The Elemental Imperative (Re-edited)

The Elemental Imperative


Sedím ve výsadkové lodi, a pozoruji ostatní. Je nás tu kolem dvanácti, přibylo pár nováčků. Přes průzory jejich brnění jim není ani vidět do tváře, jen občas na nějakém nechráněném místě prosvítá původní maskovací vzor na látce uniformy. Ale i kdyby jim bylo vidět do tváře, neviděl bych nic jiného, než ten prázdný, nic neříkající výraz jako mám já. Strnule zamlklý, žádné emoce, jako by tělo bylo jen prázdnou schránkou bez duše. Nakonec nechcete ani znát jejich tváře. Pro vás už to nejsou lidé ale jen anonymní loutky účastnící se toho strašného běsnění okolo. Je to až děsivé, v hlouby svojí mysli víte, že jsou to lidé ale prostě už je tak nevnímáte. Když jsem uviděl poprvé padnout jednoho z našich, myslel jsem na to, jak se asi jmenoval. Kolik toho stihnul prožít, kde mohl vyrůstat, měl vůbec strach ze smrti? … Proč to byl on, kdo padnul a ne já? Takhle o tom nemůžete přemýšlet nebo se za chvíli zblázníte. Válka nerozhoduje o tom, kdo má pravdu a kdo ne. Není to žádný souboj vznešených ideálů, souboj dobra a zla. Je to jen o tom kdo přežije a kdo ne. Je tohle vůbec možné přežít? Možná máte štěstí a tahle bitva nebude vaše poslední, ale co ty další? Můžete spoléhat na to, že to štěstí, které se vás zatím drželo vás najednou neopustí a vy nebudete jen další oběť tohohle krveprolití?
Mám už za sebou několik dní těžkých bojů ale to, co jsem viděl do teď se nedá s ničím srovnávat. Na chvíli se snažím odvrátit pohled ale obraz okolní krajiny je stejně depresivní. Veliká města ze kterých zbyly jen doutnající trosky. Vypálené lesy a zkáza všude okolo. Hrobové ticho občas přeruší studený vítr deroucí se otevřenými dveřmi do kabiny … Ale myslím, že tohle není to pravé místo odkud začít.

Je právě rok 2059 a lidstvo si prožívá nejtěžší chvíle svojí existence. Země je právě ve válce s rasou zvanou Argosané . Ve válce, pokud se to dá tak nazvat. Jednoho dne se objevilo několik neznámých objektů na okraji Sluneční soustavy. Každému mohlo být jasné, co může následovat. Ale politici jako vždy seděli se založenýma rukama a ujišťovali nás, že situace je pod kontrolou. Opak byl pravdou. Za těch několik dní, než dorazili na Zemi, se neudělalo prakticky nic. Opatření se začala dělat až na poslední chvíli.
Když objekty dorazili na oběžnou dráhu, byla vyslána expedice aby se je pokusila kontaktovat. Bohužel ani nedoletěla ke svému cíly a byla sestřelena. Prakticky v ten samí okamžik začalo ostřelování z orbity. Většina hlavních vojenských základen byla zničena, veliká města jako by se vypařila z povrchu. Ale nepřítel svoje dílo zkázy nedokončil. I když nás mohli jednou provždy zlikvidovat během jediného útoku, neudělali to. Snad slitování, když uviděli jak uboze se bráníme? Ne, začala pozemní invaze na Zemi. Dlouhou dobu nám nebylo jasné, proč to udělali. Poté se nám podařilo sestřelit jednu z menších lodí. Bylo to během prvních dnů bojů. Něco málo se nám povedlo o Argosanech dozvědět, pokud se tak skutečně nazývají. Ale spíše je to jen poslední systém, který se jim podařilo dobýt. Jen další zpustošená planeta na jejich krvavé pouti. Většina lidí jim stejně neřekne jinak než „emzáci“ nebo „vetřelci“. Jsou prastará rasa, jsou mnohem starší něž lidstvo. Už po tisíciletí putují napříč galaxiemi jako mor. Všude rozsévají zkázu, žádný ze světů, který navštívili nepřežil. Ale proč to všechno? Není to hon za vyspělejší technologií, za zdrojem surovin, pro ně to je něco jako sport. Napadají a likvidují jednu kulturu za druhou jen díky svojí zvrácené honbě za smrtí.
Porazili už mnohem vyspělejší rasy než je ta naše, tak proč by se právě nám mělo povést je zastavit …?

Moje rozjímání přerušil hlas velícího důstojníka, do ticha zahřměl jeho hlas jako hrom. Trhl jsem sebou a uviděl, jak se zvedl a postavil do dveří nákladového prostoru. Jednou rukou se držel za madlo nad hlavou. Nejdříve se trochu vyklonil a rozhlédl se. Nevěnoval jsem mu velikou pozornost. Právě jsme přilétali k městu, kdysi tak důvěrně známé město, kde sem vyrůstal je změněno k nepoznání. Pobořené domy, na silnicích kolem města jsou kolony uprchlíků. Snaží se utéci. Armáda jim poskytuje alespoň symbolickou ochranu, ale je to marné. Pořád jen ustupujeme, armáda zoufale drží nápor nepřítele ale jediné co se nám podaří, je nepřítele zdržet maximálně na pár hodin. Za posledních pět dní jsem zažil už čtyři takovéhle přesuny. Ztrácím pojem o čase. Další den, další přesun, další prohraná bitva, další marná snaha o zvrácení téhle bezvýchodné situace.
Poručík nabil svoji pušku a pokračoval v řeči. „Dobrá, připravte se na přistání ….“ Hned jak to dořekl, loď nahnula přídí vzhůru, aby zpomalila. Trochu to s námi cuklo, praštil jsem se o stěnu. Zaklepal jsem hlavou a upravil si řemení u přilby. „ Jde se na věc!“ … prohodil poručík a stále koukal ven, čekal až úplně dosedneme na zem.
Když jsme přistáli, rychle jsem odepnul popruh a vyskočil ven. Loď ihned jak nás vysadila, odstartovala a mířila zpátky na letiště, odkud jsme vyrazili, pro další vlnu pěšáků. Byl jsem na náměstí, kolem přistávaly další lodě a všude pobíhalo spousta vojáků, pohledem jsem si ještě rychle překontroloval výstroj. Rozhlédl se kolem a pokračoval k ostatním.
Poručík se postavil zhruba doprostřed náměstí…“Druhá četa ke mně !“ Doběhl jsem k němu a potom, poručík vyndal mapu, položil jí na zem a kleknul si k ní. Ostatní udělali totéž. Poručík ukázal na obrazovce na jeden z bodů a mávnul rukou směrem k seržantovi, stojícího vedle mě. „Vezmete si první družstvo a půjdete sem, k západní části města …“ seržant pokývl na znamení, že rozumí. Poté se podíval na mě. „…a vy desátníku, vezměte si druhé družstvo a půjdete sem, já si vezmu třetí družstvo a zajistím východní část města. Nováčci budou potřebovat trochu dohled“. A hodil pohledem směrem k nim. „Otázky? Ne? To jsem rád, tak do práce pánové !“ Zasalutoval jsem a vyhrkl ze sebe: „Spolehněte se, pane !“. Poté jsem mávnul rukou na znamení týmu a rozeběhl se po náměstí. Ostatní běželi se mnou.

