíli už mu něčí ruka dopadla na rameno. Ta ruka nebyla lidská. Za zády se mu ozval monotónní hlas: "Tak, kapitáne Kleinmane, dlužíte mi pět set. A nebo..." Hemeroid se tiše uchechtl a významně zamrkal, což ovšem Kleinman nemohl vidět. První důstojník ztuhl hrůzou. Ne... ono je to za ním... to šílené ďábelské stvoření... ono to na něj mluví... pomoc... Ale sakra, chlape, vždyť to je Hemeroid, palubní Asgard, bydlí ve strojovně, tak se seber a otoč se! Dave se postavil na nohy, urovnal si uniformu, obrátil se a shlédl dolů na Hemeroida.
"Nebo co?" řekl odměřeně, jak se na prvního důstojníka patří. Hemeroid zamrkal a naklonil hlavu zaujatě na stranu. "Nebo mi dáš to, co máš u sebe v kajutě a nevíš o tom." Potom zkřížil ruce na prsou a tázavě se na něj zahleděl svýma lesklýma černýma očima. Tak tohle Kleinman rozhodně nečekal. Chtěl něco chladně odseknout, ale zrovna ho nenapadlo co. Jen se zatvářil a pak se zasekl.
"Eh... no..." zmateně zavrtěl hlavou, "Co to je za blbost?!" dostal ze sebe konečně. Nebylo to teda moc důstojné, ale docela to vystihovalo jeho momentální myšlenky.
"Ber nebo nech bejt," zamrkal Hemeroid a natáhl ke Kleinmanovi svoji štíhlou ruku. Kleinman pohlédl na ruku. Cože, to se má jako dotknout Asgarda?? Eee, fuj. No ale přece za to, že se snažil zachránit si život, když si nikdo jiný jeho stavu nevšímal, nebude nikomu nic platit! Ale když odmítne obě možnosti, kdoví co by mu Hemeroid provedl.
"Ty jeden vyděrači, platí!" popadl Dave Asgardovu ruku a rázně s ní potřásl.
Kousek od nich pohupoval plukovník Caldwelll do rytmu hlavou, svou jedinou pohyblivou částí.
"Ou jé!"
Hemeroid zamrkal a koutky úst se mu lehce nadzvedly. Namířil na prvního důstojníka prstem a řekl: "Pamatuj!" Potom se otočil a zmizel v davu, aby si užil spolu s půllitrem pochybného obsahu, který se mu v záblesku jasného světla objevil v ruce, něco ze skvělé atmosféry večírku. Kleinman byl více nejistý, než si dovolil dát najevo. S rukama za zády dělal, že se nic nestalo, ale ve skutečnosti horečně přemýšlel, co může mít v kajutě, ö čem neví. Ale jelikož o tom nevěděl, pořád ho nic nenapadalo, a tak šel hledat místo, kde by mu dali martini.
Nováková teď zpívala z plných plic, protože se snažila překřičet dav, který se pomalu vlivem alkoholu dostával do nálady a dokonce už i přestávala škytat. Píseň pomalu nabírala obrátky, Nováková se porůznu kroutila do rytmu a dokonce už si občas dovolila zazpívat nějakou tu známou melodii.
Caldwellovi trochu zkazilo náladu, že Hemeroid odchází, aniž si ho všiml.
"Hemeroidošuu! Nechoď pryyyč! Rozvaž mě!" křičel za ním do zpěvu Novákové. Hemeroid se slitoval a jediným pohybem Caldwella trasportoval k sobě na taneční parket. Samozřejmě stále svázaného ve svěrací kazajce. Potom začal tancovat. Jednou rukou držel Caldwella ve vzpřímené poloze, různě ho nakláněl a roztáčel, druhou mával ve vzduchu. Navíc jeho nohy kmitaly v podivných sekvencích, které nebyl nikdo schopen dlouho sledovat, aniž by ho z toho nehorázně nerozbolely oči a mozek a játra. Plukovník Caldwell měl rád velení, měl rád svou rodinu, měl rád Earl Grey horký, měl rád Shakespeara, ale nejvíc ze všeho měl rád tancování! Když se náhle ocitl na tanečním parketu, sice byl poměrně dezorientovaný, ale brzy začal ve svěrací kazajce poskakovat po parketu kolem Hemeroida a vesele se smát.
