Blues for my dearest enemy

Tahle povídka je experiment a myslím, že se nebude líbit nikomu. Takže asi tak
Jestli se ovšem líbit bude, bdu pokračovat a vytvořím víc než jen náznaky příběhu

Kód: Vybrat vše

   Dva muži v dlouhých, červených pláštích stáli na pódiu se saxofony a linula se od nich smutná melodie blues.Vyprávěla příběh nenávisti, ponížení, nouze. Vyprávěli příběh, co začal už dávno, ale přesto měl teprve přijít… Poté, co dozněly poslední tóny, pomalu sešli z pódia a vyšli ven z nevelkého baru na rohu špinavé ulice. Oba byli neobyčejně vysocí. Byli podobní v obličeji, který každému z nich lemovaly dlouhé vlasy. Jeden je měl černé, druhý jasně bílé. Zároveň otevřeli dveře na stranách pochromovaného Cadillacu a nastoupili. Pohlédli na sebe. Černovlasý prohlásil klidně: „Co bude dál, bratře?“
Druhý se trochu usmál. „Dál? Mrtví povstanou, Snaku. Trebus station.“
Cadilac plynule vyletěl do vzduchu a kola se zasunuly do podvozku. Zaleskl se kolem něj ochranný štít a vyrazil ze zaprášeného města. Vzdálil se od asteroidu, na němž bylo město vybudováno a zamířil přímo k Jupiteru.
Snake věděl, co se stane. „Vždy spolu, Vincente?“

   „VINCENTE, TY HAJZLE!!“, zařval Snake a několikkrát vystřelil ze stříbrné pistole po rudém plášti, jež vlál za jeho bratrem. Minul. Plášť pleskl o roh a zmizel v další uličce. Snake běžel za ním. Rychle oběhl roh a rozhlédl se. Podíval se nad sebe. Usmála se na něj příliš známá tvář orámovaná bílými vlasy. Rukojeť pistole ho zasáhla do čela a srazila k zemi. Těžké boty dopadly na zem kousek od něj.
„Bratříčku… Chceš můj život, nebo život někoho jiného?“, zeptal se Vincent.
Snake pomalu vstal a odpověděl: „Tvůj život byl vždy příliš cenný, než abych si ho nechal pro sebe.“
„Bojíš se snad?“
„Rozsekám ho, aby zbyl i pro jiné“
„Nemáš strach? Strach z toho, co bude dál?“
„Co bude dál?“
„Dál? Mrtví povstanou. A ty budeš jedním z nich.“
„Mrtví? Tvůj bůh tě už opustil?“
„Opustil mě už dávno a zanechal prázdného. Srazil mě k zemi a nepomohl zpátky na nohy. Bůh odpouští, ale zaslouží si odpuštění?“. Namířil Snakovi na hlavu. Snake se usmál.
„A zasloužil sis ty to své?“. Hlaveň jeho stříbrné zbraně mířila Vincentovi přesně na čelo.
„Ne. Jen ty mi můžeš odpustit. A já o tvé odpuštění nestojím.“. Obě zbraně vystřelily. Bratři se rychle zaklonili a jejich nohy vystřelily do vzduchu. Setkaly se a oba zavrávorali zpátky.
„Tvé reakce nejsou o nic horší než kdysi.“ Dodal Vincent. Snake na něj rychle namířil zbraní, ale on uskočil a odběhl do další uličky. Zezadu uslyšel kroky.
„Stůjte a dejte ruce za hlavu!“. Zaslechl cvakání pojistek zbraní. Pomalu zvedal své ruce.
„Nemám na vás náladu, hoši.“. Stáli za ním čtyři muži s pistolemi v rukou. Zpoza Snakova ramena se zalesklo něco stříbrného. Ruce začínaly klesat.
„Neslyšel jste nás??“. Ozvaly se dvě hlasité rány a v jeho plášti vznikly dvě malé díry. Dva muži spadli na zem. Zbylí začali ihned pálit. Snake uskočil a rozběhl se proti nim. Vzduch kolem něj se zavlnil a on zmizel. Muži mířili kolem sebe, ale nenašli po něm ani stopu. Vedle jednoho z nich se znovu zvlnil vzduch a Snake u něj stál, míříc mu na hlavu pistolí. Muž byl rychlejší. Vyrazil mu pistoli z ruky. Zbraň pomalu padala k zemi. Snake ji popadl druhou rukou a vystřelil muži do hrudi. Poslední přeživší začal rychle pálit a vyděšeně ustupoval. Snake se trochu usmál. Pomalu šel k muži. Mírný závan vzduchu mu dal najevo, že jedna kulka mu prolétla těsně vedle hlavy. Namířil. A vystřelil.


Dobrý, jako obvyke se to vyznačuje velkým spádem. Piš dál. (Jen tak, na Pomstu bohů ti dochází inspirace? Jsem zvědavá.)

No, hlavně mě zajímají 2 věci:
-jestli se mi to povedlo napsat stylově - protože to bylo to, co doteď mým povídkám chybělo, proto to zkouším.
-jestli je dobře napsaný ten rozhovor (mě přišel o ničem)
.
Na Pomstě bohům pracuju, ale... No, podívej se do topicu s ní Tohle byl jen takový chvilkový záchvat, ale rozepsat jsem to chtěl už dávno.

Napsané je to velice dobře, ale na to abych v tom hledal styl, je topřece jen moc krátké...

Styl spíš světem a děním. Možná to bude až moc uhozený... To ukáže čas

Kód: Vybrat vše

   Snake šel po široké ulici skrz do dálky se táhnoucí blok panelových domů k tomu svému. Pomalu otevřel otlučené vchodové dveře a vešel dovnitř. Ihned uviděl na zdi chodby pověšený plagát s nakreslenou ženou, mužem a malým dítětem se šťastným úsměvem na tváři. „Rodina je základ státu!“, hlásal slogan pod nimi. Hned vedle zahlédl jeden, co tam ještě neviděl. Vyobrazoval rudý srp překřížený kladivem a usmívajícího se dělníka se žlutou přilbou nahlavě. „Prací k lepší budoucnosti“. Vyšel po chodech nahoru. Odemknul dveře svého bytu a vešel. Uvnitř blikala nevelká obrazovka televize, z níž se linul mužský hlas. „…kapitalisté ale nemohou soupeřit s rozvojem naší společnosti!“. Rychle ji vypnul a posadil se do křesla. Seděl nehybně několik minut. Pak mu z kapsy zakřičelo zvonění komunikátoru. Stisknul tlačítko a přiložil si ho k uchu.
„Pane?“, zeptal se. „Objevily se nějaké komplikace“, odpověděl po chvíli na slabý hlas slyšitelný ze sluchátka. „Ano, zítra cíl zemře.“ A položil. Sundal ze sebe plášť. Pak zahodil pouzdro s pistolí. Lehnul si na postel a zavřel oči.