Po takových 200 metrech jsme seběhli pod kopec pod náměstí. Z postraní uličky na hlavní silnici, podél které jsme stáli, za velikého rachotu vyjelo několik tanků. Jely pomalu, popoběhl jsem k prvnímu z nich a zabouchal na bok pěstí. Tank se zastavil a z věže vykoukl seržant. „Zdravím seržante, myslíte si, že by jste nás mohl kousek svést?“ optal jsem se ho. „Jistě desátníku, naskočte si“. Odpověděl seržant. Na hodnosti se teď stejně moc „nehraje“. Spousta vojáků se radši drží zkušenějších, co už mají něco za sebou, než důstojníků nebo poddůstojníků co právě přišli z výcvikového tábora. Při současném tempu střídání personálu a velení, se není čemu divit. Chytnul jsem se za jedno z madel na boku tanku a vyhoupnul se na korbu. Ostatní si taky naskočili. Když jsme byli všichni nahoře, seržant zvedl ruku nahoru, setnul jí v pěst a udělal pohyb směrem dolů a potom nahoru. Zapřel jsem se nohami a opřel se o skloněný pancíř věže tanku, jednou rukou jsem se přidržoval děla. Tanky rozjely a já se dal do řeči se seržantem. „Koukám, vás a vaši jednotku jsem tady ještě neviděl desátníku …“ optal se mě seržant. Asi myslel, že jsme další nováčci. „Je to tak seržante, rota F, sedmý pěší pluk, třináctá divize výsadkové pěchoty. Už máme něco za sebou a tak nás poslali sem.“ Odpověděl jsem mu. Pouze se pousmál a řekl. „ No tak tady si docela užijete. Už od rána nám sem emzáci posílaj dárečky v podobě těch jejich plasmatickejch děl. Docela sranda. Určitě se něco semele, velení sem teď tahá koho může jako posilu.“
Za chvíli jsme dojeli k našemu cíly. Dříve zde bývalo sídliště, nyní je zde opěrný bod pro naší pěchotu. Nepřítel bude muset útočit do kopce, ideální šance pro obránce jim trochu znepříjemnit život. Pod kopcem máme pás min a za ním několik automatických věží. Naši pěšáci jsou rozmístěni různě v troskách budov a v zákopech. Rozloučil jsem se se seržantem, poklepal mu na rameno a seskočil z tanku. Ten potom zajel mezi skupinku baráků kousek od nás. Naše pozice bude zhruba v půlce kopečku, poblíž trosek jednoho obytného domu. Vedle zákopu je ještě kulometné hnízdo a kousek dál stanoviště minometů. Když jsem doběhl do zákopu, zavolal jsem velitelství. Vysílačku mám jako ostatní v přilbě, stačilo pouze stisknout tlačítko nad pravým uchem. „Tady je FOX 3 – 7 pro Tátu medvěda (volací znak velitelství). Jsme na pozicích u bodu BRAVO a očekávám další rozkazy …“. Odpověď z velitelství přišla ihned. FOX 3- 7 tady je Táta medvěd, rozumím, setrvejte na pozici. Máme tu pohyb nepřítele na souřadnicích několik kilometrů od města. Před levým okem se mi na průzor přilby promítla mapa. „OK, Táto medvěde, uděláme jim tady nějaký pěkný přivítání.“ Řekl jsem do vysílačky a poté natáhl závěr u svojí pušky a seskočil do zákopu. Není moc mělký, tak akorát aby se v něm člověk postavil a viděl přes jeho okraj. Na hlubší zákopy nezbyl čas. Kolem jsou ještě nějaké pytle s pískem. Stejně, pokud zákop dostane zásah tak bude jedno jak byl hluboký byl.