"Jupííí! Hemeroidošu, zatrsáme!"
Panebože, to snad ne. To nemůže být pravda, to co se Kleinmanovi mu zdálo, že vidí na parketu (kousku hangáru, kde nestál letoun, protože ho někdo ukradl). Zavřel oči a pak se podíval znovu. Ne. Stále to tam bylo. Kapitán tancoval z Hemeroidem. Ve svěrací kazajce. Dave znásobil svou snahu najít někde martini, aby si aspoň jeden důstojník v této místnosti zachoval styl, ale pomalu přijímal skutečnost, že je to marné.
Hemeroid, na jehož hlavě se zničehonic objevila buřinka, začal svižně stepovat kolem poskakujícího kapitána. Rukou nenápadně přejel po transportním zařízení a na pódiu Novákovou vystřídal první důstojník Kleinman. Mezitím se technička objevila vedle Hemeroida a kapitána. Poněkud dezorientovaně se rozhlížela po okolí a než se stihla plně aklimatizovat, už jí Hemeroid položil ruce kapitánovi na pas a sám zaujal stejnou pózu za ní. Hudba vyluzovaná strojem poněkud změnila rytmus a teď hrála melodii podobnou pozemskému letkisu.
"Kleinmaaaaaaaaan!"
Kleinman stál na improvizovaném pódiu a rozhlížel se už téměř neuroticky po shromážděné posádce, která byla nadšená, že se může bavit na účet prvního důstojníka. Bedny, ze kterých bylo pódium vyrobené, udržely malého Asgarda. Udržely i normální lidskou ženu. Ale Kleinmana, navzdory jeho jménu, nezvládly. Když se Dave zvedl z třísek, rozhodl se, že i zjistit, co je v jeho kajutě, o čem neví, bude příjemnější zážitek než párty chlastu. Všichni se Kleinmanovi zasmáli, jenže když odešel, nebylo na co koukat, a tak se přidali k letkisu. Za bujarých výkřiků a halasného povyku vyskákali ven z hangáru. Ať se to povedlo jakkoli, v čele teď poskakoval Hemeroid, který vedl celou posádku v závěsu a pod vlivem do temných a tajemných chodeb lodi.
Kleinman si řekl, že se ještě před svou kajutou podívá na můstek a zkontroluje to tam.
Svým příchodem vyrušil několik záškodných individuí, která si tajně četla kapitánův deník. Když zmizela do větrací šachty, zůstal můstek prázdný až na umělou (snad) kostru, která seděla u jednoho ze stanovišť a strašila případné vetřelce a nezvané hosty. Také bylo nastavené automatické střídání kurzu a občasné odjištění zbraní či přesměrování energie do štítů, aby byla iluze dokonalá. Dave jen zavrtěl hlavou, kapitán zřejmě nechtěl nic nechat náhodě. Když prošel můstek křížem krážem a všiml si dokonce i cedulky na kapitánském křesle ("Kdo tu sedí, pěkně smrdí"), usoudil, že tady už vykonal dost a teď by konečně mohl jít do té svojí kajuty.
