Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
To co vám zde ukážu, je vlastně první kapitola delšího příběhu a jen jsem zvědav jestli je to pro vás (čtenáře zjímavé téma a jestli pro mě má cenu vůbec pokračovat.
Předem varuji, že to nemá a ani nebude mít nic společného s SG světem!
Kód: Vybrat vše
Souboj – 24.11.2006
Zazvoní budík. Na displeji svítí 6:00, správný čas na vstávání. Promnu si oči a s nepříjemnou pachutí v ústech se dopotácím, do koupelny vyčistit si zuby a trochu si opláchnout obličej. Poté si obléknu tepláky s mikinou. Vyrazím ven běhat jako každé ráno už 3 roky. Nevím proč, ale běhání mě nějak osvobozuje myšlenky a dokážu si u něj krásně odpočinout od běžných starostí. Po půl hodině se vrátím domů a rychle se osprchuji. Stoupnu si před zrcadlo, abych si upravil vlasy. A pohlédnu na sebe. Vidím dobře vypadajícího mladého muže sportovní postavy, kterému ani po učesání jeho černé vlasy nedrží tak jak mají. Je mi 28, pracuji v bezpečnostní agentuře a žiji sám v pronajatém panelovém bytě.
Vyjdu z bytu podzimního rána a přejdu přes ulici, po které se už prohánějí auta spěchajících lidí. Já osobně upřednostňuji veřejnou dopravu. Sice to není tak pohodlné, ale člověk se nemusí rozčilovat, když ho někdo předjede. Autobus mi přijel a tak se vtlačím dovnitř mezi další cestující.
Stojím u prostředních dveřích natlačen na nějakou postarší dámu, která se tvářila, že by za sedačku i vraždila. Před obličejem mám její fialový klobouk a tak se snažím odvrátit zrak, ale nejde to.
Co se to sakra děje? Pomyslím si. Nemohu pohnout ani jediným svalem v těle a z toho co vidím se nehýbe vůbec nic, ani autobus nejede, ale stojí spolu se vším okolo. Jakoby se zastavil čas, ale problém je že mohu neustále myslet. Tohle by se dít nemělo. V tom cítím něco ve své hlavě. Jakoby se mi do ní snažil dostat někdo cizí. Slyším svůdné šeptání, které mi zní velice příjemně a říká mi, že se mám nechat vést. Nechat se vést a odevzdat se. Vzedme se ve mně odpor. Protože nesnáším odevzdání se čemukoliv a komukoliv. Odevzdal jsem se jednou celí jedné dívce a pak jsem se z toho 2 roky sbíral. Od té doby se snažím být pouze sám sebou a nic a nikoho mě nenechat ovlivňovat.
Ne nikdo mě nebude vést, ale šeptání v mé hlavě začne být naléhavější a agresivnější. Je to jakoby se mě něco cizího pokoušelo zmocnit. Bráním se seč mi síly stačí urputně sleduji fialový klobouk a bojuji o svoji mysl. Šepot přešel do řevu a hlavou mi zní „Odevzdej se mi, odevzdej se mi!“ to samé pořád do kola. Z lákavé nabídky se stává příkaz.
Já nemám rád, když mi někdo přikazuje. Toho jsem si užil dost, když jsem 3 roky sloužil u armády. „Ne neodevzdám jsi pryč ať jsi kdo jsi.“ Snažím se svými myšlenkami překřičet tu cizí. Nevím jak dlouho tento souboj trval, ale bylo to jak roky. Začínal jsem cítit únavu, ale něco mi říkalo, že bojuji o svůj živo a tak jsem svůj odpor ještě zintezivnil.
Začínal jsem vítězit, cizí křik slábl, až přešel do šepotu a nakonec se stal neslyšitelným. Ještě jsem chvíli zíral na fialový klobouk a aniž bych si stihl uvědomit co se stalo, tak klobouk i s paní zmizel. Najednou se svět opět probral k pohybu a já jsem zjistil, že jsem v autobuse sám.
Rozhlížím se po prázdném stále jedoucím vozidle a nikde nikdo. Jediné co slyším je motor. Zamrkám a ještě jednou. Promnu si oči, zatímco autobus zpomaluje, až úplně zastaví. Jsem naprosto zmaten a navíc hlava mi třeští jak po noci strávené s alkoholem.
„Co se to k čertu děje?“ ale nevypadá to, že by tu byl někdo s odpovědí. Jdu k místu řidiče a snažím se najít tlačítko otevírající dveře, po pár pokusech se mi ho povede stisknout a vystupuji. Rozhlédnu se po ulici a to co vidím mě naprosto ohromí. Nikde není ani jediný člověk a to jsem právě na jedné z rušných ulic centra města Liberce. Jediné co je v pohybu jsou auta, která setrvačností zastavují a vrážejí jedno do druhého. Motory nastartované, ale nikdo v nich nesedí. Jakoby najednou zmizela statisícová populace Liberce.