Volně se opírám o hranu zákopu, pušku mám položenou vedle sebe a koukám dalekohledem. Najednou se ozve podivné svištění. „Sakra, všichni hlavy dolů …“ zařval jsem a skrčil se. Ozvala se ohlušující rána. „Zatracený dělostřelectvo …“ mumlal jsem pro sebe. Opatrně jsem se zvedl, pouze mi ze zákopu koukala hlava. Popadl jsem pušku a rozhlížel se po okolí. Další střela dopadla mezi skupinku domů a zasáhla jeden tank. Exploze ho převrátila na bok a zapálila. Jeden z tankistů se ještě vyškrábal ven. Skrz plameny bylo vidět jeho zmítající se siluetu.
„Sakra, zatracený parchanti …“ procedil jsem mezi zuby. Další rána se ozvala asi tak třicet metrů za mnou. Začalo mi zvonit v uších a náš zákop zasypala sprška hlíny. Tahle byla docela blízko, pomyslel jsem. Dalších pár střel dopadlo k továrně dál od nás. Spíše než zničující účinek měla palba oslabit morálku. „Kdyby chtěli tak nás rozemelou na kaši.“ Říkám si pro sebe a nervózně se rozhlížím kolem sebe. Potom se ozve hlášení z rádia. „Všem jednotkám, tady je Táta medvěd, máme tu nepřátelské cíle, rychle se blíží. Tanky a pěchota…“ zněl nervózní hlas z rádia.
Za chvíli jsme už z naší pozice viděli nepřítele. Byla to obrovská masa valící se na nás. Argosská pěchota proplétající se houfně mezi tanky, spíše připomínající vznášedla než naše klasické obrněnce. Argosský pěšák je o hodně tělesně zdatnější než člověk. Výškou se pohybuje něco kolem dvou a půl metru. Chodí hodně nakloněný, jako by jeho dlouhé přední končetiny ještě přednedávnem sloužily k pohybu než k držení zbraně. Spíše připomínají zvířata. Jejich tělo pokrývá silná vrstva zrohovatělé hnědé kůže, pouze sporadicky krytá brněním, čí něčím podobným. Používají velice primitivní dorozumívací jazyk. Jde jen o různé bojové pokřiky a útržky slov. Je teorie, že tihle pěšáci jsou pouze otroci sesbíraní na různých planetách a posláni do přední linie, a že skuteční emzáci pouze řídí vše z pohodlí svých mateřských lodí na orbitě.
Sledoval jsem jejich postup dalekohledem. Zastavili se na poli asi tak 100 metrů od první linie našich zákopů. Řadí se do formace, je jich spousta ani si netroufám odhadnout kolik. Chvíli je naprosté ticho a potom se ozve mohutný pokřik. Celá první řada se jako jeden rozebíhá přímo proti našim pozicím. Pořád je ještě sleduji svým dalekohledem. Automatické obranné věže se aktivují a zahajují palbu. Je jasně vidět jak trasírky od jejich kulometů protínají nepřátelské řady. Kolem desítky nepřátel už leží na zemi. Ale nemá to vůbec žádný význam. Běží zběsile deštěm kulek, jako by jim palba vůbec nevadila. Už dobíhají k pásu našich min. První skupinka ho přeběhla, čas jako by se zastavil. Naše miny jsou dělané tak aby způsobily co největší škodu „na živé síle“. Po aktivaci vyskočí tak dva metry nad zem a poté explodují. Stejně jako teď. Jasně modrá exploze doslova roztrhala na kusy několik z nich. A hned na to další a další exploze po celém minovém poli. První vlna nemá moc úspěchu a jako vlna narážející na útes se zastavuje o první linii našich zákopů.
Následuje další ještě početnější vlna. Jelikož teď už má volný prostor od min, nic jí nebrání v postupu. Spousta našich automatických věží byla už zničena. Vojáci z předních linií zákopů zahajují palbu. Mezi nepřítele dopadlo několik minometných granátů odpálených z pozice kousek ode mě. Palbu zahájily i naše tanky ukryté mezi domy. Výbuchy šrapnelů rozrývají zem okolo nepřítele a masakrují sevřené skupinky pěšáků běžících směrem k nám.
Beru svojí pušku a koukám do zaměřovače. Vojáci z předních zákopů se začali stahovat. „To teda brzo, to tam chtěj exnout nebo co?“ říkám si pro sebe. Na mušku jsem si vzal jednoho z vetřelců. Je ke mně trochu natočen bokem, mířím tedy na hrudník. Zadržím dech a pomalu stisknu spoušť. Krátká dávka ho zasáhla do jeho protáhlé hrudi, asi tak 20cm pod krkem. Jeho krev je jasně zelená, potom co dostal zásah trochu zavrávoral a udělal krok zpět. Stiskl jsem spoušť znovu a tentokrát vypálil o něco delší dávku. Vetřelec klekl na kolena a potom padnul obličejem k zemi. „To by ti mohlo stačit ty parchante“. Řekl jsem. Nabil jsem svoji pušku a rychle znovu zalícil, vidím jak se vojáci z prvního zákopu snaží zoufale dostat k nám. „Krycí palba na můj povel …“ zařval jsem a máchnutím ruky ukázal na nepřítele. Počkal jsem až naše pěchota bude trochu víc pod námi aby palba šla přes ně. „Teď!“ zakřičel jsem. Vojáci kolem mě jako jeden zahájili palbu, střílet začalo i kulometné hnízdo opodál. Řada nepřátelských pěšáku padla k zemi, další je ale ihned překračují a míří k nám. „Jen tak dál, zasypte je olovem …“ řval jsem, když jsem do zbraně ládoval další zásobník. Kolem je strašlivý hluk, přes střelbu není skoro nic slyšet. Vojáci pálí na nepřítele jeden zásobník za druhým prakticky nepřetržitě. Je to jako by se na vás valilo stádo kobylek, nemá ani cenu mířit. Kolem hlavy mi prolétlo několik nepřátelských střel. „Ok tak jo…“ zamumlal jsem a skrčil se do zákopu. Ze svojí vesty jsem vytáhl tříštivý granát a nabil svůj granátomet. Na průzoru přilby se ihned objevil záměrný křížek a křivka naznačující trajektorii letu granátu. „Tohle by vám mohlo zvednout náladu …“ řekl jsem, vstal a vypálil. Zpětný ráz granátometu se mnou trhl dozadu. Granát dopadl mezi skupinku nepřátel a střepiny několik z nich zranily. V palbě pokračují i naše minomety. Nepřítel je dezorientovaný ale drží pozice, neustupuje, podařilo se jim nás odříznout od vojáků bránících se v domech kousek vedle. Ti si naštěstí vedou o něco lépe než my, takže se je nepřítel pokusí obejít. Přes naše pozice samozřejmě. „Zastavte palbu“ zvolal jsem. Nepřítel už nepostupuje, tak toho využívá naše pěchota a stahuje se.