   „Pane, ano pane!“, vykřikl desítičlenný oddíl vojáků v těžké zbroji s dlouhými puškami, zakončenými ostřím v rukou. Sem a tam před nimi chodila žena v modré uniformě. Natálie. Byli uprostřed obrovské ocelové místnosti, řevu motorů od výsadkových transportérů. „Náš cíl je radarová stanice na severu. Budeme krýt četu demoličních expertů. Jakmile položí bomby, dají signál rudou světlicí. My na ně počkáme a vezmeme je do našeho modulu.  Jdeme!“. Jednotka naskákala do malého výsadkového transportéru. Byl protáhlý, s malými křídly a velkým bodcem před kokpitem. Poklop na jeho zadní straně se zavřel. Zapnul motory. „Všechny moduly připraveny!“, ozvalo se v hangáru. Podlaha se rozdělila a rychle zasunula. Dvacet transportérů doslova vypadlo z hangáru. Zaply motory a prudce vyrazily vpřed. Další desítky hangárů se otvíraly na spodní straně obrovského křižníku, ze kterého vyletěli. Na boku lodě z jasné oceli zážil nápis Columbia. Křožník měl tvar gigantického obdélníku, na jednom konci se zužujícího k motorům a na druhém do tří ostří, zářících energií, jíž byly obklopeny. Obrovské kanony pálily salvy střel po prudce se přibližující nepřátelské lodi. Byl to velice dlouhý, ale úzký křižník z orezlé oceli. Dokonale se zužoval v masivní bodec na konci. Z laserových děl rozmístěných po vrchní a spodní části trupu vylétávaly spršky střel. Nakonec narazil do boku trupu Columbie. Její štíty chabě zazářily a spadly. Dlouhá masa oceli se sunula trupem, až vystřelila na druhé straně. Columbia se v sérii výbuchů rozpadala na dvě půlky. Takovýchto potyček kolem velké, modré planety probíhaly tisíce. A jako maličké hořící body se k povrchu planety řítily atmosférou výsadkové moduly. Natalia seděla pevně připásovaná v modulu a rozhlížela se kolem. Celým modulem tvrdě házel postup atmosférou. Podívala se vedle sebe. Pohodlně tam seděl muž v dlouhém, rudém plášti, nohy přehozené přes sebe. Snake.
„Zase ty?“, zeptala se.
„Proč tak podrážděně? Tohle je přece můj sen.“. Postavil se rozhlédl se po vojácích, co si ho vůbec nevšímali.
„Sen? Jste jen halucinogenní zbraně našich nepřátel!“
„No jistě, no jistě… Co je na programu dnes?“. Neodpověděla. Třas modulu se zmírnil. Odepla si popruhy a vyrazila uličkou do přední části modulu. Rozrazila dveře. Vešla do maličkého hangáru, uprostřed kterého stál WWP. Walking Weapons Platform. Skočila dovnitř a nahodila základní systémy. Kolem se zapnul štít a mech se postavil. Zapla sekundární systémy a popadla ovládací páky. Zvedl ruce a odhalil tak dva rotační kulomety na nich umístěné. Modul spomalil a po chvilce zpozorovala, že zastavil. Snake se spokojeně opíral o stěnu a nepřítomě pozoroval, co se děje. Modul dosedl. Dveře hangáru se otevřely. Mech se překvapivě rychle rozběhl a skočil dolů, na zaprášenou zem. Když se Natalie podívala do vzduchu, viděla obrovské kusy lodí z orbity, jak hoří v atmosféře. Všude kolem slyšela střelbu a exploze. Pohlédla na kompas. Na štítu kolem mecha se vyrýsovala mapa, ukazující směr ke stanici. Mávla na svou skupinu, která právě vyskákala z modulu a rozběhla se před nimi. Sladila rychlost mecha s rychlostí vojáků za sebou. Před nimi se vynořil velký mechanický pavouk. Sprška z rotačních kulometů ho rychle srazila k zemi. Uslyšela známý zvuk… Jí až moc známý. Těsně vedle se odmaskovala jednotka polozrezivělých robotů a ihned zahájili palbu. Jeden její muž klesl mrtvý k zemi, ostatní rychle naskákali do kráteru po nějakém výbuchu. Štíty kolem jejího mecha zazářily. Rozběhla se k robotům a máchla paží. Tvrdý úder těžkou zbraní několik robotů odhodil, ostatní začali klidně ustupovat a soustavně po ní stříleli. Druhý kulomet zahájil tanec smrti. Jeden z robotů zajiskřil a explodoval, jak ho zasáhla sprška kulek. Dva Nataliini vojáci aktivovali jetpacky. Vyletěli asi 5 metrů nad zem a spustili palbu railguny po robotech. O zbytek se postaral rotační kulomet. Když zadupla mechanickou nohou posledního robota plazícího se po zemi, pohlédla na své muže. Devět zbývá, řekla si. Rozběhli se dál směrem ke stanici. Daleko od ní se nad zemí vznášeli tři nepřátelští útoční roboti ve formaci. Detekovali její směr a ihned se na ni otočili. Obrovskou rychlostí letěli proti ní. Jeden z nich vystrčil mechanickou paži s dlouhým mečem. Pokusila se jeho útok odrazit, ale zbraň prošla štítem a probodla ji. Rozmlžil se jí pohled a vykřikla bolestí. Čepel z ní vystřelila ve. V agonii se ohnala a jednoho z robotů srazila k zemi. Snake pohodlně postával opodál. Podíval se na ni. „Takže končíš?“, zeptal se posměšně. Upadla do bezvědomí.

   Snake se rychle probudil. Zhluboka se nadechnul a rozhlédnul se kolem sebe. Další z těch snů, pomyslel si. Ale působí tak opravdově… Znovu si lehnul a klidně usnul.