Řada lidí v čele s Hemeroidem už měla za sebou pěkně drsný flám. Zřejmě muselo dojít k nějakému podivnému časovému posunu, protože když narazili na Kleinmana, který si to rázoval k sobě do kajuty, měli projitou už prakticky každou pustou, temnou a záhadnou chodbu, kolik jich jen na Daedalu bylo a ještě několik podobných, které na Daedalu vůbec nebyli. Můžeme se jen dohadovat, jestli narazili na ubohého společnosti se stranícího důstojníka náhodou, nebo jestli to všechno byla součást nějakého ďábelského asgardského plánu, nicméně jakmile Hemeroid následován skoro celou posádkou doskákal až k vyjevenému Kleinmanovi, chytil se ho svýma vyzáblýma rukama kolem pasu a naznačil, že je to nyní on, kdo celý ten rozjařený průvod vede. Kleinman už z dálky viděl, že se tomu nevyhne. Jakkoli moc chtěl, prostě to bylo nemožné. Měl mlhavý dojem, že je to Hemeroidova pomsta za to, že neměl 1800. příspěvek, ale nevěděl, co to znamená, ani co on s tím má společného, takže se toho dojmu rychle zbavil. Zkoncentroval tedy veškeré své psychické síly a dovednosti z vojenského výcviku a začal skákat letkis v čele celé posádky. Hemeroidovy ruce ho děsily a toto nedůstojné počínání ho ničilo, ale přesto zachoval klidnou tvář a poskakoval směrem ke své kajutě. Výskaje, juchaje a odhazuje prázdné láhve, doskákala řada lidí dlouhými ztemnělými chodbami až na dohled dveří kajuty kapitána Kleinmana...
Díky bohu, říkal si v duchu Kleinman, za chvíli už budu z téhle strašné situace venku! Ať mám v té kajutě cokoli, ať už si to Hemeroid prostě vezme a nechá mě v klidu a pokoji žít... Skákal a skákal a konečně, konečně se dostal až ke svým dveřím.
Hemeroid se jednou rukou pustil Kleinmanova pasu a zavířil po transportním ovladači na zápěstí. Řada se teď zastavila přímo před kapitánovou kajutou. Hemeroid položil svou ruku na Kleinmanovo rameno a jeho hubené prsty ho až nečekaně silně sevřely. Potom zmizel v záblesku jasného světla a zaburácení asgardského smíchu ("chacha....chacha....chacha").
"............. HÁÁÁÁÁÁÁÁHAHAHAHAHAHAHÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!!" řekli všichni. Kleinman se podíval na své rameno, kde mu Hemeroid pomačkal trochu uniformu! Jestli to měl být pokus o vulkánský nervový stisk, tak to hrubě nevyšlo, kdoví co tím bylo myšleno... jestli něco... Kapitán si urovnal uniformu a výložky a rozhlédl se po kolemstojících. Napjatě na něj koukali. Nevěděli, co se bude dít, ale tak nějak vycítili, že on by teď měl být středem pozornosti, když stojí před jeho kajutou, asi nějaký instinkt davu nebo co. Kleinman se cítil poněkud nesvůj pod upřeným pohledem téměř všech členů posádky, jejichž byl prvním důstojníkem, ale zachoval profesionalitu a nedal to na sobě znát. Pokynul jim jakoby na rozloučenou a otevřel dveře. Tam, v jeho kajutě, přímo uprostřed takže ji mohli úplně všichni vidět, stála... Weirová.
Všichni naprosto šokovaně civěli na doktorku s otevřenou pusou, někteří do sebe začali po chvíli šťouchat a divně pokukovat po Kleinmanovi, který byl zřejmě šokován nejvíce ze všech, i když to samozřejmě taky nedával znát, jenom na první asi dvě sekundy, pak se opanoval, ale nervózně mu cukalo oko. I když, to není tak úplně pravda. Když jsem říkala, že nejšokovanější ze všech byl kapitán Kleinman, nebylo to přesné. Nejšokovanější byla totiž beze sporu doktorka Weirová, která ještě před chvílí stála v županu u sebe v ubikaci a sypala si do hrnku kafe na ráno (protože ráno by už zaručeně nebylo, jak zjistila, když se omylem podívala do statistik vypracovaných Peterem), které teď přistálo na Kleinmanově koberci.