Do zákopu spadl jeden z vojáku. Vypadal docela vystrašeně. Zas jeden z nováčků, pomyslel jsem ale pak jsem si všiml distinkcí podporučíka. „Sakra podporučíku to vy jste tam tomu velel? Co vás to proboha napadlo? Okamžitě vezměte svoje muže a stáhněte se ke třetí linii zákopů, tady se nám budete za chvíli plíst …!“ Vyhrkl jsem na něj. Byl docela zmatený, zřejmě si neuvědomil, že sem jen desátník. Pouze seděl v zákopu a koukal. „No tak podporučíku, slyšel jste mě !?“. Trochu to v něm trhlo a pak se nemotorně vysoukal ze zákopu. Otočil jsem se a pozoroval situaci. „Proč sakra ještě neútočej …?!“ Odpověď jsem dostal prakticky okamžitě. Druhá vlna nepřítele držela pozici, zatím co třetí vlna vyráží do útoku i s podporou několika tanků. Třetí vlna je zatím nejpočetnější a při útoku ještě nabere zbytek těch předchozích. „Všichni se připravte, musíme udržet pozici …!“. Zvolal jsem a naládoval další zásobník do svojí pušky. Vojáci, kteří jsou v budovách už zahájili palbu, z některého z vyšších pater vylétly dvě rakety a míří směrem k nepříteli. Kouřové stopy se nakonec protnuly u nepřátelského tanku. Raketa vlétla po něj a tank výbuchem vymrštila do vzduchu. Ten potom explodoval a dopadl kousek vedle. Strhla se prudká přestřelka. Nepřátelská palba je docela hustá, jedna ze střel smetla vojáka stojícího vedle mě. Byl mrtev takřka okamžitě. „Budeme se muset stáhnout, tady proti nim nemáme šanci …“ zařval jsem. „Nejdřív je pokropíme olovem a potom rychle pryč, jasný?“. Vojáci mi kývnuli na znamení, že rozumí. „Krycí palba !!“ Vojáci se postupně stahují, vypálí několik dávek na nepřítele a utíkají k horní linii zákopů. Nepřátelská střela dopadla přímo doprostřed našeho kulometného hnízda. Ozvala se veliká exploze a místo kolem zahalil dým, jeden z vojáků se vypotácel z úkrytu a snažil se odtáhnout raněného pryč. Prakticky ve stejnou chvíli co se nad něj sklonil dostal zásah.
Zůstal jsem jako jeden z posledních, ještě jsem ze svojí vesty vytáhl dýmovnici a hodil ji před sebe abych nepříteli ztížil výhled. „Tak jo, je nejvyšší čas vypadnout“. Řekl jsem si pro sebe. Zamával jsem na vojáky u minometů ať se taky stáhnou a pak jsem vyrazil. Vojáci z vrchního zákopu nás kryjí palbou, jako jsme my kryli předchozí vlnu ustupujících našich vojáků.
Přede mnou běží menší skupinka. Jeden z nich dostal zásah z argosské plasmové pušky. Střela prošla skrz něho, jako by byl vzduch. Byl už evidentně mrtví ale zdravotník k němu přiběhl a chtěl ho ošetřit . „Na tohle nemáme čas, tomu už nepomůžeš …“ řekl jsem zdravotníkovi a chtěl ho odtamtud odtáhnout. Ne! Kopnul do mě. A otočil padlého vojáka na záda a sundal mu helmu. Neměl šanci. Byl vidět jeho strnulý výraz, nemohlo mu být víc než osmnáct. Pusu měl otevřenou, jako by chtěl ještě naposled něco říct nebo vykřiknout. Neměl ale jak, veliká díra trčela uprostřed jeho hrudníku. Střela musela zasáhnout plíce. „Tohle je můj bratr …“ vykřikl zdravotník. „Tohle byl, tvůj bratr …“ zařval jsem na něj, popadnul ho za jeho neprůstřelnou vestu a odtáhnul do nedalekého zákopu. Nikdy by mě nenapadlo, že bych mohl něco takového udělat nebo říct. Neměl jsem čas přemýšlet, vše se seběhlo tak rychle. Ihned jak sem doběhl do zákopu tak jsem opřel svojí pušku o pytle s pískem a pokračoval ve střelbě. Nepřítel byl všude kolem, to co jsem udělal jsem si uvědomil až potom a nejlíp mi z toho zrovna nebylo.
„Táto medvěde, tady je FOX 3-7, žádáme tady okamžitě podporu, už se tady dlouho neudržíme !!“ pokusil jsem se spojit s velitelstvím. Z rádia je slyšet spousta hlášení od dalších týmů, bojuje se i v ostatních částech města. Všude je chaos. Dostal jsem negativní odpověď. FOX 3-7 tady je Táta medvěd, bohužel musíte vydržet na svojí pozici, teď vám tam nic poslat nemůžeme. Sklonil jsem hlavu abych se kryl a poté znovu vzal svojí vysílačku. „Tady FOX 3-7, to tady už ale nebude žádná pozice, kterou by jsme mohli udržet !!“. Znovu jsem popadl svojí pušku a začal střílet. Nepřítel se už blíží. V zaměřovači se míhají siluety nepřátel. Nemám čas přemýšlet, pouze střílím. Najednou se ozve dutý kovový zvuk. CVAK. Závěr pušky spustil naprázdno. „Poslední náboj“, pomyslel jsem. Poslední prázdná nábojnice dopadá do prachu na dně zákopu. Skrčil jsem se a pušku pohodil vedle sebe. Z kapsy svojí vesty jsem vytáhl granát. Odjistil jsem ho a naslepo jej hodil přes okraj zákopu. Na nic jsem nečekal a hned za ním hodil další. Ozvaly se exploze a do zákopu se nasypala vrstva zeminy. „To by bylo …“ řekl jsem si pro sebe. Vytáhl jsem ještě svoji pistoli z pouzdra na opasku. Chystal jsem se vstát a postavit se nepříteli. Neměl jsem už co ztratit. Uslyšel jsem zaburácení a nad hlavou mi prolétlo několik našich stíhaček. Řady Argossanů přede mnou zasypává sprška kulek z palubních zbraní našich letounů. Letí ve formaci po dvou, udělají nízký průlet a potom útočí na nepřítele shromážděného pod městem. Argossané jsou teď jak hejno vran, zmateně kličkují po poli snaží se vyhnout palbě ale pak stejně mizí v plamenech napalmových náloží shozených z našich letadel.