Myslím, že styl to rozhodně má... A spád, emoce, napětí...

Trochu jsem se rozepsal... Ale fakt jenom maličko...

Kód: Vybrat vše

   Snake se rychle probudil. Zhluboka se nadechnul a rozhlédnul se kolem sebe. Další z těch snů, pomyslel si. Ale působí tak opravdově… Znovu si lehnul a klidně usnul. Ráno se vyhoupl z postele na nohy. Zvednul ze země svůj plášť a prohlédl si dva opálené otvory. Zahodil ho a vytáhl ze skříně další. Přehodil ho přes sebe. Z podlahy zvedl mírně se lesknoucí stříbrnou berretu. Pozorně si ji prohlédl a pustil ji zpátky. Sklonil se do skříně a chvíli šmatral rukama po jejím dně. Pak něco popadl a zatáhl. Dno se pomalu odsunul a odkrylo malý odkládací prostor. Hodil do něj berretu a vytáhnul dva nablyštěné desert eagly. Stisknul na nich pojistky zásobníků. Ty volně vypadly na zem. Zvedl je a ze skříně vytáhl molou krabici s municí. Vytáhl z ní 14 nábojů a posupně je zasunul do zásobníků. Rychlým pohybem zarazil zásobníky do zbraní. Ovázal si kolem pasu opasek s pouzdry na pistole a deserty do nich zasunul. Kopnul do skříně a dvířka na dně se zavřely. Otočil se a uviděl u zdi stát Natálii. Co to kurva je??, pomyslel si zmateně. Podíval se na ni a řekl: „Kdo z nás dvou je teď halucinace?“.
„Cpeš se mi i do snů?“, odpověděla.
Zasmál se. „Sen? Kdyby to byl sen, tak už jsem se dávno spocený probudil. Co břicho, myslím, že ta čepel ti ze střev udělala sekanou.“. Znovu se zasmál a otočil se k ní zády. Prošel dveřmi svého bytu a zamknul za sebou. Seběhl ze schodů a vešel na nedaleké parkoviště. Stál tam místy pochromovaný Cadillac, ale lesk se už vytratil. Nejlepší dny mělo tohle vznášedlo dávno za sebou. Vyrazil přímo do obrovského města. Po cestě potkával občasné holografické plakáty propagandy a nakonec narazil na velkou ceduli s nápisem „Jupiter city“. Desetitisíce mrakodrapů vystřelovaly jako četné jehly, zasazené mezi starší budovy, dokonce ještě z dob původní kolonizace planety. Celé město stálo na obrovské plošině, vznášející se těsně nad tekutým povrchem planety. Snake projížděl špinavými ulicemi, které byly vyhrazeny pro chudé. Nad hlavou se mu lemoval složitý systém chodníků, cest a jednokolejek, vedoucí vysoko nad zemí. Na obloze jasně zářil Jupiterský prstenec. Vjel do jedné z bočních uliček a vystoupil z vozidla. To pomalu vytáhlo kola a dosedlo na zem. Zamknul. Vešel do dveří kousek od místa, kde zaparkoval. Cedule nad nimi hlásala „Ovoce a zelenina.“. Od dob, kdy Jupiter a další planety ztratily kontakt se zemí to bylo tak vzácné zboží, že se prodejci museli zařídit jinak… Po chvíli vyšel ven z obchodu těžší o dva tříštivé granáty. Nasedl do svého vozidla.
„Co s těma prskavkama chceš dělat?“, zeptala se Natálie trůnící na sedadle spolujezdce.
„Navštívit starého známého“, odpověděl a aktivoval motory. Vyrazil.
Pochromovaný Cadillac zastavil před jedním z obrovských mrakodrapů. Snake nastoupil do výtahu a stisknul tlačítko. Mrkl na Natálii opírající se o prosklenou stěnu kabinky.
„Úžasné… Celé tohle místo, celé tohle město… Ani stopa po válce, žádné trosky, žádné…“
„Rakety v silech jsou připravené na to, aby byly každým dnem odpáleny a pak… Bum! Všechno tohle půjde do háje. Stačí jen, aby se pár chlápků tam nahoře nedomluvilo.“. Výtah zastavil. Snake vystoupil a šel přímo k vysoké budově, co se před ním rýsovala. Obešel ji a vstoupil bočním vchodem. A vybíhal po schodech… Zastavil se asi na sedmdesátém patře, kde rozrazil dveře a vyšel na chodbu. Pak se vydal přímo k velkým, rudým dveřím. Otevřel je. Za stolem seděl muž v černém obleku. Snake vytáhl jednu z pistolí a namířil. Muž se na něj podíval s vystrašeným výrazem. „C-co ode mě chcete?“, zeptal se.
„Stačí mi prachy za tvoji hlavu.“, řekl Snake a zmáčkl spoušť. Krev s kousky mozku se rozstříkla po prosklené zdi za ním.

   Večer se vrátil domů o několik tisíc těžší. Podíval se na Natálii. „Tak co, jak se ti líbí v té halucinaci stvořené nepřítelem?“.
„Byla to… Zábava.“
„Hm. Gratuluju.“. Snake se odebral ke své posteli a rozvali se na ni. Po chvíli spal.