Nováková se pustila kapitána a škytla. Potom se nervózně zasmála. "A do-škyt-dobrý večer, doktorko Weirová..." vypravila ze sebe na konec.
"Dobrý..." odpověděla tenkým hláskem Novákové Weirová. Ač na Atlantis přebývala už nějakou dobu, nemilá příhoda zahrnující náhlé a zcela nečekané transportování zcela jinam asgardským paprskem ji ještě nepotkala. Až do dneška. Začala se rozhlížet. "Co... co se stalo, kde to jsem, co tu dělám?" vyhrkla nechápavě.Odměrku na kafe stále třímala před sebou v ruce.
Kleinman se rozhlídnul kolem, jakoby hledal, kam může zmizet. Bohužel, nebylo úniku. Nebyl to zbabělec, rozhodně ne, ale odpovědět po pravdě Weirové si netroufl. Místo toho nahmatal vysílačku.
"...Hemeroide?!!!"
Hemeroid se jen po tichu zasmál. "Chacha."
Kleinman chvíli počkal, jestli si Hemeroid pro Weirovou přijde, nic se však nestalo. To bylo trochu nečekané a stavělo ho to před obtížnou otázku - co udělat s Weirovou ve své kajutě??? Bylo mu jasné, že oba dohromady tu být nemůžou a konec konců je to jeho kajuta, takže ten, kdo by měl vypadnout, je doktorka. Sice to byla velitelka Atlantis, ale on podléhal pouze kapitánovi své lodi, který momentálně zakopl a nemohl se kvůli svěrací kazajce a provazům zvednout ze země. Takže velice gentlemansky vyprovodil Weirovou ze dveří, pomohl vstát kapitánovi a se slovy "Dobrou noc, vážení," se zavřel ve své kajutě, jediném normálním místě na této lodi.
Hemeroid se přestal věnovat své klasické opruzácké činnosti a stiskl jediný knoflík. Objevil se o několik palub níže v temné chodbě a na sobě měl z nevysvětlitelných důvodů růžovou baletní sukýnku a papírovou žlutou korunu. Udělal několik posledních vážných protáhlých kroků ke Kleinmanově kajutě, prodral se davem lidí dovnitř (dveře pro něj nebyly přílišnou překážkou) a zaujal druhou základní baletní pozici. Potom pravil naprosto klidným a vyrovnaným hlasem (jako vždy). "Kapitáne Kleinmane, doufám, že jste nezapomněl na naši dohodu," a po těchto slovech změnil svou pozici na třetí základní baletní, tázavě hledíc do tváře vytřeštěného důstojníka. Nebo přinejmenším důstojníka poněkud vyvedeného z míry. Kleinman se právě chystal vyndal z pečlivě zabalené krabice kolonu na pálení martini, kterou zabavil ve strojovně, a kterou nikdy nemínil použít, ovšem okolnosti si to vyžádaly. Docela se vylekal, navzdory skutečnosti, že toto tu bylo na denním pořádku.
"Já... ehh... ne, na to se asi opravdu nedá zapomenout, i když bych si to vřele přál," odpověděl Hemeroidovi a nesnažil se přemýšlet o tom, proč Hemeroid prošel dveřmi a proč se stal náhle vyznavačem baletu. Hemeroid úsečně přikývl a odložil si svou korunku na Kleinmana. Potom začal balit koberec a dvě kapitánovy židle a psací stůl zmizely v záblesku bílého světla. Kleinman chvíli jen koukal a nechápavě mrkal. Když ani po dvou minutách nepochopil, co to Hemeroid sakra dělá, nedalo mu to a zeptal se.