Když bylo po boji, neměl jsem ani sílu se vysoukat se ze zákopu. Jen jsem si sednul a vytáhl z kapsy svojí vesty PDA. Měl jsem v něm fotku svojí rodiny, doufám, že se jim povedlo dostat se do bezpečí ale není to moc pravděpodobné. Druhá věc co jsem měl uloženou v PDA byl dopis. Jeden z těch dopisů na rozloučenou jakých jsou tu kolem spousty. Pročítal jsem si ho pořád dokola ani nevím proč jsem ho už dávno nesmazal. Jen prázdná nic neříkající slova, která měla zmírnit bolest ale je to spíše naopak. Končil slovy: „Snad jednou …“ jako by byl nedokončený. Zakroutil jsem hlavou. Jednou, jednou snad tohle někdy skončí, jednou snad lidstvo najde cestu ven z tohohle utrpení. Jednou taky umřu. Pomyslel jsem na pistoli za opaskem. Jak jednoduché prostě jen vytáhnou pistoli a dát si ji pod bradu. Ukončit tuhle noční můru jednou pro vždy. Vytáhnete pistoli a přiložíte si ji ke spánku. Cítíte její tíhu ve své ruce, ústí hlavně přiložené k vaší hlavě. Někde hluboko uvnitř se skrývá kulka připravená vám vystřelit mozek z hlavy ve chvíli když stisknete spoušť. Jeden nepatrný pohyb spouště a bude po všem. Přemýšlíte jestli tenhle nádech bude váš poslední nebo ne. Máte odvahu to udělat? Nakonec to stejně neuděláte, protože si uvědomíte, že by to nebylo spravedlivé. Spravedlivé vůči těm, kteří možná chtěli žít ale tahle hnusná válka jim nedala příležitost.
Na tu kulku čekám od chvíle co jsem dostal tenhle dopis, od chvíle co jsem vstoupil do armády. „Snad jednou … Jak melodramatické …“ řekl jsem si pro sebe s ironií ve hlase. Tenhle dopis byl vlastně důvod proč jsem narukoval. Dostal jsem ho tři dny před invazí.
K zákopu přišli dva vojáci, nikdy předtím jsem je neviděl. Asi další posily. „Hej desátníku, jste v pohodě? Sedíte v tom zákopu už půl hodiny a jen koukáte do toho PDAčka“. Pouze jsem se na něj podíval a pak ho dál ignoroval. Neměl jsem mu co říct. Druhý voják do něj šťouchnul loktem. „Nech ho bejt, je od třináctý divize.“ … ještě prohodil a potom odešli. „Jo to jo, rota F, sedmý pěší pluk, třináctá divize výsadkový pěchoty“ pomyslel jsem. Osmdesátiprocentní ztráty během posledních dvou dnů. Nejdříve jsme si říkaly šťastná sedmička, protože čísla 13 a 7 v názvu, to nemohla být náhoda. Jenže po naší první bitvě jsme se přejmenovali na krvavou sedmičku. Asi je jasné proč. Vzpomněl jsem si na svůj první příchod do náborového tábora. Před branou byl veliký plakát zobrazující vojáky ve zbroji chránící civilisty. „Jste štít lidstva …“ neustále nám opakoval velící seržant. Ano štít jsme ale živý štít. Tisíce vojáku umírají v bitvách pro nic. Spousta z nás, co přišla do výcvikového střediska držela pušku v ruce poprvé v životě. Armáda totiž přestala být v posledních letech moderní. Jenže jak je vidět na nepřítele jako je tento slova plná lásky a míru moc neplatí. Já jsem byl jeden z těch šťastnějších a přežil jsem víc jak jednu bitvu. Akorát nevím jestli tomu můžu říkat štěstí.
Jenom jsem seděl v zákopu a koukal do prázdna. Přemýšlel jsem o tom co sem dosud zažil, připadalo mi to jako jedna ohromná nekončící noční můra. Jen s tím rozdílem, že ji se mnou sdílejí milióny dalších.