   Natalie ležela na tvrdém lůžku. Otevřela oči a všimla si muže, co nad ní stál.
„Kde jsem?“, zeptala se stroze.
Otočl se na ni. „Na polní ošetřovně. Pěkně vás zřídili, museli jsme vám vyměnit polovinu trávicího traktu. Jak se cítíte?“.
„Připravená.“. Vyhoupla se z postele a stoupla si vedle Snaka.
„Vyděšená, zmatená, to sedí víc“, šeptnul jí do ucha. Ignorovala ho a vyšla ven z polní ošetřovny, velkého stanu v jakémsi údolí. Podívala se na sebe. Ještě stále na sobě měla své modré oblečení vyššího technika, až na velkou, zakrvavenou díru na břichu. Zachytila okraj díry a spodní část své uniformy ze sebe strhal dolů. Chvilku si s mírným zalíbením prohlížela své dílo a pak vyrazila do vyznačeného stanu, co vypadal jako velení. Kolem stály desítky různých stanů, procházeli vojáci, co se snažili zabavit, jak jen to šlo. Někteří byli v pořádku, některým chyběla noha, ruka a někteří leželi zakryti šedou plachtou na kraji tábora. Vešla do stanu. Za stolem tam seděl osamocený velitel. Postavila se k němu. „Pane! Vyšší technik Grace připravena ke službě!“. Otočil se. „Výborně, čekal jsem až se probereš, Natálie. Posaď se. Musím si s tebou promluvit.“.
„Tenhle chlap s tebou chce dělat něco úplně jinýho“, zasmál se Snake, když viděl, jakým pohledem si muž prohlíží její zadek, jakmile se k němu otočila. Natálie potichu sykla a posadila se naproti veliteli.
„Ano?“
„Objevili jsme jeden z Terodiánských chrámů. Jak určitě víš, chrámy používají i jako výzkumná střediska. Provedeš průzkum. Vezmeš s sebou svůj tým a vyrazíš podle te-mapy. Tvé mužstvo by tě mělo čekat na jižní straně tábora, u vchodu do zákopů.“
„Ano, pane.“. Postavila se. Velitel jí pomalu přejel pohledem přes stehna, obnažené břicho, zbytkem uniformy zahalenou hruď, až se zastavil na očích. „Do toho“, řekl. Natálie zasalutovala a vyšla ven.
„Ten už chvilku neměl ženskou“, pokračoval uštěpačně Snake. Znovu neodpovídala, jen hrdě pokračovala v rychlé chůzi. Došla až ke vstupu do zákopů. Prohlédla si své muže. Z původní skupiny zbylo jen pět. Další čtyři muži a jedna žena doplňovali zbytek. „Hans, Berrens, Terh, Trace, Math… KURVA!“, zařvala. „Poslouchejte mě“, řekla jim navstekaně. „Ne… Následujte mě!“. Skočila do mecha připraveného v zákopu a aktivovala systémy. Zapnul se štít a zobrazila se na něm mapa. Kráčela spletitým systémem zákopů, které očividně nevykopala jejich armáda. Občas procházeli kolem hlídek a průzkumných týmů a skoro všude viděli polozrezivělé mechanické části Terodiánských vojáků. Na nebi se stále objevovaly exploze a v dálce byly slyšet občasné výstřely. Za dalším záhybem už viděli chrám – ale v zákopu se krylo několik vojáků. Natálie k nim doběhla a zeptala se: „Nemá být tahle oblast zabezpečená??“¨
„Byla, dokud nepřišli. Jsou ozbrojeni laserovými děly, neměla by jste mít problémy.“. Natálie si povzdechla a kývla na své muže. Pak vyskočila zpoza rohu. Uviděla tam houfek robotů. Ti na ni ihned namířili a začali pálit, ale štít kolem mecha útoky spolehlivě vykryl. Natálie se rozběhla a spustila palbu. Pár robotů se zatřáslo, zajiskřilo a spadlo na zem, přdávajíc se ke změti poškozených a zničených součástek, co už tam byly. Na čtyřech zazářily štíty. Roboti zahodili své laserové zbraně a prsty na rukou se jim protáhly do nebezpečných ostří. Nad rotačním kulometem na ruce mecha se vysunul dlouhý bodec. Natálie pokračovala v balbě a rychle běžela k robotům obklopeným štíty. Kulky neměly účinek. Jeden z robotů se napřáhl svou mechanickou rukou a zaútočil. Ostré prsty snadno pronikly štítem, ale Natálie byla rychlejší. Robot spadnul na zem, rozseknutý vejpůl. I z druhé mechovy ruky vyrazila čepel. Natálie skřížila ruce a přiskočila k dalším dvěma robotům. Tvrdou ranou oba zničila. Poslední se otočil a dal se na útěk. Pronásledovaly ho dvě rychlé spršky olova. Štít odolával, ale nakonec polevil a robot spadl na zem.
„Působivé“, řekl Snake a několikkrát tlesknul.
Natálie zasunula čepele a rozhlédla se po chrámu. Dveře byly moc úzké, aby se tam dostala v mechu. Křikla na své muže a ti se ihned vyvalili zpoza rohu, následováni vojáky, co předtím hlídali oblast. Vysoukala se z mecha. „Vezměte si ho na starost“, řekla vojákům. Praštila do malé skříňky na mechově noze a vyndala z ní pistoli. Pak na druhé straně nahmatala svůj meč. Vešla do vstupu chrámu a její muži šli v těsném závěsu. Dostali se do obrovské místnosti. V jejím středu stál muž a díval se na ně, s mírným úsměvem na tváři. Když ho Natálie viděla, myslela si, že je to Snake, ale…
„Vincente?“, uslyšela od svého ucha překvapený Snakův hlas. Vincent se podíval Snakovi přímo do očí.
„Je od tebe hezké, že jsi přišel navštívit svého bratra.“, odpověděl. Natálie se nechápavě podívala z jednoho na druhého. Vojáci namířili své railguny přímo na Vincenta a rozhlíželi se kolem hledajíc, na koho mluvil. Vincent vyrazil přímo naproti Snakovi. Ten rychle sáhl po své pistoli a několikkrát po něm vystřelil. Vincentovi se jen rozšířil úsměv na tváři. Kulky jím hravě procházely. ‚Tohle vážně není sen‘, uvědomil si Snake. ‚Ale přesto tady… Nejsem.‘.
„Stůjte!“, zařvali vojáci na Vincenta. Natálie napřáhla svůj meč. Snake se na ni podíval a pomalu zakroutil hlavou. „Co to.. Musím pomoct svým mužům.“
„Jestli svým mužům nepřikážeš, aby sklonili zbraně, tak je po nich.“
„Proč bych měla věřit nějaké halucinaci?“. Namířila na Vincenta i svou pistoli. Ten vytáhl zpod pláště dlouhou katanu. Vojáci neváhali a ihned začali střílet. Vincent zničehonic zmizel. Zůstalo po něm jen zvláštní vlnění vzduchu. Bylo slyšet zvolna odpadávající kusy stěny. Jeden z vojáků postřehnul vlnění kousek od sebe. Vedle jeho hlavy se něco zalesklo. A pak se jeho trup začal po úhlopříčce rozdělovat. Vojáci otočili své zbraně do svého středu, kde stál Vincent se zakrvavenou katanou.
„Zastřelte mě“, řekl pohrdavě. Ozval se svist a kolem něj se narýsovala oblá čára, jak katana rychle prolétl vzduchem skrz krky dvou vojáků. Zavlnil se vzduch. Z railgunů vyšly kulky. Tři vojáci padli k zemi s břichy provrtanými z vlastní zbraně.
„Stáhněte se, VYPADNĚTE ODSUD!“, zařvala Natálie a rozhlížela se kolem. Ucítila něco za sebou. Rychle se otočila a švihla před sebou mečem. Dvě čepele se s jiskřením setkaly. Natálie rychle natáhla ruku s pistolí a zamířila na Vincentovo čelo. Ten se sklonil a kopnul ji do hrudi. Pak jí bodnul špičku katany do nohy. Vytáhnul čepel a zmizel. Natálie spadla na zem a zkroutila se v bolestech.
„Já ti to říkal…“, ozval se nad ní klidný Snakův hlas.
„Dr…ž hubu ty pa…r…r…chan…te!“, vysoukala ze sebe rozzuřeně a poníženě Natálie. Slyšela kroky svých mužů, jak se v chodbě zastavily. „Natálie!“, zakřičel jeden. . „Vy… vypadněte“, snažila se zakřičet, její hlas byl ale příliš slabý. Uslyšela několik výstřelů. Dopad mrtvého těla k zemi. Další výstřely. Zasvitění. Několik těl se znovu sesunulo. Pak svist čepele vzduchem a zvuk, jak kapičky krve dopadaly na stěnu. Pomalé zasunutí katany do pouzdra a pak… Ticho. Ležela na zemi. Vyděšená. Rukama si držela kolena a vší silou skousla zuby. Nevěděla, jak dlouho tam byla, jen slyšela, jak někdo neustále obchází kolem. „Budeš tady ležet ještě dlouho?“, řekl po chvíli Snake procházející a prohlížející si místnost. Natálie se s námahou postavila na nohy. Zděšeně se podívala do chodby, kterou přišli. Na zdi byl pruh krve a na zemi ležely zmrzačené těla všech jejích mužů.
„Kdo to byl?“, zeptala se roztřeseným hlasem.
„Vincent. Můj bratr. Rozvrácená rodina.“ Odpověděl
„Černá ovce?“
„Jo, to budu já.“
„Zabiju ho.“
„To těžko.“, zasmál se a se zájmem si prohlížel jakýsi nápis na zdi.
„Zabiju ho.“, zopakovala a prohlédla si meč.
„Jo, tohle je jedna z věcí, co zkazí den.“.
Rozhlédla se okolo sebe, po nápisech na zdech. „Jak se sem dostal? Jaktože ho ostatní viděli, když je to… Tvůj bratr??“.
„Dva chrámy propojující reality. Jeden otevírá bránu a druhý vrací zpátky.“
„Cože? Jak to víš??“
„Je to tady napsaný… Co chceš dokázat tím, že se k němu dostaneš?“
„Chci ho za…“
Snake ji přerušil prudkým zvednutím ruky. „To nech na mě. Hm. Stejně proti němu nemáš šanci.“. Chvíli stála a pozorovala ho. Měl pravdu. Ale musela to zkusit… Porazil ji! Porazil ji, i když byla s mečem jedna z nejlepších!
„Když to nezkusím, tak se to nikdy nedozvím, hm?“, řekla klidně a začetla se do textů na zdech. Snake chodil sem a tam a prohlížel si zdi.
„Co to sakra děláš?“, zeprala se Natálie. Znervózňoval ji.
„Nudím se“, pokrčil Snake rameny.
Natálie se pomalu svezla po zdi k zemi. „Takže druhý chrám“, řekla.
„Druhý chrám? Neřikej.“ Hala spadla Natálii na rameno. „Máš dost? Tak brzo? Víš, že ti z té nohy vytekla pěkná kaluž?“. Popadla injekci, co měla za opaskem a píchla si ji do ramena. Pak usnula.

