Tak zde máte další díl, který je ale velmi krátký, sotva dvě stránky textu. Jde mi o rychlé zakončení série a vrhnout se na druhou, kterou už mám hodně promyšlenou.
Evropská válka
Králíky
Po dlouhých bojích byly zbytky Králické pevnostní linie prolomeny a nepřítel se začal valit ve velkém trhlinou v pásmu. Po dlouhých diskuzích ve velitelství bylo rozhodnuto o nasazení nových zbraní. Čtyři nukleární střely. Každá se sílou jedné a půl megatuny TNT. Každá na jedno centrum shromažďování nepřátelských armád.
CIC
„Připravte čtyři atomové střely ráže dva,“ nakázal admirál.
„Atomové střely připravené, ale musíte zadat váš autorizační kód,“ opáčil stroj.
Admirál Anders vyťukal jednotlivá čísla svého osobního kódu, zadal potvrzení a otočil klíčem přesně na tři západy. Otevřela se sila a jednotlivé střely vylétly. První takováto střela dopadla do bývalé pevnostní oblasti, nyní trhliny v liniích. Obrovský, mocně prozářený výbuch, zlikvidoval víc jak 80% sil skupiny armád Mitte. Další střely vyřídily skupiny německých armád Ost a Nord. Masívní ztráty přinutily velitele jednotlivých armád se stahovat z vnitrozemí Československa a upevnit se na původních hranicích, čehož využila část Československé armády a začala tlačit maďarská vojska pryč ze Slovenska, to už nebyl problém, protože maďarská vojska také utíkala po zvěstech o nových zbraní odplaty. Ludvík Krejčí se se svojí armádou také postaral o rychlé obsazení hlavního města Maďarska, Budapešti, pokud se tomu dá říkat obsazení. Hlavní město nebránila ani jedna divize, narazili na velké množství jednotek u měst Szeged a Pécs, a při úderu na tato města se maďarské jednotky houfně vzdávaly a ani nebojovaly. Později se zjistilo, že se vojenské jednotky Maďarského království vzbouřily proti představiteli trůnu a odmítaly bojovat. Po drobných bojůvkách se zbytky loajálních gard, kde jednotkám Československa pomáhaly i Maďarské pěší divize a zabezpečovaly hlavně města, jenž už nebyla loajální trůnu. Potom část jednotek Československa zůstala a tankové divize se přesunuly na hranici s Rakouskem, které po atomových úderech nebyly ani moc dobře chráněné kvůli přesunutým jednotkám. Zahájil se tak plán „Porýní“, jenž měl za cíl se probít až do nejprůmyslovější části Německa a tím ho tak odříznout od továrních kapacit. Bylo vysláno pouhých 25 divizí, z toho tři divize s T-25, dvě s tanky typu T-15 a pak divize obrněných aut Želva a jedna divize protileteckých tančíků Kulový Blesk. O leteckou podporu se měli starat tři Andělé, čtyři letky frontových stíhačů a nakonec poslední letka lehkých bombardérů. Celkový útok se setkával jenom s minimálním odporem a Vídeň nakonec byla obklíčena a za osm hodin dobyta. Jednotky se dál vlamovaly do vnitrozemí Německa a třetí vševojsková armáda pod velením Ludvíka Svobody dostala příkaz se prolomit do Polska a pokud možno obklíčit co nejvíc divizí a co nejrychleji dobýt Varšavu. Již během tažení se k armádě přidávaly jednotky bývalé Polské armády a partyzáni, jenž byli nápomocní se svojí rozsáhlou špionážní sítí a poskytovali tak informace o pohybu nepřítele, který byl skoro bez svého nejvyššího velení a celou situaci zachraňoval už jenom provizorní šťáb bez generálů, jenom plný plukovníků a i ten už situaci nezvládal. Vojska se kvapně stahovala zpět do své domoviny, která už se také ocitala v kleštích. Německá vojska dokázala účinný odpor zformovat až na linii měst Brémy-Lipsko-Drážďany, ale to už bylo příliš pozdě. Skupina armád Dolní Pomořansko pod velením Ludvíka Svobody prolomila obranu u Frankfurtu nad Odrou a ostrým úderem, opět podpořeným atomovou střelou, jenž zničila armády u Lübenu, se dostali až do předměstí Berlína. Z takové ztráty se Německá armáda už nedokázala pořádně vzpamatovat a začala do Berlína urychleně stahovat všechny jednotky, i ty z Drážďanského frontu. Hlavní město tisícileté Říše tak padlo během pár hodin, bráněné jenom jednotkami domobrany, jenž byly mnohdy vyzbrojeny jenom pistolemi, a to na cvičené vojáky armády republiky Československé nestačilo. Spíš se víc začala projevovat agresivita vojska, které střílelo po všem, co po nich hodilo byť jenom pírko.