„Desátníku“ ozvalo se odkudsi nad zákopem. Trhl jsem sebou, musel jsem na chvíli usnout. „Promiňte, že vás ruším ale poručík by vás chtěl vidět na velitelství.“ Kývnul jsem na vojáka, svoje PDA jsem zastrčil do vesty, potom vzal pušku a vylezl ze zákopu. „Díky vojáku …“ řekl jsem a vydal se směrem na velitelství. Je kousek odtud v bývalé školní budově. Jdu pomalu, není kam spěchat. Cestou potkávám zástupy dalších pěšáků mířících k zákopům. Válka se stejně obejde beze mě, jsou tu spousty dalších…
Přišel jsem k bývalé školní budově, už měla něco za sebou, část střechy chyběla a místo dveří zde byla jen maskovací síť. Vojáci stojící přede dveřmi mi zasalutovali, taky jsem zasalutoval a potom odhrnul síť a vstoupil dovnitř. Všude byla spousta sutin, přímo přede mnou byla halda trosek, kouknul jsem se nad sebe a uviděl velikou díru ve stropě. Zakroutil jsem hlavou a šel dál.
Všichni důstojníci byli už přítomni. Stáli na velikou holografickou mapou a pozorovali plán města. „Á desátníků …“ přivítal mě hlas poručíka z mojí jednotky ihned jak jsem vstoupil. Zasalutoval jsem a přišel blíž. Bylo tu i několik nižších šarží, seržanti, desátníci, praporčíci – prostě každý nějak zodpovědný za obranu města. „Takže…“začal major stojící v čele. Situace ve městě je teď pod kontrolou. Podařilo se nám odrazit odpor nepřítele. Nejtvrdší nápor byl na sektor tři… „Ten můj jak jinak.“ Řekl jsem si pro sebe. Ale jak to tak vypadá, nejhorší má ještě přijít. Zdá se, že nepřítel připravuje další síly pro útok. Shromažďují se několik kilometrů na sever od města. „A někoho napadl skvělí nápad na ně zaútočit.“ V duchu přihodím poznámku k majorovu projevu.
„Bude to klasická akce typu udeř a uteč“ řekl major a stisknutím tlačítka na ovladači přepnul na další mapu. Byli už na ní zakresleny polohy cílů a pohyby jednotek. Poletí 3 jednotky, maximálně po dvou mužích. Vysadíme je tady. Cílem budou 3 hlavní shromaždiště nepřítele. Označíte cíle a ihned vypadnete pryč. Jako diverzní akce na odlákání nepřítele na naplánován letecký útok na radarovou stanici deset kilometrů severně. Tím vyřadíme protiletadlovou obranu a umožníme vám proklouznout… major pokračoval v řeči. No jasně, geniálně jednoduchá vojenská operace. „Co se může pokazit, že“? Pomyslel jsem a trochu si odkašlal. „Nějaké připomínky desátníku ?“ zeptal se major trochu nepřívětivým tónem. „Ne pane …“ odpověděl jsem mu. Major si pro sebe něco zamumlal a potom trochu popošel k nám. „Dobrovolníci …?“ zeptal se. Trochu zbytečná otázka, připadlo mi. Každý v místnosti udělal krok vpřed. Jen symbolické gesto, nikdo by si totiž nedovolil zaváhat, ať už by byla situace jakákoliv. „Desátníku?“ řekl poručík z mojí jednotky. „Vážím si vašeho odhodlání ale naše jednotka toho docela dost schytala poslední dobou, pochopím když odmítnete.“ Podíval jsem se na něj a odpověděl. „Se vší úctou poručíku, myslím si, že bych mohl dělat i něco užitečnějšího než jen pozorovat jak moji kamarádi umírají jeden po druhým na nemocničním lůžku v polní nemocnici …“. Potom major začal s rozdělováním do jednotlivých týmů. Byli nakonec vybráni tři dobrovolníci jako hlavní skupina a šest dalších jako náhradní, popřípadě pomocná skupina.