"Hemeroide, co to sakra děláš?!" Hemeroid odtransportoval kapitánovu postel a postavil se do první základní baletní pozice a tázavě se na něj zadíval. "No co se vám nezdá, kapitáne Kleinmane?" zamrkání "Plním jen naši dohodu, nebo ne?" zamrkání "Doufám, že jste čestný muž a splníte všechny své závazky" zamrkání. A potom pomalu a rozvážně sejmul ze zdi fotku Kleinmanovic rodinného zámečku a uchopil ji podpaží. Jeho sukýnka se během tohoto úkonu nevysvětlitelným způsobem přesunula na kapitána. Tomu neznámo proč střelila hlavou myšlenka, že to zní, jako by po něm chtěl Hemeroid alimenty. Ale hned ji zahnal.
"Ale dohoda přece zněla, že si odneseš, co ve své kajutě nečekám, a já tě mohu ujistit, že jsem naprosto očekával, že tu ty židle a ten koberec budou, nemluvě o stole, posteli a tu fotku taky koukej vrátit zpátky! Zato ti prozradím, že před mou kajutou je teď právě poměrně neklidná doktorka Weirová, která byla uvnitř mé kajuty a kterou jsem tu naprosto nečekal!" Nevěděl, proč se tak snaží, stejně mu bylo jasně, že celá tahle situace se vyvine nějak naprosto šíleně a nepochopitelně... jako vždy, když byl na blízku nějaký Asgard. Hemeroid lehce potáhl z doutníku, který najednou držel v ruce. A druhou rukou si posunul klobouk ještě více do čela. "Docela jste mě pobavil, kapitáne..." zaskřehotal a na důkaz svých slov se zasmál. "Cha cha. Naše rasa zkoumala lidské podvědomí dříve, než se narodil váš pradědeček, takže vás můžu s klidným svědomím ujistit, že jste tu žádný nábytek nečekal." Potom otočil hlavu pomalým pohybem ke skříni, což bylo to poslední, co v kajutě ještě zbylo, kromě kapitána, který měl teď mimo koruny a sukýnky ještě falešné brýle, nos a knír a rybářské holinky až po pás.
"Tohle je vyslovená fraška!" řekl rozzlobeně kapitán a strhával si při tom korunku, brýle, nos, knír, sukýnku... no prostě všechno, co na něj nepatřilo. "Jestli okamžitě všechno nevrátíš a nepostaráš se o doktorku Weirovou, podám oficiální stížnost na velitelství a taky u nejvyšší asgardské rady, techniku!" Slovo "techniku" zdůraznil, aby bylo Hemeroidovi jasné, že tu nemá v podstatě žádné pravomoce a proto je velmi pobuřující, že se takhle chová. Hemeroid přikývl a zamrkal.
"Na to máte zcela určitě právo, kapitáne," řekl a v záblesku světla zmizela i holá žárovka, která ještě osvětlovala kajutu. V té se teď rozlila tma a Kleinman mohl tak jen stěží vidět, jak se Hemeroid přesunul ke zdi vedle skříně, kterýžto úkon doprovázel jednotvárnou řečí. "Je zajímavé, že vaše kajuta je na tak nebezpečném místě. Stačil by jediný miniaturní otvor ve zdi (a naznačil celým rozpětím paží, jak by takový otvor mohl vypadat) a celý obsah téhle místnosti by byl vycucnut do nemilosrdné prázdnoty nekonečného vesmíru..." Naznačil konec věty lehkým poklesem hlasu a pak se otočil ke skříni, což se dalo poznat pouze podle změny toho, jak se na jeho hlavě odráželo modravé světlo vycházející z Kleinmanovi nové paruky, kterou si pořídil před několika sekundami. Přejel svými dlouhými štíhlými prsty po filigránském vyřezávání tohoto masivního dřevěného kusu nábytku. "To je moc hezká skříň, kapitáne..."