Tempelhof
Na čerstvě dobytém letišti Tempelhof také začali přistávat frontoví stíhači, jenž na přistání doprovázeli Anděla, který měl pumovnicí přestavěnou na palivovou nádrž, jenž už byl skoro padesát hodin ve vzduchu a to už motory nezvládaly a vysadily. Nejbližším letištěm bylo právě toto čerstvě dobyté, i když to bylo poměrně velké riziko, kvůli blízkosti frontové linie.
Pamětník takzvané Evropské války, generálmajor Jaroslav Netušil, přestal s psaním. Věděl, že i kdyby se přetrhl, tak to stejně nenapíše tak, jak by si to představoval. Kopl do sebe štamprdli moravské slivovice a opět se nechal unášet proudem vzpomínek, zvláště té hrůzy v Hamburku.
Cítí všude pach spáleného masa, slyší i umírající civilisty a jak je vojáci Centroslávie, tehdy ještě Československé republiky, střílí do hlavy, jenom aby je ušetřili utrpení. Sám stál nad sotva desetiročním chlapcem, který měl utržené nohy, a ze stehen mu visely pouze cáry masa a z kostí mu tekl morek smíšený s krví. Naříkal, skoro se bolestí nemohl ani nadechnout. Držel mu pistoli u hlavy a váhal, jestli má ukončit tak mladý život anebo se ho pokusit zachránit. Zvolil první a vystřelil.
Leknutím se probral, na čelu měl studený pot a pořád se díval dopředu. Děla z té vesmírné lodě udělala z hlavního říšského města po pádu Berlína, přeplněného uprchlíky a jednotkami wehrmachtu, akorát tak rozvaliny. Nebylo co čistit, po takové zkáze už v posledních jednotkách nebyl ani kus morálky, bojovaly už jenom na dobré slovo. A po zničení dvanácti divizí v Brémské kapse už nebylo ani to slovo.
Pátého srpna roku 1944, přesně tři roky po skončení Evropské války
Vzhledem k velikosti Československa přestalo stačit federativní zřízení a pomalu se přecházelo na velmi centralistickou polovojenskou diktaturu. To také přinášelo problémy a od více-méně násilného převratu v Polsku a jeho následnému připojení k paktu „Střed“, kdy se stal součástí československých hranic, se musely veškeré vzpoury obyvatelstva řešit vojenskou cestou. Diplomatickým směrem to už nemělo význam po všech snahách. A právě ve Waršavě stálo potlačení nepokojů armádou život bezmála šesti tisíc civilistů, z toho polovina byla přejeta tanky a pár revolucionářů bylo dokonce upáleno plamenomety.
Daleko nad hranicí mezi vesmírem a Zemí
Admirál Anders se znaveně procházel Galacticou od své pracovny směrem ke kajutám, kde už vyspávala admirálka Thraceová. Nesnášel její tendence chrápat a pištět nosem, jakoby nestačilo, že si zdlábla půlku fazolové oficírsmenáže, jejíž strávené zbytky v podobě plynů teď těžce visely ve vzduchu. Ale neměl srdce na to jí to říci. Naneštěstí spala nahá v posteli, takže měl chuť vyzkoušet pár věcí, vytáhl svíčku a zapálil jí. Postavil ji před její zadek a čekal, co se bude dít. Dlouhou dobu nic, tak se rozhodl se zvednout a rukama promáčknout záda. Jak se do lesa volá, tak se z něj ozývá. Tohle v převedení na momentální situaci platilo taky. Jakmile jí promáčkl záda, tak začala upouštět znatelné množství metanového vzduchu a ze svíčky byl rázem plamenomet. Leknutím uskočil. Kara se probudila a nevěřícně se dívala na uhašenou svíčku a očazený vrch palandy. Anders už jenom těžce zakrýval svůj úsměv a po chvilce hraní v tváři vybouchl smíchem, zatímco Kara mu začala dávat co proto další náloží „čerstvého vzduchu“. A jelikož byla kajuta uzavřená, tak se z ní pomalu stávala plynová komora…
A předtím, než odstartuju druhou sérii, tak zveřejním upoutávku na ni a také časovou osu od prvopočátku kontaktu, až do roku 2100, odkud začne druhá série.