Volací znamení budou SHADOW 1, 2 a 3. Výsadkové lodi budou mít označení BLACK WIDOW. Do hodiny vyrážíte ! řekl major a potom začal ještě probírat s ostatními věci ohledně města. Zasalutoval jsem a odešel. „Chci tu všechno co má ruce a nohy … Můžeme nasadit i domobranu pokud to bude potřeba“. Zaslechl jsem ještě při odchodu.
Domobrana, ta je na tom ještě hůř než regulérní vojsko. Jsou to skupinky narychlo sesbíraných uprchlíků se zbraní v ruce. Většinou se snaží bránit kolony, nebo uprchlické tábory. Posílat je do tohohle mlýnku na maso je jen další zbytečné krveprolití. Nemají pořádné zbraně, výcvik nic … Teda, ne že by se našich pár dní ve výcvikovém táboře dalo nazývat výcvikem ale máme alespoň nějakou šanci.

Šel jsem pomalu na náměstí odkud mě měla vyzvednout výsadková loď. Cestou jsem ještě přemýšlel o další misi. Mám z ní takový špatný pocit, jistě je to riskantní operace a riziko selhání je vysoké. Není to strach, strach ze smrti. Tady snad nikdo už nedoufá, že by mohl přežít. Jde jen o to, že vás dostanou dříve, či později. Tohle je něco jiného, takové to divné tušení, že víte že se něco stane, že tohle bude vaše poslední mise, že se z ní už nikdy nevrátíte. Snažil jsem se na to nemyslet. Když jsem došel na náměstí tak jsem se opřel o stěnu jedné z budov na okraji náměstí a čekal na loď. Nespal jsem už tři dny, tak jsem si hlavu položil na kolena a usnul. Probudil mě až přílet lodí. Nečekaně místo jedné přiletěly dvě. Vstal jsem a šel k místu přistání. Ze dveří už na mě mával seržant. Nastoupil jsem tedy dovnitř. Malá změna plánu. Mise zůstává stejná ale vás vysadíme trochu víc na sever a zbylé dva týmy poletí druhou lodí a společně označí pouze jeden z cílů. Pomocná skupina nepoletí. Velení rozhodlo, že nemůžeme najednou uvolnit tolik lidí na jednu akci… řekl mi seržant. Zavřeli se dveře nákladového prostoru a já se posadil. „Budete to mít lehčí, na místě kam poletíme my není taková koncentrace nepřítele“. Pokračoval v řeči seržant, bohužel jeho poznámka mi moc na náladě nepřidala. To, že tam posílají tak málo lidí nevěstí nic dobrého.
„Mám tady něco pro vás, taková speciální výbavička …“ a podal mi pušku, kterou měl do té doby opřenou vedle sebe. Vzal jsem si jí a prohlédl. „Je to XM-433 vylepšená standardní pěchotní puška ráže 11,5x56mm. Doplněná o optiku, granátomet, baterku a laserový zaměřovač.“
„Hmm, super“ odpověděl jsem a snažil se projevit alespoň trochu zájmu. Snažil jsem se pousmát. Nebyl to ale smích ale pouze divné pokřivení rtů. Smích, co je to smích? Znám ho ještě vůbec? Za posledních pár dní moc příležitostí ke smíchu nebylo. Člověk je jako prázdná nábojnice. Když kulka opustí hlaveň a nábojnice je silou vyražena ven ze zbraně, ještě poletuje vzduchem a poslední zbytky doutnajícího střelného prachu z ní unikají jako poslední zbytky naděje. Naděje k životu. Nábojnice potom dopadne na zem do prachu jako ostatní před ní a upadne v zapomnění, protože už splnila svůj účel a není dál třeba. Stejné je to i s lidmi tady, potom co padnete, jste splnili svůj úkol, není vás už dál potřeba. Upadnete v zapomnění stejně jako spousta dalších před vámi a také jako spousta dalších po vás. Historie si nepamatuje hrdiny. Smrt není hrdinství.
Seržant mi potom podal novou bojovou vestu. Oblékl jsem si jí, ze sumky na opasku vyndal zásobník a nabil pušku. Také jsem dostal novou přilbu. Máte tam i termovizi a NVG. Je tam taky vysílač a kamera, takže budete pořád ve spojení s velitelstvím, sdělil mi seržant. „A nakonec to nejlepší.“ Řekl a podal mi přístroj zhruba o velikosti dalekohledu ale o něco větší. „Toule věcičkou označíte cíl a potom už budete jen sledovat jak práci za vás dodělají naši dělostřelci …“
„Tak proč s sebou táhnu takovejch krámů…?!“ řekl jsem ještě než jsem si nasadil přilbu. „Kontrola spojení …“ zazněl seržantův hlas do vysílačky. Zvedl jsem palec na znamení, že je všechno v pořádku. Potom se na nás z kabiny otočil jeden z pilotů a oznámil nám, že k přistávací zóně to je ještě tak 2 minuty. Rozsvítilo červené světlo a otevřeli se dveře. Postavil jsem se k nim, utáhl si popruhy a zahákl přezku. Seržant mi popřál hodně štěstí, kývnul jsem na něj a slanil dolů. Jelikož jsem stál na louce, tak jsem ihned zamířil do nedalekého lesa. Není zrovna nejlepší nápad poflakovat se na otevřeném prostranství. „Shadow I, jsem na pozici u bodu ALPHA a mířím k cíli, konec“ … zahlásil jsem do rádia a potom se vydal na cestu. Na průzoru přilby se mi promítl křížek označující další orientační bod a mapa.
Šel jsem lesem asi tak deset minut, cestou jsem kupodivu nenarazil na nepřítele. „Že by to bylo až tak snadný …?“ pomyslel jsem a hledal jsem vhodnou pozici, kde bych se mohl ukrýt a označit cíl. Nepřátelé se shromaždují u trosek jedné z vesnic kousek opodál. Vesnicí ještě probíhá silnice, po které neustále jezdí nepřátelské transporty. Pouze vyloží vojáky a potom se otočí a jedou zřejmě pro novou várku. Jsem na kraji lesa ukryt mezi stromy. Mezi vesnicí a okrajem lesa je tak půl kilometru pole, takže pokud se něco semele, neměl by být problém zmizet. Z rádia se ozývá hlášení dalších týmů. Už jsou také na pozici, připraveni označit cíl.
„Tak se podíváme, co tahle věcička umí …“ řekl jsem a vytáhl přístroj pro označení cílů. Vzal jsem vysílačku a ohlásil svojí polohu. „Shadow I, rozumím, vydržte na svojí pozici, právě od vás přijímáme údaje.“ Zněl hlas z vysílačky. Jenže se něco stalo, ve vesnici je teď rušno. Nepřátele zmateně běhají sem a tam. „Shadow II byl odhalen opakuji, Shadow II byl odhalen, setrvejte na pozici. Blackwidow vás vyzvedne do tří minut.“ Slyšel jsem z rádia různá rádiová hlášení. Křik vojáků na druhé straně se mísil se zvuky zbraní a výbuchů. Nakonec postupně utichá a je slyšet pouze rádiový šum. „Tohle není dobrý …“ pomyslel jsem. Po silnici směrem ke mně se vydalo několik transportérů. Jenže než stačily ujet víc jak 100 metrů od vesnice ozvalo se ohromné burácení a na vesnici začaly dopadat naše rakety a dělostřelecké granáty. I když jsem byl dost daleko, zdálo se jako bych cítil otřesy způsobené dělostřeleckou palbou. Z nenadání dělostřelecká palba ustala. Nechápal jsem proč, tohle byla jen první salva. Nepřítel se začal rychle vzpamatovávat z prvotního šoku způsobeného dělostřelectvem. Po poli teď pobíhá spousta argosských pěšáků. Snažil jsem se zůstat neodhalen, proto jsem nestřílel. Z vysílačky se ozvalo: „Shadow I, nepřítel prolomil obranu severovýchodně od města, musíte se stáhnout, brzy tady bude dost horko. Tohle nám nevyšlo. Blackwidow u vás bude do dvou minut. Shadow II je mrtví opakuji, tým Shadow II to dostal.“ Jako bych to tušil, že se něco pokazí. Natáhl jsem závěr svojí pušky a přes optiku pozoroval pěšáky na poli. Ve skupince nejblíže mě bylo asi dvacet pěšáků, další prohledávají okolí vesnice. Jak dlouho jim asi potrvá mě objevit, přemýšlel jsem. Už byli skoro u mě, když jsem uslyšel hluk motorů. Pole přede mnou začaly rozrývat projektily z palubních zbraní výsadkové lodi. „Shadow I , tady je Blackwidow připravte se na vyzvednutí, uděláme ještě jeden okruh kolem a pak si vás vyzvedneme“.
„Rozumím“, odpověděl jsem do vysílačky, vstal a rozeběhl se po poli. Ohlédl jsem se a uviděl jak výsadková loď vylétá zpoza lesa, střílí na všechny strany, pomalu se přibližuje. „Tak pospěšte si sakra, už se tu docela potim!“ říkám si pro sebe. Loď už dokončovala přistávací manévr ale najednou se ozvala mohutná exploze, loď začala hořet a přetáčí se na záda. Je jako padající dům řítící se ohromnou rychlostí na mě. Její příď se zabořila do země zhruba padesát metrů ode mě. Zůstala po ní hluboká brázda v poli, všude je rozházeno spoustu trosek. Na nic nečekám a rozebíhám se k místu havárie.
Ihned jak jsem doběhl, tak jsem vykopl dveře do nákladového prostoru a trochu nemotorně vlezl dovnitř. Všichni byli mrtví, nikdo neměl šanci přežit. Z rádia v kokpitu se ozvalo velitelství. „Blackwidow, odpovězte …“ Vlezl jsem do kokpitu a odpověděl vysílačkou. „Tady Shadow I, transport byl právě sestřelen, opakuju, transport byl sestřelen. Nikdo na palubě nepřežil!“ Poté jsem se vrátil do nákladového prostoru a ze skřínky na stěně si vzal nějaké další sumky s náboji a ze země popadl odstřelovací pušku. Když jsem vylézal ven ještě jsem zaslechl hlas z rádia: „Shadow I, pokud mě slyšíte, zůstaňte na pozici, pošleme další transport“. Už jsem neodpovídal. Vyběhl jsem ven a odstřelovačku jsem opřel o kus křídla. „Tak si pro mě pojďte vy parchanti !“ řekl jsem. Kolem se začalo sbíhat spousta nepřátelských pěšáků. Vybral jsem si toho nejblíže a stiskl spoušť. PRÁSK ozvala se veliká rána a nepřítel padl k zemi. PRÁSK, PRÁSK … pokračoval jsem ve střelbě. Dostal jsem další tři nepřátele a chystal se pokračovat ve střelbě ale jeden z Argossanů mě zasáhl. Vykřikl jsem bolestí a koukal na zhruba dvacet centimetrů dlouhou ránu na noze. Měl jsem štěstí, střela mě nezasáhla přímo. Chytil jsem se za nohu a poté se odbelhal blíže k lodi. Vzal jsem z vesty dvě dýmovnice a pohodil je okolo. Popadl jsem svojí útočnou pušku, kterou jsem měl do té doby zavěšenou na popruhu. Zapnul jsem laser připevněný na zbrani a posvítil si s ním do dlaně abych zjistil jestli funguje. Poté jsem stiskl tlačítko na helmě a aktivoval termovizy. Okolí se ihned zabarvilo do modrého odstínu a skrz dým bylo vidět jasně červené siluety nepřátelských pěšáků. Vzal jsem pušku a vystřelil krátkou dávku. Jeden z nepřátel se skácel k zemi. Ostatní se zastavili a zmateně koukali po okolí. Další dávka a další mrtví Argossan. V tu chvíli začali střílet naslepo skrz dým. Nevěděli, kde jsem, tak jsem pokračoval ve střelbě. CVAK ozvalo se. Ze sumky jsem začal vytahovat další zásobník, když v tom jsem ucítil ostrou bodavou bolest v oblasti břicha. Zásah mě musel odmrštit, na chvíli se mi zatmělo před očima. Strhl jsem si masku z obličeje, nemohl jsem v ní dýchat. Ležel jsem na zemi a nemohl vstát, všiml jsem si, že mám ruce celé od krve. Slyšel jsem kroky, už se ke mně pomalu blíží.Těžké pomalé kroky Argossana zní jako zvony ohlašující umíráček. Začal jsem panikařit, snažil jsem se rychle vytáhnout pistoli co jsem měl v pouzdře na opasku ale nestihl jsem to. Už byl u mě. Když viděl jak se snažím nahmatat zbraň, vší silou mě kopl do žeber. Pustil jsem zbraň a trhl s sebou v křeči. Podíval jsem se nahoru a viděl ústí hlavně jeho plasmové pušky. „NE!“ vykřikl jsem a snažil se odvrátit hlavu. Pozdě … Ta kulka, na kterou jsem tak dlouho čekal, už přišla. Žádné zázračné vykoupení. Žádné světlo na konci tunelu, život ubíhající před očima, famfáry padlím hrdinům. Jenom smrt, nekonečná temnota. Další kapka do moře tohoto obrovského krveprolití.