Zapálím si cigaretu a sednu si na lavičku u silnice a snažím se si trochu urovnat, co se to vlastně děje. Jako první mě napadne, že jsem se asi zbláznil. Potom se snažím sobě namluvit, že stále spím, ale ani to mi nepřijde věrohodné, zvlášť když se popálím zapáleným koncem cigarety, abych vyzkoušel jestli cítím bolest. Ale bolest hlavy je daleko horší, než bolest v ruce.
Co teď? Cigareta dohořela a nevypadalo to, že by se cokoliv změnilo. Vyndám si mobilní telefon z kapsy a zkouším se dovolat kamarádovy na mobil.
Z telefonu se ozve ženský hlas „ Volaný účastník sítě je nedostupný, zkuste zavolat později.“ Zkouším zavolat matce do práce. Telefon zvoní, ale ani po minutě ho nikdo nezvedá. Projíždím seznam a pokaždé se ozve vyzváněcí tón, nebo slečna se zprávou ať zavolám později.
Už jsem skoro na konci seznamu a v tom se při druhém zazvonění ozve „Ahoj co potřebuješ?“
Nejdřív jsem v šoku, že někoho slyším a pak si uvědomím, že ani nevím komu volám. Kouknu na displej a tam svítí X-Tray Eva.
„Ahoj tady Petr, kde jsi?“ Zeptám se.
„Doma. Proč šeptáš?“ Zní odpověď v telefonu. Měla pravdu šeptám. Nějak nevím ani proč.
„Mohla by jsi se kouknout z okna a říct mi jestli nevidíš něco zvláštního?“ Doufám, že jí to neznělo tak divně jako mě.
„Co ti je? Děje se něco? Moment jdu se mrknout.“ Asi to divně znělo.
„A co bych měla vidět zvláštního? Počkej, jejda tady se srazilo pár aut… ale kde jsou… co to je?“
Panebože, takže se to nestalo jen tady (Eva bydlí v Praze asi 100km daleko ode mne) a asi nejsem blázen. Alespoň jedna dobrá zpráva.
„Vidíš nějaké lidi?“ Zeptám se rovnou.
„Ne. Nikoho nevidím jen spoustu nabouraných aut a jinak nikoho.“ Zní odpověï po chvilce ticha.
„Petře co se stalo? Bolí mě hlava a měla jsem špatný sen.“
„Jakoby se ti snažilo dostat něco do hlavy?“ Odpovím otázkou.
„Jak to víš?“ Pronese to divně třaslavým hlasem.
„Já jsem nespal, ale stalo se mi nejspíš to samé, ještě teď mě z toho souboje bolí hlava.“ Zní to divně, ale zmizení tisíců lidí je ještě divnější.
„Souboj… ano to to bylo. Ale co se stalo?“ Nejspíš doufá, že vím nějakou odpověď. Ó kéž by.
„Nevím, jel jsem autobusem plným lidí. Pak najednou jakoby se zastavil čas a pak proběhl ten ehm souboj a když jsem se ubránil tak jsem byl sám a nikde jsem nezahlédl jediného člověka. Prostě jakoby zmizeli.“ I mě se hlas třese a zase šeptám.
„Ale to není možné. A jak je možné, že mi tu jsme?“
„Nepodvolili jsme se.“ Zní má odpověď a vím, že je to pravda. Cokoliv ten souboj znamenal, tak je mi jasné, že jen díky tomu, že jsem se ubránil teď sedím na téhle lavičce.
„Petře mám strach.“
„I já. Zůstaň kde jsi přijedu pro tebe a zkusíme tomu přijít na kloub. Aut je tady teď dost tak si jedno prozatím půjčím. Doufám, že bych tam mohl do večera být.“ A už vím, že si vyberu Land rover stojící opodál s ještě stále nastartovaným motorem.
„Do večera? Po dálnici to máš přece hodinu cesty?“
„Evo koukni se znovu z okna. Vidíš ty nabouraná auta? Představ si jak to bude vypadat na dálnice, kde jeli 4x rychleji. A navíc by nebylo od věci se trochu porozhlídnout. Zatím vydrž doma, dorazím jak to nejrychleji půjde.“
„Dobře, ale doraz prosím, je mi divně a…“ Hlas jí selže uprostřed věty a slyším jen vzlykání.
„Neboj dorazím.“ A zavěšuji telefon.