   Snake otevřel oči. Pomalu se vyhrabal na nohy a rozhlédl po malé místnosti, v níž spával. Okno vpouštějící dovnitř sluneční paprsky vypadalo stejně, jako obvykle. Nic v bytě nenašvědčovalo, že ho vlastní nejlepší nájemný vrah ve sluneční soustavě. Zalezl do sprchy a pomalu ze sebe smýval špínu shromažďovanou už pěkných pár dní. Vyšel ven a postřehl Natálii procházející se kolem a prohlížící si jeho věci.
„Ále, takže náš chladný bojovník možná nakonec není tak chladný“, řekla, když si prohlížela fotku zobrazující Snaka v objetí s krásnou ženou.
„Je mrtvá“, řekl Snake s podivným úšklebkem.
„Ale ale… Co se jí stalo?“, zeptala se Natálie zvědavě.
„Zabil jsem ji.“, odpověděl a oblékl se. Otevřel vchodové dveře a silně s nimi práskl. Nasednul do svého Cadillacu a rychle vyrazil do města.
„Koho chceš zabít dnes?“, zeptala se Natálie.
„Svého bratra.“.
Pohlédla na něj se známkou strachu v očích. „A jak to chceš udělat?“.
„Takhle“, řekl, zastavil a vystoupil z auta před staře vyhlížející budouvou. Vešel dovnitř velkými, prosklenými dveřmi a přistoupil k něčemu, co vypadalo jako recepce. Muž stojící za pultem vzhlédl. „Áh, pan Snake“, řekl. „váš bratr vás již očekává.“. Snake přikývl a vešel do výtahu. Vyjel jím až do nejvyššího patra a vešel do dvojitých, polstrovaných dveří. Za stolem uviděl svého bratra. Pohlédl na něj a usmál se. „Přišel jsi? Skvěle. A vidím, že svou přítelkyni vedeš s sebou.“ Dodal a podíval se bez většího zájmu na Natálii.
„Co jsi vzal z toho střediska, Vincente?“, zeptal se Snake prudce.
„Jen jsem si vzal jistý… Klíč.“
„Skončeme to, co jsme ten den začali.“ Řekl Snake a vytáhl obě těžké pistole.
„Bude mi potěšením“, odvětil Vincent a postavil se na nohy. Přejel palcem po pouzdře katany a mírně povystrčil čepel zbraně. Okolo obou bratrů se zavlnil vzduch a vzápětí zmizeli. V rohu místnosti uslyšela Natálie náraz kovu o kov a spatřila zajiskření. Oba bratři se tam objevili. Vincentova katana sklouzla po hlavni jednoho desertu až ke spoušti. Upustil pouzdro a rychle vytáhl lehký černý glock. Chtěl zamířit na Snaka, ale ten mu pistoli odrazil svým desertem a rychle mu přejel zbraní k srdci. Ozval se výstřel. Vincent se mu objevil za zády a kulka rozbila velké okno kanceláře. Katana letěla ke svému cíli, ale Snake těsně před jejím dopadem zmizel a objevil se na druhé straně místnosti. Třikrát vystřelil, ale Vincent zmizel. Objevil se kousek od něj a ihned zaútočil. Snake vystřelil. Cítil, jak mu čepel katany prochází rukou a rychle se přemístil. Podíval se na Vincenta. Stál na místě a držel se břicho. Bolest z jeho ruky na sebe upozornila. Zjistil, že rána srošla až na kost. Pokusil se rukou pohnout. Bez úspěchu. Upustil na zem pistoli a druhou namířil na Vincenta. Ten na Snaka pohlédl přes rameno a zmizel. Na místě, kde stál, byla podlaha pokropená kapkami krve. Snake se otočil a vystřelil do vzduchu. Uviděl zajiskření. Kulka dopadla do podlahy a na místě se objevil Vincent, s katanou položenou do cesty kulce. Rozběhl se proti Snakovi a vystřelil z glocku. Snake přiskočil ke zdi a pokusil se přemístit. Nedokázal to. Rychle ztrácel krev… Vincent k němu doběhl a zaútočil. V zásahu kataně zabránil desert nastavený do cesty. Snak kopl Vincenta do zakrváceného místa na břiše. Vincent se zapotácel a krátce ztratil rovnováhu. Snake vyskočil na nohy a rukojetí těžké zbraně ho praštil do zátylku. Vincent spadl k zemi. Stihl vystřelit. Snake se propadl na nazkrz prostřelenou nohu. Podíval se na svého bratra. Byl pryč.