A k čemu tohle všechno nakonec bylo? Naprosto k ničemu. Hlavní útok na město se opozdil zhruba o třicet minut. Obrana vydržela docela dlouho ale nakonec stejně podlehla. Celá tahle válka je jako bojovat s padajícím balvanem. Když nic neuděláte, rozmačká vás. Když se ho pokusíte zastavit, s největší pravděpodobností vás rozmačká také ale alespoň jste se o to pokusili. Naděje, že by Země mohla odolat náporu Argossanů je mizivá a tak se nejspíš stane jen další planetou zničenou během jejich zvráceného tažení …

Napsal: Darth_RevanCZ

Uznávám, neni to nic moc originálního. Prostě další povídka - Země vs. banda emzáků. Ale měl jsem ji rozepsanou už dlouho tak jsem si řekl, že by nebyl špatný nápad ji dokončit a dát na web. Je to moje první delší povídka, sice neni z SG ale doufám, že to nebude vadit.

akční povídka, jenom ten poslední odstavec bych vynechal a nechal to na čtenářově představivosti, ale jinak počteníčko akorát k obědu

Velmi dobře napsaná povídka. Akce je hezky vyjádřena, vyprávění v první osobě oživuje čitelnost. Je ale jeden zádrhel - pokud je vyprávěno ve first person, je to většinou bráno jako takový deník, takže o pasážích, kde není vypravěč duchem přítomen (bezvědomí, spánek) nemůže být podáno svědectví. Stejně tak umírání. Ale jak jsem říkala, je to jen malinká připomínka, povídka je udělaná fakt skvěle. Občasné hrubky pomíjím.

Tých emzákov som už niekde videl. Trochu mi ich opis pripomína mimozenšťanov z Final Fantasy. Ale inak dobre akčná poviedka.

fakt super, a to ze to neni napsany ve forme deniku vubec nevadi spis na opak, je to fakt dobre napsany a zazivny.