"Samozřejmě, že je hezká, a taky drahá, ještě aby ne, pochází z našeho rodinného dědictví..." poznamenal kapitán, i když nechápal, proč to vůbec Hemeroidovi říká. Zatřásl hlavou a učinil krok ke skříni, tedy k Hemeroidovi. Strhl si paruku z neonových trubiček. "Co to má tohle celý znamenat, co to tu blábolíš o malých otvorech? Moje kajuta je uprostřed lodi, a vůbec, vysvětlíš mi konečně, co hodláš provádět s mojí postelí? O těch židlích nemluvě. A laskavě vrať ten koberec, jak už jsem tě jednou žádal, je ze starožitnictví a já nehodlám dopustit, aby ho někde ve strojovně špinili opraváři svýma... špinavýma botama!" Kleinman nesnášel, když se dělo něco, čemu vůbec ale ani trošku nerozuměl, co nemělo žádný logický podklad, co se neřídilo přírodními zákony nebo něco totálně ujetého. To vše bylo nyní splněno. Hemeroid jakoby z celého kapitánova lamentu zaslechl jedinou větu.
"Uprostřed lodi? Možná ještě včera byla. Ale včera je včera a dnes je dnes, kapitáne. Nesmíte žít minulostí," zamrkal a v záblesku bílého světla se ve zdi za skříní objevilo veliké okno, za kterým byl vidět nekonečný vesmír, za kterým byli zvenčí z nepochopitelných důvodu dva květináče s muškáty a na kterém visely roztomilé krajkové záclonky. Potom se Hemeroid raději dál věnoval skříni. "Myslíte, že projde dveřmi? Samozřejmě bych mohl použít transportní zařízení..." Kleinman dostal, ani nevěděl proč, strašnou chuť dostat hysterický nervový záchvat. Ale ovládl se, pro tentokrát. Zhluboka se nadechl a podíval se z okna... "Jaktože ty muškáty..." začal, ale pak se vzpamatoval. "Dobře, nech si, co chceš, ale vrať mou kajutu tam kde byla! To není možný, přece na krajích musí být speciálně upravené a odizolované stěny proti vakuu, ne obyčejné, co se dávají do obytných prostor..." zase se vzpamatoval, "Jestli si vezmeš i tu skříň, vyžaduju, abys mi nechal aspoň Weirovou, jasný?!" přeskočil mu trošku šílenecky hlas. Ale uznejte, že na délku rozhovoru, který právě s Asgardem absolvoval, se chová ještě celkem racionálně.
V tento emocionálně vypjatý okamžik se s lehkým zavrzáním otevřely dveře od kapitánovy skříně a z ní vyskákala řada Asgardů, která tančila letkis a u toho si monotónně jednohlasně odříkávala: "Kop, kop, kop, kop, hop, hop, hop hop hop..." A pokračovala směrem do kapitánovy koupelny. Zdánlivě nekonečný řetězec vychrtlých Asgardů procházel kajutou naprosto klidně pozorován ledově netečným Hemeroidem. Nakonec ze skříně vyskákal poslední asgard a Hemeroid se ho chytil kolem pasu. Než zmizel ve dveřích koupelny, zamával buřinkou na rozloučenou a stoickým hlasem podotknul: "Nezapomeňte si občas vyvětrat..." A potom už zmizel v místnosti o rozměrech dvou metrů čtverečních.
Dave Kleinman neměl v žádném případě nějaké agresivní či sebevražedné sklony, ale v tomto případě ho asi nemůžeme odsuzovat za to, že se slabým "Ne..." proskočil oknem.
EDIT: Odkazy do CODE. WiX
, vážně uvažuju, že bych se přidala, Zelenka je free 
, nadávat česky, to umím 
určitě se uvolní ještě pár postav, mám jich nějak moc, a samozřejmě si můžeš jakoukoli novou vymyslet nebo tam začít hrát nějakou, která ještě není... no a nebo taky prostě zkus nějakou postavu usmlouvat s někým, kdo ji právě hraje nebo chce hrát 
... to je škoda, mno, nevadí, třeba mě napadne někdo jiný, uvidím... 