Tak já si myslím, že styl to má (kdo jiný píše takhle? ), ale spíš mi to připomíná příběhy z podsvětí, nebo něco z prostředí mafie, než sci-fi. Nedá se říct, že se mi to vyloženě líbilo (ale rozhodně na mě nedej a piš dál!), ale jako začínající pisatel povídek vím, co to dá práce něco takového napsat a vymyslet.

Člověče ani nevíš, jakou jsi mi tímhle udělal radost, protože jsi řekl přesně to, o co jsem se snažil, což znamená, že se mi to povedlo a až tu povídku dopíšu, můžu ji šířit dál

Piš dál! Moc se mi to líbí.

Píšeš určitě dobře, takže jednou částí vnímám, že je to velmi čtivé, ale moji druhou část to nějak odpuzuje tou pochmurností. Když to shrnu - téma, které bych nevyhledávala, ale vkusně a řemeslně zpracované.

ok, poslední díl, here you go:

Kód: Vybrat vše

Podíval se na svého bratra. Byl pryč. Natálie k němu přiskočila s vylekaným pohledem. Oslabeně mávl rukou a z boty vytáhl obdélníkovou krabičku. Přiložil si ji ke krku a stisknul zelené tlačítko na ní. Krvácení do jisté míry přestalo. Snake se vyškrábal na nohy a lítostivě se podíval na rozseknutou ruku. Látka potlačila i bolest. Šlo o standardní bojový medipack – dávka morfia, inteligentních látek potlačující krvácení ve zraněných oblastech a desetitisíce nanobotů. Vykulhal ze dveří. Strážný, co šel po chodbě, se na něj podíval. Ihned, jak si ho všiml, vytáhl pistoli a namířil na něj. Snake ledabyle mávnul desertem a stiskul spoušť. Strážný se svezl k zemi s velkou dírou v čele. Snake pomalu vešel do výtahu a svezl se do spodních pater. Natálie mu šla po boku a hleděla ne něj zčásti ustaraně a zčásti výsměšně. Pomalu si sundal plášť a přehodil ho nezakrvácenou stranou na sedadlo auta. „Mám v tom nové potahy“, řekl na vysvětlenou a nastoupil. Natalie se na něj chvíli mírně nechápavě dívala, pak prošla přímo zkrz dveře a posadila se vedle něj. Dojel do svého bytu a svalil se na postel. „Natálie?“
„Hmm?“
„2 chrámy. To znamená, že jeden musí být i v naší realitě.“
„Jak to děláš?“
„Co?“
„Každou chvíli můžeš vykrvácet, tvoje ruka je na maděru, noha prostřelená zkrz… Nemáš ani trochu strach z vlastní smrti?“
„Jak může mít strach ze smrti někdo, kdo nemůže zemřít?“
„Jak to myslíš?“
Odmlčel se. „Možná ti to někdy řeknu. Ale nepočítej s tím. Jeden chrám musí být v téhle realitě a já už vím, kde je. Dnes v… V mé noci, snu, nebo cokoli to je se tam musíš dostat, jestliže se chceš pokusit zabít Vincenta.“
„Pokusit?“
„Zemřeš.“
„Jak si můžeš být tak jistý?“
„Protože je to můj bratr.“. Snake mávnul po Natalii rukou. Zavřel oči a ihned přišel o vědomí.

   Natalie se probrala. Byla stále opřena o stěnu chrámu. Snake na ni již zvrchu shlížel s mírným úsměvem na tváři. Byl cítit pach pomalu tlejících mrtvých těl. „Támhle v rohu je mapa k druhému chrámu. Hm, jako by na tom záleželo. Něco mi říká, že tuhle planetu už máte proscanovanou.“ Natálie se zvedla a pohlédla na mapu. Chvíli si ji prohlížela a vyrazila ven z chrámu a notnou chvíli běžela sítí zákopů. Boje na orbitě ještě očividně neskončily. Dostala se do tábora své armády a vyhledala velitele.
„PANE!“, vykřikla hlasitě a postavila se do pozoru.
„Natálie“, otočil se na ni překvapeně. „Co tady…“
„Je to nějaký druh portálu, pane!“, přerušila ho. „Druhý chrám, jehož poloha je na 156 krát 80  krát 4, by mi měl odhalit víc. Požaduji okamžité uvolnění útočné skupiny.“
„Co? Co se stalo s tou poslední???“
„Mrtví.“
„CO se stalo?“
„Nepřátelské jednotky.“.
Velitel vydechl. „Jakou důležitost může ten chrám mít?“
„Velmi vysokou, pane.“
„Dobrá. Máte svou jednotku. V hangárech si vezměte nového mecha a vyražte na místo, budou na vás čekat.“ Natálie přikývla. Znovu vyrazila v mechovi spletitou sítí zákopů až na označené místo. Blížila se ke chrámu… A blížila se ke zdroji hlasitých explozí a výstřelů. Vyběhla ze zákopů před chrám a uviděla několik skupin lidí, jak se kryjí za kameny a v kráterech po explozích. Nepřetržitě stříleli po armádě robotů, co se k nim blížila s chladnou bezhlesností. Natálie vykřikla, spustila palbu z kulometů a rozběhla se proti nim.

   Natálie se pomalu vyhrabala ze zbytků svého mecha. Vytáhla z jeho útrob pistoli a meč. Pomalu se postavila a procházela mezi mrtvolami vojáků a zbytky robotů. Přiběhlo k ní několik vojáků. Kývla na ně a ukázala na vstup chrámu. Vojáci přikývli a zformovali se do útočné formace. Spolu s Natálií běželi ke vstupu. Pak se kolem něj rozestavili a našli si nejlepší možné krytí. Natálie opatrně vstoupila. Vstoupila do velké, holé místnosti, s podstavcem uprostřed. Ležela na něm nějaká bíle zářící koule. „Co to je?“, zeptala se. Snake se několikkrát prošel kolem místnosti. „Tohle ukradl Vincent z výzkumného institutu! Ale… Zkus se toho… Dotknout.“
„Cože???“
„Sáhni na tu kouli!“. Natálie se rozhlédla. Když jsem došla až sem, pomyslela si a přišla ke kouli. Položila na ni ruku. Ucítila v sobě podivné zachvění. Podívala se na Snaka. Už tam nebyl. Rozhlédla se kolem. Měla pocit, že vzduch kolem je… Těžší, nějaký… Jiný. Otočila se a vyběhla z chrámu. Stála uprostřed jakési obrovské místnosti. Kolem chrámu obcházeli muži v bílých pláštích. Jeden z nich spatřil Natálii. „Co to… Kdo sakra jste??“, zeptal se. Pak pohlédl na pistoli v její ruce a meč ve druhé. „Narušitel! Máme tady narušitele!!“ zařval a utíkal co nejdál od ní. Natálie se rozhlédla a vyběhla dopředu. Na konci místnosti viděla pootevřené masivní dveře. Vběhla do nich. Propletla se nevelkou sítí chodeb a následovala značky s nápisem „exit“. Vyběhla ze zaprášených dveří na ulici. Ihned to místo poznala – bylo to město, do kterého kdysi následovala Snaka! Rychle se rozběhla co nejdál od budovy.
   Snake se probudil. Poslední, co si pamatoval bylo, jak se Natálie dotkla zářící koule. A teď… Cítil, jako by ho něco přitahovalo… Jako by musel nastoupit do auta a rozjet se do města. A tak vyrazil.
   Vincent rychlým krokem procházel úzkou ulicí. Cítil nutkání jít pořád dopředu, až na Trisovu křižovatku. Znal ten pocit. Věděl, co se stane. Opájel se pocitem, který mu dával. Už jen tohle… Tahle poslední maličkost a bude volný. Nebude poután zdejší vládou, jejich intrikami ani lidstvem samotným. Bude moci vypustit všechnu svou moc a spolu se svým bratrem vládnout. Ne ostatním, ne státu, planetě nebo soustavě, ale sám sobě. Dokonalému výsledku sražení dvou úrovní reality. Dokonalému genetickému kódu. Dokonalému člověku. Bez nechtěných emocí, bez dalšího snášení těch samozvaných inteligentních lidí, beze smrti. Procházel ulicí a v ruce stlačil katanu. Reality se už pomalu sjednocují, pomyslel si. Dnes je soudný den. Dnes je den, kdy mrtví povstanou z hrobů. Apokalypsa. Boží trest. A já jsem tím bohem. Šel dál dlouhou ulicí, až narazil na křižovatku tří cest. Z jedné pomalu přicházela Natálie, z druhé Snake. Jakmile si jej oba všimli, namířili na něj zbraně.
„Dnes je ten den, bratříčku!“, zvolal Vincent.
„Takže už dnes přede mnou poklekneš a budeš prosit o odpuštění?“, zeptal se Snake a vytáhl i druhou pistoli.
„Pomodli se. Moc času už nezbývá.“, odpověděl Vincent. Natálie rychle zamířila a vystřelila. Vincent zmizel.
„Ty huso!“, zařval Snake a zmizel. Objevil se před natálií a ohnal se pistolí vzduchem. Sprška jisker vystřelila z místa, kde se setkala čepel se stříbrnou pistolí. Snake od sebe Vincenta odkopl a vytrhl Natálii z ruky meč. Na oplátku jí hodil do ruky jednu z pistolí a rozběhl se proti Vincentovi. Zbraně se zaleskly a střetly ve vzduchu.
„Bratře, už nemusíš předstírat, že patříš k tomu ubohému lidskému druhu!“, řekl Vincent a zmizel. Snakův meč promáchl do prázdna.
„A co ona?“, zeptal se Snake.
„Je ze stejné krve“, uslyšel za sebou Vincentův hlas. Ohnal se za sebe mečem. Vincent mu do cesty nastavil katanu. „Ale je ztracená.“
„Cože??“, vykřikla Natálie a vypálila po Vincentovi několik ran z pistole. Vincent zmitzel. Objevil se před ní a usmál se. „Nebyla jsi člověkem. Ale bojím se, že ses stala jednou z nich. Pouhou nedokonalou ukázkou života.“, dořekl pohrdavě a zmizel. Objevil se jí za zády. „Možná budeš zase hodna svého postavení… Možná jednou zemřeš.“ A znovu zmizel. Snake kolem sebe máchnul mečem do prázdna a pak uviděl jiskry. Bingo. Katana vyletěla Vincentovi z ruky. Vincent se ale prudkým pohybem vrhnul k zemi a popadnul ji.
„Cítíš to také, bratře? Cítíš… Tu sílu? Tu energii? Už je to tady!“, řekl Vincent a podíval se k nebi. To pomalu rudlo. Najednou uviděl, jak se blíží velký, hořící předmět k městu. Naboural daleko od nich a země se zatřásla.
„Opravdu je to tady?“, zeptal se Snake.
„Ano“, odpověděl Vincent. Natálie se zmateně dívala z jednoho na druhého. „Viděla jsi ten zářící předmět v chrámu? Byl to druhý krok, který jsem musel podniknout k úplnému prolinutí realit. A ten třetí – dostat dostatečně velkou část jiné reality do té naší. A tou částí jsi ty, Natálie. Všichni tři máme velkou moc, nadpřirozené schopnosti, dokonalou strukturu organismů. Všichni tři jsme se zrodili v době experimentů Terodiánů s možnosti proniknout do jiné relity – nevědomě otřásli samotnými základy existence obou realit. Proto se na našem území zničehonic objevilo několik jejich chrámů a předmětů. A teď se mi podařilo dotáhnout jejich chyby ke konci – jedna realita pronikne do druhé a spojí se.“ Zahleděl se na město, bombardované meteory. „Jupiter je v oblasti meteorického pásu kolem Terodiánského slunce. Myslím, že brzy nebude existovat.“
Snake se na Vincenta zadíval. „Máš pravdu. Dnešek je tím dnem.“. Natáhl k němu ruku. Vincent ho za ni chytil. Sledovali ohnivé čáry, rýsující se na nebi a exploze, jak velké masy hmoty drtily zástavbu pod sebou. Natálie začala pomalu couvat dál od bratrů. Zahlédla dav lidí, jak běží ulicí. Jede z něj vyběhl a přiběhl k nim. „Záchranné moduly!! Pojďte do záchranných modulů proboha, celý Jupiter je bombardován!“. Natálie pohlédla na bratry. Beze slova se otočila a připojila se k davu. Snake se zahleděl na Vincenta. Oba zmizeli.

Natálie ležela ve svém pokoji na orbitální stanici Ending. Už příliš dlouho vedli války s Terodiány o asteroidová pole kolem Celesii – hvězdy, která se objevila dva světelné roky od slunce. Tedy… Od obou sluncí. Došlo ke srážce. Ke srážce hvězd! Nikdy si nemyslela, že by se něco takového mohlo stát… Reakce byla natolik bouřlivá, že lidé museli okamžitě vzít všechny lodě schopné intergalaktického cestování a vypadnout k nejbližší hvězdě. Pravda, většina z nich byly válečné křižníky její flotily. Bohužel, tutéž potřebu pocítli i Terodiáni a vyrazili za lidmi. Válka o asteroidy se táhla už několik let… A lidé nebyli schopni objevit dost paliva na další intergalaktický skok směrem k Proxima Centauri. Natálie už zastávala vysokou funkci v lidské armádě… Byla to jedna z nejtěžších zkoušek, co ji v životě potkala. Posílala tisíce lidí na smrt, aby další miliony mohly žít s vědomím, že dřív nebo později válku stejně prohrají. Z přemítání ji vyrušil zvuk zvonku na dveřích její kajuty. Přišla ke komunikátoru. „Kdo to je?“, zeptala se.
„Vítaná návštěva“, ozval se hlas. Hlas, který měla ve své mysli od chvíle, co ho před 15ti lety fyzického života naposled slyšela… Snake. Sundala ze stolu pistoli a otevřela. Snake se kolem ní protáhl a hned za ním Vincent.
„Co… Co tady děláte??“, zeptala se.
„Přenechám ti tu čest“, řekl Vincent a opřel se o zeď.
„Terodiáni pro tebe mají… Nabídku“, řekl Snake.
„T…Terodiáni? Co… Co chtějí??? Co chcete vy dva????“
„Já? Já se chci omluvit.“, odpověděl Snake. Namířil jí pistoli na čelo a stisknul spoušť.

   Dva muži v dlouhých, červených pláštích stáli na pódiu se saxofony a linula se od nich smutná melodie blues.Vyprávěla příběh nenávisti, ponížení, nouze. Vyprávěli příběh, co už dávno skončil, ale přesto trval v srdcích mnoha. Poté, co dozněly poslední tóny, pomalu sešli z pódia a vyšli ven z nevelkého baru na rohu špinavé ulice. Oba byli neobyčejně vysocí. Byli podobní v obličeji, který každému z nich lemovaly dlouhé vlasy. Jeden je měl černé, druhý jasně bílé. Zároveň otevřeli dveře na stranách odřeného Cadillacu a nastoupili. Pohlédli na sebe. Černovlasý prohlásil klidně: „Co bude dál, bratře?“
Druhý se trochu usmál. „Dál? Mrtví povstali, Snaku. Ending station.“
Cadillac plynule vyletěl do vzduchu a kola se zasunuly do podvozku. Zaleskl se kolem něj ochranný štít a vyrazil ze zaprášeného města. Vzdálil se od asteroidu, na němž bylo město vybudováno a zamířil přímo do vnějšího pásu asteroidů.
Snake věděl, co se stane. „Vždy spolu, Vincente?“


Chaotické? Jo, je. Napište mi prosím svoji interpretaci příběhu.

Hmm, dobrý! Poctivě jsem to přečetla. Dark ale good!

jj, už dopíšu jen jednu povídku a zase se vrhnu na pomstu. Ale prosím, napiš mi, jak jsi pochopila příběh, strašně mě to zajímá

Teď si uvědomuji , že je to docela těžký domácí úkol. Ale možná je to jako v tom příběhu. Každému se ta "realita" může jevit jinak. Nejdříve mě připadlo , že ti dva bratři jsou jeden a ten samý muž z odlišných časoprostorů, ale existující vedle sebe, díky tomu prolínání realit. Jeden z nich víc a druhý už méně lidský, ale propojeni mezi sebou. Pak tam byla ta dívka, která časoprostor neovládala. Sny byly v podstatě prožíváním jiných dimenzí. No mám pocit, že se do toho zamotávám. Jako bych byla na prahu nějakého objevu, ale jen na tom prahu a dál mě to nepustí. Myslím, že ta povídka má v sobě potenciál. Nejsem moc na rozstříknuté mozky po zdi, ale krom toho tam byla taková hutná atmosféra tajemna. Asi pro mne by to mohlo být v trochu ředěné formě, abych to lépe pochopila